Město Salem

Nebylo pochyb o tom, že byla jednoduše podivná. Sic zlodějka, měla jistou čest – nebo by možná bylo lepší označit to za starost, kterou Cain ale odmítl. Opravdu neměl hlad, opravdu se najedl předtím, než přišel domů, sic tušil, že Seraphine uvařila. To nevadilo – alespoň si ušetří práci další den a nebude muset vařit znova. Což byl chybný předpoklad, který mu narušila ta malá treprerenda, co se mu vlámala do domu. V každém případě, odmítne, zapálí oheň v krbu – již daleko méně teatrálně než svíčky, což dívka očividně nevzala naštěstí jako ukázku čarodějného umění – a nakonec ji i z dobroty duše zachmlá do kožešiny. Trochu přepokládal, že jí přenechá pryčnu, ale tmavovláska se nakonec stulila na lavici, takže jemu zbylo jeho obvyklé lůžko, na které též brzo zaleze, aby ji nerušil… a také protože jednoduše mohl a sic nebyl nikdy vyspávací typ, těch pár hodin si dopřát mohl vzhledem k tomu, že nebylo tak daleko od svítání. Stáhne ze tedy košili, kterou hodí přes truhlici u pryčny, kde se skrývají některé z jeho malých pokladů – zejména zbraně – než sám zaleze, nechávaje oheň hořet, ač svíce zhasí. Kožešinu jí milerád přenechá – nepotřeboval ji. Nakonec, sám byl Oheň.
Výjimečně to není to, že by se opravdu chtěl probudit, co jej donutí otevřit oči. Spíš tiché šmejdění, na které automaticky reagoval strachem… ze zlodějů, jen aby si vzápětí uvědomil, že si jednu takovou zlodějku pozval do domu. A ta nejspíše něco hledá – pochyboval, že to budou zrovna stříbrné lžičky nebo cokoliv, co má nějakou větší hodnotu, ale spíš něco… užitečného. Rozlepí tedy tmavé oči, aby zamžoural do tmy – nebo spíše do šera úsvitu – v němž tmavovláska šmejdí. „Co sháníš?“ zamručí zhrublým hlasem po vydatném spánku, sedaje si na pryčnu přehozením nohou přes její okraj, drbaje se ve vrabčím hnízdě na hlavě. Oči krátce zalétnou ke dveřím, za nimiž se skrývá Seraph, která tenhle hluk naštěstí snad zaspala. Nebo slyšela včera v noci oba hlasy a domyslela si něco, co mohlo být pravdou obyčejně, dnes však ne, až se nad tím musí ušklíbnout.

Zvuk hlasu, hrubého, mručivého, snadno zaměnitelného za medvědí broukání, jehož majitel byl násilně probuzen do nového dne, kam se mu, evidentně, vůbec nechtělo, přinutí drobně vyhlížející ženu škubnout tělíčkem, znatelně křehkým, že by stačilo jen trochu přitlačit a rozsypala by se na milion střípků. Kdo by je pak sbíral? Tenhle medvěd? Už jenom pohled na něj vybízel mysl k různým asociacím, ale perfekcionista na úklid? Sotva. Ani na opravování rozbitých váz, k čemuž se ani ty velké, a ironicky i medvědí tlapky vůbec nehodily. Jak podivné, že zrovna s nimi dokázal vyrábět palné zbraně? Vědět to, pak by se Layla podivovala a snažila se přijít na to, jak dokáže něco takového vyrobit, aniž by se zmrzačil.
S trhnutím v zádech, která se okamžitě narovnají, se pokouší čelit Cainově pohledu, který... nesnese. Ne v momentě, kdy se pohybuje jako ospalé medvídě a snaží se zjistit, kolik hodin vlastně je a jak dlouho mohl spát. Působil... Inu, roztomile. S tím svým broukáním podpořeném pohybem, pod nímž pryčna zavrzala, jak se obrovské tělo pokoušelo usadit se s nohami na zemi. Modrá kukadla letí k zemi, upřená na zem pod bosýma nožkama, na nichž se projevuje dávka energičnosti - pata, špička, kolébání se dopředu a dozadu, tolik typické pro děti tající svou neřest. "J-já... J-já..." Na malý okamžik si dovolila vzhlédnout, jen chviličku, než se krotce vrátí k předešlému okukování země, na níž se pohybovali. Byl nahý. Vlastně polonahý, ale i tak absence odění způsobovala v Laylyných tvářích doslova plamenou zář, odrážející se v odstínu růže na líčkách. Červenala se a nebylo divu - tento muž byl zjevně v dokonalé kondici, silný, široký v ramenou, štíhlý v pase a bocích. Svaly na jeho těle hrály dostatečně na to, aby si Layla byla vědoma, že je zvyklý na těžkou práci, náročnou ale přesto ne zmáhající. Jenže také věděla, že má manžela, ač kdo ví kde a v jakém stavu? To už zůstávalo nezodpovězenou otázkou. A manžel... ten by se jistě zlobil, kdyby zjistil, že pokukuje po jiném. Snad právě tato myšlenka pobídne tmavovlásku k rychlé otočce o sto osmdesát stupňů, sledujíc protější zeď, co měla doposud za zády. "Jsi nahý." Tu poznámku si nemohla odpustit, musela být vyslovena. A byly to její rty, které se jí poddaly, vyřkly jí s rudnutím nejen na tváři, ale nyní i uších a výstřihu, kam naštěstí nemohl dohlédnout. I teď, ačkoliv už na něj neměla jak se podívat, se její pohled upíral k zemi, k prstům, s nimiž si pohrávala ve své nervozitě. Z té si pomalu začala okusovat nehty, zadržujíc v hrdle poplašené nádechy. Chovala se... Jinak. Jinak než by bylo u běžné zlodějky vhodné. Však nekradla pro zábavu. Kradla pro přežití a nikdy ne tolik, aby si nasyslila jídlo na několik dnů. Pouze na jednu noc, na tu, kdy hladověla. Každý den působil jako nová výzva a Layla se jí chopila, dokud to šlo. Někdy selhala, někdy vyhrála. Co asi bude dnes?
