Město Salem

Po večeru s Amélii se ještě dlouho vzpamatovával. Po tom večeru měl nutkání se proměnit, ale stejně to neudělal. Chvilkama to tak sice vypadalo, ale nic se nedělo. Celý večer strávil na nějakým motelu v docela divných křečích. Vůbec si to neuměl vysvětlit. Co by mu taková žena mohla udělat? O ženách se říkávalo hodně věcí, ale Amélie mu připadala milá a docela klidná. Možná se zas jenom zmýlil. V některých lidech se někdy měl docela hodně velký problém vyznat. Momentálně se procházel temným městem za svitu měsíce a uvažoval nad tím, co mohlo zapříčinit ty tehdější bolesti. Na sobě měl ošuntilý kabát, který nosil skoro vždycky, protože na oblečení moc nedbal. To mu však připomínalo jiný problém - dům. Ještě neměl zajištěné plnohodnotné bydlení a platil si furt pokoj na nějakém motelu či co to bylo. Bude se nejspíš po něčem rozhlédnout.
Stačilo mu skromné obydlí. Žil už několik let sám a na to si taky zvykl. Navíc nepotřeboval pozlacený barák několikarátovým zlatem. O peníze většinu nouzi neměl, to co měl mu bohatě stačilo. Rozhlížel se kolem sebe, když procházel tím prý začarovaným Salemem. Sice už bylo večer, ale nemohl si nevšimnout těch spousty žebráků, kteří k němu natahovaly své prázdné dlaně. Prohledal své kapsy a vyhrabal z nich tři mince, které podal postarší ženě "Tu máte paní. Běžte si koupit chleba". Žena mu začala moc děkovat a on si všiml té nekonečné vděčnosti. V takové době teď momentálně žil. Bylo to strašné. Bohatí jedli dorty a přibírali a chudí neměli ani ten chleba.

Potom co jsme se oddělili s Chodcem, který byl zvláštní a posunul mě trochu v mém pátrání, knihovna, tak říkají místu, kde jsou knihy, co by mi mohly pomoct, problém je ale, že už nemám nikoho kdo by mi ty knihy přečetl. Vykročila jsem z hostince, mezitím se setmělo. To znamenalo, že moje tělo mrtvolně zprůhlednělo a ovanula mě zima, přitáhla jsem si kabát co mi propůjčila Giselle a přitáhla si ho ke krku, ten průhledný nebyl ale mé tělo nabylo vzhledu skoro ducha, což jsem nevěděla, protože nemám zatím tušení čím jsem, že jsem banshee, která je v noci duchem a že až usnu, uvidím svou vlastní smrt i smrt svých blízkých, která k ní vedla. Mám hlavu sklopenou a zamyšlenou, netuším co dělat, nemám kde spát nemám peníze, které používají ti, civilizovaní tady ve městech v koloniích jak tomu říkají. No a také nemám oblečení pod tím co mám na sobě, jsem oblečená pouze do indiánského oblečení ve kterém jsem zemřela a to je průhledné stejně jako moje tělo. Díky tomu, že jsem mimo sebe a dívám se na svoje nohy, přijdou mi bílé ale nepřemýšlím nad tím, že bych mohla vypadat jinak, netuším to. Každopádně ve svém zamyšlení nedávám pozor na cestu před sebou a tak logicky do někoho vrazím. Ta rána je bolestivější než bych čekala, moje tělo je křehčí a to se mi opravdu nelíbí. Zvednu zrak a uvidím muže s rudými vlasy. Je vysoký, jako já, to se jen tak nevidí. "Pardon..já se nedívala..." Co se stane teď? Zajme mě protože je to nejspíš angičan a já indiánka? Zavolá na mě vojáky? Nebo bude milý jako Chodec? Zůsztanu stát a se zpupně zdviženou hlavinkou se mu dívám přímo do očí.

