Město Salem

Samozřejmě, že dostal slušný pojeb, když se vrátil z hlídky o dost později než měl. Jakmile ale vysvětlit situaci, která se odehrála v lese, všichni zmlkli a začali si zase hledět svého. Snad nikdo si nemyslel že by si takovou věc vymýšlel a jestli ano, měl dost rozumu aby to neřekl nahlas.
Teď je zcela spokojený. Ze služby jej pustili dřív, tak mohl zajít domů a převléknout se. Ani na pivo do krčmy nešel, zamířil rovnou do nevěstince, kde pivo dostal tak jako tak a ještě si k tomu užil téměř tři hodiny s krásnou mladou slečnou. Bylo mu řečeno že je nová a potřebuje zaučit, ale dle jeho názoru, ta už nepotřebovala učit nic. Jen noc vedle ní odmítl, chtěl si ještě vyvětrat hlavu. A tak chodí po ulicích Salemu, užívá si, že zítra do služby nemusí, užívá si to volno, které mu tak dlouho chybělo. Přes hrubou košili má přehozený teplý kabát, noci jsou přeci jen stále chladné, pod tmavými kalhotami v rozkroku stále cítí nepatrný tlak, jak ta mladinká dala dnes jeho chloubě zabrat. Má jiné boty než ty, které si bral do lesa. Musel je nechat uschnout, protože když se vracel pro nůž, který se mu houpal u opasku, molo jeho váhu už nevydrželo a propadlo se. Měl ale dobrý pocit, že se vymáchal jen on.
Cítí se trochu jako opilý, přestože po těch dvou třech pivech skutečně není. Je spokojený, jiní by dokonce i řekli, že je teď šťastný a zcela uvolněný. To však není nikdy, uvolněný... I takové věci s vámi udělá válka. Je neustále ve střehu a sám si neuvědomuje, jak unavený už z toho všeho je. Ale jestli teď zrovna vnímá nějakou únavu, je klidná, hřejivá a příjemná.

Dnešní den byl zase o něco klidnější, jako každý den snědl výplod svého kuchařského umu připomínající šlichtu pro prasata a zapil to vodou ze studny na náměstí, je docela ironie, že ta voda měla přenášet mor, jak tvrdil doktor, kdyby ho skutečně obsahovala, byl by jednou z prvních obětí, což nebyl. Možná to ale ostatní připisovali tajemným silám, nebo štěstí, těžko říct, tak jako tak už stejně platil za podivína a kdyby umřel na mor, v jistém slova smyslu by to pro něj byla úleva, tedy ne ty černé boule, ale samotná smrt, možná proto se v noci nikdy nebál, i když se povětšinou snaží vyhýbat nadpřirozenu. Vzal si tedy svůj volný háv, který nosí spíše proto, aby se mohl měnit do zvířecí podoby a vyběhnout bez problémů a obléknout se poté rychleji, než pronásledovatel zmizí za roh a svoji věrnou sukovici.
Netrvalo to dlouho a oběvil se první problém, nějací dva výrůstci se pustily do ožraly, zjevně aby si dokázali, že na to mají, netrvalo však dlouho je rozehnat a podle toho, že jim nešlo běžet moc rovně poznal, že si taky dali trochu na kuráž. Opilec na něj chvíli mžoural, než se vydal směrem k nevěstinci, v jeho stavu už stejně moc neudělá a tak ho nechal být a vydal se za těmi výrůstky, slyšel je a tak to nebyl problém, nesnažili se být tiší a pomlouvali ho, je sice pravda, že ve dne, nebo bez jeho zlepšeného sluchu by je neslyšel, ale takhle to bylo, jako by se snažili, aby je našel.
netrvalo tedy dlouho, než je dopadl a zavedl za rodiči, ty výrostky znal dost dobře, nebylo to poprvé, co dělali bordel, rodiče se mu omluvili a pprosili ho, ab jejich děti nehlásil, ale bylo vidět, že se jim hnusí a bojí se ho, jemu to bylo jedno, nemohl je ani nahlásit, na to toho udělali moc málo, ale i tak, trest od rodičů bude lepší, než kdyby je zpráskal on.
Po této záležitosti se vydal znovu na hlídku, tehdy si všiml ozbrojené osoby působící trochu opile a vydal se za ní, i když není nadpřirozený, mohlo by to být nebezpečné a tak si dává pozor. "Hej ty, kdo jsi?" Nemluví tak nahlas, ale dost zřetelně a v tichu noci je velice dobře slyšet, nepředpokládá ale, že když promluvil, bude ho ta osoba už vidět, málokterý člověk vidí tak dobře ve tmě jako on, obzvlášť když je pod vlivem.

