Město Salem

Bylo tak snadné hrát si na chudinku. Na malou, ublíženou dívenku, která potřebuje bezpečí, hledaje ho v náručí prvního člověka, jenž se jí připletl pod nohy. Tyrkysové oči zalévaly slzy slabosti a strachu, kutálející se po tvářích, dávaje jim voskového nádechu jako porcelánové panence, která je hodna sedět ve vitríně za sklem. Vzlyky nabíraly na intenzitě a nepřestávaly, ani když se potomek elementála vzdálil chaosu odehrávajícím se na náměstí. Prsty se úmorně zarývaly do paží, nehty škrábaly kůži a nebohá Lorelei nepřestávala hrát falešně na city své ochránkyně. Každý krok podlamoval kolena, každý posun ji nutil štkavě se nadechovat, což vábilo pohledy kolemjdoucích. Mnozí pomýšleli na to, co mohlo dceru radního tak vyděsit, co ji mohlo tak očarovat, že prolévala slzy při krocích směřujících dál od dravého chování lidských příslušníků rasy, jíž pohrdala. Mumlavé otázky pokládané do prázdnoty doprovázely prapodivnou dvojici při jejich cestě vdál, hlavně pryč od všeho toho mumraje kolem. "Prosím, neopouštějte mě. Bojím se... Co když přijdou? Co když... Co když začnou obviňovat mě, že jsem tam stála? Že... za jeho smrt vlastně můžu já? J-já... nemůžu zůstat sama! Musíte to pochopit! Nemůžu... nemůžu..." Třes sílil a podobně i prosby, jednou šeptané, podruhé zajíknuté, jak se Lorelei pokoušela přesvědčit svou společnost, aby jí neopouštěla a zůstala po jejím boku... pravděpodobně do konce věků.
Nesmíš mě opustit!" Drapnutí je tentokrát silnější, mnohem silnější než předtím a démonka se nabourává do hlavy čarodějky, dávaje jí povel, aby s ní zůstala a nikam neutíkala, neopouštěla ji jako odkopnuté štěně. Tyrkysové oči pozorně sledují Etheliny rysy, nepřipouštěje žádné námitky. Další vlna pláče následuje krátce poté, další vzlyky, kdy se nebohá dívka chvěje, hledaje oporu pro svou budoucnost. "Ne! J-já... nemůžu! Co... co by si pomyslel otec? Můj otec..." Příval pláče neustává, naopak sílí s každou další vteřinou, jak se Lorelei brání představě zachmuřeného otce nesouhlasně cedícího nepříjemná slova skrze rty. "Chci jít domů, prosím, odveďte mě domů... Domů..." Tam, kde jí nic nehrozí. Kde je paní ona a služebnictvo skáče tak, jak ona zapíská. Kde se nikdo nediví tomu, když se chová arogantně a láme duše lidí kolem sebe, jako by se jednalo o pouhé loutky. Ani nepočká na odpověď a drapne Ethel za paži, táhajíc ji skrze uličky mezi domy, aby ji dovedla k sobě. Veškeré vzepření je marné - koneckonců není démonkou pro nic za nic.

Ethel si zřejmě kromě modřiny odnese taktéž i několik škrábanců na své paži, které byly až do krve. To ale vyděšenou dívku nijak neodradilo od toho, aby jí nehry i nadále zarývala do kůže a mačkala jí už tak bolavou paži. Pohledy a otázky kolemjdoucích byly i nadále nevítaným rozptýlením, stejně tak tomu bylo i s jejich myšlenkami, které se stejně jako jejich otázky motaly kolem toho, co se mohlo mladé dámě stát, že je takto rozrušená. Ethel by je možná nejraději okřikla, aby si hleděli svého, ale to nebylo v její povaze, tudíž se zaměřila na vyděšenou šlechtičnu vedle sebe, která mumlala další vystrašená slova. "Nikdo vás z toho nemůže obviňovat. Byla to nešťastná náhoda. Mohlo se to stát komukoli. Byla jste jen ve špatný čas na špatném místě." Promlouvala k ní i nadále klidným hlasem čarodějka, aby jí uklidnila. Vždyť křik nebo její vlastní rozrušení by mohlo jen zhoršit už tak nestálé pocity Lorelai. Rozhodně neměla v plánu jí opustit a nechat na pospas okolním zvídavým pohledům občanů Salemu. Ethel přejela pohledem kolemjdouccí, kteří se začali srocovat do skupinek a polohlasem mluvit o tom, co se asi mohlo stát. Přesto to nebyly oni, kdo potřeboval její pozornost.
V okamžiku, kdy Lorelai vyjekla, že jí nesmí opustit, byla si Ethel jistá, že to neudělá. Přeci jí tu nemohla nechat, ale slova se z ní nedostanou, jen přikývnutí. Jak by taky mladá čarodějka mohla odolat přísnému a jednoznačnému povelu od bytosti mocnější než byla ona sama. A to několikanásobně. Netušíc tedy, do čeho se žene, se nechá vést k domu rodiny Wallace. "Samozřejmě, doma budete v bezpečí a Váš otec si jistě nepomyslí nic špatného." Snaží se i nadále Ethel uklidnit rozrušenou dívku, která jí vlastně teď už táhne za sebou, přesto se nepokouší vzepřít. Možná si zpěně uvědomí, že nejednala tak, jak by sama chtěla, ale teď? Nepřišlo jí na tomhle nic divného, takže s klidnou tváří následovala Lorelai k jejímu domovu. Lidé si dál šeptali a dohadovali se o důvodu, který donutil okouzlující mladou dámu ronit slzy, přesto se je nikdo neodvážil zastavit a zeptat se. Možná byla důvodem Lorelai, se kterou se nechtěli lidé v tomto rozpoložení zaplétat, nebo Ethelina aura, která nutila lidi držet se od ní dál.
Nic z toho ale mladá dívka nevnímala, uvědomovala si pouze fakt, že nesmí Lorelai opustit. Nevědoma si faktu, že ani toto není její vlastní myšlenka, jen povel, který slepě následovala.

