Město Salem

Phoebe se zjevně vyvarovala veškerých obrazů s lidmi, protože v pokoji nevysel ani jeden. Byl zde pohled na moře a louka. Taky stádo koní a pak Hany a další dva psi. Možná ti, které měla zrovna před tímto chrtem. Stěna byla vytapetovaná zelenou a oranžovou, ale byly to světlé barvy, takže se nezabodávaly do očí. Ne že by to i tak Phoebe nějak vadilo, ale byly její oblíbené. Alespoň z dob, kdy viděla dost dobře. Samosebou, měla ještě ráda jiné barvy, ale většinou tmavší a tyhle byly dost přívětivé.
,,Souhlasím. Angličané nežijí život naplno, ačkoliv tvrdí, že vychutnávají."
Na Ameliiny 'hlavy všanc' reagovala lehkým úsměvem, co jí hrál na rtech, stejně jako si pohrávala v myšlenkou, že ve vyšších společenských kruzích nikdo nic neřekne přímo - kolem se dělají kličky, úskoky a úhyby. Phoebe to sice za ty roky už velmi dobře znala, ale to ji neodradilo od toho, aby jí to přišlo nechutné. ,,Pravda, nemám v plánu strčit hlavu do oprátky. Přeci jen- v tom jsme, jak jste nyní naznačila, stejné. I přesto... rozhovory s tónem formalit většinou bývají nutné a to mě nebaví. Možná jsem příliš nezkušená na to, abych chápala jejich skutečný význam?" hravému tónu se neubránila. Nehodlala se nechat rozválcovat v hraní se slůvky. Možná byla opravdu moc mladá a nezkušená na to, aby jim přikládala větší význam? Slova, slova, slova. Pro Be nikdy nic prázdné řeči neznamenaly. Ale s touhle ženou bylo třeba být na pozoru - tohle prázdné řeči nebyly.
Pokrčila rameny. ,,Nevím, jací jsou zdejší sloužící, ale my máme jisté mravy, madam Kelley. Za dveřmi neposloucháme. A pokud vás to nějakým způsobem uspokojí, nakládejte, jak myslíte. Nedělá mi problém si kdykoliv sehnat nové." Usmála se na služebnou, co donesla čaj. Be už takhle pár služebných vyměnila... i když je nezabíjela, občas je potkala nějaká hezká příhoda, po které je propustila ze svých služeb. Musela se nad tím pousmát. Jak dlouho to vlastně bylo, co zabila člověka? Na moment se zamyslela, ale pokračovala dál v němém usrkávání čaje. Dost dlouho, to jistě. Zahořela v ní chuť si to zopakovat.
,,Mmmm... ano, soustrasti od někoho, kdo nenáviděl a nebo ani nevěděl, kdo váš muž je, jsou jistě otravné a vlezlé." Be se zablýsklo v očích. ,,Nebudu vás trápit další. Jak jsem řekla- raději jednám s ženou," na chvilku se slepě zahleděla do šálku s čajem. ,,Musí to být příjemné mít tolik moci a nikoho, kdo by ji byl schopný přebrat... ačkoliv, spousta králů zemřela nevysvětleně," Phoebe to nepodala jako výhružku, ale jako prostý fakt, protože výhružka to být neměla. A doufala, že si Amélie uvědomí to samé- Phoebe neměla v zájmu jí vyhrožovat, ale nehodlala trpět, když žena kousek od ní bude dělat to samé jí. Možná byla silnější a zkušenější, ale Be nebyla slaboučká chudinka jako světlý čarodějové. Upila klidně z čaje a přivřela oči. Řeči o kostech nechala být a jen se pousmála. Ano, nepoložila otázku.
,,Souhlasím, nebudeme chodit okolo horké kaše," postavila se. ,,O svou duši se zdaleka nebojím. Nemyslím, že zhoří tak lehko. Nepřijela jsem se do Salemu prát s ostatními o nejlepší místo na výsluní. Mám jiné cíle a doufala jsem, že tu najdu někoho, kdo by mi pomohl je vyplnit." Vydala se tiše k oknu a slepě hleděla ven - sem tam sice zahlédla nějaký pohyb, ale mnoho jich nebylo. Projela si jazykem mezi rty a ohlédla se na Amélii. ,,Nemám v plánu se zdejšími ..." našpulila rtíky. ,,...ženami být na kordy. Mám raději klid. A navíc spíše hledám skupinku se stejnými zájmy,
jako mám já," věnovala Amélii slaďoučký úsměv. ,,Proč být sama a slabá, když se můžu spojit s ostatními a být silnější? Samota není nic pro mě."

Konečne bol v nej, konečne premohol tú jej rozmaznanú povahu a získal, čo tak chcel, hoci sa bránila všetkými možnými spôsobmi – treba povedať, že všetky do jedného boli úbohé a viac-menej to neustále len zhoršovala. Prvá facka ju stála mrznutie v daždi, druhá facka spôsobila, že sa takmer prestal ovládať a viedla k tomuto...tvrdému a bezcitnému braniu si jej tela, ktoré hraničilo so starým dobrým znásilnením. Svaly po celom tele sa mu napísali nielen od toho, ako sa snažil udržať na stole, ale aj zo vzrušenia, ktoré ho opájalo ako tvrdý alkohol, ktorý robili Slováci v Hornom Uhorsku. Silný, že by položil aj medveďa! Sotva sa však mohol rovnať pôžitku, ktorý mal z dobývania sa do tela tohto dievčaťa, mladé, slabé, ale veľmi pekné, akurát na to, aby sa jej ktosi zmocnil a vzal jej to drahé ovocie zvané panenstvo. Ženy si ho vážili a chránili, muži ním však pohŕdali, považovali ho len za číru hlúposť, ktorej by sa mali čo najskôr zbaviť, aby neboli zahanbení z neznalosti a zbabelstva. Francois stratil panictvo, keď mal 17 rokov, ale chlapi, s ktorými bol v tábore, ho predbehli aj o dva či tri roky. Záležalo asi na prostredí, v ktorom sa nachádzali – on napríklad nemal šancu vrznúť si skôr.
Panvou sa v rýchlych intervaloch hýbal dopredu a dozadu a každý pohyb mu v slabinách vyvolával intenzívne brnenie, ktoré sa pomaly šírili do celého tela, až kdesi v útrobách sa vyformovali a unikli z hrdla vo forme tichého vzdychania či fučania prichádzajúceho zarovno s každým prírazom. A na ten zakaždým odpovedal aj stôl, ktorému sa zrejme nepáčila ich spoločná váha, a tak nebezpečne vŕzgal s každým jedným pohybom. Panička sa k nemu začala naťahovať s hladom v očiach. Sklonil k nej hlavu, ale nebol to on, čo si vzal hlboký a hladný bozk vydobytý z pier toho druhého. „Nie,“ zavrčal na odozvu. Nepustil by ju, pretože nestál o ďalšie facky a ťapkanie, ktoré by mu len bralo nervy...koniec koncov, to ona by za to schytala ešte tvrdší sex, než mal na pláne. Názor však okamžite zmenil, keď takmer vyjadrila, ako moc chce, aby pokračoval. A tak jej ruky naozaj pustil a prirážal ďalej. Rozkoš mu prúdila žilami a telo sa dožadovalo ďalšej a ďalšej, cítil hlad po jej tele, a tak sa ho rozhodol ukojiť.

Kdo by tušil, že sex toho může změnit tolik? Že z nafoukané paničky, která si do pusy nevidí, se brzy stane roztoužená malá kočka, která si touží zavrnět o pár vteřin déle než je nezbytně nutné? Jeannette by se za podobnou myšlenku styděla do morku kostí, ale teď? Zahodila za hlavu svou nadřazenost, historii rodu, všechno co ji pojilo s vyšší vrstvou, aby se stala lačně toužící po dalších dotecích, po dalším tvrdém dobývání jejího klína mocnými, tvrdými přírazy, při nichž by měla spíše prolévat slzy než žadonit o přídavek. Leč nestalo se tak a rusovláska se chytila do své vlastní pasti. Znovu se zoufale pokouší vymanit ze sevření, jenže tentokrát bez toho, aby ho zaťatými pěstičky bouchala kdekoliv, kam jen její paže dosáhnou, ale v touze, prosté a přízemní touze pobízet ho dál k ještě surovějšímu výkonu a chování, které tak ráda označovala za barbarské. Z hrdla zazní tón uraženého dítěte, jež nedostalo vytouženou hračku a nyní je nuceno trucovat v koutě. Přesto se nevzdává, tělem se vzpíná, doslova žadoní o další kontakt s Francoisem, tělo na tělo, kůži na kůži, vykřesat ten horký plamínek tělesného tepla a neetického jednání. "Je veux plus de toi." Jediné tohle zašeptání znělo jako vyznání se ze svých citů, nikoliv však romanticky laděných, ale hraničících s prostou touhou ukojit nástup neznámých potřeb, jaké dovedou pobláznit mysl a zavřít oči před skutečnými problémy. Chtěla víc z něj, víc z toho barbara, divocha zakořeněného hluboko v něm, drancujícího, dobývající každý kout jejího těla. "Nebuď něžný... Pro-... sím-..."
Slaboučké zakňourání s tichou pobídkou vyhrává to, po čem toužila - volné ruce, jimiž hned začne brousit po vojákově těle, zkoumat svaly hrající na zádech, putovat níž, dokud nenalezne konec své cestičky v podobě Francoisových hýždí, do jejichž měkkého masa zatne nehty v přidrzlé pobídce naplnění jí celé, celičké až po okraj. Prve se mohla bát, že jí ublíží, ale teď? Ochutnala sladký závan rozkoše a nehodlala se ho jen tak vzdát. Jenže přesně tahle pobídka byla tou poslední, kterou stůl vydržel. Zapraskání dřeva potvrdilo obavy a deska se náhle ocitla o několik stop níž, usazená na zbytcích z dřevěných nohou. Ji jako by to nezajímalo, naopak zneužívá nového postavení, které jí hraje do karet, aby se sama vyhoupla vzhůru, ňadry přitisknutá na Francoisovu hruď. Srdce už nyní buší jako o závod a s každým dalším přírazem zvyšuje rychlost. Konečně je to ona, kdo je nahoře a užívá si každý divoký pohyb pumpující krev do těla v překotné míře. "Jsou... všichni... vojáci... taky... takoví?"

