Město Salem

Vítr si pohrával s jeho copánkem, který měl zapletený z vousů. Nevadilo mu to. Síly přírody byly mnohdy silnější, než samotní lidé. Občas měl nutkání si pohrávat se svým přívěškem a to také dělal, aby nějak zaměstnal své ruce. "Ano pocházím ze severu no lépe řečeno z Norska" s klidným hlasem mu odpověděl na jeho otázku. Věděl, že si toho nejspíš někdo všimne. Severský typ se pozná vždycky. Jeho otec byl také světlý typ, ale jeho matka prý patřila mezi tmavovlasé a celkově tmavší. Otec mu o jeho matce moc nevykládal jenom malé drobnosti. Ivara to nikdy nenapadlo se vyptávat věděl totiž, že jeho otec snášel to snášel špatně, když se měl bavit o zemřelé ženě.
"Jak dlouho tu jsi? Pár dnů nebo měsíců?" snažil se trochu oživit konverzaci, ale moc mu to nikdy nešlo. Nebyl výřečný. S otcem si povídal většinu jen v lese při sekání dřeva a to 90% konverzace neslyšel.

Kdyby jí ještě někdo před několika měsíci zkoušel namluvit, že jednoho dne bude přijímat polibky od odrbaného, na první, druhý, vlastně i jakýkoliv další pohled nevychovaného muže, jehož příslušnost ke kastě se řadí k té prakticky nejspodnější, pak by vrhla pochybovačný pohled směrem k tomu, kdo si dovolil pronést tak značně nespolehlivá moudra. Tvrdit dokonce, že mu je bude oplácet? Měla by ho za blázna. Dříve... Dříve taková byla - chladná, v mnohém směru až arogantní panička z té 'lepší vrstvy', které obyčejní podnikatelé a lidé z města nesahají ani po kotníky. Vzdělaná jako současní vládci země, s plány do budoucna perfektně seřazenými, aby si mohla jednotlivé položky odškrtávat. Teď by vše zahodila pro o něco delší chvíli s ním. S mužem, jehož popis by jí kdykoliv jindy nutil ohrnovat nos a odvracet tvář stranou s mírně našpulenými rty ve viditelném nesouhlasu a pohrdání nad přízemností, s níž se Silas potýkal. Obyčejný muž, lovec, jehož jedinou obživou je nabízet své služby všem s vybraným jazýčkem. Někdo přesně opačný toho, o čem jako malá snila. A co by teď vyměnila za přesně toho vlkodlaka, dravého, dominantního, ačkoliv si nezakládal na drsných způsobech, kdy tvrdá ruka vládne domácnosti. Mručivého, jako je rozespalý medvěd v zimě. V jejích očích? Ne, dokonalý nebyl zcela jistě, ale právě proto imponoval křehké dušičce o to víc - věděl o svých chybách, ale nesnažil se je maskovat, zachraňovat je přeludem z hry světel a stínů. Vhodil jí je do náručí, aby se s nima potýkala sama a přijala je či odmítla. Nebyl hercem jako jiní a v tom se skvěla jeho hodnota. Není divu, že se jí líbil každý polibek, každý dotek jeho rtů na těch jejích, ačkoliv by sama sobě přísahala, že se jedná o tu nejvíce pobuřující činnost, do jaké se kdy zapletla. První polibek - nikoliv galantní a z pohádek, ale naopak toužebný a skutečný, žádný sen, žádná fantazie. Anniny rty už dávno měly okusit sladký elixír podobného aktu, možná od nějakého šlechtice nebo třeba od zahradníkova syna, kdo ví. Nic však nedokázalo změnit tu radost hopkající v srdci, když se ho dočkala od něj. Od muže, o němž snila poslední týdny čím dál tím víc.
