Město Salem

Mlčky sleduje, jak si muž před ním počíná. Není si jistý, co přesně tam muž hledá. Má sto chutí mu tady tu zbraň nechat a odkráčet bez ní, však on už by si na její místo našel něco lepšího. Ale v Salemu u sebe takové hračky rozhodně nenosí jen vojáci. Když na něj někdo zamíří, než se k útočníkovi vůbec dostane s mečem nebo nožem, může být sám už dávno mrtvý. A možná není zrovna nejmladší, ale pořád jestli má umřít, tak raději nějakou důstojnější smrtí, než hloupou chybou nebo kvůli nedostatečnému vybavení. Nemá jinou možnost, než si odsud něco odnést - ať už novou hračku, nebo tuhle jeho otřískanou, roky používanou pistoli.
Povytáhne jedno obočí a dokonce i uznale přikývne, když mu muž sdělí stav jeho zbraně. Je to tichý náznak naprostého souhlasu - vypadá příšerně a on se o ni nijak nestará. Ví jak, naučil se to už jako mladý, ale když ji nepoužívá, nevidí v tom žádný důvod. Což je samozřejmě hloupost a on si to moc dobře uvědomuje. Jen se prostě nedokáže přimět k tomu, aby si s tou věcí nějak pohrával. Poslouchá verdikt, snaží se pochopit alespoň většinu toho, co je mu řečeno. Vrásky, které se vyrýsují muži na čele, když se zamračí, mu s jistotou prozradí, že je velmi nespokojený. Pravděpodobně se způsobem, jakým je o zbraň pečováno. Nebo spíše není. A tenhle člověk to určitě pozná velmi snadno. Odkašle si, než zareaguje na otázku, na kterou stejně již obchodník musí znát odpověď. Z části proto, aby zamaskoval tichý smích deroucí se na povrch. Odkurvil si zbraň a nechá v tomhle obchodě díky tomu pravděpodobně hodně peněz, možná si ještě vyslechne přednášku o tom, jak je neschopný voják... Ale z nějakého důvodu má dnes i přes to všechno dobrou náladu. Na to, jak nešťastně několik posledních týdnů jeho života vypadalo, je to neuvěřitelný pokrok. "Nemám k ní žádný speciální vztah," přizná s pokrčením ramen, snad i trochu provinile. A to mu párkrát zachránila život, nebo minimálně nějakou končetinu.
Zadívá se muži do tváře, nejistý, zda žertuje či nikoli. Že by mu mohla zbraň shnít? Jemu to rozhodně nepřijde nemožné, zaručeně ne při jeho zacházení s takovými hračkami. Tiše si povzdychne. Opravdu ji potřebuje. "Dobrá, myslím, že si zaslouží vyměnit." Je to prostě nutné zlo. Bude se o tu novou muset asi starat trochu lépe a zacházet s ní o něco šetrněji. Nemá ovšem ani ponětí, co mu může obchodník nabídnout. Kdyby mu nabídl něco, co mu při prvním výstřelu vybouchne do obličeje, dříve než vystřelí to rozhodně nezjistí. Bude tomu muži prostě muset věřit. Což dělá nerad, ale jiné východisko už nevidí. Místní zbrojnice nepřichází v úvahu - pokud ví, nabízí jen dlouhé pušky a ty jsou pro něj značně nevyhovující.

