Město Salem

"Martho?" Nic, ticho po pěšině. Typické. Lidská chamraď zkrátka neumí respektovat přání svých pánů. Měli by do jednoho chcípnout. Rysy tváře zahořkou při této myšlence, ač je potěšující. Konec konců kdo by se netoužil stát svým vlastním pánem? Bez vyvolávání, propůjčování svých sil těm slizkým vypatlancům, kteří si nevidí dál než na špičku vlastního nosu. Mnohdy ani tak daleko ne. Povzdech vystřídá našpulení rtů, jež v této dívce nese dávku zlomyslnosti. Výkřik v domě, dost hlasitý na to, aby dolehl k uším samotné paní domu, uspokojivě cukne koutky vzhůru v úsměvu čiré radosti nad bolestí služebné, která je příliš pomalá na to, aby se stala nevyhovující pro jisté potřeby. "Zlatíčko, jestli si nepospíšíš, pak za ty neohebné klouby a křeče budeš ještě ráda." Tmavé oči démonky nespouští pohled ze dveří, za jejichž dřevem se pohybuje žena středního věku, matka tří dětí, dokonce i babička, neboť jedno vnouče jim zcela nedávno spadlo do klína. Nechutné tohle lidské rozmnožování. "Martho, připrav čaj. A buď od té slušnosti a neochutnávej ho." Stačí, že už ho budeš připravovat těmi svými špinavými lidskými prackami, ještě abys v něm smáčela tu svou odpornou hubu. Na rtech však přesto pohrává letmý úsměv, v jehož závěsu se zachichotá. "Jen žertuji." Čokoládově zbarvené oči však hlásají cosi jiného, krutého a neupřímného vůči této mírně buclaté hospodyni. Mávnutím ruky tu bečku sádla odmávne, s posledním spokojeným úsměvem prohlédne svůj odraz v zrcadle a s kvitováním, že je vše v naprostém pořádku začne sestupovat z prvního patra do přízemí k salónku.
Tahle hra na stále ještě truchlící ženu byla stejně ohavně vyčerpávající jako vtipná. Bylo tak snadné si hrát s mužským egem, dokazovat jim, jak hřehká se může zdát a vlévat do očí společníků lítost nad tragickým osudem. Dnes to mělo být jiné, vždyť ani sám soudce není tím, kým se zdá být na první, druhý, možná i rovnou stý pohled. A Thea? Ta si nenechá ujít příležitost, kdy může prohodit slova s někým, kdo není tak přízemní jako ti lidští švábi. "Ať ti to netrvá příliš dlouho. Nechceme nechat pana soudce čekat, že? Martho?" V honosných šatech z černé látky přejede pohledem všechny ty portréty rodiny Beckerley, do níž se přivdala. Kde je jim konec?

Netrvá dlouho a klepot na domovní dveře upozorní na návštěvníka čekajícího venku. Thea však sotva pohne brvou - jednak čeká, až se Marta rozhoupe k činu sama, jednak už dávno ví o přítomnosti takzvaného soudce, v jehož těle, mysli a kdo ví čím možným se producíruje temná energie podobná jí, obdobně se spásající na lidských červech. Jenže se nic neděje, zase. Hluchá chamraď. Tikot hodin nemilosrdně udává takt nepříliš melodické hudbě, jež na první pohled mladinkou vdovu burcuje k nesnesitelnému znechucení nad monotónním zvukem, dokud se neozve rána doprovázená tříštěním se na několik desítek kousků. Teprve nyní se zdá vše uspokojivé - tedy až na Marthu samotnou. Brzy na to se kuchyní roznese křupnutí, hlasité a mrazící, pád něčeho těžkého na sebe nenechá dlouho čekat a démonce se rozlije na rtech úsměv. Dokonalé.
Dveře se otevřou a za nimi stojí veselé děvče v černých šatech, na první pohled upravená a honosná, jak se na dceru obchodníka s čajem sluší a patří. "Velevážený pan Reynard, jaké to milé potěšení." Hra, kterou jsou nuceni hrát, ať se jim to líbí nebo ne. Samozřejmě že by jednodušší a pohodlnější bylo nechat celý Salem vypálit, ale proč, když je jim tu tak dobře? Trocha divadýlka je nezabije a místní si aspoň budou domýšlet svoje. Třeba, že soudce mladé vdově nadbíhá? Kdo ví. "Račte dál." Pokynem nabídne místo u krbu, zatímco zavírá dveře před zvídavýma očima těch, kterým by se snad naskytla možnost zahlédnout plavovlasého muže vcházet do jejich domu. "Omluvila bych se za svou služebnou, která vás měla vpustit dovnitř ale... Je mi to naprosto ukradené. Je to jen lidská špína, co je snadno nahraditelná." Jen co je setřesena pozornost těch zvenčí, Thea nasadí korunu barvitosti při výběru slov popisujících služebnou. "Dáte si čaj?"

