Město Salem

"Agh," zamručí otráveně Giselle, nespokojeně našpulí rtíky a chvíli jde pozadu, aby k němu byla i za chůze čelem. "Já od nikoho nic neočekávám," prohlásí, i když sama moc dobře ví, že to moc pravda není. "Klidně mi nic neříkejte," dodá a tentokrát svou uraženost hezky zakryje, jen si pomyslí něco o tom, že doufá, že ho to zranění hodně bolí za to, jaký je nevrlý.
"Bohužel ano, jak jste to poznal?" odpoví se silnou dávkou sarkasmu, protože no tak jako, ten přízvuk, to jméno, to chování... No tak, vždyť je to jasné. Giselle se pak otočí a pravou rukou se bez zeptání nebo nabídnutí zavěsí o Jonův loket - ne, že by se o něj opírala, to vůbec, zas tak blbá není, když je mrzák. "No jako já nutně nechci vyrůst, a naši se postarali o to, abych byla v takový ďouře, že mě k nim zpět nikdo nespojí," dovolí si postěžovat si na vlastní rodinu se silnou dávkou nenávist v hlase. Není pochyb o tom, že matka vybrala tuhle ďouru, aby nikdo nevěděl, že je jejich dcera. Dokonalý kompromis - tatínek nechtěl Giselle označit za bastarda, mamka zase nechtěla, aby Giselle byla v rodině, takhle je to lepší pro všechny, kromě Giselle, která tady trpí nudou. "Fajn, tak si to nechte pro sebe," řekne lhostejným tónem, i když ji vevnitř škvaří zvědavost. "A co byste mi tak chtěl říct, hm?" zeptá se místo toho, protože když už ho tady otravuje, raději zjistí, jestli je kompletně nudný, nebo jestli je na něm zajímavé i něco jiného, než to, že je mrzák. "Každý má něco, na co je tak hrdý, že by to nejraději řekl úplně všem," dodá, kdyby na ni náhodou chtěl vytáhnout něco o tom, že jí nic říct nechce. A ne, tohle není nějaká statistikou podpořená teorie, to Gis prostě jen napadlo. Holka není žádnej filozof, že.

Přitakám chápavě, že tedy vzhled hostince je v pořádku, dobře, prostě všude je cítit pot, spálené maso a pečivo. Pokrčím rameny a upíjím z nápoje, který je sladký, je to kořeněné víno. Svařené chcete-li. Asi ho koupila Giselle na zahřátí, aby ne, Malinché je velmi bledá, jakoby snad ani nepotkala slunce a opak je pravdou, běhávala po prérii jako gazela a lovila, bláznila s Hawakaiem, ach, jeho jí už nic nenahradí, jak zemřela? Proč musí žít dál? Bez své lásky a jejich potomka? Nevidí smysl v životě jako je tento. "Aha, já myslela že jsi odsud Hraničáři, takže nevíš o žádném šamanovi, který by mi mohl pomoci.." Lehká naděje v tom hlase byla nicméně spíš to bylo konstatování. Odfrknu si když se zeptá a chvíli mlčím. "Já nevím...nepamatuji se...nevím kde pořádně jsem...nevím co se stalo...poslední vzpomínky jsou zmatené a smutné...a odsud? Hraničáři, já si myslím, že jsem zemřela...ale jsem tu, mluvím s tebou jím a piju, takže tomu nerozumím ani za mák...tak..a teď si myslíš, že jsem se zbláznila je to tak?" Podívám se na něj temnýma očima, která vynikají v mém nyní bledém obličeji ještě výrazněji než předtím, jsou lemované černými řasami a vypadám jako kostlivcova nevěsta, tedy bledostí.

