Město Salem

Když se ho zeptá na rodinu, zarazí se. Netuší, proč jí to zajímá a nějak se mu ani nechce odpovídat. Kdykoli se řekne rodina, on si představí tu partičku zlodějů, se kterou žije v lese. Svého nejlepšího přítele Petera, který, ač se mění o úplňcích v krvelačnou stvůru, je pořád stejně otravný a bláznivý jako vždycky byl. Honey, která je vlastně svým způsobem taky drží pohromadě, i když si to nerad připouští. Není takovým lepidlem jako Peter, který je vlastně dal všechny dohromady, ale je členem skupiny, bez kterého už by to nebylo stejné. To ale bez nikoho z nich. Pak je tam ten blbeček Shawn, který ho jako jediný dokáže vyprovokovat k soutěživosti a občas ho i naštve, protože ho prostě porazí a dává u to dost často sežrat. Kdyby měl bratra, jejich vztah by byl asi takovýhle. Liam je bláznivý a neustále jim všem dělá problémy. Je přínosem, ale občas za to ty nervy, které z něj mají, nestojí. Taky je to jediný člověk, který dokáže Shawna naštvat tak, aby ho okřikl. A pak je tam Ghulam. Je asi takovým okrajovým členem, i když ho všichni přijali, je zvláštní mít ve své skupině otroka. Usměje se, tohle je jeho rodina, ač by to mohl někdo vyvracet. Žena, která ho porodila, si u něj nikdy nezasloužila oslovení mami. Nechovala se jako jeho matka, tak proč jí tak oslovovat. Neviděl v tom ani ten nejmenší smysl. Jennifer se vždycky starala jen o sebe, aby měla dost peněz od všech chlapů, se kterejma chrápala. "Záleží na úhlu pohledu." Odpoví jí, protože se jí nechce svěřovat se svým životem, navíc jejich parta byla proslulá. Nebylo by pro ní asi složité, aby si spojila skupinu zlodějů a Děti lesa, po kterých se ještě před rokem aktivně pátralo, protože přepadávali vozy plné peněz či nějakého zboží.
"Ne ale ve stejném smyslu jako zloději." Odvětí s klidem a pousměje se. Zloději dokázali odhadnout jak cenu zlata, tak i určit komu bude nejsnazší jí prodat. Kdo bude mít nejmíň otázek a zaplatí požadovanou cenu. Hodně lidí si myslelo, že schopnost zlodějů spočívá jen v tom, aby nenápadně obrali nic netušící občany, ale šlo i o to, jak dobře dokázali odhadnout, kdo bez otázek odkoupí jejich lup. Ne vždycky měli totiž štěstí, aby kradli měšce. Náhrdelník schová do kapsy a podívá se na ní, jak nejspíš zapaluje svíčky, i když netuší, k čemu jí tady v pokoji budou. Když ale jednu popadne a znovu ho chytí za ruku, lehce pozvedne obočí. "Když máme světlo, proč mě pořád držíš za ruku?" Zeptá se a podívá se na ní. Raději ale začne věnovat pozornost jejich cestě, protože to, že se nezabili cestou nahoru bez světla neznamená, že se to nemůže stát cestou dolů se světlem. Dorazí do kuchyně, kde ho nechá nějakou chvíli samotného. Teď, když je tu světlo, rozhlédne se po místnosti. Je jasné, že je to tu o dost lépe vybavené než v jejich chatce. Přeci jen vyšší třída. Ušklíbne se a promne si obličej rukama, přičemž nevyhnutelně zavadí i o začínající strniště. Měl by si někde sehnat nějakou břitvu, jinak bude za pár týdnů zarostlý až to hezké nebude. To se teprve bude moct vydávat za lesního muže. To už se ale vrátí dívka i se surovinami a jeho pošle zapálit pec. Protočí oči v sloup a sebere dřevo, které naskládá do pece, načež najde zápalky a dřevo zapálí. Pak se postaví ke dveřím a založí si ruce na hrudi. Začne dívku sledovat a v myšlenkách se snaží přijít na to, kdo to je, protože rozhodně nemá zničené ruce od práce, kterou by jako služka musela vykonávat. Že by to byla sama šlechtična z tohoto domu? Ale proč by se převlékala do úboru služky.
Z jeho úvah ho ale vyruší to, že jídlo je hotové. Sedne si tedy ke stolu, který v kuchyni je a pustí se do jídla. Kuřecí a brambory. Kdy naposledy jedl něco takového a navíc i dobrého. Jídlo v hostinci se s tímhle moc srovnávat nedá. Tam vaří samé hnusy. Sice jí rychle, ale nejí jako prase. Z nějakého důvodu je Honey vycepovala k tomu, aby jedli aspoň slušně. Etiketu neuměla, ale nelíbilo se jí, když do sebe cpali jídlo jako prasata u koryt. Celou porci sní vcelku rychle. "Musím uznat, že to bylo lepší jak v hostinci." Poznamená a jak si to přebere je na ní. Víc rozebírat to nehodlá.