Toľko kriku, toľko búchania a toľko nadávania musel prežiť od tejto rozmaznanej paničky, ktorá sa bránila čo i len jedinému pohľadu naňho. A očný kontakt? V jej prípade ťažký hriech, za ktorý by bola katolíckou cirkvou zatratená na mučenie pekelnými plameňmi na veky vekov. Toľko musel vytrpieť z jej strany, pretože sa bránila tomu, aby získal jej telo a, čo bolo slušne paradoxné, to bola práve ona sama, kto ležal pod ním, zatiaľ čo potichu vzdychala, keď sa jeho úd vsúval do nej. Čím rýchlejšie jeho tempo bolo, tým červenšia v tvári bola. Napriek všetkým jej strachom a hrôzam z toho, čo ju malo čakať, sa zdalo, že sa jej to čertovsky páči. Ženy, všetky robia predčasné závery a napokon je výsledok i tak presne opačný. Už teraz bol nanajvýš spokojný sám so sebou, nie oprava, hrdý, že ju dokázal zlomiť jej odpor a zmocniť sa jej. A o to viac ho vzrušovalo, keď ju videl pod sebou, vydanú mu napospas. Bola jeho a on si s ňou mohol robiť čokoľvek by sa mu zaumienilo a ona by sa mohla len prizerať, pretože nemala šancu na útek. Zašepkala mu niečo, čo znelo ako francúzština, ale hoci on sám bol Francúz, moc tomu nerozumel, a tak to proste ignoroval, i keď to musela byť pekná vetička. Dorážanie však na chvíľku úplne prestalo, celý stuhol a pozrel sa na ňu akoby...no vlastne to tak aj bolo...neveril vlastným ušiam. Počul správne alebo sa mu to len zdalo? Znelo to, ako keby ho toto nežné dievčatko, ktoré v živote nevidelo inú krv ako svoju vlastnú, žiadalo, aby nebol nežný. A dokonca ešte prosila! Zrejme sa mu to len zdalo, počul to, čo by rád počul, ale nech je ako chce, rozhodne pritvrdil. Lepšie sa zaprel rukami do stola, aby mal lepšie oporu, a začal sa rýchlo (a tvrdo) dobývať do útrob jej tela, až do nimi hégalo a stôl pod nimi žalostne vŕzgal. Ignoroval to. Dievča pod ním mala zvláštne správaie a ešte zvláštnejšie chute a to len povzbudzovalo jeho bezcitné prirážanie.
Prask! Na chvíľku ho ovládol čudný pocit, ktorý by sa dnes nazval ako stav beztiaže. Bum! Pozostatky stola s dvoma prepletenými nahými telami tvrdo dopadli na zem, keď už stôl nevydržal ich váhu a prirýchle pohyby tam a späť a rozhodol sa spáchať samovraždu. Alebo ho oni zavraždili? Asi je to fuk, každopádne bolo po stole. Panička to využila a vyhupla sa navrch, ďalej na ňom ležiac. François ju rukami objal, položiac dlane na jej chrbát jednak preto, aby si ju pritiahol čo najbližšie – ak to jej prsia pritisknuté na jeho hru´d ešte dovolili – a jednak aj ako preventívne opatrenie proti možnosti, že by si toto malé dobrodružstvo rozmyslela. Hýbala sa rýchlo a veľmi ohybne, skutočne ako had, ale páčilo sa mu to. Všetka slasť sa mu rýchlo šírila do tela a on vzdychal, hoci rád by počul ju vzdychať a prosiť o ďalšie prírazy. Je aktívna, ber to pozitívne, ozvalo sa mu na chvíľku podvedomie, než ho pohľad na jej nahé telo prilepené na tom jeho rozrušil tak, že všetky myšlienky sa vytratili. „Nejakí,“ odvetil, keď nabral dych. Jednou dlaňou začal skúmať jej chrbát a postupne išiel nižšie, až sa dostal na ten hladučký zadoček, ktorý raz už skúmal. Stále bol nádherný a rád by ho vyskúšal aj z iného spôsobu ako je ten rukou...

Je to už dlouho, co se cítil tak, jako se cítí posledních pár týdnů. Unaven svým beznadějným, jednobarevným životem. A do toho ještě stárne rychleji než kdy dřív. A když už má konečně pocit, že je alespoň ve své práci k něčemu, mladí vojáci plní entuziasmu a energie jej okamžitě přesvědčí o opaku. Ano, Salemská armáda nyní nabírá více než dřív, což je rozumné, vhledem k nedávným událostem ve městě, ke kterým, opět, nebyl povolán. Protože je očividně moc starý na to, aby dělal svou práci... Možná, že už má skutečně to nejlepší za sebou a teď by se měl sebrat, odejít a někde shnít. Ale nepřipadá si ještě tak starý, aby s tím vším sekl, aby sekl s tím jediným, co jej vlastně drží při životě. Protože nebýt tu jeho práce, není tu už nic, na co by se mohl upnout. A i nevrlý stařec jako on potřebuje něco, na co se myšlenkami a částí srdce upnout.
A nebo se také může uchlastat k smrti, protože na tuto cestu právě vykročil pravou nohou. Už je to několikátý večer za sebou, co sedí na své polorozpadlé dřevěné posteli v polorozpadlém dřevěném domku, který ale stále stojí, už tolik let, bez ohledu na počasí. Dnes je však večer klidný, příjemný a teplý. Usrkává z tmavé láhve pálenku, která by zaručeně mohla být lepší i horší. Vlasy má na zátylku stále trochu mokré, je to zhruba hodina, co se vrátil ze své projížďky k jezeru. Už pokročil na takovou úroveň, že si doma schovává dostatek zásob alkoholu, aby nemusel chodit ven mezi lidi, protože lidi jej nebaví už kolik let. A přesto s nimi pořád musí pracovat, jak příhodné. Je však neklidný, s láhví v ruce často vstává, prochází se po místnosti a zase si sedá zpět, alkohol mu nechutná a každý lok jen těžko polyká. Slunce teprve začíná zapadat, do oken mu padají první jasně oranžové paprsky. Pohled zelených očí mu padne na plný měšec. S povzdychnutím odloží láhev na noční stolek, vstane a váček z kůže v ruce potěžká. Povzdychne si, teatrálně, jako kdyby jej snad mohl někdo slyšet a měšec i s penězi si připevní za opasek. Po pravé ruce na tom samém koženém opasku skončí i dlouhá dýka, bez které už desítky let neopustil pokoj, dům, stan nebo jakékoliv jiné dočasné obydlí. Na sobě bílou košili, kožené kalhoty a těžké boty, přes ramena si přehodí brčálově zelený kabát a jakmile opustí své skromné obydlí, vydá se pěšky k městu.
Dalo by se říct, že jde, kam jej nohy zavedou, ale vedou jej vždy jen do dvou směrů, pokud se takhle k večeru vydává do města. Než se do Salemu dostane, padne šero, městečko však nepřestává žít. Jednu ulici od hostince zatočí doprava a vydá se na své druhé nejoblíbenější místo. S plným měšcem míří k nevěstinci. Ten už také dobře zná, je zvyklý na pohledy snad všech přítomných, když se otevřou dveře a vstoupí do nich cizí osoba. Bystrýma očima přelétne pohledem místnost plnou mužů a, inu, žen. V nejednom návštěvníkovi poznává vojáky nebo muže, které často potkává na ulicích, jak doprovází své těhotné ženy. Jediné štěstí, že mu do toho nic není. Sám se usadí na jedno z mála volných míst u jednoho z mála volných stolů, korbel s pivem před něj postarší dáma postaví zcela bez otázek. Zvedne k ní oči, na znamení tichého díky, ale slovům už moc nedá. Namísto toho si pořádně přilne. Po několika dnech pouze s pálenkou je černé pivo čirou radostí, ačkoliv na nějakou čirou radost voják moc nevypadá. Neměl v životě nikoho, kdo by mu říkal, že když se bude v nevěstinci mračit, žádná žena si jej sama nevybere. Však nějaká bude muset. To je ta jistota, kterou na takovém místě muž získává s měšcem plným zlata.

