Město Salem

V ruce dřímala svoji botu, která byla ovšem v dezolátním stavu. Naštěstí ji neupadl podpatek a tak do boty vklouzla svou jemnou nožkou. Bot měla docela dost, ale tyhle ji naštvaly. Úplně nové boty. Ten chlap ji opravdu odpuzoval a ještě k tomu zapáchal, jako zkažené maso. "Asi neznáte něco co se nazývá voda viďte?" znovu si ho prohlédla. Muž krom toho, že páchl a byl celý dle ní moc špinavý mohl být i hezký. Ale to jen mohl. Evidentně o svůj vzhled moc nedbal. Jeho urážky si, ale nenechá líbit tak se do něj taky pěkně obuje "Já aspoň nepáchnu, jako zkažená ryba" zašklebila se na něj snad tím nejhorším úšklebkem jakým jen mohla. Ona a mít vykrmenou zadnici? Jak to jen mohl někdo vypustit ze svých úst. Její figura byla víc než uspokojivá a nějaký ušmudlaný panák se do ní začne takto navážet? "Vám se určitě omlouvat nebudu. Proč bych měla? Vy se tu vynoříte ze tmy a moje bota díky vám skončila dost špatně!" vyhrkla ze sebe naštvaně a rozhořčeně. Tohohle určitě poslouchat nebude. Nebude poslouchat komandovaní od člověka, který byl ušmudlaný a smrděl fakt odporně. Zvedal se ji žaludek z něho. Takovýmu idiotovi se omlouvat nebudu pomyslela si a popotáhla si šaty. Co nejdřív by se měla odsud dostat. Nebude sdílet stejné místo s tímhle divným člověkem. Pravda byla taková, že pád ji moc dobře neudělal a neměla daleko k tomu, aby omdlela. Taky se nakonec tak stalo. Tohle fakt v úmyslu neměla. Jenom chtěla rychle zmizet z přítomnosti toho individua a nepodařilo se ji to.

Já o bytostech a tak nic moc nevím, a taky mi na tom moc nezáleží, jde o to jaký člověk je, ne o to v co věří, protože i když někdo věří v to co já a je zlý, budu si víc vážirt rovnýho, pracovitýho a poctivýho člověka co věří třeba v křesťanství, tak to je. Přitakám k ní když poví co viděla a zatnu pěstičky...proč? proč jsme my méněcenní a oni ti na výši? Tomu nikdy neporozumím, ale těší mě, že hodně lidí, které jsem tu potkala s takovým zřízením nesouhlasí. Stisknu jí ruku na důkaz toho, že si toho vážím a věnuji jí ten nejhezčí úsměv co dovedu, snad to nevypadá jako děsivej škleb. Následuju ji, když začne rozdávat příkazy pracovníkům a cupitím za ní abych si pjčila ty šaty, který hodlám vrátit, nebo zaplatit hned jak si vydělám. "Ano...James mi nabídnul práci u něj..." Sklopím zrak a přitakám. "Taky nechápu proč, má moc dobrý srdce, jsem šikovná ale moje schopnosti nejsou moc užitečný v tomhel světě, číst ani psát po vašem neumím...těžce se mi i mluví jak slyšíš...váš jazyk je ...trošku..dost odlišný.." přiznám jí. Dojdeme k další budově, která bude asi domovem Gwen. "Je to tu hezké." řeknu zdvořile, mě e vlastně nelíbí žádný z těch domů, týpý je týpý ale na druhou stranu uvnitř je spousta zajímavých věcí ke zkoumání...a já zkoumám moc ráda.

Dívka ji následovala a ona se jen ohlížela zda se někam neztratila. Koneckonců to zde bylo pro ní dost nebezpečné. Kdokoliv ji mohl unést a potom prodat do otroctví tak jako to dělají všem lidem podobné Malinché. Takové to tu bylo. Spravedlnost zde neměla vůbec váhu ani slovo. Pousměje se na Malinché, která ji stiskne ruku. Nejspíš na důkaz důvěry, čehož si ona nesmírně vážila. Obvykle ji dost lidí soudilo, kvůli její celkem přísné povaze a někdy působila docela namyšleně. "To se všechno naučíš uvidíš. Není to zas tak těžké, jak to všechno vypadá. Musíš být jenom trpělivá." řekla a vytáhla klíč, aby odemkla svůj příbytek. Připadal ji docela útulný a měla zde pověšeno spoustu bylinek, které sušila. Hodně se zajímala o jakékoliv byliny či houby. "Udělej si pohodlí a já mezitím přinesu nějaké ty šaty. Dáš si čaj nebo něco? Mám opravdu hodně bylinek" pousmála se na ní mile a nabídla ji čaj, který by ji mohl chutnat. Než se rozmyslí tak se půjde podívat po nějakých těch šatech. Uznala, že by Malinché ocenila nějaké jednoduší, ale každá žena potřebovala i trošku neobyčejné šaty. Našla asi troje docela obyčejné s nevýraznými barvy a jedny naprosto překrásné. Byly rudé, jako krev či růže a vždycky se ji moc líbily. Popadla hromadu šatů a donesla je k Malinché "Tak pár jsem jich našla. Doufám, že ti budou vyhovovat. Ty rudé jsou spíše k speciálním příležitostem třeba, kdyby tě pan Brown někam pozval" pousmála se na ní a pořádně je rozprostřela, aby si dívka mohla šaty pořádně prohlédnout. V těch rudých bude určitě nádherná. "A co se týče bylinek, tak si klidně vyber." ukázala na různé druhy bylinek, které ji visely všude možně. Jako indiánka se určitě v bylinách vyznala. Ona měla k bylinkám opravdu hodně blízko a ráda trávila svůj volný čas v přírodě, kde je sbírala. Teď si však musela udělat určitou zásobu, protože nastala zima a přes zimu nic neroste.