Byla vyděšená sama ze sebe. Netušila, co to do ní vjelo a co to vlastně udělala. To nemohla být ona, vždyť ona měla být rozumná a nedělat hlouposti. Vždyť se měla vdávat pro Kristovy rány. Ale pravdivou pravdou bylo, že ona nechtěla být rozumná a ani nebyla naštěstí, ona byla prostě obyčejný snílek, který rozhodně nesnil o domluveném sňatku. Možná proto Benjamina políbila, ale možná to taky nebylo jen proto. Tak či onak, se chtěla prvně dostat pryč, ale potom ji chytil a jak už skoro stála, zase ji stáhl k zemi a políbil ji. To jak se prvně částečně bála, že se na ni bude zlobit a nebude jí chtít ani vidět, byla asi značně přehnaná myšlenka. Ale stejně nečekala, že by ji políbil nazpět. Vlastně byla stejně vyjukaná jako on, když políbila ona jeho, ale nedal jí moc času, než ji políbil znova. To už byla o něco klidnější, méně překvapená a chtěla ho. Zapletla mu prsty do vlasů a oplácela mu polibek dokud se neodtáhl. Potom už jen sledovala, jak pochoduje sem a tam a mluví něco nesrozumitelnou řečí, kterou asi nikdy předtím neslyšela. Vůbec nevěděla, co právě říkal, jen mluvit hrozně rychle a vypadal tak zmateně a vykolejeně, ale přesně teď se cítila teď i ona. Koukala na něj s vytřeštěnýma očima, ale asi z úplně jiného důvodu než on. Vlastně ani nevěděla, proč tak vyšiloval. Ne, že by to netušila, ale furt tady byla šance, že to mohlo být kvůli něčemu jinému, než té puse. Ale potom najednou přestal ve vyšilování a zakryl si pusu rukou. "Benjamine?" Ani to nestihla doříct a on už běžel k lesu. Rychle se zvedla, ale byl hrozně rychlý. Neměla by šanci ho dohnat, vlastně by neměla šanci ho tam ani najít. "Bene!" Doufala, že by třeba mohlo její volání dolehnout až k jeho uším, ale to by asi stejně marné. "Počkej..." Bylo podivně bolestné vidět, jak od ní běží pryč a nechává ji tam napospas osudu. Vlastně... Teď byla sama. Sama na místě, kde to neznala a byla už tma jak v pytli. Sic se jí nechtělo, musela jít domů. Čekalo jí vymýšlení způsobu, jak se nepozorovaně dostat do domu a když už, tak vymyslet výmluvu, co dělala v tuhle hodinu venku. Takže po chvíli zírání směrem, kudy běžel, se nakonec rozhoupala a chťe, nechtě se vydala domů. Ale místo vymýšlení výmluv a tajných cestiček, měla hlavu stejně plnou Benjamina a myšlenek, točících se okolo toho, co se stalo a proč odběhl pryč.

Bylo to zvláštní, jak všichni koně ve stáji nespokojeně pohazovali hlavami a tvářili se tak moc nespokojeně. Adam tomu nerozuměl, ale Gaiä po zavření do boxu značně změnila své chování a jen vytahovala hlavu a s přitisklíma ušima hleděla po muži venku. Adama to poněkud znervóznilo. Jeho kobylka se většinou takhle nechovala a teď z ničeho nic.. bylo to zvláštní. Ten muž musel páchnout divně. Ale vždyť se plašila už předtím, než se dostal dost blízko na to, aby si ho Adam všiml. I když byl vlastně otočený zády. Takže možná byl blíž, než se zdálo. Kdo ví. Tiše si muže měřil a rozhodl se to brát pozitivně. Prostě se na něm Gaie něco nezdálo, což neznamená, že to není dobrý člověk. Některých kožoměnců a nebo vlkodlaků se koně taky báli a mohli být sebehodnější. Mohl by být něco z toho? napadlo Adama, ale pak potřásl myšlenku - o nadpřirozenu věděl, dokonce se s pár nadpřirozenými setkal. A většinou to byla přátelská setkání. Adam se vlastně docela vyhýbal agresorům. Tedy, ne že by to snad dělal schválně. Prostě se to dělo. Tedy, krom svého předchozího pobytu ve velkém městu. Ale to bylo neštěstí, ve kterém byl zcela nevinně a naneštěstí se vyřešilo útěkem z vězení. A to se mi tam tak líbilo... napadlo ho. Ženy byly divné a bláznivé - ztěžovaly život. Byl rád, že za pobyt tady si ho žádná nevyhlédla. I když na druhou stranu, měl rád přítomnost jemného pohlaví. Ženy měly něco do sebe - a teď nešlo o tělesné požitky. Prostě to byly příjemné společnice.
,,Asi ano. Ale je to zvláštní. Většinou se takhle neplaší. Asi na vás ulpěl nějaký pach, co se jí nelíbí," jen se bezstarostně usmál. Pak se zamyslel. ,,Hm... asi ne, jen vím, že spousta lidí teď mluví od vinobraní. Od doby, co sem připlula ta divná loď se nic nestalo. Našli prý ve vodě mrtvolu," oklepal se. ,,Byl to nějaký místní strážník. Chudák. Kdo ví, co se mu tam stalo," soustrastně se na chvilku podíval na nebe a pak vdechl a věnoval mu úsměv. ,,Jinak nic špatného. Pouze to vinobraní. Ani nevím, jestli tam půjdu," dodal zamyšleně. Pak trochu překvapeně zamrkal. ,,Promiňte, nechci vás zatěžoval svými malichernými myšlenkami," znovu mu věnoval úsměv. Co bylo zvláštní, všechny byly pravé a žádný příliš křečovitý nebo hraný. Adam se prostě rád usmíval. Bylo to jako jeho vizitka - úsměv.
Moc ho to neuklidnilo, ale kývl. ,,Pokud budete chtít, doprovodím vás," řekl, protože nezněl a ani nevypadal přesvědčeně. A hlavně nebyl přesvědčený. Navíc, svoje dnešní práce měl hotové, takže měl prakticky vzato volno. A protože to vypadalo, že se brzy rozprší, ani to neviděl na to, že by jen na vyjížďku, takže by se jen nudil ve stáji. Možná by dovyčesával Gaiu, ale pak by měl volno.

