Město Salem

Pravá dáma - jak dlouho podobné označení neslyšela? Dříve jí bylo vtloukáno do hlavy, podobně jako způsoby, jimiž měla zaujmout ve společnosti pouze v dobrém slova smyslu, působit jako jedna z davu, nevybočovat tolik, aby se stala předmětem klevet a drbů zhýčkaných paniček vyšší společnosti. Seď rovně, stůj vzpřímeně, ruce polož do klína, talíř s polévkou nakláněj od sebe, čaj podávej v ozdboném keramickém servisu... Podobný život přinášel nudu a tu Georgine nenáviděla. Toužila vzdorovat systému, prve otci a pak i celé společnosti. Zjistit na vlastní pěst, čím vším může uvést ostatní do rozpaků, ať už se jednalo o témata při konverzaci nebo obyčejná gesta, neslýchaná a neviděná v očích těch 'lepších'. Slabý úsměv rozkvete na rtech, nostalgický, jak se zastavuje ve vzpomínkách na doby tak dávné, že by se mohly odehrávat v minulém životě. Možná tomu tak i bylo. Možná její původ spadal do jiného života a nyní žije příběh někoho jiného, jehož scénář existence si vysnila. Kočičí oči se pozvednou, vyhledávaje působivnou mužnou tvář mladého vojáka, toho troufalého kazatele o společenských způsobech, dle nichž se Georgine propadala na samotné existenciální dno. "Záleží, koho ona 'pravá dáma' očekává, nemyslíš? Manžel, milenec... Nemá důvod skrývat své tělo, které tolik obdivují, hýčkají, milují... a jsou na něm závislí. Nebo se mám snad stydět a jako plachá husička se skrývat, dokud si nenajdu manžela?" I jí samotnou onen hloupý vtip pobaví, že se nad tou představou musí zasmát tichounkým, melodickým smíchem. "To bych z tohohle pokoje už nikdy nevykročila." Pokrčením ramen vhodila ručník do ringu - je nevěstka a ví, jakou budoucnost si pro ni život uchystal, pokud se s tím sama nerozhodne něco udělat. Kdo by chtěl za ženu holku, která roztáhne nohy před chlapem, co jí hodí pár zlatých mincí na noční stolek? Kdo by vůbec o podobné myšlence uvažoval? Blázen leda tak a těch se v Salemu vyskytovalo pomálu.
Stále ho nepouští dál, nemá důvod - nedal jí jediný, aby byla nucena mu otevřít dokořán a pozvat toho strážného do svého života. V jejích očích se stal figurkou, s níž toužila manipulovat, ale zatím nepřišla na správný způsob, ačkoliv odhodlanost, s níž opětoval pohled, odmítaje sklouznout byť jen o centimetr níž, jí lákala. Nahlodat ji, zmírnit a nejlépe zatřást s jejími základy natolik, aby se zřítila v povaze domečku seskládaného z karet. "Ráda bych znala ten tvůj. Nebo na něj mám přijít sama?" Že by malá výzva? Ať tak či onak, v jejím srdci zaplála radost nad možností ozvláštnit si den. Pro někoho by byla vražda dost i na zbytek života, ale pro rusovlasou nevěstku? Záležitost téměř všedního dne. Znala smrt, sama tančila při jejím okraji, kdy každou chvilkou, každým okamžikem mohla ztratit rovnováhu a spadnout do chřtánu hladového konce. O to víc kolem tohoto cizince zaplane pocit vzrušení ze slov, jimiž ji pokoušel umlčet. Důraznost v řeči milovala, zvláště když si sama hrála se slovíčky. Drobný projev dominance, nikoliv fyzické, ale pouze připomínající, kdo je tady v celé této hře pánem. Ale zvláště ten pohled - ty tmavé oči prozrazovaly více než by si byl ochoten připustit. Být hloupá, neznalá, možná jen pověrčivá káča, pak by se bála, stáhla a omluvila se s vidinou mlčení na toto téma do konce svého života. Georgina nikoliv. Cosi v jejím pohledu se změnilo, vtáhl ji do děje, o němž měla téměř jen matnou představu, tak dlouho se to zdálo. "Že bych někomu šlápla na bolístku?" Nadále pokouší, hlas tichý, přímo vyzývající k odpovědi, k prosté reakci v mimických svalech. Miguelova hodnota se rázem zvedla z nuly na... přibližně padesát procent a to u téhle dívky znamenalo více než dost. "Mužská ješitnost je zábavná... zvláště u tebe."
Nespouští z něj pohled ani na vteřinku, stále hledá cosi nevyřčeného, ukrytého pod tou maskou tvrdého chlapce zákona, za nímž má stát celá stráž, momentálně rozprchlá po městě, kam je nohy zanesly. Vždy ji vzrušoval pocit nebezpečí, sama do něj ráda skákala nohama napřed, aniž by hleděla na jakékoliv následky a její současná situace vše potvrzovala i s pečetí. Není snad nic nebezpečnějšího než smlouva s démonem. Ale Miguel tomu všemu mohl zdatně konkurovat skrze přirozený jižanský šarm a charisma, ač ho v tichosti své hlavinky stále nazývala hovadem a jinými synonymy, jakých se nahlas ještě nedopustila vyslovit. Prozatím... Oči sklouznou za vojákovo rameno, čelíc pohledům svého šéfa, momentálně razantně gestikulujícího natolik, že svým chováním zrzečku zchladil a odradil od jakéhokoliv škádlení s mužem stojícím proti ní. Tak blízko, téměř na dotek, že by ho stačilo chytnout za látku košile, vtáhnout dovnitř a... Inu, o tom všem by si ty čůzy venku mohly jenom nechat zdát. Sladká myšlenka, ale příčí se jí podobným způsobem jako poslechnutí rozkazu. "Prostě jsem ji našla, nic víc. Žádné záhady u toho nehledej, vojáku." Neměla ráda výslechy, hlavně ne tehdy, když se cítila zahnaná do kouta. Čím víc se jí pokouší dostat pod kůži a nasměrovat si to k ní, tím víc nedůtklivější podtón v sobě Georgine nalézá. "Co když ti zabouchnu před nosem? Dostal by zabrat víc tvůj čumák nebo ego?" Zlomyslný úsměv je vše, co ze sebe dokáže v tento moment vykřesat. Nelíbí se jí ona pozice, do níž je postavena, necítí se jako královna nad věcí. "Georgino!" Nazlobený hlas si sebou nese cuknutí, nikoliv bázlivé, jak by se mohlo zdát, ale rozhořčené nad tím, že se s ní zachází jako s póvlem, jímž není. Ne dle sebe. "Fajn. Chceš dovnitř? Zaplať. Znáš pravidla."

"Kdyby sis hledala manžela, tak bys do tohohle pokoje nikdy ani nevkročila." Opraví její slova dle svého. Žádná dívka, která se sníží k tomu, aby prodávala své tělo netouží po manželovi. Většina z nich se vzepřela muži, ať už otci, bratrovi či milenci. Proto taky skončili na ulici. Nevidí jiný důvod, proč by je někdo nechával napospas jejich osudu. Jistě, jedinou výjimkou by mohli být sirotci. O ty se nikdo nestará, ale přesto je více způsobů, jak se v tomto městě uživit než tím, aby pracovala v bordelu. Jakáto ironie, většina nevěstek v domě tu byla proto, že se vzepřela mužské autoritě, ale přežívala jen díky mužské slabosti pro jejich krásu. Muže ze svého života nedostali a bez nich by nepřežily. I kdyby se nějaká z nich umoudřila a byla ochotna uznat mužskou nadřazenost, stáhnout ocas mezi nohy a omluvit se tomu, koho urazila a komu se vzepřela, přijal by jí snad zpět? Těžko. Byla poznamenaná a pošpiněná. Život nevěstek nebyl žádný med, Miguel to moc dobře věděl. Potkal jich dost na to, aby si udělal obrázek o tom, proč většina z nich skončila tam, kde byly. Mohly si za to samy.
Jak dlouho to už je, co naposledy někoho o něco prosil. Byly to už roky, naposledy, co si vybavoval a myslel to vážně, to bylo u matčina lože. Chřadla mu před očima a on nedokázal nic udělat. Zemřela mu v náručí a on jí tehdy prosil, ať neodchází, ať ho s jeho prokletím nenechává samotného. Jeho žádost zůstala nevyslyšena, jeho matka zemřela a opustila ho. Nechávaje ho napospas všem stínům v jeho duši a kletbě, která ho sužovala kvůli ní. Od té doby neprosil, a pokud ano, nikdy to nemyslel vážně. Stejně by jeho prosby zůstaly nevyslyšeny jako ta poslední, protože většina věcí, za kterou pro něj mělo smysl žadonit, nebylo možné dostat. "Chceš mě slyšet prosit? Žadonit? Zasluž si to." Odvětí jí šeptem a ušklíbne se. Co by vlastně zrzavá nevěstka před ním musela udělat, aby prosil? Ani on sám o tom nemá jasnou představu. Možná bude stačit málo, možná se to rudovláska nedozví nikdy. Přesto hodil rukavici jako výzvu. Je jen na ní, pokud jí přijme. Jeho pohled ztvrdne, když ignoruje jeho upozornění a dál provokuje. Bolístka? Jen těžko by tak mohl nazvat prokletí, které na něj uvalila vlastní matka a částečně byl na vině i otec. Ne, nedalo se to zmírňovat na bolístku. Ta by po sobě nenechala šrámy na těle i na duši, která se hojí vždy o dost pomaleji. Kdyby věřil v to, že někde nad ním existuje Bůh, asi by byl přesvědčen, že ho nenávidí. Jak by totiž mohl dopustit, aby se mu stalo něco takového? Neudělal za celé své dospívání nic, čím by Boha mohl pobouřit, snad kromě svého narození. Za to ale ani on nemohl. Přesto její otázku nechá bez odpovědi. Je mu jasné, že jakákoli odpověď by jí jen povzbudila v tom, aby se dál vyptávala a rýpala. Možná i ticho bude jasnou odpovědí a ona ani tak nepřestane. Přesto to bylo to nejlepší, co jeho úvah šlo udělat.
Ješitnost. Jistě, to bylo něco, co nebylo cizí žádnému muži, ať už tvrdil cokoli. Někoho bylo snadné urazit, dotknout se ho. Miguel k takovým mužům nepatřil. Dříve možná ano, ale léta mezi vojáky ho otupila. Lhostejnost vůči urážkám i narážkám na jeho osobu ho už nedokázala rozhodit. Navíc sám dobře věděl, že to povětšinou ani urážky nejsou, bylo to prosté konstatování faktu a jeho chování. Alkoholik. Hrubián. Opilec. Hovado. Bastard. Zkurvysyn. Spoustu lidí pro něj nacházelo spoustu jmen. Mohli to být náhodní kolemjdoucí, hosté v hospodě, spolubojovníci, přátelé i jeho macecha či nevlastní bratři. Bylo těžké najít slovo, které by ho opravdu urazilo a urazilo tak i jeho mužskou ješitnost, která právě rudovlasé nevěstce před ním připadala zábavná. Netušil čím a bylo mu to i fuk. "Její smrt je jedna velká záhada." Zašeptá tak, aby ho neslyšel majitel bordelu za ním. Na tváři se mu objeví menší úsměv, když si všimne ostřejšího podtónu v jejím hlase i záblesku nepohodlí v očích. Zalekla se snad? Opravdu měla se smrtí mladé nevěstky něco společného? To však byly pouze jeho domněnky. S těmi jí nic nedokáže. Stejně nemá důvod to dělat, vždyť už uzavřel tichou dohodu s majitelem nevěstince a ač se o něm může říkat cokoliv, Miguel je muž, které drží své slovo. Nějakou čest si stále ponechal. Navíc by byla škoda předvést mladou rudovlásku před soud, který by jí mohl shledat vinnou z vraždy, i když by se tak s velkou pravděpodobností nestalo.
"Nezabouchneš." Odvětí možná až s moc velkou jistotou v hlase. Možná to jí vyprovokuje k tomu, aby ty dveře zabouchla, ale něco uvnitř něj mu říká, že to neudělá. Kdyby totiž chtěla, zabouchne ty dveře už dávno a ona to musí vědět stejně dobře jako on. Mohla by se vzepřít svému šéfovi nehledě na následky, vždyť už se jednou musela někomu vzepřít, jinak by tu dnes nebyla. Kdyby mu ale opravdu zabouchal před nosem, ranilo by to jeho ego a taky by ho to zklamalo. Jistě, možná by z toho blízkého seznámení s dřevěnými dveřmi odešel s přelomeným nosem, ale to by se vcelku rychle zhojilo vzhledem k jeho regeneraci. Jeho ego na druhou stranu je úplně něco jiného. Ušklíbne se a mávne na majitele bordelu, aby toho nechal. "Zaplatím až budu vědět, že stojí za to zaplatit. Ber nebo nech být." Odvětí a nabídne jí další výzvu. Sama říká, že je vybíravá, takže musí věřit ve své schopnosti. Buď má dostatek sebedůvěry, aby mu dokázala, že stojí za to si zaplatit nějaký čas s ní, nebo si nevěří natolik, aby to riskovala. Pousměje se a lehce pozvedne obočí v náznaku, že nemá moc na výběr. Buď trochu ustoupí ze své hrdosti, nebo přijme urážku svého ega a svých schopností.

