Město Salem

Alfie evidentně nechce démonické téma opustit. Z toho je Joshua trošku nesvůj. Sem tam se rozhlédne a kontroluje okolí, aby měl jistotu, že je nikdo neposlouchá. Vždyť i jeho vlastní otec by mu napařil několika hodinovou party na mučidlech zakončenou hromadnou grilovačkou. I když jeho otec byl sadistická zrůda, která se stala posedlou vražděním lidí, možná že jsou lidé, kteří k tomu přistupují jinak…nebo alespoň rodiče co netrestají svoje děti tak brutálním způsobem. S každou kapkou alkoholu se mu v hlavě odhaluje, jak moc svého otce nenávidí. Ví, že je to špatné a měl by ho mít rád, ale proste to nejde. Proto s sobě udržuje jen plamínek úcty a respektu, to je jediná pozitivní emoce, kterou k té zrůdě dokáže cítit. Když nad tím tak uvažuje vůbec by se nedivil, kdyby jeho otec bylo jedno z těch monster, kterou tu s Alfiem řeší. „Moc. Těžko říct. Po moci prahne téměř každý. Vezměte si, že většina válek vznikla jen protože někdo chtěl získat moc někoho jiného. Při ty tedy i démoni neměli prahnout po tom ji získat?“Na jeho otázkou odpoví otázkou. Naštěstí nedošel ještě ve svém kněžství tak daleko, aby lidi spíš mátl, než jim pomáhal. To na svých kolegáčcích vždy nesnášel. Člověk přišel s otázkou a odešel s pěti dalšími, přičemž jedna zněla co tím ten debil myslel?!. Chápe, že lidé jsou zmatení, jeho samotného Salem mate a neví jak z toho pryč. „Zlo bylo stvořeno, abychom si více vážili dobra. Vždyť i anděl musel padnout, aby existoval protipól země zaslíbené…Jsem rád, že je vám tato konverzace přínosná a já jsem rád, že konečně mám možnost promluvit s někým jiným. Neustále se na mě letí ty drbny z kostela. Je únavné mít za sebou téměř pořád svůj vlastní hlídací sbor, který hodnotí každý můj pohyb.“ Uchechtne se pobaveně a rukou si prohrábne vlasy, které následně zase uhladí, aby mu netrčely do všech stran. Když slyší jeho životní příběh přikyvuje. Na vteřinu dokonce uvažuje, že mu poví pravý důvod proč je v Salemu. Jeho kamarádka z dětství, kterou odsoudil k smrti upálením, ale ona na poslední chvíli uprchla. Tento nápad, ale zažene. Nikdy to nikomu neřekl, bál se, že by ho odsoudili. Byl přece jen malé vyděšené dítě a dělal to co mu od mala vštěpovali…na druhou stranu to další vyděšené dítě málem stálo život. Možná ani nežije, nejspíš ji v lesích roztrhali vlci. Co je horší? Uhořen na hranici, nebo být roztrhán divou zvěří? A to vše s vědomím, že vás váš nejlepší přítel odsoudil k smrti. „Když jsme u těch žen, tak musím uznat, že občas zapochybuji nad svým posláním. Hlavně když jsem byl mladší. Znáte to, touha poznat nepoznané. Předtím to byla čistě fyzická potřeba, dnes je to spíše touha po rodině a klidném životě, už mám přece nějaký věk. Medicína sice postoupila, ale dvacet šest je stále téměř polovina života za mnou.“ Zasměje a když se zeptá na další skleničku na vteřinu zaváhá, přece jen už toho vypil dost. Už teď cítí alkohol a mluví a mluví a mluví. Nakonec váhavě přikývne. „Snad bych ještě jednu snesl. Do řečí se dostanu stejně.“ Zasměje se a mávne na hostinského u kterého objedná dvě další medoviny.

"Tajemství bývají temná, pane, a já dlouho chránila jedno z nejtemnějších, nejbolestivějších, jaké žena může střežit v srdci. Co myslíte, že by manžel provedl, kdybych vyšla s pravdou najevo?" Falešný vzlyk dodává na přesvědčivosti, roztřesené ruce svírá v klíně, prsty tisknoucí k sobě z jednoho prostého důvodu - dodat na důležitosti každému z gest, viditelně raněných při myšlenkách na nepříliš šťastnou, spíše mizernou budoucnost, kde nakonci číhá konopný provaz s těsně utaženou smyčkou. Při té představě neodolá polknutí, viditelnému pro každé bystré oko. Tato představa ji strašila ve snech a každé ráno musela potlačit dávení, při němž se obracel žaludek v touze vysoukat ze sebe včerejší večeři. Ta chvilička váhání upraví zástup myšlenek do řádu zpečetěného přísahou, že z téhle návštěvy vytříská to nejlepší pro sebe, pro svou budoucnost a dny, které hodlala prožít. A že jich nebylo málo, to rozhodně ne. "Byl by ochoten mne obvinit z čarodějnictví jako snad každou ženu tady. Proč myslíte, že jich za jeho vlády tolik zahynulo? Všechny jej do jedné odmítly a nedaly mu to, po čem tolik toužil. Pokud jsem nechtěla skončit na hranici s nimi, musela jsem žít podle jeho představ, mluvit dle jeho rozkazů, chovat se, jak mi nakázal. Všechny ty úsměvy vůči jeho přátelům byly skrytou prosbou o pomoc. A teď?" Prudký nádech dává příležitost nechat oči zavřít a dodat rozechvělému vzhledu na starosti, ztraceném pátrání po štěstí, které nenalézala v ničím náručí. Všichni ti milenci poskytovali jen dočasnou zábavu, nic víc. Na lásku nevěřila a přesto po ní prahla stejně jako ji nenáviděla. "Jsem bez něj ztracená. Nemám žádnou oporu, nemám nikoho, kdo by se o mne zajímal a dal mi možnost prožít to, o čem sní každá žena. Stala jsem se loutkou odhozenou v koutě, hračkou, kterou její dítě odmítá vzít do rukou. Proč?" Hladové oči bažící po odpovědi se upřou na muže, jež se jí pokoušel dodat odvahy. Možná. Možná jen sledoval svůj vlastní plán, ale na tom teď nezáleželo. Amélie dokázala být natolik sobecká, aby upřednostňovala sebe samotnou před tisícemi ostatních. Její sebeláska zvítězila nad každým. "Ještě nejsem odsouzena stárnout a šedivět a... hrbit se pod tíhou let. Stále mám mužům co nabídnout. Svou vášeň a... tělo... a zkušenosti. Touhu umocněnou tolika lety odsouzenými k osamoceným nocem v loži..."
Jakmile dojde řeč na Jonathana, celá se musí držet, aby nezačala skřípat zuby a plivat nadávky na toho ubožáka, jež jí tak sprostě využil. Mnohem sprostěji než si ona dovolila využít jeho. "Město ho miluje i radní ho obdivují. Moji spojenci postupně přesedlali k němu, vyhřávající se na jeho slávě. Kdo zbyl mně? Má služebná, jejíž slovo je asi podobně cenné jako příspěvek do diskuze obyčejného farmáře." S povzdechem sklopí pohled k zemi, zničená a odkopnutá, což probouzí tu umanutou stránku jejího temného já. "A ještě k tomu si za manželku vybral takovou... flundru." Poslední slova procedí skrze zaťatou čelist, bez varování se otáčející čelem k sofa, zády k místu, odkud hleděla skrze okno ven. "Vy byste... snad byl ochoten nabídnout mi své spojenectví? Počítám, že takováto... maličkost nebude zadarmo, že ano? Co po mne chcete, pane Gattone?"