Nebylo to vyloženě tak, že by se nad ní slitoval – stále to byla zlodějka. Na druhou stranu nepůsobila jako někdo, kdo by ublížil mouše, natož Seraphine, stačilo se na ni podívat. Sic pod oblečením sotva mohl vidět vyhublost její postavy, protáhlé rysy tváře i pohublé paže, které křečovitě svíraly nohu stolu, aby je vzápětí pustili, jakmile se k ní dokutálí jabko – dost možná první jídlo za dlouhou dobu. Rozhodně tak vypadala – ne jako dívka se slušným zázemím. Nu, dobrá, slitoval se nad ní – jinak by jí nedal najíst, jinak by jí nenechal v bezpečí stolu, ale namísto toho by ji vytáhl za nohy a vyhodil ven s agresivní pohrůžkou. Cain byl možná cholerik, energický a velmi prchlivý, na druhou stranu se ale nedalo říci, že by byl špatný člověk. Poznal ztracenou bytost, když ji před sebou viděl. A ta holka před ním? Ta víc ztracená snad ani být nemohla. Pokud mu tedy něco dělalo starosti, pak to, jak se dostala dovnitř. Nedělal si naději, nemyslel si, že jejich domov je kdo ví jak bezpečný, ale na druhou stranu nemuseli zloděje vyzývat – třebas otevřeným oknem. Potřeboval to akorát vědět – či jiné další očividné slabiny natolik patrné, aby si jich všimla i bytost jako ona. A tak se rozhodne pro malý strategický tah, co ho nebude takřka nic stát. „Hele… Když mi řekneš, jak jsi sem vlezla, dám ti polívku a chleba, hm? Nebo cokoli, co Seraph navařila…“ Věděl, že jídlo na ni bude platit, působila jako hladová kočka, co by se vrhla prakticky po všem, i kdyby jí to jídlo klidně hodil na zem. Což by neudělal – už jen z principu, že by to byla neúcta k jídlu, ale… nu, nakonec ho i život naučil, že i ta nejbídnější stvoření jsou lidmi a že jeho Matka nikdy rozdíly nedělala mezi kýmkoliv, jaképak právo soudit by pak měl on? „Vylez…“ pobídne ji, ne nijak výhružně či ostře, na druhou stranu ani ne nijak měkce a schválně uklidňujícím tónem. Normálně, to bude ono slovo.

Stará paní mu už nevěnovala moc pozornosti a vyběhla si koupit nějaký ten chleba. Chápal to a vyčaroval mu to obrovský úsměv na tváři. Nejradši by rozdal peníze všem, kteří je potřebují, ale nebyl milionář. Naštěstí. Peníze uměly hodně zatemnit mozek. Naproti jeho šla podivná dívka, která na sobě měla něco co možná trošičku připomínalo oblečení. Naneštěstí měla kabát, aby ji nebyla zas taková zima. V posledních dnech zpozoroval velkou změnu počasí. Chvilkama už to nebylo na lehký plátěný kabát, který byl jeho oblíbený. Móda šla úplně mimo něj a už vůbec nechápal, co na tom ty ženské viděly. Copak nebylo jedno zda jsou šaty fialové či červené? Nebo zda mají lemování či nikoliv? Do teď tomu neporozuměl. Nejspíš z něho nikdy nebude žádný specialista na módu. Lidé by se měli dle něho více starat více o okolní životní úroveň než o tu svou. Připadalo mu to čím dál horší.
Najednou ucítil na svém rameni palčivou bolest a ozvala se lehká rána. Žena, které si předtím všimnul do něj narazila a div se nezkácela k zemi. "Jste v pořádku?" pohlédl na ní s obavami v očích. Byla docela drobná a ne příliš vysoká asi zhruba stejně, jako on. Pohlédl na kabát, který jen částečně zakrýval její poloobnažené tělo "Není vám zima?". Nemyslel to špatně. Šlo o to, aby žena třeba neprochladla. Celkově něžné pohlaví - ženy patřily k náchylnějším na onemocnění..

