Město Salem

Vyběhne z jejich domu v teplém kabátu a také teplém černém plášti. Podle doktora se všichni musí dobře oblékat, aby neprochladli. Hledí trochu bázlivě na ostatní kolemjdoucí a snaží se proplouvat davem bez udělání většího rozruchu Cítí, ak ji všichni sledují, slyší, jak si šuškají o smrti jejího otce. Všímá si jejich lítostivých pohledů. Bojí se, co když se to provalí? Pro svého bratra by udělala cokoli, ale zabít? Vždyť to je hřích! A přesto ho spáchala. S velkým přemlouváním a sebezapřením, ale Lucius se přeci musí uzdravit. Prochází ulicemi a náhle zpomalí. Snad jako kdyby si uvědomila, že jde až příliš rychle a to může vyvolávat povyk. Klopí pohled k zemi a třesoucí se ruce zakrývá pod černým pláštěm. Sněhové vločky jí padají do zlatých pramenů vlasů a zdá se, že jejich majitelku to vůbec netíží. Ta se zabývá jinými věcmi. Chtěla udělat alespoň jeden dobrý skutek a slíbila, že dojde pro chléb. Tak také musí učinit. Má strach, že se neovládne a její schopnost zase někomu ublíží. To se ale nesmí stát... Jistě by si to okamžitě spojili všichni s událostí, při které byl místní soudce nalezen ukřižován hlavou dolů. Pevně zavře oči, aby vyhnala tento obraz ze své mysli. Tatínku... Pípne slabý hlásek v hlavě. Za tohle se nikdy před Bohem dokonale neočistí a ví to, ale bylo to nutné. Ten hlas jí tvrdil, že tím zachrání bratra.
Dojde do obchodu, kde koupí dva bochníky chleba. Z čiré rotžitosti zapomněla, že mělaa koupit pouze jeden. Opravdu je její mysl neklidná a ona se s tím nedokáže vypořádat. Bolest v srdci se jí zarývá stále hloubš a hloubš. Svírá v bledých ručkách dva bochníky a míří s nimi ulicí. Prodírá se kolem lidí a slyší pouze tytéž věty. "Hele, to je dcera soudce... Slyšelas, co se stalo? Je mrtvý! Chudák dítě... Matka byla upálená a otec teď zemřel za velmi podivných okolností." Ta slova jí v hlavě zní neskutečně nahlas, až má chuť křičet. "Tatínku..." Pípne sotva slyšitelně a ruce i s bochníky chleba schová pod plášť, aby je zahřála. Musí od toho všeho toho hlaholu jít pryč. Nesnese jejich pohledu, její nitro je pod tíhou neskutečné viny. Zamíří do jedné z uliček a po chvilce se zastaví, aby se mohla klidně nadechnout. Tady konečně nikdo není a ona se může alespoň na okamžik bavit pocitu, že ji někdo sleduje. Pohlédne do stranu a tam v malém podloubí. Prohledával obsah váčku. "A-ahoj..?" Upře na něj svá zelenošedá očka. Angel je velmi společenské stvoření, ale od doby, co se její schopnosti projevily a vymkly se kontrole, se lidí začala trochu stranit, aby jim neubližovala. Je to velmi hodné stvoření a sama neokáže vysvětlit, jak dokázala zabít vlastního tátu. Sourozenecká láska a obdiv k bratrovi ji k tomu jistě dohnal. Nebo snad i ten hlas, který ji ještě pobízel? Prohlédne si chlapce a dost ji zarazí jeho oděv a také barva kůže. Však mu musí být hrozná zima! A určitě nejen to... Přemýšlí, co by měla udělat. Žebrákům vždycky dala pár zlatých, ale on ji fascinuje... Ještě nikoho tak mladého na ulici nezahlédla. Nejspíše byla jen ve špatnou dobu na špatném místě. Co má dělat? Ruce se jí třesou pod tíhou té nehorázně viny, ale pohled nesklápí. Zatím.

"Tři... Čtyři?" Tiché zopakování počtů si vynese ještě zmatenější pohled sklopený k hrudníku ukrývajícím se za silnou látkou černých šatů, jež nosívala do společnosti. Doma na tom tolik nesešlo, stačila šněrovačka a postarší košile, ale kdykoliv šla do města, snažila se působit dostatečně pro zdejší obyvatele. Prsty krátce přejedou po kulatém zapínání, do tváří se vlévá růž pod náporem Roseiných slov. Pro Brigitte by byla odvaha rozepnout si jeden, natož čtyři, ruka se chvěje, když si začíná pohrávat s prvním z nich skrývajícím se těsně pod krkem. Pak další a další a poslední. "Je to takhle lepší? Ne-není to moc... odvážné?" Pro Brigitte? Jistěže, ale co si pomyslí okolí? Proti Rose měla stále velmi puritánský vzhled, chyběla jí éteričnost nejen v pohybech ale i způsobu prezentace sebe samotné. Přesto knoflíčky dokážou mnohé, jak se zdá. Konečky prstů přejedou po bledé odhalené kůži, je takový nezvyk se vystavovat za skutečným účelem, kdy to vnímá naplno. "A-ale to nosím jenom doma. Do společnosti se nehodí, abych chodila ve šněrovačce a košili." Ze slov i výrazu je jasné, že ona část oblečení má mnohem vyzývavější dekolt než by bylo v salemské společnosti přípustné, hlavně pokud by se v blízkosti nacházel kněz. "Nezapírám, že mne v něčem podobném muž ještě neviděl, ale nikdy jsem si to tak nebrala." Možná proto, že přišli k nim domů, kde se neparádila. Dokonce i vlasy si občas nechala rozpuštěné a čepec zůstal uložen u nepoužitého kusu oděvu.
Celá zmatená sleduje dárek od Rose vtisknutý do drobných pacek. "A-ale to přeci nemohu přijmout. Vždyť... Vždyť umrzneš! A navíc je tak krásný..." Měkká látka namísto hrubých, které má doma. Jen do ní zabořit prsty, zachumlat se a usnout. "Děkuji, Rose. Jak ti to mohu oplatit? Řekni si cokoliv. Te-tedy..." Na okamžik přijde zaražení, vědomé si toho, že nemůže splnit cokoliv, co by si Rose usmyslela. "Cokoliv, co je v mých silách." S očekáváním sleduje její tvář, náhle probuzená, nevnímající alkohol kolující žilami. Nad dalšími slovy se začervená. Co hůř - zrudne, pokožka hoří rozpáleností, neboť o takových záležitostech se není radno bavit s cizím člověkem. Na druhou stranu Rose byla znalá, však je nevěstkou a ty musí mít zkušenosti. "Ne tak... Docela..." Spodní ret je skousnut zoubky, pohled uhýbá ke stolu, který se zdá nejlepším přítelem pro tyto prapodivné a svírající chvíle. "Nevím, jak takový muž... vypadá... Nahý. Te-tedy viděla jsem jich pár ale jenom bez košile! Nic víc, Rose, přísahám!" Panika se vmísí do modrosti očí, jak dívka vyhrkne svou odpověď, nakláněje se přes stůl, aby tím dodala váhu svým slovům. "Třeba dřevorubec... pan Black... Je velmi... vyvinutý. Tedy myslím svaly. Tam dole... To nevím." Victora nikdy bez košile neviděla a Elijaha také ne. Pouze zahlédla tetování vlaštovky, které mylně přikládala k útoku indiánů. "Je hezký. Ale to je jediný muž, kterého jsem viděla bez košile, kromě bratra. A to je bratr, ten se nepočítá." Odmítavě zavrtí hlavou, bratra skutečně nepočítá mezi muže, s nimiž by chtěla být. Je to nepřípustné, nevhodné a navíc ho má pouze ráda sourozeneckou láskou, nic víc. "Rose? Ty jsi... Už jsi... Bylajsisním?" Vyhrknutý dotaz se dá sotva rozluštit, tak rychle ho ze sebe vykřeše v obavě z odpovědi, na chvíli se odmlčeje než se optá ještě jednou. "Myslím... S Williamem?" Zvědavost jí jen kouká z očí, připomíná malé dítě, co nutně potřebuje odpověď na svůj vtíravý, nemístný dotaz. "Ja-jaký on... je?" Že myslela v něžnostech v rámci postele? To bylo jedno, nevěstka si to nejspíš stejně přebere po svém, pokud bude znát odpověď. Zaražená zůstane pomrkávat na Rose, stále se červenající. "A-ale to já neumím... Takhle o nich přemýšlet. Jsou... muži. A my... jejich ženy."

