Město Salem

Nechápe, jak dokáže být tak milá osůbka, jakou ona je, tak odtažitá. Hledí na ni a v očích se mu zračí nechápavost a velká starost. Nikdy předtím ji takhle neviděl a není to moc příjemný pohled. Sám od sebe by ji nejraději stáhl do náruče a pokusil se ji alespoň na chvíli přivést na jiné myšlenky. Už jí bylo i lépe? Očividně. Victor nemusí být nějaký mistr empatik, aby se dokázal d její kůže cvícit. Když jeho matka byla upálená, byla to rána, ale rozhodně ne taková, jakou prožila ona. Matku měl samozřejmě rád, ale vztah Brigitte s otcem? Byl velmi dobrý. I on měl pana Arlingtona velmi rád a byl to prostě chlap, jak se patří. Víceméně si s ním rozuměl, i když z něj měl pořádný respekt. Přeci jen - kdyby chtěl, tak ho mohl vyprovodit ven snad jendím mávnutím ruky. Už chce něco říci, ale přeruší ho její další slova, která se do srdce zaryjí jako miliarda drobných jehlic. Protnou jeho srdce skrz na skrz a v hlavě se neustále opakuje ten tón hlasu a oslovení. Vždycky to byl Victor, vždycky si tykali, tak proč ta změna? Hledí na ni neschopen slova, protože ho tohle zaskočilo více, než by chtěl. Bude to určitě tím, že je celým dneškem rozhozený, tak nemá svou klidnou náladu jako obvykle. Nedokáže jí na to říct nic, což ho samotného udiví. Na téměř každou situaci má připravenou nějakou odpověď, ale ten je jako omráčený a všechen důvtip se kamsi vytratil a nezdá se, že by si chtěl dobrovolně najít cestu zpět a pomoci doktorovi z těchto trablí.
Nakonec se pouze zeptá, jestli chce, aby odešel. Ani by se jí nedivil. Její pozvání dovnitř vnímá pouze polovičatě, protože se až tolik soustředí na to, aby kufřík otevřel co nejrychlej ani s nejmenším množstvím námahy. Brigitte ho pozve dovnitř znovu, ale to on už nahmatá výkresy a narovná se. Podá je rusovlasé slečně a zatají dech. Je zvědavý, co na ně řekne. Dokáže jí alespoň na okamžik vrátit do tváře ten její nezkrotný elán? Chce před sebou zase vidět děvče plné života a ne tuhle chátrající hadrovou panenku, kterou někdo rozpáral a následně pohodil. "Chtěl jsem, aby se Ti líbily." Podotkne ještě. Možná ej za tím ještě to, že je až nepřirozený perfekcionista a že si občas i tužky srovnává podle velikosti,aby si mohl vybrat zrovna tu, která je pro něj nejphodlnější na úchyt. Občas dokáže být opravdu podivín. "Chceš namalovat ještě nějaké?" Skoro až klukovská nesmělá otázka, ale místo odpovědi je mu odměnou zděšený výkřik. To snad kvůli jeho třesoucí se ruce? Nemůže za to. "Krev?" Zopakuje po ní snad i překvapeně. Úplně zapomněl, že si neutřel ruce do kabátu nebo do čehokoli jiného a teď je ta rudá tekutina na jeho prstech. "N-Neboj, Brigitte!" Snaží se ji narychlo uklidnit a zakoktá se u toho. Ta ho ale začne sbírat a tahat dovnitř. On neprotestuje, ale tenhle styl rychlých pohybů mu trochu nevyhovuje, protože ta záda nejsou zrovna nejpříjemnější. Když se dostanou dovnitř, tak se zastaví a pohlédne na děvče. Utře si ruku do kabátu a dlaně položí na její ramena, aby jí viděl do očí. "Bridge, jsem v pořádku, vážně." Pokouší se ji přesvědčit a jednou rukou se trochu neobratně pokusí setřít slzy na jedné tváři (pokud ovšem neucukne nebo se mu nevysmýkne) a kvůi té přehnané snaze, aby něco nepokazil, si trochu skousne nevědomky ret. "Zasáhl mě střep, ale... Když se mi d otoho nedostane infekce, nebude to nic vážného." Jde mu to uklidňování vůbec? Sám netuší. Pustí její ramena a přemýšlí. Má ji sevřít v náručí? Spíše ne, protože by ji mohl třeba znervóznit. "Mám tady potřebné věci, tak jestli se chceš přesvědčit, že je to dobré, tak to můžeš udělat sama? Zahrát si na doktorku?" Pokusí se z toho udělat hru, aby to Brigitte nebrala tak vážně. Nic vážného to ani není, ale pokud chce mít jistotu. On by nejraději prohlédl ji. Je celá pobledlá a ani tady není dvakrát moc teplo. Aby ještě nebyla nemocná...

