Re: Město Salem

Tue Jul 10, 2018 9:58 pm

Už si zvykol nebyť otvorený každému, už dávno prestal veriť stal sa z neho osamelý, hĺbavý človek, ktorý sa staral o všetko len nie o seba. Často zabúdal na to, prečo pôvodne prišiel, bol žoldák, teda možno v minulom živote, teraz sa cítil skôr ako pátrač na dobrej stope, hodil nájomníctvo za hlavu a pustil sa pátrať po tajomstvách Salemu, toľko toho o ňom nevie, toľko tajomstiev skrýva, pre smrteľníka nepochopiteľne veľa, Aragorn si všímal, že týto ľudia, nie sú len ľuďmi, stávali sa tu podivné veci a mal v hlave na mysli, že toto môžu byť len čary. Čo je to pre pocestného domov? Aragorn sa neobťažoval so zháňaním príbytku, to vôbec nie, obvykle sa vyspal niekde na sene a pokiaľ ho pustili dnu tak aj na povale, v podstate prežíval zo dňa na deň, ako spodina, ale on taký chcel byť, robiť si čo chcieť. Cesty sú kľukaté, Aragorn mal chuť vykročiť na cesty, zlenivel, vábenie bolo silné, ale zvedavosť, čo ten Salem asi skrýva bola predsa len mocnejšia. ,,Takže cestovateľ, tulák, pútnik, zrejme je to jedno." povedal potichu. Čiže nejaký pocestný to tu teda dlho nebolo. ,,Raz, tu raz tam, cestovanie je tiež pre mňa prirodzené, ale toto mesto má v sebe niečo, čomu chcem prísť stoj čo stoj na kĺb, pretože toto mesto, nie je len také mesto." vysvetlil. Mesto ako toto bolo plné záhadm a jeho záhady priťahovali, odjakživa. ,,Práca?" spýtal sa pochybovačne a zrazu si uvedomil, ako sa hlúpo správa, ako nejaký zatvrdnutý starousadlík, ale čo je to rok, mesiac, týždeň, veď to je jedno. ,,Podľa toho čo o sebe hovoríte a ste bohato zaodetý, hádam, že ste potulný obchodník." povedal spokojne, mal dojem, že tentoraz trafil do čierneho, snažil posilňovať svoje dedukčné schopnosti alebo ako sa to do pekiel volá. ,,Ak ste prišli za obchodom, čo predpokladám, Salem je taký zastrčený, že tu mnoho nevidno. Ak vás nezaujímajú, samé príšernosti a máte chuť sa popozerať na obesencov, príbehy o pološialených ženských a ktovie čoho ešte, tak, veľmi toho nepopredáte, tu sú všetci blázni. Tak trochu, na niektorých." vysvetlil, to čo si o Saleme myslel. Ale možno je to tiež nejaký pátrač senzácii, alebo dakto taký a Aragorn by mu ochotne vyrozprával všieliaké historky čo sa dopočul. ,,Tak to vydržíš, prišiel som len na pár dní a som tu rok a pritom o Saleme neviem ani spolovice to čo by som chcel. Záhada nie?" poznamenal na jeho slová a pukol hánkami, trochu taký nechutný zlozvyk, ale čo už.