Pohodila pobaveně hlavou. Jistě, nechtěl jí to říct, ne že by se divila. Mohla by podle toho zjistit i něco, co by nechtěl, aby věděla. Phoebe sice neměla zdání, co by podle toho mohla zjistit, ale bylo jasné, že i tak by je nechtěl ohrozit. Nemělo cenu mu říkat, že nikomu nic neřekne, že je neohrozí. To, že byla jedna černá ovce neznamenalo, že každý to hned pozná a vylije jí srdce. Navíc by se ani nedivila, kdyby vypadala velice podezřele. Zkrátka a jednoduše se divně chovala, ale bavilo ji to. Z nějakého důvodu by mu asi nebyla schopná říct pravdu. Cosi ji brzdilo. Možná šestý smysl? Nejspíš ano. Netušila, co by pak dělal. S velkou pravděpodobností by mu to bylo jedno a pokračoval by dál, jako doteď. Musela se nad tím uculit. Ten kluk byl příšerný suverén a ona se nemohla zbavit pocitu, že kdyby oni dva měli v tomhle soutěžit, vyhrál by. Netížila ho žádná etiketa ani nic jiného. ,,Je jedno, jaký je úhel pohledu. Musí to být pěkné. Máš malou sestru?" otočila po něm pohled, i když neviděla nic jiného než tmu, protože její oči jí to nedovolovaly. Malá sestra, bylo by to hezké. Musela by ji učit, jak vyšívat a podobné blbosti. Tedy... ne že by Phoebe snad vyšívat mohla a někdy ji to bavilo. Vždycky nadšeně sledovala, když nějaká z jejích tetek vyšívala a přitom jen zaznamenávala do plátna ošklivé kletby. Mělo to své kouzlo - doslovně. I ta nejnevinnější věc se mohla zvrhnout v krvavou a krutou hříčku, která naprosto pohrdá vším, čím pohrdat lze. Phoebe kletby splétat neuměla, ale dokázala si představit, co by se asi tak stalo, kdyby nějakou někdy uvolnila. A nebo by dopadla na její vlastní hlavu. Nechutné. Trochu se ošila. A navíc... ona sestru měla, i když asi ne mladší. A kdyby, tak možná jen o pár měsíců a navíc jen na půl. I když by raději řekla, že vůbec ne. Ten člověk byl nic. To i ten démon v něm jí byl větším otcem. ušklíbla se, když si vzpomněla na výraz toho egoistického, temného stvoření. Zajímalo ji, jak se má a jestli už vyvraždil alespoň půl rodiny. Ze srdce mu přála, aby se to povedlo co nejdříve.
,,To zní logicky," uznala. ,,Takže zloděj pozná, co by mohl ukrást a co naopak není dobrý nápad krást? Takhle pracujete?" zeptala se na přímo a trochu naklonila hlavu. Nikdy se o zloděje nezajímala, takže je brala jako chlapíky, co chodí po náměstí a kradou měšce. A pak samosebou za ty, co vykrádají domy, ale to bylo zase něco jiného. Ti byli jako tenhle zloděj. Rozhodně ne elegantní, šarmantní, ale charizmatičtí. Alespoň by to řekla. Jeho hlas byl příjemný, ale obličej neviděla, takže to nemohla posoudit. Ale tenhle příjemný hlas s kapkou prohnanosti určitě nemohl patřit k ošklivé tváři. Phoebe hodně hlas dala a když jí nesedl k obličeji, prostě mu nemohla uvěřit. Když vidíte obličej, hlas máte vždy nějak nastavený - myslíte, že bude roztomilý a nebo naopak hluboký. Ona to vnímala stejně, ale naopak. A ke svému překvapení se i většinou trefila. Musela se nad tím tiše ušklíbnout a pak dlouze vydechnout. ,,Nechci to tu podpálit a kdyby něco, tak se aspoň mám o co zapřít. Zní ti to logicky?" odpověděla pobaveně. Fakt, že moc dobře neviděla ani s tímto světýlkem, ten vynechala. Když si bude hodně všímat, asi brzy pozná že něco není v pořádku, ale teď to neřešila. Prostě to brala tak, že si hold hošánek bude muset zvyknout na občasné osahávání rukou. A tečka, nic s tím nenadělá.
Když ji poslechl a zapálil v kamnech oheň, musela se vítězoslavně usmát. Byl to skvělý pocit. Poslechl ji zloděj, co se jí vloupal do domu! No, byl to docela divný vtip... Co udělá zloděj, když mu šlechtična řekne, aby ho zapálil? Zapálí ho! Ne, to nebyl ani okrajově vtip. To byla pitomost. Za nějakou dobu už sledovala, jak se cpe. Nejedl jako totální idiot a nevzdělanec z nižší třídy, takže měla ten pocit, že ho to někdo musel naučit. Zazubila se a i tak spokojeně sledovala, jak se krmí na jídle, co mu udělala. Měla z toho takový docela příjemný pocit. Někdo ocenil její 'práci'. To nestávalo pořád. Jako všechny šlechtičny slyšela krása tamto, elegance semhle a to, jak se tu cpal, jí dělalo o hodně větší radost než ty vynucené lichotky z vyšších řad. Pak se tiše zachichotala. ,,To jsem skutečně ráda," pronesla od srdce, s pýchou v hlase. Pak si odkašlala. ,,Nu... ehm... jsem Phoebe. Jak se jmenuješ ty?" napadlo jí dobré se konečně představit. Trochu nervózně se na něj usmála. Nejspíš jí ani neodpoví - což by ji mrzelo. Ráda by znala jméno člověka, co jí dal poklonu ohledně jejího jídla.

Na dnešní den se Agness domluvila s takzvaným Benjaminem na doučování angličtiny. Sama nevěděla, proč to dělá, připadala si jako nějaká charita. Ten kluk vypadal na první pohled podle oblečení jako nějakej cirkusák, nebo žebrák, ale uměl číst, což se Agi nějak nezdálo. Každopádně jí dokázal pěkně vytočit a vyprovokovat a možná právě proto si tedy řekla, že to s tou jeho angličtinou zkusí. Teď na něho čeká v hostinci, u sebe korbel piva a knihu. O to, že by si jako pravá dáma měla dát spíš víno a to ještě ve společnosti muže, se nezajímala. Už dávno pochopila, že se stane terčem pomluv, i kdyby pila vodu. U popíjení si pročítá Shakespearova Hamleta, jehož tématika jí náramně připomínala salemské počasí v posledních dnech. Chmurné a tragické. Semtam od knihy vzhlédne, aby se ujistila, že se Ben ještě neukázal. Nerada by, aby jí čmajznul knížku podruhé. Sice by jí protentokrát nemohl vyhrožovat, že ji hodí do studny, jenže on by si beztak zase něco vymyslel.

