Město Salem

Nemám nejmenší tušení, proč to teď vlastně zmínil, ale spíše to ode mě znělo jako veřejné přiznání. Že by mu šlo o tohle? Těžko říct, ale aspoň lidé kolem nás konečně přestali tolik zírat a začali si hledět svého, i přestože zde je mnoho zvědavých očí a já si nepřipadám zrovna dvakrát nadšeně.
Nakonec, když poastávím tak venku cítím se lehčí, když na ovzduší si nejspíše nikdy nezvyku. Není tak čisté jako na vesnici u nás, kde byl horský vzduch. „ Kdyby tomu tak bylo, myslím si, že bych se nemusela takto toulat městem.“ Pravím s lehkým pobaveným v hlase. Nakonec bez dalšího vybízení s vydám poklidně uličkami města.
Celou cestu mlčím i tvář zahalím svou kápy a tiše si vykračuji, až ke svému domu, kde lehkým otočením klíče, zámek klapne a vyzvu Miguela dovnitř. Nakonec pokračuji po schodišti na horu kde se dostaneme do společenské místnosti s krbem, párem křesel ,stolky, skříněmi a menším barem. Interier byl z tmavého dřeva tudíž tak moc nezářil, bylo to příjemné přítmí.
Odložím svůj plášť čímž odhalím své šedé šaty, které ohraničili mou bledou pokožku, ale zároveň o proti černé tolik nesvítila. „Usaď se prosím.“ Vybídnu jej jedním slovem mezitím dojdu k baru, kde vezmu dvě skleničky a láhev whisky, kterou položím na stolek.
Jak tak hledám otvíták, položím mu jedn malou otázku, která mě zajímala velice jasně. "Ráda, bych věděla, co jsi zač." pravím bezjakýkoliv servítek, není přeci moudré si domů přivést jen tak někoho, obvlášt pro někoho jako jsem byla já.

Ušklíbne se, ale vydá se za ní. Přece jen si nenechá ujít whisky, zvlášť když vrátit se teď do hospody by nebylo úplně příjemné, když zaplatil. "Jak souvisí vaše toulky městem s tím, jestli znám vaši adresu nebo ne?" Zeptá se a lehce pozvedne obočí. I když je venku pořád vcelku zima, jemu nedělá problém procházet se v rozepnutém kabátci od uniformy, pod kterým má jen košili s rozhalenkou. Narozdíl od lidí není tak náchylný na zimu, protože jeho tělesná teplota je vyšší. A pokud by ho někdo potkal, nejspíš by si řekl něco ve smyslu, že toho moc vypil a nevnímá zimu. Nebylo totiž nic neobvyklého najít v zimě nějakého ožralu zmrzlého ve sněhu, kde nejspíš usnul cestou z hospody. Cesta probíhá mlčky a jemu to nevadí, očividně ani Brie, protože za celou dobu nevydá ani hlásku. Následuje jí k jejímu domu a po vyzvání vstoupí. Musí uznat, že její dům odpovídá tomu, že je obchodnice a očividně jí obchody opravdu vychází. Zavede ho do salonku, ve kterém je přítmí, i když to jeho očím zase tolik nevadí. Vidí dobře i v šeru. I za to vděčí svému prokletí. Možná by se mohlo zdát, že mu to přineslo víc darů než prokletí. Posadí se do křesla s ladností jemu vlastní. S jeho výškou se občas této ladnosti ostatní lidé diví. On by se taky divil, kdyby to nebyl on. "Co jsem zač? To je velice zajímavá otázka. Myslím, že bych se ale mohl ptát na to samé, ne?" Odpoví jí a vzhlédne k ní, zatímco jí očima přejíždí po odhalené bělostné pokožce. Nakonec ale svůj pohled vrátí k její tváři a na tváři se mu objeví úšklebek. "Pokud chcete znát něčí tajemství, nejdřív musíte nabídnout svá." Pronese a v tuhle chvíli asi zní víc jako jeho macecha, než by kdokoli dokázal přiznat. Nesnášel jí, i když nejspíš ne tolik, jako ona jeho, ač on si to ničím nezasloužil. Ona jeho nenávist vyvolala svým vlastním přičinením.

