Město Salem

Upřímně, leč ve skrytu duše se bavil marnými snahami vypátrat vraha mladého kněze. Ani jeden prst neukázal jeho směrem, nikdo nepodezíral lovce, kterého sice mnozí hanili kvůli podivnému svazku se ‚starou pannou‘ Annabelle Daleney (aniž by se jim Silas pokoušel vysvětlovat, že stará nebyla a panna rovněž ne, což dokazovalo množství vášní vyplněných nocí) a považovali ho za podivína, možná i místního blázna, leč od smrti jeho ‚manželky, té smilnice s ďáblem‘ se stal pokorným a vrátil se k Bohu, aniž by si kdokoliv z nich všiml, že nenavštěvoval kostel. Byli patetičtí. Hloupí a odporní lidé, co již nedokázali ochránit ani obyvatele prakticky nejdražšího, spojnici s Bohem a také tvůrce celé pospolitosti, neb to při jeho mších se scházeli lidé každou neděli, vyměňovali si zážitky z celého týdne a drbali o sto šest. Žádný div, že se tam Silas neměl důvod ukázat a že se mu hluboce hnusili, stejně jako že nedokázal ukonejšit pocit zvráceného uspokojení, že je kněz mrtev. Dle jeho názoru to nebyl žádný nebeský chudáček, co by zasloužil svatozář, ale lidská larva, která od něj chtěla odtáhnout Annu a Gaëlle – podobným stylem totiž jeho návštěva vyznívala. I přes to, že si byl vědom, co by mu hrozilo a že by ho před oprátkou a bolestivou dlouhou smrtí neochránilo již ani Annino postavení, stejně si pro něj přišel. Dovolil si urazit to, co mu bylo nejdražší – Gaëlle, Sarah a Annu, tři dívky, které hluboce pohnuly jeho životem tím dobrým směrem a aniž by si to kdokoliv z místních lidí uvědomil, jen ta ‚stará panna‘ a Gaëlle stála mezi ním a faktem, že město opět zachvátí požár a ulice naplní dávivý dým. Chtěl žít jen pro ně a bez nich, kdyby mu je vzaly? Nic by nestálo mezi jeho hněvem, nenávistí a bolestí.
Protože ony mu byly opravdu vším, nic jiného v životě neměl – nic, na co by se mohl upnout. Přátele na život a na smrt, třebas i vlastní čest nebo jiný smysl života, než který spatřoval v ochraně malé zrzečky a jeho křehké plavovlasé milenky. Možná to bylo z části proto, že se nesnažil, možná jednoduše proto, že mu to maximálně vyhovovalo – neb ty dvě bylo to dobré, na co se mohl upnout, dělaly jej lepším člověkem, než ve skutečnosti byl. Jejich láska ho vykoupila, spasila a dala mu naději. Ta, kterou cítil vůči své dcerce, byla nezpochybnitelná – udělal by pro ni absolutně cokoliv, miloval ji víc, než si kdy dokázal uvědomit, byla jeho dítětem, ač ji zplodil cizí muž. Na tom však nezáleželo, protože to on byl u jejích prvních zoubků, slova, kroků (možná ne osobně, neb se toulal po venku, ale krátce po nich). A Anna? S Annou to bylo složitější, ale cítil, že jeho láska k ní paradoxně ještě vzrostla od událostí před týdny v podobě hádky a potratu. Byla silná, jen podobně zlomená jako on a Silas jí už nikdy nechtěl dát důvod, aby se cítila sama, neb samota ji zřejmě hluboce děsila. Nemohl tvrdit, že to svým způsobem neměl obdobně. Prvně se snažil situaci řešit pomocí zlaté klece, nakonec však ona sama rozlomila zámek a vrátila mu tak to, o co přišel – i když se jednalo o takovou banalitu jako střapatý vzhled a vousy, což jeho zákazníci nesli trochu nelibě, ovšem Silasovi záleželo pouze a jen na jejím názoru.
Od dané chvíle měl ale stejně pocit, že jí je stejně pořád na blízku – věděl, že se má kam vrátit, že ho bude čekat a že se dočká sladkého polibku, bez kterého jí stejně nikdy nenechal opustit místnost nebo odejít, když se třebas potkali na chodbě (i kdyby se mělo chovat jen o letmou pusu na rty, co si uloupil). A byla to i jiná gesta, kterými se k ní postupně dostával a zaplétal se do sítě všech těch pocitů, co je vázaly kdysi (a některé z nich stále váží) k Sarah – hluboká touha ji ochránit, dát na ni pozor, učinit ji šťastnou a pravděpodobně s ní strávit zbytek života. Ruka položená na bedrech nebo to, že ji rovnou zezadu obejmul a přitisknul si ji k hrudníku, polibek na hřbet packy nebo do vlasů, to, že jí prsty jemně hladil paži. Nenechal si upřít žádný dotek, žádnou něžnost. Ale nejvíc? Nejvíc si jich stejně užil v noci nebo nad ránem, kdy ji probudil prsty pod noční košilkou v jejím klínu.
Měl dobrou zástěrku – sama říkala, že nebude trvat dlouho a děti u ní nebudou přicházet v úvahu, takže fakt, že se o ně intenzivně pokoušeli, byla poměrně pochopitelná. Miloval ji a miloval její reakce na jeho osobu – to, že jej objala stehny kolem pasu, to, jak se jí zrychlil dech a ona se neubránila stenům tlumeným do polštářů, jeho ramena či vůbec, pokud se ve fyzickém aktu ztratila úplně, pot, co jí vyvstal na pokožce a které rád setřel svými rty, neb chutnal lépe než nejkvalitnější šampaňské, nebo jednoduše to, že ve chvíli největší slabosti šeptala jeho jméno. A miloval i chvíle potom – kdy byli oba utahaní, ospalí, kdy se snažila udržet oči otevřené, aby mu ještě alespoň popřála dobrou noc nebo kdy ho naopak plácala přes prsty, aby ji pustil, ona mohla vstát a Silas naopak spát. Tušil, že Anna si moc dobře uvědomuje, že jeho živý zájem se neprojevuje jen kvůli dětem, ale copak to nebylo dobře? To, že v něm jeho partnerka vzbuzovala tak akorát hluboký chtíč po ní samotné a po pocitu cítit ji tak kouzelně blízko?
Nešlo o to, že byl dnes Valentýn – svátek, co zoufale projížděl i v 21. století a většinou ho vůbec neřešil – ale jednoduše o to, že se celý den míjeli. Silas se do postele dovlekl o dobrou hodinu a půl později, než bylo zvykem, těsně přes svítáním, že dokázal tak akorát padnou do postele, uštědřit jí slabý polibek na rameno a vytuhnout jako štěně na břiše s rukou přehozenou přes její pas. Vzhledem k tomu také zaspal svůj obvyklý čas, kdy většinou vstával, domem se prohnal trochu jako vítr a rovnou vyrazil na pochůzky, kterých neměl zrovna málo. Domů se pak vrátil na čas, by stihl Gaëlle alespoň uložit, když s ní dnes nestrávil žádný čas, přičemž předtím Anně dal ještě slib, že za ní brzo přijde, aby na něj počkala – jeho drahá se tedy usadila k četbě v knihovně, kde její přítomnost prozrazovalo mihotavé světlo svíček a také krbu, zatímco od odnesl zrzečku do postele a povídal si s ní, dokud jeho dcerka nezačala pravidelně oddechovat. Tehdy její pokojík opustí, zavíraje za sebou dveře, aby zamířil za milovanou.
Protáhne se do místnosti a též tyhle dveře se zavrzáním a konečným zaklapnutím zavře. míře směrem k ní, usazené v lenošce. Posadí se na dřevěné opěradlo, nepříliš pohodlné (ale on na něm stejně nechtěl dlouho setrvat), jen aby ji pohladil po tváři a nakonec se sklonil k polibku, dobývaje jí jazykem ústa. „Sluší ti to…“ zamručí tiše s očima upřenýma na její osobu, hluboce obdivnýma nad tou nádhernou křehkou krásou, kterou oplývala. Samotný tón jeho slov tvořil tichý příslib, že jí nenechá odejít nebo usnout jen tak – prve ji zas a znova ujistí, že hodlá zůstat a že je jen a jen jeho. Ten však fungoval oba směry a Anna v něm mohla najít absolutně stejnou jistotu. Snad to též dokázal, nejspíš poprvé mimo prostor ložnice, neboť obvykle jakékoliv jiné místo skrývalo možnost odhalení nebo způsobení traumatu malé Gaëlle, nyní však zapomněl a byl ochoten se spokojit s prvním místem, které se najde. Prve to bude lenoška, na které jí nechá sedět, než k ní poklekne, sic možná ne s žádostí o ruku, ale tu měli už stejně za sebou. Místo toho jí roztáhne kolena od sebe, vykasá jí vrchní sukni i všechny ty enormně otravné spodničky, než se dostane k ní samotné a zaboří hlavu do onoho sladkého místa mezi jejími stehny. A pak, když už je celá rozněžnělá a uvolněná? Stejně jí nedá prostor k odpočinku, neb ji pomiluje přímo na podlaze před krbem, co skýtala dostatečný prostor na rozdíl od samotné úzké lenošky.

