Město Salem

Pokrčila rameny. Jo, jestli bylo zlodějství řemeslo, pak čarodějnictví taky, no ne? Zamyšleně se zavrtěla. A přesně znala osobu, která by to odmítnula. Tiše se ušklíbla. Kailani. Byly chvíli s Phoebe kamarádky, dokud se to všechno tak příšerně neztroskotalo na souši. Jako vrak lodi, který se po letech putování stal jen odpadem, který se opírá o břeh. To něco byla Kailani pro Phoebe. Nic jiného. Možná chvilku měla pocit, že by z toho mohlo být něco víc. Dokud teda navzájem nepřišly na to, že jsou čarodějnice. Tehdy teprve začalo peklo. Popravdě na Kailani nechtěla v tento moment myslet, i když jí dost bolestivě probleskla hlavou, až se musela zakousnout do rtu. Ani nevěděla, jak ji to vlastně napadlo... že by nějaká náhoda? Netušila, prostě se to jméno vrátilo. Neměla ale čas nad tím přemýšlet, dokud nešli dolů. Musela se zaculit, když jí řekl, že to držení je spíš podezřelé po tom, co mu řekla. Pokrčila rameny a jen si dál držela culící tvář. Podezření neznamená oheň na střeše, no ne?
Nejvíc času na přemýšlení si ale Phoebe ukradla, když začal jíst. Kai a nebo Kailani, jak znělo celé její jméno, se s Phoebe seznámila chvíli po tom, co mladá temná čarodějka dorazila do města. Chvíli po tom, co se zbavili vlkodlaka a následně ji málem utopilo jezero. A zachránil ji kapitán stráží. Nějak se to k němu všechno vrací... nedivila bych se, kdyby taky měl nějaké slovo v tom, co se v Salemu děje. Rozhodně na to vypadá. Vlastně se s Kai seznámila po té, co se přidala ke covenu. Projela si jazyk mezi rty. Byly podobně staré a Kai vypadala velice příjemně a mile. Ten den... bylo hodně světlo. A to bylo dobře, jinak by asi Be neměla žádnou šanci. Byla na návštěvě u kamarádky z nižští kasty. Pes byl příjemný jako vždy. Všechno šlo jako na drátcích, dokud se nerozhodla Kai své nejlepší kamarádce svěřit s tím, co znamenalo tetování na její ruce. Phoebe dodnes netušila, proč se na její matku začala ptát víc. Po tom dni byla Kai čím dál tím podezřívavější... Phoebe se popravdě začínala strachovat o své bezpečí. Ano, Kailani vypadala, jakoby šla po něčem víc než po tom, co Phoebe chtěla vědět. Jako by šla přímo... po ní. Obavy ji dohnaly právě za toho světlého dne. Kailani ji tehdy pozvala na odlehlé místo. Bavila se se svou přítelkyní. Normálně, dokud nepřišlo na to, co Phoebe celou dobu skrývala. Ten vážný pohled, se kterým jí řekla, že loví čarodějnice, by nikdy nezapomněla. A ani to, jak vytáhla jednu z těch svých vrhacích dýk a oznámila Phoebe, že nad ní vynesla rozsudek.
Výraz, který tehdy mladá, temná čarodějka měla, byl neměnný. Pes zmizel už před chvílí a teď teprve nastal moment, kdy se měl vrátit. Ačkoliv Kailani byla připravená zabíjet, útok ze strany psa nečekala. Navíc, vypadal tak slabě. Co by jí mohl udělat? Chyba... Kailani nejdříve překvapilo, že se Phoebe prostě zhroutila. A v dalším momentě už měla psa zahryznutého do ruky. Pořádně zaryl zuby, zatímco Be propustila jeho mysl. Ale zvíře už vědělo, co dělat. Cítilo krev. Kailani ho ale prudce udeřila do čumáku, až zvíře zaskučelo a pustilo se. Arogantní výraz v tváři Phoebe se však nevytratil ani když se Kai začala přibližovat. Hany se znovu pokusil zaútočit, ale čarodějnice ho odkopla. Byl to chrt, byl lehoučký a snadno polámatelný. Když se otočila na Phoebe, nestihla zareagovat na hořící prsty mířící na její oči.