Trochu se na něj zamračila. Ne, že by se zlobila, ale trochu ji urazilo, že si myslí, že jí záleželo na jeho ceně a ani ho nenapadlo, že by si prostě mohla dělat starost o lidskou bytost. Možná jí to i trochu rozesmutnělo, že si o ní myslí tak málo, když jí ani nezná. Ještě víc ji bodlo u srdce, když přemýšlela, co by si o ní mohli myslet ti, co ji poznali alespoň trochu. "Tak... Tak to je v pořádku." Potměšile se usmála a poté nasadila nicneříkající výraz.
Stála u zdi a opětovala jeho pohled. Trochu ji znervózňovalo, jak se na ni dívá, ale snažila se na sobě nedat nic znát. Překvapeně zamrkala, když jí řekl svůj věk. Nejen, že si otec nutně potřeboval pořídit otroka, ale tak mladého? Vždyť mu bylo ještě méně než jí. Ale to další, co řekl ji zaskočilo ještě víc. Do tváří se jí nahrnulo horko a nabraly karmínový odstín. Teď si připadala, že vdálenost mezi nimi je stále moc malá, takže o pár kroků ucouvla dokud nenarazila za zeď. "Cože? O čem to mluvíš? Jak si na něco takového mohl být připravován? Vždyť jsi ještě dítě." Věděl to její otec? Jestli ano, tak už to bylo přes čáru. Tohle už přehnal. Bože! Tak moc si přála, aby ji Benjamin už unesl, jak jí slíbil. Už toho na ni bylo moc. Vždyť tohle už ti otrokáři nemůžou myslet vážně. Co je to vůbec za lidi, když učí děti takovýmto praktikám? Ať už jsou to otroci, či nikoli, tohle by podle ní dělat neměli.
Pákrát se nadechla, aby se opět upokojila a snad, aby vyhnala tu červeň ze svých tváří. Pozorně si ho prohlédla. Proč vypadal, jako by to podle něj bylo naprosto normální? A proč mluvil o kastraci, jako by to nic neznamenalo? To ho vůbec netrápilo, že nebude mít děti? Špatná myšlenka... Zase jí díky tomu zrudly tváře, ale prozatím to nechala být. Teď nebyl čas zabývat se hloupostmi. Tenhle člověk byl úplně mimo. Skoro jako by ani nechápal, co to všechno znamená. Pokusila se ovládnout hlas, aby nezněl přiškrceně. "Tobě nepřijde nijak divné, že tě nutili..." Slova jí nešla moc dobře přes jazyk. "... že tě nutili léhat s ženami? Vždyť jsi tak mladý. Bože! Vždyť si pořád o dost mladší než já sama!" Trochu se zarazila. Vzala jméno boží nadarmo. I když... Ne, nevzala, tohle bylo plně na místě. Sledovala ho soucitnýma očima a čekala, co jí odpoví.