Snad nikdy by si nedokázal představit, že se zvíře, ukryté v něm, probudí v blízkosti jeho manželky. Ale i přes hádku, přes to všechno, měl pocit, že je to jedna z nejlepších chvil, které prožíval společně s ní. Všechna ta touha, která v nich stále byla, všechna nevyřčená slova. Roky života bez toho druhého. Intenzivní pocity jej sžíraly jako plameny, ovšem nyní to nebyly plameny vzteku, ale vášně. Hladil ji, zarýval prsty do jejího těla a svými rty ochutnával další a další kousek z toho bělostného těla. Nevnímal nic kolem, veškeré jeho myšlenky se upnuly jen a jen k ní, jejím stenům a vůni. V tu chvíli byli jen oni dva a nikdo další, i kdyby je náhodou bylo vidět z ulice, bylo by mu to zřejmě úplně jedno. Pocity vzrušení, které se pomalu blížilo k vyvrcholení, mu pulzovaly celým tělem, jako by krev v jeho žilách vřela. Po dlouhé době se cítil živý, tak neuvěřitelně skutečný a celistvý. Prázdné místo se zaplnilo. Blížící se vyvrcholení se snažil oddálit, dopřávaje tak své manželce více příjemných a slastných chvil. Až když se pod jeho náporem celá rozechvěla, vychutnávajíc si její vyvrcholení, dovolil si podlehnout stejným pocitům, které na něj dorážely a nutily jej jim podlehnout. Celý se napnul, oči zavřené, zatímco se poddával slastným pocitům a extázi. Se zrychleným dechem se sklonil k jejím rtům, než se nadzvedl a značně znaveně se na ni pousmál. "Byla jsi úžasná," utrousil tiše, přičemž jí prsty přejel po tváři. Z posledních zbytků sil ji pak zdvihl ze stolu, do své náruče, načež se s ní odebral k ložnici, aniž by věnoval jediný pohled jejich oblečení, či rozbité karafě. Pokud některá ze slušných dojde brzy a bude se pokoušet o úklid, ať si o tom myslí, co chce. Vždyť i za určitou mlčenlivost byla placena. O dost jemněji položil Rachel na její stranu lože, než sám zaplul vedle ní a se stále ještě rychlými nádechy a výdechy si ji přeměřil pohledem, v němž se zračilo upokojení a radost. "A nemusíš mít obavu. Pomůžu ti k návratu ke svému starému životu. I s tím, co bylo před ním. Na mě se můžeš spolehnout," pousmál se do tmy, promlouvaje ochraptělým a zčásti i unaveným hlasem. Jednu ruku posunul směrem k Rachel, možná aby ji mohl pohladit nebo aby ji mohl přivinout k sobě, do své náruče, tak jako vždy. Jeho slova vyznívala upřímně, avšak ono pousmání mohlo působit i trochu zlověstně. Stále z hlavy nemohl vymazat obraz vlka, který zarývá své drápy do nebohého doktůrka. Možná by na něco podobného myslela i Rachel, kdyby znala Rose. Ty dvě by se nikdy neměly potkat, o tom Jeremi věděl až moc dobře. Ale pokud nebyla Rose úplně zaslepená, jistě už si všimla, že se něco stalo a určitě už šuškání zaslechla. Na to se mu však příliš myslet nechtělo. Nemohl. "Přijel by sem, kdyby ses už nikdy nevrátila?" zeptal se, i když se možná ani ptát nechtěl. Možná to měl přejít mlčením a doufat, že si to Rachel dá do pořádku sama. Ale zároveň to chtěl mít pod dohledem, i když už naštěstí dávno nezuřil.

Zamračí se a potom sklopí pohled. "Hmmm... Ale tebe neupálí, že ne?" No dobře, to asi těžko. Vzápětí si svou hloupou otázku uvědomí a plácne se do čela. Zakroutí hlavou a pobaveně se nad sebou usměje. "Promiň.." Pokrčí nevinně rameny a prohrábne si své stále rozcuchané vlasy. Učeše si je později. Beztak plánuje jít ještě do pelíšku. K čemu by to bylo, kdyby se teď učesala? K ničemu. Přitaká a omotá pod stolem nohy okolo židle. "Ano, to máš pravdu." Seraphine by nejraději někde zůstala. Našla si tu domov, ale copak to jde? Bohužel ne. Raději se nechce k ničemu poutat, protože má strach, že se tu spřátelí a najendou budou muset ze dne na den zmizet. Za tátou by šla na konec světa, ale je z toho už trochu unavená. Přikývne a ukáže na něj prstem. "Jo! Přesně toho jsem myslela!" Tichounce se zachechtá a zamyslí se. "Mimochodem.. Když už jsme u Jimmyho. Večer tu byl a mám Tě pozdravovat. Přinesl nám pytel brambor." Pousměje se a pokýve hlavou. Následně se zničehonic rozesměje. "Víš jak byl chudák úplně zplavenej? Je vidět že na tahání takovejch věcí vůbec neni zvyklej, ale chtěl nám udělat radost." Přestane se smát a potom se na tátu podívá a usměje se. Nepochybuje o tom, že jemu by stačilo na záda hodit pytle dva a ještě by na něj mohla vyskočit ona a on by je bez problémů odnesl všechny. Vtupná představa,ale rozhodně ne nereálná. Její táta je silák. Nechá si vzít tlapku do těch jeho a přikývne. "Já doufám, že tu zůstaneme... sice je to tu občas děsivé, ale líbí se mi tady. Třeba bych si mohla najít nějaké přátele?" Vídá se jedině s Jimmym, když přijde k nim. Jinak nikoho, krom svých zákazníků, nezná. Pohladí ho palcem a přikývne. "Nespala, ale jdu to napravit." Zvedne se a urovná si svou sukni. "Jaká vzorná dceruška by taky mohla spát, když se její táta fláká po nocích a svádí ženský v tak nebezpečným městě?! Co kdyby se vrátil jejich manžel!" Zasměje se a ani neví, jak blízko od pravdy byla. Raději k němu hopsne, líbne mu pusinku na tvář. "Dobrou noc, tatí. Ráno ti pomůžu." Přislíbí a nakonec vklouzne do pokoje a zavrtá se do postele.Teď konečně může v klidu usnout. V rámci možností - řeči o jiných kouzelnicích a upalování jí přivedou nejspíše noční můry.