Bylo zvláštní, jak moc rychle od Jasmine vypálil. Dokonce si tam zapomněl i košili a kdyby neměl boty nazuté, tak by tam nechal i je. Ne že by po lese pobíhal vždy jen obutý, ale při tom jeho dlouhém běhu by to v tom jehličí a větvích asi nebylo moc dobré. Ten večer zůstal doma a na žádný dobrodružný výlet se už nepodíval. Místo toho si k sobě do pokoje vzal malou Molly a přečetl jí nějakou pohádku z její oblíbené knížky. Jakmile usnula, tak ji opatrně odnesl k ní do postýlky a sednul si k oknu. Sledoval klidně oddechující holčičku, jak bezstarostně sní své sny a sám si povzdechl. Zachoval se jako idiot. Nejdříve líbá holku, která je (nebude zapírat) i hezká... A potom zdrhne, protože si uvědomil, že na ni spustil svým rodným jazykem. Raději to nechá být a půjde spát. Má ještě spoustu povinností.
Druhý den si domluvil schůzku s Agnes, protože si chce vylepšit ssvou angličtinu, aby se mu nestalo to, co předtím. Zjistil že jak se dlouho distancoval od lidí, tak mu ta anglitina z hlavy pomalu ale jistě mizí. To se mu moc nelíbí a musí to napravit. Sice se mu nechce moc být s lidmi, protože by nejraději byl v lese u Ayashe, ale co nadělá. Musí mít i nějaký ten sociální život, když už je z té vyšší vrstvy.
Což mu připomnělo, že si o něm Agnes (a ostatně i Jasmine) stále myslí, že je to žebrák nebo nějaký obyčejný pomocníček. Jen ať si to myslí. blékne si na sebe zase jako obvykle své ošuntělé oblečení a podívá se do zrcadla. Vlasy ještě rozcuchá a jakmile vyjde ven, tak si zamaže ruce hlínou. Dokonce si mázne i na obličej, aby nevypadal tolik čistě. Je sice už chladno, ale nemá přes sebe přehozený ani kabát, protože mu to přišlo zbytečné. Nechápe, proč souhlasil an tom, že se budou učit v hospodě. Tam se mu to vůbec nelíbí. Proto se umazal a rozcuchal ještě o trochu víc, aby měl jistotu, že ho nikdo z okolních chlapů nepozná. Poslední dobou nemá náladu na skopičiny. Spíše depkaří. Ne jako puberťáci, ale prostě se ze smrti Ayashe nemůže vyhrabat. Raději vstoupí potichu do knajpy a potom se rozhlédne. Téhle holce vlastně také prováděl neplechu. U kašny. A kdyby se choval sofistikovaně a klidně, asi by to bylo divný. Takže se k ní díky ostatním chlapům dostne více nepozorovaně a stoupne si za ní. Jakmile je dost blízko, tak jí mázne hlínu na obličej a hbitě přiskočí vedle na volnou židli. "Paní učitelko." Záměrně se vyhýbá dlouhým větám, protože v nich opět ztratil jistotu. Rozhlédne se nenápadně kolem jestli tu není někdo, kdo ho zná, ale není tomu tak. Chlapci padne velký kámen ze srdce a věnuje se zase slečně. Zatímto vypadá tak, že je vážně dobrý herec...

Během jejího čekání se dostala do pasáže, kdy se Hamlet vrací zpět do své rodné země, aby se zúčastnil pohřbu Ofélie. Je to její oblíbená část. Často přemýšlela nad tím, co s ní vlastně jednou bude. Jakmile se ocitla ve svém vlastním exilu tady v Americe, častokrát doufala, že se jednou objeví loď, na které bude její otec a odveze ji...kam vlastně? Do Francie za ním i přes doléhání jejího bratra jet nechtěla, nic ji tam nečekalo. Možná by se stalo nějakou dvorní dámou, nebo měšťanskou paničkou, která má na starosti vychovat kopu dětí nějakého šlechtice. Do Anglie se vrátit nemohla. I když si byly se sestrou jako malé blízké, nemohla se spolehnout na to, že ji nenechá popravit. Kam dále? Snad do New Yorku, za svým přespříliš ochranitelským bratrem?..Ani jedna z možností ji moc nelákala, ale z knížek si udělala jasnou představu o Dánsku, které na stránkách vypadalo jako splněný sen. Který je samozřejmě v nedohlednu, protože žádná loď nepřijede a ona zůstává dále zde, v Salemu. Vyučující vandráky angličtinu. Pecka.
Je příliš zabraná do kapitoly, než aby se snažila vnímat to, co se děje za ní. Přesto knihu svírá pevně v rukách, aby se snad neopakovala situace, která se stala minule. "Útok" zezadu vůbec nečeká, a proto ji překvapí, když se jí na obličeji objeví něco lepkavého a špinavého. "Ty seš takovej kretén!" Sykne po něm potichu místo pozdravu, aby ji snad ostatní hosté neslyšeli. Nezapomene se ani správně zamračit a rukou si čistit tvář. Takhle pokračuje několik dalších sekund, nemá jistotu, že je čistá. Nakonec to vzdá a s mrzutým pohledem sjede Benjamina, pěkně pomalu, od hlavy až k patě. "Bez peněz do hospody nelez?" Zeptá se ho pochybovačně a sama si upije ze svého korbele. Ani se ho neobtěžuje zeptat, jestli si něco nedá, ona za něj rozhodně nic platit nebude. Teda to aspoň plánuje. Místo toho, aby se pustila na přednášku o etiketě a společenském vystupování, tak se zhluboka nadechne a jedním dechem začne recitovat: "Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech. Svišť sice svisle visel, sic zasvištěl svišť, sysel slyšel. I toto táto, to tato teta tuto tetu tahá. Kmotře Petře, nepřepepřete mi toho vepře, jak mi, kmotře Petře, toho vepře přepepříte, tak si toho přepepřeného vepře sám sníte. Na celnici cizí synci, clili více cizích mincí. Mincí clili synci moc, clili mince celou noc. Vytři ty tři trychtýře." Triumfálně se na něj podívá a věnuje mu jeden ze svých nejsladších a povzbudivých úsměvů. Po celou dobu ho ani nenechá, aby něco zopakoval, čistě proto, že chce cítit, že má aspoň v něčem navrch. Má? To je otázka.