Všude kolem nás to žilo, lidi se hlasitě bavily, pili, jedli a bavili. Všude je to stejný, ale za to tohle město, aspoň zde působilo jako každé jiné.
Proč jsem vlastně zde? Jistě jako každou nadpřirozenou bytost mě to táhne k jinému nadpřirozenu. Možná je nedokážu rozpoznat, jak to uměla baby Lidie.
Odjakživa si mě každý prohlíží, ale i za tu dobu to někdy bylo nepříjemné to však na sobě znát nedám. Přeci jen můj zjev skutečně není normální a koledovala jsem si jím o problémy. Jako bych je neměla po celý svůj zatracený život.
Nepatrně si přitáhnu plášť, sledoval mě déle než je zdrávo a tohle nepatrné gesto mu mohl dát jasně najevo, že vidím, jak zírá. Ale stejně jako mě tento muž nepřestal ohromovat, kopl do sebe další alkohol. To nemůže být možný. Táhne z něj hodně alkoholu, a přesto zde sedí jako by se nechumelilo.
„Hmm to máte pravdu nebo být šílená, že?“ vřele se usměji při své odpovědi, ale proč bych se měla bát, že vlastně umřu znova? Byla jsem mrtvá, místo kde jsem umřela, bylo tu a tam. Daleko.
Někdy zapomínám, že jsem jednou nohou vlastně v hrobě.
„Zdá se, že zde má tady doslova imunitu vůči alkoholu.“ Zmíním, když požádá o další rundu, ale jak se zdálo, jen jedna byla pro něj. Druhá pro mne. „Měla bych odmítnout, ale máte pravdu to nechybí.“ Nejprve jsme váhala, ale nakonec si jej od něj vezmu.
„Ale doopravdy jen jednoho. Mohu vědět vaše jméno?“ byla by přeci jen slušnost znát jej jménem.

„Jo, to je… vidět,“ zamručí už zase trochu zamyšleně s pohledem na chudáka zbraň. „Pokud vás zajímá můj názor, možná by nebylo špatný ji sem tam vyčistit. Je pak míň pravděpodobný, že se na ní něco podělá. Nebo kolik toho bude.“ Ostatně i strhlé pružinky byly občas znamení nedostatečné péče z toho prostého důvodu, že se jejich okolí jednoduše zaneslo a ony tak nemohly fungovat tak, jak měly. Nakonec přitaká, když se rozhodne dost možná pro tu více ekonomickou možnost – nakonec Cain mohl dát tu starou dohromady, ale za dva tři roky se mohla hlaveň stejně roztrhnout kvůli únavě a špatnému stavu materiálu, takže by si výdaje zkrátil o ony dva roky, naopak by však nyní investoval do opravy. Na druhou stranu, Cain nebyl jediný puškař v okolí (ač sám sebe trochu ješitně rád považoval za nejlepšího) a ač občas nevycházel ze zákazníky tak, jak by měl, sic se většinou jednalo o eskalaci osobních sporů, co se připletly do obchodu, neměl žádný zájem o ně přijít a chovat se jako idiot. Třeba tak, že se je bude snažit oškubat víc, než je nezbytně nutné. „Když mi tu necháte tu starou, můžu vám udělat trochu lepší cenu. Ten zámek není ještě úplně marnej, takže ho možná budu moct použít.“ Konstrukce celého zámku se zdála být nepoškozená, kladívko rovněž. Když zbraň rozšroubuje a kovové části oddělí od těch dřevěných, možná z nich ještě někdy vykouzlí nějaký levnější kousek, neb kov byl stále dobrý. Nakonec jeho zbraň položí na stůl, aby si jen letmo s dalším podrbáním na zátylku prohlédl místnost, hledaje vhodnou náhradu. „Hádám, že nepotřebujete nic na okrasu?“ Sic z nich nikdy nebyl zrovna nadšený, dělal rovněž zbraně na objednávku, které si zakládaly spíš na zdobení než na praktičnosti – a také kvůli tomu měly obvykle dražší a náročnější kolečkový zámek, který byl ale v praxi značně nespolehlivý. Sice nepoužíval slonovinu či jiné drahé materiály, jako tomu bylo například na kontinentu, ale také kousky pak stačilo vybavit hezky vyhlížejícím kováním či řezbářskou prací. V této chvíli ale přejde místnost a sáhne po obyčejné křesadlovce, na kterých se neobtěžoval s kováním či řezbou, dřevo je pouze namořené a pečlivě vybroušené do hladka. Nyní je to on, kdo mu první z nich podá pažbou napřed. „Maj trochu delší hlaveň, osvědčilo se mi – cílí se s nimi o něco líp a jsou přesnější. Ta, co jste měl vy, byla v tomhle fakt archaická, takže se nedivím, že vám sedí víc meč. Tahle by mohla být docela přesná zhruba do… hm… padesáti stop? Pro mě za mě ji můžete jít někam stranou vyzkoušet, vezmu slovo vojáka, že mi s ní nezdrhne… Nehledě na to, že vím, kde bych si stěžoval.“ Bylo víc fér předpokládat nějakou čest též u svých zákazníků, když také oni spoléhali jen na jeho slovo.

