Město Salem

Neslyšel ji přijít, přesto od jisté chvíli věděl, že je s ním přítomna v místnosti. Nepozdravila, neoslovila jej již na prahu, i Cain tedy vyčkával na její reakci, lhostejný k její existenci, aby jí věnoval moment překvapení a tím pádem též pocit moci, ačkoliv i přes její vlčí povahu to bude nejspíš vždy on, kdo bude mocnější – snadno by mohl celý domek nechat lehnou popelem, stačila by mu k tomu jen chvíle a ona by mohla vzplanout spolu s ním. Takové cíle však neměl – naopak jí chtěl věnovat tu laskavost nepochybné výhody, když jí ponechá „moment překvapení“ a nesnaží se bránit, když na jeho nezvanou návštěvu reaguje. Možná jen trochu agresivněji a s větší vervou a rychlostí, než kterou očekával. Její štíhlé prsty se obtočí kolem jeho paže, kterou přirazí ke zdi a nakonec k ní přitlačí i jeho tělo, zatímco druhou rukou svírala jeho hrdlo. Cain však odmítal panikařit i přes nedostatek kyslíku, když mu drtila dýchací cesty, což vadilo i jemu. Nechtěl ji však děsit, ba co více – ublížit jí. Ač to tak v tuto chvíli nevypadalo, byla daleko křehčí než on, ať už po fyzické či psychické stránce. Po psychické snad především – i to mu neustále vnucovalo onen otravný pocit, že ji musí chránit, dávat na ni pozor, nedovolit nikomu, aby jí v žádném směru ublížit a způsobil jí bolest. Aniž by tyto pocity přesně chápal, znal je. Cítil je k Sophii, cítil je i k několika dívkám před ním a pokaždé jej děsilo, co to obvykle znamenalo. Nebyla však vystrašen natolik, aby se vzdálil a nechal Jacky napospas všem nástrahám života i děravé střeše, jíž profukoval vítr a když pršelo, muselo jí pořádně zatékat, takže si užila tak akorát vlhkost. Cain sám nebyl zrovna stabilní osobnost, na druhou stranu se však jednalo spíš o jeho horkokrevnost a cholerismus, díky kterým se dokázal snadno rozčílit a naopak zas rychle uklidnit, pokud se nejednalo o nepřítele, o někoho hluboce nenáviděného. Jeho temperament snadno připomínal oheň. Hnědé oči, které se v noci zdají být prakticky černé, jsou upřeny přímo do jejích pomněnkových. „Hledal jsem tě,“ odpoví prostě, ne příliš patrně zhrublým hlasem kvůli jejímu držení, neboť i v běžné řeči byl jeho tón poměrně nízko položený. U ní to však zvykem nebývalo, což sotva mohlo uniknout jeho pozornosti. Zněla vztekle, vrčivě – dokázal si to dát do souvislosti s vlčicí, ale ač byl synem přírody, neuvědomoval si, do jaké fáze vstupuje měsíc a do jaké míry může mít vliv na její chování.
Mimika její tváře mu nemohla ujít – na to byla příliš blízko a on se na ni příliš soustředil, vnímal střídající se emoce, ač ne vždy tušil, která znamená co – ovšem určité zmatení, starost, to je patrné dostatečně. „Nechci ti ublížit, Jacky. Spíš bych řek… že jsem měl starost,“ dodá měkce, hlasem, který by se ani zdaleka nedal považovat za útočný či nepříjemný, ba naopak se snaží působit vemlouvavě. Mírně se k ní nakloní, jen jak mu to dovolí. „To bys mě musela pustit,“ upozorní ji věcně s drobným úsměvem na rtech, když praví, že by se neměl držet tak blízko, neb se nejednalo o jeho volbu. Pravdou však bylo, že i kdyby jej nedržela u zdi, pravděpodobně se nijak výrazně nevzdálil a nevěnoval jí o tolik víc prostoru, ba naopak by jí zůstal stejně na blízku. Nejspíš měl jednoduše slabost pro ztrápené zrzavé holky, které hledaly svoje místo ve světě a vřelou náruč, která by jim poskytla ochranu. A Cain? Pokud se mu něco nedalo upřít, pak to, že v něm dřímala přirozená vřelost ke každému, koho si oblíbil. Přesně jako oheň…

Potřeby, s nimiž bojovala, děsily malou dušičku skrývající se uvnitř křehkého těla mladé ženy naprosto ztracené ve světě, kam nepatřila. Neznala je, nedokázala si je k ničemu přiřadit. Mysl odmítala spolupracovat, omámená Cainovým pachem. Smysly se prohýbaly pod vlnou žáru, sténaly v citlivém doteku, žadonily. Nikoliv o milost, jak by si snad mohla myslet, to ne - o přídavek. O další možnost vdechnout jeho vůni, přitulit se k ní, pomazlit se s ní, kroutit se pod ní v tom nejuspokojivějším vyvrcholení. Jindy tak bledé tváře začaly rudnout pod nevhodnými obrazy, které se pokoušela zahnat rychlým zamrkáním, i lehce zrychlený dech prozrazoval, že něco není v pořádku. Cain se naproti tomu tvářil přirozeně, vůbec ne rozhozeně, že si dovolila jej napadnout, ač na území domu považovaného za vlastní majetek. Nevykolejil ho ani fakt, že mu před chvílí drtila dýchací cesty a pokusila se ho zadusit. Snad jen v hlase, hlubokém, vrnivém s příměsí praskajícího dřeva v krbu, nacházela chraplavou stránku přirozeného boje těla s touhou získat alespoň kapku kyslíku pro vlastní dobro. "Mě? Proč... Proč mě?" Neodvažovala se k němu zvednout oči, raději si kompletní pozornost vyšetřila pro udusanou zem pokrytou starou slámou s našedlým, nezdravým odstínem. Neviděla na sobě nic zvláštního, aby mohla zaujmout a prioritně se stavět do popředí zástupu myšlenek. Na první pohled působila hezky - zvlášť tehdy, když si opláchla obličej, či se rovnou celá vykoupala v řece nebo jezeře, ovšem tím to haslo. Čas od času působila podvyživeně, což jí nutilo zkoušet krást, ač pouze jablka a jiné drobnosti, nebo zaujmout roli lapky v lesích, kde chytala divoké zajíce do neuměle vytvořených smyček. Pak teprve nepřipomínala kostru potaženou kůží, ač tento styl života jí prozatím nehrozil. Přesto od svého příchodu do Salemu znatelně zhubla a nebýt vlkodlačího prokletí, patrně by si ženskou figuru, ač s drobnějšími proporcemi, než jaké se hodily pro vesnická děvčata, neudržela. "Na mě není nic zajímavého," vydechne s touhou zbavit se ho a spolu s ním i podivně otravného pocitu, jaký neznala. Nikdy se nesetkala s tak efektivní fyzickou přitažlivostí, nikdy. Ani s Collinem. Tam vládla vzájemná náklonnost hraničící se Stockholmským syndromem. Neutekla, když zvedl ruku, neodešla ani tehdy, když ji seřezal, až jí zůstaly jizvy na zádech, které do této doby podvědomě pálily pokaždé, když si na ně vzpomněla. "Jsem jen obyčejná holka, nic víc."
S tím se mu toužila vykroutit, propustit Cainovu mysl z balamucení, kdo ví jaký to není zázrak, či co si usmyslel. Muži v jejím životě hráli velkou roli a Jacky se bála, jakou by mohl sehrát vysoký tmavooký puškař, kvůli němuž jí bláznivým způsobem poskakovalo srdce a krev se hrnula do tváří a klína. Konečně jej pustila natolik, aby se mohla svobodně pohybovat, ač dlaň na paži zůstávala stále položená, jen nyní se jej nepokoušela přišpendlit ke zdi, pouze držet jako svého záchranného kruhu. Z hrdla však unikne něco, s čím by v životě nepočítala - zakňučení. Nikoliv bolestné, spíš rozhárané, peroucí se s podstatou lidskou. Trápil ji, mučil. Ať už svým úsměvem, jasně vítězným při této podivné partii, nebo pachem pomalu ale jistě ji stahující k sobě do země bludů a podivností, jimž se snažila uniknout. "Neměl bys...," přešlápne s dalším zakňučením, tentokrát frustrovaným, na místě. Mezi stehny pociťovala horkost, ztrácela nad svým tělem kontrolu. Čím blíže býval úplněk, tím hůř na ni působil. Chovala se jako hárající fena, ale pouze v blízkosti mužů. Snad i to byl důvod, proč se od lidí držela dál. "Blíží se... Nemám... Nemám... nad tím kontrolu... Nechci... Chci..." Rozkouskované věty nedávaly smysl ani jejímu mozku, natoč patrně Cainovi, před nímž se pokoušela zadržet vlnu žáru prostupující kompletně celým tělem. Nakonec nedokázala odolat - ne natolik, aby si odpustila přitisknutí se k němu, tělo na tělo, kdy se pokoušela utišit vlastní bolestnou odezvu. Už už se zdálo, že se volání přírody poddá, kdyby v následující chvíli do něj nezkusila strčit tak, až by normální člověk nejen zakolísal, ale padl i na zadek. A to snad pouze v případě, že by neučinil několik kroků nazpět a nepraštil se o protější zeď. "Co mi to děláš? Proč mi to děláš? Copak nevidíš... Necítíš to?"