Od rána spal a když se vzbudil, už byl zase večer, navečeřel se tedy té šlichty, kterou si vždycky vaří, vzal si svoje oblečení a spolehlivou sukovici a vydal se na obhlídku, jako obvykle.
Dnešní hlídka byla hrozná, ti výrůstci si dovolovali stále víc a za to, že pokřikují na opilce a občas do nějakého šťouchnou jim moc udělat nemohl a tak je jen vodil za rodiči a měl dost špatnou náladu, i když mu ji trochu zlepšilo to, že dopadl jednoho menšího zlodějíčka, který se chtěl obohatit z něčího majetku a vylejzal oknem.
Později večer už byly ulice celkem klidné a on se jen tak toulal a sem tam pomohl nějakému opilci najít jeho dům, nebo se odsunout na stranu cesty, u toho přemýšlel nad tou nevěstkou, co ji minule v nevěstinci potka, byla sice banshee a on kožoměnec, ale k němu měla zatím z osob které potkal pravděpodobně nejblíže, inimálně v tom, že není člověkem a nejspíš o to nestál. To si však spíš domýšlel, podle toho, jak nešťastně vypadala při tom kvílení, jestli to je pravda neměl tušení.
Pokračoval v obcházce bohatší čtvrtí a tam byl klid zcela, na chvíli se i posadil, aby se mu lépe přemýšlelo a trochu si odpočinul a pak pokračoval dál, do hlavní části města, kde bydlí střední vrstva obyvatel salemu, tam už nebyl takový klid a musel trochu dávat pozor, ale nic, co by vyžadovalo jeho pozornost se nedělo.

Sice ještě nějakou železnou zásobu měla, ale i tak se jí úspory pomalu začaly tenčit a nový obchod byl v nedohlednu. Proto se dnešní noc rozhodla přivydělat si tím nejjednodušším způsobem. Už přes den si vyhlédla správný dům, jehož obyvatelé vypadali že nemají příliš hluboko do kapsy. A po setmění pak už jen stačilo zkontrolovat, zda nechali alespoň jedno otevřené okno. Štěstí se na Lenor usmálo, okno v druhém patře domu zůstalo otevřené a podle pravidelného chrápání, které se z něj linulo ji nikdo rušit nebude.
Od vyhlédnutého domu se tedy vytratila do uzoučké, špinavé postaní uličky, kde mohl začít její plán. S letitou praxí (a také proto, že je ještě pořád po nocích docela zima), si hbitě sundala všechny šperky, strčila je do kapsy kabátu a pak se stejně rychle svlékla. Docela nahá pak oblečení schovala pod hromadu harampádí, naposledy se zaposlouchala jestli není nikdo poblíž a když se ujistila že tomu tak není, zavřela oči. Nebolí to. Nebolí to, už jsi to dělala tolikrát... Bolí to a vždycky to bolet bude, ale zatím jí odměna kterou za své přeměny dostává za tu bolest stojí.
Po chvíli ze špinavé uličky vylétá straka, která míří přímo do otevřeného okna. Usadí se na psacím stole a očkama ne nepodobnýma korálkům si prohlíží místnost. Drápky zaklapají na desce stolu, když vzlétne aby se místo toho usadila na podlaze vedle oblečení, které pravděpodobně patří spícímu muži. Potěšení zatřepání křídly. Na opasku zůstal přivázaný měšec s penězi a ostrý zobák si s rozvázáním smyčky snadno poradí. Bohužel, černobílá zlodějka si v rámci souboje s koženou šňůrkou nevšimla čtyřnohého nepřítele s dlouhým ocasem, který ještě před chvilkou spal na posteli se svým majitelem a teď s tichým dopadem tlapek seskočil na podlahu jen kousek od ní. Ohlédla se právě včas na to, aby stihla kousek uskočit a packa s vytaženými drápky jí místo přes krk sekla přes pravou stranu břicha. Ptačí výkřik plný bolesti se rozlehne pokojem a vzbudí i jeho majitele, který hledá jeho příčinu. Dnešek se příliš nevydařil. Popadne rychle svůj lup a odlétá stejným oknem, kterým se dostala dovnitř.