"Ale může... může..." Loreleiin hlas zní vystrašeně, téměř zoufale, jak své poslední naděje vkládá do rukou neznámé čarodějky. Tyrkysové oči v prosbách hledí na dívku, hledaje u ní bezpečí a záchvěv pochopení, dlaně tisknou její předloktí, aby pochopila, jak velký má dcera radního strach. "Zdejší lidé... nechápou... Oni neví... Nevidí... Musíte pochopit, jak zlí dokážou být. Jejich zkažená srdce..." Nenápadné, přesto vtíravé představy jsou postupně zasívány do Etheliny hlavy, aby si s nimi její představivost mohla poradit po svém. Předlohy k zákeřnému chování plné závisti, žárlivosti, chamtivosti a dalších negativných vlastností naplňují ovzduší. Nejednou nechává démonka v mysli čarodějky mihnout obrázek hromotluckého manžela bijícího vlastní ženu i děti, násilné chování na ulicích, kdy si dívky nejsou jisté tím, zda nepřijdou o své panenství. Nepříjemné úkazy plné bolesti a strachu, jež by mohla Ethel sama prožívat. Jak je snadné si hrát s lidskou myslí, vystavit ji nebezpečí a ukázat jí něco z toho mála, co je může potkat. Démonka se uvnitř křehké skořápky naplno směje, ďábelská jako had v ráji, který nabídl Evě jablko ze stromu poznání. Obestřít tuhle lidskou mysl bude jednodušší než by se dalo předpokládat. "Bojím se jich."
Poslední zašeptání nechá sklouznout ze rtů samovolně, téměř jako by se jednalo o jejich malé tajemství. A proč by ne? Proč by si nemohla tuhle dívenku přimknout k sobě, udělat její rodině ze života peklo, protože... se jednoduše nudí. A není nic zábavnějšího než kazit ostatním jejich sny a plány. Rty se prakticky dotýká Ethelina ouška při svém šepotu než se odvrátí, pohrávaje si v představách s dívčiným srdcem. Inu, nikdy nebylo těžké učinit si z někoho přítelkyni závislou na jejím slovu. Stačila trocha pozornosti, někdy i mírně fyzického kontaktu a lidé skákali, jak ona pískala bez sebemenší námahy. Spokojený úsměv roztančí rty, ulička míjí druhou, třetí než se konečně dostanou k velkému domu bohatých občanů Salemu. Netrvá dlouho, aby se propletly k zadnímu vchodu, dveře zůstávaly odemčené a Lorelei se jimi snadno protáhne dovnitř. "Pojďte!" Nadále si pohrává s myslí Ethel, dávaje ji znamení, že není proti ničemu vpravit se dovnitř, do obydlí někoho bohatého, kde je snadné cosi ukrást, přivlastnit a obohatit se na drobnosti, jež pro ně nemá význam, ale rodině téhle čarodějnice by jistě pomohl i maličkatý šperk pro lepší živobytí. "Pojďte." Zopakované slůvko je pobídkou, ručku mladičké dívky nepouští, když vystupuje po schodech vzhůru do patra, aby se na konci chodby zavřela spolu s ní v pokoji. Konečně klid. Konečně má plno času si dívku prohlédnout. "Kdo vlastně jsi?"