Zamrkám a dívám se na muže do kterého jsem v nepozornosti vrazila a očekávám problém, asi protože jsme is už na problémy zvykli všeobecně. Nevypadá nepřátelsky, má příjemně rusé vlasy, hezký modrý pohled a takový úsměv co míval Hawakai, trochu rošťácký a trochu smutný. Prohlíží si mě, musím vypadat dost zvláštně, přitáhnu s ručky k tělu a obejmu se, je to taková útěcha a obrana před světem. V názoru na módu bysme si rozuměli, protože já ani nevím co móda je, to se u nás neřešilo, nikdy, my měli oblečení z toho co jsme si utkali ulovili, tak aby bylo vhodné, hřálo když je třeba a chladilo v těch ostatních případech, neomezovalo v pohybu, což bylo nejpotřebnější. Přitakám a pak zavrtím hlavou. "Ano, vlastně..ne ani ne..." přiznám, v pořádku, já nevím co jsem ale v pořádku to nebude. Zavrtím hlavou podruhé. "Zima mi není, jsem zvyklá díky...já...chtěla bych se zeptat kde je knihovna a jestli je teď otevřená..." Netuším, že v noci knihovny otevřené nejsou, ani si popravdě nedovedu představit jak takvá knihovna může vypadat. Natáhnu k němu ruku a chytnu jeho zápěstí, jsem ledová, což může cítit. "Umíte číst?" Zeptám se jej.

Dívka se schovávala pod lehkým kabátkem či co to bylo. Všiml si její velice drobné postavy a pronikavých očí skrz které mohl vidět snad až do její duše. Působila docela příjemným dojmem. Připadala mu o dost jiná než Amélie na to, že se říkavalo, že je každá žena stejná. Nejspíš mu chtěla podat ruku, tak ji gesto opětoval lehkým potřesením "Knihovna v tuhle hodinu? To vás asi zklamu, ale není otevřená.." nasadil úsměv. "Ech já se nepředstavil. Jmenuji se James Brown" znovu ji potřásl rukou a nějak nepostřehl, že by byla ledová. Asi mu to nepřišlo vzhledem k chladné u počasí. Žena se ho zeptala na to zda umí číst. Byla pravda, že to kdysi neuměl a naučil se to až nedávno. Docela užitečná věc. "Ano umím" přikývl a lehce rozhodil rukama. Omylem ji trošku škrábl, protože si zapomněl ostříhat nehty. "Moc se omlouvám! Nebolí vás to příliš?" zkoumavě na ní hleděl zda neuvidí nějaký škrábanec na jejím těle.
Zrovna dneska musel mít ty své nehty dlouhé, jako drápy od nějaké zlé čarodějnice ze starých bájí. V jeho kočičí podobě na drápy dbal víc, protože si je věčně brousil o nějaký ten strom. Navíc kočky měli tu schopnost drápky zatáhnout ve vhodnou dobu a toho si neskutečně vážil. Docela ho zajímalo proč zrovna chtěla do knihovny. On v knihovně trávil minimum času a to minimum mu bohatě stačilo. Na čtení nikdy moc nebyl.

Sledovala jej - jeho pohyby, rysy tváře stažené do grimasy přemýšlení, jemné nutkání neustále pohybovat prsty, když energická povaha velela nesedět nehybně jako socha, ale naopak těmito drobnými gesty projevovat životem obdařenou bytost. Modré oči těkaly z jednotlivých dominant obličeje na druhou, od hustých tmavých vlasů, přes tmavé černé oči, skobovitý nos, o němž by možná kdysi prohlásila, že mu ho někdo pořádně zlomil a nepostaral se o dobrý srůst, až po strniště na tváři, co už dávno přerostlo v plnohodnotný vous. Chtěla se ho dotknout, prsty svrběly od toho, aby se natáhla a okusila jejich dotek. Aby zjistila, zda jsou hrubé či jemné. Nutkání jako u malého dítěte, natolik zvědavého, že vlastní pud sebezáchovy odstrčí kamsi do kouta. Jenže i když se packa už už natahuje vpřed, drobná plachá bytost si uvědomí, že činí hloupost a paži bleskurychle stáhne s hrůzou v očích. Přesto si nemohla odpustit jemné pokukování jeho směrem, sledování toho, jak se zachmuřil, když mu došly následky jejích počinů, jimž pramálo rozuměla. Ani to jméno, které pronese s láskou, jakou mívají otcové vůči svým dcerám. Ani to jí není povědomé. "Se-... raph..." Rty se sotva viditelně pohybují, z hrdla unikne přiškrceně vyslovené jméno, chraplavý hlas by potřeboval oblažit vodou. "Co... Co je Se-... raph..." Zvídavost pobleskuje v kukadlech, zdá se, že zapomněla alespoň na okamžik na svůj hlad, nyní vtažená do své otázky. Netušila, co to Seraph je, případně kdo to je. Neznala to slovo, nezdálo se jí povědomé.
