Město Salem

Odpoví jí mladík, který zadělává na další těsto. "Nádherně vám to tu zase voní!" Seraphine nasaje tu omamnou vůni a široce se usměje na muže od mouky. "Abych pravdu řekla, tak když se tady tak rozhlížím, tak bych si s chutí dala všechno." Zvonivě se zasměje a položí košíček s potravinami na zem, protože ji nebaví je mít neustále v ruce. Přijde jí to zbytečné, protože teď se kochá pohledem na takovou spoustu dobrot. "Ale kdybych se měla prozatím rozhodnout, tak by to byl bochník chleba, jestli ještě máte?" Zeptá se stejně energicky jako obvykle. Než stihne chlapík odpovědět, tak Seru zaujme jeden koláček, takže se ihned přesune blíž k němu, trochu se předkloní, aby lépe viděla. "Vy tu děláte vždyckytakové dobroty! Naučíte mě někdy takhle péct?" Bylo to proneseno v zápalu nadšení. Podobně jako kdyžmalédítě vidí hračku, kterou nutně potřebuje a je jí tolik fascinováno. Bylo to tedy myšleno jako vtip, protože by po nikom nemohla nikdy chtít, aby ji něco naučil. Ona zvládne udělat večeři otci, ale její hlavní předností je práce se zbraněmi, ač na to vůbec nevypadá. Fascinovaně hypnotizuje koláček a samu sebe přesvědčuje, že si ho nemusí kupovat. Že ho nepotřebuje. Ale on tu na mě čeká... On chce, abych ho snědla. Takové dilema. Prožívá ho snad pokaždé, když vejde do pekárny a když se trefí v dobu, dky tu koláčky jsou.Zatím vždycky odolala, ale podaří se jí to i dnes?

Tiše se zasměje. Samozřejmě, že to tady voní a přehlcuje to jeho citlivý čich. Naštěstí tady mu nehrozilo moc velké nebezpečí a díky tomu dokázal poznat, když se něco v peci pálilo. "Teoreticky si všechno dát můžete, pokud máte jak zaplatit." Pronese jednoduše a pokrčí rameny, pak už začne dávat hotové bochníky do pece, aby byly co nejrychleji udělané. Nemusel ani hlídat čas, jednoduše to poznal podle vůně. Alespoň k něčemu byla jeho přeměna ve zvíře dobrá. "Chleba jsem prodal před chvílí poslední,a le teď dávám do pece novou várku, tak jestli počkáte dostanete ještě horký z pece." Odpoví jí a věnuje jí menší omluvný úsměv. Sice byl obyčejně plachý, ale tady se většinou cítil v bezpečí. Pokud tu tedy nebylo narváno, to pak bylo horší. Pousměje se nad jejím nadšením z koláčku, ale její otázka ho lehce zaskočí. "Naučit vás péct?" Zeptá se trochu zmateně a sleduje jí. Takovouhle otázku mu tu ještě nikdo nepoložil, i když je asi pravda, že by měl najít někoho schopného, kdo by mu tu pomáhal. Zatím si vystačil sám a do budoucna si asi někoho bude muset najít. Jen mu nepřijde vhodné, aby to byla žena. To se v téhle době moc nenosilo. Zadívá se na koláček, který si dívka vyhlédla a pousměje se. "Ten by měl být s ostružinovým džemem." Sdělí jí, i když neví, zda se dívá na tenhle nebo na ten vedle. "A ten vedle je medový." Doplní ještě a sleduje její nadšení, jaké měl on jak malý v kuchyni u babičky.