Tue Jul 10, 2018 10:29 pm

Stále sa jemne usmieval, áno, tento muž pred ním je bystrejší než sa zdá. Cestovateľom je, tulákom aj pútnikom tiež, a samozrejme, je to jedno. Ale v prvom rade je utečencom, bez toho by nebol ničím z vymenovaných možností. Ale na tom nezáleží, nerád spomína na minulosť, hlavne v takýchto situáciách, kedy sa musí sústrediť na niekoho iného. A že ten muž pred ním si vyžadoval istú dávku pozornosti.
Ako ho tak počúval ďalej, utvrdzoval sa v myšlienke, že je skutočne bystrejší než sa zdá, každopádne si potvrdil aj to, že by si možno mohli rozumieť, keďže sú obaja cestovatelia. Ale iba možno. Mal by sa však snažiť, získať si obyvateľov Salemu na svoju stranu, takže prečo nezačať práve týmto mužom?
"Áno, skutočne som obchodník, snáď to na mne nie je až také očividné a to len váš bystrí zrak na to prišiel." Nechcel vytŕčať z davu už hneď takto na začiatku. Nechcel pôsobiť ako veľká voda, skôr ako vlna, ktorá pomaličky rastie. A jedného dňa, keď bude dostatočne veľká, zmetie ich z povrchu zemského. Ale to má čas. Na všetko treba trpezlivosť, to sa už naučil.
Jeho názor na Salem bol dosť... zaujímavý. O tomto meste počul rôzne báchorky, niektoré z nich boli možno pravdivé, avšak niektoré museli byť zaručene vymyslené predsa len však niečo musela byť pravda. Vo všetkom sa skrýva zrnko pravdy a či vzklíči alebo uhynie, to je jedno. Na tom nezáleží, aspoň jemu nie, jemu stačia peniaze obyvateľov. A samozrejme aj ich životy. "Počul som o tomto meste veľa. Avšak ja trvám na tom, že si o meste urobím vlastný názor." Ak ho tým aj nejako práve urazil, neštvalo ho to. Áno, mohol si tým pokaziť jeho názor o ňom, ale to bude riešiť až keď bude mať istotu, že sa to stalo, takto je to pre neho zanedbateľné. "Avšak, budem si brať z vašich slov ponaučenie. Snáď jedného dňa prídem na tajomstvo tohto mesta, o ktorom toľko rozprávate." Pokúsil sa to aspoň trochu zachrániť, aby neznal až príliš zlomyseľne alebo tak podobne. Chcel predsa vrhať len dobré svetlo, pokiaľ možno, tak čo najlepšie. "A čo vás tu vlastne tak zdržalo? Rok je celkom dlhá doba na to, že ste t chceli byť pár dní." Opýtal sa zo zvedavosti. Len pre prípad, že by sa niečo podobné malo stať aj jemu.