Čas od času zaslechne z dálky hlasy, smích nebo stopy po rvačkách. Mohl by přísahat, že kdyby se teď a tady před ním rvali dva chlápci, bude je nečinně sledovat a nic neudělá, dokud by jeden z nich nevytáhl zbraň, pak už by to byla morální povinnost. Kdyby byl ve službě, jeho povinností by bylo ty dva odtrhnout při sebemenším náznaku konfliktu, ale nejednou takhle s dalšími muži sledovali rvačku. Však pokud si to chlapi nevyříkají po svém, nevyříkají si to už nikdy a těch konfliktů bude víc a víc... Což znamená víc a víc práce právě pro nebohé strážce zákona.
Zprvu ani nezaregistruje slova neznámého. Ví, že někdo v tichu promluvil, neví však kdo ani co říkal, teprve po chvilce mu dojde, že to bylo na něj. Pomalu si ani neuvědomuje, že při tom neočekávaném a nenadálém zvuku mu pravá ruka vylétla k rukojeti nože, přirozeně a zcela automaticky. Nechtěl útočit, nečekal útok, byl to prostě reflex. Nezastaví se, zpomalí, přimhouřenýma očima pátrá ve tmě. "V klidu, nejsem ve službě," řekne, nemusí ani zvýšit hlas, v tichu noci je dobře slyšet. Ruce jen lehce pozvedne vzhůru, trochu jako by se vzdával a ihned je svěsí podél těla. Tahle věta mu přijde správná... Protože jako vojáka jej znají mnozí a často s ním jednají jinak když je v uniformě a jinak když není. Jde dál, směrem k hlasu, ne proto že na něj mluvil ale proto, že tam měl namířeno. "Ať děláš cokoliv, je mi to ukradený... Skoro," ujistí jej. Možná je to nějaký drobný zlodějíček, chlapec, co krade chléb pro chudou rodinu... Nechce se dostávat do problémů dneska v noci, na to je mu dobře, ve službě je tucet dalších vojáků.

Byl zvyklý na ledacos, ale tuhle paní naprosto nechápal, nikdo se k němu takhle nechoval, jako by se jí hnusil a zároveň líbil, spousta protichůdnejch reakcí a absence jakéhokoli jemu známému vzoru chování mu dělali problémy, co když nebude schopen se naučit, co po něm každý den chce včas?
Jeho věk ji zjevně překvapil, i když netušil proč, na věku věci přece nezáleží ne? Ještě více ho překvapila její reakce na následující větu, jako by se ho bála, proč se bojí někoho, kdo jí musí poslouchat? A nebylo to snad to co chtěla slyšet? Naprosto zmatený čekal na židli kam byl usazen a koukal na ní, když se červenala, byla ještě hezčí, ale proč se červenala, nic se přece nedělo? Už už se jí chtěl zeptat, jestli se cítí zdravá a jít zkontrolovat její teplotu, když položila další otázku, což má přednost a tak dál seděl.
Za dítě se nikdy nepovažoval, byl indián, byl otrok, byl hračka, věc, i síla, ale nikdy nebyl dítě, nemohl si to dovolit, viděl ale občas děti a naprosto se k nim nedokázal přirovnat, nikdy nebyl tak bezstarostný, i když naivity na to má dost. Neodvážil se však svojí paní odporovat.
"Smyslem mého života je poslouchat pána, ať už se mi jeho příkazy líbí, nebo ne, neuposlechnuli pánův příkaz, zasloužím si trest, jediným důvodem pro neuposlechnutí pána jsou příkazy velkého ducha. A stár jsem dost, má kastrace byla trestem za nechtěné splození potomka." Odpověděl jí klidně a vydal se k ní, jako by to bylo všechno co je k vysvětlení potřeba a nebylo třeba nic dodat, z jeho pohledu ani nebylo, je to jednoduché a jasné, pak jí položil ruku na čelo a druhou na svoje? "Necítí se paní nemocná?" Nevypadalo to, že by měla horečku a ani na nic jiného, nechápal, že se červená od studu. "Nemám připravit chladivý obklad, nebo teplé lože? Jste celá červená." a to bledé tváře nemají být, znamená to, že jsou nemocní. Dokončil si pro sebe větu z výuky jeho rodičů a vzpomínal na nemoci, které to mohou způsobit a jak je léčit, ruku sundal z jejího čela skoro hned a prohlížel si její obličej, kde pátral po dalších známkách nemoci, žádné ale neviděl, ani známka po únavě, vyrážce, nebo čemkoliv jiném.