Rty se opět zvlní v malém úsměvu, div nenakloní hlavu lehce na stranu ze zvědavosti i zájmu, který na sebe Jacqueline strhla – ač tu jeho? Tu měla již od příchodu do místnosti, vždyť přesně ona byla důvodem, proč se dnešního večera vzdal brzkého spaní nebo naopak prohýřené noci. Jen aby ji mohl najít – dívku, co se mu nyní zdráhala pohlédnout do očí a zjevně nedokázala pochopit svou výjimečnost. Možná výjimečná nebyla. Možná byla úplně všední, obyčejná a průměrná holka, která ve městě však nebyla? Jistě, některé oplývaly sílou charakteru, sebejistotou, drzostí a vzdorovitostí a divokostí. Jiné – přesně jako Jacky – si vybrali výjimečnost utrápené duše, která hledala bezpečí, ale zároveň se ho ostýchala přijmout. „Možná…“ odpoví na její obavu a ohrazení, že se neměl obtěžovat a nejspíš na ni zapomenout. Popravdě, rád by to udělal – rád by to udělal u každé, do které se kdy zakoukal. Život bez citů by mu snad vyhovoval lépe, protože přestože lásku pociťoval hluboce, bolest ze ztráty se mnohdy zdála ještě hlubší a Cain se ji snažil přebít všemožnými způsoby, které byly obvykle dost krvavé, neb si v nich mohl vymlátit svůj vztek na celý svět. Nechtěl, přesto se to vždy stalo – dříve nebo později se objevil někdo, ke komu nedokázal být lhostejný, jeho přirozená emoční vřelost jej donutily za danou dívkou se ohlížet, vyhledávat její společnost, dvořit se jí, aniž by záleželo na budoucím výsledku. Sotva by zjistil, jak si stojí, kdyby to nezkusil, ne? A v současné chvíli byla objektem jeho zájmu Jacky. Obyčejná, vystrašená Jacky. „Ale myslím, že to bych měl posoudit spíš já…“ dodá ještě měkce. Měl chuť… Nu, pro začátek ji donutit, aby se mu podívala do očí a neklopila před ním zrak. Zatím – a pro teď – se však drží zpátky. Téměř mu trhalo srdce vidět ji takhle pokornou, aniž by zcela chápal důvody, co se za jejím jednáním skrývají, její touha podmíněná vlčicí, pro něj byla v tuto chvíli jen oběť zacházení z let minulých a Cain? Poněkud ješitně jí chtěl dokázat, že existují též muži, kteří se umějí chovat a ženu neberou jen jako služku a věc, díky níž se mohou ukojit. Možná by to v mnohém odpovídalo době, Cain ale již pochopil, že sic sám oplýval spíš selským rozumem, hloupou husičku, která se mu bude tak akorát noc co noc oddávat, zrovna také po svém boku nechtěl. Na svou partnerku se obvykle spoléhal, opíral se o ni, naslouchal jejím radám – a tehdy již nebylo tak těžké žádat to samé po ní.
Až nyní ho pustí, ač stále setrvává v jeho blízkosti s rukou spočinutou na jeho paži. Tehdy k ní zvedne druhou ruku, aby ji hřbetem pohladil po tváři a až nyní opravdu naklonil hlavu – avšak pouze v touze zachytit pohled modrých kukadel. „Co?“ Povytáhne obočí, když z ní vypadne nedokončená věta, navíc doplněná prakticky o zakňučení, co vůbec nezní spokojeně. A předpokládala správně – nechápal, nebyl si jist, o čem hovoří nebo jakým směrem se upírá její mysl, vlastně její myšlenkové pochody nechápal ani při jednom setkání. Není tedy divu, že reaguje spíše gesty než jakkoliv jinak. Jakmile se k němu přitiskne, obočí ruce kolem jejího těla, jako by ji snad ani nechtěl pustit. „Maličká? Ublížil ti někdo?“ Zdálo se to být logickou otázkou – zdála se od začátku dost rozvrkočená, zmatená, ublížená, aniž by Cain zcela chápal její skutečné pocity a důvod, který ji sžíral. S ním? Věřil, že s ním by dokázal něco udělat, takhle v něm však vzbuzovala hlavně starost. Další změna nálady – tentokrát v podobě odstrčení, při kterém sice zakolísá a jednou nohou ukročí dozadu, nijak hluboce jej však nerozhodí. V tento moment rostlo i jeho zmatení. „Co? Proč mi to nevysvětlíš, maličká, hm?“ Neznělo to útočně, jednalo se o pobídku. Nenechá se zahnat, na to byl příliš vytrvalej – ostatně dobývání žen ho během tří století života něco naučilo, místo toho k ní znova přistoupí, bere jí za packu.

Muži komplikovali její vztah k životu, ničili ho a zároveň jí dávali pocítit záchvěv nebezpečí, pro který žila. Neuměla ocenit stereotypní nudu, nikdy nic podobného nedokázala. Každý krok, každý dotek kyslíku laskajícího plíce pronásledovala zbabělá touha nechat se podmanit stavem plným překážek, proti nimž působila tak drobně, křehce a zranitelně. Byl to její svět, podivný příběh, který prožívala od prvního písmenka do poslední tečky. Ať už dětství, kdy ji otec bil a o malé packy típal cigarety, krátký život v sirotčinci, odkud nakonec utekla, nebo život po boku Collina, který měl do pohádky pořádně daleko. Cain nemohl být jiný, jak by tomu také mohlo být? Nebezpeční muži přitahovali hloupou zrzku jako můru vábí světlo, co jí nakonec spálí křídla. I Jacky se už několikrát spálila - v jejím případě doslova. V měkkých dlaních tiší strach z vlastního rozpoložení, momentálně z části ovládaného blížícím se úplňkem, převážně vlčice jí dávala najevo, kdo tu má být pánem. Sotva by jím byla ona, ač si podobnou smyšlenku odmítala přiznat a podrobit se jí - její dům, její pravidla a vlčice se jen tak s někým nepáře. Z části ublížená, že souhlasil s jejími slovy, napůl vyděšená, že opravdu nic neznamená a vlčí podstatou uražená, že si nedovolil ohradit se a zahrnovat ji komplimenty, k němu zvedne pohled světlounkých, zelenou modří zbarvených očí. Pokaždé jí srdce hloupě poskočilo a dech se viditelně zrychlil, mělký na povrchu, jak se snažila veškeré příznaky hluboké fascinace jeho osobou potlačit. Dařilo se? Sotva. Zrůžovělý pohled i barva duhovek, která postupně potemněla, prozrazovala tíhu současné situace, jíž čelila bez nápovědy, jak z toho ven. "Proč bys...," větu započala ostražitě, stále se slyšitelným podtónem zbabělosti a zmatení, které nahradil údiv. Údiv nad tím, že by byl ochoten strávit nějaký ten čas v její přítomnosti, aby ji poznal. Posoudil, jak sám opsal. "Ach... tak..." Nejistá, přesto potěšená mu váhavě oplácela pohled. Někdy nad ní vlčí já přebralo kontrolu natolik, že jí nedělalo problém čelit a nevzdat se. Jindy? Byla to Jacky, kdo uhýbal očima do strany, klopil zrak k zemi a všemožně se vyhýbala očnímu kontaktu. "V mé společnosti tě ale nic dobrého nečeká. Už jsem ti to říkala, jsem nebezpečná," začne zhurta s odůvodněním, které by každého normálního člověka donutilo pochybovat. Co na tom, že Cain tak úplně normální nebyl? I tak mu to musela říct, přiznat se ke svému údělu, ač mu byl již známý. "A-a-a když to na mě přijde, neznám slitování s nikým. Vůbec... s nikým. Nechci ti ublížit. Nechci nikomu ublížit. Ale... tobě už vůbec ne." Ze rtů se jí sypala jedna myšlenka za druhou, strach sílil podobně jako touha mu být blízko, tisknout se k němu a povědomě u něj hledat bezpečí. A zároveň spolu s ním ztratit rozum.
Další zakňučení, tentokrát o dost frustrovanější než to předtím. S dechem si už nedokázala poradit vůbec, napínala tělo, až připomínala strunu, o kterou stačí jen lehce uhodit prstem, aby vydala svůj tón. "Ty! Ty mi ubližuješ!" Zasyčením se bránila, ačkoliv se jednalo o útočnou formu, kdy pomalu ale jistě ztrácela sebeovládání, házejíc ho do kytek. "Ty... se svým pachem! S tou vůní, která... ve mě burcuje to zvíře, kterým se další noc stanu. Proto nechodím mezi lidi. Protože tohle se děje každý večer před úplňkem. Tolik potřebuju cítit něčí dotek a zatínat nehty, kousat a škrábat a sténat slabostí, zatímco se budu chovat jako ta největší děvka z nejšpinavějšího bordelu, kam zjevně patřím!" V posledním okamžiku se více méně rozkřikne zničená představou, že by klesla tak hluboko. Zlodějna pro rusovlasou ženu nebyla tak hrozná jako vidina vydělávání si vlastním tělem. Všichni ti upocení chlapi, kteří by se po ní váleli, drali by se mezi její stehna s vidinou vlastního uspokojení pro mizerný peníz. Děsilo ji to, hnusila se jí představa tak odporná, že i žaludek se stahoval při zmínce oné možnosti do budoucna. "A když... když tě cítím, je to k nevydržení. Ty pocity uvnitř mě, ta horkost, ten žár... spaluje. A já... s tím nemůžu nic dělat..." Bála se, jak se bude chovat. Nedokázala předvídat své kroky, volbu gest, činy, nic z toho. Bojovala se svými pocity, s touhou vrhnout se mu po krku a zároveň z něj strhat veškeré oblečení a dokázat mu, že tohle bude noc, jakou už nedostane z paměti. "Prostě... se nepřibližuj, je-li ti život milý..."