Tue Jul 10, 2018 11:33 pm

Skoro by se uchechtnul, ale naštěstí tento projev svého pobavení zastavil v čas, protože on opravdu nebyl tím, kdo by dělal maximum pro to, aby byl Salem bezpečný. On byl ten, kdo pro to dělal minimum, ale přesto stále zastával funkci, kterou si prakticky skoro nezasloužil. Většinu svého času trávil po hospodách nebo nevěstincích a i ten, který měl trávit na obchůzkách po městě a udržování pořádku v ulicích. Možná kdyby projevil trochu víc snahy a zapojil i své vlkodlačí smysly, tak by možná byla větší šance, že zločinnost v tomto městě by poklesla. Kapsáři by nebyli tak nenápadní, jak si myslí a čarodějky by si tu taky nechodily jen tak. Bohužel tu ale bylo o dost víc bytostí, které moc nepřidávaly městu na jeho bezpečnosti. Především jeho druh a on sám. On, který by měl dohlížet na bezpečnost, neměl problém někoho zabít.
Možná by tu noc mohl dát za vinu nějaké vlkodlačí zuřivosti, jenže dobře věděl, že to nebylo jen vlkodlakem v něm. I on sám jako osoba toužil po boji a po krvi. Vlkodlak byl jeho součástí a teď už rozhodně neodmyslitelnou. Ten hloupý člověk neměl šanci. Jak hloupé a naivní, že o úplňku vlezl do lesa, ve kterém se to hemžilo vlkodlaky. Jako by snad někdo příčetný vlezl do lesa, odkud se ozývalo vytí jako by tam pobíhala smečka vlků. Až na to, že to bylo něco horšího, děsivějšího a nebezpečnějšího. I teď si byl schopný vybavit ten vyděšený výraz, který se objevil na tváři muže, který vklopýtal do lesa. Výraz, jako by právě viděl svou nejhorší noční můru a stvůra, která proti němu stála, opravdu nepřipomínala zrovna jednorožce nebo kouzelnou vílu. Ne, vlkodlaci byly děsivá banda. Miguel nebyl žádnou výjimkou. Nedalo mu moc práce muže přeprat s vlkodlačí sílou a krvelačností na své straně. Lidé byli opravdu až směšně slabý. Ten pocit, když zanořil drápy do jeho svalů a z ran se mu vyřinula krev. Stejně tak ta kovová chuť krve poté, co mu prokousl hrdlo a ta životadárná tekutina mu naplnila hrdlo. Nejspíš by ho nechal ležet na okraji lesa s prokousnutým hrdlem a unikajícím životem, ale to by v sobě nesměl mít zvíře. S jeho silou mu nedělalo problém odtrhnout končetiny a ohlodat je. Rozpárat muži břicho a trochu se mu v něm pohrabat s tím, že pokud se na něj někdo podíval, nejspíš by jen těžko poznal, co je co. Horší byl ovšem den poté, co svou práci viděl lidskýma očima. Tělo bylo ohlodané a z části i sežrané. Bez problémů se to dalo klasifikovat jako napadení zvířaty, což s vytím, které se z lesů pravidelně ozývalo, nedalo ani moc práce. Zametení stop sám po sobě a bez výčitek jít dál, ač znal jméno své oběti. Asher Sherburne.
Lehce pohodí hlavou, aby se zbavil vzpomínek na poslední úplněk, které nebyly zrovna růžové…i když, možná tam nějaká růžová byla. Maso bylo přece jenom narůžovělé. „Nelze vyvrátit to, že někteří členové stráže jsou…dejme tomu…laxní a nemají potřebnou morálku.“ Pronese bez známky jakýchkoli výčitek, že on je nejspíš tím nejvíce laxním členem stráže, který jen své povinnosti přehazuje na druhé. Tuhle schůzku, ale nemohl hodit na nikoho níže postaveného, už to, že tu nebyl ten zavšivený kojot, by se dalo považovat za jistý projev neúcty. „Z toho, jak mluvíte, předpokládám, že máte vymyšlená nějaká opatření, která by měl kapitán uvést do pohybu? Nebo jste se chtěl sejít, abyste na nějaké varianty řešení přišli společně?“ Zeptá se a podívá se na muže vedle ne. „Samozřejmě, že nechceme, aby byla prolévána krev nevinných lidí, kteří byli bohužel ve špatnou chvíli na špatném místě, jenže některým věcem nelze zabránit ani s nejlepšími opatřeními. Ne, dokud se lidé budou pošetile bát těch historek o čarodějnicích. Jsem si jistý, že i kdyby nějaké existovali, tak by nejspíš nebyly tak hloupé, aby se nechaly odvést na hranici a upálit.“ Pronese a po očku pozoruje, jestli zaznamená nějakou reakci, i když o tom dost pochybuje. Nejspíš si svůj výraz dost dobře hlídá, protože by ho mohl bez problémů prozradit. Ovšem svůj pach zamaskovat nedokázal, tudíž Miguel ani žádné potvrzení nepotřeboval, věděl, co je zač.
Zabočí ke svému domu a zastaví se před dveřmi, které otevře a pustí radního dovnitř. Sice dům není přehnaně zdobený, ale rozhodně se dá poznat, že nepatří tomu nejchudšímu. Dřevěné obklady, dřevěný nábytek, tapety. Zkrátka průměrný dům lepší vrstvy, o který bylo očividně postaráno. Ovšem Miguelova zásluha bylo maximálně to, že najmul hospodyni. „Račte dál, v hale hned doprava, je tam salónek.“ Pronese a rovnou mu popíše i cestu. Vyčká, až projde kolem něj, načež ho následuje a zavře za sebou dveře.