"Vylez..." Drobná pobídka a zároveň tak trochu rozkaz, ač nijak ostře vyslovený, přinutí Laylu ještě naposledy stisknout nohu stolu, než... než poslechne. Malá hodná holka, vlastně vcelku poslušná, když se odmyslí její zlodějské umění, co je vlastně jen šťastnou náhodou. Hubené tělíčko se dere z pod stolu po čtyřech, než se celá ve své ubohé kráse narovná, viditelně rozpačitá, že se nemá kam schovat. I proto se jí zdá jako nejlepší držet se podél stěny, mít ji za zády, pojistit se. Ještě dobrou chvilku po něm hází očkem, ale začíná jí docházet, že pokud neučiní, jak jí nakázal, pak se polévky nedočká. Paže vystřelí vzhůru, prst poukazuje na pootevřené okno. "Otevřené... J-já... Vonět... Tady... Jídlo... Hlad... Měla... měla jsem hlad." Ruka je urychleně přitisknuta k boku, jako by jí mohl kdykoliv amputovat rázným seknutím. "Bude... polévka? Řekla jsem... Řekla jsem to... Okno..." Ještě jedno drobné poukázání, hladový pohled se stáčí směrem k majiteli tohoto domu. "Nic... nic jsem nevzala... Pří-... přísahám!"

Praštila bych ho kdyby mi řekl, že jsem stejná jako jiné dívky. Každá máme jinou duši, jiné oči, ano tam dle našeho kmen sídlí city duše a láska. Potřásl mi rukou, nikdy jsem si na to gesto nezvykla ale byla jsem s ním seznámená, při jednání s kolonizátory. Podupnu si nožkou, která nemá stání. Nejsem zvyklá nečinně čekat na spasení, nenávidím tuto situaci, kdybych tak alespoň věděla co se stalo, proč jsem tu a proč jsem v tomto stavu, to jsem se měla za chvíli dovědět protože byla noc a v noci k Banshee chodí vize a sny o jejich skonu. Problém je, že si to ráno nepamatují. "Není..ach..." Sevřu pěstičky. "Jsem ztracená, doslova...Duchvé předků s vámi Jamesi Browne...jsem Malinché Havraní pírko...dcera kmene Powhatan..." Představím se také a promnu si ramena rukama, není mi zima ani teplo je mi ..zvláštně. Cuknu s sebou když mě škrábne a zavrtím hlavou. "Ne kdepak jsem zvyklá na horší zranění..." Usměji se k němu a sklopím oči. "Potřebuju najít odpovědi a také kde přežít noc...nikdy jsem nebyla tak bezmocná jako teď...je to strašné Jamesi...zažil jste někdy, že jste úplně naprosto ztracený?" Musím znít jako blázen ale jinak to popsat nedokážu...nevím kde jsem, nevím co jsem, nevím proč tu jsem, nevím co se stalo s mou rodinou, jediné co vím, že moje dítě a můj muž jsou pryč, on mrtvý, dítě...netuším. "Jaký je datum?" Pokud bude chvíle od doby co si pamatuju, pak jsem o děťátko přišla, pokud ne, pak jsem možná porodila...a malé je někde... V myšlenkách se ztratím a James může vidět jak se v mojí bledé tváři rozšířily zornice. Začnu se třást a vyloudím zvuk, který sama neslyším kvílivý děsivý, v hlavě se mi promítne chvíle jak ztrácím půdu pod nohama, vydím vykulené oči na Hawakaiově hlavě, která byla v brašně u jeho bezhlavého těla. Cítím jak se zmítám v křečích, padám a pak tma. Vykřiknu a ztratím půdu pod nohama i ve skutečnosti. Ztratím vědomí a sesunu se k zemi.

