Město Salem

Zddá se, že ji jeho síla překvapila. Trochu ho to potěší, protože ani zdaleka se nesnažil, ba právě naopak. Vlkodlak mu propůjčoval nadlidskou sílu a ve svém kmeni, ač byl předtím přehlížena zesměšňován, získal po své proměně respekt všech členů. Nevypadal jako indián, ale právě jeho modré oči a zjev mu vydobyly místo u jeho nové 'rodiny'. Vzali jeho a Ayashe a odvedli je zpátky do civilizace. Mysleli si, že on je potomek bělochů a nemá nic společného s indiány. Mýlili se, ale Dyami jim to nikdy neřekl, protože by to nebylo k ničemu dobré. Z poloviny mu v těle koluje krev bojovníka - indiána z kmene Mohawků. Zaslechne zašeptnutí, které ho nemálo urazí. Jak jako, že vypadám slabě? Řekne si v hlavě jakousi směsicí angličtiny a jejich jazyka. Každopádně se na ni nechápavě zadívá a trochu nakrčí nechápavě nos - snad aby podpořil dojem, že vůbec nepochopil, co si to tam žblebtá pod pomyslnými vousy. Přikývne. "Dalo by se to tak nazvat. Kdybys to udělala někomu jinému, asi by to nebylo dobré." Pokouší se vybírat jendoduchá slova, protože neví, jak dlouho tu indiánka je. Přeci jen by jí to mohl také říct jejím jazykem, ale problémem je to, že nechce, aby znala jeho původ. Mohla by to třeba použít proti němu, i když je také pravdou, že indiáni jsou na společenské příčce dosti podřadní a její slovo proti jeho slovu? Neobstála by a ještě by ji možná stihl trest. To by Dyami nechtěl, ale ničím nebo nikým si nehodá ohrozit plány. Sleduje její gesta a stojí klidně, aby si nemyslela, že pro ni znamená nějakou hrozbu. Už tak se neprezentoval v dobrém světle, když jí uvěznil zápěstí ve svém stisku. Zamyslí se nad tím, co jí má odpovědět, aby to co nejlépe pochopila. "Každý si zaslouží pomoc." Odpoví jednoduše a přemýšlí nad tím, jak nejlépe by to rozvedl, aby to bylo jednoduché a zároveň vystihující. "Většina lidí indiány nemá ráda, protože si myslí, jak jsou špatní... Ale mezi nimi se jich najde mnohem víc horších." Sám ani nevěděl, co tím pořádně chtěl říct. Nemohl na ní vychrlit nic ze svého tajemství. Slíbil to sestře. Slíbil to sobě. Malému děvčeti to řekl, protože doufal, že to bude brát jako hru a navíc - kdo by věřil malému děvčátku?

Stál tam, osamocen, přesto se však necítil nikterak rozpačitě nebo rozechvěle. V Salemu nepůsobil zase tak dlouho, ale zvládl se vyškrábat na určitou pozici, aby nemusel žít životem chudáka - něco takového mu bylo vzdáleno na sto honů. Nikdy neživořil, ani moderní době, a nic podobného nechtěl zažívat ani tady, na tom podivném místě, které mu zachránilo krk před celostátním pátrání a možné budoucnosti za mřížemi, než by byl konečně odsouzen k trestu smrti. Nic se však nestalo, uprchl... úspěšně. A byl znovu úspěšným a konečně i mocným. Přesto však chtěl stále víc a víc. Nejen obětí, ale i schopností. Vždy byl tak cílevědomý a za svým si šel... i přes mrtvoly, kterých za sebou nechal již nepočítaně. Hlavou mu vířily různé myšlenky, když pohled uhrančivě černých očí klouzal z jednoho kousku nábytku na druhý. Líbilo se mu zařízení zdejšího domu, líbilo se mu to období celkově. Znal pár právníků, a vlastně i soudce, ještě tehdy, než překročil tu prazvláštní hranici ukrytou v lesích. Spousta z nich byla zazobaných, vyhledávala si je pouze bohatá klientela. A málokdo z nich zvládl říci ne nějakému tomu úplatku. Kdepak, za svou kariéru nepoznal žádného stoprocentně čestného člověka, znal jen lež a přetvářku. Ta jej vlastně doprovázela už od útlých let. Uměl se tvářit, že jej zajímá spousta věcí - život bývalé ženy, osud jeho rodičů, ale také osud městského kazatele, kvůli němuž vůbec opustil stěny vlastního příbytku. A snad jako na zavolanou, když si uvědomil, proč tu vůbec byl, zaslechl kroky a v salónku se konečně objevil i soudce. Krátkou dobu znal i jeho otce, ale protentokrát se chtěl vyvarovat falešného zájmu, a tak raději vynechal to otřepané soucítění a soustrast a raději se rozhodl přejít k věci. "Dobrý podvečer, pane Reynarde. Nápodobně," oplatil mu pozdrav, načež hlavu naklonil ke straně. "Ano, zajisté. Býval bych si s vámi schůzi domluvil dříve, ale jak víte, byl jsem dočasně mimo město, a tak jsem se o všem dozvěděl až z úst ostatních," promluvil klidně, k čemuž dodal i značně nespokojenou grimasu, snad aby dal jasně najevo, co si o tom, co se na náměstí dělo, myslí. A vlastně i o kazateli, kvůli němuž přišel. Přitom nic nenamítal, když Lucius poukázal na volné místo. Rozvážnými kroky se vydal ke křeslu, na které usedl a hůl si opřel vedle sebe. Klobouk prozatím odložil k holi a zrak upřel zpět k soudci. "Jistě by nebylo slušné odmítnout, dal bych si tedy černý čaj a klidně i ochutnám ty koláče," přikývl nakonec, načež si ruce založil na klíně a pozvedl zrak. "Ano, o služebných vím své, ale rozumím tomu, že máme mnohem ožehavější téma na probírání," odkašlal si a pohledem sklouzl ke dveřím. Nijak sebou neškubl, ani při zvuku zvonce, ani při vykřiknutí samotného soudce. Jen útržkovitě si vzpomněl na vlastní mládí, kdy zaměstnával rodinné služebné vším možným; jak na ně křičel, jak se na ně osopoval, když nedělali, co měli. A vlastně mu to zůstalo celý život. Teď však seděl, vcelku klidně, možná s lehce ustaranou grimasou, kterou nebylo těžké ve tváři udržet. Tohle totiž uměl ze všeho nejlépe. Tvářit se tak, jak by měl, ne tak, jak se cítil.

Tento chlapec ma začínal trocha iritovať. Kto vie prečo. No vždy keď ku mne rozprával, prehovoril.. alebo povedal hocičo.. mala som pocit, ako keby to sám bral ako rozhovor s malým dieťaťom, alebo nejakým hlupákom. Ja som nebola hlupák. Naozaj som mu rozumela dobre, len som sama tie vety v angličtine nedokázala tak formovať. Problém bol len v tom, že som mu ani nedokázala poriadne sformovať a vysvetliť to, že sa tak dobre vyjadriť neviem. Nastalo povzdychnutie a ja som so zamyslením môj pohľad uprela na jeho topánky. "Eleui prepadnúť veľa biela tvár.." Poznamenala som. Nebola to otázka, nikdy to nemala byť otázka .. vlastne ani nič na štýl nejakej požiadavky o odpustenie. Skôr poznatok a pochopenie. No keď som si tak spomenula, s úsmevom som naznaćila aby na chvíľku vydržal, kým mu ešte stihnem odpovedať. "Im sa to páčiť ! Ani nekričať.. moc." Vycerila som zuby do pobaveného úsmevu. Bola som na seba celkom hrdá. Nemala som biele-tváre rada. Možno aj pre to som nevedela pochopiť, prečo mi práve tento chlapec tak nevadil. Bol biely ako vyschnutý strom, oči mal modré ako jasná obloha .. typická biela tvár. Jeho vetu o tom že si každý zaslúži pomoc, som nečakala. Dostal ma ňou, zaskočila ma a ja som sa neudržala, musela som vybuchnúť od smiechu. Aj keď som si veľmi rýchlo zakryla ústa rukami a so slzami, ktoré sa mi tlačili do kútikov očí som sa na neho ospravedlňujúco pozrela. "Nemyslieť nič zlé,.." Pár krát som sa zhlboka nadýchla, no stále som sa tvárila nanajvýš pobavene. ".. Eleui nechcieť ale.. " Pokývala som hlavou na nesúhlas. "Nie každý, nie veľa.. veľmi málo." Poupravila som ho. No musela som dať za pravdu jeho druhému tvdeniu. "Biela tvár.. na kôň.. nah.. zlé, zlé.. grrh.. ako povedať.." Znova som sa zamyslela. Úprimne mi to trocha začalo vadiť. Naućila som sa angličtinu len z toho, čo som sama počula a tak som mala obrovské medzeri. Nebolo to nič jednoduché. No napadla ma predsa len jedna vec. Našla som tohto chlapca viac menej bez predsudkov. Prečo toho nevyužiť? Chytila som ho oboma rukami za ramená a uprene som sa mu pozrela do očí. Teda ak sa nevytrhol, keďže toho bol viac než schopný. "Ty ! učiť jazyk.. mňa.. za cenu .. obchod! Dohoda?" Spýtala som sa ho nadšene, no ani som nečakala na odpoveď a už som z krku znova brala váčok s tým, čo mi tam ostalo. "Eleui dať ty.. tebe eh.. všetko čo Eleui mať." Podala osm mu rovno celý váčok. Nenamáhala som sa s počítaním. Reálne tam bolo len paŕ dolárov, možno tak dva zlaté nuggety a pár cetiek, niekoľko zubov od šeliem. No bolo to všetko čo som mala.