"Já nejsem ta, která žebrá. Neprosím... nikdy." Nikdy ji k tomu nepřinutili - ať už otec, milenec... Kdokoliv. pokaždé odešli s prázdnou a mohli si jen a jen představovat, co by musela tahle ohnivá dívka zakusit, aby z jejích rtů splynulo to hloupé, prosté slůvko, jakým se po světě rozhazuje dnem i nocí. Se svou vrozenou tvrdohlavostí se odmítala poddat nátlakům veřejnosti, společenského postavení i pohledům, přímo vybízejícím k tomu, aby pootevřela ty sladké rtíky a pronesla, pro ni zakázané slovíčko. Ať už v běžném životě, kdy si šla něco koupit, nebo v posteli, neboť žádný muž jí nedokázal uspokojit natolik, aby žadonila. O co? Přídavek? Nebo ukončení toho trápení, kdy mohla mít vrchol téměř nadosah a přesto se stal vzdáleným? Už příliš dlouho nezažila extázi ze slastného okamžiku spojení dvou těl - na to jí chyběla ta dravá vlkodlačí vášeň, o níž se dobrovolně a prakticky bez rozumu připravila. Rozsévat smrt se kdysi zdálo špatné, prokletí skutečně naplnilo svůj smysl a Georgine se ho rozhodla vzdát, uzavírajíc smlouvu s ďáblem samotným. Teď? Po takové době? Zdálo se to jako hloupost, nesmyslné gesto rozmazleného fracka. Tolik toužila vyměnit tu prázdnotu v sobě za bolest z transformací kostí, všechen ten chlad za vášeň z doteků, smyslového cítění, co jí tolik chybělo. Vdechnout něčí vůni a hledat v ní ty letmé podtóny čerstvě posečené trávy, čerstvého pečiva a opracované kůže. Dotek vody ozkoušený hravým jazýčkem.
Záviděla mu a zároveň žárlila, aby jím mohla pohrdat a nepouštět si vojáka k tělu s chabou výmluvou, že jí nesahá ani po kotníky. "Nebudu se snažit o to, abys mi kňučel u nohou jako zraněné štěně. Proč bych to měla dělat, když stejně přiběhneš sám." Toužila ho popíchnout, dát mu najevo, že nad ním drží nadvládu, i když to nemusela být vůbec pravda. Ale ve chvíli, kdy by se obhajoval? Předhazoval jí svůj pohled na svět? Věděla by, že má vyhráno. Muži i ženy v tomto byli stejní - pořád si toužili dokazovat, že jsou silnějšími než jejich protivník. Ve slovíčkách, v gestech, v činech samotných. Některé život naučil nesklonit hlavu, nemísit se s davem jako tupá ovce. Ale možná že to ticho bylo mnohem lepší. Cítila, že se mu dostala pod kůži, že zaútočila na místa, která se snažil skrýt před ostatními. Spokojená sama se sebou si pouze odfrkne, povrchně nad tím, že s ní odmítá hovořit. Téměř jako by jí urazil. Téměř.
Teprve tehdy sklopí pohled k zemi. Hra na nevinnou oběť? Možná. Co by neudělala pro trochu vzrušení. "Její ztráta se nás všech jistě dotkne." Jí? Sotva. Nesnášela tu malou mrchu, podlejzavou, s rukama malé chamtivé mrchy, přivlastňující si cokoliv. "Ale ne ty, kterým šmejdila po pokojích a snažila se je okrást." Celkem mimoděk vhodí do konverzace informaci, co mohla celou situaci stočit jiným směrem, naprosto odlišným. Nešťastná nehoda by se rázem mohla změnit v plánovanou vraždu. Útlá ramínka se zlehka nakrčí, celá ta věc se jí přeci tak úplně netýká. Kdyby se mělo tvrdit, že i jí šmejdila po pokoji a zkoušela tam krást? Popřela by to. Proč na sebe házet vinu, když se může zbavit ostatních. Čím méně holek, tím více klientely pro ní. "Copak, to ti snad velevážený majitel nesdělil? Ani ty nádhery tam dole?" Sarkastický úsměv krášlí plné rty v jedovatém počinu, musí se zasmát nad tou dokonale přihlouplou hrou, kdy se ocitá v roli svědkyně, nikoliv vraha. "Že se tu děvčatům ztrácí věci a že už jednou byla... přistižena? Mhmmm... To jsou mi věci." Nešla za to pod kudlu, jak by se dalo čekat. Výhružka, že skončí na ulici a zaplacené odškodné do kapsy majitele stačilo pokrýt 'škody'.
Víc informací nevynese ven, ať si chlapeček pátrá, když je tak zvědavý. A tak egoistický. Že by takové frajírky měla v lásce? To se říct nedá. Snad i proto mu věnuje úsměv, ledově chladný, co na okamžik, na kratičký okamžik pookřeje a změní její tvář v éterickou dívku, jemnou, krásnou, nikoliv vášnivou a smyslnou, za jejíž maskou se do této chvíle skrývala. Mírná plachost v očích, výraz lapené laně. Že by jí zahnal do kouta? Nechala ho váhat, dávala mu pocit, že nad ní vyhrál, když se dveře o pár čísel pootevřely. Rusovláska o krůček přistoupí, natahujíce se k jeho uchu stejně tak, jako tomu udělal on před maličkou chvílí. "Mám v ruce lepší karty... vlkodlaku." Přesně v ten samý moment skončí rázně zabouchnuté vojákovi před nosem, i se škodolibým smíchem za nimi. "Tvoje smůla, vojáku." To děvče jistě muselo být spojencem ďábla, jak zákeřně si počínalo, že i osud na ní byl krátký. Sama na nic nečeká - přiskočit k posteli a zpoza uvolněného prkna dole pod ní vytáhnout prokletou dýku, zastrčit si ji za korzet a tiše doufat, že jí neprobodne skrz na skrz, trvalo jen chvilku. Horší bylo prolézt otevřeným oknem ven a sledovat zem pod nohama. Nacházela se vysoko - dost na to, aby si mohla něco zlomit a při nešťastném pádu se i zabít, ale větší šance byla, že přežije. Zvlášť, když by se jí povedlo spadnout do sena o metr a půl dál nalevo. Měkké přistání by zaručovalo jistotu vítězství a možnost utéct tomu holobrádkovi. Ještě naposledy se ohlédne za sebe než učiní krok do prázdna a skočí.