Rozmaznaná do posledného morku svojej najmenšej kostičky v tele (nech sa už nachádza kdekoľvek a je akokoľvek veľká – osobne dúfal, že je skutočne veľmi malá). Tvrdohlavá, ale úplne hlúpa, tá to rozhodne v živote nemôže dotiahnuť príliš ďaleko, Jonathan si ju vedel živo predstaviť, ako nešťastne po nociach obzerá strop, zatiaľ čo vedľa nej chrápe jej obtlstlý manžel...alebo ako sa práve na nej obšťastňuje a ona zadržuje plač, pretože dúfala, že o svoju nevinnosť príde s kýmkoľvek, kto nie je trikrát tak starý ako ona. Nuž ale máloktorej sa to podarí. Žeby bola Amélia tak zatrpknutou mrchou práve preto, akého starého mala manžela a aké nešťastné to manželstvo bolo? Pred ním sa tvárila, že svojho manžela nemiluje, na verejnosti sa tvárila, že veľmi trúchli po jeho náhlej smrti (akú rolu v tom asi zohrala?), ale kde bola skutočnosť? A čo asi urobila, aby tú prázdnotu zaplnila? To Jonathan nevedel, ale uzmyslel si, že začne po týchto informáciách nenápadne sliediť. Tajomstvá, hoci ich sú tajné, vždy vyjdu na povrch.
Ty si teda posimistická! Hoci on sám mal čo hovoriť zo svojou počínajúcou mrzutosťou a prehlbujúcim sa chladnom...už nie hraným, ale skutočným. „Salem otvára náruč tým, ktorí chcú, aby ich prijal,“ poznamenal Jonathan a nahlas vyslovil svoju múdru myšlienku, ktorá mu práve prišla na rozum, hoci jej zárodky sú nepochybne omnoho staršie ako desať sekúnd. „Zmierte sa s tým, že ste tu a potom to bude ľahšie,“ on osobne bol z tejto diery tiež sprvoti zhrozený a doteraz si celkom neprivykol, no adaptoval sa a po požiari to už taká diera nebola – najmä vďaka jeho peniazom. Samozrejme, mal triezvu predstavu, kam asi seje toto obilie...na suchú, neúrodnú pôdu príliš zvrásnenú a fajnovú, aby prijala semiačka. Ona by rada rovno úrodu! Zlaté pramene tisíciek klasov, čo budú žiariť na slnku... Však tá sa raz naučí, či po dobrom, či po zlom, raz si svoje omyly uvedomí, no vtedy už bude neskoro a cesta späť sa jej uzaztvorí pred nosom. „To je pravda, i ja som hrdý na niektoré dosiahnuté veci, no nie som chválenkár a nepotrebujem o nich hovoriť,“ poznamenal, hoci realita bola trošku iná. Rád by jej hodil do očí, čo dokázal len o pár rokov starší muž, zatiaľ čo o trošku mladšie dievča je neschopné urobiť hocičo užitočné. Och, tak rád! Ale nemôže, ešte by si zhoršil reputáciu, keď by sa šla niekam vyplakať a to mladý bankár riskovať nemôže! Je predsa pod drobnohľadom verejnosti a Amélie Kelley, starej harpye.

Tri týždne pred odchodom Jonathana Shareburga do Španielska

S krátkymi prestávkami mrholilo už celý deň a ani raz sa tie sivé mraky nepotrhali natoľko, aby sa zjavil aspoň maličký náznak slnka či jeho hrejivých lúčov. Beznádejné, Salem bol pochovaný v tejto deke a pravdepodobne to tak bude i zajtra a pozajtra. Aspoň to tvrdila jedna stará čarodejnica, ktorá mala na takéto veci nos a z času na čas chodila do jeho domu. Ona mu totiž pomáhala s mágiou a zbieraním začarovaných predmetov a on jej dával peniaze, jedlo alebo informácie, čokoľvek chcela. Obaja o tom držali jazyk za zubami a ani jeden na verejnosti nenaznačil ani len mihnutím bŕv, že by sa nejak poznali. Všetko to bolo tajné a nevysnorila by to ani Amélia Kelley zo svojho veľké správcovského domu, v ktorom by už podľa práva mal dávno bývať práve Jonathan. Odporná uzurpátorka! Pomyslel si podráždene, ale svoju pozornosť radšej venoval realite než vlastným myšlienkam, túžbam a nenávisti (a že tej mal habadej). Na dnešný deň sa obliekol takmer slávnostne – čierna košeľa, sivá vesta, na to kabát s karmínovými levmi nemálo podobným tým kráľom zverstva, ktoré mali na erbe Plantagenetovci a i jeho vlastný rod ho tam mal, čierne nohavice a nízke, elegantné topánky. Znie to tak prosto a nudne, ale Jonathan v tom pôsobil majestátne. Každému by bolo jasné, že má viac peňazí, než je schopný minúť, a rovnaký diel moci. Tak mal pôsobiť. Skutočnosť? Jeho moc v týchto chvíľach stagnovala na mieste, ak ju náhodou už ktosi nezačal vytláčať, a bol nebezpečne blízko bankrotu. To však bolo jeho osobné tajomstvo a nikomu o tom nehovoril...a už vôbec nie Edwardovi Garwoodovi, starcovi, čo zaplnil prázdnu sudcovskú stoličku po tom, ako záhadne zmizol Lucius Reynard.
