Město Salem

"Hmm spolumajitelka. To máš dobrý teda." Nad její připomínkou ohledně mého zaměstnání jen pokrčím rameny. "Divnou. To víš někdo to dělat musí, co by se s mrtvolama jinak dělalo. Mimo to já to dělat nechtěl, ale dávali k tomu tenhle barák, tak sem to vzal. Tenkrát mi to přišlo lepší než zdechnout na ulici." Zamyslím se nad její připomínkou, kterou jsem tak úplně nepochopil. Přeci jen co je divného na práci hrobníka. Nechám to nakonec být, nemá cenu nad tím nijak víc přemýšlet. Než stačím sníst další sousto už má vypito a dožaduje se dalšího panáku whiskey. Rychlost jakou to do ní padá mě až překvapí. "Ty teda ňák jedeš. To se mi líbí. Tak dáme dalšího paňáka." Kopnu do sebe svého panáka a hned sáhnu po lahvi whiskey co je na stole. Zuby vytáhnu korkový špunt a už nalívám další várku whiskey. Pak špunt vrazím zpět a postavím poloprázdnou lahev zpět na její původní místo. "Ti to nějak zachutnalo co? Jen aby tě to nesundalo. Tohle je dost vostrej chlast, nic pro slečinky."

Očima těkala mezi ním a panákem a občas taky přejela očima po láhvi. "Výhodné svůj život zasvětit mrtvolám a dostat k tomu dům gratis" mírně se uchechtla. Už to na ní šlo trošku víc vidět, že je přiopilá. Zatím to byl ještě docela solidní stav, protože se hodlala zmrskat o dost víc. Sledovala jeho ruce, které rozlívaly tekutinu do panáků. Tak se ji to líbilo. Panák ihned přisunula k sobě a kopla ho do sebe, aniž by ze sebe vydala nějakou hlásku. Nejspíš ji to dost zachutnalo. Kdyby tu teď neskončila nějakým zvráceným osudem s ním, tak by nejspíš popíjela svoje oblíbené víno. Tak měla svůj úkol splněn, sice za jiných okolností, ale splněn byl. "Já to zvládnu, protože jsem silná!" zacvičila svou levou rukou na důkaz síly. No pomalu začne sranda, pokud se to nezvrhne v trochu pikantnější zábavu. Rty si mírně navlhčila a lehce se nahnula k Jimmymu, ale nic neudělala jen tam tak byla blízko k jeho obličeji a hleděla na něj. Tak tenhle kouzelný alkohol s ní docela cvičil, ale ji to momentálně bylo dost jedno. Za normálních okolností by tu s ním rozhodně neseděla, protože ji byl k ničemu. Peníze od něj určitě nedostane. Zůstala tu vlastně jen ze dvou důvodů. Ten jeden byl, že ji zachránil a jí to přišlo neobvyklé a ten druhý, že potřebovala mít nějaký alkohol ve svém oběhovém systému. Jiný důvod nebyl a ani nebude. Přehodila si jednu nohu přes tu druhou a možná se i dokonce pousmála. Snad poprvé za dnešní den. Ona měla dobrou náladu, dokud se nesrazila s tímto pobudou a teď? Teď ji bylo všechno jedno. Mohlo by se s ní stát cokoliv a brala by to. Neručila za své chování, když ji v krvi koloval alkohol. "No musím uznat, že mi ty panáky bodly" řekla upřímně. Stále měla hlavu blízko jeho hlavy a občas se nepatrně pousmála.

Zadívám se na její ruku a uznale přikývnu hlavou. "Hmm vážně silák. Pomalu větší bicák než mám já." Zasměji se a předvedu vlastní biceps. Když se ke mě nahne nevím co přesně tím sleduje. Jestli to mám brát jako výzvu k políbení jí nebo si se mnou jen tak pohrává. Dívám se jí do očí a poslepu sáhnu pro lahev ze které zuby vytáhnu špunt a odplivnu ho stranou, jelikož je mi jasné, že tu lahev beztak dnes dopijeme. Aniž bych hnul pohledem rozliji další várku panáků. Jeden jí podám přímo do ruky a pak se nahnu o trochu blíž k ní. "Ještě aby ne. Sice to není žádný spešl chlast pro prachatý, ale lepší než bejt  bez chlastu." Poté se napiji a začnu si jí takhle z blízka prohlížet. Vážně by mě zajímalo co ta ženská zamýšlí. Po chvilce ticha přiopilým hlasem promluvím. "Víš, že vodsaď vypadáš docela dobře? Tak jsem dostal takovej nápad co dál." Pousměju se a pak se nakloním ještě o kousek blíž k ní, přejedu rukou po jejích vlasech a políbím jí.

Opravdu nevěděla co vlastně momentálně zamýšlí a bude dělat. Jedno věděla jistě. Určitě nad tím nebude přemýšlet půl hodiny a nebo celou věčnost. Udělá to bez rozmyslu a ihned. Panáku se ihned ujala, jako by to bylo osiřelé dítě a potřebovalo její péči. Samozřejmě by žádného haranta vychovávat nechtěla a ni nebude. Panák vyklopila ihned do sebe a mírně se uchechtla nad poznámkami Jimmyho. Wow, to byl ale večer. No teda to bude ale večer. "A víš, že mi to je jedno? Mohl sis všimnout toho, že mi je teď všechno jedno" její koutky cukaly do šibalského úsměvu. Jeho nabídku velice hravě přijala a její rty se setkaly s těmi jeho. Jaká to slast, která ji momentálně pulzovala tělem. Nebylo nic lepšího než alkohol a sex. Vražedná kombinace, která ji vyhovovala. No ještě tu byly peníze, které taky milovala, ale ty pro dnešní večer byly vedlejší nebo pro dnešní noc? To je docela šumák. Teď si to hodlala užít a to hodně. Vstala ze své židle a posadila se mu do klína, aby to všechno bylo jednoduší a možná i lepší. Bůhví, kde nakonec spolu skončí. Jeho ruku, která přejela po jejich vlasech přitáhla blíž spíše k jejímu rozkroku. Tam by mohla být užitečnější. Šibalsky se na něj pousmála a zašeptala mu do ucha "Nemravné věci já ráda". Ty šaty ji neskutečně vadily v této situaci. Musí jí jich zbavit, jinak to totiž nepůjde. Rty měla furt přilepené na těch jeho a vášnivě a zároveň divoce ho líbala. Jo na tohle ona měla zkrátka talent. Člověk by nevěřil, že taková dívka vyrostla v sirotčinci, kde ji vychovávali k obrazu boha. Ona měla jistého boha kterého uznávala a to byly peníze. Každý měl svého boha a tím jejím byly zrovna peníze. Za takový sex by si normálně nejspíš dost účtovala, ale alkohol byl mocný čaroděj a vymklo se to všechno docela dost kontrole. Měla odsud odejít, když mohla. Teď určitě jen tak neodejde.

I když jsem již dost přiopilí, tak i přesto mě šokuje, jak rychle se to seběhlo. Když se mi posadí Camille do klína vzplanou ve mě city, o kterých jsem ani nevěděl, zdali je ještě mám. Něžně přejedu levou rukou po jejích zádech a zakončím tento pohyb na jejím zadku, který sevřu, zatímco druhou rukou jí již sahám pod sukni.
Během chvíle mi dojde, že to oblečení je jen na obtíž, a tak si začnu co možná nejrychleji sundavat triko, které pak následují její šaty. Když se přede mnou objeví její ňadra, sáhnu na ně zatímco jí stále líbám. Na kratičký moment si vzpomenu na svojí milovanou, kvůli které jsem se stal z obyčejného vesnického kluka ghúlem hrobníkem. Pokusím se na to nemyslet a raději si užívat toho co se právě děje v této mé chýši, kterou nazývám domovem. Kdo by to byl řekl, že se noční procházka pro lahev whisky, změní v toto, ale tak na škodu to taky není, i když mi toho dost vypila.
Najednou od ní odtrhnu rty. "Čas se přesunout." Uchopím jí do náručí a pohodím jí na svou postel a začnu si sundavat kalhoty, během toho si prohlížím její dokonalé tělo. Jen co kalhoty dopadnou na podlahu jdu a lehnu si tam k ní. Začnu jí znovu líbat a přitom jí masíruji prsa. Vzápětí jí něžně pošeptám do ucha. "To je poprvý co budu jebat s kurvou, tak se teda aspoň převeď ať vím jestli to stojí těm chlapům za ty prachy."