"Kde sloužíš?" Ví že stejně by mluvila stráž mimo službu, i zloděj používající slang. Díky jeho sluchu pro něj nebylo těžké se slang naučit, neustupuje muži z cesty, takže se mu brzy musí dostat do zorného pole, dává si ale pozor, aby se k němu nepřiblížil muž natolik, aby mu mohl být nebezpečný, což vzhledem k tomu, že má nůž a pohybuje se dost pomalu bude nějakou dobu trvat.
podle jistoty s jakou se muž pohybuje a jeho podvědomých reflexů poznal, že není v boji žádný začátečník, navíc se zdá, že i jeho hlas je zvyklí budit autoritu, přestože teď ho úmyslně tlumí, jeho hlas mu pomohl možná ještě víc, než chování, srdce muže lehce zrychlilo, slyší ho, ne ale tolik, jak je běžné, když někoho osloví.
Postavil se mu s holí do cesty připravený se bránit a utýct, zatímco ho sleduje a čeká na odpověď, pokud bude muset bojovat, zamíří si to do strážnice, s touto osobou si nebude schopný sám poradit ani náhodou a to z několika důvodů, i přes své zkušenosti nemá řádný vojenský výcvik, používá jenom hůl a tak pokud chce někoho takhle houževnatého zneškodnit, musel by trefit některý z kritických bodů a zatřetí, ten muž je v boji zjevně výrazně lepší než on, jediné v čem si mohou konkurovat je absence viditelného strachu, v tomhle by možná i výhral, což mu je drobnou útěchou, možná se dnes přidá ke své milované, ať už v nebi, v pekle, nebo v nicotě, smrt je jen vysvobození.
Pak si uvědomil, že tu osobu už viděl a dal sám sobě pohov, viděl ho už ve strážnici, když tam odváděl zločince, i když se s ním nezná osobně. Proč jsi sakra neřek rovnou, kdo jsi? Nepoznal jsi mě snad? Dobře ví, že nemohl, protože ho na tu vzdálenost v té tmě nejspíš nemohl rozeznat.

Kde sloužíš? Tahle věta jej podivně bodla kromě srdce hned u několika dalších orgánů. "Díky Bohu už jen v Salemu," odpoví, tón hlasu se nijak nemění. Ještě pár let zpátky by vyjmenoval krále, velitele, všechny linie ve kterých slouží a ty, kterým velí... Dnes je jen obyčejný pěšák v nechutném špinavém městě. Vyhovuje mu to víc než válka. Že je v Salemu hodně špíny, krve a smrti? Ne. Salem je zcela mírumilovné místo, ať si tvrdí kdo chce co chce.
Konečně ve tmě siluetu muže rozeznává, mhouří oči, aby jej lépe viděl. Je oblečený v neforemném hábitu, těžko posoudit stavbu těla a v ruce má hůl, přesto to však není žádný stařec. Ví, nebo alespoň tuší, že je dotyčný ve střehu, i když úplně nechápe proč. Děsí ho snad nůž u pasu nebo jej samotného jeho vojenská pověst předchází? Konečně vidí ve tmě muži do tváře. Musí se držet, aby pobaveně nevyprskl smíchy. Co čekal? Chtěl se tenhle potulný ponocný, samozvaný strážce zákona snad prát s ním? Pokud by zrovna neměl šerednou smůlu a nedostal tou holí do hlavy nebo mezi nohy, nemusel by ani vytáhnout nůž aby toho člověka zpacifikoval... Nebo si to alespoň myslí, i když jej v žádném případě nehodlá podceňovat. A rozhodně se s ním teď nechce rvát.
Při jeho otázce nazdařbůh rozhodí rukama a zasměje se. Ach ano, je to smích a nic jiného. Má dobrou náladu. "Vypadám jako kočka? Jestli hledáš kočky, zkus nevěstinec o tři ulice dál, s tím ti nepomůžu," ušklíbne se. Je rád že už ví s kým má tu čest... I když toho podivínského muže nezná příliš, nebojí se ho. Rozhodně ne proto, že o něm místní drbničky často mluví. "Co jsem měl říct? Mohls bejt klidně výplod z mojí zasraný hlavy, nebudu si v půlce noci povídat se sloupy." Přejede muže ostrým pohledem tmavých očí, zkoumá jej a chce, aby si toho všiml, aby věděl, že se před ním má na pozoru tak jako tak. Stojí od něj jen pár metrů. Něco jej donutí zůstat tu s tím mužem a neodcházet, jak to měl původně v plánu. "Nepředpokládám, že ses ztratil." Žije tu pravděpodobně déle než on sám, je to spíše otázka typu Co tady do hajzlu děláš? Jenže položena nepřímo.