Sedeli spolu sami dvaja vo veľkom salóne patriaceho do interiéru domu sudca. Jedného z najhonosnejších obydlí v meste, ktorému mohol konkurovať už iba ten správcovský. Mladý bankár však nežiarlil, on si na extravaganciu nikdy nepotrpel a bol pomerne skromný, čo sa týka vlastného zariadenia. To iba pre druhých sa snažil pôsobiť miestami okázalo a ak sa mal stretnúť s druhým najmocnejším mužom (a treťou najmocnejšou osobou) v meste, musel sa trochu vytiahnuť. „Súhlasíte so mnou, pán Shareburg?“ Opýtal sa ho starec, keď sa začal naťahovať po šálke čaju. Ešte sa z neho parilo. Jonathan si ho zobral a pozrel sa na svojho hostiteľa. „Úplne, pán sudca, Salem by si zaslúžil znovuzrodenie. Niekedy tak premýšľam, či ten požiar nebol zásah nejakej vyššej moci, ktorá nám dovolila, aby sme celé mesto prestavali.“ To „nám“ samozrejme myslel „mi,“ pretože on bol jediný, čo prejavil iniciatívu do obnovy mesta s tým, že ju aj realizoval. Ostatní len rozprávali, on minul skoro všetky svoje peniaze a získal na svoju stranu väčšiu polovicu obyvateľstva, čím oslabil vplyv Amélie, jej nochsledov a nápadníkov a ďalších ambicióznych tváričiek. Zabil viac múch jednou ranou. „Či to bola vyššia sila alebo len pochabosť či priamo zločin, je potrebné nájsť vinníka a upokojiť mužov a ženy tohto mesta, ukázať im, že rada si vie poradiť s každým problémom a že žiadny zločin nezostane nepotrestaný.“ Jonathan nevedel naisto určiť, kde to ešte sudca Garwood hovorí diplomaticky pre efekt a kde už hovorí smrteľne vážne. To bol problém politických rozhovor – nikdy ste nevedeli, na čom presne ste. Tápali ste v tme a hádali, niekedy ste šliapli vedľa a prepadli sa do blata, inokedy ste natrafili na rebrík a vyšplhali sa skrz triedy a kruhy vyššie. Dúfal, že máločo z toho myslí vážne, pretože ak by rada mala riešiť každý problém a zločin, už dávno by sa mesto zmietalo v anarchii (a na jej pokraji ešte stále kolísalo).
Podobný rozhovor viedli ešte niekoľko hodín a vypili niekoľko šálok čaju, potom prešli na víno a napokon bol ladý bankár pozvaný na večeru. Bola dobrá a očividne si Garwood dal záležať, aby dal najavo, že si toľko bohatých chodov môže dovoliť. Všetko to bolo len divadlo a obaja to vedeli, opovrhovali ním, poznali jeho pravidlá a užívali si hrať podľa nich na javisku. Aký to paradox! Po jedení sa ešte chvíľku zdržal, no hodina pokročila, a tak sa Jonathan pomaly začal zberať na odchod, poďakoval sa pohostenie i dobrý rozhovor, vyjadril nádej na lepšie zajtrajšky i vzájomnú spoluprácu a potom sa vybral domov. Lenže dnešný deň sa ešte neskončil, bola tu posledná vec, ktorú musel urobiť – spáchať sudcovraždu.
