Město Salem

Kdyby to tak byl ojedinělý úkaz, chudá holka, co se provdá za někoho bohatšího, či se na něm pouze přiživí. Nad tím se nikdo soudný nepozastavil. A ten, kdo jo, většinou nestál ani za pohrdavý pohled. Puritáni závistiví, to byli. Jako se ze začátku šířily zvěstí o ubožačce vyzáblé, rozcuchané, k dnešnímu dni by se za ní otočil nejeden muž. Sice přiznával, že za nejnádhernější ženu v Salemu by nemohla být považována ani náhodou, na druhou stranu takhle vysoké hodnocení stejně dostaly dívky jenom na základě drahé látky a oblečení, které měly na sobě. Pro něj bylo daleko důležitější, co bylo pod ním, ať to zní sebechlípněji. A teď, když už neměla propadlé tváře a špinavé vlasy, teď už mu nikdo nemohl vymluvit, že na té exotické krásce s rusými vlasy nemá co vidět. I kdyby nebyla ani z objektivního pohledu reprezentativní, na jeho spokojenosti to nic neměnilo. Nedegradoval ji na pouhý kus masa, ale na človíčka, který ho bavil svým chováním. Příjemná změna mít takového společníka. Který neštěká. Eh, to je asi zlé přirovnání, ale jeho socializační level, nebo spíše schopnost navázat přátelství byla... nízká. Přeci jen, nechtěl ji měnit, nechtěl ji držet v tomhle světě intrik, přetvařování a svázanosti moc těsným a nepohodlným oblečením. Veškerá volnost světa byla její a nedělal si iluze o tom, že se zase vrátí posléze ke starému způsobu života. Když jí ale Belmont pustí krk, bude její svět asi o něco málo jednodušší. A on se bude naparovat, protože jí pomohl.
Uchechtne se, jak je roztomilá svými rozpaky. Zavrtí nesouhlasně hlavou a pevně praví. "Neomlouvej se, neobhajuj se. Možná, že jsi potkávala jiné způsoby... ale moje partnerka se omlouvá pouze, když se vážně proviní. Né když si šlápne na sukni." Protočí oči a povzdechne si. Jak žoviální od něj, ve skutečnosti ženy brát na sobě rovné úrovni. Hodně se na tom podílelo vyrůstání se sestrou, kdy na sobě byli závislí a tak kočkování vystřídala tak pevná vazba, že si ten ochranitelský komplex přenesl do života. Nebo snad nesmyslnou vidinu rovnoprávnosti mezi mužem a ženou. I když nebyl příznivcem náboženství, nechápal jednu věc; proč jsou ženský hloupé puťky, když Panna Marie dává život a je tím spásným tvorem, díky kterému se ten jejich slavný dědek na obláčku narodil? A to byla jedna z kapek celého moře důvodů, proč se nehodlal zapojovat do takové rozum vymývající sorty. Raději si žil vlastním, spokojeným životem a o nic se nestaral.
Spokojeně se ušklíbne s přivřenýma očima, jak na něj udělala dojem svým provokativním vzdorem. I kdyby se nenaučila tancovat, tak v těchto způsobech jí mohl věřit. "Máte pravdu, drahá..." Přehodí si její pravici do levé ruky a zlehka jí položí druhou ruku na pas, velice opatrně, stále respektuje její nesmělost a až zvířecí plachost, kterou nechce porušit zbrklým osaháváním jejího drobného těla. A pořád se měli na takové profesionální úrovni, že by to bylo... minimálně nevhodné, takhle zhurta provozovat vášnivé svlíkání pohledem na tanečním parketu posetém slámou ve stáji. I tak si ale neodpustí naklonění vpřed, s pohledem upnutým do jejích očí, s tichým hlesnutím patřícím pouze jejím uším: "...přímo jsem bez Vás strádal." A stejně tak se pak i rozesměje, možná rozpačitě. Byl by se býval i začervenal, jen by musel chtít. Bylo to tak svůdné, že sbalil i sám sebe. A tuto narcistickou tezi má teď vepsanou ve své pyšné tváři opatřenou kulišáckým úsměvem. Její otázku obdaří chápavým kývnutím hlavy a o kousek s ní přejde do prostoru, aby se nemlátili o dřevěné trámy a pohlédne dolů, aby zkontroloval stav nohou. "Jistě. Tu hudbu neřeš, stejně se tancuje spíš do rytmu, který udávají bicí nástroje. Tu-tu-tu dum. Tu-tu-tu dum." Předvede jí s kroky na místě, zatím nechávajíc volný průběh jakéhokoliv stresu. A pak přijde choulostivá otázka. Když se zeptá na zpěv, okamžitě mu spadnou choutky a probodne jí vražedným pohledem. "Ne." Procedí skrze zuby. Nikdy ho nikdo neuslyší zpívat. Tak podřadnou věc nebude dělat ani ve snu, ani kdyby ho někdo pověsil za spoďáry do průvanu. Na druhou nabídku jen letmo trhne rameny a kývne, s o mnoho přívětivějším výrazem. "To by šlo. Takže, připrav se. Jednu ruku na rameno, druhou tady... s lehkostí labutě, né vystavního osla... á jdem." Začne vybroukávat jednoduchou melodii, pomalou, a vede ji pár kroků do maličkého kolečka. "Raz, dva, tři, čtyři..." Prozřetelnosti, díky, že mám boty, na které mi může šlapat.

„Jo… Jo, já vím… Pr-“ zarazí se včas, aby nedořekla ono zrádné slůvku, pro které zjevně neměla důvod, a potřese hlavou, aby zahnala veškerou chuť jej doříct. Nebylo to poprvé, co jí napomínal ohledně jejího věčného omlouvání, neb Quinn měla na celou záležitost ten pohled, že malá omluva za každou hloupost nikomu neublíží, ba naopak může leccos spravit. Anebo také vůbec nic, záleželo na tom, komu se omlouvala. V každém případě, Christopher byl, zdá se, jeden z těch, který si nepotrpěl na povýšené póze, kdy by jí máchal čumák v každé hlouposti a detailu, ač na to měl pravděpodobně absolutní a vrcholné právo. Tento postoj jí nepřestával udivovat, protože byl zcela odlišný od toho, na jaký byla opravdu zvyklá. Bohatí si rádi dokazovali svou moc a obvykle jim nestála za více než pohled, měšťáci si rovněž velmi libovali v tom, že se vnímali jako lepšími a snad ještě více nesnesli žádnou drzost a chlapi z její vlastní společenské vrstvy zas obvykle neměly žádné vychování – ač přirozeně vždy existovalo v každém případě několik výjimek, které potvrzovaly pravidlo a které byly značně neortodoxní. Zrovna jako Christopher. Buďto to značilo fakt, že si na ní nechtěl nic dokazovat ani neměl potřebu si honit své ego, nebo se za tím jednoduše schovávala nějaká levárna. I kdyby, svým jednáním Quinn ukolébal, že zahodila svou podezřívavost, takže v současné chvíli věřila spíše v možnost první, která také ostatně hrála v její prospěch.
Byly doby, kdy by na malý moment po tomhle doteku ztuhla, ač by se pravděpodobně ve výsledku nebránila. S Christopherem se ale naučila jednat uvolněně, díky čemuž jí jeho dotek na pase – o to více stále přes látku šněrovačky i košile, takže v něm sotva bylo něco intimního nebo pohoršujícího – snese již s jakousi samozřejmostí, kterou se v jeho přítomnosti naučil. Povytáhne obočí, když se k ní nakloní, v zelených očích jí jen září a i v rysech tváře lze snadno číst pobavené očekávání, co z něj vypadne. V těchto hrách, v jejich předstírání bylo cosi osvěžujícího, zábavného, čemu šlo jen těžko odolat, takže se snadno poddala a nakonec se vezla na stejné vlně. A když se konečně dozví tu perličku? Ohodnotí ji veselým rozpustilým uculením. Netušila, jak působí na okolí – jestli jako skuteční milenci. Pochopila, že nejspíše ano vzhledem k řečem, co se nesly, ač jí nebylo zcela jasné, jak je to možné bez vší té intimity, kterou milenecký vztah vyžadoval. Opomíjela právě tyhle drobnosti, kterých si všímali ostatní – že od chvíle, kdy se mu jako skutečná straka usadila v nevěstinci, vypadala o poznání veseleji a uvolněněji. Nejspíše i proto, že měla konečně partnera ve svých zločinech a nebyla na ně konečně zcela sama, což byla příjemná změna. Nepovažovala ji za trvalou, vlastně si to ani nedovedla představit, ale jakožto něco nového to bezesporu fungovalo. Přejde s ním více do středu, následujíc jeho kroky. „Och… Hm… Fajn. To… asi půjde?“ Byla v tom hodně velká dávka otázky, když sleduje jeho nohy, jak se pohybují v pravidelném rytmu. Chápala to, jak by také nemohla, jen bylo zatraceně těžké pokusit se to zreprodukovat a zopakovat. „Já to asi akorát dělám… pokaždý jinou nohou, co?“ Hloupá a zároveň docela férová otázka, protože pokud on vykračuje pravou, ona musí logicky uhnout levou dozadu, aby ji náhodou nepřišlápl, což by bylo bezesporu velice smutné. Sic neumírala oči na jeho tvář, změnu v hlase zaznamenala hravě, takže k němu tehdy zas zvedne oči. „Tak ne.“ Pokrčí rameny tak nějak smířlivě, chápajíc, že v tomhle směru se asi nemá cenu dál bavit a bude snazší obecně rezignovat.
Nejspíš by k němu onen krok udělala i tehdy, kdyby se na ni mračil, už jen protože jí nic jiného nezbývalo. Dle jeho instrukcí mu jednu ruku položí na rameno – díky bohu, že nebyl zas o tolik vyšší – druhou vtiskne do té jeho. Stiskne asi o trochu víc, než by měla, s pádným argumentem: „Až to budu umět, budu jako labuť. Do tý doby…“ Což nejspíše mluvilo za vše, potřebovala se cítit jistá a to by nešlo, kdyby jí neustále utíkal z pod ruky. Éterickou bytostí může být až později, ač s největší pravděpodobností do daného stádia nikdy nedospěje. S trochou štěstí mu nepochroumá ruku. V této situaci se rovněž nekouká do očí, jak bylo etiketou přísně dáno, namísto toho si vystačí s pohledem na nohy, ač i přesto se jí sem tam povede posunout dozadu špatnou nohu nebo jí naopak vykročit. „Zničím ti boty…“ zabrblá v návaznosti na jeho vlastní uvědomění. Přesto ale připomíná chromou kachnu míň než když si tanec zkoušela sama, což je nesporný pokrok, který může být připisován jeho vedení. V určitou chvíli si dokonce dovolí zvednout kukadla, trochu se narovnat, jakmile se jí povedlo chytit alespoň z části jeho rytmus. „Kdy vůbec je? Za jak dlouho? Ten banket, myslím…“ Dovolí se narušit své soustředění i zapojením mozku a přemýšlením, což se projeví okamžitě v podobě škobrtnutí a jak jinak, než špatnou nohou vykročenou vpřed. "A viděl jsi ho teď někdy?" Jméno nedodává, protože co kdyby. Spoléhala na jeho inteligenci, že bude vědět, o kom hovoří.

