Město Salem

Rossie... Jeho malé štěstí, jméno opakované v myšlenkách stále dokola. Tichá modlitba, sladká a spanilá. Hluk v uších oslepoval, hlava bolela šíleným způsobe, jako by mu někdo do ní kus po kousku sázel střepy a předstíral, že je jehelníček. "Ro... Uh!" Kopanec do břicha přinutil muže vydechnout prudce veškerý vzduch z plic a potácet se na pokraji propasti plné bolesti. Kdyby mohl, pak by jistě řekl, že se mu celý život promítl před očima, ale alkoholem otupělá mysl by mu nic takového nepovolila. Tmavý odstín očí zanikne za víčky, pevně stisknutými k sobě, odolávaje náporu svého těla zvracet dál, dokud se neudáví nebo prostě neumře na vysílení. I to se vlkodlakům přeci může stát, nebo ne? Další kopanec z Reeda vykřeše odpověď v podobě záchvatu dávivého kašle, po němž se začne choulit do klubíčka, trochu jako malý kluk, který hledá útěchu v útěku před bubáky. Který potřebuje obejmout a zašeptat do vlasů, že všechno bude v pořádku a jeho matka je u něj, aby ochránila tu nevinnou dětskou dušičku. Pročísnout prsty tmavé kadeře a přitulit si ho v objetí zajišťujícím bezpečí. Na jak dlouho? Kdo ví. Ale teď po něm prahnul více než kdy jindy.
"Hej, pane... Pane..." Otravný klučičí hlásek a neméně otravné šťouchání ostrým prstem přinutilo opilce nakonec otevřít oči a zamžourat do sluncem osvětleného náměstí toho prokletého města s názvem Salem. "Mhmmm..." I pohyb ruky, jakým chce odradit toho oprsklého kloučka, co si z něj udělal voodoo panenku, bolí a přinutí Reeda syknout nespokojeností. "Pane... No tak, pane..." "No jo, pořád... Žiju, to nevidíš?" Silný britský přízvuk, jeho se nestihl zbavit ani po pobytu v New Yorku, natož v Salemu, je perfektním důkazem, že muž se jakž takž nachází při životě, či alespoň při smyslech. "Odprejskni, skrčku." Zabrblaná slova si vynesou kopanec špičkou otrhané boty od dětského žebráka, což vlkodlak odmění o to podrážděnějším zamručením, po němž se pomalu ale jistě začíná zvedat, prsty prohrabávaje vousy i delší vlasy, jež by nutně potřebovaly zastřihnout. V prachu o kus dál se válí jeho klobouk, po němž hmátne, div znovu neztratí rovnováhu. Krev zanechává drobné rudé kapičky v prachu země, v níž se stále válí, hledaje oporu v jedné z paží. "Kurva..." To jedno sprosté uniká z jeho rtů častěji než by bylo milé, ale co na tom? Jako by snad na tom někomu záleželo. Jistě, že ne. Snad jenom tomu jednu páru nohou, postávající před jeho zraky, ne a ne se hnout o kus dál a pokračovat v započaté cestě. "Na co ty tak čumíš?" Gentlemanství se už vytratilo z Reedova chování a nahradilo jej obhroublé imitování opileckých buranů, kteří toho moc nedokáží, snad jen si na všechno stěžovat. Teprve až po chvilce zvedne oči natolik, aby z pod přimhouřených víček mohl sledovat muže před sebou. "Moje největší noční můra za mnou dorazila do Salemu... Skvělej začátek dne." Broukavý hlas si nepřipouští představu, že se jedná o skutečného Galawaye. V duchu vidí pouze svou vidinu, to prokletí, které ho bude pronásledovat do konce dnů. "Jestlis mi přišel dělat kázání, tak se vrať zpátky do Anglie... O ňáký pošahaný řeči nestojím. Řekls mi toho víc než dost. Táhni zase k... Odkud jsi přišel..."

Sleduje napjatě toho klučinu, který se jal toho, aby opilce probudil šťoucháním. Jemu by se asi nelíbilo, kdyby do něj někdo šťouchal a snažil se ho tak probudit. I když... On sám neví, jak by někoho jiného přivedl k vědomí. Možná by do něj také šťouchal prstem. I když v případě tohohle krvavého, ožralého a pozvraceného muže spíše klackem. Tou tupou částí samozřejmě. Nerad by mu způsobil nějaká další zranění, která si dokáže dalšími bitkami jistě způsobit sám. Ruce si založí na hrudníku a čeká, jestli bude mít chlapcovo snažení ještě jinu odezvu než nesouhlasná mručení. Ale na druhou stranu je pravda, že mručení byla známka toho, že žije. To je asi dostatečný důkaz. Už by se mohl sebrat, otočit se a odejít. Nemusí si ho tu prohlížet dál, ale situace mu to nedovolí, protože se klučina zvedne a toho chlapíka kopne. Proběhne kolem něj a Jimmy se za ním jen s nechápavě svraštěným obočím otočí. Opilc očividně nejsou moc vlídní, ale že by až takhle? To mu asi musel říct něco hodně drsného, protože ten klučina vypadal na první pohled mile. Ne jako nějaký zloděj nebo uličník. I když... Pro jistotu si zkontroluje kapsy. Ne že by mu nevěřil, ale co kdyby se náhodou stalo, že by se mu najednou peníze vydaly na procházku. To by bylo nemilé a musel by strážníky otravovat znovu. Ale kdo by mu jen tak odepřel pomoc? Však je z vyšší vrstvy. Je sice zvyklý na lecjaké chování, ale nikdy neměl problémy s policií. Až ten den, co ho našli u vykopaného hrobu jeho dcery. To byl akorát problém v tom, že se báli, že nastydne. To bylo vážně zajímavé...
Chlápek se začne zvedat a to Jimmyho vytrhne z nemilosrdných vzpomínek. Ten ožrala ho hned počastuje zajímavou větou, která je pronesena v britským přízvukem, který mu je tak dobře známý a stýská se mu po něm. Sám se svého přízvuku také nezbavil a ani to nemá v plánu. Potom by se cítil provinile. Zapudil by svoje kořeny a to nechce. Utekl z Anglie před bolestí, ale zároveň si každý den svvou bolest a rodinu připomíná. Nakrčí trochu nesouhlasně nos a jako obvykle dá ruce v bok. "Na vás, pane. Nebýt mě a pana strážníka, tak byste možná skončil jako jehelníček." Otočí se směrem, kterým odešel ten chlap, který ho zbil a ukáže prstem tím směrem. "Měl nůž." On sám by si toho nevšiml, kdyby ho strážník nedonutil ten nůž vyndat a nezabavil mu ho. Bylo to zajímavé sledovat, ale ani ho to vlastně na druhou stranu moc nezajímalo. Moc tomu chlapíkovi do obličeje ještě neviděl a i kdyby... Jen tak by ho hned nepoznal. Nevybavil se mu ani ten hlas. Ani tvář mu nebyla povědomá. Snad jako by se ho jeho mozek snažil ochránit před ošklivým monsterem a tak ho raději zavřelo do skříně a zamkl na sedm západů. Ať si to přeje nebo ne, tak se na něj chlap zadívá zpříma a Jimmymu to stále nedochází. Možná je to tou krví, zvratkami nebo tím, že mu připomíná spíš nějakého žebráka než vojáka, ale nepoznal ho. Zatím. Proto mu ty jeho kecy přijdou nesmyslné. "Prosím?" Reaguje na jeho další slova. Několikrát zamrká a čumí na něj jako na zjevení. Zamýšlí se nad tím, co mu tady vůbec ten ožrala říká. Měl by ho znát? Najednou ho bodne u srdce. Poznal ho. "Pane Morgane." Vyhrkne ze sebe překvapeně a udělá několik kroků dozadu. Nečekal ho tady. Proč ho život trestá a přivede sem někoho, kdo mu chtěl vzít dceru. A co on ví... Třeba ji zabil on! I když... Ne, miloval ji. Nebo to aspoň tvrdil. Tak či onak, holčičku mu to nevrátí. "J-já vás... n-nesleduji, pane Morgane." Dostane ze sebe trhaněji než by chtěl a strčí si ruce do kapes, kde si začne nervózně pohrávat se snubním prstýnkem. Tahle situace se ho dotýká více, než si chce přiznat. "Odešel jsem... Hned jak moje dcera zemřela." Neví, proč mu to řekl, ale on sám neměl potřebu toho otrapu sledovat až sem. "Kdyby nebylo Vašeho mladšího bratra, pane Morgane, tak bych ani nevěděl, že se něco stalo... P-proč jste nepřišel sám?" Nenechá ho ani odpovědět a dál pokračuje. "Lépe řečeno - nemám potřebu se bavit s někým, kdo nedokázal mou dceru ochránit a kdo nebyl ani takový chlap, aby to přišel sám přiznat... Proč bych Vás tedy měl hledat, Reede?" Vyká mu. Vykal mu i vždycky předtím. I když ztratil nervy. Nechtěl zapudit i poslední špetku vychování.