Neujde mu, že se trochu víc zahalila, nejspíš aby mu naznačila, aby a ní tak nezíral. No, na nějakého gentlmana by to možná zabralo, bohužel on gentlemane nebyl. Možná někdy v minulosti k tomu měl vykročeno, ale jeho život si šel jinou cestou než tím, aby se musel chovat jako gentleman. Tudíž na ní dál nepokrytě zírá, i když teď se omezí na její oči, které mají stejně neobvyklou barvu jako její vlasy. "S těmi vlasy musíte mít kousek od obojího, pak už je jen otázka, co z toho převažuje." Odvětí a lehce pokrčí rameny. U většiny lidí tady v Salemu se dala najít odvaha i šílenství. To nejspíše k životu v tomhle zpropadeném městě patřilo. On sám by nejspíš zešílel nebýt alkoholu, který do sebe kopal ve velkých dávkách, aby ho vůbec pocítil. Uchechtne se, když upozorní na jeho odolnost vůči alkoholu. Nebude jí tu povídat, čemu za to vděčí. Pokud to sama nepoznala, tak sice mohla patřit ke stejně nepřirozeným tvorům jako on, ale nejspíš nebyla nijak extrémně nebezpečná. "Tréninkem se dá získat všechno. Stačí trochu chtít." Odpoví jí a pobaveně se ušklíbne. Když si vezme skleničku z jeho ruky, usměje se. "Skvěle." Přikývne a ťukne svou sklenkou o její. "Miguel Isaac Cortez, zástupce kapitána stráží zde v Salemu, madam." Představí se a vysekne jí menší parodii na poklonu, pak se zase narovná s posměšným úšklebkem na tváři. "A vaše ctěné jméno?" Zeptá se a v hlase je mu znát, jak přehrává a jak podobné zdvořilosti považuje za zbytečné. Když mu svoje jméno sdělí, tak do sebe kopne i tu čtvrtou sklenku rumu najednou. Je to dost silné pití, takže to není pro každého.

Lehce si přešlápnu, jak tak vidím dělá si většinou, co se mu za chce. Takže se rozhodnu to nechat být, už jen protože to není takový problém, i když si neodpustím poznámku: „Jsem ráda, že jsem dneska večer někoho tak zaujala.“ Pravým s úsměvem na tváři, pravda nedokážu se lehce urazit.
Je to tím, že nejsem jako ty bohaté paninky, které se cítí zneuctěny jen pohledem na jejich holou kůži. Svým způsobem, když vás všichni pozorují kvůli svému zjevu, zvyknete si na to, ale ten zvláštní pocit nezmizí nikdy. Je to jako když se v osadách objeví černošští otroci.
„Hmm zní to krásně, ale spíš si myslím, že to bylo unáhlené rozhodnutí.“ Pravím poklidným hlasem. Jistě jsem nemohla říct, proč jsem zde, nadpřirozeno. Věděla jsem, že musí patřit k nim, ale jediné na co se mohu spolehnout jsou jednotlivé rysy ras. „Nemyslím si, že trénink. Tím to nebude.“Škubne mi nepatrně koutek.
Cinknutí skleniček mě vytrhne z mého zamyšlení. Nakonec se rozhodnu, co nejefektivněji zbavit obsahu v ní. Kruci! Bylo to silný, že mi lehce naskočily slzy. „Tohle bylo podpás..“ zamumlu tiše.
Ale rychle se vzpamatuji. „Briana Crowiiv, obchodnice. Stačí Brin. Těší mě.“ Pravím poklidným a přátelským hlasem. *Hmm takže střáž.. Ale, co zástupce stráží dělá zde. Volno?*

