Město Salem

Vykašlává z plic poslední zbytky vody a když to dělá i ta holka, tak se mu na jednu stranu uleví, protože to znamená, že žije. Njeraději by se zvednul a odešel, ale je z toho plavání trochu unavený. Jak už bylo řečeno - plavec to není a unavuje ho to mnohem víc než běhání ve větvích. Už se chce stavět na nohy, ale ta holka něco řekne a potom i vysloví jeho jméno. Trochu neochotně si zase kecne do tureckého sedu a pozoruje ji. "Ahoj." Poznal ji a teď se bude muset sakra snažit, aby se choval normálně a nedal na sobě nic znát. Jaký vlastně byl předtím? Co se změnilo? Jen je nejspíše zatrpklejší a... štěstí? Co je to za podivné slovo? "Hrála sis na mořskou pannu?" Neví, jestli se snaží přejíž zpátky na svůj humor, roptýlit se nebo se pokuší o krátký rozhovor, po které by mohl zmizet. Přidá k tomu jeden ze svých rošťáckých úsměvů a hotový Dyami je na světě. Gratuluju.
Tak nějak se snaží ignorovat fakt, že za ní měl přijít a nepřišel. Že ji nevytáhl na další projížďku. Sám toho měl nad hlavu. "Co ty tam dělat a proč mít na sobě tohle?" Trochu se do té věty zamotal, protože poslední dny mluvit jen sám se sebou v rodném jazyce a o angličtině nechtěl nic ani slyšet. Trochu vyšel ze cviku, ale to se brzy zase spraví. Snad. Nejraději by si tady našel nějakého indiáního kamaráda. Nebo kamarádku. Prostě někoho, s kým si bude moct popovídat. Nenápadně. Ta indiánka, která od něj chtěla učit anglicky, zdechla nebo utekla ještě předtím, než jí mohl dát slibovanou lekci. Kapičky vody mu stékají po tvářích až na krk a dopadají na mokrou, lesknoucí se hruď. Skoro by zapomněl, že tady sedí jenom v kalhotech a že si může Jasmine prohlédnout jeho vypracvané břicho. Ne že by na něm nějak musel dřít - ale díky jeho činnostem? Šlo to samo. Také si může prohlédnout několik ne moc velkých jizev, které má z dob, kdy byl ještě člověkem. Z honů, které se nepovedly a pokousalo ho třeba nějaké zvíře. Ale nejviditelnější je jiná jizva. Ta, která zapříčinila jeho změnu ve vlkodlaka. Kousnutí kraluje jeho pravému rameni. Nějak ho ani nenapadne, že by se měl obléct. Místo toho čučí na Jasmine a přemýšlí, co by měl říkat dál. Hlavně se nesmí prokecnout, protože nestojí o nějakou lítost. Chce odvetu... A tu svini, která zabila Ayashe, najde. Její pach už znal. Ví, kdo to je. Nebo to minimálně tuší...

Sedí tam na zemi a převládá v ní zmatení. Co tady dělá Benjamin? I když, co by tady asi tak mohl dělat? Beztak se šel podívat na tu loď, stejně jako všichni ostatní. Ale počkat. Rychle se otočila a podívala se směrem, kde by měla ona loď kotvit, ale nybyla tam. Byla tady vůbec? Ve vodě byli další lidé, ale po lodi ani památky. Nešlo jí to moc do hlavy. Nevymyslela si ji? V jednu chvíli přeci chodila po dřevěné podlaze v podpalubí a v té další byla ve vodě a topila se. Možná, že tam ta loď ani nebyla a ona se jen šla utopit, ale její hlava jí vsugerovala myšlenku, že je na lodi. Ne, to ne. To by nevysvětlovalo ty další lidi. Zaobírá se tím tak moc, že skoro nevnímá Benjamina. Bylo pro ni těžké se odvrátit od vodní hladiny a podívat se na něj, ale přemohla se, prostě je slušné se dívat člověku do očí, když s ním mluví. "Mořskou... Cože?" Podívá se na něj trošku zaraženě a on se na ni usmívá. No, těžko říct, jestli na ni nebo přímo jí, ale prostě se usmívá a jí pomalu dochází, co říkal. "Ehm, ne? Nehraju, pokud vím, mořské panny umí plavat." Nebo si hrála na mořskou pannu? Kdo ví, jak taková hra asi vypadá. Ona si to představit neumí. Skoro si nebyla jistá ani svou odpovědí.
Jemu možná taky přišlo, že je trochu mimo, protože na ni začal mluvit tak, že divně formuoval slova. Proč na mě mluví, jak na idiota? Asi byla víc nepřítomná, než si uvědomovala. Takže se přiměla vnímat a odpovědět mu na otázku. "No... Já jsem se byla podívat na tu loď." Zamyslela se. Jestli bude vědět, o čem mluví, tak se ještě nezbláznila, ale když ne... Prosím, ať to ví. Potom se podívala na sebe. No jasně. Měla na sobě Howardovo oblečení. Mužské oblečení, to se přeci na dámu nehodí, pochopila. "Nechtěla jsem, aby někdo poznal, že jsem dívka. Měla jsem za to, že mladý chlapec bude víc v bezpečí než děvče." Dívá se na něj očima provinilého štěňátka a přemýšlí, jestli mu to jako odpověď stačilo a potom sjela očima na jeho hruď. Teprve teď jí došlo, že na sobě nemá košili. Pravda byla, že kluka bez košile ještě neviděla. Ani bratra. Takže teď se jí začínala pomalu hrnout krev do tvářiček, ne moc, ale přece. Sjížděla ho pohledem. Byl samý sval. Vypadal dobře... A potom se podívala o něco víš a zjistila, že na ni zírá. Nevěděla, jestli jen tak nebo si všiml, jak zírá ona a nebo jestli se snažil něco vidět u ní, i když to bylo spíš zbytečné, protože prsa měla omotaná, aby nebylo vidět, že je vůbec má a stejně byla oblečená, takže typovala spíše možnost číslo dvě.
Najednou jí ale bylo horko, chlad byl tatam. Vyhnula se jeho pohledu a zase sjela níže. Ale teď už se nekochala jeho tělem. Oči jí ulpěli na jizvě trýznící jeho rameno. Vytřeštila oči. Vypadalo to jako kousanec, ale co by ho mohlo takto pokousat? "Prokrista, Co se ti stalo?" Natáhla ruku, aby se jizvy dotkla, ale kousek od jeho kůže ji zastavila a nechala ji tak. Nevěděla proč, ale nechala ji prostě stát ve vzduchu.

