Město Salem

"Já se nezlobím!" Vyhrknutí přichází okamžitě, téměř zoufale, jak se snaží přesvědčit nejen Silasovo vědomí, ale též i své vlastní srdce, hloupě poskakující, prahnoucí po dalším doteku, po dalším malém projevu náklonnosti, ač pravděpodobně neúmyslném. Nebyl ten, kdo by jí chytal za ruku a proplétal si s ní prsty, nebyl od pohledu romantikem a Anna podvědomě tušila, že něco takového jí potká leda v představách a snech. Někdy celé minuty zamyšleně hleděla na sofa, kde sedával s Gaëlle, oči upřené do míst, která si sám obsadil. Mnohdy se cítila jako zrádce, hnusný a zákeřný, pošpiňující památku jeho bývalé ženy, když si za osamělých nocí snažila představit, jak asi chutná Silasovo objetí. Jak vášnivé mohou být polibky toužícího lovce. Tehdy více než kdy jindy utápěla slzy v polštáři, tiše se omlouvající Sáře za tak nečestné myšlenky, po nichž se Silasovi i sobě samé odmítala podívat do očí. Chladem obestírala své srdce, stavěla si hradby kolem své osoby a nedbale je bortila, když po ní chňapl, aby se jí zeptal, co se stalo, s tou odhodlaností v očích vysloužit si odpověď z jejích rtů, roztřesených strachem. Ocitla se svou vlastní vinou ve víru do této doby neznámých pocitů zaplavujících každou buňku v těle, každou myšlenku prahnoucí po Silasově pozornosti. Ze snů se budila zpocená, sálající horkost měla za horečku a počínající příznaky nemoci, ač žádnou netrpěla. Jen tou hloupou poblázněností, kterou si neuvědomovala a pokud snad? Pak ji odstrčila do kouta a tvářila se, že neexistuje. Jako by snad tohle jednání bylo lepší. "Nezlobím se. Já jen... Jen..." Jen mi bylo dobře, když jsi mě držel. Pálivou myšlenku raději polkne, zahanbená emocemi zaplavujícími křehké tělo než opět zavrtí hlavou. "To nic, jen... jen jsem se lekla, to je vše." Zoubky skousnou jazyk bolestivou odměnou za taková pochybná slova. Nerada lhala a už vůbec někomu jako je Silas, u něhož se snažila chovat co nejčestněji. Jen poslední dobou nacházela samá zklamání. Mohla pouze doufat, že jich neuvidí v jeho očích, stále utrápených po tesknění za svou družku, za milovanou manželku. Stále se vyhýbá jeho očím, stále se snaží uhýbat pohledem a nenacházet v nich pravdu - tu, která by jí ukázala, že se Silasovi prozradila ze svých citů.
"Já vím, že ne." Skutečně to věděla. Kolikrát se jí omlouval za to hrubé zacházení tehdy, při svém vpádu do jejího domu? Kolikrát nahlas litoval svého jednání, po němž si na týden vysloužila podlitinou zbarvenou tvář? Kolikrát se pokoušel odčinit svého unáhleného chování? "O to... O to nejde." Před tou myšlenkou na jeho odchod, se nutí zavřít oči, nepředstavovat si, jak jí u srdce opětovně bodne strachem a starostmi, které se jí na jednu stranu protivily. Na tu druhou? Nedokázala si bez nich život představit. Celou její existenci po svém příchodu převrátil naruby, nutil ji vzdát se zavedeného režimu, jež se pokoušela několikrát navrátit nazpět do zajetých kolejí, leč bez úspěchu. Až se toho vzdala a přizpůsobila se jemu, i když nahlas by taková slova nepřiznala. Nikdy. Hrdost jí nedovolovala poddat se mu a dovolit mu zvítězit, ač se tak stalo. "Jen... Pamatuji si, jak býváš roztěkaný a neudržíš pozornost. Nechtěla bych, aby ses zranil. A-a-a... třeba poté k sobě vábil jiné... prokleté jako jsi ty. Nechci si představit, že bych... že bych... Že by tě Gaëlle ztratila." Chvíle zmateného vyznávání se z citů přeběhne přes cestu jako černá kočka, náhle ztracená mezi stromy. Bylo snadné se chytit nabízené možnostmi a skrýt se za malou rusovlásku, na jejíž citech záleželo mnohem více než na hloupé blondýnce. "Potřebuje mužský model a ačkoliv nejsi zrovna tou nejlepší ukázkou... Jsi její otec. A měl bys tu pro ni být, sledovat ji, jak vyrůstá a mění se v mladou dámu."
Bylo kruté takto zakončit svá slova? Možná. Možná se neměla schovávat za hradbou z ledu, za nedobytnou stěnu a tvářit se nesmlouvavě, chladně a příkře. Možná měla dát najevo část svého strachu, co jí srdce zahlcoval k zbláznění, ale zdálo se tak hloupé říct mu... prakticky cokoliv. "Tak se vrať, prosím, i teď." Bolestná slova se nesou šepotem, do očí se vkrádají zlomyslné slzy strachu o Silasovo bezpečí, před nimiž nedokáže utéct. Raději je skrývá pod víčky, rychle mrkaje, aby je zahnala dříve než si jich lovec všimne. Přikývne, koneckonců byla vychována k poslušnosti a úctě vůči mužům, ač se chovala naopak - obvykle drzá, hrdá, neústupná. Dnes ne. Se Silasem ne.
"Chci." Maličké zaváhání zpochybňovalo výrok, důvod byl jasný - nesnášela tuhle práci. Všude plno krve, vnitřností a oblečení se utápělo ve špíně, mastnotách a tekutinách, o které nestála. Na druhou stranu, její hrdé já pociťovalo potřebu dokázat Silasovi, že není jen hloupá nafintěná panička, která se o sebe nedokáže postarat a ke všemu potřebuje služebnou. "Když mi budeš říkat, co mám dělat..."