Uchechtne se a lehce zavrtí hlavou. "Nemyslím si, že jste zaujala jenom mě." Odvětí a kývne hlavou do místnosti. Sem tam se po ní někdo ohlédne, nebo podívá. Přece jen se nevidí každý den mladá bělovlasá žena. U stařen je to normální, ale u mladých žen rozhodně ne. Byla v Salemu něco jako rarita, těžko říct, jestli je to dobře nebo ne. Jak tohle město znal, tak to bylo spíš na škodu, ale to ukáže až čas. "Unáhlené rozhodnutí? To jste si ty vlasy obělila sama?" Nadhodí a ušklíbne se. Nikdy neslyšel o tom, že by něco takového bylo možné. Možná bylo, jen on se o to nezajímal. Svoje vlasy měl rád takové, jaké byly, takže udělat z nich jejich bílou obdobu neměl v plánu. Navíc by to vypadalo divně. "V armádě se naučíte kde co. Pít, bojovat, ještě víc pít." Odvětí a pokrčí rameny. všichni tady předpokládají, že takhle pije kvůli tomu, co viděl ve válce. Kdyby jen měli tušení, že viděl o dost horší věci než jen hromadu postřílených vojáků, které všechny přežil jen díky prokletí, které na něj uvalila vlastní matka. Sleduje její odhodlání, se kterým do sebe kopne alkohol a při její reakci se zasměje. "Nemůžete pít jako já, když to neumíte." Odvětí a šklebí se. On je na tu pachuť i sílu alkoholu zvyklý, spíš to ani nevnímá, takže kapky slz v koutcích jejích očí jen dokazují, že pro ní to bylo opravdu přes čáru. On jí ale nenutil to vypít najednou. Na její představení přikývne a pousměje se. "Žena a obchodnice, to zní skoro neuvěřitelně." Odvětí a ušklíbne se, pokud jí nesemlel ten mužský svět, nejspíš bude tvrdá.

Lehce poklepu ukazováčkem o skleničky v mé ruce, semknu rty do úzké linky, však náhle se usměji. „Hmm to možná ano, ale řekněme, že některé pohledy jsou opovržlivé, zvědavé nikoliv.. Zkoumavé.“ Nebo taky spíš závistivé jako od té ženy v rohu, jak nepříjemné.
Nakonec odložím skleničku na stůl velice tiše a pohlédnu poněkud zmateně k Miguelovi. Obarvit? Dobře, teď jsem se bavila dobře já. Neslyšeně s pobaveností v hlase zakvílím. Tohle slyším prvně, ale zajímavá teorie. „Hmm ano unáhlené, bezmyšlenkovité. ikoliv, s těmito vlasy jsem se narodila. Rodiče říkají, že to je požehnání od bohů, že jsem se narodila v den stvoření jedno z nich přímo na úplněk. Jiní říkají, že to je prokletí, také prý ze strachu vlasy zbělají. Jsou různé povídačky o tom jak k nim přijit, ale já s tímto žiju odjakživa.“ Pokrčím nad tím rameny, přičemž se mi pár pramínku vlasu sklouzne po rameni.
„Spíš jsem neočekávala, že pijete tak silný. Ale není se čemu divit. Myslím si, že vypít takové další dvě skleničky a měla bych dost.“ Zazubím se, ale jedno vím jistě. Neskočím mu na to, že tohle ho naučí armáda či život, tohle bylo dost silné a co víc, jak se tak divám na jeho stůl vypil toho při tolik, než aby takto mohl poklidně si povídat smyslu plně. Ale nehodlala jsem to řešit, jen přikývnu hlavou, že chápu.
„Pár let jsem si myslela, že zůstanu na samém dně, ale naopak obchody krásně zkvétají. Jsem na ně hrdá.“ Nemohla jsem se přeci nechat zostudit, tam kde jsem žila museli ženy prokázat svou sílu.