"Vodu. J-já... Chtěla... Chtěla jsem se vykoupat." A vypadat trochu slušně, rozhodně víc než včera. Uvědomovala si bláto i větvičky ve vlasech, špínu za ušima i na rukách a nožkách. "A vyprat si... oblečení." Což mohlo nechtěně vyznít jako možnost jí okukovat. Hubené vyžle, co potřebuje pořádně nakrmit, aby získala zase ty správné tvary, ač na bocích a hrudníku stále sídlily po těhotenství, ale zbytek? Bříško propadlé hladem, kulatost hýždí se taktéž z části vytratila, paže pozbyly síly. "Nechtěla jsem tě vzbudit. J-já... Opravdu. A-a-a-... Anechtělajsemkrást! Přísahám! J-já... Nikdy nekradu, když... Když..." Když nemusí. Když má nový den, jak se o sebe postarat, nové možnosti. "Dnes to není třeba. Postarám se o sebe."

Malinché byla pro něj velice příjemná společnost Amélie ho svým způsobem očarovala, ale byl to jiný druh očarování. Její omdlení mu přišlo lehce nečekané, ale i tak stačil zareagovat. Dívka na něj furt vyvalovala nějaký jistý druh chvály. "Malinché je krásné jméno." usmál se svým typickým úsměvem na indiánskou dívku. Začalo mu být trochu zima, protože svůj kabát ji půjčil. Malinché mu nejspíš kývla na nabídku práce, což ho moc potěšilo. Potřeboval k sobě nějakého člověka a tahle dušička se ji jevila více než ochotná. Už delší dobu sháněl někoho, kdo by s tím chtěla spolupracovat, ale zatím nikoho nenašel. Vlastně ani nemohl, protože tu zatím znal jen Amélii a Malinché. Potřeboval užitečnou osobu v práci, která by mu pomohla s jistými věcmi. Byl rád, že mu na to kývla. "Jsem rád, že budu mít nějakou spolupracovnici. Občas je to docela otrava, ale není to špatná práce. Ještě jsem si teda nějak extrémně nestěžoval" pohodil hlavou a kudrlinky, které měl se mu lehce dostaly do očí. Měl krásné rezavé vlasy po své milované matce. Jeho matka sice nepatřila mezi vesnické krásky, ale i tak si o své matce vždycky myslel, že je svým způsobem nádherná. Na svou první lásku si nepamatoval, protože to bylo období, kdy se stal kožoměncem a většinu své minulosti zapomněl. Dívka ho zaskočila svou poslední větou. Na toto nikdy ani trošku nepomyslel a nikdy by to po ní nechtěl. "To bych si k tobě nedovolil. Nejsem takový typ muže" koukl na ní a ujistil ji o tom i svým výrazem. Tohle by ho v životě ani nenapadlo. "Jistě můžeme jít někam do tepla" pokývl a lehkým krokem se rozešel někam do hostince, kde by se mohli třeba ohřát teplým čajem.

Cítím se dobře ve společnosti Jamese, lterý mi neprozradil jinou formu jeho jména a tak to nechám tak. "Díky..." Oplatí mi laskavost a já se uculím lehce, je mi lépe, breakdown před chvílí mě stál hodně síly, ale díky tomu, že mi pomohl se cítím líp, i když..trochu zlitá. "Budu ráda za jakoukoliv práci, vím, že ve vašem světě je potřeba peněz a ty já nemám, takže bych ani neměla kde spát a co jíst...díky Jamesi, jsem ti zavázaná..." Asi nechápe co to znamená, ale u indiánů je to výraz oddanosti a ochoty zaplatit jakoukoliv cenu aby člověk dluh splatil. Je to oddanost na život a na smrt, protože bez ní není cti a indián beze cti je mrtvý indián co bude věčně bloudit světem duchů, a nikdy nenajde klidu. Cž se mi už stalo ale nevím o tom, samozřejmě. "A co je to za práci Jamesi? Víš, já umím spoustu věcí, jen si nejsem jistá, jeslti budou praktické pro tebe..." přiznám nakonec. Uculím se když pohodí hlavou a tak mi vystřelí ručka, terá mu jednu z kudrlin vrátí za ucho, předtím ale chvilku vlasy fascinovaně promnu v prstech, čím se přiblížím k jeho tváři blízko, mě to nevadí ale v tomhle světě je to nejspíš nepatřičná osobní zona. "Máš krásné vlas,y já je mám rovné jako hřebíky..." uculím se na něj sotva z pár centimetrů jak si prohlížím ten kučeravý pramínek. "A ta barva...jako slunce když vychází..." Nakloním se k němu a přiložím svůj pramen vlasů k jeho. "Vidíš? to je rozdíl co?" moje naprosto černé a jeho jako tekutá měď. Když se zeptám jeslti stojí o moje tělo, rázně to odmítne a já si vydechnu. "Víš jsi moc pěkný muž já jen že nejsem taková holka..." Pak se ho chytnu za ruku aby mě vedl a já se mu neztratila, jsem kontaktní tohle bylo u nás normální proto nechápu upjatost angličanek a angličanů v těch černých smutných oblecích a čepcích.

Malinché patřila k velmi okouzlujícím dívkám, které si musel muž zasloužit a ne na ně vybafnout, že s ní chce prožít hned teď noc a potom ji odhodit. Nebyl tohohle moc zastáncem. Dle něho by měl být vztah z opravdové lásky a ne z pouze iluzích jednoho. On nepatřil k těm, co milovali románky na jednu noc. Chtěl jednou ženu, která pro něj bude vším a bude ji navždycky věrný a ona jemu.Potom se už radši více věnoval své společnosti než svým myšlenkám, které určitě na něj rády počkají "Nejprve bych tě samozřejmě trošku zaučil. Jsem obchodník, tak obchoduji třeba s vínem a podobnými věcmi" lehce se pousmál. Furt procházel uličkami, které se tu klikatily do různých podivných tvarů. Chvilkami mu to připadalo, jako jeden velký pentagram, ale nevěnoval tomu příliš pozornosti. Hlavně tak trochu zapomněl, kde tu vůbec hostinec je. Snažil se zapátrat ve své děravé paměti a občas svůj pohled přesměroval na svou společnici Malinché. "Moje vlasy jsou podle mě obyčejné. Ty tvoje jsou krásné" pohodil hlavou na jednu stranu a lehce se zasmál. Na svých vlasech si nikdy nevšiml ničeho výjimečného. Přišly mu zcela obyčejné, jako každé jiné vlasy. Možná ta barva byla trochu neobvyklá, ale jinak to byly normální vlasy. Konečně si vybavoval místo, kde hostinec stál Výborně Jamesi uchechtl se a zamířil k hostinci. Pootevřel dveře a samozřejmě před sebe pustil nejprve Malinché "Dámy mají přednost" mile se pousmál a rukou ji naznačil, že má vejít dovnitř.