Už niekoľko týždňov mal v jeho dome nasadené očko, ktoré sledoval všetko, čo sa v dome dialo, a uško, ktorému neušiel jediný vrzgot podlahy na žiadnom z poschodí. Tak vedel o dennom harmonograme Edwarda Garwooda prvé-posledné a pomaly sa pripravoval, uvažujúc, ako by ho asi mohol zniesť zo sveta. Pôvodne ho v meste vítal a bol rád, že kreslo ktosi obsadí, pretože žiadať ho priamo by bolo príliš okaté a zabránilo by mu naťahovať prsty po správcovskom kresle. Preto si myslel, že dosadiť tam bábku s tvárou by bolo perfektné, lenže ten starý blázon mal, ako sa po čase ukázalo, vlastnú agendu! Ukázalo sa, že je to ambiciózny muž a mohol by pre Jonathana predstavovať soka spomalujúceho jeho mocenský vzostup a to sa nikdy nemie stať! Často trávil dlhé chvíle modlením sa, prosil Pána, aby mu ukázal cestu, po ktorej sa vydať a vtedy sa to stalo...akoby naňho niečo zostúpilo a vnuklo mu nápad. Na druhý deň sa s ním stretol a bol pozvaný na debatu ku nemu domov, dali si lahodnú večeru a podľa nej Jonathan zistil, že má starý sudca v obľube. Síce nikdy nebol bylinkár, ale rastlinky poznal, no nevedel, ako sa varia elixíry, a tak týždeň po návšteve sudcu zašiel za starou čarodejnicou a zaplatil jej, aby mu uvarila jednu konkrétnu vec a keď ju mal, nechal uško poliať ním večeru a pán Garwood ju hltavo spapal.
Do postele išiel s tichým vŕzganím žalúdka, ale to nepovažoval za nejak dôležité...asi len toho zjedol priveľa. V noci sa však škvŕkanie zmenilo na mierne poprdkávanie, po ktorom spod periny vychádzal odporný zápach čriev, no bola zima a ani Boh by ho neprinútil vyvetrať si, aby mohol lepšie spať. Koniec koncov, tie prdy mu zohrievali staré, už takmer mŕtvolné kolená. Keď sa na východnom obzore začalo brieždiť, dostavili sa silné brušné kŕče, ktoré ním doslova zmietali a vyrážali mu dych, až to nevydržal a začal kričať. Vtedy dobehla slúžka a skoro sa zadusila z toho odporného smradu výkalov, čo vytekali z mužových útrob rýchlejšie ako voda vodopádom. Utekala po lekára, ale už bolo príliš neskoro, nevystopovateľný jed spôsobujúci veľmi čudnú alergickú reakciu na ktorýkoľvek druh jedla sa mu už zažral do tráviacich štiav, mucínu, pankreatickej šťavy, žlče i krvi a dostala sa do každej bunky jeho zošuverenej postavy. Kričal, mykal sebou, stehná mal celé hnedé a odporne páchol, potom sa dostavilo grcanie červenozelených zvratkov zmiesených s kúskami steny a sliznice tenkého čreva spolu s večerou a obedom. Snažil sa niečo povedať, ale nedokázal to – príliš grcal a slintal...a kadil a močil. Bola to odporná smrť, vôbec nie hodná tak vysokopostaveného muža, no bola to tichá demonštrácia toho, čo sa stane, keď sa niekto postaví do cesty Jonathana Shareburga. Nikto nebude ušetrení, málokomu sa dostane rýchlej smrti. Odchod každého oponenta bude trýznivý, aby sa pripravil na peklo čakajúce na druhej strane. A to všetko v mene Boha, ktorý si zvolil tohto bankára za svoju ruku na zemi, aby ju očistil od zla a dosadil vládu najvyššej rasy, čarodejníkov.

Giselle se maličko zamračí. "To tak spíše otvírá náruč těm, co tady jsou ochotní otročit," podotkne, protože Giselle nějaký koncept otroctví příliš nechápe. Pro ni práce na poli zní jako otroctví, protože doma otroky neměli. Maximálně tak placené, slušně oblečené, čisté služebnictvo. "Já tady zůstat dlouho nehodlám, jednou se odsud dostanu, vrátím se domů a..." prohlásí, ale větu nedokončí, protože jednak neví, jak se odsud dostat, no a jednak ani neví co by doma vlastně rodině udělala - jestli vůbec něco. Nad jeho radou se Gis zamyslí. Nějakou tu chvilku sama se sebou řeší, jestli se dokáže někdy smířit s tím, kde je a proč tady je... a nakonec usoudí, že to je sice fajn rada, ale k srdci si ji brát nebude. Jak by mohla své rodině odpustit, to by si první musela prožít něco daleko horšího, aby pochopila, že jsou na světě horší věci než vyhnanství.