Byla doma. Změnilo se zde mnohé. Některé domy zmizely, jiné se změnily, další přibyly. Lidé, co zde žili, už nebyli ti samí. Malá dítka vyrostla mnohdy v dospělé lidi, co se chystali založit rodiny, zatímco staří umírali, aby tím zachovali zákonitost přírody. Na hřbitově se tak objevily nové kříže – včetně těch, které patřily jejím rodičům. Měla cítit hluboký žal, že dva její milovaní odešli na onen svět a ona je ani nedržela za ruku, ale místo toho vnímala, že taková emoce by byla lež. Byla stínem svého předchozího já, Rachel byla jen maska, kterou ukrývala o nic více skutečná Charlotte. Její nitro? To jediné skutečně existovalo. Cítilo. Vnímalo, aniž by měla pocit, že je pouhou náhražkou. Ani Rachel, ani Charlotte, někdo mezi. Někdo, kdo miloval Dwighta, ale též někdo, kdo byl zoufale vázaný na Salem a zejména na jejího prvního manžela, se kterým se nikdy nerozvedla, pouze zemřela. Jeremiaha. Nenáviděla ho. Jak hrozně hluboce, bezbřeze ho nenáviděla, až se divila, že je toho schopná. Za to, co jí provedl, za tu jizvu na boku, která hyzdí jinak hladkou pokožku, za to, že se každý měsíc mění na bestii, co chce krev, za to, že ji téměř zabil a že jí vzal její předchozí život.

Ale zároveň? Zároveň jej milovala. Bláznivě, krásně, upřímně. Ve stejné míře, jako si v sobě hýčkala onu nenávist, v ní rostla láska, protože ať dělala, co dělala, když si vybavila jeho úsměv, jeho hlas, jeho pohled i jeho doteky, srdce jí bušilo zběsileji, rychleji. V noci o něm snívala a nebyly to noční můry, ba naopak. Zprvu si myslela, že je zvrácená, později? Později zjistila, že je jednoduše zamilovaná a že on je ten jediný, na kom by jí mohlo kdykoliv ještě záležet – ať už Rachel, která přijela domů, ať už Charlotte, která nosila prstýnek jiného muže, ať už jí, jí samotné podstatě, jen a jen jí. Byla na hrob rodičů položit kytici, protože to se přece dělává. Zelenou, neboť nic jiného – zcela přirozeně – nerostlo, malý křížek uvázaný z jehličnatých větviček, z šípků, z cesmínu. Nyní mířila zpět do hostince, rychlými kroky, přesto způsobnými přesně jak se na dámu sluší a patří, s očima zkoumající domy a také lidi jdoucí po ulici. Cítila se téměř jako kdysi, tušila, že se příliš nezměnila – mírně zvlněné vlasy měla svázané do volného copu, na sobě měla stejně svěží barvy, jako nosívala do společnosti po boku svého manžela, dnes to byla starorůžová s jemnými výšivkami ptáčků a květin v živůtku pod šněrováním korzetu, zatímco proti zimě se chránila bílým plédem, do kterého byla zabalená. V duchu se sama sebe ptala, kolik z nich si ji pamatuje a ač ji obvykle pozdravili, nikdy se nad ní nepozastavil, nezarazil se nad tím, jak dlouho byla pryč. Pravda, stále počítala s informacemi, které jí řekli – že se Remi vrátil zpět domů a že je nyní členem rady. Nic víc nezjistila, přesto to stačilo, aby nemohla po nocích spát a aby se nakonec odhodlala říci Dwightovi, že na nějakou dobu odjede do svého rodného města. Její snoubenec nic nenamítal – ostatně, Charlotte tušila, co dělat, aby jej umluvila a on zůstal poslušně doma. Jela sem prakticky naslepo – mohli lhát. Nemusel zde být. Mohl být pořád pryč, mohl zmizet, nevracet se a ji? Ji tu tedy nikdo nepostrádal, nikdo se nedivil, kam se poděla jeho mladá žena, nikdo se nezajímal. Po paměti zahne za roh, do další ulice vedoucí k hostinci, kde se včera ubytovala. Ruku bez přemýšlení natáhne ke klice, když se však samy otevřou. Charlotte zvedne oči k vysokému muži, co se v nich objeví. Srdce poskočí, modrá kukadla se rozšíří, na malý moment se dech zadrhne v krku a v onom okamžiku se zmůže jen na zírání. Pak? Pak si uvědomí, že ona má výhodu – ona se jen nesnažila zabít. Koutky rtů se zvednou k úsměvu. „Drahý…“ Protože jak jinak po tolika letech přivítat manžela?