Vlastně ani neotevře ústa, aby dívce její slova vyvrátila. Nedokáže to, protože v ten okamžik její mysl zaplaví děsivé představy toho, co se může dít ve městě. Obraz ženy, která se krčí před svým hromotluckým manželem očekávající další výprask s pramalým smyslem či důvodem, který by ho obhájil. Děti schovávající se za matkou v naději, nebo spíše touze věřit, že je otec tentokrát ušetří. Nikdy se tak nestalo. Temná ulička, kam je zatažena mladá, stěží dospělá dívka dospělým mužem se zvrhlými choutkami. Připraví jí o panenství a nechá jí krvácet zprzněnou a pošpiněnou na zemi se slzami na tváři. Rvačka mezi nejlepšími přáteli v hospodě jen kvůli tomu, že jeden v opilosti plácl něco špatného o manželce svého přítele, který nešel pro ránu zrovna daleko vzhledem ke své vlastní opilosti. Další temná ulička, kde se tentokrát schovává mladý muž s pokřiveným úsměvem a ostrým nožem v ruce vyhlížejíc svou další oběť, kterých bylo a bude ještě několik. Závistivé pohledy postarších dam k mladicím, které poutají pohledy jejich manželů a nutí je myslet na jejich zvrhlé touhy, kterým už manželka nestačí. Jak daleko může taková závist dojít? Stačí pár dobře mířených poznámek a drbů a dívka je ani ne za týden obviněna z čarodějnictví a po krutém a bezcitném mučení je postavena na hranici, kde v ohni shoří nejen její tělo, ale i její nevinnost. Obrazy válkdy, kde bratr válčí proti bratru a neštítí se ho zabít en kvůli názoru jiného významného muže. Tolik mrtvých jen kvůli touze, krutosti a temnotě v lidech.
Ethel naskočí husí kůže, i když jde jen o představy jsou až děsivě živé a děsivé, protože nikdy nedokáže tušit, co by se mohlo stát skutečností, co možná skutečností je i tady v Salemu. Vždyť sama byla před chvílí svědkem krutosti lidí, kteří jen kvůli náhodě zabili muže, rozthali ho nelidským způsobem na kousky, pro které se pak seběhly hladovějící děti, které hlady nerozliší lidské maso od jakéhokoli jiného. Obojí se dá sníst nehledě na následky. Jejich žaludky se zaplní a už se nestarají o to, co bylo předtím. Na chvíli je ticho, žádné kručení v žaludku ho neruší. Vzhledem k představám trápící její už tak trpící mysl ani nevnímá, že už přišla k domu bohaté rodiny a zadním vchodem jí Lorelai vede dovnitř. Obyčejně by asi její oči utkvěly na krásném nábytku, cennostech, tapetách i zdech, ale její mysl je až přespříliš zaplněná desivými představami krutosti lidských bytostí mezi něž se počítá i ona sama.
Probere jí až otázka mířená na ní, zaostří tedy na zlatovlasou ženu před ní a její pohled tyrkysových očí oplácí svými šedomodrými kukadly, jejichž zornice jsou mírně rozšířené v důsledku děsu, který se právě odehrál v její hlavě. Plynulým pohybem si sundá z hlavy kapuci pláště, která doteď zakrývala vlasy podobné barvy jako má i druhá dívka v místnosti. Mezi jejich oděvem je ale propastný rozdíl, zatímco Lorelai má bohatý šat a viditelně tedy hlásá svou příslušnost k nejvyšší vrstvě v Salemu, Ethel je oblečená do prostých lněných šatů bledě modré barvy, které stále ještě překrývá plášť. Ač jednoduché i tak odhalují i skrývají vše potřebné, co může dívka ukázat i skrýt. "Ethel Fray, sestra mlynářky." Odpoví jí a sdělí jí své jméno, jak je slušností. "Madam." Doplní vzápětí vzpomenouc si, že ve společenském žebříčku je hluboce pod ní, stejně tak rychle uhne i pohledem, protože jí přeci nepřísluší zírat takto někomu do očí, navíc někomu tak vysokého postavení.

"Ethel..." Děsné jméno. Jako jetel a ten nesnášela. Jen silou vůle se ubrání úšklebku deroucímu se na rty, jakým by nejraději ze všeho okomentovala dívčino jméno. Nicotné, prosté, bez špetky grácie a glancu, vůbec ne vznešené. Nízkého původu jako samotná dívenka, prostá na první pohled. Kdo ví, kde vůbec splašila ten plášť, černá barva patřila honoraci, bohatým lidem, kteří si mohli dovolit zaplatit za tuze drahý odstín, normálně nedostupný pro nuzný lid. Hodnotícíma očima přejede po ošacení děvčete, všechno na ní hlásá příslušenství k nepříliš majetné vrstvě, ačkoliv mlynářství obvykle vydělávalo. Jen tady se cosi pokazilo, od pohledu bylo zřejmé, že si nežijí na vysoké noze. Copak, hromada harantů na krku? A přesto všechno démonka věnuje Ethel letmý úsměv, téměř smířlivý nad jejím osudem, jako by litovala každého dne stráveného v její kůži. "Chm..." Neodolá, jemně nakrčí nosík v důsledku představy, jaký život musí tahle cizinka prožívat den co den, aby se dočkala dalšího rána plného povinností bez možnosti utéct. "Lorelei. Lorelei Wallace, dcera jednoho z radních." Nenápadný to důkaz, že je v o mnoho vyšším postavení než chudinka Ethel, která k tomuhle domu přišla jako slepý k houslím. Jeden, dva krůčky, jimiž přejde po pokoji, každý dotek podpatku po dřevě se nese s klapnutím odpočítávajícím poslední chvíle života. Mnohým to tak rozhodně připadalo, když se Lorelei představila svou pravou existencí démonky zrozené z hlubin lidských špatností, mnohonásobně horší než největší životní nepřítel. "Ale tady, v soukromí, mi můžeš říkat Lorelei. Ano?" Opět ten jemný důraz. Opět jeden z povelů, při nichž neopouští tyrkysovými kukadly tvář panenky, jíž si vybrala z davu pro svou potěchu. "Nebo..." Ještě krůček, s nímž se přiblíží, téměř tělo na tělo, šeptaje dívce do ucha svá poslední slova. "Má paní." Pěstička se automaticky sevře, schopnosti zlehka zatlačí na dívčino lůno v odezvě dříve nepocítěné vášně, kterou by normálně prožívala s mužem. Chvilková záležitost, která se zdá snem, neboť když je po všem, Lorelei stojí tam, kde předtím, naprosto nevnímající, že by se podobný úkaz stal. Že by se jednalo o příliš drzou, bohem hanebnou myšlenku? Co to vlastně bylo? Pro démonku? Žádná práce. Pomotávat lidem hlavy, dokonce je pouštět ven ze zóny komfortu, to bylo její. Poznávat nové věci, tak tomu ráda říkala.
"Svlékni si. Tady ten plášť nepotřebuješ." Pokynem prstů dává najevo nelibost nad zahaleností mladého děvčete, sama neváhá a začne se zbavovat drahých šatů plných krajek a vyšívaných ornamentů, nad nimiž si nejedna švadlena rozpíchala prsty. Vázání korzetu je brzy povoleno a Lorelei se schválně natočí směrem k Ethel tak, aby bylo jasně patrné, o co dívka žádá. Nikoho už nezajímá, že před chvílí ještě plakala. Jako by se jednalo o starou historii, dávno odvátou v čase. "Jaké to je žít v mlýně? Je to... otravné? Nechtěla bys zažít... něco jiného?" Rukávy šatů sklouznou z ramen a paží, látka sukně klesá k nohám na zem v neuspořádaném pádu. Lorelei tak snadno připomíná Venuši vystupující z mořské pěny, zvlášť když se otočí, prsty ve vlasech se pokoušejí zdolat stažený drdol, z něhož vysvobodí jemně zvlněné kučery. Oděná pouze ve spodničce, nezakrytá ničím víc než tenonkou látkou draze vyhlížejícího kousku oděvu. "Třeba... se na jeden den stát mnou... Co na to říkáš? Ethel?"