Měl co dělat, aby se jejímu varování neuchechtl. „Jacky, když jsem řekl, že mi nemůžeš ublížit… Myslel jsem to vážně.“ Jen ona si nejspíš myslela, že všechno přehání nebo sám sebe považuje za schopnějšího, než je, což nebyla tak úplně pravda. Pokud si byl něčím jist, pak tím, že opravdu nebude v její moci mu ublížit – a Seraphine rovněž ne, neb na ni jednoduše dá pozor a byl si docela jist, že by časem vymysleli způsob, aby se nebál, když je nechá samotné spolu v místnosti. Žili v době, kdy každý den mohl být poslední, kdy nikdo netušil, jestli pro něj zítra nepřijde smrt. Cain však přežil již víc než tři sta let, aniž by se snažil držet v ústraní nebo se vyhýbal nebezpečí, neobával se tedy toho, že by nezvládl Jacky, ať už v ní dlí jakékoliv prokletí. Možná o to více jej to k ní táhlo, ostatně zakázané ovoce chutná nejlépe a pokud se do toho přidá ještě špetka nerozvážnosti? Nu, zdálo se, že v takovém případě tvoří tahle malá zrzečka ideální partnerku, aniž by se případně musela spálit. I doslova.
Vskutku nechápal, snad ani nemohl – minimálně po prvních slovech, ty další mu již začnou lehce prozrazovat, co má na mysli, jen aby mu to vzápětí vmetla do tváře dost explicitně. A v tu chvíli to nejspíš všechno začne dávat smysl – bylo zvláštní, že tahle myšlenka jej ani trochu neodpuzovala. Asi se ho snažila donutit odejít, zhnusit se mu, varovat ho před její osobou, přesto se jí dařil přesný opak. Vysvětlovalo to všechnu tu potřebu mít někoho u sebe, v tento moment zjevně zejména fyzicky. Mohl by odejít. Mohl by ji zde nechat – sám ale dobře věděl, že některé pudy nelze ovládat a jemu se upřímně hnusila myšlenka, že by nakonec svůj chtíč ukojila s někým jiným. Neposlechne tedy – povýšeně ignoruje její rozkaz, že se nemá přibližit, ba naopak udělá tři rychlé kroky k ní, vezme její tvář do dlaní a na rozpálené rty jí vtiskne dlouhý polibek. Nebylo to těžké, nemusel se pobízet – už jen proto, že podobnou věc jednoduše toužil udělat, lhal by, kdyby řekl, že sem nepřišel s vírou, že si ji pro dnešní noc prostopášně neukradne pro sebe – třeba ne pro sex, ale pro její přítomnost a pro pár polibků, které se zdály nesmírně důležité. A pokud se jednalo o risk, že skončí minimálně nehezky pokousaný? Nu, přijde na okolnosti, během které by k oněm kousancům přišel. Odtáhne se až po notné chvíli a zjevně ne zrovna ochotně. „Nech mě ti pomoci…“ broukne k ní, zatímco jeho výraz naznačuje, co přesně myslí a že by se jí to snad mohlo alespoň trochu líbit. Až nyní sklouzne rukama z její tváře na její pas, aiž by z ní však dlaně sundaval – místo toho obtáhne její křivky, štíhlého, pružného, leč trochu pohublého těla, jen aby si ji mohl přitáhnout k sobě.

Byl tím, kdo porušil její nařízení. Krok minul druhý, započal cestu k ní, aby při třetím zůstal před ní stát, vysoký, v ramenou rozložitý, jak se každé dívce snilo. Dokázal by ji zastrašit svou výškou, ji jistě. Vlčici? Sotva. Ta by mu toužila ukázat, že s ní není radno si zahrávat a žádná mohutná postava by ji nedokázala vyděsit natolik, aby stáhla poslušně ocas mezi nohy a uši sklopila k hlavě. Ani si neuvědomila, že po celou tu krátkou dobu, po celé ty tři zrádné kroky, kdy jí srdce vynechalo úder, aby se vzápětí rozbušilo naplno, zadržovala na rtech dech. To až dotek dlaní na tvářích ji připomenul vtáhnout do plic trochu kyslíku před popravou polibkem tak horoucím, až se kdesi v koutku hlavy zjevila myšlenka o vzplání a následným lehnutím popelem. Horké rty ochutnávaly ty její, a Jacky se nebála jim vycházet vstříc, odpovídat, ač ji prve na sotva vteřinku zaskočil. Rychle přišlo uvědomění si o současné situaci, o možnostech, kterým by se mohla oddat, sváděná vidinou lidského tepla a propletence těl, dokud jim síly budou stačit. Sex k životu patřil, zrzečce už dávno došlo, že i ve zdejší prapodivné krajině hraje fyzické spojení muže a ženy svou roli, ač ne takovou, na jakou byla zvyklá. Pro zdejší obyvatele bylo důležitější předat své geny na další generace, bordel sloužil těm, kteří si nedokázali ženu najít, udržet, nebo se jim po letech manželství znelíbila. I takové případy nastávaly. Jacky se odmítala stát jedním z nich, holka, pro kterou muž ani nevzdechne, neotočí se za ní, pokud si nebude potřebovat postěžovat nebo jí přikáže, ať mu připraví večeři. V jejím životě hrála velkou roli vášeň, věrnost, dříve i smích, co se čas od času projevil v lehké tónině, kdy se usmívala, ba dokonce culila jako malá cácorka. Zdejší muži bývali podivní, nestálí. Snad právě proto ji přitahovala Cainova divokost jiskřící v očích, nebezpečí skryté pod povrchem, avšak dostatečně výrazné, aby ji zlákalo k hloupým hrátkám se srdcem. S vlastním srdcem.
Intenzita polibků se změnila - teď to byla ohnivá zrzka, kdo si přitahoval jeho tvář, ramena, paže i košili na hrudníku k sobě jen proto, aby se jí nevzdálil a nezanechal ji v temném světě nešťastnou a osamělou. Chtivost se vkrádala do každé z jejích reakcí, od přitisknutí rtů na jeho, až po objevování tajů úst, kdy mu dopřávala to samé potěšení. Zrychlený dech na sebe nenechával dlouho čekat a tlukot srdce se zvýrazňoval s každým dalším prohloubením společné touhy po tom druhém. Na okamžik přeci jen ustali - to jen proto, aby jí mohl snést modré z nebe v podobě několika málo slov žádajících o nabídnutí pomocné ruky. V tomto případě doslova. Dokázala si představit, jak by pod jeho doteky sténala, kroutila se, nastavovala a žadonila o přídavek, o možnost nechat ho do sebe proniknout jenom proto, aby ten žár uvnitř ní pohltil celou rusovlásku. Neodpověděla. Namísto toho se k němu opět přitiskla, viditelně roztoužená mu dovolit splnit to malé přání, načež krátce na to mu začala stahovat košili z ramen. Vázání div neodtrhla, to samé málem potkalo i celistvost látky, dokud mu ji s pomocí nepřetáhla přes hlavu, znovu jej líbaje v záchvěvech slabosti. Ani s kalhotami se dvakrát dlouho nepárala, povolujíc vázání, načež vklouzla dlaní pod ně, zkoumaje jeho tělo i nástroj sloužící k uspokojení všech jejích tužeb. Už při prvním doteku se zachvěla. Představa, jak si ji vezme, tvrdě přirazí ke stěně, k zemi, na stůl? Věděla, že by netrvalo dlouho, aby sténala blahem a poté i v křeči vyvrcholení, kdy by se sotva zvládala tlumit. "Potřebuju tě..." To jediné mu zašeptá do rtů hladová po záchvěvech touhy. "Prosím..."