"Ano, nemohla jste. Věřím vám. Neumím si to představit, ale rozumím vám, že jste si asi neprošla zrovna hezkými časy. Teď si ale můžete zvolit, možná i lépe," pronesl konejšivě a měkce, takovým tónem hlasu, kterému by se jen těžko dalo nevěřit. Byli tam sami, jen oni dva. Neměl důvod se přetvařovat před žádným dalším mužem a hrát drsného, uraženého z pohledu na slzy. A přesto v jeho gestech i pohledu bylo něco pevného a silného, znak toho, že zrovna tento muž nebyl jedním z těch, jenž by se dal lehce zlomit. Drsný muž s dobrým srdcem, sen kohokoliv. A výborně vykonstruovaná maska šílence, skrytého pod povrchem. Had z Rajské zahrady, hledající svou Evu, kterou by mohl svést z cesty. Nic z toho však nedával najevo a sám netušil, jestli vůbec něco podobného najevo dá. Vrah v něm byl stále na pozoru. 17. století nemělo zázračnou techniku, ale i tady se mohl prozradit. Lehce sebou cukl, když polkla a přitom zapřemýšlel, co by měl udělat. Obával se, to ano, led byl tenký a on se musel zachovat co nejlépe. "Je pryč, madam, teď jste volná. Možná pocit z toho, že vás sleduje je jen... pozůstatek toho všeho. Jistě tyto pocity brzy opadnou. Pokud nějaký člověk žil po našem boku, v naší blízkosti, ještě nějakou dobu se nelze srovnat s jeho smrtí. Vím, o čem mluvím," pokračoval v těch něžných slovech, s mírnými úsměvy na rtech, snahou o podporu. Naslouchal jejím slovům, jejím obávám. Přesedlal do role posluchače a nechal z ní vyjít ten vodopád slov, vše, o co se potřebovala podělit. Stal se vrbou, která pokorně přijala vše, co jí řekla. Jen občasně si dovolil přikývnout, ale jinak se nesnažil ji do jejích slov mluvit, nepřerušoval ji. Snad jej skutečně zajímalo vše, co mu řekla. Snad skutečně stál být jejím spojencem, možná i oporou, která jí nedovolí padnout na kolena. "Kdepak, máte před sebou ještě mnoho let, i když chápu, že si teď asi připadáte... ne tak, jak byste měla. Nedoceněná. S lidmi je to těžké, Amélie. Spousta z nich se s vámi přátelí jen do té doby, dokud jim máte co nabídnout. Nemůžete se upínat k přátelství z čiré dobroty, málokdo při vás bude stát věčně. Musíte umět lidem říkat to, co by chtěli slyšet a mnohem víc. Spousta z nich se obrací k tomu bankéři hlavně proto, protože si myslí, že spojenectví s ním jim zajistí moc, a že si budou žít dobře. Nehledejte v tom nic příliš osobního, takové to je a nikdy to nebude jiné. V žádné době." Tajemná slova řečená jako rada. Nemohla jim pořádně porozumět a on pořádně netušil, proč to vůbec řekl, ale i kdyby se zeptala, věděl, že by se z toho uměl vylhat mnohem lépe, než kdejaký zlodějíček nebo... bankéř? Ti byli prolhaní v jeho době, ale určitě jim podobná vlastnost seděla i ve století vzdáleném. Nesnášel je, i když se v mnohých ohledech podobal jim. Jeho otec byl prolhaný arogantní parchant, August byl to samé a většina obchodníků měla podobné vlastnosti. Neboť kdo nebyl dravý, ten se mohl s těmi nejlepšími obchody rozloučit. "Ano, jsem ochoten vám nabídnout spojenectví. Jak jste řekla... maličkost... vy jste snad ochotná něco nabídnout?" Černé oči se znovu upřely k ní, zvědavé a tajemné, jak se tázaly společně s ním.

"Ano, je to zvláštní. Ale asi to tak je, možná by člověk měl zasvětit svůj život k tomu, aby udělal něco vyššího. Třeba získal moc, i když je jen otázkou, v kolika lidech, jež prahli po moci, převzal otěže spíše ďábel, který jim začal vkládat do hlav ony nestoudné myšlenky," promluvil zamyšleně, načež do prstů zachytil pohárek a párkrát s ním zakroužil, jakoby rozháněl tekutinu uvnitř. V pohledu se mu usadilo cosi zamyšleného, obočí měl svraštěné k sobě a hodnou chvíli trvalo, než si pohárek přitáhl ke rtům a dlouze upil, až jej úplně vyprázdnil. Ani poté jej však nepouštěl, stále rozmýšleje nad tím vším, co zjistil. Až pak pohárek nechal klesnout na desku stolu, tolik rýhovanou, poznamenanou všemi těmi bavícími se muži,kteří tu sedávali před ním už několik dlouhých let. "No jistě, člověk v kostele pozná spousty lidí, ale někteří mu nemusejí vždy sednout, že? Vím i o tom, že někteří lidé jsou až moc zvědaví. Dejte si pozor, pane McGrowere, i v Salemu žijí jen lidé, a i ti si občas povídají o věcech, které jim nenáleží," poradil Joshuovi s menším úsměvem na rtech. "I když se snažíte dělat to nejlepší, i vy se jednoho dne dozvíte, že vlastně činíte zcela nesprávně." Povzdech, nemířený jen k drbnám, ale i ke své rodině a ke všem těm povídačkám, které již stihl vyslechnout. Někdy zcela mimo, někdy i ve zpovědnici, když se jej lidé snažili ukonejšit. Nad jeho slovy zlehka přikývl. Vždyť i on se občas nemohl ubránit hříšným myšlenkám, které jej mohly svést z cesty. Musel se jim bránit, modlit se, protože věděl, že do svého života nechce zástup žen, ale jen tu jednu, se kterou by mohl být a trávit s ní čas. "Rozumím vám. Občas je to až příliš těžké. Avšak uvidíte, jste na novém místě, otevíráte novou kapitolu," poznamenal, než mávl na hostinského, aby mu dal najevo, že oni dva s pitím ještě rozhodně neskončili. A tak během chvíle seděli nad dalšími pohárky, zatímco si hostinec kolem dál žil svým rozjíveným životem. Jen občas se donutil porozhlédnout, aby vůbec tušil, kdo v ten den do hospody zavítal. "No jo, s tím někdy nic neuděláte. Tak na zdraví," řekl, než naznačil přiťuknutí a posléze se napil. Chutnalo mu. A konečně i na jeho mysl začal dotírat alkohol, a tak se cítil o dost víc uvolněně. Ale rozhodně ne špatně. "Jinak, co vás ještě v Salemu zaujalo?"