"Zlato nebo dobrodružství?" Otáže se jí trochu zvědavěji. Pochybuje o tom, že ji by zajímalo zlato, protože e z bohaté a dbré rodiny, to on ví. Možnuchtěla zažít nějaké dobrodružství, protože ji rodiče drží velmi zkrátka. Ani by se tomu nedivil, protože to ona chtěla, aby ji unesl. On jí to slíbil a neudělal, ale to ona by byla za takovou věc ráda. Třeba příště. Pokud by o to ještě stála. Záměrně používá krátké věty bez sloves, protože si je v nich jistý. Co kdyby se zonvu prokecl a ona poznala, že nemluví moc dobře? Třeba by začala být tak strašně otravná, aby zjistila, proč tomu tak je. To by nechtěl. Nudilo by ho to. Pokýve hlavou a podrbe na v mokrých vlasech. "Pomohlo to?" Reaguje na její větu ohledně chlapeckých šatů. Musí přiznat že ho ten rozhovor začíná trochu bavit. Ale upřímně ho to začíná i štvát, protože se necítí tak mizerně, jak by nejspíše měl. Konečně se cítí trochu lépe, ale má z toho pocut viny. Měl by se ítit strašně, protože mu zemřela sestra. Však byl hodně mimo z toho, že mu vyvraždili celý kmen a teď z něj zbyl jenom on. Protáhne se a potom si všimne, jak si ho Jasmine prohlíží. Pobaveně se ušklíbne a zase ruce složí do klína. Také si všimnul toho, jak zrudla jako rajče. Zakímavé, skor zapomněl, že holky tady nejsou zvyklé vidět skoro nahé muže. A veřte mi, že on toho na sobě má ještě hodně. Čučí na ni a čeká, co bude dělat. Povytáhne jedno obočí ve zkoumavém pohledu a zachytí její oči. Ona je raději rychle zase sklopí a prohlíží si ho dál. "Nemusím se oblékat... nebo jo? Nebo tě nějak pohoršovat?" Rošťácky na ni hledí. Přetvářka se mu zatím dost dobře daří. Šikovný čoklík.
Děvče vypadá zaujatě. Asi na jeho vypracovaném těle našla i něco jiného než svaly. Nejspíše malé jizvičky, ale to ho hned vyvede z omylu. Ona netroškaří, protože ji zaujal velký kousanec. Okamžitě k němu natáhne urku a chce seho dotknout. Benjamin se na ni trochu šklebí a potom vzdychne. "Když běhat po lese jako já, tak tě něco kousne často." Řekne jendoduše, čapne ji rukou za zápětí a nechá její ruku spočinout na jeho kousanci na rameni a doprovází to slovy. "Nebuď malá, já nekoušu." To ji asi neuklidní, ale Benjamin to pronese dst pobaveně

Nemusí ani přemýšlet, když se jí zeptá na důvod navštěvy lodě nebo spíš když jí dá možnosti, co tam mohla dělat. "Obojí." Pokrčí rameny, jako by nic. Když se o té lodi dozvěděla, první, co ji napadlo, bylo, že by mohla odplout a už se sem nevrátit, ale z toho rychle sešlo. Nedokázala by to matce udělat, zvláště ve chvili, když pohřešovali jejího bratra, ale nakonec se přeci jen chtěla jít podívat a loď si prohlédnout. Potom až zavolalo zlato na její dušičku, ale když se tak vratí k předešlé myšlence. První důvod byl dobrodružství. "Ale spíš díky dobrodružství. O zlatě jsem něco zaslechla až u lodi." Zasáhla jí mírná dávka pochyb. Byla vůbec pravda, že tam šla kvůi dobrodružství? Vlezla by vůbec dovnitř? Kdo ví, jestli by tam vlezla. Ale to je stejně všechno fuk, kdby jen tušila, že tam na ni budou čekat ty potvory, nepřiblížila by se k té bárce ani na sto mil. Fajn, asi by si i tak nedala říct, ale to už je teď asi stejně jedno. Radši na to přestává myslet a zasměje se jeho další otázce. "No, já ani nevím. Vlastně jsem ještě dělala, že jsem němá, takže nemůžu posoudit, zda-li to pomohlo, či nikoli. Neptala jsem se." Mírný úsměv jí na rtech zůstane a zdobí její tvářičku. Když už byl dnešek vážně hrozný, může se aspoň teď na chvíli usmívat.
I když úsměv stejně po chvilce vystřídal nepřítomný, zkoumavý výraz, možná i se špetkou okouzlení. Asi ne každý můž by se mohl chlubit tělem jako má on, ale bylo pravdou, že ona to mohla jen těžko s něčím porovnávat. Když se protáhl, viděla, jak se mu pod kůží napínají a rýsují svaly, a musela si skousnout spodní ret. Rozhodně jí to nezanéchávalo úplně chladnou. Byla v rozpacích ze sebe i z toho, že je do poloviny těla nahý, a projevilo se to hlavně na jejím obličeji, ve kterém chytala nachové odstíny. Ale stejně na jeho otázku odpoví úpně jinak, než by se v této situaci hodilo a možná i čekalo. "Uhm... Ne, nemusíš..." Přemýšlí, jestli mluvila vůbec ona, ale moc dlouho jí to netrvá, když vidí ten jeho hravý, rošťácký úsměv. To podobný vykouzlí i na její tváři. "A jak moc by tě bavilo, kdyby mě to nějak pohoršovalo?" Tázavě zvedla obočí a vyzívala ho k nějaké trefné a hlavně zábavné odpovědi. I když to asi nebylo nic pro děvče z vyšší společnosti, které se mělo, co nevidět vdávat. Ale tomu stejně nakonec zabrání, aspoň než se objasní zmizení Howarda.
Potom si ale všimla té jizvy. I on si byl vědom, na co kouká, ale asi mu to nebylo nejpříjemnější, protože se na ni zamračil, když natáhla ruku, aby se té jizvy dotkla. Po vysvětlení k němu zvedne tázavý, lehce nevěřícný pohled. "To po lese běháš i po tom? To ti to nestačilo jednou? Vůbec se nebojíš, že tě něco napadne znovu?" Mumlá si to pološeptem a on jí mezitím vezme za zápěstí. "Au..." Bolestně sykne, když ji chytí za bolavou ruku. Ale hned dělá, jako by se nic nedělo. Namísto toho na něj protočí oči, když řekne tu nadmíru skvělou větu, kterou mnohdy nesnášela, když byla skutečně malá. "Já přece vím, že nekoušeš." Koutky jí zacukali nahoru, ale potom zase klesly, když přejela bříšky prstů po jeho jizvě. Trochu jí zpochmurněla nálada. Takže se chtěla pokusit o vtip, jenž by jí mohl vylepšit náladu. Takže nasadila svůj hravý úsměv. "Ale co když koušu já? Co když jsem se jen rozmýšlela, jestli ti přidat další jizvu a když si mi dal mojí ruku na tvoje rameno, podepsal sis ortel?" Podívá se na něj s tichou výzvou a už jen mlčí a čeká na reakci.