„Jo. To mi povídejte.“ Trochu se ušklíbne nad jeho poznámkou, kterou jasně vyjádří, že zvyku už měnit nebude. Cain měl obvykle stejný problém, zejména co se týkalo jeho stylu života, který pochopitelně nebyl třebas Séraphine zrovna po chuti a snažila se tátu držet trochu zkrátka. Právem, což si moc dobře uvědomoval, na druhou stranu nemohl zapřít svou povahu i přirozený charakter, co vyplýval z jeho elementu. A tak se stávalo, že pokud se vyloženě na několik let kvůli ženě neusadil, pak se obvykle nikdy dlouho nezdržel na jednom místě, neodpouštěl si alkohol ani zájem žen. Jeho zvyky samozřejmě ležely i v maličkostech – například moc dobře věděl, že by neměl luskáním probouzet pramínky na špičkách prstů na veřejnosti, přesto se občas neovládl a jiskřičky v jeho nepozornosti vylétly, což byla z jeho strany hluboká a zcela nesmyslná hloupost. Pokývá hlavou, když voják praví, že zbraň již vypadá lépe. „Hodně štěstí…“ popřeje mu, asi aby se dobře seznámili s jeho novou… no, asi ne nejlepší, ale eventuálně velmi dobrou – až mu zachrání život – kamarádkou, zatímco sleduje, jak široká záda vojáka zmizí ve dveřích a nakonec také do zimi za nimi. Chladný vítr vnikne také do dílny, kde pro něj ale nebylo prostoru, neb se místnost zase brzo prohřeje plápolavým ohněm v krbu.
Sám se onen čas zabaví jednoduše – tím, že se pustí do rozebírání staré zbraně, uvolňování drobných a jemně vypracovaných šroubků jeho předchůdce, co dovedl dobrou práci, jen byla léty používáním a zanedbáváním trochu znehodnocena. Jak čekal, mnohé součástky se daly použít a jiné se alespoň pokusí přetavit, jak se zdálo. Začne je pomalu uvolňovat ze dřeva, ač na to, aby z něj vyklínil kovový kryt, si nechá více času a navíc netušil, jestli rozšroubované části nebude muset narvat zpět, kdyby si to voják náhodou rozmyslel, což by bylo smutné, ale také možné – takhle z pistole alespoň odšroubuje kladívko, ocílku a ještě se zvládne rovněž zbavit spouště, než se dveře opět otevřou a voják vejde se svým verdiktem dovnitř. Cain se tak zvedne ze židle. „Dobře…“ odpoví spokojeně, jak by také ne, když se mu povedl kšeft. „Normálně by přišla na 25 liber, dám vám ji… hm, za 15?“ Zvedne k němu pohled, jestli se voják neude hádat, ačkoliv Cain by níž asi nešel – musel z nečeho živit sebe a hlavně Séraphine. Nejdražší byly kovové součástky, které dost možná získá ze zbraně, kterou mu zde nechal, ovšem také práce, dřevo a přípravky na něj – všechno stálo potřebné mince, co si Cain hodlal vydělat zpět, jak se snad naštěstí povedlo, když od něj přebere požadovanou sumu (nebo zbraň, pokud se to vojákovi bude zdát moc). Tak či tak, nakonec mu stejně podá ruku na potřesení jak se sluší a patří. „Kdyby kdokoliv od vás potřeboval munici, střelnej prach nebo cokoliv jinýho… Budu vděčnej, když se zmíníte.“ Protože slovo dalo slovo a on mohl mít dalšího zákazníka. „Díky…“ Jednalo se o základní slušnost, kterou nevynechal – ten voják působil jako relativně slušnej chlap, co jen holdoval chladným zbraním, za což ho týrat nemohl a celkově mu nebyl nesympatickej, takže asistence Séraphine kvůli ubručenému Cainovi, jak ho vídali hlavně šlechtici při ‚okrasných zakázkách‘ nebyla třeba. S těmito slovy se tedy s Asherem rozloučí.