Snad o to více, když se zbavila všech těch zbytečných vjemů, které ji Remi donutil ignorovat, vnímala, jak se jeho tělo napjalo, svaly se rozechvěly a on se ponořil do toho slastného pocitu extáze, díky kterému ji naplnil. Často – před Bostonem i po jejím návratu – přemýšlela o dětech, které se v této společnosti tak nějak očekávaly. Pokračovatelé rodu Shelley, chlapec s bujnými tmavými vlásky a očima barvy nebe – buď azurově modrého nebo podmračeného šedého – a případně jeho malá sestřička. Popravdě si vůbec nebyla jista, zda děti ještě někdy mít bude. Stálo to přece tolik let snažení – a pokud ne snažení, pak minimálně rozkoše – ale děti nepřicházely, ať už by měla hovořit o Dwightovi, ale hlavně o Remim, který byl nakonec její manžel. Bude to nejspíše další téma, které brzy přijde na řadu, další téma, co bude nutno probrat nejen proto, že Remi by tím pádem byl poslední Shelley, ale také by neexistovalo nic vskutku hmatatelného, co by upevňovalo jejich vztah a ujišťovalo je, že ve dnech, co přijdou, to budou vždy oni dva, ne každý jednotlivě. V této chvíli se ale nezdálo, že by tato myšlenka byla nadále problémem. Remi jí nemusel ukazovat její místo, které bylo po jeho boku, dobře ho znala a věděla, že k němu jednoduše patří, ale přesto… to bylo ujištění. Vášnivé, divoké, že po ní stále touží v té nejzákladnější lidské potřebě. Protože co jiného potřebovala? Věděla, že ji má rád, vnímala to z každého doteku i gesta, když se jí snažil dělat radost a pomoci jí opět najít její místo. Láska nevyprchala nikdy, vášeň? Ta mohla. Nyní si však mohla být více než jista.
Sleduje jej okouzlenýma očima, co se soustředí jen a jen na něj, na jeho tvář i tělo. Vždy jí přišel jednoduše perfektní v každém slova smyslu. Byl fešák, vysoký. Možná neoplýval zrovna svalstvem, co by se napínalo pod kůží a vytvářelo dokonalé břišáky, ale zrovna tak neměl ani pivní bříško. A i kdyby, co na tom záleželo? Věděla, že Remi je jednoduše… její druhá polovina. Ten, kdo jí vždy rozuměl a ten, koho si vzala pro jeho srdce a duši. Zvedne se do sedu, jen co se Remi odtáhne, ruce položí na jeho hrudník. „Já? Remi…“ Tlumeně se zasměje se smířlivým pronesením jeho jména, co nejspíše mluví za vše. Obejme ho kolem krku, když ji zvedne, věnujíc mu jemné polibky na krk, přitulená k němu a užívající se jeho teplo a horkost jeho kůže, co ještě nevyprchala. Stejně jako on, ani ona se nestará o oblečení na zemi nebo o rozbité nádobí. Jsou manželé. Tohle je jejich dům a ať si služebné myslí, co chtějí. Aspoň se roznese šuškanda, která se jí bude zamlouvat – že je Remi jen a jen její. Nepřikryje se, když ji položí na postel, už jen protože si brzy lehne k ní a Rachel nechce ztrácet chvíle, kdy může být u něj. Místo toho se k němu znova přitulí, vnímajíc jeho pohled, který tak milovala – už jen protože jí nic nemohlo ujistit, že je chtěná. Nu, dobrá – možná nic jiného než na tu situaci v jídelně, která možná netrvala dlouho, ale mluvila sama za sebe. „Já vím. Pomáháš mi pořád, Remi. Omlouvám se, neměla jsem… s tebou takhle mluvit. Miluju tě, víš, to je to… A pak blázním. Mám strach, že mi tě někdo ukradne… Patetické, já vím.“ Zvedne k němu oči, dosud upřené někam na tmy, než se zvedne na lokti, aby jej mohla políbit. „Omlouvám se. I když jsou to jen slova…“ řekne s malým úsměvem, používajíc proti sobě to, co sama řekla. Znova se na něj položí, po jeho otázce se na moment odmlčí. I ona se těchto slov svým způsobem bála, ač tušila, že přijít… nejspíš musí. „Nevím…“ odpoví upřímně. „Byla jsem hloupá, řekla jsem mu, kam mířím, protože… nevěděla jsem, co budu dělat. Jestli tě vůbec najdu.“ Mohl být kdekoliv jinde, ať už živý nebo ne, s kýmkoliv jiným. „Ale zná mě jako Charlotte a…“ Vzápětí se znova odmlčí, podhlédne na něj, než se slabě usměje. Pohladí jej po tváři. „Víš co? Ne. Nedělej si s ním starosti. Vyřeším to, ano? Slibuju… Nemusíš nad tím přemýšlet.“ Byla hloupost jej do toho zatahovat, nezasloužil si to. Byla to její vina, její snoubenec a tedy také její problém, ke kterému se musí postavit čelem.

Děti. Jeremiah po nich vždy toužil, ale přeci jen měl radost z toho, když mohl společně s Rachel cestovat a užívat. Byť by je miloval stejně jako svou vyvolenou, pořád tak měl víc šanci s ní trávit svůj čas, nemuseli se ohlížet po hodinách a mohli společně protančit celou věčnost. Přesto však toužil po následníkovi. Ne hned, byl ochoten tomu věnovat čas a v prvních chvílích si zřejmě nepřipustil, že by se něco mělo dít. Snad jim jen nebylo přáno. Možná jim nebylo přáno kvůli jeho kletbě. Po zmizení Rachel ani nedoufal, že by se jeho sen mohl splnit. Najít si novou manželku? To mohl, byla spousta žen, která o něj stála, a která by s radostí přijala zásnubní prsten i jeho příjmení, ale tak by dožil s bolestí v srdci, s nevyřešenou otázkou, co se stalo s Rachel. Když mu ležela v náruči, užíval si její přítomnosti a odmítal ji propustit. Nedokázal si představit, že by se vrátila do Bostonu bez něj, protože co kdyby ji on nějak přemluvil? To ne. To nemohl dopustit. Snad proto se hned nabídl, aby mu věřila a vypořádala se se svou minulostí společně s ním. Chtěl mít přehled, chtěl vědět, že si ten člověk nic nedovolí, a že si ji nepodmaní, i když určitou části svého já věděl, že oni dva patří k sobě. Osud je svedl zpátky, na stejnou životní cestu, i když je nejprve zmátl. "O tom už nemluv Rachel, Asi jsme si to oba dva potřebovali vyříkat. Abychom měli jasno, víš?" otázal se, než se zlehka zvedl, aby mohl do prstů uchopit přikrývku, kterou přes ně natáhl, než zase ulehl na své místo a pevně k sobě Rachel přitisknul, jako by se obával, že se každou chvíli rozplyne jako sen nad ránem. Ačkoliv neuplynulo mnoho času od jejich hádky, jemu se zdála vzdálená. Skoro až směšná. Proč oba dva tak vylítli? Na Rachel mu záleželo skutečně hodně, nejspíše i jí na něm, ale nikdy si nevšiml, že by byla tak žárlivá. Rose? Dost možná zaslechla určité povídačky. Ale na to nechtěl pomýšlet, nechtěl si tím kazit tu chvilku, kdy byli oba dva klidní a spokojení. Její slova jej donutí přikývnout, zlehka, s tichým ospalým zamručením, ze kterého se postupně zformovala slova. "Záleží mi na tobě. Jsem tu pro tebe, když tě něco bude trápit. Charlotte je moc hezké jméno, ale já mám raději svou Rachel," zabrumlal, přičemž zavřel oči. Dech byl čím dál mělčí, jak upadal do sladkých hlubin spánku. "Miluji tě, Rachel," zašeptal, než mu hlava klesla a on se nechal unášet kamsi daleko od reality, přímo do snů, na které ihned po probuzení zapomněl.