Sic si až do poslední chvíle skutečně nemohl být jist, jestli je to celé dobrý nápad, její reakce jej brzy ubezpečila, že byl. Vyšla mu vstříc – a kdyby jen to, vyšla mu vstříc mnohem vášnivěji, s mnohem větší touhou, než se kterou se setkal u celé řady jiných žen, které v minulosti svedl ať už za účelem jedné rozmařilé noci či skutečného partnerského soužití. Brzy to byla ona, kdo ho nechtěl pustit, držela se jej a naléhavě se mu oddávala jeho rtům, zatímco mu každý dotek vracela. Bylo snadné se s ní ztratit, zapomenout na děravou střechu skrze níž profukoval vítr, na okolní svět, na všechny možné starosti, které mohly tížit jeho hlavu. S ní se rozplývaly, zůstávala jen Jacky – zrzečka, která mu něčím připomínala jeho Sophii do takové míry, aby přišel, ale zároveň ji nyní vnímal jen jako ji samotnou, v tuhle chvíli až překvapivě sebejistou. I jemu začalo bušit srdce, cítil vzrušení i touhu, co ovládaly jeho jednání a kterým se nikdy nedokázal bránit – nejspíš proto byl takový sukničkář – ale s ní? S ní to bylo všechno daleko, daleko horší, intenzivnější.
Její odpověď je jasná a nepotřebuje další komentář, když se k němu přitiskne a navíc projeví dost horlivou snahu sundat mu košili – či spíše ji z něj přímo servat, což se nestane zřejmě jen proto, že zvedne ruce a dovolí ji košili přetáhnout přes hlavu, aby vzápětí skončila kdo ví kde. Několika dost klopýtavými a kolísavými kroky, jak je k ní přitisknutý, ji donutí ustoupit, až zadečkem narazí do rozviklaného, ale pro tenhle moment snad dostatečně pevného stolu, na které ji vysadí, rovnou jí vykasávaje dlouhou sukni i spodničku a líbaje ji na štíhlém labutím krku, zatímco ona zápasí s jeho kalhoty. Tlumeně zasténá proti její kůži, když vezme do pacek jeho mužství. Nemusela jej pobízet, sám by dlouho nevydržel držet se od ní daleko, rukama na jejích stehnech tedy vykasá sukně šatů prakticky až k jejímu pasu. Nemusel se ujišťovat, jestli je připravená – byla, očividně. Potřebovala jej. A on nutně potřeboval ji.
Nebyl něžný. Nejednalo se o romantické milování s dlouhou předehrou, která ji měla dostat do kolen a postupně ji donutit sténat jeho jméno. Po něčem takovém v tuhle chvíli ani jeden z nich nejspíš ani netoužil. Jednalo se o čistě pudovou záležitost, živočišný sex, kdy si naléhavě bral její tělo tvrdými a rychlými přírazy proti její pánvi a zároveň jej obdivoval, možná ne s citem umělce, ale jakožto muž lačnící po každém doteku či volném kousku kůže, který by mohl ochutnat. A každý takový polibek jen podněcoval jeho vnímání, slanost její pokožky i její vůně, přirozená a ničím nezkreslená. Ruce, které prve měl položené na jejích stehnech, se postupně přesunou na boky a nakonec na její bedra, aby ji mohl držet blízko sebe a nenutil ji tak zaklánět se či klesat na stůl.
Při podobné intenzitě nebylo divu, že vyvrcholil relativně brzo – přesto se alespoň mohl pyšnit slušnou výdrží danou častým tréninkem, o kterém by Jacky nejspíš neslyšela ráda a Cain na ostatní ženštiny v tuhle chvíli naštěstí absolutně vůbec nemyslel. Kalhoty měl poněkud nedůstojně u kotníků, jak se jich ani neobtěžoval zbavit, ani to ho v tuhle chvíli nezajímalo. Dech měl zrychlený, srdce mu takřka vyskočilo z hrudi a na pokožce vyrašily první krůpěje potu. To až nyní jí vtiskne o něco něžnější a jemnější polibek na hranu čelisti, než si ukradne další polibek. Poslední? Sotva.

Byl tím, co momentálně potřebovala. Co jí chybělo. Někdo, kdo ji mohl učinit šťastnou pouhou přítomností. Dovolil jí uvědomovat si slabosti i potřeby, skryté i očividné, nebránit se jim, ba co víc - nechat se jimi strhnout, stát se jejich obětí a přitom si to celé užít. Už tehdy, když do ni poprvé pronikl, by nemohla mluvit o ohleduplnosti. První příraz se, podobně jako ty další, nesl v toužebném očekávání, kdy mu rty přitiskla ke krku v tlumené reakci na vytoužený počin, načež si zoubky mladé vlkodlačice nalezly cestičku ke kůži, kam je jako ostré jehličky přitiskla, vnímaje tak akorát vzrušením bušící srdce a zkracující se dech. Nekousla ho nijak silně, přesto se nejednalo o gesto hodné mazlícího se zvířete. Snad byla i patrná kapka nárokování si jeho přítomnosti do budoucnosti, opakování činnosti, která oba uspokojovala, jak vyplývalo z jejich reakcí. Líbila se jí jeho živočišnost, oddávání se něčemu tak prostému a špatnému. Zakázané ovoce chutná nejlépe, jak dokazovala mýtická Eva v ráji. I Jacky právě ochutnávala ze stromu poznání, když se tiskla k nezvykle horkému tělu svého milence, zbavená myšlenek i jistot v několika dalších přírazech. Spaloval ji - jeho blízkost, jeho polibky, jeho činy, kdy vyvrcholení na sebe nenechalo dlouho čekat a ohnivá zrzka mu sténala blahem do ramene, krku i rtů, jak se pokoušela sebe samu tišit v polibcích. Nepatřila mezi ty, které tlumí rozkoš v polštářích nebo si pěstičkou drtí rty. Zároveň neměla tendenci falešně přehrávat a tvářit se, že jí muž dokázal vzrušit natolik, aby na něj nepřestávala po nějakou dobu myslet.
Cain... byl v tomto ohledu jiný. Zdaleka přesahoval vztahové vypětí, jaké poznala s Collinem. Nepřišly žádné rány, ponižování, ubližování nebo týrání v podobě cigaret típaných o jednotlivé části těla. Zvláčnělá prožívala dozvuky orgasmu ještě dlouho poté, co se k němu přivedl sám v jejím nitru. Bylo jí fuk, jak u toho vypadají - sama pociťovala krůpěje potu stékající dekoltem mezi ňadra i cestičky sbíhající se po zádech. Dechem se nepřestávala uklidňovat ani tehdy, když si navzájem poskytovali čas ohodnotit první dojmy. Neuvědomovala si, že se usmívá, když ji Cain začal líbat na krku, čelisti a tvářích, dokud nevtiskl jeden z polibků na rty. Ani při znaleckém posudku by netvrdila, že to jsou všechno pouze vyplavené endorfiny. Zkrátka byla šťastná, spokojená jako už dlouho ne. Seděla tam, stehny se ho držící kolem boků, jak jej odmítala pustit kamkoliv pryč. Nárokovala si ho nejen vlčice v ní, ale teď i ona. Ten pocit neznala, ani žárlivost, co se v ní probouzela při podrobnějším rozeznávání jednotlivých pachů, které na něm ulpěly. Nechtěla je cítit, neznala je a hodlala se s nimi pro dnešek vypořádat po svém. "Nechoď... ještě..." Z hrdla postupně unikají jednotlivá slůvka tvořící věty. Stále ještě měla problém s dechem - jednak prvotním vyčerpáním, rychle opadajícím, momentálně dalším vzrušením z jeho blízkosti a fyzické přitažlivosti. Opravdu se nesl v působivém duchu, nemohla a ani nechtěla z něj spustit oči. "Nejsem... unavená." Stejně jako rty vyslovující tu zrádnou větu, drobnou pobídku k dalším činům, i oči slibovaly noc prohýřenou v dlouhých milostných příbězích, které hodlala vepsat do svého osudu. Nenechala na sebe dlouho čekat a brzy jej stáhla k sobě. Že to stůl nevydržel, se dalo čekat. Nezabránilo jim to pokračovat dál, tentokrát na zemi, kde už Jacky skončila kompletně vysvlečená.
Tentokrát se spojení na fyzické úrovni dalo nazvat milováním než sexem. Dávali si na sobě záležet, nutili toho druhého pociťovat touhu škemrat o utišení pulzujícího vzrušení, že jim srdce div nevyskočilo hrudníkem. Jednou to byla rusovláska, kdo určoval tempo, podruhé ramenatý puškař, pod nímž se chvěla. Se zavřenýma očima pociťovala kouzlo okamžiku, ztracená v jeho dotecích, pohlcená novými vjemy. Rezavé vlnky ležely rozprostřené po zemi v podobě ohnivého závoje, několik stébel slámy se do nich zapletlo. Nebyla jí zima, ležela na jeho hrudi přitisknutá k teplem sálajícímu tělu, jež jí dokázalo zahřát až po špičky prstů odhalených nohou. Teď už byla nucena se vydýchat z fyzicky náročnějšího aktu, než jakým byl jejich prvotní horlivý sex. "Proč jsi souhlasil?" Zvědavou otázku doprovází o nic méně zvědavý pohled tyrkysových kukadel upřených na tmavovlasého muže. Už předtím si stačila všimnout jeho nelibosti vůči jejím jizvám, jakémusi zhnusení, které chápala vztahovačně vůči svému tělu. Nikdy se neprezentovala jako jedna z malicherných krásek, které udělají vše proto, aby své nedokonalosti zakryla. Patřily k ní - ať už popálené packy, pak i nepříliš vzhledné rány na zádech, nemluvě o té, co si nesla na hrudníku. Všechny dávaly znát, čím si prošla za svůj život - a že to nic hezkého nebylo. "Jistě máš dost žen, kterým můžeš poplést hlavu. Proč já?" V hlase zaznívala pokora a sladké neuvědomění si toho, čím se mohla odlišovat od zdejších žen. "Nejsem... chytrá. Ani nijak výjimečně hezká. A jako vlkodlak se přirozeně bojím ohně. A ty... manipuluješ s ohněm." Do packy vezme jeho ruku, prohlížeje si dlouhé mozolnaté prsty. Bylo vidět, že pracuje manuálně a jen tak si nelenoší někde na pohovce. Vzácná vlastnost, jíž se obdivovala. "V neposlední řadě mi straší v hlavě, jak sis stihl všimnout." Začínala rozeznávat, že vlk, o kterém doposud smýšlela jako o živém, byl vlastně pouhým přeludem. "Když se na to přijde... zavřou mě. Možná i pověsí. To se s blázny dělá, ne?"