Jindy by lež snadno vycítil. Stačilo číst řeč jejího těla, která sotva mohla mást. Ba naopak, mluvila velice jasně v její neprospěch. Jindy… Ale opět, ne dnes – dnes, aniž by si to sám pořádně uvědomoval, mu nezbylo nic jiného než jednoduše spoléhat na její slova i na předchozí zkušenost – že jí teda v minulosti zavdal dost důvodů, aby se jej obávala a aby se raději držela dál, když zrovna nemá svůj den. Je nejspíš zbytečné podotýkat, že přesně takový den dnes byl – před proměnou, představou další noci, kdy o sobě nebude vědět a na konci noci mu zbyde jen bolestivá brutální proměna, kterou nesnášel, stejně jako následky toho, co nemohl ovládat. Rukou si projede krátce střižené vlasy, sic o něco více upravené, stále střapaté, neboť se nevzdal toho, že se o ně stejně jako o vousy stará sám. Jen nyní má k dispozici zrcadlo, což je nesporná výhoda. „Dám si na to příště pozor…“ Je to takový tichý příslib, že se jí v budoucnu bude snažit neděsit. Což bude dost možná vzhledem k některým gestům, které bere již jako zcel přirozené, trochu problém, ale… nu, oba si nejspíše zvyknou. Jen pro ni to bude asi větší oříšek, protože Silas civilizovaný a normální svět zná dost dobře na to, aby se v něm dokázal pohybovat. Pouze to nedává přespříliš najevo.
Zavrtí hlavou. „Ale jde. Chci, abys to věděla.“ Že o všem tomhle ví. Že nechce nic ponechat náhodě a že si dá zatraceně velký pozor na to, kdyby náhodou už mu někdo měl padnout za oběť, aby to nebyla nikdo z nich a ideálně ani nikdo z Anniných sousedů. Neodpustil by si to – už jen proto, že by to byla další osobní prohra a důkaz, jak bídně je na tom jeho sebeovládání. „Vlk s tímhle problém nemá, Anno, neboj se…“ Neznělo to zrovna vesele. Věděl, že jako člověk je sice roztěkaný, ale jako vlk? Byl bestie. Věděl to o sobě, jinak by sotva vysvětlil tu kupu jizev na paži za každou oběť – bylo jich více než úplňků. A to jen za ty, o nichž věděl. Kdo ví, kolik jich bylo doopravdy a Silas.. snad ani vědět nechtěl. Příliš děsivá představa. Je zvláštní, že na začátku mu uniklo to, že jí vadilo spíše to, že se odtáhl, ale nyní mu neujde náhlá změna v jejím chování – a co více, v jejích slovech, které jí prozradí. Nejspíš i proto se ho to nedotkne, nehledě na to, že jeho se bylo opravdu těžké dotknout. „Nenechám vás tu, Anno. Kdybych chtěl, už jsem dávno zmizel. A dokud nebudu chtít…“ Nedořekne, stejně je to jisté. Dokud nebude chtít, pak je ochotný se rvát do poslední kapky krve v jeho těle, do posledních sil. Nechtěl ji uvádět do rozpaků – ne více, než to zvládala ona sama. Alespoň ne prozatím. „Vrátím. Slibuji.“ Nikdy nedával sliby naplano. Věřil tomu. Chtěl se vrátit – a proto se také vrátí, nehledě na to, že úplňky byly rutinní záležitostí, sic velmi nepříjemnou.
Povytáhne obočí nad jejím odhodláním, než se mu rty zvlní v úsměvu. „Jak myslíš. Pojď sem. A přitáhni si židli,“ pobídne ji, sám si sedne na stoličku ke kádi, v níž jsou namočené kožešiny. „Potřebuju je dobře oprat, ano? Už tam není žádný maso, neboj. Vem si ty zaječí, jsou menší.“ Sám se jedné ze zaječích kožek chopí. „Ta srst nesmí být vůbec mastná nebo špinavá, jinak by pouštěla. Takže ji jednoduše budeš takhle probírat mezi rukama, masírovat. Není to nic těžkýho, jen tě můžou bolet ruce. Pokud, tak to nech bejt.“ Názorně jí předvede přesně to, co má na mysli. „Když je dneska zvládneme oprat, budu spokojenej. Není jich tolik.“ Svým způsobem bylo štěstí, že většinou dával lidem kořist pouze vyvrženou a oni si ji stahovali sami, protože jeho čest a úcta k živým tvorům mu nakazovala zpracovat ty nebohé bytosti do posledního kousku a činění byl dost zdlouhavý proces. „Výjimečně to není ani tak ušmudlaný…“ prohodí pobaveně.

"Já se nebojím." Opět ten odhodlaný postoj slyšitelný v každém slovu, drobné, tiché durdění, tolik typické pro uraženou ješitnost mladé dámy. Trapný, téměř zoufalý pokus, jak dát najevo, že na něm vlastně vůbec nesejde. Ani náhodou a tento status hrdé dámy bez zájmu o jakéhokoliv muže si toužila uchovat. I bradička je mírně pozvednuta vzhůru s trochou toho výboje, jímž se pokouší Silasovi postavit a nenechat se zastrašit představou rozcupovaného těla, které by nedokázala identifikovat. Srdce vynechá úder, žaludek se svírá hrůzou, oči zavírá před nešťastnou myšlenkou na lovcovu smrt. Vzdor opadne, zbyla jen ta malá vystrašená ženská, která se nevyzná ve vlastních citech. "Nebojím se." Tentokrát v hlase zaznívá patrná nejistota, jak se mladá žena brání, sic poněkud nešťastným způsobem. Rty stisknuté v úzké lince naznačují váhavost, stejně jako pohyb ramen, jak se pokouší ze sebe setřást nepříliš šťastné představy. "Jen netoužím po tom, aby sis ublížil. Znamenalo by to další starání se o tebe, obskakování... koupání..." Tentokrát je brblání jasným podtextem ke vzpomínce na dny, kdy Silas nebyl schopný prakticky ani vytáhnout paty z postele. Byla to Anna, kdo ho krmil, oblékal, dokonce ho i umývala, drhnouce ho v horké vodě. Z těch dnů si odnášela silné rozpaky a nejasné představy o mužské anatomii. Úzkost překvapivě zradí něžný hlas zavánějící strachem, stříbřité oči poklesnou k rukám spojeným před sebou, jak si pohrává s prsty o sebe. "J-já... j-já to tk nemyslela. Opravdu. Nevím... Nevím, proč jsem to řekla. Prostě nechci, aby byla Gaëlle nešťastná a smutná... A aby o tebe přišla."
Bylo snadné hodit vidinu možností na chudinku maličkou zrzečku, poukazovat na její strach, na její budoucnost. Byla to ta nejlepší obrana, jakou mohla využít proti němu. "Jsi... Jsi vlk, Silasi. Nevíš, co budeš dělat, koho potkáš... Budeš se řídit pudy toho zvířete v sobě. A představa, že tam venku je někdo silnější... vytrvalejší... bestiální... Odhodlaný tě zničit, protože v tobě uvidí rivala... J-já..." Nechtěla. Nechtěla ho ztratit, přijít o jeho blízkost, o to dobírání, které jí nutilo se červenat a čas od času si zabrblat jakousi poznámku pod nosem. "Prosím, hlavně se nám vrať domů."
Stříbrné oči se zvednou, mladá žena sleduje v šoku ten mírnej úsměv, lehounký a přesto pobavený. "Nesměj se mi." Plác! Prsty lehce plesknou lovce přes paži, aby si dával pozor na jazyk, přestože Anně samotné pohrává úsměv na rtech. I tak uposlechne, drobet zrůžovělá, jak majetnickou frází ji pobídne k činu, přitahujíce si židli ke kádi plné vody a zvířecích kůží. Zvědavě sleduje jednotlivé tahy prsty, pracné opracování od mastnoty, ale více než onu samotnou činnost si užívá pohled na Silasovy šikovné prsty. Kdesi v koutku hlavy vytane představa, jaké by to bylo, kdyby i jí takto jemně opracoval křivky, hnětl je a dotýkal se její kůže, celou dlouhou minutu civějíc na Silasovy ruce bez hnutí. Až teprve po chvilce jí dochází, jak hloupě se chová a pohled upře raději na své drobné packy, prakticky nepoznamenané žádnou prací. "Dobře. Takže... Vzít... Kůži..." Paže hmátne po kůži ve vodě, čímž prakticky zmáčí část podlahy i dlouhou sukni, na rtech zadržuje pohoršení. "Co když to budu dělat špatně? Ne, to nemůžu... Ještě by tě nebrali za důvěryhodného..." A přesto ji nehodí zpátky, stále si ji drží v packách, odmítaje se vzdát. Měl pravdu, byly mastné, což nesla s nelibostí, pravděpodobně i dosti viditelnou. Nedá jí to. "Řekla jsem ti, aby ses mi nesmál." Šup! Voda z kádě je cáknuta rovnou po Silasovi, aby si užil vlastní dávku sprchy od rozpustilé guvernantky. Bylo snadné se nechat strhnout k neukázněnému chování. "Ještě jednou a příště po tobě hodím toho zajíce."