„Hmpf…“ vydá ze sebe trochu nesourodý a nesouhlasný zvuk, když natáhne ruku, aby jí rozpustile a tak trochu uličnicky pocuchal vlasy, před čímž instinktivně stáhne hlavu mezi ramena a navíc jej ještě jemně plácne přes ruku, aby mu ukázala, jak moc se to nesluší, ačkoliv ve skutečnosti – a výraz její tváře to dost možná solidně prozrazoval – jí to sotva nějakým způsobem vadilo. Bavilo jí to – tohle škádlení, hravost, co si mezi sebou vybudovaly nebo, jednoduše protože nechtěla být naivní hloupá husička, které měl v sobě Christopher od přírody a v Quinn jej probudil v té nejčistší formě. „Hádám, že tohle jsem si zasloužila…“ zabrble, jen co si prsty projede vlasy, aby je naoko rozčesala, ač se prsty sotva dostane o kousek dál, než jsou kořínky, z toho prostého důvodu, že se jí jednoduše pro tuhle chvíli nechce zvedat nebo jakkoliv se hýbat, protože tuhle výjimečnou chvíli lenosti si chce jednoduše užít maximálně, jak jen to jde, nehledě na (docela logicky) pochybnou čistotu sena.
Naoko nespokojeně mlaskne, když se stylizuje do role Boha. „Není tohle taky nějaké přikázání?“ Nakrčí přemýšlivě čelo. Nebylo, ale nejspíš by mělo být. Quinn ale nebyla zrovna militantní katolička - očividně, tak to dokázala přejít docela hravě i s malým úsměvem. V Boha věřila, do kostela chodila dvakrát v roce na Vánoce a na Velikonoce ani ne tak na mši, spíš se svou tichou modlitbou, a jinak měla jako každá bytost modlit se hlavně ve chvílích, kdy jí bylo těžko. Ta nadpozemská, vyšší síla a její vize ji trochu děsily, nejpíš z části i proto, že se smířila, že se svým stylem života do nebe nejspíš ani nenakoukne a z očistce se nevykoupí, neb nemá za co. „Jo. Asi jo. Je to nezvyk, učit se něco novýho. Ne špatný, ale trochu nezvyk.“ Každý den se každý naučil něco nového, jen tyhle věci pro ni byly jednoduše nezvyklé. Nikdy předtím je nepotřebovala a ani by ji nenapadlo, že je někdy potřebovat bude. To, že při jejich učení měla Christopherovu podporu, byl nesporný klad. Nebyl nervák, neměl potřebu ji seřvat při každé chybičce a dokázat si tím, o kolik lepší má postavení, protože měl. Vážila si toho, neskutečně moc. „Díky…“ Krátce se obrátí k jeho profilu i drobný úsměvem, nyní prostě jen upřímným. Netušila, čím mu všechno tohle splatí, jak se odvděčí. Upřímně netušila a cítila potřebu tuhle otázku rozklíčovat. S pohledem na strop se pobaveně uculí při jeho přirovnání. „Já vím. Jen je fakt těžký to přijmout.“ Neměla ráda osobní prohry, sic jich měla celou řadu. Ani se na něj nemusela otočit, aby znala jeho výraz a dokázala si ho představit. Proto do něj akorát tak dloubne pěstičkou, pěkně do jeho žeber, což si trochu protiřečí s celou předešlou starostlivostí i omluvou, z níž se ale zjevně vůbec nic nedělá. „Tuhle sis zasloužil, tak ticho…“ Některé omluvy byly nejspíš zbytečné, ale vzhledem k tomu, že si taky mohl přerazit záda, se tahle zdála jako dostatečně férová.
Znova se musela pohihňávat jeho slovům a hlavně tónu, co zvolil. Pokud se muselo Christopherovi něco přiznat, tak to byl jeho smysl pro humor – bylo osvěžující narazit vůbec na někoho, kdo smysl pro humor měl a neměl problém si ho vyplýtvat na ni. Obecně nebyl nijak složitý, skládal se z různého špičkování, ale sotva mu mohla upřít pohotovost, s jakou dokázal odpovídat. „To je dobře,“ přitaká hezky spokojeně, téměř až nonšalantně jako dívka očividně spokojená, že si svého milého obmotala kolem prstu, ač se zde dělo cokoliv, jen ne právě takový případ. Asi mu trochu pokazila vážnost celé situace, ale s trochou štěstí jí to odpustí. Znova na něj koukne, když se nadzvedne, skoro jako by jí v očích hrála vychytralost, než je znova zavře a zůstane se válet na slámě. Jí sotva vadilo to, že se nacházeli v prašném prostředí plné roztodivných živočichů od pavouků až po stínky a svinky, nakonec na slaměné posteli obvykle stávala, občas i mokré, div na ní nerostly hříbky. A že stébla suché trávy všemožné píchaly? Nu, od toho na sobě přeci jen měla odění, co jí před nimi alespoň trochu chránily. „Mmh,“ přitaká prostě, když se zeptá, stále neotvírá oči, i tehdy, když se překulí, což zaznamená díky… no, prakticky všem vjemům. Spokojeně vydechne, když ucítí jeho prsty ve svých vlasech. Musela přiznat sama sobě, že doteky jí chyběly – a proti těm něžným, jemným absolutně nic neměla, tohle bylo jednoduše příjemné už jen proto, že se nemusela ošívat s vědomím, že její vlasy už neviděly vodu několik dní, jsou urousané a plné kdo ví čeho, měla je umyté, jemné, jak jen to šlo a aktuálně tak akorát plné slámy. Bylo to příjemné, chvíli pouze vnímat jeho hravé jemné prsty, nad ničím nepřemýšlet, jen se nechat unášet momentem. Co ji však bezesporu překvapilo bylo jeho zašeptání, provázené navíc dechem, který cítila na uchu. Na malý moment ztuhne, ne však v tom špatném slova smyslu, jednoduše jen a jen překvapením, ale i vlivem jeho gesta, které – a nebylo ani tak těžké si to přiznat – jednoduše bylo smyslné. Vzápětí se však opět uvulní, koutky úst se zvednou do malého úsměvu. Oči stále zavřen, vnímajíc to, jak se nakonec stáhne, než i svá kukadla nakonec rozlepí a podobně jako on se přetočí na bok, pozorně ho sledujíc, než k němu zvedne ruku, prsty jemně přejede po tváři porostlé strništěm a nakonec… nu, nakonec ho cvrkne do špičky nosu. „Co si o mě myslíte, pane, hm? Že jsem nějaká lehká holka?“ Snažila by se tvářit káravě, ale tak dobrá herečka nebyla. Místo toho se odmlčí, během čehož raději odmítne odolávat a stejně jako před chvílí, i nyní na sebe nechá působit vyznění momentu, natáhne se a vtiskne mu na rty polibek. Nejprve lehký, opatrný, nejistý, než ze sebe tyhle hloupé pocity setřese – pokud ji, samozřejmě nechá – a v seně se k němu přivrtí o něco blíže, ruku znova pokládajíc na jeho tvář. Nejspíš jí bylo jasné, že do téhle chvíle to jednou dojde, alespoň že ona bude mít chuť něco takového udělat – byl pohledný, šarmantní, vtipný, cítila se s ním dobře? Co víc potřebovala? Nejspíš nic, i tohle bylo daleko víc, než v co mohla kdy doufat a on tak tvořil kombinaci, nad kterou by si před několika týdny mohla jen zoufat. Nebyla to láska, ani ta platonická, nezakoukala se do něj jak malá holka. Jistěže ne, Quinn nebyla naivní ani nedostatečně pragmatická, aby podobno záležitost škatulkovala jako jednoduše náklonnost a dobrý pocit z jeho přítomnosti, kterou si chtěla užít, než jednou pomine. Na rozdíl od něj neměla pocit nebo obavy, že by jí omrzel z toho prostého důvodu, že hezké věci se jí neomrzely nikdy, jen si jich nikdy neměla šanci dostatečně užít, protože předtím musela zmizet – nebo chtěla, snad i právě proto, že si uvědomovala, že podobné momenty nejsou věčné a lepší je zakonzervovat v čase, než je nechat zhořknout.