El už si zase vyjednává koupi oné panenky, kterou jí ta svině chce sprostě ukrást, když jí právě zmíněná osoba chytí a otočí čelem k ní. Ta malá kráva si prostě nedá pokoj... Sotva ji to bolelo, ale i tak ji to začínalo štvát. Co si o sobě myslí?! Co si to dovoluje?! Tohle chování na městské smetánce nesnáší ze všeho nejvíce. Nejradši by té nádheře nejradši hned jednu natáhla, ale to by pro ni nebylo dobré. Takže párkrát sevře a rozevře pěst, aby se uklidnila. Nebude tady dělat rozruch. Kdyby se něco semlelo, tak by nemohla za svou sestrou a za nikým z rodiny, aby si je spolu nespojovali a neukazovali si na ně pořád prstem. To pro ně nechtěla. Takže se to ani nestane. Tohle vyřeší. V klidu a potom dojde na tu oslavu narozenin a dá Lizí tu pitomou panenku. Ale ta slečinka jí ovládání ještě usnadnila. Ty její kecy v ní vyvolali spíše pobavení než vztek, takže dokonce i napodobila její přednes. Ne, že by odekávala slovo od slova, ale vyjmenovávání jednotlivých bodů jí stačilo. "Takže zaprvé, je tady milion dalších pěkných ručně dělaných panenek, tak nedělej problémy a vyber si jednu z nich. Ale jasně chápu tvoje oceňování krásy. Tolik jsem tě uchvátila, že by se ti líbila moje zmenšená podobizna." Nasadila výraz naprostého narcise, načachrala si vlasy a pokračovala v přednesu své odpovědi. "Jenže smůla, já už si ji vybrala. Zadruhé, kdyby ses nesnažila přehrávat a mluvit tak hnusně, až lepkavě sladce, možná by ti bylo i rozumět. Zatřetí, mě je fakt úplně ukradený, co dělá tvůj papínek, ale vzhledem k jeho povolání by si za ním měla jít a užít si ho, dokud to jde. Výběrčí daní není mezi lidma zrovna nejoblíbenější osoba na světě, takže radši utíkej za ním. Jo a vlastně ještě začtvrý. Vidíš, jak je ti krásně rozumět, když si nehraješ na něco, co nejsi. Tomuhle říkám pravá, nehraná mrcha." Cítí se trochu vítězně, i když je jí jasné, že to tak lehce nevzdá, ale má v náladě i náznak zklamání. Většinou už by vzduchem lítali pořádné nadávky a kdyby ji vážně naštvala, tak i věci. Ale co? Stejně se nakonec dobře baví, když se k ní nakloní a povídá úplné hovadiny. To už ji rozesměje. "Hahaha! Víš ty vůbec, jak vypadá takové napedení?" Jako fajn, možná by dostala pokárání za kázeň, ale většina vojáků tady stejně navštěvuje bordel, takže by to stejně ukecala a ona slečinka by z toho akorát vyšla jako hysterka. "Kromě za mě, hraj si, co chceš. Dloubnutí prstem ti za napadení neoznačí ani zdejší vojáci." Pobavený úsměv, který jí věnovala jí měl i naznačit, že už se o ni nezajímá, ale kdyby jí to náhodou nedošlo, ještě se k ní otočila, sundala tu panenku a podala ji prodejkyni. "Prosím, zabalte mi ji a tuhletu už nehleďte. Slyšela jste, jak umí ocenit krásu. Jistě si vybere jinou." Už přestávala mít trpělivost, ale tak co by se mohlo stát? Prostě počká, až to obchodnice zabalí, zaplatí, odejde a tu rozmazlenou holčičku ráda nechá za zády.

Jak lehounké je obalamutit lidskou mysl. Ponechat ji v oparu hladových pudů bažících po ukojení, jež je vrhají do hlubin neznáma, neprobádaných končin, kde taková děvčátka, jako Ethel, ztrácejí pojem o realitě a nechají se unést vidinou představy, za kterou by se jich církev zřekla. Důvěrné pouto mezi dvěma ženami bylo nepošpiněné do doby, než se stalo příliš intimním pro společnost zakazující podobné výstřelky. Jemný, téměř zlomyslný úsměv plný vytříbené spokojenosti roztáhne rty, potřeba si pohrát s touhle dívenkou kouká démonce z očí. Už to bylo dlouho, co si v prstech lámala hračku sestavenou z lidského těla a ačkoliv Alfie byl dokonalým materiálem - jeho oddanost víře v Boha byla k popukání - Lorelei chybělo to bouření se proti společnosti, proti salemské komunitě, která snad každou dívku, vybočující z řady byť jen barvou očí, ne-li vlasů, označuje za čarodějnici a je schopna ji vrhnout do plamenů pro očištění vlastních hříšných dušiček.
"Zopakuj mi to." Jednoduché, přímé, uznávající jedinou možnou odpověď - takový tón démonka vnesla do svých slov, do té jedné prosté věty nutící Ethel znovu vysvobodit ze rtů ona prokletá slova, jimiž si ji přimkla k sobě. Má paní - stejně sladké jako ona sama, stejně půvabné a pro onu chvíli rezonující tělem natolik, že pro malé popostrčení si plavovláska vybere skousnutí ušního lalůčku mezi ostrými zoubky, bílými jako perličky. Nemravné gesto, po němž by se nejedna dáma začervenala, zvláště pak tak neznalá fyzických choutek. "Hodná holčička." Výsměch se nese z úst na vlnách fantazie, neboť Lorelei? Ta by přece nic takového neřekla. Jak by mohla, když stojí dost vzdálená od dcery mlynářky, převlečené za její sestru. To nevinné dítko, které ještě před pár chvílemi prolévalo slzy strachu a hrůzy nad lidským chováním v ulicích.
"A ty? Chtěla bys... zažít něco, co by tě jindy nepotkalo?" Zvídavost čiší z každého slova, každého pohledu plného zájmu upřeného na dívku před démonkou. Byla to hra, stejně falešná jako lidskost toho pekelného stvoření, ale co na tom? Kdo by mohl prokouknout její plány? Byla pánem na této planetě, kráčela zde dlouho předtím než se začala formovat středověká civilizace, tak vyspělá a znalá všeho, včetně zákoutí lidské mysli. "Ach, snad se nestydíš? Služebná mne takto vídá v jednom kuse. Není to tak, že bych před tebou stála nahá." Tentokrát je to Lorelei, kdo poklesne pohledem, vzápětí ho však pozvedá, aby si dobře mohla prohlédnout rysy Etheliny tváře. "Nebo bys mne snad toužila zahlédnout v rouše Evině, Ethel?" Znovu ten samý pocit, ta slast v těle dívky neznalé rozkoše.
Krůček po krůčku se blíží k ní, bříšky prstů přejíždí po látce lehoučkých šatů, kopírujíc linii paže až k rameni. "Mohla by ses stát mou důvěrnou přítelkyní. Uvedla bych tě do společnosti, pujčovala bych ti své šaty... své panenky na hraní... Sebe..." Jaká to hříšná slova, po nichž se musí culit. Rozkošné mládě, které nezná téměř nic. "Ale pochopím, když nic z toho nebudeš chtít. Tenhle svět není pro každého, i když... jsem si myslela, že naleznu v Salemu dobrou přítelkyni, která bude po mém boku." Do hlasu se vkrádá žal, zdrcující zoufalství a pocit odsouzení v osamělosti po zbytek života. Klasické citové vydírání, jemuž rozuměla až příliš dobře, odvracejíce se zády k blondýnce.

Ani nepostřehla, že ji označil jako Katharinu. Vivi byla naprosto nepřítomná. Nebo alespoň z části. Klekla si a položila hlavu na postel, podložila si bradu svými pažemi a koukala na něj. Oči jí zvláštně zářily. ,,Měla jsem špatný sen. Stejně jako ty." Vzhledem k jeho probuzení si to spojila. To že byla mimo přeci neznamenalo, že přišla o pozorovací schopnosti! Zamrkala na něj svými řasami a tiše si zívla, ale to do paže, protože čelem sjela na její hřbet. Chvilku tak zůstala, ale když se posadil, hlavu zase zvedla. ,,Je pozdě," opáčila jen. ,,Copak někoho zajímá, kolik je?"
Postavila se a projela si prsty vlasy. Pak se posadila na postel, k Sebovi zády. Pak se mu natáhla na šířku postele přes nohy a spokojeně se zavrtěla. Koukala do stropu. ,,Je to fajn mít někoho, komu věříš," protáhla se. Pak se jednoduchým pohybem převalila na břicho a málem si vykroutila krk, jak po něm otočila hlavu. ,,Dobrou noc, Sebe," zabořila hlavu do jeho peřiny, přitáhla si nohy k tělu a udělala ze sebe malé, neviňoučké klubko.