Když ho Jasmine upozorní na to, že se skoro prokecl, tak mávne rukou. "Přeřek." Ujistí ji raději jednoslovně, aby nenadělal ještě větší paseku. Asi by se měl zase pustit do mluvení s jinými lidmi. V Angličtině. Každý se přece může někdy přeříct, takže to byl teď jeho případ. Vlastně by se to dalo pvažovat za pravdu. Přeřekl se - ze lži na pravdu. I to se občas stává. A výsledkem je vždy nějaká podobná a hlavně nepříjemná situace. Přemýšlí nad nějakou jinou lží, která se takhle vždycky nehtěně provalí. Vzpomněl si akorát na svého známého, který při hrátkách v posteli se svou ženou volal jméno milenky. To jí jen tak nevysvětlil a měli hodně dlouho tichou domácnost. No co, to není jeho případ.
Prohlédne si ji skeptickým pohledem, ale pak pokrčí rameny. Když mu to nechce říct, tak ať mu to neříká. On ji do toho přeci nutit nebude. Je to její věc a pokud jí to zranění nezpůsobil on, tak mu to může být šuma fuk.
Udělal spoustu věcí jen proto, že chtěl vidět její reakci, které se mu dostalo. Srdce se jí rozbušilo jako splašené a on věděl, že vyhrál. Její dech je zvláštně přerývavý a to Benjamina pobaví jako nic předtím. Hlavně její slaboučká slova. Když cítil, že se na něj chce otočit, tak ji nepustil. Jemně ji stále držel, ale dost pevně na to, aby zůstala na stejném místě. "A proč by ne," udělá menší pomlku pro efekt a následně si pohraje s jejím jménem a pronese ho tak podmanivě a zároveň je tam i náznak hravosti, který se tam objevil díky jeho rošťácké povaze, "Jasmine." Zabručí lehce a přitiskne si její záda ke svému břichu, které zatne. Nutno dodat, že je stále polonahý, takže to musí vypadat asi fakt vtipně. "Mám přestat?" Přejede jí rukou po břiše a druhou po boku. Zároveň jí jeho horký dech hladí na krku. Následně se usměje a uvolní sevření, kdyby se přeci jen chtěla ještě otočit. Bránit jí nebude, svůj účel splnil. Ale nemůže říct, že by se mu tohle nelíbilo. Ba právě naopak - je to stále puberťák.

Celý včerejší večer byl zvláštní. Neznal ji natolik starostlivou - rozhodně ne o jeho bezpečí, což jí neměl za zlé vzhledem k tomu, že byl peci jen dospělý člověk a ve starostlivosti se zrovna nevyžíval. A zrovna tak pro něj byla neznámá její rozpustilá stránka, kterou mu ukázala hned vzápětí. Líbila se mu. Byla mu blíže než ona upjatá guvernantka, jak se mu obvykle prezentovala. Společně se jim podařilo všechny z kožek opravdu vyčistit a nachystat tak na vyčinění, ke kterému se dostane nejspíše po dnešní noci, než se oba dva odebrali na kutě. Silas předtím, už jen tak ze zvyku, zkontroloval malou Gaëlle, než zalezl do své ložnice. Ráno se zas vše vrátilo do svých kolejí, Gaëlle byla s Annou a Silas si šel po svém, jen aby se odpoledne mohl s malou zrzečkou rozloučit a zmizet kamsi do lesů.
To, co včera slíbil Anně, myslel vážně. Chtěl - vlastně musel - se vrátit v jednom kuse a spoléhal na své vlastní schopnosti se ubránit před těmi, kteří by mu chtěli jít po krku. Prozatím se mu o vždy dařilo, zřízený se vracel spíše na začátku vlkodlačí kariéry, nyní? Pokud by se s někým dostal do křížku, důvěřoval sám sobě, ač nebyl pranic nadšený z toho, že vůbec podobné myšlenky musí řešit a jednou za měsíc - někdy i dvakrát, pokud to tak vyšlo - se ubírat do skrytu stromů, aby dostál své kletbě. Vždycky se vrátil, vždycky měl to štěstí - až dodnes. Popravdě vůbec netušil, co se stalo, paměť mu nesloužila a on neměl tu sílu v ní pátrat, když se konečně proměnil zpět do lidské podoby po dalším rozbřesku, jímž úplněk skončil. Proměna samotná byla bolestivá záležitost, ale dnes byla ještě horší, že zůstal notnou chvíli ležet na měkkém lesním podkladu, než se vůbec odhodlal pokusit se pohnout ztuhlými rozbolavělými svaly. A hned někdy vzápětí toho hluboce zalitovat, ze rtů mu uniklo zasténání, s nímž se tak akorát zvládl překulit na břicho. Z této polohy mělo být teoreticky snazší se zvednout, k čemuž byl odhodlán vidinou svého slibu. Rukama se zapře o zetlelé listí a prakticky silou vůle se mu povede vstát, hned vzápětí se ale musí opřít o strom, neboť se mu zatmí před očima a z bolesti, která mu projede nohou, o kterou se pokusí opřít, se mu udělá zle. Každý nádech pálil kvůli silné bolesti na žebrech, kam instinktivně přiloží ruku, jen aby si uvědomil, že nejspíše ta horká tekutina, co se mu nalepí na ruku, bude jeho vlastní krev, o čemž se přesvědčí pohledem, z něhož se mu tak akorát zvedne žaludek a on se vyzvrací. Potěšující není ani zjištění, že očividně nikoho nezvládl sežrat. S odhodláním se dostat domů za svou dcerkou i Annou začne klopýtat kupředu, aniž by tušil, kde pořádně je, a aniž by to připomínalo opravdovou chůzi - spíš přemisťování od jednoho stromu k druhému, neb pravou nohu táhne jako hadrovou panenku za sebou, pokousanou a nejspíše se zpřelámanou kostí ze síly stisku jeho protivníka.