Chladným podvečerem se nesly těžké kroky, které předvídaly přítomnost někoho rostlého, kdo zřejmě měl něco na práci, a tak studený večer netrávil v bezpečí svého domova. Mohl to být chudák? Možná. Těžký poměrně nově vypadající kabátec tmavých barev však jen těžko mohl nosit někdo, kdo by sotva neměl na vlastní bydlení. Stejně tak vysoké boty z kůže a lesklá hůl, kterou onen muž svíral ve své pravici, zatímco vzpřímeně mířil ulicemi dál, nevšímaje si nikoho, jediné tváře. Ony si však velice dobře uvědomovaly jeho přítomnost. Oči lidí, místy vystrašené, jindy lhostejné, pátraly po zčásti skryté tváři muže s kloboukem. Jeho vysokou, dobře oděnou, postavu, šlo jen těžko přehlédnout, a ač to vypadalo, že si muž nevšímá svého okolí, lidé se za ním ohlíželi a občasně mu i přikývli, ale ani v jednom případě se nedočkali odpovědi. Snad jí nebyli hodni? Špička boty naznačila změnu směru, načež vykročil do další ulice, zanechávaje za sebou centrum městečka. Lidí kolem něj o něco ubylo, mnozí z nich mu prchali z cesty; ani největší odvážlivci se nechtěli zdržovat v blízkosti inkvizitora, který se zde před rokem objevil a posléze se do své role vžil tak, jak málokdo. Sám však každému říkal, jak dobrý byl, když působil na jiných městech, a že si na něj nikdy nikdo nestěžoval. Nikdy... Pohled černých očí náhle padl k umorousanému a otrhanému kusu hadru, do kterého byl oblečený jakýsi chlapec, který mu stanul do cesty. Klapání hole ustalo, načež se pozastavil. Zběžně si prohlédl toho holomka, malého chcípáka, který mu zabránil v dalším pochodu, a aby toho nebylo málo, natáhl k němu svou ruku. "Prosím... pane. Mám hlad," vyřkl chlapec, který jistě ještě nebyl dospělý, ale už nebyl ani tak malý. Rozhodně ne tak malý, aby nemohl začít pracovat. Koutky rtů zlehka cukly, snad v úsměvu? Jedna ruka zabloudila do kapsy. Sledoval ty jiskřičky v očích chlapce, přímo tušil, co se mu honilo v hlavě. Pak prudce pozvedl hůl a chlapce s ní přetáhl, jako nějaký otravný dobytek. "Bastarde! Natahovat ruku a brát, to by ti šlo! Za tvou chudobu nejsem odpovědný, omluv se a táhni mi z očí!" sykl skrze zaťaté zuby, soustředujíce se na myšlenku, kterou mu vložil do hlavy, bez obtíží. Chlapec mu jen těžko mohl vzdorovat, zmožený bolestí z rány, hladem, a nyní i prazvláštní, cizí schopností, která zapůsobila, že se omluvil a celý zkroucený se raději dal na útěk. Chtěl si odplivnout, ale nechal to být. Možná to nebylo nutné, ale... on ze sebe charitu nehodlal dělat. Ani dřív, ani teď. Nebo spíše později? V jednadvacátém století jej lidé obdivovali pro ty peníze, teď jej... báli se ho. Líbilo se mu to. Tahle doba se mu líbila a on měl pocit, že od někoho dostal moc, šanci naplnit to,proč jistě přišel na svět.
Zavšivenou ulici i s jejími obyvateli nechal za sebou. Konečně došel ke svému cíli - stanul na prahu domu soudce. Hlavu zlehka pozvedl a prsty se dotkl krempy klobouku, aby si mohl prohlédnout štít domu. Následně zrak s nádechem sklopil a holí důrazně zaklepal. Nečekal příliš dlouho, když se ve dveřích objevila tvář černošky. Vůči ní neřekl ani jediného slova. Kdyby byly samy, možná by něco řekl, něco ne příliš pěkného, ale teď si ji jen prohlédl. Alessandro však mlčel a ty obvyklé představy se neobjevily. Jen s lhostejným výrazem přikývl, a když měl šanci, pomalu vešel dovnitř, zatímco se nechal dovést do salónku, kde ještě vyčkával na muže, který si jej sem pozval. Dle etikety si z hlavy sejmul klobouk a společně s holí jej zachytil před sebou, v obou rukách. Očima přitom pomalu slídil po místnosti kolem.