Zavrtím nad tím hlavou, ať to nechá plavat. Nebylo to nic důležitého jen jednoduše nic, aspoň z mého pohledu. A jak se ke všemu zdálo, že bud otužilý nebo blázen, když se v takovém počasí rozhodne jít tak.. nalehko. Ale možná v tom bylo víc než se zdálo, právě proto mě zajímalo, co je skutečně zač. A nic neberu jako tu správnou odpověď.
Kdy tak pobýváme v salonku a já během té doby hledala otvírák položila jsem mu snadnou odpověď. Jak jinak odmítl odpřede nebo spíš našel jiné východisko, jak dostat i ze mne odpovědi, které jej zajímaly, nakonec se mi radostně rozzáří obličej. Našla jsem otvírák, jímž otevřu láhev. Zvuk otvírající se láhve se rozezněl po místnosti i přestože zde v krbu plápolal ohen, tak mi to připadalo jako ten nejhlasitější zvuk v místnosti. „Nu dobrá, ale jedna věc. Co nezůstane mezi těmito čtyřmi stěnami beru jako zradu Migueli.“ Pravím jako varovaní, ovšem já bych nebyla tou, kdo by jej lovil. Ale měla jsem ráda své bezpečí natolik., že bych udělala pro to cokoliv. Nebavilo mě věčně utíkat a co víc vyhýbat se potížím.
„Banshee, teď je řada na tobě vážený pane.“pravím mile a uliji mu do skleničky, jak jemu tak sobě. Následovně se usadím do křesla vedle něj a uvolním se, aspoň se tak na první pohled zdálo, ostražitá jsem byla i přesto vše. Lehce konečky prstů přejíždím po semišovém opěradle, čakajíc na jeho odpověd.

Pokud něco řekne, bere to jako zradu? Jistě, to samé by se dalo říct i o něm. "V tom budeme asi za jedno." Odpoví a ušklíbne se. Nehodlal se vypořádávat s následky toho, co by se stalo, kdyby někomu řekla, že je zástupce kapitána stráží vlkodlak. Otázkou ovšem zůstávalo, jestli by jí to někdo uvěřil. Neustále se někde toulal po nocích, takže když na jednu noc v roce zmizel úplně, nikdo se na nic neptal ani po něm nepátral. Když mu sdělí, co je ona a nalije mu whisky, dřív než cokoliv jiného sáhne po skleničce. Banshee. Slyšel o ní pár zvěstí, ale stejně jako jeho rasa i tyhle bytosti patřily pouze do historek, které měli strašit děti a varovat je předtím, aby neopouštěli domov v noci bez doprovodu rodičů. "Takže jste v podstatě duch?" Zeptá se a lehce pozvedne obočí. Je si vědom, že teď je na řadě s odpovědí on, i když se mu do toho nechce. Na ducha ale žena vedle něj vypadala až moc skutečně a hmotně. "Jsem vlkodlak." Odpoví jednoduše bez jakéhokoli cuku v tváři nebo známkách obav v očích. Upije ze své skleničky a musí uznat, že whisky je opravdu kvalitní. Podobnou měl i jeho otec. Zhluboka se nadechne a zadívá se na ženu vedle sebe, zajímá ho její reakce. V podstatě je v tomhle městem druhou osobou, která ví, co je zač. Teoreticky třetí, protože si nebyl jistý, jestli kapitán ví o tom, co je. On věděl, že se jeho nadřízených mění na kojota, ale naopak to tak jisté nebylo. Jinak to věděla už jenom Georgine. Při vzpomínce na ní se uchechtne. Dlouho jí neviděl, ale nedalo by se říct, že mu nějak chyběla, dokázal se zabavit i s jinými ženami.

No výborně stejný úhel pohledu, aspoň není tak hloupí jako mnozí před ním, který nectili moje varování a co víc, zdálo se, že celou situaci vidí podobně. Jedno plus pro Miga. Nebylo moc lidí, kterým bych mohla říct, co vlastně jsem zač a vlastně on byl první, komu jsem to takto pověděla. Babičku a matku Elis nepočítám, byli mi oporou a dobrými přítelkyněmi a rodinou.
„Tak to ráda slyším.“ Za jedno to tedy ano. A jedna z věcí na mém druhu byla poněkud otravná. Nemohla jsem si povolit jen tak leda jaké služebnictvo a když ano pouze jednu, bylo těžké se vytratit z domu plné lidí každý večer, aniž by si někdo všiml průhledně nehmotného těla. „Ano, spíš by se dalo říct duše uvězněná mezi hmotným a nehmotným tělem.“A ke všemu člověk, co Brin? Ale byla to pravda. Mezitím, co mé tělo bylo kdo ví kde, získala jsem napůl svým způsobem další.
Možná bych měla být nervózní z jeho otázek, ale nikoliv. Věděla jsem o sobě tolik, jen co mi dokázali říct knihy, ale ani ty sami neví, všechno Banshee. „Takže prokletý?“ pravím tou samou otázkou, ale nastala jen krátká odmlka. „ Velice zajímavé, nikdy jsem se ještě s vlkem nesetkala.“ A že to byla pravda, setkala jsem se s pár čarodějnicemi, ale s těmi je lepší si nezahrávat a co víc, jen při slově exorcismus se mi ježí chloupky na krku. Velice otravné stvoření!
Aspon pro Bashee, jak jsem slyšela a nikdy bych to pocítit na vlastní kůži nechtěla, lehce sebou zavrtím při té představě, ale hned se myslí vrátím zpět do reality. Jako by čekal nějakou štokující reakci, tohle jsem viděla vepsané v jeho tváři. Nedivila jsem sem se, mohu zareagovat jakkoliv. Skutečně jsem neměla v plánu se pošklebovat či děsit, každý nesl svůj podíl.
Al místo toho povím. „Pověz mi víc.“ Dobře vysvětlení, proč může chodit takto lehce oděn mi už jen zodpověděla první otázka. Hřeje jej vlk.
Upiji ze své sklinky a líně se usměji.