„Nechci jít…“ zachroptí zastřeným hlasem proti její pokožce, v současné chvíli neměl na odchod či cokoliv podobného ani pomyšlení. Nechal ji zde, opustit? Její horké a v tuto chvíli vláčné tělo, tvář se zrůžovělými lícemi, s lesklými kukadly, co na něj koukaly toužebně. Nezdálo se, že by ji jeho divokost, která mohla být snadno zaměněna za bezohlednost, rozrušila či odradila. Ba co více, její kousnutí do jeho paže nebylo o nic méně živočišné, vášnivé či ohleduplné, což mu však v danou situaci vadilo pramálo. Porozuměli si. Způsobem, v němž by snad nikdo jiný porozumění nehledal a který se brzy překlenul v něco daleko něžnějšího, pozornějšího, ač o nic méně vášnivého. Snad si jen dávají více na čas při objevování těla toho druhého na chladné zemi, kterou však zřejmě ani jeden z nich nevnímal a nenechal si tím kazit prožitý požitek. Zvláště tehdy, když z ní Cain stáhl i poslední kousek oděvu a ona se před ním zjevila v celé své kráse. Jizev si v první chvíli nevšiml, příliš pohlcen její osobou, až by mu za to mělo být stydno. To až tehdy, když znova vyvrcholí a smysly se mu trochu rozjasní, až tehdy si povšimne nepřehlédnutelných jizev, které hyzdily jinak dokonalou a hladkou pokožku. Nevyjadřoval se k ni, jen tvrdě odsoudil každého, kdo jí byl takhle schopen ublížit, což z její strany nemohlo přejít bez povšimnutí. Ohrazení či odvrácení z její strany je naštěstí zabráněno láskyplným a dlouhým polibkem, aby jakoukoliv její nejistotu zaplašil a ona si nedělala hlavu s jeho vztekem, který v tento moment neměl proti komu obrátit – sic takový fakt obvykle jeho temperament nijak nemírnil, v tuhle chvíli jej usměrňovalo alespoň to, že jí nechtěl ublížit ještě víc. Krom toho, snazáji zjistí, o koho se jednalo, když mu to řekne sama a dobrovolně, ne při výslechu.
Rukama jí přejížděl po těle, aniž by se mohl nabažit jejích křivek, zatímco mu spočívala na hrudníku. Oba lehce zpocení s bušícími srdci, ale komu to vadilo? Nikdo jiný v místnosti nebyl a Jacky Cainovi voněla jak ten nejopojnější parfém. Oči z ní nespouštěl, ale tehdy, když se otáže, ty jeho tmavé najdou její, čisté a tyrkysové, připomínaly moře – což bylo ironií, neb voda byla přirozeně jeho hlubokou slabostí. „Proč jsi mě nechala?“ S povytaženým obočím a lehkým úsměvem oplatí otázku její otázkou. Neodmítla, přestože mohla a Cain by poslechl, nechala se strhnout a naopak sama pokračovala. Na krátko se odmlčí, přemýšleje, co jí vlastně chce říci – nějakou hravou lehkou odpověď, či pravdu? Tušil, co by udělal u jiných dívek, ale těmi Jacky nebyla, že ne? „Myslím, že jsi mi prve připomínala někoho, koho jsem kdysi znával. A že ses pak sama tvářila dost ztraceně, abych ti chtěl pomoct. Mám trochu slabost pro krásky v nesnázích.“ Nyní již vyznívá trochu škádlivě, když se navíc skloní pro krátkou a letmou pusu. „A myslím, že sama sebe vidíš v horším světle, než si doopravdy zasloužíš. Krom toho… ohně se bojíš, ale mě ne. To už chce notnou dávku odvahy.“ A aby dokázal, o čem hovoří, ne příliš, ale přece trochu – aby se nepopálila – rozehřeje svou ruku, za kterou jej vzala, vzápětí s ní navíc proplete prsty v mileneckém gestu. Měl hodně žen, v tom měla pravdu, ale s ní… s ní měl zcela jiný pocit. Správnější, jistější. A tak trochu toužebný, aby se nejednalo jen o jednorázovou záležitosti, úlet, po němž nad ním zanevře. Možná by se neplazil jako chudák, ale bezesporu by jej to mrzelo dostatečně, aby se ještě alespoň trochu posnažil. Byl ohněm, ale ona před ním přece neuhnula a neutekla. Nebyl už jen to důvod k tomu, aby ji obdivoval a aby mu imponovala? Při poslední poznámce se uchechtne, což možná nepůsobí zrovna uctivě, s trochou štěstí to však napraví svými slovy. „Za to já jsem naprosto normální, viď?“ podotkne. Byla vlkodlakem, jistě, bestií z pohádek pro neposlušné děti, ale ani Cain nebyl něco zrovna… běžného. Přirozeného ano, ale lidé z města by sotva pochopili jeho podstatu. Vzhledem k tomu, že by nemohli ublížit jemu, pravděpodobně by se obrátili proti Séraphine, což byl rovněž jeden z důvodů, proč svou prchlivou povahu alespoň trochu krotil. „Krom toho, nevěřím tomu, že jseš blázen. Možná jen… trochu zmatená a ztracená? A soudě podle toho, kde žiješ, hádám nejsem daleko od pravdy.“ Bylo jasné, že její situace na ni nejspíš nepůsobí zrovna uklidňujícím dojmem a že pokud v ní nějaké známky šílenství dlely, o to jsou nyní umocněnější.