"Každý někdy prosí, nebo prosil." Odvětí a ušklíbne se. Nemusí to být nutně žádost k člověku, nebo k Bohu. Prostě jen do ztracena. Tajná přání a tužby, o které člověk žadoní. Každý by si našel nějakou touhu, o kterou by dokázal prosit do nekonečna. Jistě, v určitém okamžiku bytí se může něco v člověku zlomit a přestane věřit, že je možné, aby se kdy tato tužba splnila. Přesto ten člověk prosil. Toužil po něčem tak moc, že ho to donutilo žadonit a slibovat cokoli na oplátku. Její další slova ho rozesmějí. Přehlédne použití slova štěně a nechá tichý melodický smích prodrat se jeho hrdlem ven. Není pejsek, aby za ní běhal, kdykoli si tahle rusovláska usmyslí. S psem opravdu nemá pranic společného. Jen málokdo by ho označil za věrného a poslušného a málokdo by ho chtěl natrvalo do domu. Vždyť i vlastní otec raději vykázal jeho než jeho bratry, aby se nenarušovala harmonie v sídle. "Nejsem pes, abych běhal, jak někdo jiný píská." Poznamená, i když to vcelku hraničí s jeho povoláním, kde by měl poslouchat rozkazy od svých nadřízených. Přesto je dosti patrné, už z toho, jak ho našla postávat před kasárnami, že náplň práce si vcelku uvolnil a poupravil tak, aby vyhovovala jemu. Ne, opravdu není cvičeným psíkem, který dělá všechno, co se mu přikáže bez toho, aby se zamyslel.
Jejím hraným uražením se nenechá zmást, tahle žena s ním hraje hry od chvíle, kdy za ním přišla ke kasárnám. Vypadalo to, že je v tom přebornice. Ve slovíčkaření, hraných pohledech, i každý její pohyb byl s velkou pravděpodobností jen součásti jiné, větší hry, kterou si s velkou pravděpodobností užívala. Jak jinak by se taky měla děvka zaměstnat přes den, jak by rozptýlila tak pomalu utíkající čas. Možná, že si právě ten čas zkrátila zabitím mladé dívky, která ač měla nenechavé ruce, byla nevinná. Sleduje jí s pobaveným pohledem, jak hází vinu na každého kromě sebe a možná si ani neuvědomuje, jak okatě její chování vypadá. Ona by měla být jen nevinný kolemjdoucí, který má pokoj poblíž schodiště? Samozřejmě, její laní oči a maska nevinnosti asi obměkčí každého. Tedy téměř každého. Odvádět pozornost na každého kromě sebe šlo velice dobře, když člověk věděl všechno o tom, co se stalo. I to, co nemohl vědět nikdo jiný, než-li ten, kdo u toho byl.
Nakonec to není ani její postoj, výraz, pohled, který ho vyvede z míry, ale jedno jediné slovo. Pojmenování pro to, kým je a co je zač. Kletba, která na něm ulpěla a jejíž vinou je tím, kým je dnes. Stačí jedno jediné slovo, aby se zarazil a nebýt sluchu, který zaznamenal rychlý pohyb dveří a reflexu, díky kterému se včas odklonil, měl by teď přeražený nos, ze kterého by nejspíš crčela krev ve velkém. Chvíli zírá na dveře a slyší brblání majitele za ním, který pronáší něco o tom, že tohle si Georgine ještě vypije a potáhne na ulici. Tomu se musí chtě nechtě ušklíbnout, velice pochybuje o tom, že by snad rusovlasá nevěstka nebyla při jeho další návštěvě ve svém pokoji. Ano, bylo tu spoustu krásných dívek a žen, ale většina z nich byla prázdná z dlouhé doby, kterou strávily jen prodáváním těla, ale o svého ducha se nestaraly. Oproti nim měla zrzka elán, který muže provokoval. A to bez rozdílu. Mohl to být muž mladší než on, nebo i starší. Účinek zůstával stejný. Slyšel její kroky po pokoji i smích, který mu předtím věnovala, zvuky jako by něco dolovala a zvuk dřeva třoucího se o dřevo.
Nebyla to touha po něčem víc, co ho donutila sáhnout po klice a  vtrhnout tak rusovlásce do soukromí. Nebyla to touha skončit s ní v posteli nebo s ní i nadále slovíčkařit. Byla to touha po vědění. Konkrétně po zjištění toho, jak poznala čím je. Nikdo to nevěděl, nikdo to dodnes nepoznal, pokud nebyl stejný jako on. Miguel si byl jistý, že ona vlkodlak není, tak jak mohla poznat, kdo je. Vešel do pokoje ve chvíli, kdy zrzka stála v okně a připravovala se ke kroku do neznáma. Pokoj nebyl nijak velký, takže stačilo pár rychlých kroků a nacházel se u okna. Jeden rychlý pohyb a svíral v ruce nadloktí rusovlásky, která teď visela v prázdnu a jediné, co jí drželo ve vzduchu, byla právě jeho ruka. Občas bylo jeho prokletí i přínosem, třeba v tuhle chvíli děkoval vlkodlačí síle za to, že by rusovlásku mohl takhle držet klidně celý den a neměl by s tím problém. "Nebylo tu pro dnešek už dost tragických nehod?" Nadhodí otázku, jako by konverzovali o počasí a ne o lidském životě a rozhodně v jiném prostředí než v situaci, ve které se nacházeli. Byl to konverzační tón, který se užíval na různých společenských událostech. Neutrální, vkusný a klidný. Díval se na dívku pod sebou, která mu momentálně připadala drobnější, než ve skutečnosti byla. Možná na tom mělo zásluhu i to, že celou její váhu unesl jednou rukou, což sice u vlkodlaka nebylo nijak neobvyklé, ale pro pouhého pozorovatele by to mohlo být zajímavé. Opře se jednou rukou o parapet okna a zadívá se zrzce opět hluboce do očí. "Jak to víš?" Zeptá se tichým a hlubokým šepotem.

Útěk mohl znít jako vysvobození, ačkoliv nebyl. Nikdy jím nemohl být. Pouze své problémy odstrkovala stranou, vyhýbala se jim namísto toho, aby jim čelila tváří v tvář, odvážná jako kdysi. Georgine měla pocit, že utíká celý život, že se pokaždé skrývá před něčím, co se jí zdá neřešitelné, smůla lepící se na paty. Prve před svým statusem ve společnosti, poté před nátlakem otce na správné vychování v křehkou dámu, časem před vlastní existencí vlkodlaka. A později? Před rozséváním smrtě plnými hrstmi, kamkoliv se podívala. Život vlkodlaka, zvláště tak vášnivého, jakým zrzka byla, dokázal nadělat víc problémů než přínosů, stačilo se podívat na Reeda a jeho bratra, jemuž zničila život. Tehdy jí poprvé dohnalo svědomí, zaútočilo na slabou, chvějící se dušičku - poprvé si přála být obyčejnou, nikoliv monstrem. Nikým neviděná proplakala noci, utopená v hořkých slzách vlastního přičinění. Zařekla se svého já a upsala se pro vidinu normálního života, co se najednou zdál nudný, příliš stereotypní a vesměs ubohý. Víno nechutnalo tak sladce, tělo nehřálo tak jak mělo, emoce otupěly. A s nimi i Georgine. Ten elán, jež si uchovávala, byl slabým odvarem toho, jaká byla dříve - mnohem impulzivnější, zarytější, vášnivější. Dokázala si hodiny a hodiny hrát, investovat čas do hry na spinet, housle nebo do postelových hrátek. Chybělo jí to a ta ztráta se podepisovala v ledovém srdci, vyrytá do kamene.
Krok vpřed se zdál váhavý, když určovala směr. Na okamžik se zdálo jednodušší skočit dolů, pod sebe, namísto vybrání si kupy slámy. Doufat, že smrt bude rychlá a srdce přestane tlouct během několika málo vteřin. Přesně ten okamžik si vybral voják pro vpád do jejího pokoje, pro vnucení se do jejího života. Poslední ohlédnutí, s nímž zahlédla jeho tvář, pohlednou, o tolik živější než před kasárnami. Zdálo se to tak dlouho a přitom uplynula sotva hodina, možná jen půl. Nezavřela oči. Odmítala učinit tak bláhový krok a nepoprat se s tím, co jí tam dole čeká. Jenže jí něco strhne zpátky, v paži bolestivě škubne a dívka chtě nechtě vyjekne nepředstíranou bolestí. "Co to děláš? Kdo se tě ptal?" Odpověď znala - nikdo, sám se rozhodl. Možná kvůli hromadě papírování, možná pro další vyšetřování, které by se ukázalo jako ztráta času. Nebo jen netoužil mít na krku smrt někoho tak hloupého, jako byla drobná zrzka s kočičími kukadly. "To bolí!" Instinktivní postěžování si na nepříjemné pocity v natažených svalech, nutí Georginu se mračit, ač by se víc měla zamýšlet nad místem, kde se houpe. Kdyby jí pustil, nedopadla by zrovna bezpečně, neviděla pod sebe skrze spodničku a nešťastný výběr místa pro svůj skok. Její pokoj v tomto nebyl zrovna tím nejlepším, jaký si mohla vybrat, ale poskytoval vždy dost výhodný prostor pro obhlédnutí situace v nevěstinci.
"Hodláš mě tu nechat viset celý den?" Prsknutí, naštvané a pěkně protestující proti tomu, v jaké situaci se nyní nachází. Od pohledu se jí nelíbilo, že ji má takto v hrsti a její život leží v jeho milosti či naopak nemilosti, jak s ní naloží. "Vytáhni mě a možná ti to řeknu." Blafovala či nikoliv? Těžko říci. Skrze vzeklé jiskřičky v jejích očích bylo sotva poznat, zda svá slova myslí natolik vážně, aby je dodržela, či s ním zase hraje jednu ze svých her. Na druhou stranu... Mohla víc ztratit než získat. A život, ač se jí mohl tisíckrát nelíbit, měla prozatím ráda. "A rovnou můžeš zavřít dveře. Když už tě mám mít v pokoji, tak ať mi tam nenakukuje každá rajda v tomhle domě."
Dával si na čas, ne že ne. Ale konečně se začalo něco dít a ačkoliv málem skončila na kolenou, alespoň už nevisela nohama ve vzduchu. "Gentlemanství tě tedy opustilo velmi rychle, když dámu nedokážeš vzít ani do náručí." Ne, nemůže si odpustit do drobné rýpnutí, s nímž nakrčí nosánek posetý sprškou pih, dávaje tím najevo, jak neslušně se vlastně zachoval. Avšak alespoň čeká, až se dveře skutečně zavřou, i když ke slovu se zatím nemá. Dál se drží v blízkosti okna, sledujíc toho mladého muže a jeho chování. "Nejsi můj první vlkodlak. A jistě ani ne poslední. Poznat vás není tak těžké." Zatím neříkala vše, nebyl důvod. Vzpomínky tížily, srdce zpomalilo svůj tep vnitřním žalem a snad jen oči prozrazovaly, že ví něco víc než mu vypovídá. "Kůži máš teplejší než ostatní... Jsi náchylnější na zvuky, světlo... A ten pocit, touhu z lovu, chceš utopit v alkoholu. Jak říkám, nejsi první, kterého jsem potkala." Což ji tak jako tak házelo do zvláštního světla - pokud znala ostatní, jak to, že stále ještě žila.
"Chybí mi to..." Tichoučké špitnutí, sotva slyšitelné, opustí růžové rty, momentálně skousnuté zoubky, na tu dobu zářivými jako perličky. Celá se zdála ztracená, všechna ta radost, to dobírání, ta odhodlanost z ní vyprchala, když hleděla kamsi do prázdna k posteli, aniž by si uvědomovala směr svého pohledu. Viditelně zraněná na duši, bez her, bez předstírání, jak je se vším nad věcí. "Ty vjemy... emoce... cítění..."