Ne, že by své zákazníky častoval výčitkami často. Obecně vzato mu po tom nic nebylo a vlastně to bylo lepší i pro obchod - zbraně se rychleji opotřebovaly a tím pádem se lidé častěji ukazovali u něj. Byl ale přece jen trochu moc upřímný na to, aby stav zbraně přešel jen tak a neodpustil si alespoň tohle malé rýpnutí, které si podle všeho muž před ním plně uvědomoval. Asi nemělo cenu (a hlavně důvod či cokoliv jiného) z něj tahat planý slib, namísto toho se Cain spokojí s jeho slovy, co byly ostatně rovněž upřímné, a přikývne. Jediný důvod, proč tohle dělal, byl fakt, že měl svou práci rád, z části ho naplňovala a vystihovala, to stejné se dalo říci o zbraních, které vyráběl a na kterých si dával záležet - na všech do jedné. "Skvělý, díky..." Protože tak alespoň z toho ubožáka, z níž může snad alespoň nějaké části zpracovat, dát jim nový smysl a hlavně je nepromrhat, neb by jich byla kvůli jeho případné lenosti jednoduše škoda.
Čeká na jeho verdikt ohledně zbraně, jak mu sedne do ruky či jak se mu s ní bude pracovat. "Zámek bude vždycky zprvu trochu ztuhlej, což bych doporučoval řešit pár cvičnými vystřely. Aspoň ji dostanete do ruky." A taky je lepší zjistit, jak zbraň pracuje, ještě před tím, než bude na daném výstřelu záviset život. "Jen podotýkám. Člověk musí být opatrnej." Vlastně mu na tom zas tolik nesešlo, nebude strádat kvůli jedné zbrani, ale slovo mohlo dát slovo, že místní puškař nevěnuje svým zbraním náležitou pozornost a vše se roznese. Cain byl v pohodě, dokázal přežít s málem, nyní však šlo také o Seraphine. A cokoliv se vztahovalo na Seraphine, to bylo jednoduše maximálně důležité.
Uchechtne se, když si vyslechne problém se zbraní. "To jste skoro první, komu to vadí. Zvyk jeke železná košile, jak se zdálo, i co se týče zbraní - Nebo možná právě, cože se týče zbraní, ačkoliv jeho požadavek byl poněkud netradiční. "Fajn..." zabrumlá si, hledaje další kousekinformace, než přejde pro jednu mohutnější. "Tahle by měla být těžší. Ale podle toho i kope." Znova k němu natáhne ruku s pistolí, která by mohla vyhovovat jeho požadavkům. "Takže tuhle tuplem vyzkoušejte, jestli vám neurve rameno."

"Duše uvězněná mezi dvěma světy. Páni, to zní jako z románu." Neodpustí si menší rýpavou poznámku a protočí oči. O Banshee toho moc nevěděl, nikdy se o ně nijak nezajímal, protože je dřív stejně jako spoustu věcí považoval jen za strašidla z příběhů a poté, co poznal, že ne všechny bytosti jsou jen výmyslem, se raději rozhodl nepídit po tom, které jsou skutečné a které ne.
"Mě osobně nikdo neproklel, žádnou čarodějku jsem nenaštval. Byla to....souhra okolností, dá se říct." Pronese a lehce pokrčí rameny. Jistě, byla jen souhra okolností, že se rozhodl svou macechu doprovodit při její procházce o úplňku, i když ho jeho matka varovala, aby to nikdy nedělal, protože o úplňku lesy nejsou bezpečné. On však bláhově neposlechl a platil za tuhle chybu do teď. Jaký osud by měl, kdyby tehdy udělal něco jiného? Možná lepší, možná horší. Možná úplně stejný s tím, že by se opravdu brzy upil k smrti. "Nejsme vlk, jsem vlkodlak. Není radno si to plést. Vlka rozhodně v ničem nepřipomínám." Odvětí a zazubí se na ní. Mezi ním a vlkem byly značné rozdíly. On sám ale ani po proměně měl jen pramálo společného se skutečným vlkem. Ovšem byly tu bytosti, které se dokázaly na vlka přeměnit. Třeba jeden ze zdejších pekařů, který smrděl přesně jako jedna ze čtyřnohých šelem žijících v lese. Napije se whisky a stočí opět pohled k bělovlásce. "A co bych ti měl povídat? Co přesně chceš o mém druhu vědět?" Zeptá se a lehce nakloní hlavu na stranu, přičemž se mu v očích zaleskne touha, ale zároveň i nebezpečí.