Když zastaví jeho ruku, zadívá se jí do očí a lehce pozvedne obočí. Když mu dá jasné požadavky, lehce svraští obočí, jako by to snad zvažoval. Ani na chvíli, ale dobře věděl, co říct. "Zkusím to, vážně to zkusím." Pronese, i když nemyslí vážně ani slovo. Bohužel pro ní je nemožné z jeho tváře poznat lež. Obličej má i nadále klidný, očima netěká, ale dívá se jí zpříma do očí, jako by mluvil pravdu. Dech se mu nezrychluje a stejně stálý je i tlukot jeho srdce beze změny. Netrpí tím, že by nějak svou lež prozradil a rozhodne netrpí černým svědomím. Tohle nejsou věci, které ho sužují. Ovšem ke slibu se neřinutí. Není to tak, že by to neprošlo přes jeho čest, ale pochybuje, že by to bylo uvěřitelné. Ovšem pokusit se o to, tomu by uvěřit mohla a měla. Kolikrát se muži o něco pokusili, ale bohužel jim nebylo přáno. No, v jeho případě mnohokrát, bohužel se nikdy nic z toho nepodařilo a žil i tak dál.
Sklouzne jí pohledem na další kus odhalené pokožky a pousměje se, pak se ale pohledem vrátí k jejím očím. Když začne mluvit, nakloní se k ní a políbí jí na krk. "Nepočítají se stvoření, která už jednou zemřela. Ty jaksi musí přežít setkání s vlkodlakem." Odvětí a přesune svoje rty k ušnímu lalůčku, který skousne. Pak jí znovu políbí na rty a palce ruky, kterou má na stehně jí začne kreslit kolečka po vnitřní straně stehna. Drží mu zápěstí, ne prsty, tak proč toho nevyužít. Druhou rukou, kterou jí drží kolem pasu si začne pohrávat se šněrováním šatů. Jistě, ještě se nevyjádřila, nebyl jeden z těch, co by si něco vzaly i bez povolení, tedy v tomhle případě. Jestli ovšem budou pokračovat, tak nejspíš tkanice ve šněrování už nebude použitelná. Nesnášel to rozmotávat, takže je díky své síle většinou trhal. Bylo to rychlejší a rozhodně efektivnější. Přestal jí líbat na rty a znovu se vrátí k jejímu krku, kde jí sem tam vtiskne polibek nebo lehce stiskne kůži mezi zuby. "Teď už je rozhodnutí na tobě." Pronese a lehce se ušklíbne.

Jistě, kdyby tehdy v minulosti nebyla tak naivní ještě by žila tohle tělo by bylo lidské. Však za svou naivitu jsme zaplatila a jemně sevřu rty do úzké linky, než vyřknu. „Nevěřím. Věřila bych tomu kdybych věděla, že si tohle nikdy nedělal. Ale i tak si nemyslím, že si zlý člověk.“ Šeptla tiše, skoro to znělo jako tiché vrnění. Jistě, že si to mohu ověřit duchy, ale přeci už jeden byl na něj přivázán a zrovna teď tu nebyl, takže jsem byla více méně ráda.
Ale chtěla jsem to zkusit, dokud jsem měla tu možnost a volnost, které se mi dostávalo. Pokud však se Miguel neukáže či nedodrží slib můj život se vrátí do starých kolejí, jako by se to nikdy nestalo. Lhala bych kdyby mne nezaujal něco na tom bylo, sice toho muže neznám. Bylo by však, že skutečně zajímavé zjistit, co se ukrývá za touhle maskou. Každý z nás je má i já.
„Já nejsem mrtvá.. Žiju, možná v jiném těle, ale žiju. Další šance.“ Šeptnu tiše a že to byla pravda, kdybych jí neměla umřela bych velice v mladém věku. Ve svých 17 dávno bych byla už několik let pod zemí, tohle prokletí mi poskytlo druhou šanci. Druhý život v mém případě za jasnou daň. Ovšem mi neunikl každičký pohyb jeho těla rukou,rtů toho tepla, kterým oplýval.
Skutečně neztrácel čas, když kroužil prsty po sněhové pokožce, musela jsem se pousmát nad jeho vypočítavostí. Tím to nekončilo, pokračoval dále. Nejspíš bych se měla zlobit, že mi právě teď ničí mé oblíbené šaty, ale tkanice se dala vždy vyměnit za jinou. Nakonec se poddajně poddá polibku, i když nesouhlasně zavrčí, když se odtáhne. „ Pokračuj, ale jedno přání bych měla. Chci tebe ne tvé vlčí já..“zašeptá přímo ďábelsky. Očekává odpověď jako typu, ten vlk jsem já.
Ale dobře jsem věděla, že vlk a on jsou dvě různé strany mince a každý zvlášt mě velice fascinovala. Možná to bylo troufalé ba i hloupé, nebála jsem se.
Namísto toho se na okamžik přiblížím rty k těm jeho místo toho, abych jej hned políbila spočním rtem přejdeo po tom jeho, špičkou jazyka zavadím o koutek úst.
Pár okamžiků jen pár centimetru držím, pak Miguela nakonec políbím.