"Zabraňuju tomu, aby ses rozplácla o dlažbu na ulici. I kdyby ses odrazila veškerou silou, kterou to tvoje drobné tělo dokáže vyvinout, není jisté, že bys dopadla do té kupy sena, kam jsi nejspíš chtěla. Odsud se to zdá jako dobrý cíl, ale proti tobě tu hraje spoustu věcí." Odvětí jí, protože mu stačí jediný pohled na to, aby odhadl, o co se drobná zrzka pokoušela. Pokud tedy jejím úmyslem nebylo přesně to, co by se stalo. Smrt na dlažbě pod okny bordelu. Žádná sláva. Ani pro nevěstku. Navíc by to byl s velkou pravděpodobností on, kdo by se musel o tuhle věc postarat. Na dnešek si těch tragických nehod užil až dost. Čeká ho ještě nějaké papírování, které mu ušetřilo pojmenování té situace v hale jako nehody. Kdyby to nazval vraždou, bylo by to o mnoho náročnější na všechny ty lejstra. "Neříkej, že taky cítíš bolest, protože to bys pak cítila i další věci. Dávej si na to pozor." Upozorní jí na tento zjevný fakt. Možná se rudovláska snaží na své okolí působit, že se jí nic nedotkne. Že nemá žádné emoce, city. Že její srdce je z ledu, né li z kamene. Zkrátka bez citu.
"Zvládl bych tě tam udržet celý den. Jsi lehká váha." Upozorní jí na fakt, i když jestli poznala, co je, tak by měla vědět i to, co jeho kletba přináší sebou. Velká síla byla její neodmyslitelnou součástí. V některých chvílích byla přínosem, jindy slabostí. Na tváři se mu opět objeví pobavený úšklebek. Další emoce, kterou se mu nepřímo podařilo z drobné zrzky dostat. Vztek. Byl znát v tónu hlasu, tváři i pohledu. Proč byla vzteklá? Možná proto, že jí chytil, možná proto, že to byl on, kdo ji chytil a nebo proto, že teď měl na vrch on, což samozřejmě jeho egu lahodilo. Po její odpovědi na otázku, na kterou chtěl znát odpověď, přimhouří oči. Tohle nebylo rozhodně to, co od ní chtěl slyšet, ale vypadalo to, že z ní nedostane nic, pokud jí nevytáhne. Měl dvě možnosti, vytáhnout jí a riskovat, že jen blafuje a neřekne mu to, co chce slyšet. Ovšem pokud by jí nebylo do řeči, jistě by našel způsob, jak jí rozvázat jazyk. Na druhou stranu, když jí tam nechá viset, dokud se neumoudří. Bude riskovat to, že si toho někdo všimne. Sice měl špatnou pověst, ale poslouchat drby o tom, že nechal jednu z nevěstek viset z okna a nepomohl jí nahoru, ať už z jakéhokoli důvodu, to se mu opravdu nechtělo. Ušklíbne se a prudce jí vytáhne nahoru, ovšem nenamáhá se s tím, aby jí chytil jako správný gentleman. Nechá jí dopadnout tak, jak umí a přejde ke dveřím, které chce zavřít.
"Gentlmenovi jsi zabouchla před nosem. Tvoje chyba, señorita." Odpoví jí jednoduše a zavře dveře. Asi je pravda, že ani on nepotřebuje, aby někdo další slyšel to, o čem se tu baví. I když neměl o zdejších děvkách vysoké mínění, tak by se mohla najít nějaká chytřejší, která by mohla mít podezření. Jeden člověk, který odhalil, co je zač, mu bohatě stačil. Otočí se tedy k rusovlásce a zadívá se jí do očí, které vždycky prozradily více než cokoliv jiného. Jeho citlivý sluch zachytil i zpomalení tepu jejího srdce. Přimhouřil oči a založil si ruce na hrudi, netušil, co to znamená, natož aby věděl, co to způsobilo. Poslouchá její slova a s tím také způsob, jak odhalila jeho totožnost, ale přesto stále vnímá i drobné nuance, které možná i nevědomky vysílá. Smutný a vzdálený pohled. Osvětlí mu to až poslední slova, která vysloví. "Tys byla vlkodlačice. Ale jak je možné, že už jí nejsi?" Zeptá se bez toho, aby se nad svou otázkou zamyslel. Možná mu oslabí ostražitost fakt, že dívka je v nostalgické náladě, což je velká změna proti té temperamentní zrzce, která přišla do kasáren. Vypadá křehčeji, konečně působí jako ty křehké mladé dámy, které potkával během pobytu v otcově domě. Nevinné, nezkušené, plaché, něžné a nevinné. Některé smutné, jiné veselé.  Všechny v mužích vzbuzovaly touhu je uklidnit, ochraňovat a stát po jejich boku. Někde v Miguelovi by se tahle touha možná také probudila, kdyby nebyl jeho mozek zaměstnán tím, jak se z vlkodlaka může stát opět člověk. Navíc tuhle touhu pohřbil asi před deseti lety. Jen tak se neprodere na povrch.

"Takže jsem teď nucena spokojit se s hrubiánem, nevychovancem a naprostým troubou? Mhmmm..." Odpověď zůstává proceděná skrze zoubky, povrchně pronesená jak bylo zrzčiným zvykem. Nejraději ze všeho se mohlo zdát, že uráží lidi kolem sebe, bez zájmu a cítění, bez potuchy, zda tím někomu ublíží - ať už cizinci či sobě. Pihovatý nosánek zůstával nakrčený ještě nějakou dobu, kdy si uraženě hrála na paničku, která se s podobným osudem nesmíří ani za měšec zlaťáků, šifonový župánek si přichycujíc přes ňadra, aby jejich vyvýšeniny zakryla alespoň nějakou tou látkou a tenhle náfuka jí nepřehodil, že se tu promenáduje prakticky nahá. Měla svou důstojnost, ač jí jako nevěstka v očích ostatních pozbývala. Často to však bývalo něco v řeči jejího těla, ve způsobu, jakým se ohrazovala či slova, jichž užívala, co prozrazovalo, že do obyčejné holky má více než daleko. "Gentleman mi byl blížší. Rozhodně působil... přitažlivěji než věčný násoska." Tentokrát si ani ona neodpustí drobné ušklíbnutí Miguelovým směrem, dávaje tak najevo, co si o jeho chování myslí. Celkem jí bylo putna, za koho se vydává a jakou pověst má mezi ostatními děvčaty - teď se jednalo o ni, o přístup k ní, o způsob, jakým s ní hovořil. A že nebyl od pohledu valný.
Ještě dlouho ho pozoruje, než spustí - teprve tehdy uhne pohledem. Nesnášela, když se lidé snažili v ní nalézt kouska citu, apelovat na její dobrou stránku. Cítila se, jako by jí vtahovali do minulosti, s níž netoužila mít nic společného. Snad až na to vlkodlačí spojení, které jí poslední dobou tolik chybělo. Ztráta bolela na duši, nejen na těle a svoboda bez přeměn? O čem tenhle život pak mohl být? Nudná šeď každý den, nic víc. Jakmile však přijde udeření na její totožnost, stáhne se. Ta tam je křehká dívka, co si mohla kolem prstu omotat jakéhokoliv muže. Na scénu se navrátila drzá, neposlušná mladá žena, které se právě někdo hrabe v soukromí bez toho, aniž by slušně zaklepal a požádal, zda tam vůbec může nakouknout. "To je otázka, na kterou nehodlám odpovídat, vojáku." Ublížené ceknutí, rysy tváře zůstávají zahalené v rozhořčení, které sotva dokáže zamaskovat. Štval ji, nejen svou přítomností, ale hlavně tím, čím byl. A čím se Georgine nemohla stát, protože v tu chvíli by prohrála sázku s démonem. Nemínila prohrát, ne když jí chyběl tak malý kousek. Už jen pár duší a bude svobodná. "Žádals mě o zodpovězení předchozího dotazu, na ničem jiném jsme se nedohodli. A jestli mi chceš vyhrožovat, že mě vyhodíš ven oknem? Posluž si, beztak ti neodpovím." Zavrčením téměř připomínala to, čím dříve byla - dravou šelmu schopnou bránit se do posledního dechu. Malá vzteklá mrška, která dokázala drápat a kousat za svůj život.
"Je to všechno? Řekla jsem ti toho víc než dost. Už tak jsi promrhal až příliš mého času, který mi nikdo nevrátí. A jako zákazník..." Znovu si neodpustí jemné nakrčení nosu, dávaje tím najevo, co si o jeho přítomnosti myslí. "Nestojíš za nic." Vzrušení nulové, peníze žádné. Akorát na tom prodělala. "Venku se na tebe jistě nepokrytě třesou, aby si zaskotačily s tím 'úžasným' strážným, řešitelem nešťastných náhod a vražd." Tvář se pohrouží do něčeho, co by se dalo nazvat náznakem žárlivosti. Kdo ví proč, ale nechtěla se o něj dělit - ne teď, když věděla, co je zač a kolik dívek může přeměnit na mrtvé kusy, co půjdou nohama napřed. Vždy byla majetnická a u mužů se to projevovalo snad nejvíc. Ale že zrovna u tohohle? I jí zabolel žaludek z představy, že by se snížila k žárlivému, majetnickému chování vůči někomu jemu podobnému. S povzdechem nad sebou zavrtí hlavou, stal se z ní ztracený případ. "Mů-... Můžeš mi říct, jaké to je?" Koktání, malý náznak jejích nejistot. Slabý, ale přesto byl tam, když položila svou otázku, s tváří prve odvrácenou než se odhodlala pozvednout pohled vojákovým směrem. "Už jsem to zapomněla... Všechno... cítit..." Doteky, laskání, polibky... Jako vlkodlak si užívala vše, co jí vylepšené smysly nabídly. Lidé naopak byli tak... nicotní, nedokázali nic správně uchopit, rozpoznat. Vůně splývaly, sluch nerozeznával drobnosti a oči viděly málo.[/b]

"Víc vyhovoval gentleman? Není divu. Mně by také více vyhovoval někdo, kdo se neschovává za přetvářku a mluví na rovinu. Vypadá to, že ani jeden z nás nedostane to, co chce." Odvětí jednoduše a ušklíbne se. Jestli jí nějak pomáhá urážet ho, ať si poslouží. Pochybuje o tom, že vymyslí dostatečnou urážku na to, aby se ho nějak dotkla. Uchechtne se i jejímu pokusu o to, přesvědčit ho, že je uražená a pohoršená. Možná by to mohla být pravda, ale větší šanci dává tomu, že to jen hraje. Nepatří k lidem, které by bylo snadné pohoršit, když pracovala v bordelu. "Dvě stránky jedné mince." Poznamená tiše a ušklíbne se. Dříve tomu tak nebývalo. Býval jen gentlemenem a měl se stát učencem. Možná i duchovním, kdyby se opravdu snažil, z toho ovšem sešlo. Začalo to jeho prokletím a od té chvíle šlo všechno z kopce. Smrt matky. Utápění bolesti a touhy po krvi v alkoholu. Otupování smyslů. Armáda. Výcvik. Násilí. Alkohol mu pomohl vším tímhle projít a on za to byl vděčný. Jen to prostě bylo spojené s tím, že s ním ten věčný násoska, jak ho rudovlasá nevěstka popsala, splynul. Neplánoval to, ale stalo se.
Mrknutím oka se z křehké bytosti stala opět ta temperamentní a drzá zrzka s ostrým jazykem. Ublíženost v jejím hlase ovšem jen potvrdí to, že se rusovláska schovává za přetvářkou. "Nepotřebuju odpověď. Když tě tak sleduju, asi není návrat do lidského těla tak skvělý, jak se může zdát." Odvětí a ušklíbne se. Nemusí ani nic říkat, ale to, jak smutné oči měla při popisu toho, jaký je a jak je vůči němu útočná. Možná to teď dává větší smysl. Možná jí jen chybí všechny ty vjemy, které jako vlkodlak zažívala. On sám by si občas přál, aby se nikdy vlkodlakem nestal. Ovšem nikdy neopustili nitro jeho mysli. Zůstávalo to jeho malým tajemstvím, které neměl v plánu někdy vyslovit. Své prokletí nenáviděl zvlášť okolo úplňku, kdy se už psychicky připravoval na fyzickou bolest, která ho čekala a matné vzpomínky, které následovaly, stejně jako touha po lovu a krvi, která byla někde hluboko v něm zakořeněná. "Vyhrožovat ti, ale prosím. Možná jsem násoska, hrubián a jakkoli si mě ještě stihla pojmenovat, ale nebudu mučit ženu." Odvětí s posměšným tónem. Nemusí jí přeci říkat, že uvažoval o tom, že jí donutí promluvit. Jenže to se týkalo jeho tajemství, které ona odhalila. Neměl potřebu z ní dostávat to, jak se stala člověkem, když zřejmě toužila, aby se to nikdy nestalo. "Jistě, nic ti ze mě nekáplo, co?" Nadhodí otázku, na kterou vlastně ani nečeká odpověď. Ta je totiž zřejmá. "Ony se možná třesou, ale já na ně teď opravdu nemám náladu ani v nejmenším." Odvětí a ušklíbne se. Opravdu neměl náladu trávit čas s dutou děvkou, která by říkala jen to, co by chtěl slyšet a byla poslušná. Vlastně ho pomalu přestávalo bavit i diskuze s rudovláskou před ním, která neustále měnila tváře a hrála si na něco, čí nebyla. On sice nebyl o nic lepší, ale alespoň mezi svými tvářemi nepřeskakoval.
Pak ale zase během mrknutí oka zrzka změnila své vystupování a ukázala to křehké stvoření uvnitř sebe. Možná by to mnoha mužům imponovalo, ale Miguela už to začínalo spíše unavovat. "Zajímavé. Nejdřív mě urážíš a vzápětí po mně něco chceš." Odfrkne si a zavrtí hlavou. Připomíná mu malé umíněné dítě, které se v jednu chvíli vzteká, že mu rodiče sebraly jeho oblíbenou hračku a vzápětí se doprošuje, aby mu rodiče koupili sladkost. Jistě, ví, co má zrzka na mysli. Intenzitu jen pouhého doteku. Jemný závan vůně a možnost rozpoznat všechno, z čeho se skládá. Slyšet i nejjemnější zvuk a vidět i ty nejmenší detaily. "Proč bych ti já měl vyhovět? Jaký k tomu mám důvod? Třeba i ten nejmenší?" Nevidí jediný, možná nějaký přehlídl,a le o tom pochybuje. Nemá nejmenší důvod k tomu popisovat jí to, co cítí, vidí, slyší a vnímá. Všechny pachy, které tady v bordelu nejsou moc valné, všechny zvuky i ty nejtišší. Každý dotek, který cítí intenzivněji, než by nejspíš cítil jako normální člověk. Žádný z těch doteků, které za něco stály, ale necítil jako člověk. Nemá s čím porovnávat.