Tak nějak očekávám, že se ta ženština nakonec přeci jen omluví, ale když na mě spustí tím svým pisklavým hlasem salvu urážek, tak jen zírám s otevřenou pusou. Nakonec se vzpamatuji, zhluboka se nadechnu a jdu jí to vrátit. "Já že nevím co je voda? Sem ti snad řek že sem tydle hadry vymáchal v tůni sotva před tejdnem. Jen aby slečinka věděla, tak tohle tahám jen do fachy a vono když celej den házíte ty mrtvoly do děr na krchově, tak se nedivte, že pak nevoním stejně jako nějaká poběhlice, která celej den tak akorát roztahuje haksny za to co si lidi musej těžce vymakat." Odplivnu si. "A taková cuchta do mě bude valit, to by tak hrálo. Ještě to fňuká kvůli nějakejmu škrpálu. Sem nezažil." Rozčílil jsem se tak, že jsem spíše vyřvávat než mluvit a chvílemi začnu dokonce i prskat.
Když vidím jak se ta ženská otočí a odchází ještě na rozloučenou za ní zakřičím. "Jen si táhni vodkaď si přitáhla ty cuchto." Odplivnu si, otočím se a vyrazím dál k putyce, když tu za sebou uslyším nějaký hluk.
Otočím se a vidím tu ženu, jak se válí na zemi, pobaveně jdu k ní blíž. "Hej, to už se zase válíš na zemi? "Zasměji se, ale když vidím, že nereaguje zpozorním. Teď by byla ideální příležitost k tomu spáchat to, co by spáchal, každý muž na tak pohledné dívce, která je v bezvědomí, a to jest sežrat jí. Nakonec si to rozmyslím, přeci jen jsem se dostatečně najedl na hřbitově. Takže do ní raději jen mírně šťouchnu botou. "Hej ty, žiješ? Co? Ále do hajzlu co s ní teď budu dělat?" Kleknu si k ní a sáhnu jí na krk jestli dýchá. Pak si tiše řeknu sám pro sebe. "Že bych tě přeci jen ochutnal? Třeba vožvejknout ouško nebo ten baculatej prstíček? Ále ne kašlu na to, tudle by moch někdo hledat. Přeci jen o rajdy jako je ona by moch bejt zájem. Štveš mě, čekej tady za chvíli se vrátím." Vstanu a odtáhnu ženu stranou, kde jí pohodím kousek od odpadků, tak aby si jí nikdo nevšiml, poté si dojdu do putyky konečně koupit tu mojí oblíbenou lacinou whiskey.
Při zpáteční cestě na ní málem zapomenu, ale nakonec si vzpomenu a tu holku vyzvednu. Bez větší námahy si jí přehodím přes rameno a vyrazím směr domov. Když dorazíme domů pohodím jí na svojí postel, lahev whiskey postavím na stůl a dojdu naplnit vědro vodou z tůně. Poté do vody namočím hadr, který jí položím na čelo. "Jen si schrupni." Pak si přičichnu k podpaží. "Sakra fakt smrdím jak ňáká ryba." Vezmu si čisté oblečení ze skříně, jdu ven a omyji se v tůni, poté se převléknu do čistého a čekám až se probudí. Mezitím si čekání zkrátím popíjením whiskey.