"Nůž... Ten má v tomhle městě každej, i ta nejposlednější děvka." Co mu bylo po tom kusu kovu? Nezajímal ho. I kdyby ho zranil, pak co? Chyba by byla na jeho straně a ztrátu na životě by si mohl vyčítat pouze sám sobě. Tak jako tak by mu to bylo k ničemu, po smrti to tak bývá. V Salemu už dostal na zadek více než dost na to, aby se mohl cítit tak trochu nad věcí a nůž Ten ho sotva zabije a pokud? Tak ať je to rychlé. "Pan Morgan..." Musí se uchechtnout tomu, jakým způsobem s ním tahle vidina hovoří. Jako by snad něco znamenal, byl něco víc než jen obyčejný otrapa, pobuda, žoldák přijímající práci za úplatky, které ihned propije v nejbližší hospodě. "Panem Morganem nazývali mého otce... Myslím. Kdo si to má po těch letech pamatovat." Ironie odkapává ze rtů, každé slovo je obsáhlé jedem, obalené v něm, skrz na skrz prošpikované. "Ale pokud si vzpomínám..." Prst neohrabaně poukáže na muže stojícím před ním, trochu přiopile kývající se ze strany na stranu, ačkoliv pomalá regenerace si začínala s tímto problémem pohrávat a dávat vojáka do kupy. "... Pak jsem byl akorát ten kurevník, kterej si vaši dceru nezaslouží. Ten, kterej přitahuje problémy. No, jak se zdá, moc se toho nezměnilo a vy jste měl opět pravdu. Doufám, že jste na sebe pyšnej." Kolik hořkosti šlo zaznamenat ve zlomených slovech? Kolik zoufalství skrytého za vším tím obviňováním a kopáním kolem sebe? S každým slovem, s každou větou si akorát přivolával vzpomínky, veškerý ten smutek, ale i ty nejhorší okamžiky ve svém životě - na Rossie, na ten strach v očích, při poslední hádce, když jí ublížil. Prsty prohrábnou vrabčí hnízdo namísto vlasů, uspořádané ledabyle, plné prachu a nečistot. Zoufale by potřeboval vykoupat a dát se do kupy, aby připomínal toho štramáka z dřívějška.
Naslouchá výčitkám dopadajícím na ramena, táhnoucí se k zemi s každou další otázkou, každou bolestí zaznamenatelnou v hlase Rossiina otce. Polknutím se snaží dodat odvahy, ale i tak selhává. Namísto toho neodpovídá, raději mlčí s pohledem upřeným kamsi před sebe. "Na Cartera byl vždycky spoleh... Vždycky věděl, kam bodnout." Až příliš dobře, což se projevilo na jeho novém povolání - lovci vlkodlaků. "Možná jsem prostě netoužil po vašich slovech plných obviňování. Ejhle, stejně jsem se jich dočkal. Tak jen do toho, Galawayi, pusťte se do mě. Stejně nemám co ztratit."

I ta nejposlednější děvka? Teď by se asi měl urazit. Vždyť mu tím teď řekl, že není ani na úrovni děvky, když u sebe nemá nůž. Nu, co s tím nadělá. Bude se muset smířit s tím, že s sebou nenosí tenhle hulvátský nástroj, který je dobrý akorát tak na vaření. On sám si vaří sám. Nebo se minimálně snaží. Zatím se neotrávil, takže by to mohl považovat za výhru. Nejspíše by si zasloužil nějaké ocenění. Třeba kuchař roku nebo tak něco. Myšlenky se mu zase snaží rozutéct do všech světových stran. Dokonce i do těch, které ještě nikdo nepojmenoval a ani tak neučiní. Ten muž mu není sympatický a v dalších několika chvílích pochopí proč. Pozná ho a srdce vynechá jeden úder. Hlava by se nejraději rozskočila na milóny koušíčků a nikdo by je už nikdy neposkládal dohromady. Byla by to tragédie? Jistě. Museli by si hledat nového kronikáře, u kterého je záruka, že se z toho všho nezcvokne. Raději se věnuje bubákovi před sebou a pustí se do řeči. Z toho jeho stavu je mu blivno. Motá se. Kýve ze strany na stranu a ještě se na něj snaží ukazovat. Tady by nejspíše nebyl problém se mu uhnout, kdyby chtěl udělat jakýsi výpad. Vypadá to, že je rád, že se drží na nohou. I když si to nechce přiznat, tak je možná rád, že vidí Reeda v takovémhle stavu. Alespoň malá satisfakce za to, že neochránil jeho holčičku. Nikdy mu to neodpustí. Stejně tak to neodpustí sobě. Měl to vědět. Měl ji nechat doma. Byla by ještě živá. "Ano, nemýlil jsem se." Řekne pouze a odměří si ho chladnějším pohledem. "Chtěl jsem pro ni štěstí... Hledala ho u Vás a nechtěl jsem jí v tom bránit. Ale s vámi ho nenašla." Našla záhubu. Proč ho častuje takovými urážkami? Vždyť to on není jejím vrahem. Ten, který ji zabil, by měl pykat a trpět. A to, že je tady ožralej a vypadá jako nějaký žebrák, v Jimmym alespoň trochu podporuje pocit, že ho to, co se stalo, trápí. Chtěl by tomu věřit, ale je to těžké. Sleduje ho a snaží se v jeho tváři a v tónu hlasu, ve kterém je spousta ironie, najít nějaké vodítko. Cokoli. Hrdlo má sevřené a na srdci mu leží obrovský kámen, který s každým vyřčeným slovem, s každým vyměněným pohledem těžkne a Jimmy sotva dokáže snášet jeho váhu. Cítí, jak se mu nohy pod tím náporem chvějí, ale není to pravda. Stojí pevně na místě a pohrábá si v kapse se svým prstenem.
Jeho mlčení Jimmyho moc neuklidňuje a akorát mu drásá všechny nervy. Měl by se otočit a odejít. Měl by se raději věnovat své práci. Nebo dokončit rozdělanou procházku. Cokoli jiného než být v jeho blízkosti. Oči má skelné. O této události s nikým nemluvil. Celou tu dobu to dusil v sobě a teď? Teď potká Ethana, díky kterému všechny vzpomínky vyjedou na povrch naráz a ne postupně, jako je tomu každý den. "Carter je dobrý kluk." Nebo alespoň upřímný. Minimálně k Jimmymu. To on ho zavedl k Rossie. "Pane Reede, dokážete si... dokážete si alespoň trochu představit.. jak-jak jsem se cítil, když mě Carter dovedl k hrobu Rossie?" Nenechá ho pokračovat, ale hlas se mu láme s každým slovem. Statečně odolává. "N-nechtěl jsem uvěřit tomu... že moje dcerka... Že už není. Myslel jsem... myslel jsem, že brzy půjdu na její svatbu... Vypadala tak šťastná... Vy oba... S vámi vypadala šťastně." Začíná se v tom trochu zamotávat, ale to je tím, že mu buší srdce jako o závod a myšlenek má víc, než je možno najednou vyřknout. "To potrhané oblečení... Škrábance... Cáry kůže, zuby..." Zavře pevně oči a zaplaší slzy, které se mu mermomocí ženou do očí. "Chtěl jsem být na jejím místě... Rodič... Rodič by neměl přežít svoje dítě." Samozřejmě mu nehodlá říct to, jak se jí pokoušel svými schopnostmi oživit a že se probudil a ona zmizela. "A... ohledně toho, že nemáte co ztratit... Ne, nemáte, protože to nejcenější jste už měl." Po této větě zůstane v ústech hořká pachuť. "Během téhle události jsem přišel o dceru... A kdybyste to chtěl vědět... Arlene se zabila. Neunesla to." Zatne ruku v pěst. "Kdybych byl ve Vaší kůži a přišel jsem to oznámit já... Tak bych se nebál mé reakce... mého osočování... Ale reakce mojí manželky. Ona vás měla ráda... Zamlouval jste se jí. Prý jste se k sobě s Rossie hodili... Ale kdybyste viděl, Reede, její nenávistný a zoufalý pohled potom... Ona by reagovala stokrát hůř. Já ve vás důvěru neměl... Ona ano." Padá to z něj o sto šest. Sám neví, co ho to popadlo. Nebude se mu za tu řeč omlouvat. Místo toho si otře rukávem oči a udělá několik kroků dozadu. Měl by odejít. Nechce ho už ani vidět. Příliš mu to všechno připomíná. Samozřejmě slušně počkal, kdyby chtěl něco říct. Kdyby ano a i kdyby ne, prostě potřeboval zmizet. "Bylo to zajímavé setkání, pane Reede. Dou-doufám, že už se nebude opakovat." S těmito vykoktanými slovy se otočí a prostě se vydá pryč. Co nedál od něj. Co nejdál od všeho. Potřebuje se někde zavřít. V pracovně. Vypsat se z toho všeho. To by mu mohlo pomoct. Tak by mohl alespoň na okamžik zapomenout na tu bolest...