Na chvilku se oklepala a zahleděla se na zloděje před ní, jak jí. Nebyla to hezká zkušenost. Kailani křičela opravdu nechutně. A vůně spáleného masa jí nedělala dobře na žaludek. I přesto její ruce ale odtrhla a zmítající se šlechtičnu povalila na zem. Měla víc síly. Be na ní poznala, jak moc je dezorientovaná. Jistě jí udělala s očima něco nehezkého. Teď jsme na tom stejně. Kailani se na ni ještě zašklebila, než zvedla dýku, aby ukončila tohle všechno se škubající se čarodějnicí pod ní. Hany se mezitím ale vzpamatoval. A rozběhl se na pomoc své paní. Phoebe zaťala nehty do služebnické sukně a stiskla zuby, když si vzpomněla na obraz psa zakusujícího se zezadu do krku, zatímco táhl směrem k sobě. Zuby se zachytily o páteř, nebylo divu, že nechtělo pustit. Kailani zaskuhrala a Phoebe se podařilo zpod ní vylézt, i když musela lapat po dechu, protože jí Kai nehezky skřípla plíce. Sebrala dýku, která upadla na zem, zatímco se snažila lovkyně psa donutit, aby pustil. Phoebe měla štěstí, že z toho vyvázla takhle dobře. Hodně špatně by to vysvětlovala. ,,Důvěra je křehká věc, Kailani," dýku stiskla a pak jí ji vrazila do krku. Ne celou. Nechtěla ublížit Hanymu. Ten pustil, když uslyšel zvuky, co Kailani vydávala a taky po té, co mu to Phoebe přikázala. Pak už nebylo těžké kus dál odvléct tělo, i když Phoebe neměla dobrou fyzičku. Věděla, že tomuhle vděčí jen tomu, že ublížila očím, na které každý tak moc spoléhal. A proto si nevšimla ničeho z toho, co jí hrozilo. ,,Les se o tebe postará," vydechla trochu vytřeseně, když zanechala tělo pod stromy.
Trochu sebou cukla, když jí řekl své jméno. ,,Fousek?" ušklíbla se. Nepravděpodobné. ,Dobře, Fousku," projela si prsty vlasy. ,,Jsem ráda, že ti chutnalo!" pronesla u o poznání s lepším hlasem. Když totiž jeho přezdívku zopakovala poprvé, zněla poněkud přiškrceně. Ne že by jí snad záleželo na Kailanině smrti, ale... ,,Spěcháš ještě vykrást další domy?" zeptala se pobaveně. ,,A nebo tu se mnou ještě chvíli zůstaneš?"

Její otázka mu jen připomene fakt, že zatímco on musel slepě následovat Doriena kamkoli se pohnul, ona sama byla někde daleko bez něj. Nejspíš s myšlenkou toho, že on je mrtvý. Bylo jasné, že na něj nečekala, proč by taky měla. Netušila, že je na živu a on jí o sobě nedal nijak vědět. Ne, že by mohl. Neznal její jméno a mezi jeho schopnosti nepatřilo to, aby se dokázal nacházet na dvou místech zároveň. Navíc si Dorien dával velmi záležet na tom, aby neměl nejmenší šanci k tomu, aby se s Nimue setkal. "Tak nějak všude, ale vždycky daleko od tebe. Měla jsi žít svůj život po svém." Pronese ale nepodívá se na ní. Svůj pohled zabodne někam do neznáma. Nelíbí se mu představa jeho drobné blondýnky s jiným mužem, ale což. Ona by jistě také nebyla ráda, kdyby věděla s kolika ženami sdílel lože, ovšem potomci z toho nikdy nevzešli. Buď mu o nich nikdo neřekl, nebo se Dorien nějak postaral o to, aby jiné děti kromě Lancelota mít nemohl. Ani by se tomu nedivil.
"Co vlastně děláš v Salemu?" Zeptá se a lehce pozvedne obočí, ač se na ní stále nepodívá, nějak stále nevěří tomu, že je to Nimue, proč by taky měl. Jistě, může se jí dotýkat a mluvit s ní, ale Dorienovu moc zná velice dobře, vždycky to může být jen jeho hra, nad kterou se on sám baví. Klidně tu teď mohl tančit s Ariou, ale tomu moc nevěřil. Dorien se do jeho hlavy dostat nedokázal. Nevěděl jak, nejspíš to bylo nějak zanesené ve smlouvě, jejíž znění zapomněl. Nebylo pro něj moc důležité jí zná, přece jenom to, o jakou smlouvu žádal, a to, jakou dostal, byly dvě odlišné věci. Dorien si překroutil slova ve smlouvě a připoutal ho k sobě. Ušklíbne se a jeho výraz trochu ztvrdne.