Cítí se podivně nesvůj. Tak, jak se cítil ve společnosti žen když byl ještě velmi mladý a velmi nezkušený. Zdá se to tak dávno, co poprvé ulehl s ženou. Nepamatoval si ani jak vypadala, krásné ženy v jeho životě její prostou, obyčejnou tvář už ze vzpomínek dávno vymazaly. Sotva si pamatoval tvář své manželky. Ať by se ale snažil rozvzpomenout se na cokoliv jiného, myšlenky by mu vždy zabloudily zpět v tmavovlasé ženě přes ním. Ať už byly důvody jeho zvrácených představ jakékoliv, nebylo jednoduché se s nimi vypořádat. Na moment se mu vtěsná do pomatené mysli jeho vlastní představa. Vždyť by pro něj opravdu nebyl problém si Amélii vzít, tady a teď. Fyzicky je o tolik silnější než ona a ke styku nic jiného přeci nepotřebuje. Děje se to dnes a denně, mladé, slabounké, křehké ženy znásilňovány muži. A především vojáci se v takových kratochvílích vyžívali, sám si moc dobře pamatoval, jak si muži kolem něj bez otázek braly ženy z měst a vesnic, kterými vojsko táhlo. Když jim chtěl nějaký muž odporovat, srovnali si jej vlastníma rukama a ještě ho donutili dívat se a poslouchat zoufalý tvář jeho milované družky. Tuhle myšlenku ale úspěšně zaplaší téměř stejně rychle, jako se k němu vkrade. Je jen pár věcí, kterých by nebyl schopen a tohle je jedna z nich. O ženy nikdy neměl nouzi, tak taková drastická opatření stejně nebyla nutná, ale nemohl by se na sebe pak ani podívat. Aspoň tenhle kousek lidskosti v něm zůstával od začátku života a zůstane v něm až do jeho konce.
Uvědomí si otázku madam Kelley až o něco později, natolik se ztratí ve svých myšlenkách. Nestihne jí odpovědět dřív, než se dlouhé, štíhlé prsty dotknou jeho čela. Zavře oči, má pocit, že jen její dotek na kůži pálí. Že zapomněl dýchat si uvědomí, teprve když se madam Kelley opět odtáhne. Pomalu, potichu vydechne, znovu se podívá na ženu před sebou, dříve, než to začne být divné. Věnuje mu starostlivý pohled, má chuť pozvání ihned přijmout, jen, aby s ní mohl být o něco déle. "To nic není," ujistí ji ovšem, doufá, že toho nebude litovat. "Ale jste příliš laskavá." Dávat pozor na ni byla jeho práce, ale tahle odpověď mu přijde silně neosobní. Normálně by ji použil ihned, aby se vyhnul dalším nutným konverzacím a aby mohl co nejdříve odejít, ale teď mu prostě nesedí.
Myslel si, že jeho představivost právě dosáhla svého maxima, ale nebylo tomu očividně tak. Slova, která se mu při pohledu na madam Kelley rozehrála v hlavě, byla poslední kapkou. Nutí se držet zrychlený dech pod kontrolou, snaží se uklidnit stoupající tlak v rozkroku a přimět sebe sama uvědomit si, že je dospělý, už nějakou tu chvíli stárnoucí muž. Takové myšlenky by pro něj měly být nepřípustné a takové reakce by neměly vyvolávat. Jako kdyby ani nepatřily jemu. Před očima se mu rozehrají obrazy nahého těla ležícího pod ním, mladého, krásného a horkého, toužícího jen po něm. Rozpoutal by válku jen proto, aby si jej mohl vzít. Už se vlastně ani nesnaží těm myšlenkám vzdorovat, snaží se kontrolovat jen své tělo, s myslí to oficiálně vzdává. Při každém jejím slově mu přeběhne mráz po zádech. Vezme si ji, teď, bez ohledu na to, co se bude dít dál...
Mohl by přísahat, že její poslední slova byla vyslovena nahlas. Slyšel v nich i tu nepříjemnou, typickou ozvěnu kostela. Když otevře oči, najednou opět schopen čistě uvažovat, uvědomí si, že udělal zhruba dva kroky k Amélii. Stojí u ní teď tak blízko, že hlavu musí mít sklopenou o dost níž, aby na ženu viděl. Dělí je od sebe taková vzdálenost, která by mu v jiných případech již mohla být dost nepříjemná. Stále neschopen se pořádně ovládat, má neovladatelnou chuť dotknout se Amélie, třeba jen trošku. Jejích tmavých vlasů, bledé, teplé tváře, jejího těla, kdekoliv... Sotva si uvědomuje, že zvedá pravou ruku ve snaze dosáhnout její tváře, pomalu, jako kdyby se bál, že by se mohl při doteku spálit. Zarazí se jen několik centimetrů od její horké kůže, když si uvědomí, že dělá něco úplně nepřístupného. Rychle ruku spustí zpět podél těla, udělá nejistý krok zpět. Vydechne, vyveden z míry svým chováním, proklínaje se snad na tisíc způsobů. Co si sakra myslel? Proč jen by si myslel, že je to dobrý nápad? Sotva znatelně přikývne, když Amélie podotkne, jak se počasí již umoudřilo. Rozpačitě si rukou zajede do strniště na tváři. "O mě si nemusíte dělat starosti," ujistí ji, doufá, že jeho hlas není úplně cizí. Snaží se o tak sebevědomý tón, jak jen může. Snaží se dělat, jako kdyby se nic nestalo. Je to ale těžké, když se neslyší, páč v hlavě mu stále ještě zvoní hlas madam Kelley. "Mám spíše strach o vás, abyste neprochladla," lehce pokývne hlavou k opuštěnému plášti na lavici. Pohlédne z okna, není si jistý, jak dlouho tu vlastně byl. Má pocit, že se začíná smrákat. Ví, že by měl Amélii alespoň nabídnout doprovod, ale mlčí. Prozatím. Uvědomuje si pozvání na horké víno, které by jeho vyprahlému krku teď tolik pomohlo. Zadoufá, že ještě není tak pozdě, ale ihned zarazí další myšlenky, ve strachu, že by z nich vzešlo to, co před pár minutami.

"Je mou povinností i přáním se o vás co nejlépe postarat. Jen díky vám a mužům, s nimiž sloužíte, jsem stále naživu a ne-... ne..." Nedokončená věta zůstane viset ve vzduchu, trpká pachuť naplnila její ústa, když bojuje s vizí potupného konce bez získání svobody. Mohla být sebemocnější čarodějka, ale živlu ohně poručit nedokázala. Zemřela by jako každá jiná žena, uvězněná v plamenech dopouštějících se spoušti nejen na salemských pozemcích, ale předně na životech ostatních. Dlaň s dlouhými prsty svírá hrdlo, má pocit, že se nedokáže nadechnout a zbavit se tak odporné vize svého zániku, téměř hmatatelného, když si vybaví ten strach v očích zesnulého manžela. Ani prudký výdech jí nedokázal dopomoct k soustředění se na muže stojícího ped ní, myšlenkami odbíhá z cesty a schopnosti manipulace tak občas zakolísají, dávaje vojákovi prostor pro racionální uvažování. "... Trpěla bych v plamenech podobně jako můj manžel a ta představa... Ještě se občas za nocí budím s křikem, když si na tu hrůzu vzpomenu..." Požár dokázal Salem prakticky zruinovat, mnoho budov muselo být postaveno od základů a jen díky štědrému daru toho ničemy Shareburga se nakonec město postavilo na vlastní nohy. Získal podporu lidu a Amélie jím pohrdala o to víc. Vzal jí co patřilo jen a jen jí. Okradl ji, vysmál se jí do očí. Tmavá kukadla se zalijí slzami, nikoliv bolesti ze ztráty milovaného člena rodiny, o němž se lidé postupně dozvídali, že svou ženu zneužíval, znásilňoval a ponižoval ji v soukromí domova, jak nechala mezi místními proniknout tuto fámu skrze služebnictvo, ale hlubokým zostuzením, že jí takový idiot ničí štěstí, kvůli kterému upsala svou krev, část sebe samé v podobě nenáviděného dítěte. "Takový strach jsem v životě nepocítila." Vzhlédne k tomu muži, který si troufal dělat jí společnost, stát zde po jejím boku a troufale smýšlet o jejím těle jakožto milenec, jímž nebyl. Třásla se po těle, hrůza z konce, jaký postihoval ženy obviněné z čarodějnictví, ji pronásledoval na každém kroku i zde, v místě, které mělo skýtat bezpečí. Rozhodně ne pro ni, pro malou potvoru zahrávající si s démony.
Pohledem se střetne s jeho, zastřeným a vzdáleným díky nestoudným představám, které se mu uhnízdily v hlavě. A které podporovala vlastními touhami, při kterých by jí ohnul přes první lavici, sukni vyhrnul k pasu a hluboce do ní proniknul, tvrdě přirážejíc, až by jí nezbylo nic jiného, než se poddat sladkému příslibu mučivé rozkoše. Milence si poslední týdny odpírala, žádný muž se jí nezdál vhodný - zvláště poté, co inkvizitor Gattone odcestoval v záležitostech církve. Měla blízko, tak blizoučko na jeho svedení, když náhle zmizel. Všechen ten žár musela tišit vlastními prsty, sebeukájet se v prázdné posteli, chladné a bez horké náruče muže, kterého by si osedlala. Nepotřebovala mladého hřebce, toužila po zkušeném muži, ke kterému by ostatní vzhlíželi, zatímco by si dál předla nitky svých spletitých her. Bez skrývání fascinace tak na Ashera hledí, okouzlená jeho vlastním přičiněním, tím krokem vpřed, který do této chvíle krotil jakoukoliv intimní blízkost a nahrazoval ji daleko prostornější, osobní zónou, při níž mohla v klidu dýchat a nepřestavovat si, jaké by to bylo, kdyby jí položil na tvrdou lavici a prsty nořil do vzrušením horkého nitra. I ona se znatelně uvolní, když si voják dovolí o krok ustoupit a vrátit jí zem pod nohama. Zrůžovělé tváře však nadále prozrazují, jak jí jeho blízkost vzrušila, což se ani nepokouší zakrývat. Jen ať se sám trápí, ať uvažuje. "Žena si má dělat starosti. Zvlášť o muže, s nímž ráda tráví čas. A v jeho přítomnosti se cítí dobře jako už dlouho ne." Na okamžik, na krátkou vteřinu sklopí pohled, než ho opětuje plnou silou, hrdá a jistá si tím, co pronesla. Žádná skrytá hříčka, čirá upřímnost. Ano, dělalo jí dobře pobývat s ním v jedné místnosti, cítila se silná, vnímala tu nadvládu nad jeho chabým, léty vojny pokrouceným duchem. Věřila, že by se stačilo sehnout před jeho očima, jen nepatrně se dostat k němu blíž a podlehl by. Jenže kostel pro ni skýtal nebezpečí na každém kroku, stále byla čarodějnictví a netoužila po tom, aby se na to přišlo. "Vy snad chcete, abych se červenala." Zní to téměř jako obvinění - téměř. V hlase zaznívá stopa lehkosti, jakého si škádlení určeného jen jim dvěma. Pokývne, vzala si jeho slova k srdci, není těžké se vrátit pro plášť a skrýt v něm křivky těla podobně jako svou tvář, když si nasadí kapuci. "Doprovodíte mne tedy, pane Sherburne? Alespoň bych si byla jistá, že skutečně nejste nemocen. Bohužel doktor Havers narychlo odcestoval z města a místním ranhojičům zrovna nevěřím. Ani bylinkářkám. Snad neodmítnete, když se na vás podívám... sama?" Úsměv zůstává skryt pod rouškou kapuci, erotikou však její slova jiskří, zatímco opouští bezpečí kostela a vydává se do kruté zimy směrem k sídlu správce, nejluxusnějšímu domu, který patří tomu, kdo město vede. Zatím v této roli zůstávala, ale kdo ví, kdy se i nad ní zlomí hůl a lid si vyžádá někoho nového. Pokud neutvrdí své postavení dalším sňatkem... nastane tento čas brzo.