Přistane až když je opět ve špinavé uličce, měšec s penězi upustí na zem. Nebude to bolet, nebude to bolet... Šustění peří se pomalu změní v těžký lidský dech a pár stenů dušených za pevně sevřenými zuby. Konečně je po všem. Kočičí škrábanec se ale při přeměně protáhl a prodloužil úměrně tomu, jak si vyměnil místo na ptačím těle za místo na těle lidském. Teď je znát, že z mělké rány začínající na žebrech se stává, čím více sestupuje k pravému kyčli, stále hlubší. Několik tichých nadávek se rozlehne noční tmou a nahá Lenor si na ránu přitiskne ruku. Teď nemá čas se jí zabývat, musí se rychle obléknout a zmizet. Kalhoty, boty, pásek s dvěma dýkami, které trochu zařinčí. Plátěná mužská košile, která se okamžitě lepí na ránu a barví krví. Dalších pár nadávek. Todle bolí, kurva. Utratit, otrávit, zastřelit, stáhnout z kůže tu pitomou bestii. Naposledy se ohýbá aby zpod nepořádku vytáhla svůj kabát, klobouk a aby sebrala i uloupený měšec s penězi.

Jak tak pokračoval v obhlídce, začal na něj řvát nějaký chlap, který tvrdil, že mu vrána ukradla měšec zlata, to tak, ještě neslyšel o vráně, co by kradla měšce. "Beztak se vám něco zdálo, jděte spát a já se po tý vaší vráně podívám." Nemohl mu říct, že je blázen a byl si jistý, že další den najde ten chlap svůj měšec někde doma, nebo zjistí, že jenom přešvihl svůj účet v hospodě, takovýhle lidi ho otravovali, ale musel to řešit, pokud se nedělo něco závažnějšího a tak i přez nesmyslnost jeho tvrzení byl rozhodnut, vydat se hledat mystickou vránu hledat, přičemž netušil, že muž mluvil pravdu, i když si spletl ptáka.  
Tímto nesmyslným úkolem se naštěstí nebyl nucen zabývat dále, než pár metrů. neboť potom slyšel nadávky nějaké ženy kousek od něj. Díky bohu, nebudu se honit za sny. pomyslel si a vydal se zazvukem, našel ženu ve skrvavené tunice, která se zjevně zrovna dooblékla, je zjevně vážně zraněná a hodně naštvaná, poznal, že má něco společného s magií, ale není to čarodějnice, to by poznal a působí na něj nějak přátelsky, to se mu ještě nestalo, vždycky ho magie děsila, nebo alespoň nutila dávat si pozor.
Ze země zvedá měšec a kabát a zjevně si ho zatím nevšimla, odložil tedy svoji hůl, aby se ho nebála.. "Co jsi proboha dělala?" Zeptal se a přišel k ní o pár kroků blíž, krev zjevně stále tekla. "Sundej si svršky, zavážu to a vezmu tě domů. pak mi řekneš, co se ti stalo."
Začal trhat svoje oblečení na obvazy, naštěstí ho nosí hodně volný, je to dost provizorní, ale na obvaz by to snad mělo stačit, doma jí seženou lepšího lékaře. Vypadá docela dobře, i když nejspíš je starší než on a bude mít manžela, dobře pro ní, alespoň se o ni doma postarají.

Slyšela blížící se kroky, ale doufala, že je to jen někdo kdo se vrací z hostince nebo bordelu a nebude se tedy plést do jejích věcí. Že se pletla se ukáže v momentě, kdy na ni ten chlap začne mluvit. A co hůř, začne jí říkat co má dělat a dokonce se tvářit, že jí chce pomoct. Odolá nutkání sáhnout okamžitě po jedné z dýk. ,,Díky, ale nepotřebuju zachránce." Strčí měšec do kapsy kabátu, který si přehodí přes předloktí, dlaň znovu přitiskne na nejhlubší místo zranění. Tohle se samo hned tak nezahojí. Obyčejnému člověku by to zabralo dva, možná i víc týdnů. Když bude mít štěstí a vyhne se infekci, bude to Lenor trápit ještě několik dní.