„Vôbec sa nemusíte báť, pán Walsh, cez tento rok sa dostaneme rovnako ako skrz ten minulý. Musíme len veriť a neostávať pasívni,“ povedal Jonathan s úsmevom, z ktorýho ho už boleli svaly, pretože ho mal vyčarený už aspoň dve hodiny takmer vkuse. Dvakrát vystrúhal čudnú grimasu, keď dostal do ľavého líca kŕče a nepomohol to nijak zamaskovať. Už mu len zostávalo dúfať, že to zostane ako nepatrná škvrnka na inak hladkom a veľmi príjemnom vyjednávaní, ktoré sa už našťastie chýlilo ku svojmu koncu. Zaoblený pán s hustou šticou vlasov a očividne už postaršom hnedom kabáte sa do Salemu dostal pred siedmimi rokmi a odvtedy sa venoval obchodu, no moc mu nešiel, keďže v okolí bola prisilná konkurencia. Asi si to neuvedomil, keď do toho investoval všetky svoje úspory. Teraz bol na mizine, pretože krach si ho vzal s príchodom epidémie moru. Teraz, keď mal Jonathan znovu dosť peňazí na investovanie, ho nenápadne ku sebe prilákal a dal ponúkol mu veľkú pôžičku s trochu tvrdšími podmienkami, ktoré naoko mali zmierniť výšku úroku – napríklad s istým podielom z každého obchodu odteraz až po dobu deviatich rokov alebo podielom z akcií (presne 30%-ným). Nebolo to veľa, no Jonathan vedel, ako to zúžitkuje. Walsh sa rýchlo postavil a mladý bankár sa snažil o to isté, dokým zhovievavo nevystrel ruku. „Seďte, pán bankár, prosím,“ povedal s milým úsmevom a v očiach mu bolo vidieť tú úlisnosť, kedy si ako malé, namyslené dieťa myslel, že takouto zhovievavosťou si urobí priateľov. Lenže toto dieťa bolo múdrejšie! „Nech si netrápite zranenie!“ Dokončil svoje vyhlásenie, potom sa pozdravil a odišiel z pracovne. Čo však nevidel bol Jonathanov mrazivý pohľad, v ktorom bola predstava, ako sa mu ostrá dýka znova a znova zabodáva do toho krivého chrbta, dokým sa telo nezosunie k zemi ako celá hora uvoľneného kameňa. Krásna predstava. Škoda, že som si nevyžiadal väčší podiel, keby sa blížil aspoň k polovici, dokázal by Walsha úplne potopiť tak, aby previedol svoje nové obchody na meno Shareburg, čím by vlastníctvo prešlo naňho. A bankár by sa, samozrejme, pri peniazoch činil a kúzlil ich zo vzduchu ešte lepšie ako doteraz. Do účetných kníh si urobil niekoľko poznámok, prekontroloval niektoré počty a potom sa zodvihol aj on. Čas už pokročil a on nechcel meškať, no napriek tomu tu bol pocit mrzutosti, keď si pomyslel, že ešte nedávno by bol vyrazil o značnejší čas neskôr. Lenže tá hlúpa palica ho neskutočne spomaľuje, no nebyť jej, nedokázal by urobiť ani jeden obyčajný krok...ak by vôbec dokázal chodiť. Hodil na seba teplý čierny kabát a vyrazil z domu, ktorý sa v poslednom čase stal ešte pochmúrnejším a tmavším miestom než býval kedysi. Ako sa to hovorí? Ako píska pán domu, skáče celá domácnosť?
Rozhodne mu bolo lepšie, keď opustil priestor tak skľučujúco tlačiaci pomocou stien presiaknutých jeho vlastnými depresívnymi náladami. Studený vetrík pôsobil na hrane zimy ako príjemná zmena – takmer sa mu vracala do tepien energia. Poriadne sa ho nadýchal, až mu mrzli nosné dierky, a potom vyrazil do ulíc mesta. Odhadoval, že do polovice novembra to tu bude ešte ako-tak žiť, potom už začne skutočne snežiť a všetko sa skryje dnu ku najbližším zdrojom tepla, pretože drevo bude mať omnoho väčšiu hodnotu ako zlato...aspoň pre obyčajných roľníkov. Stačilo mu len raz odbočiť a ocitol sa pred pozemkom, ktorému trónil priestranný dom, kde po novom býval...ako to nazvať? Architekt Salemu? Znelo to smiešne, ale bolo to tak. Jules Mansart bol skutočne architekt s Francúzska a pre Jonathanovu vlasť navrhol a postavil mnoho prekrásnych diel, ktoré prežijú históriu a ich odkaz dokonca aj ich samotných. Niečo z toho i sám videl, hoci si neuvedomil, kto to postavil, no odkedy sa tu tento muž aj s manželkou objavili, trochu pátral po informáciách a potom sa rozhodol, že by nebolo zlé takýchto ľudí poctiť svojou návštevou. Vybral sa po chodníku dopredu a hlavou palice zaklopal.