Wed Jul 11, 2018 12:16 pm

Kopa ľudí, ako sa hovorí, postrádala morálku v pravom slova zmysle alebo ju malo nejakým spôsobom ohnutú a flexibilnú, takže vždy, keď ich ruky vykonali nejaký hrozný čin, jednoducho sa pravidlá morálky ohli u jedinca tak, aby sa mu zdalo, že to, čo spravil, bolo správne a potrebné a že by si za to trest v skutočnosti nezaslúžil, pretože tentokrát bol hrdinom príbehu on. Fungovalo to takto u mnohých ľudí a tým najlepším príkladom bol samotný Jonathan. On sám by si nikdy nepriznal, že mu chýbajú základné vlastnosti, ktoré robia ľudí dobrými, pretože, ako to už býva, takéto typy zväčša majú všetko, ale nestačí im to, a tak uverili chamtivej lži, že nemajú dostatok a potrebujú viac. A aby to získali? Práve vtedy nastupujú na scénu premieňavé morálne hodnoty tak chabé ako možno aj ich samotný vlastník, veľký a vznešený vo svojej osobe i cieľoch. Sám Jonathan všetko zlo, ktoré napáchal, chápal ako nutné a potrebné v mene nie seba a svojej slávy, ale na chválu Boha, ktorý mu je naklonený a napriek ťažkým skúškam ho stále drží vo svojom svetle...a taktiež niekde hlboko v sebe prechovával pocit, že si to všetko zaslúži. Zaslúži si mať svoje miesto pod slnkom, svoju vlastnú vôľu a možnosť robiť si, čo sa mu zažiada, zaslúži si mať to všetko, čo mu matka a ostatné ženy v covene ako dieťaťu odopierali. Teraz to mohol mať a nedokázal si povedať dosť a nabažiť sa. Chcel všetko. Nič viac a nič menej. Amorálnosť bola teda záležitosť skôr vyšších vrstiev, ktoré ochutnali moc a všetky jej klady a zápory - pre ne je napokon jedinec ochotný urobiť čokoľvek, kým tí nižšie postavení vidia len ťažkú zodpovednosť alebo prehnanú extravaganciu, ktorá v nich budí hnev, ten pomaly kypie a narastá, až prerastie v krvavé povstanie, kedy krv aristokracie tečie prúdom. Tomuto scenáru sa v Saleme úspešne vyhýbali vďaka puritánskej striedmosti, jeho snahám o budovanie kultu jeho vlastnej osobnosti (čo mu šlo moc dobre) a taktiež preto, lebo poctiví ľudia hľadali nepriateľa inde. Nie v paráde ľudí nad nimi, ale vo svojich vlastných radoch, v ľuďoch spôsobujúcich každé nešťastie v ich živote. Čarodejnice, vlkolaci, meniči, čo tam potom? Pre nich boli všetci deťmi Satana. Vojaci však boli výnimoční tým, že si mohli dovoliť nemať morálku a byť hrubí. Koniec koncov, v boji to bola ich práca a mimo neho používali tie isté metódy, aby sa mu vyhli. Paradoxné, trochu nezmyselné, ale efektívne to fungovalo, i keď to prirodzene vyvolávalo aj vlnu znechutenia alebo pobúrenia voči kráľovi Williamovi. No čo, niekto to schytať musí.
„Mám istú predstavu o krokoch, ktoré je nutné na začiatok vykonať, aby sme začali budovať bezpečnejší Salem. Je však najprv nutné to prediskutovať, aby nevznikal zbytočný zmätok, keď rada ignoruje kanceláriu kapitána stráží. V takto krehkom systéme, ktorý ešte naviac ovláda žena, stačí aj jedno nedorozumenie ku zruinovaniu všetkých plánov." Musel to urobiť. Musel si rýpnuť do Amélie, z času na čas nevinnou, ale trefnou poznámkou podkopať jej autoritu, aby v ľudských mysliach zasial to semienko pochybností, ktoré ľudská paranoia budú hnojiť lepšie, než by to dokázala aj tá