Zasměje se. "Kdybych byl panic, tak bys mi věřila?" Nadhodí a lehce pozvedne obočí. To by jí nejspíš nasliboval hory dolu, i když...ne, on nikdy takhle naivní zase nebyl. Sice býval nezkušený, ale to je už delší doba. Může klidně myslet i lhaní, ale proč to nesehrát takhle. Pokud se jí to nebude líbit, ohradí se. Nebo to může nechat bez povšimnutí. "Ale jednou jsi zemřela, tudíž se to nepočítá." Odvětí a ušklíbne se. Pokrčí rameny, nemyslí to nijak zle. On sám nejspíš už taky jistým způsobem zemřel, ale nehodlá se v podobných věcech přehrabovat. K ničemu by to stejně nevedlo, tak proč to dělat. Jakmile zaslechne její slova, aby pokračoval, jednoduše tkanici ve šněrování přetrhne. Opravdu se nebude namáhat s tím, aby jí rozmotával. Ona ví, co je, tak proč se tím trápit. Někdy by si možná dal tu práci, ale teď to není potřeba. "Jistě, byla by škoda potrhat tu bělostnou kůži, že?" Nadhodí a ušklíbne se. Občas, když se trochu utrhl ze řetězu, tak nechával dívkám škrábance a hrozilo, že se také promění. Ovšem uměl se ovládat, dokázal toho vlka v sobě potlačit a dát si dostatečný pozor, aby jí neudělal ránu, ze které by hrozila její proměna. Nerad by, aby tu běhala skupina vlkodlačic, která by se mu chtěla mstít. Brzy by bylo město vlkodlaků plné. "Tohle přání splnit umím." Ujistí jí ještě a rukou, kterou mu drží na stehně, pohne o něco víš, přejede jí na zadek a přisune si jí víc na klín, takže může doslova cítit i jeho vzrušení. Zatímco rukou na jejích zádech jí roztahuje korzet dost na to, aby jí pak šli šaty lehce sundat. "Ale jestli chceš mít ty šaty v celku, měla by sis je sundat." Upozorní jí, kdy se ozve krátce trhání látky, zatímco bojuje s korzetem. Ušklíbne se a korzet stáhne o něco níž tak, aby se rty dostal k jejím ňadrům, přičemž rovnou lehce kousne do jedné z bradavek.

Stejně jako před chvíli i má reakce je dosti podobná a zasměji se na krátký okamžik. „Ne, nevěřila. Záleží na skutcích, které ty sliby doprovází. A jak jsem řekla, nesnáším zradu.“ Takže by si měl dává pozor na jazyk, co vlastně slibuje či říká. Bylo by pak těžké při dalším setkání věřit, že by jen tak někomu nevyzradil, co jsem vlastně zač. Znala jsem muže jako byl on a možná i proto jsem se ještě neprovdala. Něčeho takového jsem se bála a co víc, mnozí by chtěli starat se o mé obchody, ale to bych v životě nedovolila, dokud dýchám a chodím. MŮJ obchod a MÉ dohody mezi obchodníky.
Možná ta věta, už jednou si umřela mě přiměla k rozumu, nakonec i přes své rozhodnutí se to rozhodnu vzít zpět. Bylo sice těžko odolat každému vřelému doteku a tomu šibalsky krásnému úsměvu. „J-á nemohu nezlob se Migueli.“ Pravím nakonec a zvednu se, začnu si upravovat šaty, ale zrak neklopím. Měla jsem svou důstojnost, abych se nestyděla vzít své rozhodnutí zpět, tkanice, sice byla trochu potrhaná, ale na utažení korzetu to stačilo. Měla jsem k tomu jeden pádný důvod, před smrtí jsem se odmítla vyspat z muže, jehož jsem si myslela, že si jednou vezmu. Ale, co se týkalo takových vztahů byla jsem opatrná, skoro jsem bezhlavě se pustila do nejisté vody.
„Pokud chceš odejít smíš, pokud zůstaneš, vítám tvoji společnost i nadále. Tohle co se stalo, dělej jako by se to nikdy nestalo. Bude to tak lepší.“ Usměji se a nakonec dojdu po klidně se stolečku a doliji si skleničku, kterou do sebe naliji bez rozmyšlení.
„Máš na víc Migueli, aspoň podle toho jak za tebe mluví tvé oči.“ Existovali bytostí s darem empatie, ale těžké lidé, kteří vnímali ostatní více než své okolí. Stejně jako duchové, každý se nějak choval a nebylo těžké poznat zlou či hodnou osobu. Neměla jsem z něj špatný pocit, ale něco mě znepokojovalo někde tam v pozadí.
Možná mě bavili hry, ale tuhle sem se rozhodla ukončit dřív než by bylo pozdě. Tentokrát pro mne. Nikoliv pro něj. Sobecké rozhodnutí? Možná. Nebo snad ta mladá dívk, kterou bývala promluvila? Také je to možná. Ale cítila, že tohle je správné.

Zasměje se. "Nesliboval jsem nic, co bych nedokázal splnit." Upozorní jí, ale nijak jí nebrání, když se mu zvedne z klína. Jen lehce pokrčí rameny. "Je to tvoje volba, nutit tě nebudu. Nemusím se snižovat k tomuhle." Odvětí a ušklíbne se. Samozřejmě ho trochu štve, že z toho nic nebude mít, ale nepotřebuje se snižovat k tomu, aby si jí vzal násilím. Neužil by si to on a ani ona. S tím by se ale asi mělo počítat. Měl nějakou hrdost a jeho ego něco podobného nesrazí k zemi, ač by se možná dalo čekat, že mu ho to trochu srazí. Není tomu tak. Zvedne se z křesla a stejně jako ona si taky nalije další skleničku. "Nemyslím si, že bys měla v moci mi zakázat odejít." Poznamená lehce posměšně a stejně vyznívá i úšklebek na jeho tváři. Jako by snad někdo měl v moci nějak omezovat jeho svobodu. Pokoušelo se o to spoustu lidí, ale nakonec stejně svobodný zůstal a měl v plánu ještě nějakou dobu svobodný být. Vypije najednou celou skleničku a pousměje se, nakloní se k Brie a lehce jí přejede palcem po tváři. "Moje oči nevědí,
co říkají, má drahá." Pronese jednoduše a lehce zavrtí hlavou. Jistě, nejspíš by se našlo pár lidí, kteří v něm i touhle dobou viděli dobro, ale bylo jich po málu a on se vždycky ze všech sil snažil o to, aby jim to vyvrátil. Protože pokud by je nechal v sobě vidět dobro, znamenalo by to, že by ho mohli ve výsledku litovat. O to on nestál. Nestál o ničí lítost nad jeho bídným životem. I když o tom by se mohlo spoustu lidí hádat. Pak se vydá ke dveřím. Sice by neměl problém tu zůstat, stále s ní mohl mluvit a popíjet, ale přišlo by mu to moc nucené. Ve dveřích se k ní ještě otočí. "Děkuji za pozvání, madam. Třeba někdy příště." Odvětí a mrkne na ní, načež se rozejde pryč z místnosti i z domu. Cestu si pamatuje a nebylo by ani nic složitého najít cestu po pachu. Přeci jen se po domě moc neprocházel, šel přímo ode dveří do salonku, nikam jinam. Když vyjde ven z domu, rozejde se ke svému domu. No, už dlouho nebyl v domě takhle brzy.

