Město Salem

Naštvání poněkud klesne, když nabude dojmu, že alespoň někdo ho poslouchá a má z něj respekt. I proto se mimika jeho obličeje o něco omluví, ač by se jeho pohled nedal nazvat milým snad nikde ve vesmíru. S přivřenýma očima si prohlédne brunetu, pohled možná opovržlivý, možná nevěřícný. Být myšlenky hlasité, dozvěděla by se, že on si taky tak úplně nepamatuje jméno brunetky, ví jen to, že jí kdysi defacto zachránil život. Ale to je vlastně zcela jiný příběh, ten s ní může vyřešit později. Nad její odpovědí jen zamrká a prsty druhé ruky zabubnuje do lahve. "Quinn-co?" Zopakuje, teď váhá jestli jde o špatný vtip, nebo provokaci. Obojí by ale vyšlo nastejno. Vlastně by mohl zavolat ochranku z bordelu, aby holčičce ukázali, že není radno rušit hosty v jeho podniku, ale byl jen arogantní. Ne bezcitný. A když k němu ani po chvíli neletěl nůž a ani se neobjevovala známka toho, že by děvče chtělo prudit dál, měl ji jako takový prostředek na oddálení dalších starostí - tedy rozdělení peněžitých odměň, vyřídit stížnosti na špinavé ložní prádlo a dotazy ohledně podezřelých vyrážek. Na nic z toho neměl náladu a už vůbec ne chuť, tak se spokojil jen se svou medovinou a představením. Její odpověď ho ale vůbec nepotěší a protočí nad tím oči, přičemž se tentokrát kultivovaněji napije z lahve. "To by mě zajímalo, co to znamená 'tak trochu'." Rozhodně se to z ní vysoukat jak z chlupaté deky. Teď je osud brunetky zpečetěn, pomyslí si, alespoň pokud se nenaučí vařit, nebo nebude ochotná mýt semeno z prostěradel v neckách. Jeho zájem však neopadl. Opravdu ho zajímalo, jak mohla být žena odpovědná za těhotenství jedné z prostitutek - to je tak trochu námět na knihu. "Netvrď mi, že krom pánského oblečení máš ještě... eh." Zvedne ukazováček a jen ho namíří směrem dolů, se zvedlým obočím, aby poukázal na skutečnost, že ho má taky. A jestli ho má i ona, tak rozhodně menšího, než on. To on je tu pán. To on má duševní penis ve výšinách, je to přeci jen jeho bordel.
Nádech, výdech. Jak je ta drzí odpověď výmluvná a jednoduchá. Na znamení dobrých vztahů k ní natáhne ruku s medovinou, snad aby trochu uvolnil napjatou atmosféru, která se vlivem této potyčky mezi nimi objevila. "Moc vtipné. Náhodou jsem tu měl v plánu zřídit dětský koutek. Alespoň to přiláká i otce s dětmi." Pronese nanejvýš ironickým tónem, až se tomu pobaveně ušklíbne, jak je strašně vtipný.

„Qu-inn,“ zopakuje, očividně schválně pomalu s velmi zřetelnou artikulací, aby mu dala hezky čas celé jméno zpracovat a zcela pochopit, navíc mu ho ještě rozdělí na dvě poloviny, ač poněkud nelogické, což bude nejspíše důsledek prostě toho, že její jméno se jen tak rozdělit nedá, aby stále znělo dobře. Ona z toho ale trauma mít nebude už jen proto, že si ho vybrala sama a žila s ním už dobrých dvacet let, takže neměla touhu si ho měnit a vymýšlet si nové. Nejspíše může považovat za štěstí, že zde stále ještě stojí (nepovažuje) a že se s ní dotyčný rozhodl dát do řeči, ač pravdou zůstává, že nejspíše působí jako jeden z těch více bryskních a inteligentních tvorů v místnosti, ne-li v celém bordelu. Ono, roku na srdce, s hlavou mezi bujnými ňadry jedné z ženštin jde možná vypadat nonšalantně, ale není to mozek, kdo v té chvíli přemýšlí a uvažuje, zatímco úvahy druhého orgány jsou poněkud přímočaré. "Ty jsi... Myslím, že jsem tě už viděla. Párkrát. Asi. V lepším stavu...?" dodá nakonec nerozhodně. Nebyla to její první a dozajista ani poslední návštěva Salemu, zdejší osadníky si poměrně pamatovala, jen on dneska vypadal mírně pocuchaně se svým zasmušilým a jasně nespokojeným výrazem.
Upřímně netušila, jestli protočením očí dával najevo nelibost nad celou situací ohledně těhotenství nebo jen nad její odpovědí, rozhodla se to ale přejít, už jen protože jí zaměstná další poznámkou. „No, určitě menší než její. Nebo všech těch idiotů tady.“ Příliš slitování pro ně neměla, jak by také mohla. Pro onu dívku? Už větší, nakonec to byla i pro ni mnohdy reálná a možná situace, na druhou stranu i tehdy věděla, čí je to celé vina – její. A případného otce, ačkoliv tomu to nejspíše bylo putna a pokud jeho oblíbená děvka otěhotní, najde si šmahem jinou a na svého bastarda si už ani nevzpomene. „Chtěla jsem jí od toho pomoct. Nevyšlo to. Hádám, že nás natáhly obě…“ Pokrčí rameny. Byla si docela jistá, že jí dala tu správnou směs bylinek a kdo ví, čeho ještě, jenže Quinn i přes svou všestrannost vskutku není mág a ta, od které látku sehnala, zjevně také ne. „Už dávno měla mít pokoj, nemá a tím pádem je to trochu – tak hodně trochu – moje chyba…“ vysvětlí mu to pro jistotu ještě polopatě, protože u chlapa s flaškou si nikdy jeden nemůže být tak úplně jistý, a navíc slova doprovodí ještě výmluvným gestem, kdy na jedné straně dlaněmi ohraničí pomyslný boxík ‚příčiny‘ a vzápětí na druhé zas ‚důsledky‘.
„Co?“ vyrazí ze sebe, jen aby povytáhla obočí, když podotkne na možnou delikátnost jejího pohlaví. „Proboha…“ zamručí si sama tiše pro sebe. „Člověk by řek, že když už vedeš bordel, ženskou poznáš. Aspoň podle… hm…“ Nedokončí. Místo toho zavrtí hlavou, asi protože si uvědomí svou chybu – a to fakt, že v kabátu její prsa, co ani tak obecně nejsou zase tak obří, sotva půjdou vidět – maximálně v nějaké nepatrné linii, kterou bezesporu neměl potřebu zkoumat. Co ji ovšem trochu překvapí, je ruka, která se k ní natáhne i s flaškou a kterou si po krátkém zaváhání přebere. Není hloupá, pro jistotu si ještě přičichne, než se odváží dát si loka medoviny. Nebyla zas takový pijan a nechtěla riskovat, že po kapce něčeho silnějšího skončí na hromadě. „Och. Syfilis už od dětství. Jak štědré…“ pochválí nápad téměř s vážnou tváří. Další zaváhání. Nepříliš dlouhé, nejspíš protože k celému rozhodování přispěje zakručení v žaludku, co se bolestivě svíral. „Něco k jídlu by se náhodou nenašlo?“ Byla trochu socka. Ale s tím se smířila už docela dávno.

"Ku-in." Naschvál zkomolí její jméno v posměšném způsobu, opakuje pomalou, zřetelnou artikulaci. To jméno pobral a částečně si přiřadil hned, ale musel mít tu jistotu, nechtěl se ztrapnit případným přejmenováním, nebo dokonce úplným skokem na špek. Zvuk toho jména mu v hlavě evokoval jedinou věc - jiné. Ale nijak zvlášť se nad tím nepozastavoval, protože mu do špatných rozhodnutí cizích rodičů nic není. Změní postoj, teď se uvolní a distinguovaně si prohrábne vlasy, které mu stihly trochu nesourodě napadat do očí. Ať se snažil - tedy, vůbec - jak se snažil, nebylo mu děvče nijak povědomé. A to vlastně není nic zvláštního, dívek potkává strašně moc na denní bázi a s nemalým počtem i obcoval. Kdyby si je měl pamatovat všechny, to aby u sebe nosil celou kartotéku. A i když moc rád popustil svou uzdu a dostal se ke sladkým plodům ženského klína, měl určitou sebekontrolu, díky které se nenechal rozhodit, pokud si sám tam neřekl. Na její poznámku trhne rameny. "Je to možné. Spíš si myslím, že v horším, ale v tomhle zapadákově není tak těžké mě potkat, nebo o mně slyšet." Suše odpoví absolutně ignorujíc skutečnost, že fakt dneska není v nejlepší formě. Vůbec. Kdyby stál vedle zrcadla, popadl by ho hysterický záchvat ústící v bouchnutí dveří od koupelny a hodina strávená nápravou chyb na jeho zevnějšku. No dobře, to by bylo přehnané, zas tak na sobě nelpí, ale byl by naštavný - jde o princip.
Kýve na její slova s očividnou zvědavostí, jak se její odpověď vyvrbí. Ne že by mu do záležitostí služebnic v nevěstinci něco bylo, ale drby hýbou světem a on rád shromažďuje informace, které lze použít proti někomu tak, že vypadá jako pozorný posluchač. Ale musí uznat sám, tohle delikátní situace, která tu není poprvé. "Ano, ano." Pokýve hlavou na souhlas. Možná by připustil vinu dvou lidí - ale jenom matka musí nést následky. Brzy nebude už ani zevnějšek, ani svým stavem disponovat pro poskytování svých služeb. Bude jen a jen na něm, zda ji vezme na milost, nebo vykopne i s dítětem na ulici. "To tě docela šlechtí. Vážně." Pronese na její slova o pomoci, nad čímž se nepozastavuje. Proč takový obdiv? On sám by to zřejmě neudělal. "Nemusely vás natáhnout. Na tu metodu, o které mluvíš, není spoleh. No ten jed už zařídí, že to dítě se nenarodí... zdravé." Nevzrušeně trhne rameny, jakoby se nic nestalo, snad jí chce naznačit, že může být klidná a nakonec to dopadne dobře. "A možná porod nepřežije. Což nevím, jak se odrazí na zhodnocení tvé práce." Mávne rukou do větru a našpulí rty. Tím uzavře celou krabičku důvodů, příčin, prostě všeho, co se týká jeho zaměstnanců. Ví, co potřeboval. A teď si to nechá rozležet v hlavě, aby se rozmyslel, co s tím udělá.
Na její co jen škubne obočím. No co jako. Prolétne mu myslí, koutky mu lehce cukají u toho nahoru. Tu se ale už od srdce zasměje po vyslechnutí její reakce. Neuvědomuje si, že by jí to snad mohlo urazit, ale on nemá rozhodně v úmyslu vysmívat se jejím tělesným dispozicím. Ta královská zábava spočíná v ženské ješitnosti, v té citlivosti na jakýkoliv aspekt opírající se o jejích tělo, chování, to co dělají... a je strašně vtipné, jak tahle malá lupička, nebo noční přízrak, je stejná jako všechny ostatní. Tedy, v tomto ohledu. "Mno. Proto bych se divil." Pro získání sympatie však s úsměvem dořekne toto. A chová se, jakoby se nic nestalo.
Flašku jí nechá a obě ruce zastrčí do kapes kalhot, rozhlíží se po okolí a pohled mu zapluje na budovu, kde spatří pár osvětlených oken. "Jistěže." Odpoví prostě, bez ohlédnutí na konverzačního partnera. "Je to výborný přítel do každé rodiny - řeší problémy s nedostatkem masa." Uchechtne se, hořce. Tu však nadskočí, když zaslechne bručení nějaké obří nestvůry, která by jej mohla roztrhat na kusy - a když se tím směrem podívá, stojí tam jen Quinn. "Našlo. Pojď za mnou." A bez delšího vysvětlování se rozejde do budovy otevřenými dveřmi, kdy se ani nezajímá o to, jestli ho následuje. Prostě jde do své pracovny nahoru po schodech, na konec chodby, mezi všemi těmi zvuky a zvláštními scenériemi. Pro něj však zevšedněly tak, že je ani nevnímá.