"Skutečně nevychovaný." To nejspíš nezmění, stejně jako valnou většinu těch drobnějších či větších zlozvyků, které budou Silase provázet po hodně dlouhou dobu. Možná po zbytek života. "Nebudeš se stydět ani tehdy, když tě za tento čin pokárám?" Do hlasu se vrátila ta hravost, ještě před chvilkou ztracená, jak jí vzal zemi pod nohama. Šedavé oči si ho měří s jiskřičkami odrážejícími se v panenkách, hlavinkla nakloněná na stranu nutí blonďaté prameny lepit se na šíji, přepadávat přes rameno a posunout věneček květin, který z neznámého důvodu ještě po tak bujarém večeru neztratila, po týlu. Na chvíli ji dokázal zarazit a vzít dech z plic. "Udělám to znova." "Ty chceš? Te-tedy... Ty bys... chtěl?" Znělo to jako sen, to malé přiznání, že by jí rád políbil za časného rána, kdy vstávala, aby se připravila ke každodenním činnostem. Že by si našel tu chvíli, aby jí chytil kolem pasu, natiskl na sebe a nechal ji na okamžik zapomenout na svět kolem sebe. Ba co víc - jistě by se culila celý den a nevnímala okolí.
Snad bylo jedině dobře, že jí v další chvíli políbil a nechal zapomenout na dotazy, které se po ten čas hromadily v jejím nitru. Hluboký polibek, v mnohém tak drzý a přesto plný citů, jimž sotva dokázala odolávat. Lépe řečeno? Musela jim podlehnout. Ztracená, kdy jediným záchraným lanem se stal právě Silas, jeho horká blízkost a spalující vášeň svazující je dohromady. Nechala se unášet na vlnách sladkého blouznění, kdy v první chvíli přeslechla dotaz, prosebný jako přání, tajné přání, které by mělo býti vyslyšeno. Zaváhání je patrné, ještě nikdy si k sobě do ložnice nepozvala muže - pro svobodnou ženu se jednalo o něco neslýchaného, pobuřujícího. A tehdejší záležitost v chatce uprostřed lesů... Vzpomínala, jak příjemné bylo tisknout se k teplu, které poskytoval. Dodával jí klid namísto paniky. "J-já... Myslím, že můžeš. Jako spát. Se mnou. Te-tedy vedle mě. V mé posteli." Zakoktaná se v první chvíli ztratí ve slovech a nechtíc tak zopakuje Silasův prvotní návrch, aby jej v další chvíli opravila přesně jako on, zčervenalá ve tvářích. "Budu... budu ráda." Bylo by vlastně divné, když to vezme kolem a kolem, jít si lehnout do prázdné postele po tom všem. Zvláštní, téměř až nemilosrdné vůči nim. "Ale můžeme tu ještě chvíli zůstat... jestli chceš. Než... než se půjdu převléknout, protože v šatech bych spala nerada. Ale tím nemyslím, že spím bez šatů, to ne!" Ve svém zmatení se tak akorát zaplétá do vlastních myšlenek, snažíce se vyhnat představu vlastní nahoty z hlavy. "Spím v noční košili. A-a-a ty... taky budeš. Spát... jako oblečený. Te-tedy ne v noční košili ale... v něčem." Stačilo jí jednou, že vedle ní ležel nahý. Podruhé? Sotva by usnula. "Vím, že je to možná proti tvým zásadám, ale ocenila bych... kdybych mohla dnes večer v klidu spát."

Konverzace začala být fakt vyloženě tichá. To je tak, když se setkali dva nepříliš výhovorní muži. Postával naproti muži, který se mu představil svou přezdívkou a nevěděl co má říkat či dělat. Pár lidí se okolo nich mihlo a počasí vypadalo na pěknou bouřku. Přešlapoval z místa na místo a občas se dotkl svého přívěšku. Věděl, že bouřka bylo znamení boha Thóra. Jednoho z největších božstev, které on uznával. Muž mu začal vykládat cosi o vládě. Neměl o takových věcech přehled a nejspíš to bylo v dnešní době všude stejné. Pokrčil rameny a promluvil "Moc se o takové věci nestarám, ale řekl bych, že to nebude žádná sláva".O takové věci se nestaral ani v Norsku. S otcem měli vlastní život daleko od lidí a nějaké vlády. Nepotřeboval poslouchat takové směšné normy či pravidla.