Tiše poslouchá lichotky na vojsko. Ze svých zkušeností ví, že vojsko v tomhle městě je podprůměrné až průměrné, ale Salem nic jiného nepotřebuje. Nepotřebuje vojáky z řad elit, otřískané muže s nemilosrdným výcvikem. Tady nebylo potřeba nic jiného, než pár mladíků nadšených bránit své město s vizí titulu hrdiny, který bylo ale až překvapivě těžké získat. A když už jej voják náhodou měl, mohl si s ním akorát vytřít prdel. K ničemu jinému takové věci dobré nebyly. Odlepí pohled od země, když hlas jinak tak sebevědomé ženy znejistí. Mezi obočím se mu zvýrazní několik vrásek, prozrazujících, že si dělá o madam Kelley starosti. Od požáru sice uplynulo již několik měsíců, ale Amélie zdaleka nebyla jediným člověkem, kterému ta představa naháněla husí kůži. V plamenech se ztratili muži, ženy i děti a někteří obyvatelé stále nepřestali truchlit. Ta krásná vdova jistě nebude výjimkou. S lítostí, mlčky sleduje, jak se její oči zaplňují slzami. Uvědomuje si, jak krásná je tahle žena když pláče. Snad by se na ni díval jako na živý obrázek, ale takový necita snad není. Ačkoliv v utěšování nikdy nebyl dobrý, nemůže jen stát a mlčky sledovat, jak se nejmocnější žena ve městě mění v hromádku neštěstí. "Madam, ujišťuji vás, že něco takového se vám už nikdy nestane. I kdybych se o to měl sám postarat." Zní sebejistě, protože ví, že by byl schopen v plamenech pro tuhle ženu klidně zemřít. Neříká to z touhy po hrdinství či uznání, ale proto, že je to jeho práce a kdyby na věc došlo a musel by to být právě on, kdo by se vrhl do plamenů pro život jediné ženy, udělal by to. Nebo v něm snad takovéhle myšlenky zakořenily kvůli neustupujícím, nemravným představám? Už si na ně skoro zvykl, ale že by jej netrápily a nehlodaly jeho pomatenou mysl, to říct nemůže.
Není si jistý, jakou reakci od madam Kelley očekával při svém nerozvážném chování. Ale ta, která přišla, mu byla nejvíc po chuti. Ruměnec jako by dospělé ženě odebral pár let a udělal z ní mladé, nejisté děvče. Její pohled, upnutý jen a pouze na něj, jej doslova spaluje, cítí ho všude po těle a pod kůží, má pocit, jako by se před ní ocitl zcela nahý. Možná jeho chování nebylo tak nekorektní? Do hlavy se mu vloudí další velmi odvážná myšlenka - co když ti dva sdíleli podobné představy? Je to sice poprvé, co spolu mluví více než několik minut a co je jejich konverzace osobnější, ale nemůže se té myšlenky, nebo spíše zbožného přání, zbavit. Na rtech mu zahraje skutečný, uvolněný úsměv, trochu jiný od toho křečovitého a strojeného, který často ze slušnosti používá. Snad i nějaká úleva se v jeho tváři zablýskne. "Bylo by neslušné vám takové právo odebrat," odvětí, polichocen jejími slovy. Madam Kelley asi nebude v poslední době zvyklá na společnost, když se cítí dobře v té jeho. Často byli lidé, a ženy především, v jeho okolí trochu nejistí. Mohl si za to docela sám svým vystupováním a bylo mu to vlastně i příjemnější, než kdyby v každém vzbuzoval sympatie. Tohle je ale trochu jiné.
Chvilku si pohrává s myšlenkou ano, sluší vám to, když se červenáte, ale hodně se krotí. Když teď může uvažovat trochu jasněji a zvrácené myšlenky na něj nedorážejí v jednom kuse, ačkoliv památku v paměti na ně pořád má velmi živou, hledají se mu slova snáze. Připadá si více ve vlastní kůži a nejistota z něj pomalu ustupuje. "To bych si nedovolil," ujistí tedy madam Kelley s trochu potutelným úšklebkem, který by se dal považovat, s trochou fantazie, za úsměv. Jako kdyby byla jeho ne tak úplně nevinná přání vyslyšela, Amélie si vzpomene na jeho nabídku doprovodu. Mermomocí se snaží zaplašit představy divokého sexu hned za dveřmi honosného domu, který zvenku každý tak dobře znal. "Neodmítl bych," je tedy jeho klidná reakce. Cítí lehké zklamání, když madam Kelley své tělo zahalí pláštěm a tvář schová pod kapuci, ale je to jen chvilkový stav.
Za hlasitého klapání těžkých bot se otočí a zamíří ke dveřím ještě před madam Kelley, aby pro ni mohl těžké dveře kostela podržet otevřené, pak ženu následuje ven, do mrazu. Další vánice nízké teplotě nijak nepřidala a musí na moment zatnout zuby, než si trochu zvykne na rychlou změnu teploty. Na ruce si natáhne kožené rukavice, aby mu cestou zmrzlé prsty neupadly. V posledních letech má pocit, že se mu konečky prstů prokrvují stále hůře a hůře. Kráčí pak po boku madam Kelley a jeho těžké boty se noří do čerstvě napadaného sněhu.