Jakmile přijde drzé zkomolení jejího jména, jen povytáhne obočí a tak trochu rezignovaně zavrtí hlavou, že už to všechno odmítá řešit. Pochopila, že si z ní jen utahoval a tím pádem jí prostě jen oplatil celý postoj k němu samotnému, jaký zachovala, nejspíše protože se odmítla rozčilovat, měla hlad, byla unavená a zdálo se, že by z tohoto místa mohla přece jen něco vytřískat, pokud jeho majitel nebyl zoufale cholerický a neměnil nálady každou vteřinu. V současné chvíli se totiž zdál poměrně přívětivý – rozhodně přívětivější než při jeho nástupu na scénu, kdy musel nejspíše zapůsobit. Jestli na Quinn nebo jen na svou zaměstnankyni, to už je otevřená a nezodpovězená otázka. „Jo. To mi došlo. Bordel v puritánským městě…“ Ušklíbne se. Dokázala si představit, co to muselo s některými místními dělat, pravděpodobně jim pořádně lezl krkem a tohle ‚semeniště hříchu‘ nezapálili jen proto, že jim v tom bránilo opět spáchání dalšího hříchu, takže se dostali tak trochu do šachu s Bohem. Jeho jméno, ať už bylo jakékoliv, muselo být přetřásáno v určitých kruzích poměrně hojně stejně jako otázka, jak se ho hezky humánně zbavit, v čemž místní poměrně vynikali vzhledem k množství hypotetických uren na hřbitově – popel byl ale namísto toho rozfoukán větrem a všechny rádoby čarodějky i čarodějky zapomenuty a dávány tak akorát za příklad, jak rozhodně život nevést.
Zcela upřímně netuší, co má dělat s jeho odpovědí ohledně její vlastní ušlechtilosti, jestli to myslí vážně nebo se jedná o kousavou a ironickou urážku na její vlastní dobrotu, která tak úplně neexistovala. Ne v tomhle případě. Možná si řekla o něco nižší cenu, ale nezapomněla si říci – z něčeho žít musela, zvláště nyní, když přicházela zima. „Nedělala jsem to tak úplně kvůli méně… šlechtění…“ zamručí poněkud nesouhlasně, uvádějíc věci na pravou míru, aby ji pro příště neměl za samaritána. Dívka si mohla dovolit zaplatit jí cenu, co si řekla, tím pádem neměla co řešit a mince přijala. „Zatraceně…“ zamumlá si nyní spíš pro sebe, když jí napoví, co se jí vůbec dostalo do rukou. Tušila, jistěže, ale nebyla si jistá a pro dívčinu to byla jediná naděje – tak proč jí ji nedat? Bylo to víc šancí, než kolik měla nyní. „Jseš až moc znalej…“ nezní to tak úplně jako výčitka, nakonec se nedalo čemu divit vzhledem k tomu, že vedl… no, bordel, kde spolu lidi… no, spali a děti byly pak docela logickým vyústěním. „Byla by mrtvá. Takže hádám, že nijak.“ Quinn pragmatik, neboť jí bylo jasné, že mrtvý zákazník jí špatnou reklamu už nikde neudělá vzhledem k tomu, že se k ní obecně vzato nikdo moc nehlásil. Což nebylo ani trochu divné a ona si to nebrala zrovna osobně, když polovina jejích činů byla značně přes čáru.
Celé to bylo poněkud absurdní, neboť Quinn by se za ješitnou neoznačila (a nebyla by to i trochu ješitnost, povznést se nad ostatní?), aniž by si uvědomila, že přirozenému ženskému znaku se nevyhne a ač strávila půlku životu válením se v blátě z různých příjemných i nepříjemných důvodů, pořad o sobě smýšlela raději jako o ženě než o chlapovi. Ne, že by jimi nijak zvlášť opovrhovala, ale se svou tělesnou konstitucí byla docela spokojená. „Skvělý. Nemusíš,“ ukončí jejich debatu o jejích přednostech poněkud úsečně. Co mu však nemohla upřít, byl fakt, že jako zas takový tragéd nepůsobil – v normálním stavu mohl působit i jako relativně důvěryhodná osoba.
Její skeptický pohled ohledně jeho poznámky značí to, že tohle je i na její gusto poněkud zvrácené, nehledě na to, že by teoreticky mohl mít i pravdu – a zrovna o Vánocích to v některých rodinách může být více či méně aktuální téma, pokud zapadají sněhem a zůstanou na x měsíců na holičkách. Pak se takový rodinný příslušník se syfilidou může ukázat jako cenný člen domácnosti. Ač dobře, takhle zvrhlej nebyl snad nikdo. Alespoň trochu studu v ní vyvolá (a ironicky zrovna v tomhle směru), že si překříží ruce přes břicho ve snaze zamezit jakýkoliv dalším zvukům dát najevo její hlad, což je poněkud zbytečné, ale snaha se cení. A hlavně má nejspíše štěstí, že sama narazila na samaritána, pokud ji teda v nějakém temném koutě nehodlá zabít a rozporcovat, ideálně v tomto pořadí. Zamíří za ním, proplétajíc se mezi všemi těmi osobami, držíc se mu v patách ve snaze je tak trochu vypustit z hlavy. Stud ohledně samotné jí zas tolik neříkal, tohle bylo ale něco trochu jiného. Ne, že by se vyloženě uklidnila za jeho dveřmi, ale rozhodně přestane zmateně těkat očima ze strany na stranu a přestane se ošívat díky absenci všech těch výjevů. Našpulí rty, na malou chvíli, s odhodláním zkusit drobnou promluvu do duše. „Stejně si myslím, že bys jí tu práci moh nechat. Zvenku to tu nevypadalo zrovna ‚čistě‘…“ podotkne jen tak mimochodem, moc dobře si vědoma toho, že jí do toho nic není a že tohle by měl projednávat spíše se svými obchodními partnery. Zrovna tak si se samozřejmostí jí vlastní kecne na židli hned, jak si rozepne kabát, aby se náhodou neupekla, protože je konečně v teplém prostředí, a z hlavy stáhne čapku, co narve do vnitřní kapsy kabátu. Láhev položila na jakýkoliv stůl, co se nacházel v jejím dosahu, s dalším drobným lokem, vědoma si toho, že na lačno se chlastat nemá. „Takže… Jak ti říkaj?“ Protože ho sice znala, ale jméno by z paměti nevytáhla asi nikdy.