Seraphine se pobaveně zakření. "No prááávě, zas tak dobře to řemeslo nevynáší, ale..." Ne, nepřemýšlej, Sero! Nedělej to! Zase řekneš nějakou blbost, kvůli které se zase budeš chtít hanbou do země propadnout! "Kdybych měla tu možnost, tak by si tu koupila úplně všechno," máchne kolem sebe rukama a ukáže na vše,co tu vidí, "a mohla bych si koupit i vás!" Zasměje se, ale najednou se zasekne a začne panikařit. "Jajk!" Vypískne a dá si tlapku před rtíky. "Jakože.. Víte co.. já jsem to myslela úplně jinak.. jakože..." děvče úplně zrudne a rozpačitě se na mladíka zazubí "jakože.. chápete mě.. bych si kupovala pečivo jen od vás... jakože... vaši práci.. ty dobroty... ne jako že bych si koupila vás a třeba vás jako držela ve sklepě nebo tak něco.. jako otroka... takhle jsem to nemyslela." Blekotá páté přes deváté, ažse do toho chudinka zamotala. "Ještě to zhoršuju, co?" Pípne provinile a zahanbeně na něj čučí. Nakonec ji uchvátí koláček.
Dokonce si nevšimne jeho provinilého výrazu ohledně toho, že nemají chleba. "To vůbec nevadí, ráda tady počkám." Ujistí ho, ale stále pohledem hypnotizuje vybraný koláček. Jelikož je uchvácená tou dobrotou, na kterou zírá, tak si pořádně ani neuvědomuje, co tady chudákovi pekaři říká. Když vyřkne svou otázku, ve které může Seraphine vyčíst zmatený podtón, tak se zase narovná a podívá se na něj. Rty trochu našpulené a zazubí se na něj. "Ale né, neberte mě vážně... Ráda bychse naučila péct pořádně... Musí být krásné mít na rukou takovou spoustu mouky... Těsta a třeba i medu!" Zasní se na okamžik, ale vzápětí hned dodá. "Ale ty moje se asi hodí jenom pro šmír, odřeniny, olej a prach..." Ta práce ji vždycky bavila, ale přeci jen ji to láká i jinam. Sklopí pohled trochu posmutněle, ale když si zase všimne koláčku, tak spojí rty do jemné linky. Ten koláč vážně potřebuje. A anis tatnkem se nerozdělíí, protože tohle bude jenom její koláč a jemu nedá, protože určitě zase někde něco provedl. Když jí popisuje koláčky, tak jí pohled padne i na ten druhý, ostružinový. Srdce jí zaplesá. Mohla by si koupit oba dva, ale přeci jen nesmí být tolik marnivá. "Oba dva vypadají... prostě mňam. Jaký byste mi doporučil?" Vzhlédne k němu s jiskřičkami v očích.

Usměje se nad její upřímností. Netušil sice, co dělá, ale ne všechna řemesla vynášela dobře. Nutno říct, že pečení na tom ještě nebylo tak špatně. Dalo se tím uživit jak v létě tak v zimě. Se sháněním surovin to bylo občas složitější, ale dalo se zvládnout i to. "Obávám se, že já na prodej nejsem." Pronese a usměje se na ní. Když začne blekotat jednu věc přes druhou, tiše se zasměje, ale neskočí jí do řeči. "Jo, jen to zhoršujete, ale občas se to stává." Odvětí a odmávne to. Jistě, ještě mu sice nikdo neřekl, že by si ho mohl koupit, ale tak přece jí tu nebude zbytečně shazovat. Je jednodušší to zkrátka odmávnout, protože nepatří k těm lidem, kteří by někomu jinému máchali nos v jeho chybách. Lehce přikývne, když mu řekne, že počká a opráší si ruce od mouky, která na nich zůstala. Ne, že by to nějak hodně pomohlo, ale byl to zvyk. "Nevím, jestli je to úplně krásný pocit, ale je dobrý pocit pak vidět lidi, jak spokojeně odchází s něčím, co jsem udělal." Pronese a lehce pokrčí rameny. Nikdy nebral tu mouku na rukách jako symbol krásy, pro něj byla jeho práce zábava, takže často ani nevnímal, jak moc špinavý je. "A co vlastně děláte?" Zeptá se, když se zmíní o šmíru, oleji a prachu. Jaksi si neumí představit, že by žena měla co dočinění s něčím takovým. I když je pravda, že v jeho době dělaly ženy i o dost zvláštnější povolání než to, co nejspíš bude dělat žena před ním. Po otázce na jeho doporučení, lehce nakloní hlavu na stranu a založí si ruce na hrudi. Nějak sám nevěděl, který z nich by si dal. "Za mě asi ten ostružinový, ale výběr je ve výsledku stejně na vás. Ručím vám za to, že oba ty koláčky jsou stejně dobré, i když chuťově naprosto rozdílné. Ale to se dá poznat i z jednoduchého pohledu." Odvětí a pousměje se, pak zvedne pohled k ní, protože teď ho na chvíli upíral na svá dílka. "Tak který to bude? Jestli vůbec nějaký."