Život nevěstek se skládal ze snů, líbivých a čas od času bláznivých. Plných touze po lepším životě, šťastnějším zítřkům, kdy se nemusí probouzet v posteli, v níž se pelešily celou noc s muži, jimž do ucha šeptaly sladká slůvka povrchové slasti, po jejichž zvuku každý muž v koutku srdce bažil. Do dnů, kdy je budou obklopovat sametové polštáře s bohatými výšivkami vyvedenými zlatými nitkami, že si z toho nejedna švadlenka hbité prstíky rozpíchala do krve. Do míst, kde se mohou prohánět v dlouhých chodbách, nechávaje za sebou vlát těžké šaty dávající znát každému v jejich okolí, jak bohatými paničkami se staly, neboť měkká látka chladí na kůži v podobě saténu, dlouhá sukně není nucena poodhalovat útlé ženské kotníky s troufalou myšlenkou, který že to muž dnes podlehne této drobné vyzývavosti. Ve svých představách nebyly nuceny živořit ze dne na den, uspokojovat muže, kteří za svou společnost v podobě lehké holky byli ochotni utratit zlatku, někdy dvě a ten, kdo nebyl škrt přidal i tři navíc podle zalíbení, které v děvčeti nalezl po strávené hodince, někdy dvou. Někomu stačilo i pár minut, rychlé to uvolnění, vybití si stresu z jednotlivých nároků hromadících se na ramenou, aby opět zmizel ve stínech, nikým neviděn, nespatřen. Jen v nich si mohly dovolit stát se příkladnými dámami znalými způsobné konverzace bez poukazování na nižší třídu svou charakterní mluvou a namísto polykání slané mužské 'odměny' by jim hořkl v ústech čaj.
Georgine znala jejich pohledy, prázdnotu v očích kdykoliv se probouzely, vědomé si toho, že to vše patří ke snění, prakticky jedinému majetku, co zůstával jejich, neboť tělo? To prodávaly, svoje služby stavěly na vzhledu, tvaru postavy a umu skrytém v ložním prádle. Všímala si té bezduchosti kdykoliv dívka vyprovodila zákazníka ze svého pokoje, na první pohled radostná, hýřící dobrou náladou, ale v očích chyběla jakákoliv jiskra představující šťastný život mezi těmito zdmi. Tehdy se na okamžik projevila rezignace nad životem, do kterého vstoupily příliš nešťastně - hned však nasadily úsměv, malý blaf pro další muže vyčkávající v řadě v salónku, který spíš připomínal obstarožní putyku, kde bylo více ženské společnosti než by se slušelo. A komu to vadí? Zdejší chlapi chodili do bordelu právě kvůli nim, utrácejíc pár peněz za korbel piva či kořalky na posilněnou než budou odvedeni vzhůru po schodech do jednotlivých pokojů, za jejichž dveřmi se odehrávají radostné chvilky pro jednu či obě strany. Někteří se vraceli dříve, jiní později, mladí, staří, bohatí, chudí, mocní či naprostí ubožáci, kteří na tuhle chvíli šetřili dlouho, příliš dlouho, utrhujíce si od huby. Hloupí lidé a jejich přístup k životu. Rusovláska v nich nikdy neviděla víc než hračky pro svoje hraní, rozvíření osamocené zábavy.
Dnes už za sebou jednoho zákazníka měla - mladíčka, sotva dospělého do té míry, aby sloužil svému králi v Novém světě jakožto voják. Panictví ho mileráda zbavila za pár mincí navršených do komínku rozklepanou rukou, kterou si přidrzle navedla do výstřihu. Chlapec, zprvu vystrašený, nervózní, se nakonec poddal, že s ním neměla žádnou práci. Chudák se udělal po pár minutách prudších pohybů. Její lůno pro něj představovalo bájný ráj, Eden, v jehož nitru mohl hodovat. Pro Georginu se jednalo o peklo, které přetrpěla s vědomím, že večer si najde někoho lepšího, kdo ji uspokojí alespoň z části. Na kom si bude moci vybít svou frustraci a dokázat mu, jakou moc má žena nad mužem, když se jen maličko snaží. Škoda, že ještě toho večera zamířil na jih s dalšími hochy, připraven bránit svou zem před divochy. Mohla si vzít jeho duši, být o krůček blíž vymanění se ze smlouvy s ďáblem. Nezbývalo nic jiného než vyčkat na novou kořist. Jako by jich snad v Salemu bylo po málu, lidé se tu ztráceli každým dnem a jeden nebo dva další nikoho nevytrhnou. Všechno se dá až příliš snadno svalit na čarodějnice.
Opřená o zábradlí sjížděla dav pod sebou, především vojáky, co měli padla po službě městu a hodlali promrhat svůj žold za nějakou děvku, neboť počestné děvče jim sotva dá. O zdejších rudokabátnících se vědělo, že jsou to chlapi divocí, pro ránu se nebojí jít daleko a morálku v kasárnách udržují v přiměřené hladině právě holky z nevěstince, na nichž si vybíjeli své mnohdy podivné choutky. Sálalo z nich nebezpečí, které místní kurvy tolik přitahuje, neboť je alespoň po nějaký čas vytrhne ze stereotypní nudy, ačkoliv poničení 'zboží' znamená nahradit ho pár dalšími mincemi rovnou majiteli. Pohled znuděných očí zalétne až k jednomu z nich, postaršímu, ale snad o něco víc nepřátelsky hledícímu, jak tam seděl o samotě, v ruce korbel čerstvě načepovaného piva, doneseného korpulentní šenkýřkou, jež se starala o blaho zdejších chlapců a pečlivě doplňovala jejich poháry pálenkou či chmelovým nápojem. Mladé děvče se narovná v zádech, zcela zaujaté nepřístupností sálající z toho darebáka, držícího se stranou od všech ostatních. Nejedna po něm házela pohled, což byl přesně ten typ provokace pobízejícího ku kroku, ladnému, skoro vznešenému, jak schod po schodu sestupovala do přízemní části zdejšího bordelu, jemuž vládla ruka Christophera Daltona. Tohohle muže tu už několikrát zahlédla, párkrát dokonce byli ochotni prohodit něco málo slov, jimiž ho popichovala, zkoušela hranice. Pokaždé však, téměř naschvál, skončila v náručí jiného, který si ji zaplatil a odvedl nahoru a tenhle zamračený chlapec přišel o sousto nabízené díky spadlým rukávům bílé halenky. Obcházeje ho krůček po krůčku, užívá si chvilku výhry brnící na rtech. "Je škoda plýtvat takovými rty na podobné pitivo, když bys je mohl smočit v něčem jiném... lepším..." Brouknutí přichází hravě, celá zrzka působí sebejistě s tou dvojsmyslnou poznámkou narážející na pro ženu potěšující aspekt milostného soužití. Špičky prstů přejíždějí po dřevěné desce stolu, putujíc přesně k onomu korbelu, na který ve svých slovech narážela. Rudá sukně zašustí, jak se děvče usadí proti osamělému vojákovi, v očích hravá jiskřička, s níž mu obratným gestem vymaní pohár z prstů, přisouvaje si ho do své blízkosti. Nečeká a brzy na to ochutná jedním lokem zdejší tekutý pokrm podávaný návštěvníkům nevěstince. Chladný mok stéká hrdlem, přesto si pár kapiček najde cestu po bradě, pomalu stékajíc do výstřihu halenky s polorozvázanými tkanicemi v dekoltu. "Není špatné, ale já chutnám lépe."