"Potřebovala jsem tě," odpoví bez chvilky zaváhání, aniž by se dvakrát rozmýšlela nad odpovědí. Byla to pravda, potřebovala ho jako nástroj pro uspokojení zbídačené duše toužící po vzrušení a sladkobolné slasti, která jí podlomí kolena a alespoň na okamžik spasí rozháranou duši plnou trápení a bolesti. I její oči, hluboké zelenomodré studánky poskytovaly tu stejnou pravdu, informaci, kterou si nalhávala pro tento okamžik. Potřebovala jej jen pro to jedno. Vešel do jejího domu bez pozvání a rozbušil jí srdce jako ještě nikdo. Naivně si nalhávala, že se jednalo o jednu romantickou zápletku, střet dvou světů, které si k sobě jinak nenajdou cestu. Proč by měly? Naprosto odlišní cizinci, které nic nespojuje - snad pouze ukrývání se před krutým světem, který by byl ochoten je zničit, skoncovat s nimi jednou pro vždy. Způsob, jakým se vyhla jeho pohledu, dirigoval nesmělou představu něčeho víc. Od chvíle, kdy se pohádala s Collinem, porvala se s ním a on ji zneuctil vlkodlačí kletbou, spoléhala jen sama na sebe. Jak se ukázalo, nedokázala nic. Žila v bídě, v nouzi, kdy se nešťastně táhla ze dne na den naprosto neschopná se o sebe postarat. Nebo o jiné. Neuměla hospodařit s úrodou, prakticky nic nevypěstovala. Nikdo jí neřekl, jak na to, vše se učila z pokusů a omylů. Nebylo divu, že po příchodu zanechala za sebou něco málo přes pět kilo a už na tehdy štíhlé postavě se hladovění podepsalo o to víc. "Potřebovala jsem tě, protože to zvíře ve mě volalo po... po tomhle. Po něčem, co jsem nezažila snad... nikdy v životě. Co mi... bralo dech. A přitom jsem se nikdy necítila živější. Jenže já bych to nikdy neudělala, nejsem taková. Nechodím za muži a neříkám jim, že je potřebuju po fyzické stránce. Nesvádím je, nelíbám, nedotýkám se jich. Nechovám se jako... děvka. Už ne." S posledním výdechem si uvědomila, že takovou bývala kdysi dávno - s Collinem to ani jinak nešlo. Choval se k ní jako k děvce a ona pokaždé poslechla i ten nejvíce ponižující rozkaz. Splnila jej. Až teď a tady jí docházelo, jak se zostudila. "Předtím jsem... netušila, že mám na výběr. Myslela jsem, že ne. Potřebovala jsem domov, rodinu... Někoho, kdo mě ochrání. Nechala jsem se... zneužívat. A teď... teď jsem já zneužila tebe." Šokovaná a nanejvýš zostuzená pozvedne slzami zalité oči Cainovi do tváře. Zbabělost do jejího těla uhodila plnou silou natolik, až si přitáhla nohy k tělu a alespoň z malé části se pokusila zahalit ženské křivky, které ještě před chvílí dotekem obdivoval.
Štěstí, že promluvil. První komentář ji vytrhl z myšlenek natolik silně, až se mu nebála pohlédnout do tváře, napůl údivem, z druhé části uklidněná vědomím, že ji nebral jako pokusné morče. "Kráska... v nesnázích. Tak mi už dlouho nikdo neřekl. Jestli vůbec..." Collin taková přirovnání nepoužíval. Nikdy o ní nemluvil jako o krásce, o maličké, o zrzce. V jeho očích existovala jen jako jeho majetek, nic víc. Žádná okrasná slova, žádná básnická přirovnání. "Jaká... byla? Ta, kterou ti připomínám. Nebo... jsem připomínala." Zvědavost se dala počítat za silnou stránku Jackyiny osobnosti a ani teď na sebe nenechala dlouho čekat. S očima upřenýma jeho směrem jej nabádala k odpovědi, toužila znát tu, které byla tolik podobná, aby jej svedla na zcestí. "Stalo se ze mě napůl zvíře," opáčí prakticky s klidem a pokrčenými rameny, jako by debatovali o počasí a ne o strachu. "Přirozeně mám strach z ohně jako každá šelma. Bojím se, že mi ublíží. Spálí mě na popel a nikdo... nikdo si mě nebude pamatovat. Nikdo si nevzpomene. Je to malicherné, že?" Otáže se jej s očima upřenýma kamsi na stranu, aby nebyla nucena čelit jakémukoliv typu pohledu, který si za to od něj vyslouží. "Lidé... bývají malicherní. A já pořád chci být člověk. Nechci... Nechci nikomu ubližovat. Ale... každé ráno před úplňkem se budím s hrůzou a představami, kdo tentokrát skončí roztrhaný jen proto, že se mi připletl do cesty. A po úplňku... se děsím ohlédnout. Mám takový strach, ale nemůžu s tím nic dělat. A... a pak nevycházím, protože se sama sebe štítím. Chci si ublížit, ale zároveň se děsím té chvíle, kdy přijde bolest. A toho hlasu... Nejvíc toho výsměšného hlasu uvnitř mé hlavy..." Znovu se jí oči zalévaly slzami, které už tak snadno nerozmrká. To až dotek, ač zprvu sebou škubne, ji dokázal uklidnit natolik, aby většinu z nich zaplašila zamrkáním. "Ale jsem... jsem!" Aniž by si byla toho vědoma, vyštěkne daleko razantněji, než by se normálně osočila. "Vidím... stín, který neexistuje. Toho, kdo mluvívá v mé hlavě. Modře světélkující oči a hrdelní hlas. Pokouší mě. Pokouší mě čím dál tím víc, abych někomu ublížila. Abych... lovila, jak se sluší a patří na bestii. A já... se bojím. Bojím se, že ho jednou poslechnu, protože už nebudu mít sílu vzdorovat. Protože... bude lehčí ho uposlechnout, než se mu stavět. A že ublížím někomu, koho mám ráda. Třeba tobě." Pořád jí tvrdil, jak proti němu nic nevzmůže. Neviděla to tak. Vlkodlak dokázal být bestií. "Jsem lovec. Umím být nepředvídatelná. Dokázala bych tě srazit jednou ranou a už bys nemusel vstát. A to já nechci, Caine. Nechci to."