Ve svých náladách byl velmi konzistentní a vždy zachovával chladnou hlavu. Věděl, že pro získání toho, co chce a potřebuje, nemůže udělat jediný chybný krok. I proto své emoce za ty roky řídil téměř perfektně, téměř nebylo možné, aby udělal krok vedle. Proč to téměř? No, lidský faktor, to snad dá rozum. Ale byl v tomto ohledu naprosto sebevědomý a vyrovnaný. Analyzoval ji jako holku, která je zhruba v jeho věku, možná mladší, maximálně o dva roky starší. Že se plácá někde na pomezí vyvrhela a spodiny společnosti, o tom nemusel ani přemýšlet, když se tu s ní baví o potratech a řešení "nepříjemných" problémů. Její poznámce o puritánském městečku se jenom uchechtne s vlčím šklebem, kývne hlavou, a dá jí tak najevo, že sám by to asi neřekl lépe.
Vlastně význam nevěstince v tak sofistikovaném městě má neocenitelnou úlohu. Místo potírání černého trhu zlegalizujete cosi, co vám je trnem v oku, a můžete nastavit regulace. Nejednou byl pozván kněžím, který mu dal seznam, aby odškrtal pravidelné návštěvníky a známé tváře. Poté už bylo dílem poctivějších či křivějších sklonů dotyčného, jestli nově nabité vyděračské materiály použije, nebo ubohému nešťastníkovi pomůže. Pro něj šlo jen o obchod, nevěřil v Boha a nikdy ho netrápily otázky víry, považoval věřící za ubohé trosky, které bez řádu nemohou samostatně fungovat. A když se rozhodly tyto dušičky samovolně utratit své peníze za rozkoš, tak ženám, co jim to umožní, dával místo a hlavně jistoty. Ochranu. Což zřejmě málokdo vnímal tak, jak to vnímal on.
Jeho úsměv neopadá a pohled je pevný jistý, možná sem tam těkne očima do dálky, pokud vidí nějaký pohyb, či zaslechne jakýsi šramot. Zvláštní, jakou mají tyhle živly míru sebekritiky. "No a co. Peníze kolovat musí." Nevzrušeně odpálkuje její skromnost. Jen její pohoršení odmění opět uchechtnutím,které je i na jeho vkus poněkud cynické. "No co mi tu kleješ. Jestli o tom nevěděla, tak o tom zřejmě ani neví." Trhne rameny, je stejně bezmocný jako ona v tuto chvíli. Nebyl ranhojič a ani bylinkář. Nevyznal se ve fungování toxinu, který měl za následek potrat. Jen ze své zkušenosti neviděl jen jednou, jaké to mohlo mít ve finále dopady na zdraví konkubín. "Ještě, abych nebyl. Takové nehody tu jsou skoro denním chlebem. Ale neboj. Málokdy umřela rodička. Dítě skoro vždy - což bylo možná ještě horší. Zatímco si užila všechno s těhotenstvím spojené, jako přibírání, porodní bolesti a radostné očekávání drobečka... bylo to zbytečné. Pár dní bude plakat, no možná z toho utrpí trauma. Ale bude žít. A tvoje práce splní účel - požadavek byl zbavit se děcka." Podá jí vyčerpávající vysvětlení, kde s naprostou absencí emocí vylíčí ten nejtypičtější možný scénář těhotné prostitutky, která dorazila na prvotní nerozvážnost a skončila zdrcená láskou k nenarozenému dítěti. Tragické, ve své podstatě se to samozřejmě nedalo popsat jinak. I taková však byla realita a on ji očekával, nehodlal nikoho přesvědčovat o tom, jak to bude v pořádku a nakonec se budou těšit z dobrého konce. Takový nebyl, není a nebude. Vždy se snaží vykalkulovat tu nejhorší možnost a vypracovat případné řešení, hezky s předstihem, do nejmenšího detailu. Což se o brunetce říci nedá.
Přes všechny hloupé i ty moudřejší vtipy na syfilis i dívčino tělo se ale dostanou do budovy bordelu, kde je zábava v plném proudu. Odkopne na zemi se povalující boty před jedním z pokojů přičemž pokračuje z prvního patra do podkroví, kde se začne přehrabovat v kapsách kabátu. Vytáhne velký dózický klíč a otevře dvěře, potom ještě jeden menší klíč a uvolní pojistku v horní polovině dveří. Poté otevře, a jako správně vychovaný muž nechá za sebou otevřené dveře a podrží je, dokud se dáma nedostane dovnitř. Sundá si plášť, který pověsí na věšák situovaný za dveřmi. Taky k ní přijde a natáhne ruku, když už je usazená za stolem a sedí si tam v kabátu a s čepicí v kapse. Zavrtí hlavou a zavelí se špetkou nadsázky v hlase: "Ale jdi ty. Takhle nabalená mi v domě lásky sedět snad nebudeš, ne?" Zavrtí nad tím hlavou a mezitím stihne ještě na chvíli vypadnout ze dveří, ovšem po vyslechnutí jejího návrhu ohledně personálu. Za několik málo minut je zpátky s podnosem, na kterém je jablko, dva krajíce chleba, kus uzeného a miska polévky s kroupama. K tomu ještě porcelánový džbánek, ve kterém je dle všeho voda a sklenice. Postaví ho před ní na stůl s mávnutím ruky, aby se o chvíli později usadil na židli na druhé straně stolu. "Tak." Opře se lokty o stůl a podepře si bradu spojenýma rukama. "Nabídni si. Je to od oběda, ale chleba jsem kupoval dneska." Zakaboní se nad tou vzpomínkou, no k příšernému zážitku na tržišti se vracet ani v myšlenkách nehodlá.
"Co se týče... hmm..." Po stole pátrá po zápisníku, který v mžiku najde, a začne v něm listovat. Má tam seznam zaměstnanců s jejich pokoji a se jmény. "Ach. Diana." Odhalí její pravou identitu a zapíchne prst do stránky. "Tak Diana bude mít možnost zůstat za předpokladu, že se jí bude chtít pracovat rukama. Nemůžu jí dávat peníze za nic. Může uklízet, nebo pracovat v kuchyni. Když to odmítne, můj problém to není." Prohlásí srozumitelně a zaklapne bichli, kterou položí před sebe a zlehka do ní pinká bříšky prstů. Quinn se podívá do tváře s pobídnutím. "Bude ti tohle po lepší spánek stačit?" Asi jen řečnická otázka, s jeho rozhodnutím to ani nehne. Tedy, on sám to považuje za nejspravedlivější možnou nabídku, co by se dala vymyslet. I s onou možností volby.
Čapne ze stolu láhev medoviny, kterou ona během stolování odložila, a ze šuplíku ve stolku vytáhne skleničku. Do ní si trochu odlije a láhev nechá stát na stole, přičemž se o mnoho kultivovaněji napije. "Já jsem Christopher, Quinn. Konečně mě těší." Odtuší jen tak ledabyle a aby se pořád nekoukal, jak jí, tak stočí hlavu směrem na strop a trámy.

Kdo by tušil, že žena z tak vznešeného rodu, jakým Stuartovci, a též FitzRoyové, dozajista byli, se bude nacházet raději v náručí někoho s tak nízkým původem, o jehož přítomnost by sotva zavadila pohledem, namísto žvatlala v podobě šlechtice, jehož jedinou vidinou je přísun peněz do vlastní truhly. Vzdělaná, v daném kruhu vysoké šlechty půvabná, za každých okolností upravená, sečtělá, ale též upjatá, skrývající svou nejistotu pod přísná pravidla a zavedený řád dodržovaný dlouhé roky - jednoduše žena, která má na víc než na lovce pochybné minulosti, neortodoxních způsobů a vychování, které hraničilo s nemravností a pošpiněním všech ctností, jichž si na sobě vážila. Přesný opak toho, čím se prezentoval Silas - přidrzlý floutek s tendencí porušovat zákony tiché domácnosti svými příchody bez klepání, neurčitým mručením namísto artikulovaných slov, vlastními pravidly, kdy si dělal, co si usmyslel za vhodné (ač to vhodné nebylo ani náhodou), neohrabaný v jídle, bez řádného vychování a vzdělání nejen celkovém, ale též v oblékání, což mu pokaždé vyčinila snad nejvíc. Týral ji huhlavou angličtinou, svou urousaností i nic neděláním si z jejího chladného učitelského přístupu, co na ní byl, do této doby, obdivován. Bral jí vítězství, tichá i hlasitější, a naopak získával na svou stranu prvky překvapení. V žádném směru nepůsobil jako vzdělaný muž znalý společenských zvyklostí, způsobů a jednotlivých prvků výchovy na úrovni, kterou se do něj pokoušela vštípat před několika měsíci - leč neúspěšně. A přesto to byl on, na koho hleděla s hlubokou fascinací a dechem utíkajícím ze rtů, zčervenalá vidinou neslušného, ba co víc - nemravného počínání si, jaké je souzeno manželům sezdaným před bohem, nikoliv svobodným jedincům. Na okamžik zahodila tvrdou anglikánskou výchovu i katolické principy a stala se ženou, jíž toužila po celý svůj dosavadní život být - hrdnou, sebejistou, kráčející vlastním tempem, neřízeným vlivem osudu. Sledovala jej, tu nepoznanou touhu po ní, po jejím těle, po vzájemné blízkosti, po kousku laskajícího tepla vykřesaného jimi. Po její duši a poznání toho, co se skrývalo za modrošedýma očima. Ztrácela se v něm podobně jako on v ní, věděla, že se nechce nalézt. Že radši zůstane uvězněná v Silasově pohledu, ukrytá v šedavých tůních i bouřkových mračnech do chvíle, než ho omrzí. "Hloupost, Silasi. To ty jsi na mě moc dobrý." Rty se tiše pohnou v šeptané námitce, do očí se vloudil osten bolesti. Co všechno si musel kvůli ní vytrpět, kolik přednášek a varování, kolik pravidel, jimiž se řídil její dům a tím pádem i jeho rodina tvořená z Gaëlle a poté i z něj. Kolik křiku, když se zvedl a s bručivou poznámkou odešel pryč, zabouchávaje za sebou dveřmi. Všechny výčitky skládané na jeho hlavu, na chování, které později akceptovala bez marných pokusů ho změnit. Trvalo jí dlouho než si zvykla, ještě déle, než si vůbec připustila, že je to ona, kdo se musí změnit. Že chyba je v ní, ne v muži, jehož charakter zformovala kletba čarodějnice a život po lesích v naprosté samotě, jen občas nahrazené hlasy uvnitř hlavy. Oba v tom druhém viděli něco, co je stavělo před ně, před sebe samotné, vyzdvihovali navzájem kvality nad zlozvyky, dobré vlastnosti nad těmi, co je vnitřně rozčilovaly. "Nikdo se mnou neměl tolik trpělivosti jako ty. Nikdo... Nepřestávám tě v tomto směru obdivovat. A... ani nepřestanu." Vydechne s lehounkým úsměvem, snad jen maličko smutným při myšlence, že i tohle jednou skončí. Kdykoliv se cokoliv mohlo zvrhnout, zničit všechno to krásné, co prožívali, ačkoliv nikdy nepronesli ta dvě zatracená slůvka nahlas. Možná se jen báli, že poničí ten dokonalý okamžik. Možná jim stačilo vidět je v očích toho druhého, kdo ví.
Zvedne packy, jak je jí nakázáno, sama se prohne v kříži, zvedaje boky natolik vysoko, aby chladivá látka spodničky, dnes sloužící jako noční košilka, přejela po kůži vysoko vzhůru, odhalujíc jednotlivé partie jejího těla, doposud ukrytého pod vší tou parádou. Studený vzduch okamžitě vykouzlí na pokožce husí kůži, přinášeje mírné zachvění se, když jediný kousek oděvu zmizí z těla, zanechávaje Annu odhalenou, vydanou napospas Silasovým zrakům jako nikdy v životě. Paže se instinktivně kříží přes ňadra v pokusu zakrýt jeden ze svých darů, jimiž byla obdařena v kolébce do budoucnosti, ačkoliv na kmotřičky víly sotva věřila. Tváře zrudlé nejen rozpaky, ale i vzrušením kvetly v kontrastu s bledou pletí, nepoznamenanou sluncem. Přesto plaše vzhlédne, i když se třásla obavou, co zahlédne v Silasových očích. Výsměch? Nesouhlas? Či snad zklamání, jež by mu krčilo čelo a vehnalo smutek do toho štěněcího pohledu, jež na něm milovala? Bála se, i tak se odhodlala pohlédnout vzhůru, aby spatřila... zázrak. Čirou fascinaci a hluboké zaujetí jejím tělem, vnady, jež mu mohla nabídnout k polaskání a stupňující se touze, k níž do této chvíle neklesla očima. Spodní ret znovu hryzala v kapce nejistoty, rozpínající se žilami, dokud nepromluvil hříšně hlubokým hlasem s chraplavým podtónem, po němž ztratila dech. Nikdy si za celý svůj život nepřipadala žádostivá, svůdná... smyslná. Nic z toho by jí nenapadlo při pohledu na sebe do zrcadla. Obyčejná blondýnka s hezkýma očima a něžným úsměvem, křehká a možná trochu vyšší než jiné ženy a dívky. Ale nikdy ne vzrušující, jak jí dokazoval Silas svým pohledem i slovy, po nichž ji zavede na sladkou cestu s příslibem ráje. Nebo pekla? Tak jako tak věděla, že nic erotičtějšího jí v životě nepotká.
Dokázal jí opětovně brát dech, krást půdu pod nohama kdykoliv se posunul svými rty níž, blíže čerstvě odhaleným vnadům, jimiž mu zjevně učarovala. Nové pocity zalévaly mysl i tělo, neznámé a přesto blažené, slibující sladké zázraky bez jakýchkoliv detailů. Ve chvílích, kdy si bral její ňadra do úst, aby jim vtiskl polibky a ochutnal je jazykem, červenala se tak moc, až jí tváře hořely teplem. A když dlaní sjel mezi stehna, kradouce se k jejímu klínu, málem upadla do mrákot, jak necudně se cítila. To všechno však zahodila za hlavu, když se jí poprvé dotkl, vklouzl do míst, kam předtím nikoho nevpustila. Hluboký šok se odrážel v očích, skelných díky rozkoši kolující žilami. Rty opouštěly čím dál tím prudší nádechy i steny vylouděné Silasovým konáním, po němž bude rudnout ještě týden na to. Jednu nohu instintivně pokrčenou v koleni, lýtkem zapřenou o široké rameno a svastvo na zádech, aby prohlubila jednotlivé pohyby uvnitř. Pochopila, co na tom ženy vidí, proč si hledají příležitostné milence. Přinášeli povzbuzení do jejich života, ale zejména slast předtím nepoznanou. A pokud? Pak dávno vyprachanou, leč Anna teprve měla poznat, co všechno obnáší fyzická láska. "Sila-... Silasi..." Zpřetrhaný dech nepomáhá červenající se ženě vydat ze sebe to jedno jméno, jímž touží upoutat lovcovu pozornost natolik, aby přestal a věnoval zájem více jejím rtům a slovům, než-li klínu a ňadrům, a tak trvá notnou chvíli, než se sebe vypáčí prosbu. "J-já... chtěla... Chtěla bych taky... Víš... Se... tě dotýkat. Jako ty mě... teď."