Od příjezdu do Salemu uběhlo několik dnů, nesoucích se ve znamení vybavování jednotlivých místností rozlehlého, zrekonstruovaného domu, nesoucím se jak ve stylu koloniálním, tak v tom typicky francouzském - žádný pokoj nepůsobil chudým dojmem, naopak přetékal pohodlím a elegantním vzhledem namísto strohého a neosobního zařízení, tolik typickým pro zdejší rodiny. Několik... ponurých dnů, tmavých, s předzvěstí deštivého období, dokud se nebe nezatáhne mračny, z nichž bude na hlavy obyvatel tohoto prostého městečka dopadat plnou dávkou sníh, mrazivá ruka beroucí si vše, od tepla přes jídlo až k životu. Claire je byla nucená snášet v bezpečí zdí jejího nového domova. Jistě, spíše jejího než Julesova - ten si pro změnu odcestoval kamsi do Bostonu a poté i New Yorku, aby pomohl svému francouzskému příteli zařídit jeho nový dům podle představ zhotovených jí. Jí a nikým jiným. Manželova reputace se už jistou dobu začínala pohybovat na hraně, odkud se dá příliš snadno přepadnout do neznáma společenského vyhnanství. Jen díky své ženě si dokázal zajistit život v přepychu, dokonce ještě větším luxusu, než jakým disponoval doposud. Pečlivě zhotovené návrhy s kapkou odvážnosti, pro francouzskou smetánku i maličko pobuřující, dokázaly zajistit přízeň samotného krále, čehož si oba podstatně vážili. Julesovi se tím otevřely dveře do světa plného zakázek od bohatých šlechticů a Claire? Získala konexe. Zároveň dokázala společnost kolem sebe nadchnout, udržet si svůj status bez zjevných intrik a potutelných, leč tajných spojeneckých svazků, jimiž by dýku zabodávala do zad každému, kdo by se jí protivil. Claire na to šla pokaždé s glancem jako pravá francouzka - nechávala ostatní, aby dotyčného rozcupovali na kousíčky, společensky ho stáhli z kůže. Nakonec to byla sama ona, kdo vystoupila z davu, natahujíc pomocnou ručku, jíž pomohla tomu ubožákovi, nyní zavázanému její laskavosti a milosrdenství. Ostatním zbyla jen čirá fascinace a touha se u ní držet blíž, mnohem blíže než tomu bylo doposud. Možná za to mohla i její schopnost kontrolovat a ovládat emoce lidí kolem sebe, využívat jejich slabosti. Byla manipulátorka, zkušená obzvláště díky posledním letům v této marnivé společnosti, ačkoliv její rodina? Také na ní měla jistý dopad. Teď toho stačilo pouze využít. Svá přání nechat lehce podstrčená mezi řádky, chovat se jako cudná, milující manželka. Možná že na jednu stranu měla Julese ráda - koneckonců jí pomohl dostat se na nohy, když se cítila ztracená. Na tu druhou? Byl kotvou, která jí držela na místě. A Claire toužila po svobodě.
S upřímně nešťastným povzdechem si upije ze šálku teplého čaje, doneseného jednou ze služebných. Nebyla tou, která by se obklopovala mladými muži, netoužila pohoršovat místní společnost a být za lehkou děvu, která si potajmu užívá se svými zaměstnanci. Měla působit jako pravá dáma, vzdělaná, spokojená v manželství, šťastná po všech stránkách. "Madame? Máte návštěvu, pan Shareburg, jeden z radních." Světlovlasá služebná, na níž bylo spolehnutí v každém případě, oslovila štíhlou ženu sedící na jednom z bohatě polstrovaných křesílek v salónku, kam se usídlila téměř každé odpoledne se svým čajem po vzoru Angličanů. Dávka zasloužené relaxace, jak to nazývala. "Oui. Pozvěte ho dále." Sama svým služebným vykala, udržujíc standart francouzského dvora, čímž se opět od místních žen odlišovala. Tmavě modré šaty, dávaje vyniknout jejím očím, jsou zlehka uhlazeny s pohybem, díky čemuž nabude své výšky a útlosti postavy. Dokonalá Francouzka po všech stránkách - aristokratické rysy, vznešená chůze, elegance v jednotlivých pohybech. Sama nenechává návštěvu dlouho čekat, jak by učinily jiné ženy. Ty a jejich manýry, kterým nedokázala porozumět, neboť netrpělivost druhého pak snadno pokazí veškerou konverzaci i plány.
"Monsieur Shareburg, oui?" Chladný pohled pookřeje nad mužem postávajícím v hale u schodů vedoucích do prvního patra. "Doufám, že jste dlouho nečekal." Věděla, že ne, ač se každému mohlo zdát trvání jejího příchodu jakékoliv. S věnováním úsměvu nabídne radnímu svou ručku, i po letech mladě vyhlížející, až na pár drobných náznaků počátečního stárnutí, jemuž nemohla tak úplně zabránit, ač se snažila. Ani čarodějnice něčemu takovému neuniknou. "Jaké to potěšení, pojďte se, prosím, posadit. Mohu vám nabídnout čaj či raději dáte přednost vínu?" Se zájmem sleduje návštěvníka, do jehož rámě se zavěsí, napůl mu tak dělaje doprovod a napůl mu dodávaje jistoty v kroku.

Tri silné zabúchania, aby sa uistil, že ho skutočne počuli. Tá palica, hoci bola prekliatím jeho života, mala prekvapivo aj svoje výhody – klopalo sa ňom lepšie ako prstami a ak na vás niekto zaútočil, mohli ste ju použiť ako provizórnu zbraň. Pravda, efekt by sa čoskoro pominul, ale aj sekunda naviac môže niekedy znamenať zásadný rozdiel medzi úctou a hanbou, životom a smrťou. Niekedy veľké veci neovplyvňovali významné udalosti, ale maličké náhody či inak zložená veta – to mohlo zmeniť chod dejín. Ak je pero mocnejšie ako meč, tak potom pred slovom sa skloní celý svet..i keď to môže nejakú chvíľku trvať. Lepšie si ju chytil, aby sa mu náhodou nevyšmykla z ruky, keď sa o ňu oprie. Akurát včas, dvere sa pomaly otvorili a vykukla naňho zlatovlasá slúžka. „Jonathan Shareburg, prišiel som za pánom a pani Mansartovcami,“ povedal v krátkosti a ona ho pustila do vstupnej haly, ktorá bola aspoň raz tak priestranná ako tá jeho. A omnoho svetlejšia čo sa týka farieb i prirodzeného svetla. Zvláštny štýl omietky a pozlátka dával jasne najavo, že toto nie je niečo, čo sa v striedmom, puritánmi ovládanom Novom svete nachádza na každom rohu. Jonathan priam cítil modernosť vanúcu spoza mora. Jules Mansart mal štýl a jeho diela dušu. Žeby ho požiadal, aby mu tiež zrenovoval interiér? Francúzsku uňho žilo už len v spomienkach a rád by sa ho aj dotkol. Samozrejme, neočakával by Versailles, ale taký drobný palácik vo veľkom dome...prečo nie, keď už je najbohatší muž v meste?