Ten muž se ale jen tak nevzdává, místo toho aby ji nechal být naopak začne cupovat svoje oblečení. Na rtech se jí mihne pobavený úšklebek. ,,To myslíš vážně?" Povytažené obočí i tón hlasu jasně dává najevo, co si o něm v tu chvíli myslí. Ale protože cítí krev mezi prsty, nakonec pokrčí rameny. ,,Doufám, že nečekáš že ti za tvojí dobrotu pořídím nový hadry. A do hostince trefim sama, nemusíš se tak starat." Pár kroků stačí k tomu, aby se kolem něj prosmekla z temnoty uličky na lépe osvětlené místo, kde přes nízký plot přehodí kabát, čímž uvolní obě ruce. V každém případě je ale rozhodnutá nenechat ho aby ji ovázal. Není to poprvé co se jí něco takového stalo, takže k tomu aby panikařila nebo omdlévala má daleko, i když jí konečky prstů brní slabostí z přeměny a srdce jí pořád buší rychleji než by mělo. Vezme mu pruh látky z rukou, vytáhne si spodek košile nahoru a přidrží její okraj mezi zuby. Možná tak ukáže víc, mnohem víc, než by se na slušnou dámu patřilo, ale ani ji nenapadne se nad tím pozastavit, provizorní obvaz si ováže kolem pasu a košili zase spustí.
,,Spokojenej?" Nedívá se mu do obličeje, vlastně se mu do tváře nepodívala celou tu dobu. Naopak sáhne po klobouku, který má k dámskému velice daleko a nasadí si ho tak, že jí jeho krempa zastíní dobrou polovinu obličeje. Když ak navíc i vklouzne do rukávů širokého kabátu ke kolenům, jediné co dává tušit že před dotyčným stojí žena je drobná postava a dlouhé vlasy. Veškeré její křivky jsou ztraceny pod oblečením.

Je mu celkem jedno, co si o něm myslí, nedělá to jenom kvůli ní, i když její nezájem a odpor mu z nějakýho důvodu vadí. "Jediný co budu chtít je, abys mi řekla, co se stalo, že jsi byla nahá uprostřed ulice." To že si obvazuje ránu s ním moc neudělá, i když je vidět, že má pěkný křivky, v mnoha ohledech podobný drahým nevěstkám, právě kvůli svým návštěvám nevěstince viděl tolik nahých těl, že jedno další, navíc ne zcela odhalené s ním moc nedělá.
Jde za ní a moc dobře slyší její zběsile bušící srdce, po cestě si vezme svoji sukovici, naprosto přirozeně, jako by to byla vycházková hůl. Když se ho zeptá, jestli je spokojenej, moc spokojenej není. "Ne, nejsem, pokud ti bude srdce bít tak rychle, do hostince se sama nejspíš nedostaneš." Popravdě obdivuje, že je vůbec jeěště schopná stát na nohou, na svůj sluch je tak zvyklej, že mu ani nedošlo, že by její srdce slyšet neměl. Naštěstí to nevypadá, že by se sama přez město chtěla vydat, protože kabát odložila na plotě.
Bohužel si ho zase nandala, ale až po klobouku, který zakrýval polovinu obličeje. Překvapilo ho, jak moc ji to dokáže změnit, kouká na ni trochu překvapeně. Že se mu za celou dobu nepodívala do obličeje si nevšiml, protože byla tma a teď jí oči kryje klobouk, aby do nich dobře neviděl, její styl oblékání mu přijde dost zvláštní, ale on v jeho volných hadrech, které nosí, aby se mohl bez svlékání proměnit nemá moc co říkat, jsou oba stejní podivíni v oblečení, které nikdo jiný v okolí nenosí.
Napadá ho na ni spousta otázek, odkud je, jak se jmenuje a tak dál. Co ho ale teď zajímá nejvíc je, co se jí stalo a co dělá sama v temné uličce v noci. Všechno to bylo strašně podivné a on byl odhodlaný počkat si na odpověď a popřípadě ji nahlásit jako oběť, co mu nechtěla prozradit o se jí stalu, pokud ji nedovede přimět mu říct, o co jde, teď ji rozhodně z dohledu nepustí a pokud mu bude náhodou schopná utýct, o čemž v jejím současném stavu pochyboval, počká na ni před hostincem, tajné a podzemní cesty zná dost dobře a tak pro něj nebude problém jí k hostinci nadběhnout.

Proč se prostě lidi musej starat do věcí, do kterejch jim nic není? Jeho starost jí začíná rozčilovat, naštěstí to ale na ní snad v přítmí není vidět. ,,Nebyla sem nahá a taky ne uprostřed ulice." Sází na to, že ji nemohl vidět jak se přeměňovala a tudíž ani o pár vteřin později nahou. Jinak by se k ní asi choval znatelně jinak. Je to samozřejmě jen její odhad, netuší jak brzy si jí všiml, ale riskla to. ,,Navíc to neni tvoje věc." Začíná na ní být poznat, že se zlobí, podvědomně, ne jako výhružku, položí ruku kterou si nedrží na zranění na hlavici dýky u pasu a podívá se směrem k hostinci. Tak nějak tuší, že i kdyby se tím směrem vydala, půjde s ní. Tyhle samaritánský typy...