Měl pravdu. Samozřejmě. Nejspíše měl s těhotnými děvkami dostatek zkušeností. Nebylo se čemu divit, babské rady proti otěhotnění nefungovaly vždy tak, jak měly, ač si byla jistá, že místní holčiny na nich nejspíše jedou a snaží se tak vyhnout malé osobní katastrofě, kterou obnášelo dítě. Ať už živé či mrtvé, neb ve všem byla dávka tragédie, co neměla šťastný konec. Buďto skončily na ulici i s dítětem, o které se mermomocí snažily postarat, a ono jim hned další zimu umřelo v náruči, neboť neměly mléko, jídlo, teplo a vlastně jakoukoliv životní potřebu, nebo zemřelo hned po porodu a ač si mohly říkat cokoliv, i to je muselo hluboce poznamenat. Sama měla jisté mateřské pudy, které si svým způsobem vybíjela na Nest, která byla její miláčkem a nedokázala si představit žal, co jednou přijde, až její stará klisna prostě nebude moci. A to byl ‚jen‘ kůň, nemluvný společník, kterého získala, nikoliv kterého porodila, nosila pod srdcem, který vznikl z ní. A s trochou štěstí – tedy ne, že by jim to přála, ale s trochou štěstí – bude mít natolik těžký porod, že další děti už mít nebude moci a tím si za bolest vykoupí další trápení, kdyby musela celý proces absolvovat znova.
Samozřejmě, že taktně počká, než dveře odemkne, očima bedlivě zkoumajíc rafinovanost systémů zámků a tiše přemýšlejíc, zdali se s něčím podobným už setkala. Setkala, nepochybně, jen jí to pravděpodobně nestálo v cestě, neboť se obtěžovala přijít oknem a zmizet stejnou cestou, zanechávajíc za sebou tak akorát střepy na podlaze z rozbitých skleněných tabulek. Skoro jí to však nutilo přemýšlet, co má ve svém kamrlíků skryté za poklady, což se však brzo dozví. Nejspíše jednoduše své soukromí vzhledem k tomu, že místnost působila relativně průměrným dojmem. Choval se k ní dobře – lépe, než jak byla obvykle zvyklá, za což si vyslouží jistou dávku sympatií k jeho osobě za podržení dveří, což se jí stávalo jen velmi zřídka. Vždyť proč také, byla obyčejná zlodějka, která úctu nepotřebovala a teoreticky se stejně setkávala s lidmi, kteří ji ani neuměli projevit. Buďto byli lepší než ona nebo zcela stejní. Což platí též o kabátu, o který si poměrně férově řekne. Quinn však opět na krátko zaváhá, nevěda, zdali se má vzdát kousku oděvu, co tvořil jakousi přirozenou ochranu před celým světem, do kterého se mohla zachumlat, schovat a dělat, že není, než sezná, že on hrozbu nepředstavuje, takže se z kabátu definitivně vysouká a podá mu ho. „Eh, o to víc bych měla,“ odpoví poněkud suše a realisticky. Obecně vzato měla dostatečně plné zuby všeho, aby byla ráda za kabát a za fakt, že si ji dole nikdo nehodlal plést s děvkou, ač se nezdálo, že by sem nahoru mířili zákazníci zdola a měli sem volný přístup. Naopak jí něco říkalo, že by je odsud střízlivě vykopal.
Zmizí, což je nejspíše chyba. Asi jako pustit si zlodějku do soukromí a čekat, že se nic neztratí. Nu, v současné chvíli má dostatek slušnosti, aby se opravdu nic neztratilo, pouze jí její zvědavost nedá. Namísto toho se po krátké chvíli, kdy se za ním zavřou dveře, znova vytáhne na nohy, přecházejíc po místnosti, zelená kukadla všechno opatrně zkoumají alespoň v tom krátkém čase, co jí byl dán na šmejdění. Budiž jí k dobru, že aspoň nic neohmatává, snad jen nakoukne do zápisníku na stole s tucty jmen, a tedy si ani nic nestrká do kapes jako správná straka. Zarazí se, když cvakne zámek, jen aby se znova vrtla hezky ke stolu, jak seděla předtím, pouze s vylepšeným posedem, kdy jednu z nohou skrčí pod sebe. A v danou chvíli zůstane zírat déle, než je slušné, vzhledem k hostině, co jí donesl, pro ni naprosto neznámé. Byla zvyklá na polívku, na chleba, samozřejmě, ale sotva na oboje a navíc s masem. Oči se jí mlsně lesknou, když tác položí před ní, neurotické a znova oždibující se ruce nechává složené v klíně, téměř ve strachu se jídla dotknout, dokud nepřijde pobídka. Pak se tak trochu vrhne na polívku, aniž by si mohla pomoci – bylo to teplé, bylo to dobré a aspoň se rozhodla ji do sebe naházet lžíci, ne ji rovnou vypít. To až po několika zhltnutých lžících si uvědomí, jak to celé působí, těkne k němu pohledem a ve snaze celou situaci zachránit si sedne o něco víc rovně místo nahrbených ramen, přechytne lžíci líp než lopatu „Ehm… Díky…“ poznamenaná slovo, co jí přes přemíru vůní tak nějaké úplně vypadlo z hlavy.
Zdálo se to fér. Jeho návrh pro dívku – Dianu – co jí mohl dát naději a Quinn upřímně doufala, že si to uvědomí i brunetka a nebude svou situaci řešit nějak drasticky. „Jsem ženská. Mám s ní trochu… hm… soucit.“ Cítila potřebu se před ním tak trochu ospravedlnit, že přece jen podobná situace nebyla nic podivného a řešit ji musela snad každá, kdo měla tu smůlu, že se pohybovala na ulici, ve vykřičených domech nebo v podobných pochybných institucích. „Trochu vám to závidím. Vaše problémy…“ Ušklíbne se mezi lžícemi polívky, které se stále nevzdává a nakonec ještě talíř pečlivě vytře chlebem, aby jí ani kapka neutekla. A vzápětí začne uždibovat i chleba s masem, očividně kašle na svou štíhlou linii a jojo efekt, namísto toho jako každý dostatečně hladový tvor ovládaná touhou se najít až k prasknutí, ač jí později bude asi pěkně blbě. Stálo to za to.
Podala by mu ruku, kdyby si na podobné manýry potrpěla a kdyby neměla packy celé zamaštěné. „Jo, jo, mě taky…“ odtuší tak nějak ze samozřejmosti, ač jí bezesporu těšilo – minimálně kvůli jídlu, u něhož si začínala uvědomovat, že ho asi celé sama nespráská a že bude lepší, když třebas jabka nějak nenápadně přesune do kapes. Někdy v tomhle okamžiku jí ale napadne drobná spásná myšlenka, co jí trochu probere. „Hádám, že asi víš, co sem chodí za lidi… Jménem a tak…“ začne pomalu, nevinně při to uždibuje chleba, hovoříce jen tak mimochodem. Pravdou bylo, že Diana nebyl jediný průser ve městě – Diana vlastně byla jen malý neškodný průserek, co nic nemění. To někdo jiný jí trápil více a vždycky se hodilo mít malou páku, třebas žárlivou manželku. „Nebo koho maj nejraději…“ Nebyla to samozřejmost, muselo se tu točit mnoho lidí. Ale doufat mohla.