Ťažko povedať, či ti bola práve radosť, ktorú som svojou prítomnosťou v hostinci šírila. Prišla som sem už pred pár hodinami. Unavené, hladné a po cestách špinavé indiánske dievča v tých najjednoduchších handrách, aké sa dali za tých pár drobných kúpiť. Nie.. radosť to nebola určite. Povzdychla som si nad tanierom s fazuľovým.. čo to bolo ? prívarok? Kto vie. Zobrala som lyžičku a chvíľku som sa len babrala v tanieri, kým som sa rozhodla z neho nakoniec niečo odobrať a zjesť. Úprimne som neznášala toto jedlo. Omnoho radšej som mala zver, no v poslednej dobe sa mi nepodarilo uloviť nič výrazné a na nákup mäsa som jednoducho nemala peniaze. Sedela som opretá v rohu miestnosti pri jednom z menších stolov a s dosť veľkým odstupom od ostatných. Nie že by tu teda teraz bolo moc ľudí, ale aj málo stačí na to, aby sa začali nudiť. Čo robia dnešný bielokožci keď sa začnú nudiť? Vyberú si niekoho na odstrel a začnú mu znepríjemňovať život. Kto je na takúto činnosť lepší než Indián? Dúfala som že na túto otázku raz nájdu odpoveď, všetko by bolo o toľko ľahšie. Prežúvala som fazule, ktoré chutili .. no, ťažko hovoriť o chuti. No prehltla som ich vďačne už len kvôli hladu, ktorý som po pár dňoch bez jedla cítila. Keď človek uteká s troma trestancami cez blízke lesy, nemá príliš čas na jedlo. Po chvíľke som jedlo z taniera doslova likvidovala. Zajedala som ho trocha zoschnutým chlebom, pri čom pár krát jedlo spláchla pivom. Normálne som nepila, no keby že po hostinskom chcem vodu, asi by ma odtiaľto veľmi rýchlo vyhodil a to som nemienila riskovať. Netrvalo dlho a dojedla som. Utrela som si do rúk kútiky úst, na čo som od seba trocha odsunula tanier a pohodlnejšie som sa oprela o stenu za mnou. Vyložila som si nohy k sebe na stoličku, rukami som si ich obmotala a len som sledovala ľudí v hostinci. Bolo tu teplo, teplejšie než vonku. Možno sa mi po chvíľke tiež vyskytne ďalšia práca, čo by sa mi len a len hodilo.

Učení, učení, učení. Proč je Angličtina tak složitá? Ovládá víceméně gramatiku, i když tápe v užívání některých časů, ale to není tak důležité jako slovní zásoba. Snaží se ji rozšiřovat každým dnem, aby dokázal košatěji popsat své niterné myšlenky, ale daří se mu to? Ne. Je chytrý, ale učení ho nudí jako nic jiného na světě. Nejraději by jenom někde běhal, skákal a proháněl se v korunách stromů jako nějaká neohrožená veverka nebo snad létal na jasném nebi jako majestátní orel, čímž by vlastně dostál svému jménu. Ani jednuz ětch věcí nemůže dělat do doby, než ho učitel propustí ze svých dravých spárů a on konečně bude moci vyběhnout z domu pryč. Chce se vzdělávat kvůli své sestře, ale co je moc, to už je příliš. Učit se ještě další hodinu, tak mu praskne hlava. A aby toho nebylo málo, tak nemůže jít ani do lesa, protože nejdříve musí přinést nějaké dokumenty, nebo co to otec říkal. Prý chtěl jít sám, ale nemá na to čas kvůli setkání s nějakým důležitým klientem, takže tam musí dojít Benjamin. Jendou se ohradil, proč tam nemůže jít Joseph, ale dostalo se mu nehezké přednášky, takže raději sklapl a šel.
Kráčí v teplém kabátu vstříc hostinci, hlavu plnou myšlenek, které se točí okolo různých věcí, lidí a situací. Myslí na sestru a na plán, který má přichystaný, myšlenkami zabrousí i k té zrzavé opilé holce a také k Jasmine, kterou dlouho neviděl. Což mu připomnělo popravu na náměstí, na které samozřejmě nebyl. Neměl tu potřebu a raději se učil. O to více ho překvapilo, že se z toho vyklubal takový problém a neskutečná událost - v tu chvíli ho těšilo, že zůstal zavřený u knih. Co kdyby ho zabili? To by už své sestře nijak nepomohl. Což ho přivádí k otázce - proč už nemůže být pořádně dospělý a bohatý, aby mohl plán uskutečnit? Nepatrně zatřese hlavou, aby z ní vydoloval všechny přebytečné myšlenky. Tak hlavně rychle ať můžu zas brzo skákat. Řekne si v hlavě ve svém rodném jazyce a s touto větou otevře dveře hostince a zamíří rovnou k pultu, kde by se měl sejít s tím chlapem. Už nemusí být tolik zachumlaný do pláště a místo starání o vlastní teplo, se rozhlédne kolem sebe. Pohled mu nechtěně sklouzne na mladou ženu, která sedí opřená o zeď. Okamžitě uhne pohledem, protože mu dojde, co je ta dívka zač. Indiánka. Je ot tak zvláštní - potkat tu jiného indiána mezi normálními lidmi. Jenže problém je ten, že jeho společnost přijala pouze proto, že netuší, že je indiánem. Kdyby se to dozvěděli, bylo by to nejspíše hodně špatné, proto se to nikdo nedozví - Benjamin si nenechá zkazit svůj plán. Nedokáže udržet svou zvědavost a čas od času zabrousí zkoumavým pohledem k mladé ženě. Připomíná mu tolik věcí - jeho rodinu, která je pravděpodobně do jednoho mrtvá. Zahledí se před sebe a horní ret uvězní ve stisku svých zubů. On nevypadá jako indián a vdycky mu to v kmeni bylo vyčítáno, ale teď? Stydí se. Stydí se za to, že nemůže ctít všechny tradice, ež se musí takhle oblékat, mluvit cizím jazykem, chodit do kostela a poslouchat bšechny ty nesmysly...