"Činy jsou jistě účelnější, ale za pár let zjistíte, má drahá, že slova jsou mnohdy účinější než jakýkoliv meč. Ublíží, zaryjí se do srdce, které rvou na kousíčky, pářou ho až na samotné jádro. A ve slovech se skrývá ta největší moc, to byste si měla zapamatovat, pokud chcete pobýt ještě nějakou chvilku mezi živými." Někdo by mohl tvrdit, že úsměv, jímž počastuje Phoebe, byl vřelý, téměř mateřský, jako by tahle čarodějka byla ochotna napomenout své dítě před spácháním činu, jehož postupem času budou všichni litovat. Pravda však byla ta, že Amélie neměla ráda znevažování svého postavení v očích ostatních a i drobné poukázání na to, jak se ohání obyčejnými slovy, jí mohla účelně začít vařit krev v žilách. Stala se hrdou majitelkou moci, o níž se mnohým čarodějnicím mohlo jen zdát, ač si na ní vybírala svou daň v podobě občasných bolestí hlavy a palčivých migrén, které ji držely zavřenou daleko od všech lidí. Tehdy rozbíjela drahé vázy, mrskala po pokoji vším, co jí pod ruku přišlo. Ani Maya se čas od času nevyhla přímému kontaktu se zuřící, zdivočelou čarodějkou sršící zoufalstvím ze svého vlastního prokletí, do něhož dobrovolně vstoupila. Učinila by tak zas, stačilo věřit, že vše půjde podle jejího plánu.
"A spousta králů se zbavila své konkurence krvavými cestami, drahoušku. Stačila zmínka a další krk byl dole. To ale snad nebude váš problém, viďte. Zdáte se jako rozumné děvče a já bych velmi nerada viděla někoho tak nadějného a... nadaného skončit před soudem. Bylo by opravdu nemilé, kdyby si zdejší o vás utvořili špatný obrázek. Když vezmu v potaz, že jste zde nová..." Zdálo se nerozumem vyhrožovat čarodějce v jejím vlastním domě, ale Amélie si byla sakra jistá svou pozicí a výhodou na domácí půdě. Tentokrát to byla ona, kdo poukázal na své karty, v truce držíc opravdový trumf. "Na druhou stranu... Malá přímluva v radě za vaši přítomnost v našem městečku by vám mohla otevřít dveře nových možností. A nejen těch společenských, ale dejme tomu takových, při kterých se můžete ukázat jako dobrá přítelkyně. Taková, která se nebojí lámání kostí svých nepřátel. Nebo jsem snad na omylu, slečno de Osuna? Byla bych zklamaná, kdyby tomu bylo jinak." A Amélie nesla zklamání velmi trpce, což dokazoval i pohled, rysy ztvrdlé chladem, po němž vykouzlí během vteřiny další úsměv. "Řekněme, že hledám jisté... speciální dívky, které by mi byly nápomocné při plnění obtížnějších úkolů a vytyčených cílů. Samozřejmě že by taková pomoc nevyšla lacino. Koneckonců víc hlav více ví a společné tajemství si nese svou moc, která nás udrží pohromadě. A řekla bych, že zrovna vy se nebudete bát bezměsičních nocí, neboť úplňky jsou v Salemu velmi, velmi nebezpečné. A my nechceme přijít o jedinou naši přítelkyni, že ne?" Byla jako had lákající Evu k utrhnutí si jablka ze Stromu poznání, hladová po jejím souhlasu, přesto lhostejná k jakékoliv odpovědi, alespoň na první pohled.

"A v čem ty jsi jiný, hm?" Hrála si s ním, zadýchaná, že musela mezi jednotlivými slůvky lapat po dechu, aby byla vůbec schopna ze sebe onu větu vykřesat, neustále pohybující pánví v odpovědi na jednotlivé přírazy, jimž nyní velela. Chtěla ho škádlit, chtěla trpce litovat každého slova, které by se proti ní obrátilo. Později? Jistě, hartusila by, jak mohla být tak hloupá a povzbuzovat ho k tak nekřesťanské činnosti, jakým bylo prznění její maličkosti, sebrání veškeré nevinnosti, kterou si poctivě střežila pro svého budoucího manžela. Ale teď? Pohltil ji, vyplňoval temné místo v jejím srdci, do této chvíle bolestně prázdné, chladné jako vody, v nichž se topila. Netušila, kde se to v ní bere, ale chtěla víc, víc toho bezostyšného jednání, kterým podkopával její hrdost, mnohem víc z toho pokusu si ji podmanit, vzít si ji tvrdě a bez jakéhokoliv obcházení. "Přinutíš mě snad sténat? Prosit? Nahlas žadonit, až budu vykřikovat hlasitě své projevy rozkoše? A přát si, aby sis mě vzal ještě tvrději než doteď?" V očích uličnicky zajiskři než se přitiskne ještě o něco silněji k jeho hrudi, téměř jako by potřebovala splynout v jedno tělo, jednu duši. "Barbar by mě přirazil k zemi a dokázal mi, kdo je tu pánem. Ale ty necháváš ženu, aby ti vládla i teď."
Věděla, že přesně tohle bylo sémě zaseté na úrodné půdě, protože zrovna Francois, jak stihla pochopit, se nenechával komandovat a obzvláště ne od ženy jejího postavení. Jistě si už několikrát představil, jaké by to bylo sebrat jí vzduch z plic při ještě prudších přírazech, drsnějším zacházení než doteď poznala z jeho rukou. "Měl bys využít své šance, barbare, protože jiná se nenaskytne." Jeannette potřebovala silný důvod ho nenávidět a fakt, že by se jí zmocnil způsobem divocha, by jistě pomohla vrátit mu dýku do srdce rozžhavenou do běla. A přesto všechno někde hluboko toužila zažít bolestnou rozkoš hraničící se znásilněním, kterému by se poddala bez křiku, bez pláče. Nehty se zaryjí o něco silněji do masa, tvář skrytá v ohbí vojákova krku, jak do kůže potlačuje čím dál tím hlasitější výkřiky. Nechtěla, aby se o nich vědělo a hrom bijící jim nad hlavami vše usnadňoval.

Není si jistý, zda sem nepřišel třeba jen pít. Zda se mu skutečně chce ulehnout dnes s nějakou ženou za pár zlatých. Zda se mu chce vůbec něco dělat. Jistě, mohl by se prostě nechat uspokojit takovými způsoby, u kterých se nebude muset hnout, ale sex k potěšení jen jednoho ze dvou účinkujících... Není to zbytečné? Očima bloudí po podniku, korbel objímá jednou rukou, jako kdyby snad čekal, že mu jej někdo vezme. Střetne se s pohledy několika žen, ale vždy jen na vteřinu dvě. Jedna z dvojic projde těsně kolem stolu, mladík s jistě o něco starší nevěstkou. Chlapec pohlédne na něj a zazubí se, lehce rozpačitě. Oči mu září štěstím, strachem i nejistotou. Zná toho chlapce, je jedním z nových rekrutů ve městě. Milý, ač mladý a nezkušený a na starého vojáka koukal spíše bázlivě než s respektem. Nyní byl ovšem zaručeně posilněn předraženým alkoholem z podniku. Na tváři mu zahrál úsměv, nepoodhalil ani část zubů, ale rozhodně zvýraznil vrásky smíchu kolem rtů. Nikdo neví, jak se tam mohly dostat, i vojákovi samotnému je to záhadou. Uvolněný a tak přirozený výraz pro lidskou bytost ale rychle opadne. Byl sám mnohem mladší, když přišel o své panictví. A nemusel za to ani platit. Nejspíše jen zneužil lásky jedné velmi jednoduché měšťanky, ke které necítil vůbec nic. Tím aktem byl pak dlouhé dny zklamaný. Tehdy pro něj soulož bez citů neměla smysl. Ale to už je dávno.
Jednou rukou si rozepne pár nejvyšších knoflíků kabátu, pak si přejede dlaní po několikadenním strništi, jestli se s takovou délkou ty prošedlé vousy vůbec daly strništěm nazývat. Koutkem oka zahlédne ženské sukně, což by na tomhle místě nebylo tolik neobvyklé. Ale tyhle ženské sukně se pohybovaly až příliš blízko jeho stolu. Slova té slečny jsou zajisté určena jemu, zvedne pohled, nakloní hlavu a zadívá se ženě, zaměstnané v tomto podniku už nějaký čas, do tváře. Ví to, nevidí ji tu poprvé. Nemluví na něj poprvé a pokud na ni promluví on, taktéž to nebude poprvé. Je mladá, připadá mu téměř jako dítě, i když mladinká tvář může ve věku velmi klamat. Co jej ale fascinuje jsou ohnivé, rudé vlasy. Jsou nádherné, což je slovo, které mu v hlavě neputuje často. To slovo, které v hlavě křičí, aby se jich dotkl, pobízí jej k tomu a on se takovému nutkání z úcty brání. Ach ano, z úcty... Nikdy nebyl schopný brát nevěstky jako zboží. Jako něco, co si muž zaplatí jen pro své potěšení. Zakoupí a je jeho, krásné tělo, se kterým si může dělat co chce, může mu i ublížit, pokud za to zaplatí dost. A nebo to tělo jen nechá dělat jeho práci. I když zaplacené, jsou to stále ženy. A každá žena si zaslouží tu nejlepší péči. To je jeden z dalších důvodů, proč je často považován za velmi staromódního. Ta ohnivá záplava je stažená, smotaná, zkrátka všechno, co se s vlasy dá udělat, aby nad nimi pak starý muž nemohl dostatečně dobře slintat. Jak rád by uvolnil tu drobnou sponečku. Mlčky sleduje děvče, jak si sedá naproti němu, nespouští z ní pohled, ve tváři zcela nečitelný výraz. Sleduje její oči, její tvář i v momentě, kdy mu uzme korbel s pivem. Nebrání jí, lehce se zakloní, aby se mohl opřít, dlouhé nohy pod stolem trochu natáhne. Pravá ruka stále zůstává na stole, na místě, kde ještě před chvilkou bylo jeho pití. Teď patří té rusovlásce, jejíž jméno nezná, ačkoliv spolu nemluví poprvé. Možná tuhle její hru zná, možná ji podvědomě tuší, nevzpomíná si. Ale ačkoliv jej veškeré pudy muže volají, aby sledoval kapičky černého piva na jejich cestě, děvčeti stále hledá do tváře. Podívá se do dekoltů a podívá se velmi rád, ale teď je fascinovaný jinými částmi těla. Bez pochyby, prolétne mu hlavou jasná myšlenka, která pošle jeden koutek jeho úst vzhůru v náznaku úsměvu. "Byla by škoda plýtvat něčím tak krásným na starého, opilého vojáka." Jedná se sice o jednu z mála situací, kdy je celkem střízlivý, i když zbytky pálenky v hlavě moc dobře cítí a v ústech mu vyvolává vzpomínka na silný alkohol sucho. Ale, vezměme to trochu obecně. Není si jistý, proč pokaždé zahodil tu možnost ulehnout s touhle kráskou. Možná to bude nízké sebevědomí. Pomalu položí na stůl i druhou ruku, nakloní se dopředu a o obě předloktí se zapře. Pohled mu padne na korbel, pak zpět do tváře děvčete. "Je to dost troufalé, sebrat psovi jeho kost, víte?" Hlas má klidný, bez zbytečných emocí. Má pocit, že by měl to děvče poslat pryč, aby si našlo práci a vydělalo si za tu noc ještě pár zlatých, ale celé jeho bytí ječí, ať to nedělá. Ať konečně sáhne po té šanci cítit se znovu mladý s mladou nevěstkou.