Melodický hlas doplnený o žiarivú krásu nejasného francúzskeho prízvuku ho prinútil zdvihnúť pohľad k zdroju takej anjelskej melódie. To bola ona, Claire Mansart, oblečená v modrých šatách, pomaly kráčajúca smerom k nemu. Už sa ku nemu dostali chýry o jej nadľudskej kráse a neprirodzene modrým očiam (čo asi mali spoločné), no jedno je počuť a druhé vidieť. Predstavy zostávali ďaleko za realitou, ale neuchvátila ho – skúsenosti s Améliou ho urobili imúnnym voči ženským vnadom nehovoriac o tom, že medzi nimi dvoma musel byť hlboký vekový rozdiel. Hoci sa to skutočne nezdá... „Áno, madam,“ povedal a slabo sa nahol dopredu, gentlemansky predvádzajúc poklonu. Bolo zvláštne, že sa v tejto diere stále našiel niekto, kto ho nepoznal. Je to ako nevedieť, kto je...nuž, on bol najväčšou legendou Salemu od jeho založenia. Tí burani by mali takmer spievať meno Jonathan Shareburg a nie sa škrabať po hlave s otázkou, kto to je. Prehodil si palicu do ľavej ruky, aby pravou jemne chytil hebučkú paprčku tejto aristokratky a mohol ju zľahka pobozkať. „Vôbec nie, ste tu presne včas, ak to smiem takto povedať...“ Nemohol povedať, že sa nikde nezdržovala, pretože tým by asi urazil všetky ženy od Amélie až po dcéry právnikov a to riskovať nechcel. „Poprosil by som čaj,“ povedal, pretože mu neprišlo vhodné piť víno so ženou bez vedomia jej manžela. „Ako sa má váš manžel? Je doma?“ Opýtal sa, keďže to bol hlavne on, za kým prišiel. On bol geniálny architekt, ona bola iba vznešene vyzerajúca manželka. Rozprávať sa s ňou mohlo Jonathana len stáť drahocenný čas, ktorý by sa dal zúžitkovať aj lepšie.

Choval se tak, jak se od mladého, vzdělaného muže dalo očekávat - s úctou vůči ženě z lepší vrstvy, disponující obdobným majetkem, jakým patrně vládl on sám. Dokázal snadno vykouzlit úsměv na jejích rtech a pohladit rozmrzelou, leč dobře skrytou nešťastnost, zaobalit srdce do příjemného doteku saténové látky a vtisknout jí jakousi jistotu při konverzaci s neznámým. Ne, že by si podobných záležitostí neužila už tak dost, v Paříži a Versailles byla nucena se seznamovat s předními osobnostmi té doby, ale tohle je malé městečko a o to důležitější je každého si dobře zapamatovat, znát jeho slabé i silné stránky a... Ano, využívat toho ve svůj vlastní prospěch. Přitom zanechat viditelnou podporu, pozvedávat ego, dokud se pod ním nepodlomí zem a egoista neklesne do širých, temných hlubin, z nichž mu může pomoci pouze ona, neboť ti ostatní? Zapomenou. Jemným úsměvem, v němž se nese dávka vznešenosti, něhdy i respektu vůči tomuto muži a jeho postavení ve společnosti Salemu, okomentuje úklonu, jíž vyjadřoval úctu majitelce domu, do něhož se odvážil vkročit. "Je radost poznat tak uctivého mladého muže. Zvláště zde, kde bychom ho mohli jen sotva hledat." Nechávala svůj hlas znít v melodičnosti, vyzdvihávaje tak Shareburgovi přednosti, aby si byl jist, že o něm má pouze a jedině to nejlepší mínění. Z části hra, z části opravdovost - koneckonců bylo pro ní důležité si držet při sobě důležité členy místní společnosti a radní patřili mezi tu malou řádku z nich, jimž byla ochotna věnovat část svého drahocenného času. "Už jsem o vás slyšela, Salem je naplněn šťastnými ohlasy vašeho jména, leč zatím jsem neměla tu čest. Je mi nesmírnou ctí vás konečně poznat a seznámit se s velkým mužem, za nímž stojí obroda tohoto města." Někomu mohla vyznít ona slova naprázdno, povinná fráze beze špetky zájmu. Ne, když je pronášela Claire svým hlubokým, přesto poutavým hlasem, v jehož tónině se jasně odrážely zkušenosti a sebejistota nemířená do prázdna. Ve tváři ani náznak falše, maska klidu se odráží v rysech ušlechtilých, typicky francouzských.
"Pak tedy čaj." Lehoučkým pokývnutím přijme rozhodnutí radního, což je i pokyn pro služebnou, aby ze salónku odnesla již použitý porcelán a spolu s ním i konvici čaje, neboť se nehodilo nabídnout návštěvě již užitý nápoj. Hovořilo by se o neúctě a tu Claire rozhodně neměla v plánu, zvláště ně před někým, kdo se orientoval v místní politice a způsobech. Možná Salem patřil mezi buranská města, Claire však hodlala podporovat rozvoj a vzdělanost. A tato pro někoho maličkost mohla mít fatální dopad. Koutky rtů poklesnou pod tíhou žalu typického z dlouhého odloučení, povzdech je zadržen na rtech. Nechtěla podporovat představu zhrzenosti, vždyť byla dobrou ženou, příkladnou manželkou. "Bohužel, monsieur Shareburg, je mi líto. Můj drahý manžel se vydal do New Yorku, kde pomáhá svému příteli rekonstruovat jeho dům dle poslední francouzské módy. Obávám se, že bude po několik měsíců zaneprázdněn, než se vrátí do Salemu. Mrzí mne, že vám to musím takto oznámit, jistě jste sem vážil dlouhou cestu a bylo by ode mne sobecké vám slibovat jeho návrat, když by se tak nestalo." Pohodlně se usadí do jednoho z křesílek tak, aby nebyl Jonathan nucen čelit možnosti si k ní přisednout, což by bylo pro vdanou ženu neslýchané, ač se tak stávalo zcela běžně a mnohé ženy toho využívaly ve svůj prospěch. Nikoliv Claire, příkladný to exemplář perfektní ženušky. "Snad vám mohu pomoci já, monsieur. Manžel mne seznamuje se svými obtížemi, problémy i jinými záležitostmi a tak se vcelku orientuji v jeho světě. Nedosahuji jeho znalostí, na to nemám ani pomyšlení, jsem... koneckonců pouze žena, ale též nejsem pouze ozdobou po jeho boku. Pro to si mne nevybral. Mohu vám býti tedy nějak nápomocna?" Zvídavé oči se zabodávají do pohledných rysů Shareburgerovi tváře, hledaje skryté i očividné myšlenky. Aby navodila příjemnou atmosféru, nepatrně ukládá do pozadí rozbouřené emoce, jež mohou zahlcovat srdce radního. Tak, aby se jí svěřil se svými problémy.