Sledoval ženu před sebou, která se objímala nejspíš, protože jí byla zima. Rozhodl se, že ji půjčí svůj kabát. Přehodil ji ho přes její ramena a přes ten druhý kabát "Snad to teď bude lepší" pousmál se na ní. Nechtěl, aby umrzla nebo něco takového. Nepatřil zrovna k sobeckým osobnostem. Naopak většinou velmi rád pomohl. Když mu řekla, že škrábenec až tak moc nebolí tak si opravdu oddechl. Zaposlouchal se do celého jejího jména. Znělo tak indiánsky. To ti mohlo dojít, že je indiánka.. prolétlo mu hlavou. Docela by to vysvětlovalo její oblečení. "Moc mě těší Malinché" přikývl a lehce se pousmál. "Byly doby, kdy jsem byl bezmocný" řekl a myslel zrovna to, jak se přeměňoval. Trvalo mu dlouho až zjistil, co je zač. Navíc přeměna patří k fakt bolestivým procesům. Nikomu by to nepřál. Ani tomu největšímu grázlovi. Samozřejmě se s tím postupem času naučil žít, ale chtělo to hodně trpělivosti.
Když se ho zeptala na datum, tak se lehce zamyslel "1693? Nejsem si jistý". Pozoroval na ní malátnost a najednou ležela na zemi. Nevěděl, co má dělat, ale nakonec ho něco jen napadlo.Vzal ji do náruče a snažil se najít nějakou vodu. Narazil na nějakou studnu vedle které byl kbelík. Položil dívku k studně a opřel jí hlavu. Mezitím kbelík spustil do studny, aby nabral vodu. Vytáhl ji a nabral trošku vody do dlaní. Lehce začal po ní cákat. Tohle musí jednoznačně zabrat.

Kdyby jste se Shawna zeptali, co si o Rosette myslel, když vešla do hospody, s největší pravděpodobností by prohlásil, že mu byla ukradená, ale líbil se mu ten váček, v němž tak vesele cinkaly mince. Vlastně měl rád i zvonkohry, protože tak vesele cinkaly. Občas si vlastně myslel, že cinkání je nejlepší zvuk na světě. Znamenalo jídlo a blahobyt. Znamenalo další přežitou zimu. A spoustu dalších věcí, co najednou byly. Takže by teoreticky mohl říct, že ten váček mu poskytoval jistou útěchu. Jakmile se ale k Rose posadil, najednou se jeho plán změnil. Bylo to jako na klouzačce. Chvilku mu přišla zajímavá a pak sklouzla k nudné, šlechtické tváři, co se mu hnusila, ale co víc, byla mu naprosto ukradená. Párkrát něm pak zase vzbudila zájem a následně ji i vytáhl ven. Co si o momentální situaci myslel, to bylo velice složité na vysvětlování, protože si on sám nebyl plně jistý. Ta žena... Když si ji opřel o stěnu, jen tiše vyjekla a Shawna to potěšilo. Zacukaly mu koutky, popravdě, koho by nepobavilo, když by vykolejil takovou sebejistou a znuzenou aristokratku? Tahle alespoň neměla nos v nebesích. Musel uznat, že se k němu tiskla opravdu obstojně a líbala dost hladově. Nechal ji, aby se ho dotýkala, protože mu na tom nezáleželo. A ačkoliv by to nepřiznal, začínalo mu to být i příjemné. I přes to, že nikdy na něco takového nemyslel, začínalo mu teď vrtat hlavou, jaké to vlastně je, když si muž podmaní ženu. A když mu rozepnula košili, jeho myšlenky ho tížily čím dál tím víc. Ne, tohle nešlo. Odtáhl se, ale jejich tváře stále dělilo jen pár centimetrů. Ženská bláznivá...