Strach, šílený, uzurpující srdce ostrými drápy, aby ho vzápětí roztrhal na kousíčky, které už nelze poskládat. Každá buňka v těle zůstávala pronásledována představami plnými krve, vyvržených vnitřností a rozpáraného masa. Starosti zahltily mysl, nedovolovaly jí racionálně využívat kapacitu a chlácholit se planými sliby, že vše bude v pořádku - koneckonců to nebyl Silasův první úplněk. Jeho vlkodlačí podstata už se pár let pohybovala v těle lovce a jistě dokázala jednat sama za sebe, bránit svou hrdost, ovšem pokaždé vyvstávala otázka, zda se po salemských lesích netoulá příšera mnohem silnější, zákeřnější... Mnohem odhodlanější skoncovat s každým, kdo se jí připlete pod tlapy. Nebylo divu, že namísto osamělého strávení noci v pusté, chladné posteli, se raději přesunula do pokoje vyhrazeného Gaëlle, k níž se tulila, hledaje alespoň trochu pocitu klidu, toho nově objeveného zázraku, jaký pociťovala v přítomnosti přidrzlého, dobíravého muže s tendencí ji nad vším klít a vykazovat známky neurvalého chování. Mumlaje tichá slůvka útěchy, jimiž se pokoušela uklidnit spíše sebe než malé ospalé děvčátko v náručí, tlumeně oddechujíc pravidelností poklidného spánku, zatímco Anna sotva zamhouřila oka, naslouchaje zvukům nočních hrůz z nedalekého lesa. Každé zavytí, každý skřek vydaný tvorem noci děsil křehkou dušičku mladé dámy, každá děsivá představa se zahryzávala do kůže hlouběji s každou minutou odbíjející na hodinách.
Konečně přišlo ráno, sladké a plné vykoupení. Od té chvíle, kdy se slunce vyhouplo na obzor, neměla Anna chvilku stání. Roztěkaně odpovídala na dotazy maličké rusovlásky, snídaně se prakticky nedotkla, nechávaje ji ležet ladem, zatímco se sukně pokaždé otáčely s krokem zamířeným k oknu. Silas nepřicházel. Ani ráno, kdy se možná ještě vzpamatovával z bolestné proměny, ani dopoledne, kdy už měl být doma a trochu se vyspat z předešlé noci, při níž si sotva odpočinul. S blížícím se poledním časem už nedokázala jemná blondýnka vydržet doma ani minutu. S ubezpečením a následnými instrukcemi předala maličkou Gaëlle do rukou rodiny kazatelského učedníka, o němž věřila, že je v jádru velmi čestným mužem a se svou ženou se o děvčátko postarají více než dobře, sama si berouc koně k rychlejšímu přiblížení se k temným salemským hvozdům. I za slunečního světla působily hrůzostrašně, odhodlané napáchat na každém dostatek škody, nejen na těle ale i na srdci. Neklid tmavého oře byl hmatatelný, poškubávání hlavou se neslo v nesouhlasu se vstupem po úzkých, sotva viditelně vyšlapaných cestičkách křižujících les skrz na skrz, že nakonec bylo nutností sklouznout ze hřbetu a vejít mezi stromy v osamění vlastního tlukotu srdce. Každý krok pronásledovala neblahá předtucha, při každém křupnutí větvičky se otáčela, hledaje pachatele onoho zvuku. Každé zašustění listoví znělo jako umíráček, melodie pro vlastní pohřeb. Hledala odhodlání, dlouho ho hledala v sobě než strach o blízkého člověka přinutil Annu učinit krok kupředu, další a další vstříc hrůzám z tohoto místa.
"Silasi?" Sotva dokázala vyslovit jeho jméno, rty se odmítaly oddělit a zaševelit ho o něco hlasitěji, aby ji bylo slyšet. Následujíc posílené smysly si razí cestičku skrze nepřátelsky vyhlížející stromy, vyhýbaje se místům zavánějícím smrtí. "Si-Silasi?" Co když se už vrátil do města? Co když je doma a nemůže je nalézt? Mohl si myslet, že ho zradila? Že se sbalila i s jeho malou dcerkou a odcestovala pryč? Myšlenka zabolela, nutíc vyjeknout lovcovo jméno o něco silněji, o něco více nahlas. "Silasi!" Hlas zlomí strach na konci poslední slabiky, Anna se obává toho nejhoršího. "Prosím... Pomozte mi ho někdo najít... prosím..." Zašeptání připomíná modlitbu, tichou a téměř neslyšnou. Avšak pro uši někoho zcela jasně vyloženou. Drobný přízrak rusovlasé ženy se zjeví se smutným úsměvem na rtech před očima guvernantky, dovolávající se po pomoci, ukazujíc jistým směrem, dolů po stráni plné listí opadaného z minulého podzimu. "Děkuji..." Duch zmizel stejně rychle jako se objevil, sotva zaznamenaje poděkování z roztřesených rtů. Mladá žena nelení, naopak se rozeběhne bez jediného náznaku peskování v myšlenkách, že dáma neběhá, neboť jí slušnost velí chodit elegantně a klidně, zastavujíc u prvního stromu. Šedé oči pátrají mezi kmeny stromů pod ní, nalézajíc tělo muže opřeného o jeden z nich. "Silasi!" Výkřik plný hrůzy se vymaní ze rtů, Anna neváhá a rozebíhá se směrem dolů, div se sama nepřizabije o dlouhou sukni. "Silasi... Ne, ne, ne, Silasi, Silasi..." Strach nutí opakovat to jedno jméno stále dokola jako malou modlitbu, slzy vyvstávají v očích zastřených děsem, zlovolnou předtuchou. "Ne, prosím... Ne, ne, ne... Silasi... Prosím... Prosím..."

Tímhle šnečím tempem ho hnala kupředu pouze vidina rodiny, tepla a zejména doznívající adrenalin, který dostal jeho vlka i přes zranění až sem, ale jakmile se proměnil a pouze ležel, zranění se ozvala a jeho tělo proti ní nedokázalo vytvořit žádnou přirozenou bariéru. Bylo mu chladno, byl unavený a bolest celého těla při každém, byť sebemenším pohybu, byla ohromující, že bylo jen velmi těžké si rozpomenout na motivaci, která mu bránila v tom, aby si zde lehl, stočil se do klubíčka a ve spánku zapomněl na veškerý svět. Ani na nadávky mu nezbývalo síly, myšlenky se snažil cílit na ty, které mu motivaci měly dodat – na Gaëlle a Annu. Protože Gaëlle byla jeho dcerka a on ji jednoduše nemohl v tomhle světě nechat samotnou, chtěl vidět jak vyrůstá, chtěl zahánět všechny nápadníky, co se jí připletou do cesty. A Anna? Ani ji zde nemohl nechat samotnou, zvláště když jí to slíbil. Neodpustil by si to – vzdát to takhle hloupě, když pro něj Anna mnohé obětovala. Nebyl hloupý, věděl, že jedna z těch věcí je třebas její reputace, která dosti trpěla tím, že ho nechala bydlet u sebe v domě – zvláště, když služebné odcházely domů a mohly tedy jen fantazírovat o tom, co se v noci v obydlí slečny Delaney děje.
Ale tělo ho zrazovalo. Potřeboval si na chvíli odpočinout. Alespoň na chvíli nabrat trochu energie, než se znova zvedne a bude pokračovat. S ostrým výdechem bolesti se sesune podél stromu, ke kterému se dostal, za půl hodiny sotva o dvacet metrů dál, pravou nohu nechává nataženou – nebo spíše v takové poloze, jaká se jí zdá vzhledem ke zranění přirozená a která by za jiných okolností rozhodně nebyla zdravá – ruku nechává položenou na žebra, na něž si tlačí v marné víře, že to třebas s krvácením něco udělá. Pokud tohle přežije, bude ho upřímně zajímat, co vlastně dělal, protože v podobném stavu ještě nikdy neskončil. Byl to jiný vlk, nebo si ten jeho příliš vyskakoval, potřebovat s dokázat svou vlastní dominanci a rozhodl se servat rovnou s medvědem? Právě v tuhle chvíli to bylo ale jedno, výsledek byl totiž takový i bez odpovědí na tuhle otázku. Usnul by. Chtěl tak zatraceně spát, že by snadno sklouzl do říše snů a jednoduše zde takhle zůstal, nedokázal se s tím rvát – ne sám. To až známý, ač velmi tichý hlas jej donutí malátně zvednout klimbající hlavu a zamrkáním zahnat tíži na víčkách. "Nesmíš spát, drahý..." Nedokázal zaostřit, ale barvy mu stačily v tom, aby v matných barvách rozpoznal zrzavou hřívu. Přelud se ale brzo rozplynul, aby jej nahradil hlas, který patřil do tohoto světa. Jasnější, hlasitější a také zoufalejší, za nímž otočí hlavu, ač se jedná jen o nepatrný pohyb, díky němuž se mu do zorného pole dostane plavovlasý andílek, ač též až ve chvíli, kdy je prakticky u něj. "Anno, ona... byla... byla tady..." dostane ze sebe tichým, zhrublým hlasem, očima těkaje po té, co mu tolik chyběla, jen aby se vzápětí ve svém zmatení pokusil zvednout v touze ji najít. Což se vzápětí ukáže jako chyba vzhledem k tomu, že se možná trochu narovná, ale bolest ho donutí se zatnutými zuby zasténat a zůstat sedět. Na druhou stranu ho též trochu probere a donutí soustředit se na skutečnost, kdy se jeho oči upřou na ni. "Nezlob se... prosím..." Protože slíbil a slib nedodržel. Protože celé tohle bylo jednoduše špatně. I to, že zde byla. "Ga...ëlle?" vyhrkne, nebo spíš vyrazí ze sebe mezi mělkými nádechy ve strachu, že není špatně jen celá tahle situace, ale něco se stalo též u nich doma.