Panička se začne vztekat a počastuje ho velmi nemilým oslovením. Benjamin se jenom ušklíbne a raději se posadí. Samozřejmě, že si s sebou vzal nějaké peníze, ale ať si ona myslí co chce. "Umět si je obstarat." Tajemně se ušklíbne a založí si ruce na prsou. Objedná si pivo a na šenkýřku se ani nedívá. Nechodí sem často, ale mezi těmi lidmi se cítít nesvůj a možná je trochu paranoidní. "Proč tady?" Zeptá se trochu podrážděně a měří si ji. Na tváři nespokojený výraz a ruce pevně přitisknuté k prsou. Ať si třeba myslí, že tady visí nějaký dluh, nebo že ho chce někdo zmlátit. Jemu to může být jedno.
Děvče na něj spustí těmi svými řečmi a Benjamin se bez ostychu uprostřed toho jejího předvádění rozesměje. Tohle vážně nečekal. Tyhle ty jazykolamy do něj hustili učitelé každou hodinu. Vždycky musel an následující den umět jiný. Nechá ji to doříct a zakroutí pobaveně hlavou. "Slečinka si o sobě nějak moc myslet." Ušklíbne se opět a počastuje ji rošťáckým pohledem. "Spíše potřebovat připomenout gramatiku než hloupé..." zasekne se a přemýšlí, jak se tomu říká, "jazykolamy." Nicméně ji chce uspokojit. Slovně, samozřejmě. "Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech. - Nevím jak ty, ale já nikdy nevidět stříbrnou střechu." Nemůže si odpustit poznámku o této říkance. Také je nutno podotknout, že jazykolam řekl hbitě bez jediné chybičky, ale v dalším slovním spojení zase udělal chybu ve skloňování. "Svišť sice svisle visel, sic zasvištěl svišť, sysel slyšel. - Tohle být taky dost blbá říkanka. O lovcích." Jak jinak by svišť svisle visel, kdyby nebyl chycený do nějaké pastičky? "Kmotře Petře, nepřepepřete mi toho vepře, jak mi, kmotře Petře, toho vepře přepepříte, tak si toho přepepřeného vepře sám sníte. - Já si stejně myslet, že kotr toho vepře přepepří schválně." Tohle je také důležitý postřeh. Teoretická část je důležitá, ale ta praktická? Když se nad tím významem člověk zamyslí? Je to k popukání, protože lidská hamižnost je taková, že on by ho na nějakém místě určitě přepepřil a sám sežral to nepřepeřneé, protože by mu vepř zůstal. "Na celnici cizí synci, clili více cizích mincí. Mincí clili synci moc, clili mince celou noc. - Nechápat, co jim na tom tak trvalo. Stačilo by mít dobrá... jak se tomu nadávat... systém." Nechápavě zakroutí hlavou a mezitím šáhne po pivu, které mu přinesli. Napije se a zase ho postavv an stůl. "Vytři ty tři trychtýře. - To také považovat za jazyko-lam nebo to má být rozkaz?" Trochu se zasekne na slově jazykolam, protože se mu tohohle slova - ironicky - zamotal jazyk. Zazubí se na ni a vlastně ani neví, o co se tady snaží. Zaujmout ji? Nebo se naučit anglicky? Kdyby chtěl, mohl by si 'rodičům' řícto dalšího profesionálního učitele, ale to on nechce. Sám ani neví proč. "Spokojená?"

"Protože nehodlám skončit někde rozpolcená v lesích s hlavou na stromě a zbytkem těla ve křoví. A domů si tě přivést nehodlám." Ještě to tak. Mamá s papám by byli jisto jistě nadšení, že si domů přitáhla nějakého bezdomovce, který během doučování jistojistě očíhne terén, a pak je přijde vykrást. Anebo ještě hůř, pod záminkou použití kadibudky jim ukradne stříbrné lžičky z kuchyně. "Slečinka má právo si o sobě myslet." Broukne zvesela, aby mu připomněla, že to je ona, kdo mu tady pomáhá, ne on ji. To, že splácí dluh, nějak opomene. Ona mu totiž doučování a "zářivý úsměv" slíbila pod podmínkou, že jí vrátí knížku a nehodí ji do kašny. První část dluhu splnila, k druhé se zatím moc nemá.
Jeho výstup jí vyloženě vyrazí dech. Abychom si to ujasnili, Agness vůbec neměla ráda, když byl někdo chytřejší než ona. Nebo aspoň důvtipnější. Inteligence byla podle ní jediná věc, kterou disponovala a ve které byla bezkonkurenční. Po mnoha letech strávených s nosem zabořeným do knih se naučila mít vždycky navrch a vyloženě nesnášela, když ji někdo v tomhle předčil. Její triumfální úsměv smíšený s vítězoslavným pohledem pomalu uvadá a ztrácí se, jak Benjamin říká jazykolamy bez jediné chyby- anebo jedné v pravopisu. I to nic nemění na tom, že ji pěkně dostal. Chvilku si ho měří pohledem, snad jakoby se ho snažila prokouknout. Co je vlastně zač? "Naprosto." Odpoví mu na otázku ohledně spokojenosti. Na víc se nezmůže, nemá na to sílu. Její hrdost je teď příliš pošlapaná na to, aby vedla nějaké sáhodlouhé monology. Oči zaboří do piva, protože se na něj prostě dívat nechci. "Já jsem, ty jsi, on, ona, ono je. My jsme, vy jste, oni jsou. Bych, bys, by, bychom, byste, by. Přítomný čas se tvoří pomocí zvláštních koncovek, první osoba čísla jednotného -m/-i/-u; druhá -š, třetí -á/-í/-e; číslo množné -me, -te, -ají/-(ej)í/-ou. Přítomný čas rozdělujeme podle koncovek do pěti tříd." Ani jednou se na něj nepodívá, protože je na to moc uražená. Jakmile tohle ale dopoví posune si svůj nápoj a zvědavěji, než chtěla, na něho vyhrkne: "Hele co kdybychom si zahráli hru? Budu se tě ptát na otázky a pokaždé, když se trefím, tak se napiješ. Když se budu mýlit, piju já." Toliko k doučování angličtiny.