,,A kdo řekl, že jsou jen ženy čarodějky?" věnovala mu úsměv. ,,To že je odsuzují přece neznamená, že jsou samy. Klidně bys mohl být čaroděj i ty a hrát si jen na mužského, co na tohle nevěří. Nebo snad ne?" zacukal jí koutek. Ne, on čaroděj nebyl. A pokud ano, tak to skrýval opravdu mistrovsky. Ani pes na něj nezavrčel a ona necítila ani závan magie. Ne, tohle byl určitě člověk. Nebo něco takového, ale měla pocit, že člověk je jediná možnost. V moment, kdy by ho Hany ucítil, začalo by peklo plné štěkání, vytí a vzteku toho drobného loveckého psa. Hany nelidi přímo nenáviděl, i když čarodějnice víceméně z principu ignoroval. Musela se trochu ušklíbnout. Ne, ten zlodějíček nebyl nic jiného, než člověk bažící po bohatství jiných. Možná ho potřeboval, ale co? Phoebe nebyla charita. Narodil se do nízkého postavení, tak ať si tam zůstane. Sice ji nezajímalo, kdo z jaké vrstvy je, ale neměla ráda tuhle... závist. Ano, zloději byli drzí a charizmatičtí, ale to, že kradou, bylo prostě odporné. Ne jako to, co si občas představovala, že by někomu mohla udělat, ale pořád... trochu se zastyděla, že někoho soudí za maličkost jako jsou krádeže, ale... Neměla by snad být namyšlená a povznesená?
Zavrtěla hlavou. ,,Dovolím si souhlasit. Rozhodně ne vždy. Ale nepopírám, že to tak mají. Hold to není tak lehký jako pro nižší vrstvy," na chvilku se zasnila. Být tak z nižší vrstvy a smět si vybrat, koho by jen chtěla! Klidně i nějakého chudáka dřevorubce, co je celé dny v lese. Bylo by to úžasné mít tu svobodu. Na druhou stranu by nechtěla žít v bídě chudáků z nižší vrstev. Trochu se podmračila. Bylo složité si vybrat to nejlepší. Vše mělo své klady a naopak i zápory. Dobře, asi byla spokojená s tím, jak dopadla. Cestovala, byla vzdělaná a mluvila několika jazyky. Viděla spoustu divů světa. A to všechno jen díky tomu, že se narodila a směřovala k obětování. Kdyby tehdy nezaslechla onen osudný rozhovor, nic z tohoto by neměla. Ani jí by lítost nepomohla. Byla by teď pod kytkama a nebo v absolutní kontrole démona. Ani jedno neznělo moc hezky. Radši by žila celý ten život, co doteď a tady a teď byla zavražděna tím zlodějem, než aby trpěla pod kontrolou démona. Nechutné. Nechtěla na to ani pomyslet. Její schopnosti ji zachránily a přitom jí sebraly dost lidskosti. Phoebe se s tím nikdy nesmířila - občas se sama stále považovala za člověka, i když čím dýl byla na tomto světě, tím míň se jí do hlavy připletla myšlenka, jaké by to bylo, kdyby byla člověk a nemělo ji potkat všechno to, co si čarodějnice z covenu vymyslely. Jestlipak obětovaly jinou holčičku? ušklíbla se sama pro sebe.
To že se zdá být až moc nadšená nekomentovala. A pak... když ji na schodech chytil, snažila se zbrzdit srdce, co zase začal vyvádět jako šílené. I když se jen trochu zhoupnete, dodá vám to adrenalin. A Phoebe zvyklá na bolestivé srážky a pády ho hned měla plné tělo, i když se skoro okamžitě začal vytrácet. Mravenčilo ji v končetinách a pak si uvědomila, že ji chytil. Na moment se o něj opřela a uvědomila si, že cítí žebra - a to docela zřetelně. Teda, ne úplně extrémně, ale cítila je tam. Potřeboval vykrmit. Byl na její poměry hodně hubený. Ne že by i ona nebyla hubená, ale to vyžadovala etiketa. Nemohla se přejídat, když měla být ikonou. Tiše si povzdechla a odtáhla se od něj. Pro jistotu se ho chytila za ruku. Prostě ji nahmatala a stiskla, protože se nechtěla na schodech znovu vybít. Respektive se jí nechtělo riskovat, že by ji tentokrát nechytil, což by nebylo příjemné. Takže když se ho držela, alespoň by sletěli spolu - bolelo by je to oba, což byla alespoň částečná útěcha. To že byla hotová z toho, že chlapa držela za ruku, to radši ponechejme beze zmínky. Mužských rukou se dotýkala leda když ji líbali na špičky prstů. Přišlo jí, že je její ruka proti té jeho ruce extrémně drobná, ale to jí mohlo připadat u všech mužských rukou. Bylo ale cítit, že má ruku jemnou - respektive kůži. Nebyla mozolatá, což znamenalo, že nedělá těžkou práci. Což by klidně i mohlo odpovídat šikovné kuchařce, kdyby se často nestávalo to, že by se pořezala. Nebo komornici. Rozhodně ne klasické děvečce. Nebo služce.
Dovedla ho docela na jistotu k sobě do pokoje. Byl velký, s obrazy na stěnách. Co bylo zvláštní, nikde nebyl žádný člověk. Phoebe si v domě vydržovala obrazy s krajinami a se psy, ale lidský portrét neměla nikde. Žádné předky nebo ji samotnou. U ní v pokoji byl obraz v životní velikosti, na kterém byl Hany. Stál na druhé straně od postele. Vedle té byl obraz s polem plným lnu v květu. Celý pokoj byl jinak stylizovaný do bílé, světlé fialové a modré barvy. Nebyly to ryze ženské barvy, ale Phoebe si nestěžovala. Její pokoj byl jeden z mála v domě, kde nebyly barvy výrazné. Chtěla si totiž uchovat jistou náklonnost ke světlým barvám, kterou měla, když byla dítě. Jemné a půvabné barvy měla nejraději. Dovnitř svítil otevřeným oknem měsíc a všechno ukazoval, včetně postele s nebesy. Měla závěsy - na soukromí si Phoebe potrpěla a proto se ujistila, že kdyby chtěla klid a dovnitř by vešla služebná, ani by se nemusely vidět. Zamířila ke komodě, která byla nalevo od šatníku. Chvilku si hrála na to, že hledá, ale pak vytáhla menší truhličku a položila ji na vrch komody. Šperkovnici s vyřezaným víkem opatrně otevřela a ukázala poklady uvnitř. Většinou si nepotrpěla na robustní šperky, spíš měla radši menší a jednodušší, co vypadaly jemně a elegantně. Ale jeden robustní tu měla. Dostala ho, kdysi dávno. Nenosila ho, ani za mák se jí nelíbil, ale prodat ho taky nemohla. Musela ho chvilku hledat, ale našla. Byl to zlatý náhrdelník s rubínem. Zašklebila se nad ním, když ho uviděla. ,,Tohle nenosí. Určitě by ti byla vděčná, kdyby zjistila, žes ji toho zbavil," hodila mu ho a nenápadně si vytáhla řetízek, který tuze ráda nosila. Byl stříbrný a ona by nesnesla, kdyby jí ho cizí člověk ukradl a prodal ho. Schovala ho do jedné z kapes. Pak zaklapla šperkovnici a vrátila ji zpět. ,,Spokojený s lupem?" ušklíbla se. ,,Teď tě čeká to jídlo." Vydala se ještě k oknu a zavřela. V pokoji byla kvůli němu docela zima.

Alfieho city se odrážely v očích a mladou dívenku zahřívaly na srdci. Tolik lásky k jedné bytosti, která si jí, dle vlastních slov, sotva zasloužila. Důvodů by se našlo hned několik - nižší společenská třída, nevzdělanost, naivita. Našlo by se toho mnohem víc, ale k čemu jí bylo zabíhat do detailů? V těch si libovala vyšší společenská třída, zaslepená touhou po moci, nikoliv po štěstí v podobě láskyplného manžela a možností počít s ním potomky. Mohl by k ní takto promlouvat celé hodiny a zrzavá dívka by se nedokázala dostatečně nabažit hlubokého, upřímného hlasu, v němž pohrávaly podtóny lásky a radosti ze společně stráveného času. Z toho, že mohl svou mladou ženu tisknout k sobě a dopřát jí zaslouženého bezpečí, jež u něj hledala. "Společně." Znělo to jako pohádka, kouzelná a jenom jejich. Nešlo se neusmívat, culit se zamilovaně při těch slovech, příslibu do budoucna. "Dobrá, ale neměi bychom si říci... kolik jich chceme? Hovořil jsi o chlapečkovi, o dívce... Koho bys chtěl jako prvního? A kolik dětí? Dvě? Tři? Nechceš jich deset, že ne? To by bylo... těžké, nemyslíš?" Znala matky, kolem jejichž sukní se točilo nespočet robat. Zvláště v nižších společenských kastách bylo častou zvyklostí vídat nemalý počet dětí, což stavělo Brigitte do rozporuplné pozice. Chtěla by jich deset? Nebo by jim stačilo pět? Nedokázala si představit, kolik práce s takovými dětmi je, vždyť si někteří pořizovali chůvy, guvernantky a učitelky, ale co oni? "Tím nechci působit upjatě, Alfie... Chci tolik dětí, kolik jich budeš chtít ty... Pouze se... no... víš... Obávám." Ostatně jako každá prvorodička, byl to instinktivní strach ze selhání, z neúspěchu na poli neznáma. Právě proto měla jeho - to on jí dodával odvahy, to Alfie ji představoval jako svou modlu, choval se k ní galantně a vždy za vším viděl vše společné, ať už se jednalo o problémy nebo radosti. Nakonec přikývne, v očích jiskřičky štěstí, s nimiž je uložena na pohovku, zasypaná polibky, jejichž chuť a vášeň opětuje se stejným nadšením. Vzájemná touha vykonala své a paní Beckerley byla poprvé odnesena do ložnice jako skutečná manželka. City, i ten patrný chtíč, zaslepující jejich oči, dodával na odvaze natolik, aby se přestala plašit, když jí byly šaty postupně rozepnuty a svléknuty, spadajíce k nohám. Společné odpoledne se pozměnilo na večer plný výdechů slasti, červenání se ale nejvíc doteků objevujících tělo toho druhého, z její strany plachých, nezkušených, z těch jeho? Obdivujících každou křivku, každé zákoutí jejího těla i duše. Noc, která naplnila jejich manželství.