"Já mluvím na rovinu." Nelhala, říkala pravdu. Že si čas od času vybrala způsob, jakým ji podá, jaká slovíčka použije? To už je věc druhá. Dokázala lhát bez sebemenšího zaváhání, zaplétat se do tenat výmyslů a scénářů, které se jí právě hodily, ale v něčem jednoduše dokázala být přímá. Třeba v tom, jak ztracená se cítila, zranitelná a slabá, ač to maskovala silnými řečmi o své hrdosti a vůli. Byla ženou - každý od ní očekával, že se bude choulit hrůzou z napřažené ruky, čemuž se odmítala poddat. Ty slzy, později prolité do polštáře, ty se staly jejím tajemstvím. "Ale nečekej, že ti řeknu vše na lusknutí prstů." Pohrdavý tón hlasu skrýval ublíženost vůči jeho způsobům vracejícím útok zpět na její stranu hráčského pole. Byl dobrým protivníkem, to musela uznat, ať už se jí chtělo či nikoliv. A že se spíše přikláněla k té druhé straně věci než k první. "Nejsem světice. Nebudu ti tu líčit, čeho všeho v životě lituju a ani náhodou ti nebudu vykládat příběh o svém životě, na to předem zapomeň." Hrabání se v minulosti? To nebylo její. Snažila se držet si odstup, zvládnout vše s lehkostí, ale v mnohém selhávala. Hýčkala si bolístky, proklínala se a mnohdy i muže ve svém životě, jako by oni byli zodpovědní za tenhle pokles. "Za to, čím jsme se stali, si můžeme sami. Ty, já... Ta holka dole pod schody... Je jenom na nás, jak svůj osud uchopíme a zda po sobě necháme šlapat či nikoliv. Přežijí jen ti nejsilnější." A slabí budou rozprášeni. Takovou filozofii vedla, zdála se jí pravdivá a jako jediná i skutečná. Nenechávala sebou zametat, pokud to nebylo nezbytně nutné, což si čas od času odnesla s pořádnou podlitinou ve tváři či kdekoliv na těle, kam se mužům zlíbilo nechat tvrdě dopadnout otevřenou dlaň.
Slabým úsměvem ocení jeho slova i úšklebek. "Měl by sis vážit toho, co jseš. Mohls dopadnout hůř." Jako roztrhaná mrtvola, která už nic necítí. Myšlenka na pomalé vyprchávání života z těla, nikdy nebyla ničím příjemným, ale Georgine si nedokázala představit horší osud než ten, co prožívala sama. Svůj vlastní výběr. "V první chvíli si myslíš, kdo ví jak to není skvělý." Ani jí nenapadlo, že se tak přirozeně rozpovídá, ale s ním? Šlo to podivně samo. Být taková, jakou bývala dřív - možná trošku neposlušná, přidrzlá, ale zároveň ta tátova holčička, kterou miloval a snažil se jí chránit. Dívka s budoucností. Zahleděná kamsi před sebe zlehka pootevře rty, kousaje si ten spodní, což byl její oblíbený zvyk ve chvilkách váhání. "Žádné ohlušující vjemy, žádná touha hnát kořist, bolesti za úplňku, kdy ztrácíš svou podstatu a měníš se ve stvůru... Žádný strach z odhalení. Čistá svoboda v tom nejsurovějším slova smyslu. Dokonalost." Zelenozlatý odstín zahalí jakási mlha bolesti, ztráty, kterou pociťovala hluboko v nitru. "Jenže pak přijde... úzkost. Začneš zjišťovat, že víno nechutná tak jako předtím. Že hlasy nezní tak melodicky. Necítíš ty jemné vibrace rezonující hrdlem. Začneš být hluchý a slepý ke svému okolí, jako by barvy v něm vybledly. Jídlo je bez chuti, pití zrovna tak a sex?" Tak ráda by se rozesmála potlačovanou hysterií ale z úst unikne jen stín toho, co pociťuje. Ta bolest, vnitřní vyprahlost po tom, čeho se vzdala. "Každý dotek se zdá chabou náhražkou. Neoceníš jemnost kůže ani její hrubost. Křivky ti budou splývat, svalstvo přestává být živé. A ty pocity, co přitom zažíváš... vlastně neexistují. Přestali v momentě, kdy jsi se stal něčím tak obyčejným, jako člověk může být. S vlkodlaky... je to jiné. Jsou... vnímavější vůči tomu druhému, vůči... partnerovi. Možná jsem sice... člověk..." I jejímu sluchu to znělo ironičtěji než mělo, ale co na tom? Z části to skutečně byla pravda. Byla víc lidská než by jí bylo milé. "Ale s vlkodlakem v posteli si přijdu jako dřív... aspoň trochu."
Teprve až teď se dokáže vrátit do přítomnosti, vymaněná z okovů vzpomínek. Škubnutí provází lehké provinění, že se takto nechala strhnout svými emocemi, jež byly prakticky nulové a pouze díky vzpomínkám dokázala ožít. Cítila se zrazená sama sebou, o to víc, že si pustila pusu na špacír před ním. Obočí se sťukne o sebe, jak se drobná zrzečka mračí, vzteklá, že je takto otevřená k takovému idiotovi, že téměř přeslechne prakticky i nenápadné nuance signalizující Miguelův odchod. Z nějakého prapodivného důvodu ji to vyděsí. Dva kroky vpřed, paže se natahuje, aby vojáka chňapla za látku kabátce, držíc ji v drobné pěstičce jako dítě, co se bojí bubáků a běží se schovat k rodičům. "Protože..." Protože si to přála? "Protože..." Protože by to bylo víc než co do této doby měla? "Protože... Znám tvoje tajemství. A jestli ho někde nemám prozradit, tak to uděláš." Nakonec... nebyla by to Georgine, aby nesáhla po takovéto lsti. Oči upřené jemu do tváře, rysy odhodlané naplnit pronesenou výhružku. "Zkus mě umlčet, vojáku."

"Tvrdíš snad, že všechno, co vyjde z tvých úst, je čistá pravda?" Zeptá se pochybovačně s pozdviženým obočím. On o tom dost pochybuje. Nikdo neříká čistou pravdu , ať už úmyslně nebo neúmyslně, vždycky si pravdu nějak upraví. A když už opravdu někdo čistou pravdu říká, tak to nemusí být nutně pořád. Každému taková pravda občas uklouzne, stejně tak ale lež. Opravdu netouží po tom, aby mu tu všechno vysypala na lusknutí prstů, protože kde by v tom poté byla ta zábava. Kdyby mu vyklopila všechno na potkání, s velkou pravděpodobností by tu on nyní nestál a nedohadoval by se s ní. Nebyla by pro ěnj totiž ničím zajímavá. Byla by jen další prázdnou nádobou s hezkým obalem, jako většina jejích kolegyň. "Nepotřebuju znát tvojí minulost, k čemu by mi to bylo?" Zeptá se opět spíše na řečnickou otázku. Možná by se od ní dozvěděl, že se dříve pohybovali ve stejných kruzích až nakonec spadli na své vlastní dno. Každý z jiného, neušlechtilého důvodu. Nepotřeboval slyšet o chybách v životě jiných, stačili mu ty vlastní. Co by dělal, kdyby slyšel, že na tom byl někdo stejně? Nic. Nevěděl by, jak dotyčnému pomoct. Nepřesvědčoval by ho, že život má smysl i nadále. Stačilo se podívat na jeho osud a bylo znát, že prokletí jeho život poznamenalo. Na její filosofii neřekne nic. Co taky? Musel uznat pravdivost jejích slov, ač rád vinil za svoje rozhodnutí jiné. Matku. Otce. Macechu. Nevlastní bratry. Všichni mu do života zasáhli měrou, kterou on sám neovlivnil, ale mohl ovlivnit následky jejich činů. Vždycky existovala jiná možnost než ta, kterou si on sám zvolil.
Vypadá to, že při jejích dalších slovech se opět probouzí ta její část, která touží být opět tím, čím je on sám. Možné plusy návratu k jeho lidskému já, teď začínají být nevýznamné v porovnání s mínusy. Ztratil by valnou většinu toho, co ho dělá tím, kým je. Nechce se mu něco takové dělat, i když vlastně tu možnost ani nemá, protože rusovláska před ním mu jasně naznačila, že to, jak se stala člověkem, je jen a pouze její věc. To respektoval a nijak netoužil po tom se to dozvědět. Možná by pak ve slabé chvilce využil této možnosti a vzdal se svého prokletí. Teď si byl jistý tím, že by toho později zajisté litoval. "To aby sis nějakého našla." Poznamená při jejích slovech, že se při sexu s vlkodlakem cítí jako dřív. Sice teď při pohledu na ní a bolest, která se jí zračí v zelenohnědých očích, začíná pociťovat onu pohřbenou touhu ochraňovat to křehké a něžné stvoření před sebou. Není to ovšem antolik silné, aby nad touto možností uvažoval. Dobře si uvědomoval, že tahle dívka nepotřebuje jeho ochranu, nejspíše nepotřebovala ochranu od nikoho. Kdyby jí něco takového nabídl, nejspíš by se mu okamžitě vysmála do obličeje.
Její obličej se zkřivý, jako by byla naštvaná. Na něj momentálně asi těžko, možná na sebe? Kdo ví. On tedy ne a možná ani nemá touhu to zjišťovat. Už už začíná uvažovat o tom, že se sebere a odejde, ale rusovláska ho chytí za látku kabátce s překvapivou silou někoho, kdo se bojí. Čeho by se ale teď mohla bát? Pochyboval o to, že on má s jejím strachem něco společného. Když mu sdělí její výhružku, uchechtne se. Upřímně moc nevěří tomu, že by prozradila jeho tajemství, a i kdyby bylo by to její slovo proti jeho. Slovo nevěstky proti slovu zástupce kapitána stráží, ač věčnému opilci. Pořád by měl nejspíše sympatie lidí on. Navíc na vlkodlaky v tomhle městě lidé nevěřili, ač mu to přišlo naivní vzhledem k tomu, že za čarodějku se tu označovaly ženy téměř denně, tak tato vlčí bestie byla stále jen mýtem. Ironie. To bylo to slovo, které podezřívavost lidí v Salemu popisovalo nejlépe. Proč ale nepřistoupit na hru malé rusovlásky.
"A jak bych tě měl umlčet? Zlatem? Sexem?" Pozvedne obočí a na tváři se mu opět objeví ten pobavený úšklebek, který už k němu patři. Zvedne ruku a přejede rusovlásce palcem po tváři, přičemž se jí zadívá do očí. "Nebo snad popisem toho, jaké to je cítit to, co cítím?" Navrhne další možnost, která mu přijde nejpravděpodobnější, protože to je to, co po něm chtěla. "Chceš slyšet to, že o pár pokojů dál se teď nějaké dvě děvky baví o tom, že jsme ti vtrhl do pokoje a zachránil tě před sebevraždou. Nebo to, že majitel bordelu o patro níž počítá peníze, které na vás včera vydělal." Zašeptá jí to, co za zvuky je v domě slyšet. Pro něj zřejmě, pro ní s lidským sluchem nezachytitelné. "Nebo chceš snad slyšet to, jak je až sem do pokoje cítit to seno, do kterého si chtěla skočit a mísí se tu s tvojí vlastní vůní?" Pronese další větu šeptem a dál se jí dívá do očí. "Nebo snad to, že ve tvých zelenohnědých očích jsou vidět nazlátlé tečky?" Další věta tentokrát týkající se zlepšeného zraku, který vidí detaily. "Nebo by tě snad zajímalo, co cítím při doteku? To se popisuje dost špatně, když se nic takového neděje." Odvětí a tentokrát se u v očích objeví pobavené jiskřičky. "Neumím popsat něco, co se neděje."