Hlas, sic hrubý, tichý, téměř neslyšitelný, přesto líbezný jako melodie plná radosti, pumpující krev do srdce. Známka života podobně jako pootočení hlavy jejím směrem, další z toho mála důkazů, že její přítel neodešel do hlubin náruče smrti. Blekotající zoufale opakuje ta samá slůvka do zbláznění, udržujíce si tak vidinu jeho života před očima. "Ty žiješ... Žiješ... Silasi... Žiješ..." Slzy stékají po tváři propuštěné do této doby svazujícím strachem a hřejivou blažeností. "Ššššš... nemluv, prosím... Ššššš... Bude to dobré, všechno bude dobré, Silasi... Zvládneš to, ano? Zvládneme to spolu. Postarám se o tebe, i když jsem říkala, že ne. Omlouvám se... Nechtěla jsem... Prosím, odpusť mi to..." Mele páté přes deváté, ospravedlnění hledá ve vzpomínkách na předchozí den, kdy mu jasně vyčetla, že žádné další pomoci se od ní nedočká. Lhala, kvůli svým citům lhala a nyní jim opětovně začala podléhat. Zblázněná ze situace, v níž se oba nacházeli, pohřbení hluboko v lese, bez jediné živé duše ve své blízkosti. Roztřesená chladem, sluneční paprsky sotva pronikaly skrze husté koruny zdejších stromů a země dokázala pohltit jen zimu, s níž obalovala jejich těla. On nahý, vystavený živlům napospas. Prve si ani nebyla schopna uvědomit, že leží zraněný, že sotva zvládá něco málo víc než povrchové dýchání - na to ji příliš zaplavila vidina štěstí, nadšení z jeho zdárně živé existence. "Už ti nikdy nedovolím jít do lesa samotný, už nikdy..." Slzami rozpíjí zaschlé krvavé skvrny na jeho těle, držíce si jeho tvář strhanou bolestí v dlaních, čelo si opíraje o jeho. "Prosím, neopouštěj mě... Prosím..." Rozčilená mumlá další a další prosby, hledaje spásu v jeho přítomnosti, kterou si uzme i něžnými rty. Letmý polibek na tvář, na spánek, na čelo je jakýmsi zábalem na bolestné tepání jejího srdce, lék na zpustošené nervy.
"Já vím... Já vím..." Věděla, koho myslí. Tušila, že to byla Sára, kdo se mihl jako stín, ukazujíce mu cestu za nešťastnou hromádkou spletenou z končetin a zranění, kterých si všímá teprve nyní. Šedé oči přelétnou tu hrůzu, každý šrám, každou oděrku, až skončí na těch nejhorších - viditelně zlomené noze a ráně v boku, odkud se řine teplá rudá krev. Z pohledu na ona zranění se Anně zvedá žaludek a jen silou vůle se přinutí nevyzvrátit jej naprázdno, učinit ze sebe obyčejnou slabou dívku, která nezvládá nic, natož se postarat o někoho, pro koho jí srdce tluče. "Nezlobím se." Lhala, opět. Lež se však v tu chvíli zdála milosrdnější volbou. Zlobila se, jistě, že ano, ale nikoliv na něj - na sebe, na svou neschopnost se o Silase postarat, dát na něj pozor a zjistit hrůznou pravdu o něco dřív. "Měla jsem přijít dřív, měla jsem tě jít hledat už ráno... Omlouvám se... Odpusť mi to, prosím..." Tentokrát je to ona, komu se ze rtů sypou omluvy, slabé hájení a žaloba na vlastní hlavu. Dál by se utápěla ve vlastním žalu, kdyby nepadla otázka týkající se její svěřenkyně, Silasovy dcery. "Je u kazatele v rodině, postarají se o ní, jsou... hodní a nesoudí ostatní." Jeho manželka k tomu přišla jako slepá k houslím, ale srdcem byla dívkou na správném místě. "Šššš, už nemluv, prosím... Jsi zraněný... Jsi... tak strašně zraněný..." Neměla sebemenší šanci k němu dostat koně, s velkou pravděpodobností se po něm beztak zaprášilo. Nelíbily se mu ani první stromy, jak by ho mohla dostat až sem? A přitom zanechat Silase napospas osudu? Ne, hloupost, už ho neopustí. "Musím tě dostat do bezpečí, do tepla..." Ale kam? Smysly se zaměřovaly na les, na každý kout, na lehkost větru prolétávajícího mezi stromy. Pozornost zbystří, měla pocit, že o kus dál od nich jako by vzduch do něčeho narážel, do jakéhosi stavení, od něhož se neslo vrzání dvířek. Pravděpodobně jeden z těch opuštěných domků, které tu stávaly před zbudováním salemské osady. "Kousek odsud... vypadá to, že je tam nějaký domek." Snadno se slova říkala, hůř se všechny ty zřeštěné plány realizovaly. Silas byl chlap, těžký oproti drobné blondýnce, a nyní i pořádně zraněný. Dost na to, aby se jejich cesta prodloužila na téměř neúnosnou. Tam, kde by byli za tři, pět minut, se protáhlo prakticky na téměř hodinové putování, při němž se pokoušela nechat přenést na sebe většinu lovcovy váhy. Šlo to ztěžka, ale nakonec se povedlo.
Domek to byl nízký, jednoduchý, téměř rozpadlý za ta léta, po které nebyl obýván. Nepřízeň jednotlivých živlů se na něm podepsala, střechou by jistě zatékalo a skrze stěny vál studený vítr. To neměnilo nic na tom, že poskytoval přístřeší a trochu tepla, více než venku. S nemálo problémy uloží zuboženého muže do postele, asi nejvíce bitelné konstrukce ze dřeva, co se v malém stavení nacházela. "Ta rána... potřebuje vyčistit a zašít... a ta noha..." Zlomená, bylo třeba ji narovnat. Bledost se vlévala do tváří, jak se snažila vyhnout se pohledu na Silasovo tělo, do této chvíle ignorující jeho nahotu. "Najdu ti přikrývky, jistě tu nějaké musí být. A-... A dojdu pro vodu... Snad tady něco najdu."