Znala muže, znala jejich myšlení až příliš dobře, aby si uvědomovala přednosti, které mohla vhodně prodat - dlouhé rusé vlasy spadající v jemných vlnách na záda pokaždé, když si je rozpustila ze smotaného uzlu, z něhož přeci jen pokaždé, ať už záměrně či nikoliv, uniklo několik jemných pramínků připomínajících její divokou, téměř nevyzpytatelnou povahu. Oči, z části pohrávající oříškovým odstínem, z té druhé karamelem, do něhož byla přidána jemná dávka olivové zeleně, další z malých pastí, do kterých se muži chytali jako zající do plátěných pytlů. Dlouhá, za každých okolností odhalená labutí šíje, vznešená, že by neměla patřit něčemu tak přízemnímu, tak lacinému jako je holka z nevěstince, obyčejná děvka, která se kurví za vidinu několika zlatek. Štíhlé prstíky slibující obejmout v dlani jejich chloubu, pulzující lačnou touhou zmocnit se klína zahaleného látkou jásavě rudé sukně. Hbitý jazýček, jež i nyní mlsně přejíždí po vrchním rtu, dávaje si na čas než zmizí zpátky za bělostnými perličkami zoubků, překvapivě pěknými na tu dobu i na povolání, jakým se ohnivá holčina živila. I on se chytil, voják, jemuž mládí odkvétalo před očima a přesto se neztratilo tak docela, jak prozrazovalo pevně stavěné tělo skryté pod zeleným kabátcem. "Dnes nehraješ do not ženám toužícím po vojácích?" Zvědavka jedna mrňavá si laškuje s otázkou, hlavinku naklánějíc na stranu tíhou myšlenky. Nehet malíčku obkresluje linii rtů, jedno z mála nevědomých gest, které činila v zaujetí nad představou, příběhem skrývajícím se za vojákovou návštěvou zdejšího bordelu. Často jí díky tomu spadlo do pasti pár dalších chlapců, neboť se tímto drobným zlozvykem dokázala projevovat smyslně, pohrávaje si s jemnou kůží plných rtů, v očích chvilková ztracenost, která se vždy vytratí a v hlubinách panenek zajiskří ta znovunavrácená hravost, škádlivá a dovádivá jako u mladého kotěte, co ještě plně nedospělo v kočku. "Nebo snad nechceš, aby mi tě vzala jiná?" Hrála mu na ego, každá tak činila - znamenalo to vydělat si, zajistit si možný přísun peněz za pár slůvek povzbuzujících jejich sebejistotu. Pro ženy bylo snadné získat si pozornost těch, kteří jsou ve středu dění, oblíbení a často hulákající na lesy, malý to vytahující se zmetci. Georgině imponovali tiché typy, zádumčivé, držející se stranou. Stali se jakousi výzvou, cílem k pokoření a zrzka působila jako ten typ, co je schopen se vsadit, aby získala to, co chce. Vždyť neměla co ztratit - svou duši dávno prohrála a její tělo už ochutnalo tolik mužů, že už dávno nepatřilo jen jí.
Sama se předkloní, vyrovnávaje tak nově vybudovanou vzdálenost mezi nimi díky Asherem způsobené odtažitosti, zapřené o opěradlo nedvakrát pohodlné dřevěné židle. Čekalo se, že chlapi zde moc neposedí, proto na ně nikdo neplýtval větším množstvím peněz, nebyl důvod. Sem se nechodilo předně pít ale píchat. "Moc si fandíš, medvěde." Veselým úsměvem počastuje Ashera sedícího naproti ní, odpálkujíc jeho větu do outu, jako by se jednalo o kompliment, jichž už slyšela tuny. "Stáří je jen závistivé synonymum pro zkušenosti. A co se opilosti týče..." Korbel mu nehodlá ještě vracet, užívaje si té drobné nadvlády nad ním. Mužské srdce bylo příliš jednoduché, stačilo najít vhodné lži, balamutit a zavinout do tenat milosrdenství proneseného laskavým, téměř milujícím hlasem. "Znám lepší způsoby uspokojení a hlava se ti z nich bude motat podobně a to bez ranního bolehlavu. Možná ti popletu i nohy, na kterých se neudržíš cestou domů. A možná tě opiju mocí, kterou bys měl nade mnou. Koneckonců jací jsou mladíci v posteli? Nemastní, neslaní." Ledabylé nakrčení ramen signalizuje, jak už je unavená z podobné společnosti, která je strk sem, strk tam a víc nic. Skutek utek. Sotva lze odolat zahihňání po poznámce, která by nejednu dívku napadla jako nůž bodající do masa, jenže Georgine není jako jiné dívky. Na to si prožila dost svého a ještě dlouho bude trpět než nalezne klidu. "Kdo mluví o braní? Já říkám... dělení. Spravedlivé, protože ty nejsi ten typ, medvěde, co zanechá dámu na suchu. V žádném smyslu." Nehodí po něm lascivní úsměv, jednoduchý a prodejný. Místo toho mu opětuje pohled z očí do očí, zatímco se natahuje prsty po jeho ruce, vtiskávaje do prstů korbel na zpět. A přeci si neodpustí pozvednutí tak, aby si mohla uzmout ještě jeden lok. "Měl by sis objednat další, pokud nechceš ty poslední kapky na mých ňadrech." Tentokrát si už uličnický úsměv neodpustí a je to ona, kdo se odtáhne, pouštěje jeho ruku ze svého něžného sevření.

Začíná mu být horko. Možná je to teplotou v místnosti, možná to způsobuje ta špetka nejistoty, možná to budou ohnivé vlasy toho krásného stvoření před ním. Nespouští z ní oči, z rysů její tváře, z výrazných očí a přesně těch rtů, které vybízí drobnými gesty mladé ženy k políbení. Jen něžnému, letmému, nevinnému pro začátek. Jen k ochutnání a k vychutnání si ženy, společně se zapomenutím na to, kolik mužských údů už musela mít v ústech jen za tento den. Ano, tím by rád začal. Jaké tohle děvče je asi ve skutečnosti? Hraje jen svou roli, nebo vše, co mu zde předvádí, je ona sama? Pravděpodobnější je jen její snaha prodat se, ale kdyby hledal lásku, nepřišel by přeci sem. Uvědomuje si, že se nechává uhranout tou hrou slov a drobných gest, vymyšlenou před lety a provedenou už tolikrát, že by to možná ani nespočítal. Ale nevadí mu to. To je přeci to, za co bude později ochotný zaplatit. Za tuhle ženu? Možná, pokud o něj bude stát. Sedla by si k němu, kdyby o něj nestála? Kdyby jí za to nestál? Možná, protože ví, že dobře platí. Na moment zavře oči, jen na vteřinu, možná dvě, tím přeruší svůj pomalu hladovějící pohled. Vyžene z hlavy myšlenky, které brání štěstí, klidu a spokojenosti a když oči opět otevře, stále se dívá na tu neskutečně skutečnou krásu před sebou. "Jiná," zopakuje po zrzečce potichu, snad ale dostatečně nahlas, aby jej slyšela. Na moment z ní spustí oči a rozhlédne se po místnosti, na ničem konkrétním se pohledem nezastaví a do pár vteřin se opět zadívá na děvče. Mlčí, teprve nyní mu oči sjedou pod bradu k vysokému, útlému krčku, přes odhalený hrudník až k dekoltu a opět zpět k její tváři. Pomalu, aby mapa jeho pohledu byla zcela jasná.
Na jeho poznámku zareaguje bravurně, téměř by tím zranila jeho city, kdyby to bylo tak jednoduché. Svěsí na vteřinu hlavu, než ji znovu napřímí do naučeného, sebevědomého postoje, ačkoliv ramena má celý večer u stolu trochu shrbená. Mlčky poslouchá její hru slov, namluví toho zhruba tolik, jako když se potkali dříve. Zhruba tolik, jako se všemi. Ale musí tiše uznat, že tyhle hry jí jdou. Společně s krásným, svůdným a přesto zvláštně něžným hlasem je svádí bez jediného fyzického doteku, využívající jeho největší slabinu jako největší plus jeho osoby. Tentokrát k trochu mdlému úsměvu vyzdvihne nahoru oba koutky úst, odhalí tak jednou tolik vrásek než při svém posledním pokusu o toto docela vřelé gesto. "Umíte to se slovy. Je to dar nebo prokletí?" promluví zase po nějaké době, vyhledá pohledem zelených očí ty její, neobvykle zbarvené. Pak se na moment odvrátí, pohledem sklouzne do strany, náhodný procházející polechtá v periferním vidění jeho reflexy. Pohled mu ale padne na osazenstvo nedalekého stolu, na tři známé tváře. Dva muži již mají na svých klínech usazené tvrdě pracující ženy, třetí zrovna jednu zastavuje poněkud neurvalým chycením za zápěstí. Ale všichni věnují pozornost jemu a jeho společnosti, když se jeden naklání ke druhému a něco mu sděluje s úšklebkem na rtech, který se jako nákaza přemístí i do tváří zbylých vojáků. Jsou to muži v dobrých letech, mladší než on. Jak jen se mu protiví ten tichý posměšek. Pochyby o tom, že by si starý voják mohl dovolit jen zkusit uspokojit ženu, jakou je očividně divoká, vášnivá zrzečka. Zmetci. Je to pár vteřin, než se od skupinky odvrátí, musí se násilím zbavovat opovržlivého pohledu, aby jej nevěnoval děvčeti ve své společnosti. To by určitě kazilo dojem. Odmítá se k tomu jakkoliv vyjadřovat, poslouchá dívčina slova. Je to snad výzva? Rozhodně to jako výzva zní a on z ní nespouští oči, když si přilne z jeho piva ještě jednou. Cítí jemný dotek malé ručky, když dostává svůj korbel zpět. Zanechá po sobě v místech doteku příjemné mravenčení, i když si to nejspíš jen namlouvá. "To je nabídka, kterou už bych podruhé nikdy nemusel dostat," promluví. Jako by mu pošklebování vojáků dodalo alespoň trochu sebevědomí. Na tohle se opravdu ještě starý necítí, na krásné ženy nikdy. Na krásné ženy, které jej označují za medvěda. Tahle zrzečka není první. "Bylo by čiré bláznovství odmítnout."