Muži... Myslí si, že se lísáním dostanou do náručí ženy, aby ji mohli sprostě využít, poblázněnou komplienty, důvěřivou laň, která vidí ve své drahé polovičce jen a pouze to nejlepší. Veškeré vady na povaze jdou stranou, přestávají existovat, nepřipouštěné, neodsouhlasené, skryté před zavřenýma očima. Ale též by byla hloupost neužívat si každou chvilku, každý okamžik věnovaný jí, její bytosti, křehkosti, i falešně slabé povaze, jíž odhalovala před chtivýma očima inkvizitora, obnaženou ve své nahotě. "Jste tak laskavý, pane Gattone. Sen každé ženy." Měkké vydechnutí splyně z pootevřených rtů, jak se mladá žena snaží hrát bezbrannou kořist v honičce, kterou nemůže vyhrát, když její lovec ví o každém jejím kroku. Zdálo se tak snadné mu nahrávat, ukazovat mu tajné cestičky a přitom se tvářt, že se jednalo o čirý omyl. "Ta, která se dotkne vašeho srdce, bude jistě tou nejšťastnější. Nedivila bych se, kdyby jí celý Salem záviděl. Muži jako vy... jsou v dnešní době a této zemi... Jako jednorožci." Prakticky vyhubeni, pokud se nejedná o fantasmagorickou pohádku.
"Máte ženu, pane Gattone? Slyšela jsem, že jste ovdověl a je mi líto, co potkalo vaši ctěnou manželku. Nevinný dotaz pronesený nevinně vyhlížející ženou, bezpochyby pouze součást konverzace a její pokus udržet si status správkyně mající o všem přehled. Tmavé oči se vpíjí do těch nejčernějších, jaké kdy viděla. Ani Maya je neměla tak fantasticky hluboké, oduševnělé a svým způsobem vzrušující, jako tento muž. Hovořil tak zvláštním jazykem, když se zmiňoval o dobách, které už dávno překročily jejich čas.
Nabídka byla rozpačitou, nečekaně zvláštní při souhlasu z inkvizitorovy strany. Netušila, co odpovědět, zaskočil ji. "Čeho byste si mohl přát takový muž jako vy, pane Gattone? Jste společností ceněným přínosem, máte vše, po čem může muž jako vy zatoužit. Je zde snad něco, co bych vám mohla nabídnout?" Chytrá technika, jak se vyhnout přímé odpovědi a naopak ho donutit požádat si o to, po čem jeho srdce prahne.

Pozoruje ji a hledá ve tváři jakýkoli náznak toho, že by se jí opravdu nelíbilo, že tady s ní sedí takhle polonahý. Jemu je to ostatně šumák, ale ona je přeci jen dobře vychovaná dívka, která by z toho mohla mít problémy. No co, ona si to koneckonců nějak vyřeší. Jeho problém to nebude. To ona tady sedí v něčem, do čeho by se žádná holka jen tak neblékla. Nebo minimálně žádná dívka, kterou zná. Nicméně pryč od svých myšlenek a zpátky k ní. Její otázka ho ani trochu nevyvede z míry a místo toho si ji kapku pobaveně prohlédne. "Nejspíše bych ti sundat košile, abych si ji oblékl." Nedává to trochu smysl, protože vedle sebe má přece suchou. Nedovolí jí nic ani říct a dodá: "Přece si nenamočím suchá košili." Zašklebí se na ni pobaveně a čeká, jestli jí tímhle žene další rozpaky do tváře. Tímhle se dost dobře odreagovává. Konečně může myslet i na něco jiného než na svou sestru. Alespoň na chvíli.
Jednoduše přikývne. "Nejsem - jak vy to říkáte - žádná padavka." Neuvědomil si, že se trochu možná prokecl. Měl říct něco ve smyslu - jak se to říká - nebo - jak to obvykle říkáme. Takhle by akorát mohl vzbudit dojem, že není jedním z nich. Z těch snobských rádoby amerianů, kteří akorát zabrali jeho půdu. V srdci se mu mísí vztek a opovržení ze smutkem. Nicméně to rychle zaplaší a věnuje se dále slečně. Natáhne k jejímu zápěstí ruku a stiskne, aby si ji přitáhl blíž. Když Jasmine sykne, tak ji okamžitě a možná trochu vylekaně pustí. To on jí ublížil? Pustil ji stejně tak rychle jako kdbyy byla horký brambor. On jí nechtěl ublížit. "Promiň?" Proneseno tázavě a značně nechápavě. Snad pochopí, že je to znak toho, že chce, by mu řekla, co s tou rukou má. I když pochybuje o tom, že mu to prozradí, protože tomu očividně nepřikládá nějak extra velkou váhu. Nakonec si z ní znovu začne dělat srandičky. Je to jeho jediné odreagování. Ona přejede bříšky prstů po jeho jizvě a on si lehce skousne spodní ret. Je to sice puberťák, kterého se dotýká hezká holka, ale tohle gesto neudělal z chtíče, nýbrž z toho, že ho to zalechtalo. Prý ví že nekouše. Kdyby tak věděla, jak daleko je od prady. A jak moc jí lhal. Při posledním úplňku zabil sériového raha a přitom sám skoro zemřel. Kdyby ti vesničané měli méně štěstí, tak rozcupoval i je. Stejně jako tu dívku předtím. Není na to pyšný, ale co už. Hlavu si z toho nedělá. Její další slova v něm probudí něco, co by se dalo popsat tuhou po jejích rozpacích. Nahrála mu dostatečně na to, aby ji mohl přinutit se červenat. V mžiku se zvedne a jedním skokem s přemetem se dostane za ni. Nedovolí jí se ani v té rychlosti otočit a už klečí za děvčetem. Neposedné prstíky si najdou cestu po jejím mokrém oblečení a ruka zůstane stát na jejím břichu, přičemž si její záda k sobě lehce přitiskne. Nahne se k jejímu uchu a nosem jemně odhrne neposedné vlasy. Ani neví, kde se v něm tyhle stránky berou. Od doby, co mu zemřla sestra, tak hůře zvládá vztek a jeho pudy jsou prostě silnější. Stejně jako tenhle. Rty jí přisune blíže k uchu. "Nejsem si jistý, jestli by to byl nějaký trest. Považoval bych to spíš za sen každého kluka." Pronese nižším a basovějším tónem hlasu. Hlavně podmanivějším, při kterém by se leckterému děvčeti nespíše podlomila kolena. Také si dával pozor na to, aby v této větě nebyla jediná pravopisná chybička, protože jinak by to ztratilo na kouzle. Při pronášení těchto slov jí ještě jemně přejede konečky prstů druhé ruky po zátylku. Zajímá ho její reakce. Zůstane elektrizovaná a nehybná pod jeho dotekem? Taky čeká, že dost možná dostane facku, ale co už. Tohle ho baví.