Konečně měl možnost vyhnout se těm ledovým bestiím, které se snášely k zemi. Přesto měl ale svrchní oblečení celé od sněhu, a jak se ten pomalu rozpouštěl, dělal na kabátci velké skvrny. Navíc se do chlapce opět zakousla zima. Možná by měl vzít ještě něco. Nebo by mohl zkusit zajít do hostince. Třeba se hostinskému zželí a dá mu něco za menší cenu. Taková teplá polívka by určitě nepřišla nazmar. S ošklivým zakašláním popotáhl, hlasitě a ne příliš slušně. Ostatní mu však byly putna, což dokázal už jen tím, že si odplivl a opět se zahleděl do váčku. "Hajzle špinavá," ucedil skrz zuby, načež váček prudkým pohybem zavřel. Zvuk cinkání alespoň trochu zahřálo jeho duši, než se poblíž něj ozval hlas, který jej v první moment vyděsil. Aha, tak tady má někdo černé svědomí, uchechtlo se cosi uvnitř jeho hlavy, načež si málem znovu odplivl, než se zahleděl na toho, kdo na něj promluvil. Stála tam. Mladá holka, snad stejně stará, i když je fakt, že Gery jako chlapec stále působil hrozně mladě a nedospěle. "Co vokouníš? Nemáš co na práci?" osopil se na ni, protože on teda fakt nebyl žádná atrakce, na kterou by měl někdo vejrat. Navíc s tím lítostivým pohledem. Jestli něco fakt nesnášel, tak to bylo tohle. Půlka těhle lidí si bydlela v těch velkých domech a na něj zapomněla hned potom, co se od něj odvrátila. Tak by si sakra mohli odpustit aspoň tu hranou lítost. Další kyselá poznámka se už už drala na jazyk, když tu náhle zpozorněl. "Hej... nejseš ty náhodou cera místního soudce? Co před nedávnem zaklepal?" optal se, ne příliš soucitně, ale to mu zkrátka do vínku nebylo dáno. Váček s penězi nechal klesnout do kapsy, načež se rozešel blíž k tý holce. Fajn, asi to teď nemohla mít zas tak lehké. Dost možná jí prudili i ti blbci z města. "Nebo mi snad něco chceš?" dotázal se a s lehkostí povytáhl obočí. V tu chvíli docela zapomněl na chlad, který jeho tělo obklopoval, i když byl stále dost pobledlý. Dost možná tyhle vycházky zaplatí horečkou, ze které se už dost možná neprobere, ale to bylo fuk. Pokud se člověk nechtěl zbláznit, nesměl přemýšlet nad zítřkem. Bylo jen tady a teď. Gery nechtěl vypadat jako klasický případ z chudobince, přesto se však neubránil tomu, aby rukou stiskl límec kabátce, který si pak pokusil přitáhnout ještě více k tělu. Zima. Jak moc tohle období nenáviděl.

Jeho první ne příliš milá slova ji zarazí a donutí shlédnout do země. Místo odpovědi pouze zakroutí hlavou. Snad jako kdyby se mu bála pořádně zadívat do očí, aby mu něco nechtěně neudělala. Nemá co na práci, to je pravda. Ten chléb by měla někdy donést, ale zase tolik to snad spěchat nebude, protože bude jejich pomocnice nejspíše dělat vařené brambory. Měla je ráda, ale teď nemá pomyšlení na jídlo. Vůbec, kdyby mohla, přestala by vůbec jíst a nechala se mučit v hrozivých křečích, ale to si nemůže dovolit. Tyto hříšné myšlenky musí zapudit z hlavy. Proč jen to nedokázala u té předchozí? Možná půjde brzy za Scarlett, jen aby cítila její konejšivé náručí.
Po jeho další otázce vzhlédne, možná trochu nazlobeně, ale ten vztek ji hned přejde, protože ví, že se na něj nemá proč zlobit. Na sebe musí. Je to povinost. "Jsem... Jsem Angel." Předpokládá, že nestál o představení, ale i tak se mu chtěla představit. Měla takové podivné nutkání někomu své jméno říci. Snad proto, že znamená anděl a ona jím chce být. Ale nebude. A očividně jím ani nikdy nebyla. Trochu zpozorní, když přijde blíž k ní, ale nehne se ani na krok. Nebojí se ho. Nemá sebemenší důvod. Zakroutí hlavou. "N-ne, nechtěla jsem, ale... Musí... Ti být zima." Všímá si toho, jak si zimomřivě přitáhne kabát více k tělu. "Šla jsem náhodou kolem a viděla jsem Tě a... Já nevím, možná... Možná jsem si chtěla popovídat s někým, kdo není dospělý." Zevnitř žmoulá svůj teplý kabát a zvedne oči k tomu chlapci. Co má udělat, aby mu pomohla? Neví, jestli o nějakou pomoc stojí, ale přeci nemůže jen tak jít. "Pochopím, když budeš chtít být sám, ale..." Její hlas se chvílemi chvěje. Ne zimou, ale neklidem, který jí panuje v duši. "Měla jsem jít pro chléb, ale... Vzala jsem dva a nevím, jestli jsem neměla brát jenom jeden." Nakonec trochu nejistě vystrčí ruku zpozd pláště a drží v ní bochník chleba. "C-chceš?" Zeptá se s nejistotou, ale na tváři se jí vyloudí přátelský a upímný úsměv. Vážně je to takové sluníčko. Natáhne ruku s bochníkem chleba směrem k chlapci a čeká, co bude dělat. Snad ho tím neurazí. Z její ruky sálá podivné teplo, které jistě klučina zaregistruje, pokud si od ní chléb vezme.

Sklopila zrak a on se ušklíbl. Nesnášel to rádoby lítostivý vejrání, ale pokud někomu způsobil tohle, div se pokaždé nerozesmál, jako smyslů zbavený. Teď se ale nesmál. Potlačil to ještě dříve, a tak mu na rtech zůstal jen ten vítězný úšklebek, který odhaloval jeho zuby - nebyly to zuby nějaké celebrity, ale zato mu ještě žádný nechyběl. Teda zatím. Jeden z předních zubů se odkláněl trochu dozadu, jakoby už mu někdo dal přes pusu a trochu mu tak přerovnal horní patro. Život na ulici však požadoval své oběti, a tak když neměl vaši mrtvolu, rozebíral si vás aspoň po kouskách. Jeho ostrá slova zřejmě dopadla do živého - jasně to viděl v očích té dívky, když vzhlédla a zadívala se na něj. Nebyl však schopen projevit cokoliv jako lítost. Jen tak tam stál a zíral před sebe, protože říct, že mu to je líto, by prostě byla lež. Její fotřík poslal za mříže spoustu jeho známejch. A určitě by tam poslal i jeho, kdyby ho někdo vyhmátl. "Chápu, každej teď na tebe blbě čumí a snaží se ti vyjádřit upřímnou soustrast, ačkoliv jim je to u zadku a zapomenou na to jakmile zaklapnou dveře svých baráčků," pronesl posléze, aniž by tušil, jestli se tím holku snažil uklidnit nebo ještě víc vykolejit. Ale copak neměl pravdu? Dělali to tak všichni, i on si hleděl svého, tak proč se přetvařovat. "Voni... potřebujou mít o čem tlachat," dodal ještě a stiskl rozpraskané rty, které vypadaly, jako by se líbal se samotnou zimou v ženské podobě. Nakonec si spodní ret olízl špičkou jazyka - bylo jasné, že si tím dvakrát nepřilepší - a znovu se ušklíbl.