Na svete sa mnoho vecí robilo ťažko a mnoho vecí sa, ako hovoria prostí ľudia, sypalo z rukáva, no boli tu aj veci nemožné či nepredstaviteľné. So všetkými sa Jonathan už stretol a nielen on by tvrdil, že na svete nie je ľahšej veci než okúzlenie horenosých snobov. Väčšinu svojho majetku premrhajú na extravagantné zlepšenie svojich domovov, aby sami seba oklamali, že sú tak bohatí a vznešení, že sa čoskoro dotknú samotného slnka na nebi, no v skutočnosti vo svojej úbohosti ešte ani nedokázali vystúpiť z kaluže plnej lajen a blata na suchú zem. Najsmutnejšie a zároveň aj najsmiešnejšie na tom je, že oni sami si to nikdy neuvedomia. Ako by aj mohli, keď okolo seba vybudovali svet ilúzií a klamov? Stačil malý, dobre nacvičený pohyb v chrbte a už bola žena polichotená do morku kostí. Aké sú len slabomyslené a hlúpe! Každý ich oklame a hoci sa zdalo, že pani Mansart možno ten prípad nebude – veď vyzerala ako nielen krásna, ale aj inteligentná žena -, opak bol zrejme pravdou. Získal si ju už tak preňho prázdnym gestom....to dokonca aj Amélia sa zmohla naviac! No čo, sklamaný nebol, skôr presne splnila jeho nízke očakávania. „Miestnym ľuďom sa nedostáva veľa znalostí o správnej etikete,“ poznamenal, aby vysvetlil, prečo je jeho správanie lepšie ako väčšiny obyvateľov Salemu a nepriamo sa, samozrejme, nad nich aj povýšil, čo sa inak ani udiať nemalo, ale čo tam potom? Tu sa to nikto nedozvie... „Som polichotený, madam,“ povedal Jonathan s rovnakým polichotením, o ktorom hovoril, bez nejakých väčších problémov. Koniec koncov, bol rád, keď to niekomu mohol nenápadne hodiť do očí a ešte lepšie sa to počúvalo z cudzích úst. Vtedy akoby to bola symfónia úspechu. „Ale ja sa len snažím pracovať a urobiť zo Salemu lepšie miesto. Určite ste už museli počuť všetky tie desivé zvesti a reči, čo sa šíria ulicami ako choroba...“ Pokrútil hlavou, aby odsúdil to všetko, o čom hovoril, i keď on sám dobre vedel, že aspoň trištvrtiny z toho všetkého sú pravdivé – od čarodejníkov až po masových vrahov...on bol oboma prípadmi a hanba za jeho podlé činy sa nejak nedostavovala. Žeby preto, že to robil oprávnene a s požehnaním Najvyššieho?
Takže som odsúdený na nekonečné lichotenie, pomyslel si trochu mrzuto, keď sa dozvedel, že jej manžel je až v ďalekom New Yorku. Ako mu táto informácia mohla uniknúť? Mal by tie svoje ušká trochu preveriť a zistiť, ktorý z nich je tým chybným článkom a zbaviť sa ho, potichu a bezpečne. Lenže keď tu už bol, musel tu aj zostať, pretože zdvihnúť sa a odísť by bolo neúctivé dokonca aj pre jeho prirodzenosť. Nech bol totiž Jonathan Shareburg akýkoľvek, mal v sebe kus slušnosti a nejaký...nuž, morálny kódex je asi príliš silné slovo... „To je v poriadku.“ S milým, prirodzeným úsmevom mávol rukou, aby odohnal všetky starosti a jadierka napätej atmosféry, ktoré by mohli vyklíčiť z tejto zlej správy. „Práca je práca, nemožno ju odložiť, pretože nepočká. Tomu rozumiem veľmi dobre!“ On svoje bankárstvo bral smrteľne vážne a rovnako aj tú politickú kariéru – tá ho totiž mala vyniesť k tomu slnku, o ktorom snoby toľko snívajú. Prešiel popri stolíku a pomaly sa zvalil do kresla oproti Claire Mansart, ignorujúc neskutočnú bolesť, ktorá mu vyrazila z nohy do tela, až mu šklblo brvami. „Popravde, teraz mi to príde trochu hlúpe povedať, som prišiel či už v mene mojej banky alebo celej mestskej rady privítať vášho manžela i vás v našom meste...“ Na začiatku sa usmial, keďže z jeho pohľadu sa dostal do trochu trápnej situácie, z ktorej bolo nutné vykľučkovať. „Ste predsa vážení členovia našej spoločnosti, no zdá sa, že dnes privítam len vás a aj to neporiadne. Za to sa, prosím pekne, ospravedlňujem!“ V celom vzduchu sa nadnášala akási pozitívno-uvoľnená atmosféra s nádychom škrípania z dôvodu trápnosti – tú mal na svedomí on a tak trochu nevedel, ako sa jej zbaviť. Teda...on to vlastne vedel, ale odmietal si priznať, že jeho pozícia v očiach tohto domu je v rukách ženy. Ona teraz totiž môže potopiť jeho ego, ak sa to dá v tomto prípade takto nazvať, alebo ho dostane na pevnú zem. Nenávidel, keď svet ovládali ženy! A najťažšie znášal, keď mal nad sebou ženu a ťahala jeho vláknami osudu.