I když si ten muž možná myslí, že je vtipne, jemu to vtipný vůbec nepřijde, kouká se na něj prázdným pohledem a opřel se o svoji hůl. "Jestli vy na hlídce můžete zajít do nevěstince a nemáte z toho problémy, nedivím se, že vám toho tolik unikne." Šťouchne si do nich, tak trochu na to má právo, i přezto, že pracuje v noci a sám, má více chycených zločinců, než celá hlídka dohromady.
pokud máš halucinace, zkus doktora, nebo inkvizici, v prvním případě tě možná vyléčí a v tom druhym budeš mít dobrej pocit, že čarodějnice, co ti je způsobila je upálená, i když ti to jinak bude k hovnu." Rozhodně ho nehodlá šetřit, ne po tom, co si začal, stále si ale uvědomuje že v boji nemá šanci, na druhou stranu, ulice salemu zná jako vlastní boty a utéct tomu vojákovi nebude žádnej problém. Nakonec to dokonce vypadá, že má voják alespoň trochu rozumu a tenhle fakt ví.
"Máš pravdu, neztratil jsem se, až já se ve městě ztratím, tak to bude znamenat, že budu muset jít do důchodu, ty k tomu máš ale mnohem blíže, než já, nepletu se?" Možná to přehnal, ale není to nic než pravda.
Docela by ho zajímalo, proč to zmínil, ztratil se snad on? "Chceš dovíst domů? Pomoct domů těm, co to sami po tmě nezvládnou je jedna z mejch poviností, i když mi většina radši uteče a bloudí do rána."

Chlapec se ani neusměje. Škoda. S Blackem byla aspoň sranda, ale tenhle nevypadá, že by měl nějaký smysl pro humor. Nebo možná není vtipný... Nevysloví nahlas, že si myslí, že nějaký ponocný je ve městě plném vojáků naprosto zbytečný. Ne že by na to neměl koule, jen si nechce kazit dobrou náladu každým kyselým ksichtem. "Zkus to někdy," pobídne jej. Dává si záležet, aby nezněl jízlivě ani ironicky, ale aby to znělo jako rada příteli. "Je to nejlepší lék na nervy." Slušnou zmínku o tom, že vojenská síla stojí za hovno, jakoby přeslechl. Sám má na takové věci svůj názor... Například že on nikdy z hlídky nesejde. Ale taky nemůže být všude, to ostatně ani tenhle chlap. I když mu přijde, že ze všech upálených čarodějnic má on k temné magii nejblíže... Kdyby takový ptákoviny existovaly.
Netrpí halucinacemi, nejspíš to řekl jen proto, že už tak musel vypadat opitě nebo přinejmenším omámeně. Jeho mysl je až příliš čistá, jen co je pravda. "Doktora budu potřebovat, až začnu mít dobrej pocit z upalování ženskejch," neodpustí si zcela seriózní odpověď. Ach ano, je to on, kdo vodí tyhle takzvané čarodějnice na hranici a sleduje jak hoří, ale jen proto, že je to jeho práce. Nemyslí si, že pálí čarodějnice. Možná upalují travičky a vražedkyně neviňátek nebo možná neviňátka sama, ale rozhodně ne výplody nějaké černé magie.
Pokud se neplete, osoba stojící před ním jej právě nazvala starcem. "Ve službě nebo ne, natáhnout ti můžu vždycky stejně pokud si nedáš bacha na jazyk, chlapče," řekne. Ve tváři mu hraje úšklebek, hlas má klidný, i když tentokrát chladnější než před tím. Nerozčiluje je jej, že mu někdo říká že je starý, sám si to nejednou řekne před zrcadlem. Rozčiluje jej, že s ní takhle jedná nějaký kluk. Úšklebek však rychle povolí, tvář se mu uvolní. Byla to jen výhrůžka, drobná, neškodná, opravdu nemá v plánu dneska někomu ubližovat. "To by sis dost zašel," zavrtí hlavou v reakci na jeho otázku. "Nebo ti snad připadám tak namol, že bych ani vlastní postel nenašel?" A to si připadá úplně strízlivý... Je úplně střízlivý.