Nikdy neměla pocit, že by její šaty byly otrhané, ale narozdíl od některých občanů Salemu byly čisté a neotrhané, přesto prosté. Jejich matka si dávala záležet, aby její dcery měly všechno, co potřebovaly, ale přeci jen musela živit sebe a dalších pět lidí. Vzhledem k tomu, že nikdy nehladověly a nikdy jim nic nechybělo si žili dobře. Možná, že kdyby byla jedináček a matka se starala jen o ni, tak by její šaty byly honosnější a dražší. Takhle byl nejcennější součástí jejího oděvu plášť, který dostala k narozeninám. Jen sleduje, jak se k ní Lorelai přibližuje a na její slova přikývne. Když se ale nakloní k jejímu uchu a její tělo je jen pár centimetrů od jejího, ucítí v podbřišku tlak provázený pocitem, který dříve nezažila. Z úst jí unikne vzdech se slovy mířenými k Lorelai. "Má paní." Slova tichá, přesto možná na tichou místnost hlasitá. Těžko přeslechnutelná, ale jakmile Ethel mrkne, Lorelai stojí daleko od ní bez známek toho, že by se něco z předchozích momentů stalo. Mladá čarodějka rychle zamrká a v očích se jí usadí zmatek. Co se to právě stalo? Byla to jen její představivost. Ne, tomu se jí nechce věřit, tohle by si přeci nemohla představovat, nebo ano? Vždyť Lorelai se na ní dívá ze vzdálenosti pár metrů a nevypadá, že by ještě před mrknutím oka byla u ní. Není to zkrátka možné.
Překvapí jí tedy, když Lorelai splyne ze rtů jasná pobídka. Ethel se ani nezeptá, co tím sleduje, nezaváhá. Tak zvláštní vzhledem k její povaze. Prostě následuje pokyn démonky, která stojí před ní skrytá v těle půvabní dívky. Sundá si svůj plášť a začne se sama potýkat se šněrováním šatů, jenže její prsty se třesou. Proč? Sama neví, nedokáže si to vysvětlit, stejně jako své momentální chování, ale nad tím se ani nezamýšlí. Zpětně možná bude pochybovat o svých smyslech i paměti, kteár jí bude ukazovat tyto vzpomínky. Přesto momentálně se nad tím nezapozastavovala a raději se zaměřila na otázku, kterou jí Lorelai položila. "Není to otravné, tedy ne pro mě. Nemusím denně dřít do úmoru.
Pomáhám v domácnosti. Každý by chtěl zažít něco jiného, něco nového. Otázkou zůstává, zda se mu to podaří." Odpoví jí popravdě, alespoň tomhle zůstala její mysl nezmanipulovaná. Tedy prozatím. Její oči sklouznou po odhaleném těle ženy před ní a do tváře jí stoupne horkost rozpaků, tudíž rychle odvrátí pohled. Její nevinnost a nezkaženost je na první pohled patrná. Otázku slyší, ale přesto až do chvíle než uslyší svoje jméno zůstává její pohled jako přikovaný k podlaze. Po svém jméně, ale opět zvedne pohled zpět k Lorelai a její tváři, ač jí neuniká i zbytek její postavy, což je také důvodem, proč i nadále má krev ve tvářích. "Stát se Vámi, má paní. Kdo by mi kdy uvěřil, že jsem vy." Odpoví jí stále klidným hlasem, který je vůči zmatku v očích a rudosti ve tvářích dost kontrastní.

Dnes měla po dlouhé době relativně dobrou náladu. Od té noci, kdy se zbavila té hnusné, špinavé štětky, co jí přebírala klienty, se jí dařilo a navíc. Malá Lizí měla narozeniny. Skoro nešlo uvěřit, že té malé raubířce už bude šest let. Každopádně to jí samotné stačilo jako omluva pro to, aby dneska nepracovala a místo toho šla na trh shánět dárek pro svoji drahou neteřinku a potom jít domů, do skutečného domova, kde je její rodina, ne do toho v lese. Chtěla mít jeden normální den a taky chtěla využít poslední příležitosti podívat se, co tyto sezónní prodavači nabízejí.
Ráno se vyspinkala krásně do růžova a vzala si svoje nejméně odhalující šaty, ve kterých si projednou nemusela připadat jako kurva a vyrazila do ulic. Slyšela zpěv a veselí a stánky byli pastvou pro oči. Nejkrásnější látky a různé zdobené šátky, které se i jí líbily. Vlastně když šla okolo stánku s těmito krásnými ozdobami, které si mohla uvázat kolem pasu nebo si je třebas přehodit přes ramena, nenápadně strhla jeden pěkný zelenkavý, když zrovna prodejce nabízel svoje zboží nějaké viditelně bohaté pipce. Prý pravé hedvábí, nejvyšší kvality. To máme ale štěstí... Šátek si hned přihodila do druhé ruky a než si toho obchodník stačil všimnout, zmizela mezi hromadícími se lidmi.
Teď už měla něco pro sebe, takže by měla jít něco sehnat i té malé oslavenkyni. Nenechala se zlákat ani volajícími prodejci, jež upoutávali přímo její pozornost. "Slečno, musíte si vyzkoušet tento náhrdelník, jistě vám bude velmi slušet... Madam, mám tu něco, co si zkrátka musíte koupit. Podtrhne to vaši krásu a okouzlí kdejakého krasevce..." A podobné žvásty, které člověka spíše odradí než zaujmou, ale byl fakt, že zboží měli všichni úžasné. Jenže se musela krotit, prvně dárek pro Elisabeth a potom si může utratit zbytel peněz, takže vždy jen stiskla pevněji vláček s penězi a šla dál. Nakonec našla, co hleda. Na proti přes ulici byl stánek s plátěnými panenkami. To je ono! Z toho bude Lizí nadšená! Nezajímalo ji, jestli překáží lidem nebo jim jde do cesty a naráží do nich, prostě si to rázovala k tpmu stánku a říkala jsi, že půjde klidně i přes mrtvoly.