Cesta se nesla poklidně za souladu lehké konverzace, pro někoho obyčejné, vedené čistě ze slušnosti, aby se ti dva neutápěli v tichosti mlčení, kterým by jinak Amélie počastovala kde koho. V Salemu bylo těžké nalézt někoho, kdo by jí sahal alespoň po kotníky. Vojáci se často nechávali poplést vidinou soulože a za každým jejím slovem hledali náznak pozvání do sídla, za jehož dveřmi by se jí mohli zmocnit a snad si i nárokovat místo správce města. Šlechta si obvykle o sobě myslívala to nejlepší, s nosem nahoru se jednotliví členové promenádovali kolem, dávaje na odiv své postavení, majetek či původ, který byl mnohdy vykoupen či získán pouze dobrým, leč mnohdy podvodným sňatkem. Krásné ženy až příliš snadno obalamutí mužskou mysl, zvláště pokud se můžou chlubit umem postelových hrátek. Moc dobře si pamatovala na první rok stráveného v manželství s tím oplzlým chlípníkem, jehož sádelnatá pracka se jí pokoušela večer co večer šmátrat pod sukní, posouvajíce se na stehno a ještě výš, což nesla s odporem a pohrdáním v zavřených očích. Po každé společně strávené noci dlouho plakala do polštáře, vyděšená jeho chováním, zatímco on si chrápal na druhé straně. Krátce na to začala vyhledávat pomoc u Mayi, které plakávala na rameni, zoufalá z toho kusu namyšleného sádla plného perverzních choutek, kterými ji vyhrožoval, pokud nebude při chuti a nesplní jeho milostné fantazie. Právě tehdy zanevřela na muže, nenáviděla je, toužila je všechny do jednoho mučit, trhat jim končetiny, stínat hlavy a do úst zašívat ty proklaté údy, které se jim stavěly do pozoru při pohledu na hezkou ženu. Jen díky své otrokyni pochopila, že sex nemusí být tak špatný, jak se díky manželovi zdál. Že je to žena, kdo nakonec vládne v ložnici a drží moc nad mužem, jeho touhami. Stačilo vědět jak na to, kdy mu odpírat potěšení, kdy ho lákat vidinou uspokojení, při čemž se mnohdy nemusela ani snažit. A s nově získanými silami se staly další kroky snadnějšími. Vehnat jim do mysli představu nahého těla, svlékání či pouze pohledu na nestoudně rozevřená stehna bylo lákavé a pokaždé to splnilo svůj účel. Muži skákali, jak ona pískala. Proměnili se v poslušné beránky, jen je stačilo seřadit na porážku. Povětšinou se jednalo o mladé muže, snad jen o pár let starší než byla Amélie sama. Jen málokdy si začínala s mužem, jehož věkový rozdíl je dělil o více jak deset let.
Asher byl zkrátka jiný. V jejích očích se na první pohled zdál slabý, ale jak se stačila přesvědčit, vzdoroval poměrně zajímavou silou vůle a osobnosti, což v ní probouzelo zvědavost. Podobně i touhu po vítězství, po které tajně bažila. A přestava toho, jak se jí zmocňuje, se zdála více než lákavá, až cítila ostré bodnutí v podbřišku, zatímco se pokoušela snažila vést vcelku běžnou konverzaci o jeho povinnostech v kasárnách, činnosti mimo práci a příležitostné pohledy, které někdy rychle klopila. Muži milovali dobývání, proč mu nedopřát ten sladký pocit? Proč v něm nevyvolat tu dravou šelmu, co se honí za kořistí v pocitu nadřazenosti? Lem pláště se při každém kroku obaloval sněhem, kroky doprovázelo tlumené křupání, mnohem tišší než s jeho rozložitou medvědí postavou vzbuzující posvátnou hrůzu každému, kdo by se odvážil je napadnout. Nedlouho na to se ocitnou na prahu jejího domova, mohutné stavby, jedné z největších, jakými se mohl Salem pyšnit. Přejít náměstí jim zabralo dvojnásobek času co jindy, sněhová vánice potrápila chůzi a do každého kroku byla vložena větší námaha než za slunečných letních dnů. Těžký kovový klíč zarachotí v zámku, služebnictvo využívalo výhradně zadní vchod, aby jejich paní nerušilo bouchání hlavních dveří, prostorově výraznějších než jaké se daly nalézt uvnitř. Sama vejde jako první dovnitř, svlékaje si plášť, ručkou pokyne i vojákovi, aby se k ní přidal. A jako správná hostitelka se postará i o něj, stahujíc mu z ramen těžký kabát. Oba dva odnese ke krbu, v jehož ohništi plápolají zpola uhašené plameny, ale jejich teplo brzy pohltí pokoj, když přidá několik polínek. "Prosím, posaďte se. Co vám mohu nabídnout? Víno? Nebo dáte přednost čaji?" S úsměvem pravé hostitelky ho sleduje, nezdá se, že by v příští chvíli měla přivolat služebnictvo, které by se postaralo o jejich pohodlí. Dům vyznívá podivně tiše, nad hlavou jim neklapou boty, prkna nevržou pod rychlými kroky. "Snad se nebudete cítit nevhodně při absenci služebnictva. Potřebovala jsem být sama a..." A vlastně skončila s ním, což plány poněkud narušilo, na druhou stranu nikdo nemohl rušit je. Ať už se Asher rozhodne jakkoliv, přesně jeho výběr mu donese. Takový, v jehož chuti nelze zaznamenat sedativa v jednom z Mayiných odvarů, kterých čas od času využívala při nočních můrách. Je až nezvyklé, že se posadí k němu namísto naproti do jednoho z křesílek, jak by se na vychovanou dámu slušelo, důvod je prostý. "Ukažte, podívám se na vás. Snad vás neschvátila horečka." Již mnohem teplejší dlaň opatrně přiloží na jeho čelo, aby s ní lehce sjela na tvář porostlou strništěm, co už přerostlo ve vous. Ani zde nesetrvá romanticky dlouho, i tak jeho tělo neopouští. Kdepak - pouze sjede o něco níž, na rozložitý hrudník do míst, kde se ukrývá srdce pod tepající kůží. "Zdáte se být trochu horoucí. Nate, napijte se. Uleví se vám." Se sedativy, které za pár chvil obalamutí mysl a pošlou ho do tvrdého spánku.

Čerstvý sníh mu dělá potíže, především jeho zraněné noze. Zatím jen napůl vyléčenou ránu začíná cítit a nutí jej na pravou stranu lehce pokulhávat. Doufá, že se znovu neotevřela, protože drobná vrstva obvazu by určitě nezabránila krvi, aby si našla cestu na kalhoty a nenávratně je zničila. Madam Kelley byla příjemnou společnicí. Nemluvil více než bylo nutné, to nikdy nedělal, ale byl více výřečný než by byl po boku jiné ženy. Ačkoliv konverzace byla spíše ze zdvořilosti než z nějakého skutečného zájmu, jenom slyšet její klidný hlas bylo zvláštním způsobem příjemné. Amélie v sobě měla jakési kouzlo. Byla krásná, pohybovala se s elegancí hodnou královny, působila sebevědomě a silně. Ta síla byla pravděpodobně to, co jej tak uchvátilo. Takové ženy bývaly vzácné, jeho vlastní manželka by se madam Kelley nemohla zdaleka rovnat. Na takové dámy se muži jako on dívají pouze z uctivé vzdálenosti a jen to, jak s ním v kostele mluvila, by mohl brát za neuvěřitelné štěstí. To se obyčejným vojákům nedělo. Jeho zvrácená mysl pak samozřejmě ihned uchopila svou šanci, neváhala a udělala mu z těch minut v kostele doslova peklo, kdy se sám nemohl kontrolovat. A jestli něco opravdu špatně nesl, pak to byla jakákoliv ztráta sebekontroly.
Jeho dům je možná tak velký, jako je předsíň toho domu. Nebo spíše sídla, protože označení dům je pro tak honosnou stavbu více než urážlivé. Bylo to zdaleka největší a nejluxusnější stavení v celém Salemu a jeho by nikdy nenapadlo, že by dovnitř mohl jen nahlédnout. Však co by tam dělal? Čekal by na takovém místě desítky sluhů a služek, oděných ve stejnokrojích s nepřítomnými výrazy na tvářích a se strnulým, nepřirozeným chováním. Když byl mladý, dům, ve kterém žil byl mnohem menší, ale dobře si pamatoval několik služek a pokojských. Doháněly jej k šílenství a čím zdvořilejší k němu byly, tím více se mu to chování příčilo. Tady ale v celém sídle panuje ticho. Samotná Amélie se ujme jeho těžkého kabátu. Vzal si dnes jednu z košilí, které vypadají poněkud lidsky a byl za to teď rád. Dokonce i zavázaná byla lépe, než tomu u něj bylo zvykem, ale bylo to spíše proto, aby pod hrubou, levnou látkou neprochladl. Jeho obyčejné vesnické oblečení se na takové místo, kde teď byl nehodilo. Z rukou si stáhne rukavice a v rychlosti je ještě strčí do kapes kabátu. Teplo domu je oproti mrazu venku příjemná změna. Následuje svou hostitelku, trochu si za chůze protahuje svaly napjaté kolem obvazu pod kalhotami. Věnuje pohled madam Kelley, když promluví. "Chápu," ujistí ji. Cítí se lépe, když tu služebnictvo není. A když ví, že je v celém domě sám s Amélií Kelley. "Mohu vás poprosit o trochu vína?" chopí se tedy nabídky, zahazujíc někam za hlavu myšlenku, že je vlastně alkoholik a všichni to o něm ví. V tichosti se pak posadí na nejbližší vhodné místo, pravou nohu natáhne trochu dopředu. U pasu má v pochvě zavěšený dlouhý nůž, teprve teď si uvědomuje jeho přítomnost. Musel by jej ale sundavat s celým opaskem a to se mu nechce. Než stačí vymyslet, co s nožem, vrátí se jeho hostitelka s vínem. Snaží se skrýt překvapení, jak blízko k němu se madam Kelley posadí, když v celé místnosti je takového místa. Snad se začíná cítit trochu nejistě? Chce odpovědět, ujistit ji už po několikáté, že s ním nic není, ale teplá dlaň na tváři jako by jej umlčela. Sleduje její starostlivý pohled, noří se hluboko do velkých očí. Má pocit, jako by se mu všechny představy z kostela opět vracely, ale již ne tak živé. Ne, když sedí v těsné blízkosti ženy, o které snil a na studené kůži ho pálí její dotyk. Potichu vydechne, když se drobná ruka zastaví uprostřed hrudníku, ne úplně daleko od lehce nahmatatelné kulaté jizvy, největší, kterou se jeho tělo může pyšnit. Snad z obavy, že se rozteče, vezme její drobnou ruku do své a lehce ji odtáhne od svého vlastního těla, pohledem stále neuhýbá z její tváře. Cítí se jako zhypnotizovaný její samotnou přítomností. "To se za chvilku spraví," ujistí ji, hlas má trochu tlumený, aniž by se snažil. Nechce narušovat hrobového ticho prázdného domu. Pustí Améliinu ruku a se slovem díků se chopí poháru s vínem. Tím by jen tak nepohrdl, na to má k alkoholu až příliš blízko. Již při prvním loku cítí, jak se mu tělem rozlije příjemné teplo, způsobené silným, kvalitním vínem. Je to příjemná změna po tom hnusu, kterému v místní hospodě říkají pivo nebo po staré kořalce, ze které pravidelně upíjí po večerech. Ačkoliv víno mu od mládí nikdy nechutnalo tolik jako tvrdší pití, sklenkou něčeho tak dobrého, jako měla doma madam Kelley, by nemohl pohrdnout. "Teď se můžu navždy jako hostitel cítit zahanben vašimi hostitelskými schopnostmi," přeruší ticho dřív, než se stačí ztratit ve svých myšlenkách. Toho dnes bylo dost. Skoro se nemůže přinutit odtrhnout oči od její tváře, zdá se mu, jako by v nenápadném světle ohně zářila.
Možná je to silným vínem, ale než vůbec stačí dopít svůj pohár, padne na něj podivná únava a zvláštně opilý pocit. Snaží se mluvit a soustředit se na všechna Améliina slova, ale je to těžší a těžší. Možná zamumlá něco na omluvu, ale není si tím jistý. To je, když už oči nemůže udržet otevřené na déle než půl vteřiny. Jakkoliv se snaží únavě vzdorovat, je to marné. Hlava mu klesne na levé rameno a prázdný pohár vypadne z ruky, ale dopadnout jej už neslyší.