"Prosím, nedělejte si starosti, já to odnesu." Pevná mužská slova pronesená k mladé děvečce, která právě mířila s tácem s šálky čaje směrem k jednomu ze salonků v prostorném domě Beckerleyů. Jen těžko mohla vzdorovat vysokému muži se sladkým chlapeckým úsměvem ve tváři, který prozrazoval spokojenost a jiskřičky v očích jen dotvářely a potvrzovaly mladistvost, která byla zřetelná z každého jeho gesta. Pousmála se a pod tíhou slov - i toho pohledu - sklopila zrak a své břemeno nechala klesnout do pevných dlaní pana domácího, který ji obdaroval dalším z těch úsměvů, který nutil červenat se nejednu dámu ve městě. "Děkuji," pronesl jejím směrem a zasmál se, když si povšiml, jak nejistá z těch slov byla. Nechtěl jí však trápit více, než musel, i když za tím nehledal rozhodně nic zlého. Otočil se na patě a rozhodně vykročil chodbou dál, zatímco se k němu ze šálků zvedala příjemná vůně čaje, který voněl po bylinkách;  sladce jako ta, které tác nesl. Pohledem pátral po stěnách, po zavřených dveřích, které už nikdy neotevře jeho sestra, či bratr. Svatba však do jeho života přinesla světlo a určitou jistotu, že i když jej jedni opustili, brzy se objeví noví. Možná za pár let těmihle dveřmi budou procházet jeho vlastní potomci - jeho krev, usměvaví andílci s dlouhými vlásky. Dost možná černými a zrzavými, kteří budou vypadat stejně jako on a jeho družka. Takové pomyšlení jej činilo ještě šťastnějším, natěšenějším. Konečně už nepomýšlel na to, co nechal za sebou, ale na mysli měl zejména to, co měl před sebou a to bylo mnohem sladší. Zastavil se před jedním ze salonků, načež se loktem zapřel do dveří a následně vklouzl dovnitř, jak jen to jeho vysoká rozložitá postava dovolovala. Zkoumavě se porozhlédl kolem, pátraje po té jediné, které před nějakou dobou slíbil věrnost po zbytek života. Ač to pro někoho byla představa zcela nereálná, Alfred ani na chvíli nepomyslel na to, že by snad svou drahou měl opustit a za jejími zády se začal scházet s nějakou jinou ženou, lačnící po jeho přítomnosti. Znal hříchy pánů z města, věděl o nich možná až mnoho, dost na to, aby jej to pomyšlení spíše odrazovalo. Jeho cesta byla zalitá sluncem a všechny ty dary od Pána odmítal zneuctít tím, že by se od nich odvrátil, i kdyby pokušení bylo až příliš silné. "Brigitte?" Vyslovení toho jména donutilo jeho srdce poskočit. Ani po těch několika týdnech nemohl uvěřit, že tu byl s ní. Že s ním bydlela, a že byli svoji. Vzpomínal si na ten ples, kdy ji uviděl snad skutečně poprvé, a kdy se jeho srdce propadlo v touze po té dívce, tak nevinné, krásné. "Něco jsem nám přinesl, dala by sis čaj?" Vyslovil  s úsměvem na rtech, načež pozvedl tác, aby podpořil svá slova. "Dnes už nemusím pracovat, všechno ve městě jsem vyřídil, a tak mám po zbytek dne volno." Tác s čajem a šálky klesl na jeden ze stolů z masivu, který patřil do bohatého majetku rodiny Beckerlyů. "A jaký měla den má krásná manželka?" Pohled temných očí se pozvedl od tácu, aby našel siluetu mladé ženy, k níž posléze vykročil, aby se s ní mohl pozdravit a sevřít ji ve svém hřejivém objetí.

Děti... Malý zázrak v podobě křehkého uzlíčku, lačně lapajícího po prstech svých rodičů, hledaje v nich oporu a bezpečí. Potěšení v podobě polozubatých úsměvů, výkřiků radosti nad hračkou či dárkem od otce. Žvatlavé dožadování se pohádky před spaním, příběhu, který by napomohl zapomenout na svět tam venku, a naopak by dodal trochu kuráže do snů, kde jsou si vlastním pánem. Občas dům rodiny Beckerley spočíval v takovém klidu a tichu, že to lámalo srdce. Odnikud se neozývaly drobné dětské krůčky, cupitání drobečků, co se sotva naučili správně chodit a nyní se pustili do objevování svého okolí. Žádný pláč ani prosby, žádné Maminko, mamí!, po němž by se ohlédla každá žena, cítící v sobě byť jen trochu mateřského instinktu. Drobná dívčí packa sklouzne na ploché bříško, skryté pod vrstvou vkusně zdobené látky, ač na Brigittiny poměry stále dosti drahé než jakou by si mohla dovolit dřív. Teď? Vše se změnilo - od bydlení, do jehož střechy nezatékalo a zdmi neprofukoval ledový vítr, a pokud snad, pak se vše do druhého dne opravilo, až po způsob života plný čajových dýchánků, návštěv bohatých paniček z okolí a vyprovázení pohledem manžela při bohoslužbách, k nimž se každou neděli chystala, sedící v předních lavicích.
Manžel - to slůvko, pro někoho možná dosti obyčejné, znělo jako z dokonalé pohádky. V Brigittině srdci si vyneslo zachvění, sladký tlukot pokaždé, když na muže, jenž jí učinil paní Beckerleyovou, pomyslela. I po svatbě, téměř tajné a skromné pro poměry vyšší i střední společnosti, se jí dvořil, hýčkal si jí jako svůj osobní poklad. A rusovláska se mu za to odvděčovala úsměvy, plachými, přesto šťastnými, domácností, v níž vše klapalo, jak má, ač si stále nedokázala zvyknout na přítomnost služebnictva, a v poslední době též přítulností. Skrytá v jeho náručí hledala bezpečí před vzpomínkami na kruté doby v minulosti. Nacházela je - v jeho očích, ve vůni, kdy mu tvář tiskla ke krku, v dlaních, co jí přejížděly po zádech a dodávaly klidu na duši. Nespěchal na ni, nenaléhal - ani týdny po svatbě, kdy už oficiálně měli být svoji i v rámci lože. Jenže toho se pokaždé bála, toho zklamání, že nebude taková, jakou si ji představoval, ač o svou poctivost nepřišla. Bála se, že se mu znelíbí její nemateřský dekolt, co pozbýval plnosti dam s dětmi, že její boky shledá jako nevhodné pro naplnění manželství. Někdy se tím dokázala utrápit až ke spánku, plakajíc dlouho do noci. Jindy vzpomínala na slova Rose, její rady, ty drobnosti, které jí měly učinit přitažlivou v očích muže. Pokaždé však dokázala jen zavrtět hlavou, odsunout tyto myšlenky stranou a být tou, kterou si Alfie vzal za ženu - obyčejnou bylinkářkou, tou malou, rusovlasou Brigitte.
Modrošedé oči se zvednou od sledování dětských hrátek před jejich domem, zrzavé kučery přepadnou na záda, jak se dívka otočí od okna směrem k muži, vyslovujícím její jméno s tak šťastným nádechem na rtech, že ani její srdce nezůstane nečinné. Milovala chuť svého jména na jeho rtech, způsob, jakým ho vyslovoval, či ho pouze šeptal jí do ouška, když se k němu tulila na pohovce. Působil po všech stránkách dokonale - mladý, silný muž v dobré fyzické kondici, na což poukazovala převážně široká ramena, kolem nichž často obtáčela ručky. Vysoká, stepilá postava kazatelova učně ve dveřích dokázala pozvednout koutky rtů ve zcela instinktivní reakci. "Alfie... To jsem mohla udělat sama." Jako by už tak nebrala práci služebnictvu, neboť nic nedělání nebylo její parketou. Svůj čas se snažila využít, jak jen nejlépe to šlo - vyšíváním, čtením knih, které louskala velmi pomalu a ještě dosti nejistě, a též i domácími pracemi, kdy se pletla služkám pod ruce a nohy, že často dostala vynadáno. Dívka jako ona by měla sedět v křesle a pít čaj, ne pomáhat s umýváním nádobí nebo praním pánových košil. Jenže zrzečka vychovaná prací? Sotva by dokázala celý den prosedět. A tak se přes dopoledne pokoušela pomoci a odpoledne věnovala četbě a tomu, co by mladá dáma v jejím postavení měla vykonávat. Třeba hledět z okna na děti a přemýšlet o tom, jaké by to bylo mít své vlastní. "Ráda." Měkká odpověď unikne ze rtů roztáhnutých v úsměvu, avšak než by se nadál, už přikračuje k němu, aby tak sama učinila a postarala se o svého manžela. Není to snad úkonem manželek?
"Udělám to sama... Mohu?" Pokaždé hledala svolení, nikdy nic nedokázala v tomto ohledu vykonat sama. Co kdyby ho nedopatřením popálila, když by oba chmátly po čajové konvici? Neodpustila by si to. I tak malá bolístka by znamenala... potupu. V jejích očích ano. "J-já... nemůžu si stále zvyknout na tento styl života. Je tak těžké... Nic nedělat a tak se služebným pletu pod nohama, protože neumím jen sedět a nechat se obskakovat. Ale... mě to baví, víš? Uklízet... prát... Péct..." Zvláště to poslední si užívala, ujídajíc maličké kousíčky těsta při zhotovování koláčů a buchet. Sama se natáhne, aby nalila čaj do ozdobných keramických šálků, každému dostatek, aby ho to zahřálo a přitom nehrozilo, že se něco rozlije. "Jak bylo ve městě? Slyšel jsi... Bude... No, víš... Chtěla jsem se tě zeptat, jestli něco víš o vinobraní? Až začne podzim..." Její malá slabost, slavnost, při níž se tančilo. Nešlo jí ani tak o víno samotné jako spíš o ten pocit volnosti při tanci a té slávě, kdy pro jeden den nezáleželo, kdo je jakého postavení. "Alfie? J-já... přemýšlela jsem... Hodně... Zvláště poslední dobou. O nás... o... tomhle domě. O tom, jak bývá tichý, když tu nejsi. J-já... Chtěla-... My-myslíš, že... Chtěl bys děti?"