Hlasitý smích a ruch. Společnost kolem něj žila, muži se bavili, šenkýřky nosily pivo, a přitom se prsily a smály se každému vtípku, který se dostal k jejich uším a nezanikl v ruchu celé místnosti. Na okraji všeho toho ruchu vysedával mladý muž, s chladnou a kamennou tváří, s nesoustředěným pohledem, upřeným kamsi mezi stoly. Rty svíraly náustek dýmky, ze které čas od času zabafal a před očima mu vyvstal bělostný kouř, který se roztančil ve vzduchu, než se pomalu rozplynul. Oči jej však nevnímaly, jen nepřítomně klouzaly po stoupajících kouřových vlnkách, ale v myšlenkách o nich nezaznělo nic. V prstech svíral korbel od piva, ve kterém byl ještě zbyteček lahodného moku, kterému však nevěnoval ani kouska pozornosti. Pozornost vlastně nevěnoval ničemu a nikomu. Jen tam tam seděl, popíjel, nevidomýma očima klouzal po celém lokálu, aniž by se s někým bavil. Hlavu měl plnou starých vzpomínek, které vylézaly na povrch a oslabovaly jeho mysl i jeho ducha natolik, že nebyl schopen normálního života. Jestli se to vůbec dalo nazývat životem. Netušil. Kdykoliv se začal zabývat o svůj život, v puse pocítil jistou hořkost. Už nebyl tím starým Remim. Plížil se ulicemi města, byl jako oživlá mrtvola, která se pohybovala jakoby bez života, který možná kdysi znala, ale zároveň k němu už neměla žádný vztah. A i když byl Remi zčásti zvířetem, vlkem, přesto jej v jeho lidské podobě doháněla muka minulosti, která jej týrala a on doufal, aby měl možnost - šanci - změnit to, co udělal. V posledních dnech toho na něj bylo obzvláště mnoho. Ulicemi se proháněla morová epidemie, společně se zbytkem rady se snažili vymýtit zdroje nákazy, za něž se obecně považovaly čarodějnice. Pak tu bylo to děvče, které přijal do svého domu, bez nějakých postranních úmyslů, ale přesto se strachem, že měl pod střechou čarodějnici a jejího sluhu - velkého psa. Mezi těmi všemi problémy se pak znovu s nepříjemnou ozvěnou objevily i vzpomínky na milovanou ženu, o kterou přišel - snad svou vinou, ale bez šance tomu zabránit. Blížily se dny, které byly významné hlavně tím, že se před několika lety seznámil, a začal se scházet s Rachel. Tehdy byl ještě živoucí, veselý, miloval společnost a ta milovala jeho. Byl oblíbeným společníkem a jen málokdo jej někdo neměl rád. Když na to tak vzpomínal, měl dojem, jakoby jej od té doby dělilo minimálně sto let. Sto let, na něž reagoval s trpkým úšklebkem a doufal jen, že jednoho dne zapomene.
Tabák v dýmce vyhasl. To jej donutilo dýmku odložit a konečně do sebe vyklopit zbytek piva. Nebylo už tak dobré, to cítil. Bylo vyčpělé, musel tam sedět a jen tak bezcílně bloumat neskutečně dlouho. Na malý moment přivřel víčka a s tím se donutil vstát. Nemotal se, ještě toho tolik nevypil, i když tušil, že na něj něco málo čekalo i doma. Jen zkontroluje Ellar a dá si... něco dalšího. Neměl s tím takové problémy. Jen někdy potřeboval zapomenout. S pokynutím dal hostinskému najevo, že má v plánu odejít. Snad byli domluveni, že zaplatí později, snad mezi sebou měli nějakou úmluvu. Každopádně Jeremiah zamířil rovnou ke dveřím. Cítil v zádech zvědavé pohledy, které chvíli zíraly, než si majitelé těch tázavých bulv uvědomily, že jim je to vlastně úplně jedno. Ztratily o něj zájem, a tak měl opět klid. Byl mezi lidmi, ale zcela sám. Přesto se těšil domů... těšil se na to, až všichni zmizí, těšil se na to, jak se usadí a už nikdo po něm nebude chtít...
Prsty sevřely kliku dveří, která cvakla a on tak otevřel, aby mohl vyjít na ulici. Do někoho by však málem narazil, a tak zůstal v uctivé vzdálenosti, aby ta žena mohla projít. Nejprve se na ni nepodíval. Nezaostřil na její tvář, neprohlédl si jí. Byla jen další ženou, která nejspíše šla za svým mužem. Koutkem oka zahlédl blondaté vlasy a srdce se mu sevřelo. Kolikrát potkal plavovlasou ženu a doufal, že když se otočí, bude se na něj dívat ta známá, přenádherná tvář? Tolikrát. Tak moc. Proto se nejprve ani nezalekl, když se mu jeho přání vyplnilo a on konečně pozvedl své oči k její tváři. Nejprve to byl úlek a údiv, utlumený přesvědčením, že stále snil. Byl opilý a byl v neskutečném stresu... jen snil. Jistě. Tedy než jej oslovila a on uslyšel ten hlas, tak známý a kouzelný. Byl to ten samý hlas, do kterého se zamiloval, kterému propadl. V ten moment údiv probublal až do té části mysli, která jasně přebila opilost, otupělost, veškerou omámenost. V hrudi mu cosi explodovalo a on přitom ztratil rovnováhu, a tak se musel rychle ramenem zapřít o futra dveří. "Rachel?" vyslovil to. To jméno, kterému se vyhýbal tak dlouho, tolik dlouhých let. Přesto vždycky doufal, že ji zase uvidí. Na věčnosti nebo kdekoliv jinde. Chtěl ji vidět živou, tak jako vždy, než mu jedné noci zmizela. "Rachel," zopakoval její jméno. Energie se mu pomalu vracela do těla. Nadechoval se, zatímco se snažil odlepit od stěny, hypnotizovaný jí a její krásou. Konečně pocítil dostatek síly na to, aby mohl pozvednout jednu ruku a pomalu ji pozvedl k její tváři. Stále netušil, jestli sní. Potřeboval se ujistit, a tak se bříšky prstů dotkl jejích líček. Pomalu prsty sjel až k hraně její čelisti a ve tváři se mu přitom střídaly různé grimasy - ty nevěřícné, až ty naprosto překvapené, ale zároveň nadšené. Vrátila se mu. Nevěděl, jak je to možné, ale byla zpátky. "Co se stalo? Kde jsi byla? Konečně jsi tady, hledal jsem tě," šeptl náhle, s pohledem upřeným k ní. Pohled měl protkaný všemi těmi skrývanými city, vší láskou, která byla zadupána do země. Byl bláznem? Možná. Přesto se mu ale splnil sen.

Takhle si jejich znovushledání nepředstavovala. Ač kdo ví, co měla na mysli, když se vracela zpět do Salemu, snad ani ona sama si tím nebyla jistá. Jedná její stránka mj chtěla skočit kolem krku, odejmout ho, zlíbat ho, znova cítit vůni jeho kůže zřetelně, z intimní blízkosti, kterou spolu sdíleli, když byli ještě děti. Rozum ji však nabádal k opatrnosti, vždyť i ona byla zasnoubená s jiným mužem, tak co když si i on našel novou ozdobu do společnosti, novou dívku která ji nahradila. Zvláštní, do tohoto momentu na tuhle možnost ani nepomyslela, jako by byla přesvědčena o své vlastní jedinečnosti. A to třetí, pomstychtivé já? Chtěla být osobní, ale ne příliš. Chtěla si ho omotat kole prstu, donutit ho, aby za ní běhal jako pejsek a pak znovu zmizet, nechat ho utopeného v žalu, se zničeným rozdupaným srdcem, co za sebou nechá v prachu. Chtěla mu ublížit více, než ublížil on jí, avšak ne fyzicky. Na to nebyla stavěná.
"Ano..." odpoví slabě, slaběji než zamýšlela, na jeho oslovení. Vypadal... šokovaně, což by zřejmě nemělo být překvapením. Nevinné oči byly upřeny do jeho tváře, že které nespouštěla pohled, nemohla a nyní... nyní ani nechtěla. Ať už se mu totiž chtěla pomstít nebo ne, ať už ho nenáviděla neboněco ne, pořád byl stejně krásný. Jistě, změnil se. Byl bledší. Snad i pohublejší a brzo si bezesporu také všimne, že se celý skrývá do drahého oblečení. Ale jeho rysy byly důvěrně známé. Jeho oči měly stále tu stejnou barvu, stále jí imponovalo, jak je vysoký. Milovala, když se u něj mohla stulit v náručí, protože vnímala, že je všude kolem ní a nikdy se tak necítila více v bezpečí než v takových chvílích. Tmavé vlasy byly vždycky trochu neposlušné, ale o to víc si z něj láskyplně utahovala a vískala ho v nich štíhlými prsty. Byl stále stejný, přesto úplně jiný, ale Rachel věděla moc dobře, že by si ho znovu zamilovala, že by mu znova zcela propadla ještě víc než kdykoli předtím. Jejich životy patřily k sobě, nehledě na to, co se stalo a stane, on k ní tvořil dokonalou polovinu. Otázka však byla, jestli jí bude něco takového dovoleno. Dát mu lásku a znovu mu tedy dát i její život.
Znovu ji osloví. Viděla, že se trochu vzpamatoval, prozatím trpělivě čekala. "Remi..." odpoví zrovna tak jeho jménem, což mohlo působit zvláštně. Nevyslovila ho však stejně dlouho jako on to její. Myslela na něj, samozřejmě, byl všude v její hlavě, ale nikdy neexistoval nahlas, jeho jméno bylo zakázané a Dwight se o něm nesměl dozvědět. Žárlil by a to úplně zbytečně - nemohl se s Remim, který byl vždy jen Remi, protože jeho plné jméno bylo neosobní a odtažité, nemohl rovnat. Až nyní oči zvědavě těknou k jeho ruce, kterou k ní natahoval. Na moment znovu zatajila dech, čekajíc, kdy znova ucítí jeho dotek. Přes rukavici nebyl tolik osobní jakoodběr kdysi, v tuhle chvíli to ale nevadilo. Pořád cítila jeho teplo, jeho vůni, věděla, že je to jého dotek. Vnímala touhu, co v ní rostla, touhu se k jeho ruce přivinout jako mazlivá kočka, políbit jej do dlaně a požádat ho, ať jdou domů, ať ji vezme domů. Ale to by byla slabá. Místo toho raději zvedne svou packu, aby ji položila na tu jeho a jemně ji stiskla. "Není to sen..." podotkne, vědoma si jeho pohledu a také toho, co by si ona myslela, kdyby se jí takhle na prahu objevil ztracený manžel. Jeho pohled se stával znovu tím stejně známým, láskyplným, milujícím jako kdysi. Takhle jej znávala. "Příliš mnoho otázek, Remi, na to, že stojíme ve dveřích. Vždycky jsi byl gentleman, snad jsi nezapomněl?" Na rtech měla slabý úsměv, snažila se navenek působit stejně vyrovnaně a klidně, jak si přála být i ve a skutečnosti. "Co kdybys mě na něco pozval a pak si můžeme promluvit o tom, co bylo?"