"Je mou povinností prezentovat se jako dobrá hostitelka. To se přeci od ženy v mém postavení čeká, ne?" Jak snadno dokázala argumentovat, vytasit se s obhajobou, která by mohla znít samolibě, kdyby v jejím hlase nezaznívala jakási prázdnota. Měla pravdu, bylo její povinností starat se o hosty, dopřát jim zábavu, zkrátka v nich zanechat dojem, že se každému věnuje, aniž by se kdokoliv pokoušel nahlédnout pod umělou nasazenou masku z přeludů a lží, kterou si upletla pro vlastní dobro. Pořádání plesů, společenských událostí, účastnění se čajových dýchánků i knižních setkání, přítomnost na svatbách i pohřbech, zasedáních rady i zahajování vinobraní. Byla nucena se tvářit šťastně, spokojeně, počínala si noblesně a ukázkově. Zvláště pak, když v úřadu zastupovala manžela při jeho těžké choobě, kterou vyvolala kletbou zúčtující jeho prohřešky. Ještě teď cítila tu hluboce zakořeněnou nenávist, ten odpor vůči bečce sádla, která si dovolila na ní šmatat odpornýma zpocenýma rukama, což se v krátkosti promítne do zrychleného nádechu a stisku prstů v pěst. Ihned je ale povolí, netoužila vzbudit dojem vnitřního rozporu, po kterém by mohl pátrat, pídit se po odpovědích na nevyřčené otázky. Namísto toho mu věnuje milosrdný úsměv maskující vlastní problémy. "Pokud jsem se za ta léta v manželství něčemu naučila, tak to, aby se moji hosté cítili spokojení," vydechne bez zbytečného melodramatu, ponechává si půvab dámy znalé tajemství o úspěšném pořádání večírků a zábavě trvající do časných ranních hodin.
Obzvláště silnou vlnu pozornosti si vyžádá jeho ospalé mžourání do plamenů. Bojoval s drogou, věděla to moc dobře. Že podléhal? Žádná novinka. Ani ona by nedokázala čelit něčemu tak silnému jako jsou sedativa namíchaná v kvalitním víně. Být to brečka, možná by poznal rozdíl, Amélie si však zakládala na chuti, bucquetu, který si neslo jen opravdu správně uzrálá vinná réva. Ještě chvíli ho sleduje, než se svalí jako špalek, poháru kutálejícího se po zemi si nevšímá. Tentokrát se na jejích rtech vystřídá samolibý úsměv, to drobné vítězství nad tímto medvědem, který nedokázal odolat a s chutí se vrhnul do neznáma. "Mayo?!" Nenamáhá se tišit hlas, proč taky? Spí jako dudek, s ním by nepohla ani válka odehrávající se přímo před nimi. "Mayo!" Po druhém výkřiku, tentokrát zlobnějším, začne k uším doléhat zvuk kroků, jak podpatky klapají o dřevěnou zem. Mladá černošská otrokyně se brzy na to ukáže ve dveřích, připravená splnit přání své paní. Lhala, když tvrdila, že zde nikdo není - Mayaliq jí zůstávala téměř pokaždé po boku, v blízkosti, odkus si ji kdykoliv mohla přivolat. Úšklebek se projeví i na její tvářičce při pohledu na spícího vojáka, je jí jasné, že za to může právě správkyně Salemu. "Necul se tak a pomoz mi ho odnést." Na otázku "Kam?" se nedostane odpovědi, ale po několika minutách supění a tichých nadávek je jasné, že do patra to nebude. Ne, jejich kroky poblíž kuchyně, kde se nacházela prostorná koupelna s obrovskou kádí, kde se Amélie čas od času koupala, pokud nevyužívala soukromého prostoru nahoře jen aby potrestala služebnictvo a přinutila je tahat těžké kádě s horkou vodou nahoru po schodech. Uvědomovala si, že s ním by se sotva doplahočily k prvnímu schodu a tam by jejich cesta skončila. Jak překvapivé vzhledem k jejich proporcím a síle.
Nakonec se jim ho povede přemístit do dřevěné vany vystlané několika prostěradly pro větší pohodlí a znemožnění úrazu při vstávání či jakémkoliv pohybu. "Dej ohřát vodu a pomoz mi ho vysvléknout. Už se těším na jeho pohled, až se probudí." Zlomyslnost se blýská v očích, když urychleně rozvazuje hbitými prsty tkanice u krku, aby mu v dalším okamžiku přetáhla košili přes hlavu, zatímco Maya jí pomáhá v přidržování rozložitého medvědího těla. Široká ramena i mohutná hruď okamžitě uzmou jejich pozornost, ta hrubá síla bičovala vnitřnosti ke svíravému pocitu a touze dotýkat se ho, přejíždět po pevném svalstvu dlaněmi, než by do kůže zatnula nehty a zanechala tak drobné známky vnitřní touhy na jeho těle. Jenže teď nemůže zahálet. A zatímco se Maya točí u ohniště, kde nechává ohřát vodu ze studny, Amélie osvobozuje svého vězně z kalhot. A že je co věznit, jak se ukáže, když mu s velkou námahou stáhne kalhoty i se spodními podvlékačkami pod boky. "Och..." Jestli tohle ucítí ve svém lůnu, tak se zblázní z čiré rozkoše. Špičkou jazyka obkreslí rty, spodní si skousne v touze dotknout se ho, ochutnat sílu jeho mužství, ponořit ji do úst a nakonec do sebe, až se mu bude ňadry tisknout na hruď. Ale přesně to nyní nemůže, jak by to vysvětlila, když by se nečekaně vzbudil? Ne. Ještě ne.
S kalhotami se nejvíc trápí, bojuje o každý centimetr, při čemž se jí podaří odhalit ránu vysvětlující to kulhání, kterým doprovázel její vznešený krok. Přesně tohle by mohlo způsobit problém při pomyslných milostných hrátkách. Kalhoty i boty odhodí, mrskne jimi do kouta, Maya se o to postará. Teď byla řada na ní, aby se chytila role hostitelky a věnovala veškerou svou péči tomu chudákovi ležícímu na dně vany, zády zapřeného o strmou stěnu. Prohledává kuchyň, čas od času houkne na Mayu, když potřebuje nalézt její hojivou mast. Na lektvary, odvary a masti byla ona znalcem, nikoliv Amélie, která se věnovala spíše psychickému mučení. Nakonec se jí s menší pomocí povede nahmatat lahvičku s tuhou substancí, jíž potře zraněné místo, které později zafixuje tenkým pruhem látky. Nevyléčí ho to hned, ale urychlí hojení. Už jen zbývá nalejt teplou vodu do kádě, přidat několik bylin omamujících mysl. A ano, vysvléknout se do spodničky. Otrokyně je propuštěna štěknutím, kdy jí pošle i s jeho věcmi pryč. Její plnou pozornost si zaslouží jen on, ten mohutný vzrušující muž, díky kterému cítí rostoucí vlhkost mezi stehny. Neodolá, ručkou vklouzne do teplé vody, putuje po břiše až dolů, kde stiskne v dlani jeho úd, šokovaná tím, jak dokonale odpovídá samotnému Asherovi - silný, pevný, velký. Blaho na první pohled. Rozkoš slíbená už jen prvním pohledem. Nakonec ho však, sic nedobrovolně, propustí ze sevření a začne se pomalu věnovat jeho ramenům a hrudníku, po kterém přejíždí žínkou. Už jen počkat, až se vzbudí a bude čelit nové skutečnosti.