Je ráda,že to přešel bez zbytečných řečí.Ona radši zmlka a jala se spytování svědomí. No řekněte... Kdo by chtěl být zavřený ve sklepě domu pána ohně? Nikdo. Ani Seraphine ne, protože má hodně ráda svou postel.
Horečně po jeho dalších slovech přikývne. "To máte opravdu! I já jsem ráda, kdyžvidím, že se někomu práce líbí! I když..." Větu nedokončí protože se zamyslí nad těmito slovy. Samozřejmě ji potěší, kdyžse její práce kupuícím líbí,ale problémem je to, že moc dobře ví, na co jsou zbraně používány. Raději to ihned zaplaší a věnuje se dál mladému pekaři. Smutný pohled se pomaličku vytrácí s jeho další otázkou. "Te´d vám řeknu tajemství...Musíme mi slíbit, ež to nikomu neřeknete!" Snažse býtstále energická jako vždycky. "Ne,dělámsi legraci... Můj táta je puškař a já se zbraněmi obchoduji." Ale to stále nevysvětluje ten olej a tak dále. "Občas zbraně i dělám a pomáhám otci, ale to se moc nehodí... Takže to na potkání neříkám. Ale k vám chodím často a hodně ráda... Takže tak." Pobaveně se zazubí a nakonec se podívá na koláček, o kterém mluvil. "Uuuhm... Tak jásidám ten ostružinový teda! A příště ten medový." Poklepe si na spodní ret a podívá se s úsměvem na pekaře. Udělá několik kroků a velmi 'šikovně' nakopne svůj košík s někoika věcmi a ten se převrátí a jedna brambora se kutálí až na druhý konec místnosti. "Ou... ups?"

Pousměje se a přikývne, i když ho zarazí její nedokončená věta. Nejspíš všichni řemeslníci to mají podobně, když si zákazník s úsměvem odnáší jejich výrobek. Ať už to byly nové šaty, boty, nádobí a nebo jako u něj, jídlo. Sice to všichni dělali pro vlastní obživu, ale stejně bylo hezké někomu vykouzlit úsměv na tváři. Stejně jako ho vždycky vykouzlila jeho máma nebo babička jemu, když mu dávali ochutnávat své výtvory. Nebylo divu, že už od malička byl mlsný a vybíravý, když mu doma vařily tak dobré kuchařky. Když mu ale nakonec prozradí, co vlastně dělá, trochu mu vyjede obočí nahoru. Opravdu by netipoval, že tahle mladá žena bude obchodnicí se zbraněmi. "Tak to bych do vás neřekl, že rozumíte střelným zbraním. Někdo jim ale asi rozumět musí, když se neustále vyrábějí." Pronese jednoduše a pousměje se. Přece jenom je to její práce, což ještě nijak nedefinuje jí samotnou. "Tak to mě těší, že ve mě máte takovou důvěru." Zasměje se a lehce zavrtí hlavou. U něj podobná důvěřivost moc nehrozila. Spálil se jednou a dost na to, aby si uvědomoval fakt, že lidem se tu moc věřit nedá. V souvislosti na tuhle myšlenku mu v hlavě vyvstane vzpomínka na zrzavou čarodějnici, kterou potkal v lese. Ani ona nevypadala moc důvěřivě. "Dobrá." Odvětí jednoduše a s úsměvem jí podá ostružinový koláček. "Zaplatíte mi to, až vám dám i ten chleba." Pronese jednoduše, a pak si všimne brambory, která se kutálí přes místnost. "Tu budete asi potřebovat, že?" Zamumlá a rád by jí pomohl, ale je za pultem a přece jenom je to jedna brambora.

Užívala si to neskutečně a jejím tělem projížděla nekonečná slast. Když do ní znova začal vrážet svůj úd, tak začala nahlas vzdychat. Milovala sex. Při sexu se dokázala nejvíc uvolnit a setřást stres z celého dne. Když se do ní udělal, tak i ona dosáhla vyvrcholení. Převalila se na bok a začala zhluboka vydechovat. "Bylo to úžasný.." pootočila se k němu a poté se jenom lehce usmála. Nejspíš se zítra bude divit, co tu vlastně dělá a kor vedle něho. Jeho nabídku přikývnutím přijala, protože v takovém stavu by se nejspíš nedoplazila do nevěstince. Navíc večer Salem nebyl příliš bezpečný. Popadne kalíšek s alkoholem a také ho do sebe kopne. Teď se ji určitě bude dobře spát. Převalila se směrem k němu a chvilku se na něj dívala s občasným zamrkáním a nakonec začala pomalu, ale jistě oči zavírat. Dneska se ji stalo plno neobvyklých věcí, které by v životě nejspíš nikdy neudělala, ale za to všechno ji to nejspíš stálo. Na chvilku ještě otevřela oči a jeho ruku si ještě dala směrem k rozkroku. Věděla, že bude chtít nejspíš spát, ale kdyby se mu zachtělo mohli by si ještě trochu zaskotačit. Rychle zas své oči zavřela, aby mu to nepřipadalo nápadné a nechala tu situaci jaksi otevřenou. Možná usne ještě dříve, než on, kdo ví. Zítra určitě odsud rychle pláchne a bude si spoustu věci vyčítat. Alkohol byl velice mocný čaroděj a ona se chytla do jeho sítí. Muselo se Jimmymu však nechat, že byl docela šikovný a hostitel taky nebyl špatný. Cože? Však je to neskutečný hrubián! Nemůže se ji zalíbit, to by přece nešlo. Musí na tento ten hodně rychle zapomenout a to co nejdřív.