Jestli je od něj hezké, že nechává svou služebnou odejít dřív, nikdy neřešil. Neměl potřebu se tím zabývat, prostě dělal to, co mu přišlo správné. A správné z jeho pohledu, takže tak, aby se neprozradilo to, že každý úplněk je někde v tahu. Kdyby tam jeho služebná zůstávala i přes noc, tak by jí jistě secvaklo, že něco není dobře, když její pán není každý úplněk doma. Když se ovšem zmíní o tom, že její manžel, tedy nejspíš, nenechává služebné odejít, protože by jim to musel strhnout ze mzdy. "Platím jí tolik, aby to vyhovovalo oboum. Nepřeplácím ani nestrhávám. Dostává tolik, kolik si zaslouží." Pronese a pokrčí jednoduše rameny.
"Pocházíte z Londýna?" Nadhodí otázku, i když odpověď je předem jasná. Zvlášť když to právě zmínila. On sám nikdy v Evropě nebyl, i když jeho otec odtamtud pocházel. Mig se tam nikdy nepodíval a ani po tom netoužil. Nic neznamenalo, že by s rodinou svého otce vycházel. Nejspíš by to tak nebylo, protože jeho otec byl přeci jen aristokrat a pošpinil svou rodinu tím, že splodil bastarda, kterého navíc přijal do rodiny. Nejspíš by se k němu nechovali jinak než Anna.
"Nic se nestalo." Odvětí a ušklíbne se. Nějak si zvykl na to, že ženy mají potřebu mluvit ve chvílích, kdy se to občas nehodí, ale Victorie nebyla v takové situaci. Přeci jen na takovéhle procházce se jen slušelo konverzovat než mlčet. Existovala místa, kde by to bylo méně vhodné. Třeba postel. Tam mu nepřišlo moc vhodné vést sálodlouhé konverzace o tom, jaké je počasí a jak stoupla cena chleba.
Nakonec ale konverzace trochu ustane a oni pomalu dojdou až k jejímu domu. Jeho galantnost je vlastně u konce. Možná mu tohle gesto krapet zlepší karmu, i když on sám o tom pochybuje. Jeden drobný projev galantnosti nezmění nic na tom, kolik špatností za život provedl. "Vypadá to, že jste doma." Pronese a otočí se k ní. Jeho úloha už definitivně skončila a s tím odchází také jeho gentlemanství. Lehce zvedne ruku a pohladí jí po tváři. Musí uznat že je hezká. Taky je vdaná, ale to jemu nijak nepřekáží. Rychle se skloní a lehce jí políbí na rty. "Příště se nepotulujte po podobných uličkách sama." Pronese jenom a věnuje jí šarmantní úsměv, pak se už jen otočí a zamíří pryč. S velkou pravděpodobností zpátky do hospody nebo monžá do bordelu. To se ale Victorie asi nedozví.

Victoria přikývne na otázku ohledně Londýna a oddechne si, když jí Miguel potvrdí, že se nic nestalo - tedy, že ho svým mluvením neobtěžuje. Samozřejmě pak dojdou už domů a Vicky by asi namítala něco k tomu, že ji nemusí doprovázet až k baráku... kdyby to nevypadalo, že Miguel ji chce doprovodit až k baráku. "Ano, jsem doma," přitaká tiše a pohled upře na světlo vycházející z okna kuchyně. "Richard je doma!" prohlásí tiše a přestože tón jejího hlasu by se dal popsat jako nadšený, její pohled je spíše mrtvý a úsměv povadlý.
Vicky se už už chystá otočit, když k ní Miguel zvedne ruku. Victoria sebou lehce trhne, částečně nejspíše očekávajíc ránu, nicméně co následuje, je snad ještě horší. Vícky plaše ucouvne dozadu a pohled jí hned těkne k domu, jako kdyby se snažila zjistit, jestli Richard něco viděl. Okamžitě ji polije horko, pak chlad a pak zase horko. Výčitky ji začnou okamžitě požírat a místo toho, aby se okamžitě otočila na podpatku tam jen stojí a zírá na něj očividně zmatená, lehce ublížená, možná i smutná a někde by se určitě našla část její křehké dušičky, která je na něj naštvaná.