Lehce se usměji. „Nejde o to, zda věřím nebo ne. Jde to o že.. Je to komplikované, někdy ti snad povím proč jsem se dnes tak rozhodnula. Děkuji.“ Pravím poklidným hlasem, nedivila bych se, kdyby jej to naštvalo jedna část mého já byla doslova rozzuřená, ale druhá část mého já si ho chtělo víc proklepnout. Při jeho dalších slovech mu hluboce pohlédnu do očí. „Promiň, neuvědomila jsem si, že to tak vyznělo.“ Nervózně si skousnu ret.
Sleduji každý jeho pohyb, to jak si nalije skleničku a koneček prstů přejede po mé tváři. „Skutečně? V tom případě jsou muž, co stojí za poznání.“ Pravím záhadným tonem hlasu a políbím jej na rozloučenou na líc. Možná to bylo krapet provokativní, ale chtěla jsem, aby věděl, že ho nevnímám jako někoho nebo spíš něco. Skutečně? I v tuhle chvíli si zachoval slušnost, která mě nepřestane překvapovat. „Ne to já děkuji Vám. Ráda bych Vás opět viděla Migueli, doufám, že přijmete moje pozvání.“ A myslela jsme to zcela upřímně, chtěla jsem u to vynahradit.
Když opustí místnost, poklidím a rozkážu Sofii, aby mi přichystala koupel. Takto nejistá jsem nebyla dobrých pár let, kdo by řekl, že cizinec ve mě probudí něco, co mělo zůstat pohřbený. A co to bylo? Zaujetí,opatrnost. Dvě věci, které při svém objevení pro mne byli velice matoucí, ale ta naivní dívenka ve mne prostě, byla pryč. Kdybych i té oné noci, se rozhodla jinak byla bch na živu.

Poté, co mi Sofie přichystá koupel poklidně se omyji a následovně se chystám k spánku. Dnešek byl vskutku unavují a já nechtěla na to pomyslet, kolik práce mne zítra čeká.
Co, ale nečekám, že můj dne začne tak brzo z rána. Sluneční paprsky se dostali škvírou a osvětlili mi tvář, což mne přiměje vstát a obléci se. Ovšem bez Sofie, chtěla jsem po ní jen zakalení věci, vše ostatní sem dělala já sama. Neviděla jsem to jako něco obtížného, spíš mi to připomínalo, že stále žiju a mohu dělat to co vždy. Ale nad tímto sem nemohla přemýšlet, takže když se zcela probudím zamířím do své malé pracovny, abych dodělala práci.
Inu více překvapující věc sem neočekávala na stole mi spočívali dva nové dopisy, a že ty pečetě dobře znám, pohotově vyhledám z šuplíku nůž na postu a přeruším pečeť, abych pohledla co je uvnitř. *Skutečně? Zrušili setkání a odložili ho na poslední chvíli?* nedalo se nic dělat. Aspoň o práci míň, dobré dvě hodiny, ještě dopisuji pár smluv a odepisuji na sledující dopisy, že souhlasím s odkladem, ale o to větší cenu vyžaduji.
„Paní vyrážím na trh, chcete něco?“ zeptá se vlídně a usměje se, kdy zvednu svůj pohled od papírů. Zamyslím se. „Půjdu s tebou, počkej mě dole.“ Čímž jí naznačím, ať jde napřed. Jen si vezmu plášť a obuji se. S tím se vydám za ní.
Zimní vánek mě štípe do tváří, jakmile překročím práh domu. Jako vždy to už brzo z rána všude žili, lidé pracovali nehleď na počasí, děti se proháněli ve volné chvíli společně, když už jinde šlo slyšet práce kolem. Nakonec bez dalších slov se vydám směrem k tržišti. Brala jsem to tou nejkratší cestou a když procházíme kolem hostince vzpomenu si na včerejšek, až mne ve tvářích zaštípe červen. A i zde bylo rušno jako cestou sem, jen zde bylo o mnoho více lidí. Od pokřiků obchodníku po hlasité smlouvání kupců a rozhovorů místních lidí. Proto se zde oddělím od Sofie a rozhlížím se po tržišti, přičemž jsme své vlasy ukrývala pod plášť, abych nepřitahovala nežádoucí pozornost. Bylo to tak lepší, už jen v hostinci sem udělala rozruch, když lidi doslova civěli na bělostnou kůži a vlasy a to nemluvě o barvě mých očích.