"Ano... šarmu." Způsob, jakým byl souhlas dodán, jasně poukazoval na váhavost, s níž se toužila vyvléct z této konverzace. Ať už si to chtěla přiznat či nikoliv, a že se přikláněla více k té druhé možnosti, Silas dokázal okouzlit i tak strohou ženu, za níž se Anna vydávala. "Možná na tom neotesaném chování divocha přeci jen něco bude." Úsměv brzy vystřídá krátké tiché zasmání, skryté sklopenou hlavou a několika prameny rozpuštěných blonďatých kučer spadajících do očí. Jak zvláštní přiznat to takto nahlas, říct mu do očí, že vlastně... to není tak špatné. Možná neukázněné a v očích guvernantky občas nesnesitelné, ale prvotřídní výchova by na Silasovi ubrala ono nebezpečí pramenící z každého jeho pohybu, s každého pohledu, jenž jí věnoval. Dravost šelmy uchovaná i za těch nejhorších podmínek, díky nimž možná přežil. "Nezkoušej mě tím vydírat, všechno bych popřela." V šedých očích zajiskří šibalstvím, líbilo se jí takto si ho dobírat, dávat mu najevo, že to, co se dnes dozví, zůstane jen mezi nimi. Jen pro tuto noc, kdy si byli více rovni než kdy předtím. "A navíc... zítra se všechno vrátí tak, jak tomu bylo dřív." Žádné vyznávání se ze svých citů, žádné podobné prořeky. Stane se tím, za koho ho v duchu považovala, ale nahlas tvrdívala cosi jiného - lovec, divoch, neandrtálec... Cokoliv, co kazilo dojem ve společnosti. Na první pohled? Ano, ale na ten druhý... Inu, jak se zdálo, ve svém srdci si pro něj našla místečko.
Líbilo se jí tančit, protáčet se v jeho náručí, vyměňovat si ty téměř zakázané doteky milenců. Jeho kůže hřála, jeho dotek vzbuzoval touhu po dalším. "Když budeš zlobit, tak si tě vezmu do parády." Tichý příslib, že ho evidentně nechá protancovat podrážky bot, dokud se nebude chovat slušně, jak se od muže v jejím domě čeká. Cítila se jako kdysi, opět mladá, svěží a plná nadějí. Žádní duchové neexistovali, žádná mravokárná společnost je nečastovala zlým pohledem a pokud zítra přijdou klepy, nějak je přestojí. Bude muset, kvůli Silasovi a Gaëlle se zapře a bude čelit těm, kteří si dovolili ji ponižovat, ačkoliv srdce... To pokaždé zradí svou majitelku ve víře, že by něco podobného mohla zažít. Románek s lovcem, jak poetické. Jako z pera slavného Shakespeara. Taneční sláva pokračovala dost dlouho na to, aby tam ještě chvilku zůstali, ale tolik pohybu si na Anně vyžádalo své. Brzy utancované nohy pobolívaly a mladá žena sama navrhla svému doprovodu, zda se nevrátí zpátky domů. Koneckonců už bylo pozdě, Gaëlle jistě bude spát a lepší než se vracet krátce před svítáním. "Děkuju, Silasi. Za dnešní večer. Opravdu mě to potěšilo jako... jako snad nic předtím." Pro někoho maličkost, ale pro Annu jedno z největších dobrodružství v životě. Důvod k nestarání se, k užívání si. K tomu být obyčejnou dívkou pro jeden dokonalý večer. "Ale měli bychom být potichu, abychom malou nevzbudili." Už to nebyla jen Gaëlle. Stala se z ní malá, maličká, zlatíčko, drahoušek... Všechny ty mateřské přezdívky vklouzli Anně pod kůži a staly se pravidelností. Povinností, kterou plnila tak ráda. Rty oslazené jablkem v karamelu, po kterých se mohla utlouct, si neustále očišťuje špičkou jazyka, jejich chuť jí zkrátka nabudila. A hlavně ten cukr. "Možná... zase za rok?"

Začala mu být zima a jeho tenký kabát ho moc nezahříval. Kdyby byl ve své kočičí kůži rozběhl by se někam do tepla, ale přeměna byla pro něj docela bolestivá. Naštěstí se s tím naučil nějak žít. Ze začátku to byl docela šok, ale kočky nejsou zas tak hrozná zvířata. Mají podstatnou věc - volnost. Né, že by mu vadily závazky. Jednou se chtěl určitě oženit a být se svou partnerkou šťastný, ale na to vše bylo ještě dost času. ,,Trošku se ochladilo, tak nejspíš půjdu někam do tepla. Jinak nezapomeň na mé slova. Všichni jsme si rovni" mrkl na ní. Naposledy se na ní podíval a pomalým krokem se rozešel někam, kde pro jeho kůži bylo tepleji. Furt přemýšlel na rozhovoru, který vedl s tou dívkou. Byla otrokem? Takové blbé rozdělení společnosti může fakt vymyslet jen člověk zamyslel se a ušklíbl se nad tou myšlenkou.