Když Ethel splnila svoje povinnosti ve mlýně, přehodila si přes šaty černý plášť a odešla z domu. Její matka stále pobíhala kolem mlýna a zajišťovala jeho chod, aby měly na živobytí. Její dvojče živě diskutovalo s Enyou o tom, jak si co nejrychleji sehnat manžela, což Ethel nijak nelákalo, tudíž přidat se k jejich rozhovoru pro ní bylo nemístné, navíc si s nimi ani povídat nechtěla. Její nejmladší sestra byla zavřená v pokoji a nejspíše vymýšlela další žertík, kterým by jejich matce vstaly všechny vlasy hrůzou na hlavě, kdyby se vyvedl tak, jak si její nejmladší představovala. Ani k ní Ethel netoužila se přidat, předně proto že neviděla žádný smysl v tom tropit lumpárny. A její nejstarší sestra? Netušila, kde je Sieřře konec, naposledy jí viděla poté, co jí matka řekla, aby došla pro bylinky za správcem lesa. Pro bylinky, které potřebovala ona. Nechápala, proč by se pro ně nemohla vydat sama, ale hádat s matkou se nehodlala, tudíž Sierra odkráčela svým typickým nasupeným krokem a jistě si o celé své rodině myslela jen to nejhorší.
Protože neměla ve mlýně důvod dále se zdržovat, tak vyrazila k městu, aby se prošla. Cesta tam netrvala nijak dlouho, takže jí brzy kromě duchů obklopovaly i zdi domů a šum hovorů mezi lidmi. Muži rozjařeně mířili do hospody utratit nějaké těžce vydřené peníze. Ženy si vyměňovaly nejnovější klepy a po očku pozorovaly kolemjdoucí, aby případně mohly rozšířit nějaké další fámy, kterých jako by snad po Salemu už tak nekolovalo hodně. Děti běhaly po ulicích a trávily poslední chvilky hraním než je jejich matky zaženou do postelí nebo alespoň do tepla domů. Ethel nikdy netoužila po společnosti, přesně proto jí občas udivovali lidí, kteří se dobrovolně vydávali do hospody, aby strávili nějaký čas s úplně cizími lidmi, se kterými hovořili po pár sklenkách medoviny jako s nejlepšími přáteli.
Bezcílně tedy chodila ulicemi a tiše mumlala slova směrem k duchům. Sem tam na ní někdo ustrnul pohledem, ale ona věděla, co ty zvědavé oči vidí. Viděli jednu ze sester mlynářky, tu divnou, která si neustále něco mumlala pro sebe a zdálo se, jako by ignorovala všechen ten šum a hluk města okolo sebe. Nejzvědavější a nejzkoumavější pohledy na ní padaly na náměstí, kde se poslední dobou srocovali lidé kvůli hudebníkům a artistům, kteří se tu sjeli a brzy měli město opouštět. Stejně tak tu stálo i spoustu stánků s roztodivným zbožím, Ethel ale o nic z toho zjevně nejevila zájem a to jevilo zájem u salemských obyvatel. Už teď byla řazena do škatulky podivínů a bláznů kvůli svému mumlání, které nikdo nedokázal pochopit. Moc dobře věděla, že z té se v Salemu už nedostane, ale nic by na tom nezměnilo ani kdyby odešla do jiného města. Duchové by nezůstali v Salemu, někteří by šli s ní a navíc duchové jsou všude. Nezáleželo na tom, kam půjde, ale všude se vznášely duše mrtvých, které přitahovala stejně jako můry láká světlo.

Jaký skvostný podvečer v městě plném ďáblova sémě klíčícího pozvolna v místech, kam samozvaný bůh sotva upírá zraky jako je spíše odvrací s lhostejným úšklebkem na znamení, že podobná kolonie existuje tak akorát v hororových příbězích vyprávěným dětem před spaním. Každý si v hrůze šeptal povídačky o městečku Salem, osadě, kde se za půlnoci odevzdávají čarodějnice ďáblu, obcující s ním v maskách pečlivě ušitých ze zvířecích kůží, aby mu povily další přírůstky do zvrácené rodiny. Místo plné příšer, jimž se žádná podoba, psaná či mluvená, nevyrovná, neboť ani lidská představivost nezasahuje tak daleko, aby je opsala a přiblížila ten zhmotněný děs topící se ve stínech. Jak lákavé se stalo tohle město pro démonku, znuděnou dlouhověkostí a touhou mařit lidská úsilí, přání a plány do budoucna. Zvrácená ve své nejhorší podobě, skrytá ve skořápce z nevinnosti andělské duše, jíž zašlápla jako odporného brouka přelézajícího jí přes cestu. Lidských duší bylo lehké se zbavit, jejich vůle nebyla natolik silná, aby mohla vzdorovat mocnému zlu zhmotněného z největší lidské zkaženosti trouchnivějící v srdci. Vždy tu byla, již od prvního procitnutí, od prvního určení a nárokování. Lidé a jejich touha vše vlastnit, podmanit si nejen zemi ale i moře, nehledě na jiné lidi. Dokonce i prokleté bytosti toužili zlomit, zvrátit jejich přirozené pudy a zadupat je do země. Tohle právo výsostně patřilo démonům, důstojným to stvořením připraveným vládnout lidskému pokolení, jež časem zahubí v nevýslovných bolestech. Lorelei bylo jasné, že ten den jednou přijde, kdy všichni démoni povstanou proti těm, co se je odvážili svázat do hmotné podoby, povolané na zemi a obrátí jejich slabosti proti nim. Jejich touhy zneužijí ve svůj prospěch a předvedou se v celé své kráse. Jen je třeba počkat...
Stejně jako teď, když nastala temná večerní doba, kdy místní opouštěli své příbytky s touhou v srdci se pobavit, upustit páru a zahodit za hlavu myšlenky na povinnosti při nadcházejícím se dni. Někteří své chutě utopí v korbelech piva, jiní v medovině, ostré pálence, jež jim poleptá jícen i žaludek, ale oni ji do sebe budou mermomocí lít dál pro potěchu alkoholem otupělé mysli. Jiní se pod rouškou tmy vydají do blízkého nevěstince skýtajícího útočiště všem ženám, které byly společností odsouzené si vydělávat nejstarším možným povoláním. Koneckonců nebylo snad snadné roztáhnout nohy? Nastavit se, opřít lokty o nohy postele a čekat, až jejich lůno bude opakovaně napadáno údem toho, kdo si je zaplatil? Snášet slizké řeči a nenechavé ruce mačkající jejich ňadra v dlaních, zatímco budou trpět pod zběsilým přirážením, než jejich čest bude skropena dávkou semene? A doufat, že ten odvar podaný bylinkářkou zabere než bude zaděláno na dítě, po němž žádná z nich netoužila. Pohled mladé plavovlásky zalétne k místům, v nichž se ztrácí ti, co v sobě nalezli trochu odvahy, aby podvedli manželky před očima ostatních. Kdo je bude soudit? Bůh snad? Ten, který neexistuje a zůstává jen hračkou v rukách církevních zastupitelů, jež se pokoušejí vtlouci obyvatelům, že je hřích nedodržovat desatero přikázání, jejichž podoba dokázala démonku nejednou rozesmát. I nyní pohrává na rtech úsměv, maličko zákeřný, výsměšný, že tihle všichni nakonec budou prosit o její pomoc, až nouze zaklepe na jejich dveře. Kdo by toužil žít v bídě, když si může užívat luxusu? Lidé jsou stejní, tak patetičtí. Tak... předvídatelní. Nechutné...
V podvečerním vzduchu se dívka zlehka nadechuje, oděna v róbě bohaté městské smetánky, která se nebojí utratit nějaký ten peníz za poslední výkřik módy dovážený z Evropy, obvykle Anglie či Francie podle toho, která mocnost vládne nad tou druhou rukou drtivou. Krajkové rukávy demonstrují bledou pokožku bez náznaku opálení, jako by se dcera člena městské rady nepohybovala ve slunečních paprscích, světlé kadeře smotány do drdolu korunovaného několika uniklými pramínky lechtající šíji. Na první pohled zvídavýma očima, za nimiž se skrývá odpor, znuděnost a pohrdání tímto místem, přejíždí po náměstí, pro jednou vyzdobenějším něčím jiným než mrtvolami nebožáků, kteří si nedokázali zařídit život a skončili v plamenech či na šibenici. Jaká to smůla. Tohle město by potřebovalo jisté vzrušení. Takové, o kterém by se hovořilo po ještě dlouhou dobu. Sotva znatelný úšklebek zkroutí rty, několik nápadů zaměstná mysl do chvíle než pohled zářivě tyrkysových očí padne na povoz jednoho z obchodníků, který už sbalil své živobytí a nyní se rozhodl jet domů. Znavený z dlouhého dne, není těžké přesvědčit jeho mysl, aby si zdřímla. A koně? Toho stačí vyplašit. Malá představa, že zahlédl hada pod kopyty donutí oře uhánět vpřed, rovnou do cesty Lorelei. Útok, ač nevědomý, na dceru muže významného postavení? To neprojde tak snadno.