Jelikož doma už to na ní doslova všechno padalo a její otec byl celý den nerudný kvůli práci, tedy alespoň ona si to myslela, protože pro jednou nemohla být příčinou ona. Ona jen seděla posledních pár dní doma, trucovala snažíc se otce takto přinutit, aby se s ní vrátil do New Yorku, a nudila se. Právě to poslední zmiňované jí nakonec donutilo vydat se ven a rovnou šla za zvukem zábavy, dokud se neocitla na trhu, kde to dnes večer skutečně žilo. Nakrčila nosík a procházela davem lidí, kdokoli, kdo si jí všiml, jí uhnul z cesty. Za to nejspíš mohl její povýšenecký výraz a tvrdý pohled. Měšťané jí navíc ještě neznali, tudíž okolo sebe začínala slyšet otázky, kdo je ta mladá dáma a odkud se vzala. Pohodila hlavou a jejich zvídavých pohledů a vtíravých otázek si nevšímala, protože se snažila jakkoli zabít tu nudu, kterou už pár dní pociťovala. Navíc si tu přišla nevhodně, vždyť tihle lidé v životě nemohli být dál než pár kilometrů od domova, zatímco ona žila v New Yorku. Městu, kde to žilo a dýchalo. Tady si přišla jak v kleci, což si nejspíše za všechny ty eskapády zasloužila, ale co na tom.
Prohlížela si nabízené zboží, ale i to jí přišlo podřadné a nehezké. Trhovci se sice snažili upoutat její pozornost komplimenty, nabídkami a přesvědčováním, ona to ale velice jasně ignorovala a nijak nereagovala. Nakonec se zastavila u stánku s panenkami, které jako jediné upoutaly její zraky. Začala si jednu po druhé prohlížet a v mysli se jí vybavila panenka, kterou jí jednou přinesla matka. Tehdy jí mohlo být tak šest let. Právě hadrová panenka se stala její nejoblíbenější hračkou. Co to bylo za pocit? Nostalgie? Ano, Rose opravdu pocítila tu hořko sladkou nostalgii, která jí tak bolestně připomínala krutou realitu, do které jí uvrhla neohleduplná sebevražda její matky a ukončila tak její malý dětský sen. Natáhla ruku a jemně přejela svými prsty po jedné z panenek, která tu její připomínala nejvíc. Kde té její ale byl konec? Možná zůstala v New Yorku, možná už byla dávno někde odhozená v kanále. Nebo si jí možná schoval její otec, aby mu zůstala vzpomínka na jeho malou nevinnou princezničku, kterou už Rose odmítala na veřejnosti být, což jejímu otci došlo teprve nedávno, když už nedokázal omlouvat její chování.

Ta loď ji děsila ještě více. Začínalo jí být ukradená, zda-li nalezne nějaký poklad. Chtěla se dostat ven a potom se možná dopídit k odpovědi na otázku, co se vlastně stalo jejímu bratrovi. Jenže když vešla do chodby, teď už s umyslem opustit loď, tak do dřevěného labyrintu asi narazila vlna nebo něco a Jasmine skončila na zemi. Zbrzdila pád rukama, ale pravá jí neskutečně bolela, i když ne tolik jako jí bude bolet, až z ní vyprchá hromadící se adrenalin. Rychle se zvedla, bolavou ruku držíce na hrudi, a teď už běžela, aby se dostala z toho nekonečného bludiště dřevěných chodeb, ale potom přišla další vlna, která ji přirazila ke zdi. Tohle už trošku čekala, ale i tak jí při nárazu ošklivě luplo v rameni. Naštěstí při zběžném prohlédnutí a pohnutí zjistila, že to asi nebude nic moc vážného. Spíše ji trápilo, že kolem začal mizet nábytek a všechno. "Co se to, do háje, děje?!" Odstričla se ode zdi a v tom přišlo další zhopnutí lodi.
Netuší, jak se tomu tak událo, ale místo na dřevěnou, ztrouchnivělou podlahu lodi, teď padala do vody. Zaječela a nestačila se ani nedechnout, než zajela pod hladinu. Pohltila ji tmavá hlubina a nahrnula se ji voda do plic. Nemohla se nadechnout. Začala kopat kolem sebe, díky čemuž se jí jen se štěstím podařilo vyplavat. Vykašlala vodu z plic a rmateně se rozhlížela kolem sebe. Viděla další lidi, kteří byli na lodi. Potápěli se do vody a lovili zlaté mince, ve většině případů. Byli na její vkus žalostně daleko. To není dobré. TO NENÍ DOBRÉ! Začala panikařit. Neuměla plavat. Rodiče jí to nedovolili se naučit. Ona tu dnes umře, jediní lidé, které viděla byli moc daleko na to, aby k ní doplavali, než se potopí na dno přístavu. Díky mami, díky tati. Vaše přehnaná starostlivost mě přivede do hrobu.
Kdyby si jen všimla, že není tak daleko od břehu a že, kdyby se pokusila o plavání, mohla by se zachránit. Ona namísto toho začala panikařit a máhat kolem sebe rukama v zoufalém pokusu udržet se nad hladinou. Jenže to nepomáhalo. Pomalu ji to táhlo ke dnu a ona se jen zbytečně vyčerpávala. Když jí konečně došlo, že si takhle nepomůže, namísto něčeho, co by jí pomohlo začala řvát. "Pomoc! Pomozte mi někdo! Prosím, pom..." Potom už se neudržela nad hladinou a pomalu klesala do modravých hlubin.