Postával ve své pracovně, pohled upřený ven z okna, do ulice. Mezi rty svíral fajfku, z níž popotahoval tabák, který už mu pozvolna docházel. Přemýšlel. V poslední době se mezi lidmi příliš neukazoval a ani se nikde moc neangažoval. Nelíbilo se mu, že mu Amélie vyklouzla z prstů, ale už se stalo a on věděl, že si bude muset cestičku k úspěchu proklestit jiným způsobem. Přesto se mu nelíbilo, jak blízko byl ke svému cíli. Obvykle měl své plány dotažené až do konce, obvykle měl i různé páky, aby mu vše vyšlo, ale teď... nějak se to všechno podělalo a on měl plné zuby Salemu a celé té doby. Nejraději by vstal, nasedl do svého auta a sešlápl plyn až k podlaze. Projel by se někde za městem, a pak by se vrátil, možná o trochu klidnější. Anebo by se zastavil v nějakém baru, kde by na svůj majetek utáhl nějakou tu čubičku, která by s ním pak ochotně šla domů a oplatila mu drahé drinky a pozornost. Ne, že by to nebylo úplně tak možné ani tady, ale bylo to jiné. A jeho už nebavilo předstírat. Měl rád své staré já, měl rád svá drahá auta i luxus. Určitý luxus měl i v Salemu, ale když moderní člověk přijde o všechny vymoženosti doby, až pak si uvědomí, co všechno měl. August tu prazvláštní hranici v lesích překročil už dávno, ale stále pociťoval určitý stesk po stylu života 21. století. I když tady mohl naplňovat své touhy, pořád za tím byla ta velká oběť. Jeho bývalý život. Odfrkl si. Fajfku následně odložil a odstoupil od okna. Dlouhými kroky přešel ke svému kabátci, do kterého se navlíkl a poctivě jej zapnul. Pohledem překontroloval svůj odraz v zrcadle a vzápětí vyrazil ven. Poslepu ještě nahmátl svou vycházkovou hůl, a pak už si to mířil k hlavním dveřím. "Vrátím se navečer, do té doby ať je tu naklizeno... a připravte jídlo," rozkázal, ještě než nechal chodbu za svými zády. Venku ještě stále panovala zima, a ačkoliv se blížilo jaro, stále poměrně mrzlo. Porozhlédl se kolem a hned pokračoval ulicemi dál. Neměl žádné pevné plány, kam jít. Vlastně si usmyslel, že se zastaví v hostinci a svou rozmrzelost utopí v několika sklenkách. Třeba si přitom vyslechne nějaké nové drby a přijde na způsob, jak se vytáhnout na pomyslný vrchol. Třeba přijde na to, jak ovládnout Salem, jak mít pod palcem každého kolem sebe. Touha po moci byla něčím, co mu stále připomínalo, že se nechtěl zašít v obyčejném baráčku s manželkou a dětmi na krku. Vždycky si myslel, že prožije život vystlaný penězi a úspěchem. A Salem už jej chvílemi neměl příliš šanci omámit a rozptýlit. Jeho cesta vedla skrz několik menších, ale i rušných ulic. Poslední delší úsek bylo tržiště s mnoha stánky a lidmi kolem. Bez špetky zájmu se porozhlédl. Nějak neměl v úmyslu cokoliv kupovat, spíš jen doufal, že se protáhne kolem a nikdo jej nebude zastavovat a mluvit s ním. V jeden moment si však něčeho povšiml. Obvykle si věcí na zemi nevšímal a nesbíral je - to nedělal ani ve své době - nyní však měl pocit, že to něco vypadlo ženě postávající o kousek dál. Byla zahalená, ale i tak nepůsobila starším dojmem. "Promiňte," ozval se. Na dobré způsoby rozhodně neopomněl, když k ní natahoval jakýsi, stále ještě bělostný, kapesníček. "Není to vaše? Jen jsem to zahlédl na zemi, nevypadá to jako něco, čeho by se chtěl člověk jen zbavit. Myslel jsem, že by to mohlo být vaše," pokračoval, s menším úsměvem na rtech. Úplně bez emocí nikdy nebyl, a ačkoliv ve svém nitru nepociťoval radost, jako spíše mrzutost, zakrýt to uměl dokonale. Proto nemohl působit nepříjemným nebo snad nevraživým dojmem.

Když se mi Sofie ztratí z dohledu, rozhlédnu se po tržišti plného života. Vůně koření mě doprovázela mou bezmyšlenkovitou cestou. Co jsem vlastně hledala? Nebo spíš, co jsme tu dělala. Netuším, ale pro změnu to bylo příjemné než posedávat v šeru pracovny, ten dubový stůl se pomalu a jistě začínal stávat moji součástí, jen čekám, kdy jednoho dnes k němu přirostu a nebudu schopná se od něj odtrhnout. To byla vskutku nemilá představa, proto jsme měla ráda takové procházky jako tyhle, uvolnit se a přestat myslet na práci, ale jako vždy se mi to nepodaří a za chvíli nebo přemýšlím, zda bych se mela koupit další papír či inkoust nebo i nový brk? Těžko říct, ale mohla jsme se poohlédnout po tom, co zde mají.
Jak tak tiše míjím stánky, zdálo se, že zde naleznu přeci jen i něco zajímavého, nikoliv nudného jako někde jinde. *Hmm chtěla bych vidět, Čínské či Egyptské trhy..* pomyslím si, přeci jen byli proslaveny svou látkou a nezvyklým zbožím. Třeba takové lampiony, které mi jeden známy přivezl, byli vskutku překrásnou ručnou prací.
Ale co mě vskutku zaujme je malý nenápadný stánek s knížkami, tedy aspoň to vypadali na první pohled jako knihy, jejich vázaní bylo vskutku krásné z kůže zdobené vypáleným zdobením. Zaujal mne ten z runami znala jsem je. Stálo tam, diář. Jak pěkné a zvláštní. I tak se nakonec pro něj rozhodnu, když v tom znenadání na mne někdo promluví, stočím svůj pohled k muži středního věku. A pohlédnu kapesníček v jeho ruce. Nebyl můj, ale znala jsem ho, patřil Sofii. „Děkuji, jste milý.“ S úsměvem na tváři si jej od něj vezmu a uschovám jej do kapsy pláště.
Ještě obchodníkovi dám mince za deník a vezmu si jej. „Mohu se vám nějak odvděčit?“ optám se vřele, i když v duchu jsem se sama sebe ptala. Jsi nebezpečný? Ale to nedám na své tváři znát, proč také. Není nic nezvyklého, že jako Banshee si musím dávat pozor jak na čaroděje, tak na lidi, co se umí zbavit duchu jednou pro vždy.
I přes milý úsměv mi šestý smysl říkal, že tu něco nesedí. Nevěděla jsem to, ale chtěl jsem to vědět. Neměla jsem ráda, když jsme něco neměla pod kontrolou, co se týkalo obvlášt nových setkaní jsme bývala nervózní. Miluji společnost, ale než začnu věřit, mi i přesto trvá. Mohu být silná, jak chci, ale poučení z minulosti zní. Nebuď naivní a prověřuj i přesto, zda se zdá vše v pohodě.