Nebolo pre mňa tak náročné dopiť aj zvyšok piva. Akonáhle sa stratila pena, v podstate som ho obrátila do hrdla, čo mi na tvári nahnalo trocha znechutený výraz. Pre čo to sakra tým chlapom tak chutilo? Bolo to odporné. Zapozerala som sa na dno džbánu a sama som s ním začala otáčať v rukách. Pripomínalo mi to koleso na voze, teda to dno, nie celý džbán. Tak nejak sa mi zachcelo niečo guľaté či okrúhle naháňať a skôr než som si to uvedomila, zubami som zovierala okraj džbánu, ako keby bol na jedenie. No samozrejme som si z neho nedokázala odkusnúť, aj keď som pár chvíľ len bezmyšlienkovito ten džbán okusovala a cumľala v ústach. Bolo to tu zas, moju myseľ začali okupovať divné nápady a myšlienky, ktoré možno ani len nepatrili mne. Vďaka bohu ma považovali za niečo necivilizované, takže si okusovanie pohára asi každý vedel pripísať k tomu. Sama som si ho rýchlo odsunula od úst a tvárila som sa ešte kyslejšie, než pred tým. Položila som ho na stôl a už už som sa chcela postaviť a ísť, keď som zrazu zachytila pohľad. Nebolo to také neobvyklé. Niekedy si ma ľudia proste obzerali. Zväčša to ale bolo z obozretnosti a z toho, že hľadali nejakú zámienku. Toto však nebol pohľad tohto typu. Zaregistrovala som chlapca, ktorý ku mne pár krát svojimi očami skĺzol. Na tvári sa mi objavil pobavený úsmev, možno trocha vyzývaví. To si hovoril chlap? Nedokázal ani len udržať pohľad so mnou.. ja som v tom problém nevidela a ani nemala. V momente keď som znova zachytila, že sa ku mne obrátil, už som ho prepaľovala pohľadom. Netvárila som sa zle, no ten neustály pohľad bez jediného žmurknutia pravdepodobne musel byť veľmi, veľmi nepríjemný a hlavne dosť očividný. Mala som chuť spýtať sa ho, čo na mňa tak civý.. byť trocha priebojnejšia. Zároveň som ale vedela, že by to nebol dobrý nápad. V momente by som upútala pozornosť. Navyśe Indiánka šťekajúca po mešťanovi? Musela by som byť blázon. Stále som ho ale mienila konfrontovať. Vyzeral neškodne, možno až trocha placho. Nepôsobil na mňa ako niekto, kto by mi reálne chcel robiť problémy. Sama som sa postavila a z krku som si zvesila vrecúško s nejakými mincami. Podišla som až k hostinskému a odrátala som mu to, čo som si kúpila.. aj keď s viditeľnými problémami. Keď ma oboznámil s tým, že to nie je dosť, trocha spýtavo som sa na neho pozrela. "Raz... dva.." Zamrmlala som pri čom som poukazovala na mince, ktoré ale mali úplne inú hodnotu, než po mne hostinský pravdepodobne chcel. "Ty.. povedať dva." Prižmúrila som oči. Bolo vidieť, že je zo mňa trocha mimo. Aspoň mal ale toľko trpezlivosti na to, aby mi začal vysvetľovať rozdiel medzi hodnotami jednotlivých mincí, čomu som ale ani za všetkých duchov v divočine nerozumela. Ostala som na neho civieť nechápavo s pootvorenými ústami. Neverila som mu, respektívne som si naozaj nebola istá a čo ja viem.. keď som sa na tie mince pozrela bližšie, naozaj vyzerali, že je každá iná. Iné znaky, iná veľkosť.. Miklo mi obočím. "Prečo musia bielokožci všetko tak komplikovať?" Zamrmlala som si popod nos v mojom vlastnom jazyku. U nás by stačilo trebárs kožušinu za tamto a tamto, všetko by bolo v poriadku. Ale nie.. biele tváre museli mať niečo, čo nazývali peniaze.