Nezajímala ho nějaká pitomá loď, která zakotvila v přístavu. Co mu po ní bylo? Jeho zajímalo jen to, že se mu všechny rány uzdravily, i když v to už nedoufal. Šel se projít k vodě, když si tam všimnul spousty lidí, kteří se pokoušeli chytat peníze. Místo toho zaslechl volání o pomoc. Kus od břehu se tam nějaká dívka plácala ve vodě a vypadala značně zděšeně. Někdo by jí měl určitě pomoct. Ale on to nebude. Proč by se tím zabýval? Je ve vodě. Voda je mokrá. Proč by měl riskovat vlastní krk? Nakonec mu to stejně nedá, protože se do zachraňování nikdo nemá. Kopne naštvaně do šišky u jeho nohy a něco nesouhlasně zabrumlá - něco v tom smyslu, že když nezachránl Ayu, tak aspoň tu holku. Co když se utopí? No, tak zdechne a půjde za sestřičkou. Buď a nebo. Stáhne ze sebe košili a skopne dolů i boty. Rozběhne se a trochu neohrabaně se prodírá vodní hladinou. Rozrývá ji svými pažemi a když si je jist, že už nedosáhne, tak skočí a snaží se co nejrychleji doplavat k té holce. Jak já vodu nesnáším... Co když se utopim. Brumlá ve svém jazyce v myšlenkách. Moc dobře ví, že voda není jeho silná parketa, ale ti ostatní jsou ve většině případů zaslepeni zlatem. Neustále nadává a doplave na místo, kde se pod děvčetem zavřela hladina. Opětovně zakleje a zhluboka se nadechne. Snad mu zásoba vzduchu vydrží a snad ta holka ještě nedoplula až na dno utopená. To by byla celkem smůla. Pro ni. A vlastně i pro něj, protože by se sem hnal zbytečně. Dále už neváhá a ponoří se do vodních hlubin. Není rád, že tohle dělá, ale když už to začal. Oči drží otevřené a pod hladinou zaregistruje pohyb. Je to rozvlněná látka šatů. Udělá několik temp a chytne dívku za ruku. Neprohlížel si ji a raději s ní plaval nahoru. Jakmile se vynoři, tak zalapá po dechu a přitiskne k sobě tu holku. Je mu jedno, kdo to je.
Doplave s ní ke břehu a položí ji na zem. Sám si klekne na čtyři o kus vedle a zapře se dlaněmi. Není to dobrý plavec a je to poznat, protože se rozkašle, jak se párkrát nalokal vody. Proč já tyhle věci vůbec dělám. Nerozumí svojí debilitě. Měl ji nechat se utopit. Všas to nebyla jeho starost. Možná ho k tomu dohnalo i to, že se o ni asi bude někdo strachovat a někdo by mohl být tolik zničeý z její smrti jako on ze smrti sestřičky. Tak aspoň něco pro to udělal.

Potápěla se čím dál hlouběji a v hlavě měla jen myšlenky na soji rodinu. Asi už je po dnešku nikdy neuvidí. Skončí na dně a už nikdy ani nerozevře oči. Asi ji ani nikdy nenajdou a matky bude zničená z toho, že obě její děti utekli z domu. To není správné, tohle se jí nemůže stát, ale co ona zmůže. Není ani schopná se naučit plavat. Ale na druhou stranu. I smrt je způsob, jak se vyhnout svatbě. To je asi jediné pozitivní.
Pomalu už ani nevnímala, co se okolo děje. Pociťovala chlad, ale ani ten ji moc netrápil, jak upadala do bezvědomí. Jak dlouho už tu vlastně byla? Minutu, dvě nebo snad hodinu? Kdo ví, každopadně ji probudilo škubnutí za ruku. Někdo nebo něco ji táhlo nahladinu.. Za chvíli ji ten někdo vytáhl na břeh a ona měla konečně zase příležitost se nadechnout. Vykašlávala z plic polovinu salemského přístavu a snažila se nemyslet na to, jak je celá mokrá. Howardovi kalhoty i košile byly komplet promočené a kloubouk byl taky ta tam. Ten asi ztratila ještě na té zatracené lodi. To bylo ale fuk, aspoň že byla naživu a mohla dýchat.
Pukusila se zvednout a jen, co se zapřela pravou rukou, pronikavě jí zabolelo zápěstí. Takže jen zasyčela od bolesti a zůstala sedět. Beztak by daleko nedošla, než by si musela sednout znova. Byla celkem unavená a potřebovala nabrat trochu sily a dechu, než někam půjde. Nejepší by bylo, kdyby někde schrastila i nové, hlavně suché oblečení, aby ji takhle neviděli rodiče, ale to už by toho chtěla moc. Sic jí v tomhle začínala být zima, ale furt lepší, než aby tady pobíhala nahá.
Teď se zase zaměřila na svého zachránce. Skoro zapomněla, že tam je. Bylo od ní nadmíru neslušné, že ani nepoděkovala. Jenže teď jí nějak nebylo do řeči. Málem umřela a i kdyby se tohle nestalo, pořád tu byla ta otázka s velkým otazníkem týkající se jejího bratra. Co by teď dala za to, kdyby viděla tu jeho nabubřelou, panovačnou tvář, která se odhodla zničit jí život. Ale to zase odbíháme. Měla by se teď spíš soustředit na vyjádření vděku tomu, co se odhodlal vytáhnout jí z vody. Možná bych zase mohla hrát němého chlapce. Vlastně ne, už nemám kloubouk... Tak němou dívkou! I když to taky nejde, vždyť jsem volala o pomoc. Jak tak přemýšlí, co udělá, skousne si spodní ret. Asi stejně bude muset poděkovat a nedělat okolky. Takže se podívá na mladíka před sebou a milým hláskem mu poděkuje. "Ehm... Mnohokrát vám děkuju za záchranu." Jak tak se na něj dívá, začíná jí být povědomí. "Bene?" Vždyť ho zná! Zrovna dneska na něj myslela... A ne zrovna pěkně. Sváděla na něj vinu za to, že je na té lodi, že si bude brát nějakého kašpara a vlastně za všechno, co se tak nějak událo o doby, co ho poznala. Takže teď se cítí provinile ze dvou důvodů. Že pro ni musel lést do vody a ještě za to, co si o něm myslela. Nemůže se na něj snad ani podívat, takže sklopí pohled a zírá na bolavou ruku, která je jen malý trest za to, že málem umřela a že ho mohla klidně stáhnout sebou ke dnu.