Kolikrát v životě si představoval, že se něco takového stane? Že otevře oči, bude ve své ložnici a vedle něj bude spát Rachel, živá a zdravá, tak jako vždy. Namísto toho se však každý den budil do chladných a nepříjemných rán, které byly prosycené určitou nechutí, až nevolí k životu. Vinil se za to, co se stalo, ale zároveň doufal, že se pomstí. Pro ni a pro další lidi, kteří kvůli činům jiných museli zaplatit a přišli o ty, které milovali. Jestli jej napadly její úmysly? V žádném případě. Rozhodně ne, zvláště když byla jeho mysl lehce otupěná alkoholem a tím pádem se k němu myšlenky ostatních moc nedostávaly. Ani ty její. Ani když k ní natáhl ruku, aby jí mohl přejet po hebké tváři... neviděl nic, neslyšel žádnou z jejích myšlenek. A možná tak to pro tu chvíli bylo lepší. Nespouštěl z ní svůj zrak, byl ní přímo zhypnotizovaný. Vypadala tak krásně, jako před pár lety, když chodívala vždy s ním. Do každé společnosti, v barvitých a veselých šatech... podobné vlastně měla na sobě, a ačkoliv si on nikdy nevybavoval jednotlivé části oblečení, protože měl zkrátka paměť asi jako každý muž, teď byl dokonale přesvědčen, že je vše tak, jak to bylo předtím. Předtím, než... s tím se opět zachmuřil, hlavu lehce sklopil. Jak to bylo dál? Na to snad měla odpověď pouze ona a on jí chtěl dát příležitost. Chtěl to slyšet, ač se toho bál. Ale potřeboval vědět, kde celou dobu byla. Chtěl vědět, jestli jí skutečně ublížil. Jestli ta krev byla její... kam vůbec dorazila, kde našla své útočiště? Ty otázky na něj začaly dorážet a on se opět otřásl, než se vůbec odhodlal pomalu přikývnout. "Samozřejmě," poznamenal s kývnutím. V ústech měl sucho a na jazyku cítil hořkost z tabáku a posledního doušku piva. Pomalu ustoupil ode dveří a dveře ještě podržel, aby mohla Rachel vklouznout dovnitř, zpátky do míst, kam spolu občas zašli. Ne však příliš často - hostinec přeci jen nebyl místem, kam by spolu chtěli chodívat každý den. Rozhodně se mu však nevyhýbali obloukem. Pomalu pohledem přelétl i přes místní štamgasty. Čekal tázavé pohledy, dotěrné otázky, ale neslyšel nic. Všichni se bavili dál, jakoby se nic nedělo. Otřásal se přitom pomyšlení, že by se jej náhle všichni začali vyptávat, kde se tu vzala Rachel, když o ní prohlásil, že je mrtvá. Jenže on si tím nebyl jist. Nemohl ji nikde najít, a tak či onak, naprosto jej to zničilo. Stále doufal, že se to změní, že se najde... ale zároveň se trochu obával, co všechno by si z něčeho takového mohli vyvodit další lidé. Na ty by se však měl soustřeďovat co nejméně. Oni mu v té situaci jen těžko mohli pomoci. Rukou lehce pokynul a dal tak Rachel příležitost, aby vybrala nějaký stůl, ačkoliv volný byl ten, u kterého seděl už předtím. Pak tím směrem pomalu zamířil, mlčky, přesto však s pohledem upřeným k té, která se opět vrátila zpět do jeho života. Rozhodně za tu dobu nezapomněl na to, jaké to je být gentleman, proto jakmile došli ke stolu, mlčky odsunul jednu ze židliček, aby se Rachel mohla usadit. Pak hbitě obešel stůl a vklouzl zpátky na židli. Přitom zachytil překvapený pohled hostinského, kterému pokynul a jen lehce pohnul rty. "Tak, na co tě mohu pozvat?" otázal se, aby jí dal možnost volby. Má ráda stále to samé? Nebo se snad něco změnilo? Vždyť se toho muselo stát už tolik. Od té noci už uplynulo toliko let. "Víš já... ani nevím, kde bych začal. Nemyslel jsem si, že tě někdy znovu spatřím, ale zároveň jsem v to stále doufal. Tak dlouho jsem tě hledal... marně. Vůbec jsem netušil, co dělat, na koho se obrátit, a pak... měl bych se ti omluvit. A zkusit ti vysvětlit, co se stalo, i když tomu asi ani... neuvěříš," poznamenal tlumeně. Nebylo to tak dlouho, co zjistil, že existuje jiný vlkodlak, ale prozatím neměl tušení, že další sedí přímo naproti němu. Možná kdyby byl více pozornější, neušlo by mu to, ale... byl tak zahleděný, nadšený, a zároveň nešťastný, z promarněných let. Možná to ale bude moci napravit. Všechno.

Spletla se. Na první pohled mohl působit jako ten samý muž, kterého si před lety vzala a kterého tak vroucně milovala pro jeho charismatickou povahu, avšak to, jak je roztřesený, to, jak zaváhá, ji přesvědčí o tom, že není ten samý muž stejně jako ona není ta samá dívka, co mu tehdy řekla ano. Mohli tak vypadat, ale sotva někdo mohl smazat stopy na duši, ty neviditelné vrásky, co stvořil čas spolu se strachem a bolestí. Snad poprvé se jí do hlavy vloudila myšlenka, představa, jaké by to bylo, kdyby se onen večer v Bostonu nikdy neudál. Byli by šťastní? Měli by rodinu? Dál by cestovali, nebo by se vrátili zpět do jejich rodného města a odpustili Kennethovi? Měli by děti? Bezesporu by měli děti, dříve je vždy chtěla, malé uzlíčky radosti, které by jí připomínaly jejího drahého svým zadumaným pohledem i krásným úsměvem. Nyní? I tohle se změnilo. Nechtěla přivést potomky do světa jako byl tenhle. Trpěli by stejně jako všichni, které dosud poznala - snad už jen tím, že by se narodily buďto do manželství, které jednou skončí krachem, protože Dwight byl možná skvělý, ale nevnímala jej jako svého a rozhodně se rovněž nebrala jako jeho, nebo do manželství, které bude vždy poznamenané incidentem v Bostonu. Nehledě na to, že si ani nebyla jistá, jestli je vůbec může mít jakožto vlkodlak. Remi ustoupil od dveří, čímž ji vytvořil prostor, aby mohla vejít. Krátce se rozhlédla, ani tohle místo se příliš nezměnilo, ale to stihla poznat již včera, když se ubytovala v nejlepším pokoji, který zde měli. Nechtěla jít přímo za Remim, objevit se na jeho - nebo spíše jejich - prahu a žádat o azyl jako nějaký vandrák. Ráda o sobě smýšlela jako o samostatné ženě, co se o sebe dokáže různými způsoby postarat. Nutno dodat, že andílkovský vzhled jí v tom značně napomáhal.
Nevzbudili ničí pozornost. Ani ona, ani Remi. Byla bláhová, kdyby si to myslela - ti lidé měli své vlastní starosti, nikoho nezajímaly jejich soukromé konflikty a osobní křivdy. Nebyli důležití stejně jako nikdo v téhle místnosti. Zamíří k jedinému volnému stolu, aniž by věděla, že právě ten Remi před chvílí opustil, přestože z něj cítila jemnou vůni tabáku smísenou s ostrým pachem alkoholu. Pil i tehdy? Nejspíš. Ve společnosti jako každý, nejspíš si i rád zapálil. Nepamatovala se, tehdy jí to nepřipadalo důležité, ač nyní litovala, že jí tyhle detaily unikaly. Chtěla si co nejvíce pamatovat - tušila, že vzpomínky budou nakonec to jediné, co jí zbyde. Remi jí odsune jednu z židlí, aby se mohla posadit. "Díky," pronese s krátkým ohlédnutím a úsměvem na rtech. Nebyla rozpačitá, ne navenek. Chtěla vypadat a působit... jistě. Ne ztraceně, ne zmateně, jak se jí v hlavě míchaly všemožné pocity, jak se jedna část jejího já snažila přeřvat do druhé. Sundá si z ramen pléd, který složí do klína, sedí rovně, s rukama položenýma na onom plédu - jako pravá dáma, kterou ostatně vždycky byla. "Něco... teplého, venku je chladno. Svařené víno?" Měla ho ráda i tehdy spolu s jemným bourbonem, který však často nepila. Snadno jí stoupl do hlavy a nechtěla Remimu dělat ostudu. Jak naivní, hloupoučká a hodná tehdy byla. I to jí chybí - všechno se tenkrát zdálo tak snadné, jen mít Remiho po boku a společně by mohli klidně dobýt svět, nic by jim nemohlo zabránit.
Remi promluví a v jejích očích se objeví ještě více zvědavý výraz. Snažila se držet stále stejnou masku, klidnou, vyrovnanou, sebejistou, nutno však říci, že jí to nešlo. Vidět ho takhle, slyšet ho takhle? Nikdy dříve nemluvil tímto způsobem, zněl... téměř zlomeně, až jí pro něj začalo srdce krvácet a někdy v tu chvíli si uvědomila, že svou pomstu nenajde tak snadno, ne, když jej stále miluje, ne, když mu nebude nikdy schopna ublížit. Může to plánovat, ale nikdy to nedotáhne do konce - snad by jí k tomu mohl přimět pouze afekt. Protože nyní měla tak akorát chuť přivinout jej do náruče a říct mu, že se nezlobí. Že může být vše jako dřív, pokud bude chtít, že se k němu vrátila, aby dostali druhou šanci vybudovat si lepší, pevnější vztah. Chtěla mu ze všeho nejvíc pomoci a chtěla jej milovat. "Já... vím, co se stalo, Remi. A vím, co se s tebou děje každý úplněk. Nepamatuji si to, vlastně... si z té noci pamatuji jen velmi málo a i ty vzpomínky jsou ještě poměrně čerstvé, ale vím, co jsi zač." Prozatím však chtěla pomlčet, kvůli čemu to ví. Zaváhá. Měla mu to říci? Pravdu? Ublíží mu, samozřejmě, že ano - když zjistí, co jí udělal, stejně jako to, k čemu to vedlo. "Nechci ti lhát, drahý. Skrývala jsem se. Dlouho... Opravdu dlouho jsem nevěděla proč. Před kým nebo před čím, měla jsem prostě jen... hrozný strach." Lehce nakrčí čelo jako vždy, když přemýšlela, a na malý moment se zahledí do stolu. Netušila, že mluvit o tom všem bude... tak těžké. Nikdy se o tom nezmiňovala nahlas, dnes poprvé, a byl to stejný nezvyk jako říci jeho jméno, přestože obojí bylo pro její mysl již důvěrně známé. Ale jen jako myšlenka. "Není to tak dlouho, co jsem si vzpomněla, nevím proč, něco... něco mi tě nejspíš připomnělo. Nejspíš. Každopádně mi to pomohlo pochopit, co se stalo a proč jsem se skrývala. Jenže... V tu chvíli jsem asi přestala chtít. Byl jsi..." Zarazí se. Opravdu minulý čas? Lhala sama sobě. Ne, chyba - lhala jemu. Ona o svých citech věděla. Nechtěla se opravovat. Chtěla být krutá, jakkoliv to bylo špatné a zlé. "Byl jsi příliš mnoho, abych před tebou pořád utíkala. A teď jsme tady..." Z jejích rtů sklouzne tiché, jemné zasmání, snad jako by se snažila tu ironii života ještě zdůraznit.