Tehdy snad poprvé zaváhala. Předzvěst jakéhosi zklamání se uhnízdila v modravých studánkách, chladných nejen na první pohled ale i dotek, ledových, jak by se dalo čekat od severských jezer plných mýtů. Jeho lichotka, typický to příklad, jakým si muži pokoušeli ženy omotat kolem prstu, využít jejich bezbrannosti, která se momentálně nabízela Jonathanovi přímo pod nosem. Bez manžela, bez toho, kdo určuje v domě pořádek, ačkoliv to Claire přebírala otěže kontroly. V jeho očích mohla být dámou v letech, prakticky jeho matkou, ač pro mnohé muže stále velmi přitažlivou, éterickou kráskou, ale to neznamenalo, že nevyužije její zranitelnosti, aby si nepřivlastnil jejich majetek a spolu s tím i jistou věrnost. Tuto hru nebyla ochotna hrát. V politice tohoto století se orientovala díky intrikám na královském dvoře, nebylo těžké se přizpůsobit menší oblasti, kterou Salem nabízel, vyzývaje její schopnosti k činu. "Lichotky jsou krásná věc, monsieur, ale těmi si mě nezískáte. Stejně jako ničím, co by pobouřilo můj vztah s manželem." Na rovinu přednesená slova, vedená s neochvějnou jistotou podrženou dlaní pozvednutou proti němu ve snaze mu dokázat, že není taková hloupá husička, jak se o ní může smýšlet. Tehdy se vrátí na rty lehký úsměv, sotva patrný, ale přesto pro oko znalce viditelný. "Z francouzského dvora znám podobný typ mužů, jako jste vy. Důmyslné, sledující své protivníky, jejichž místo by nejraději zasedli. Čím blíže moci, tím lépe." Na okamžik přeruší svá slova, natahujíce se po šálku čerstvě doneseného čaje, naznačujíc přípitek než v něm smočí rty s pohledem upřeným na Jonathana. Pro někoho vyzývavé, téměř eroticky podnícené gesto, ale neutrálnost jejího pohledu značila, že o něčem podobném nesmýšlí ani v nejmenším. "Nemusíte se přede mnou obhajovat, monsieur. Není to nutné, pokud z toho vynecháte mého manžela." Podmínka je dána s lehkostí, téměř mimoděk, přesto dostatečně tvrdá a pevně stanovená v podobě hranice, jíž není radno překračovat. Hlas zůstával nadále melodickým, hlubokým jako předtím. Žádná zaznamenatelná výhružnost se v něm neukazovala, ale právě to činilo Claire obvykle jako děsivého protivníka - jakási lehkost a rezervovanost, přesto že si ponechávala milý tón, jakým se obvykle hovoří s přítelem, příbuzným, nikoliv se sokem.
Šálek je odložen, dlaně složeny do klína. "Můj manžel je velmi zaměstnaný a důležitý muž pro budoucnost architektury v této... Téměř bohem zapomenuté zemi. Vkládá sem něco ze své vlasti, dává do ní své srdce. A jsem si jista, že by neocenil politické tahanice, z nichž raději zůstává vzdálen. Mám totiž silné podezření, monsieur, že byste byl rád, kdyby vás podpořil ve vaší kampani stát se správcem Salemu, není-liž tomu tak?" Modré oči se pozvednou v otázce, jež je dobře mířena na toho, kdo o ní smýšlel jakožto o hlupačce. Nebyla hloupá a neměla v plánu takovou být. Navíc... služebné vědí vše, tudíž si snadno dokázala zjistit veškeré podrobnosti, co se šuškaly mezi lidmi, aby si z nich vytáhla to nejpodstatnější. Ještě o maličko víc zatlačí na uvolněnost atmosféry, vybízeje Jonathana k odpovědi. "Možná jste byl zvyklý, že vám ostatní přikyvovali na vaše proslovy o budoucnosti tohoto města, ale vězte, monsiuer, že můj manžel dá na můj názor... Zvláště v tomto oboru. A podpora od nás by pro vás znamenala velký vzestup, když uvážíme, kolik lidí je mu zavázáno. A kolik z nich by se mohlo stát vašimi potenciálními klienty." Nechává tuto myšlenku viset ve vzduchu, dodávaje tak nemálo verzí pro její naplnění. "Sám jistě víte, že k vůdcovství je možná dobrý strach, ale ten se nakonec pokaždé obrátí proti vám. Nebylo by lepší... Si nás naklonit?" Malá udička hozená do jezera s otázkou, zda se chytí. Zda mu dojde, že na tomto poli je velkou rybou a zůstává nevyřčeno, jestli ho dokáže rybář vytáhnout na břeh, nebo to bude on, kdo stáhne rybáře pod vodu.

Potopila ho. Chytila ho za plecia a potlačila do kade s vodou, kde sa mohol akokoľvek metať a motať, no nič by mu to nepomohlo, pretože bola nad ním. Čo už len on mohol zmôcť? Bolo to akoby ste spadli na dno jazera a na hruď vás tlačil obrovský balvan – ste bez nádeje utiecť, a tak môžete len vzdorovať túže po kyslíku, no čo počul, tak tento boj človek nakoniec aj tak vždy prehrá. Mozog môže hovoriť nie, no telo hovorí áno. S hlbokým pohľadom vzdoroval jej chladu, zatiaľ čo mĺkvo počúval všetko, čo povedala...a dokonca veľmi pozorne. Nie je to snobka, to bolo akosi to jediné, čo sa mu v tých chvíľkach dokázalo v mysli utvoriť do formy myšlienky. Nebola to len panička, čo má za manžela bohatého a veľmi úspešného muža, nie, sama mala niekoľko hrstí rozumu a vedela ho aj použiť. Jonathan by ju mohol zasypať lichôtkami, no ona by ich ignorovala alebo by si nadháňala vysoké ego, ale to by jej nezabránilo predvídať jeho myšlienkové pochody a plány bez toho, aby ho v skutočnosti dôvernejšie poznala. Mladého bankára to udivilo, až onemel, a taktiež to v ňom zanechalo hlboký dojem, keď si uvedomil ten talent sediaci oproti nemu. Potom si však uvedomil, že je to žena a vlastné pochabenie, že si dovolil ju obdivovať, sa premenilo na hnev voči sebe, jej, voči všetkým a všetkému, na čo si bol schopný spomenúť. Hry a prázdne reči mohli ísť stranou, kocky boli hodené a na stôl vyložili po jednej karte. Dokonca v tomto umení bola lepšia ako Amélia. Tú si totiž dokázal získať a hoci napokon ona omotala okolo prsta jeho a nie on ju, dokázal jej bodnúť nôž do chrbta, keď sa konečne spamätal. Claire Hardouin-Mansart však nebola tento typ. Videla dopredu a videla do ľudí, chápala ich myšlienkové pochody a poznla ich túžby, hoci ich práve spoznala a do očí sa im pozrela len raz. Ako dlho tu je? Pár dní? A už má svoju sieť špiónov a sliedičov, čo jej šepkajú do ucha. Jonathan zase pocítil to chvenie impozantnosti, no potlačil ho.