Dokud ještě může, vnímá slova své hostitelky. Nemůže ji žádným způsobem vyvrátit, že se přesně tohle od ženy v jejím postavení čeká. On sám s tím rozhodně velké zkušenosti nemá, však koho by měl ve své staré chatičce hostit a čím, když by už na věc přišlo. Ale pamatoval si z let, když žil u Podricka, četné obědy, večeře, dýchánky a namáhavé večírky. Byl rád, když se z čehokoliv mohl vymluvit nebo kamkoliv utéct, ale někdy jej Podrick nenechal zmizet tak snadno. Byl pro něj jediný syn, třebaže jeho syn vůbec nebyl a tak nechal tehdy ještě mladého, věčně otráveného chlapce ujmout se role hostitele. Nikdy mu to nešlo. Staral se o své pití než o pití jiných, bavil se výhradně jen s mladými ženami (ale tam se jeho charisma popřít nedalo) a když mohl, čas od času nenápadně odřízl někomu ze šlechticů měšec. S večírky měl utrum, když se na to poprvé přišlo. Od té doby své hostitelské neschopnosti už neměl šanci využít. Jeho reakce byla patrně slušná, zdvořilá a přesně taková, jaká se od něj očekávala. Jen škoda, že si ji nepamatuje. V té době na něj již dopadly první známky únavy, mysl měl zastřenou a pronášet jakákoliv slova jej stálo velké úsilí. To je jediné, co si pamatuje před tím, než se odebere z místnosti někam pryč a zanechá za sebou pouze bezvládné tělo.

Jakmile nabere vědomí, ještě dlouhou dobu víčka drží zavřená. Jsou těžká a otevřít oči se mu zdá téměř nemožné. Už jen to je velmi zvláštní. Normálně se budí rychle, během několika vteřin je schopný být na nohou a zcela fungovat, často za to můžou i noční můry, neodmyslitelně patřící k životu každého vojáka, který okusil hrůzy války. Tohle je ale jiné. Cítí se omámený a nesvůj, každý nádech mu dělá obtíže. Když už se více méně probere, ze rtů se mi vydere krátké, rozčilené zavrčení, značící, jak moc si uvědomuje, že je něco sakra hodně špatně. Jako kdyby jeho tělo bylo ponořené do vody. Jen pár vteřin na to si uvědomí, že voda kolem něj je skutečná. Horká, linou se z ní zvláštní, omamné vůně. Zraněnou nohu vůbec necítí.
Konečně rozlepí ospalá víčka a zamrká. Pár vteřin vidí rozmazaně, ale přesto dost na to, aby si uvědomil, že nemá košili. Ani kalhoty. Ani ten kus látky, který normálně nosí pod nimi a že je naložený v horké vodě tak, jak jej Pán Bůh stvořil. Jen vteřinu trvá, než si uvědomí na těle cizí dotyk. Teď už se konečně cítí vzhůru, ačkoliv ne zcela při smyslech. Trhne sebou, pravou ruku vymrští z vody a chytne tu malou, bledou s dlouhými prsty, třímající žínku nasáklou vodou. Při prudkém pohybu vystříkne z vody několik kapiček a ty se mu usadí ve vousech. Překvapeně, zmateně pohlédne Amélii do tváře, nejistý, jak by měl reagovat. Konečně se mu podaří vybavit si několik momentů před tím, než u ní na sedačce s prázdnou sklenkou vína odpadl. Nenapadlo by jej, že se něco takového stane. Mohl ale skončit mnohem hůř, než je tomu teď. Musí na moment uvažovat, zda se mu to nezdá, zda to není jen další výplod jeho fantazie jako v kostele, ale ta drobná, teplá ruka, pára stoupající z horké vany, nesoucí odér podivných vůní, mu připadá i na takovou představu příliš reálná. Zapomene na jakýkoliv stud, sotva si uvědomuje, že je před správkyní města zcela nahý. Pomalu její ruku pustí. Kde si ta žena asi zapomněla šaty? Vydechne, snaží se tak uklidnit pomateně bušící srdce. Byl přivázán k posteli. Byl doslova přinucen k sexu ve vedlejší uličce, kam každý, kdo šel kolem, měl perfektní výhled. Užil si noc s neuvěřitelně dominantní ženou, která snad ani nemohla být člověk a nikdy by si nepřiznal, jak moc se mu to tehdy líbilo. Ale zatím se mu nestalo, aby mu žena hodila něco do pití a nechala ho probrat se ve vaně, zcela nahého a vystaveného jí na obdiv. Ono vlastně stačilo říct. Neváhal by s ničím. Ale tohle očividně byla mnohem romantičtější verze příběhu. "Tohle," vydechne, hlas má trochu ochraptělý jako po dlouhém spánku, "se mi ještě nestalo." Dalo by se říct, že je celou situací zcela uchvácen. Teď už stačí jen doufat, že si jej nenaložila nahého do vany a nesvlékla se u toho kvůli nějaké rituální vraždě. Protože jestli to tak není, pak musí být nejšťastnější muž široko daleko. Je napjatý téměř jako mladík jen z té představy, co by se mohlo dít dál.