,,Jsme v uličce. Jen pár metrů od hlavní ulice. S rozdílem postavení o kdo ví kolik příček. To je hodně silný kafe pro někoho, kdo by nás mohl načapat," ušklíbl se. Nebyl rád, že se musel odtáhnout, ale toto prostě nešlo. Jen před chvílí tam prošel Bruce. Ne že by mu záleželo na tom, kdyby je tu načapal. Spíš by ho to potěšilo. Ale... co stráže, co by mu udělali, kdyby ho tu našli s ženou, které vypadá, jakoby právě zdrhla z domu vyšší kasty? Ne že by se mu nelíbila nebo něco takového... ale Shawn zatím uvažoval mozkem a ne kalhotami, takže to musel vyřešit teď, dokud to ještě vyřešit šlo.

Zima, strach, nejistota? To jsou věci co mě obklopovaly a místo touhy po pátrání co se se mnou děje nebo co a kdo a kde jsem, jsem začala mít strach o to, abych nezmrzla, nemám tu týpý, nemám tu oheň a ani jej nerozdělám, bojím se, že nepřežiju noc, jak ironické pro osobu co se dnes zabila, jenže to ona neví a jejím osudem je také v té nevědomosti žít. Přehodí přese mě kabát a mě skápne z oka jedna slzička. "Jste na mě všichni tolik hodní...proč?" Zeptám se jej a zavrtím hlavou. "Takhle se nechovám...nikdy nelíbí si mi být bezmocná...ani malinko..." POvím než uslyším rok, který sedí. Přitakám k němu. "Ano mělo by to tak být..." Takže jsem přišla o miminko. Alespoň nějaké jistoty mám, a to, že jsem přišla o rodinu. Nejsem ale nějak schopná se naladit na vlnu žalu, jako bych si ji už prožila, jakobych byla daleko od té události. POté jsem ale ztratila vědomí do snů, které mi v bdělosti stejně tak zůstanou skryté. Kapka, druhá, chlad na tváři a čertsvý vzduch. To je první co cítím, když se začnu probírat. Moje ruka vyrazí proti Jamesově a chytne ji aby zabránila dalšímu stříkání. "Děkuju...studený.." Podívám se na něj, byl to reflesx, tak ho pustím a skousnu si ret. "Pardon já...děkuju...nevím co se stalo...udělalo se mi zle..." Možná některá slova pletu nebo dávám do jiných tvarů než mají být, angličtina je přeci jen jazyk naučený s nechutí a zz donucení spíš, než cokoliv jiného. "Vděčím vám za pomoc...máte to u mě Jamesi...Ale..." podívám se na něj, přijdu si jako nebohý somrák, a to jsem co si pamatuju měla všechno, svůj domov, schopnosti přežít a teď tu ležím jako bezdomovec chystající se škemrat o nocleh. Zatnu rty a zakloním hlavu. "Nevte, kde sehnat práci a nocleh? Nemám peníze...nemám rodinu...netuším kde jsem...a noc je studená..." Těknu po něm pohledem který je zoufalý, ale více z toho jak moc ponížit se musím než z toho, že jak moc to potřebuju.

Pronikavě se na ní koukal. Přišla mu chvilkama velice smutná, jako kdyby o někoho důležitého přišla. Věděl, že dva lidi se mohli odloučit i kvůli něčeho jiného než je smrt, ale co tahle žena? Podle jména byla indiánkou daleko od svého kmene - své rodiny. On nebyl svým životem až tak moc zklamán, protože si jednu část života nepamatoval. Byla tam taková černá díra a on ne a ne si vzpomenout. Všiml si jedné slzy, která upadla Malinché "Možná si to zasloužíš" usmál se a začal ji zničehonic tykat ani to nepostřehl. "Někdy naši bezmocnost neovlivníme" pohlédl na ní a potom zase někam jinam. Páni už tu poznal tři lidi. Seznamování mu nikdy nedělalo moc velký problém, tak ho to moc ani nepřekvapovalo.