Po krátkém mlčení, během kterého ho nechá mluvit o tom, že není s její odpovědí spokojený se tedy rozhodne mu přehodit alespoň polovičaté a ne zrovna věrohodné vysvětlení, spustí ruku z dýky a doufá, že už pak celou věc nechá být. Za jiných okolností by se asi pozastavila nad tím co řekl, teď se ale příliš zabývá tím aby zakryla své vlastní stopy, než aby dokázala prokouknout jeho. ,,Prostě se mi nevyvedla jedna sázka, když to musíš vědět. A jestli hned nechceš běžet za stráží... tak mi teda pomoz se dostat do postele, ty hrdino."
Velmi nerada uznává, že jí nakonec jeho pomoc přijde vhod, takže to, že jeho asistenci přijímá skryje za trochu štiplavou poznámku. Není jí to příjemné, nechat se zachraňovat od někoho koho nezná, navíc to vrací vzpomínky. Na Jacka i na Jannete, život s každým z nich jí přinesl svůj podíl jizev a tahle nová bude první od doby, co se začala toulat sama. Tichý povzdech, dost krátký na to aby ho obyčejný člověk nezaznamenal. ,,Jdeme nebo tu budem čekat do svítání? A cestou mi alespoň řekni jak se menuješ, když už nic jinýho. Obyčejně nejdřív znám chlapovo jméno a pak se mu ukazuju nahá, ne opačně." Trocha melancholie která zazněla v povzdechu se rychle vytratila a v posledních po ní není ani stopy. Lenor svojí rusovlasou hlavou kývne směrem k hostinci a udělá prvních pár kroků, při kterých se okamžitě ukáže, že stát na místě a vybavovat se nebyl dobrý nápad, už jen proto že provizorní obvaz začíná pomalu prosakovat. ,,Umíš šít, cizinče?"

Pohyb ruky k boku mu neutek, ale věděl, že je teď v moc špatný kondici, než aby mu něco zvládla udělat, dobře věděl, že to že je žena není překážka, obzvlášť při boji s noži, navíc to vypadá, že ta žena se v noci pohybuje se stejnou jistotou jako on, ale to zranění bylo dost, aby si sebou byl zcela jistý.
Poznámka se stráží ho dost pobavila, zjevně neví s kým mluví, ale i to je dobře, alespoň se ho nebojí, navíc to znamená, že je určitě cizinka. Vydal se k ní a trochu ji podepřel, aby se jí lépe šlo. Slyšel ten povzdech, ale neznal jeho původ a tak to neřešil, snad se jen mihl zájem na jeho obličeji, ne na tak dlouho, aby šel dobře postřehnout, nebýt jeho sluchu, nejspíš by to ani neslyšel.
Do její další věty je potichu, nezdá se mu furt, že by za tu ránu mohla sázka, ale zeptá se na to později, až ji dostane do pokoje, teď by ji akorád zbytečně stresoval.
"Jsem Tomas Colins, místní ponocnej a běžně taky znám jméno ženy, než ji odvádím do postele." Opětuje jízlivou poznámku a pak pokračuje zase vážně, jako má ve zvyku. "Co se týká šití, tak to sice neumím, ale vím o několika lidech, co by to zvládli." Minimálně o jednom ranhojiči a šarlatánovi, co se stará o zločince a kterýho nenahlásil jenom proto, že léčí jeho zranění ví, samozřejmě ho léčí zadarmo a dává mu informace o zločincích, je to oboustraně výhodný obchod, to ona ale vědět nemusí, jí stačí vědět, že pracuje v noci a umí šít, i když masti a léky by si od něj udělat nenechal, aby neskončil hůř, než předtím.
Pomáhá jí jít, spíš ji nese, než že by ji podpíral, ale pořád se dotýká nohama země a dělá kroky, trochu má strach, aby ho nebodla, ale alespoň má jistotu, že by daleko neutekla, zrovna teď ho potřebuje a tak si je jistej, že ho nezabije, ani se o to nepokusí.