Okrajově vnímal hebkost kapesníčku, ač ta látka byla něčím odlišná. Mnoho věcí se změnilo, v jeho století šily už jen stroje a nikoliv šikovné ruce. Zvykal si, a přesto se občas pozastavoval nad takovými detaily. Nebylo to však nic špatného, dokud tyhle detaily vnímal, mohl si být jist vlastním úsudkem. Ten, který chránil jeho pověst po celé léta, ten který jej nutil občas ubrat, zastavit a ohlédnout se. Zastavit běsnění. Neměl tušení, na koho v tu chvíli promlouval. I když po těch pár letech už mu někteří lidé začali být povědomí. Stále se však jednalo o město a minimálně některé lidi z nižších vrstev neznal vůbec. Snad jen ve městě profláklé vandaly a známé zlodějíčky, kteří stále prchali před spravedlností. Tahle dáma však nevypadala, že by patřila k nižší vrstvě, a přesto si nebyl jist, kdo je. To jej zaujalo. Představa, že by v tom městě ztratil přehled jej nečinila spokojeným. Mohl jen poděkovat své schopnosti si vždy najít cestu, otevřená vrátka. "Ah, ale vůbec není za co. Taková práce se jen tak nevidí a jistě by vás mohlo mrzet, kdybyste přišla třeba o nějaký dar nebo rodinou památku," pousmál se. Ne, kdepak. Tvář té ženy mu nebyla povědomá, ale přesto na ní bylo něco zvláštního. "Odvděčit? Nu, možná když mi prozradíte, komu jsem dnes projevil dobrý skutek?" otázal se s povytaženým obočím. Někteří lidé z něj mohli mít strach, jistě. Ale na první pohled muselo snad každého zaujmout jeho charisma a síla, která z něj vyzařovala. Nevypadal jako někdo, kdo by se měl něčeho zaleknout a jeho mohutná postava snad mohla pobízet, aby u něj někdo našel alespoň kousek bezpečí. Mívali k němu respekt, někteří se jej báli. Jeho podřízení věděli, že když se něco vymklo kontrole, uměl se rozpálit. Nikdo jej však nepovažoval za slaboduchého nebo za někoho, kdo by nebyl schopen rozhodnout. Pokud někdo měl šanci rozhodnout, byl to právě pan Rainaldi. To jméno mu chybělo. Přál si stát se opět Alexandrem, chtěl slyšet své jméno na rtech někoho dalšího. A přesto kdyby jej tak někdo oslovil, věděl by, že je v maléru. Musel na své moderní já zapomenout. Co kdyby někdo přišel z té druhé strany a poznal jej? Stačil by nějaký člověk s podobně vysokými ambicemi a schopností obtočit si lidi kolem prstu a hned by proti němu mohl začít podnikat něco, co by jej připravilo i o to poslední teplé místečko, které jej chránilo před elektrickým křeslem. Anebo hranicí? "Mám dojem, že jsme se ještě nesetkali. Nuže, mé jméno je August Gattone, jsem místní inkvizitor, dohlížím na pořádek v tomto městě, jak jen to jde. Ovšem nemusíte mít obavu, i my lidé pracující pro dobro všech, umíme trochu zvolnit." Hrdá slova s letmým úsměvem na rtech. Chybělo mu jeho staré já, ale ani přítomnost nechutnala tak hořce, pokud pohlédl na ty dobré aspekty. "Snad vás příliš nevyrušuji, nerad bych znejistil váš případný doprovod," poznamenal ještě, přičemž se porozhlédl kolem. Jistě tu nebyla sama. Mohl jen odhadovat, zda-li byl někde v blízkosti její manžel nebo nějaká ze služek.

Už od pohledu se zdálo, že nad něčím přemýšlí, když ne horlivě zřejmě to bylo skutečně důležité, už jen protože jeho tvář se za pár okamžiků změnila. Nevyzpytatelná a hlavně nečitelná. Však i přesto se nenechám vyvést z míry a namísto toho, abych snažila zjistit, co je na mě tak neobvyklého nebo spíš zda je pro mne hrozbou sjedu jej krátkým zdvořilý pohledem.  Zdál  se být zcela obyčejný, ale kdybych nežila s ní, babičkou nedošlo by mi co je zač. Čaroděje sem potkávala v jednom kuse a také jsem věděla, jak je důležité, aby před jejími zraky zůstala skryta pravda, čím jsem. Mohli se mne lusknutím prstů jednoduše zbavit. A jak jsem na to vlastně přišla? V okamžiku, když jsem si od něj brala kapesníček jsem se letmo dotkla jeho kůže. Projel mnou mrazivý pocit a záchvěv energie.
„Hmm myslím si, že bych se bez kapesníku obešla, i když přiznávám, že je to pěkná práce šikovné švadleny, co si dala záležet na detailnosti.“ Dodala jsem, ještě než jsem mu pohlédla do očí, mohl si všimnout, že mé oči připomínají zamrzlé rybníky poseté jasně zelnými tečkami. „Oh, omluvte mi nezdvořilost. Jsem Briana Crowiiv.“ představím se krátce, proč vlastně vždy vynechám Nina? Protože tohle jméno bylo mým rodným, připomínalo mi tím, čím jsem byla. Abych mu pohledla do tváře lehce zvednu hlavu a sebevědomě se usměji v přátelském gestu i nadále, čímž lehce přes svou kápy odhalím bělostné vlasy.
„Opravdu Inkvizitor? Zajímavé, ale zcela odlišné od toho co znám. Jsem obchodnice, která se rozhodla rozšířit své obchody i do Salemu.“ A že to bylo pravda, netušila jsme přesně, co tohle povolání obnáší. Při zmínce o doprovodu se tiše zasměji. „Nikoliv, jsem tu sama. Jak by řekli, někteří muži svéhlavá žena, která neví, kde je její místo.“ Ano často jsem slyšela, abych se raději vhodně provdala a nehnula prstem, taková však nejsem.  Stát pevně na svých nohou, to mne učili odjakživa. V mé domovině si ženy mohly být rovni s muži. Záleželo jen na tom to dokázat. Někdo by naše zvyky považoval za barbarské. Proto jsem nikdy nevyzradila odkud pocházím.
Inu dnešek začínal poněkud zvláštně, ale o to víc to zajímavé bylo. Co mi Salem ještě postaví do cesty mne zcela zajímalo, ale někdy v temném zákoutí také děsilo.