Celý tenhle večer se zdál být utvářen věcmi, proti kterým stál. Trávil jej ve společnosti ženy z vyšší společnosti a z rodu, který vyvraždil jeho bratří a sestry, mezi těmi, které nenáviděl, neb mu vzali to nejcennější, co měl kdy možnost třímat v rukách – jeho milovanou a matku jeho dítěte. A přesto se vracel do domova, který oplýval luxusem, jehož se v minulosti rozhodně zřekl, s pocitem klidu a míru, jaký v sobě již dlouho nenalézal. Zcela jistě to nebyla zásluha těch škrobených idiotů okolo a baráku, ač nemohl popřít, že byl daleko více klidný, že má Gaëlle teplou postel a neděravou střechu nad hlavou. Ne, hlavní zásluhu na tom měla žena, kterou ještě rok předtím popichoval, kterou opovrhoval a nakonec ji chtěl zabít za hříchy, které nespáchala, ale nyní bylo vše jinak – dala mu domov, střechu nad hlavou, životní jistotu a olikrát i péči, kterou si nezasloužil a neměl jí jak splatit. Bylo to špatné. Věděl, že by ty rostoucí sympatie k Anně měl odsunout na druhou kolej a stále myslet na Sarah. Rok se zdál být příliš krátkou dobou na to, aby svou ženu „nahradil“ a našel si místo ní někoho jiného, na druhou stranu se muselo nechat, že tenhle rok utíkal vskutku pomalu. Přemýšlel nad tím hodně – o tom, jak správně truchlit, než mu došlo, že správný způsob nejspíše není. A přestože si uvědomoval, že je dost možná ještě moc brzy, že v 21. století by se na něj dívali jak na necitelného blázna, co se ze smrti své milované otřepal příliš rychle, on přece jen věděl o něco lépe. Věděl, že Sarah bude mít vždycky místo v jeho srdci. A že ji nejspíš nikdy nepřestane milovat, platonicky a hluboce, upnutý na vzpomínku zrzky, se kterou měl vyhraněno příliš málo času a které se na zemi dostalo kratšího života, než jí bylo souzeno. Na druhou stranu již ale smýšlel jinak – zvláště události posledních několika měsíců mu ukázali, že je hloupé čekat. Protože člověk nikdy neví, co či kdo se skrývá za rohem. Bylo více pravděpodobné, že jej něco zajme tehdy, až se bude zas jednou pohybovat v lese v nerozumnou hodinu nebo až přijde další úplněk. A ona? Mohla přijít epidemie chřipky. Tyfu. Mohla přijít jedna z nemocí, které byly v jeho vlastním století tak obávané – třebas rakovina. Bylo hloupé čekat. Natahovat čas. Protože pak by se také mohlo stát, že žádný mít nebudou a Silas bude zase jednou přemýšlet nad všemi těmi hloupostmi, které nechal nevyřčené nebo které řekl až příliš pozdě. Věděl, jak to bolí – však se Sarah jich měl celou řadu. A nechtěl, jednoduše nechtěl, aby se něco takového stalo znova.
Možná i to víno, kterého vypil na své nové podmínky nezvykle mnoho, jej nutilo myslet tímto směrem. Sentimentálně a rozhodně ne prakticky, jak už měl ve zvyku. Ale ať už si o své povaze chtěl nalhávat cokoliv, jednu věc nemohl popřít – nechával se ovládat svými city a pokud byly silné, ignoroval stránky rozumu. Ať už to byl vztek či láska – možná příliš silné slovo v tomhle kontextu, takže si momentálně hodlal vystačit s náklonností, ač i tohle byla další drobná lež v jeho repertoáru. Z chladného nočního vzduchu vstoupí do haly jejího domu, který byl příjemně vyhřátý dohořívajícími krby a matně osvětlen plápolajícími svíčkami, které čekaly, až je sfouknou. Pousměje se na její poděkování. „Já vím. Viděl jsem to na tobě…“ A byl to jeden z nejkrásnějších pohledů, co se mu za poslední dobu dostalo – stejně třebas jako to, když se za ním dneska Gaëlle vrhla do postele a on viděl, že na moment jí přestal tížit ten všudypřítomný mrak vzpomínek, co již možná vybledly, ale nikdy se zcela neztratily. „Spí jako dudek. I kdybych za ní vlez, neprobudilo jí to…“ Očividně to měl odzkoušené – a proč také ne? Občas byla jeho jedinou připomínkou na to, co bylo. A občas se v noci budil a srdci mu v hrudi hlasitě bušilo kvůli noční můře, z níž Gaëlle nevyšla živá – tehdy se musel přesvědčit, že je jeho holčička v pořádku a že po zbytek noci v pořádku zůstane. Přitaká. „Možná… Nebo také dřív…“ Tehdy zaváhá. Tehdy se znova stáhne. Tehdy se znova rozhodne čekat, ač pohled na ni mu říká něco zcela jiného. „Dobrou noc…“ pronese tedy rychle a zamíří ke schodům. Zde se ale zastaví. Proč? Stačí si uvědomit svou chybu. „Vlastně… ne.