Hořce se zasměji a položím skleničku na stůl. „Není v tom nic romantického, nepamatovat si, kdo tě zabil, proč si žil několik let v utrpení, které se dokola opakuje. Tohle je jen realita, které čelí většina z mého druhu. Myslela jsme to vážně, uráželo mne, když si myslel tohle. Ani netuši,l jaké je děsivé prožívat cizí noční můry a nevědět jak uniknout jak to ovládat. Učit se to sám a zjistit, že jste vlastně o své tělo přišli. „Ale vše má svou daň není tak Migueli?“ v očích se mi nebezpečné zajiskří, možná jsem vypadala jako mladá slečna. Ale už ani neznám ten pocit bát se, ze své vlastní smrti. Ale pokud tento pocit, opět pocítím, bude to nejspíš zajímavý konec.
Nakonec se rozhodnu uvolnit, takže se poklidně opřu tak, abych na něj viděla, když ke mne mluví. Tiše si zuji jednu botu a následovně druhou. To bylo lepší. Nikdy jsem nebyla na střevíčky, ale co nemohu chodit bosá, kdy se mi zlíbí. Bohužel. Ale pak si získá plně mou pozornost, jaká shoda náhod? Zdálo se, že Mig byl dřív jiný, než je teď. Však o to víc to ve mně vybízelo se ptát, proč či jak. „Ano vím, že jím nejste podobní. Žít s čarodějku znamená dvě věci uč se rychle nebo umři.ů pravím pobaveně, už chápu k čemu byla ty léta učení a tvrdé práce. Jako by věděla, že mě čeká pád a další cesta. „Ale i tak, zní to líp než- li monstrum. Jelikož to pro mě vlkodlaci nejsou.“ Různé podoby, různé zjevení, nikdy si nevybírá svůj vzhled. Proč taky nenajít, kratší a lehčí označení. A myslím si, že tohle i vystihovalo Miguela samotného.
„Zkus mi popsat jejich stavbu těla, obratnost. Ne vše lze vyčíst z nich a nejsem hloupá pronásledovat vlkodlaka při úplňku.“ Pravím pravdivě a jemně si podepřu bradu, svůdně se usmívám. Ano, byla jsem zvědavá, toužila jsme po vědění. Možná zacházím nebezpečně daleko, ale ani jeho pohled mě nepřiměl stáhnout své otázky. I když to byl jen zlomek toho vše.
Lehce nahnu hlavu na stranu a mile se pousměji. "Myslím ,že už chápu i tu odolnost vůči alkoholu, jak pozoruhodné.." rychlý metabolismus.