Sleduje ho s vytřeštěnýma očima a přemýšlí, jestli to myslí vážně nebo ne. Teď si ani nepovšimla toho, že jeho slova zase nebyla ve správném tvaru. Bodejž taky jo. Kdo by si všímal tohohle, když mu někdo řekne, že mu sundá košili? Ona tedy rozhodně ne. Vlastně ani neví, co na to má odpovědět. Jediná prozatimní reakce je to, že se jí do tváří nahrne nová dávka té známé červené barvy, značící, že se mu povedlo dostat ji do rozpaků. Takže byla červená jak rajče a nezmohla se na lepší odpověď než na tu nejméně kreativní. "To-to bys neudělal..." Trochu nevěřícně se na něj podívá, ale pak se na její tvářičce objeví malý úsměv. "A už si stejně skoro suchý, takže se nevymlouvej." Zašklebí se na něj, ne uraženě nebo rozzlobeně, spíš jako maé dítě, které provokuje, a vyplázne na něj jazyk. Ani jí nedochází, že stačí jedna chvíli s tímhle nestydou a roky vychovávání v čudu.
Protočí na něj oči, když se tam obhajuje a prohlašujě, že přeci není "žádná padavka". No jo, jak jinak. Padavka možná ne, ale blázen. O tom už by se dalo spekulovat. Jenže to teď stejně není centrem jejího zájmu. Teď ji upoutalo to "VY ŘÍKÁTE". Jak to myslí?" Unikalo jí něco? Možná myslel vysokou vrstvu, ale to je asi hloupost. Tohle v jejich, uznává trochu snobské vrstvě, nikdo neříká. Ale třeba se jenom přeřekl, jenže jí to stejně nedalo. "Jak to myslíš, že my říkáme? Kdo my?" Trochu nechápavě na něj hledí, ale na mysl jí stejně čím dál více vyplouvá myšlenka, že se prostě jenom přeřekl a nic víc v tom není. Takže v tom nic víc nehledá a nechá to plavat.
Když ji chytí za ruku, hned lituje toho, že to nepředvídala a neudržela jazyk za zuby, protože se jí hned omlouvá, i když je to spíše otázka, co s tím má, než-li omluva. "To nic nebylo. Je to v pořádku." Povzbudivý úsměv, který měl uklidnit jak jí tak jeho, snad i posloužil pro umlčení případných otázek, na které už nechtěla odpovídat. Pár dní to prostě bude mít ovázené a potom jí to přestane bolet. Nic víc, nic míň.
Ale možná by jí v následujícím okamžiku snad přišlo vyptávání i lepší. Nedá jí ani chvíli, aby postřehla, co se děje, když se najednou octne za ní. Jednu ruku nechávajíc na jejím břiše. Rozbušilo se jí srdce a tep jí zněl v uších. Tohle by neměl dělat, ale, kdo ví, jestli mu to v tu chvíli vůbec docházelo. Ale po jeho slovech jí dojde, že si za to může sama. Pořádně si nadběhla. A ten tón jeho hlasu jí tak nějak uzemnil, odzbrojil. Nevěděla, co dělat, jak na to reagovat. V prvním momentě místo nějaké reakce, prostě jenom zrudla a nevěděla, co na to říct. Hlavně ještě ke všemu palčivě cítí, jak jí přejel prsty po zátylku. Co to jenom dělá? To od něj není ani trochu fér. Tohle by jí neměl a vlastně ani nesmí dělat, ale ona tak trochu ani nechtěla, aby s tím přestal. Přerývaně se nadechla, aby se vzmohla na slabou slovní reakci. "Když sen každého kluka, tak i tvůj?" Chtěla se na něj podívat, takže, jestli jí to dovolil, tak se otočila, klekla si stejně jako on a koukala se mu přímo do očí. Jestli ne, stejně se na něj pokusila otočit aspoň hlavou, aby na něj viděla aspoň koutkem oka.

"Je ti teplo?" Naposled upraví jemnou pokrývku pod bradou děvčátka, které na souhlas přikývne. Tím si vyslouží drobný úsměv na Silasově tváři i polibek na čelo. "Dobře. Tak spi. Dobrou noc, maličká..." Už už se natáhne po svícnu, aby si jej odnesl s sebou a zanechal ospalé děvče v ložnici zalité tmou. Brzo ho ale přeruší tiché špitnutí. "Nebudeš mi dneska nic vyprávět?" vyhrne zrzečka, jeho dcerka Gaëlle, smutně a trochu překvapeně. Stala se z toho jejich tradice. Odpoledne a dopoledne trávila Gaëlle s Annou při výuce, večery patřily jim a Silas je využíval porůznu - věděl, že Gaëlle dá nejvíce šancí, pokud bude mít co nejlepší vzdělání, snažil se s ní tedy lehce pracovat na cizích jazycích, ale mnohdy také chodívali ven. To zejména po té, co se mu Anna svěřila, že se v jejich společnosti cítí nesvá, když mají mít chvíle jen sami pro sebe - a tak brával Silas Gaëlle ven do lesa a na pole, učil jí ty nejzákladnější věci z bylinkářství a snažil se jí co nejlépe ukázat všechen okolní svět. A v noci, tehdy ji ukládal obvykle s různými příběhy na dobrou noc. "Dneska ne, maličká, nezlob se. Mám v kuchyni ještě práci. Pozítří. Povím ti jich více, ano? Slibuju... Spinkej." Znova ji políbí na čelo po té, co dívenka přikývne a sama se ještě více zachumlá mezi polštáře. Silas se zvedne z kraje její postýlky a se svícnem zamíří ke dveřím, které za sebou přivře. Nikdy je nezavíral, i přes patro by byl schopen slyšet, kdyby se Gaëlle probudila s pláčem ze špatného snu, jak se jí to občas stávalo. A on se snažil u ní pokaždé být, ač ne vždy to bylo možné - zvláště nyní, když se znova vrátil ke svému zaměstnání lovčího, takže mnohdy vyrážel v noci do lesů za kořistí, jakkoliv se to zdálo nerozumné a hloupé. Pro něj to ale bývalo lepší, neb mohl hned po návratu zpracovat kořist, nad ránem se dospat a přes dopoledne vyřídit pochůzky, díky čemuž měl na svou dcerku celé odpoledne i večer. Někdy to ale jednoduše nevyšlo z různých důvodů - tentokrát například kvůli zítřejšímu úplňku. Noc před tím již nechodil ven, stejně to nemělo cenu. Byl roztěkaný, nervózní, jeho instinkty bláznily a na půl patřily jemu, napůl zas vlkovi, nehledě na to, že byl den po úplňku absolutně nepoužitelný, pokud se pořádně nevyspal. Proto se raději věnoval záležitostem, které by normálně opomíjel a nacházel na ně těžko čas jako například zpracování kožek ušáků i lišek, co mu padly za oběť, díky čemuž se mohl navíc i odreagovat a stimulovat neposlušné soustředění a rozptýlenou mysl, protože přesně v tento čas k němu o to více promlouvaly staří duchové, tradičně již s kritikou v hlasech, které mu promlouvaly v hlavě prakticky permanentně, aniž by je zajímalo, že jej třeba ruší- přitom se to vždy týkalo té staré ohrané básničky. Toho, jak zklamal. Toho, že jako Bratr Vlk by se měl vrátit ke svým kořenům, ne k bohaté paničce. Silas to věděl. Tížilo ho to, ač se snažil hlasy předků ignorovat, nikdy to nešlo úplně už jen proto, že Silasovi na nich vskutku záleželo. Jenže by to znamenalo opustit Gaëlle a to nemohl. A ač si to nechtěl přiznat, nechtělo se mu odcházet i kvůli Anně. Zatímco si vyhrnuje rukávy od bílé, ale tradičně starší - protože nové oděvy odmítal nejen z principu, ale také jednoduše pro to, že je okamžitě zamazal a hebké bílé látky na něj byla prostě škoda - košile, seběhne schody a zamíří chodbou vedoucí do kuchyně, odkud už zmizely všechny služebné a nyní ji mohl ovládnout on, neb to byla místnost blízko dvora a tedy i zdroje vody.