Užívala si ty jednotlivé doteky, prsty přejíždějící po nahé kůži, po hrubém porostu zakrývajícím část hrudi, tak mužné, až se z toho tajil dech. Toužila po zatnutí nehtů do pokožky, drhnout je o svalstvo, přinutit ho tiše syknout, až tne do masa. Zvrácené choutky? Možná ano. Možná prostě jen potřebovala uvolnit napětí potlačené dlouhé měsíce, demonstrovat své potřeby. Sadistické ale jen krapet. Ani jí nebylo neznámé, když se jí muži pokoušeli vtisknout do kůže vzpomínky na souznění dvou vzrušených těl, menší i větší modřiny, které čas od času krášlily zápěstí, boky nebo hýždě dle toho, kde jí silněji zmáčkli. Ve fyzickém aktu se dokázala poddat, ačkoliv to často bývala ona, kdo si vydobyl dominantní pozici na těle muže. Se stehny sevřenými kolem jeho boků mu pak dokazovala, jak dobrou je jezdkyní i bez sedla. A muži si užívali výhled na její tělo, ňadra pohybující se při každém dosednutí, rozkoš odevzdanou ve tváři, když si skousávala spodní ret a v očích zářil narůstající chtíč, pohlcený dokonalým zakončením v podobě bouřlivého vyvrcholení. Několika podobnými představami se nechávala unášet i teď, zotročená pohledem na jeho odhalené tělo plné života, stále dost při síle na to, aby jí mohl stáhnout pod sebe a dobývat se mezi rozevřená stehna. Už jen myšlenka na to, jak do ní prudce přirazí, že neudrží výkřik a nechá ho splynout ze rtů ve slastné extázi, jí mimoděk zrychlila dech a ponechal kůži rozpálenější než předtím. Toužila, aby si jí vzal, dokázal jí, kdo je tady pánem, i když se jí podobný náznak dominance ze strany mužů sem tam protivil. U něj to podivně nehrozilo, působil jako medvěd nejen postavou ale i způsobem mluvy, mručivé s minimální hodnotou slov, která mu nešla přes rty jako jiným mužům, zahrnujícím něžné pohlaví komplimenty na jejich vzhled a urozenost, ať již skutečnou či metaforickou. Jen vědomí toho, že by ji přinutil položit se na stůl, přitisknout tvář ke dřevu, zatímco by jí vyhrnul spodničku k pasu a zaútočil na její klín svým údem, jí rozechvěla. Ruce se třásly, jen zázrakem udržela žínku v dlani, ačkoliv křečovitý stisk dokládal rozrušení odehrávající se v nitru. Nepovažovala za špatné, co mu provedla, nedokázala by přinutit svědomí, aby jednalo v jeho prospěch. Už dávno přestala rozlišovat dobro a zlo, konala ze sobeckých důvodů a ty jí byly nejpřednější.
Škubne sebou, pohyb ve vodě jí vylekal, když k jejím uším dolehlo šplouchnutí a následně i dotek, o něco silnější než by bylo nutné. Neubrání se syknutí, zabolelo ji to, příliš rychle jí vrátil na zem z pověstného obláčku vzdušných zámků, které si vystavěla ve své hlavě. Šokovaná tak nestačí ani nadhodit masku profesionality, přistižení při činu se jí vrylo do rysů a nechalo ji omládnout o pár let. Tmavé oči zářily o to víc pod tíhou svíček, jejichž odlesky si pohrávaly s kůží i celým pokojem. Prsty stisknou žínku o něco silněji, je to jakýsi náznak, že jí stále drží a prozatím se neodvážil sevření omluvit ani od něj upustit. Až po chvilce, jako by si uvědomoval své postavení, ač mu nyní hrála do karet výhoda překvapení a situace, v níž se ocitl. Nosem vtáhne vzduch do plic, bylo na čase rozehrát pokračování falešné hry, uvést ho do druhého dějství a vystavit na něm základy, od nichž lze pokračovat dál. "Nikdy jste neomdlel? Chápu, je to záležitost určená spíše nám, ženám." Pokusí se usmát, svou nervozitu setřese spolehlivostí starostlivého pohledu, jenž mu věnuje. K dobru a cti jí nahrává pohled soustředěný na horní polovinu jeho těla, tu, co se nachází nad hladinou vody, ačkoliv by nejradši oči upřela na jeho úd. A nejen oči, znovu si ho přála stisknout v dlaních, přejíždět po něm prsty a přinutit ho sténat do ochraptění, z něhož mrazilo v zádech. "To vaše zranění. Pravděpodobně se do něj dostala infekce. Ale nemusíte se bát, postarala jsem se o to. Ačkoliv... Ano, byla jsem tak trochu nucena vás... svléknout." Tváře zčervenají při posledních slovech, nach jí v mnohém slušel a dodával jí mladistvý vzhled, ač už překročila hranici třiceti let, pro ženy jeden z mezníků, kdy už se nemohly považovat za mladé a krásné jako jejich mladší sokyně. "Snad vám to... nevadí?" Zdvihne pohled, na rtech pohrává rozechvělost, s níž se k němu obrací, zatímco žínku opět namáčí do vody v blízkosti jeho břicha. A v opravdu intimní blízkosti jeho chlouby. "Alespoň jste došel sem, samotného bych vás neodtáhla. Jste velký... silný muž a já jen slabá žena... Jak bych nemohla podlehnout..." Schválně ustala v odpovědi na nevyřčenou otázku, se zamrkáním však nasadí nejistý tón, jímž se snaží balamutit jeho mysl tak, aby si myslel, že je v rozpacích z jeho nahoty. "... Takové ukázce... Ehem... síly. Pravděpodobně bych nebyla schopna s vámi udržet krok a..." Každá fráze je vedená v dvojsmyslu podbízejícím se jeho myšlenkám a představám, které pomalu nechává rozehrávat. Nic násilného jako předtím, sedativa dost otupěla jeho mysl a takto by mu vyvolala akorát bolest hlavy, která ji oslabovala. Sama se musela rychle napít vína a dát se do pořádku. "Je to heřmánek. Ta vůně... Ulevuje od bolesti, podporuje hojení a posílí vás. Zatím ležte, odpočiňte si, já se o vás postarám." Využije momentu, kdy se stále ještě snaží potlačovat už mizející ospalost a přesedne si za něj. Žínkou přejede po hrudi a když klesu k břichu, přitiskne se odhalenými vyvýšeninami ňader k zadní straně jeho krku. Drobné ukázkové gesto svádění. Horkým dechem se dotýká jeho tváře, tmavé vlasy přepadávají přes rameno do vody, některé prameny se mu lepí na ramena a hruď. V koupelně se stále udržuje vysoká teplota z výparů a je tak mnohem lehčí ztratit hlavu.

Ze začátku si z prudkosti své reakce neuvědomuje, že by mohl pořád celkem drobné ženě ublížit. Něco takového jej napadne, když si uvědomí, že pohled v její tváři je jiný. Upřímné překvapení v jejích očích nejde přehlédnout a dodává její tváři něco, co v ní nikdy neviděl. Ani když měl tu čest se s ní na několik minut potkat, ani když spolu mluvili v kostele. Mlčky sevření kolem zápěstí pustí, dřív, než překročí pomyslnou mez. I když ta už byla překročena nejspíš dávno, soudě jenom podle jeho stavu. Chce říct něco na omluvu, ale namísto toho zarytě mlčí, sleduje madam Kelley ostražitýma, nejistýma očima. Tvrdý pohled však po pár vteřinách trochu zjihne, když zklidní dech i bušící srdce a ruce se mu přestanou lehčím šokem třást.
Jeho myšlenky seberou její slova. Překvapeně zamrká při její otázce. Pravda, tyhle situace mu nebyly příliš známé. Jistě že někdy ztratil vědomí, třeba v důsledku zranění, kdy si tím spíše ulevil od nepředstavitelné bolesti, nebo vyčerpáním, když se po cestě trvající několika dnů nevědomky svalil z koně. Ale to zdaleka nevysvětluje situaci a Amélie pokračuje, než se vůbec stačí zeptat. Na chvilku při jejím vysvětlením odvrátí pohled, směřující teď na obvázanou ránu pod kolenem. Jeho hrubý, starý a sepraný obvaz nahradil tenký kus látky, zavázán s precizní přesností, které by on nikdy nebyl schopen. A ani když zatne sval, který mu dýkou útočník div nepřesekl, necítí tu známou, palčivou bolest, která jej trápila několik posledních dní. Možná se mu jeho vlastní neopatrností dostalo do rány něco, co tam být nemělo. Infikovat ránu nebylo vůbec nic těžkého a viděl desítky lidí, kteří podlehli na následky i mnohem menších zranění. Vzpomene si na to, že je vlastně zcela bez oblečení teprve v momentě, kdy to madam Kelley znovu zmíní. Ruměnec na její pohledné tváři jej opět donutí na ni pohlédnou, třebaže stále nepromluvil. Jako by se od ní nemohl odtrhnout. Ve skotačivých plamíncích svíček a horku stoupajícím z vany vypadá krásně a vznešeně. Tak silná žena a zároveň křehká, její bledá tvář nabádá k tomu, aby se jí dotkl, ale má strach, že by se mohla rozsypat jako ten nejkřehčí porcelán. Ohryzek na krku mu poskočí, téměř cítí její dotyk na místě, ke kterému se možná nevědomky přiblíží, až nebezpečně blízko. Jeho mysl, stále trochu omámená, si opět začíná pohrávat s nemravnou představou, až se začne trochu obávat, zda si toho jeho hostitelka nemůže všimnout na místě, které by si měl právě teď zakrývat, ve snaze zachovat si alespoň nějaké soukromí, ale neměl to v plánu a dělat to nebude. Proč by? Sama si jej přeci svlékla... Alespoň mu to tak tvrdí, proč by mu neměla říkat pravdu? Její rozpačité, nejisté chování se k ní téměř nehodilo, ale o to kouzelnější bylo. Pořád byla jen prostou ženou, na což často zapomínal, když ji viděl v její společenské roli. "Nevím, jak vám mám za všechno, co jste udělala, poděkovat." Zůstává i nadále zdvořilý, stále bojuje se spalující touhou po jejím tolik odhaleném těle. Ano vlastně, jeho zranění přeci nevysvětluje, proč se před ním také svlékla? Myšlenky mu však stále ještě utíkají jako v opilosti, v pro něj tolik známém stavu a už nemá žádnou šanci přemýšlet, když se Amélie hbitě a bez většího váhání přesune za něj. S tichým výdechem zavře oči, když žínkou, nacucanou horkou vodou, přejede po vysoké hrudi, podepsané tolika jizvami. Lehounce zakloní hlavu, když cítí, jak jemná látka putuje od hrudi níž a níž. Stále trochu omámen svým předchozím stavem, zhypnotizován bylinkami ve vodě i samotnou společnicí si domýšlí, kam až by její drobná ručka mohla doputovat. Na zátylku cítí její měkká ňadra, musí potlačit chuť otočit se a stáhnou Amélii k sobě. Jen na samotné představy reaguje nejcitlivější část jeho mohutného těla, ač jen nenápadně. Způsobí tak, že cítí každý její nepatrný pohyb. Oči stále zavřené, jako smyslů zbavený, přiloží svou obrovskou dlaň na její drobnou ručičku se žínkou, prokazujíc neuvěřitelné sebeovládání. Uvažuje, jestli si ta žena vůbec uvědomuje, co s ním dělá. "Pořád mi vykáte," dovolí si promluvit, přerušit to magické ticho v horké místnosti. Proč to dělá? Vysvlékla si jeho, téměř vysvlékla sebe, není tohle důvod k tomu, aby přestali být tak zdvořilí? "To není nutné." Rukou s dlaní zdaleka ne tak hebkou a neposkvrněnou, jako je ta její, nýbrž tvrdou od častého používání zbraní a manuální práce, si najde cestu po paži trochu výš. Jen pomalu, lehce, aby mohl kdykoliv couvnout. Nemůže ale odolat horké, hebké kůži, když se zhruba od loktu vrací zpět k její dlani. Jako kdyby měl teď veškeré své představy na dosah ruky, jakkoliv nemorální mu to přijde a jen svědomí jej zastaví od dalšího kroku. Neodolá, nemůže tam jen ležet a zírat před sebe a tak se trochu posune a otočí se, jen tolik, aby se mohl zadívat Amélii do tváře a najít v těch tmavých očích, ve kterých se zrcadlily plameny svíček, jakoukoliv známku odporu. Co by se stalo, kdyby se skutečně neudržel a vzal si ji hned?