Ať už se to na madou dámu sluší nebo ne, ona si prostě nemohla pomoct a dívala se na něj s otevřenou pusou. To snad nemohl ani myslet vážně. Nejen, že bylo směšné trestat lidi, když neposlouchali, každý by měl být svým pánem, ale ani nerozumněla té zmínce o velkém duchovi. A navíc... "Ty už máš dítě?" Necěřícně se na něj podívala. Představa, že by v jeho věku měla dítě ji trochu děsila. Samozřejmě děti chtěla, ale takhle brzy? A kde vlastně bylo? Snad by ho otec neodloučil od rodiny.
Na přemýšlení o tom jí ale nezbyl prostor, protože se zničoho nic zvedl a přešel k ní. Měla co dělat, aby před ním neucukla, když jí pokládal ruku na čelo. "Ne, nejsem nemocná." Sundala jeho ruku a zase od něj ustoupila. "A nic nepřipravuj, jsem plně zdráva, jen mě přivádíš do rozpaků." Byl vážně zvláštní, to nepoznal, že se prostě stydí?

S jeho přístupem k pracovní morálce moc nesouhlasí, zmínka o tom, že si má zkusit zajít ve službě do bordelu ho lehce uráží, když chce, zajde si tam přez den, jeho pověst to stejně moc zhoršit nemůže a jeho nervy si toho zažily tolik, že si to tenhle muž ani nedovede představit, kdyby jenom tušil něco o tý kletbě, nebo jeho zesnulé manželce, pravděpodobne by před ním mluvil jinak.
Pak se oběvila další věc se kterou souhlasí, pokýval lehce hlavou, dobrej pocit z něčího upálení bejt nemůže, i když je to pravá čarodějnice, ne jenom nějaká chudinka, která měla smůlu, neměl dobrej pocit ani při upalování tý, co mu skazila život, kdyby to tekdy věděl, možná by postupoval jinak, než že ji udal inkvizici, šel by ji zabít sám, ať už by byla cena jakákoli, ona ho chtěla, nezabila by ho, ne než by sama umírala. Při těchto myšlenkách je výraz vypadal dost děsivě, což nezměnila ani výhružka vojáka, co by mu mohl udělat horšího, než co už se mu stalo? při týhle myšlence se usmál, úsměv ale sám působí značně děsivě.
Pak se zase koukal na vojáka s prázdným výrazem, což je z toho všeho možná nejděsivější."Nezašel bych si nejspíš tak, jak si myslíš, divil by ses, kolik je ve městě tajnejch průchodů a cestiček, co si za ty roky vytvořili zločinci a kterejma se dá slušně zkrátit cesta." Pokud vojáci a jiní lidé žijící za dne a oblíbení ve městě jsou světlo, on byl tma, temnota, která lovila stíny, aby nemohli škodit, dobře věděl, že jsou tu i věci temnější a mnohem horší, než on, které se v tom světle schovávají, ale těm se vyhýbal, jeho zajímali zločinci a potížisti. Mnozí z nich byli stvořeni právě tím světlem, které je vytlačilo a nedalo jim jinou možnost, než začít s životem zločince."Divil by ses jak málo o tomhle městě víš." Nemyslel tím jenom cesty městem a tajné chodby. Sám o sobě navíc áuvažoval mnohem hůř, než jaký byl.