Samozřejmě, že i tak tvrdí, že o tom nepotřebuje mluvit. Typické. "Možná nepotřebujete, ale já si to ráda vyslechnu," zkouší dál, i když má pocit, že jí zase nic neřekne. Giselle se jen tak nevzdává. "No tak, alespoň něco, nebo tady za chvíli vážně umřu nudou, když mi ani nechcete říct, co vás zmrzačilo," poprosí, i když těžce nepřímo a i když se na ni Jon asi nedívá, udělá na něj psí oči a agresivně zamrká. Giselle je ten typ, co by ho i za blbou historku o mrzačení zkoušela vydírat, bohužel prozatím nic takového neumí, takže má Jon štěstí, že to zůstává jen u mrkání. Pokud jí neřekne vůbec nic, asi bude muset začít vyprávět ona.

Dokonca ani keby Všemohúci osobne zostúpil zo svojho trónu na zem a povedal z očí do očí Jonathanovi, jeho vernému služobníkovi, že má nahlas uznať, že v tomto sa možno nemýli, on by sa zaťal a odmietol by to....nikto a nič by ho nedokázalo prinútiť, aby uznal, že toto dievča (alebo ženy všeobecne) by v čomsi mohli mať pravdu oproti jeho tvrdeniam. Nikdy! Radšej by zomrel! Ale i tak v tomto mala pravdu. V Saleme človeka, ktorý prišiel bez peňazí a s celým majetkom vo vačku, nič iné len ešte väčšia bieda a špina. Pracoval celý deň, aby si aspoň na jeden či prinajlepšom na dva dni zaistil kúsok starého chleba do úst, zatiaľ čo elita hodovala na chodoch, ktoré nikdy skutočne nemôže skonzumovať. Boli tu dve kontrastné triedy, ktoré sa delili na mnoho vrstiev, ale v podstate šlo len o chudobných, bohatých a tých medzi tým. Pán Shareburg sám bol v hierarchii vysoko a za to bol šťastný, pretože by nikdy nedokázal skutočne pracovať – nenarodil sa do tohto sveta, aby robil tak podradnú robotu. „Raz ste tu, sotva sa dostanete inam. Salem je pre väčšinu konečná zastávka,“ samozrejme, niektorí prišli a odišli celí a v relatívne dobrom zdravotnom stave. Poslal Shayanne de Vergaru do Španielska, sám sa tam neskôr vydal a nebol jediný, čo cestoval do Bostonu alebo New Yorku kvôli obchodu a podobným záležitostiam. Lenže takýchto ľudí bolo veľmi málo...
„Rada si vypočujete moje mlčanie?“ Neodpustil si túto očividne hlúpu, trochu podpichujúcu otázku na jej účet a ako sa pýtal, zastavil, aby nechal odpočinúť ubolenú nohu i stuhnutú ruku. Nebol vo svojej najlepšej forme a mal tak málo pohybu, že to inak ani dopadnúť nemohlo. „Nuž, nemali ste do mňa vraziť...potom by ste sa nenudil ia šli tam, kam ste mali pôvodne namierené,“ poznamenal, aby dal jasne najavo, čo si myslí o jej veľaváženej spoločnosti. Bolo neslušné dáme priamo povedať, že je hrozne otravná a bolo to neslušné aj nepriamo, ale ako inak sa to dalo povedať? Neverbálne? Ktovie, či bola na také čosi dosť inteligentná? Nerobil si priveľké nádeje.

Giselle se lehce zamračí, a i když jinak nic nedá najevo, v hlavě si přestavuje, jak mu vydloubává oči. Jak vůbec může pochybovat o tom, že tady Gis zůstane navždycky. "Pro většinu možná, ale já nejsem většina. Dostanu se odsud, ať mě to stojí cokoliv," prohlásí sebevědomě, neuvědomujíc si, že to z ní mluví její arogance a ambice.