Nesnažila jsem se vyčíst jeho pohled, neboť mi byl jedno. Šlo mi hlavně o skutečnost, že je tu se mnou muž a můj bratr může žárlit, další fakt, který jsem potřebovala od této situace byla možná přízeň místního soudce, protože to je nesporná výhoda zvláštěn při riskantních podnicích, které s bratrem podnikáme. Teď? Teď se mi ale příčí více než dřív, že by si našel další ženu. Poslední z nich mi leží dodnes v žaludku. Můj strach , že se bratr zamiluje do jiné ženy mne stravuje a dělá ze mne blázna. Mávnu rukou a zakousnu se do seušenky, kteoru jsem namočila do kávy, olíznu si ret. "Noc je přirozená, jako světlo i temnota v každém z nás, ti co se bojí noci jsou ..." Unikne mi má povaha a usměji se. "Jsou jen neznalí noci, v noci se samozřejmě snáze koná zlo, ale noc samotná za to nemůže a proto není o nic méně krásná." Podívám se mu do očí, zda mi naznačoval cosi o původu místních bytostí, nebo to byla náhodná slova. "Už to, že jste se stal soudcem o něčem svědčí, přeci by nezvolili do takové funkce někoho bezmyšlenkovitě pane Greyi..." Namítnu a nespouštím pohled z jeho, proč? Protože se mi něco nezdá, ví více než říká. "Evropa či Amerika...lidé se ukázali býti stejní ctihodnosti..." Nakloním hlavu na stranu s jemným úsměvem. Po mém proslovu se slzami nevypadá, že by zareagoval na nebohou ženušku v nesnázích, zajímavé, v dnešní době se toto spíše cení, ale on se nezdá být stejný, vážně ne. Musím se usmát také, když se rozesmál po mé otázce na ženu. Přitakám k němu a sklopím cudně oči. "OMlouvám se, nechtěla jsem být neomalená, ale to víte...mít přehled je jednou z mála rozptýlení žen v domácnosti." Zvednu zrak a mám růžové tváře od studu, opravdu mám, to já, které je opravdu snad i cudná žena. Ne to, které se opájí nocí a mocí. "Budete velká partie v tomto městě Ctihodnosti, to je vám jistě známo..." dodám zjevnou skutečnost.