Když se mu představila, trochu se zarazil a zamyslel se. Chtěl se s touhle holkou nějak kámošit? To sotva. Měl sto chutí se raději obrátit na patě a hledět si svého. Jenže ten její pohled. Něco se mu na ní líbilo. Dcery měšťáků byly různý. Některý byly fakt pěkný a člověk by jim asi neřekl ne, kdyby o něj shodou okolností projevily zájem, ale tahle... vyhlížela zvláštně a mladý zlodějíček se nějak nezvládl donutit pohnout. "Hm, Gery," řekl náhle s pokrčením ramen. "Jo, zima. Trochu mi je, představ si to," ušklíbl se, možná trochu sarkasticky, načež znovu popotáhl a po chvíli opět odplivl kamsi do strany. Aneb jak udělat dojem na dámu. "Jo, ty sis chtěla popovídat. Mhm. Poslední dobou si se mnou chce každý povídat, asi působím fakt familiérně nebo jak se to u vás říká," uchechtl se nad vlastní neznalostí a pokrčil rameny. Opět zatoužil vzít nohy na ramena, ale stále tam stál. Na jednom místě a koukal na blondýnku před sebou. Proč se mu zdálo, že oproti okolí vypadala jako nějaký anděl? "Cože?" vyprskl náhle, když mu jen tak podala chleba. "Myslíš, že si nic podobnýho nezvládnu zajistit?" opáčil, ačkoliv mu vše přikazovalo si ten chleba vzít. Občasně žebral, tahle dávka dobroty jej najednou překvapila, že ani netušil, jak zareagovat. Jak omámen se však nakonec natáhl po chlebu a sevřel jej v prstech. Stačila jen ta chvíle, aby ucítil to teplo, které zrychlilo jeho tep a připomnělo mu, že... by možná rád s někým byl. Což bylo šílené a v tu chvíli konečně sklopil zrak. "Tak... dík," zamručel tiše.

Pozoruje jeho gesta a snaží se nepřipouštět si jeho výrazy tolik k mysli. Chce na něj být hodná, chce být na každého hodná. Vlastně nic jiného ani neumí, jak tak nad tím přemýšlí. Občas je až příliš hodná a příliš důvěřivá. Teď se této části své povahy drží více zuby nehty, protože když se naposledy na jednu slečnu naštvala, tak ta holka šla s balvanem k jezeru a utopila se. Angel tohle nechtěla způsobit. Už měla nasvědomí dvě vraždy, ale z toho jedna neúmyslná a druhá? Výměna za život bratra. Trochu popotáhne, ale proteď mlčky sleduje jeho kabát. Tiká pohledem od jeho očí opět ke kabátu. Neshledala na tom kusu oblečení nic moc zajímaého, krom toho, že mu v něm musí být zima. Snad nebude nemocný. Doktor říkal, že tahle zima je krutá...
Neví, jak přesně tato slova myslí, ale teď? Uklidní ji to. Má alespoň na chvíli pocit, že je k ní někd upřímný. Scarlett nepočítá, protože je to její přítelkně, ale někdo cizí? Však se jí každý bál říct křivého slova, aby ho její tatínek neodsoudil. Však ona by mu nic neřekla. Přece neporuší slib. Přikývne a začne dělat dolíček do země a ve sněhu tak zůstane drobná jamka. "Máš pravdu... Lidé dokáží být zlí." Věděla moc dobře, že každé jeho slovo bylo pravdivé. Moc dobře znala ten hraný zájem, který o ni ostatní jevili. A ty pomluvy? Jsou dost mocné. Obává se, že se začnou šírit povídačk i o ní. Tak moc se toho bojí. Chce žít. Má život ráda, ale... Zaslouží si ho? Zvedne pohled a zabodne ho k jeho rozpraskaným rtům, které si následně ještě olízne. "Bude Tě to bolet..." Řekla to tichounce, snad jako by se bála, že se na ni oboří za opovážlivost. Změnila se opravdu hodně. A doufejme, že ta změna nebude pokračovat a nezhorší se to. Aby z usměvavého sluníčka nebyly najednou střípky neštěstí.
Chlapec se jí představí a Angee se nevinně pousměje. Nečekala, že se jí také představí. Zvedne se zájmem oči a prohlédne si ho. "Zajímavé jméno... Nikoho s ním ještě neznám." Trochu přešlápne, aby uolnila napjatým nohám a dále upírá střídavě oči na mladíka a na jeho kabát. Chlapec začne být opět trochu protivný. Ona zimu ještě nepoznala - rozhodně ne takovou jako on. Zná pouze to psychickou a jistě by to mohlo být ještě horší, ale zvládla by to? Nesnažilo by se ji tělo ochránit tím, že by její tělo vyřadilo na nějakou dobu z provozu a prostě by ji nechalo omdlít? Možné je vše. "Nejsi zlý..." To je její jediné vysvětlení pro to, proč si s ním asi chtějí lidé povídat. Jí se zlý nejeví, možná jen ublížený? Angee není z těch, kteří mají vždycky pravdu, ale tomuto faktu věří. Možná se plete, možná ne.
Natáhne k němu ruku s chlebem a čeká na jeho reakci. Podobnou této nečekala. Nebo lépe řečeno se jí obávala. Trochu sebou trhne v úleku. "J-já Tě nechtěla urazit!" Pustí se do horečného vysvětlování. "Samozřejmě by sis ho zvládl zajistit, ale... ale... takhle to bude jednodušší." Její hlásek pomalu slábne, protože ji zžírají různé myšlenky, které jí ale nepřijdou ani tak strašné, když tenhle chlapec musí prožívat denně mnohem horší problémy, než má ona. Určitě ano. Pro ni je každý důležitější než ona sama. To je občas také kámen úrazu, ale jí to nevadí. Když tím potěší druhou osobu. Sklopila okamžitě pohled a zvedla ho teprve tehdy, kdy si všimla, že chlapec natahuje ruku po bochníku. Vzhlédne a sleduje jeho pohyby. Co kdyby si to náhodou rozmyslel? To by ho možná zkusila i přesvědčit, aby si ho vzal.
Zašmátral po chlebu a sebřel ho prsty. Potěšilo ji to, hodně. Když se ujistila, že ten chléb drží pevně v ruce, tak ho opatrně pustila. Také si všimla jeho sklopení pohledu. Tahle reakce ji zaskočila, však se zdál být jistý a najednou... Klopil zrak? "Není zač." Mile se usměje a ruku nechá venku, hraje si s lemem svého pláště. Je zvědavá a nedá jí to. "P-proč jsi sklopil zrak?" Zeptá se a v hlase se jí značí trocha provinění. Udělala snad něco špatně? Cítí spalující horko v rukou. Stiskne kabát tak silně, až jí zbělají klouby. Musí se uklidnit. Vyčistit si mysl, aby nedala průchod tolika emocím najednou a nakonec to tady neskončilo v plamenech nebo... Nebo by si ten kluk na popud jejích schopností něco neudělal.

"Ú-úhoř? Je-jeskyně?" Stehna jsou k sobě instinktivně stisknuta při představě reálnosti této prazvláštní pohádky. Sotva vnímá, jak vrtí hlavou v zápornou odpověď na první otázku, celá neschopná slova. Jistě, matka jí o tom nestačila příliš poučit, je to už prakticky deset let, co zemřela a Brigitte o tomto do budoucna mohl poskytnout informace leda tak otec. A ten se příliš bál, aby v dívce nevyvolal mylné představy a raději ji poslal za starou kořenářkou, která dívce vysvětlila jen to, co z ní dělá ženu, kdy přijde její čas a že muž si u ní bude hledat vlastní způsoby potěšení. Nic víc. Teprve nyní se začíná dozvídat pravdu a ona představa je trochu bujnější díky až nezvykle silné fantazii, která si dokáže vybájit skutečného úhoře a žádnou jeho napodobeninu. "A-ale úhoři... jsou... tak velcí..." Tichoučké špitnutí ukončené zajíknutím doprovází pohled vytřeštěných očí a dlaň tlumící rty v bezbožném vyjádření pro mužský orgán. Chodívala na trhy docela často a tak vídala rybáře a jejich úlovky, mezi nimiž se našli i zmínění úhoři, pochoutka pro vyšší společnost, kterou si běžný občan sotva mohl dovolit.