"Je mojí povinností starat se o zdraví a blaho občanů salemských. Zvláště pak vojáků, kteří nás ochraňují před těmi, kdo by nám mohli ublížit. Vrahy, povstalci... čarodějnicemi..." Shluk rychlých nádechů prostoupil tělo při nepříjemné vizi jejího vlastního osudu ukončeného plameny očistnými, jak kněží tvrdili při každém z upalování. Plamen měl být tou nejčistší formou vymýtání temných sil z těla oběti, ale už nikoho nezajímalo, zda dotyčná při tomto aktu zemře či přežije, ač s trvalými následky. Ukrývala svou moc, skrývala temné síly, které jí pomohly vybudovat si opevnění kolem trůnu z trnů a pošlapaných snů slabých a ctižádostivých, o jejichž těla si otřela střevíčky. Přesto nemohla popřít, že jí děsí vidina ztraceného života, rozpadajícího se na hranici. Nahlas si pohrávala s myšlenkou, že i manželova smrt byla plánem některé z čarodějnic, která jí jednoduše záviděla postavení a chtěla jí vyděsit. Ráda podobné historky trousila, pohrávala si s maskou nevinné ženy, vystrašené k smrti tím, že jí připravila o budoucnost a v blízké době možná i střechu nad hlavou. Na druhou stranu nechávala šířit jiné, často dosti sadistické verze poklidného manželského života, který byl zavádějící - to, co se odehrávalo za dveřmi domova, se nemohlo srovnávat s představami o uctívání pouta muže a ženy. Stávala se obětí sadistických sklonů bývalého správce, kdy trpěla jeho nadvládu a nechutné způsoby, jimiž si dokazoval svou nadřazenost nad jejím tělem. Že to byla z části lež, zvláště posledních devět let? Drobný, nic neříkající detail. Šeptanda mezi lidmi se už postarala o to, aby byla brána jako nevinná oběť toho deviantského řádění, které byla nucena zakrývat před párem zvědavých očí. Bylo tak snadné působit vyděšeně i teď, když se ocitla v blízkosti silného vojáka s historií, jaké se bála každá žena. A kterou zvráceně obdivovala. Smrt jí nečinila žádný problém, rozsévala ji plnými hrstmi, brala životy těch, kteří se jí příčili či překáželi v jejích plánech. Nikdy však takovým způsobem, aby zdevastovala lidské tělo k nepoznání, na to neměla žaludek. Dokázala bodnout, trávit, lámat kosti, ačkoliv už i tento zvuk jí zvedal žaludek a nejednou ho obrátil naruby. Ale pohled na rozsápané tělo jí ničil, připomínal jí, jak je proti jiným rasám slabá. Nezačínala si nic s vlkodlaky, dokonce se vyhýbala kožoměncům - nikdy nemohla tušit, v jaké zvíře se dotyčný promění. Mohla to být vzteklinou nakažená liška nebo hladový medvěd. "Byl jste zraněný. Nebylo by... Nezvládla bych... Bylo..." Už nepotlačí výdech na roztřesených rtech, spodní zůstává skousnutý, jak se mučí nelichotivou představou jeho bezvládného těla. "Je těžké přijít o někoho, na kom vám záleží. Ať už je to vlivný muž v pozici, ve které rozhoduje o osudech ostatních nebo jeden z vojáků, kvůli kterým žena ztratí hlavu a za měsíčních nocí je nucena klidit bouři v těle při... Och, to jsem... To jsem neměla říkat." Právě naopak, splnila účel těchto slov. Věděla, jak na muže působí představa sebeukájení se, kdy štíhlá ručka putuje mezi stehna a polštáře tlumí steny a vzdychání, aby do jeho měkkosti nakonec vykřikla, zatímco mokré prsty dokazovaly, že tato činnost plně uspokojila majitelku.
Neomluví se, byl by to náznak pokory a proto nechává Ashera pohrávat si s myšlenkami a představami toho, co dělá za dveřmi ložnice, ve které musí přijímat večer co večer tesknou samotu. Možná proto urputněji začne vojákovo tělo omývat, žínkou drhne o tělo, až některá místa zčervenají, jak moc se pokouší potlačit myšlenku na to, co si představuje on sám. Sama neodolá, nebyla by to ona, kdyby mu neposkytla vášnivý obraz všech možných poloh, v nichž se věnuje autoerotice a dostává se do výšin vrcholu. Pohledem v ten moment sklouzne k jeho klínu, líbí se jí, co to s ním dělá. Není vůči ní imunní, věnoval jí velké vítězství, když jí k nohám hodil pomyslný meč a vzdal se šachmatu. Ručkou tak sklouzne o něco níž, k podbřišku. Téměř se ho dotkla v citlivých partiích. Nechává působit svou magii, šeptá mu v hlavě zastřeným hlasem, splývajícím s její vlastní blízkostí. "Přinuť mě sténat... Přinuť mě vzdychat, křičet... škemrat o tvé tělo. Přikaž mi, ať si před tebou pokleknu na kolena, abych tě mohla potěšit ústy. Až po něm přejedu špičkou jazyka, začnu ti ho sát a-..." Jako když utne se myšlenka přeruší a hlas ztichne. Líbilo se jí takhle ho pobláznit, donutit ho přemýšlet, co by se pak dělo. Co všechno by mohla s ním dělat. Lascivní myšlenky plné touhy vženou mimoděk úsměv na rty, než uslyší šplouchání vody, při aktivování schopností si ani nepovšimla jeho doteku, ač jí měl varovat. Až teď si všimla mokrých stop na paži, celé předloktí se lesklo kapkami vody. Sleduje ho, patrně vylekaná, že se nechala tak zaujmout vlastními zvrhlými pokusy na nevinném člověku, než aby se soustředila na přítomnost.
Je to ale tenhle moment, který ji přinutí rychle zahodit podobné úvahy a nechat se vtáhnout do nové kapitoly života. Zahodit za sebou minulost a užít si dary, kterých se jí dostalo díky vlastní sobecké povaze a umanutí získat všechno, po čem její srdce alespoň na krátkou chvíli zatouží. Věděla, že není ženatý. Neznala jeho minulost, nepotřebovala ji znát - pro ní zůstávalo důležité jen to, že není lovec nadpřirozených tvorů a nepůjde tak po ní s touhou setnout jí hlavu z labutího krčku. Namísto toho podlehne. Tělo zareaguje instiktivně, když se k němu přiblíží, aby přitiskla své rty na jeho, mokrou dlaň položenou na zarostlé tváři. Vláčnost rtů ji rozpalovala podobně jako hrubost vousů, nutil ji vydechnout do polibku a toužit po něčem víc než jen milenecké výměně něčeho tak obyčejného. Věnuje mu svá ústa, tiskne se co možná nejblíž k němu, když rázem ustane. Nabídla mu něco ze sebe, teď ho potřebuje pomučit, aby po ní šílel a zapomněl na to, co je rozděluje. Vydýchaná se pokouší krotit vnitřní rozpolcenost, chce ho hned teď, cítit ho v sobě, užívat si jeho tvrdost, až do ní bude pronikat. Na druhou stranu musí přehrávat, stát se v jeho očích nevinnou ženou, která už dlouho nepoznala mužský dotek a stále v sobě svádí boj. "Nikdy jsem se necítila tak slabá. Ani s manželem..." Nepříjemná připomínka toho, kdo stále je a čí ženou bývala. Právě proto doplní svůj projev o něco malého navíc. "Nikdy jsem po žádném muži tolik netoužila... Jako po tobě. Je-... je to špatné, já vím. Bojím se... že když nepodlehnu, budu si to vyčítat. A já si nechci nic vyčítat."