“ Znova zaváhá, než se na ni znova otočí. Nyní, po celém večeru, byla ještě přitažlivější, než vyráželi. Blonďaté vlasy měla rozevláté a trochu rozcuchané, přesto ale v loknách splývaly na ramena. Košili pod šaty na ramenech trochu nakřivo, jak látka při tanci pracovala. A její vlastní vůně byla o to více patrná, že mu zatemňovala rozum a úsudek. Znova k ní udělá těch pár kroků, které je dělily. „Co kdyby… se zítra nevrátilo všechno do zajetých kolejí? Co kdybychom se konečně přestali ostýchat?“ Protože nic jiného v tom nebylo – jen nejistota, ostych a váhání, jestli by to bylo správné, přičemž si byli oba celkem jisti, že… nu, nejspíš ne. Ale Silase to, zdá se, nyní absolutně vůbec nezajímalo vzhledem k tomu, že k ní natáhne ruku. Položí ji na tvář, jen zlehka, a stejně něžně sklouzne jejím hřbetem na její krk, jen aby udělal další krok vpřed k ní, ruku přesunul na zátylek a sklonil se pro to, po čem již tak dlouho toužil. Polibek. Něžný – tedy zcela jiný, než kdyby ji bral jako náhradu a náplast na zlomené srdce, naopak s citem, jaký v něm dokázala vykřesat snad jen Sarah a Gaëlle, samozřejmě jen trochu jinak – a přesto vroucný, že jí svou druhou tlapu položí na pas. Možná to bylo víno a možná jednoduše již neochota oddalovat to, co bylo tolik žádoucí a chtěné.

Mlčky kývla. ,,Ano..." věnovala jí úsměv. ,,Nebylo to nic, co bych teď kasala, když se chci předvést. Vlastně mi to změnilo pohled na svět a ne v dobrém smyslu," tiše se na ni usmála a protáhla se. Pak se na chvilku zahleděla na oblohu. Bylo krásně. Ale Sora tu být dlouho nemohla. Chňapnout kořist a zmizet. A rozhodně ne tuto slečinku. Bylo by na ní málo masa. Navíc by si toho všimli. A další navíc, byla sympatická. Obyčejná holka, která se utápěla v naivitě, jako kdysi Sora. Ale ty časy byly pryč. Navždy. Vrátit se nemohly, i kdyby se snažila sebevíc. Zhluboka se nadechla. ,,Ne, jsem naprosto vpořádku. Nedělejte si starosti," věnovala jí úsměv. Byla to lež. Sora nebyla vpořádku. Necítila se tak a ani nic tak nevnímala. Na chvilku zavřela oči. Od doby, co sem přišla, šířila jen nenávist a vztek. A smrt. Tři kožoměnky padly pod její rukou. Čím víc nad tím uvažovala, tím víc to bolelo. Zalapala po dechu. Potřebovala... se očistit. Voda. Potřebovala vodu. Hodně vody. Projela si prsty vlasy.
Mlčky kývla na souhlas s Victoriín rozuzlením, proč nedá otci vědět, že je tady. Vlastně bylo jednoduché. Soře stačily pohledy Victorie a věděla, kdo je Richard. A už se jí hnusil. Trochu se ušklíbla. Dnešní vztahy... byly tak hnusné. I když byly posvěcené takzvaným bohem. Protože bůh prostě nebyl. Bylo těžké to přiznat pro někoho, koho by za to mohli upálit jako čarodějnici, tedy i pro ni, ale i tak si to tichounce zamumlala. A to ona pověstná slova, že bůh neexistuje. Jen hloupoučké spojení slov, které pro Soru mělo až ničivý význam. Kdyby bůh existoval, tak by jí jistě dal nějaké znamení. Nenechal by ji trpět. A nebo... by ji nechal spát na vždy, jak v to doufala minulou zimu. A tu předtím. A tu ještě předtím. Přála si, aby ji vločky skryly a ona prostě... nebyla. A přesto z nějakého důvodu Sora stále byla mezi živými. Letos nemá cenu se modlit. ,,Ano, Asie je daleko, velice daleko," pousmála se. Pak sevřela rty a založila si ruce. ,,Omlouvám se, ale musím jít vyřídit své záležitosti, co jsem sem přišla vyplnit. Třeba se ještě potkáme," pousmála se. Pak se rychle vydala pryč, najít si oběť. Začínala jí být zima. Ale to brzy začne být ještě horší. A hlavně častější.