S nevelkou radostí se nechá podepřít a tak se tenhle podivný pár napůl šourá, napůl jde do hostince. Pořád mu nevěří, pořád se jí nelíbí že by jí jen tak z dobroty srdce pomáhal a pořád by ho nejraději nakopla do citlivých partií a ztratila se ve tmě. Teď ale musí spolknout svojí tvrdohlavost i samotářskou náturu.
,,Tak budu šít já. O žádný doktory nestojim, ještě by se ptali víc než ty, Tomasi." Jednoduché konstatování nad jeho úvahou o doktorech po sobě nezanechává moc prostoru pro připomínky. Pravděpodobně by ji musel spoutat nebo omráčit, aby mu dovolila do dnešního nočního dobrodružství zatáhnout ještě někoho dalšího. Zahnou za první roh a na konci ulice, které se před nimi rozevře už svítí okna hostince. V tu chvíli zrzka děkuje náhodě, že si vybrala cíl tak blízko od svého dočasného domova. Dalších několik kroků je zase ticho. Nejprve chtěla předstírat, že jeho poznámku o jméně přeslechla, ale rozmyslela si to. Minimálně to si o ní vědět zaslouží. ,,A jsem Lenor."
Netrvá to tak dlouho jak původně očekávala, než se dovleče do hostince. Na chlapíka za pultem jen mávne, že je to zase ona a ano, že tentokrát jde někdo s ní. Nezajímá ji, co si o tom bude hospodský myslet, ani to, jestli se náhodou s Tomasem neznají. Chtěl jít s ní, je to jeho problém. Cestou po schodech do druhého patra si drží kabát blízko u těla, aby nikdo nezahlédl proč má s sebou ve skutečnosti doprovod. Pokud neuvidí že krvácí, pravděpodobně si prostě budou myslet, že jsou to opilí náhodní milenci.
Dřevěné schody občas zavrzají pod vahou dvou těl a na jejich vrcholu musí Lenor na chviličku zastavit. Jen vteřina, než popadne dech. A než procedí pár nadávek mezi zuby. ,,Neposlouchej, nebo tě zkazím, kluku." Je vidět, že jí není dobře. Je bledá, tedy alespoň podle té části obličeje, kterou jí nezakrývá klobouk a oddechuje s námahou. Přesto ale zjevně nedokáže opustit své trochu drzé, trochu tvrdohlavé a povýšené chování, navíc když si teď ve světle všimla, že ten příliš ochotný a zvědavý 'chlap', je podle vzhledu daleko víc 'kluk'. Profesionální znalec lidské duše by asi nad někým jako je ona zaplesal a začal si dělat poznámky. ,,Odemkneš, že jo? Mně by to trochu klouzalo." Rukou, kterou doteď držela na břiše pod kabátem ukáže na druhé dveře vpravo. ,,Klíč mám v levé kapse kabátu." Na moment to vypadá, že dodá ještě něco. Pak si ale poznámku o tom, ať se neopovažuje vyndat ještě něco jiného, nechá pro sebe. Pořád má totiž po kapsách své prsteny, které sundala když se svlékala, stejně jako svůj i ukradený měšec s penězi, pár falešných směnek a poznamenané karty.

Nerad slyší, že se bude šít sama, není to nic, co by měla dělat, obzvlášť pokud chce ty stehy zprávně, nemohl jí ale moc odporovat, bylo to její rozhodnutí. "Jak myslíš." Odsouhlasil to nakonec značně neochotně a pokračoval v cestě.
"Těší mě." Odpověděl na její představení a šel s ní dovnitř do hostince. Hostinskej ho znal moc dobře a vypadalo to, že má i trochu strach a to nejenom z něj, ale i ze ženy, kterou doprovázel. Nejednou do hostince vedl na přespání někoho z bordelu, nebo ulice, kdo dělal výtržnosti, ale je pravda, že nikdo z nich si nedovolil bejt tak sebejistej, jako tato žena, i když to bylo tím, že ona nic neprovedla, což nemohl hostinský vědět, byl to jenom jeho dohat, pravda mohla být zcela odlišná.
Co jí dělalo velké problémy byla chůze do schodů, byly rozvrzané a musel ji v podstatě vynýst, i tak byla hodně vysílená a on měl co dělat, díky bohu nebyla až tak hrozně těžká, i když kvůli oblečení a plným kapsám mezi nejlehčí břemena taky nepatřila.