***

Několik týdnů uteklo jako voda a Brigitte se každé ráno i noc modlila, aby se tentokrát neobjevily známky cyklu na povlečení či šatech, aby jí protentokrát minul obloukem a mohla tak dostát naplnění svého slibu. Nestalo se - poprvé i podruhé se látka projevila jako zrádce a ony večery dívka proplakala v manželově náručí. Cítila se zrazená nejen vlastím tělem, ale i vůči Alfiemu a jeho touze po dětech. Další týdny se k tomuto tématu dokonce odmítala vyjadřovat a svou mysl zaměstnávala domácími pracemi i čajovými dýchánky, s jejíž společností si sotva mohla vyměnit slovo. Snažila se nemyslet na všechny ty děti, které mohli spolu mít. Tak moc, že jí ani nedošlo, když se jednoho týdne každoměsíční období nedostavilo, nevěda o něm po několik dnů. To až služebná, jež jí přistihla v slzách při prvním i druhém zmařeném pokusu, máchaje prostěradla ve vodě, aby z nich dostala důkazy nenaplného snažení, položila onu otázku, pátravě hledající odpověď v Brigittině tváři. Ta ale nepřicházela. Možná z toho důvodu, že ji děvče neznalo. Zařezaná seděla od té doby v salónku, dokud jí svědomí nepopohnalo ke kroku. Bude mít dítě... Nebylo to jisté, ale možná, možná se přeci jen jejich sen naplní... Budou mít dítě! Nic nečekaje vyběhne ven, div ne neurvale, s hlasitými omluvami, si razí cestičku skrze salemské, aby vyšla Alfiemu naproti. "Alfie... Alfie!" Hlas zaznívá radostí, štěstím, které nemůže jeden člověk do sebe pojmout. Potřebovala mu to říct, musela mu to říct. "Alfie! Och, otče, dobrého dne... Nevíte, kde bych mohla nalézt svého manžela?" Ve dveřích do kostela se div nesrazí s místním knězem, jemuž se rychle omluví za neuctivý příchod.

Mlčky se zahleděl na stůl. ta slova v něm zahlodala. Někdo je udal, ano. Čarodějnice tak často na hranici nekončily a on nevěřil tomu, že všechny ženy, co viděl uhořet, byly čarodějnice. Udávali lidi pro majetek. Pro ukradenou krávu. Nebo alespoň chtěli. Pokud měli doma někoho inteligentního, včas jim to rozmluvil. Když někoho obviníte z čarodějnictví, nebylo by nic nového na tom, že by z toho mohli obvinit i vás. ,,Jistě jsi se tím pokoušela krýt samu sebe, čarodějnice!" hlásali by a pak by spálili celý dům. A nenechali nic, ani popel. Napadlo ho, co by se asi tak stalo, kdyby někdo o jeho otci řekl, že je čaroděj. Shawnem v tomto ohledu cloumaly silné pocity. Rád by řekl, že by mu to bylo jedno, že by to neřešil jako prakticky úplně všechno, ale... pokusil by se mu pomoct. Chtě nechtě, musel by. Každé dítě dluží člověku, co ho vychoval, i když to ne nutně byl jeho rodič. Byly i děti vychované ulicí - ty s ní vyrostly a staly se jedním. Ulice bez těchto dětí byly prázdné a moc dlouhé na projití.
,,Řekl bych, že oboje souvisí s obojím. Praktikuješ magii, riskuješ, že tě někdo odhalí a tím tě odsoudí k záhubě," pronesl tiše, skoro až dramaticky, což ale neměl v plánu. Pak se zase uvelebil na židli a pronesl hlasitějc a kliději: ,,A nebo tě ta osoba prostě podrží, odsouhlasí to a jde dál," ušklíbl se. Proto byly Děti lesa jako rodina. Dohromady je držela tajemství, která spolu sdíleli. A taky to, že byli jako rodina. Znali se od malička - nebo aspoň většina. Dolara do své rodiny nepočítal, prostě ne. Neměl rád jiné lidi. Přitahovali moc pozornosti. A on byl jiný. Byl moc tmavý a Shawnovi se to protivilo, vidět něco takového. Přesto ho toleroval. Stejně, jako toleroval, že se Peter mění ve vraždící bestii, Honey ve vrabčáka, že je jeho bratr malý chlapec, co musí dospět a... že je Bruce totální kretén, co si nezaslouží mít vůbec nějakou šanci ve 'vyhrávání' jejich výzev a jiných serepetiček. Ne že by Shaw taky občas nebyl vítěz - ale sebe vždy viděl zaslouženě. Teda, krom jednoho malého podvodu, ale to bylo dýl a věděl, že Bruce se to od nikoho nedozví. A od koho asi tak? A i kdyby, bylo by mu to jedno. Přešlo by se to. Byly to jen... hry.
Pobaveně se uchechtl v reakci na to, že muži jsou ve všech sférách stejní. ,,Ne že by mě to uráželo, ale měl bych asi bránit své pohlaví... což se mi nechce, takže si myslete co chcete. Ale každej chlap je jinej. Někteří se chcou prát, jiným jde o sex, další chcou být vůdci..." pokrčil rameny. ,,Podle stupně agresivity se i odvíjí jejich povaha," ušklíbl se. Ale nebylo to kompletně tak, jak si myslel. V tom případě by byl on sám naprosto oddělená kategorie, ne snad? Byl schopný se porvat, ale většinou to nedělal, protože mu prostě nezáleželo na tom, co si říkají ti okolo a nebo co dělají. Ano, samosebou tu bylo pár lidí, u kterých mu záleželo na tom, co dělají. Třeba jím 'šikanovaný' mladší bratr. Když udělal blbost, Shaw si vzal na triko jeho potrestání. A kdyby to snad v budoucnu u malého bratra přerostlo v nenávist, tak ať. Alespoň bude pořádný chlap. ,,Rodit děti," málem vyprskl smíchy. ,,Chápu, že se chcou předávat dál geny, ale i tak je to pitomost. Děti jen řvou, odmlouvají a vztekají se. Znám to dost dobře od svého bratra. To je věčný děcko," ušklíbl se, z části pobaveně. Z druhé však nikoliv. Pokud bratr brzy nedospěje, bude mít problém. A to teda velký. ,,Chci. Jaký bych měl jinak důvod něco takového říkat?" pokrčil rameny a odpověděl na otázku další položenou otázkou.
Ušklíbl se nad ukradením 'nových šatů'. Jednou opravdu jedny ukradl. Ta ženská ho málem načapala. Ale když přišla na to, že jsou ukradené, začala řvát a házet vázy po zemi. Shawn si to držel v živé mysli jako stále vtipnou příhodu. Škoda váz. Přiště je vezme i s těmi novými hadry.
,,Dobře," věnoval jí úsměv a hodil pár mincí na stůl. Pak se vydal ven, ke dveřím. nevěděl, jak moc dobrý je tohle nápad, ale risk je risk. Venku počkal, než ho dojde. ,,Abych pravdu řekl... nejsem sice nadaný učitel, ale shrnu vám to, Rose. Je třeba působit nenápadně. Když už se přiblížíte k němu, koho chcete okrást, je třeba vypadat jako obyčejný slušný občan. A nebo si vybrat někoho, jehož pozornost zrovna směřuje jinam." Pomalu s ní procházel kolem stánku s ovocem a zatímco se prodavač vztekal nad zákazníkem, co mu ukázal shnilé jablko, jedno sebral. Pak se pobaveně zakousl za zvuku vřískání majitele jablek. ,,Je to hračka." Pobaveně se na ni podíval. ,,Otázka je, jestli to zvládne i panička z vyšších sfér," pobaveně se ušklíbl. ,,Ale pořád je šance vycouvat, Rose."