Růž příliš snadno vklouzla do tváří. Po těch měsících s ním se zdálo, že si právoplatně našla místo na Anniných líčkách a vkrádala se tam pokaždé, když jí Silas byl ochoten upozornit na zjevý fakt. Třeba jako právě teď, že se bavila na slavnostech, utahaná po celovečerním tancování, přejedená a mírně opitá. Ale opravdu jen maličko. Ty drobné narážky, maličkosti, kterých si všímal, ji nepřestávaly udivovat. Nebylo od věci, že se jeho pozorovací schopnosti, jindy tak výborné při lovu, vyplatily i v běžném životě. Zda-li však byl jeho zájem opravdový, či se jednalo jen o kompliment, nad tím už bylo příliš složité uvažovat, zvláštně s mírně ovíněnou myslí. Toužila po první možnosti, někde hluboko v srdci stála o to, aby to všechno bylo skutečně o ní samotné. Sobecké? Možná. Ale... snad si to po tolika letech mohla dovolit. Zkusit si ukrást trochu toho zájmu pro sebe. "Tvým očím nic neunikne, že?" Úsměvem se line napůl hravost, na druhou stranu i smutek. Začínala si uvědomovat, že před ním sotva skryje svou náklonnost, ty čím dál tím častější pohledy a pokukování, dotazy plné nesobeckého zájmu i údiv, když jí se svými vědomostmi vyrazil dech. V srdci přetrvávala jistá slabost - strach z odmítnutí, které ještě nikdy neprožila. Neznalost vztahů se zdála velkým mínusem, zvláště u někoho, komu pod rukama musela projít desítka žen. Alespoň tak působil Silas na první pohled, mnohdy i na druhý, třetí... A každý další. A zatímco si prožil své se Sarah, Annin život se utápěl v prázdnotě, s postelí chladnou na dotek a pokoji, které sotva zaplní dětský smích. "To neznamená, že kvůli tomu budeš dupat po schodech a budit ji." Ani teď, po několika pohárech vína, si neodpustí poznámku o slušném vychování a péči o malé dítě, konkrétně jejich Gaëlle. Jejich - jak příjemně to znělo na poslech.
"Dobrou noc, Silasi." Sama tiše zareaguje na přání klidné noci, otáčeje se zády ke schodům, aby se mohla zaměstnat něčím jiným v domě a nenaslouchat zvukům linoucím se ze Silasova pokoje. Díky zostřeným smyslům, hlavně sluchu, dokázala perfektně rozeznat prakticky cokoliv, i přes zavřené dveře. Látku klouzající po kůži, kapky vody, když si oplachoval obličej... Její malá symfonie určená zlomenému srdci. Jenže kroky, které měly směřovat nahoru, se nekonaly a ticho prapodivně vyplňovalo prostor mezi nimi. "Děje se něco?" Sotva se stačila otočit, když se k ní Silas několika kroky přiblížil tak blízko, jako tomu bylo po celý dnešní večer. Jeho vůně, díky tanci ještě o něco výraznější, nutila Annu zadržovat dech, neboť hrozilo, že se jednodušše vzdá, poddá se tomu a s tváří přitisklou na Silasovo rameno se bude pokoušet rozeznat jednotlivé prvky. Co na tom, že dříve z něj vyzařoval především ten dravec, šelma, co roztrhá kohokoliv slabšího. Ten pach lovce, před nímž by se měl každý třást. Teď jí připomínal domov, bezpečí... rodinu. A čím blíže se k ní dostával, tím patrnější byla její ztracenost lesknoucí se v očích upřených na něj. Naslouchala mu, jeho hlasu, jeho dotazu, téměř prosbám. Jako kdyby netušil, co má dělat a bál se, že zítřek přinese tak akorát zklamání. "Co jsou to koleje?" Patrně si z toho projevu vzala jen to své, aby nad tím vzápětí zavrtěla hlavou. "Silasi, j-já..." Říct, že neví, o čem mluví, by byla jednoznačně lež. Jenže kdyby se přestala ostýchat, co pak? Nevědomost, jak si počínat, byla více než patrná, zářila jako drahokam do té temnoty, v níž se ocitla. Malá, z části vyděšená.
To až dotek ji vrátil zpět na zem, aby jí vzápětí vzal veškerou půdu pod nohama. Počínal si tak sladce přidrzle, ale zároveň jako gentleman. Hrdina z eposů a ten největší darebák pod sluncem, vychovaný ulicí. Král i poddaný, rytíř i zloděj. Protože to byl on, kdo si ukradl její polibek, aby jí daroval ty nejkrásnější pocity, jaké mohla zažít. Dotek rtů odzbrojoval. O to více, když v polibku cítila něhu ale i city, o nichž se odmítali bavit nahlas a tajili je ve své mysli. Vášeň, nikoliv dravou, ale takovou, která zažehne jiskru a přinutí opětovat každou kapku náklonnosti. Drobná packa se zvedne, zachytávaje se Silase za rameno, jak se Anna cítí slabá, tak křehká, že by se mohla kdykoliv rozbít. Ta druhá míří výš, obtočená kolem krku. Dva milenci, jejichž cesty se setkali, aby je mohl sochař vytesat do mramoru. Přála by si takto zůstat napořád, v jeho objetí, v tom držením, jež věstilo ochranu před světem. Chvíli trvá než si uvědomí, že ten sladký polibek skončil. Na rtech ho však cítí stále, což ji nutí se pousmát. "Mám ti k výčtu tvých vlastností přidat i kradení polibků?" Nemohla si pomoci, něco v ní mu jednoduše toužilo oplatit ty dobíravé řeči na svůj účet. "Jak mám vědět, že to není sen? Že je to skutečné?" Přeci jen... o tomhle se jí často zdálo, nebylo by to tedy poprvé, kdy si podobnou záležitost jednoduše vysnila. "J-já... políbíš mě znovu? Prosím?"