Jeho oči působily bystře. Vypadal jako někdo, kdo vidí tomu druhému až do žaludku. Mnozí měli z jeho pohledu strach, pro některé ženy byl o to atraktivnější. Přesto zatím netušil, s kým skutečně mluví. Sledoval každý její pohyb, ale prozatím se nedobral k ničemu zvláštnímu - snad jen, že žena nejspíše nebyla zdejší. Možná se před nedávnem přistěhovala. Rozhodně se však neměla špatně, což poukazovalo i to, že měla služebnou. Pozoruhodná setkání, pomyslel si. "Zajisté, snad možná proto jsem měl za to, že je jej škoda, aby byl pošlapán jinými," vyslovil klidně a na kapesník už nadále ani nepomyslil. Jen snaha o upotání pozornosti, nic víc. Ve skutečnosti mu nezáleželo na tom, zda-li by se kus látky dostal do správných rukou. Byla to jen věc, něco, co mohl s lehkostí využít a zase zahodit. Stejně jako ostatní. Pozornost si opět vysloužila mladá žena, s níž zapředl rozhovor. Pohled do očí nebyl výjimkou a rozhodně se nezdráhal jej opětovat, jak jen to společenská pravidla vyžadovala. Povšiml si zvláštního zabarvení, nejspíše by jej později uměl popsat, ale nevěnoval tomu přílišné pozornosti, jako spíše tomu, co říkala, a jak u toho působila. "Rád vás poznávám. Snad vám nebude na obtíž, když se s vámi chvíli zdržím. Samozřejmě pokud na někoho nečekáte," pokynul prsty k davům kolem. Už se však po nich neohlížel ani v nich nehledal známou tvář. Namísto toho chápavě přikývl a obočí mu sem tam vylétlo vzhůru, v překvapené grimase, kterou měl dokonale naučenou. Tak si je líp získáš. Ukaž jim emoce, i když to nejsou tvé emoce. Oni je chtějí. "Tak obchodnice, říkáte? A co prodáváte? Jistě to nejsou jen tak ledajaké věci z tržnice," pokračoval svým klidným tónem, s menším úsměvem na rtech. Nepůsobil vystrašeně, ale vlastně v tu chvíli nevypadal ani jako neprostupná skála. Ty úsměvy, překvapené výrazy. Briana by v jeho době rozhodně nepůsobila jako nikdo zvláštní, ale v té stařičké době? Ačkoliv i výjimky existovaly, to byla rovněž pravda. "Chm, takže cizinka. A odkud vůbec pocházíte? Možná už jste své místo našla," prohodil dobrácky. Salem mohl být hezkým místem. Salem byl odporná díra. Bylo ironií, že se zachránil a zůstal naživu v městě, jako bylo tohle. Když zjistil, že existují nadpřirozené schopnosti a vše kolem... cítil se mnohem více silnější, ale čím déle na tomto místě pobýval, tím více cítil, že jej nenávidí. Nechoval v úctě zdejšího starostu a vlastně nikoho. Úcta. To slovo neznal. Možná jen pokud někdo uctíval jeho. To už dávalo smysl. Možná se jednoho dne přemístí jinam. Do Bostonu. Jenže zatím se nedokázal vyrovnat s vnitřním pocitem, že jej to město potřebuje a on musí ještě něco vykonat, než se zvedne a odejde jinam. Jen těžko se daly vyjádřit jeho pocity a pohnutky, ale pokud by člověk narazil to nejdůležitější, bylo by to jen jediné slovo - ovládnout. Ovládnout všechny, ovládnout město. Možná jej i očistit, protože by bylo neskutečně vtipné, kdyby mu někdo vytyčil nějaký pomník, který by zřejmě existoval i v jeho době.

Všude kolem nás se rozléhal hluk od debat lidí, co se setkali nebo prodávajících obchodníku nabízejíc své zboží. Musela jsem přiznat, že jsem tyhle rušná místa měla i poměrně ráda, člověk se v davu ztratí a nepoutá tolik pozornosti jako třeba v malém hostinci, kde by na vás oči mohli nechat.
Ale také tu bylo mnoho uší, které si rády vyslechli nové drby i zajímavosti v Salemu, všude je to stejné. Inu ke kapesníku se nijak dále nevyjadřuji, nezdá se mi to podstatné a co víc, kdo se chtěl někdo bavit o malém kusu látky. Nakonec si rozhodnu sundat kápy, už jen protože mi přišlo nezdvořilé mít skoro zahalenou hlavu, když se s někým bavím. Sice tím odhalím bělostné vlasy, ale jen pár kolemjdoucích se občas ohlednou a jen na krátký okamžik. „Budu poctěna vaši společnosti snad, nezměníte názor, když vidíte, že si mne lidé prohlíží jako nějaký výtvor z jiného světa.“ Pravím poklidným hlasem, byla jsem tu krátko, proto jsem netušila jak lidí přijmout to, že jsem odlišná vzhledem, ale nikoliv po biologické stránce.
„Nezdáte se být překvapen, pokud ovšem stojíte o to abych si myslela, že se mne snažíte urazit pokračujte v dále Auguste.“ Jako kdyby mi ta falešnost nestačila, jen kam se podívám. Miguel byl jeden z mála, který mi vše doslova vmetl do obličeje, aniž by se nějak ostýchal. Bylo to však lepší než předstírání. Pokud ho však skutečně zajímá s čím obchoduji, vyhovím mu a odpovím: „Látky, koření vše možné, mám rada rozmanitost a nové věci. „ novinkou bylo hedvábí, bylo skutečně těžké vyjednávat, že jej odkoupím.
Pojdu pár korku k stánku u jěž August postával a prohlídnu si zboží. „Odkud pocházím, myslím že v tento okamžik je to jedno. Pokud mi odpustíte, nerada o tom mluvím jen tak s někým koho znám malou chvilku.“ Pohlédnu k němu omluvně, ale myslela jsem to zcela upřímně. Za prvné nemohla jsme ohrozit, že by někdo našel mé tělo nebo se rozhodl jej hledat, kaž ani já sama netuším, kde vlastně přesně skončilo. To věděla jen má bábi, pro mé vlastní bezpečí. „Ale pokud máte čas, ukázal by jste mi Salem? Moc to tu neznám a ráda bych se zde poohlédla.“ Natož se pousměji.
Ale uznám tohle mohlo být ještě vskutku zajímavé, něco na něm samotném bylo dosti zvláštního, ale nikoliv co se týkalo vhledu, ale spíš jeho energii. Každý člověk nějak působil. Sympaticky nebo pesimisticky, ale on? Nečitelně.