Hádal by se. Že je les jeho domovem, úkrytem, místem, kde se cítí jistý sám sebou. Znal okolí Salemu jak své boty, každý strom, kámen, každou záludnost, stezky, kudy chodily laně i nory, které měli zajíci vyhrabané v zemi. Miloval klid lesa, to ticho, které ho obklopovalo, přítmí i absenci lidí. Ač chodil do lesa v noci, neriskoval, věděl, co dělá – dával si pozor na šelmy, jeho smysly byly napjaté, o blížícím se medvědovi či vlku by věděl daleko dřív, než by se k němu dostal. To se ale nedalo říci o bestii, která v něm žila – věděl, že ta problémy ráda vyhledává a ráda si dokazuje, o kolik je silnější. Hádal by se, ale neměl sílu. A i kdyby měl, neměl by to srdce jí něco takového vysvětlovat, když vnímal její mokré tváře, když se opřela o jeho čelo, nebo teplé ruce na jeho tvářích, co mu dodávaly tolik vytoužené teplo. Co více, opře se o ni – nejen proto, že by bylo těžké udržet hlavu nahoře, ale také proto, že její dotek je jednoduše příjemný.
Do pohledu se vloudí zastřené překvapení, když řekne, že ví. „Byla… byla tu…“ zamumlá skoro v úlevném tvrzení, že nebyla přeludem a že ji též viděla, ač na tohoto prapodivného ducha své milované nejspíše zapomene, jakmile se probudí do trochu lepšího a živějšího stavu. Jeho pozornost se ale brzo přesune znova na její maličkost, když zavrtí poplašeně hlavou. „Ne… ne… někteří… mohli…“ Nedořekne, nějak mu došla slova k tomu, aby se vyjádřil, že někteří mohli ve vlčí kůži zůstat. On se měnil hned nad ránem, jak jen volání úplňku dovolilo, ale to jen proto, že nesnášel to, čím byl. Neznamenalo to, že to tak mají všichni. Alespoň zpráva o Gaëlle ho trochu upokojí a on úlevně vydechne. „Dobře… dobře…“ Kazatelovu rodinu neznal, ale v tuhle chvíli se rozhodl spoléhat na úsudek Anny, že je to dobrý nápad. Sám by teď sotva zmohl něco lepšího, když se kolíbal na hranici vědomí a bezvědomí, kdy jej držela na straně toho prvního snad jen ona se svým hlasem i doteky. Nesměl spát, zatím ne, ale už brzo – alespoň se tím ubezpečoval. „Pomoz… Pomoz mi na nohy…“ pobídne ji v tomto případě duchapřítomně. Nikdy by ho neutáhla, kdyby jí tady odpadl, byl moc těžký a ona zas jen drobná dívka. Sova případně. Takhle mu alespoň mohla pomoci se zvednout a on se o ni mohl opřít z pravé strany, aby nohu nemusel vůbec používat, což byl úkol těžší, než se zdálo a posledních několik desítek metrů ho už musela vskutku z větší míry táhnout, než aby opravdu sám šel. Je tedy úleva, že se může s hlasitým heknutím svalit na rozvrzanou postel a zavřít oči ve snaze rozdýchat bolest, co jej naplňovala. „Po… počkám…“ Rty se zvlní do neurčitého úsměvu, co ale úsměv připomíná pramálo, jako by se rozhodl utahovat ze své situace. „Dávej… dávej pozor…“ zamumlá ještě. Byla to chabá rada. Nejraději by šel s ní a sám na to dohlédl. Ale je třeba si držet realistický pohled na věc.

Odešla. Zanechávaje ho napospas osudu, jeho přízni či naopak odvrácené tváři, za svými zády, když opatrně zavírala dveře, aby se žádná dravá zvěř nemohla vrhnout dovnitř, hladová po slabé kořisti, jíž se Silas stal. Dříve tak silný lovec se nyní nacházel na pomezí mezi životem a smrtí, odkázaný jen a pouze na schopnosti blonďaté guvernantky, která se s podobným problémem mohla podotýkat leda ve snu. Tehdejší Silasův vpád do jejího světa nepředstavoval takovou hrůzu jako teď, kdy zraněný čekal na smilování z nebes či ze samotného pekla. Kdo ví proč ho nenechala ležet v potůčku krve. Co jí popohánělo k tomu, aby zrychlila krok, když se odebírala k říčce protékající místním hvozdem, aby nabrala trochu čerstvé vody do misky a sama si opláchla uplakaný obličej, dodávaje si odvahy. Ledová voda vlila nové odhodlání do žil, poroučela Anně se postarat o pacienta, zuboženě ležícího na stlučených prknech v chajdě, která jim poskytovala jediné přístřeší, jedinou obranu před okolním světem. Osud jim přál - po chvilce pátrání nalezla několik dek, sic prožraných od molů, ale v dostatečném množství, aby Silase udržela v teple. Stejně tak tomu bylo i se šitím, až látku trhala ze své košile k očištění rány vypláchnuté studenou vodou, jejíž ostré jehličky musely ve zranění bodat. Snažila se pracovat opatrně, uslzená kolikrát neviděla na svou práci, řízená Silasovými pokyny. Snad i to ho trochu udržovalo při vědomí než Anniny blekotané omluvy, jak mu nechtěla ublížit a že se omlouvá za každou bolest, kterou mu musela způsobit roztřesenými prsty ze strachu, šoku a hrůzy nadále kolující v žilách. Starala se o něj, otírala mu čelo chladivou vodou, tělo udržovala v teple. Problém se vyskytl později v podobě nedostatku jídla. Zdejší stavení neobýval už notnou dobu nikdo, kdo by si tu ponechal jídlo a pokud, pak ho hladová zvěř vyžrala do posledního drobečku. Anna věděla, že Silas musí nabýt sil, aby mohl bojovat se zraněním. Zlomenou nohu už rovnala pár hodin předtím, div se z toho zvuku nepozvracela, jak s odporným křupnutím kost skončila narovnaná do přirozené polohy, vystužená dvěma prkny obmotanými kolem nohou pracně utrženými pruhy látky z rukávů košile i spodničky. Věděla, že dříve než později bude muset jít hledat jídlo... Lovit. Zprvu tím slovem pohrdala, nenáviděla ho, ale nyní v něm viděla jedinou možnost. Se Silasem poklidně odpočívajícím v hlubokém, snad i bezesném spánku, se otočila zády, svlékaje si šaty, aby se mohla venku, daleko za domem přeměnit. Kosti praskaly, rupaly v hlasité transformaci do soví podoby, což se neobešlo bez pláče a kvílení tlumeného o koleno, do něhož se málem zahryzla samou bolestí. Sova je výborný dravec, skvělá noční šelma. Ne taková jako vlk nebo liška, ale dost na to, aby si mohla poradit s menším savcem. Vyhlídnutý zajíc neměl šanci, ač se rval a kopal do opeřeného tělíčka v touze uniknout. Křupnutí v krku prozrazovalo konec života vyprchávajícího z vyděšených tmavých očí. Pěkně jí ublížil, na těle se pravděpodobně brzy objeví podlitiny, ale to Annu nezajímalo. Nyní byl důležitým faktorem Silas a jeho zdraví. S třesem, jak se nahá pohybovala mezi stromy, se navrátila domů, aby zvíře stáhla z kůže, vyvrhávaje mu vnitřnosti, jak si navykla odkoukat od Silase, ač její práce byla značně amatérská. Aspoň ho dokázala opéct na ohni v kamnech sloužících namísto krbu. Nakrmit svého lovce? To už se nezdálo takovým problémem, stejně jako ho uložit ke spánku a přitulit se k jeho tělu.