Sivá mraková deka visela nad mestom akoby sa ho rozhodla navždy ponoriť do šera a už nikdy ho z  tohto zovretia nepustiť. Akoby to malo stovky nevinných (alebo vinných) duší odsúdiť na večnú tmu plnú nepokoja a neznášanlivosti. Z každej svetovej strany sa z času na čas zdvihol ľadový vietor, ktorý vám rozhrnul kabát, až za vami plachtil ako kráľovská štandarta a vy ste mohli začať drkotať zubami a skloniť hlavu nad chabými kropajami padajúcimi z takého jednotvárneho neba. Ľudia boli väčšinou zalezení kdesi vnútri a snažili sa vychádzať iba vtedy, keď to bolo nutné, v inom prípade zostávali doma...alebo pracovali a mrzli, no pre nich aj jedna zlatá minca stojí za také utrpenie! Veď ich dokázala uživiť na dlhý čas a to bolo všetko, čo potrebovali. Bol to nanajvýš bezútešný deň plný depresie. Inak povedané: typický deň mesta Salem, diery uprostred ničoho, kde ste mohli len chradnúť a umrieť násilnou smrťou. Lenže je to diera s potenciálom! Pomyslel si Jonathan sám pre seba, keď na chvíľku vykukol spoza záves na koči, ktorým sa trmácal z Bostonu.
Je to už niečo vyše mesiaca, čo ho zvedavé oči miestnych mohli zbadať, ako kráča po zablatených cestách rozrytých kolesami vozov. Mesiac! Nie je to tak dlhá doba, ale stalo sa za ňu nemálo vecí. Keď si uvedomil svoju katastrofálnu finančnú situáciu, vedel, že už dlho sa nad vodou neudrží a čoskoro sa začne potápať, no otáľal a potom a dostal na palubu tej strašidelnej lode. Tam sa zranil, prezradil a keď ho našli na brehu mora, bol v bezvedomí, nechty mal polámané a zakrvavené a ľavú nohu vykrútenú do čudného uhla. Niekoľko dní o sebe nevedel, blúznil v horúčke, ale napokon sa prebral a prvý dôležitý fakt, ktorý sa dozvedel, bol, že jeho noha je príliš poškodená, aby sa dala niekedy naplno využívať. A tak sa musel naučiť krivkať. Pán ho skúšal, no netušil, či v jeho očiach obstál. Pochopil však, že ak sa chce zachrániť, musí Salem nechať za sebou – aspoň dočasne. A tak odišiel do Bostonu, kde sa stretol s niekoľkými bankármi a obchodníkmi a potom sa loďou preplavil do Corku a odtiaľ sa po krátkom čase vydal na juh, až sa ocitol na dvore kráľa Karola II. Španielskeho, kde si zaistil ako-takú finančnú a politickú podporu štátu. Musel sa však zaviazať, že si v Španielsku založí pobočku, čo sa Jonathanovi osobne zdalo ako riskantný krok, ktorý by ho mohol stáť hlavu, ale musel súhlasiť. Navštívil aj Mélissu v Barcelone a vyhľadával aj tých najlepších lekárov, no žiadny z nich mu nedokázal vyliečiť nohu...a čarodejníci to zase odmietali urobiť. A tak sa musel spoliehať na palicu, ktorú si dal vyrezať. Európa mu teda nepriniesla skoro nič utešujúce, a tak sa rozhodol vrátiť tam, kam posledných pár rokov patrí.
A dnes nastal ten deň, kedy sa znovu ocitol na palube lode. Len včera sa objavil v bostone, noc prečkal tam, aby sa spamätal z dlhej cesty, a dnes vyrazil domov. „Jonathan Shareburg, Jonathan Bankár,“ zamrmlal si pre seba, keď sledoval prázdne ulice Salemu. Napokon dodal posledné označenie, ďaleko trpkejšie než čokoľvek, čo v poslednom čase uniklo mu z úst: „Jonathan Polomrzák.“ Vrátil sa, má za chrbtom tajnú podporu kráľa Španielska a má ambície a plány, ktoré sa naplnia, no to všetko skryl do tieňa svojej mysle, pretože ešte neprišla chvíľa, aby to všetko odhalil a aby sa do toho pustil. Mesiac je krátka doba, ale poznal miestnych ľudí a vedel, ako sú rýchli. Určite sa tu prihodili veci! Musel sa znovu zorientovať a vžiť do miestnej atmosféry. „Stojte!“ Zavolal na kočiša dopredu a ten potiahol uzdu, aby zastal. Jeden z mužov mu potom otvoril dvierka a Jonathan sa s námahou dostal po schodíkoch, dokým pod nohami nepocítil tvrdé kamene. „Odneste moje veci do domu, ja prídem neskôr. Nech sluhovia pripravia kúpeľ a večeru,“ po takomto príkaze sa, krivkajúc na ľavú nohu a s čiernou palicou so zlatou guľou v podobe levej hlavy, o ktorú sa opieral, vybral do ulíc. Chvíľku ešte sledoval svoj koč, ako mizne za jedným z domov. Mal tam niekoľko truhlíc a jedna z nich bola do prasknutia plná zlata - britského, aby to nebolo podozrivé, pretože v Saleme by španielske zlato vyvolalo podozrenie. Išiel pomaly, pretože si na to doteraz nezvykol, no pomaly sa adaptoval na takýto spôsob chôdze.

"Možná vás zklamu, ale jsem jen prostý muž, který na podobné kraviny nevěří. K čemu by to taky bylo?" Lež, ale kdo by to u něj dokázal poznat. Je zvyklý lhát a nemít z toho žádné výčitky. Věří na víc věcí než většina obyvatel Salemu, kteří jsou sice pověrčivý, ale takoví vlkodlak? To jim nepřijde reálné.  Občas by se jim za jejich hloupost nejraději vysmál, vždyť mají vysvětlení většiny jevů o úplňku přímo před nosem. Opravdu jim nepřijde divné, že se o úplňku v lese ztrácí lidé? Nejspíš jsou tak naivní, že si klidně myslí, že jsou vlci prostě jen víc aktivnější. Bruce měl možná raději i vlky než vlkodlaky, i když z nedávného setkání tváří v tvář s těmi čtyřnohými bestiemi taky nebyl zrovna moc nadšený.  Ovšem potkat o úplňku vlkodlaka. V tu chvíli by se modlil, aby to byl jen roztomilý vlček.
"Každé postavení má své výhody i nevýhody." Odvětí a ušklíbne se, protože přesně tak to je. Klidně by se mohl vyspat s každou ženskou, kterou na ulici potká, ale rozhodně by mu to nijak nepomohlo v tom, že nemá občas co jíst. Spodina společnosti měla svou pověst jako celek. Banda budižkničemů, zlodějů, vrahů, zločinců a smilníků. Ve vyšších vrstvách měl každý člověk pověst sám za sebe a musel o ní náležitě dbát. Všechno, co jste udělali, s kým jste mluvili se ihned projevilo na vaší pověsti. Být součástí spodiny mělo výhodu v tom, že zhoršit její pověst bylo těžší. Navíc se tam dala lehce získat anonymita. Nikdo se nestaral o druhé. Nezajímal se o váš životní příběh nebo o to, s kým se stýkáte.
Po jejím zavrávorání a jeho zásahu jí chvilku držel, ale pak jí zase pustil. I po tak letmém dotyku jejich těl bylo jasné, že i ona je vyhublá, ale u ní to asi nebylo kvůli tomu, že by neměla co jíst jako u něj. Spíš to předepisovala ta nesmyslná etiketa, kterou on sám rozhodně nechápal. Proč by měly holky být vychrtlé jen proto, aby ukázaly, že jsou dostatečně bohaté, aby si to mohly dovolit? Ne, nechápal je a jejich pravidla. Byly podobně vychrtlé jako některé dívky, které denně potkával na ulici žebrat o jídlo nebo peníze.  Když ho chytí za ruku překvapeně se na ní podívá, tohle opravdu nečekal. Přijde mu zvláštní, jak je její ruka oproti té jeho malá a také až podezřele jemná vzhledem k tomu, že by měla být služkou. Začínalo mu to nesedět, služky většinou mívali na rukách znát těžkou práci, kterou odváděli. Například i na něm bylo poznat, že rozhodně nedělá žádnou namáhavou práci, protože po mozolech byste na jeho rukách asi pátrali marně. Nikdy nepřičichl k pořádné práci, neučil se žádné řemeslo. Možná byste mu na rukách našli nějaké šrámy neb malé jizvičky, ale to nebylo nic hrozného. Prostě jen jeho nešikovnost.
Vejde společně s ní do pokoje, ze kterého doslova dýchá bohatství, ač není nijak přehnaně vyzdobený. Pro něj to je luxus, který si nikdy nebude moct dovolit. Nebylo to tak, že by po něčem takovém toužil, ale kdyby se mu něčeho takového dostalo jen tak, rozhodně by neodmítl. Byl zvyklý na jiné životní standarty a tímhle se mu jen ukázalo to, jak moc jsou od sebe nižší a vyšší vrstva majetkově vzdálené. Ušklíbne se a zatímco dívka jde k nějaké komodě, on se rozhlíží. Zastaví se na obrazu loveckého psa, což musí být ten dole. Jen těžko by měla mladá šlechtična obraz psa své služebné, takže teď se k jeho podezření přidalo ještě to, jak se pes k dívce tulil. Otočí se, když na něj promluví a pak hbitě chytí šperk, který mu hodila. Zadívá se na něj. Zlatý náhrdelník s rubínem. Polovičatě se usměje, tohle půjde prodat, jen to bude chtít toho správného kupce, který to bude chtít. Někdy i to bylo obtížné. Krást peníze bylo vždycky jednodušší.
"Jsem si jistý, že by mi poděkovala. Šperkům nerozumím, ale zlatu ano. Tohle půjde." Odvětí a podívá se na ní, jak jde k oknu a připomene mu jídlo, což asi podráždí jeho žaludek, který zakručí nehledě na to, že před chvílí spořádal jablko a celou housku. Holt to byl mladý muž a jíst potřeboval. Teď více než dříve. "Fajn, tak teď to jídlo, a pak už půjdu."