Indiánka ho propálila pohledem a on se okamžitě otočil směrem od ní. Přimhouřil oči a následně se zamračil. Chce být doma mezi svými, ne tady. Salem sice není tak špatný, ale není to jeho domov. Necítí tady pouštní vítr ve vlasech a nemůže si tu beztrestně pobíhat skoro nahý. Musí mít an sobě oblečenou tu spoustu otravných hadrů, která ho dosti omezuje. Nejraději běhá ve volných věcech, ale teď? Musí an sobě mít všechno to oblečení, na které musí dávat pozor a které se nesmí potrhat, jinak by bylo doma zase zle. V duchu nad tím vším protočí očima a něco v duchu zakleje. Otočí hlavu na indiánku, která si to mezitím doštrádovala až k pultu a snažila se zaplatit. Očkem kmitne k nabízeným penězům a ani nemusí vidět výraz pana hostinského. To je málo. Kmitne mu v hlavě téměř okamžitě, protože se počty zabýval celý dnešek. Skoro celý dnešek. Je trochu rozpačitý - má doplatit ten zbytek, nebo ta indiánka má? Nakonec se tedy odhodlá a se svým obvyklým klukovským úsměvem popojde blíže. "Nějaký problém?" Zahledí se na hostinského, který nevypadá zrovna nejspokojeněji a vezme do ruky tu jednu minci, která je správné hodnoty. "Potřebuješ jednu tuhle. Máš ji?" Zeptá se a teď? Pokouší se dívat indiánce přímo do očí. Jde mu to? Víceméně. Ukáže jí minci a zase ji zpátky položí na stůl. Ostatní v hostinci by se nějakou indiánkou nezabývali, protože je to pro ně lůza, ale on ne. Je stejného původu a i když to ona nemůže vědět, tak k ní nebude tak hrubý jako ostatní. Nicméně se rozhlédne kolem sebe, jestli tady nezahlédne toho muže, který mu má dát pro pana Wrighta ty věci, ale nikde ho zatím nevidí, proto si upraví trochu plášť a věnuje pohled indiánce. Cítí z ní něco jiného, nějaké zvíře...

V hlave mi to horelo, pracovala na pracovala mi na plno no jednoducho toho na mňa bolo trocha moc. Bola som podráždená už od neschopnosti tých magorov, ktorých som dnes sprevádzala, z toho Že som ani netušila či mi zaplatili dosť a z toho frustrovaného jedla, ktoré som tu jedla. Luk sa mi zlomil, tomahavk bol niekde v riti nejakého bizóna a to jedlo bolo odporné, pivo mi nechutilo a hospodský tu na mňa možno niečo skúšal. Nie že by som nemala na doplatenie.. ale keď ja som proste netušila, ktorú mincu by som mu mala dať? A nerobil si zo mňa len srandu? Pomaly ale isto sa mi v hlave hromadili všetky možné scenáre, až som mala chuť utiecť. Vziať nohy na plecia, skočiť z najbližšieho okna niekam do lesa a vystriedať zopár stromov, pod ktorými by som si poplakala. Stromov je les plný takže.. možností by som mala dosť. Skúsla som si spodnú peru a sama som znova otvorila mešec, ktorý som nosievala priviazaný šnúrkou na krku. V tom sa ale ozvala ďalšia osoba. Chlapec, na ktorého som za tak krátku chvíľu stihla zabudnúť. No nebolo sa pravdepodobne ani len čomu diviť. Keď sa ma spýtal či je nejaký problém, mala som chuť vybehnúť aj po ňom a prinajmenšom ho zaškrtiť. Teda v momente keď zo stola zobral mincu, mi jedna voľná ruka zašla na miesto, kde som mávala za opaskom zavesený tomahavk.. keby že nie je v .. už spomínaného bizóna. Ah neznášala som tých troch. Mala som si pýtať dvojnásobok za to, že ma pripravili v podstate o všetky moje veci. Len som si ale potľapkala po oblečení a v duchu som si začala hovoriť zopár vyberavých nadávok v mojom rodnom jazyku. No.. nakoniec to vrátil späť zo slovami, že potrebujem ešte jednu túto. Chcel mi pomôcť? Pravdepodobne. Teda pre mňa to stále bola minca ako minca, takže mi nevadilo jednu vymeniť za druhú. Pozorne som si pozrela mincu na stole a následne som naň vysypala obsah mešca. Neboli tam len mince.. vlastne tam bol napríklad aj krokodíly zub, nejaká zlatá somarina pripomínajúca zlatý nugget a iný kameň, ktorý však už bol úplnou nepodstatnou cetkou. No páčil sa mi, tak som si ho dala k tým ich peniazom. Našla som ďalšiu mincu a len som ju prisunula už k tej jednej, zatiaľ čo som tú menšej hodnoty vrátila späť na kôpku a pomaly som začala zvyšok spratávať späť. Vyzeralo to tak, že je to už v poriadku. Pohľad som teda znova otočila ku chlapcovi. Neprepaľovala som ho. Skôr som sa tiež zahľadela do jeho očí. Niektorý v mojom kmeni verili, že oči sú niečo ako odraz ducha daného jedinca. Že sa z nich dá vyčítať mnoho. Ja som to bohužiaľ nevedela.  Kývla som hlavou na znak vďaky. Rozmýšľala som však, či som ho niekde nevidela. Jeho oblečenie vyzeralo hrozne aj na pomery ľudí v bare, musel byť pri tých ich peniazoch. Pohľad mi skĺzol na jeho plášť.. tuniku.. všetko.. a ústa sa mi v momente skrivily do pobaveného úškrnu. Až som si trocha odfrkla a znova som sa mu pozrela do tváre, tento krát s pohľadom typu "vážne?". Potľapkala som ho sústrastne po rameni a pomaličky som sa vydala k odchodu. Úprimne som ho tam mienila počkať, niekde vonku.. v tme. Trocha sa s ním pohrať, ako sa mačka hrá so zraneným vtáčaťom.