Být se svou ženou, dotýkat se jí. Toužil po tom, lhal by, kdyby řekl ne. Ale pro ni, pro svou vyvolenou, uměl udělat těch pár ústupků. Netlačil na ni, i když jí svou touhu chtěl projevit jinak, než slovy. Nemohl ji však ranit, věděl, že jí bude muset dát čas, aby vstřebala změnu života, a aby přijala muže, jakým byl on sám. Toužil po ní, po společném životě, po potomcích, ale nedovoloval si přijít, vrazit pěstí do stolu a namítnout, že teď bude vše po něm. Vždyť vše podle něj bylo, byl stále hlavou rodiny, tak jako vždy, ale vše vyžadovalo svůj čas. Věděl to Alfie, věděla to Brigitte, a jak on sám tušil, i jejich Pán je za společné vyčkávání odmění. Možná společnými chvilkami strávenými v jejich společné loži, a pak i zdravými potomky, usměvavými tvářičkami, které změní jejich život a ještě víc je k sobě spojí. Už ne jen oni dva, celá jejich rodina, kráčející vstříc životním nástrahám, ale i radostem. Alfie ve svých kázáních často mluvil o složitých cestách, o lidech, kteří sešli z cesty, o tom, jak ne vždy bylo těžké projít životem bez zaškobrtnutí... nikdy však neopomněl na světlo, lucernu osvětlující cestu, která se už dávno ztratila ve stínech. Alfred poznal nástrahy života a snažil se být připravený i na další. Děti by byly radostí, ale také i starostí, ovšem jak nad tím často dlouho do noci rozmýšlel, radostí by jistě bylo více. Ani tak však Brigitte nezatěžoval otázkami, které by jí mohly vyděsit. Kdykoliv vycítil, že jej potřebuje, stáhl ji do své náruče, objímal ji, líbal ji do vlasů a utěšoval ji. Prsty jí přejížděl po zádech a letmo jí dával najevo zájem o ni, aniž by překračoval určitou hranici, vytyčenou jí samotnou. Pokaždé, když k ní přicházel, obdivoval její kadeře a mléčnou hebkou pokožku, po které tak rád přejížděl svými prsty. Jinak tomu nebylo ani to odpoledne, kdy k ní přicházel s radostí. Pohlížel na ni, jak vyhlíží z okna, a jak se pak obrací k němu, se stejnou radostí, jako on nacházel ji. "Cožpak ti nemůžu udělat radost?" zeptal se zvědavě, hlas podbarvený radostí. Rozhodně v tom nebyla ani špetka výčitek, jen čiré dobroty, se kterou tak často mluvil. Mladá dívka jej často nutila se usmívat, snad i kvůli tomu, že z ní stále byla ta samá Brigitte, která byla na počátku. Nestala se z ní panička, byla z ní stále ta mladičká dívka plná dobra a radosti, nevinnosti. Jednala podle těch nejlepších mravů, smála se, když se skutečně smát chtěla, a každá chvilka strávená s ní byla jakýmsi požehnáním. A přesto se stále cítila provinile, když před ní hospodyňka položila jídlo nebo jí převlékla postel. V takových chvílích se Alfie smál, jemně chytal Brigitte za ruku a ujišťoval ji, že se skutečně nemusí cítit špatně. Nikdy jí však nezakázal, aby nikomu nepomáhala. Věděl, že tak je to pro ni správné, a tak zkrátka nemohl jen tak říci, aby to nedělala. Nehrál si se zákazy a nestavil před ně jen tak někoho. Snad všechny ty drobné detaily jej činily ještě zamilovanějším. "To jsem rád, bál jsem se, abych tě při něčem nevyrušil," vyslovil měkce. Stále se snažil své mladé ženě nějak vynahradit ty chvíle, kdy trávila v prázdném domě téměř sama, a tak byl rád kdykoliv si něco našla a tomu se věnovala. "Brigitte, nech mě, ať ti vynahradím, že tě tu v některé dny nechávám samotnou. Usaď se ke mně a nech mě, ať to připravím." Jednu ručku natáhl k ní, aby jí mohl pohladit a usmát se na ni. Nemohl si však nevšimnout jejího zájmu. Zkrátka to chtěla udělat, a tak nakonec nechal její ruce klesnout ke konvi a sám se uvelebil na sofa. Hlavu naklonil ke straně a s tím jí zůstal naslouchat, viditelně htlaje každé její slůvko vyřčené s určitou dávkou stydlivosti. "Není divu, vždyť to není tak dlouho od té doby, co jsi odešla z vaší rodinné farmy. Je mi jasné, že si nezvykneš ze dne na den, ale z toho vážně nemusíš mít obavy. Jsem tu pro tebe a udělám, co budeš potřebovat. Chci, abys tu měla více věcí, co by tě... mohly bavit. Možná bys mohla mít pár dní, kdy bys připravovala jídlo a služebné by tak měly více volna." Pokrčil rameny. Služebné by asi neměly radost, kdyby jim ubral práce a s tím i peněz, tušil však, že by to snad nějak mohl vyřešit. Doufal v to. "Ach, jistě, něco o tom jsem slyšel. Lidé teď o tom hodně mluví. Šla bys? Víš, rád bych s tebou šel, kdybys měla zájem jít. Určitě bude veselo, bude se pít, tančit." S těmi slovy se usmíval jako sluníčko. Jak rád by Brigitte viděl zase tak spokojenou, bez těch obav z toho, že udělá něco špatně. Když náhle přišla ta otázka, zpozorněl a svou pozornost plně upřel k Brigitte. Chvíli na ni pohlížel, snad překvapený tou otázkou, než se zasmál, ne jako člověk, který slyšel ten nejlepší vtip, ale spíše jako člověk, kterému spadne kámen ze srdce. "Brigitte," vyslovil její jméno, načež si ji k sobě přitáhl, tisknouc ji ve svém objetí. Dvojice tmavých očí našla ty její a koutky rtů se pozvedly v úsmevu. "Ano, chtěl bych děti. Chtěl bych slyšet zvuky cupitání, smích. Dokážu si představit holčičku se zrzavými vlásky a chlapce s tmavými. Anebo naopak?" zasmál se a prsty jí přejel po hraně tváře. "Vyvolil jsem si tě jako svou manželku, ale také i jako matku svých dětí. Jen jsem chtěl... chtěl jsem, abys měla prostor, aby sis mohla zvyknout. Na tenhle dům, na nový život i na to, co přináší. Na mě."