Nikdy nerozuměl střelným zbraním a nikdy je neměl příliš v lásce. V boji s mečem byl velmi dobrý, nůž pro něj byl nejlepší - malý a tichý, jen prodloužení jeho paže. Dokázal s ním obratně manipulovat tak, aby zranil ostatní přesně tak, jak to měl v plánu, ale sebe nikdy. Ale palné zbraně? S těmi to prostě neuměl. Ze začátku byl vůbec rád, že trefil terč, natož aby měl někam mířit a teprve ve válce se naučil tyhle vymoženosti nové doby používat. Byl přeci kapsář, zlodějíček, nemohl pobíhat po městě a střílet všude, kde se dalo. Ve válce už neměl na výběr. Kdyby do ní šel pouze s nožem, asi by dopadl o dost hůře, než tomu bylo doopravdy.
Jeden z vojáků si už kdysi dávno všiml, že s jeho zbraní není něco v pořádku. Dlouhou pušku používal jen zřídkakdy, s pravým ramenem nemohl hýbat tak jako kdysi, což byla jen další památka na boje a to mu manipulaci s takovou zbraní téměř znemožňovalo. Používal jen krátkou, křesadlovou pistoli, jedinou, kterou u sebe opravdu byl ochotný nosit. Hrdě odmítl to, co mu nabídlo město, když nastoupil do služby a dále používal tu, kterou si nosil s sebou. Na popud jednoho z přátel tedy na okraji lesa vytáhl svou nebohou zbraň a rozhodl se ji zkusit. Prý se mu tam něco nezdálo? Namíří na jeden ze stromů s trochu silnějším kmenem, doufá, že v okolí není nikdo, kdo by zpanikařil kvůli náhlému výstřelu. Nabije zbraň, namíří, vystřelí. Kulka sice vystřelí a zasáhne přibližně svůj cíl, ale z pistole se ozve zvuk, který nezná. A je vymalováno. Znovu ji nenatáhne, nedostane se do ní. Při bližším zkoumání pozná, že se kulka navíc roztrhla již při výstřelu. Dovolí si několikrát sprostě zaklít, než se smířlivě vydá zpět do svého domu, vybere z truhlice nějaké peníze a vydá se do Salemu. Musí tenhle problém vyřešit ještě dnes, nemůže si zítra nakráčet do služby bez funkční zbraně.
Tak se, stále ještě ve vojenské uniformě, s koženými rukavicemi na rukou a černým pláštěm přehozeným přes ramena, vydá do Salemu. Ví o výrobci zbraní jen z doslechu, sám tam nikdy nebyl, ale všechno je jednou poprvé, ne? Rozbitou pistoli má na opasku, hned vedle měšce s dostatkem peněz na koupi nové (tedy, alespoň v to doufá), kdyby nebylo zbytí. Netrvá mu dlouho, než najde obchod, který potřebuje. Vezme za kliku a v rychlosti se dveřmi prosmýkne ze zimy a sněhu do přiměřeného tepla jakékoliv stavby ve městě. Zavře za sebou a rozhlédne se kolem sebe, bedlivě zkoumá nové místo, na které se dostal.

Pusou na tvář a také tím, že pomůže kuse plátna utřít nádobí z pálené a glazované hlíny, aby jej mohl uložit zpět na své místo rovnou a ono jim tak nestrašilo na stole dalších x hodin, poděkuje Séraphine za uvařenou večeři. Od doby, kdy zemřela Sophia, se podobných prací vážně neštítil – a vlastně ani nemohl, když jeho dcerka nebyla v té době zrovna velká a on zbyl na její výchovu a chod domácnosti, ačkoliv by lhal, kdyby řekl, že mu nepomáhala a nepodílela se na vřelosti jejich domova lvím kusem už od raného věku. Poslední talíř již však přenechá jí samotné z toho prostého důvodu, že uslyší vrznutí dveří obchodu, což značilo zákazníka i přes mírně pokročilou hodinu, což Cainovi však tolik nevadilo – pokud by dnes již nechtěl nikoho vidět, přední dveře by jednoduše zamknul a chodu domácnosti bohatě vystačily dveře zadní, které směřovaly přímo do světnice. Krom toho se dnes ani nikam nechystal – nejen, že měl v dílně nějaké resty, které bylo záhodno dodělat a nad kterými popravdě docela s radostí stráví asi notný kus večera (protože konec konců, pořád měl pocit z dobře odvedené práce a z faktu, že se prakticky, ač trochu přeneseně, jedná o spolupráci s jeho vlastním živlem), ale přepadla ho dostatečně domácká nálada, aby pro jednou zapadl do své vlastní postele, zcela sám a ráno vstal úplně normálně, aniž by zase musel snášet vyčítavé pohledy Séraphine, která moc dobře věděla, co její otec celý večer či celou noc dělal a že bude i nadále přemýšlet cestou na tržiště, která holka se stala další z jeho obětí – nebo který manžel na něj jednou dolítne se sekerou.
S plátnem, do něhož si utírá mokré ruce (nakonec voda do jeho dílny z principiálního hlediska vůbec nepatřila), se tedy ze světnice dostane spojujícími dveřmi přímo do dílny. Nemusel se dlouho rozhlížet, aby tmavé oči zaznamenaly chlapa, co se pravděpodobně rozhodl využít jeho služby – byl mu trochu povědomý, vojenská uniforma napovídala proč. Nejspíš ho docela pravidelně vídal venku, případně v hospodě, kam se vojáci mnohdy uchylovali, jen mu nikdy nemusel věnovat větší pozornost – proč taky, pletky se zákonem si držel od těla. „Dobrej…“ pozdraví, kdyby náhodou vrznutí dveří neupoutalo jeho pozornost dostatečně, míře k němu, ačkoliv zastaví v té klasické a uctivé vzdálenosti zhruba dvou metrů, na stůl mezi rozdělenou práci navíc odloží hadr – čistý mezi řadou ušmudlaných, co však aspoň značily, že se nefláká. „Můžu vám nějak pomoct?“ zeptá se na poměrně logickou otázku, kterou asi oba čekali. Jeho oku neunikne zbraň u pasu, co bude dost možná důvod návštěvy - nebo se plete a voják se rozhodl, že silnější puška bude pro bránění zákona přece jen lepší, což by asi Cainovi jakožto obchodníkovi udělali možná o něco větší radost vzhledem k tomu, že by se jednalo o málo větší kšeft. Na druhou stranu neměl důvod a hlavní ani chuť někoho natahovat o prachy.