Když se skoro žene přez ulici, div někoho nesebere sebou. Vráží do lidi a spěšně se jim omlouvá, protože nemá čas se jim zdlouhavě omlouvat a prosit o odpuštění, ještě by jí mohl někdo vykoupit všechny ty panenky přece. Ano, je to stupidní a nereálné, ale vykládejte to někomu, kdo by po vás ještě něco hodil, kdyby jste s tím začali. Ona si prostě šla a nevšímala si zlostných pohledů těch, kteří neměli to štěstí a nevyhli se jí. Prostě smůla no. Můžou být rádi, že je nesmetla. Občas si neuvědomuje, že má větší sílu než oni. Ale co už s tím, když tak by byli jen na zemi, nic víc nic míň. By se jim taky nic nestalo, kdyby měli špinavý zadek, to není konec světa. Stejně nikdo na zem nespadl, takže ani není co řešit.
Konečně se prodrala, svým způsobem, skrz lidi a namířila si to přímo ke stánku a obchodnici, která ty panenky dost možná dělala sama. Přitom se jí podařilo vrazit ještě do jednoho čovíčka. Do nějaké holky, co tam stála. Od pohledu spíš bohatá než někdo z nižších vrstev. Přesto přemohlo hrdost a častečnou averzi vůči lidem ze zhora a omluvila se. "Pardon." Nic dalšího. To jí muselo stačit. Potom už se jen dívala po těch hračkách pro malé holčičky. Panenky měli všemožně barevné vlasy i šatičky. Nemohla si vybrat, ale postarší paní už si jich taky všimla a vrhla se do nabízení, jen ne tak vlezle, jako ostatní. "Mohu vám něco nabídnout nebo s něčím poradit, slečny?" El se navzdory všemu usmála a mile odpověděla. "Mě ne, děkuji. Zatím se rozhížím." Koukala se na panenky a jedna ji zaujala. Taková "pleťově" snědší s tmavě hnědými dlouhými vlasy a obyčejnými modrými šaty, jako měla právě na sobě. Přemýšlala nad tím. Mohla by dát svoji neteřince samu sebe zpodobněnou v panence?

Když do ní zezadu někdo vrazí, div kvůli tomu nespadne na stánek, hodí po dotyčném, tady spíše dotyčné, nepěkný pohled. Když se jí ale omluví jen jedním slovem, přidá k tomu ještě přimhouření očí. Sjede ženu pohledem, nejspíš bude starší než ona, ale to jí rozhodně nijak nenutí se k ní chovat s respektem, protože zjevně patří k nižší vrstvě obyvatel, možná i té nejnižší.
Přejede pohledem panenky, a pak se zastaví pohledem na té, kterou si prohlíží i ta nezdvořilá žena. Vypadá to, že by si jí chtěla koupit. Takže když se jich trhovkyně zeptá, zda jim může pomoct, Rose se k ní otočí a přejde od nevražuvého výrazu během vteřiny k vstřícnému. "Vlastně ano, velice mě zaujmula tato panenka." Začne Rose a na tvá4i vykouzlí sladký úsměv, který z ní okamžitě udělá tu nevinnou dívenku z vyšší společnosti, která ale dostane to, co chce. "Ráda bych jí koupila, na ceně nezáleží. Mé sestřence se bude jistě velice líbit." Řekne a dál se usmívá jako sluníčko a tváří se jako nevinnost sama. Sleduje, jak trhovkyně šahá pro panenku, aby jí nejspíše zabalila, přičemž jí sděluje cenu, která je pro ní vlastně nevýznamná. Je to za pakatel. "Vypadají všechny opravdu krásně. Vyrábíte je sama? Vypadá to jako ruční práce." Štěbetá dál a trhovkyně se na ní s úsměvem podívá. "Ano, vyrábím je sama. Dá to práci,
ale dětem to vždy vykouzlí úsměv na tváři." Odpoví jí postarší žena a vypadá to, že jí její zájem překvapil, ale i potěšil. Rose chápavě přikývne a trochu jí opět zasáhne nostalgie. I ona se usmívala, když jí matka panenku dala, ale pak si jen tak umřela bez toho, aby nějak vysvětlila důvod svého jednání. Do té doby se Rose mohla bezstarostně smát a hrát si.