Do hlubokého spánku, co více připomínal bezvědomí, upadl po procesu rovnání nohy, během kterého se nemusí stydět za slzy bolesti. Krátce na to to prostě únavou a vyčerpáním způsobeném proběhanou nocí, ale zejména bolestí a zraněními, vzdal, zavřel oči a upadl do horečnatého bezesného stavu, z něhož jej dokázala pouze na chvíli vytrhnout Anna, když se vrátila s jídlem a trochu stravy do něj též nacpat - dokonce v sobě zvládl ušáka udržet, aniž by se vyzvracel na podlahu vedle postele, ač mu bylo stále zle a žaludek měl na vodě. Tenhle stav ale brzo znova zaspal, aniž by vnímal, že se k němu Anna stulila do pelechu a zajišťovala, že mu konečně bylo pod kupou kousavých pokrývek pořádně teplo. K jeho štěstí měl regeneraci dostatečně dobrou na to, aby zamezila případné infekci a aby se nyní, když byl v klidu, konečně mohl začít opravdu hojit. Spánek měl tedy vítaně hluboký, bez nočních můr či děsivých představ, které by ho nutily sebou ze spaní házet a tak akorát si zpřetrhat stehy, které mu Anna tak pečlivě uvázala.
Neprobral se zase tak pozdě - slunce sice již bylo na obloze, ale nacházelo se ještě relativně nízko. Přesto jeho vřelé paprsky dokázaly prohřát polorozpadlý domek, když na něj dosvitly. Líně otevře oči, v první chvíli, než mu všechno secvaklo, mu nedošlo, že je vůbec něco špatně. To až o chvilinku později se všechno připomnělo - zejména bolest v noze i při každém nádechu, ač již daleko méně brutální než včera, takřka prázdný žaludek i zmatení, kde se vůbec nachází. Kombinace tohoto všeho jej donutila panikařit, než mu docvakl další faktor - tentokrát jemný tlak i teplo po levém boku v podobě Anny. Srdce vynechá jeden úder ve strachu, jestli jí třebas včera neublížil - mohl se po ní ohnat tehdy, když nebyl sám sebou - zdála se však v pořádku krom napjatého výrazu ve tváři v neklidném a vzhledem k unavenému výrazu i pobledlé pokožce nejspíš i nepříliš dlouhém spánku. Mírně se odsune v absurdní snaze dát jí trochu více prostoru, případně i splašit něco k jídlu pro oba dva, což se projeví jako hloupý nápad přesně v tu chvíli, kdy se pokusí zvednout - do sedu to sice se zasyčením a s rukou, co se instinktivně dotkne rány pod obvazem, zvládne, ale vstát? To i jemu při pohledu na nohu v dlahách přijde jako špatný nápad, přestože celkově už nevypadá jako na umření jako včera. Annu ale budit nechtěl, potřebovala se prospat - už dost na tom, že se rozhodla strávit noc ve stavení, které vypadá... nu, takhle.

Ač se v první chvíli zdálo hloupé podlehnout spánku, upadla do jeho náručí vcelku snadno a rychle. Teplo sálající z těla vlkodlaka uklidňovalo, konejšilo rozháranou mysl, v hebkých dotecích hladilo rozbolavělou duši a dopřávalo tělu očistný spánek pro náběr nových sil k dalšímu dni, jež se nezadržitelně blížil. Dlouho bdila nad jeho postelí, sledovala každý trhaný nádech ševelící v plicích, než se odhodlala přiblížit se krapet blíž, schoulit se podél Silasova boku a nakonec se k němu svým tělem přitisknout v toužebném přání dodat mu trochu ze svého tepla. Paže přehozená přes hrudník dodávala pocitu jistoty, prsty v klidných, krouživých pohybech hladily kůži na ramenou, skrytou pod temným tetováním, známkou jeho divošství. Spokojeně si dovolila oddechovat horký vzduch do ohbí mezi krkem a ramenem, přitulená jako milenka, nikoliv přítelkyně, která se starala o jeho dceru. Poprvé za svůj život usínala po boku muže, dobrovolně odhodlaná mu být blízko, jak si jen v jejich vztahu může dovolit.
Z krátkého spánku, jež se rovnal sotva třem, čtyřem hodinám, ji probere až pohyb spojený se syknutím, slyšitelně bolestivým, aby ji vyhnalo do reality. Šedé oči se rozlepí, stále ještě ponořené do oparu zmámeného stavu, jak se pokouší pochopit, co se děje. Plavé vlasy rozhozené po špatně vycpaném polštáři, celá připomíná ospalou vílu. "Co se děje?" I hlas je znatelně šeptavý, nepřizpůsobený stavu probuzení, do něhož se pomalinku potácí. To až pohled na Silase a dlaň přitisknutou na ránu přinutí Annu zvednout se do sedu, poodsunout se a začít v hloubi duše panikařit. "Jsi v pořádku? Neublížila jsem ti v noci? J-já... Neměla jsem za tebou jít, neměla jsem to dělat. Jsi... Jsi zraněný a nahý a já-... Omlouvám se." Styděla se. Stud viditelně prohříval bledé tváře, zaléval je červení, jak se mladá žena pokoušela vyhnout pohledem a nezírat na muže po svém boku, odstrkujíce se od něj, aby mu nepřekážela. "Půjdu ti najít něco k jídlu... A a-... podívám se na tu ránu, vyměním ti obvaz." Což znamenalo vzdát se dalšího kousku svého oblečení. Za chvíli bude podobně neoděná jako on, což se zdálo v současné situaci malicherné, ale pro ženu vyrůstající v rodině plné úzkoprsých mravů? Něco, čemu by se tak ráda vyhla. "Jak ti je?"

A stejně to udělal. Probudil ji. Neopatrným pohybem, syknutím, bůh ví čím, jako by na tom snad záleželo. Její šedá očka se otevřou, mžouravé a ospalé. Na podobná rána si vzpomínal se Sarah - tehdy, kdy již vedle sebe lehávali, prvně protože si chtěli být na blízko, později, protože část noci rozhodně netrávili spaním. Rád ji tehdy probouzel - přesně pro podobný pohled. Ospalý, na půl vnímající sen a na půl již realitu, kterou se snažila uchopit. Byla sladká. Sarah. A Anna? Díkybohu ještě stále je a snad také dlouho bude. "Jsem v pořádku," ujistí ji rychle na její otázku, též nemluví nahlas, ač šepot zde nemá význam - jsou vzhůru a co více, jsou zde úplně sami, snad jen až na pár živočichů. "Nemusíš vstávat," dodá ještě rychle. Hlas má sice poznamenaný únavou a ospalostí, ale už ze sebe nesouká každé slovo s bolestnou nutností jí to sdělit. "Neomlouvej se. Jsem v pohodě. A ty... jsi hřála..." Že se mu zpod dek stejně nechce, protože by to znamenalo opustit vyhřátý pelech. A ač svítilo slunce, v tuhle roční dobu již byla chladná rána a ač normálně více než odolný, zrovna se mu nechtělo do chladného vzduchu. I tak mu na pažích vyskákala husí kůže. Znova zavrtí hlavou. "Jen lež. Nemusíš - hojí se to a infekci do toho nedostanu. Takhle je to v pohodě." Obvaz bude sice špinavý, ale již rána již nekrvácela a stačilo jí jen něčím překrýt - v tomhle případě obvaz vskutku stačil. I on se znova natáhne na pryčnu, ale natočí hlavu, aby ji viděl. "Líp. Díky tobě," podotkne. Bez ní? Uvědomoval si, že bez ní by nejspíš nebyl. Jeho tělo ano, duše by se vytratila a i to tělo by nejspíš přes noc sežraly všemožné potvory. "Omlouvám se, Anno, hádám... že jsem nedodržel slib, co?" ušklíbne se, než toho raději nechá a znova se jí zahledí do očí. "Po druhý jsi mi zachránila krk. Díky. Dlužím ti to - všechno."