„Takže o toto vás skutočne ide? Vaša podpora výmenou za privilégiá a moc?“ Opýtal sa, či skôr iba povedal, vec zrejmú dávno predtým, než to vôbec jasne vyslovila, no i tak to musel povedať aj on. Samozrejme, že chcela toto, veď čo iné by mohla chcieť žena, čo má najlepšie roky dávno za sebou a manžela, čo je večne preč, ale i tak má v rodine hlavné slovo? Jonathan to nepoznal, pretože je muž (chvalabohu za to!), a tak samozrejme stál skôr na strane jej talentovaného manžela než udurdenej manželky. „Nebolo by to snáď platnejšie vo Francúzsku než Novom svete?“ Povedať, že jej ponuka nebola lákavá, by bola lož, no Jonathan vedel, že tak ľahké to nebude, hoci sa to mohlo zdať. Vyznievalo to, že on urobí krok a ona tiež. Tak politika vždy vyznievala, ale medzi tým, čo vidieť a počuť, je mnoho medzikrokov alebo doslova skokov. Jonathan ich robil a určite ich robila aj Claire.

Byl sladký. Jeho rozrušení kolovalo v žilách a viditelně tepalo těsně pod povrchem, hlasité a dožadující se odpovědi, za níž by se měl právo cítit pobouřen. Muži byli v tomto překvapivě jednodušší a bylo snadné urazit jejich ješitnost, shodit jejich pýchu až na samotné dno a přihlížet tomu, jak se pokoušejí prorazit vzhůru, na sladké výslunní, kde jim bývalo tak dobře. Boje o moc zůstávaly za každým rohem, nejen ve Francii, kde se do přízně krále snažilo vlichotit nepřekvapivé množství lidí, hloupě se chichotajících každému z vtipů, jejichž břitkost spíše nudila a srážela inteligenci k zemi pokryté mramorovými dlaždicemi. Zvědavě nakloní hlavu na stranu, sotva s kouskem ublíženosti, na který by každá dáma apelovala, dávaje na obdiv zdrcenou hrdost a postavení válející se v prachu jako ožrala, jemuž selhaly nohy v kolenou a on nemá jak vstát. Nic takového na její tváři nebylo znát. Ani chladná vypočítavost, tolik typická pro intrikářské mrchy. Zbyla jen čirá zvědavost, zda svá slova myslí vážně či nikoliv. "Předpokládám, že jste nepoznal moc žen, jako jsem já, monsieur Shareburg." Lehké konstatování je podáno bez touhy po odpovědi. Cítila z něj, že se stáhl do obranné pozice a neví, zda nebude další hrabivou potvorou na jeho listě. I proto si nechá ze rtů uniknout tichoučký povzdech, trpký nad tímto přístupem vůči ní, ženě, která změnila dějiny, neboť právě ona stála za veškerými drahocennými poklady, jichž si Francie váží. "Z vašeho postoje cítím napětí." I obavy, ale přesně to mu pod nos nevhodí, aby se nezačal rozčilovat a bránit svou hrdost. Naopak - je od ní velmi inteligentní na takové věci nepoukazovat, neboť nehodlá zraňovat jeho ego více než je nutné. To jí však nezabrání se opět natáhnout pro konvici a dolít si horký čaj do poloprázdného šálku, jehož ouško následně uchopí a znovu upije. "Vypadám snad jako žena, která touží stát v popředí?" Možná mohla působit na první pohled jako prostá hloupá naivka, co měla to štěstí a vzala si bohatého, uznávaného muže. Jenže tenhle přelud rychle vymizel v momentě, kdy prve otevře ústa a vysloví z nich věty, jež by nikdo nečekal.
Tentokrát se nenamáhá s odkládáním šálku zpět na stolek, dělící jejich posezení ve formě drobné překážky, jež by bylo neopatrné přeskakovat. Sama raději zodpoví onu otázku, jíž před chvílí vyložila na stůl. "Nikoliv. Můj manžel, pravda, je rád obklopen vlivnými lidmi, jimž se může zavděčit svými stavbami a oni naopak si čas od času vzpomenou na něj, když je potřeba. Ale to neznamená, že toužíme stát v úplném popředí. Asi jste o tom nikdy neuvažoval, monsieur, ale pokud budete toužit získat co největší moc, pak se nesmíte divit, když jednoho dne padnete. Což by byla jistě smutná událost. Tak mladý život by neměl předčasně vyhasnout." Nic z toho neznělo jako výhružka a Claire si dávala záležet, aby nadále mezi nimi kolovala uvolněná atmosféra bez viditelného napětí, které by mohlo způsobit rozepře. Ty nehodlala podnítit, nebyla hloupá. Až teprve nyní odloží šálek na stolek, sama se nabídne, že své návštěvě dolije, pokud s tím bude souhlasit. Viditelně znalá způsobů, jak si udržet hosta v klidu, jak se zdá. "Pokaždé se totiž najde někdo mladší, troufalejší... Nárokující si místo, které mu má, dle všeho, patřit. Chápu vaši touhu, monsieur Shareburg, ale na druhou stranu být druhý nikdy neznamená prohru. Mnohdy se jedná naopak o výhodu, které je třeba využít. Sušenky?"

Nikdy jsem se nedívala na sebe jako na okouzlující, u nás se to tak nebralo, uměla jsem lovit, měla jsem plodné boky a zamilovala se s Hawakaiem, ctila ho jako muže a manžela a milovala jako člověka, hodnoty krásy u kolonizátorů jsou pro mě naprosto neznámé. Lhala bych říct, že se mi neulevilo, James nevypadal jako z těch, kteří zneužijí dívku, ale chtěla jsem si ujasnit kde jsme předem. Nechci ho zranit nebo zabít někoho první den co jsem tu, protože to bych se příliš neuvedla. Když jdeme upravím mu vlasy a on odpoví na moje. "Jako každé z našeho kmene, dlouhé a černé, i když o mých říkali že jsou jako havraní peří, proto i moje jméno...Havraní pírko, ostatní mají trochu dohněda, ale žádná z nás ani muži, nemají tak rudé vlasy jako ty Jamesi.." povím mu a pustím jeho ruku ve chvíli kdy mi ukáže dveře, jiný hostinec, než kam mě vzala moje zachránkyně předtím. vejdu a ovane mě typický vzdcuh, tedy co můžu porovnat od toho druhého. Všichni se dívají, mám na sobě podivné oblečení, přes něj dámskou pelerínu a ještě pánský plášť od jamesa, přittáhnu si ruce k tělu a podívám se na Jamese aby mi řekl kam jít, chci se co nejdřív ztratit z očí, jsem strašně vyčerpaná na to abych dnes někoho konfrontovala. A od zítra musím začít přemýšlet jak splatit dluh Jamesovi, odpracuji si ho ano, ale dlužím mu život stejně jako té francouzce. Byla zvláštné ale jádro mi říkalo, že je hodná, jinak by mě tam nechala.