„Proč?“ Jednoduchá otázka položená její směrem ohledně toho, proč se tolik ohrazovala vůči zvířeti v ní a vůči tomu, co ji donutilo udělat. Možná trochu špatná a necitlivá, ale Cain mnohdy přemýšlel až po té, co promluvil. Na moment se odmlčí, když si uvědomí svůj přešlap. „Myslím tím… Není na tom nic špatnýho. Známe se.“ V tuhle chvíli zalhal, ovšem ne v tom smyslu, že by její činění bylo nutně špatné – ne v jeho očích vzhledem k tomu, že Cain byl poněkud volnomyšlenkářský a pokud by jí to vadilo jen kvůli studu, pak na tom opravdu nebylo nic špatného. Pokud prostě neměla ráda sex, chtěla se mu vyhýbat a její vlčice ji nutila spát se vším, co vypadá trochu jako chlap, aniž by Jacky daný muž přitahoval, je to trochu problém – a možná i pro něj. Nakonec mu však unikne povzdech. „Popravdě, Jacqueline, to, že tě políbím, jsem věděl už tehdy, když jsem sem šel. Nebo možná to, že tě chci políbit. Možná jsem nečekal, že to skončí… takhle…“ Musel se pousmát. Prostě musel – dala mu daleko, daleko víc než jen pouhý polibek a pokud vlčice chtěla, aby ji nedostal z hlavy, počínala si velmi dobře. „Ale kdybych odešel, mohlo to skončit úplně jinak. Jenže… jsem nechtěl.“ Chtěl ji. Možná ne od první chvíle, kdy ji spatřil, ale přesto se mu pomalu vtírala do hlavy i tehdy, když s ním nebyla. Cainova láska byla velmi podobná jako jeho temperament – vzplanul rychle, ale obvykle mu to vydrželo, po tolika letech jednoduše cítil… že s někým jako ona si dokáže představit život. A pokud se spletl? Nu, on měl vždy dost času a ztratit pár měsíců či let, to mu nevadilo, ač to možná bylo sobecké, protože co pro něj byl zlomek, pro jiného mohla být polovina života. Ztuhne, když pokračuje a v očích se jí objeví slzy. Ne pro to, že by mu přišla otravně ufňukaná, ale protože to dávalo smysl. Ruku, kterou měl položenou na jejím pase, zvedne k její tváři, po které ji lehce pohladí. „Abychom byli fér, nechal jsem se zneužít fakt hodně ochotně…“ odpoví víc než upřímně. Na krátkou chvíli se znova odmlčí. „To od něj máš ty jizvy? Ten, kdo tě měl chránit?“ Jejich propleté packy zvedne, aby se mohl podívat na její zmrzačenou ručku. Neodpuzovalo ho to – možná, že byl unáhlený, ale nebyl povrchní. Trpěla. Úplně zbytečně. A on by nejraději spálil na uhlík toho, kdo jí to provedl.
„Protože jsi předtím nebyla v nesnázích?“ Opět zkusí odlehčit situaci, co však zanedlouho ztěžkne vzpomínkami při jejím dotazu. Nemusel jí říkat nic. Nemusel. Ale proč – ona mu řekla mnohé a Cain… no, možná nebyl kecka a nesvěřoval se na potkání, ale nyní se to zdálo být fér. „Sohie. Taky zrzavá, jen měl zelený oči. Je… Byla to matka Séraphine,“ dodá rychle, aby uvedl věci na pravou míru. „Když jsem ji poprvé našel, nebyla o moc víc jistá než ty. Pak rozkvetla. A stala se z ní jedna z nejkrásnějších bytostí, co jsem znával.“ Doufal, že to samé by se mohlo stát Jacky – nebyl naiva, věděl moc dobře, že ne nutně se do něj musí zakoukat, že ne nutně na ni musí mít takový efekt, jaký na sebe měli se Sophií. Na druhou stranu, i on sám sebe mnohdy definoval láskou – sic bolela každá ztráta, nikdy se nedokázal onoho citu vzdát a zanevřít nad ním, vždy se objevila další, která v něm vzbudila určité pocity. I on byl daleko klidnější, jistější, když měl někoho po svém boku a nebyl proti celému světu sám – v tuhle chvíli se jednalo zejména o Séraphine, co byla jeho velkou oporou a on svou hnědookou holčičku miloval celým svým srdcem. „Je to lidský, Jacky. Navíc… Bojíš se mě, ale pořád jsi tady.“ Vlastně víc než to – v tuhle chvíli před ním byla odhalená a zranitelná, přesto se nesnažila uhýbat a stále mu spočívala na nahém hrudníku. „Fakt myslíš, že z tebe ta… věc nedělá člověka? Kdybys jím nebyla… Už dávno bys mi ublížila. Nemluvila se mnou, nelitovala něčeho, co se ještě nestalo…“ Jemně se usměje, než ji k sobě přitiskne a políbí ji do vlasů. „Jen klid, maličká… Skoro bych měl strach z toho, kdo ublíží tobě…“ Poslední slova řekne skoro vrčivě, nespokojeně. Věděl, že zde nebude jediná – slýchal vlčí vytí při úplňku. Venku bylo dost šelem, co jí mohlo ublížit. Nechtěl ji podceňovat, ale stát… stát se mohlo cokoliv. „Máš mě ráda?“ Z její promluvy si očividně vezme něco jiného, než měl, navíc ještě povytáhne obočí. Vzápětí ale zavrtí hlavou, než zvážní. „Jacky, schovávám se na puškaře, abych nikdo nepochopil, že oheň je moje druhá přirozenost. Dělám hovadiny, občas se mi povede nějaké… gesto, které mělo zůstat jen pro mě. Ohrožuju sebe, ale co víc – i svou dceru. Ty nejseš někdo, koho se bojím. Docela právem, mimochodem, i já bych ti dokázal ublížit. Neudělám to…“ dodá rychle. „A pokud, pak jen tehdy, kdyby to byla krajní nouze a kdy by šlo… o vše.“ O Seraphine. Tu by chránil. Nebylo nikoho důležitějšího než jeho dcery, bez ní by již skutečně nebyl nic, kdyby ji nedokázal ochránit a ona si neužila všechen čas, co jí jen bude vyměřen. To, že jej opouštěly partnerky, bylo těžké, ale to, že mu umíraly děti? To… to bylo horší. „Třeba… na tebe ještě dám pozor. Abys nikomu neublížila. Hádám, že asi ne za úplňku, ale kdykoliv jindy.“

"Je!" V troufalém pokusu mu dokázat, že to není tak lehké na pochopení, zatne packy do drobných pěstiček, nehty si rozrývající zmrzačenou kůži v dlaních. "Protože... O tom nerozhoduju tak úplně já. J-já... nejsem taková. Nevrhám se po mužích, nestrhávám z nich šaty. Do doby, než mě přeměnil, jsem ani nikoho nekousla v sebeobraně!" Poslední slůvko vyjekne tak prudce, div sama nenadskočí. Obávala se toho stvoření, té krve kolující jejími žilami. Mohlo se rozhodnout někoho zmrzačit a Jacky by mu sotva v onom destruktivním aktu zabránila. Přišla si slabá, tak strašně slabá, až se jí chtělo brečet. "Vždycky... Vždy jsem dělala to, co se mi řeklo. Nařídilo. Neprotestovala jsem. A teď v sobě objevuju vzdor, jakousi vzpouru proti těm pravidlům a najednou s nimi nesouhlasím. Uvědomuju si, jak jsem nechala se sebou zacházet, protože... protože jsem myslela, že někoho miluju. A přitom to byla jen touha se ochránit, přežít další den i za cenu... bolesti. Jizev. Hlubokého ponížení." Očima uhýbala kamsi k zemi, bála se Cainovi oplácet pohled. Co by si o ní myslel, kdyby viděl, jak sama bojuje se svými hříchy, s démony, o kterých si celou dobu myslela, že neexistují? Znechutila by ho? Litoval by ji? Nebo by nad ní ohrnul nos? "Nikdy bych nevěřila, že by mi někdo... něco dodalo tolik kuráže, abych svedla muže. Ač asi ne tak, jak by se slušelo a patřilo na holku z bordelu." Dost lidí ji za ni považovalo. Možná se nenesla tak hrdě, ale její pohled prozrazoval, že nezažila nejlehčí chvíle v životě. A takové si prožily i děvky z nevěstince prodávající své tělo za pár mizerných mincí. Vykouzlil jí úsměv svými slovy. Natolik, aby se zasmála jeho férovému tvrzení o zneužití a ochotě se tomu poddat. "Mám pocit, že jsi to byl ty, kdo někoho zneužil," přisadí si zprvu krapet nejistě, v očích jí přesto skotačí škádlivé jiskřičky. "Ale abychom byli fér... nechala jsem se zneužít fakt hodně ochotně," odcituje jeho verzi, po níž se naplno rozesměje. Jednalo se o pravdu - užila si to. Cítila uspokojení prostupující končetinami a byla za to ráda.
"Ach...," na okamžik se odmlčí po jeho vyprávění popisujícím matku jeho jediné dcery. "Já hodně připomínala svou matku. Táta... to neviděl rád. Přišlo mu, že vždy selhal, když ji měl ochraňovat. Zmrzačený voják rodinu tolik neochrání. Začal... začal pít. A pak bil moji mámu. A pak mě." V ten moment rychle stáhne packy k sobě v připomínce na cigarety típané o dlaně. "Bylo to těžké, ale já si zvykla. Možná proto jsem začala vyhledávat podobné zacházení, ani jsem si to neuvědomovala. Připomínalo mi... domov. Až teď zpětně zjišťuju, že jsem byla hloupá a nikdy... nikdy jsem neměla nechat se sebou tak zacházet. Ten... vlk... Ta vlčí část... Ona se nechce nechat ponížit. Nikdy. Možná je nakonec dobře, že mě proměnil. Aspoň mám větší šanci žít jinak než jako holka v nevěstinci a lákat si do pokoje každého chlapa, který tam přijde." Představa, která ji znechucovala, že i teď se přes tvář mihne stín potupy. Tentokrát se už odtáhne o něco víc. "To je dlouhá historie. A navíc... nenajdeš. Ani kdybys prohledal celý svět." Nechtěla mu říkat, odkud přesně je. Pochybovala, že by ji pak viděl jako racionální bytost a ne jako pomatence, kterého jí po celou dobu vyvracel. "Ta věc... mi bere lidskost. Každý úplněk mě přemění na lítou bestii. Nutí mě zabíjet. Nejen zvířata, ale i lidi. Kolikrát... nacházím ostatky... zohavená těla. A... A vím, že jsem to udělala já. Kdo taky jiný? A když se rozčílím, pak mě to ovládá a mám... mám chuť ubližovat. Nikdy jsem něčemu podobnému nečelila. Nikdy. To není lidské, Caine. To je zvířecí instinkt." V očích se odráží překvapení poté, co se jí zeptá na takovou banalitu. "J-já... a-ano. Mám tě ráda." Nedokázala pořádně definovat cit, který ji k němu vázal, ale rozhodně jej měla svým způsobem ráda. "Nevíš, jaká stvůra se ze mě stává... Sama nevím, čeho všeho jsem schopná, Caine, ale... myslím... Myslím, že bych tě dokázala zabít." Děsilo ji pomyšlení, že by tak jednoho dne učinila. Téměř se rozplakala při té myšlence, naštěstí Cain jí dal dostatečně najevo, co si o tom myslí. Pro někoho velmi mizerná romantická scéna, když hlavní hrdina řekne, že by jí ublížil. Pro ni to znamenalo možné vysvobození. "Slibuješ? Kdyby... kdyby ses měl rozhodnout... Nesmíš zaváhat. Nechci, abys váhal. Prostě... prostě to skoncuj. Nebudu se zlobit." Potřebovala vědět, že i přes nějaké city, kdyby se v nich topili, upřednostní svoji rodinu před ní. Namísto toho jej však znovu políbí, stahujíce si ho k sobě pro další okamžiky láskyplného milování.