Zasměje se tichým melodický smíchem, který by spíše patřil asi do sálů nějakého sídla než do zapadlé hospody. "Kolik lidí by podrželo čarodějku? Kolik lidí by odsouhlasilo to, co dělá?" Zeptá se a usměje se. Ráda by věřila tomu, že by se našel člověk kromě těch, kteří jsou stejní jako ona, který by jí podržel a nepřišlo by mu jako kacířství to, že využívá magii. Musela se mít na pozoru i před stejnými jako byla ona, protože věděla, že oni jí můžou podrazit nohy nebo vrazit nůž do zad lépe než obyčejný člověk. Ostatní čarodějky, nebo čarodějové mohou poznat, kým je lépe než lidé a stejně tak dobře dokážou poznat, jestli pro ně bude prospěšné nechat jí naživu nebo ne. Stačí jedno prosté obvinění a ona už nemusí nikdy spatřit denní světlo kromě dne, kdy jí povedou na hranici. Ráda by si věřila natolik, aby byla schopná říct, že by utekla. Své schopnosti uměla ovládat a dokázala si jimi pomoct, ale jestli by jí to stačilo k útěku, to nevěděla. Některá tajemství možná lidi sblíží, ale u některých je tomu naopak. Nikdy nevíte, které z nich je které, dokud to nevyzkoušíte.
"Každý chce něco jiného, ale ve své podstatě jsou všichni stejní. Nebo se to opravdu týká jen mé vrstvy, ve které jsou prostě všichni ve skutečnosti dost nudní." Poznamená a povzdechne si. "Podle vaší povahy soudím, že moc agresivní asi nebudete." Pousměje se a lehce pozvedne obočí. Vzhledem k tomu, že neustále vypadá, že je mu všechno ukradené, až na pár světlejších chvilek, tak mu musí bát ukradené i nějaké násilí a bitky, ve kterých si muži dokazují svojí mužnost. Většina můžu to potřebovala, bojovat, ukazovat svojí sílu, odvahu, aby si dokázala, že jsou prostě ti nejlepší. Možná to bylo to, co právě na Shawnovi bylo zajímavé. Nepotřeboval si nic dokazovat, nechtěl si nic dokazovat. Prostě to ignoroval. Tohle ho rozhodně odlišovalo od ostatních mužů, které potkávala. Nepotřeboval ukazovat, že má nad ostatními na vrch a přesto to svým ignorováním okolí dělal. Ukazoval jim, že mu nestojí za zájem. Nebo alespoň tak to působilo na ní. Možná to bylo celé jinak, možná ne. Ptát se na to nebude.
"Jsme si jistá, že některé mé přítelkyně by s vámi nesouhlasili. Děti jsou přece radost, jsou roztomilé a jsou nadějí do budoucnosti." Slovo přítelkyně a druhou větu pronese nafoukaným a nadšeným tónem, jako by neexistovalo nic krásnějšího než dítě. Protočí oči v sloup a povzdechne si. Podobné štěbetání jejích nadšených, povětšinou těhotných, přítelkyň, které se tak ovšem jen tvářily, poslouchala poslední měsíce v New Yorku až moc často. Vždyť i ona byla ve věku, kdy by měla uvažovat o svatbě a dětech, ale na to opravdu myšlenky neměla. Vždyť svoboda nabízela o tolik více možností.
"Pak děkuji." Poznamená jen, ale úsměvem dá jasně najevo, že jí něco takového potěšilo. Opravdu často neslýchala podobné komplimenty, takže i když její společník nepocházel ze stejné vrstvy, bylo hezké něco takového slyšet. Napodobí ho a také hodí pár zlatých na stůl, aby pokryla svůj dluh, načež se vydá za ním ven, kde si vyslechne jeho slova a pomalu kráčí vedle něj. Pozoruje jeho ukázku a pozvedne obočí, když vysloví jasnou výzvu. "Podceňujete mě, pane." Zanotuje a věnuje mu okouzlující úsměv. Rozhlédne se po lidech, kteří chodí proti ní a všimne si muže, nejspíše nějakého obchodníka, který míří za zábavou s měšcem u pasu. Usměje se, mrkne na Shawna a zamíří směrem k obchodníkovi. Rozhlíží se po zboží trhovců, kolem kterých prochází. Hraně zakopne a spadne přímo na mladého obchodníka, možná to bude spíš syn některého z nich. Ten jí naštěstí zachytí a ona se ho zachytí u pasu. "Promiňte, strašně se omlouvám." Vypískne a nasadí šokovaný a omluvný výraz. Díky bohu se po nich moc lidí neotočí. "Nic se neděje, slečno." Ujistí jí lehce zarudlý mladík, který jí drží poněkud výše než povoluje etiketa. Rose mu věnuje omluvný úsměv a rychle se ho pouští, zatímco on věnuje možná až moc pozornosti jejímu dekoltu. Aby uvolnila měšec musela si pomoct trochu svojí magie, ale zvládla to. Schová ruku i s měšcem pod plášť a proklouzne kolem obchodníka, tak aby ruku s měšcem mohla hned schovat pod plášť. Shodou okolností do mladého obchodníka vrazí zase někdo jiný. Chudák asi nemá zrovna dobrý den. Vrátí se k Shawnovi a pousměje se. "Takže?" Zeptá se a sladce se usměje. Neřekla by, že tohle bylo jen o zlodějské šikovnosti, prostě využila toho, že mladíka nejspíš rozhodila taková blízkost k ženským křivkám. Chudáček nejspíš se ženami moc zkušeností neměl. Také to sama považovala za štěstí začátečníka, navíc kdo by někomu jako je mladičký obchodník ze střední vrstvy uvěřil, že ho okradla dcera výběrčího daní.

Už jen aby začalo pršet. To by bylo asi naprosto dokonalé. Ale Adam se zatím jen tiše usmíval. Nikdo nebyl venku, takže mohl pracovat nerušeně a mít svůj klid. Nebyl hezký den, ale on nebyl schopný to nebrat pozitivně. Sice mu chyběl smích a ruch, co tu byl v létě, ale na druhou stranu si nemohl stěžovat. V létě bylo vedro a nepříjemně. Ale on se přes to vždy nějak přenesl. A navíc, mohl plavit Gaiu, takže když bylo třeba se trochu zchladit, prostě stačilo dojet do nejbližšího jezera a nechat koně, aby si s ním na hřbetě, zaplaval. Adam měl vodu rád a nechápal lidi, kteří se jí štítili - tedy, co se týkalo plavání, naštěstí. Znal docela dost lidí, co odmítalo do jezer strčit třeba i jen prst. Musel se tomu tehdy smát a pak v počasí, jako jsou tato, si nad tím musel vždycky jen smutně povzdechnout. Na chvilku se zahleděl na oblohu a pousmál se. Možná že brzy opravdu začne pršet. Nevadilo by mu to, naopak. Měl rád vůni deště a zvuk padajících kapek. Tiše si povzdechl a pospíšil si s kydáním. Už v tom nemohl koně dýl nechat, musel to všechno dodělat hned, než začne pršet. Myšlenky se mu mezitím honily všude možně, lítaly si volně jako ptáci po obloze, zatímco oči mu švihaly po okolí - skoro žádný pohyb. A to bylo jen ošklivě, nic víc. Musel se nad tím zaculit. Lidé tak hrozně neměli rádi zimu. Ano, sice byla těžká, ale kdyby nebyla, pole si neodpočinula a taky by nebyl v přírodě přirozený výběr. Spousta druhů by se přemnožila a žila na úkor ostatních. Ano, smrt byla smutná a i Adam se na ni díval jako na špatnou věc, ale na druhou stranu, kdyby lidé a zvířata neumírali, nebyl by tu prostor pro nové jedince. Stejně jako květiny. Pokud by neuvadla sněženka, pampelišce by se těžko vyrostlo. Měl rád všechny druhy květin, ale to, že vadnou, bral jako přirozený koloběh. A to stejné platilo o zvířectvu. A o lidech. Povzdechl si nad těmi negativními myšlenkami a konečně dokončil svou nudnou, rutinní práci. Teď bylo třeba se postarat o špinavou srst, která s blátem bývala čím dál tím otravnější. Ale Adam měl rád ten pocit zadostiučinění, když s prácí skončil a kůň byl absolutně čistý.
Začal nejdřív s koňmi na konci stáje a pomalu postupoval dopředu, dokud byli až na Gaiu čistí všichni. Pak porozděloval jablka a vyvedl si Gaiu ven. Nechtěl být stísněný uvnitř a jeho kobylka si zjevně taky ráda protáhla kopyta. Rád by se na ní projel, ale kdyby začalo pršet, mohla by onemocnět a to on nechtěl. Ne že by se nedokázal postarat o to, aby se zase uzdravil. Měl sice zázračné ručičky, ale i přesto, nechtěl, aby trpěla, byť jen chviličku. Nakonec začal pořádně a pečlivě vyčesávat i Gaiinu srst. Na podzim línala, takže pouštěla opravdu příšerné množství chlupů, ale to i ti předchozí koně. Adam to jednoduše pouštěl na zem s tím, že to pak zamete. Nic složitého, až na to, že vítr to s nadšením rozfoukával do okolí. Adam si nakonec povzdechl a nechal tam Gaiu stát, zatímco zkoušel zametat to, co neuteklo. Kůň stál dobrou chvíli v klidu a pak se začal chovat rozrušeně a přešlapovat na místě, zatímco hleděl do města. Adam to ignoroval, protože šlo nejspíš o obyčejného toulavého psa - Gaiä byla hodně citlivá na všechno. Byla zvědavá a do toho plachá - klasická ženská střídaly se jí nálady.