Ještě chvíli po tom, co odejde, tam stojí, zvažujíc snad poprvé v životě, jestli má koule na to jít domů, ale její racionální myšlení je okamžitě převálcováno její naivitou a tak s úsměvem jako kdyby se nic nestalo zamíří dovnitř. "Richarde?" zavolá mezi tím, co si sundává plášť. Co následuje asi není těžké uhádnout, proto není nutné to popisovat. Výkřiky není třeba očekávat a snad někde skrze okno ložnice v patře je vidět, co se vevnitř děje, široko daleko ale není nikdo, kdo by s tím něco chtěl udělat. Těžko říct, jestli je Richard naštvaný kvůli toho, že přišla pozdě, nebo jestli viděl, co Miguel udělal, případně obojí, tak či tak už se ale Vicky asi znova dlouho nenechá doprovodit. Ne jen proto, že následky jsou více než bolestivé, ale i proto, že tohle bylo poprvé, co na ni někdo jiný než Richard vůbec sáhnul a Vicky má z toho výčitek až nad hlavu.

Je mu jasné, že mu nevěří, že tohle by mohlo být jeho skutečné jméno. Zaprvé je to znát z jejího hlasu a zadruhé by tomu ani on sám neuvěřil. "Vyrůstal jsem na ulici, myslíš,
že se někdo obtěžoval s tím, aby mi dával jméno?" Nadhodí a ušklíbne se. Jennifer se kupodivu obtěžovala, i když jeho jméno bylo asi to jediné, co mu kdy dala. Ne, že by někdy nebyl rád, kdyby mu dala něco k jídlu, ale nic víc by od ní ani nechtěl. Teď už by od ní nechtěl asi už raději nic. "Ne, vykrádání domů opravdu v plánu nemám. Nejspíš už nikdy." Už tenhle úlet byl až moc, protože  se mu to rozhodně nemuselo vyplatit. Nejspíš měl jen štěstí, že narazil zrovna na ní, i když stejně dál dost pochyboval o tom, že je to pouhá služebná. Proč ale nehrát s ní.
"Zůstat tady? Většina lidí by nenabízela někomu, o kom ví, že je zloděj, aby zůstali v jejich domě." Podotkne a ušklíbne se. Většinou by ho chtěli co nejdříve vyhodit. V horším případě by ho hned následující den nahlásili na stanici a on by byl hledaným. Tentokrát by měl i vlastní portrét a sumu, kterou by odměnou dostal ten, kdo by ho našel. "Navíc mě nenapadá jediný důvod, proč bych tu měl zůstávat." Odvětí a pokrčí rameny. Jistě, možná by se nějaká záminka našla. Teplá a měkká postel. Jídlo. Zlato, které jistě někde v domě bylo. Společnost dívky. Tu by asi víc ocenil Peter než on. Na tohle prozatím moc myšlenky neměl, i když dokázal ocenit dámskou krásu i jejich společnost, nikdy netíhl k tomu, aby skončil s nějakou ženou v posteli.

Jako by ti na mně záleželo. Přes rty však přejde jiná odpověď, mnohem úsečnější, chladnější. Tak odměřená, že by mohla konkurovat všem těm namyšleným rádoby paničkám, které si nevidí dál než na špičku nosu, a ani tam mnohdy ne. "Jako bych snad k tobě něco cítila. Necítím, vlkodlaku. Jsi jen obyčejné povyražení ve dnech plných nudy." Naservírovala mu to s takovou jistotou, za níž by se nemusel stydět největší egoista na světě. Nebo přinejmenším v tomto kraji. Že má před sebou velmi kvalitní konkurenci, o tom nebylo pochyb. Bradička zvednutá dokazovala hrou nezávislost, s níž se pyšnila, vydána světu napospas, aby se jím protloukala, jak jí bylo jen trochu dovoleno, přidrzlá až hanba pohledět. Zelené oči se zlatým odstínem si Miguela měřily, téměř ho vyzývaly na souboj o to, kdo dříve uhne pohledem. Pokaždé měla dostatečně vysoké šance na výhru, ale poměřovat se v podobné soutěži s vlkodlakem bylo o krk, neboť takový čin bralo jejich zvířecí já za výzvu k boji. Poukazujíc na svou jistotu se nebála prohrát a uhnout tváří na stranu, na rtech uražená pýcha a ješitnost. Nelíbilo se jí, co jeho přítomnost s ní dělá. To lhaní... Jistě, byl to hřích, každá bible by to potvrdila, na druhou stranu Georgine nikdy nebyla tou, která by se nebála použít něco tak ubohého a přízemního. Přímo naopak - libovala si v intrikách, v rozsévání přikrášlených historek jen proto, aby se zbavila konkurence, která je v každém bordelu příliš vysoká. Vždy se mohla objevit mladší, hezčí, zkušenější dívka, co zastane její místo a něco takového nehodlala zrzečka dopustit.