Stáhne si rukavice z velkých rukou automaticky, hned poté, co za sebou zavře dveře. Reflexivně je nacpe do kapsy červeného kabátu, aby s nimi nemusel mávat po okolí. Rozhlédne se po dílničce tmavýma očima. Je nejspíš... Prázdnější, než čekal. Ani neví, co vlastně čekal. Nemá moc času se rozkoukávat, očividně jeho přítomnost nezůstává žádným tajemstvím a v místnosti se zjeví muž, který vypadá, že by mu to tu mohlo patřit. "Zdravím," zamručí tiše, i přesto je ale jeho hluboký hlas v místnosti dost výrazný. Teprve poté odtrhne pozornost od něčeho, co jej nepochopitelně zaujalo a plně se začne věnovat muži, za kterým přišel.
Přikývne téměř automaticky, pravou rukou se poškrábe ve stále rostoucích, neupravených vousech, jak dumá, čím by měl asi začít. Nikdy nebyl příliš výmluvný a jak má teď navíc popsat problém, kterému nerozumí? Voják, který neví, co po něm chce jeho střelná zbraň, asi není zrovna nejlepším vojákem, ale on je už stará škola a to by jej mohlo trochu omlouvat. Místo slov tedy začne tím, že odepne od opasku krátkou křesadlovou pistoli. Zub času ji hodně poznamenal. Dřevo nese jasné stopy pádů na tvrdou zem. Je vidět, že byla často a především dlouho používána. Není si jistý, jak dlouho ji má, ale rozhodně je to déle, než by měl. Možná taková zbraň už není bezpečná ani pro něj. Nikdy o tom neuvažoval, dokud nezačala dělat něco, co nezná. Povzdychne si. "Abych pravdu řekl, nemám tušení, co s tou věcí je." Přizná to zcela na rovinu, protože lepší způsob jej nenapadne. Pistoli, kterou doteď držel v ruce, podá muži, který mu snad bude nějakým způsobem nápomocný. Hlavní k sobě, aby si to na poslední chvíli nevyložil špatně. Zbraň samozřejmě nabitá není, když se do ní ani žádným způsobem jemu známým nedostal. "Upřímně... Mám ji dlouho. Nevím, jestli nebude rovnou lepší ji vyměnit." Počítá s touhle možností, dokonce se mu zdá i o něco pravděpodobnější. To poslední, co chce, je, aby mu zbraň vybouchla v ruce v tom nejméně vhodném okamžiku, kdy ji bude potřebovat. Nemá představu, kolik taková věc může stát, ale pořád si více cení své ruky, než těch pár drobných navíc.

Vyjde z kasáren s jasným rozkazem od jejich velitele, aby dohlédl nad nočními hlídkami, zatímco on sám už zdrhl domů. Ušklíbne se, zatímco před ním se řadí tři vojáci, kteří mají mít hlídku s ním. "Tak jo, každý si vezmete jednu část a tu mojí si rozdělte na třetiny. Hlášení čekám zítra." Pronese jejich směrem a všechny je přejede pohledem. Jeden z nich už otevírá pusu, že chce něco namítnout, ale stačí jeden Migův pohled a zase jí zavře. Nejspíš si ho nechtěl poštvat proti sobě. "Tak co tu ještě vejráte? Padejte na hlídky." Vyjede na ně, načež všichni strážní lehce poskočí a následně se raději seberou a vydají se do ulic. Mig se spokojeně usměje, pak se vydá ve své uniformě do své oblíbené hospody. Cesta tam netrvá dlouho, potkává ještě pár opozdilců na cestě domů nebo na cestě do hospody a kýve jim na jejich pozdravy. Naštěstí nejde dlouho, takže po chvilce otevírá dveře a vejde do rušné místnosti, ze které pach alkoholu a jídla jen čpí. Pár hlav se na něj otočí, kývne na něj, ale dál se věnují svému. Přejde k baru a rovnou si objedná sklenku rumu. Kupodivu se nikdo neptá, co tu zástupce kapitána stráží dělá. Nejspíš to bylo tím, že jeho přítomnost tady nebyla nic zvláštního. Mig zatím zůstane u baru, protože první sklenku do sebe hned hodí a už objednává druhou, se kterou taktéž rychle zkoncuje. Díky vlkodlačím genům odbourává alkohol rychle, takže si té pravé opilosti moc neužije, ovšem pro lidi kolem něj, je vždycky zajímavé, jak moc tenhle chlap pije a přitom nikdy neskončí pod stolem.