„Mám pocit, že občas to nejdůležitější jo…“ odpoví na její otázku, ač ta melancholičnost v oněch slovech mu tentokrát neutekla. Ani on totiž nezněl o mnoho lépe – uvědomoval si, že na to, jak byl schopen číst řeč těla druhých a předpovídat jejich další pohyb, na to, jak si dokázal v hlavě uchovat detaily, které mu málokdy unikly, všímal si mnohdy věcí jen na povrchu a do hloubky již nepronikl. Jeho empatické schopnosti nebyly valné a v pocitech se občas ztrácel, pokud již nepřišel na to, jak s danou osobou jednat. I tohle dříve, v jeho minulém životě, bylo jiné. Pohyboval se ve společnosti, uměl naslouchat, uměl dávat pozor, ale zdálo se, že Amy mu všechny tyhle záležitosti vzala spolu s jeho civilizovaností. Nebo se jednoduše změnil a ze všeho rád vinil svou mrtvou milenku. Jako by na tom snad záleželo – důležité bylo pouze a jen to, že ač mu mnoho z jejího chování neušlo, do kompletního obrazu si to dokázal spojit až přednedávnem, ne-li až dnes večer. A ač si všímal všemožných reakcí, červenání v různých situacích a bůh ví co ještě, nedokázal z toho vyvodit žádný závěr. To až před pár týdny ji začal trochu chápat. Začal tušit, co v té či oné situaci provést. Jak ji rozesmát či jestli ji obejmout, když plakala – ač to se nestávalo často – či jí nabídnout pomocnou ruku a rameno, o které se mohla opřít, když se cítili ztracená ve světě a chtěla najít jeden pevný bod, který by jí vytvořil pevnou základnu v životě. „Anno… Jako bych to někdy udělal…“ odvětí s úsměvem na její starostlivost. Teoreticky by mu to mělo vadit – to, jak se zhostila úlohy její matky a starala se o ni jako o vlastní. Teoreticky to mělo být špatně. Jenže nebylo. Gaëlle si pamatovala Sarah v tom nejlepším světle – alespoň v tom Silas doufal a snažil se, aby to tak zůstalo – ale potřebovala ženský vzor, který byl živý. A kdo lepší než Anna by mohla být? Naopak, byl klidnější, když odcházel v noci na lov, protože věděl, že kdyby se náhodou opravdu jednou nevrátil, ona zde bude, aby se o ni postarala.
Byla to jednoduše zvláštní chvíle, vystavěná právě na posledních týdnech. I předtím k ní měl blízko, ale bral ji jako „rodinnou přítelkyni“, někoho, na koho se může spolehnout a s kým zajišťuje výchovu svého dítěte, zatímco vymýšlí, jak se postavit na své vlastní nohy. Ale ta změna vnímání začala nejspíš úplňkem a tím, jak se o něj postarala, jak k němu měla blízko. Od té doby nemohl popřít, že se na ni díval jinak a že v sobě tuhle touhu celou dobu potlačoval, snažil se ji ignorovat jako něco zakázaného. Když se na díval zpětně… zcela zbytečně. Hlavně tehdy, když ji políbil. Její rty byly měkké, teplé, vřelé – zvláště, když cítil, že i on v ní vykřesal něhu a že mu jednu ruku položí na rameno, zatímco tu druhou obtočí kolem krku. Přitiskne se k ní, její křehké drobné tělo vůči tomu jeho, zcela naopak houževnatému a rozložitému, v touze zase jednou cítit lidské teplo – ne protože by mu scházelo, ač samozřejmě ano v tom smyslu, kdo jej předtím vydával, ale protože to její bylo drahé. Navíc v kombinaci s jinými vjemy, s polibkem i s dotekem drobných pacek se štíhlými prsty, zcela neodolatelné. Odtáhne se, rukou, kterou jí podpíral zátylek, ji jemně pohladí po tváři stejně jako předtím, studuje její tvář z takové blízkosti, jaké se mu ještě nikdy nedostalo – a musel říci, že i tehdy byla krásná, snad ještě krásnější i přes všechny nedokonalosti pleti, které snad mohly býti patrné. „Zrovna za to se nestydím…“ broukne k ní s drobným úsměvem. Svým jednáním, pohledy, škádlením i čímkoliv dalším jej nutila se