Využíval podobných triků jako ona. Či spíše jich zneužíval ve svůj prospěch, hráč jeden. Vědoma si putování jeho očí, mapování každého kousku odhalené kůže, která se mu dostala do pohledu zelených očí, se nesnaží prodat jako jiné dívky, nenarovná se o to více v zádech, nepokouší se ho upoutat na polorozvázané šňůrky košile, které vybízejí k jednomu malému zatahání, zakáhnutí prstem, aby se rozvázaly úplně a dopřály tak o něco hlubší pohled na dívčí vnady, stále mladé, měkké a přesto pevné. Možná nepatřila mezi ty nejvyvinutější děvčata zde, nevlastnila kypré boky a velké, mateřsky vyhlížející poprsí, právě naopak - disponovala menšími křivkami, které jí nepřidávaly na rocích a neslibovaly, že se po čase povolí nepěkným, nevítaným způsobem. Ale to jí nečinilo o nic méně přitažlivější, neboť právě ona si v každé hře dokázala přitáhnout mužskou pozornost a zvítězit. Věděla, u koho má potenciálně šanci, znala všechny ty druhy vilných pohledů častující její postavu, dlouhé rezavé kučery, pohled hnědozelených kukadel a rysy tváře - jednou něžné, jindy zkřivené do hravého úšklebku. Nepohne se ani o píď, když jí přejíždí od hlavy až po dekolt, což je jediná oblast, kterou voják pohledem může obsáhnout, zbytek se skrývá pod stolem. "Jiná..." I Georgine zopakuje to jedno jediné slůvko brnící na rtech nepříjemně pálivou myšlenkou, že by jí dnes štěstí uteklo mezi prsty, kdy by byla nucena se spokojit s něčím příliš mladým nebo naopak příliš starým. "Ale žádná taková dnes není. Jsme jen ty a já." Drobný příslib do budoucnosti podmíněný regularitou zaznívající v hlase, nepřipouštějícího námitky. Slibovala si v tichosti svého ducha, že by ublížila každé, která by se pokusila jí ho dnes přebrat. "Není větší výzvy než strávit noc v přítomnosti medvěda. Upřel bys mi mé přání?" Několik pramínků okopíruje linii krku, spadaje přes rameno, jak děvče nahne hlavinku na stranu, bystrýma očima sledujíc změny v rysech jeho tváře - jakékoliv menší zaváhání by jí neuniklo, na to se naučila příliš dobře pozorovat. "Nejsi jako ostatní vojáci. Líbí se ti, co vidíš, co slyšíš, jinak bys mne už dávno vyhnal od stolu. A přiznejme si..." Vzdálenost mezi jejich těly se opět maličko zmenší, tentokrát je to Georgine, která pohledem přejíždí po mohutném Asherově těle, silných, do mramoru tesaných ramenou, širokém hrudníku a mužné čelisti skryté pod vousy než se vrátí zpátky k těm zeleným očím se stejnou pečlivostí, jakou předvedl u ní. "... Kdybys tak učinil teď, zklamal bys mě. A to by byla jen malá cena za takovou hloupost." Vážně ho nazvala hlupákem? Nebo naopak vyzdvihla tu chytrost, s níž jí ještě neposlal o dům dál, aby si hleděla svého? Tak jako tak, počínala si bravůrně, neboť mu nedala příležitost rozhodnout se, zda mu ego polechtala nebo si naopak do něj kopla. "Navíc... Se nerada vzdávám toho, čeho jsem si usmyslela, že chci. A dnes toužím po medvědovi." Zítra? Může být všechno jinak a jako obyčejná kurva se spokojí s tím, kdo zaplatí nejvíc. Kdo zacinká sladce znějícími mincemi vysypanými na noční stolek vedle postele.
Znovu se odtahuje z Asherova dosahu, šeptaná slůvka už ztratila na éteričnosti, přesto jejich znění bylo výmluvné a viselo mezi nimi s lehkostí mírné netečnosti. Tentokrát je to on, kdo pozvedne koutky jejích rtů v úsměvu, z části hrdém, z části nesoucím se v melancholické radosti zavánějící starostmi, snad možná i způsobenými problémy. Výmluvné gesto, jímž prezentovala dávku osamělosti. "Obojí. Dar se mnohdy nese jako prokletí, nemyslíš? V očích žen i v očích mužů. Záleží, jak moc se jimi necháváš svést. A jak moc budu ochotna budu zasévat je na úrodnou půdu. Neplýtvám." Byla to pravda - mnohá děvčata v bordelu ji nesnášela za způsob, jímž hovořila s muži, obtáčeje si je kolem prstíčku jako sladký med. Nejraději by jí ze všeho vyrvaly tu rusou korunu z hlavy a upálily za podobné praktiky, ačkoliv samy zneužívaly svých těl, neboť ničeho jiného se jim nedostalo. Žádná hravost v hlase, žádné rychlé reakce ani vtipné odpovědi. Mnohé z nich měly hlasivky již tak vyřvané, že i jejich poslech rval uši. "Ale záleží i na muži, jak dobře poslouchá." Někteří přišli si jen zapíchat, žádný další kontakt nebyl povolen než ten fyzický. Taková Georgine nebyla a díky tomu si vytypovala muže, s nimiž uléhala. Chtěla se o nich něco dozvědět, odmítala být jen šukací hračkou pro chvilky zábavy.
"Třeba oni." Ani nemusí poukazovat bradou za sebe, aby upozornila na chlapi za svými zády, popleskávající své 'vyvolené' po objemné zadnici, přitahujíce si je k sobě do klína. "Nejsou žádná výzva. Jen kluci, co si sem přijdou zaplatit děvče, párkrát ho do ní strčí a budou se před svými kamarády dušovat, jací to jsou schopní milovníci, i když je to ta holka, která ho zadrží, aby se do ní neudělal hned jako malej. Možná jsou mladí, ale nemají zkušenosti. Jen si myslí, že ví, jak ženu uspokojit. To ty ne, medvěda. Slyšela jsem o tobě své." Nehty klepnou o desku stolu v hravé melodii podněcující k myšlenkám. Zase ho zkoušela, oťukávala si jeho osobnost kousek po kousku. "Jestli mi jde o peníze?" Zlehka pokrčí rameny v odpověď znamenající z části souhlas. "Nebudu ti lhát, můj život je nákladnější, abych si udržela status. Na druhou stranu jsem ochotna směnit jednu noc plnou opravdového sexu za hodiny plné pěti přírazů, které si nejspíš ještě k tomu budu představovat." A to byla nabídka, která se opravdu neodmítá. Už jen proto, jaký důraz položí na to jedno jediné slůvko oznamující vcelku nahlas, aby to i u vedlejšího stolu slyšeli, že je tak bláznivá, aby zahodila možnostmi ulehnout s jinými. "Umím být štědrá, když chci. Stačí mě namotivovat, medvěde." Židle zavrzá po podlaze, jak se rusovlasé děvče zvedá od stolu, obcházeje svého vyvoleného vojáka. Jen na pár vteřinek se zastaví u něj, bříškem palce přejíždějíc po plném spodním rtu v malé výzvě, aby jí ho zkusil skousnout mezi zuby, zlehka a přesto způsobem, jaký milovala, až z toho mrazilo. "Zkusíš mě zkrotit? Nebo dnes budu já, kdo bude krotit medvědy?"