"Aspoň už vás nemůže nikdo zabít znovu. Měla bys v tom hledat spíš plusy." Odvětí jednoduše a ušklíbne se. On ve svém momentálním stavu také dokázal najít plusy a těžil z nich, jak nejlépe mohl, ač tedy v sexu se musel krotit, pokud nechtěl nechávat roztrhanou ženu v posteli a nějak to vysvětlovat. Uchechtne se, když mu položí otázku a dopije svou sklenku. "Daň? Samozřejmě. Pokud nejste natolik chytrá, abyste tu daň přeměnila na něco výhodného pro vás." Pronese a pokrčí rameny, pak odloží sklenku na stůl a zadívá se na ní. Pokud žila s čarodějkou, tak by měla o všech bytostí z nočních můr vědět víc než on a ne se na ně vyptávat. "Nejsou to podle tebe monstra? Viděla jsi vůbec někdy vlkodlaka o úplňku?" Zeptá se a lehce pozvedne obočí. On sám jich pár viděl, sice tehdy sám byl ve vlkodlačí kůži, ale přesto to nebyl pěkný zážitek. Ze střetu se svou matkou si toho moc nepamatoval. Pak se zvedne, odloží skleničku na stůl a přejde k ní. Skloní se a opře se rukama o opěrky jejího křesla. "Stavba těla? Obratnost? K čemu ti to bude?" Zeptá se a zadívá se jí do očí. Nehodlá jí tu vyprávět o tom, jak vypadá, když je přeměněný a už vůbec ne o tom, co dokáže, když si tím on sám většinou není jistý. Při úplňku jede jeho tělo i mysl na základě pouhých instinktů. O nic víc tam nejde. Nekomunikuje s ostatními, nepřemýšlí. Některé úplňky si ani nepamatuje. "Vlkodlačí tělo je jiné, ale některé zvláštnosti nám zůstávají i v lidském těle. Rychlý metabolismus a odolnost těla proti alkoholu nebo třeba vyšší tělesná teplota." Pronese a zvedne pravou ruku, pak jí položí Brie ze strany na krk. Je jasně znát rozdíl v jejich tělesných teplotách, i když je asi víc znatelný než u obyčejných lidí. Ona má ještě nižší tělesnou teplotu než člověk.

Očividně je prodejci naprosto šumák, zda svůj pokus o nějaký slib dodrží, nebo ne. Maximálně se tu za nějaký ten rok, snad ne i měsíc, ukáže s další zničenou zbraní a udělá nějaký kšeft navíc. Ačkoliv pochybuje o tom, že by neměl poptávek dost. Tahle doba je velmi nebezpečná a i obyčejní měšťané u sebe rádi nosí něco, čím ochrání sebe a svoji rodinu. O venkovanech nemluvě, tam jde hrozba ze všech stran. On sám bydlí jen na kraji lesa a nejednou se musel potýkat jak se zvědavými cestovateli, tak s ještě zvědavější divokou zvěří, hledající hlavně v zimě něco do huby. Lehce pokývne hlavou, následuje nenápadné pokrčení rameny v reakci na jeho díky. Je to maličkost, skoro samozřejmost. A když ta jeho chudinka bude ještě využita, je to jen a jen dobře.
Rozhodne bude muset zbraň trochu rozhýbat, než si ji vezme do služby a rozhodne se s ní chránit sebe a obyvatele Salemu. Bylo by velmi nemoudré ji pořádně nerozchodit. Mohl by si něco tak potupného nechat vyrýt na náhrobní kámen, aby se mu děti a mladíci, generaci, chodili smát. Pokývne v pochopení hlavou, ani jej vlastně neuráží, že by byl schopen si o něm něco takového myslet. Tohle nechá někomu mladšímu.
Má asi jiné nároky, než na které je obchodník zvyklý. Ale on bude raději, když mu do ruky padne zbraň, kterou už trochu zná, než něco nového, s čím si nebude úplně rozumět. "Starýho čokla ničemu novýmu nenaučíte," zamručí rýpavou poznámku určenou sobě sama, sleduje, jak se mu muž snaží vybrat něco, co by mu snad i mohlo vyhovovat. Převezme si na vyzkoušení nově nabízenou pistoli. Nemá teď pocit, že mu ruka trochu vylétla, když čekal, že bude těžká a ono nic. Tahle je opravdu o dost těžší, možná i víc, než jeho předchozí. Ale rozhodně mu na první pohled a první dotyk vyhovuje více, než ta předchozí. Teď se při přemýšlení nemračí. "S ní to vypadá líp," uzná. Teď už opravdu hodlá dát na radu obchodníka. "Dobře, zkusím ji," uzná tedy. Přitáhne si plášť blíže k tělu, připraven opět čelit mrazu venku. "A vrátím se s ní," ujistí ještě obchodníka s trochu pobaveným úšklebkem na rtech. Možná tak nevypadá úplně seriózně. "Díky," nezapomene ještě, než opustí se zatím propůjčenou zbraní teplo obchodu a vydá se ven do zimy.
Nemusí chodit daleko, jen opustit hranice města a to není taková štreka. Střílet v centru Salemu by mohlo mít nepříjemné následky. Nebojí se, že by někoho zastřelil. Ale možná by to vzbudilo zájem a paniku. Najde si proto kus za hranicemi nepatrnou cestičku vyšlapanou ve sněhu od bůhvíkoho, zaleze jen z hlavní cesty trošičku do lesa a najde si jeden strom, který se mu líbí, ačkoliv se nijak neliší od tisíce ostatních. Rozhlédne se, hledajíc nějakou známku člověka v okolí. Zvířata stejně zaplaší. Pak se zkoumavě zadívá na zbraň, jen o něco větší než byla ta jeho stará. Přijde rychle na to, jak ji nabít, ačkoliv podle varování to jde trochu ztuha. Zamíří na vyvolený strom, nadechne se a stiskne spoušť. Zbraň ho kopne silněji, než zvykem čekal a to si dokonce dával trochu pozor. Promne si rameno, než to zkusí znovu. Na druhý pokus je už připraven o něco lépe, ruka se zbraní v ruce mu tolik neškubne a vyhne se dokonce i nepříjemné bolesti. Napotřetí je už zcela spokojený. Přejde ještě ke stromu, zkoumá napáchané škody a nakonec uznává, že jsou více než dostačující. Pokud nedostane lepší nabídku, má svého favorita. Možná si opravdu na palnou zbraň zvykne, když bude lepší, než jeho stará.
Než vkročí do obchodu, pokusí se před dveřmi sklepat z těžkých bot co nejvíce sněhu může, teprve poté vkročí dovnitř. Cítí, že ruce mu za dobu venku celkem namrzly - neobtěžoval se před odchodem s nasazováním rukavic. Najde si cestu až k obchodníkovi, ve tváři spokojený výraz. "Myslím, že tahle bude pro své účely dost dobrá," prohlásí přesvědčivě, naposled zkoumá pistoli, ze které novota přímo čiší. Nemá na sobě jedinou známku používání. Prozatím.