Pohled je sklopen, líce nepřestávají rudnout při všech těch představách, co momentálně zahltily mladou hlavinku drobného zrzavého děvčete. "J-já vím, že není." O Williamovi tohle bylo známé, s žádnou dívkou nebyl spatřen jak by se dalo od muže jeho věku čekat. I on sám jí kdysi řekl, že není stavěný pro manželství, ale cožpak si tohle tele dokáže vybrat, kdo jí činí mírně rozvrkočenou, veselou a zároveň rozpačitou z poznámek, co se jí dotýkají stejně prchlivým dotekem jako něčí ruce? "Ale líbí se mi, jak si mě dobírá. I když většinou nevím, co na to odpovědět. A ani většinou nepoznám, že si hraje. Je... Jiný než ostatní místní muži. A nebojí se lesa. Dokonce v něm žije. A je vážně moc hezký." Zasněný výraz se vkrade do modrosti jejích očí upřených na blízkou stěnu, nevnímaje své okolí. Byla mladá, byla hloupá a naivní a poblázněná do muže, kterého nemůže mít. "Je špatné si myslet na někoho, o kom vím, že s ním nemohu strávit zbytek života? Vím, že bych měla přemýšlet nad vdavkam a usadit se s mužem, který se o mě postará..." V důsledku nedokončení věty však bylo jasné, že ti, kteří k podobnému úkonu byli nejblíž, většinou neměli stejně staré nebo o něco málo starší mužské dědice. Sotva by si mohla vzít doktora, neboť ten patřil o dvě třídy ve společenské hierarchii výš než samotná Brigitte a očekávalo se od něj to samé - že si najde ženu ve své společenské kategorii. A Elijah? O tom si lidé zase mysleli, že je divný, jakýsi cizák, co se dostal do Salemu a usídlil se zde. Sama o něm nic moc nevěděla, ač se jí též líbil a srdce tlouklo rychleji kdykoliv se objevil poblíž.
Vytřeštěné oči si znovu najdou Rose při prohlášení o množství zničených šatů. Ten muž je vážně zvíře. "Tro-troje šaty?" Vykoktaná odpověď jasně dokazuje, jak hluboce v šoku z těchto slov zůstává. Stejně jako po těch dalších, kterým moc nerozumí. Polknutí vázne v krku a Brigitte si musí odkašlat než položí další ze svých otázek. "To jako... že jste nikdy spolu nebyli... v loži? Jako by to mělo být u manželů?" Jako to tehdy viděla u té zrzavé nevěstky a postaršího člena městské rady, když šla ošetřovat Beth. Malou mrtvou Beth, která byla v jejím věku. Vzpomínka na plavovlasou dívku zabolí na hrudi, modré oči zeskelnatí přílivem slz, které zažene rychlým mrkáním - hloupý to alkohol. "S mladšíma... Jak moc mladšíma?" Přeci jenom sama Rose nevypadala o mnoho starší jak Brigitte samotná, ačkoliv by si typla, že tak o tři, možná pět let jí víc bude. Zkušeností měla tak deset let působení v nevěstinci, zatímco zrzka? Spíš na desetileté děvče. "Děkuju, Rose. Za-za všechno."

Ani na chvíli nepomýšlí na to, že by jeho slova mohla zraňovat. Jistě, že není z žuly, ale jeho život si vybral svou daň. Každý den viděl chudobu, viděl lidi umírat, viděl své sestry, jak na ulici koketují s muži, se kterými posléze zmizli kdovíkde. A pak ty jeho vize. Smrt byla všudypřítomná, nemusel ji však vidět ještě dřív, než přišla. S veškerými detaily. Něco neviděl, to byla pravda. Vize si ho snad hledaly jen ve chvílích, kdy byl zranitelný. Anebo ve chvíli, kdy neměl šanci to utnout. Ale po tom čase? Zvykl si, byl to denní chleba. Který pro něj nebyl úplně vždy zrovna pravidelným jídlem, ale co už.
"Ne dokáží, oni sou zlí. My všichni," dodal vzápětí bez hnutí, jakoby sežral všechnu moudrost světa. A možná ještě víc. Možná nikdo z nich nebyl doopravdy zlý a byl jen obětí. Možná. Gery tu ale nebyl proto, aby je soudil. Od toho tu býval tatíček tady Angel. Býval. Anebo možná Bůh, kterému však Gery nevěřil, a kdyby byl, nejraději by mu naplival do obličeje. A stejně tak všem těm lhářům, co se každou neděli chodívali modlit. Chacha. Gery by nejraději vsadil všechno své mění i se svýma hadrama na to, že by se nestalo nic, kdyby šel to přitroublýho kostela a pomodlil se. Je chudej. A jestli se to někdy změní, to asi těžko ovlivní někdo shora. Když špička jazyka přejela přes ret, zlehka povytáhl obočí. Ret jej pálil a bolel, nevnímal rozdíl, a tak jen pokrčil rameny. "Myslim, že tuhle bolest ještě přežiju," ušklíbl se na dívku před sebou. "Víš kolikrát už jsem se s někým porval a roztrhl si ret? Tohle je nic, zahojí se to," opáčil nakonec vyrovnaně a pohlédl do její tváře. Neviděl v ní nic, co obvykle vídal i svých sester. Sice mladých, ale ztrhaných chudobou, těžkou prací a špínou. "Ale holky jako ty podobný starosti nemaj, co?" otázal se stále se stejnou vervou, stále tak trochu bezcitně, s ironií v hlase. Jenže nemohl jinak. Nikdy neměl matku a otce, ale měl rodinu. Rodinu, ze které pokaždé někdo ubyl. A občas se objevil někdo jiný. Než se někde uchlastal nebo umrznul nebo ho někdo umlátil. Kdyby si dovolil něco cítit, asi by se zláznil. Jeho mladistvá mysl už však stejně měla svou obranu. Nějak se přes to všechno překlenul. Ale slečna Reynard to určitě sama pozná. Jednou určitě. "Hele je to zlý. Já svou mámu ani tátu nikdy nepoznal, lidi mě blízcí chcípaj jak krysy. Nemůžu si dovolit nad tímhle ronit slzy, ale přejde to, věř mi. Jen to musíš poznat," pronesl náhle, aniž by chtěl. Nechtěl o tom mluvit, ale najednou to z něj vylítlo. Slova pochopení podbarvená klasickým Gerardem, který prostě neuměl věci natřít na růžovo. "No jo, Gery. Jen Gery. Nemám žádný příjmení ani žádný titul. Smůla," nakonec jen pokrčil rameny a otočil se na patě. Neplánoval však odejít, jen se porozhlédl kolem. Neviděl nikde potácejícího se ožralu, ani pány zákona. Pohled opět nechal padnout na Angel. "Jasně, nejsem zlej. Jsem dobrotivá duše, každej si pro mě chodí pro rady," znovu se ušklíbl. Znovu a snad i naposled, než mu podala ten chléb. Dělala to snad z čisté dobroty srdce a zaskočila ho tak, jako snad nikdo před tím a to toho viděl a slyšel dost. Jasně. Mluvila logicky, dávalo to smysl. Dál o něm nechtěl mluvit. Stáhl jej k sobě a už v ten moment na něj měl chuť. Chtěl ho sníst celý, ale nejlepší by asi bylo jej odnést domů. Pak raději povytáhl zrak a zatvářil se, jakoby netušil, o čem mluví. "Co by. Není tak špatný na tebe koukat, ale občas se snad můžu porozhlédnout, ne?" otázal se a povytáhl obočí. Dobře, to nebyla asi nejlepší odpověď.
Ať už to bylo cokoliv, náhle si vzpomněl na jakýsi záblesk. Jednu z minulých vizí. Viděl v ní soudce, ale nejprve tomu nepřikládal žádný význam. Než skutečně zemřel. Vzpomněl si, že u něj viděl nějakého chlapa... a pak i holku. Drobnou. Panikařila. Možná. Pak už se vzpomínky začaly pozvolna vytrácet. "Uhm, víš něco o tom, kdo to udělal tvýmu tátovi?"