"Věcí?" Cain povytáhne obočí, vzápětí se krátce uchechtne. Od vojáka by asi očekával trochu jiný termín, nakonec si pamatoval na svou vojenskou kariéru, kdy byla jeho puška jeho nejlepším přítelem, div si ji rovnou nepojmenoval. Na druhou stranu si nešlo nevšimnout, že krom pistole měl voják u pasu též meč - Cain nemusel být zrovna odborníkem na lidskou psychiku a myšlení, aby si mohl domyslet, že někteří stále preferovali chladné zbraně před palnými. Převezme si z jeho rukou pistoli, která vypadá značně používaně a také tak, že nejspíš nezažila nejjemnější zacházení. Navzdory tomu, že nepředpokládá začátečnickou chybu jako fakt, že by nechal střelný prach (v horším případě kulku) v hlavni nebo na pánvičce, stejně tak nějak ze zvyku obojí krátce zkontroluje. Aniž by se rozhodl vynášet předčasné soudy, natáhne kohoutek a s hlavní zamířenou do země zmáčkne spoušť. Cvaknutí, které se ozve, opravdu není přirozené - nehledě na to, že kladívko se ani nepohnulo. Druhou další maličkostí je zkontrolovat, s jakou pevností na svém místě drží ocílka - jakože nedrží příliš hezky. Cain se volnou rukou podrbe na zátylku. "Popravdě vypadá fakt hrozně..." Což bylo upřímné a prosté zhodnocení celé situace. "Hádám, že bude prostě strhlá pružina u spouště. Ocílka je vychýlená, takže se divím, že jste z toho vůbec vystřelil, když to ještě šlo, protože vám musel fakt strašně vlhnout prach." A poslední věc je, že znova odklopí ocílku, aby zkontroloval kanálek vedoucí z pánvičky do hlavně. "A taky je dost zanesená." Zamračí se krátce, těžko říct jestli z nespokojenosti z tohoto faktu nebo prostě jen ze zamyšlení. Nakonec ale s drobným úsměvem potřese hlavou, jako by se mu rozhodl odpustit takové hříšné chování. "Vy ji asi nemáte moc rád, co?" Zjevně, jak dokazovalo i měkké dřevo se spoustou otlučenin a škrábanců. "Abych řek pravdu, tak to nechám trochu na vás - ta ocílka je na tom fakt špatně, ale zbytek by neměl být takový problém spravit, jen budu muset najít správnou velikost. Hlaveň vypadá docela v pohodě, takže by mohla pár let vydržet. Na druhou stranu... vám při vší upřímnosti řeknu, že to asi nebude ta nejlepší jistota, kterou chcete mít u sebe. Taky by vám mohla brzo začít hnít..." Což byl trochu vtip, ač přece jen trochu reálný - nebylo náhodou, že pažby zbraní byly namořené a že hluboké škrábance sahající do dřeva, které bylo syrové a bez ošetření, mohly donutit dřevo změknout, nasáknout vodou - a stačilo k tomu trochu vlhčí prostředí.