Asi ani nečekal to souhlasné kývnutí hlavou, když mluvil o čarodějnicích. Jestli s ním souhlasí, proč tohle téma vůbec vytahoval? Kašle na to, co je mu po tom jak kdo uvažuje, jen mu není zrovna příjemné mluvit o takových věcech jen tak. To, že je musí vykonávat, že ažaž.
Pousměje se. "Zvláštní, že víš tolik o cestách které stvořili zločinci," rýpne si. Nezní to, jako by mu něco vyčítal. Jestli býval nějakým tím zločincem a teď se snaží své hříchy zamést pod koberec, prosím, to rozhodně není jeho starost. Však on také nebyl nikdy nijak svatý, už odmalička ne, akorát se své hříchy nikdy smést nesnažil. Ani do války nešel zrovna z tohohle morálního důvodu...
"Nejspíš," pokrčí rameny. Dělá mu trochu problémy skousnout, jak povýšeně s ním ten chlapec jedná. Všechno ví a zná, ví toho o tajných cestách víc než on... A ona je to ještě ke všemu pravda, nikdy se o tajné cesty nezajímal. Je voják, pěšák, žádný detektiv, chytá zločince, hlídá je, ale teprve potom co je někdo najde. "Každé město má svá tajemství. A každé dítě je vždy rádo objevovalo. Tys objevil tajemství Salemu... Nebo si to alespoň myslíš." Ani on nebyl jiný jako malý, zvídavý chlapec. Ty drobné krádeže a loupeže by mu nikdy v rodném městě neprocházely, kdyby nenašel kanály a tajné chodby, celé komplexy pod tím malým městečkem ve kterém vyrůstal. A pak si to posral. A vyhrál. A posralo se to znovu. A od té doby to už vlastně lepší nebylo, páni, měl by se začít litovat... "Proč tak znalý člověk teda vydělává na živobytí tím, že vláčí domů opilé chudáky?" Má pocit, že zaměstnání ponocného není zrovna výdělečné nebo okolím oceňované. A už vůbec ne když je prováděno týpkem, co se neustále tváří jak kdyby mu někdo klackem šťoural tam, kde slunce nesvítí.

"Mé dítě odešlo do věčných lovišť i s jeho matkou." Odpověděl jí, skoro bez zájmu, jako by se nic nedělo, ne že by byl bezcitný, ale je to záležitost výchovy, prostě nebylo důležité, co cítí on, důležité bylo, co cítí jeho pán.Popravdě, nevěděl, co se s dítětem stalo, jeho matka umřela při porodu, byla skoro stejně drahá jako on a tak ho vykleštili, aby se to neopakovalo, dítě si otrokář někam odnesl a mohl si jen domyslet, že bez matky nepřežilo, protože kojná pro tak malého otroka se nevyplatí, pokud zrovna nekojí nějaká otrokyně.
Když ustoupila, vrátil se na židli a posadil se, to co řekla ho dost zmátlo, vyrůstal mezi otroky, takže tam byli jen indiáni a černoši, kteří se červenají minimálně, nebo vůbec, navíc se většina znich nepovažovala ani za lidské bytosti a tak rozpaky, nebo stud nebyly vůbec na místě, vlastně moc na místě nebyly žádné emoce, ale většině z nich se tam stejně neubránili, nicméně i přez tento fakt to byla důležitá informace a tak si to zapamatoval.
"Co jsou to rozpaky?" Zeptal se, aby měl naprosto jasno, nic není lepší způsob, jak se něco dozvědět, než se zeptat toho, kdo tomu rozumí, už o nich mluvily ty paničky, ale nikdy to nevypadalo takhle a zdálo se, že si mluví hlavně pro sebe, takže to neřešil, tentokrát však nebylo pochyb, že je to důležitá, ba dokonce klíčová informace pro jeho další život s touto paní, nemůže jí přeci kontrolovat teplotu pokaždé, když je jak říká v rozpacích, nehledě na to, že se jí jeho starost o její zdraví očividně nezamlouvá, popravdě, to co ho nejvíc překvapuje je, že stále nebyl potrestán.
Pak už seděl a čekal co se bude dít.Neměl moc co jiného dělat, nebo alespoň o ničem jiném nevěděl.