Začneopět dělat dolíček v zemi, když řekne, že jsou zlí všichni a použije i slovo 'my'. "Já ale nechci být zlá." Zaprotestuje slabě a vzhlédne mladíkovi do tváře. Její slova zněla spíše jako prosba. Vždy se snažila být ta hodná. Šlo jí to, jelikož to měla zakořeněné hluboko ve své povaze, ale teď? Jak se má podívat do očí lidem, kteří znali jejího otce? Jak jim bude poáhat, když se s nimi bude bát prohodit pár slov? Jeho slva jsou ostrá jako břitvy, ale z nějakého důvodu se Angel neotočila a neodešla. Snad to bude tím, že si to zaslouží. To si alespoňv hlavě říká.
Poslouchá ho, jak mluví o roztrženém rtu. Svými kukadly visí na jeho očích a posluchá ho. "Tak dobře.." Řekne i kldyž trochu nesouhlasně a opět tochu popošlápne. Je trochu nrvózní, ale to je ted v její situaci asi normální. Když řekne, že nemá takovéhle problémy, zavře na okamžik oči. V hlavě se jí vybaví všechno, co zatím udělala, jak brečela... Jak se to jednou snažila naučit ovládat a díky tomu téměř zapálila něčí dům. Naštěstí se nic nestalo, nesnesla by, kdyby způsobila další neštěstí. Pevně semkne rty a rázně zakroutí hlavou, aby dala najevo, že myslí svou odpověď vážně, ale možná to trochu přepískla, takže se jí zamotala hlava a musela rychle vzhlédnout. Trochu zavrávorá a pak se omluvně zadívá na klučinu před sebou. Rozmluví se o jeho rodině a to Angel donutí natočit hlavu trošičku na stranu, až jí pár vloček ze zlatých vlasů spadne na ramena. "To mě mrzí." Neříká to tím hraným zájmem, který projevují všichni okolo. Myslí to upřímně. "Moji maminku upálili, bráška je nemocný a tatínek..." Hlas se jí zlomí a s ním i odvaha v mysli mu říci něco z jejího života. Byť jen to málo. "Ale... To je nepodstatné. Celkově můj život je snadný. Snadnější než tvůj." Možná by to každý řekl s opovržením, ale ona se na něj kouká se štěněčím omluvným pohledem a možná to i vypadá tak, že žádá o odpuštění. Za to, kým je a aby se na ni přestal zlobit. Je to zvláštní děvče.
Pkrčí rameny a pokusí se mu dodat trochu dobré nálady. "Na co příjmení nebo titul?" Trochu poposkočí, aby ze sebe smetla ten sníh. "Náhodou jsi mnohem zábavnější a hodnější, než spousta lidí s titulem nebo přjmením. A také jsi hlavně uřpímný..." Přikývne přesvědčeně a následně jí zase řekne, že je úplně hodná duše. Dost sakrasticky. "Neznám Tě, nemůžu soudit, ale... Myslím si to." Její veselý tón, kterým k němu promlouvala před chvíli, zase zmizel a vystřídal ho ten tišší a bojácnější.
Trochu vytřešetí oči po jeho odpovědi. "Uhm..." Přikývne se souhlasným zamručením a zakryje tu červeň, která se jí nahnala do tváří. Semkne pevněji kabát a poslouchá ho dál.
Jeho další otázka ji dost vyvede z míry a upře na něj svůj vyděšený pohled. Vločky na jejím kabátě náhle všechny roztají a zanechají po sobě pouze skrvny. Trochu se j zrychlí dech a hlaavně jívyletí nahoru tep. Vzpomene si na celou tu situaci. "Já... Já... Já." Dokáže ze sebe vyloudit jenom toto. Pevně svírá lem svého kabátu tak, aby se snad i uklidnila. Klouby jí zbělají ještě víc. Do očí se jí naderou slzy, ale úspěšně je zaplaší. Nemůže mu říct pravdu. Musí mu lhát. "Bla jsem tam... A nějaký muž najendou... Se otočil a chtěl zabít mého tatínka, nechtěla jsem... Nechtěla jsem, aby to udělal. N-n-n-ešlo ho zastavit a... On tatínka prostě..." Začne se trochu třást a teplo, které dosud vyzařovalo z jejího těla pouze málo, se trochu zvětší a může ho cítit i on na tu vzdálenost, která mezi nimi je. Angee drží rty pevně semknuté a naprázdno polkne. Kouká nepřítomně před sebe. Tu scénu si přehrává stále a stále dokola. Proč...

Neubránil se úsměvu, který trochu zabolel, ale tu bolest už přecházel, jakoby tam byla vždy. Ani jednou si nevzpomněl na svou schopnost, aby se pokusil svou tvář pozměnit. Stálo to hodně soustředění a na to on teď neměl. "Ne, nechceš být zlá. A možná teď nejseš zlá, ale všichni to máme v sobě. I ty si jednou uvědomíš, že nejde fšecko tak, jak zrovna chceš,. Možná někoho zradíš nebo tak," ušklíbl se s pokrčením ramen. Nemluvil z cesty, o tom všem už sám něco věděl, ačkoliv se po zemi procházel jen patnáct let. I to však člověku stačí k tomu, aby zjistil, jak chodí. A čím dřív na to člověk přijde, tím méně bolesti musí ustát. Možná bude lepší, když se nebude Angee snažit obelhávat a vše jí řekne tak, jak to je. Sice to už tak musí mít těžké, ale čím by jí pomohla sladká slova, že všechno bude dobré, když nebude?
Ačkoliv by někdo nad jeho slovy mohl ronit slovy - koneckonců o smrti mluvil jako o něčem všedním - přesto se on sám necítil nějak smutný. Byl vyčerpaný, za což mohla hlavně ta absence pořádného jídla a všudypřítomná zima. Ovšem smutek mu do duše nevháněla ani Angel, i když si moc dobře uvědomoval, že teď už nemá na výběr; zkrátka tam bude muset setrvat a naslouchat jí. Z nějakého důvodu mu to nevadilo. Ta holka vyzařovala čímsi zvláštním. Nejenom tím teplem. Možná to bylo i tím, že se mu zčásti líbila. Sledoval ten pohyb, jak se zavrávorala a ruku mimoděk natáhl jejím směrem, aby ji mohl zachytit. Pokud se mu nevysmekla nebo neuhnula, opět ucítil to teplo, které bylo skoro elektrizující. Ruku pak stáhl k sobě a tlumeně vydechl. Přesto nějak nemohl hlavu odvrátit, a tak sledoval, jak nahýbá hlavu ke straně, a jak jí ze světlých vlasů padají vločky. "Nemusí tě to mrzet, je to pryč. A smrtka k chudým chodí ráda, je to naše známá," ucedil náhle, stále lehce zhypnotizovaně, než opět sklouzl pohledem k její bledé tváři. Ta holka určitě dlouho jedla ze zlatých talířů, než se jí všechno začalo bortit pod rukama. Možná to správně neodhadl - žila si dobře, než se jí zhroutil svět. Z takové pozice se asi jedná o dost hůř, než když si na to zvykáte od dětství. "To musí bejt dost na nic," uznal nakonec tlumeně. "Kdo se o vás teď stará?" zeptal se zničehonic. Nepřišlo mu, že by se tahle holka mohla starat sama o rozpadlou rodinu a nemocného bratra. Ačkoliv o jejím bratrovi moc nevěděl. Při těch myšlenkách si uvědomil, že už skutečně mrzne. Podloubíčko sice pomáhalo proti tomu, aby byl zabalen do ledové peřiny, přesto na něj stále mohl ten vítr, který na něj doléhal a on se kvůli němu chvěl. "Je mi fakt hrozná kosa. Hele jestli si chceš ještě povídat, poď se mnou. Něco ti ukážu," navrhl jí. Nejraději by zašel do nějakého hostince na jídlo, ale jak už bylo napsáno, peněz tolik neměl. Navíc co by si lidé pomysleli, kdyby viděli dceru soudce s nějakým trhanem? Raději volil bezpečnější místo, a pokud děvče neodmítalo, vedl jí uličkami směrem k té chátrající části města, o které bylo vždy plno povídaček. "Ale nech toho, ještě se začnu červenat. Nakonec vyšmejdíš, že jsem stejnej plíhal, jak ty vostatní," utrousil přes rameno a pousmál se. Očima přitom slídil po lidech a zároveň se občasně po očku zadíval i po Angel, pokud si to náhodou nerozmyslela. Když lidí kolem ubylo, oddychl si, protože před nimi nechtěl řešit nic z toho, co se stalo Angel. Když mu ta vykládala o tom, co viděla, zalapal po dechu, protože jeho vize se pomalu obohatila i o střípky, které už skoro zapomněl. Takže tam byla taky. Viděla, jak její otec zemřel. Smůla. S tím se konečně dostali k polorozpadlé chajdě. "To muselo být... no, nic moc. Hele... tohle je jedna z mých skrýší. Sice tam občas zaleze i nějakej ten návštěvník, alespoň tam tolik netáhne a člověk se tam může trochu zahřát, hm?" kývl směrem k chajdě. Pokud chtěli mluvit, měli větší šanci tam, než na mrazu.