"Ne, ráda si vyslechnu něco, co považujete za svůj úspěch," opáčí, dávajíc jasně najevo, že se tentokrát nenechá jen tak odbýt. Ať už si Jon myslí cokoliv, Giselle se poměrně baví - otravování mrzáka je dětinská zábava, takže je to Gis šité na míru. "Navíc, já stejně nikam neměla namířeno," dodá a tentokrát v jejím hlase je cítit uraženost. Gis není blbá, pozná, když někdo o její přítomnost nestojí ale... nějak to není její problém. "A když nebudete mluvit vy, budu mluvit já," dodá a důležitě našpulí rtíky. Teatrálně se nadechne a spustí. "Když jsem se jako malá učila jezdit na koni, syn jedné z našich služebných tvrdil, že z koně nedokážu vylézt na střechu stájí - tak jsem tam vyšplhala, no ale ten kůň pak utekl a já jsem tam zůstala zaseknutá celé odpoledne, pak mě to ale přestalo bavit, tak jsem se skutálela dolů a táákhle jsem měla obrovský šrám na čele," vypráví zvesela a prstem si přejede po čele, jako kdyby čekala, že by Jon chtěl vědět jak velký šrám to byl. Pokud ji doteď nezastavil, samozřejmě pokračuje dál. "Na to ale příliš hrdá nejsem, ona to byla jakože zábava, ale nic proti běhání po lesích a podobně. Vlastně si úplně nejsem jistá, jestli mám něco, na co bych byla úplně hrdá, umím uvázat mašle na sto způsobů, chcete to vidět?" prohodí čistě jen řečnickou otázku a poskočí. "Taky umím celkem obstojně vyšívat, i když mě to příliš nebaví, to já raději třeba malování, to je takové... volnější. Určitě bych to nepovažovala za umění hodné výstavy, ale víte co, určitě jsem lepší, než mí tupí sourozenci, kteří se akorát umí topit v tom, že mají 'vznešenou krev' nebo tak něco," vysvětlí krapet znechuceně, protože její nenávist k rodině si najde cestu do konverzace prakticky vždycky. Mimo to ale mluví čím dál tím hlasitěji a rychleji, přesně tím způsobem, který lidem často přivodí bolesti hlavy a migrény. Lidi jak Giselle jsou důvod, proč v 21. století matky pijou každý večer víno.

jeho mluva je jak ze staré doby, nemluví jako angličan, spíš nějaký tulák co sem zabloudil odjinud. Neznám Evrosý středověk, tady nebyl, ale kdyby ano, pak bych řekla žze mluví jako ze středověku. Takto je to pro mě jenom dost exotické. Odfrknu si lehce zklamaně a podložím si tvář ručkou. "Tak to mi nepomůžeš chodče nevadí..." Usměju se povzbudivě, koneckonců on nemůže za to, že potřebuju pomoc a on neví. "Takže se tu šamani skrývají?dobře..." přitakám, šaman, je ekvivalent čaroděje nebo čarodějky, takže budu muset hledat někde pod povrchem. Zasměji se. "ale já neumím číst, to je to..." Nakloním se k němu. "myslíš, že bys mi mohl pomoct, nějakou takovou knihu máš? Nebo víš kde by mohla být?" Zeptám se ho se zájmem. "A umíš ji přečíst?" Takový nepatrný dodatek, než si najdeme knihu a budeme na ni koukat naprosto zbytečně. pokrčím rameny. "Žiju ale to nejdivnější na tom je...že jsme viděla svoje mrtvý tělo...a tak..možná jsem opravdu blouznila, ale bylo tak skutečné..." Zavrtím hlavou jako bych se snažila tu vzpomínku setřást.