Promnu si unaveně kořen nosu, už jsem nad papíry seděla půlku dne a to ještě nemám vše hotové. Proč některé věci, týkajíc se převozu musí být tak otravné. To už k obchodu, ale už prostě patřilo, když šlo o zboží ze zahraničí, které si obtížně shánělo a co víc, mnozí mne podceňovali na začátků jen kvůli tomu, že jsem žena?
Úspěšné obchody, vše se mi rozrůstalo pod rukama a to bez zásluhy muže. Možná, proto jsem vedla nesmyslné boje s obchodníky, co se nedokázali smířit, že něco vede žena.
„Nu je čas.“ Pravím nakonec a vstanu od stolu, jak jsem řekla na začátku. Obchod, některých věcech je otravný. Ráda bych řekla, že mě to nebaví, ale pocítit, ten pocit vítězství mi za to stojí.
Než vyjdu ven, vezmu si svůj plášť vínové barvy, do něj se zahalím. Nechci budit pozornost zbytečně, už i tak jí na sebe upoutám, když si sundám kápy, pod niž se ukrývají sněhově bílé vlasy.
Jakmile vyjdu do ulic, zimní větřík mě štípe do tváří, i když zima zde byli snesitelnější než tam kde sem vyrůstala. Ale nebylo času nazbyt, mám se právě teď sejít s panem Lannistrem v hostinci, kde se máme domluvit na obchodě.
I když jsem neměla nejmenší tušení, zda tam dorazím na čas, netušila jsem, kde hostinec se zcela jistě nachází, ale neměla jsem si dovolit zpoždění už jen dvou prostých důvodů. První, že jsem žena, druhý mnozí si mysleli, jen podle vzhledu a prvního dojdu, že jsem arogantní bezohledná a co víc rozmazlené dítě. Ale, když žijete odmala na místě, kde má přednost živobytí naučí to odbourat pýchu.
Lidé, co se mnou obchodovali dlouhá léta věděli, že jsem čestná a možná někdy naivní, ale nikoliv zaslepená tím, co mám.
A než se stihnu nadít dostanu se k hostinci právě v čas, jelikož na pana Lannistera narazím, zrovna ve chvíli, když se usazuje ke stolu. A tak tiše propluji mezi stoly, až k němu a sejmu si kapy. „Jsem ráda, že jste přijal mé pozvání a že jste ráčil tu cestu do Salemu.“ Pravím a po vybídnutí se posadím.
Však promluva s ním mi přišla nekonečná, jedno a to samé dokola. Nadměrně vysoká cena za hedvábí z Číny, ale po nabídce látky z Indie prošívanou zlatem, cenu usmlouvám na polovic.
A máme dovozce látky z Číny bravo! Když odchází moji tváři jde vidět nadměrná spokojenost z dohody.
A jako vždy se v hostinci nechci zdržovat zbytečně dlouho a tak se vydám zaplatit, ale při cestě zpět škobrtnu o čísi botu. Když se dostanu k tváři majitele, poněkud překvapeně zamrkám. *Ten umí pít.* pomyslím si lehce s pobavením. „Velice se omlouvám.“ Však pravím nakonec. Kde jsem přeci nechala svou slušnost.

Když někdo zakopne o jeho botu, sklopí pohled. Přece jen z jeho výšky většinou na ostatní shlíží. Pohledem se zastaví na ženě, která se mu ještě omluví. Zaujmou ho její sněhově bílé vlasy, to se tu tak často nevidí. Vlastně se to tu nevidí vůbec. Musí mít kus odvahy, když se s tímhle zjevem vydala do Salemu, který byl proslulý tím, že se tu pálí čarodějnice ve velkém. Na tváři má svůj obvyklý posměšný úšklebek a bez otočení mávne na hostinského, aby mu nalil další sklenku rumu. "Vaše omluva je jistě na místě." Pronese jednoduše a sjede jí pohledem. Byla hezká to beze sporu, ale s těmi vlasy by tu mohla mít ještě problémy. Salemští neměli rádi nikoho odlišného a jiného. Žena s bílými vlasy byla horkou kandidátkou na hranici, pokud si někdo usmyslí, že mu tu překáží. Jeho problém to ale nebyl, spíš její. Zhluboka se nadechne a kopne do sebe další sklenku rumu. Tahle bude nejspíš třetí za posledních pár minut. Při nádechu ho do nosu uhodí kromě obvyklého pachu hospody ještě něco jiného. Pach vody a záhrobí? Trochu svraští obočí a prohlíží si ženu před sebou. Ne, čarodějky páchli jinak, tohle bude ještě něco jiného. "Musíte mít odvahu, když jste sem přišla." Pronese jednoduše a podívá se jí do očí. Nijak se nesnaží pátrat, co by žena před ním mohla být. Každopádně byla něco nadpřirozeného stejně jako on. Rozdíl byl v tom, že jeho tu zatím nikdo upalovat nechce, jí asi brzo někdo bude chtít upálit. Pak se otočí k hostinskému. "Nalijte ještě dvě." Houkne na něj a za chvíli už v rukou drží dvě sklenky, jednu pro sebe a druhou nabízí bělovlasé ženě. "Když máte dost odvahy sem přijít, tak jistě najdete dost odvahy do sebe kopnout jednoho panáka."