Za celú svoju dlhú a pomaly prechádzajúcu cestu nestretol poriadne ani živú dušu, ak nerátame nejakého vtáka, čo preletel po nebi a zmizol pod strechou v hniezde, čo si tam vystaval. Obzeral sa, očkom už skutočne aj hľadal, ale nikto nikde nebol. Začínali ho chytať paranoidné obavy, či sa mu neprihodilo to, čo mnohým monarchom pred ním. Ak vládnete ako tyran a vašou mocou je strach, počúvajú vás všetci, no stačí, aby ste sa na chvíľku vzdialili, a už kujú proti vám pikle, pretože vás to posledného kútika duše nenávidia. Ale ak vládnete a milujú vás, pamätajú si vás a nezáleží na tom, či ste o dom vedľa alebo o tri mestá ďalej, budú vás počúvať a riadiť sa vašimi príkazmi. A potom stačí jedna drobná chyba, krôčik vedľa z cesty do blata, a všetka láska sa vyparí. Všetko dobré, čo ste urobili, bude razom preč. Čo je teda lepšie? Strach či láska? Jonathan vedel, že obyvatelia Salemu ho zbožňujú, dlžia mu nehorázne sumy a sú mu zaviazaní za pomoc a podporu, ktorú im poskytol, keď ostatní odmietli. Lenže teraz bol mesiac fuč. Pamätajú si to ešte alebo si ich už Amélia či niekto iný opantal tak ako to urobila ona s ním? Modlil sa, aby to tak nebolo.
Studený vietor mu z času na čas fúkol do chrbta, aby ho popohnal ďalej a neotočil sa na päte a palici späť. Bola zima a určite by mu už omŕzala tvár, keby sa mu jemné strnisko počas plavby nezmenilo na hustejšie. Akosi nepovažoval za potrebné holiť sa, no vedel, že po kúpeli to bude jedna z jeho prvých činností. Aspoňže oblečenie mal hrubšie! V deň, keď mali dosiahnuť bostonské lodenice si obliekol čierny doublet s dvoma sivými pásikmi, ktoré na od lemu až po krk mierili zvislo nahor, so sivými rukávmi, ktoré boli na predlaktí upevnené prekrižujúcimi sa pásmi kože s cvokmi. Nato hodil ešte hnedú vestu a napokon sa zababušil do hrubého sivého kabáta s oblými kovovými gombíkmi a podobne vyzerajúcimi cvokmi na pleciach, Mal nepatrné ornamenty kosoštvorcov a siahal mu približne po pás. Mal aj čierne rukavice a bol za ne vďačný, pretože inak by mu ľavačka už z tej palice dávno odmrzla. Na spodku mal hrubé čierne nohavice a vysoké jazdecké čižmy, ktoré jeho polochromej nohe poskytovali ako-takú oporu. Alebo si to aspoň nahováral. Na nikdy neutíchajúcu bolesť v nohe si doteraz nezvykol, veď ako by aj mohol? Keď mu udrelo srdce, ako keby sa mu tá kosť zase lámala a hojila a keď kráčal, bolo to ešte horšie, ale nosidlá by preňho boli príliš veľké a nepraktické, a preto musel kúsok bolesti vydržať. Kristus trpel horšie ako ja a odolával smrti tri dni! Ja budem omnoho menšej bolesti ešte mnohé desaťročia, to bola jediná útecha, ktorú v tejto tichej agónii nachádzal. Pomaly si to krivkal čoraz nerovnomernejšími cestami do ulíc úzkejších, tmavších a špinavších. Dostával sa do chudobnejšej časti mesta a to asi nebolo miesto pre človeka v kabáte stojacom viac, než farmár zarobí za pol roka. Vedel, že by sa mal otočiť, no cesta sa zvažovala smerom dole, a tak sa rozhodol dať nohe oddýchnuť a pomaly ním zišiel, už celkom fučiac od námahy.
Konečne zazrel pohyb! Nepatrný, ale napokon veľmi dobre zreteľný. Človek a pravdepodobne kôň. Prvá ľudská bytosť, ktorú zočil, odkedy sem prišiel. Rozhodol sa ísť tým smerom. Ako sa neskôr ukázalo, bol to mladý muž, približne v jeho veku, možno starší, ťažko povedať – veď ani Jonathan teraz nevyzeral na 22 rokov. Bolesť, starosti a husté strnisko mu pridávali aspoň desaťročie. Stačil jeden jediný mesiac, aby som vyzeral ako troska. Ešteže tak nepôsobil! To by už nebol schopný pohnúť ani prstom. Kôň ho vycítil a spanikáril, on sám nikdy nebol jazdec a nemal kone príliš v obľube – viac preferoval koče, ktoré boli aj pohodlnejšie. „Zdá sa, že sa mu nepozdávam,“ poznamenal, keď sa zrejme majiteľ koňa ani neunúval obzrieť. To Jonathana prirodzene trochu popudilo, ale potlačil to v sebe a nadhodil neutrálny tón. Prvý dojem bol dôležitý, bankári vedia najlepšie.

Když ho chytila za ruku, nijak se proti tomu nebránil. Phoebe to upřímně pobavilo. Vzhledem k tomu, jak se choval normálně, si myslela, že přijde nějaká nehezká poznámka a nebo nějaké jiné kecy. Ale ono nic. Trochu ji to překvapilo. Možná že byl maličko jiný, než se domnívala. Zatím jí přišel prudký a tak trochu i bezcitný. Nevěděla, jak moc bezcitný je, ale viděla to tak. Jistě měl skrytý motiv. Každý ho měl. Phoebe se pousmála. Ona měla spoustu skrytých motivů, lezly jí krkem. Ve všem se musela ohlížet na spoustu dalších věcí, jako byla pověst, její magie, ambice. Bez ambicí by Phoebe nebyla nic. Mrtvá schránka leda tak. Ale chtěla toho v životě tolik dokázat... Momentálně k tomu měla nejblíž jak to kdy šlo. Teď si ještě založit bezpečné hnízdečko, kde bude mít klid a nebude ohrožená. Nad tím se musela pousmát. Snila o tom od dětství. Mít své místo, kde budou jí blízcí a ona v bezpečí. Nejlépe daleko od magie. To co jí ještě na schodech vyklouzlo ze rtů, neměla původně v plánu vyslovit. Prostě to přišlo. ,,Máš nějakou rodinu?" zeptala se, držíc jeho ruku možná o trochu pevněji než před chvílí. Ne že by ji zajímalo, jestli ji má, ale... v ten moment měla potřebu se zeptat, aniž by k tomu měla nějaký důvod. Pokud ji měl... Phoebe ucítila jiskřičku závisti. No a co že chodil po nocích vykrádat domy. Na tom tolik nesešlo. Měl se kam vrátit. A za kým. Vždyť ona neměla místo, které by označila jako domov. Stiskla proto rty a jen pokračovala v cestě po schodech. Jak moc jsi zeslábla, pomyslela si pobaveně. Bude lepší přestat rozebírat tyhle věci, k ničemu nevedou. Raději se soustřeď na coven a dokaž, že jsi silnější než kdokoliv ze Španělska. Tím si vyplníš všechny sny a vyplatí se ti všechno, cos obětovala. Tak nefňukej.
Musela se pousmát, když pronesl, že zlatu rozumí. ,,Dneska rozumí zlatu všichni, no ne?" pronesla klidně. I ten nejzažší človíček ze společnosti chápal váhu zlata. Hýbalo světem a otáčelo se v truhlách, pokladnicích i v měšcích. U nikoho se příliš dlouho nezdržovalo na to, aby jen hrabal čím dál tím větší bohatství a o nic nepřicházel. To by nebyl přirozený řád. Samosebou, šlo by to. Ale lidé by neměli velkou zásobu zlata, kdyby se ho nechystali použít. Ano, vlastní zkušenosti. Sice nerozhazovala zlatem, třeba její pokoj jí přišel na šlechtu docela prázdný, ale nestěžovala si. Neměla potřebu vyhrát boj o toho nejbohatšího. A neměla potřebu dělat ani nic dalšího, při čemž by si změnila společenský statut za pomoci zlata. Tiše se podívala po tom... byl to kluk? Muž? Co byl vlastně zač? Phoebe nevěděla, ale teď ji zajímalo to, jak moc je pohublí. Před ní ležel na stolku svícen. Zahrála si na otvírání šuplíku a pak prostě rozzářila prsty drobnými plamínky, kterými zapálila svíčky. Pak rukou zaklepala, jakoby hasila plamínek na sirce. Stála k němu zády, takže asi neviděl, co dělá - nebo alespoň nejspíš. Znovu šuplík zavřela a otočila se k němu i se svícnem. ,,Se světlem to bude přeci jen o něco lepší," zabrblala. A já aspoň uvidím, co že to vařím. Vydala se ke dveřím a po cestě znovu chňapla jeho ruku. Ze schodů postupovala opravdu opatrně. Snažila se ani nezakopnout. Už jen vzhledem k tomu, že měla v ruce svícen, to nebyl dobrý nápad.
Nakonec se dostali, naštěstí bez pádu, zpět do kuchyně a Phoebe tentokrát obezřetně práh překročila. Položila svícen na stůl a na chvilku se zamyslela. ,,Počkej tady, budu hned zpátky," dodala pak a vydala se k menším dvířkům, co vedly do sklepa. Jakmile za ní zapadly, sebrala další svícen, který zde byl právě po putování po ztemnělém, studeném místě. Nebyla tam dlouho, jen vzala pár surovin a hned se vrátila. Ale dost dlouho na to, že kdyby Bruce chtěl, mohl klidně rychle vyběhnout nahoru a něco sebrat. Ale to by nejspíše slyšela, protože když šli nahoru a dolů, některé schody tichounce vrzly. A kdyby se nahoru rozběhl, asi by to bylo o hodně horší. Nakonec svícen vrátila tam, kam patřil, zhasla ho, otevřela dveře a vpadla dovnitř. Podívala se po něm, jakoby si kontrolovala, kde že je. A pak přišel moment, kdy musela najít některé věci, které byly na vaření třeba. Vzala si do ruky svícen. I přes to, že nevěděla, kde většina věcí je... nějak to našla. Nakonec si je vyskládala na stůl. Přeci jen věděla, co za dům si pořizuje. Viděla ho celý. I když... viděla je spekulativní. ,,Tam v rohu je dřevo. Dej ho do pece a zapal ji. Zápalky by měly být položené na ní," oznámila mu klidně, zatímco tam začala cosi kutit.