Neměla se za co stydět – nejspíš žádná žena se nemusí stydět před mužem, co ji miluje vzhledem k tomu, že v tu chvíli na ‚ideálním tvaru prsou‘ fakt nezáleží a Silas mohl být tak akorát rád za to, že mu vůbec někdo dovolil znova zamilovat se i přes pochybnou minulost, přítomnost a bezesporu i budoucnost, protože ta jeho bezesporu nebude růžová vzhledem k vlčí kletbě i ke stylu života, který vedl. Fakt, že se jednalo navíc o Annu, o tu nejméně pravděpodobnou bytost na celém širém světě, někoho natolik markantně odlišného od Sarah, že se nemusel bát žalostné tiché připomínky ztracené milované, aby vůči ní byl odtažitý a cítil se jednoduše po většinu času dost pod psa, byl úžasný bonus, který připisoval vrtkavosti osudu, co se nejspíše jejich životy velmi dobře bavil a rozhodl se být značně melodramatický. Vskutku se nemusela bát, ne odsouzení nebo odmítnutí, což nejspíše dostatečně brzo pochopí stejně jako fakt, že jestliže bude nadále spát po jejím boku, nejlépe tak, aby byla nahá, zbavená všech těch zbytečných kousků oblečení, co mu bránily opravdu se jí dotknout. Nedělal si ale přehnané iluze – tušil, že její anglikánská výchova je příliš silná a sotva se tomu mohl divit nebo se jí snažit převychovat. Ani jí se to nepovedlo po půl roce intenzivního snažení s ním.
Teď však tak nějak doufal, že ji přísná výchova královského dvora, kde ji zřejmě těmto věcem neučili a povídačky ostatních dam jejího postavení mohly být pikantní asi tak, jako by jemu před šesti lety přišel dekadentní odhalený kotníček. A světe div se, zdálo se, že na své tvrdé sebeovládání opravdu zapomněla a raději se poddala rozkoši, kterou u něj hledala a on byl dostatečně odhodlanej jí ji dopřát – ruku na srdce, sobě také, což bylo možná poněkud sobecké. Ne však natolik, aby jí hodlal ublížit. A krom toho, tohle ho docela bavilo – bořit její zábrany, vidět, jak se čím dál tím více stávala vláčnější a čím dál tím více se mu poddávala, což mu tak akorát dokáže i to, jak svou nohu ještě více pokrčí a posune o něco výše, takže se k ní dostane ještě o něco lépe. To až tehdy, když k němu promluví, k ní znova zvedne oči, nyní podobně jako její skelné a lesklé touhou, zatímco doposud vnímal tak akorát pořád rychlejší a rychlejší frekvenci jejího dechu či tlumené steny vycházející z jejích úst. Vytáhne se o kousek výše, jemně ji políbí na hranu brady přesně pod rty, čekaje, co z ní vypadne, trpělivě i přes nerůstající netrpělivost, co se snaží neúprosně potlačit a chovat se trochu více dospěle. Na rtech se mu objeví úsměv, co už sám o sobě značí souhlas. „Nebudu ti bránit,“ zamručí prostě. Pravda, skoro si doposud neuvědomil, že se její rozpálené kůže stále dotýká látka jeho lepší a stejně poněkud hrubé košile. Odtáhne ruku z jejího klína, aby si ji prostě přetáhl přes hlavy a zrovna tak si svlékl i kalhoty, co poněkud neúprosně skopnuty někam stranou. I v tomhle Anně věřil – dostatečně, aby před ní odhalil všechna svá tetování, co byla na Salem dost znepokojivým znakem a co jej málem stála život, neboť tak akorát nahrávala předpokladu inkvizitorů, že přeci jen musí být spolčen s ďáblem. Přitom byla jen symbolikou, věčnou připomínkou na každý krok v jeho životě stejně jako drobné jizvy na paži patřily každá k jednomu životu, který vzal – nejvíce jich přibyli na začátku, ale i nyní se občas objevila nějaká znepokojivá nová nehledě na to, že si byl jist, že o některých ani s určitostí neví. Mnoho šancí jí ale stejně v tuhle chvíli nedá – ač jich nejspíše v budoucnu mnoho dostane, protože po tomhle se jí již tuplem odmítal vzdát – neboť už tak nějak odmítal upírat další touhy svému tělo. Políbí ji, hladově a dlouze, stejně jako kdykoliv předtím si užívaje to, jak hrozně byla sladká, než rukou sjede opět po jejím pase a boku, do jejího klína, ještě chvíli se jí věnujíc rukou, aby si byl jistej, že na ni opravdu nebude zase tak hrr, a následně na stehno, jímž jej objímá, přisouvaje jí ještě o něco blíže, aby to byl opravdu nakonec on, obyčejnej lovec, podivín z budoucnosti, co se aklimatizoval na nové prostředí totálně nezdravě a sebedestruktivně, kdo ji připraví o věneček. V tu chvíli ale opravdu počká na její reakci, aniž by si byl jistej, jestli mu po tomhle přece jen nedá košem (jakože doufal, že ne) nebo jí i přes veškerou snahu neublížil více, než musel. „Anno…?“ pronese její jméno, tak trochu v podobě hlubokého zavrnění, rukou přestal svírat její stehno, namísto toho jej začne jemně hladit dlaní.

Že těch zkušeností bylo - Samantha mu několikrát vyčítala, že je až moc krutý. Až se své milované sestřičce jednoho přestal o fungování v podniku svěřovat úplně. Měl pro ty ženy pochopení, slitování ale nikdy. S takovou se dobrý obchod vyjednávat nedá a mohl by rovnou začít pracovat někde jinde, což by se sotva stalo. Velkou součástí jeho práce je právě rovnocenný přístup vůči všem podřízeným - to ho ostatně naučil Richard.
Nedělá si iluze o počínání slečny, ostatně nevěří ani vlastním obchodním partnerům, natož rezavé chuligánce, co shání prostitutkám jedy. Ale když nemáte co skrývat, nemáte se o co bát. Soupisku zaměstnanců by s trochou námahy mohla za několik minut zjistit i bez jeho knížky, kancelářské potřeby se dost dobře zpeněžit nedají a jediná cenná věc je snad komoda u západní stěny - kterou, přiznejme si, by při své postavě neměla žádnou šanci v takovém časovém horizontu dostat byť jen o deset centimetrů z místa. Z nějakého důvodu měl ale pocit, že by se mu mohla hodit. Jinak mu logika nedokázala odpovědět na otázku, proč se táhla k jeho pajzlu za děvkou, které se snad chtěla zeptat, jak úspěšná byla medicína. Takhle snadno by nastavoval krk jen blázen, kterému snad záleží na cizích lidech, nebo klientech. Zkušenosti mluví za vše. Něco tu chtěla. A musel využít toho, že by jí to mohl nabídnout za oboustranně výhodnou cenu. Nebo si alespoň promluví se vcelku zábavnou bytostí, i když by si nejraději zalezl s knížkou do pokoje a zhasl.
Kabát bez námahy pověsí a ohlédne se, bleskurychle si přejede uspořádání věcí na stole. Když se vrátí, je nejen překvapen, že nic nezmizelo, ale také potěšen, že zápisník je přeci jen o kousek posunut. Nijak to nekomentuje a pokračuje ve formalitách. Její stravování nekomentuje, co je zač, aby to soudil. Kdyby tehdy neměl štěstí jako nalezenec, taky by zřejmě věděl, co je to hlad. Tedy, ne že by to nikdy nepoznal. Ale nebyla to každodenní realita a toho si vážil. Pohled soustřeďuje na svou oblíbenou komodu se dřevěnými ornamenty, kterou bůhvíproč měl hrozně rád. U toho žmoulá skleničku, ošmatlává ji prsty, takovou neurotickou pomůcku na horší časy. "Prosím. Dej si na čas." Mroukne v odpověď a dál si hledí svého.
Svou velkorysost příliš neprožíval a jen kývnul. I když on technicky vzato nebyl žena, tak měl sestru a musel si občas připustit, že na něj dovedla přenášet takovou tu samičí empatii. Navíc, nic mu to neudělá. Prostituce vždy bude. Vždy si budou ženy hledat jednodušší cestu, a Diana nebyla žádná hvězda jeho lokálu. Pekně děvče to sice bylo, o to žádná, ale neprůbojná a bylo vidět, že tu jenom přežívá. ALe ona přišla sama, dobrovolně, nebylo v jeho silách všem shánět ctihodnější zaměstnání. To byla jejich starost. "Soucit je zbytečný." Oponuje jí. "Je to její hloupost a její volba." Nespokojeně se ušklíbne. Taky se mu to nelíbí, ale lítost nikdy nic nevyřešila.
Když tak sleduje, jak svoje drobné tělo láduje tou obrovskou porcí tak se zasměje. "Ten talíř nejez, asi by tě po opouštění těla docela bolela-." Nedořekne. Nevinně se usměje. "Nech si to na potom. Zvracet nepotřebuješ." Pokárá ji, až asi příliš fotrovsky, no už se stalo. Stoupne si a začne pomalými kroky kráčet po pracovně, se sklenicí v ruce, sem tam do ní smočí rty a pokukuje po poličkách a knihách v nich.
Jakou radost dostane, když se konečně zeptá, no vypadá furt stejně, ledově klidný, předstírá, že to nečekal a vůbec nemá tušení. "Musíš být konkrétnější. Chodí sem, kupodivu, hodně lidí. Nejen návštěvníci, ne se všemi přijdu do styku." Záměrně vyhýbavá odpověď a zastaví se u věšáku, na které si volnou rukou poupraví plášť. Její poslední otázka ho ale otočí na patě, shlédne na ni z výšky a ušklíbne se. "Koho mají nejraději?" Opakuje otázku a opatrně se napije, pobízí jí pohledem k větší výřečnosti. Že si získala jeho pozornost se už ani nesnaží skrývat.