„Jistě, že to má své plusy. Jako třeba to, že jsem si několikrát všimnula, že tě pronásleduje duch. Žena.“ Pravím nevzrušeně naučila jsem se ignorovat jejich pozornost, ale skutečně bylo vtipné, když se ze stínu vynořila a bědovala nad tím, že moc pije. Nebylo nic neobvyklého, že občas objevili duchové, kteří neumřeli přirozenou smrtí a snažili upoutat pozornost, bud někoho koho znali ve svém životě nebo jen se k němu na okamžik připoutají a pak zmizí, stejně jako objevili.
Ale co víc, ano daň, slyšela jsem různé povídačky učila se. Ale jsou věci, které kniha říct nemůže, obrázky jsou také mnohdy nepřesné, jelikož není možné se přiblížit jen tak k volně běhajícímu vlkodlakovi po lese a co víc, při jeho zmínce o nelidskosti se pousměji. „Neviděla, ale ilustrace ano. Tam odkud pocházím vlkodlaci se neradi zdržují. Ale ano sice váš zjev se nedá snadno popsat, ale hlad a lačnost po krvi to je teprve monstrum.“ Pravila jsem, přičemž si pohrávám s přívěškem vlčí píšťaly a tvářím se spokojeně, zároveň mi v očích jiskří sebevědomím. „ K ničemu, jednoduše mě zajímá vše, co jiní neví. Ale pokud je vše, jak je psáno nejspíš se nic nového nedozvím.“ Pravím poklidně. Sice jsem uměla ty slova na zpamět, ale někdy je lepší říkat miň, než to co skutečně víme.
Ale tento muž nebyl hloupý viděla jsem mu na očích, že odhaduje proč nebo co. *Tělesná teplota.* no jistě, kdyby se mne nedotkl n šíji ani bych nepostřehla jak moc hřeje. Pro něj bylo o dost snažší rozpoznat, kdo je co zač já mohla spoléhat jen na jednolité rysy.
„Vřelý, ale příjemný. Na rozdíl od mé teploty vid?“ usměji se potuleně, ano vskutku moje teplota by se skoro mohla rovnat mrtvole utopené ve vodě.
Jedna věc mi doposud unikla, a to vzdálenost mezi námi se dost zmenšila. Měl odvahu to se mu musí nechat.