Vážně? Neřekne jí, jestli má rodinu a ona se dál vyptává na podobné věci. Přijde mu, že je až moc zvědavá. Sestru, se kterou by ho spojovala krev, nikdy neměl. Stejně tak neměl bratra. Pochyboval o tom, že by jeho matka chtěla další děti, když i on byl nechtěným dítětem. Vzpomene si ale na Honey. V jejich rodině ona působí jako to nejbližší sestře, co kdy měl. Navíc byla mladší, takže by možná jako odpověď na dívčinu otázku vyhovovala. Přesto neměl v plánu jí odpovídat. Nehodlal vytahovat něco ohledně své rodiny, svých přátel. Kdyby chtěla, mohla by si toho hodně spojit a on nehodlal riskovat. Riskoval už jen tím, že vlezl do tohohle baráku a zůstal tu, i když měl šanci zdrhnout. Už jen za tohle by mu Peter mohl dát dost na budku, ale ještě se tu s někým absolutně cizím vybavovat o jejich skupince? Asi by to jen tak nerozdýchal. "Myslím, že do mého soukromí ti nic není." Odvětí a ač by se mohlo zdát, že něco takového řekne spíš dotčeně nebo naštvaně, jeho hlas zůstává stejně neutrální jako vždycky. Nijak ho nerozrušuje to, že se mu snaží rýpat v soukromí, prostě jí jednoduše upozorní na to, že to není její věc a má toho nechat. Ovšem jestli jeho upozornění uposlechne je pořád jen na ní. Prostě se jí nebude svěřovat se svojí situací, když by tím mohl ohrozit své přátele. Nehledě na svoje tělo, které by asi při ranách od vlkodlaka moc neobstálo.
"Každý nějak pracuje a má ve své práci systém, ač by se spoustu lidí hádalo, i zlodějství je řemeslo a v některých věcech náročnější než jiné." Odvětí a ušklíbne se. Jen prostě zloději neberou učně a tovaryše, kteří po mistrovi jeho řemeslo převezme. Většina zlodějů se jimi stane poté, co je k tomu donutí nepříznivé podmínky. Prostě se naučí krást, protože tak to na ulici chodí. Děti si kradou deky, pytle, i kousky jídla, které si někdo schoval na horší časy. Ulice je tvrdá učitelka, ale všechny je vychovala tak, aby se naučili přežít i ve špatných podmínkách. V ulicích jste se naučili od starších dětí, kteří obchodníci jsou ochotní si něco odkoupit, aby to o město dál mohli prodat nějaké šlechtičně, která už se neptá, kde to obchodník vzal. Je nadšená z nového šperku, který je pravý.
Když mu vysvětlí, proč se o stále drží za ruku, lehce přimhouří oči. "Zní to spíš podezřele." Jen si není úplně jistý, čím je to vlastně podezřelé. Jemu to prostě přijde divné, ať se na to podívá jakkoli. Proč by ho chtěla držet za ruku? Pochybuje, že je to jen kvůli tomu bezpečí, pokud by v tom nebylo ještě něco dalšího. Jeho mozek pracuje na plné obrátky, ale nemá moc velkou představu o tom, co by to mohlo být.
Po snědení jídla ho zaskočí otázkou na jeho jméno. Chvíli se rozmýšlí nad tím, jestli jí říct svoje jméno. Mohl by vlastně jen tak ze srandy použít i jméno Shawna, Liama nebo Petera, pochyboval o tom, že by mu uvěřila, že se jmenuje Ghulam. Jenže tím by jí sdělil jména někoho, ze svých přátel a to se mu moc nezamlouvalo, ovšem nechtěl jí říct ani svoje jméno. Jak jednoduché by bylo nakráčet si zítra ráno na strážnici, popsat ho a připojit k tomu i jeho jméno. "Říkají mi Fousek." Odpoví jí po chvilce a podívá se na ní. Neříká mu tak vlastně víc lidí, jen Peter, když zrovna dostane náladu. On je taky tím, kdo tuhle jeho přezdívku vymyslel. Netušil, že by se mu mohla někdy hodit v podobné situaci, ale přece jen se pro ní nějaké to využití našlo. Rozhodně z něj nic víc nedostane, svoje jméno jí říkat nebude, na to jí dost nevěří. Není jednou z nich. Klidně mohla mít těžké dětství, ale nevychovala jí ulice. Nezažila si to, co on. Možná holce z ulice by toho o sobě řekl víc, protože ona by rozuměla. S velkou pravděpodobností by na tom byla stejně jako on.