"Každý člověk je nějaký. Nevyberete si a tady je závist a opovržení stejně běžné jako to, že Slunce vyjde na západě." Odvětí a ušklíbne se. Zkrátka to tak bylo. Vždyť kolik lidí uhořelo na hranici jen proto, že jim někdo záviděl, že měli něco, co nikdo jiný ne. Bylo jich hodně a většina jich prošla přes stráže, kteří je zatýkali a vyslýchali. No, nebyla to vždycky sranda. A ne vždycky to bylo spravedlivé, ale na to se pak nikdo neohlížel. Při jejím vysvětlování jen lehce pozvedne obočí. Jistě, existovalo by pro to spoustu vysvětlení, ale jeho upřímně nijak extrémně nezajímalo, proč jsou její vlasy bílé. To byl její problém a boj, ne jeho. "Pijou to tu všichni." Upozorní jí lehce a mávne na hostinského, který mu podá další dvě sklenky. Jednu nabídne Brie, ale je její volba, jestli si jí vezme nebo ne. Nutit jí do toho nebude, přinejhorším nebo pro něj vlastně přinejlepším to vypije sám. "Ne každý je na podobné pití stavěný. To alespoň ukáže, jak tuhý máte kořínek." Odvětí a ušklíbne se, přičemž čeká, jestli si vezme nabízenou skleničku. Klidně si může myslet, že jí chce opít. Jistě, pak by možná bylo jednoduší jí svést a že by na ní bez šatů nebyl nejhorší pohled, ale volba byla její. Sama řekla, že dalších pár skleniček by jí položilo, takže se mohla rozhodnout sama. "Je zajímavé, jak život dokáže představit, což?" Nadhodí a kopne do sebe svou skleničku, načež se ušklíbne. Ne snad nad chutí alkoholu, ale spíš nad zajímavostí a překvapeními života.

Ano také jsem si toho všimnula, že je to na denním pořádku, ale každý si v dnešní době snaží nahrabat co nejvíce, ale tady to stálo o to se neplést někomu jen tak do cesty. Doopravdy jsem byla teď vděčná, že jsem jednou nohou v hrobě, už jen protože, takové věci by mě možná už dávno stály život.
Všichni? No možná to j pravda, ale doopravdy mi to přišlo silné aspoň po chuti. Moje chuťové pohárky to braly jako bránu do pekel, ale to teprve nastalo v hrdle, kde se rozlilo velké horko. „ Myslím, že dnešní setkaní Migueli se mi stane snad i posledním.“ Pravím pobaveně a nakonec se chvíli rozmýšlím a vezmu si nabízenou skleničku, ale tentokrát jsem si počínala velice opatrně. „Tohle je poslední rozumíš, spíš to vypadá, že mě chceš oddělat a zahrát někde za městem.“ Zakřením se. Co když je to pravda? Hmm tak aspoň budu mít dalšího krásného vraha na listině.
Vtipné.Jak se zdálo, tentokrát je tu Mig, ten co se tu začal šklebit jako první v pořadí. Lehce zahýbu tekutinou v mém pohárku, která se pohne ze strany na stranu. „Hmm, proč vlastně mladík jako ty zůstává v Salemu?“ optám se poklidným hlasem. No možná krapet ze zvědavostí, která byla uschována pod neutralitou.