Nevěnuje svému okolí moc velkou pozornost, ale to stejně věnuje pozornost jí. Jako by ta ignorace z její strany byla světlo, které lákalo oči měšťanů zabývat se dívkou v černém plášti, která se jen snažila být neviditelná. To šlo dost těžko vzhledem k depresivní auře, která se okolo ní šířila ve vlnách a nejspíše to byla právě ona, která je zaujala, ale také jim bránila s ní kdykoli zapříst rozhovor. Ethel netušila, co si lidé o auře, která jí obklopuje, myslí. Ona sama netušila, co si o tom myslet. Sama ani nevěděla, že jí má až do jednoho dne, kdy jí Victorie obvinila, že je neustále depresivní a přenáší to na ostatní. Tehdy netušila, o čem to mluví, ale později si začínala všímat, že se lidé v její přítomnosti občas necítí úplně dobře. I její sestra, která byla devět měsíců s ní v děloze měla této pochmurné nálady kolem ní až poo krk a utekla za matkou, aby si odpočinula od vlastní sestry, kterou nade vše milovala. Bylo to zvláštní, ale Ethel už si na to zvykla.
Jak procházela davem sem tam se jí v hlavě ozvaly myšlenky lidí, kteří se po náměstí pohybovali. Občas to byly souvislé věty někdy jen útržky. Blondýnka měla občas problém rozlišit, co jsou opravdu pronesená slova a co myšlenky, které nebyly vyřčeny a tudíž by bylo nemyslitelné, aby o nich začala mluvit ona sama. Občas bylo matoucí slyšet hlasy ve své hlavě, ruch kolem sebe a navíc k tomu i hlasy duchů, které momentálně začala zahánět pryč a vytěsnit je ze své hlavy, aby si alespoň na chvíli odpočinula od jejich strhaných výrazů, smutných očí a děsivé samoty a opuštění, které z nich čišelo a ona byla jediná, kdo to dokázal vnímat. Občas uvažovala nad tím, jestli je její schopnost darem nebo spíš prokletím, ale nikdy nedošla k žádnému závěru, který by jí vyhovoval.
Ovšem jeden útržek myšlenky v její hlavě jí donutil zvednout pohled a rozhlédnout se po náměstí. Nešlo ani tak o myšlenku samotnou, ale spíše o způsob pronesení? Nebo jak by se to dalo nazvat. Bylo to škodolibé. Ethel nebyla ovšem schopná zaměřit člověka, od kterého myšlenku zachytila, ale dokázala poznat, k čemu byla nejspíše mířena. Uviděla totiž mladou šlechtičnu, jejíž směrem cválal povoz s koňmi, jejichž kočí spal na kozlíku. Ethel se moc nerozmýšlela, protože bylo znát, že mladá dívka si nebezpečí neuvědomila. Alespoň tak se to jevilo mladé čarodějce. Popoběhla tedy a stáhla šlechtičnu z cesty koním právě včas, aby okolo nich bezpečně projeli a najeli na vykotlanou dlažební kostku. To hupsnutí zřejmě probralo kočího, který sebou trhl a prudce zabrzdil povoz. "Jste v pořádku?" Obrátila se Ethel na pro ni neznámou dívku a sledovala jí zkoumavýma modrýma očima. Na tváři měla soustředěný výraz, ale jinak by asi jen těžko někdo dokázal odhadnout nějaký její pocit. Muž seskočil z kozlíku a přiběhl k nim se slovy omluv a otázkami zda jsou obě dívky v pořádku. Ethel mu klidně odpověděla, že jí nic není, ani jí nic nehrozilo. Teď spíš čekala na odpověď neznámé dívky, která by se stala nejspíše obětí neštěstí, kdyby nezasáhla.