Mluvil na Gaiu tichými slovy a snažil se koně uklidnit, protože se mu zdálo, že jančí čím dál tím víc. To byl asi i důvod, proč nic nezaslechl. Gaiä se nezdála být moc nadšená z toho muže oblečeného v drahém kabátci, který přicházel z kopce. Popravdě, Adam své kobylce věnoval veškerý zájem, takže když zaslechl hlas, překvapeně sebou škubl a otočil se na muže s překvapeným výrazem. Bylo z toho poznat, že si ani nevšiml, že se někdo blíží. Tvář muže mu byla něčím povědomá, možná ho někde viděl, ale nemohl si vzpomenout kde. Adam nikdy neměl potřebu si půjčovat, takže vlastně ani nebyl důvod aby znal Salemského bankéře. Gaiä vyděšeně koulela očima a chtěla se vzpínat, takže Adam ji musel uklidňovat dotekem a hlazením po krku. ,,Je plachá," odpověděl trochu nervózně. No ono se nestává denně, že na vás promluví někdo, kdo by mohl vykoupit půlku stáje. Nebo tak aspoň tenhle člověk vypadal. Stejně jako Adam měl modré oči, opravdu hodně modré. Jinak Adam mezi nimi neviděl žádnou podobnost. Ten druhý vypadal elegantně a zabezpečeně, což Adam nebyl. Dobře, zabezpečený víceméně ano, ale elegantní ani za mák. Ve vlasech měl slámu, protože jen před chvílí kydal, a byl celý od Gaiiných chlupů. Když zvíře znovu začalo vyděšeně přecházet na místě, hodil k muži omluvu, že bude hned zpět a vzal svoji kobylu zpět do stáje. Bylo vidět, že je celá nadšená, že může od té hrozby pro svou rasu odejít. Nebyla to ani minuta a Adam se zase vrátil. ,,Omlouvám se,
nevím co to do ní vjelo. Potřebujete něco?" zeptal se, zatímco si ruce otíral o pracovní kalhoty. Nemohl přece pracovat ve svém nejlepším oblečení. Byl sice střední vrstva, ale pracovní oblečení nemuselo být krásné. To bylo blbost, hlavně když plnilo účel.
Vlastně nechápal, co tu ten bohatě oděný muž chce. ,,Pokud si chcete koupit koně, budete muset k handlíři. Tohle všechno jsou soukromí koně," věnoval mu úsměv. Byl tu dokonce kůň správkyně Salemu. Musel uznat, že to byl asi nejhodnější kůň, jakého kdy viděl. Ale přišel mu až moc... bezduchý. Vždy mu s ním nepřišlo něco vpořádku a tak se k němu raději moc nepřibližoval - jen když kolem něj musela udělat nějakou tu práci. Raději ho ani moc nebral ze stání na vyjížďky jako většinu ostatních koní, které nikdo pořádně nejezdil. Přeci jen, každý kůň se musel občas pořádně proběhnout a Adam rád jezdil. Jen ne tohoto koně.
Všiml si hole, kterou muž měl. Nechápal, proč sem přišel po svých a po sluzích ani vidu a ani slechu. To nebylo moc chytré. ,,Není dobré se tu toulat bez dohledu, když jste tak dobře oblečen. Tady v této části města to sice není až tak obvyklé, ale běhají tu zloději," neznělo to jako poučování, spíš to byla rada. Adam samosebou nemohl vědět, že zloděj by mohl skončit s hlavou jako meloun který spadl ze třetího patra. Jednoduše by ho ani nic takového nenapadlo. Momentálně měl jen strach. Ne o někoho z vyšší sféry, ale o člověka. Měl lidi obecně rád, ať už byli chudí a nebo bohatí, nezáleželo mu na tom. Vražda při loupeži nebyla přirozený výběr a to byla jediná forma smrti, kterou uznával. Taky jakožto léčitel poznal, že jeho noha na tom není dobře. Asi by moc daleko neutekl, kdyby po něm někdo šel. Ale aspoň by je měl čím přetáhnout po hlavách a to by mu i mohlo zachránit život. Čistě teoreticky.

Dosť očividne venoval svoju pozornosť najmä mladému čeľadníkovi oproti sebe, no periferne sledoval aj tú kobylu a popravde nemal by problém ju umlčať, aby ho tak neznervózňovala. Jonathan totiž nenávidel, keď ho niečo akýmkoľvek spôsobom rozrušovalo a cítil sa z toho dôvodu nesvoj. Teraz mu to ten kôň spôsoboval, ale pridobre si uvedomoval, že tu nie je sám a je tu svedok, ktorý ju má v láske. Mal teda zaviazané ruky a musel skryto trpieť. Pociťoval však zadosťučinenie, keď si uvedomil, že to, čo ho vyvádza z miery, je tak vydesené práve ním. Zvieratá boli vždy omnoho citlivejšie ako ľudia či čarodejníci a dokázali vnímať veci, ktoré ostatní ani nechápali. Možnože táto kobyla cítila Jonathanovu auru, ktorá bola temná, hoci on sám veril, že na zemi plní Božiu vôľu a že Pán je na jeho strane...teraz a naveky. Dlho však už ani jeden z nich netrpel, pretože ju vzal späť, odkiaľ ju vzal, takže sa ocitli sami. „To je v poriadku, asi sa jej len nepozdávam,“ znel bezstarostne a veru taký aj bol. Čo ho tam po nejakom hlúpom koni? On ich má niekoľko a ani s jedným nie sú problémy. Boli vycvičené a hoci sa spočiatku trochu znepokojene plašili, vybudovali si spoločný vzťah vzájomného akceptovania, kedy im Jonathan dával všetko, čo bolo potrebné, a oni ho ochotne vzali, kam potreboval. Bolo to omnoho praktickejšie ako drvenie ich vôle či používanie bičíka. „Nepotrebujem nič konkrétne, no rád by som získal isté informácie a vy ste prvá živa duša, ktorú som v tomto mest dnes zbadal. Je to počasím alebo sa prihodilo nejaké nešťastie?“ Z ktorého by som mohol profitovať, druhú časť svojej myšlienky však vyslovil len v duchu a to tiež opatrne, aby nepokúšal osud. Ďalšie materiálne poškodenie mesta by už jeho pokladnica neprežila. Buď by dal všetko a zbankrotoval, alebo by nedal nič a verejnosť by ho odsúdila ako úžerníka dávajúceho privysoké úroky (hoci sú v skutočnosti asi najnižšie na západ od Atlantiku). Prvá i druhá možnosť boli preňho neprípustné, no ak máte pred sebou iba dve cesty, musíte sa dať po trávniku a vyšliapať si svoju vlastnú. „Nebojte sa,“ povedal a poťažkal si čiernu palicu v rukách. „Viem sa o seba postarať,“ vyznel tak sebaisto a veru si aj veril, no nebolo to kvôli takejto podpere. Jonathan bol bankár a kapitalista, nie bojovník. Nikdy nedržal v ruke meč a sotva by sa zlodejovi ubránil, ak by nemal kušu a dostatok času na nabitie, zamierenie a výstrel. Stále tu však boli aj jeho schopnosti – s nimi nemá proti nemu šancu vôbec nikto. Vtedy na palube tej prízračnej lode jednému vojakovi oddelil temeno a mozog od zvyšku hlavy bez nejakých problémov, hoci už bol vyčerpaný z nadmerného čarovania. Ostatných svedkov doteraz nenašiel a tak nejak dúfal, že jeho čarodejnícky pôvod zostane i naďalej tajomstvom. O fakle a vidly v rukách buranov žijúcich v tomto meste na svojom trávniku skutočne netúžil vidieť. Problém však bol, že toto je Salem a tu sa môže stať skutočne čokoľvek.