Je to zvláštní, že i z jídla se mohla stát taková malá intimní záležitost určená pro jednoho člověka, protože by bylo fakt divné, kdyby na ni zůstal zírat, když se nacpává. A ironicky vzato, i přes její obecnou ignoraci studu a různých lidských projevů, to i jí bylo o něco příjemnější, ačkoliv do toho zoufalého stavu, kdy se nakláněla nad polívkou a asi by byla schopná vrčet na každého, kdo by jí chtěl jídlo sebrat, jako vzteklý pes, se už naštěstí nevrátí. Namísto toho si musí dávat pozor možná tak akorát na nadměrné srkání nebo mlaskání, kdy by fakt víc připomínala rozežranou kunu než holku.
Pokrčí rameny na jeho lhostejnou odpověď, notnou chvíli ji nechávajíc bez svojí, snad ve snaze neznít jako hlupačka, ač věděla, že na tohle tvrzení má stejně jen jedna slova, jen v různých variacích. „Asi jo… Nevnímám to tak úplně dobrovolně.“ Prostě si nemohla pomoct. Asi by bylo mnohdy snazší pohybovat se v jejich světě bez jakýchkoliv citů a hlavně bez lítosti nebo soucitu, ale sotva se mohla od podlahy změnit a vyhnat ze sebe tyhle drobečky lidskosti, které jí zůstaly a na kterých, aniž by si to uvědomovala, lpěla, protože jinak by už nebyla opravdu nic lepšího než jen další zlodějka, co zatratila definitivně svou duši a s každou další odvedenou prácičkou se čím dál tím víc propadala do pekla. Tohle jí nejspíše dávalo ještě nějakou tu malou naději na spásu od Boha, co má být přece milosrdný a chápavý, takže by snad mohl pochopit, že dělala, co mohla. Nebyla zrovna věřící, co si zakládala na více důkazech než na jedné večerní modlitbě, která se zdála povinností stejně jako víra v tu neznámou, všemocnou a vševidoucí entitu nad jejich hlavami, otce, kterého jinak nikdy neměla, ale věřící určitě byla.
Zůstane na něj koukat, když jí připomene, že talíř by do sebe asi ládovat neměla, jen krátce jí těkne pohled právě na onen kus nádobí, skoro jako by si v hlavě analyzovala, jestli má fakt pravdu nebo se jí snaží sebrat dobrotu, co by jí rovněž mohla zasytit. Jde vidět, že s určitou nelibostí, ale rovněž tichým souhlasem a smířením, že má nejspíše pravdu a ona o teplé jídlo v žaludku nechce přijít tak vyloženě smutným způsobem, odloží polovinu druhého krajíce i malý zbyteček masa zpět na talíř. V touze držet se však něčeho jiného jedlého popadne jabko, co zabaví její neklidné ruce, uklidní je a navíc bude jeho slupka nejspíše krásně vyleštěná o kraj její košile, že ho bude moc použít jako zrcadlo. Co si ještě dovolí, je natáhnout se pro pohárek s vodou, z něhož se napije. Vodu milovala daleko víc než chlast, ale v létě bylo složité sehnat v jejích kruzích čistou, nezávadnou a chutnající relativně čistě, takže přežívala na vínu. S podzimními dešti to bylo trochu lepší, ale stejně po několika dnech na kyselém vínu byla za nápoj bez chuti, snad jen s jemnou nasládlou pachutí, vskutku vděčná.
Znova na něj upře kukadla, než se definitivně uvelebí na jeho židli, složí dlouhé nohy do tureckého sedu a proplete je, aniž by jí zajímalo, že boty nemá zas tak čisté – i kalhoty cestou dost utrpěly vzhledem k všeobecnému zabahnění silnic, cest i cestiček. „Myslela jsem spíš… S víc váženýma lidma. Důležitejma. Radníma a tak. Třeba ten chlap… Belmont!“ Ještě luskne k směrem k němu, jako by jí jméno jejího klienta zrovna naskočilo. Tušila, že nic z tohoto není moc dobrej nápad, ale copak na tom sešlo? Už moc věcí víc pokazit nemohla a pokud ano, nebude tak těžké vypadnout, zmizet ze Salemu. Nic jí tu nedrželo, snad jen fakt, že místní měli znepokojivě rádi magické cetky. Stále ho sleduje, pozorně, čekajíc na jeho odpověď a zrovna tak se snahou trochu se vyznat v řeči jeho těla, co jí napovídala asi jen to, že je zvyklej držet v rukou moc – alespoň jistý druh moci, což bylo docela pochopitelné vzhledem k tomu, že vedl bordel a měl zde na povel každého, kdo překročil jeho práh. „Jo. Tvoji zákazníci určitě musej některou z tvých holek preferovat. Belmont… Třeba. Každej má svůj vkus.“ Na holky i na zvrhlé sexuální praktiky, na které by se nejspíše nikdo nekoukal s pochopením. Sic si nebyla jistá, jak by mohlo její slovo obstát vůči muži z bohatších vrstev, tak nějak spoléhala na dostatečně agilní manželku, kterou by to trochu vydeptalo.

Při její reakci kapku přehodnotí svůj postoj, jen chápavě přikývne s rukama opřenýma o stůl, uhne pohledem kousek stranou. Není lehké snažit se získat to minimum nezbytné pro přežití a ještě těžší bylo začínat od naprosté nuly, která vám fakt k odrazu ze dna nepomůže. Sirotek? Parchant? Odhozené dítě? Nic z toho není pedurčeno ke krásnému, zřídkakdy k průměrnému životu. On je ta špička ledovce a Sam taky. Byl za to vděčný. Nemohl se dívat skrze prsty na někoho, ke komu náhoda tak štědrá nebyla. Povzdechne si, na znamení smíru a pochopení. "Vím." Zamručí, sotva slyšitelně. Budíž jí ke cti, že se alespoň snaží předstírat, že je stále člověkem. Nebo doopravdy člověkem je. Natolik ji neznal a neuměl lidi prohlédnout od hlavy, přes krk až po paty v několika málo okamžicích společné konverzace.
Musí uznat, že pohled na to, jak jí chutná a zřejmě pár dní nejedla ho poněkud potěšil. Necítí se potom jako takový špatný člověk, ačkoliv ta situace s dítětem na krku ho o tom donutila zapochybovat. Nedělá si však iluze, že by tím vyřešil mnoho. Je to jen dočasné řešení, pro dnešek, možná ještě pro zítřek. Ani on se vlastně až takovým přepychem nerozmazloval, i když se záměrně neomezoval. To by bylo nepříčetné šílenství, v tak kompetetivní době nevyužít toho, co má jeden k dispozici. A ač nebyl charita ani špitál, uměl se s nižšími vrstvami potýkat v poměrně dobrém zmaru. A asi proto mu ještě nepřistál šíp na temeni, nebo se mu v jídle neobjevil jed. Svým způsobem je obdivoval. Neměli nic, ale zároveň vše. Svoboda, bez pocitu viny, bez odpovědností spořádaného občana... ve výsledku si byli se svými problémy rovnocenní. A tak se nastolila rovnováha, pro někoho možná dost jednostranná.
Čiperka nezahálí, pomyslí si. Trochu ho zabolí kolena při pohledu na její z jeho pohledu nepohodlnou pózu, řeší to úskočným cuknutím pohledu na druhou stranu místnosti. Že z ní padají kousky uschlé hlíny a židli bude muset po její návštěvě vydrbat neušlo ani jeho orlímu zraku, avšak neřeší to. Bláto nesmrdí. Obvykle. Smrdí krev, vnitřnosti, hnůj, moč, ale bláto a hlína ne. Hlína je příroda. Přemýšlivě se zakouká do stropu a zabrmlá si něco pod vousy. "Hmmm... Belmont říkáš..." Zopakuje naoko slaboduše, přičemž se přesune opět za stůl a posadí se na svou židli, kde pro změnu zvedne nohy na stůl a pohodlně se rozvalí, jak to má rád. "V první řadě by bylo dobré vědět, proč se po něm tak pídíš." Řekne nahlas doposud nevyřčené a dlouze se jí zahledí do očí, ruce přitom složí za hlavu. Jeho moc spočívala akorát v tom, že ona nemá žádnou, pokud toho neřekne příliš. V tuto chvíli bylo tedy lepší být potichu, neb musela spoléhat na to, že Belmonta nenávidí. Či přinejmenším mu nestojí za tolik, aby ho držel nad vodou. Taky tu je možnost, že je Belmont světec a nemá s ním co dočinění, ale to z fleku ví oba, že to není pravda. "Samozřejmě. Někdo rád ušmudlané zrzky, jiný těhulky a další zase vousaté dámy. Každý má to své." Pronese rýpavou poznámku s drobným úšklebkem a shodí nohy ze stolu, sedne si opět normálně, s lokty na stole, pohled zapíchnutý v knihách na stole. "Neřeknu ti zatím, zda tu marníš svůj čas. Ale buďme upřímní. Pokud bych měl Belmonta shodit, tak bych si pravděpodobně podkopal jistý druh příjmu. Nebo alespoň jistoty ve městě, musel bych řešit kontroly, daně a tak." Podotkne rozumně a zvedne k ní pohled. "Hypoteticky, pokud Belmont není svatej chocholatej, co bys mi jen ty mohla nabídnout za to, abych naboural své dobré vztahy na radnici?" Nastaví prázdné dlaně, které hned zase spojí a s trhnutím ramen na ni kouká. To, o co si říká, je riskantní krok i pro něj. Možna na Belmonta něco věděl, ale informace tohoto typu nikde nearchivuje, nosí je jen v paměti pro případ, že to bude jednoho dne potřebovat. Ještě si ji přejede pohledem. Ona, malá holka s rozbitým životem se tu snaží nějakým způsob šťouchat botou do vosího hnízda. Belmont by musel provést něco opravdu zavrženíhodného, aby se rozhodl jednat. I tak by si to ale dobře rozmyslel. To totiž není jenom tak. Kdyby se to obrátilo proti němu, obrátilo by se to i proti Sam... a proti Richardovi.