Zasměje se a lehce zavrtí hlavou. "Copak jsme tak příšerný společník? Nebo nedokážete udržet krok s mým pitím?" Zeptá se a lehce pozvedne obočí. Ne, že by to bylo něco mimořádného. I největší ochlastové v tomhle městě s ním neuměli udržet krok. Nebylo to žádné překvapení, když na své straně měl dost velkou výhodu. Bohužel o té tu moc lidí nemělo tušení. Možná jen ti, co byli stejní jako on, ale moc jich tu zatím nepotkal. "Tak to pozor, já jsem tu od toho, abych lidi chránil, ne je někde zahrabával. To je práce pro někoho jiného." Upozorní jí a zazubí se na ní. Opravdu nemá v plánu jí někde zahrabat, ovšem našlo by se pár věci, ke kterým by opilá mohla být svolnější. "Protože má mocné nepřátele?" Nadhodí a lehce pozvedne obočí, záleží jen na ní, jestli mu to uvěří nebo ne. Jen těžko by své dva nevlastní bratry mohl považovat za nepřátele, ač s nimi neudržoval zrovna přátelské vztahy, ovšem Salem pro něj byl tak trochu bezpečným místem, které bylo daleko od rodného San Diega, kde jeho bratři žili. Tedy co věděl. Možná se přestěhovali, nebo po něm teď jdou. Objedná další dvě skleničky, i když mu jasně řekla, že další si nedá. Přece jen na ní nebude tlačit, ale proč by jí nenabídl. Lehce se k ní skloní a dá jí za ucho pramínek vlasů, který jí předtím spadl. "V tomhle městě jsou horší věci než vrazi." Zašeptá k ní tiše a usměje se. On sám je jednou z nočních můr, kterými rodiče straší své děti, aniž by věřili, že existují. Přitom si v poklidu chodí mezi nimi a jen o úplňku se odhaluje jejich pravá podstata. Bohužel vlkodlaci jsou jen špičkou ledovce.

Zamyšleně si poklepu ukazováčkem na rty, špatná společnost? Pití? Dobře teď mě dostal. „Hmm myslím si, že jste velice zajímavá společnost, ale jakýkoliv špatná. Spíš to bude tím pitím, kdo by s vámi držel krok si jen podepíše rozsudek: bolest hlavy a nevolnost k tomu.“ A to jsme myslela z celého srdce, ale neubráním se širokému úsměvu, možná bylo nezvyklé vidět se někoho tak moc usmívat, ale to jsem byla já. Zářivá jako sluníčku v jakékoliv situaci.
Nemyslela jsem si, že se zde tak dlouho zdržím, ne že by mi to vadilo, ale přeci jen jsem zde poutala dosti pozornosti. „Jestli tak moc rád pijete, to abych vás pozvala k sobě na sklenku Whisky.“ Pravím mile, jistě svoje obchody měli výhody. Jako třeba zajímavé zboží. „Nepřátelé..“ zamumlu krapet tiše, ale nikoliv nijak zaujatě, jistě že je má každý, ale u Miga mě to nijak nepřekvapuje. Obzvláště při jeho postavení.
Ještě mi zbývala půlka skleničky, ale jak se zdálo Mig se nijak nepáral se svým pitím naopak se jej jedním lokem zbavil jako já na začátku, ale to nebyly dobrý nápad. Aspoň ne pro někoho jako já, která piju jen příležitostně. Nakonec se, přeci jen neztrácím čas a piji i zbytek.
„Kolik je vám Migueli, pokud nevadí, že se tak neotesaně ptám.“ Možná to bylo krapet přes čáru netuším, něco jako vést společenský rozhovor bylo někdy obtížné. Nebylo to jako debatovat o obchodu.

Ušklíbne se. Jen těžko by sám sebe popsal jako zajímavou společnost, i když možná by se za ní opravdu dal považovat. "Je to jeho osobní a svobodná volba. Nikoho nenutím se mnou pít, jak jste si jistě všimla." Pronese a kopne do sebe i druhou sklenku, kterou původně objednal pro ní. Proč se s tím párat. Tahle dáma si zřejmě všimla, že pije často a zdejší obyvatelstvo to vědělo už hodně dobře. Mělo s ním své zažité. Bylo až s podivem, jak se na něj pořád usmívala, ale očividně to k ní patřilo stejně jako k němu alkohol nebo posměšný úšklebek. "To zní jako zajímavé pozvání, které by byla chyba odmítnout." Pronese a tentokrát se vesele usměje. Který alkoholik by taky nebyl nadšený vidinou kvalitního alkoholu zdarma? Navíc když k tomu připočteme společnost krásné mladé dámy. Na její zopakování slova nepřátelé už nereaguje. Očividně se na to už doptávat nebude a on se v tom rozhodně rýpat nehodlá. K čemu by mu to taky bylo. Vyprávět jí tu svoje bolístky? Na to ho neužilo, raději něco podobného zahnal pitím, i když ten v jeho případě nepomáhal tak, jak by si někdy přál. "Neotesané by to bylo, pokud bych se já zeptal vás. Je mi dvacet osm. Na váš věk se ptát nebudu. Hádám, že budete mladší než já." Odvětí a věnuje jí rychlý úsměv. Sice se občas uměl chovat jako hulvát, ale zase až tak hluboko nikdy neklesnul. Třeba se k tomu časem dostane, ale zatím si některé limity ještě ponechal.