Když se zmíní o duchovi, lehce přimhouří oči. Netuší, kdo by ten duch mohl být a možná to raději ani vědět nechce. Může to být jeho matka, nebo macecha, která mu ani po smrti nedá pokoj. Stejně tak to může být jedna z jeho milenek z dob, kdy se neuměl tak dobře ovládat. Možností bylo nečetně a nijak se nad tím nehodlal zamýšlet. Jestli ho pronásledoval duch, tak ať si v tom pokračoval dál, jeho to nezajímalo. Neviděl ho a nechtěl ho vidět. S největší pravděpodobností by to byla jeho matka a s tou se bavit nehodlal.
"Hlad a touha po krvi? Opravdu si myslíš, že to k vlkodlakům nepatří? Jen málokteré stvoření je tak krvelačné jako vlkodlak o úplňku a násilnický i mimo něj." Odvětí a i když mluví o něčem takovém, usměje se. Jemu to nevadí, patří k nim, jemu jen těžko něco o úplňku udělají. Jistě, už párkrát se s ostatními o úplňku porval, ale nikdy to nebylo smrtelné. Rychle se to zahojilo. Navíc to už k jeho rase patřilo. "Spoustu věcí, které jsou psány nejsou správně, jen se nikdo nedožil toho, aby je opravil." Odvětí a nakloní hlavu lehce na stranu. Většina lidí, kteří se dokázali k vlkodlakovi dostat tak blízko, aby zjistili, které věci o nich nejsou pravdivé se už zkrátka nedožili toho, aby mohli ty zápisy v knihách změnit. "Oproti mě je většina žen na dotek chladnější, to ale nic ve výsledku neznamená." Odvětí a pokrčí rameny. Rozdíl teplot nebylo nic divného, tedy pro něj ne. Na rozdíl od ní si ale dobře všimnul toho, jak blízko u sebe jsou. On sám tu vzdálenost zkrátil. Přejede jí palcem po rtech, načež tu vzdálenost zkrátí ještě víc, když se nakloní a políbí jí. Ze začátku jemně, ale on na něco podobného moc není, proto se jeho polibek brzy promění v dravý a vášnivý.

Lehce přehodím nohu přes nohu a ruce složím do klínu, skutečně vím, že vlčí touhy jsou v ten daný okamžik jen tyhle dvě věci, ale bylo to myšleno, že jen ty jednotlivé touhy jsou jen monstrum, nikoliv kdo je prožívá. „Jistě, že to k tobě patří a tvému druhu, ale přiznejme si, že někteří z vás dokážou tyhle monstra jako hlad krev překonat. Aspoň jednou za čas.“ Aspoň, co jsem tak slyšela. Ale mnozí lid si vypraví historky, někdy si ani bytosti jako já neuvědomí, že ten příběh praví příslušný druh o němž je historka. Ale nikdy jsem všem těm báchorkám zcela nevěřila.
Když naklonil hlavou na stranu, odhalil tím svou čelist, která byla jako vytesaná z mramoru, ostře řezaná brada. Namotám si pramínek vlasů na ukazováček a jemně zatáhnu čímž se pramen vlasů opět uvolní se a dopadne na rameno. „To je pravda, že bych měla napravit, něco čeho se jiní nedožily?“ cukl mi poněkud vyzývavě koutek úst. Ale pak jsme se nějak dostali na řeč, co se týče tělesného tepla, jeho poznámka mne poněkud překvapí, ale byla to příjemná změna.
Mnozí již uhly před mým dotekem, protože oproti lidskému tělo bylo chladnější. Miguel to, ale nevnímal, ještě aby jo, byl tak vřelý. Někdo by řekl vařící, však to bylo velice příjemné. Teplo se mi rozlévalo na místě, kde se mne ještě před okamžikem dotékal, moje kůže byla jako papír, který vpíjel inkoust. Však než stihnu cokoliv dalšího říct, tak mi přejede palcem po spodním rtu, na kterým také zanechá pocit tepla. Jak zvláštní. Ale zajímavé.
Jak tak najednou ta má vzdálenost překročila v meze, už mezi námi nebyla, tedy aspoň to platino pro naše rty. Odstrčit ho? Nikoliv, i když jsem vypadala jako dáma a chovala se tak, uvnitř jsem jí nebyla. Pořád jsem byla to děvče hostného, které překypovalo životem a divokosti v krvi. Takže místo toho, abych jej odstrčila, přehnu ho k sobě blíže a polibek mu oplatím stejně horlivě jako před chvíli to udělal on.
*Kolikrát si tohle už udělal Migueli?* napadlo mne jen, ale svou otázku nepoložím nahlas.