Boh bol naozaj génius, keď vymyslel niečo tak úžasné a krásne ako rozkoš, ktorú môže muž cítiť jedine vtedy, keď hrubo vnikne do ženy a vezme si ju tak, ako sám chce, hoci ona sa bránila všetkými možnými spôsobmi...toto dievča ich veľa nemalo. Smola bola, že tieto úžasné vlny potešenia mu spaľovali telo z vnútra ako nenásytný oheň túžiaci len po tom, aby priniesol skazu všetkého. Bol to požiar, ktorý François nemohol za žiadnych okolností ovládať jedna jeho časť k tomu chcela, aby horel čo najdlhšie, aby nikdy neprestal a cítil ho naveky. I keď...aby ho rozpaľovala táto rozmaznaná panička? To by až tak úžasné zas nemuselo byť. Zrejme by trvalo len veľmi krátku dobu, kým by sa pokúsili jeden druhého zaškrtiť ako prejav vzájomných sympatií a lásky, ktoré už teraz voči sebe pociťujú v najvyššej možnej miere. No čo, mali na to dobré dôvody a okolnosti proste spadli do seba ako skladačka. Nič sa nedlao robiť, iba nájsť správne dieliky a zapasovať ich na miesto, kde patrili. V modrých očiach, ktorých pohľad bol značne otupený všetkou tou nekontrolovateľnou slasťou okolo, sa zrazu objavil lesk nie sĺz, ale čistej zúrivosti. Už zase ho vytáčala! Neuveriteľné, že ešte aj počas toho, ako do nej vniká, si nájde čas na to, aby ho nejakým spôsobom škádlila, urážala alebo naštvala...v tomto prípade využila všetky tri metódy naraz. „Bude mnoho oni,“ zavrčal. „Len ty si šepkáš inak!“ Vyhecovala ho? Áno. Ako moc? Tak, ako to len je u François možné a on sa naštve ľahko a neuveriteľne moc. A ako sa upokojí? Nuž, v tejto chvíľke schmatol dievča za boky a prudko otočil či skôr zhodil, aby bol znovu navrchu on. Musel z nej počas tohto pohybu však vajsť, ak sa nechcel kotúľať po podlahe, čo bola len ďalšia romantická predstava dievčatiek, o ktoré on rozhodne nestál. Chcel ukojiť svoje potreby a ona? Ona bola len prostriedok, ktorým to mal dosiahnuť, cena, ktorú si vydobyl pre seba napriek ťažkému a nie moc tvrdému odporu. Chytil svoju pýchu do rúk a hrubo do nej vnikol, rozbitý stôl sa pod ich telami prudko pohol a pískol na drevenej podlahe, ale na tom mu nezáležalo. Schmatol jej za ruku a dal jej ju za hlavu, druhou rukou sa zaprel a potom začal dorážať. Tak silno, ako v tej chvíli len vládal. Vždy si dával podvedome nejak pozor, aby napriek všetkému žene príliš neublížil, ale táto si koledovala, aby vo svojej zúrivosti kašľal na všetko. Opretý v kolenách sa rýchlo a najmä prudko hýbal dopredu a dozadu, potlačujúc ťažke vzdychy, ktoré sa mu drali na jazyk, pretože cítil, že čoskoro to bude, ale rozhodol sa vyskúšať svoju výdrž, ako dlho to v sebe zadrží.
Vyhral nad ňou, vedel to podľa toho, ako hlasno mu začala dychčať do krku – takmer to hraničilo s výkrikmi. Uspokojovalo ho to do najvyššej miery. Čoskoro to už ani on nevydržal a začal roztrasene dychčať. Áno, dal si predsavzatie, že v sebe vyvrcholenie celého dejstva udrží to najdlhšie, ale keď to už prišlo, vôľa každého muža stála za deravé vrece. Niekoľkokrát rýchlo dorazil a potom to naňho prišlo. Bolo to akoby vybuchla sopka nasledovaná až príliš hlasnými stonmi rozkoše, ktoré priniesol orgazmus. Chvalabohu, že vtedy akurát nahlas trieskal vonku hrom, ktorý ho snáď prehlušil. V tele a slabinách mu pulzovalo, ruky sa mu trochu chveli, hold už dlho si takto dobre nevrzol, no aspoň tá zúrivosť ustúpila...teraz bol proste spokojný sám so sebou a výkonom, ktorý podal. Áno, stála za tú záchranu, to bol takmer kompliment pre ňu, ktorý by však jakživ nahlas nepovedal. Ego mala predsa tak vysoké, že by prerástlo aj nebo.  Pozrel sa jej posledný krát do strieborných očí a potom sa od nej vzdialil, pomaly z nej vyšiel a postavil sa na neisté nohy. Narobili celkom spúšť: všade okolo jeho postele bolo rozhádzané oblečenie, pri dverách bola na zemi dýka a teraz tu ležali triesky po stole, ktorý nevydržal ich...vášeň? Jeho znásilňovanie? Ťažko povedať, čo to vlastne bolo. Vzal si zo zeme nohavice a ledabolo si ich obliekol, košeľa bola mokrá, a tak prešiel ku svojej truhle a nejakú si odtiaľ vybral. Zásoby oblečenia sa mu to pomaly ale isto stenšovali a on nemal na nové. To nebolo dobré!

Je opravdu neobvyklé narazit na ženu, která nejde pouze po penězích. I když, co on ví? Vypadá sice staře a otrhaně, ale peněz má dost, a to nejen dnes v kapse. Povolání, kterému zasvětil svůj život i svou smrt, vynáší dost. Stejně jistě jako povolání mladé zrzečky, při kterém si jistě může přijít k lepším penězům. Oba dva ve svém zaměstnání vlastně prodávají svá těla. A v obou dvou případech se takový obchod zajisté musí podepsat na těle i na duši. Jen jeho tělo je už za roky na této zemi podepsané prací, znetvořené, zničené a slábnoucí. A co se duše týče, to už je jiný příběh. Snaží se nepřemýšlet nad tím, jak podepsané tělo a duši má asi tohle děvče. Kazil by tím večer jim oběma a kvůli tomu sem přeci nepřišel. Jen na moment se mihne v jinak vážných, trochu kalných očích zajiskření mladistvého, vzrušeného pohledu, jen na část části vteřiny, při dívčiných slovech. Pokud tohle není pozvání do postele, pak už nic. Má poslední šance se z té situace vykroutit, ušetřit zrzečku zklamání, ale ani na moment neuvažuje se té šance chopit. Alespoň na jednu další noc může ještě okusit mládí. Ne to své, ale mládí krásné ženy, která je zaučená ve svém oboru a zajisté stačila pobrat mnoho zkušeností, navzdory svému útlému věku. Cítí, jak pohledem, kterému unikne jen máloco zkoumá jeho tvář, jeho rysy. Uvažuje, co hledá, na co čeká. Na co si myslí, že ve vrásčité, zarostlé tváři narazí. Mnoho lidí tohle dělá, nebo se o to alespoň snaží, protože on sám není příliš výřečný. Mluví málo a nerad, slova jsou pro něj často úplně zbytečná. A přesto s nimi umí hrát hry, takové, které mu už nejednou pomohli nebo zachránily krk. Od zrzečky by se ale mohl s čistým svědomím učit. Lehce stiskne zuby k sobě, překonává tak to nepříjemné nutkání zavrtět se pod bystrým pohledem, když jej mapuje hlubokýma hnědýma očima, každý kus zahaleného těla, na který jen může dohlédnout. Oči na moment lehce přimhouří. Jako kdyby skrze jeho oči a tvář dokázala přečíst těch několik myšlenek, co se mu honí hlavou. Že odmítnout by bylo hloupé. Ne teď když už je nad všechna slunce jasné, po čem oba dva prahnou. Až na to, že on své touhy nevysloví nahlas. Polkne, než promluví, v téhle chvíli by nebylo vhodné, kdyby mu přeskočil hlas jako nervóznímu mladíkovi, který se v přítomnosti krásné rusovlasé víly ocitl poprvé. "A po čem touží.. Medvěd... To také víš?" Lehce se ušklíbne při použití oslovení, které je očividně mezi ženami velmi oblíbené a zdá se, že je to nezávisle na sobě. Dokáže si sice odvodit původ tohoto oslovení už jen ze své tělesné stavby, ne vždy si je však jistý, zda je to věc dobrá nebo špatná. Možná se takové oslovení nepřiklání výrazně ani k jedné ze stran?
Mlčky poslouchá odpověď na svou spíše řečnickou otázku. Rozhodně nečekal takhle rozsáhlou reakci, ale zdá se, že jakmile se do oceánu slov zrzečka potopí jednou, těžko se pak vynoří zpět do sladké mlčenlivosti. A on poslouchá rád, jen co je pravda. Vlastně by tu ženu mohl poslouchat celé hodiny, než by jej její hlas ukolébal k dalšímu neklidnému spánku. Pohled stočí ke skupince, na kterou děvče poukazuje, spíše ze slušnosti, než z nějakého příliš aktivního zájmu. Chladnou tvář však neudrží, když děvče zmíní, že o něj slyšela. Obočí trochu povytáhne v tiché otázce, možná v náznaku překvapení. Opravdu mezi sebou ženy mluví zrovna o tomhle? Nemá sice pocit, že by se měl mít za co stydět, že by se měl stydět víc než muž, který uteče své těhotné manželce z vyhřátého pelechu jen, aby smočil v nějaké mladé, kozaté kurvě. Ale není si jistý, zda má z takové zjištění mít radost. Zrzečka ovšem očividně radost ze svých zjištění má. "Já už si nepamatuju, jaké to je být mladý," řekne, obě ruce nyní položené na desce stolu, celým tělem se lehounce naklání dopředu, jako by snad měl pocit, že jej děvče jinak neuslyší. Pohledem už nezkoumá její tvář, pouze oči, když mu na rtech zahraje nevinný, letmý úsměv. "Ale teď mám pocit, že je tu možnost, jak si ta léta příjemně připomenout." Protože větší a výraznější ano už z něj nejspíš jen tak nedostane. Není muž slov, ale muž činů a velmi si na tom zakládal.. Inu, odjakživa. Nespouští z ní oči, když vstává. Není sám, kdo děvče sleduje, ale cítí, jako by byl právě teď jediným mužem a ona jedinou ženou v tomhle rozlehlém podniku. Než dojde úplně k němu, zvedne se, židle pod jeho vahou trochu zoufale zavrže. Levou rukou se stále opírá o desku stolu. Je o dost vyšší než zrzečka, hlavu má trochu svěšenou. Sleduje její nenápadné gesto, pravděpodobně určené již jenom jemu. "Zkrotit?" zopakuje, konečně se zcela narovná. Pravou ruku zvedne a lehce se dotkne jednoho z uvolněných pramínků vlasů, zadívá se mladinkému děvčeti do očí. "To by byla škoda." Nakloní se a jen letmo rty zavadí o ty její, jako kdyby z nich ochutnával kapičku sladkého nektaru, vyprovokován zdánlivě nevinným, svůdným gestem.