Usměje se a když spolkne další bezvýznamnou omluvu, zvedne volnou ruku a pochvalně ji zlehka štípne do tvářičky, tak jak to kdysi dělával Sam. Vlastně to je jen takové stisknutí kůže, která je po pár dnech nějaké kvalitnější stravy a odpočinku jemná. Byla to mladá žena, i když patnáct už jí také nebylo. Hádal, že budou tak stejně staří. Na vdavky měla už dávno nejvyšší čas, ale za to ji nesoudil, nebyl důvod. Věděl, jaký je on sám a že na světě není ženská, co by s ním vydržela. Tohle byl nejklidnější "vztah", co kdy měl, možná i proto, že se neviděli pořád, každý žil jinde a měli motiv. Společný cíl, co je hnal kupředu. To by se musel dát leda dhromady s tou ženskou co má podíl na nevěstinci uh... é... jak že se jmenuje? A to je ono. Není dost zajímavá na to, aby ji zafixoval do paměti. Prostě byl příšernej materiál na ženění.
Co do Quinn, učila se velmi rychle a spoustu věcí chápala. Byla chytrá, ač né vzdělaná, což se taky mnohdy přeceňuje. Pokud nepracuje v úředním sektoru, tak je zbytečné, aby uměla věci jako psát, nebo počítat složité sumy. Jakmile se o sebe umí postarat a rozezná stříbro od olova, má z poloviny vyhráno. Asi i ta její přizpůsobivost ho zaujala, byla důvodem, proč nad ní nezanevřel a nebral to stylem Tak ať to máme za sebou... Užíval si jejich schůzky. Bylo to jiné, zábavné... cítil se v její přítomnosti zkrátka příjemně. A co víc, možná si z toho i ona něco odnese. Taktiku na zapadnutí mezi boháče, nebo tak něco. Nuznou cháskou nikdy nebyl, nevěděl, s čím se tam potýkají, ač k nim choval respekt a tisíckrát se o tom s nimi bavil. Nicméně slyšet to není to samé jako si to prožít. Třeba si zaváže uzlíček a taky vyrazí do světa, až ho zase bude ponurá existence nudit a bude se topit v glejtech a směnkách.
Vidí jiskřičku ve dvou brčálových studnách a tím ho zaplaví pocit hřejivého pohodlí. O tom byly vztahy, cítit se s tím druhým dobře, nemít křeč. A ta fyzická stránka se dala vypěstovat, protože nebyla závislá na lásce. Šlo o dvě odlišné věci. Jako se dala zahrát jedna, dala se zahrát i druhá, s o něco větší námahou. A láska... láska je blud. Iluze. Základ rodiny. Jediná skutečná láska je ta rodinná, věděl o tom své. I jí vede, s pohledem na ni, jak rozkošně sleduje kroky, nezkušená, nechajíc ho ji vést. Byl vcelku sebevědomý v této pozici učitele. Dělalo mu to dobře na jeho egu, které čím dál víc rostlo a ještě růst bude, dokud mu nespadne na hlavu. Pobaveně se uchechtne a zavelí: "Stůj." Aby mohl převzít situaci do svých rukou. "Podívej. Já jdu dopředu - vždy začínám pravou... a ty ustoupíš levou." Pomalu, systematicky vysvětluje instrukce s vahou na levé noce, protože opatrně šťouchá tou pravou do její špičky boty. "A pak zase obráceně, a tak dále. Nemysli na to, prostě jdi zrcadlově ode mě a já tě povedu. Nebo ti okopu špičky." Ušklíbne se a pohrozí zavrtěním kotníku. Nechce jí zatím říct, že je vcelku nadějná, protože by zpychla a tím by veškerý pokrok skončil. Odkašle si. "Neboj, to půjde. Věř mi." A věnuje jí povzbudivý úsměv, aby dostál své role partnera, který je oporou. Ruku káravě zmáčkne na oplátku, sic jí nerozhodí klouby, ale dá jí najevo, že to je moc. "Dobrá, chápu, oslíku. Ale nesmíš se za tu ruku držet jak opice za větev, kapišto?" Podotkne s křivým pousmáním. Spolu s ní sklopí zrak a kouká, co dělá, jak ji vede do kruhu, občas zatlačí na její pas, aby jí pomohl se směrem. "Krok, sun, krok, krok..." Udává tempo dle toho, jak se jí podaří zašmodrchat nohy, ještě si neodvažuje zrovna dvakrát přidat do kroku. Nad její poznámkou ohledně bot zavrtí hlavou. Jednak tyhle boty jen tak něco nerozhází, pomyslel si, druhak si vzal exkluzivně takové, u kterých by ho případná eskapáda nemrzela. Budou poškrábané, pošlapané, to jim na hřejivosti a pohodlí však nevezme. Po celou dobu brouká do rytmu, prokládá to hlasitým počítáním. "Raz dva tři, dva dva tři..." Počítá, jak se mu zrovna zachce, až už do jedné do osmi, nebo na střídačku. Ale věří v tom, že to chápe. Dokonce si po jejím zvídavém dotazu troufne na otočce, kterou neumí vysvětlit, ale pustí ji a doufá, že se tu nepřerazí. Funus se mu organizovat nechce. "Máme něco málo přes týden. To bude stačit." Pronese ledabyle, jakoby na tom nezáleželo. Ani vlastně pořádně nezáleželo. Zklamat nemohla, nesliboval si z toho nic jiného, než že jí Belmont dá pokoj a trochu se uklidní. Ne, naopak bude běsnit... ale už to nebude její problém. A on se s ním vypořádá.Po otočce ji tak nějak čapne do původní polohy a pokračuje, přičemž její poslední otázka v něm vzbudí nevídané nadšení a škodolibou radost. Oči zazáří, v úsměvu od ucha k uchu zasvítí zoubky a zakýve nadšeně hlavou. "Dneska." Špitne, neuvěřitelně pobavený, plný elánu. "Nic neříkal. Ale kdyby pohled mohl vraždit, byla bys vdovou." Rýpne si, dá si vesele broukajíc melodii, ale o něco rychlejší.