Vzhlédne teprve až ve chvíli, kdy je pronesen dotaz, co na první pohled nezní moc sebejistě. Jako by se mu nelíbila přítomnost někoho tak obyčejného v domě, který patřil jen jemu. Na malou chvilku zaváhá, sešpulené rty v němém náznaku přemýšlení dávají jasně znát, že zvažuje všechna pro a proti. Nebyli si blízcí a ačkoliv to byl on, kdo navštívil její ložnici jako první, jednalo se defakto o obchod. Co by z toho dnes plynulo pro ní? Střecha nad hlavou na jednu noc a možná trocha tepla. Na druhou stranu... Byla jen člověk, obyčejný človíček, co se snadno může nachladit a zemřít na horečky. Ta představa ji nutila přiklánět se k té podivné nabídnuté variantě, s níž si nevěděla rady. Muži chodívali za ní, ne ona za nimi. To ona byla lákadlem, nikoliv zlákanou. Jenže buď by byla nucena strávit noc sama nebo si mohla dopřát potěšení z pohybů, jimiž by ji Miguel naplňoval k šílenství. Zadržovat na rtech steny a nedopřát mu sladkou odměnu v podobě ozvěny z přitakání, když by ho souhlasem pobízela k dalším počinům plných vášně a sakra dobrého sexu. Chlad už stačil prostoupit drobným tělem a tím spíš pobídl Georgine k souhlasu. "Fajn, ale jenom tehdy, když mě v noci nevyženeš. Salem není pro osamělou ženu vhodným místem, zvláště ne za temných nocí." Pokud se pamatovali oba dobře, pak jejich první a poslední společně strávený čas vedl k neúnavným hodinám plným hrátek v posteli. Tudíž by se tak nemuselo stát.

Victoria se po poledni vydá z kostela přímo k ROZMLOUVACÍ SOŠE. Ne proto, že by se tam chtěla potkat s nějakým milencem, nebuďme hloupí, Vicky se jednoduše ráda chodí dívat na sochu. Občas tam jen postává a přemýšlí o ničem a o všem, možná dokonce poslouchá, jak její prázdnou hlavou profukuje vzduch, těžko říct. Její dnešní outfit by se dal popsat jako... prudérní barbie. Světle růžová sukně, ladící růžový živůtek s tříčtvrtečním rukávem, korzet krytý bílým panelem s vyšitými růžovými kvítky, samozřejmě nesmí chybět bílé rukavičky zakrývající namodralá zápěstí a těžký, bílý plášť, který zakrývá fakt, že dneska její krozet není utažený tak, jako normálně a že má o jednu spodničku méně - přes ty všechny podlitiny, kterých poslední dobou mívá více, než obvykle, jednoduše nedokáže takovou zátěž na pas a žebra vydržet. Přes to, že je v bolestech, má na rtech přirozený, jemný úsměv, který se dokonce rozšíří, když se u sochy zastaví. Svým příchodem vyruší jen jeden mladý pár, který jí věnuje nevrlý pohled, načež se rychle odklidí. Vicky je asi příliš naivní na to, aby pochopila, že tohle není místo, kam by dívka v její situaci - tedy s manželem - měla chodit přemýšlet.
Co se nějakých výčitek nebo nějakého trauma z Miguela týká, pro Vicky to bylo už dávno a prakticky na to zapomněla, k čemuž jí dopomohlo i to, že se jí při každé zpovědi dostane odpuštění. Richard na to už určitě taky zapomněl a Vicky stejně poslední dobou myslí jen na to, jak moc Richarda zklamala, protože mu ještě nedala žádné děti. Poslední dva týdny to má pod nosem pořád a jakoukoliv jinou normální ženskou by napadlo, že možná díky Richardově násilné povaze děti ani mít nemůže, bohužel Vicky z toho viní akorát tak sebe.