usmívat, což byl ten nejvíce nevídaný úspěch, který mohla dokázat. „Protože až se probudíš, udělám to znova…“ Nebylo to jen tímhle večerem. Věděl, že ráno se k ní jeho city nezmění a nyní již ani jeho stanovisko, jak s nimi naložit. Nebavilo jej hrát si na něco, co nebyla pravda. Nebavilo jej tvářit se, že se za těch několik měsíců nic nezměnilo, protože změnilo. A mnohé. Přijde její prosba. Jak by jí snad mohl odolat? Pohledu těch modrých očí, sladkých rtů, co jej vyzívaly. Nemohl. Nechtěl a neměl to v úmyslu. Odpovědí jí byly činy, přesně jak to má být, když ji znova políbí. Vroucněji, hlouběji a také po delší dobu. Protože sotva mohl přestat, když jednou ochutnal. Odtáhne se, jen na kousek, s drzou prosbou na rtech, míněnou však ve všech směrech dobře. "Já vím, že bych neměl, ale... hm... můžu dnes spát s tebou? Myslím... vedle tebe," opraví se, vědouc, jak asi jeho věta zní, ač světe div se, on ji opravdu myslí ve vší počestnosti. "Nejsem si jistej, že tě chci nechat jít, takže tu buď budeme trčet do rána, nebo mi to dovolíš..." řekne s lahkým pobavením v hlase, ale stále se v něm jasně skví prosba.

Procházel se po Salemu a přemýšlel nad vším, co se v poslední době stalo. Jeho život nabral nové obrátky, když došel zde - do Salemu. Zatím tu nikoho moc neznal, jen tu dívku kterou potkal na vinobraní. Docela fajn se s ní povídalo a on doufal, že tu najde ještě plno fajn lidí. Sice mu velká společnost nedělala moc dobře, ale pokud najde pár milých přátel stálo mu to za to. Na sobě měl košily a na ní měl jemnou bundu. Nepřipadalo mu, že je zima, protože byl zvyklý na chladné počasí v Norsku. Z dálky se vynořila postava. Byl to muž, který mu nebyl nijak povědomý. Přemýšlel nad tím jestli ho potkal na vinobraní, ale nevybavoval si jeho tvář. Zdvořilostně si odkašlal a pohlédl na muže, když byl dostatečně v jeho blízkosti "Zdravím".

Letmým pohledem si ho prohlédl. Nějak moc tomu nedával význam, protože se nikdy nějak extrémně neřídil vzhledem. Vzhled nebyl charakterem, který byl pro něho vždycky důležitý. Ve městě nedaleko hor odkud pocházel byli lidé strašní ignoranti a povýšení lidé. Křesťanství jim všem stouplo do hlavy, tak nevěděli, co dělají nejspíš. Zhluboka se nadechl a prohlédl si svůj přívěšek - sluneční kříž. Nevěděl, jak má s někým navázet rozhovor i když mu to na vinobraní docela šlo. Za svůj docela dlouhý život se moc s lidma nebavil a když už bavil, tak to bylo jenom tak rychle. Kamarády neměl a jediný člověk, který pro něj něco znamenal byl jeho otec. Je tu vždycky takový klid? U nás v horách šla aspoň slyšet nějaká zvěř. zamrmlal cosi, aby nějak přispěl do diskuze. Netušil zda jde na to dobře.

Svůj křížek si pečlivě schoval za košily a ucukl pohledem. Zrovna teď nechtěl rozebírat svoji víru v severské bohy a jejich panteon. Neuznával křesťanství a taktéž mohl někdo neuznávat jeho náboženství. Moc ho to netankovalo. Víra byla věc každého jedince. Mu třeba víra dost pomohla, tak se k ní často hodně upínal. "Já tu jsem také krátko. Byl jsem zde na vinobraní a tam bylo tedy více lidí" promluvil a rozhlédl se kolem. Nikde nebyla ani noha. Na klid byl zvyklý, ale zrovna v Salemu mu přišel klid divný.
Muž se mu představil zřejmě svou přezdívkou. Mu to nějak nevadilo. Každý ať si sobě říká, jak chce. "Já jsem Ivar Bjørnson" představil se. Ruku nepodal, protože tuhle formu představování moc nemusel. Když na chvilku zafoukal vítr, tak si aspoň chvilku připadal, jako v Norsku. Tam byl vítr na denním pořádku a mu to nevadilo. Byl docela odolný vůči chladnějšímu počasí.