Ako sa tak Jonathan obzeral vôkol seba po všetkých tých hosťoch, uvedomil si, že sa ocitol v čomsi len o trochu slušnejšom, než je prostý zvierací chliev plný odporných prasat zašpinených svojimi vlastnými výkalmi. Stačilo sa pozrieť na to, ako hltavo jedli jeho jedlo a popri tom sa nahlas zhovárali s vedľa sediacim susedom akoby sa nechumelilo, smiali sa a vtipkovali, neustále pripíjali ženíchovi a neveste na zdravie a a Jonathan sa zakaždým usmial, hoci sám mal čo robiť, aby nepokrčil nosom. Niežeby bol sentimentálnym jedincom, ktorý si potrpí na perfektné svadby, ale toto bola jeho svadba a v rukách takého perfekcionistu by mala byť dokonalá! Takže buď si nikdy neuvedomil, aké dobré jedlo mu v skutočnosti varia, alebo obyvatelia Salema boli presne takí heretickí barbari, za akých ich odjakživa považoval. Ako sa naučili písať či počítať, keď sú tak hlúpi a úbohí? To nikdy nepochopil, bola to záhada, na ktorú pozná odpoveď asi len Pán. Pomaly si odpíjal z vína - vybral nie príliš silné, aby sa neopil na vlastnom veľkom dni, pretože to by bol najväčší trapas v jeho živote - a v mysli už vyvraždil polovicu terajších hostí, uvažujúc, čo by dokázal, keby sa mu do rúk dostali ich zdroje, peniaze a majetky. Amélia by nemala šancu, podkopol by som jej nohy a nikomu by to nevadilo, bola to tak prekrásna predstava, že a chvíľku oľutoval, že neotrávil všetko pitie vo svojom dome, ale s perami namočenými vo vlastnom víne si uvedomil, že to by bol vlastne celkom hlúpy nápad... Ak by prežil iba on a Jasmine (ktorú ešte nejaký čas bude potrebovať), bolo by to nanajvýš podozrivé a aj hlupákovi by došlo, čo sa asi udialo a potom by drahá správkyňa so svojim inkvizítorom započali hon na čarodejnice a ak by Jonathan včas neutiekol, asi by sa trochu pripálil na hranici. Myšlienkové procesy mu prerušil až neistý hlas vedľa a spomenul si, že sa čosi pýtal svojej novej manželky. Bola vydesená, stratená v záplave všetkých okolitých zvukov, no musel jej dať aspoň malé pozitívne plus, že sa prinajmenšom snažila tváriť šťastne. Mnohé sa nezmohli ani len na takú drobnosť. "U nás doma sme mali vo zvyku na sviatky robievať zemiakový šalát. Náročný na výrobu, ale výsledok stál za to! Jemný, chutný a kĺzal sa vám dole hrdlom, takže než ste sa spamätali, už ste mali v ústach ďalšie sústo a takto to šlo, dokým vám neostal prázdny tanier." V skutočnosti on ani len netušil, ako sa také jedlo robí, pretože ho robili ich sluhovia a popravde naň už aj zabudol - až doteraz. Bude musieť nejakej kuchárke či kuchárovi povedať, aby ho urobil, keď už je tá zima a kresťanský svet oslavuje svoje najväčšie sviatky, kedy Pán prišiel medzi obyčajných a úbohých ľudí, aby im odpustil ich ťažké hriechy. Dokonca aj tí slabomyseľní protestanti si uvedomovali, aké dôležité časy to boli! Ale tí pravoverní na východe, tí blázni, čo slávili Božie narodenie skoro o mesiac neskôr...ach, tí by si tiež zaslúžili prinajmenšom zhorieť ako kurčatá v peci či ich zakopať zaživa do zeme, kam patria.

Lichotila ji chvála mladé indiánky, ale určitě by na ní změnila názor, kdyby věděla její pravou identitu. Identitu čarodějky. Nikdo o ní nevěděl, že je ve skutečnosti čarodějka. Vlastně jen ta šelma, která vypadala velice přátelsky. Otevřela mu dveře do jejího domu a tím mu otevřela i svou důvěru. Zvířata byli dle ní nejupřímnější stvoření, které kdy potkala a proto jim důvěřovala. Pohlédla na Malinché s úsměvem, když přijala její pomoct. Určitě ty šaty využije a bude je potřebovat. Tento svět byl poněkud jiný, než ten na který ona byla zvyklá. Navíc zde natrefí na spoustu zlých lidí, což v kmenu nejspíš nebylo příliš obvyklé. "O moc indiánech jsem neslyšela. Viděla jsem pár otroků, ale nikdy žádnou volnou duši kromě tebe. Je mi zle z toho systému, ale musíme se držet stranou se svými názory. Názory jsou tu příliš nebezpečné.." povzdechla si černovlasá majitelka hostince. Ona si musela nanejvýš dávat bacha na svá slova. Sundala si zástěru, protože pro ty šaty bude muset jít domů. Ve své pozici si mohla dovolit odejít, ale moc často to nedělávala. Chtěla však Malinché aspoň trochu pomoct, aby se tu cítila lépe i když v korzetu se nejspíš nikdo necítí dobře. "Postarejte se mezitím o podnik!" zvýšila hlas, tak aby ji každý uslyšel a mírně se pootočila na podpatku. Zástěru přehodila přes jednu ze židliček a potom pohlédla směrem k mladé dívce "Tak tedy můžeme vyrazit ke mě domů pro šaty. Není to příliš daleko to se neboj" mírně se na ní pousmála a vyrazila zadním chodem pro zaměstnance směrem k jejímu příbytku. "Pán Brown ti teda nabídl práci? To je od něj fakt milé. Ono v dnešní době shánět v Salemu práci není žádná sranda. Moji zaměstnanci byli velice rádi, když jsem otevřela podnik. Většina z nich by šla žebrotou, což je smutné. Bohatí zaměstnávají vzdělané a co s těmi, kteří neumí psát ani číst? No je to složitý svět" povzdechla si. Občas se ji dělalo zle z výše postavených lidí, protože povrchnější osoby v životě nespatřila. Ji bohatě stačilo to, co měla. Dobré jméno v Salemu, tím jak se chovala k ostatním a jak byla pohostinná.

Poslechne, když zavelí a navíc k němu ještě zvedne oči s jasným očekáváním, jestli to s ní náhodou nechce zabalit, protože by se… nu, zas tolik nedivila, kdyby mu jednou prostě došla trpělivost, kterou s ní měl mnoho. Netušila, jestli je to normální stav nebo jestli se takhle chová i obyčejně. V tomhle směru nevyzvídala, ač byla na mnoho věcí zvědavá. Za prvé jí to nepřišlo vhodné a za druhé jí napadlo, že jakožto partnerka by se měla případně ptát jeho, nikoliv jeho zaměstnanců, což by působilo navýsost divně. Jakožto falešná partnerka zas věděla, že jeho soukromí je jeho soukromí a stejně jako on nerýpe do její neexistující rodiny, ona by se pravděpodobně neměla vyptávat na tu jeho, ač by ji bezesporu zajímalo třeba to, jak moc se osobnost jeho sestry liší od něj samotného. Nebylo to však důležité – pro tuhle intriku věděla vše nutné, a to že sestru má a že prý veškeré jeho ‚partnerky‘ přebývaly v nevěstinci, což byl asi tak jediný drb a ujištění, který svým způsobem mohla znát. „Hmpf…“ vydá ze sebe trochu nesourodý zvuk v kombinace odfrknutí a povzdechu, když jí šťouchá do pravé špičky, načež tedy poslušně uhne, neb se nejednalo o souboj vůli, ale o tanec. Nehledě na to, že mu přivykla poslouchat, jakkoliv hloupě to zní. Prozatím neudělal nic, co nebylo v jejím zájmu, díky čemuž neměla důvod mu nedůvěřovat, ač jakýsi koutek mysli ji nabádal, aby se nenechala uspat a aby si dávala pozor, protože člověk – nebo v tomhle případě kuna – přece nikdy není dostatečně opatrný a ve světě se skrývají lidé s úmysly dobrými a čistými (jakkoliv byly ty jejich dobré a čisté, rozhodně však byly dobré a čisté ve společném vnímání), stejně jako jednoduše hajzlíci, na které bylo záhodno dávat si pozor. „Já vím… Vím, co mám udělat, vážně… Jen mám strach, že to zkazím, takže to fakt zkazím,“ svěří se mu se svou obavou, jímž mu oplatí důvěru, neboť se tímhle myšlením dostala do začarovaného kruhu. Trochu se zašklebí, když stiskne její ruku silněji než do teď, brzo ji však rozptýlí jeho oslovení. „Oslíku?“ Obavy jsou na malou chvíli pryč, neboť je raději následuje trochu stupidní zahihňání. Nejspíš si to zasloužila. „Dobře, fajn, chápu…“ Brzo si však zase mručí cosi pod (naštěstí) neexistujícími vousy. Alespoň trochu povolí, aby mu při prvním zaváhání nevykloubila rameno nebo nezlomila zápěstí, navíc se pokusí trochu uvolnit a nebýt tolik v křeči z očekávání, že něco zoufale pokazí. Konečně se nechá skutečné vést – a jde to ještě o poznání lépe, neboť poslouchá jeho instrukce nejen jakožto slova, ale také gest. Jemné pošťuchnutí do boty, případně i tlak na celou její osobu, aby se pohnula tím správným směrem, zatímco se soustředí na jeho počítání, které udává, kdy se má vůbec pohnout. Co se však týče otočky, ta ji dokonale rozhodí jak z ohledu kroků, tak z toho, že je něco málo přes týden dost. Na rozdíl od Christophera cítila tak trochu společenský tlak, že by ho mohla ztrapnit nebo ještě víc ideálně, absolutně dostát svému jménu zlodějky a špindíry, což by asi nebyla ta nejlepší vizitka, co by mohl získat. Když už jí pomáhal, nejspíš tak nějak chtěla, aby ho považovali za muže s nějakým vkusem, nikoliv za chlapa s podivnými choutkami a slabostí pro lůzu. Což tak klidně může působit vzhledem k tomu, že skoro přistane přímo na něm, pokud by jí nějakým zázrakem nechytl a nesrovnal si ji, aniž by pořádně tušila, jak k tomu vlastně došlo. Na druhou stranu to značilo, že si s ní umí poradit a pokud bude hrát hadrovou panenku, možná se příští otočka i povede. „Hej!“ ohradí se tlumeně, zjevně vyžadujíc minimálně varování předem. To jí však brzo přejde, když vidí jeho pobavený a v tomhle kontextu poněkud zlomyslný úsměv, kterému se však sotva rovněž mohla ubránit. Obecně vzato nikdy nepřála nikomu nic zlého – až na Belmonta a podobné výjimky, které by ideálně a nejraději viděla v pekle. „To by byla velká škoda…“ odvětí rádoby vážně, vzápětí jí ale rychlejší tempo donutí opět sklonit pohled ke svým nohám, co se snaží chytit nový rytmus. Tentokrát to ale není tak ani její nešikovnost (možná trochu), jako spíš jejich roztahovačnost, co jí kroky překazí. A to v podobě nesympaticky nastraženého plného vědra s vodou, co se jí připlete prve do širší sukně a nakonec i pod nohy, že o něj jednoduše zapackuje, div si sama nepřerazí nohy (za což i ona může děkovat pevným botám), v každém případě si ale část sukně a spodničky vymáchá ve vodě a nakonec si může vybrat mezi pádem nebo alespoň pokusem se zachránit – a to přitáhnutím směrem k němu, vykoupeným silnějším stiskem i faktem, že ho klidně může stáhnout s sebou dolů. Jelikož byla Quinn od přírody v mnohém sobec jako každá živá bytost a pud přežití byla jedna z oněch věcí, instinktivně sevře jeho ruku silněji zrovna jako se čapne jeho ramene i s výmluvným „zatraceně“ na rtech.