„Zmínila jsem se snad, že mě nutíte?“ usměji se upřímně načež se zatvářím poněkud tázavěji, než- li je třeba, protože nejsem tip člověka, co by dělala něco z lítosti nebo jen z rozmaru. A už vůbec ne blázen, abych se pustila do výzvy v pití s někým jako Mig.
Je ještě zázrak, že si lid nevšimnuly, jak nezvykle moc toho tento muž vypije. Měl by být opatrný, pokud na sebe jednoho dne nechce upoutat pozornost jiných bytostí a že já byla jedna z nich, ale jedna z těch neškodných, které nenapáchají kolik škod. „Také si myslím, ale jsem ráda, že neodmítnete.“ A že to myslím vážně, dlouho jsem nestrávila nějaký čas v poklidné společnosti až by se to týkalo obchodu.
„Hmm možná trošičku, ale nejsem jedna z těch dámiček, co se urazí.“ Naznačím prsti maličko, ale pak propluji kolem něj přímo k hospodskému, kde mu zaplatím dluh a ohlédnu se přes rameno. „Tak můžeme jít?“ optám se jej, ale jak se zdálo i tento muž uměl v sobě vyloudit špetku slušnosti, když si myslím, že se mu to ted hodilo v hod. Snažil se, to mne těšilo a také stačilo.
Nakonec se rozejdu ke dveřím ani nečekám, zda mne vlastně následuje. Když vyjdu ven chladný vítr mě zachvátí a já se zhluboka nadechnu. Bylo tam příliš teplo, zapomněla jsme úplně, že sem si po celou dobu nesekla svůj plášť.
Málem mi uniklo, že mi ani ne před chvíli schoval volný pramen vlasů za ucho. *Nepostřehl, že mám studenou pokožku?* pomyslela jsem si.