Když byli lidmi, tak asi ano, ale jakmile se hlásil o slovo úplněk, tak každý jeden z nich byl proti jeho volání a krvelačnosti, kterou v nich probouzela, bezmocný. Někteří z nich bojovat nechtěli, někteří to nedokázali a někteří, ke kterým patřil i on, to ignorovali. Bylo mu jedno, kolik lidí zabije o úplňku, stejně jako mu na tom nezáleželo, když je vraždil ve válce. Chladnokrevně a bez rozmyslu. Bez možnosti toho, aby oni přežili, když se proti nim postavil. Tyhle příběhy vyprávěl ten, kdo chtěl vlkodlaky polidštit, ukázat, že možná nejsou tak děsivý. Buď to byl jeden z nich, nebo nějaký lovec, který na to brzy doplatil. Na její otázku ale neodpověděl, místo toho jí políbil. Nedělal to poprvé, už kolikrát se stalo, že ho některá z žen z vyšší společnosti pozvala domů. Většinou toužili po jediném a on jim v tom rád vyhověl. Většina z nich byla vdaná a na žádnou z těch nevěr jejich manželé nepřišli. A i kdyby ano, co by mu mohli udělat? Ušklíbne se do polibku, když si ho přitáhne k sobě. Jeho ruka z jejího krku sjela přes paže dolů k jejímu pasu. Její kůže ho chladila, ale on to nebral na vědomí, nevadilo mu to. Rukou, kterou má na jejím pase jí obejme a jedním rychlým pohybem jí vytáhne z křesla. Vzhledem k jeho vlčí síle to pro něj nebyl problém. Byla lehoučká jako pírko, možná to bylo i tím, že byla napůl duch, ale nevěnoval tomu pozornost. Dál jí rty drtil polibky, které se jen prohloubily a byly ještě dravější než předtím. I s ní se otočí a sám se posadí do křesla s ní na klíně. Je už na ní, jak se tam srovná, každopádně jí jednou rukou dál drží kolem pasu a druhou jí vyhrne sukni a přejede jí od kolena nahoru po stehně, kde se na chvíli zastaví. Na chvilku se odtrhne od jejích rtů. "A co bys chtěla napravovat?" Zeptá se zhrublým hlasem a v očích mu jiskří pobavení. Nemá nejmenší ponětí, co by chtěla napravovat. Jestli chce opravovat historky, tak ať si poslouží, jí nejspíš nezabije, když už jednou mrtvá je.

Zdálo se, že nad něčím přemýšlel tam uvnitř, i když se snažím sebevíc nic jsem z jeho tváře nedokázala poznat, byl tak neutrální, že jsem přemýšlela nad jednou věcí. Budu mít z toho něco? Nebo jen další pocit prázdnoty, který nikdo od mého druhého života nezaplnil, ani milovaná babička tu prázdnost duše nedokázala nahradit zlomkem toho, po čem toužím.
Nejspíš by se tohle nestalo, kdyby měla manžela, možná za to mohla její hloupá hrdost nebo spíš její nezvyklí zjev. Sice jí byli někteří muži okouzleny, ale nebyla jedna z těch, která se potřeboval provdat do dobré společnosti, aby si nahrabala víc než-li byla potřeba k tomu žít slušný život jako měla právě teď. Tyhle myšlenky si udržím však jen krátce, jelikož celá má pozornost patřila Miguelovi, který sjel konečky prstů pomalu k pasu i přestože jeho ruce byli vřelé, byly drsné a velké oproti těm mým, které byli probné.
Ale pak mne jeho ruce zvednu jako bych byla pírko, div se vyjeveně zasměji, ale usmívala jsem se pobaveně, jak si počínal. Při vyhrnutí suknice, jemně chopím jeho zápěstí a druhou rukou pomalu ukazováčkem dělám cestu, až k jeho hrdlu, kde dělám pár krouživých pohybů. „Nejsem jako ty jiné paničky Mikugeuli, já na rozdíl od nich vyžaduji místo diskrétnosti věrnost, prohnanou povahu. Dokážeš mi tohle vše dát nebo na to nemáš?“ na tváři se mi mihne ďábelský úsměv.
Ano byla jsem si vědoma, že si mohl sbalit všech svých pět švestek a jít, ale to bylo to nejmenší, co mě skutečně trápilo. Možná je to ode mě zlé, ale nebudu mu nalhávat, že se dokáže změnit či něco jiného, bud dokáže splnit mé podmínky nebo je to smůla pro obě strany. Neměla jsem ráda, když některé věci nešli podle mého plánu, ale nakonec e vždy tím nějak v tichosti nevraživě spokojím.
Mezitím to jsem mu rukou držela zápěstí, ruka mi sklouzne a mou bledou pokožku a další její kus líně odhalím s hlavou na stranu očekávám odpověď a přitom se usmívám jako by se nechumelilo. Mnohé dámy se možná spokojili s Miguelem jako objektem uspokojení či jej vlastnit a přesvědčit ho, že se dokáže změnit, ale na tohle jsem nevěřila. Mě stačila přísaha při jejím porušením pro mě vše haslo, neodpouštím jen tak.
Pak však zdvořile odpovím na otázku, kterou mi položil ještě před tím. „Napravit? Hmm ty hloupé chyby, které leda dělají ostudu vlkodlakům v knihách přeci jen. Budu ta co přežije střet s vlkodlakem.“ Pravím pobaveně, ano i tuhle chvíli se ho nedokážu bát.