Ta indiánka nevypadá zrovna přátelsky, hlavně, když zaregistruje pohyb ruky k její zbrani. Benjamin není ten typ kluka, který by se něčeho zalekl, ba právě naopak - jde do většiny věcí po hlavě, což by se mu nemuselo vždy vyplatit. Indiánka tedy zaplatí a odejde. Benjamin trochu vzdychne a stočí pohled k hospodskému a následně k muži, který seděl celou dobu vedle té situace. "Tahle indiánká lůza... Neumí to skoro ani mluvit, jsou hnusní, špinaví... Je mi z nich na blití." Dyami stiskne čelist a také pěst. Otočí se na patě a jde k východu, ale než tam dorazí, potká toho muže, který mu měl cosi předat. Nakonecz toho vyplynulo jenom předání vzkazu, protože ten chlapík tu danou věc ještě neměl. Mladý obchodník pokrčí rameny a prostě se vydá domů, aby mohl skákat zase mezi větvemi stromů. Otevře dveře hostince a do obličeje ho praští svěží chladivý vzduch, který ale není dostatečně silný na to, aby dokázal probrat opilého člověka, který se vypotácí kolem něj a vyrazí do ulic města. Benjamin se jenom pobaveně ušklíbne a zachumlá se do svého teplého pláště. Rozhlédne se kolem sebe a jeho nos zaregistruje známý pach, který je na jednu stranu trochu znepokojivý. Neodešla? Je dost možné, že je pryč, ale její pachová stopa je příliš silná a nezdá se že by se někam příliš vzdalovala. Zakroutí hlavou a vzhlédne k obloze. Možná by mohl navštívit Jasmine a zase ji unést, aby si společně vyjeli na koni. Jo, to je dobrý plán, ale bude ho chtít vůbec vidět? No, to je jedno. Slíbil jí to a hodlá to dodržet, i kdyby ji měl unášet doopravdy. Nakonec se pomalu vydá směrem k jejímu domu.

Od doby, co umřela jeho maminka, už upěhlo pár týdnů, ale on se pořád cítil, jakoby o ni právě přišel. Chyběla mu a to hrozně moc. A i když se ho ujala Sam a snažila se mu nějak pomoct, nezlepšovalo se to. Sice neviděl, jak ji upalují, ale dovedl si to živě představit i přes to, že se těm myšlenkám snažil vyhýbat. Nejhorší ale byly noční můry, těm se bránit nemohl. Vídal ji zas a znova a nikdy jí nemohl nijak pomoct, bylo to úmorné. Díky nim byl fakt, že svoji maminku hořet neviděl, zcela bezvýznamný. Strašně ho ta ztráta bolela. Snažil se pochopit, proč se to stalo zrovna jim, proč se ocitli tady a proč mu sebrali poslední blízkou osobu, co mu zbyla. Nedokázal najít žádné logické vysvětlení. Jedno ale věděl, kdyby byl takový, jaký chtěl jeho táta, aby byl, tak by určitě maminku ubránil. Ale on nezmohl vůbec nic. Pokoušel se na to moc nemyslet a chtěl se odreágovat kreslením, ale furtmu z toho vycházela postava v plamenech nebo jen samotně plameny, bylo to naprosto příšerné. Nemohl si ani kreslit. Obvykle by se nejspíš vrhl po tomhle neúspěchu na vymýšlení pastí, ale teď by mu to moc nepřidalo a navíc to bylo zábavnější, když s ním byla Sam. Měl rád, když jí to mohl vysvětlovat a popisovat jí, jak co funguje. Jenže teď byla v práci a tam by za ní asi neměl chodit, ale nemohl tam jen tak sedět. Nakonec se rozhodl, že půjde za Sam, vezme si pár neúplných návrhů pastí a když na něj náhodou nebude mít čas, sedne si někam do kouta a bude na nich pracovat.