Mnoho lidí o něm stále smýšlelo jako o charismatickém muži se smyslem pro správnou věc. Když však málem narazil do osoby, ze které se nakonec vyklubala Rachel - milovaná manželka, o jejímž návratu snil mnohokrát - nedokázal to uhrát. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nebyl by to problém, ale ona... nemohl a ani neuměl před ní skrývat své emoce, zvláště poté, co jí provedl, ač si vůbec nebyl jist, co jí vůbec udělal. Chtěl to však vzít zpátky, omluvit se za to a všechny ty roky jí vynahradit. Stáhnout ji do svého objetí. Ano, všechny ty emoce, jedna silnější než druhá, jej málem rozválcovaly a plně tak zmačkaly a zahodily jeho charisma. Cítil se jako malý kluk - zmatený a možná i trochu vyděšený. Co by měl dělat? Netušil. Rachel však nebyla tou ženou, která by jen stála a čekala, než on sám něco navrhne. Měla svou hlavu, své myšlenky, nikdy nebyla loutkou v rukách muže, ozdůbka do společnosti - i když krásná byla a Remi si ji vždy rád prohlížel. A když tam tak proti němu seděla - vypadala přesně jako vždy. Nemohl uvěřit, že se to skutečně dělo. Srdce mu v hrudi divoce bušilo a on se mimoděk snažil v mysli natáhnout až k ní. Nedělal to úmyslně, jen jeho část, která ovládala ty čáry, které poznal když se začal měnit ve vlka. Chtěl jí nahlédnout do hlavy, zjistit, kde byla. Chtěl vědět, jestli proti němu sedí skutečná Rachel a jestli není jen bludem vyvolaným z čirého zoufalství. "Svařené víno, no jasně, jak bych jen mohl zapomenout," pronesl jemně, načež pozvedl zrak, právě ve chvíli, kdy se k nim blížila jedna ze šenkýřek. "Prosím dvakrát svařené víno," požádal, zlehka se usmál, ale více pozornosti už šenkýřce nevěnoval. Jak mu tak zrak klouzal zpátky, ucítil pohled samotného hostinského, mohutného muže, který stál za pultem, a ačkoliv se právě dobře bavil s nějakými lidmi, občasně mu pohled sklouzl k manželské dvojici a on mohl v jeho pohledu vidět cosi nechápavého a zachmuřeného.S polknutím zrak raději odvrátil a opět se zahleděl na Rachel, neboť to byla její chvíle a on si ji chtěl vyslechnout a konečně dát dohromady tu skládačku, kterou měl v hlavě neustále. Nedoplněnou. Přemýšlel, jak by ji vysvětlil, co je zač, když se náhle ozvala a on povytáhl obočí a na malý moment snad přestal i dýchat. "Ty to víš," podotkl tlumeně a pro jistotu se ještě porozhlédl kolem, než se opět zadíval na blondýnku naproti sobě. Prsty si zahákl za límec, jakoby se dusil a snažil se nabrat více čerstvého vzduchu. "Já... teď vím, co jsem zač, ale nevěděl jsem o tom dřív. I když jsem proti tomu možná něco mohl udělat. Měl jsem. Něco se mi stalo, když jsem byl ještě hodně mladý, ale... nepamatoval jsem si to a nemyslel jsem si, že by to mělo nějakou souvislost. Až teď vím, že to nebylo nic... dobrého. Źe to, co se stalo, mě změnilo. Jenže do té noci jsem ještě nikdy nepocítil proměnu. To až pak. Ale nepamatuji si nic. Nikdy si z žádné takové noci nic nepamatuji. Začne to ukrutnými bolestmi, při kterých ztratím vědomí a probouzím se až druhý den. To je na tom to nejhorší. Noc bez jediné vzpomínky," vysvětlil s určitou naléhavostí v hlase, zatímco se snažil mluvit tak, aby jej mohla slyšet jen Rachel. Přesto nikdo kolem nevypadal, jako že by poslouchal. "Ale chápu... a rozumím. Nekontroloval jsem se. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem neměl nejmenšího tušení, kde jsi. Ale nenašel jsem tě mrtvou, to možná... alespoň tak jsem mohl věřit, že jsi stále naživu. Hledal jsem tě, ale netušil jsem kde. Pak jsem se vrátil zpátky do Salemu, i když jsem nechtěl... vůbec nic. Raději. Doufal jsem ale, že bych mohl jít po nich - po čarodějnicích. Protože jimi to začalo a kdo ví, kolika lidem ještě tohle provedli," vysvětlil jí nakonec zdlouhavě. Protože musel. Cítil, že si zaslouží slyšet pravdu. Pokud si z té noci pamatovala něco zlého, musela vědět, že to nedělal proto, že by chtěl. Zasloužila si slyšet pravdu. Sklopil zrak a utichl. Slyšel kroky šenkýřky, která jim nesla nápoje. S pokynutím k sobě přitáhl sklenici a pousmál se. Ani se po šenkýřce nemusel ohlížet, aby věděl, že odchází. Slyšel její kroky, dech a to vše sláblo s tím, jak se vzdalovala. "Chci ti to všechno vynahradit," pronesl náhle, odhodlán, pln sebevědomí.Stále byl zmatený, ale už tak nechtěl působit. V tu chvíli zjistit, co by měl udělat a podle toho se chtěl i zařídit. "Měla bys jít se mnou... zpátky domů. Tam, kam patříš," pronesl, s čímž pomalu pozvedl číši ke svým rtům.