Bříška prstů dotykem motýlích křídel okopírují štíhlé klávesy spinetu, tolik milovaného nástroje, nyní však, navzdory silné lásce k hudbě, pokrytého drobnou vrstvou prachu, jak se o něj nikdo nestaral s takovou péčí a city. Po příjezdu do Salemu se stalo téměř povinností usedat na malou dřevěnou stoličku a něžným pohlazením nechat roztančit melodii uvnitř prázdného domu, hrát, dokud bude světlo dopadat na láskyplnou péči věnovanou každé klávese zvlášť. A klidně i dlouho poté, po paměti se jich dotýkat s úsměvem na rtech, připomínat si staré dobré časy spojené s radostným dětstvím i těmi nejsmutnějšími okamžiky, jaké mohou mladou dámu postihnout. Za tu dobu, co žila v tomto podivném městě, ukrývající se před minulostí i svým vlastním prokletím, začala usedat za hudební nástroj čím dál tím méně, až nakonec se vyhýbala dřevěnému kousku umění velkým obloukem. Snad jednou za čas stočila provinile oči k drahocenému nástroji, aby v další moment urychleně odvrátila zrak, vyčítaje si svou slabost. Důvod k roztančení kláves nenacházela. Hledala důvod, proč napínat struny, lákat z nich úsměvnou melodii, když koutky rtů svíral strach a podivné napětí rostoucí v srdci. Tolik zlého postihlo její blízké, známé i ty méně. Nakonec se zdálo jednodušší ignorovat stroj stvoření k hudbě, k tanci, ke zpěvu a pohybu, k radosti a štěstí proudícím žilami.
Tichý, sotva slyšitelný povzdech unikající z jemně pootevřených rtů připomínal, jak slabá byla. Kolikrát ji Gaëlle prosila, aby jí zahrála nějakou melodii? Kolikrát škemrala, tahajíce svou mentorku za sukni šatů, aby jí dovolila posadit se na stoličku a cvičila, neboť malé děvčátko zatoužilo po ovládnutí umění hry na spinet? Nikdy nesvolila. Z hrdla pokaždé vzešla zamítavá odpověď nastolující pořádek v domácnosti a připomínající, kolik se toho rusovlasé děvčátko, tolik připomínající svou maminku, musí naučit. Na podobné záležitosti bude čas, až bude starší. Ta věta se stala jakousi obranou, příslibem do budoucna, jemuž se Anna podvědomě vyhýbala. Hra na spinet pokaždé připomínala, jak osamocená je. Ztracená duše ve velkém světě, bez kohokoliv, kdo by se po ní ohlédl a zatoužil ji vzít do náručí. "Opravdu, Annie? Opravdu jsi sama?" Hlas, tichý, lehounký jako večerní vánek cuchající šat i vlasy, pohrávaje si s každou kadeří s něžným pohlazením, přinutí blonďatou ženu se zamyslet. Nebyla to tak úplně pravda, poslední čas... měla daleko do samoty. Po dlouhé době mohla tvrdit, že má plný dům, že má rodinu, ač ne svou vlastní. Malá Gaëlle se stala dceruškou, jíž neměla šanci poznat, jak ve vší urputnosti, kterou v sobě dokázala nalézt, odmítala možné nápadníky, až nezbyl žádný a Anna si vysloužila status staré panny Salemu, což nesla s hrdostí stejně jako s ponížením. Byla si vědoma toho, jak na ni mnozí hledí, zvláště, když pod střechou nechávala žít i dívčina otce, kdysi obviněného z napomáhání čarodějnici. Někteří se jí dokonce začali stranit, odvolávaje se na povinnosti v domácnosti či cokoliv, co jim jazyk zrovna dovolil. Bolelo to, dýka se zabodávala hluboko do srdce, ale mladá žena nesla každou urážku na svou hlavu statečně a pokud měla prolévat slzy, pak v tichosti svého pokoje, zavřená před očima všech obyvatel. Hluboko ve svém vědomí cítila pochybnosti o sobě samé, na druhou stranu jí ani jednou nepřišlo na mysl, aby Silase vyhodila z domu. Aby za ním zavřela dveře a už nikdy ho nevpustila dovnitř, ač se to zdálo nelogické. Zvykla si. Na jeho přítomnost, na to tiché brblání pokaždé, když mu vynadala, že něco drží jako hulvát a neznaboh, když si zašpinil košili nebo urval tkanice, které za světla svíčky přišívala nazpět, aniž by cokoliv požadovala na oplátku. Aniž by si připouštěla, že je po jeho boku šťastnější, srdce pokaždé poposkočilo při oslovení, při větě prohozené jejím směrem, ač mručivé a mnohdy neomalené, že už jen z čistého zlozvyku našpulila ústa a nesouhlasným pohledem okomentovala Silasův slovník. Jeho přítomnost v domě ji těšila a naopak strach se vkrádal pokaždé, když se vzdálil do lesů, temných a nebezpečných, plných pověr a strašidelných příběhů. Tehdy začala poprvé děkovat za své prokletí, které jí dovolovalo opustit lidské tělo a s tichým mácháním sovích křídel se vydat noci vstříc, střežit každý jeho krok. Prozradila mu snad něco z toho? Ne. Nikdy. Netušila by, jak se hájit, co říct. Jak vysvětlit, že kvůli němu se oddává bolestné proměně.
I myšlenka na něj dokázala vyvolat úsměv na rtech jindy tak chladné ženy, poslední dobou rozpustilejší než kdy jindy. "Měla bys za ním jít, Annie." Tichá pobídka přinutí ženu pozvednout oči vstříc mlžné postavě výjimečné obyvatelky domu guvernantky. "Bello, já-..." "Jsi s ním šťastná, šťastnější než kdy bys byla se mnou." "Bello, to neříkej, prosím." Rty se nesouhlasně našpulí v dotčené reakci na slova bodající v zádech zradou. "Měla bys vidět, jak se ti pokaždé rozzáří oči. A jak se červenáš." Šok se promítne do stříbřitě chladných očí, dlaně se připlácnou na tváře prozrazující štěstí, nyní lehce zčervenalé rozpaky. "Běž za ním, nebo mu to řeknu sama." Vyděračství bylo Isabelliným oblíbeným způsobem, jak dosáhnout svého, i po smrti. Sukně domácích šatů, ne tak ozdobných jako jindy, zavíří kolem kotníků, jak se dotčená Anna pokouší dušici předběhnout a postavit se jí do cesty. "To ať tě ani nenapadne. J-já... J-já to udělám sama." Časem... Vždy to šlo udělat časem. Odhodlaná postavit se své nejlepší přítelkyni, se otočí čelem vzad - rovnou do náručí Silase, jehož kroky mířily ke kuchyni. "Och... j-já... omlou-... omlouvám se. Nechtěla jsem..."