Sklopí hlavu a pokouší se na jeho kabátu najít nějakou zajímavou vločku, která by mohla zaměstnat její mysl a rozptýlit všechny ošklivé myšlenky. "A pokud se to stane?" Nakonec k němu zvedne trochu neochotně pohled a zadívá se na něj s prosbou v očích. "Byla bych pak ještě někdy hodná?" Možná jsou to naivní dětské představy. Vždycky bylaa snílek a teď jsou představy to jediné, co jí zůstalo a co ji drží na nohou, když je sama. Což je poslední dobou stále častěji. Tohle všechno ji děsí a možná proto je teď ráda za tenhle nevšední rozhovor s Garym. Možná by ho spousta lidí už odbila a nadále se s ním nebyla, ale jí to jeho chování nevadí. Určitě k tomu má důvod a ona to akceptuje. Navíc - kdo by se kamarádíčkoval s někým, koho potkal prvně? Krom Angel teda...?
Zamotá se jí hlava, snad jako kdby se jí tam najednou pomotaly veškeré myšlenky a zauzlovaly se. Její tělo se je tak třeba pokoušelo rozmotat a povedlo se jim to jenom díky tomu zavrávorání. Dokáže být docela nešika, takže si umí dost dobře představit, že pokud by ji Gery nezachytil, tak by se už válela ve sněhu. Druhou ruku má stále pod pláštěm, aby držela chléb, který má donést někdy domů, ale volnou rukou se ještě chytne mladíka, aby nabyla na stabilitě úplně. Rozkouká se a rozmotá zbývající spleť myšlenek. Přešlápne a až teprve poté se ho pustí. Rozpačitě se pousměje. "Děkuju." Řekne vděčně, ale následně nakloní hlavvu na stranu. Opravdu ji to mrzí. Když řekne že ji to nemusí mrzet a že smrtka chodí často k nim, chudým, rozesmutní ji to o něco více. "Gery..." Prvně vyřkne jeho jméno, protože si na to předtím netroufla. "... Máš pravdu, že smrt si nevybírá a je nekompromisní, ale... Ale..." Neví, co tím chtěla vlastně říct, takže to zakonč alternativně. Rozhodně se na něj zadívá a její stará stránka se projeví. Zabodne mu lehce prstík do hrudníku a dvážně mu hledí do očí. "Ale ty se určitě nedáš!" Uvědomí si, že kdyby najednou z její tlapky vyšlehly plameny, ošklivě by mu ublížila, takže ručku okamžitě stáhne a skousne si spodní ret. "Viď že ne?" Dodá opět tiše. Ani by se nedivila, kdyby z ní tenhle mladík byl nesmírně zmatený. Přikývne, ale nakonec se pousměje. Možná trochu nervózně, snad naznamení toho, že o sobě nerada mluví. Zajímá se o druhé a samu sebe vidí jako nepodstatný článek toho všeho. "Tatínek zaměstnával jednu paní, byla s námi už od doby, co jsem byla malá. Takže se o nás stará ona, ale... Já jí vždycky pomáhám, i když mě vždycky vyhání. Že se to prý nehodí." Vzdychne a zhluboka se nadechne. "Ale proč by se to neslušelo? Vždyť na to nemůže být pořád sama a musí si taky někdy odpočinout." Rázně přikývne, snad aby svým slovům dodala na vážnosti a potom se lehce pousměje. Doufá, že zvládne Lucase brzy uzdravit. Gery jí navrhne, žee jestli si s ním chce ještě povídat, tak že má jít s ním. Že je mu prý zima. Neváhá a přikývne. Vždyť se nemá čeho bát. Co by jí mohl tenhle klučina udělat? Kdyby jí chtěl ublížit, určitě by mu zvládla utéct, ale to by jistě neudělal. Kdykoli se usměje, dnutí ji to úsměv mu oplatit. "To se ještě uvidí..." Jakmile zaslechne slova ostatních vesničanů, tak zaboří pohled do země a přidá do kroku, aby šla jen malý kousek za Gerym. Ve snaze zakrýt si výhled na ostatní. Tiskne chléb a svůj plášť. Nechce vzhlédnout. Prostě nechce.
Dojdou k polorozpadlé budově a Angee se rozzáří v očích drobné plamínky. Tohle místo se jí líbí, protože si na podobném hrávala s kamarády, když byla malá. Ale oni všichni vyrostli a postupem času se o ní přestali zajímat. Smutné. Naslouchá jeho slovům a přikývne. "J-jasně." Vykročí pomalu směrem k jeho úkrytu a vejde opatrně dovnitř. Rozhlédne se kolem sebe a na tváři se jí roztáhne zasněný úsměv. "Je to tu krásné." A z jejího pohledu i tónu hlasu je jasně poznat, že to myslí vážně a nepoužívá žádnou nadsázku. Zahledí se na Geryho a na sníh, který zatím pokrývá jeho oděv i vlasy. Snad mu nepřijde příliš zvláštní, že na ní sníh skoro ani neulpěl. Byla by smutná, kdyby se teď stala nějaká nehoda a navíc by musela utéct a doufat, že o tom Gery nikde neřekne. "Je ti... Tepleji?" Zadívá se na něj. Musí být jistě promrzlý stál a nedivila by se, kdyby jen tak neroztál. Začne žmoulat lem svého pláště a sleduje ho. "A jinak ano... Nebylo... Nebylo to nic příjemného, ale... byla to moje vina. Určitě." Zabodne pohled provinile do země. "Kdybych se víc snažila, určitě bych tomu nakonec zabránila!" Řekne s přikývnutím a mírným rozhořčením v hlase, které se opět vytratí stejně tak rychle, jak se objevilo. Teplo, které se vždy rozhostí kolem ní, kolísá. Jednou se oteplí a podruhé je zase chladněji než před chvilkou. Tolik se snaží s tím bojovat, aby neublížila Gerymu a neodehnala ho od sebe. Chce si s ním povídat. Těší ji to. Není jako ostatní. I když je nevychovaný a jistě nezná základy etikety, ale... To ji vůbec nezajímá. Rozhovor s ním ji nějak fascinuje.