Lhala by, kdyby tvrdila, že se jí nelíbí ona mlčenlivost provázející každé, prakticky neviditelné gesto - poklep prstů, povytáhnutí obočí, jemně pozvednuté koutky pokaždé, když svými slovy zasáhla srdce vojáka, ať už vtipně mířenou poznámkou či tichým projevem myšlenek vyřčených nahlas. Mladí chlapců doprovázela hlučnost, touha se nepoddat a dokazovat si, jaká rebélie vládne jejich krvi. Často se předháněli v tom, kdo upoutá pozornost zdejších dívek halasným pokřikem či enormě dramatickými gesty hodnými spíše kejklířů než mužům ženatým se zbraní. Ještě nepoznali ztrátu milovaných, strach o svůj život, boj o holé přežití téměř na hranici své existence, kdy by vedli pochyby o své budoucnosti, o víře i Bohu samotném. Muže před ní možná dávno zradil svět a mládí mu bodlo do zad kudlu, opouštějící ho kousek po kousku v průběhu let, na druhou stranu mu nic nepřidalo tolik na atraktivitě jako ten prázdný pohled, chladně stažené rysy a melancholičnost v jistých chvílích, kdy si neuhlídal výraz tváře. V očích Georgine se stal hádankou, kterou se rozhodla rozlousknout stůj co stůj, přijít na to, jaký příběh se skrývá za odtažitostí, ledovou neurčitostí i ramenech svěšenými pochybnosti o sobě samém. Mlčky zkoumá Asherovu tvář, tmavé oči zachytávají každou vrásku, zkušenostmi podepsané vějířky starostí, smíchu i smutku - toho především. Neznala ho příliš, vlastně o něm prakticky nevěděla nic až na pár pomluv, drbů a zkazek, často vedených nad jeho štědrostí k ženám, když jim mince vysypával z koženého měšce na stůl za příjemně strávené společné chvíle. Neznali se důvěrně, koneckonců to ani jeden k takovému aktu nepotřebovali. Šlo o sex, obchod vedený mezi dvěma lidmi, službu poskytovanou jí za pár peněz. Nevelký obnos za pár pomíjivých chvilek slasti, ale i když onen okamžik plný extáze pomine, vzpomínky zůstanou. A kvůli nim sem muži chodívali - pamatovali si, jak se cítili s děvčaty, toužili si onu minulost připomenout, znovu ji prožít, opět za ni zaplatit. A děvčata k takovým zákazníkům uměla být více než štědrá. Zamyšlená nakloní hlavinku na stranu, rudé pramínky zlobivých vlasů pohrávají na rameni, upoutávaje svou nezkrotností pozornost štíhlého ukazováčku, na který se rozhodla jednoho zbloudilce namotat, obmotat si ho doslova i do písmene kolem prstu. Nemusela přemýšlet dlouho - návštěvníci salemského nevěstince se snadno dali roztřídit do několika kategorií: hledači mládí, hledači nadvlády a chlapci, kteří hledaly své mužství výměnou za ztrátu panictví. Nebylo těžké uhodnout, do které bude spadat voják před ní. "Chceš si dokázat, že nejsi tak starý, jak se vidíš. Jak smýšlíš, že tě vidí ostatní. Potají doufáš, že to není pravda, že nejsi odepsaný, jak si představuješ. Hledáš mládí v klíně děvčat, i když tušíš, že zase spadneš do té melancholické nálady a nostalgicky budeš vzpomínat, jaké to bylo, když ti bylo o deset, dvacet roků méně. A někde v hluboko v tobě zaplane touha vzpomenout si, jaké to bylo, když jsi tu, za zavřenými dveřmi, dobýval nitro jedné z nás. Přijdeš znovu se stejnou myšlenkou - že si zaplatíš cestičku ke vzpomínce na dřívější léta." Hrdý hlas pronášel slova lehce, téměř něžně, jako by ho nekárala za to, že spadl do bludného kruhu, z něhož se nedokázal vymanit, protože nebylo cesty zpět. Snad jen odříkání a na to byla mužská mysl oslabená v přítomnosti krásných žen. "A přitom žiješ ve lži." Na kratičký okamžik vměstná svými rty odmlku do monologu pronesného v zamyšlení, oči pátravě zkoumají ty jeho, předklánějíc se centimetr po centimetru vpřed, až se ňadry skrytá pod bílou halenkou přidržovanou tmavou šněrovačkou dotknou dřeva stolu, na kterém zůstává prakticky prázdný korbel s několika zbylými doušky již zvětralého piva. "Každá tady by, bez ohledu na peníze, mnohem raději strávila vášnivou noc s mužem znalým ženského těla a jejich choutek, ač jeho reflexy už nemusí dosahovat takových standartů, jak se očekává od mladších, než být s někým, kdo myslí jen na sebe. A pokud poprosíš, medvěde, řeknu ti malé tajemství."Chviličku, jen chviličku vyčkává než se opět odtáhne stranou, dál od něj, jako by mu prozradila něco ze své minulosti, hravou vzpomínku plnou dětské nezbednosti. "Ale je mi jasné, že toužíš vysvléknout mě kousek po kousku z těch šatů, v dlaních hníst měkké křivky mého těla a hodovat v mém klíně. A to ani nevíš, jakou mám chuť tě..." Nedořekne to. Zákeřně vynechá svá slova a zamlčí poslední poznámku s tichým smíchem mladistvého děvčátka, které se rozhodlo tropit hlouposti po svém a dobírat si muže před sebou svou juchavostí.
"Mládí je stav mysli. Jinak by sis nepřišel dost starý na to, abys za námi chodil." Stáří a spíše jistota ze selhání by ho nutila sedět doma na zadku, nepohnout se z místa ani o píď v představě zahanbení, kterého by se mu dostalo. Pokud měl dostatek energie na to přijít sem, pak jí jistě zůstalo dost i pro hrátky v posteli. "Pojď se mnou a třeba se z toho nestane jen pouhá vzpomínka." Dovádivě se prakticky protočí, sukně lechtá lýtka v melodii kroků, dokud není zastavena jeho vlastní vinou - to ta výška, která jí až příliš snadno učaruje. Milovala vysoké muže, vzbuzovala v nich touhu chránit její maličkost jdoucí ruku v ruce s křehkostí. Zvídavýma očima si neodpouští hodnotící pohled, vnímaje každý dotek včetně nezkrotných rusých pramenů bloumajících po šíji. "Nemyslím si. Třeba chci být zkrocena... Vzdychat, až mě budeš vyplňovat, cítíc tvou váhu na svém těle v plynulých pohybech ve vzájemném souznění pletenců našich těl. Nebo si tě zkrotím já, medvěde." Neodolá, aby neskousla při posledních slovech jeho spodní ret v gestu na povrchu něžném, v hloubce však efektivně provokativním. "Tak mi dokaž, medvěde - chceš strávit noc se mnou, svou studentkou, nebo se zvětralým pivem a děvčaty bez kouska fantazie?" Poslední nabídka, po níž téměř noblesně natáhne ručku vpřed, prakticky jako skutečná dáma, čekaje na zachycení prstů a vtisknutí polibku na hřbet jemné kůže. Taková byla Georgine - malá provokatérka s duší královny vyšší vrstvy.