Povětšinou se je snažil ignorovat. A povětšinou se mu to také dařilo, neodpovídat jim, jen je nechat, aby do něj dál hučely a připomínaly, co všechno mu proklouzlo mezi prsty a co všechno udělal špatně – obvykle to respektovat. Měli pravdu, že se vzdálil od života, který měl vést, že by se měl vrátit k těm, co mu rozumí nejvíce a kdo v něm hledají svou naději na vykoupení – k nim, bratrům i sestrám uvězněným v mezisvětě a čekajícím na pomstu. Měli pravdu, to jim musel přiznat, co mu však vadilo, byla jejich obvinění – proti Sarah a nyní i proti Anně a Gaëlle, neb v nich viděli ty, které jej drží mezi tou vší proklatou a prohnilou společností, která je vyhnala na okraj společnosti, zotročila a nakonec i pozabíjela – ať již zbraní či nemocemi. Silas si dovolil nesouhlasit prakticky pokaždé, když spustili tuhle písničku, tišil je a okřikoval v tom, že absolutně netuší, o čem mluví. V tom měl zas pravdu on, alespoň v to věřil. Tušil, že city jako láska mu měly být zapovězeny snad už smrtí Amy, že příchodem Sarah se začne odvíjet neúprosné soukolí osudu, které mu bylo známé – a přesto se tomu nemohl ubránit, přesto udělal všechny ty hloupé psané chyby, přesto se do ní bezpodmínečně zamiloval. Mohl se mu však někdo divit? Sarah byla… možná jednoduchá, ale nikoliv hloupá. Zaleželo jí na člověku jako takovém, ne hezkém obalu, milovala ho se všemi jeho vadami, problémy i duchy, copak se mohl držet dál od jejího laskavého pohledu i jemných rukou? Podlehl, ale ne proto, že by ho uhranula – lepším výrazem by bylo okouzlila, pokud už. Gaëlle byla zrovna jako její matka, sladká malá holčička, copak si ji mohl nezamilovat? A Anna… jeho vztah s Annou byl zvláštní a on upřímně netušil, jak se vůči ní staví. Na první pohled ledová královna, ale Silas tušil, že je to jen zástěrka. I když ho neustále peskovala, vypadala, že ho chce ve spánku udusit polštářem, jen když jí dá příležitost, i když mu mnohdy dávala nelibost nad jeho chováním, které neměl tendence měnit, stále jej u sebe nechávala přebývat. Nikdy mu nenaznačila, že by měl odejít, ba naopak a co více, dokázala s ním hovořit. Občas se mu svěřila, občas, když jednoduše potřebovala pomoci se samotnou existencí a Silase to pomalu, ale jistě přesvědčilo, že jí jednoduše může věřit.
To, že byl roztěkaný a myšlenkami všude, jen ne v přítomnosti, dokazuje též to, že do ní narazil. Normálně by se mu to sotva stalo, jeho smysly byly obvykle velmi jasné a on by se jí jednoduše vyhnul. V tomhle případě si ale nevšiml ani její samotné existence. Alespoň je ale dostatečně duchapřítomný, aby jí instinktivně chytl za paže, kdyby měla náhodou tendence padat. „Eh… Zatraceně…“ zakleje tlumeně (ač ho mnohokrát varovala, že by v její přítomnosti neměl, byla to jedna z věcí, které se jednoduše nedokázal zbavit… jedna z mnoha věcí), než pohledem zaostří na ni s trochu překvapeným pohledem. Jakoby jej vůbec překvapilo, že zde je. Vzápětí těkne pohledem na své ruce na jejích pažích, které vzápětí pustí, snad v tušení, že to bude další záležitost, za kterou beztak dostane vyčiněno. „Moje chyba, nevnímal jsem tě…“ odpoví prostě a upřímně. On šel kupředu, to ona se otáčela. To on ji tedy mohl vidět. A krom toho, něco z gentlemana v sobě stále ještě má. „Nevěděl jsem, že jsi ještě vzhůru… Všechno v pořádku?“ Tón hlasu se rázem stane starostlivým. Faktem bylo, ač si to nechtěl přiznat, od toho incidentu v knihovně na ni byl jednoduše ochranitelský. Stejně jako na Gaëlle, stejně jako na Sarah. Uvědomoval si, že není jeho rodina a nejspíš nikdy nebude – byly zde rozdíly, u kterých tiše předpokládal, že by je nebyla schopna snést, neboť jemu byly upřímně jedno. Ale ochranitelský… to býti mohl.

Od toho večera v knihovně se její pocity toulaly na hraně rozporuplnosti, balancující při samotném okraji propasti do bezedné jámy studu a rozpaků. Červeň do tváří pokaždé vháněla jedna a ta samá myšlenka - viděl ji nahou. Její kůži vystavenou světlu svíček i očím dravé šelmy, ale předně muže s převahou v rukách, s mocí podarovanou pro tehdejší noc. Svou bezbrannost si uvědomovala nejvíce dalšího rána, kdy se probudila v jeho posteli, prakticky stejně odhalená jako noc předtím, neboť košile sice zahalovala paže a část trupu, její přednosti však povětšinou vystavovala na obdiv pod tenonkou látkou, sotva sahající do půli stehen. Bez svého oblečení se cítila tak ztracená, vydaná napospas v milosti či nemilost Silasově náladě a potřebám, které, prozatím, neznala. Věděla, po čem muži u žen touží, kde hledají vykoupení z návalů touhy, ale nikdy nedokázala přesně popsat, jakým způsobem se to mohlo stát. Stud a jistá dávka ponížení, že si jí mohl prohlédnout od hlavy až k patě, jí nutila vyhýbat se mu onen den, měnit směr pokaždé, když ho viděla přicházet a zavírat se v pokoji, dokud návaly horka nepřejdou. Nebylo divu, že zrušila své svěřenkyni výuku a dala tak Silasovi nenápadné svolení užít si společnost Gaëlle po celý den, nejen na pozdní odpoledne a večer.
I teď si dokázala vybavit instinkty lovce odhodlaného lapit svou kořist do náručí, jeho pohled, strategický a odhodlaný ji chytit a nepustit. Zvláště v okamžik, kdy svými dlaněmi stiskl útlé paže, pro dnes výjimečně holé díky prostšímu úboru vhodným pro domácí práce než vyučování budoucí dámy. Horkost vpalovala Anně do kůže cejch, viditelný jen a pouze pro její oči a v tichém rozkazu i tváře získávaly silného odstínu růže, dodávaje ji mladistvějšího a mnohem živějšího vzezření plachého děvčete než-li dospělé ženy. Srdce poposkočí, zrazuje mysl zapřísáhlou nedat najevo žádné radostné pocity a Anna ho tiše proklíná za nevděk vůči ní, za přeběhnutí do Silasových řad. "J-já... J-já... J-já..." Koktání pro mladou dámu bylo nezvykem, novinkou, na níž si odmítala zvyknout a přesto ji pronásledovala na každém kroku, každým dnem častěji než během dne předchozího. Kdyby jí to bylo dovoleno, jistě by si začala namotávat na prst pramínek dlouhých blonďatých vlasů, dnes svázaných do povoleného uzlu. Už už se chystá zavrtět hlavou na znamení, že se vlastně nic nestalo, když Silasovi z úst unikne typická nadávka, pohřbívající víru v boha šest stop pod zem. Sama nebyla zastánkyní něčeho podobného, charakteristikou připomínala bezvěrce, kacířku, ale vychování jí učilo držet jazyk za zuby a pouze hodit po lovci vyčítavým pohledem. Jakmile si však uvědomí, že jí Silas pohled opětuje, v panice uhne očima do strany, odhodlaná se mu vyhnout za každou cenu. Srdce ji zrazuje podruhé, tentokrát ještě hlasitěji a v intenzivnějším tlukotu vystrašené srnky, která se touží skrýt - nejlépe samotnému predátorovi do náručí, jak ironické. Dotek dlaní na holé pokožce v tu chvíli zmizí. Rty se prožene rychlý nádech, příliš rychlý na to, aby ho stačila instinktivně zadržet a skrýt tak dávku zklamání nad ztrátou fyzického kontaktu, v němž si nikdy nelibovala. Se Silasem to bylo jiné. Čím dál tím častěji si začínala uvědomovat potřebu dotknout se ho, chytit ho za ruku, klidně ho i plácnout přes prsty, když to pomůže její duši, aby se uklidnila. Právě tyhle doteky se stávaly prokletím, neboť jim Anna začala propadat víc a víc. Kdykoliv mohla ho opravit, učinila tak, ač si namísto nabroušeného výrazu uražené paničky zasloužil leda tak zčervenalé tváře a tiché brblání, jaký je to nevychovanec, který se nic nenaučí, což ji mělo dopřát krytí a ponechat jí tu trochu ztracené rovnováhy.
"Ne, to já jsem měla... Měla jsem si tě všimnout, omlouvám se. Byla jsem... myšlenkami jinde." U něj, jako obvykle, což nepřizná, ani kdyby jí lámali kosti na mučidlech. Zavrcením hlavy ještě z části podpoří své tvrzení, drdol plavých vlasů se rozmotá úplně a světlé prameny sklouznou po ramenech na záda v lesklém vodopádu jemnosti. "Jen jsem... Jen jsem myslela... Jestli nepotřebuješ s něčím pomoct? Zítřek... Asi by nebylo ti dávat zítra do rukou ostré nástroje." Spodní ret uvízne mezi zoubky, starostlivost v hlase zastiňuje strach, hmatatelný a silný na dotek. Od novu počítala každý den do úplňku. Čím déle zůstával pod její střechou, tím se obavy navyšovaly. "Nestane... Nestane se ti nic, že ne? My-myslím... Zítra... v lese..." Nechtěla, aby se vrátil domů celý od krve, zraněný, možná i téměř na umření. A ještě méně si přála, aby se nevrátil vůbec. Zvykla si na jeho přítomnost pod svou střechou, na to bručivé mrmlání i nadávky, na znevažování boha i čas od času podivný slovník, jemuž nerozuměla. Na melodie, které si broukal nevědomky při práci. To všechno by jí chybělo.