Ta chvilka, kdy čekal až se Malinché probere byla docela bezmocná. Bál se, aby to nebylo něco vážného. Neznal ji ještě pořádně, ale přesto měl o ní strach. Ono když se před vámi někdo najednou sesype na zem, tak to zrovna k smíchu není.
Jakmile se probrala a zastavila jeho ruce oddechl si. "Vystrašila si mě Malinché. Doufám, že nevadí, když ti budu tykat." podíval se na ní zvídavým pohledem. Už ho kolikrát nebavilo to věčné vykání. Pomohl jí se zvednout z té nejspíš hodně chladné země a poslouchal, co měla na srdci. "O noclehu určitě vím a protentokrát bych ho mohl za tebe zaplatit. Vrátit mi to můžeš kdykoliv až budeš chtít nebudu na to tlačit" usmál se a pokývl k budově před sebou. Byl to motel ve kterém byl ubytován i on. Sice nic moc, ale prozatím mu to vystačilo. "A pokud jde o práci já jsem obchodník tak pokud chceš můžeš být můj obchodní partner, nebo jak se tomu říká" zasmál se nad svou neznalostí.

Když se odtáhne, zatváří se nespokojeně. Opravdu se jí ani za mák nelíbilo to, že se odtáhl, i když jeho rty a obličej zůstaly několik centimetrů daleko. Stejně nespokojeně našpulí rty a sleduje ho, když jí sděluje svoje obavy, pokud by se to tak dalo nazvat. Protočí oči v sloup a ušklíbne se. "Myslíš, že se bude někdo starat o páreček, co se líbá v postranní uličce? Ale kde že. Nikoho to tady nezajímá." Odvětí, ale i tak musí uznat, že má pravdu. Kdyby je tu načapali stráže, asi by z toho problém byl. Pro něj tedy určitě. Povzdechne si a zamyslí se, jak daleko vlastně jsou. Jelikož jsou teoreticky vzato na náměstí, tak ke čtvrti, kde stojí její dům to opravdu není daleko. Potěšeně se usměje a krátce ho políbí. Jen tak lehce a hravě. "Fajn, jestli z toho máš těžkou hlavu, tak se klidně můžeme přesunout. Nebydlím daleko." Pronese a pokrčí rameny. "Ale pokud chceme někam jít, tak mě asi budeš muset nejdřív pustit." Upozorní ho na fakt, že její nohy se momentálně nenacházejí na zemi, což jí tedy rozhodně nijak nevadí, ale k chůzi je to většinou potřeba. Tedy pokud jí nehodlá odnést, což by se možná i trochu pronesl. Přece jenom nebude úplně na vrcholu sil, když je to zloděj.
Počká dokud jí nepustí a její nohy tak nedopadnou na zem. Tahle pozice jí už tolik nevyhovuje, ale tak musí to být. "Tak pojď." Zvesela se usměje a v očích jí zajiskří. Pak ho chytí za ruku a vede ho spíš postranními uličkami směrem ke svému domu. Patří k jednomu z těch honosnějších, co taky jiného od domu výběrčího daní čekat. Oblíbený není, ale bohatství mu nechybí. Pokud se Shawn nechá vést, tak ho Rose vezme normálně hlavními dveřmi. Ve vstupní hale kupodivu nepotkají nikoho ze služebných, co by tu také pohledávali v tuhle hodinu. To jsou nejspíše schovaní v kuchyni a pomlouvají pána domu a jeho dcerunku. Rose pustí chlapcovu ruku, teď už je na něm, jestli jí bude následovat. Zamíří nahoru po schodech, kde se nahoře otočí na Shawna a lehce pozvedne obočí, následně se koketně usměje a vydá se do svého pokoje. Jsou to hned první dveře nalevo v chodbě. Nic těžkého k tomu, aby jí případně našel, dveře nechá otevřené.