„Třeba...“ špitne tiše, když zopakuje jeho jméno, zjevně vybrané 'zcela náhodně' z celého seznamu případných salemských zvrhlíků vyššího postavení. Zůstane na Christophera zírat jako lapená srnka, když vyřkne to, čemu se snažila horko, těžko a zcela neobratně vyhnout, přestože pokud byl jen trochu inteligentní tak, jak se tvářil, muselo mu to dojít poměrně hravě. Nešlo ani o to, jestli je nebo není špatná lhářka, spíše o fakt, že nikdo se na podobné věci neptá zcela neúčelné a už vůbec ne někdo jako ona, kdo by měl mít celý život vedený zcela pragmaticky. Najednou se vůči němu cítila hrozně maličká, což byl ostatně pocit svých způsobem velmi oprávněný. Ani ne tak výškou nebo fyzickým vzezřením, už jen jejich postoje mluvily za vše - Christopher byl pohodlně roztažený s nohama na stole a rukama za hlavou v uvolněné póze, zatímco Quinn se zjevně se nejlépe cítila tehdy, když zabírala co nejméně místa a měla iluzi bezpečí klubíčka. Už jen to o mnohém vypovídá. Nakonec, po krátké odmlce, znova pokrčí rameny. „Nevim... Nikoho jinýho z těch boháčů neznám. Moh by to být kdokoliv jinej,“ vysouká ze sebe a po krátké chvíli uhne pohledem na svoje ruce v klíně, co dál velmi precizně čistí slupku jabka, že začíná být reálná hrozba, aby ho náhodou celé neoloupala. V tuhle chvíli nevěřila ani ona sama této poněkud hloupé výmluvě, co nejspíš urážela rozum obou dvou, přestože čistě teoreticky mluvila pravdu. Místní politika ji vskutku nezajímala a v současné chvíli neměla ono štěstí pracovat pro někoho jiného než Belmonta. Přesto se rozhodne svou odpověď trochu rozvést na základě výčitek svědomí, že ho tak ‚ultimátně‘ vodí za nos a ani trochu se nestydí. „Trochu ho znám. Asi úplně nemůžu odolat touze podrbat starý známý a utahovat si z nich, až je zas uvidím.“ I tak by se to dalo v trochu přeneseném smyslu říci, ač se mohlo hravě stát, že pobavenej nebude ve výsledku ani jeden ze zainteresovaných. Trochu se na něj zamračí, když se zmíní o všemožných chutích, ani ne tak proto, že by jí to pohoršilo, ale protože jako uspokojivá a aspoň trochu zvracená představa fungovala jen ona vousatá ženská. "To není tak děsivý, že ne?“ Mnohem děsivěji pro celou salemskou společnost by třeba působila záliba v tahání za vlasy nebo rovnou ideálně touha vyhledávat může, ač si vskutku nebyla jistá, jestli by tu někoho takového našla z té logické úvahy, že děvky a zvrácené touhy byly tolerováno, dokud šlo aspoň o ženy. Muži a zvířata byly celá jiná kategorie, ale... nu, proti gustu. A pokud si sem tam na někom z místních obyvatelek vybil svou zlost, frustraci nebo prostě jen sexuální napětí, mohl by o tom jakožto vedení vědět.
Přišlo to, co vždycky. Žádost o protiváhu, což Quinn musela již z principu nesnášet, ale nemohla popřít, že zrovna z jeho strany je to maximálně fér. Mohl přijít o živobytí a s ním by tak dojeli prakticky všichni, které zaměstnává, pokud by se do celá bordelu nepostavil někdo jiný, což byla dosti ošemetná otázka - navzdory puritánskému náboženství se i zde našla pěkně zkažená společnost. "Pravděpodobně..." odpoví prostě s pohledem do jeho očí, aniž by uhnula, v tomhle případě vskutku jednoduše pravdu. Mocní to neměli rádi, on ale působil, že by to snad i snesl. Mohla říci, že bude mlčet a nic na něj nepoví, ale to už by byl víceméně výsměch do jeho tváře a absolutně by to neodpovídalo jejich pohledu na svět - jak se zdálo, oba se snažili jednat podle toho, co jim radil zdravý rozum. "Vypadám, že mám vůbec něco n? Takže..." V tuhle chvíli je ještě relativně seriózní, než to v tomhle případě vzdá. Každý něco měl. A pokud ne, měl aspoň sebe. Život byl jednoduše jeden velký kšeft. "Vděk? Milý pocit? Jabko?" Tohle už byl z její strany vyloženě vtip, navíc doplněný o úsměv a natažení ruky dopředu s jablkem, už by jen chybělo zamrkání, aby vypadala jako svatoušek. Tuhle masku ale brzo shodí zavrtěním hlavy, ruku s ovocem stáhne, očividně bez tendencí se jídla vzdát. "Hypoteticky...Kdyby mě fakt zajímal... Asi cokoliv. Velrybu ti sem asi nedotáhnu, ale pokud to bude v mojich silách, tak asi... cokoliv. Služby, myslím. Materiálně toho moc nebude." Ušklíbne se. nebylo z její strany vyloženě rozumné. Uvědomovala si to. Proto přijde dodatek. "Ale budu fakt ráda, když mi cenu řekneš před těmi drby." Kontrolu nad situací ztratila už hodně dávno, ale alespoň nějakou si stále mohla držet a nenechat se sebou zametat ve chvíli, kdy to nebylo vyloženě nutné. Nyní to prakticky nutné bylo - ale vše záleží jen na tom, jak moc se vůči Belmontovi bude tvářit lhostejně. A tak, aby si ještě přidala na efektu, se zelené očí konečně přesunou na talíř, z něhož si vezme chleba hned, jak položí leštěné jablko,, už daleko míň zoufale a tragédsky, načež ho začne soustředěně a systematicky oždibovat, jako by to byla ta nejdůležitější věc její návštěvy zde.

"Třeba..." Zopakuje tiše se zavrtěním hlavy a zhluboka se nadechne, aby si později povzdechl. Ta její hra na truhlíka nezabírala ani trochu, ba vůbec, jenom ho to nutilo přemýšlet, proč když už měla tu práci s tím se dostat až do jeho kanceláře nechtěla vyjít s kůží na trh. Bude tu ještě něco, co mu nechce prozradit. Ten pikantní okraj, ke kterému se musí prokousat, ale nesmí přitom udělat jediný chybný manévr, který by ji přiměl mu nevěřit. Teď už nejde jenom o pouhou obchodní taktiku. Pravda, zadarmo nehrabe ani kuře, ale ta výzva spočívá v zisku informace, toho příběhu, který za celým tímto spiknutím stojí. Teprve tehdy je schopen se rozhodnout, jestli chce být další figurkou na šachovnici a sázet svou pověst, rodinu a život na tuhle vykulenou lištičku. Ano, lištička. To jak se choulí a své pudy sebezáchovy neovládne ani v teplé místnosti, kdy by se mu pravděpodobně při jakémkoliv pokusu jí ublížit hravě ubránila (hypoteticky - to je něco, co by nikdy neudělal). Vskutku pozoruhodné, ale fascinaci její osobou nenechá prostoupit na povrch. Neslušelo by se to. A nahrál by jí, což je momentálně nežádoucí.
Není nijak šokující, že nad její poznámkou zakroutí očima. I proto se narovná a se značnou odmlkou řekne přímým tónem. "Quinn. Neurážej mě ani sebe. Je to Belmont." Suše vytkne a zase si stoupne, nastoupí další série kráčení po pracovně za vrzání prken pod jeho botami. Jednu ruku si opře za zádu, tou druhou si promne bradu v přemýšlivém gestu, přemítajíc veškeré vědění o laskavém radním, kterého přeci jen zná. Byl tu však malý háček. Ani jako majitel a provozovatel bordelu nebyl na jeho úrovni, jakákoliv známka odporu či snaha jej shodit by nezůstala bez povšimnutí. A nenašel ani jednu jedinou informaci, u které by nebylo jasné že vylezla z jeho úst. Samozřejmě se to dalo všelijak narafičit tak, aby to vypadalo jako shoda okolností, ale to by stálo čas, energii i peníze. Není tedy divu, že ho podráždí její výpověď a stále klidně, leč rázně zareaguje slovy: "Jistě, jen tak podrbat staré známé. A já jsem duchovní neposvátnějšího chrámu v tomhle zaplivaným městě sucharů." S uchechtnutím protočí oči, je to ironický úšklebek, co se usadí na jeho jinak poměrně vzhledné tváři. Choutky nechá být, protože by jen svým vtipkováním zase odsunul řeč na méně důležité téma, což bylo v tuto chvíli nežádoucí. O co tady sakra jde? Ptal se v duchu sám sebe. Možná se to Belmonta vůbec netýká, ale jde o něj, nebo o Richarda. Ať už tahle schůzka dopadne jakkoliv, bude na něj mít pár otázek.
Stojí za židlí, ale nekouká na ni, je jen náhoda, že ho kroky zavedly momentálně zrovna k její židli. Kochá se pohledem na lucernu osvětlující místnost, která je protipólem krbu. Plamínek si hravě pohrává a tančí, uklidňuje svou povahou, přesto však zanechává značku na sítnici po odvrácení zraku. "To vím, že mi nemáš co dát na oplátku." A s těmito slovy zase popojde o kus dál, kdy se začne přehrabovat na poličce.
Řešil spousty kauz, třeba hosta, který si bez placení velice surově vzal jednu z jeho konkubín, protože byl podnapilý. Místo toho, aby z něj tloukl peníze najal párek žoldáků, aby mu ukázali co proto a uřezali prsty. Bez možnosti pracovat neměl už moc jak přijít k chlastu, a žádné další excesy v jeho režii se již nekonaly. Možná to nebylo řešení, ale pro klid jeho duše to stačilo. Byl to stejně jen mizerný tovaryš, ještě ani vyučený ne. A prkaticky mu zničil život za takovou na poměry své doby drobnost. Asi byl výstřední, pro něj to drobnost totiž nebyla - bylo to téměř osobní. Čin zostuzující jeho pohlaví a mužnost jako takovou.
A tak se zase usadí na židli, nohy překříží a se žďuchnutím spustí na stůl, ruce složí za hlavou. Pohled zapíchne do krbu, mlčí, zpracovává dostupné informace. A po momentu, který se zdá jako věčnost, ze sebe konečně dostane: "Tak mi řekni, co přesně chceš získat a jak se situace má. Polehčující okolnosti snižují 'cenu'. Já budu mezitím hezky poslouchat pohádku a přemýšlet, co by se hodilo, nebo jestli vůbec má cenu ti pomáhat." Vysvětlí a dál jen trpělivě čeká a napíná uši, protože, milé děti, přichází večerníček.