Celkem trpělivě poslouchal, až do konce, pak začal.
Ty cesty znám proto, že za vás ty zločince chytám. Popravdě to bylo spíš proto, že ty zločince slyšel a většinu jich našel až v posledních třech letech, ale je pravda, že pár jich znal už předtím od mistra, nebo z pronásledování zločinců.
Nejspíš nechá bez povšimnutí, nepotřebuje to moc komentovat, to s tajemstvími ho upřímě trochu pobaví, ne však příliš, protože je to vážná věc, k poznání všech tajemství salemu má stejně daleko, jako ten voják k nalezení nejkratší cesty domů, jinak řečeno, je to pro něj skoro nemožné a on to dobře ví. "Kdybych oběvil tajemství salemu, nejspíš bych byl někde jinde, znám jenom ulice a tajné chodby, kdybych znal celý město, byl bych někde jinde." Je si dobře vědom, že možná i mrtvý, nebo v hledáčku lovců odměn, ale to sem nepatří, když se přiblíží ke stopě, co smrdí nadpřirozenem, většinou se jí snaží ignorovat.
"A vodit starce a opilce domů je jenom jedna z mejch poviností, jedna z těch nudnejch, větší zábava je hlídat město a dávat pozor na pořádek v ulicích během noci. Tohle byla jediná věc co byla čistá pravda, přeztože předtím nikdy nelhal, ne vždy řekl vše, je zajímavé, jak mnohdy neúplná pravda svede lidi z cesty lépe, než promyšlená lež.
"S pánembohem, narozdíl od tebe nejsem placenej za válení se a chození do bordelu a musím taky něco udělat." S těmito slovy mu zmizel ve tmě a brzy byl v jiné části města cestami, které málokdo zná.

"To je mi líto." Smutně se na něj podívala a bylo znát, že své tvrzení myslí upřímně. Ale její lítost pro něj asi nic neznamenala, protože to říkal, jako by mu to bylo jedno. Což ji trochu zarazilo. Vážně byl takový necita? Vždyt by mu mělo snad být líto, že jeho žena a dítě zemřeli, tedy jestli to byla jeho žena. Snažila se v jeho výrazu najít náznak nějaké emoce podobné lítosti nebo smutku, ale nějak se jí nedařilo je najít. Snad mu to nemohlo být jedno. Nechtěla, ale soucítit s někým, kdo to necítil jako důvod, proč by měl truchlit, což jí stejně nevyjde, protože s ním bude soucítit i nadále, ale nedala to na sobě znát. Nasadila neutrální výraz a nechala to dál být.
Ulevilo se jí, když od ní konečně taky ustoupil a sedl si zpátky na své místo. Ale moc dlouho jí to nevydrželo, protože jeho otázka pro ní byla velice obtížná na vysvětlení. Nerada vysvětlovala něco takového, vůbec jí to nešlo. "Ty nevíš, co jsou rozpaky?" Promnula si oči palcem a ukazováčkem. Ani nečekala odpověď. Když se ptal, tak bylo přeci jasné, že to neví. I když si z ní třeba mohl dělat legraci. Což by možná i uvítala, protože se pokusem o vysvětlení toho ledatak znemožní. "Rozpaky jsou třeba... Třeba když něco nečekáš a zaskočí tě to... A potom se stydíš... Nebo... Já nevím, jak ti to vysvětlit. Vážně ne." Čím víc toho řekla, tím víc zase rudla. Tohle pro ni bylo těžší než by se mohlo zdát. Povzdechla si. Podívala se na něj s nevyřčenou prosbou, aby mu tohle ubohé vysvětlení stačilo a aby se na podobné otázky už neptal. "Ty vážně ani netušíš, co jsou rozpaky?"