Její bezvládné tělo leželo na zemi a ona se ani nehnula. Samozřejmě ještě před tím, než to s ní pěkně mrštilo si vyslechla slovník toho odpudivého muže. A prý že kurvy byly neslušné. Tenhle muž byl pěkně sprostý a ještě ke všemu páchl. Nakonec skončí i někde u odpadů. No toto. Samozřejmě nevnímá a leží jenom tak v bezvědomí, protože to lehce nezvládla. Nevnímala to, že ji ten nechutný muž někam přenášel. Kdyby to věděla nejspíš by mu utekla. Kdyby však měl peníze, to by byla jiná. Nejspíš by s ním šla do postele velice poddajně a dobrovolně. Peníze budou vždycky její prioritou, ta vůně peněz se nedá popsat jen tak nějakými slovy. Po nějaké době se však pomalu probere, protože má něco mokrého na čele. Hlava ji zaduní bolestí a ona se porozhlídne, kde se to ocitla. "Sakra! Kde to jsem?" byla to opravdu nějaká špinavá díra, kde rozhodně nechtěla trávit svůj čas a co víc byl zde s ní ten podivín. Zaraženě na něho upne svůj zrak, protože si všimne drobné změny. Muž byl čistý. "Co si mi to provedl?!" vyskočila ihned na nohy a porozhlédla se po místnosti, kde se nacházela. Fuj! pomyslela si a přitáhla si k sobě své šaty. Zkoušela nahmatat u nohy svou dýku, ale nenašla ji zde. Musela si ji nejspíš někde zapomenout. Tak a co teď? Dostala se fakt do divné a nechtěné situace. Kdyby ten muž měl nějaký peníze nejspíš by neváhala, ale tenhle? Ten určitě neměl ani vindru. Mírně zacouvala, že málem o něco zase zakopla. Dneska opravdu nebyl její šťastný den a ještě k tomu skončila v společnosti tohohle divocha. "Neočekávej, že ti poskytnu nějaké služby. Já nepracuji s lidmi, jako jsi ty" zašklebila se a nadzvedla hlavu mírně nahoru. Jemu určitě žádnou službu neposkytne. "Fuj" přičichla ke svým šatům, které smrděly po odpadcích. "Ty si přenesl svůj smrad na mě!!" zařvala a ani si neuvědomila, že mu začala tykat. Obvykle ostatním vykala, protože to tak bylo přitažlivější, ale tohohle? Tohohle nemá vůbec v plánu svádět i když už nepáchl, jako ryba v rozkladu.

Když uslyším její pisklavý hlas, jen si povzdechnu a odložím dřevěný kalíšek na stůl. "Se zase uklidni. Tam na ulici to s tebou fláklo, tak jsem si řek, že bude lepší tě vodtáhnout někam do bezpečí než tě nechat se válet na ulici. Jo a padla jsi hubou do vodpadků, proto páchneš." Doliji si whiskey do kalíšku a potom naplním lihovinou i druhý. "Jestli chceš tak si cvakni, i když to teda není tak epes rádes pití na který seš nejspíš zvyklá. Jo a moc se nevzrušuj jen jsem s tebou fláknul na postel a dal ti mokrej hadr na hlavu. Přišlo mi to jako dobrej nápad. Jestli chceš tak můžeš zase jít, nikdo tě tu nedrží. Pokaď víš kudy vod kostela domů, tak nemáš problém." Poté popostrčím jeden kalíšek k ní a z druhého se rovnou napiji.
"No není to zrovna nóbl pití, ale stačí to." Zasměju se a pak si prohlédnu tu ženu, která tu zatím jenom stojí a mračí se na mě. "Tak co? Jestli si chceš ještě trochu vodpočinout, tak ber místo." Nohou k ní popostrčím prostou dřevěnou židli. "Jestli nechceš tak nezapomeň za sebou zavřít." Po těchto slovech již umlknu a čekám co z ní vypadne. Přitom se jen podrbu na tří denním strništi. "Jo abych nezapomněl, tak jestli si chceš vomláchnout tu špínu, tak za sebou máš vědro s vodou a ten hadr co jsem ti flák na hlavu je čistej. Když tak si můžeš klidně i domáznout ven k tůni." Pak už opravdu zakončím svůj proslov a pouze upíjím s kalíšku a čekám na její reakci.

Věděla moc dobře, jak muži reagují na odhalené ženské tělo. Mohli se hrdě prohlašovat za dospělé, zkušené znalce, které nerozhodí ani nahota v jejich blízkosti, natož pak představy o smilstvu a fyzických radovánkách, ale pokaždé se nakonec nechali chytit na udičku. Ubozí hlupáci bez jediné možnosti obrany. Zrychlený dech, viditelné nadskočení ohryzku při polknutí v touze potlačit živoucí sny, odehrávající se čerstvě před vojákovýma očima, zrychlený tep... Jen pár indícií prozrazujících momentální rozpoložení ve formě vzrušujícího očekávání. Krásné tělo křehké ženy bývalo natolik dráždivé, až bylo těžké odolávat. O to snaději takovou mysl mučila dalšími zvrhlostmi, jaké by každý muž nahlas potlačil. "Opravdu jste v pořádku, pane Sherburne? Zdáte se mi... zadýchaný. Snad vás netrápí nemoc?" Ustaranost vklouzne do tmavého pohledu čarodějčiných očí, sledujících nejistého zástupce salemské stráže a jeho marným pokusům potlačit počínající nešťastné rozpoložení z představ útočících na jeho slabou mysl. Zvedne ručku v náznaku konejšivého gesta plného zájmu, přikládaje mu dlaň na čelo, jako by se toužila přesvědčit, zda skutečně sálá v horečkách. Chladné prsty pohladí kůži zbrázděnou vráskami starostí a smutku, které se do ní vryly na důkaz nešťastných předchozích let, prodlužovaných častým vysedáváním v hospodách s alkoholem v ruce. "Měl byste si odpočinout. Mohla bych... Vám nabídnout čaj... Nebo horké víno?" Pro alkoholika přijatelnější volba než obyčejný čaj od Holanďanů. Zvláště v takovém nečase, kdy otupí myšlenky a dodá kuráž, kterou hledal, jak se zdálo. "Bude to pro mě maličkost postarat se o vás. Poslední roky jste dělal to samé pro mne." Plachý úsměv se usazuje na rtech, tmavá kukadla uhnou v lichotce vyslovenou tiše, jen pro ně dva. V bezpečí kostela mohla říct, jak chráněná se cítila po jeho boku. To on jí přeci dodával sílu, když při ní stál. Ale mužské ego si polichotí i bez jejího přínosu.
Ani to jí nezastaví v dalším zvrhlém nakouknutí do jeho hlavy, ponížení Asherova svědomí, aby sám ze sebe cítil rozpačitost. "Vím, po čem toužíš... Vysvléct mě ze šatů a drtit má ňadra v dlaních... Svést se mezi má stehna a ochutnat ta zakázaná místa, dříve patřící jen mému zesnulému manželovi... Nořit se do hlubin mého lůna a tvrdě přirážet s prohlubujícím se dechem, dokud se zasténáním nevyvrcholíš..." Hlas sirény, lahodně hříšný s každým slovem, nechávala znít v jeho hlavě s představami, pod jejichž silou by sklopila pohled i dáma z vykřičeného domu, kam si muži chodí hledat ženské pro své mrzké potřeby. Všechny způsoby, jakými by ji mohl mít, ať už nataženou na zádech či zezadu, zapřenou dlaněmi o stůl, zatímco se jí budou kolena podlamovat pod každým přírazem, jímž ji samotnou dostane do orgasmické extáze. Kdyby teď vklouzla dlaní do jeho kalhot, našla by tam tvrdou odpověď? Hříšná myšlenka, velmi lákavá ale odolá. Konec konců je třeba si zachovat status hrdé dámy. Takové, která je svedena vlastním uměním manipace s ostatními. "S vámi bych se jistě cítila bezpečně... Jako vždy." "Už teď jsem vzrušená... Toužíš mne ochutnat?" Drzá myšlenka se vklíní Asherovi do hlavy, téměř jako by ji nahlas vyslovila, avšak pohled, jímž ho častuje, tvrdí cosi opačného. "Zdá se, že se počasí již uklidnilo. A navíc tu začíná být zima. Byla by škoda, kdybyste onemocněl."