Pokoj je to prostorný, obložený tmavým dřevem, ze kterého je i všechen nábytek v pokoji. Skříň, toaletní stolek, noční stolky i velká postel s červeným hedvábným povlečením. Opravdu to tu vypadá jako v pokoji mladé šlechtičny, kterou Rose vlastně i je. Obrazy by tu asi někdo hledal marně. Ne, že by Rose nedokázala ocenit umění, ale nepotřebovala se neustále dívat na jedny a ty samé obrazy ve svém pokoji, to raději mít stěny holé. Sama přejde k toaletnímu stolku a začne bojovat s vázáním šatů, což opravdu není žádná legrace.

Se zamračením pohlédne na drobnou ručku, která se natahuje jeho směrem a jemu se to upřímně vůbec nelíbí. Obvykle si určoval, kdo na něj bude sahat. V tomhle případě, kdo nebude – třeba jedna zlodějka, tak trochu špindíra, soudě podle jejího vzezření, která se mu vloupala do domu. Možná, že byl od přírody tvor, co si užíval sex i tehdy, když neměl – třebas když manžel odešel do hospody a jeho milenka si nebyla jistá, kdy se vrátí – ale neměl potřebu být ošahávaný pořád a už vůbec ne ve chvíli, kdy se ještě rozmýšlel, co si o té ženštině, tak trochu divožence, před ním bude myslet. K jejímu štěstí však packu stáhne dříve, než ji přes ni plácne. Místo toho zůstává i nadále dřepět s rukama zapřenýma lokty o kolena, takže při její další otázce tak akorát povytáhne obočí, než po krátkém rozmyslu zavrtí hlavou. „Nic. Nikdo.“ Po tři sta letech se naštěstí dokázal ovládat natolik, aby jí svým tónem nesdělil, že místo „nikdo“ by bylo daleko lepší „všechno, na čem mi posledních dvacet let kdy záleželo“. Takhle ji trochu povýšeně odbude na základě toho, že ne každý musí znát jeho rodinnou situaci, či že by v případě, že by se Seraph něco stalo, nejspíš podpálit město a to si zažilo druhý požár tohoto roku, ač s tím prvním neměl nic společného – nebo alespoň tolik, jak jen Oheň může být neodpovědný za požár ve svém okolí.
Sám se se svojí pobídkou směre k ní narovná, založí paže na hrudníku, čekaje, co z ní vypadne. Pokud něco. Naštěstí jí nejdéle trvalo vyhrabat se zpod stolu a postavit se, s mluvením problém nemá. „Zatraceně…“ zakleje tlumeně, když mu sdělí, že okno bylo otevřené. Doufal, že Seraph byla opatrnější, zdá se ale, že jí bude stejně muset zítra připomenout, co je dobré před spaním zkontrolovat. Možná, že byl na ni přehnaně úzkostlivý – a nakonec to i věděl – ale ztratil už mnoho blízkých na to, aby si dovolil přijít o ni daleko dříve, než je od přírody nutné. Hnědýma, téměř černýma očima, se na ni znova podívá, když mu připomene jeho slib. „Sedni si…“ Sám se k ní otočí zády, bez obav, že by si třeba mohla vzít.. nu, klidně i židli a přetáhnout ho s ní po hlavě, aby jí mohl do misky nalít polívku, na chvíli ji stisknout v dlaních a tak jí i efektivně ohřát, než jí ji beze slova donese ke stolu. Asi má však dnes nějakou rozdávačnou náladu, neb se k tomu přidá též krajíc chleba i pohár vody. „Jo, já vím,“ praví k její přísaze. „I kdyby, věděl bych, kdo to vzal…“ podívá se na ni. Popravdě to ani neměla být výhružka, ač to tak možná vyznělo vzhledem k jeho bručivému hlasu a neutrálnímu výrazu, co může působit poněkud nepřátelsky, než dotyčný zjistí, že vlastně jedná s obřm energickým medvídkem.