Sleduje, jak jí pomaličku uvadá úsměv. Tváří se dosti triumfálně, protože má pocit zadostiučinění. Konečně té slečince někdo shodil hřebínek na nulu. Alespoň pro teď. Chtěla si zamachrovat a on měl to štěstí, že ho to učitelé učili. Vždycky na to nadával, ale očividně to přineslo ovoce. Je tím více než potěšený. Jestli celá výuka bude probíhat takhle, tak to se rovnou může zvednout a odejít. Ztrácet čas tady s tou blonckou se nevyplatí. To se radši někde zašije, nebo se půjde učit sám. Když začne opakovat mluvnici, tak pozorně nastraží uši. Po dlouhé době opravdu poslouchá to, co mu říká. Plně ji vnímá. "E, ne, je, í, á." Zopakuje si pod své pomyslné vousy, které ještě nevyrašily a nejspíše se jim to už ani nepodaří. Benjamin neví, jestli nemají dostatečnou sílu na to, aby jeho hoží kůži prorazily, nebo jsou prostě moc líné. Ať tak či onak... Má tvář jako dětskou prdýlku a nemůže se pyšnit plnovousem, který si většina mužů poctivě pěstuje.
Najednou slečinka vyhrkne něco, co ji očividně nadchlo. Benjamin zvedle hlavu a nechápavě na ni čučí. "Hru?" Neměli by se učit anglicky? On anglicky umí dobře, ale potřebuje si to znovu připomenout. S někým, jehož mluva je spisovná a jemná. Ale tahle holka to očividně není. Předtím si hrála nejspíše jenom na dámičku, kterou rozhodně není, jak ji tak vidí cucat pivo. Hra se mu vůbec nezamlouvá. Chce o něm něco zjistit a to ho děsí. Ale proč by vlastně nemohl lhát? Alespoň si tak podpoří vizáž chudého chlapce. Pravdu říkat nemusí. Ta holka ot určitě nepozná. Na to je až moc dobrý herec. Dokonce dokáže předstírat i svou bvyklou hyperaktivitu, která se se smrtí sestry vypařila jako pára nad hrncem. "Tak jo." Skoro mu vylétlo z úst slovo 'budiž', které jenom těžko používá někdo v nižší třídě. Včas se zasekl a potom se zamyslel. Chtělo by to, aby káplo něco i pro něj. "Tohle místo doučování angličtiny..." Odfrkne si nejdřív, ale potom si prohrábne vlasy. Špinavou rukou. Eh... "Za každá špatně uhádnutá věc mi řekneš něco o sobě." Teď se soustředil na svůj pravopis, takže jeho řeč byla trhanější, ale už udělal jenom pár chybiček a tentokrát ne ve slovesu. Možžná kdyby se na to, co říká, soustředil, šlo by mu to lépe.

"Můj milej zlatej, procvičováním se jen a jen zlepšíš. Tím, že si budeš někde v koutku mumlat gramatiku, tím komunikační dovednosti nezískáš. A propo bych ti chtěla připomenout, že to jsi ty, kdo mi mermomocí chtěl dělat společnost a snaží se naučit anglicky." Nadhodí s pozvednutým obočím, nejspíše sem neměla chodit. Proč to asi udělala? Musela být úplně blbá, když si myslela, že by se vandrák dokázal chovat ve společnosti. Možná je to proto, že i přes veškerou svou nelibost se s ním minule docela dost dobře bavila. Dokázala se naprosto nezávazně smát, shodila ho do studny, nechala se od něho "políbit" a podobně. A i když se celou tu dobu snažila chovat kultivovaně, jako dáma, kterou by měla být, jeho provokace jí naprosto rozhodily a zase se chovala jako malé dítě. Nepamatovala si, kdy tomu bylo tak naposledy. Na královském dvoře musela dospět až příliš rychle a pochopit věci, které zůstávají dětským uším obvykle zapovězeny. Po příjezdu do Salemu se moc nezměnilo, akorát se tady cítila ještě osamělejší, než v Anglii. Tam byla v obklopení svých sourozenců, jak vlastních, tak nevlastních, své rodiny a taky měla slabost pro koně. Zde si rozuměla s pár lidmi, sem tam se zastavila s někým na kus řeči, pozvala na hostinu pár známých, nebo střetávala nové lidi během nejrůznějších akcí. Ale že by si zde našla skutečné přátele, to se říct nedá. Pořád měla na vědomí, že se musí chovat tak, jak se od ní očekává- jako dcera krále Anglie. Věděla, že nesmí dělat ostudu svému jménu, a proto se držela víc stranou, i když slyšela, co si o ní lidé myslí. Zdejším drbnám se člověk nezavděčí a tak se Ag už v útlém věku na sebe dívala jako na povrchní princezničku, která má dojem, jakoby jí to tu patřilo. Bylo jí jasné, že taková vizitka je mnohem lepší, než nevychovaný fracek, jak jinak než bastard. Najevo emoce nedávala a ani nedává, přesto by jí přišlo fajn, kdyby někomu mohla říct, jak moc jí tohle všechno vadí. Jak si lidé o ní šuškají na ulici, nebo utichnou, když přijde do místnosti. A s Benem se ten den cítila o dost uvolněněji, asi proto, že nevěděl, kdo ona vlastně je. Třeba by se k ní pak taky choval jinak...
"Nenene chlapečku, za každou špatně uhádnutou věc se napiju. Jestli o mně chceš něco zjistit, tak pokaždé, když se nestrefím třikrát za sebou, se můžeš začít ptát ty. Stejnej princip." Sice by to mělo fungovat tak, že po každém neuhodnutí se jeden napije a jede ten druhý, ale proč si pravidla trochu neupravit, že? Zas tak moc nechce, aby se o ní něco dozvěděl. "A ještě jedna věc. Nesmí se lhát- to je hlavní pravidlo." Jakoby Agness nikdy nelhala, že jo. Potom se nadechne. "Tak fajn, takže...neumíš anglicky proto, protože pocházíš ze španělské, nebo portugalské kolonie."