Tohle mi fakt v životě scházelo. Samozřejmě ironicky myšleno. "Fuj. Do odpadků?" protočila očima a pořádně si prohlédla svoje šaty. Byly špinavé. Mokrý hadr někam hodila a pohlédla na muže, který popíjel nějaký laciný alkohol. Musel to být nějaký laciný alkohol. Nic lepšího si tento divnomuž nemohl dovolit. Byla ze všeho, ale tak moc zmatená, že si sedla na dřevěnou židli kterou k ní muž popostrčil a vyklopila do sebe kalíšek s alkoholem. Mírně se otřepala, protože to bylo na její vkus až moc silné. Nepatrně přelétla očima po muži a poté se podívala někam úplně mimo. Svůj zrak upnula na vědro s vodou a popadla ten hadr kterým si lehce utřela obličej. Potom tam jen mlčky seděla a prohlížela si místnost ve které se nacházela. Měla ihned odsud vypadnout a ani se neohlížet. Ten muž ji připadal docela děsivý. Silně polkla a začala si trochu upravovat vlasy, protože určitě musela vypadat příšerně. Na svůj vzhled si až moc "Ehm" odkašlala si a pohlédla na muže, který svíral kalíšek s pitím. Nejspíš neměl lepší zábavu, než zachraňovat ženy, které upadnou a uhodí se do hlavy nebo omdlévají. Ona mockrát v životě neomdlela a neuměla si vysvětlit proč teď ano. "Proč si mě tam nenechal?" položila mu otázku jejíž odpověď ji hodně zajímala. Moc lidí se o ní takto nepostaralo a tak ji to připadalo divné. Byla to mrcha a jako malá vyrůstala v sirotčinci, kde měla docela tvrdou výchovu. Svůj život zasvětila penězům, tak se o jiné věci nikdy moc nezajímala. Tohle pro ní byla velice nečekaná situace a nedokázala ji pochopit. Proč by někdo zachraňoval děvku? Děvek bylo na světě spousta a ona byla akorát trošku výše postavená děvka, ale stále byla jenom děvkou a ještě k tomu s docela zkaženým charakterem. Tahle situace ji hodně zarazila krom toho, že její bota byla v dezolátním stavu. Znova si odkašlala a trochu si prohrábla vlasy. Svůj kalíšek posunula víc k muži a doufala že ji ještě nalije. Potřebovala alkohol.

Neobtěžuji se jí jakkoliv slovně odpovědět. Jedinou odpovědí, která se jí zprvu dostane je jen prosté pokrčení ramen. Potomdo sebe kopnu zbytek nalité whiskey. Pak si k sobě přitáhnu i její kalíšek a oba znovu naplním. "Koukám, že ti to nějak zachutnalo." Když šoupnu kalíšek k ní zpátky, tak teprve začnu mluvit.
"Nevím proč jsem tě zachránil. Prostě mi to přišlo správný. Přeci jen to že jsi děvka ještě neznamená, že musíš zdechnout na ulici vedle u ňákejch vodpadků. Vo nic jinýho nešlo. Prostě sem si řek, že je zbytečný tě tam nechat, aby si tam zdechla bo aby tě tam našel někdo kdo by nemul bejt takovej dobrák jak já, víš co. Tak nazdravý bo tak něco." Pozvednu kalíšek z kterého si dopřeji dva pořádné loky. Poté vstanu a přejdu k menší omlácené dřevěné truhle, která stojí v rohu místnosti a vyndám z ní šátek ve kterém něco je. Pak ještě sáhnu do truhly podruhé a vytáhnu nožík. Truhlu zavřu a sednu si zpět na židli. Šátek položím na stůl a rozvážu ho. V tu chvíli zavoní místností vůně bochníku chleba a trochy vyuzeného masa z nebožtíka, který zemřel minulý týden. Ukrojím si krajíc chleba a pak se podívám na ženu. "Dáš si taky?" V tu chvíli si uvědomím, že jsem se ještě ani nepředstavil. Odložím nůž na stůl, otřu si ruku o kalhoty a pak jí natáhnu směrem k té ženě. "Jinak mě říkaj Jimmy Peanut. Tak co chceš taky? Sem to udil sám, tak vokoštuj jestli chceš."