Prudké trhnutí, škubnutí směrem vzad a tiché, velmi uvědomělé zanadávání na zničenou krásu šatů, jejichž látka se ve vší pravděpodobnosti vyválí v prachu. Nemilé a rozhodně ne hodné dámy, v jejíž kůži se démonka prezentovala před očima přihlížejících, skrytá za minulost jediné dcery politika, pana Wallace. Dívka na vdávání, cnostná a čestná, roztomilá v očích mužů, téměř nedosažitelná pro kohokoliv, kdo by si zamanul učinit zálusk na její věno. Nyní znatelně vyděšená, s výkřikem prodraným na rty pootevřené v šoku, srdce tlučící jako o závod nestíhá koňským kopytům a kolům povozu ženoucího se kolem nich v těsné blízkosti, že stát na předchozím místě? Jistě by byla mrtvá, to už došlo nejednomu přihlížejícímu. Ostrá kopyta by děvče zadupala do země, kola vozu zválela drobné, křehce vyhlížející tělo a ponechala ho skrz na skrz blízké smrti. Jaká ošklivá, tuze ošklivá smrt. Dech zůstával napůl vtažený do plic, lechtal rty. A hlas, zvědavý hlas ptající se po současném stavu, snad duševním, snad fyzickém. Co jen na to říci?
"Ach... ano. J-já... Omlouvám se. Asi... Asi jsem se zasnila a... Och můj bože, mohla jsem zemřít... J-já... J-já... Jak?" Tyrkysový odstín zastínila panenka rozšířená strachem o život, lidské tělo dokázalo vydat tolik náznaků hrůzy a děsu, jako bylo chvění, husí kůže a zrychlený dech. A démonka to vše uměla využít ve svůj prospěch. Roztřesená si dlaní přejíždí po hrdle, téměř jako by čekala, že z ní každým okamžikem vyprchá život a krev se bude řinout z ran, jež se v blízké době otevřou. "Co se stalo? Pamatuji se... Jak jsem vyšla z domu. Chtěla jsem se projít, večerní vzduch mne vábil a pak najednou... Jako by cosi poblouznilo moji mysl. Cítila jsem se tažená neznámou silou..." Hlas se zajíkne v náhlém uvědomění si, co všechno se mohlo stát a kdo za to pravděpodobně mohl. Och, jak milovala tyhle hry na kočku a myš, lovec proti své kořisti. Musí potlačit vítězoslavný úsměv, daří se jí to dokonale. Jak snadné bylo oklamat tyhle hlupáčky, zasadit jim do hlavy semínko pochybností a nechat ho klíčit, růst ve svůj prospěch. Stačilo na kohosi poukázat, kdo se jí nehodil do kola a plánů, pomotat lidem kolem sebe hlavu, způsobit pár neštěstí rodinám, aby si postupně zasedli na chudáčka, který se zanedlouho bude houpat na konci konopného provazu s pevnou kličkou utaženou kolem hrdla. Jaká to smůla, skoro by takové lidi litovala. Skoro.
Rychle zavrtí hlavou na náznak, že se jí nic nestalo a je tedy v pořádku přičiněním neznámé dívky. Co však už nechá v rukou ostatních bude zpětná reakce na pokus zabít nevinnou dívku před očima všech na ulici. Semínko je zaseto, démonka si pohrává s myslí každého, kdo přihlížel až na cizí děvče, jíž jedinou nechá v klidu, aby mohla přihlížet narůstajícímu běsnění v očích obyvatel Salemu. "Ty hlupáku! Tys jí chtěl zabít! Takovou mladou dušičku! Tak nevinné dítě!" Odevšaď jde křik, hrození pěstmi, celé náměstí se točí v povyku kolem postaršího muže znaveného dlouhou robotou. "Styď se, hajzle! Styď se! Bůh si to s tebou vyřídí!" Jedni se skrývají za bohem, ti další rovnou vyhrožují soudem. "Co bůh, ale soud! To je napadení! To je útok na dceru pana Wallaceho! Do žaláře s ním!" Jak se zdá, lidé pomalu šílí běsnotou, vrhají se na muže v rozlíceném davu, každý si s ním chce vyřídit účty, aniž by tušil proč. Lorelei se ani neodváží dýchat, jen fascinovaně pohlíží na zkázu lidstva před sebou, na šílenstvím potemnělá srdce. Zvuk trhající se látky brzy naplní náměstí a spolu s ním i bolestný křik a vzlykot majitele, jehož fanatičtí obyvatelé rvou na kusy. Doslova.

Dívka vedle ní vypadá vystrašeně, jako by snad zahlédla ducha nebo právě unikla vlastní smrti. Její rozklepaný hlas dává všem okolo jasně najevo, že dívka není zrovna ve stavu, kdy by potřebovala pozornost, ale dav, který se rozhodl, že tato událost je o dost důležitější než nějací kejklíži a trh, se tu shrocuje a začíná pokřikovat na chudáka muže. Alespoň k něčemu je to dobré, Ethel se konečně dozvídá totožnost neznámé dívky. Teď už v ní poznává Lorelai Wallace, dceru radního. Možná je to důsledek jejího laxního zapojení ve společenském životě města nebo tím, že osobně se s touto mladou dámou ještě nikdy nesetkala. Možná je v tom i obojí. Z uvažování o tom, kdo je dívka, které právě zachránila život jí vytrhne dav, který se dá do pohybu a doslova se sesype na nebohého muže.
Ethel ztuhne na místě. Nechápe brutalitu lidí, kteří nehledí na prosby a naříkání muže. Jako by ho snad ani neslyšeli. Ethel jen stojí na místě a celý tenhle výjev sleduje, co taky dělat jiného. Začít jim domlouvat? Jen těžko by jí naslouchali při tomhle davovém šílenství, když nenaslouchají hlasu vlastního rozumu. Pokusit se vlastnoručně muže zachránit? I to se zdá nemožné. Zaprvé drobná blondýnka má jen stěží dost síly, aby přeprala celý dav a odolala jejich ranám a zadruhé by jí s velkou pravděpodobností roztrhali stějně jako muže. Tudíž může čarodějka jen bezhlesně sledovat řdění šíleného davu společně s mladou šlechtičnou, která stojí vedle ní, nejspíše stále vystrašená z toho, co se před malou chvilkou událo a teď nucena sledovat, jak lidé jako šelmy trhají svou kořist rvou na kousky muže, který jí málem ukončil život. Neúmyslně, tedy nejspíš. Přesto se mu nedostane spravedlivého soudu za jakýkoli malý prohřešek, který spáchal. Lid promluvil a jejich jendání už nikdo zpátky nevezme.
Stejně ji jejich brutalita překvapuje. Ano ten muž ohrozil na životě urozenou dámu, ale přesto si nezaslouží být roztrhán na náměstí rozběsněným davem zaživa. Přesto se neodhodlá mu pomoci, bylo by to marné. Místo toho konečně odtrhne zrak od krutosti vlastního plémě a podívá se na Lorelai, která stále vypadá pobledle. "Už jste mimo nebezpečí, i když jsme si jistá, že tak těsný kontakt se smrtí může být děsivý." Pronese klidně jako by před okamžikem na vlastní oči nesledovala porcování člověka za živa. I teď stále slyší křik a vzlykot ubožáka, přesto dělá, že tomu tak není. Sama si přijde, že se Smrtí už je stará známá. Když vás neustále obklopují duše těch, kteří opustili svět živých, zvyknete si na to, že smrt je všude a je nevyhnutelnou součástí života. Přesto je smutné vidět, jak jeden život bude vykoupen smrtí jiného, možná nevinného a ke sboru duchů, který se v Salemu rozšiřuje vysokou rychlostí přibude další tvář, která bude teď moct na Ethel koukat s pohrdáním a obviněním, že ho nechala na pospas. Bude jí připomínat, že se obrátila zády k neštěstí člověka, kterému už nebylo dle jejího názoru pomoci.