Vyděšené zvířátko, tak působila v očích těch, co se rozhodli pohlédnout jejím směrem, povětšinou dosti nelibě, neboť lůza v jejich blízkosti pokaždé znamenala jen jedno - problémy. Nechtěné, nikým nemilované, ale hlavně myšlenky na bídu, které potvrzovaly vyhublost její postavy. Obvykle plaše sklopila pohled, hledíce si svého, ač si čas od času neodpustila ohlédnutí se. Sotva by však někdo v jejích očích zahlédl něco podobného závisti či kruté chuti zakroutit jim krkem, protože se ostatní zkrátka mají lépe. Spíše strach je o cokoliv požádat, otevřít ústa a zkusit zaprosit, žadonit o trochu chleba nebo polévky. Byla tím pomatencem žijícím v lesích, malá bláznivka, která neublíží, protože stačí prudší pohyb, aby se začala stahovat do bezpečí a hledat uklidnění tam, kam se ostatní báli vstoupit. Malá špindíra. Mohla se oplachovat v jezeru či řece do zblbnutí, ale stejně se na ní v lesích nalepila smůla ze dřeva, tlející listí z občasného spaní pod širákem nebo její čirá nešikovnost, kdy se už tolikrát vyválela v blátě a prachu, že i dítě oproti ní bylo zářným příkladem čistoty. Ani teď nevypadala o moc lépe - tmavé vlasy slepené mrholením tam venku, sukně zablácená, šmouhy špíny kamkoliv se kdo podíval. Co na tom, že voněla po lese? Zkrátka nepůsobila jako tvor, kterého by si kdokoliv pozval domů, pokud by se nejednalo o průchod samaritánství. Potřebovala by nutně vykoupat, vydrbat i za ušima.
Jako by jí snad mohly ochránit ty zavřené oči. Dopomoci jí k tomu, aby nebyla vidět a nikdo ji nenašel v tom chabém úkrytu tvořeném stolem a prázdným prostorem pod ním. Nepovedlo se a odpovědí je přidřepnutí i hlas konstatující její vzhled. Modrá kukadla se plaše upírají na toho, kdo promluvil, opětujíce mu pohled. Nejspíš z toho strachu, co jí koluje v žilách, ačkoliv i zvědavost v tom hraje svou vlastní roli. Čekala, kdy se po ní natáhne ta obří ruka, kdy jí chňapne za paži a začne táhnout zpod stolu, jenže namísto toho se jí dostalo jablko, kutálející se po dřevěné podlaze. Sotva by ho to otlouklo víc, sotva by mu to mohlo zkazit chuť. Není divu, že po něm chňapla tak bleskurychle, div že vůbec onen pohyb byl zřetelný očím někoho jiného než-li té prapodivné společnosti, jíž tvořil neznámý muž, do jehož domu se tak hloupě vloupala. Netrvá ani moc dlouho než se do sladkého plodu zakousne, pramínky šťávy stékají po bradě, jak jí je moc. Hřbet ručky otře mokrá místa, ačkoliv sotva její pohyb naznačuje, že by se jednalo o způsoby dámy, spíš nevychované ženy dlouho žijící v lesích. Pozbyla normálních lidských způsobů. Kdo ví proč? Snad za to mohla ta její věčná samota.
Jablko je zhltáno rychle, až moc rychle. Čerstvě naplněný žaludek zaprotestuje, ale už ne tak nahlas jako předtím. Ani to však nezabrání Layle, aby nadále opětovala Cainův pohled, sem tam těkaje na jeho ruku, prostřednictvím jíž se jí dostalo trochu toho jídla. Jako by její oči žádaly, zda jí nedá ještě. Zda se nesmiluje a nezasytí ji.

Znela tak naivne, tak...detsky. Ešte sa o svete nenaučila nič, no sama sa domnieva, že zhltla už všetku jeho múdrosť, takže teraz môže poúčať tých, čo skutočne videli jeho tienistú stranu. Jonatan by z nej tú hlúposť najradšej vytriasol, no nemohol predsa len tak zrazu zaúočiť na nejaké dieťa z ľahších pomerov! Lenže čo by si potom o ňom pomyslelo mesto? Všetko dobré, čo sa mu doteraz podarilo dosiahnuť, by sa vyparilo a ľudia by si ho pamätali práve kvôli tomuto malému incidentu, kedy zdvihol ruku na nevinné dievča. To bola dostatočná motivácia, aby to neurobil, hoci podobnú motiváciu dostával aj aby to urobil. „Snáď sa vám to podarí...“ Zamrmlal Jonathan, vidiac, že si za tým skutočne stojí. Nemalo cenu jej to vyhovárať a aj tak by ten kúsok energie, čo mu ešte zostal, nemíňal na podobné triviálnosti. Nech sa len sklame! Potom bude vedieť. Na druhú stranu sa mu však takáto ambicióznosť pozdávala, pretože ak by ju dokázal správne nasmerovať, toto dievča by sa stalo veľmi užitočným predmetom jeho politiky. Tento nápad však bude treba realizovať pomaly a opatrne.