Má pocit, že její otázka byla spíše řečnická a není na místě na ni reagovat. Tak na ni tedy nereaguje, hlavou ani nepokývne, však by to stejně neviděla. Místo toho mlčky stojí na místě a upřeně sleduje kadeře rozprostřené na ženiných zádech. Sleduje postavu, patrně drobnější než je on sám, ale to není žádné překvapení, jak se zvedne. Zauvažuje, jak vůbec může některý muž nechat takovou ženu, jako je Amélie Kelley, na světě samotnou. Opustit úctyhodné místo po jejím boku a odejít někam do neznáma. Jistě, silně pochybuje, že by si správce Salemu přál zemřít a ví, nebo alespoň tuší, že si takový osud nevybral dobrovolně. A navíc, jako kdyby té ženě i smutek slušel. Možná je to dobře. Na toho mrtvého měl vlastní názor, stejně jako velká část města. Když se jeho pohled setká s tmavýma očima ženy, musí se trochu držet, aby neuhnul. Její slova jej podivně zasáhnou v místech, která už nereagují zdaleka tak často, jako tomu bývalo, když byl mladý. Napjatá ramena mu uvolněně poklesnou, ani si neuvědomoval, že ztuhl. K ženě, která se mu vždy jevila jako silná a sebevědomá, se ten bezbranný tón ani trochu nehodil. Ta drobná vlna soucitu se v něm vzedme snad právě proto, že sám jako mladý ovdověl a ačkoliv si to nerad přiznává, ten pocit zapomenout prostě nemůže. Bezbrannost, prázdnota a nekonečný smutek, který střídal slepý vztek nad nespravedlností světa. Vždyť on neměl ani tělo, které by mohl pohřbít, protože leželo někde ohořelé mezi troskami, ani jediný její šperk či jakoukoliv hmotnou památku, ke které by se mohl upnout, protože lidé a vojáci všechno rozkradli. Pohled do těch hlubokých, tmavých očí tyhle myšlenky, zahrabané velmi hluboko ve stále stárnoucí mysli, trochu oživoval. "Nikam nejdu, jestli si to nepřejete," ujistí ji tiše a jeho hlas zní skutečně trochu víc lidsky.
Ačkoliv žádný kněz by modlitby za mrtvé duše nikdy nepovažoval za zbytečné, sám voják musel uznat, že má madam Kelley pravdu. I on to vidí jako zbytečnost, což bylo ovšem dáno tím, že nevěří, že po smrti ještě něco je. Pro něj po smrti neexistuje nic a existuje-li skutečně něco, pak po svém konci bude velmi nemile překvapen. V jeho očích byla ale madam Kelley silnou věřící, která byla v kostele vídána tak často, jak jen to šlo a to především po smrti manžela. To věděl spíše z doslechu, než že by ji zde pravidelně potkával. Jak by mohl, když v kostele nebývá skoro vůbec. V jejích truchlivých slovech vidí důraz na samotu, která pro ni jistě až doteď musela být naprosto nepředstavitelná. "Je mi to líto." Jsou to za tu dobu první slova, která jsou pronesena s jakousi upřímností. Není mu líto smrti správce. Je mu líto jí, její samoty, bezmocnosti a prázdnoty. Skoro jako by se omlouval, jako by to snad byla jeho chyba, ačkoliv s tím tragickým incidentem neměl pranic společného. Je to přeci jen velká chyba jejího muže, že nechat svou ženu samotnou napospas osudu. Nemůže si pomoct při pohledu do její krásné, vznešené tváře. Sleduje její ladné pohyby, když se natahuje pro plášť. Vypadá tak podivně křehce, když si jej tiskne k prsou a hlavu drží pokorně sklopenou. Je krásná, je to žena, jaká má být. Může si jen představovat, co skrývá její oblečení, které se snaží chránit ji před chladem. Jemnou, bledou kůži, pevné křivky mladé, obdařené ženy. Zajímalo by jej, zda je její tělo tak dokonale nedotčeno jako její tvář, nebo zda by na něm našel drobné nedokonalosti, které by dělaly tu ženu ještě více originální. Dokáže si představit, že se za tou tak křehce vypadající osůbkou skrývá divoká, mladá žena, která jen čeká, než se bude moct předvést. Než se bude moct ukázat muži, který se nebude pokoušet ji zkrotit, ale vezme si ji tak divokou a nádhernou, jaká je. Beze strachu a studu.
"Madam Kelley," vysloví poněkud horlivě, v rychlosti se otočí. Včas se zastaví a potlačí původní plán, vzít ženu za paži, aby ji zastavil. Takové chování mu připadá příliš hrubé a neslušné, ačkoliv ne neslušnější, než myšlenky, které mu v hlavě stále doznívají. Sám sebe tím vyvedl z míry. Je odmalička učen úctě k ženám, tak co se to teď stalo? Takové myšlenky by si mohl odpustit v osmnácti, ale ne ve svém věku. Mohutnou ruku jen lehce položí ženě na rameno, téměř jako by se bál, že se o ni může spálit. "Jestli vás můžu o něco takového žádat, počkejte tady ještě chvíli. Alespoň než se počasí trochu udobří. Nemyslím si, že vycházet teď ven by byl dobrý nápad." Ačkoliv slova se mu na jazyk hrnula horlivě, zvládl udržet klidný a přesvědčivý tón. Přeci jen musí mít takové věci nacvičené. Hned jakmile domluví, spustí ruku k tělu, doufajíc, že tím co řekl nezašel příliš daleko. Znepřátelit si ženu jako je tahle by ho mohlo stát hodně cenných věcí.