Fascinující. V krutém slova smyslu dokonalé, labužnická podívaná pro gurmána, jenž si umí vychutnat hysterii stupňovanou s každým okamžikem víc a víc, že by se v přihlížejícím krve nedořezal. Jaká to radost se v srdci zachvěla při pomyšlení na všechnu tu krev skrápějící udupanou prašnou zem, až lidské tělo bude trháno na menší a menší kousky, jak ho rozlícený dav bude soudit po svém v touze dokázat náklonnost a snad i lásku k jedné, na první pohled mladé ženě. Třes narůstal, nyní však už nikoliv ze strachu, ale ze štěstí, blaženosti a pocitu naprosté extáze, když se lidská rasa hubila vlastníma rukama, aniž by jim došlo, jakého hříchu se to dle svého přesvědčení dopustili. Hlupáci, pomatení a nestálí, věřící tomu, co jim přijde na mysl, ať je to jakákoliv myšlenka, jakákoliv pochybnost. Byli snadno zmanipulovatelní, bludní jako ovce ve stádu, souhlasící se vším, co se jim řeklo. Pro démonku žádná muka, žádná velká zátěž. Lidé byli hloupí, neviděli si dál než na špičku nosu a Lorelei toho zneužívala po celou dobu své existence. Dávala jim to, co chtěli slyšet, balamutila je, tahala za nos a přiváděla do zkázy. Po celý ten čas psala dějiny, mařila plány a ničila velké mocnosti mávnutí ruky. Jak sladké bylo rozkouskovat tohle město, rozdělit ho na dva tábory, které si navzájem půjdou po krku. Přesvědčení, že to, co si myslí, je pravdivá a jiná pravda neexistuje.
"Och ne, prosím, nemohu se na to dívat." Jedna větička, vyslovená rozechvělými rty, dodává Lorelei na vzhledu vystrašené panenky, která se potřebuje ukrýt v náručí někoho blízkého, kdo ji podrží. Kdo ji zachrání před tím zvěrstvem páchaným lidskou rasou, tak neempatickou a zákeřnou vůči vlastnímu rodu. Sama skrývá tvář v dlaních než se přitiskne tělo na tělo k Ethel, hledaje u ní pocit bezpečí, jehož se jí momentálně nedostávalo. Ne tehdy, když k uším doléhal křik trhaného člověka, jehož údy byly odděleny od těla a pohozeny jako odkopnuté hračky. Krví naplněné plíce sotva vydávaly bublavý zvuk, konec se nezadržitelně blížil. A démonka hrála na strunu citů, když se vyděšená tiskla k Ethel, skrývaje svou nešťastnou tvář plnou slz a zrychleného dechu v jejím rameni. "Prosím, prosím, odveďte mne odsud. J-já... Nemohu..." Nemohla tady být, alespoň to se patrně snažila naznačit. Démonka uvnitř těla si libovala ze šarády, z té hry, kterou upekla na mladičkou dceru zdejší mlynářky, tahajíc jí za nos, dokud se jí to bude k něčemu hodit.
K hlasům rozvášněného davu se nese vzduchem i jakýsi mlaskavý zvuk - to hladové děti vyběhli za masem, volně se povalujícím po prašné zemi, bez toho, aby se alespoň na okamžik zamyslely, zda je vůbec něco takového správné. Už v Jamestownu hladomor dokázal rozvrátit rodiny, jdoucí si po krku kvůli masu. Nemálo z nich bylo obviněno z kanibalismu a jak se zdálo, podobná hrůza doputovala i na prah Salemu. "Prosím, prosím, pojďme pryč. Prosím." Kňučivým hláskem se snaží Ethel přesvědčit, aby ušla několik kroků stranou, aby se ztratila z toho náměstí a chudinku Lorelei vzala s sebou. Prsty se kolem paže obtáčejí jako stonky smrtící rostliny, mladá dcera radního se jí evidentně nehodlá pustit. Jak pak by také ano, když kolem nich řádí lidé jako smyslů zbavení. "Vemte mne domů. J-já... Nechci... Nemůžu... J-já..."

Chápe, proč se na to dívka nedokáže dívat, vždyť tohle všechno se děje kvůli ní. Tedy více méně. Samozřejmě to nemohla zavinit, za tímhle byla větší síla než nebohá mladá dívka, která si vyšla na noční procházku stejně jako Ethel. Možná to mohla být i ona, kdyby se nacházela na jiném místě. Mladá žena byla prostě jen ve špatný čas na špatném místě. Když se na ní Lorelai natiskne, jednou rukou jí obejme, aby jí dala najevo alespoň nějakou útěchu, sic malou. Naposledy stočí pohled svých modrých očí k chudákovi, kterého už její spoluobčané rozervali na kousky a nad torsem jeho těla se začíná objevovat mlhavý přízrak, jak se jeho duše odpojuje od těla a překračuje u něj nejspíše už osvobozující práh smrti. Ethel, ač slyší naléhání Lorelai natisknuté na ní, zírá na ducha, který postupně nabírá lidské rysy až s posledním těžkým bublavým výdechem muže se rysy zostří a před ní se vznáší onen muž, jenž byl popraven vlastní rasou, možná byl mezi lidmi v davu i jeho přítel, rodinný příslušník. Přesto to nevypadalo, že by lidé svého činu litovali. Ethel přejížděla jejich tváře pohledem a všímala si jejich tváří bez výrazu a skelných očí, jako by je ovládala nějaká vyšší moc. To ovšem neomlouvalo jejich jednání.
Její nohy donutí k pohybu až okamžik, kdy se na náměstí a k mrtvole seběhnou děti, které žačnou obhlížet pozůstatek lidské bytosti, jako by si vybírali kus masa v řeznictví. To vyděsí a překvapí i tak otrlou dívku jako je Ethel. Ten hlad v očích nevinných dětí a poměřování kusů masa podle velikosti a nejspíše i výživnosti. Teprve v tento moment se její nohy pohnou a ona i s Lorelai vedle sebe opouští náměstí snažíc se ze svojí hlavy dostat onen výraz dětské tváře, jenž hladově zírá na pozůstatky člověka jako by nebyl ničím víc než kusem masa. Co se to jen v Salemu dělo, že i dětská duše je tak pokřivená, aby se uchýlila ke kanibalismu. Ujde společně s Lorelai nějakou vzdálenost a zastaví se až na rušné ulici, kde je zapadlá hospůdka. Lidé tu ale nejsou šílení, žádný fanatický dav, jen veselé štěbetání dam, povykování mužů a zdvořilé pozdravy. Jako by se objevily v jiném světě, který k tomu předchozímu nepatřil. Překročily pomyslnou hranici mezi světem, kde vládla anarchie, šílenství a fanatismu, a světem, kde se lidé smáli, bavili a užívali si života.
"Tady už jsme dost daleko, slečno. Můžete mě pustit." Snaží se jí klidným hlasem ukonejšit Ethel a na tváři se jí objeví vlídný úsměv, který na její pohledné tváři není tak často k vidění. Tentokrát ho ale využije doufajíc, že tím přesvědčí mladou dámu k tomu, aby alespoň uvolnila sevření kolem její paže, protože už začíná mít tušení, že se jí tam objeví nepěkná modřina. Kdo by byl řekl, že tak drobná dívka bude mít takovou sílu. Strach očividně udělal svou část a propůjčil křehkému stvoření dostatek síly, aby se případně ubránilo něčemu, co jí ohrožovalo. "Bude to dobré. Měli...bychom ohlásit, co se stalo." Dostane ze sebe, přesto že sama neví, co přesně by jim řekla. Má pocit, že když jim řekne to, co viděla, budou jí považovat ještě za většího blázna než dosud. Pokud je to ještě vůbec možné.