Seděla v domě muže, který ji přišel opravdu zvláštní a ani neměl peníze. Možná cítila malou vděčnost? Nebo něco tomu podobné? Netušila. Popadla kalíšek, který byl znovu naplněn a vyklopila ho do sebe. "Potřebovala jsem to.." ušklíbla se na muže. Muž ji pomalu začínal vysvětlovat proč jí vůbec zachránil. Nejspíš by bylo vhodné se mu nějakým způsobem poděkovat i když to dělala nerada. Nechtěla, aby mě pověst hodné ženy, když hodná rozhodně nebyla. "Díky" pronesla nakonec směrem k muži, který se ji hodlal už i představit. Jména pro ní byla docela nepodstatnou informací a nikdy se o ně příliš nezajímala. Své zákazníky však jménem znala, tedy aspoň ty stálé. "Já jsem Camille. Camille Bride" také se představila a mírně ucukla, když ji Jimmy nabídl jídlo. Nejspíš si myslela, že ji chce ublížit nebo něco takového. Pohlédla na maso a potom svůj zrak sklopila k prázdnému kalíšku "Nemám hlad.." zamrmlala. Měla v sobě takový zvláštní pocit, ale nevěděla proč. Byla tu vskutku divná situace a ještě k tomu pro ni. Znova začala zkoumat celou místnost ve které se nacházela. Očima přejela po nábytku a po každé věci, která se zde nacházela. Podle všeho nejspíš Jimmy žil sám. V dnešní době to bylo neobvyklé, ale i takoví lidé byli mezi námi. Ona taky nechtěla manžela. Na co by jí byl? Potom by měla méně peněz a to ona rozhodně mít nechtěla. Její práce ji bavila a užívala si jí, protože ji vždycky čekala nádherná odměna v podobě voňavých bankovek. Bohatí muži platili opravdu hodně a to se ji líbilo. "A ty co vlastně děláš? Jako práci?" prohodila pár slovy a nezaujatě na něj koukla jedním okem. Nějaké známosti by se ji mohly hodit.

S trochu ublíženým výrazem si ruku stáhne zase k sobě, jako pokárané štěně, které se vlastně vůbec necítí provinile, ale jenom chce v tom druhém vyvolat soucit. Nekalá taktika, ale obvykle účinná. Bylo něco uklidňujícího na tom sledovat ji, jak je náhle krotká, když by mu pár dní zpátky ještě za takovou troufalost byla schopná vlepit v cuku letu facku, nebo zmizet za vraty směr její pokoj. Ať se stalo co se stalo, bylo cenné nahlédnout pod tu skořápku a užít si taky trochu toho dítěte ukrytého nejen v ní, ale i v něm. Moc takových příležitostí teď v životě plném dospěláckých věcí a odpovědnosti skutečně nemá. Musí se smát. Tomu, jak je roztomilá, když předstírá, že se zlobí a jak se z tulačky vybavené pár né příliš efektivními nástroji a zbraněmi rázem stane tenhle hravý tvor, válející se ve slámě, jako dvě malé děti, co se perou o hračku. Nebylo tolik osob, se kterými by si podobné věci zažil. No dobrá, se Sam to nebylo tak intenzivní a když vyrostl do věku, kdy si uvědomoval, že opačné pohlaví neumí uvařit jen dobrou polévku, už se pohyboval mezi příliš nóbl paničkami, které by sotva dostal do stáje, natož na haldu slámy vedle kýble vody, nebo je mohl učit… prakticky cokoliv. A co se děvčat z nevěstince týče, tam se za život uchýlil opravdu jen sporadicky, neboť ten prvek druhého člověka tam byl smazán peněžní transakcí, která z toho sebrala veškeré vzrušení a potěchu, kterou si na tom uměl představit. A tak raději proháněl sukně ve vyšších vrstvách. Tam, kde se musel snažit, nebo mu bylo vlastně milejší si začít i s prostými děvčaty, která po něm chtěla to zcela samé, nebo by mu přinejmenším neudělala vše tak snadné a dovolila by mu je svádět. A jak se zachoval, to už bylo spekulativní… někdy jako bezpáteřní sobec, jindy jako elegantní stratég, ale vesměs nikdy jako hajzl. A čím byl starší, tím byl rozvážnější.
Její odpověď ho pobaví. Natolik moc je ale gentlemanem, že si kousavou poznámku ponechá pro sebe, i když jeho oči prozrazují, že rozhodně co říct na to měl. A jen jí dál prsty pročesává vlasy, okrajově občas zavadí malíčkem o její ucho. Její reakci přívětivě kývne a s mrknutím jednoho oka poví trochu uštěpačně: "A neboj. Já nikomu neřeknu, že seš tak trochu telátko." A to už v sobě zase musí dusit smích, protože momentálně se necítil na kdovíjak vážné rozhovory.
Lhal by, kdyby si namlouval, že na to ani jednou nepomyslel. Zřejmě by mu to nikdo nevyčítal, přeci jen nešlo o něco, na co by snad neměl právo čas od času myslet, nebo si to dokonce užívat. Ale pal, když se to stane, tak je tne pocit milionkrát lepší, než si jen mohl představit. Už jenom jak se zkrátí vzdálenost mezi nimi, dotyk její ruky na počínajícím strništi, ten výraz a sklopení očí ke rtům, když se to stane. Přivře oči, mockrát se nepotýkal s tím, že by opačné pohlaví udělalo ten poněkud složitější krok a přišlo mu to velice přitažlivé. První pusa, trochu jako skok do neznámého, nikdy nevíte, co od toho druhého čekat. I když on k tomu měl vždy poměrně lhostejný přístup, protože když šlo o ženy, byl velice sebejistý a ani tentokrát na sebe nemusel nechat dlouho čekat. Jednoduché gesto, to pohlazení po tváři, které z něj ale udělalo zcela jiného člověka. Horní ruka se vyšplhá s lehkostí na její bok, sklouzne k pasu, za který ji chytí silněji, než při tanci a ještě si jí přisune blíž. Hlavou mu projede tolik věcí. Třeba to, že nechce, aby mu tohle celé přerostlo přes hlavu, na druhou stranu tyhle pochyby utlumila jedna prostá skutečnost; nikdy nic neslíbil, nikdy nedal najevo nic, co by mu sebralo pevnou půdu z pod nohou, aby mohl něco pokazit. A když ona očividně neprotestuje, tak neměl důvod odepírat jim oběma nějaké to pokušení, zpestření, tu chuť okamžiku v závanu koní a sena. A jako to začínalo nejistě a opatrně, projde to v něco zcela přirozeného. Něco, co by za normálních okolností rozhodně neskončilo jenom hravým líbáním na seně, i když popravdě řečeno se mu ta malá chvilka dostala víc pod kůži, než byl ochotný přiznat.
Ale všem dním je jednou konec, odtáhne se, otevře oči a zamrká na ni s lehce zdviženými koutky, věnuje jí ještě pár vteřin svého pohledu, ale pak se uchechtne a pomalu se zase vytáhne do sedu, s pokrčenýma nohama a lokty opřenými o kolena, přes rameno sledujíc její počínání. „Mno.“ Protne romantiku ticha zahájením další rozmluvy, která je samozřejmě zcela od tématu. „Dneska už toho moc nenatrénujeme.“ Prohodí jen tak mimochodem a uteče očima níže, k mokrému fleku na její sukni. Nakrčí čelo, vrací se jeho praktická duše, která ho postaví na nohy. Natáhne k ní pravou ruku, aby jí pomohl z měkkého do stoje, s trochu potutelným úsměvem, který značí, že co se stalo nehodlá uvrhnout v zapomnění, avšak nechce to hnát do extrémů v prostředí stáje. Protože soukromí dle jeho gusta znamenalo žádné oči, včetně těch koňských. „Pojď, ať tu nenastydneš. Odvedu tě zpátky.“ Pronese s hořkým úsměvem, jelikož, a teď si to přiznejme, i když byl moc rád za svou práci, tak vždycky na ní neměl tu nejlepší náladu. A teď věděl moc dobře, co by dělal raději, než počítat výdaje a zisk, nebo na suchu sedět na židli, zatímco se z pod jeho pracovny ozývají zvuky dobře investovaných peněz. V duchu křičel, jakej je pitomej, jak by svou sebekontrolu někdy radši neměl… ale takové už jsou skrupule. Měl ale moc dobrou fantazii a představu, jak by tohle celé pokračovalo. Nemusel skrývat, že se mu líbí. Byla jiná, neokoukaná a lhal by, kdyby řekl, že takových jako je ona potkal desítky. Mohla se jako zlodějka snažit vypadat obyčejně sebevíc, ale její oči ve spojení se zářivě ryšavými vlasy jí dovolily alespoň v jeho očích vynikat.