Ve zkratce tedy stojí u sochy, dívá se do prázdna a přemýšlí o dětech, o Richardovi a nejspíše o tom, jak je všechno růžové nebo tak něco.

,,Ty sis mohl dát jméno," odpověděla věcně Phoebe. Ale to bylo přece jedno. Nezáleželo jí na jeho jméně. Přednější bylo, že tu byl, no ne? Pokývla. Lhal jí, což se Phoebe nelíbilo. Ale co měla dělat? Lhář lhářem zůstane. Jen ji zajímalo, jak může lhář někdy získat něčí důvěru. Bylo to vůbec... možné? Kdyby si vylhala celý život, věřil by jí někdo? A věřila by ona někomu. Ale ona teď lhala naprosto stejně jako on. Takže nějaká důvěryhodnost byla ta tam. Nespokojeně se protáhla. ,,To je dobře. Nemuselo by se ti to vyplatit. Myslím, že bys přišel o víc než jen o ruku, kdyby tě chytli..." rozhodila rukama. ,,V takovémhle domě. Však víš, co myslím. Šlechtici a boháči maj nosy nahoru a nenechají nikoho, aby se jim přehraboval v majetku," pokrčila rameny. Jí to osobně bylo jedno. Napsala by si a dostala by od tatíčka démona nové peníze. Nebo spíš od jeho správkyň. Ty totiž chtěly, aby zmizela a ne on. Jemu to bylo jedno. Bral to, jak to bral. Stejně by nakonec skončila pod schody se zlomeným vazem. Oklepala se. Nepříjemný pocit. ,,Jak jsi řekl. Většina lidí a v jejich domě," pobaveně se usmála. ,,Jak víš, že jsem většina lidí a že jsi v mém domě? Já jsem přece služka," vědoucně se usmála. Pak naklonila hlavu. Nenapadá... hm? Tak ho zařídíme. Naklonila se k němu. A pak ho políbila. Vlastně už se dřív líbala, jen nikdy neskončila dost daleko na to, aby se 'pošpinila'. Ono to většinou u toho polibku skončilo. Ale kdo ví, to byla minulost a teď chtěla žít přítomností. Posadila se mu na klín, čímž mu zablokovala únikovou cestu a taky se k němu takhle lépe dostala, než kdyby se skláněla. Jednou rukou se mu dostala na krk a přes ten prsty do vlasů. Její ruce byly hebké jako samet. Ne, tohle opravdu nebyla služka. Ani rty neměla rozpraskané. A že je teď Bruce cítil opravdu dobře. A pokud se nechal, tak cítil i víc než jen rty.

Ukončí hodinu se svou žákyní a jelikož nemá náladu na to, aby rozmlouval s Ariou nebo nedej bože narazil na Doriena, rozhodne se vyjít si na procházku. Obleče si tedy kabát a vyrazí ven ze sídla soudce. Stále mu připadá ironické, že démon bude soudcem, ale co by s tím on mohl udělat. Jen ať si zdejší lidé užijí Doriena v celé jeho kráse. Dokud se to nebude dotýkat přímo jeho osoby, tak s tím Callum asi nic dělat nebude. Opravdu nemá potřebu dělat ze sebe terč pro démonovu zlost jen aby ochránil lidi, kteří si to s velkou pravděpodobností ani nezaslouží. Ušklíbne se a rozhlédne se po okolí. Kupodivu moc lidí nemíjí a ani mu to nevadí.
Jeho kroky míří k rozmlouvací soše, ke které asi moc osamocených lidí nemíří. Co slyšel, tak se tu scházejí spíše páry milenců, kteří se skrývali před okolím. To ale jeho případ nebyl. Jediná osoba, se kterou by se tu mohl scházet měla nejspíše své povinnosti. Navíc jí od jejich tance na Vinobraní neviděl. Těžko říct, čí to byla vina. Možná jeho. Možná její. Možná obou. Prostě se setkali a ani jeden z nich tomu nemohl uvěřit. On s tím měl stále problém, protože nedokázal uvěřit faktu, že Nimue je tady, ve stejném městě, kam ho dovlekl jeho pán.