"Zapomněl jsi, Remi? A co ještě?" Když sem přišla, vymýšlela si snad tisíc scénářů, jak by mohl jejich rozhovor vypadat. Ale ani v jednom jej neobviňovala z toho, co se stalo po té. Ani v jednom mu nevyčítala, že na ni zapomněl, že má novou milenku, ba dokonce novou ženu. Nenáviděla jej za minulost a to, že mu vyčítala současnost? To rovněž ukázalo její slabost - že jí stále může ublížit přítomností. Ale tahle otázka jí přišla na jazyk dříve, než se nad ní stihla zamyslet. Nepřemýšlela nad ní, jednoduše z ní instinktivně vylétla s očima upřenýma na něj a malým úsměvem na rtech - neveselým, smutným. Měla strach, co se ještě dozví, co jí ještě řekne. Nebyla nad věcí, lhala by si, kdyby řekla, že ano. Stále ho měla pod kůží. A jeho slova jí stále mohla ublížit - kdyby přišla a zjistila, že o ni zcela ztratil zájem, netušila, jak by reagovala. Nikdy nebyla hysterická, ale pravdou bylo... že něco by jednoduše nedokázala snést, a to třeba jeho nezájem. Protože ona, přestože mohla mít dávno nový život, na něj nezapomněla. Nemohla. Nakonec však zavrtí hlavou, aby dala najevo, že tuhle otázku vlastně ani rozebírat nechce a aby se sama vrátila do stavu mysli, který jí byl milejší, ve kterém byla přece jen o něco málo klidnější a vyrovnanější, ač míru? Toho dojít nemohla. Stejně jako on, nejspíše. Šenkýrku ani nevnímala - na to měla mysl příliš plnou jeho samotného a ta holka nebyla důležitá.
Trpělivě ho poslouchá. Znělo to trochu jako pokání a bezesporu jako zpověď. Měl pravdu - alespoň tohle jí dlužil a mohl jí to dát, protože ztracená léta, ta už jí nikdo nenavrátí, stejně jako zahořklou budoucnost. "Měl jsi mi to říct, Remi. Všechno... Když ses necítil dobře. Mohlo to skončit jinak." Bylo to hloupé, vracet se k tomu takhle, přesto... to bylo lepší než to obviňování předtím. Měl jí to říci... Sama věděla, že je to hloupost. Že to nikdo nemohl tušit. Že nikdo nemohl vědět, co z něj čarodějnice udělaly a už vůbec ne on. I kdyby to věděl, copak by mu věřila? Těžko. Nepovažovala by jej za blázna, ale nemohla by ho brát vážně. Vždyť něco takového neexistovalo - nebo si to do té doby alespoň myslela. Problém byl však ten... že jí ho bylo jednoduše líto. Nemělo, ale bylo. V tuhle chvíli byl ten charismatický muž, kterého znala, ta tam. V tu chvíli ztratila jakoukoliv chuť po jakékoliv pomstě a jediné, co chtěla, bylo obejmout jej. Až nyní těkne očima po šenkýřce, která její myšlenky vyruší a i on přestane kvůli ní hovořit. "Díky," pronese tak nějak ze zvyku, než si pohárek vezme k sobě a obejme jej rukama jako pevný záchytný bod, co jí však též v další chvíli vezme. "Remi..." řekne jeho jméno s jistou... zoufalostí v hlase. Na moment zavře oči. Tohle bylo těžké, opravdu těžké... Provedl toho tolik, ale stejně ho nedokázala odmítnout. Stejně ho musela milovat. Stejně pro něj měla jednoduše slabost. "Jsi si jistý? Je to... Je to pořád můj domov, Remi?"

"Jestli jsem zapomněl?" zopakoval její otázku, přičemž si uvědomoval, že se chvěje. Mráz mu přejížděl po zádech, a zatímco tancoval svůj tanec, který se mu zarýval do kůže, snažil se sám se sebou bojovat, semknout rty a být opět tím starým Jeremim, který dokázal tyhle situace ovládat, ne proto, že by třeba chtěl, ale čistě proto, že se to od něj očekávalo. Očekávala se od něj ona hroší kůže, pod kterou nemohlo nic proniknout, snad jen hrot meče nebo kulka z palné zbraně. Prsty svíraly sklenku, která byla ještě stále teplá, jen před malou chvíli přinesená obsluhou. Upil, aby zahnal žízeň, pachuť, i nespokojení sám ze sebe. Kolikrát o tomhle snil? Mnohokrát. Jenže ani v jedné z těch představ nebyl tak zoufalý a ničemný, jako právě v tu chvíli. Stále ještě uvažoval, jestli to nebyl jen trik. Jestli nebyl lapen do pasti nějaké čarodějnice. Stačilo mu vidět to, co se odehrálo na náměstí, jak byl znechucený a otrávený podlostí čarodějnic, která je málem zahubila. Mohl teď být sveden na scestí nějakými kouzly. Ale zároveň někde uvnitř tušil, že to není jen sen, ale že má konečně šanci. Napravit vše, co zkazil. Ačkoliv kdo ví, jestli to skutečně byla jeho vina. Na malý moment přivřel oči. Teď nemohl být obětí on, musel se ke svému osudu postavit čelem. Oči se pomalu otevřely, a když znovu uzřel lokál a lidi v plném hovoru kolem, trochu ožil a na odvahy si dodal ještě jedním douškem, než se opět chopil dalších slov. "Nezapomněl. Jen nevím nic, co se se mnou děje, když se změním. Nemám to pod kontrolou a vlastně nevím, jestli něco takového vůbec jde. Možná, kdybych svůj osud svěřil těm, které za to viním," pronesl vzápětí s přimhouřenýma očima. "Je to má vina, měl jsem tě varovat dřív, měl jsem si dávat víc pozor a dát si to všechno do souvislosti. Kdybych tak učinil, nic z toho v Bostonu by se možná ani nestalo," promluvil pak odhodlaně, ignoruje rozechvělé nitro. Pokud by mu někdo dokázal prohlédnout myšlenky, poznal by, že všechna svá slova myslí vážně, že se snažil tvářit drsně, ale zároveň jeho nitro svádělo boj. "Dovol mi to všechno napravit. Tohle město je tvůj domov a ten dům... je pořád náš. Nikdo tam nežije. Jen jedna ze služebných, druhá přichází ráno a brzy zase odchází. A já... nebýval jsem tam tak často. Asi mi bylo líp kdekoliv, kde jsem nemusel myslet na minulost." Jeho slova zazněla tak sebejistě a samozřejmě, až jej to samotného překapilo. Přesto byl rád, že se mu podařilo skrýt to, jak rychle mu bušilo srdce, a jak nejistě se někde uvnitř cítil. Zmínka o Ellar? Ani o té se nezmínil tak, aby to působilo zvláštně. Zkrátka mu pomáhala s domem a přechodně tam bydlela. Její rodina se o ní přeci zaručila. Tak jsi to přeci tehdy vymyslel, no ne? Raději zapudil další nepříjemnou myšlenku, která Ellar obviňovala z možného čarodějnictví. Sám to přeci vyloučil, protože nebyla zlá... stejně jako její myšlenky. A dosud dělala vše, co jí nařídil. Jenže to byla akorát další zvláštnost, která mu čeřila mysl a donutila jej být snad ještě obezřetnějším. Jenže copak by mohl Rachel odmítnout s tím, že je jen výplodem jeho mysli? Nebo dílem nějakých zlých čar? Ani náhodou. "Jsem si jistý tak, jako nikdy. Ublížil jsem ti a teď... teď udělám vše proto, abych ti vynahradil ta léta," s tím, jak mluvil, jeho hlas opět trochu utichl. Zabolelo to, víc než by mělo. Když přemýšlel nad tím, jaké to asi bylo, když zůstala sama... někde. Prsty raději pevněji obemkly sklo a on opět upil, aby utlumil hlas viny, který mu zazníval v hlavě. Nehledal jsi pořádně. Nechal jsi vyhrát je, je všechny. Ty čarodějnice, i toho neřáda Kennetha, který ti přál smůlu už tehdy, když bylo jasné, že budeš atraktivnější a žádanější, než on. "Není pro nás až příliš pozdě, že ne, Rachel?" špitl nakonec.