Zahrál jí do noty přesně jak potřebovala. Nejistý, ztracený, toužící po lidské přítomnosti podobně, jako tomu bylo u ní. Chvilka bezbrannosti vyčarovala úsměv na rtech, pozvedla koutky úst vzhůru. Sotva dobrosrdečně, to se snad od ní ani nedalo čekat. Spokojenost, ta pohrávala v pohledné tváři, stále ještě půvabné, ač s přibývajícími roky pociťovala první náznaky stáří ve formě vrásek u očí společně se záchvatem paniky deroucí se do dechu. "Gentleman každým coulem jako vždy, pane Sherburne." Lehkomyslné popíchnutí nechá zvolna splynout ze rtů, maličké poškádlení mužské ješitnosti a tendence předvádět podvědomou sílu a sebejistotu. Nemohla si pomoci, muži se tak snadno ovládají, někdy až příliš snadno. Čas od času se sice vyskytne případ, na jehož přípravu je zapotřebí více času, tvrdý oříšek ale o to sladším se stává ono rozlousknutí na konci scénáře z intrik a manipulací, vědomé či té spontánní. "Ač se mi to v těchto nešťastných časech neříká snadno, ocenila bych vaši přítomnost. Jste muž pln důvtipu a osobitého charakteru, který jen málokterá žena dokáže ocenit." Tmavé oči sledují každý jeho nádech po dlouhou dobu, v tichosti ducha počítá jednotlivé vteřiny, než zrak odvrátí k dřevěným lavicím, u nichž postává jako socha anděla zvěstujícího konec světa. Všechny ženy v jejím okolí se otáčely za vojáky. Jejich uniformy slibovaly nebezpečí, drsné tváře dobrodružství a po nich toužila každá nešťastnice uvězněná v nudném manželství bez konce. Bez možného vysvobození, pokud se nepočítala náhlá smrt neopatrně zvolenou metodou - často jedem v čaji, vínu nebo nůž do zad či srdce dle toho, na co měly žaludek. Institut manželský jim nezabránil v mileneckých vztazích a poměrech s poněkud fatálním koncem na jedné či druhé straně - záleželo, kdo se dřív prokecne před ostatními. Amélie se naučila udržet si románky v tajnosti a pokud se přeci jen některý z nich pokusil promluvit? Maya už měla tu čest se postarat o ty, kteří neumí držet jazyk za zuby. Proč si špinit ruce? Od toho má věrné přívržence.
"Lítost ještě nikoho do života nenavrátila." Rty se otevřou pod tlakem povzdechu doprovázeném letmým pokrčením ramen. Nebavili se o vzrůstajících cenách brambor ale o nebožtíkovi manželovi a přesto se pokoušela udržet si vážnou tvář namísto role plačící vdovy, orodující za duši manželovu v chrámu odpuštění. "Litujete smrti mého manžela nebo mé zjevné samoty?" Schválně mu poskytla tento výběr. Zúžila možnosti na pouhé dvě, které měly rozhodnout, zda si více váží jí samotné a touží po jejím zájmu, nebo bude pofňukávat nad mrtvým hlupákem bez budoucnosti. "Lítost je přeceňovaný artikl, pane Sherburne. Nicneříkající fráze vyslovená z nutnosti. To činy nás... dělají námi, řekla bych. Jak žijeme po smrti svých blízkých, jak bojujeme se životem či se mu podáváme, překonáváme překážky postavené do cesty. Zda budeme truchlit..." Schválně se odmlčí, nechávaje působit svou sílu dalšími nátlaky, stále ohleduplnými vůči kolosálnímu vojákovi, v jehož blízkosti se nachází. Představy, při nichž ji vidí plačící v ložnici, schoulenou v posteli, drženou ve stínech. Sled obrazů, kdy se prochází v černých šatech s uplakanýma očima pokorně sklopenými k zemi, vzdávaje se toho, čím do této doby mohla disponovat. Opouštěje dům, kde žila posledních deset let, aby se z ní nakonec stala troska, hladovějící na ulici, roztřesená každým poryvem zvedajícího se větru. "... Nebo budeme pokračovat v cestě a naplníme osud vlastními volbami. Novými možnostmi..." Scénář se jako mávnutím změní, ač obsazení zůstává stejné - usmívající se Amélie, hrdá a vznešená, jako tomu bylo doposud, pomalu se svlékající před zrcadlem. Elegantní brokátový župan klesne k zemi, k vidění zůstává postava zahalená v noční košili z mušelínu, ženská s křivkami určenými k dotekům, laskání, ochutnávání... Nakonec i ta končí na zemi a aktérka vystupuje z její látky zmuchlané u nohou jako Venuše z mořské pěny, ač na jejím těle není k zahlédnutí prakticky nic. Vše je ponecháno na fantazii, jak jí dlouhé kadeře zakrývají vnady.
Ale i tento obraz vezme za své. Zůstává jen Amélie, sledující Asherův pohled, zastavená vojákovou medvědí tlapou položenou na rameni. V ten moment se natáhne k polibku, vášnivému, plném hloubky a zoufalství z posledních roků nenaplněného života. Dravém jako je její skrývaná podstata, hladovém po intimním sblížení. "Jste v pořádku?" Hlas se ozve ve chvílích, kdy ho má líbat - to vše však byla dávka fantazie, poblouznění vedené její rukou. Dávala si záležet na detailech, na pocitu, jaký polibek v člověku vyvolává. A přitom nehnula ani brvou, jen se celou dobu pobavením usmívá. "Zdál jste se... ztracen v myšlenkách. Máte pravdu, bude lepší zůstat."

Při jejích slovech se pousměje, kolem úst se mu vyrýsují vrásky, které se každý rok prohlubují. Je na nich však znát, že se tenhle muž kdysi smál hodně. Dnes je tomu sice jinak, ale měl i horší, pochmurnější období. Smát se v době zimy je sice těžké, ale vlídné, lichotící slovo od takové osoby prostě zahřeje u srdce a polechtá ego. Sám sobě to dokonce i rád přizná. Má skoro tendenci slova chvály začít vyvracet, ale to by nebylo slušné. "Dáváte mi tím jen více důvodů, proč zůstat," ujistí ji. Pár let zpátky by o tom dokonce ani nepochyboval, věděl o svých přednostech stejně tak dobře jako o těch špatných stránkách a obojí zvládl dobře využívat. Společnost žen mu vždy dělala dobře, jako mladý ji velmi často vyhledával a ženám se také líbil, o tom nepochybuje. Jeho nejlepší léta jsou ale už dávno pryč a co naplat, lepší už to nebude. Naučil se tedy alespoň pracovat s tím, co mu zůstalo. Navíc, truchlící vdově jistě pár vlídných slov neuškodí a chodit ven v takovém počasí je stejně hloupost i pro něj. Bydlí za městem, cesta je to celkem dlouhá a sněhu je už tak kolem lesa požehnaně. Možná bude muset jít po tmě, ale je to lepší volba. Nemohl by teď přeci odejít ani kdyby chtěl. A že se mu skutečně nechce.
Pokorně sklopí hlavu, při jejích slovech. Jistě, že to vypadalo, jako kdyby vyjadřoval lítost nad smrtí nějakého muže a v tom případě měla madam Kelley naprostou pravdu. Kdyby lítost mohla mrtvé vrátit zpět k životu, nebyl by vdovec. Ale takhle to bohužel nefunguje, smrt je nemilosrdná a nenávratná. A ačkoliv se už několikrát za život setkal s prapodivnými lidmi, hlásajícími, že mají schopnost navrátit mrtvému život... Zaprvé tomu nevěří. Zadruhé, kdyby to skutečně šlo, přišla by taková věc s nevyčíslitelnou cenou. A ačkoliv pověrčivý ani věřící není, tohle je něco, co by si nedovolil riskovat. Sám vzal příliš životů a ke smrti má takový respekt, jaký jen voják s vrstvami krve na rukou může mít. Zamyslí se, zvažuje dostatečně úctyhodnou odpověď, nezapomíná, s kým mluví, ačkoliv je tohle zatím ta zdaleka nejdůvěrnější konverzace, kterou s touhle ženou vede. Ještě že mu nevidí do hlavy, to by tady asi takhle už nestála. "Věřím, že váš manžel je na již na místě, kde by mou lítost stejně nevyužil," zareaguje téměř opatrně. Ano, jeho lítost patří pouze jí. Mrtvý už ji k ničemu nemá. Sice pochybuje i o tom, že by správce města na nějakém zajímavém místě skutečně byl, ale to už je jen jeho vlastní ateistický názor.
Není si jistý, čím to je, že rozhovor s touhle ženou v něm vyvolává ty nejzvláštnější představy. Dívá se na ně jako na sen, který by tak úplně nepatřil jemu, ale přesto ví, že jsou jen a jen jeho, že to on sám je ve své fantazii vytváří. Statečně překonává vlnu lítosti, která se na něj nemilosrdně hrne při představě truchlící vdovy, bezradné, slepě bloudící najednou tak neznámým životem. Vdovy, která jeden den měla vše a další den nic a nebylo na světě nic, co by jí mohlo jejího manžela a její život navrátit. Za další obrazy ve své hlavě by si nejraději nafackoval, ale s nervózním polknutím, jako kdyby se bál, že je madam Kelley vidí stejně jako on, zjišťuje, že se jim nemůže bránit. Spoře oděné postavě, tak sebevědomé a krásné jak ji vždy viděl. Jako kdyby se svlékala jen pro něj, jako kdyby věděla, že ji hltá svým pohledem a nemůže z ní spustit oči, jako kdyby cítila tu neuvěřitelnou potřebu dotknout se jí, když odhalí i zbytek těla. Ta představa je tak živá, že má pocit, jako kdyby k ní mohl skutečně přikročit, však jej dělí jen pár kroků a něžně odhrnout dlouhé vlasy, které mu tolik brání ve výhledu na to perfektní tělo, když mu bylo tohle ovoce tak dlouho zapovězeno.
Nestačí se ani vzpamatovat z živých představ. Ani jeho sny nebývají tak živé, jako to, co se mu v hlavě odehrává teď. Stojí zase zpět v kostele, ale jako kdyby se v pohledu té krásné ženy něco změnilo, jako kdyby se na něj teď dívala jinak, když se pomalu ale jistě přibližuje, aby si od něj vzala polibek, po kterém voják tak strašlivě touží. Jen ochutnat její rty, jen se lehce dotknout té bledé tváře, cítit vůni jejích vlasů...
Překvapeně zamrká, když Amélie přeruší jeho myšlenky. Stále stojí v kostele, stále se dívá do její tváře, ale ta představa jej opouští stejně rychle, jako jej napadla. Cítí hořké zklamání. Nedokáže to pochopit. Nikdy o madam Kelley takhle nepřemýšlel. Každý muž viděl její krásu, ale nikdy jej nenapadlo takhle smýšlet o správcově ženě. A ačkoliv je teď vdova, nemělo by jej právě to držet od takových nemravností? Tak co se to s ním proboha děje? Rukou si trochu nervózně zajede do vousů, poškrábe se na tváři, pak ruku zase spustí k tělu. Rychle bušící srdce se konečně pomalu uklidňuje. "Jistě," pokusí se o sebevědomý tón. První pokus sice tak úspěšný není, ale při dalších slovech se mu již podaří srovnat hlas. "Omlouvám se, asi jsem se trochu zapomněl." Jen trochu, samozřejmě. Naprosto se utopil v těch opojných myšlenkách. Najednou si přeje, aby se počasí umoudřilo co nejdříve a on mohl co nejdříve odejít. "Může to chvilku zabrat, jistě se setmí, než ta vánice přejde," řekne lehce ustaraným tónem, trochu jen proto, aby nemlčel. "Možná bych vás pak měl doprovodit," vypadne z něj dřív, než si to stačí rozmyslet. Ještě před chvilkou by dal cokoliv, aby se vyhnul kontaktu s Amélií. Tohle mu trochu narušuje plány.