Na schodech si zanadávala a kdoví proč mu řekla, že ho zkazí a nazvala ho klukem, s jeho dosavadním životem pochyboval o tom, že by to dokázala, znal toho až dost a pár nadávek to nemohlo změnit, navíc už celkem dlouho nebyl kluk, byl podivnej ponocnej, chlap, kterýho se všichni bojej, protože je divnej a kterej chodí jenom na raní a o vánocích na půlnoční mši. Týhle ženě to ale zjevně nevadilo, dokonce to vypadalo, že to co jí na něm vadí, je ochota, se kterou ji pomáhá, i když v tom má velký prstý spíš povinost a zvědavost. "Klukem mě už dlouho nikdo nenazval." Ujistil ji trochu nerudně, ale v podtónu jeho hlasu je poznat, že je vlatně rád, že je tu někdo, kdo ho nepovažuje za děsivýho podivína.
Je hodně bledá a on si o ní dělá starosti, kdyby mu po cestě umřela, měl by co vysvětlovat. To že je tvrdohlavá a drzá mu nevadí, ale mohla by bejt alespoň trochu vděčná za jeho pomoc, i když z jejího pohledu asi je, on to tak moc nevidí, ale co, to nepotřebuje, za díky si stejně nic nekoupí a tohle je lepší, než se honit za mystickou vránou, o který mluvil ten chlap.
Pak mu řekla, aby odemknul, vydal se ke dveřím, na které ukázala a pak jí šáhnul do kapsy jak chtěla, nahmatal hromady různejch věcí, prsteny, papír a bůhví co ještě, než našel někde v tý změti klíče a vyndal je. "Kde jsi přišla k tolika šperkům?" Zeptal se ze zvědavosti, když odemykal dveře, šly odemknout celkem těžko, nejspíš byly zrezivělý, nakonec je ale odemkl a otevřel, načež se jal jí pomoci v cestě dál, až do postele, jak slíbil. Měl v úmyslu si s ní dál povídat a trochu se o ni i starat, když nechce k tomu doktorovi, s trochou štěstí si to rozmyslí a on ji bude moci odnést, možná i do lazaretu.

Zaskočila ji jeho otázka na šperky, ale vybruslila z ní polopravdou, jako to dělala většinu svého života. ,,Manžel byl privatýr. A nikdo nikdy nekontroloval, jestli v zabavenejch věcech náhodou nechybí nějakej prstýnek." Ano, její manžel byl privatýr. A Ano, nikdy se nesetkali s tím, že by jim někdo vyčítal když odevzdali jen polovinu toho, co na francouzské nebo španělské lodi mělo v nákladu být. Na druhou stranu ale většina svých nasyslených šperků získala vlastními silami až mnohem později. Snad za to mohlo zvíře, které vybraly s Jannete pro její přeměnu, snad nějaká podvědomá touha po tom zůstat alespoň v nějakém ohledu skutečně ženskou... od jisté doby má Lenor neobyčejnou slabost pro všechny lesklé a krásné věci.
Zabouchla za nimi dveře středně velkého, jednoduše zařízeného pokoje. Dvoulůžková postel u jedné zdi, trochu rozvrzaný stůl se dvěma židlemi pod oknem, vysoká šatní skříň a stolek se džbánem vody, umyvadlem a poloslepým zrcadlem byly jediné věci, které jim krom špinavého oblečení poházeném po jedné ze židlí a několika různým kalamářům, papírům a dokumentům na stole, dělaly společnost. Hned za dveřmi ze sebe shodila těžký kabát, který teď ve světle odhalil, že kdysi mohl být docela drahý. Silná látka s výšivkami na rukávech a kolem knoflíků byla teď špinavá a místy odřená, možná i proto jak bezstarostně s tím kusem oblečení jeho majitelka zacházela. Čistou, nebo spíše čistší rukou ho přihodila na kupu oblečení, které už okupovalo jednu ze židlí. Stejně tak nacvičeným pohybem jednoduše rozepnula pás se zbraněmi. Ty ale položila na malý noční stolek, tak aby je měla po ruce, když se konečně posadila na postel.