Podrobně přelétl pohledem její tvář a na chvíli zalitoval, že nemá šanci se té dívce podívat do hlavy. Možná takovou schopnost měl a nevěděl o ní. Vždyť se teprv učil své schopnosti správně používat, třeba měl ještě nějakou. Do hlavy však dívce neviděl, viděl jen její tvář a ty obavy. "Co je? Máš černý svědomí?" optal se celkem obratně, bez obav a možná opět lehce pobaveně, ač se to k té situaci vůbec nehodilo. Přesto však ta holka vypadala na to, že už se něco stalo a ona se kvůli tomu trápila. Možná ještě více než kvůli smrti obou rodičů, což bylo zvláštní, ale Gery nic podobného nebyl schopný vnímat. V téhle záležitosti byl trochu otupělý. "To je asi na tobě. Jak moc potlačíš to zlý já. Nikdy ale nemůžeš zůstat hodná," poznamenal a trhl rameny, jakoby ani o nic nešlo. "Možná to teď všechno poznáš. Zatím se ti to vyhejbalo, ale teď..." další ne příliš soucitná poznámka, ale naštěstí mu zůstalo dostatek rozumu, aby větu nezakončoval. Nechal ji viset ve vzduchu, neboť oběma jistě bylo jasné, co měl na mysli. Na její dík se jen ušklíbl. Nějak se stále nemohl soustředit z toho, jak ji zachytil, a jak mu tělem okamžitě projela vlna tepla, která byla tak neskutečně příjemná a on se jí nechtěl zbavit. Rozhodně ji ale zase nechtěl držet proti své vůli, protože byli pořád na dost viditelném místě a on nepotřeboval nálepku úchyláka. Zapíchnutý prst v jeho hrudi však způsobil, že se rozesmál. Pravda, už skoro zatajoval dech, jak čekal, co z mladé holky vypadne. Její náhlou reakci však nečekal, a tak se nemohl ubránit pobavení. "Dost možná ne. Snad ne aspoň dnes. Ale nežiju si v pořádným baráku ani nemám zámožný rodiče. Nikdo by mě nehledal, kdybych zmizel. Možná tu budu ještě několik let, možná tu budu už jen týden. Zima ještě ňákou dobu potrvá, třeba mě brzy najdou někde ve škarpě zmrzlýho jako rampouch. Nebo mi někdo prořízne hrdlo, a tak dále. Nebo seš třeba poslední, kdo mě uvidí. Dobrý, ne?" ušklíbl se. Jeho tvář jasně poukazovala pouze na jediný fakt - je mu to fakt jedno. Smrti se nebál. Ani nemohl. Pokud měl umřít, tak ať. Pravdou však bylo, že zatím ani v jedné ze svých vizí neumíral. Viděl jen ostatní, ne sebe. Tudíž možná měl ještě žít, anebo svou smrt vidět nemohl. "Ale ne, dokud to půjde, nedám se," přikývl následně na její slova a pohledem sklouzl k jejím rtům a chvíli sledoval, jak si je kouše, než se opět zahleděl do jejích očí. "Ah, no jo," přikývl nakonec, protože netušil, co by měl říct na tu chůvu. Ale dávalo to smysl, alespoň se o ně měl kdo starat. Angel si tak mohla na nový život přivyknout snáz. "Tak dem," zavelel ještě, než vykročili. Po celou cestu kráčel v čele, nechtěl dělat nový kámošce zlou publicitu, a tak na ni ani moc nemluvil, aby se neřeklo. I když mu z ostatních lidí bylo spíš šoufl. Na znamení toho, co si o ostatních myslí, si odplivnul a pokračoval dál, než společně s Angel došli ke svému cíli. Přitom se ještě pořádně porozhlédl. "Sem sama nechoď, hlavně ve tmě. Hemží se to tady špatnejma lidma. Možná by dali ruce pryč, kdyby věděli, kdo seš, ale sou tu i opilci a ty někdy netuší, která bije. Jde jim jen o vlastní dobro a pohodlí. Ale ani voni sami neví, co je pro ně dobrý. Jednou mě tu jeden takovej chytil, byl nasranej jak bejk a byl aj podobně hrubej. Mektal něco o tom, že takoví kluci se mu líběj... no naštěstí sem mu zdrhnul," vyprávěl znechuceně, zatímco si vzpomínal na události z pozdního léta, když ho sevřely dvě mohutné ruce. Tehdy musel užít síly telekineze. Jinak by dost možná neprožil moc příjemnou noc.
Nikdo kolem však nebyl, a tak tiše naznačil Angel cestu, a pak se k baráku prosmýkl také. Okna byla zatlučená, dveře zrovna tak. Gery však znal cestu, a tak Angel zavedl za dům, kde se zem zvedala a dobře se tak dalo dost ke střeše, která už měla lepší časy za sebou. Nejprve pomohl Angel, a pak se dovnitř protáhl i on sám. Podlaha byla dělaná z prken, kterými bylo vidět až dolů. Mladík občasně zachytil Angel, aby se od něj moc nevzdálila a někde se nepropadla. Dovedl ji až k obyčejnému schodišti, které už také nevypadalo zrovna dvakrát bezpečně, přesto se po něm mohli oba dva dostat do přízemí, kde nebylo tolik světla, a tak moc nebyly vidět očouzené zdi a rozházené zbytky nábytku. Jinak to tam bylo holé a poměrně rozkradené. Ve vzduchu visel pach kouře a možná i čehosi tlejícího. "Jo, vítej tady. Nic moc hezkýho, ale tolik sem netáhne, moc sem nesněží a třeba to tuhle zimu vydrží. Občas sem lezou ňáký podivíny, ale jinak je to tady spíš moje," zazubil se a rozešel se prostorem. Podlaha i zde vrzala, ale aspoň nehrozilo propadnutí. Gery se pak nahnul ke zbytkům jakési rozmlácené skříně a vytáhl z ní ne příliš vábnou deku s dírami. "Chceš? Na zahřátí," ušklíbl se. Nebylo to nic honosného, ale jemu to stačilo. "Občas se sem zatoulaj myši, tak se neděs," pokusil se ji ještě uklidnit, načež se sehl pro větvičky a nějaké dřevo naskládané v rohu.  Uprostřed místnosti měl vyhrazené místečko na menší ohýnek, a tak se jal jej rovněž i založit. Chvíli to trvalo, než vykřesal jiskřičku, která zvládla zažehnout větvičky a kus jakési látky. Pak už jen střídavě přikládal a pomrkával po své návštěvě. Chléb už dávno odložil na zem a Angel poukázal na jakýsi pařez. "Posaď se. Klidně použij i tu deku. Za chvíli tu rozhodně bude tepleji," zasmál se sebevědomě a k ohništi přistrčil jakýsi nehezký hrnek, v němž byla zmrzlá voda. Provinilá slova Angel jej donutily na chvíli ustat v práci a odvrátit se. Prsty pak sáhl po jednom prknu v zemi, které nadzvedl a vytáhl odtamtud menší lahev. "Není to tvá vina. Může za to ten chlap, šel po něm," vyřkl a trochu zalitoval svých slov. On o tom přeci neměl nic vědět. Přitom k dívce natáhl lahev a kývl. "Není to žádný sladký vínko, chuť to má dost pálivou, po více locích z toho máš bolehlav, ale zahřeje to a bude ti i líp. Hm?" pousmál se. Pochopitelně v ruce nesvíral nic jiného, než pálenku. "A na tvou otázku. Jo, teď už mi líp. Co ty?"

Na jeho otázku neodpovídá. Jednoduše proto, že neví, co by mu na to měla říct. Černé svědomí mívávala, i když dala na ulici tulákovi jenom jeden zlatý a nemohla více, protože se to rodičům nelíbilo. Ale co teprve teď? Její svědomí je teď mnohem černější než dno nejhlubšího oceánu nebo zákoutí tajemné jeskyně plné nebezpečných stvoření. Podrbe se volnou rukou na nose a zase žmoulá lem svého pláště. Ten klučina je opravdu zajímavý. Nikdo si k ní tohle nikdy nedovolil a je to její premiéra. Nicméně jí to nevadí, ba naopak, ale to už bylo řečeno mnohokrát. Natočí hlavu lehce na stranu, jak má ve zvyku. "Myslíš?" Zeptá se trochu vyjukaně. Mohla by být víc zlá než je teď? Sama si nedokáže představit, jak by to vypadalo. Možná by se tolik neusmívala a nepomáhala doma... A to už by od ní bylo hodně ošklivé. "A ty... Si o sobě myslíš, že jsi hodný?" Položí opět další zvědavou otázku a čeká, jak na ni zareaguje. Třeba se pouze usměje, nebo to shodí zase nějakou další poznámkou. Dost dobře si uvědomuje, že z ní sálá teplo a že si toho Gery rozhodě musel všimnout. Musí udělat všechno pro to, aby to udržela na snesitelné úrovni a aby se nestala nějaká katastrofa. Co by si o ní pak myslel? Že je to ošklivá čarodějka, která by měla skončit na hranici. Nebo možná něco horšího. Nemůže si to dovolit. Jak kvůli sobě, tak kvůli němu, protože až se bratr uzdraví, převezme soudcovství a tak nějak si myslí, že by lidé Geryho výpovědi nevěřili a bratr by ji neodsoudil. Právě naopak by se mohlo stát, že by odsoudil toho, kdo ji šel 'neprávem' udat. To by se Angel ani za mák nelíbilo, ale co by s tím mohla dělat? Snad jen poprosit brášku, aby byl hodný a neudělal to.