Připravit se mu netrvalo nijak zvlášť dlouho. Vzal si jen pár úhlů, aby měl čím psát a několik papírů s náčrtami pastí. Mohl vyrazit. Moc se mu do toho ale nechtělo, sice chtěl hrozně moc jít za Sam, ale projít tím domem plným lehkých žen, jak jim říkávala maminka, když to před ním chtěla říct slušně, se mu zrovna vážně moc nechtělo. Ale rychle se sebral, šel přeci za Sam, tak něco musel podstoupit a když si ho nikdo nevšimne, nic se mu nestane. S touto myšlenkou vyšel z místosti, kterou obýval jen on se Sam a snažil se nepozorovaně projít tím domem a dostat se ke dveřím. Papíry si tisk k tělu, jakoby mu je někdo chtěl sebrat a držel se co nejblíže u zdi s pohledem zarytým do země. Dalo by se říct, že se snažil zneviditelnět a splynout se zdí. Naštěstí si ho moc lidí nevšímalo a nejevilo o něj zájem, takže mohl v klidu postupovat hezky podél zdi. Stačila mu už jen chvilka v tom domě a mohl pelášit za Sam.

Vystúpila som von do chladného vzduchu. Byť nejakým rozmaznaným mešťanom, pravdepodobne by mi bola zima. No takto? Nebolo to nič, čo by sa nedalo zvládnuť. Bola som Indiánka a pod hviezdami som spala častejšie, než pod strechou. Uhla som nejakému mužovi, ktorý práve prichádzal dovnútra a sama som sa rozhodla len k oprotivému domu, o ktorý som sa oprela s rukami založenými na hrudi. Mala som v pláne tu počkať. Nie že by som chcela naraziť nebodaj na nejakého inkvizítora alebo nepríjemných ľudí, no tento chlapec mi za ten risk pravdepodobne stál. Trvalo ešte nejaký čas, kým vyšiel von. Čas, ktorý som znova strávila nad rozmýšľaním. Cítila som mnoho pachov.. spálené mäso, pot.. či aj nejakého ožrana, ktorý sa po vytrepaní zo salónu zrútil do najbližšej uličky. Už sa nepostavil, no pri pohľade na neho som len zvraštila nos do zhnuseného výrazu. Takéto trosky som považovala za úplný odpad. V tom sa zodvihol vietor a ja som sa inštinktívne stiahla trocha viac do tieňa domu. Uvedomila som si, že mi fúka od chrbta smerom k hostincu. To ma znervózňovalo, no musela som si pripomínať že sa zaoberám človekom, nie nejakou šelmou či zvieraťom, ktoré chcem uloviť a ktoré by môj pach odplašil. 
Sledovala som, ako sa Benjamin pri dverách pozastavil. Počkala som kým vyrazí a sama som sa zaradila za neho. Držala som sa v jeho závese, no chodila som potichu. Bosými nohami som našľapovala na zem podo mnou, až kým sám neprešiel okolo jednej z uličiek, vedľa ktorej som ho mala v pláne schytiť a a zatiahnuť ho do nej tak, aby sme neboli priamo na rane na očiach. Neťahala som ho však surovo, stále som bola len dievča. Nemala som silu ako dospelý chlap. Aspoň nie takto na oko.  "Môcť ... ja s tebou hovoriť?" Spýtala som sa ho no.. nie že by som mu reálne dávala moc na výber. Nebol to však hlas plný vyhrážok či hrozieb, skôr bol normálny. Ako keby toto bolo pre mňa úplne typické vybavovanie sa s ľuďmi.

Cítí, jak ho někdo sleduje. Povědomý pach - nejspíše ta indiánka. Neslyšel ji, tak si řekl, že si s ním nejspíše jenom pohrávají smysly. Najednou ho někdo začne tahat do uličky, nebrání se tolik, jak by nejspíše měl. Kdyby chtěl, tak by ji hravě přehodil přes záda a ani by se nezapotil. Nakonec ji přeci jen chytne za zápěstí a pořádně stiskne, aby její ruku alespoň na chvíli ochromil a mohl se vyškubnout. Nicméně je stále ještě jemný, takže na ruce bude mít druhý den jen malou modřinu. Okamžitě ji pustí a zahledí se na ni. "Nemohla jsi třeba něco říct místo toho přepadení?" Zeptá se trochu uraženě a srovná si nepohodlně škrábající límec. Nakonec se jí zahledí do očí a prohlédne si ji. "Samozřejmě." Snažil se mluvit co nejvíc srozumitelně, aby jí nemusel vysvětlovat půdob slov, které by jí ani nedkázal přádně vysvětlit, protože jemu samotnému docházela slova a poslední dobou dost často. Snad to bude tím, že s ním otec chce mluvit o složitějších věcech, které se týkají obchodování. To vždycky musí obloukem opsat všemi slovy, které zná, tu věc nebo situaci a doufat, že to pan Wight pochopí. Občas jsou to vážně nervy, protože Benjamin z toho začne být po chvíli značně otrávený. Každopádně to teď není tahle situace. Jemu navíc bude vyhovovat pomalá mluva a spisovná. Když měl mluvit s hrobníkem? Byl to kříž, protože byl samý dialekt, samý sleng a hlavně argot. Byl to pro něj téměř nadliský úkol a po chvíli rezignaci začal prostě přikyvovat a chytat se pouze záchytných slov. Přestalo ho bavit dávat pozor. Což mu též připomnělo setkání s tím malým děvčetem, které šišlalo a chtělo po mladém obchodníkovi,aby pochopil, co tím myslí. To možná bylo ještě horší, než domluva s hrobařem. Nakonec se přestane zabývat mluvou a gramatikou a upne všechny myšlenky k té indiánce předtím.