Victoria, zahalená do černého pláště, akorát vyleze z kostela. Pod pláštěm schovává tmavě modré šaty se světle šedým prostředním panelem jak na vrchní části, tak na sukni, z pod kterých vykukuje bílá košile s dlouhými rukávy, přirozeně zakrývajíc zápěstí. Pro Vicky příliš skandální výstřih nejnovější módy je zakrytý bílým, hedvábným šátkem vpředu sepnutým jednoduchou kovovou broží. V jedné dlani svírá růženec, druhou si přitahuje plášť k tělu.
Protože je jeden z těch lepších večerů, kdy se Richard doma neobjeví dříve jak po svítání, Victoria se rozhodne vzít to domů oklikou přes náměstí. Nemá strach, je jí trochu zima, ale jinak její úsměv ve tmě září jako hvězda na temné obloze. Občas někoho pozdraví a pokud cestou na náměstí narazí na nějakého žebráka, hodí mu do klobouku pár mincí, uvažujíc o tom, jestli by neměla jít na zpověď ještě jednou, čistě jen pro jistotu. Jak tak přemýšlí a přitom kouká na noční oblohu, povede se jí špatně zahnout. V určitou chvíli si začne uvědomovat, že opilců a jinak pofiderních lidí potkává čím dál více a když vytáhne hlavu z oblak a rozhlédne se kolem sebe, uvědomí si, že se ocitla kousek od krčmy. Nakolik Victoria zná město, ve kterém žije, holka toho jednoduše v hlavě nemá dost na to, aby si dávala pozor, kam chodí a takhle večer se prostě stává, že zahne špatně. Tiše se pokřižuje a z povzdálí chvíli sleduje lidi kolem, než se otočí, aby se odsud pokusila vymotat dříve, než ji někdo uvidí a řekne to Richardovi. Ne, že by se ho bála, jen nechce, aby z ní byl zklamaný. Určitě by se mu nelíbilo, kdyby se dozvěděl, že se Victoria po večerech toulá u krčmy.

Mávne na hospodského, aby mu donesl ještě jednu rundu medoviny, kterou do sebe obrátí dřív než jí hospodský stihne položit na stůl. Ten mu věnuje trochu pochybovačný pohled, který si vyslouží pokaždé, když tu popíjí dost dlouho na to, aby to obyčejného člověka poslalo pod stůl. On věnuje hospodskému úšklebek a sáhne po několika zlatých, aby zaplatil svou útratu. "Nebojte, už jdu." Chlácholí ho stejně jako vždycky a bez sebemenších problémů se zvedne. Ani se nekymácí, což vždycky ostatní štamgasty překvapí a možná i naštve. Závidí mu jeho výdrž, která je z části výsledkem zvyku a z části výsledkem jeho rychlé regenerace, která se očividně vztahuje i na alkohol. Ještě před odchodem pokyne na rozloučenou hospodskému a pár známým slečnám z obsluhy, stejně tak i několika štamgastům, se kterými občas prohodí pár slov nebo si zahraje partičku mariáše. Přece jen nikdy není na škodu se znát se zástupcem kapitána stráží. Vyjde z krčmy a upraví si kabátek uniformy stráží, na které je ovšem jasně patrné, že nepatří mezi obyčejné řadové stráže, ale má o něco vyšší šarži.
Prohrábne si jednou rukou vlasy a očima přeběhne po ulici a lidech, kteří prochází okolo. Někteří rychle, aby si nikdo nevšiml, že tu vůbec jsou. Někteří vyčkávají, až se jim naskytne příležitost někoho přepadnout a sebrat mu peníze, jeho pohled upoutá ale dívka, které může být stěží dvacet a vypadá zmateně, jako by netušila, jak se sem dostala. Možná je to tou trochou alkoholu, která v něm zůstala, ale pohne se v něm svědomí a vyrazí k ní. Sama v podobných uličkách jen přiláká pozornost a bude snadným terčem pro jakéhokoli lapku, zloděje nebo jinou spodinu, která se tímhle městem po nocích plíží. Sice by se on měl starat o to, aby tomu tak nebylo, ale raději vysedává v hospodě a podobnou práci přenechává jiným. Ať si je honí třeba ten kojot, který si říká kapitán.
"Není trochu pozdě na večerní procházku? Nehledě na to, že takováhle místa nejsou úplně bezpečná pro osamocenou ženu?" Nadhodí, když jí dojde, protože se mezitím stihla otočit k odchodu. Srovná s ní krok a podívá se na ní poněkud z vrchu, protože oproti němu je menší. Kdo taky není, když Miguel měří téměř dva metry. Pořádně si jí prohlédne, určitě je mladší než on, o kolik si ovšem netroufne hádat.

Victoria zabodne pohled do země, ale i přes to se na osobu, která ji doběhla, zářivě usměje, jako ostatně na kohokoliv jiného a zakroutí hlavou. "Možná je moc brzo na večerní procházku," opáčí mírně nepřítomným tónem a pohled zvedne k nebi, naznačujíc, že se večer prochází kvůli hvězdám a noční obloze. "A pročpak by to tady nebylo bezpečné? Nic tak hrozného se nemůže stát," pokračuje v odpovídání, pohled upřený před sebe. Poznámku o tom, že ji chrání boží ruka si nechá pro sebe, čistě jen proto, že to není úplně důvod, proč se nebojí, že by se jí něco stalo. Někde uvnitř asi ví, že moc horších věcí jí obyčejní lidé udělat nemohou. "Kdyby mě někdo chtěl okrást, asi by ty peníze vážně potřeboval," dodá, hádajíc, že to je to nebezpečí, o kterém snad může vysoká osoba mluvit.
Victoria udělá krok do boku, jen aby k němu nebyla moc blízko - musí přece respektovat jeho osobní prostor. Otázky si nedovoluje pokládat, tudíž pokračuje o možných nebezpečích. "A kdyby mi chtěl někdo jiný něco udělat..." broukne, zlehka si povzdechne a zastrčí růženec do kapsy sukně, aby si lépe mohla přidržet plášť. "Co se má stát, stane se," dodá a nevypadá to, že by byla nějak extrémně vyděšená. Buďme upřímní, Victoria jednoduše nevěří, že by ji někdo chtěl jen tak zmlátit a podobně. "Přeci jen... všichni jsme tady jen lidé, všichni děláme chyby a čím víc se člověk strachuje předem, tím těžší je pak odpustit," řekne ještě, než definitivně zmlkne, aby náhodou svým mluvením někoho neotravovala. Tiše se usmívá na kohokoliv, kdo projde kolem a jednou se zastaví, aby nějakému ožralci, který usnul na chodníku, mohla k hlavě hodit pár mincí. Protože každý kdo se válí na ulici je určitě chutý a tím pádem potřebuje její pomoc, že.