Tanec, jaká to přihlouplá tradice mezi normálními lidmi, kteří byli příliš leví na balet a zároveň si v rámci společenských zvyků sami opletli vlastní bič promenádováním s partnery na parketech. Sám nikdy nebyl zázračný tanečník. Hlavním důvodem byla ona nechuť, absence zájmu to dodržovat, aby se neřeklo. Jinak to bral zároveň i jakou vcelku nevkusné přibližování a vynucování si snížené vzdálenosti mezi sebou a samičkou. Byl muž, který věděl, co chce. A to samé obvykle očekával od žen, protože se nechtěl cpát do komínu někoho, jež nestál o kominíka. Proč to ovšem chtěl minimálně zkusit, byla skrytá podstata - tanec jako takový o člověku hodně vypoví. Jestli ho má rád, nebo na něj jen rád kouká. Jestli mu přítomnost toho druhého nevadí, jak moc se dokáže vypořádat se stresovými situacemi kdy zapomene všechny taneční kroky a musí improvizovat... tahle stránka tance ho bavila. Obdivoval ji. A doufal, že jeho nynější taneční partnerka taky vloží kus sebe do ledabylého nakrucování na parketu. Koneckonců není co ztratit. Že se on ztrapní? Ále, na to se taky jednoho dne zapomene. Všechno co sejde z očí, sejde z mysli.
Rošťácky se usmívá a pohihňává, jak se mu daří ji vést i touto ne příliš demokratickou cestou. Bavilo ho to, takový návrat do let, kdy ještě pořádně nic z tohodle neuměl a šlapali si se Sam po nohách. A ani Quinn nevypadala, že by se jí to příčilo, jenom byla rozpačitá, protože to bylo zase něco nového. A on se jí to snažil zpříjemnit, jak se jen dalo. Dokonce u vybroukávání melodie sem ta přehrává, takže to vlastně nahrazuje onen požadováný zpěv. "Pam pa pá..." Rozesměje se, už toho je i na něj dost a zavrtí hlavou. Připadá si skoro až směšně, jako Richard, když se ho snažíval rozesmát a nakonec se z celé trapnosti situace rozesmáli oba. "Tak se neboj. Když to zkazíš, tak tě přinejhorším vyhodím z okna." Suše opáčí ve jménu sarkasmu, jak se sluší a patří. I když pro něj vnitřně ta poznámka znamenala... no, dost, tak bral jako způsob uvolnění nekonečné nervozity obráceno psychologii. Ona si je vědoma, co se po ní chce. Není to hloupoučké dítě, které potřebuje pohladit po vlasech a všechno vysvětlit... no... prostě potřebuje trochu nadsázky a hlavně sebejistoty. A tak se po zbytek tance sem tam mrkne k nohám, sem tam vzhlédne k její tváři, nebo spíš k pěšince zrzavých kadeří. Pokaždé, když nasaje, tak cítí jemnou vůni. Takové té esence, která se přidává do koupelí, ale teď je jiná. Jindy by si toho ani nevšiml. Možná ji podtrhává pižmo koní a závan sena, což dává dohromady zcela nový pach. A vlivem svého vlastního nesoustředění přestane dávat dvakrát pozor na kroky, jelikož se tanec stává plynulejším. Být tak oba o patnáct let mladší, zasloužili by si pochvalu. A při jejím zaváhání u otočky už má hrůzu v očích, no je příjemně překvapen, že nedojde k osudovému neštěstí a má ji opět se svých rukách. Pas jí stiskne trochu pevněji. "Vidíš, jak ses do toho dostala!" Skloní jí poklonu a furt jí drží, což trochu odporuje jeho slovům. Ach ti muži se svými ochranitelskými sklony.
"Hm?" Mroukne se zvednutým obočím při zjištění, že jeho smrt by byla "škoda". Potěšeně se pousměje. tedy, do té doby, než zaregistruje prudký pohyb, vědro a následný tlak na rameni. I když to nečeká, tak s očima na šťopkách vyhlíží cokoliv, čeho se lze chytit... a když i tahle naděje selže a jde díky nuznému těžišti tanečního postoje k zemi, tak jí chytne a strhne svým směrem. Dopad do sena není tak příšerný, jako na hranu chodníku, ale rozhodně to není něco, co by si chtěl zopakovat. S prudkým vydechnutím dopadne a chvíli se škaredí v touze nedat najevo známky bolesti, ale zřejmě se pár dní pohodlně neposadí. Otevře jedno oko a sklopí hlavu, takže má víc brad než kamarádů, a káravě se podívá na Quinn. "Ehrrrm." Odkašle si. Stále v té zkroucené poloze pod její vahou trhne ramenem, aby se vytáhl alespoň do polosedu. "Já ti zapomněl říct, že máme přežít ideálně oba?" S hořkou ironií v hlase se zeptá, ale ani takový herec jako on neskryje podstatný detail rušící vážnost celé konverzace - a to koutky úst cukající vzhůru.

"No tak pojď ty mrtvolo." Natáhnu se pro nebožtíka, kterého mi dovezli na hřbitov, abych ho pohřbil. Popotáhnu ho o 3 metry blíže k hrobu. "No ty jsi teda pořádný kus ženský. Tobě muselo teda chutnat podle těch špíčků." Poplácám mrtvolu po baculatém stehně. V tu chvíli dostanu nápad. Rozhlédnu se kolem dokola jestli někoho ve večerním šeru neuvidím. "Tak se mi zdá, že tu není žádný čumil. V tom případě je čas na sváču." Pousměji se a prudkým švihem odseknu lopatou kus hýždě z mrtvoly.
Poté shodím zbytek těla do hrobu, usadím se na ohraj hrobu a posvačím odříznutý kus masa. "Hmm celkem bašta." Když dosvačím, tak si otřu ústa od krve a tělo zahrabu do země. Vezmu vak ve kterém nosím všechno možné i nemožné a přehodím si ho přes rameno. Lopatu chytnu do levé ruky a vydám se směrem domů, avšak po pár krocích se zastavím. "Sakra, chtělo by to něco čím bych spláchnul chuť té vykrmené jitrnice."
Otočím se tedy a jdu do města. Takhle k večeru už není ve městě vidět tolik lidí, ale i tak sem tam někoho potkám.