Sleduje ho a poprvé si za celou dobu uvědomila, jak moc jsou nyní odlišní. Proč? Protože dřív... věděla. Stačilo se na něj podívat a věděla, že mu není dobře. Že ho něco trápí. Že je unavený, otrávený nebo naopak rozverný. Dříve byla jeho druhou polovinou, alespoň se za ni považovala, žila pro něj. Ale nyní? Remi hovoří jasně, jistě, na první pohled s odhodláním a bez emocí, které by se mu zračily v očích. A ona nevěděla. Nevěděla, jestli mluví pravdu, ba dokonce jestli to celé nemyslí jednoduše jako ironii skrytou za tón jeho hlasu, kterému by se stále dokázala poddat - zněl zvláštně chlapecky, jemně, přestože Remi už byl dávno muž na svém místě, poznamenaný vším, co se jim stalo. Poslouchala ho ráda tehdy za dlouhých bezesných nocí, kdy byli spolu v posteli, kdy se k němu mohla přitulit a jediné, co cítila, bylo bezpečí. Jak hrozně moc si přála vrátit se do těch časů - s Dwightem to nikdy nebylo to samé. Dwight byl její, ale nepatřil k ní. Ne tak jako Remi. Raději svou nervozitu, nejistotu i myšlenky, kvůli kterým se nevrátila, ale které se jí pomalu, ale jistě zmocňovaly, zažene douškem vína. Už už se nadechovala, aby sebejistě prohlásila, že na tom již nyní nezáleží. Že je všechno pryč a ona má jiného muže, hodného, takového, který nemá tajemství a v noci se nebudí s nočními můrami. Chtěla, místo toho jí však svými dalšími slovy vyrazil dech a ona na něj zůstala koukat. Co vlastně čekala? Že na ni zapomene? Že se dozví, že jí ublížil schválně a ona tak dostane každý důvod jej nenávidět? Možná... Nejspíš - ale ne tohle. "Býval, Remi..." opraví jej, snad aby pořád jen nemlčela, protože jí bral argumenty. Byl to její domov. Ten dům měla ráda. A ano, mrzelo ji, že utíkal z domova, který měli, protože ho v něm zřejmě tísnily vzpomínky. Navíc se v jeho hlase, očích konečně objevily emoce a to... lítost? Smutek? Nejistota? Nejspíš všechno. Trhalo ji to srdce. Chtěla, aby trpěl, ale teď pohled na něj nedokázala snést, aniž by jej nechtěla utišit. Aniž by si to uvědomila, dřív, než to stihla zastavit, se natáhne, aby položila svou ruku na jeho, co svírala pohár. Rychle k nim těkne, jakoby to ani nebyla ona, v další chvíli jej však palcem pohladí po hřbetu ruky. Malá něžnost, ale významná v tom, že byla... chtěná. Překvapovala sama sebe, takhle to nemělo vypadat. Měla mu říci o Dwightovi. O tom, jak je v Bostonu šťastná. O tom, jak útěk od něj bylo to nejlepší, co mohla udělat... Měla mu říct tohle všechno, ale nedokázala vyřknout ani jedno z toho. Znova se mu podívá do smutných očí, na rtech se opět objeví malý něžný úsměv. "Půjdu s tebou..." svolí nakonec. "Nemám... tolik peněz, abych si zde mohla dovolit zůstat." To byla pravda. A popravdě, částečně její plán obsahoval též to, že ukradne srdce dalšímu muži, aby mu ještě více ublížila. Ale... ne teď. Přesto potřebovala nějaký racionální důvod, proč s ním jít. Na moment se odmlčí. "Ty služebné, Remi... leháš s nimi? Nebo s kýmkoliv jiným? Našels někoho jiného?" Potřebovala to vědět. Musela, sic věděla, že odpověď může jen a jen přiživit nenávist, ale s čím nepočítala... to byl stažený žaludek v obavách z kladné odpovědi a žárlivost, co na sebe nenápadně, pichlavě upozorňovala.

Koutkem mysli vnímal tu bariéru, která teď stála mezi nimi. Nepadli si do náručí, nepolíbili se. Jen stáli a hleděli. A pak se přemístili ke stolu, kde pokračovali v hovoru. Cítil se nesvůj, leč věděl, že by to asi neměl projevovat. Nechtěl v ní vzbuzovat lítost, protože ta nepatřila k jeho roli. To on měl být její ochránce, měl stát na její straně a bránit ji přede vším. Neměl být ten, který se na místě sesype jak hromádka neštěstí. Čelil té situaci s jistým odstupem, ačkoliv zároveň chtěl Rachel vyjevit vše, co měl na srdci. Dřív věděla, tušila každou jeho myšlenku, uměla - jediným pohledem - odhadnout, jak na tom je. Sic od svých kolegů a přátel slýchával, že ani jejich manželky nikdy neví, co se jim honí hlavou, Rachel tak nějak vždy věděla. Věděla, co říct, co dělat. A on se nemusel rozklepat jako malý chlapec, mohl si zachovat své určité postavení, ale zároveň věděl, že i ona mu může být oporou. Byli na to vždycky dva. Ale nyní? Tak moc si přál, aby ta bariéra zmizela, aby k ní mohl promlouvat, aby jí mohl opět přivinou do své náruče, být s ní. cítit její teplo a vůni, kterou vlastně cítil i nyní, i když seděl přes stůl. Ani její myšlenky neslyšel, což bylo nezvyklé, ale pokud si dal alkohol, schopnost nahlížet lidem do hlavy už zkrátka nebyla tak silná. "Stále je, Rachel," opravil ji vzápětí, protože nechtěl, aby se tu cítila jako cizí. Odsud přeci pocházela. Znala to tu, byl to její domov. A on chtěl, aby se vrátila. Do jejich domu, k němu. Celou tu myšlenku prohloubí dotek, když mu svou ruku položí na tu jeho. Okamžitě ucítí její myšlenky - ne všechny, jen ty, které se týkají starých citů. Uvědomil si, že je chce obnovit. Vdechnout jim druhý život, a aniž by to vnímal, usmál se a ruku pak natáhl k ní, aby mohl do dlaně lapit její něžnou ruku. "Půjdeš se mnou?" dotázal se znovu, jak tomu nemohl uvěřit. Byl šťastný. Vrátila se, byla v pořádku, a navíc souhlasila s tím, aby se spolu vrátili. Radost jej přešla jen na chvíli a to, když mu položila otázku na služebné. Hrdlo se mu trochu stáhlo, protože za těch několik samotářských let nežil v celibátu - to věděl, až moc dobře. Zároveň však necílil na sv= služebné - minimálně ne na ty, které sám dobrovolně zmínil. Proto když zakroutil hlavou, nelhal. "Ne, kdepak. Platím je pro to, aby vařily a uklízely dům, ne pro nic jiného," odpověděl stručně. "Myslela sis, že jsem si vzal někoho jiného? Že jsem jen tak zapomněl?" položil jí své otázky, přičemž výrazně ožil. Přiznal svou vinu, ale rozhodně se jí nechtěl zpovídat; v žádném případě ji však nesmazal ze svého života, jako by nikdy nebyla, a proto se cítil i trochu dotčený. "Idylka šťastné rodiny a večerů, trávených u krbu, zatímco by kolem mě pobíhaly děti... to všechno jsem už dávno vypustil z hlavy. Prožil jsem toho až moc, nemůžu být normálním člověkem, možná už to ani nejde," prohodil. Vypadal smířeně a vlastně i jeho myšlenky tomu byly nakloněné. Přesto kdyby člověk chtěl, kdyby měl šanci nahlédnout do jeho nitra, snadno by někde hluboko našel touhu po rodině, po dětičkách, které by k sobě mohl vždy přivinout, a které by mohl učit. Ne. Už žádný Shelley. Leda, že by se začal činit Kenneth, ale ten ve své nenávisti by na svět nepřivedl nic dobrého. Proud myšlenek přerušila podoba muže, která mu náhle vytanula na paměti. Zachytil snad myšlenky někoho jiného? Nebo to pocházelo přímo od Rachel. Přeci by ale nepřijela, kdyby už vedla jiný život. "A ty... zůstaneš tu už napořád? Nebo jsi se jen přijela podívat, jak to tu vypadá?" Měl se zeptat přímo. Nadával si za to, ale zároveň nechtěl slyšet nic o jiném muži. Musel by ho nenávidět.