Už mu chybělo jen pár metrů a mohl být z toho domu pryč. Nejradši by se rozběhl, aby to urychlil, ale měl za to, že, když se bude nadále postupovat podél stěny, nikdo si ho všime. Vlastně měl za to, že si doopravdy nikdo nevšimnul a on vázně splynul se zdí, jenže z tohoto dojmu ho vytáhl ženský hlas, co se ozval za ním. Vůbec to nečekal. Skutečně si myslel, že je neviditelný, a proto se lekl až tak, že více méně zaječel jak malá holka a vyhodil v obraném gestu rukama nahoru a všechny jeho náčrty se rozlétly okolo. "Já-Já... Jak brzo?" Ani se neobtěžuje se na ní podívat a začne si sbírat svoje náčrty, které teď byly rozházené po podlaze. Nebylo to jen tím, že mu maminka zakázala, aby se koukal na ženy, co pracovaly v tomhle domě, i když vlastně nevěděl proč, když v jeho době existovaly plavky a další věci, co kolikrát odhalovaly daleko víc, ale taky proto, že neměl rád, když na něm někdo viděl nechápavý výraz. Naštěstí ho ale nechápavost rychle opustila a vystřídalo ji mírné podráždění, ale ani to nemohla tak úplně vidět, protože si pořád hleděl svého a nedíval se na ni. "Jsem rád, že vás to tak pobavilo." Vůbec se mu nelíbilo, že se mu směje, ale nějak snažil se nijak zvlášť si jí nevšímat. Posbíral všechny své náčrty a postavil se. Nejradši by se hned otočil a utekl, ale bylo by to neslušné. Takže tam stál, díval se do země a krapet nervózně do ní ťukal špičkou boty. Stál tam, jakoby čekal, až mu řekne, že může jít. Ale po chvilce trapného ticha, která mohla trvat tak půl minuty, ale jemu se zdála jako celá věčnost, k ní nakonec sám hlavu zvedl a podíval se na osobu, co ho prve tak polekala a doufal, že něco řekne nebo ho pošle pryč nebo prostě něco udělá, protože jeho nic nenapadalo. Chtěl se jen nepozorovaně vyplížit za Sam, nebyl připravený na to, že ho jedna ze zdejších dam osloví. Jediné, co ho nakonec napadlo, bylo, že k ní natáhl ruku a představil se. "Já-Já jsem Henry."

Vyzeralo to tak, že moje menšie zavedenie do uličky bral ako prepad. Ja som to tak ale nemyslela ! Naozaj nie. Trocha som sykla, keď ma chytil za ruku, ktorú stlačil. Nebolelo to aź tak vďaka tomu, že som sama bola silnejšia, než by som normálne mala byť, ale aj tak ma to prekvapilo. Bolo to vidieť na mojom pohľade, bol zaskočený, možno až trocha vystrašený. Začala som si šúchať zápästie a zaskočený výraz prestriedal až karhavý. "Silný.. " Oči mi skĺzli po jeho tele, oblečení a celkovej stavbe. Snažila som sa odhadnúť ako asi tak vyzeral pod ním. Takmer som ho začala rukami obhmatávať no radšej som sa zastavila. Bielokožci si to mohli vysvetliť zle. "a pri tom vyzeráš tak slabo.." Šepla som v reči, o ktorej som ani nevedela že jej rozumie. V hlave mi vyskočili ďalšie ešte nie úplen jasné a sformulované otázky. Sám sa ma ale niečo spýtal a ja som tak úplne nevedela, o čom to hovorí. "Prepadnutie..?" Vyvalila som na neho oči. Teda vedela som čo to znamená, len mi to neprišlo tak, ako prepadnutie. Skôr ako priateľské zatiahnutie niekam bokom. Bola som zvyknutá jednať priamo. No neriešila som to ďalej, len som nad tým mávla rukou a nevedomky som si nahmatala vrecúško s peniazmi, ktoré sa mi húpalo na krku. "Prečo pomôcť Eleii?" Spýtala som sa ho celkom so záujmom. Nebolo v tom vyčítanie, len zvedavosť. Úprimne som sa až s takou ochotou ešte nestretla. Pre neho možno nejaká malichernosť, niečo čo nestálo za zmienku, no ja som to vnímala inak.