Dneska zrovna ve své práci nebyla a motala se po Salemu. Na sobě měla krásné zelené šaty, boty na podpatku a úsměv na tváři. Ona byla taková krásná a milá tvářička, ale pod touhle nádhernou slupkou to byla opravdu velká mrcha. Jediný co milovala byly peníze. Zamířeno měla někam do hostince, kde by si mohla dát víno po nějaké době. Hlavu měla furt zaměstnanou prací a nemá pomalu vůbec čas na sebe a na rozvoj své osobnosti. I když vlastně na sobě by nic neměnila. Byla dokonalá a taková jaká chtěla být a to je nejdůležitější. Na chvilku nevěnovala pozornost cestě a zakopla o nějaký kámen. Jo podpatky jsou složité boty. Celým svým tělem přepadla na neznámého muže, který zrovna okolo šel. A její bota? Ta byla v nedohledu. "Sakra! Tak drahý boty" naštvaně ze sebe vyrchlila a potom si všimla muže pod ní. Tohle je bylo docela blízké, ale v trošku jiné situaci. Navíc muž ji připadal docela odpudivý a taky nejspíš neměl moc peněz. Odtáhla se od něj a snažila se zvednout, ale trošku bezradně. Pokaždé se ji podlomily kolena. Začala toho mít dost. Nejspíš přišla o jeden z páru jejich drahých bot a ještě chvilku ležela na nějakém odpudivém muži. Snad ji aspoň víno vylepší náladu. Furt se rozhlížela kolem zda uvidí svou botu a taky ji našla. Bohužel v dezolátním stavu. "Sakra!" znovu vykřikla. Muž ji absolutně nezajímal. Ať se zvedne sám. Ona se po několika pokusech zvedla a v ruce dřímala svou botu. "Tohle snad není možné a to byly nové" povzdechla si.

Quinn dopadla nejspíše nejlépe, jak jen mohla. Doslova i obrazně, protože to nejhorší schytala pravděpodobně jeho záda, případně sedací partie, ačkoliv dopadnou do kupky sena byla přirozeně ta lepší možnost než se skácet na udusanou hlínu stájí pokrytou jen lehkou vrstvou zatoulané slámy. Seno bylo relativně měkké, což však nejspíše musí ocenit hlavně on, neboť Quinn zajistil dopad do měkkého. V první chvíli trochu vyjukané Quinn, protože celá situace nabrala zcela jiný směr – nyní opravdu pouze doslova. Tak trochu instinktivně chvíli před tím, než opravdu spadnou, pevně zavře oči a až tehdy, kdy si uvědomí, že bezpečně přistáli, je se zamrkáním otevře. Zvedne k němu hlavu, takže si může perfektně užít pohled, co má na jeho nosní dírky i další brady, které obyčejně úspěšně maskoval. V tuhle chvíli na malý moment ztuhne, čekajíc napjatě na jeho reakci, neboť si stále není přesně jistá, co může očekávat. Vztek? Nedivila by se. A nezlobila by se, protože přece jen to byla ona, kdo zapackoval a nakonec se velmi nadšeně řítil vstříc zemi. Netrvá to ani tak dlouho, aby se znova uvolnila – nevypadal naštvaně. Spíš naopak, nad čímž se Quinn tak nějak stále nestačila divit. Nejspíše to ale bylo dobře – je lepší očekávat horší reakci a nakonec dostat úsměv než naopak. Nechá jej, aby se vytáhl do polosedu, zatímco ona se od něj hezky slušně odvalí do sena, v němž se pár pohyby ramen pokusí aspoň na tu chvíli uvelebit. Upírá na něj kukadla do té doby, než konečně promluví. Ironicky, tak trochu hořce, ale vážně? Sotva. Jeho výraz ho prásknul, ten úsměv, který k němu v očích Quinn tak nějak patřil, co se mu dral na rty, že zrzka jednoduše rozesměje.
S hlubokým nádechem se na něj znova podívá. „Jsi v pohodě?“ Otázka, co přišla trochu pozdě, ale jak praví známé úsloví, správní přátelé vám pomohou až tehdy, kdy se přestanou smát. I ona se povytáhne podobně jako on do polosedu, aby se v seně neválela jako nějaká velká mořská potvůrka. „Zatraceně…“ ujede jí znova ještě poměrně slušné zaklení, ale v tuhle chvíli spíš pobavené, s nímž sebou opět praští do kupky, na malý moment zavře oči. Nepamatovala si, kdy naposled se cítila takhle dobře. Uvolněně. Klidně. Možná nikdy, protože si jednoduše nedokázala vzpomenout. Jistě, že měla mnoho světlých momentů i krásných vzpomínek, ale ty obvykle zahrnovaly jen Nest a úspěch s něčím, u čeho byl původně vyloučen. Snad se chovala i trochu dětinsky – ale copak by se jí mohl někdo divit vzhledem k tomu, že neměla mnoho možností chovat se jako dítě? Znova na něj koukne, tentokrát však jen krátce, vzápětí totiž zůstane prostě jen koukat do trámů střechy stáje, ruce složené pohodlně na břiše. „Přísahám Bohu, že obyčejně takové nemehlo nejsem. To je prostě ten… rytmus.“ Rytmus jí nikdy předtím mnoho neříkal, nesměl. Bylo snazší někoho čapnout nebo sejmout, pokud byly jeho pohyby rytmické, pokud neměnil směr náhodně a pokud měl ve svém jednání nějaký vzor. Quinn se pokusila všech těchto zlozvyků zbavit, když utíkala, nesnažila se jednat impulzivně, naopak přemýšlela, jestli tohle už nebude příliš předvídatelné. Někdy bylo. Ale o to víc si s rytmem nerozuměla. A tanec, který se na rytmu zakládá? To byl jednoduše – a zcela očividně – problém. „Nebo si prostě hledám výmluvy…“ přizná nakonec poměrně pragmaticky a realisticky poslední možnost, že jí tanec jednoduše nejde a absence hudby či přítomnost pravidelného rytmu je jen zbytečné vysvětlení, jak se ospravedlnit. „Promiň. Vážně jsi v pořádku?“ Lehce se nadzvedne na lokti, aby ho kriticky mohla sjet pohledem, jestli se třeba nenabodl na vidle. Vzhledem k tomu, že z něj ale netrčelo nic, co by nemělo, tak se nejspíš strachuje trochu zbytečně.
„Měla bych se jako správná hodná holka zeptat, jaký jsi měl den, drahý?“ Hravě na něj mrkne, než se na moment odmlčí, když jí zjevně něco dojde. Loket povolí, Quinn se opět hezky natáhne, jak jen to v seně lze. „Nebo jaký budeš mít večer…“ doplní ještě s vědomím, že pro Christophera nejspíše polovina povinností ještě začíná. Obecně vzato jí do jeho aktivit vůbec nic nebylo, co dělal přes den byla čistě jeho věc – nejspíš by to stejně tak viděla i kterákoliv společnost a maximálně by se jej dotkly pomluvy, kdyby hodlal provádět něco… nu, třeba trochu dekadentního. „Nebo jestli potřebuješ s něčím… pomoct…“ Tahle role, dosud absolutně neznámá, kdy se byla ochotná chovat jako… snad relativně schopná partnerka pravděpodobně brzo přejdou, neboť Quinn něco takového sotva sedělo, povahově takovému tvoru absolutně neodpovídala, jen pro tuhle chvíli, pro těch pár týdnů… je to něco normální. Vždycky si přála mít něco trochu normálního, už jen proto, aby zjistila, že to abnormální jí vlastně docela vyhovuje.