Nádech, výdech. ,,Tak jo... v šuplíku ve skříni by měla být jehla, nit i pár obvazů. Jestli nechceš, nemusíš tu zůstat, není to poprvý co se mi něco takovýho stalo." Dává mu šanci odejít, místo toho aby jí asistoval. Jestli se ale rozhodně zůstat, bude po něm chtít i lahev silné pálenky ze stolu. ,,Nečekala bych, že ponocný běžně zachraňujou lidi. Nemáš náhodou bejt venku a hlásit, že za chvíli bude půlnoc?" Zatím co čeká, jestli zůstane rozhodla se prolomit ticho. Světe div se, ona se skutečně pokouší s někým mluvit. Dokonce si i sundala klobouk, který teď leží na přikrývce vedle ní. Pořád se mu ale nedívá do tváře a tu její teď pro změnu schovává záplava pocuchaných rudých vlasů, ve kterých je pár tenkých copánků zdobených různými dřevěnými i kovovými korálky. Záhy se ale ukáže, že si klobouk nesundala ze zdvořilostních důvodů. S ním by totiž jen těžko přes hlavu přetáhla zakrvácenou košili, kterou bez většího rozmyslu pustí na zem. Žádný stud, žádný požadavek na to, aby se otočil. Odhaluje mu tak bledé tělo s menšími ňadry, tak ženské jak jen může být s minimálně desítkou větších i menších jizev na pažích, předloktích i trupu. Na zádech má několik větších, dlouhých, táhnoucích se vždy od ramen až k bokům, kde pomalu mizí nebo jejich konec zakrývá vršek kalhot. Normálnímu člověku nic neřeknou, tomu kdo je již někdy viděl velmi lehce připomenou jizvy, jaké zanechá bič. Nesleduje Tomasovu reakci, nečeká na ni. Nesnaží se ho koneckonců šokovat ani znejistět. Jen začne rozvazovat provizorní obvaz z oblečení, který jí na ulici poskytl.

Lehký jarní deštík ustal a přestal dorážet na střechu kostela, který se nacházel uprostřed města. Dveře dovnitř byly stále otevřené, ale to odpoledne bylo klidné, za což nejspíše mohlo právě nerozvážné počasí, které se měnilo z minuty na minutu. Mladý učeň klečel na jedné z lavic, hlava sklopená. Oči měl přivřené a skrz rty mezitím prokluzovaly slůvka, jen těžce slyšitelná. Mezi obočím se objevila hlubší rýha, hlava mu lehce poklesla a oční víčka se na sebe namáčkla tak silně, jakoby se Alfredovi před očima odehrála nějaká skutečná hrůza, na kterou se snad snažil opomenout. Buď v klidu, jsi na posvátné půdě, ozvalo se kdesi v jeho hlavě, přičemž se zachvěl. Rty se opět zachvěly, když pronesl další část úryvku z Knihy svaté. Hruď se nadzvedla s dlouhým nádechem, který jakoby měl být snahou procitnout v tom správném světě, ne ve světě vlastních zmatených myšlenek. Do týla se mu náhle opřelo sluneční světlo, tlumené barvitou vitráží. Teplé paprsky, které jej lechtaly, jej donutily pozvednout hlavu a pohlédnout na svaté předměty u oltáře. Polkl a pomalu se narovnal, zatímco se konečně zaposlouchal i do zvuků, nesoucí se z ulic Salemu. Vytáhl se na nohy a prsty si promnul krk, zatímco pomalu přešel k pultíku, kde prsty přejel po knize, kterou tam ponechal, aby si v ní pak mohl číst, brouzdat, pátrat. Zatím ji však neotvíral. Pozvedl zrak a pohlédl k oknům, načež se pousmál. Jako většina lidí, ani on neměl zimu dvakrát v oblibě, pro její krutost. Jaro bylo o dost barvitější, a i když znamenalo přepočítávání obětí, po pár dnech se v lidech opět probudil druhý život a z němých tváří se pomalu stávaly skutečné osoby plné života a energie. Ruku pomalu spustil a s delším nádechem se rozešel uličkou mezi lavicemi směrem ke dveřím. Nikde nebylo ani živáčka, a tak nečekal, že by hned někdo vyhledával pomoc na svaté půdě... i když pravda, vždycky se někdo mohl najít. Nikdo však po něm nepátral, a tak stiskl kliku dveří a otevřel. Do nosu jej okamžitě praštila vůně jara - cítil déšť, vlhkost, svěží vánek a kdesi mezitím se vznášela i vůně přírody. Ze střechy ještě stále odkapávaly velké kapky a zem byla vlhká, ale jinak to vypadalo na krásné pozdní odpoledne. Alfie se pousmál a chvíli jen nahlížel k nebesům, na vršky stromů a domů. Pak ode dveří poodstoupil, ovšem přitom je ponechal otevřené. Ať už pro zbloudilé duše nebo pro čerstvý vánek, který se dral dovnitř a působil tak mnohem lépe na stísněnou atmosféru kostela. Opět usedl do lavice, ale tentokrát už se nemodlil. Jen seděl a snad se probíral... v myšlenkách.