"Musím. Musím... sehnat jídlo, dát ti najíst, postarat se o tebe." Musela. Musela, protože chtěla. Život bez jeho přítomnosti se zdál náhle tak obyčejný, nudný, všední. Nebyl by nikdo, kdo by ji rozčiloval, koho by mohla napomínat při každém kroku a hudrovat, že se chová jako neznaboh a nevychovaný člověk, jenž do společnosti rozhodně nepatří. Na koho by se ráda dívala, když pracoval a snažil se odvděčit za život pod její střechou, za každý večer po boku své dcery. Komu by naslouchala, když za nocí vyprávěl pohádky na dobrou noc, příběhy, které si možná předávala jeho rodina z generace na generaci, možná si je navymýšlel jen a čistě pro svou malou holčičku. Nebyl by nikdo, kdo by si ji dobíral, škádlil přidrzlými poznámkami a troufale znevažoval její chladné chování ve prospěch zrůžovělých tváří, jimž se tento odstín v poslední době zalíbil. Přesto ji natažené ruce, zapřené o výstel postele, zradí námahou z předešlého dne a Anna klesne zpátky na polštář, znaveně zavírajíc oči. "Tak ještě chvíli... Chvíli..." Malé dítko prosící své rodiče i chůvy, aby si mohlo ještě maličkou chvilku pospat, zalézt si do postele, zavrtat se do peřin a předstírat, že není jeho povinností vstávat nýbrž si užít ty barvité sny prohánějící se jeho fantazií. "Ty jsi taky hřál... Bylo to... příjemné..." Mumlavé odpovědi, to je vše, co z ní dostane, jak se stále ještě potácí na pokraji mezi spánkem a polovičatým bděním, naslouchaje jeho hlasu. Líbil se jí - hrubý, přesto mužný, s dominantním podtónem, proti němuž se první týdny umanutě stavěla na vzdor. Později... zvykla si. Dokonce natolik, aby se jí líbilo v koutku duše, když k ní pronášel své věty s polovičatým rozkazem. Nepůsobil divoce jako šelma, ale odhodlaně... Jako muž, který je připravený si vydobýt úctu a respekt pouze svým postojem, ničím víc.
"Je potřeba... to... ošetřit..." Podívat se na to, zhodnotit, jak dobře se rána hojí. Mohl se ohánět tím, že je prokletou šelmou, dravou a přesto se rychle zotavující. Na druhé straně s podobným zraněním bylo hloupé a lehkovážné cestovat. Nejméně ještě den, dva bude třeba sečkat než se budou moci vydat do města a najít odbornou pomoc. Víčka se zachvějí, jak se šedé oči upřou na muže ležícího po jejím boku. Snadno se dokázala vpít do jeho, jindy tak chladných, odtažitých podobně jako byly ty její, ale dnes? Vděčných. "Nic jsem neudělala... Jsem... špatná ošetřovatelka. Neumím to... Neumím se postarat... Myslela jsem... že ano, ale nedokážu to..." Strach, všechny ty emoce, které v sobě dusila předešlý den, se začínaly prodírat na povrch, hledat si cestičku, jak po ní skočit a rozsypat ji jako domeček z karet. "Měla jsem takový strach..." Tehdy, teď... pořád. Od té doby, co si probojoval cestičku do jejího srdce. "Myslela jsem... že tě už nikdy neuvidím. Nemohla jsem... Nedokázala bych..." Nemohla ztratit někoho dalšího, už ne.

„Myslím, že ještě chvíli přežiju. Lehni si…“ pobídne ji znova. Hlad sice nebyl příjemný, ale nebyl to jeho hlavní životní problém a nehodlal ji kvůli němu tahat z postele, když si mohla ještě chvíli odpočinout. Krom toho nikdy není málo energie a ona ji bude potřebovat, protože i kdyby se odsud chtěli dostat ještě dnes navečer, bude nutně potřebovat její pomoc – noha byla sotva zahojená a z představy, že by na ni měl našlapovat, se mu dělalo mdlo. Bylo to značně nefér – nemusela nic z toho dělat, vlastně ani neměla, protože pro něj už udělala víc než dost. Zachránila mu život poprvé, podruhé, postarala se Gaëlle a dala jim oběma domov. V tomhle případě mu ale sotva zbylo něco jiného. Jen o to bude těžší zjistit, jestli jí bude takový dluh vůbec schopen splatit. „Hodná,“ zamručí spokojeně, když se natáhne vedle něj a ještě na chvíli se oddá alespoň odpočinku, když už ne spánku. Byla půvabná, opravdu ano. Byly doby, kdy ji přehlížel jako ženu a vnímal ji jen jako jednu z mnoha bohatých paniček. Tehdy, když ještě žila Sarah. Tehdy, kdy jej nenapadlo, jak snadno by mohl příjít o vybudovanou rodinu, ač její dvě třetiny zdárně přežily. Ale Anna ho stále nutila myslet na to, že nic takového by bez ní neexistovalo. Sarah by upálili. On by nejspíše skončil velmi podobně. A sirotčince? Děsivá místa, kde řádily nemoci a děti neměly takřka žádnou budoucnost. Anna jim krom domova dala i naději a tu nelze jen tak splatit. Z chladné paničky se stal někdo, za kým se rád vracel, u koho našel útočiště. A o chvíli později hledal v její přítomnosti též dobrou společnost, ač se mnohdy jejich rozhovor skládal z peskování a škádlení. Nevadilo mu to. Vlastně to i docela chápal – musel na ni opravdu působit nevychovaně, hlavně tehdy, když se se svou osobností nesnažil nic dělat. Dívce jejího postavení musel styl jeho jednání neskutečně vadit. Ale naučili se spolu vycházet.
„Je to ošetřený. Zastavilas krvácení, to je hlavní…“ Ten zbytek se prostě vždycky nějak dal dohromady. Moderní medicína by nejspíše byla nadšená. Nedokázal ji nesledovat. I přes všechny ta starosti, co jí přivodil, působila tak pokojně a jemu to přidávalo klidu na duši. To byla další věc, co se mu líbila – sám byl sice odjakživa chaotik, ale ona do jeho života zaváděla řád, díky čemuž v její přítomnosti nebyl neklidný, ba dokonce podrážděný nebo agresivní. Mohl si z toho utahovat, ale tahle vlastnost jej poměrně dobře doplňovala. Sarah nebyla tolik odlišná – ta byla zase tak zoufale nekonfliktní, že v její přítomnosti nechtěl působit jakkoliv jinak. Povytáhne obočí. „Nic jsi neudělala?“ Uchechtne se, ale vzápětí toho raději nechá, neb tak zbytečně dráždí ráno na žebrech. V hovoru ale pokračuje. „Když pominu všechno ostatní… Narovnala jsi mi nohu, Anno. Nebýt tebe, už bych nechodil. Buď bych byl mrtvej nebo by ta noha byla nepoužitelná.“ Což bylo zcela upřímné a pravdivé. Pokud by mu noha srostla špatně, buď by se na ni už nikdy nepostavil nebo by musel najít někoho, kdo mu znova zlomí. Zvedne ruku k její tváři, stačilo se podívat do těch smutných očí, aby jí jednoduše chtěl pomoci. Jemně ji pohladí po tváři, než se natáhne, aby ji políbil na čelo. „Už nic slibovat nebudu… Ale věř mi, že se pokaždé budu snažit přijít zpět domů. V lepším… stavu.“ Ne pokaždé na umření, což se mu v její přítomnosti dařilo znepokojivě často.