"'Alfie, to ne." Jemný výkřik splyne ze rtů v představě toho, že by připravila služebnictvo rodiny Beckerley o těžce a právem vydělané peníze. Věděla, že život se s lidmi nemazlí a po velkém požáru, který zasáhl polovinu Salemu, byly ty zlatavé mince více než potřebné pro hospodaření a splácení dluhů vůči všem těm půjčkám, které si obyčejní lidé, i ti bohatší, kteří přišli o svůj majetek, museli vzít na svá bedra. Peníze poslední dobou hrály v tomto městě velkou roli, větší než obvykle - úroky narůstaly a ti, kteří nestačili splácet, si museli od jiných půjčovat další a další peníze, než jim dluhy přerostly přes hlavu. "Vydělávají na své rodiny, na své potomky a příbuzné, kteří už možná nemohou pracovat kvůli stáří či jiným neduhům na těle. A brzy přijde zima, každý bude potřebovat peníze. Vím to sama moc dobře, nepřidělávejme jim starosti. J-já... najdu si jinou zábavu, ano? Třeba... Třeba knížky, naučím se pořádně číst a... Nebo budu chodit víc do města, pozorovat obchodníky, abych se naučila ještě lépe prodávat čaj." Tuhle schopnost si rozšiřovala o bylinky, stále k nim měla vztah. Vždyť právě ty jí dříve živily a Brigitte by si neodpustila zanevřít na svou minulost, na způsob, jakým chodívala k lesu je natrhat. Pro dámu se sice nehodilo sedat si do trávy a zamazat si ruce či kolena hlínou, při odhrabávání lodyh a kořínků, ale když mohla, prchla z toho mumraje a zamířila ve vypůjčeném oděvu, či svých starých šatech, které stále ještě přechovávala, směrem k okolí Salemu. A čaj? Ten se stal její vášní. Kvalitní, z Anglie dovezený obchodními loděmi, nechávala s manželem prodávat nejen v jejich rodném městě, ale též v okolí, jako byl Jamestown, Boston či New York, kde tato paráda měla velkou cenu. Poprvé si po dlouhých letech připadala na blížící se zimu připravená, zabezpečená proti všemu špatnému, co toto chladné období s sebou přináší. "Dost lidí bude propouštět své služebnictvo, čeledíny a děvečky na zimu... Nedělejme jim to samé. Měli by u nás nalézt jistotu a bezpečí, o kterém kážeš v kostele po boku otce Mcgrowera." Jemně mu při svých slovech stiskne ruku, prsty si proplétaje s jeho, aby mu byla blíž. Milovala jeho doteky, když jí hladíval a skládal sladká slůvka na hebkost její pleti, růžolící se tváře i zářivou barvu rusých vlasů, zděděných po matce. "Neboj se, drahý, jsem tu šťastná. Mám zde vše, co k životu potřebuji a mnohem víc než bych si dokázala kdy vysnít. Jsi... ten nejúžasnější muž, jakého jsem mohla potkat. Manžel, kterého by si měla přát každá žena a já jsem... šťastná, tak neskutečně šťastná, že jsem se mohla stát tvojí ženou. Ačkoliv se pokaždé bojím, jestli ti nezpůsobím problémy svou neznalostí v těchto vyšších kruzích." Kolikrát už se jí povedlo polít si látku šatů nebo boty při neobratnosti. Jindy zase netušila, jak odpovědět na otázky položené okolo jejich intimního manželského života. To hihňání, ten chichot na její účet byl ponižující a zrzečka ho trpěla s rudými tvářemi od zoufalství, co probleskovalo očima. Slzy si nechávala až pro doma, obvykle zavřená v ložnici či koupelně, kde plakala, dokud to slzavé údolí nevyschnulo. Nikdy před zraky manžela, odmítala jej trápit, ačkoliv rudé oči jí častokrát prozradily. Neměla potřebu lhát, ale odpovídat na dotazy, co se jí stalo? Ne, to odmítala. Nechtěla Alfieho trápit svou vlastní hloupostí. Už tak mu odpírala fyzické potěšení, ten kontakt, který činí muže šťastnými. Cítila by se jako ještě větší husa, svěřit se mu se svými problémy.
Kukadla zazáří při vyslechnutí svolení, dokonce nabídky, toho jemně položeného dotazu, kterým se nenápadně vyptával, zda by ho doprovázela. Rty se roztahují do úsměvu, nemohla si pomoci, ale představa, že je s ním jako pár venku, před zraky ostatních, jí činila šťastnou. Netoužil ji skrývat, schovávat v domě, jak si prve myslela, neboť stále patřili do jiných sfér a Brigitte to viděla možná víc než její manžel. "Ráda. Ráda půjdu s tebou. J-já... dříve jsem chodívala, hlavně kvůli tanci. A všem těm světlům a tomu veselí. Jako by lidé zapomněli na to, co se tu jindy odehrává a pro jednu noc si byli... rovní." Pro jednu noc se mohla osvobodit od postavení dámy a být tou Brigitte, jakou byla dřív - malá bylinkářka, co každému pomůže a podá pomocnou ruku. "Hrozně ráda bych si s tebou zatančila. Tedy... pokud můžeš. Nevím, jak... jak to máš s tancem." Mohl tančit někdo v jeho postavení obyčejné tance, co nepřipomínaly svými tradicemi honosnost? "Držet se tě kolem ramen a krku, nechat se zvedat..." Tenhle sen milovala a poslední dobou se k němu častokrát vracela. A možná, že se právě tohle vinobraní vyplní.
"Alfie?" Zvědavé oči zamrkají, vyjeknutí je ztlumeno o hruď, k níž je přivinuta, stáhnutá do náručí svého milovaného manžela. Cítila se v bezpečí, pokaždé, když tak učinil. Když ji chránil před zákeřným světem za okny jejich domu. Jejich - jak zvláštně to znělo a přesto si dokázala zvyknout. Jejich dům, jejich zahrada, jejich děti. Zvedne pohled, zaujatá Alfieho slovy, tím nadšeným hlasem, jímž pronáší na povrch své představy, radostné a veselé. Připomínal malého chlapce, šťastného z klukoviny, jíž učiní radost své oblíbené dívence, malé hočičce, které se jistě rozzáří oči i z obyčejné luční květiny darované právě jím. "Já bych... Ráda bych, aby tomu tak bylo. Jen mám starosti. Nikdy jsem nad tím pořádně neuvažovala, neviděla jsem všechny ty starosti kolem toho, ty problémy, s nimiž se matky v očekávaní potýkají. Mám strach... Nevím, jaká bych byla matka." Jak se vlastně o dítě starat. Od toho tu byl bratr, to on se staral o ní, když byla malá a matka jim zemřela. "Matka nám skonala dříve a já... Netuším, co bych měla dělat." Jistě, nebyla tak hloupá, aby netušila, jak se děti přivádí na svět, ani jak vznikají. Avšak i z toho měla obavy. "Já vím, Alfie a já ti moc děkuji. Víš... Já se kdysi ptala... Na věci mezi mužem a ženou jedné... jedné... nevěstky." V ustrašení sklopí pohled, co by na to Alfie řekl, kdyby to věděl dřív? Ptala se dívky, co si vydělává na své živobytí vlastním tělem. Připadala si tak... náhle tak špatně, nevhodně pro jeho přítomnost. "Netušila jsem, koho se zeptat. Vyprávěla mi o úhoři, hledajícím úzké, vlhké jeskyně. Ale já úplně netuším, co to znamená. Vím, že muži a ženy spolu uléhají, když chtějí... touží po dítěti i po společné noci, za kterou se v onom domě platí. Ale neumím si představit... Toho se bojím. Že... že ti nebudu dostatečně vhodná pro společnou noc. Že... nenajdeš mé boky dostatečně plodnými a má ňadra vhodnými... Že... že nebudu taková, jakou sis mě přál."

Pousmál se. Vždy jí záleželo i na ostatních. Ta starost, odmítání něčeho sobeckého... vždy mu to připomnělo, jak správně si vybral. Ani předtím nepochyboval o ní, o jejím rozumu. V jeho očích byla nejen krásná, ale i chytrá, a svými činy i slovy to jen potvrzovala. Pohladil ji, znovu, aby jí dal najevo, že může být v klidu. Že neudělá ničeho, co by ublížilo jiným. Cožpak by něco takového vůbec dokázal? "Brigitte, tak jsem to nemyslel. Nebral bych jim jejich těžce vydělané peníze, jen bych jim dopřál trochu více volna. Bez toho, aniž by o něco přišli. Já vím, že to zní bláznivě, ale můžeme si to dovolit. A pokud vím, tak nikomu nevadí, když přidáváš své ruce k dílu," prohodil mírně s pokrčením ramen. Nebylo časté, že by ženy z vyšších vrstev toužily po práci v domácnosti, ale copak to bylo něco špatného? Alfie v tom neviděl problém, ač se snažil své drahé naznačit, že by mohla činit i mnohem zajímavější práce, ale... kdepak, raději byl, když dělala to, na co byla zvyklá, a co ji bavilo. Člověk si ji mnohem snáz uměl představit s droboučkým uzlíčkem v náruči, o který by se starala a milovala ho. A Alfie miloval tu představu, jí, své ženy, jak si hýčká malého drobečka, a jak k nim on přichází a oba je líbá na tvář. "Zima. Já vím, není to zrovna vhodná doba. Ale věř mi, nepropustil bych je. Jen bych ti dal více možností, aby ses mohla věnovat tomu, co tě baví." Promluvil k ní starostlivě. Stále se snažil vymýšlet, nacházet něco, co by jeho mladičkou ženu mohlo zajímat. Bylo toho vskutku dost, neboť Brigitte zkrátka nedokázala pohrdat něčím, co pro ni někdo jiný udělal. Najít však něco, pro co by skutečně zahořela, a co by se stalo její vášní... to už bylo trochu složitější, avšak Alfie ani jednou nezačal pochybovat. Bylo ještě brzy a dům Beckerleyů se teprve před pár týdny začal měnit z chladného temného domova v domácí ráj. Ráj, který byl stále příliš veliký pro ně dva. "Tvé obavy jsou zbytečné, kéž bys mi tak jednoho dne uvěřila," znovu se na ni pousmál, naklánějíce hlavu ke straně. Sledoval její tvář, ty pochyby a obavy v očích. Byla tak roztomilá ve svých rozpacích a Alfie ji tak rád sledoval, ač rozhodně nechtěl, aby se z rozpaků stal skutečný démon, lačnící po strachu své nevinné oběti. Zlehka ji políbil na hřbet ruky a pohled tmavých očí opět pozvedl a zadíval se na ni. "Jsi slušná a uctivá, je jasné, že se k tobě upírají zvědavé pohledy, ale v jednom mi můžeš věřit - lidé, tě mají rádi. Možná jsou tu tací, kteří závidí, ale většina si tě oblíbila. A bude jich přibývat, jen se jich nesmíš tolik bát. Žijí si své životy a pohlíží na způsoby jiným způsobem, ale oni v tom vyrostli. A věř mi, ani oni nejsou neomylní." Pokračoval ve svém konejšením, hlas pevný, ale zároveň měkký. Uklidňoval ji, mluvil s ní tak, jako s nikým, a přesto z něj vyzařovalo i cosi jako síla a pevnost. Nenechal by se jen tak zlomit, nenechal by jen tak někomu ublížit. Rozhodně ne. Rusovláska se po jeho boku učila velice rychle, každým dnem si získávala nové a nové dovednosti. Stále v sobě měla vrytý starý způsob života, ale pomalu se učila i životu novému. A společnost? Skutečně si jí někteří lidé oblíbili. Ti druzí, s těmi už si Alfie věděl rady, aby jim dali pokoj. Oni s ním život přeci nesdíleli. Byli jen oni dva. A na ta slova se dala velice rychle přivyknout. "Tak tedy spolu půjdeme na slavnosti. Pokud ti to udělá radost, budu jedině rád. A věř mi, i já bych se rád po těch měsících pobavil ve městě. Věřím, že to pro nás dva bude příjemné ozvláštnění, hm?" Zlehka kývl, než mu obočí ve zvědavé grimase povylétlo vzhůru. "Rád si se svou ženou zatancuji, co bych to byl za nezdvořáka?" Zasmál se vzápětí, než jedna z jeho rukou zalétla k jejím vlasům a on je plynulým pohybem ruky neodstranil dívce z tváře. "Já myslím," začal se svými slovy, které pronášel k ní, hlavu sklopenou k jejím vlasům. "Že každý z toho má přirozené obavy. Že nebude dobrým rodičem, že udělá nějakou chybu. Člověk se vždy bojí toho, s čím nemá žádné zkušenosti, že ano?" Zašpital do jejích vlasů, než se od ní zlehka odtáhl, pohled sklopený k jejím očím. "Věřím, ale že ty brzy zjistíš, co dělat. Nebudeš na to sama. Budu při tobě stát a pomáhat ti. Takový jsem ti dal slib." Obavy z otcovtství? Vždyť ani on sám nikdy nevychoval žádné dítě. Když se musel začít starat o sourozence, byl už o dost starší a oni taky. Neučil je první slova, nechránil je před pády. Snažil se jim vštípit morálku a správné mravy, snažil se jim ukázat, že je třeba se radovat i z maličkostí. Při jejím přiznání trochu znejistil, neboť příliš netušil, jak se Brigitte ocitla v přítomnosti některé žen z nevěstince. Ve tváři se opět promítly obavy, avšak jakmile spatřil, že Brigitte je na tom velice podobně, nakonec se přeci jen znovu pousmál a zakroutil hlavou. "Myslím, že se ti snažila říci něco o aktu, který mezi dvěma manželi musí proběhnout, aby se jim narodil potomek. Víš, nevím, co všechno ti řekla a nerad bych, abys z toho měla větší strach, než jaký by byl oprávněný. Je to něco nového a i já jsem se dříve... snad i bál, že bych snad nemusel být dobrý. Takhle to zní zvláštně, já vím, asi bys čekala jiná slova. Ale pokud máš někoho, na kom ti skutečně záleží, rozhodně to není nic, čeho by ses musela obávat. A pochybovat o svém těle... líbíš se mi přesně taková, jaká jsi. A pokud máme mít potomka, věřím, že budeme požehnáni vyšší mocí." Pohlížel jí do očí, odhodlaně a sebejistě. Její slova jej zmátla, v prvním momentě jej donutila polknout, než našel ta správná slova, která z něj nakonec vyšla tak přirozeně, jako kterákoliv jeho modlitba. Ponechal ji tu chvilku, na vstřebání těch slov, než se k ní naklonil, aby ji mohl políbit na rty, dlouze a smyslně, aby pochopila, že mu není lhostejná. A že o ni nestojí pouze jako o ozdůbku po svém boku.