Ten dotek nebyl tak intimní jako běžně - nebyl to polibek, nebylo to objetí, ale přesto znamenal mnohé. Snad už jen to, že oba dva jsou nakloněni blízkosti toho druhého, neopovrhují sebou, nezanevřeli na sebe - určitě ne úplně, možná trochu zapomněli, ač všechno se pomalu připomínalo. Už jen tím, jak se usmál a gesto samotné ji oplatil. Vždycky v ní vzbuzoval bezpečí - byl vysoký, vyšší než ona a docela přirozeně mohutnější, navíc se vůči ní vždy choval ochranitelsky a místo po jeho boku bylo to, kde nacházela domov, protože právě vedle něj se cítila až do oné noci v Bostonu jistá. Po té? Důvěra zmizela. A co je vztah bez důvěry? Ptala se na to tisíckrát, ale přesně v této chvíli... na tom jakoby nezáleželo, protože i když možná důvěra scházela, ten zbytek zůstával, zvlášť když z něj vylezla ona nejistá otázka, co ji donutila se zvonivě zasmát. "Ano, drahý, půjdu s tebou..." Na malý moment, alespoň na tuhle krátkou chvíli se k v ní probrala Rachel, protože jemu... jemu jednoduše nemohla odolávat. Mohla si myslet, že ano, že je to ona, kdo ho má omotaného kolem prstu, ale nebyla to pravda. Měl nad ní větší moc, než si kdy dokázala přiznat, a ona se mu navíc ještě víc než ochotně poddávala. Jak by také mohla odmítnout? Stačilo se podívat do jeho očí a byla znova jen a jen jeho, neexistoval Dwight ani staré křivdy, jen a jen on. Její krásný Jeremiah. Jenže tohle všechno... byla dost možná lež. Nemusel být její stejně jako ona nebyla - do určité míry - jeho. Při jeho další odpovědi tedy zpozorní, do očí se jí vloudí opatrnost, snad i podezřívavost, jestli hovoří pravdu. Stejně by to cítila - dřív nebo později by to poznala, cítila by jeho vůni z kterékoliv, nebo jejich vůni na něm. "Možná... Neměla bych ti to za zlé..." zarazí se. Tohle byla lež - a to velice špatná, takže raději zavrtí hlavou. "Nenáviděla bych tě za to. Ale byla to dlouhá doba..." Což bylo určité ospravedlnění pro něj, ne pro tu, co jej dostala. Rachel... byla někdy žárlivá? Nestihla to poznat, neboť žili ve vztahu, kdy měla ona oči jen pro něj - a pro Kennetha lítost - a on zas pro ni. Hlídala si ho, ale všechny věděly, komu patří. Nyní... nyní by si ho bránila s velkou vervou, odhodlaná odradit každou, co by se ho byť jen dotkla. "Nezlob se, Remi..." vyhrkne ještě, opět, jako by si to ani neuvědomila, nebylo to jejím záměrem. Nechtěla se mu omlouvat, neměla za co, ale přesto viděla, co s ním její otázka udělala - a co s ní udělal jeho ublížený pohled. "Nechtěla jsem... Tedy... Musela jsem to vědět." Neuvažovala o někom jiném, tím, že se ptala na služebné, zahrnula i ostatní. A její mysl byla nyní dost zmatená na to, aby se ptala i na kohokoliv jiného. To, že ona si našla Dwighta? Pravda, nebylo to... spravedlivé. Na druhou stranu, ona si na něj dlouhou dobu nepamatovala a když si vzpomněla... Vybavila se jí hlavně ona noc v Bostonu. Ten zbytek? Vše, co jí předcházelo? Až nyní. S ním. Jeho otázka ji zarazí, odmlčí se a tehdy také pustí jeho ruku. Necítila se... patřičně. Vlastně se cítili všelijak, jen ne tak, jak chtěla - nenacházela v jeho bolesti satisfakci, nechtěla mu říci o Dwightovi, nechtěla mu ublížit. "Nevím. Já... nepamatovala jsem si, a když jsem si vzpomněla, chtěla jsem zjistit, co je na tom pravdy. Nevím, Remi, nemám ani tušení..." A pravdou bylo, že mluvila upřímně. Opustit Dwighta? Nebylo by to tak těžké, jakkoliv to zní krutě. Ne pro něj. Skousne si ret, pohlédne na něj, rázem viditelně nervóznější, jako malá nejistá holka, prsty si začnou hrát s plédem. "Vezmi mě domů, prosím. Tvá služebná mi může zítra vyzvednou věci, jen... mě prosím vezmi domů." Jistěže se toho domu obávala, byl velký, byl plný vzpomínek - ale měl pravdu. Vždy to bude její domov.

V tu chvíli, kdy cítil její hřejivou drobnou ruku ve své dlani, alespoň na chvíli zapomněl na možnost, že se mu to všechno jen zdá, a že ona - jeho Rachel - není skutečná. To teplo, její vůně. Vše se mu pomalu připomínalo a zarývalo do kůže a paměti. Tak přeci jen možná existovala nějaká vyšší moc; tedy ne, že by hned začal věřit. Přesto to považoval za určitý druh zázraku, který se mu udál, což jej sice uvedlo do rozpaků, ale pomalu přeci jen začaly vítězit ty správné pocity. Cítil radost, klid a také cítil lásku. Tu, která nikdy nezmizela, jen možná na chvíli umlkla, zůstala v podobě jizvy na jeho duši. Přesto však měl pocit, že se ta rána začíná hojit. S každým slovem a s každým pohledem, který k ní upřel. "Půjdeš? Budu moc rád," dodal, aniž by se nějak snažil skrývat radost. Pomalu se v něm budil malý kluk, který měl radost a o tu se chtěl podělit s každým, kdo by byť jen prošel kolem nich. A ačkoliv jej trochu rozesmutnilo to, co mu řekla, přesto to neutlumilo uspokojení a nadšení z jejího rozhodnutí. Úsměv na jeho tváři zlehka odpadl, přesto však z jeho tváře nemizela určitá radost; ne však kvůli někomu jinému - byla to radost způsobená samotnou Rachel. "Moc dlouhá doba, já vím. Ale ne, ty jsi jediná paní Shelley, není nikoho dalšího. A ani nechci. A mám dojem, že bych nechtěl ani tak. A neber to jako slova, která pronáším proto, že jsi tady. Jen těžko můžu žít s tím, co jsem. Nechtěl jsem se navázat na nikoho dalšího, způsobit další trápení," vyslovil a na malý moment se zasekl. "Pokud ale zůstaneš se mnou... pokusím se to napravit. Všechno. Teď už vím, na co si mám dávat pozor... a kvůli tobě to všechno udělám. Ještě můžeme navázat na to, co jsme začali, ale vím... chápu, že to nebude hned," zakončil svá slova ztěžka polkl. Ač prvně chtěl působit více tvrději a neústupněji, teď cítil, že by si Rachel zasloužila slyšet celou pravdu. Aby s ní mluvil tak, jak si zasloužila - upřímně. Jen aby dostala své odpovědi. Nečekal z její strany ničeho zlého; doufal, že jej pochopí a dovolí mu, aby mohl udělat vše pro ni. Zajímalo jej, jak žila celou tu dobu. Kde byla? S kým byla? Na koho se usmívala. A usínala vůbec v něčí náruči? Vždyť ani on by jí to neměl za zlé... přesto někde uvnitř pocítil, jak se zažehly uhlíky žárlivosti. Nikdo na ni neměl právo, jen on. Jak sobecky to znělo. Ale i vlk měl právo na své chyby, na ta temná úskalí vlastní povahy. Raději ten hlas uvnitř zamlčel a pohlédl na Rachel, s lítostí, která se ukrývala spíše v jeho očích, než tváři, která stále tlumeně zářila. "Mrzí mě to. Že jsi byla sama. Ale jsem rád, že jsi se vrátila. Jsem tak moc šťastný, když vím, že ti nic není," pronesl s hlavou nakloněnou. Zatím neměl tušení, co všechno si z té osudné noci odnesla. Prozatím mohl další ranec výčitek ponechat stranou, ale bylo toho více, než dost. Když pak pronesla svou prosbu, nadechl se, načež rychle kývl a brzy naznačil hostinskému, že by rád zaplatil. "Samozřejmě. Vyrazíme. Teď hned," zavelel. Ne nijak příkře, z jeho slov čišelo očekávání a odhodlanost navrátit Rachel do jejího domova. Ještě jednou stiskl její dlaň, než sevření povolil a prsty pak uchopil měšec s penězi, aby nezůstal nic dlužen. Na stůl pak položil několik mincí - za dvě svařená vína a něco navíc, snad za příjemné posezení a možná i za to, že hostinskému odváděl hosta. Pak pomalu vstal, a zatímco si upravoval kabátec, mířil kolem jejich stolu, aby mohl pomoci Rachel. "Spousta věcí zůstala, jen pár věcí jsem změnil. Tvé věci jsem si ponechal, jen jsem... možná jsem některé uschoval, aby mi tě stále nepřipomínaly, i když vím, že to nezní příliš hezky. Nemohl jsem... nechtěl jsem se s tím smířit. Ale to jen abys neměla špatný pocit z toho, že ten dům teď vypadá tak prázdně," vysvětlil na rovinu a zároveň politoval, že ji nebude moci přivítat květinami. Ale bude doma a to bylo přeci hlavní.