Zjevně to nemělo cenu. Její hra, nikoliv celý rozhovor – jeho účelnost byla splacena v jídle, ač se nedalo říci, že by někam spěchala a její čas byl tedy jakýmkoliv způsobem drahý. Tak do postele, leda, kde by nejraději strávila dalších několik dnů, ač to jí bude sotva dopřáno. Musela živit sebe a zejména i Nest, co na ni věrně čeká venku – a taky je přivázaná za uzdečku, protože spoléhat na sympatie a sentimentalitu koní by nebylo příliš moudré. I jeho jasná výtka dává najevo, že pokračovat v tomhle tyjátru by nebylo moudré a dost možná by si zahnala možnost po dlouhé době získat alespoň potenciálního spojence. Přesto ho ještě chvíli sleduje, než sezná, že stejně dané téma už stejně nakousla, takže je zbytečné couvat zpět, když může jen získat. Když se něco pokazí? Zmizí. Zavře za Salemem vrata a už se sem nikdy nevrátí, ale faktem je, že to by opravdu nerada. Měla zde různé kontakty, zákazníky i vazby na místní podivuhodné bytosti, které se jí hodily a které by nerada jen tak, bez boje odhodila. Stejně ale ještě počká na jeho druhou poznámku. „Jo… No… Je to Belmont,“ zopakuje nakonec v souhlasné rezignaci. Obecně vzato se jim stejně bude lépe bavit v reálné a praktické rovině nežli té teoretické a hypotetické složené z množství „co kdyby“.
Sic stojí blízko ní, stále zůstává uvolněná – nejspíše protože se jednoduše nedíval na ni a stále ho zajímala pořád stejně, jinak měla tendence si svou osobní zónu úzkostlivě chránit, protože už byla narušená v dostatečně hojném počtu v minulosti a bezesporu jí to ještě xkrát čeká též v dobách následujících. Christopher působil jinak též v tomhle – nehodlal se jí do ní zjevně cpát, naopak si zachovával zdvořilý odstup, co jí plně vyhovoval, což ještě doloží tím, když se znova vzdálí k poličce. Jeho slova přejde mlčením, co obecně vzato znamená souhlas a krom toho, stejně nebylo co dodávat. Vystihl to docela přesně – většinou to byla ona, co měla za své služby něco dostat a sama se sebou handlovala jen velmi málo. Nevyplácelo se to.
Znova zaujal onen uvolněný posed na židli s nohama na stole, co si zde mohl dovolit nejspíše jen on. Přijde pobídnutí. Férové, ne že ne, jednalo o se nabídku vyrovnanou na obou stranách, neboť i on si případným poskytnutím citlivých informací mohl vysloužit mnohé – a nepochybovala o tom, že kdyby se jó snažil, klidně i smrt. Ona mu mohla tak akorát podat nabídku, kterou by bylo asi velmi snadné odmítnout a smáznout ze stolu, protože mu ostatně po ní absolutně nic nebylo, ale… nu, neříká se, že líná huba holé neštěstí? I tak mu už naznačila dost. A krom toho, nechtěla ani tak mluvit o sobě jako spíše o Belmontovi. Nyní je to však ona, kdo rozmotá nohy zpod sebe a vytáhne se na ně. Chůze, nebo spíše pohyb, jí uklidňoval a lépe se jí při něm skládala slova. „Asi sis stih všimnout, že Belmont je tak trochu lidská žumpa, co?“ I takhle se dá zahájit vyprávění. „Už ho znám docela dlouho, takový dva roky to budou. Začalo to docela nevinně, akorát si nechtěl zamazat ruce s čarodějnicema tady ve městě, aby si ho nikdo nemoh s ničím spojit. Ale tak před rokem začal mít fakt děsivou úchylku na indiánskou černou magii – různý prokletý krámy, jedy a podobný odporný věci. Nevím, co s něma dělal, nikdy mě to nezajímalo, ani to nebyla moc práce, ale pokud vám tu někdo najednou umřel prostě divně, docela se vsadím, že v tom měl prsty. Byla jsem tu tak měsíc zpátky, kvůli… eh, Dianě i kvůli němu, zase cosi potřeboval a mimo to mi vrazil stříbrnej medailon,fakt moc hezkej, že fakt nutně potřebuje, aby se díky němu stal jeho nositel jeho loutkou. Problém je v tom, že já s indiány tak dobře nevycházím a úplně se mi nechtělo riskovat krk kvůli někomu takovýmu, jako je Belmont, takže jsem ho prostě vzala do Bostonu s tím, že se prostě uvidí. Jenže jsem byla blbá a neopatrná, takže jsem o něj přišla…“ Zatváří se poněkud kysele. Asi jí to patřilo – i zlodějky občas okradou. Bohužel v tu nejhorší možnou chvíli. „Stejně jsem se musela vrátit, měla jsem plnej tlumok jeho krámů, který nechceš zrovna jen tak nosit u sebe, stejně by měl ještě větší vztek, kdybych se neukázala vůbec s ničím. Zuřil docela šíleně, což… se dalo docela čekat, nakonec jsme se dohodli, že mu ho najdu a seženu zpět. Víš… Když jsem s ním začínala, nedošlo mi, že radní v tomhle blbým… maloměstě může mít takovej vliv a kamarády se stejnou zálibou absolutně všude. Problém je, že má a řekla bych, že budou podobně zvrácení. Každopádně, kvůli němu jsem nedostala zaplaceno za poslední tři týdny v New Yorku i Bostonu, jako… prej ‚podmínku‘. Já si můžu dovolit přijít o Salem, i když by mě to hodně mrzelo, ale když to takhle bude ve všech větších městech… Já se nechci vrátit k tomu, co bývalo, Christophere…“ Snad poprvé za celou dobu se jí do hlasu vloudí i kousek zoufalství. Život, tenhle život, který vedla, jí naplňoval alespoň v něčem, sic byl poněkud podivný – nebídačila, neživořila neokrádala ty nejchudší, nežebrala, namísto toho mohla uklidnit své srdce dobrodruha a ač byly některé časy lepší a některé horší, kdy se jí smůla lepila na paty, žila jej zatraceně ráda. Jen k tomu občas potřebovala pomoc. „No, v každým případě, jsem tady. Medailon mám, jen… je trochu jinej. Ten původní se prostě ztratil, někdo ho roztavil a já sebrala ten, co mu byl nejvíc podobnej. Nevím, jestli to pozná, ale i kdyby ne, asi… jsi pochopil, že je docela frustrovaný a pomstychtivý stvoření a já… já asi nechci být mezi těmi, kterým zničil život. Potřebovala bych páku. Pár informací, ideálně důvěrných, u kterých by hrozilo, že mu zamíchaj kariérou i životem. Bordel na to stačí dost. Když bude hodnej, nic na něj nevytánu, přísahám Bohu, chci jen… jistotu…“ Tentokráte to z ní ani nelezlo jako z chlupaté deky, když se už jednou odhodlala, dělala pauzy jen proto, aby si utřídila myšlenky a poskládala je do trochu smysluplné formy, která by převyprávěla její hloupost a selhání. Quinn byla bezesporu šikovná, ale byla jen člověk – a to je faktor, se kterým prostě nemohla nic dělat. Nepodívala se na něj snad až do konce, neboť během celého vyprávění tak nějak nápadně-nenápadně šmejdila po místnosti, přejížděla prsty po nábytku, což jí uklidňovalo, držíc se zejména u zdí, až nakonec skončí u krbu, ke kterému si dřepne, chytajíc tak blahodárné teplo, až se u něj nakonec na zemi rovnou i usadí stejně jako předtím, do tureckého sedu, zatímco pravou rukou si zase začne trochu neuroticky hnípat strupy na té levé – nyní však na jednom z větším šrámu, co získala od zlobivé větvičky v lese. Zrovna tak má značně roztěkaný pohled, co rychle přelítává z jednoho koutku místnosti do druhého a pak zas na něj, nikde však nevydrží dlouho, už jen protože nebyla zvyklá tak dlouho mluvit – rozhodně ne o jejích trablích. „Mě je jasný, že… nemáš žádnou motivaci mi to říct. Což je asi docela v pořádku, teď mě znáš jen jako věčně hladovou nemotoru a když mi něco řekneš, fakt nevím, jak to celý může skončit. A je to ode mě zatraceně hloupý a sobecký, ale… asi bych chtěla prostě přežít trochu… líp, než jak to bylo dřív, před tímhle vším.“ Opravdu se cítila hloupě. Nechtěla být na nikom závislá, a přesto nyní svým způsobem byla. Na jeho milosti nebo na milosti Belmontovi. Sotva by mohla odejít jinam, kdyby se neslo špatné slovo o její pověsti postupem času dál a dál, až by nezbyl nikdo, kdo by byl ochotnej jí věnovat jen chvilku času, kromě těch obyčejných lidí, co stejně tvořili minimum jejích příjmů.

Nebyly to pouze doteky, jimiž bořil doposud vcelku pevné hradby sebeovládání a zavedených pravidel, jimiž se bránila proti útoku z okolí. Mohly za to i pohledy, jimiž ji Silas častoval poslední dobou v intenzivnější míře, ač nikdy ne tak, aby se daly posuzovat jako nemravné či dokonce oplzlé. Dokázal jimi probudit v Anně představu žádostivosti, jíž předtím nikdy nezažila, ani si nedovolovala něco takového pomyslet. Neviděl jen tělo skryté pod vrstvami látek, ale především duši, dříve zraněnou, toužící po bezpečí, které jí mohl nabídnout. Ironicky on, vlkodlak, co se každý úplněk byl nucen vytratit do lesů, aby se příštího rána vrátil (když bůh dal), bez vzpomínek na jakékoliv události spojené s kletbou, jíž se nedokázal zbavit. To Silas na ní dával pozor, dbal na její bezpečí, na štěstí. Mohl za úsměv, co se pravidelně usazoval na rtech, poslední měsíce a hlavně týdny čím dál tím častěji, že je téměř neopouštěl - a pokud, pak byl rychle navrácen škádlivou poznámkou, po níž se Anna culila jako zlobivá malá holka.
Líbilo se jí, jak se na ní díval, předtím i teď, roztoužený, hladový po ní, s myšlenkami na nenaplněnou blízkost, v níž jim bránilo oblečení. Nikdy ještě nezahlédla takovou touhu odrážející se v očích, téměř hmatatelnou myšlenku mít ji pro sebe a nepustit z dosahu, dokud oba nebudou šťastní tak, jak milenci bývají při společném aktu. Neznala takové pocity, až se Silasem se jí jich dostalo, což mělo za příčinu, že na něm mohla oči nechat o to víc. "Slibuješ?" V hlase se ozve zajíknutí představou, že tak, jak se věnoval on jí, bude moci opakovat ze svého postavení i ona. Dotýkat se jej, zkoumat ho, objevovat neznámé prostředí, v němž se pomalu orientovala, ač stále nijak významně. "Takže tě budu moci líbat... Dotýkat se tě... Zkoumat... A ty budeš pode mnou ležet v klidu a oddávat se mi, tak jako já tobě?" Tušila, že... ne. Na to byl Silas až příliš dravý a pravděpodobně i dosti náruživý. Jako lovec dokázal vydržet hodiny v klidu bez hnutí, vyčkávat na svou kořist. Na Annu čekal dokonce ještě déle, celé týdny a měsíce. Ale jestliže se v ní měl proměnit sám? Stát se kořistí? Tušila, že odpověď na tuto otázku předem zná, ale o to sladší bylo předhodit mu onu výzvu na stříbrném podnose rovnou pod nos. Že se u toho celá červenala, už byl jen sladší dodatek.
Touha se leskla i v jejích očích, hluboce fascinovaných odhaleností, tajemstvím doposud skrytým pod látkou košile. Ne, že by jeho tetování neznala, kolikrát se odmítal v její blízkosti řádně upravit a při stahování kůže z ulovených zvířat si obvykle počínal polonahý, což poslední dobou Annu nutilo zastavit se a v tichosti Silase okukovat. Nemusela se ptát, aby pochopila, co znamenají jednotlivé zářezi na paži. I ta nová, připomínající úplněk, sotva den, dva stará. Byl... nádherný. Jen a jen její, alespoň pro tuto chvíli, než se jim malá zrzečka navrátí do života s hromadou vyprávění, co prožila na trzích. Mohla na něm oči nechat, zaklesnuté do těch jeho, dojatá tím, jak si počínal opatrně vůči ní, neznalé holce bez zkušeností. Netrvalo dlouho, aby oba pochopili, že je připravená a Silas jí jediným tvrdým pohybem pánvi proti té její dopomohl k osvobození se od předešlé kapitoly Annina života. Nebolelo to tolik, jak jí bylo řečeno - snad za to mohla dříve velmi častá jízda na koni - ač tlak v podbřišku nepřipomínal procházku růžovou zahradou. Nepříjemný pocit však velmi rychle opadl a nahradil jej pocit spokojenosti, s nímž se o něco silněji k Silasovi natiskla, pozdvihujíc kolena tak, aby si kotníky překřížila na jeho bedrech. "Jsem... v pořádku... Jen... nepřestávej... Prosím." Se šeptem, určeným jen pro jeho uši, ho pobídne k tomu, o co se navzájem v duchu prosili. Nechtěla ho opustit, odmítala něco takového podstoupit. Toužila... nejen po něm, ale hlavně po jeho štěstí, co by se mu usadilo v očích do jejich posledního společného dne.