Překvapeně zamrká, když se po zapíchnutí prstu do jeho hrudi rozesměje. Dlouho neslyšela se někoho takhle smát. Je vidět, že ji to trochu vykolejilo, takže udělala mravenčí krok zpátky, ale prst nechala stále zabodnutý v jeho hrudi. Následně jí došlo, že by tu ruku měla dát pryč, takže ji spustila podél těla. Poslouchá jeho slova a derou se jí při nich slzy do očí. "Takhl-takhle nemluv, prosím!" Kníkne na protest a hledí mu do očí. Nechce, aby byla poslední, kdo ho uvidí. Nechce, aby zemřel. Všichni lidé poslední dobou umírají. At už je to kvůli ní, kvůli čarodějkám nebo kvůli kruté zimě. Nechce, aby byl další. Navíc se bojí, že by mu mohla ublížit vlastní rukou a to rozhodně nechce. "A-ano, nedáš." Ví, že jí nelhal. Nebo v to alespoň doufá. Skousne si ret a poté ho jednoduše následuje. Je tichounká, protože se snaží vyrovnat s dalšími myšlenkam ia představami, které jí přicházejí do hlavy. Proč je u tohohle chlapce mnohonásobně těžší kontrolovat své emoce a tím i svou moc? Nechápe to. Nemělaa by s ním být, protože by se to mohlo ošklivě zvrtnout, ale jako hypnotizovaná za ním cupitá. Jako poslušná ovečka následující svého pastevce. Snad ze strachu ze psa. Geryho odplivnutí ji nijak nevyvedlo z míry, za tu krátkou dobu si na to stihla zvyknout. Ona by se nikdy nemohla takhle chovat na veřejnosti. Měla zajištěné přežití, ale zároveň si přišla jako zlatý pták lapený v kleci bez možnosti z ní vylétnout. Kdykoli by se pokusila o vysvobození, řetězy by se stáhni okolo jejích křídel a nedovolily jí už ani vzlétnout.
Dojdou k místu a Angee upře svůj zvědavý pohled na chlapcovu skrýš a následně na něj. "J-já bych se ubránila určitě!" Zvedla schválně pěstičku vzhůru a pokusila se o nebojácný a bojovný výraz. "Hm.. Nebo spíše ne." Uculí se trchu nesměle a lehounký úsměv jí z tváře nemizí. Poslouchá ho až do konce a vytřeští na něj oči. Ručka automaticky putuje před ústa a umocní ten zděšený pohled. Ne snad z toho, že by se něco podobného mohlo stát jí, ale že on zažil takový hrůzný zážitek. "Sice nevím, co tím, že se mu takoví kluci líbí, ale... Jsem ráda, žes utekl..." Přikývne a sehne se, aby udělala sněhovou kouli, která se ne a ne podařit, protože jí roztává pod rukama. Okamžitě ten sníh zahodí pryč od nich a rozpačitě se zazubí. "Asi... Asi v tom potřebuju ještě praxi." Může jenom doufat, že si ničeho nevšiml. Občas byla vážně nezodpovědná. Proč jí jen nedošlo, že jí bude sníh pod rukama tát?
Krráčí poslušně tam, kam jí Gery ukáže. Pokouší se vyškrábat na další - pro ni trochu hůře - dostupné místo, ale naštěstí jí její nynejší společník pomůže. Připadala si trochu jako v říši divů a dobrodružství, takže se možná až moc motala kolem. Asi přdělávala klučinovi potíže, protože ji vždycky musel chytnout a nasměrovat ji jinam. Bylo to od něj ohleduplné, že ji nechtěl nechat propadnout se podlahou. Ačkoli nejspíše nechtěl díru v podlaze, to pro ni bylo vedlejší. Potěšil ji, i když si to moc neuvědomovala. Trochu zaváhá, když dojdou asi ne k příliš stabilnímu schodišti, ale to ji přeci nemůže zastrašit. Chytne pevně bochník chleba, který stále schovává pod pláštěm a sejde opatrně dolů. Opět se rozhlédne se zasněným úsměvem. "Děkuju, žes mě sem vzal." Řekne upřímně a přátelsky se na něj pousměje. Dá si trochu nesměle vlasy za ucho a sleduje chlapce před ní, který se vydal k jakési polorozpadlé skříni. "Vážím si toho." Dodá ještě, aby vyjádřila svou spoustu díků. Moc lidí by mu asi nepoděkovalo, kdyby je vzal na místo, jako je tohle, ale ona je jiná. Teď záleží na tom v jakém slova smyslu... Vezme deku, kterou jí podal, do ruky a poté se zamyslí. "Měl by sis ji vzít ty... Jsi jistě promrzlý a mně je..." Zamyslí se, jak to říct, aby to nevyznělo zvláštně. "...horko." Dořekne nakonec ne příliš šťastnou formulaci, ale snad se nad tím Gery nijak moc nepozastaví. Třeba si to může vysvětlit tím, že je její oblečení teplé. "Myšky jsou nepochopená stvoření..." Řekne a naopak se rozhlédne kolem, odkud by nějaká myška mohla vylézt. Otočí se zpět ke Gerymu a sleduje jeho počínání. Je vidět, že má praxi. Kdyby mhla, tak by mu v založení ohně pomohla, ale neumí své schopnosti ovládat a je tu stále ten problém, že se to nesmí dozvědět. Přikývne a posadí se. Zaslechne jeho další smích. "Mám ráda smích... Moc lidí se nesměje." Snad ani neví, proč mu to říká, ale vždyť má pravdu. V ulicích jsou lidé většinou zachmuření, zamračení a nepřátelští. Jen málokdo se dokáže upřímně od srdce usmát. Sklopí pohled. Ano, ten muž po něm opravdu šel, ale bylo to zapříčiněno její schopností. Nedokáže je ovládat, bylo to automatické a o to více ji to děsí. Jak... Jak se to může naučit ovládat?
Opět si skousne spodní ret a svírá lem pláště pevně v ruce ve snaze se uklidnit. Gery k ní natáhne ruku s nějakou lahví. Angee trochu nakrčí zamyšleně nosík a potom trochu neohrabaně natáhne ruku po lahci. Chytne ji a prohlíží si tekutinu uvnitř. Nejprve zvenčí a poté zavře jedno oko a nahlédne dovnitř. Moná by to neměla tolik zkoumat, ale nemůže si pomoct. Nic podobného se jí do ruky zatím nedostalo. Její pohled se změní v nedůvěřivý. "Když neublížíš ty mně, tak já neublížím tobě." Chléb měla položený na klíně, takže měla i tu druhou ruku vvolnou a tou teď ukazovala na lahev a přímo jí pohledem i vyhrožovala. Nakonec se trochu pobaveně uculí a neochotně se napije. Polkne malý lok a rozkašle se. Okamžitě podává Gerymu flašku zpátky, ale je dost možné, že se prvně o tu lahev trochu popálí. Angee ta štiplavá chuť zaskočila natolik, že se z jejích rukou uvolnil více tepla, než mělo, takže je sklo horké. Snad se mu nic nestane nebo to neupustí. "Je to... ošklivé." Řekne ještě přes kašel a kuckání. Trochu se zaksichtí a potom se nadechne a podívá se na něj. Řekne jí, že je mu lépe. "To jsem ráda... Tahle zima je ošklivá... Musíš být zmrzlý.. Nechala bych ti tu svůj plášť..." V tom jí to cvakne. "To je ono... Chceš... Chceš můj plášť?" Upře na něj štěněčí pohled a její úsměv se rozzáří. Takhle by mu mohla více pomoci. Teprve pak jí dojde, že se jí vlastně ptal též. "Oh...No." Zamyslí se a podrbe se na nose. "Je tu hezky." Je na něm, jak si to vyloží. Usmívá se. Cítí se příjemně ve společnosti někoho, s kým si může povídat, je tu teplo, ale na její vkus... Díky tomu žáru, který se dere na povrch kvůli jejímu neklidu, možná až moc horko.