Promne si zátylek. Puškařovo doporučení je spíše výtkou, nemusí se příliš namáhat, aby to poznal. To gesto by se možná dalo považovat za rozpačité, ale takový pocit není vojákovi už dlouhá léta příliš známý. "Já vím. Pokusím se," slíbí s povzdechem. Je to totiž jediná věc, kterou opravdu může slíbit - že se pokusí. zda to opravdu udělá či nikoli, tady už si taky jistý být nemůže. Dobrá motivace pro něj ovšem zajisté budou ty peníze, které tady nechá. Když už si koupí novou hračku, aby by se opravdu o ni měl začít starat trochu lépe, než tomu bylo doteď. S návrhem na koupi úplně nové tedy neváhá. Ovšem zaujme jej nabídka lepší ceny. Čekal by, že jako skoro každý obchodník tady v Salemu se jej i tento muž pokusí obrat o peníze, jak jen by to bylo možné. Rozhodne nepočítal s nabídkou odkoupení zbraně, především tedy kvůli tomu politováníhodnému stavu. Ale pokud v ní puškař vidí nějaký potenciál, prosím. Obchod je mu najednou mnohem sympatičtější. Je mu jasné, že by se nejspíš v nějakém jiném docela ochotně nechal obrat ve věcech, kterým tak úplně nerozumí. "Je celá vaše," přikývne tedy bez váhání a hodí poslední pohled na ošoupanou pistoli, která mu, i přes jeho menší odpor k ní, několikrát zachránila život. Na památku ji nepotřebuje, nemá příliš velké sentimentální sklony.
Zavrtí hlavou, ačkoliv je jeho odpověď dopředu docela jasná. Ani trochu mu nezáleží na tom, jak zbraň bude vypadat. Je si ovšem vědom toho, že to zdaleka není samozřejmost. Spousta nižších a vyšších šlechticů si nechává dělat zbraně na objednávku jen proto, aby jim pak sloužily jako doplněk a nikdy nebyly využity. Je to pak obrovská škoda potenciálu dobrého puškaře. Podle něj naprosté mrhání drahocenným časem. Podobně jako obchodník, i on se rozhlédne po místnosti. Jeho pohled přivábí pár zbraní, ale do výběru se nijak nevměšuje, pouze následuje. Trochu si upraví zimní plášť, aby mu nepřekážel a vezme si od obchodníka první zbraň. Je to zvláštní, držet v ruce pistoli, která není tak otřískaná jako ta jeho. Dokonce vypadá, že se nerozletí při dalším výstřelu. Je větší, delší než ta, kterou používal doteď. Ale ta určitě s přesností nedostřelila na padesát stop. Vrásky na čele prozrazují, že se soustředí a přemýšlí, ani si neuvědomí, že se mračí. Pootočí se, zkusmo s ní směrem k podlaze zamíří, zatímco stále poslouchá slova obchodníka. Není příliš velké překvapení, že ho klidně nechá se zbraní na zkoušku odejít. Kdyby se s jeho zbožím nevrátil, už by v životě nemohl naklusat do práce. Stačila by jediná stížnost, jediné zpochybnění čestnosti Salemského vojáka, a měl by po srandě. Navíc ale není zloděj a je-li obchodník čestný, pak by měl být čestný i jeho zákazník. "Nemám zapotřebí cokoliv krást," zamručí potichu, skoro jako kdyby ta slova byla vyřčena jen omylem v zamyšlení a nebyla věnovaná obchodníkovi. Tiše si povzdychne. "Nevím... Přijde mi strašně lehká," přesune svou pozornost konečně na muže, který se ujal jeho přání v tomhle obchodě. Nedokáže si představit, že by se měl bránit něčím, co sotva cítí v ruce. S trochou štěstí by mu při neopatrném tasení vylétla někam pryč a bylo by po srandě. "Pochybuju, že bych si na to ještě stačil zvyknout." Než by bylo pozdě...

"Ani slůvkem." Ujistí jí a ušklíbne se. Také jeho slova nemířila výslovně na ní. Myslel to tak nějak obecně. Nikdy nikoho nenutil, ale nakonec stejně to, že skončil někdo pod stolem svaloval dotyčný na něj, že ho nutil s ním pít, i když na tom tvrzení nebyla ani špetka pravdy. "Vidina dobré whisky a okouzlující společnosti by nalákala každého muže." Odvětí a věnuje jí pobavený úšklebek. Jeho obzvlášť, když to byly dvě věci, které měl na tomhle světě asi nejraději. Nebo spíš dvě věci, které o donutily nějak přežít válku, jeho prokletí a vlastně většinu jeho života. Zasměje se, když naznačí, že jeho otázka na její věk by byla neotesaná jen maličko. Stejně nemá v plánu jí pokládat. Bude mladší než on a kolik jí je přesně, to vědět nepotřebuje. Vzhledem k tomu, že je obchodnicí, tak nebude zas tak mladá. Když zaplatí a zeptá se, jestli můžou odejít, zaplatí i svojí útratu, která není zase tak malá, ale vlastně to u něj není nic neobvyklého, pak se vydá za ní. Pro jeho smysly je vítaná změna, že je zase na čistém vzduchu, i když těžko říct, jestli pach města je lepší než pach hospody. Nejlepší to bylo stejně v lese, ale tam se teď zase nějakou dobu nepodívá, tedy ne jen tak. Zase až vesele o úplňku. Schová si ruce do kapes u kalhot a shlédne na bělovlásku vedle sebe. "Tak mě veďte, kde bydlíte bohužel netuším." Pronese a mrkne na ní. Vypadá to, že tahle služba by nakonec nemusela skončit tak špatně jako některé ostatní. Ne, že by považoval opití v hospodě za špatný konec, ale tohle vypadalo jako větší zábava.