Dojde k soše a zadívá se na ní. Nepřipadá mu nijak zvláštní a když se rozhlédne po jejím okolí, zahlédne pouze mladou dívku. Vypadala, že je v podobném věku jako Nimue, tedy vzhledově. Ve skutečnosti jí Nimue několikanásobně převyšovala. Podívá se na ní a změří si jí pohledem. Nepatří k těm, kteří by měli dar čtení myšlenek a občas je za to rád. Po zběžném pohledu na dívku, se zadívá zpět na sochu a povzdechne si. Uvažuje nad tím, jak ho jeho konání a rozhodnutí mohly dostat zrovna sem, na tohle místo.

Ušklíbne se a zanoří jí prsty do vlasů. "Ne, o citech se tu opravdu mluvit nedá. Ani jeden z nás jich s velkou pravděpodobností není schopný. Je o tak, jak si řekla. Povyražení. Odehnání nudy." Souhlasí s ní, protože jinak to ani být nemůže. Nesmí být. Nehodlá se poutat k jedné ženě. Ano, sice za rusovláskou přišel už podruhé, ale to nemění nic na faktu, že je nepojí žádné city, pouto, které by stálo za to zachovat. Prostě je to jen rozptýlení ve chvílích nudy a ukojení tělesných tužeb, které nejspíš oba mají. Nehodlá jí tu vyznávat lásku ani slibovat ochranu. K čemu? Neocení to a on jí nebude muset lhát. Navíc se s ním vyspí i bez všech těch sladkých slůvek a slibů. Ne, že by měl problém s tím slibovat nemožné a zabrnkat na správné struny mladých děvčat, ale k čemu by mu byla poblázněná dívenka, téměř ještě dítě. Přejede jí pohledem, jistě, vzdorný pohled i výraz. Naneštěstí pro něj už většinu jejích výrazů a postojů nebere vážně, valná většina z nich je stejně hraná, jen aby zapůsobila na toho či onoho. Klamná slova i výrazy, řeč těla i gesta. Nevěstkám se v tomhle nedá věřit, vždyť se tímhle živý. A ona bude s velkou pravděpodobností jejich královna.
Po jeho otázce je znát, že se zamyslela. Nejspíš tuhle nabídku nečekala o nic víc než on, že ji někdy vysloví, ale stalo se. Opravdu nehodlá stát na dešti a riskovat to, že by zrzka nastydla jeho vinou, jistě by mu to nezapomněla v budoucnosti připomínat. Když vysloví svůj požadavek, ušklíbne se a lehce vyklene obočí. "Ale jistě, zvlášť pro tebe, že?" Pronese a pohodí hlavou. Dobře si vzpomíná, jak mu vyhrožovala se stříbrnou dýkou v ruce. Opravdu mu nesedí do kategorie žen, které by mohl noční Salem ohrozit. Chytne jí za předloktí a rozejde se, vcelku rychle, ke svému domu. Opravdu nehodlá tuhle pauzu protahovat více, než je nutné. "Tak jdeme." Pronese spíš jako rozkaz než oznamovací větu. Z jeho sevření rozhodně nemá šanci se vykroutit, možná že jí zůstanou i nějaké modřiny, ale to on opravdu řešit nehodlá. Ne teď, když většinu krve stejně nemá v mozku.
Cesta netrvá nijak dlouho, zvlášť s jeho dlouhými kroky, díky čemuž Georgina za ním spíše klopýtá než jde. Vejde do domu, kde je ticho, takže služebná už opravdu odešla. Otočí se k rusovlásce a přitáhne si jí k sobě. Rovnou jí políbí, prsty jedné ruky jí zajede do zvlhlých vlasů a druhou jí sjede přes bok, oblinu zadku až ke stehnu. K jeho smůle je jeho ložnice až v patře, kam se budou muset nějakým způsobem dostat. Pootočí se i s Georginou ke zdi, na kterou jí natiskne. Opravdu si nehodlá brát nějaké servítky. Tentokrát jsou v jeho domě a tady se hraje podle jeho pravidel. Vymotá prsty z jejích vlasů a přesune i druhou ruku na oblinu zadku, za který jí chytí a zvedne lehce do výšky. Díky jeho síle to pro něj neznamená žádnou námahu.