Tázavě povytáhne obočí, když se Anna zakoktá a snaží se ze sebe vydolovat odpověď. Nebyl hloupý a co více, nebyl slepý – viděl, že se tohle děje až poslední dobou. Neunikalo mu ani červenání, které se objevilo na její tváři skoro pokaždé, když spolu mluvili. Snažil se to ignorovat. Přisuzoval to oné noci v knihovně, kdy ji viděl prakticky nahou, ač tehdy měl v hlavě stále jen a pouze Sarah. Nyní už ale začal rozum přijímat to, že jeho milá – a co více, jeho žena – je nenávratně pryč a faktem bylo, že Anna byla ta jediná, která vůbec připadala v úvahu. Zbytek dívek ve městě? Nemohl se ubránit tomu, že je vinil ze smrti Sarah. Že v každé z nich viděl tu, co možná udala prvně jeho a na základě toho pak vykonstruovali celou tu lež, ze které ji odsoudili. Anna… Anna se v jeho očích vykoupila tím, že se starala o Sarah. A že to byla ona, díky které je venku z věznice a díky které neuhořel v plamenech. Dlužil jí daleko více, než jí kdy byl schopen splatit – sic za ten dar prve nebyl vděčný, když truchlil a volal po té, kterou miloval a stále miluje, nyní zde mohl být alespoň pro svou dcerku, která se tak nestala úplným sirotkem. Anna byla jednoduše jiná každým coulem, ale Silas… nu, kdyby někdy něco hledal, pak by to byla určitě odlišnost. Tato odlišnost, žádná jiná. Pořádné odpovědi, ač v náznaku, se dočká až jejím pohledem, které ho donutí se krátce uchechtnout. Věděl, že neměl – a občas ji provokoval jen tak naschvál, aby ji viděl durdit. Vzápětí ale pohled odvrátí, ba co více, unikne jí nadechnutí hned, co odtáhne ruku. Tohle přeci jen pochopí trochu jinak – byl zvyklý na to, že se ho z části obávala. Nebo to tak alespoň vypadalo. Nemohl ji vinit. Znal se, věděl dobře, jak dokáže působit stejně jako to, že občas zbytečně užíval rozkazovačného tónu, ne protože by musel nebo aby si rád dokazoval svou sílu, ale protože byl tak jednoduše zvyklý jednat. Bez servítek, přímo. „Nezlob se,“ zamumlá tlumeně, ale pohledem, tím neutíká z její tváře. Pořád v sobě má dosti šelmy, dosti vlkodlaka a ten by si něco podobného neodpustil. Ne nyní, když se smířili a vše si vyjasnili, ne nyní, kdy se jí snad stokrát omluvil za svůj vpád po smrti Sarah.
Zavrtí hlavou. „To je jedno…“ odpoví nakonec prostě, aby se nezasekli u toho, že se budou navzájem omlouvat pořád dokola. Byla vskutku jiná než Sarah – s rozpuštěnými vlasy vypadala přízračně, ale jinak než lesní víla či divoženka. Více jako rusalka, půvabná v lehkém bílém šatu, tančící na jemnou hudbu – třebas Debussyho, ač v dnešní době nikdo tohoto jména nežije. Znova povytáhne obočí, když vyjádří svou obavu nad tím, že by mu do ruky nejspíš neměly přijít ostré nástroje. „Neublížil bych vám, Anno. Půjdu už odpoledne. Dostatečně daleko,“ ubezpečí ji. Nehodlal cokoliv riskovat. „Ale můžeš jít se mnou. Jsem unavenej, společnost ocením.“ Bude ho držet vzhůru, ač to byla lež – s únavou se dokázal rvát, s touhou po jejím přítomnosti ne. Když však vyjádří svou další obavu, zůstane na ni jen překvapeně zírat. Tuhle starost nečekal – upřímně a prostě jej vyvedla z míry už jen pro to, že podobné starosti se mu v životě dostalo… nu, tak akorát od Sarah. Amy to logicky nezajímalo, když mu chtěla co nejvíce ublížit a sama stála za prokletím. „Umím se o sebe postarat, Anno. Vždycky jsem se vrátil.“ Zatím. Ale upřímně netušil, jestli to bylo o štěstí nebo o jeho schopnostech, protože si z těchto nocí pranic nepamatoval. To, že se porval, zjistil obvykle zpětně – a také ne nutně, jen pouze pokud měl hlubší poranění. To, že něco sežral, zase obvykle z nevolnosti a následného zvracení. „Nemusíš se bát. Jen dej pozor na Gaëlle, všechno pořádně zavři. Nikdy nevíš, kdo se bude schovávat za dveřmi. Fajn?“ Upřímně by si neodpustil, pokud by se něco stalo ještě jim. Ta představa se zdála být absolutně nemyslitelná a odporná, že se mu z ní dělalo zle. „Tak pojď, pokud chceš…“ Kdo ví, třeba chtěla jít spát. I tak jí ale věnuje ještě jeden malý úsměv, než zamíří do kuchyně, kde začne rozsvěcet již zhaslé svíce. „Jsi si jistá, že mi chceš s něčím pomoct?“ zeptá se s náznakem pobavení v hlase. Jeho práce byla… nu, jednoduše špinavá.