V první chvíli se v ní svářila chuť to konečně udělat s nejistotou – copak mohla vědět, jestli ji neodmítne, protože si všechno vyložila špatně, v tomhle případě to, že by mu nevadila trocha tepla a fyzické blízkosti. Jeho vlastní sebejistota ji však v tomhle směru uklidní, mluvila sama za sebe a již nebylo nad čím přemýšlet, zvlášť tehdy, když ji položí ruku na pas a přitáhne si ji blíže, čemuž se nebrání, ba naopak mu vyjde vstříc, koutky úst se na malý moment zkroutí ve spokojeném úsměvu, co však brzo smaže polibek. Nepamatovala si, kdy jí bylo naposled při něčem takovém tak příjemně – ruku na srdce, nebyla zas o tolik „lepší“ než holky, které zaměstnával, protože řadu problémů šlo jednoduše vyřešit sexem, po němž se muži obvykle stávali o něco tolerantnějšími a smířlivějšími. Tohle bylo docela přirozeně zcela jiné – tenhle „vztah“ možná řešil její problémy, ovšem nic podobného jako tuhle chvíli jejich dohoda nezahrnovala. Nebránila by se, kdyby s tím Christopher přišel dřív, jakkoliv to snižovalo její úctu nebo kredit, ovšem takhle celá její odvaha vzešla z dané chvíle a vlastní touhy alespoň na chvíli utišit pokušení i chtíč po blízkosti někoho, díky komu se cítila v bezpečí. Ne, opravdu to nebylo hloupé zakoukání či něco podobného – alespoň si to každý den opakovala, protože… nu, každý má city, kterým však není zrovna záhodno podléhat – ale touha užít si něco podobného, vytěžit z toho to nejlepší, pokud si na své přijde i on? Na tom snad není nic špatného, už jen proto, že jí vycházel vstříc. A krom toho, kdyby je někdo viděl – jakože pravděpodobně nevidí – pak už alespoň nikoho nenechají na pochybách ohledně jejich vztahu. Nikoho kromě nich samotných.
Vydechne, když Christopher polibek utne – ač sotva nepřirozeně, spíš v té pravé chvíli, kdy se na něj nenatiskla příliš a oba nakonec nechtěli víc – a otevře kukadla, oplácejíc mu pohled, ruku stále ponechávala na jeho tváři, pod prsty cítí několikadenní strniště. Působil spokojeně, uvolněně, klidně, což mělo dost podobný vliv také na ni. Nechá jej, aby se posadil, sama se spokojeně uculí jako kočka, co slízla všechnu smetanu – ač se jednalo „jen“ o jeden polibek, co vlastně ani tolik nemohl tolik znamenat vzhledem k plánované a poměrně jasné budoucnosti. Vzápětí si však sedne vedle něj, tak nějak s vědomím, že by možná měla sedět víc jak holka a ne chlap složí nožky pod sebe, v první chvíli instinktivně, pak však již zcela vědomě si neodpustí dotek na jeho záda, kdy prsty přejede zhruba od poloviny páteře k bedrům, než packu znova stáhne do klína. Na malý moment upne svou pozornost na Nest – která stále nedostala své jablko – než se opět podívá na něj, když promluví. „Tanec? Ne, ten už asi ne.“ A jestli něco jiného? Nu, to už nejspíše nechá na okolnostech. Měl pravdu – všichni měli své potřeby. „Možná později? Zůstaneš dneska tady?“ Občas se vracel domů, vlastně většinou, někdy však ne a v této otázce se mohla skrývat jak upřímná zvědavost, tak mnohem víc. Na moment se zatváří trochu zmateně, když nakrčí čelo, za čímž se obvykle skrývala nespokojenost nebo přemýšlivost. Ji to však v tuhle chvíli lehce rozhodí vzhledem k intimnější chvíli, ve kterých zrovna neexcelovala. Asi by ji nikdo nenazval romantikem a měl by pro to tisíc pádných důvodů. Až tehdy, když si uvědomí, že jí na kotnících studí mokrá látka, si uvědomí svou chybu. „Zatraceně…“ přijde její oblíbené zaklení proceděné mezi rty, než sukni lehce povytáhne, aby zjistila, jestli je stejnou „katastrofou“ zasažená i spodnička. Pohledem těkne k jeho ruce, co k ní natáhne a kterou ráda přijme, aby se vytáhla na nohy, stále si však zachovávajíc svůj zvyk, že na ni sotva položí nějakou váhu a raději si sama pomůže druhou rukou. Už už by mu řekla, že není z cukru a že tohle ji zrovna nerozhodí stejně jako její imunitu vzhledem k tomu, že za deště bývala promrzlá daleko víc, než se omezí na pouhé: „Díky.“ Rukou si prohrábne mimoděk vlasy, aby dostala slámu i z jejích konečků. „Jen chvilku,“ dodá rychle, než pár kroky přejde k boxu, který obývá Nest, aby jí dala zbytek jablka, na které plavá klisna upírala pohled skoro stejný, jako Quinn před chvílí na Christophera, než ji podrbe po čumáku na rozloučení. Až tehdy zamíří s Christopherem ven, aby obešli budovu a dostali se tak dovnitř nevěstince, který si již žil svým vlastním a velmi rozverným životem. Nějakou dobu jí trvalo, než ze sebe vysoukala otázku, co měla na jazyku, div neposkočí, když se konečně odhodlá a otočí se čelem k němu. „Můžu za tebou pak přijít? Myslela jsem… pomoct. S něčím… Fakt i s něčím jiným než s matrací, když na to přijde,“ dostane na sebe na konci s hravým úsměvem. „Jen se převlíknu…“ Aby nakonec nestudila i jeho, což by byla smůla.