„Fajn. Tak možná tohle není tak špatný… Jacky, upřímně ti říkám, že kdokoliv ti udělal ty jizvy… Nezasloužil nic hezkýho.“ Žili v 17. století. Cain měl jakési zpátečnické představy o ženách – nejspíš v tom smyslu, že jako hlavní význam všeho viděl rodinu. Ale ublížit někomu, koho miluje? To by nedokázal. Ne z rozmaru, ne jen… protože může, maximálně pokud by bránil své děti, jiná příležitost se však nikdy nenaskytla a troufal si tvrdit, že svou osobnost znal natolik, aby řekl, že znova ani nenaskytne. „Je jedna věc svést muže, druhá… se umět bránit a nenechat si něco líbit. Pokud to znamená i to druhý… Tak jsem aspoň o něco klidnější.“ Ač to vůbec nemusela chtít, stejně se již jednou dostala do jeho spárů a i kdyby tohle celé nedopadlo, nepřestane ji chránit. „Krom toho… Vlastně by mu vůbec nevadilo se tu každej večer před úplňkem objevit. Nebo i někdy jindy… A nechat se… hm… zneužít. Pomohlo by ti to cítit se míň… poníženě? Kdybych to byl jen já?“ Nebránil by se, ba naopak. A krom toho, skoro by to bylo dobře – nemusel by se obávat, s kým se spustí, nemusel by se obávat, že se vůbec s někým spustí, protože daná myšlenka se mu vůbec nezamlouvala, ač si uvědomoval, že na ni zatím nemá žádné právo.
Znova ztuhne. Tehdy, když se zmíní, že to udělal její otec. I on by bývalý voják. I on ztratil mnohdy takřka vše. Ale nikdy… nikdy by tohle neudělal své dceři. Nemohl by – byla jeho sluníčko, naděje do dalších dnů, neb znamenala, že bude mít po svém boku někoho, kdo mu rozumí a komu může důvěřovat. Nehledě na to, že též zdědila mnohé po mámě – veselost a věčnou trpělivost pro začátek, díky čemuž spolu vycházeli o to lépe. A on si nedovedl představit, že by jí ublížil. „Nezasloužila sis to…“ Nevěděl, co provedla, ale nezasloužila si to. Za nic by si tohle nezasloužila. „Stejně mě neodeženeš, Jacky,“ odpoví nakonec po krátkém zaváhání. „Faktem je, že je asi dost těžký si pro mě představit, co jsi. A pro tebe, co jsem já. Takže myslím… hm… že budem muset prostě zůstat u tvrzení. A u toho, že se tě nebudu snažit rozčílit. Případně si tě dost rychle udobřím.“ Znova ji vtiskne polibek do vlasů, sic se odtahovala, on ji nyní nenechá. Nechce – ne, když se dostala tak blízko.
„Možná. Nebudu se s tebou hádat. Možná… Ale věřím ti. I sám sobě – že takhle daleko to prostě nedojde. Neovládneš se jen o úplňku, hm? Když budeš dostatečně daleko od nás… ode mě a Séraphine. Pak se já nemusím bát, že bych ti musel ublížit, a ty to samé. Co se týče jiný dny… Tohle nebylo tak špatný, ne?“ Pokud potřebovala upustit páru tímto způsobem, dokázal jí v tom docela hravě vyjít vstříc. „Maličká… Jakkoliv hrozně to zní, kdyby šlo o moji dceru, bylo by jasný, co mám udělat.“ Musel by. Nemohl obětovat to, co slíbil chránit, tehdy by ztratil veškeré lidství on. Zřejmě jí to však nevadilo, neboť se k němu znova přitulí, najde jeho rty a dostatečně mu dá najevo, kam se ubírají její myšlenky. Nebránil se – ba naopak, místo toho jí vyšel vstříc a nakonec také stáhl pod sebe. Byl to podivuhodný vztah, to, co mezi sebou měli – pokud se tomu tak vůbec dalo říkat. Ale jak se zdálo, zatím to fungovalo.

Omša skončila. Slnko je vysoko na oblohe, no skrýva sa za mrakmi. Chladný vánok sa oprie do jeho plášťa, ktorý za ním zaveje ako vlajka na stožiari. Typické jarné počasie, usúdi, keď pomalým, nenúteným krokom vyjde z kostola. Stál pred jeho vchodom o hodinu skôr, než sa omša vôbec začala. Pôvodne sa chcel pozhovárať s kazateľom. Chcel sa mu predstaviť - a taktiež sa o ňom niečo dozvedieť. Nedávalo mu totižto zmysel, prečo sa istý kupec obrátil s exorcizmom najprv na neho a nie na svojho miestneho kňaza. Lichotilo mu to, aj keď si túto emóciu skrýval hlboko v útrobách svojej chladnej duše. Veď Pýcha je hriech. No predsa, keď ten list čítal po tretí či štvrtý raz, zakaždým ho zalialo rovnaké teplo. Chvála v ňom ho hriala pri srdci. Nemohol sa neusmievať. Aj teraz, keď si na to spomenie, sa musí uškrnúť - aj keď na jeho tvári ten úsmev vôbec nevyzerá šarmantne, ba naopak, škaredo, akoby sa na človeka škerila lebka. Jeden čierny zub tam, druhý hentam, skazené od tabaku. Spomínajúc tabak. Z čierneho, typicky puritánskeho obleku, vytiahne hlinenú fajku, malú, trochu zdeformovanú od toľkého používania. Do jeho konca nacpe listy tabaku, ktorý kúpil ihneď ako od kupca dostal svoju zaslúženú výplatu. Jedným švihom fajku zapáli a už si veselo bafká. Postaví sa k stromu blízko kostolnému vchodu, tak, aby videl vychádzajúcich. Každého z nich si pozorne premeria, háda, kto kým je, odkiaľ môže pochádzať, čo sa skrýva v jeho vnútri. Rovnako si ho môžu prezerať aj oni - a čo si asi o ňom pomyslia? Určite rozmýšľajú nad tým, odkiaľ ten vysoký, chudý cudzinec so šedivejúcimi vlasmi prišiel. Jeho oblečenie je tak vidiecke, no už blednúce. Aj ten klobúk vyzerá, akoby ho na sebe nosil od narodenia. Jediným znakom, že by niekde mohol byť považovaný za váženého, je práve ten drahý tabak - a topánky, vcelku nové, určite ich kúpil tu. Nech však špekulujú. Jeho to zabáva. Ktohovie, čo si o ňom už vymysleli.

Bude to pár týdnů zpátky, co se mu zase vrátila příčetnost a vzpamatoval se z toho, že zabil Vivian. Pořád ho to užíralo, a proto veškeré povinnosti vykonával ze své pracovny s tím, že předával rozpisy svému zástupci. Byl na něj příšerný pohled, absence spánku si vybrala daň na jeho tváři, která teď vypadala strhaně a starší aspoň o deset let. Jedem by se ptal, kam se vytratil ten mladík, co ještě před měsícem zářil silou a sebevědomím? Nikdy se na tak dlouho nezavíral v domě, ale jeho 'zvířecí' stav trval moc dlouho. Moc dlouho byl šelmou v lidském těle a když už si byl zase jist, že je to on, chtěl se dozvědět proč. Proto se jeho dům topil v knihách, které se válely všude, ať už pohozené nebo pečlivě vyskládané do komínků. Hledal cokoli, co by mu mohlo pomoct, jenže mu všechny knihy byli na nic, potřeboval čarodějku s grimoárem, která by ho dokázala dát do kupy, ne hromadu knih napsanou panbíčkářema, kteří ani pořádně nevědí, o čem píší. Proto taky svolil, že si od toho dá malou pauzu a uvolil, aby ho navštívil velevážený pan bankéř. Opustil tedy hodinu před jeho plánovaným příchodem pracovnu, aby ze sebe smyl pot a prach a mohl na sebe navléknout červenou uniformu kapitána stráží. A potom už jen přecházel sem a tam v hale, kde se občas zamračil na odraz v zrcadle, když viděl černé kruhy pod očima a to, že jeho uniforma, jež mu byla ušita na míru, na něm visí a je mu velká. Jeho vlastní odraz se mu vysmál, takže zaměřil pozornost k myšlence, kde hosta usadí a přijme, usoudil, že na to bude nejlepší přijímací salónek, ve kterém dokonce ani nebyly poházené knihy narozdíl od samotné haly. Dokonce i prach, který se stal nedílnou součástí domu v tom pokoji nebyl, protože byl natolik prozíravý, že ho včera utřel. Takže tohle by měl, teď jen počká, až Jonathan přijde a vypoví mu, co má tak důležitého na srdci.