Ako začala rozprávať svoju „veselú príhodu,“ došlo mu, že mohol povedať aspoň niečo...vymyslieť niečo či sa skutočne pochvastať, pretože sa zdalo, že táto historka nemá koniec a, čo je asi najhoršie, ani pointu. Tak či onak, premohol sa a nechal ju vyrozprávať sa, no ani po tom, keď zmĺkla, nemal pocit, že skutočne skončila. Rozprávala by ďalej až donekonečna o svojom nudnom živote, ak by ju nezastavil. Jonathan je trpezlivý, ale všetko má svoje hranice. „Zdá sa, že ste si so svojimi súrodencami nikdy príliš nerozumeli,“ poznamenal akoby len tak medzi rečou, neviazane. Nesmel pôsobiť, že ho to možno aj kúsok zaujíma, ale nikto nikdy nevie, kto je klamár, pretože to vedia dobre zakryť, nie je tak? Ak chcete niekoho nalákať na niečo, čo by inak neurobil, musíte ho motivovať tým správnym spôsobom a pomsta býva ten najľahší pilier, na ktorom sa dá budovať. Trochu vrtký, no spoľahlivý.

Mlčel dlouho a tak jsem nevěděla na čem jsem, jakoby se začala vracet konečně ta stará méně zmatená Malinché co nikdy neposedí, začala jsem si podupávat nožkou a bubnovat bělostnými nepřirozeně bělostnými prsty o stůl. Sledovala jsem jeho rysy, jeho zadumané čelo a přemýšlela o tom, zda promluví nebo se nadobro ztratil ve svých myšlenkách, také nad tím, kde je má rodina, kam se vše ztratilo. prohrábnu si vlasy, ve kterých je stále zapletený ten copánek s pírkem a kousky dřívek, kterým jsem provrtala dírku a navlékla je jako na šňůrku. Pár lidí si nás všimlo ale neprojevil nějaký větší zájem nad tím aby se k naší společnosti vyjadřovalo, to jak libě tak i nelibě. Řekla bych mu jak moc se mýlí, já nikdy nebyla už z principu žena o jakých uvažuje, slabá bezbranná, uměla jsem lovit stopovat, moje povaha byla ohnivá, tak jako bývá u indiánek, proto jsou pro angličany divoši, ti, kteří jsou necivilizovaní, přitom ani jeden z nich by nepřežil bez těch svých moderních udělátek ani týden a to jim fandím. Považovala jsem se vždy za tu co nepotřebuje pomoc nikoho dalšího a proto , tedy také proto, jsem se teď připadala jinak, špatně, svázaná potřebou někoho dalšího. S Hawakaiem nikdy nešlo o nadvládu muže nade mnou, byli jsme si rovni, věděl to, když se choval zle schytal jednu za uši a pak jsme se usmířili, náš vztah zkrátka byl vyrovnaný, rovnocenný, ne jako tu, kde vidím ženy pomalu celé zahalené sepjaté a podřízené. Ne, tak já žít nikdy nebudu. Žít...no, toť otázka, žiju vůbec? Odkašlu si abych upoutala jeho pozornost a podaří se. "Knihovna? Skvělé, tak vyrazím do knihovny..." Vstanu rázně a podívám se na něj. "Víš kde je tady knihovna Aragorne?" Nakloním k němu hlavu a dívám se na něj netrpělivě. "Prosím..pojďme...nebo to nevydržím, potřebuji to vědět, potřebuji vědět co se se mnou stalo, jak pokračovat dál..." Řeknu úpěnlivě a cítím jak každý sval v mém těle je napjatý a nedočkavý po lovu, sice nejde o lov potravy ale o lov o akci o něco za čím se hnát a netrápit se přebytkem zbytečných myšlenek. "Hned bylo pozdě, prosím pojďme...pokud nechceš vyrazím sama, nechci tě obtěžovat víc než je nutné Aragorne..."