Skoro si ani nevšimla, že do té holky vrazila až tak moc, ale ta malá cuchta si nevzala její nejlepší omluvu k srdci a začala dělat potíže. Tedy, Eleanor to tak alespoň připadalo. Jelikož si slečinka jen tak náhodou začala vybírat myslet na stejnou panenku, kterou si prohlížela ona sama. Náhoda? Nemyslím si. A ještě ty její slaďoučký řečiky, kterým nalítne kdejakej blb. Jezně ona měla takovýhle rozmazlený holčičky prokouklý. Možná, že se věnovala spíše bohatým chlapečkům, fajn mužům, co se ale stejně chovali jako mladí pitomí kluci, ale takovéhle slečinky se dali prohlédnout raz dva.
Podívala se na prodejkyni, i přes svoji nově nabitou špatnou náladu mile, a gestem ruky jí naznačila, aby ještě chvíli sečkala s prodejem. "Vydržte, prosím chvilinku, potřebuju si něco vyjasnit tady se slečnou." Otočila hlavu na tu malou kurvu z vyšší společnosti a její výraz byl o poznání naštvanější než, když mluvila s obchodnicí. "Co tě zaujalo na panence, hm? To jak jsem si ji prohlížela a rozhodavala se, jak si jí koupím?" S každým slovem postupně zvyšovala hlasitost a také rozhořčení ve hlase. Poté k tomu přidala i šťouchání jí prstem do hrudi. "Tak teď mě dobře poslouchej slečinko. Ty si tu panenku nekoupíš, jestli si ji odsud někdo odnese, budu to já. A taky se tady nesnaž hrát komedii typu "sestřičce se bude líbit". Každej, kdo má aspoň něco pod čepicí pozná, že ty nejsi typ holky, která by mladším sourozencům něco koupila a pokud nějaké vůbec máš." Jak to v ní postupně vřelo i obchodnice se radši stáhla prozatím do ústraní. "Skoro bych se nedivila, že by si na ně ještě šlápla, kdyby leželi na ulici a prosili tě o pomoc a ten tvůj hranej sladkej úsměv neviňátka na tom nic nezmění, takže co kdyby si radši odprejskla a šla si postěžovat bohatýmu papínkovi nebo někomu jinýmu, koho to zajímá?" S posledními slovy jí zaryla prst do hrudi a propálila ji pohledem. Nemusela by být až tak uražená. Vlastně byla El zatím relativně slušná a taky celkem krotká, ale možná ji mohlo urazit, když se k ní otočila zády a dělala, jako by tam nebyla. Místo toho se zase obrátila na obchodnici a usmála se. Teď už bohužel ne vesele. "Omlouvám se vám za nepříjemnosti. Vezmu si tu panenku, kterou jste sundavala."

Možná si ta buranka myslela, že tímhle to skončí, ale Rose nepatřila zrovna k těm, které by zastrašilo tak málo. Dobře, sice existovalo spoustu mocnějších bytostí než byla ona, ale ani tak nehodlala nějakou děvku z maloměsta vyhrát. Mávne na prodejkyni, která se znovu natahuje po panence, a ta se raději stáhne. Nejspíše se opravdu do tohohle motat nechce a Rose jí to rozhodně nemá za zlé, kdo by taky chtěl. Chytí dívku za nadloktí a otočí jí, nechce jí nijak tělesně napadnout, tak hloupá není. Prát se opravdu neumí. "Tak zaprvé, ta panenka je hezká a ručně dělaná, to nebyly žádné kecy a já krásu ocenit umím. Zadruhé, neříkala jsme sestřičce, ale sestřence. Nech si vyčistit uši, jestli na to máš. Ano, máš pravdu, mladší sourozence nemám, ale to ještě neznamená, že nemůžu něco koupit dětem své tety. Zatřetí, nebudu svého otce zatěžovat někým tak bezvýznamným jako jsi ty. Má důležitější věci na práci, třeba dohlížet na to, aby lidi jako ty zaplatili daně." Řekne jí a pečlivě odsekává každé slovo. Na tváři má tvrdý výraz a rozhodně by teď asi nebyl nejlepší nápad se k ní otočit zády, i když docela dost počítá s tím, že to ta holka udělá. Sice tu panenku opravdu vybírala jen kvůli tomu, že jí chtěla ona, ale to nemění nic na tom, že se jí i tahle panenka líbí. A proč si jednu nekoupit? Může jí dát svým dětem, nebo komukoli jinému. Navíc upínat se na jednu panenku, která je podobná té její bývalé, je hloupost. Jen by jí připomínala to, co ztratila. Neměla potřebu zažívat podobné nostalgické chvilky. Nakonec se ještě nakloní k dívce. "A příště si dobře rozmysli, do koho zabodáváš prst. Bylo by hrozně jednoduché sehrát tu, že jsi mě napadla. Komu by vojáci uvěřili? Tobě nebo dceři člena rady a výběrčího daní?" Zašeptá tak, aby to slyšela jenom ona, pak se zase narovná a tentokrát už se jí na tváři objeví spíše úšklebek než úsměv. Sice jí celá tahle situace štve, ale na druhou stranu jí to i baví a alespoň se nenudí. Možná by té dívce měla i poděkovat, i když to asi nehrozí.