Jen nenuceně pokrčím rameny, když odmítne přijmout jídlo a ukrojím si krajíc chleba a kousek masa, který si ihned strčím do úst. Maso následuje část krajíce chleba. Když zaslechnu její otázku zpozorním, něco se na jejím chování změnilo, teď už se nechává tak arogantně jako před chvílí. V klidu rozkoušu sousto, které spláchnu douškem whiskey z kalíšku. Poté si otřu ústa do rukávu a říhnu si. "Sem místní fudebrák. Celej den zakopávám mrtvoly, takže nic moc. To je ten důvod proč jsem byl špinavej a smrděl sem. Co ty? Seš vobičejná kurva nebo něco jinačího?" Zašťourám nehtem mezi zuby, abych uvolnil kus masa, který se tam zasekl. Když ho konečně vyšťourám, vyplivnu ho někam před sebe na zem. Znovu si tu ženu prohlédnu. Pohledem přejedu od nohou až k hlavě a při té cestě se mé oči na chvíli zastaví na jejím plném živůtku. Přeci jen jisté pudy zůstaly i po jeho úmrtí a vzkříšení. Na zlomek vteřiny dostanu zálusk na ženu jako takovou a ne jenom na její maso, ale hned si to zase rozmyslím a tak jen nevrtím hlavou a ukrojím si další kousek masa, ale než ho sním do vypiji zbytek whiskey z kapíšku. "Dáme další? " Nečekám na odpověď a rovnou rozliji tuto blahodárnou tekutinu do obou kalíšku. Pak postavím lahev zpět na stůl a strčím si do úst další kousek masa. "Hmmm vážně se mi povedlo."

Seděla tam s mužem, který ji připadal divný a na kterého spadla a ještě aby toho nebylo málo, tak před ním omdlela a on ji zachránil. Dnešek vyzařoval divnými věcmi. Měla takovou chuť opít se do němoty, že další panák přijala velice rychle a kopla ho do sebe. Poslouchala Jimmyho odpověď na její otázku a málem ji tekutina v krku zaskočila. Zaraženě se na něj zadívala. Dneska se bude muset hodně opít, aby tohle ustála. "Jsem spolumajitelka místního nevěstince" pronesla už trochu opilým tónem a prstíkem si protočila jeden z vlasů. Občas zaznamenala jeho pohledy, které ji byly až moc dobře známé. Takhle se na ní dívalo spoustu mužů. Kromě toho minule. Nenechal se zlomit. "Dobrou chuť" mírně se otřepala při pomyšlení na Jimmyho povolání, které nebylo zrovna vábné. Ona osobně by takovou věc dělat nemohla. Být celý den ve společnosti mrtvol? Brr. O tomhle určitě nikomu nepoví. No rozhodně ne nějaké z dívek z nevěstince, protože by se to rychle rozneslo. O tom zrovna moc nesnila. Nechtěla si nějak pošpinit reputaci, přeci jen byla docela žádaná v nevěstinci. Kdo by nechtěl souložit se spolumajitelkou tak super podniku přece? Jenom blázen. "Máš divnou práci" poznamenala a porozhlédla se kolem sebe. Všechno ji už pomalu přišlo trošku rozmazané. Docela silná whiskey ještě k tomu pro ženské tělo, které se vyrovnávalo s alkoholem po svém. Svůj pohárek přisunula znovu k Jimmymu "Stejně jsem neměla v plánu být střízlivá" mírně se ušklíbla a čekala až ji nalije.