Vlastně by pád do slámy byl za normálních okolností fakt super, protože kdo by nechtěl vlastní vahou rozvířit stoletý prach a plísně? Ale hrouda nebyla dost vysoká na to, aby uchránila drahocennou kostrč před děkováním za absenci ocasu na jeho spodní části těla. Takže byla to šlupka, ale ne taková, aby se tu chytal za záda a stěžoval si na předčasné problémy se stařičkými zády, načež by nejspíš v Quinn vyvolal takový pocit viny, že by byla jeho doživotní opatrovatelka. Koneckonců, co se doslechl v kuchyni, tak než zlepší své kulinářské dovednosti, bude pro tentokrát rád, že taková situace nenastala. Tak na ní jen hraně naštvaně kouká a začenichá, že se mu roztančí nozdry, které asi z jejího pohledu připomínají rozkrojený žampion. Teď již opět s krkem na světle světa na ní otočí hlavu, dusící v sobě smích, protože brečet nad tím, jaké je jelito, je velká škoda. Naraženej zadek měl kvůli Sam mockrát na to, aby to někomu vyčítal s doživotním následkem. Rozesměje se, trochu to vynutí, ale nedá to najevo. Vyhovovalo mu víc, když se po něm válela, teď když je bolestný moment pryč, protože teď má pocit, jakoby mu táhlo na břicho. Nebo se mu jen trošičku zalíbilo živočišné teplo a on pouvažuje o vlastnictví nějaké... kočky. Určitě kočky. Ty přece vysedávají lidem na břiše a hřejí je. Ano. O takové teplo mu šlo a ne o nic jiného! Nebo...
Zakloní hlavu a trochu nespokojeně zamručí na její otázku, přeci jen se zapře patami, prohne se a jednou rukou si promne bedra až temné zákoutí počátku půlek přes oblečení, pouze pro prozkoumání velikosti škod. Přílišný tlak bolí, jinak se zdá, že dnes se ještě homosexuálem a ani mrzákem nestal. "Bylo mi i líp." Pronese obecně, s malou myšlenkou na to, že třeba když jí na sobě ještě cítil, ale doplní to pouhým: "Ale asi by se to dalo nazvat pohodou." Kývne znalecky hlavou. S jejím zaklením se zazubí a s lehkým smíchem se převrátí na bok a směle k ní natáhne pravou dlaň, s úmyslem její dnes poněkud upravený účes proměnit v jeho oblíbené vrabčí hnízdo. Připomnělo mu to doby, kdy spolu se Sam nacvičovali podobné kreace a vlastně tolikrát dopadli stejně, mnohokrát i jeho vinou. Počátky byly těžké, ale s odstupem času mu to chybělo. I proto je troufalý, nějak cítí, že si to může dovolit. Že si může dovolit jí sáhnout na hlavu a zarejdit prsty ve vlasech, ne zas tolik, aby tam měla dredy, ale dost na to, aby si připomněl sourozenecké šarvátky. Krása nostalgie spočívá v tom, že ji cítíte a nemusíte ji snad ani popisovat. Vydechne, usměje se, otočí se zpátky na záda a zůstane ležet s rukama složenýma na hrudi, slavnostně připraven do truhly. Ten půlměsíček, sotva znatelný, mu na tváři zůstane a pokojně zavře oči, k dokonalosti už chybí jen klín, ve které by měl týl a prsty pročesávající vlasy. Nejlépe mámin... projede mu hlavou, rychle ale tenhle rádoby mučednický blud rozptýlí jako řídkou páru nad hrncem. Byla to lež, bylo by mu jedno, čí by byl.
"Nepřísahej mi." Skromně střelí vztahovačnou poznámku. "Nemysli si, že ti to po jednom vyzkoušení půjde jak po másle." Nepotvrdí ani nevyvrátí slova, místo toho zvolí vysvětlení, které je podle něj dostačující na okomentování celé situace. "Nejseš nemehlo, ani si nehledáš výmluvy. Prostě tě znervózňuje, že ti to hned nejde." Samozřejmě mohl využít slova, kterými by jí srazil hřebínek a ukázal, že je lepší. To by ale musel být typ člověka, co se v podobných přestřelkách vyžívá a to by ho převelice unavovalo. Quinn opravdu nebyla špatná, ani hloupá, ani zcela levá - jen jí chyběla trpělivost, kvůli které budou muset teď o to intenzivněji trénovat. "Věř, že se to zlepší. To není 'hup na krávu a je tele!'" Otočí na ní hlavu a zamrká na to málo, co přes stébla ještě vidí. Dost okázale protočí oči s otráveným povzdechem zavrtí hlavou, tentokrát se posměšně ušklíbne. "Vážně. Zase se omlouváš?" Uchechtne se pobaveně.
Tu otevře oči dokořán, jak mu do uší začne proudit nová míza v podobě slůvek, které snad ani nečekal, že uslyší. A perličky jsou zase poodhaleny, jak se rtíky zkřiví do úsměvu, když tu náhle jen posune ramena a zabručí ke kolegyní válející se vedle. "Co bych ti povídal, medový kvítku..." Nasadí vysoký hlásek obohacený zasněným podtónem. "...můj den byl šedivý, černý, dlouhý, protože jsem ho celý trávil bez tebe a tvých laskavých slov." Vlastně se ani nezasměje, plné se vžívá do té role a představuje si emoce sžírání a žízně po partnerovi, či v tomto případě partnerce. Jediné, na co si to uměl převést, bylo trochu jiné strádání, takové, které na muže (a byl si jistý, že i na ženu) čas od času dolehne a umí převzít kontrolu nad střízlivým myšlením. I natáhne ruku blíže ke své dámě a otočí se na bok, druhou rukou si podepře hlavu, aby na ní dobře viděl. Pod uchem mu různě pokřupává sláma, pyl by i přísahal, že slyší hemžení několika málo broučků, kteří pláčou nad škodami způsobenými dvěma těly ničícími jejich domov. Když leží na zádech s tváří směrem vzhůru, vidí její linii obličeje. Nos, rty, očnice, začátek vlasů... takovou tu nenápadnou čáru dokreslující jinak hmotné prvky obličeje, na které byla radost pohledět. Byly věci, co mu možná trochu chyběly. Třeba probouzení vedle takového obrazu, ještě obohaceným čerstvým ranním světlem a autentickým spánkem. Bylo na tom cosi příjemného a uspokojivého. Bohužel si neuměl představit, jak by tohle při pravidelném vzezření nezevšednělo. A tak se zase jednou přesvědčil svým klukovským nadšením pro takový pohled přesvědčit, že kdyby láska skutečně existovala, nebyl by odpíraný chléb nejchutnější. Nadzvedne hlavu a opatrně k ní natáhne ruku, tentokrát jí z vlasů nad čelem sebere nezbedný kus slámy, který zahodí kamsi pryč. "Hmm..." Přemýšlivě našpulí rty nad její otázkou a sklopí oči. "Večer říkáš..." Odtuší až šeptem, bere svou roli skutečně vážně. Když zase zvedne zrak a podívá se na ní, s čímž se převalí na břicho, aby se k ní dostal blíže. A aby viděl na její vlasy, které momentálně přebraly středobod jeho zájmu. Otázku večera nechává zatím bez povšimnutí, protože teď vybírá kazy z jinak dokonalého účesu, až s láskyplnou pečlivostí. I na její poslední otázku se zazubí, tak nějak neposedně. Jeho ruka se z vlasů stáhne, dotýkaje se pramínků jenom bříšky nejdelších prstů, které si najdou zpět cestu do míst, odkud vlasy vyrůstají. Ruku sesune níže, jakoby snad chtěl zamést zrzavou bouři pryč z kůže, protože zanedlouho jsou vlasy uspořádány mimo šíji, čelist, zkrátka celá její obličejová polovina je rázem holá. A v tu chvíli se sehne... pomalu, opatrně... k jejímu uchu, aby zašeptal s podmanivou něžností milence v hlase: "Můžeš mi pomoct rozležet novou matraci, je tvrdá..." nechá vyznít slova bez přílišného důrazu a stáhne se, ucho pokládající na nataženou paži a kouká na ni. Usmívá se jinak. Prohlíží si nově odhalenou část ženského těla, jakou je krk, linie opticky oddělující hlavu od zbytku těla, strukturu ucha... musí se toho nabažit, aby si to pak zase mohl odpírat. Sám je zvědav, jaký úspěch bude jeho dvojsmyslná narážka slavit u publika skládajícího se z jediného diváka. Sám sobě by si asi dal facku rukavičkou, přičemž by se pokorně nechal zastřelit v souboji.

V klidu si vykračuji směr putyka, kde bych mohl sehnat nějakou lacinou pálenku, když tu na mě upadne nějaká ženská, která ani tak neřeší, že se po mě válí, jako spíš to, že ztratila botu. "Co to sakra...." Odmlčím se. Já myslel, že ženský jako ty hupsnou na chlapa jen když vytáhne měšec." Vztekle si odfrknu, vstanu a opráším se. "Sakra, koukni jak vypadám. A to jsem ty hadry sotva před tejdnem promáchnul v tůni u lesa."
Pak čekám jestli se mi ta poběhlice vůbec hodlá omluvit. Mezitím si jí prohlížím a v duchu si říkám, že vypadá celkem k nakousnutí ne-li dokonce k zakousnutí. Při té myšlence se mi na tváři vykouzlí úsměv, který zmizí stejně rychle, jako se objevil. Když vidím, že se k omluvě příliš nemá, rozhodnu se dát jí to sežrat. "Ty tu na mě padneš s tou tvojí vykrmenou zadnicí a ani se nemáš k tomu, aby jsi se mi omluvila? To jsem měl o vás běhnách lepší mínění." Vztekle si odplivnu. V tu chvíli ucítím něčí krev. "Podívej se na..." V tu chvíli si všimnu, že si mi rána na lokni už začíná hojit, a tak si rychle stáhnu rukáv dolů, aby ta ženská neměla šanci poznat, že tak úplně nejsem člověk. "Nic. Nedívej se na nic. Vlastně jsem si ani nerozbil loket."