najmocnejšia mágia. Niekedy používal aj vlastné schopnosti, aby tento pocit posilnil, ale robil to najmä u ľudí, pri ktorých vedel, kde má zatlačiť. Zástupca kapitána bol však preňho neznámou osobou, a tak si to radšej nedovolil, aby sa náhodou niečo nepokazilo. Ľudia ako Jonathan museli byť veľmi opatrní vo všetkom, čo robili, pretože toto mesto (či skôr ľudia v ňom) mali oči a uši všade, v konečnom dôsledku ani on nebol iný a mal svoje ušká, ktoré mu hlásili všetko, čo sa v tomto prekliatom meste udialo. Tak napríklad vedel, že sa Amélia zase vrátila do lesov. Prečo, to netušil a nedokázal nikoho dostať pod tie stromy, aby to zistili. Všetci mali teraz z toho miesta smrteľnú hrôzu. „Podobné veci by som vyjadroval len potichu, pán Cortez," varoval ho Jonathan naoko priateľsky, „strach z čarodejníc je tu tak hlboko zakorenený, že je úplne nepodstatné, či sú skutočné alebo nie - hony a upálenie, ako ste spomínali, sú toho dôkazom. Je nemožné sa len tak zbaviť takéto strachu a obávam sa, že tu bude ešte aj dlho po nás. My len môžeme skúsiť nájsť spôsob, ako ho usmerniť tak, aby spôsobil čo najmenej škôd." To by sa mu hodilo hneď z niekoľkých dôvodov. Po prvé, keby ľudia menej hľadali čarodejnice a viac sa starali, o čo majú, všetkým mágiou obdarovaným by sa dýchalo omnoho lepšie a nemuseli by sa báť použiť svoje schopnosti ešte aj v tmavej miestnosti, kde sú naisto sami. Po druhé, chýry o všetkom, čo sa tu dialo, už dávno prešli zo Salemu do širokého okolia, a tak sa tomuto mestu ľudia radšej vyhýbali, ak mohli. A to vôbec neprospievalo obchodu. Keby sa zbavili väčšiny procesov alebo ich aspoň obmedzili na minimum, aby udržali úroveň toho prirodzeného a dobre kontrolovateľného strachu, potom by sa viac darilo ekonomike a aj mužov, ktorí by veľmi radi začali obchodovať - napríklad takým Jonathanom. A po tretie, zbytočné vraždenie nevinných skutočne za tú námahu nestálo. Väčšina upálených alebo inak popravených boli nevinné ženy, smrteľníčky a hoci si ľudia sotva zaslúžili možnosť dýchať ten istý vzduch ako zvyšok sveta, Jonathan ako pragmatik nenávidel plytvanie zdrojmi, ktoré sa určite dali využiť aj inak...lepšie.
S tichým poďakovaním na perách vošiel do útrob domu jedného z tých vplyvnejších občanov...i keď na prvý pohľad sa mu to tak nezdalo. Videl už dom správcu, svoj vlastný dom kvôli Jasmine vydekoroval, aby pôsobil krajšie, útulnejšie a taktiež luxusnejšie. Tento dom pôsobil hrozne obyčajne, nič nenasvedčovalo o tom, kto tu žije - teda aspoň nie táto hala. Rýchlo sa ešte modrými očami poobzeral okolo seba a potom už vyrazil po opisovanej ceste do salónika.

Thu Jul 12, 2018 9:28 pm

"To je tajemství. Přece ti všechno hned nevyzradím, ne?" Nevinným pokrčením ramen spolu s rošťáckým úsměvem na rtech sotva připomínala anděla seslaného z nebe jako spíše malou uličnici s neomezeným počtem tajemství. "Kam se poděla tvá důvěra, hm?" I tak si z něj mohla utahovat. Kukadla jí zářila, spodní ret si kousala touhou potlačit smích, co nakonec vybublal napovrch. Jako by to snad vadilo. Kdepak, jim dvěma rozhodně ne. V zamyšleném gestu pouze protočí očima, krčíce nos nad novou informací. "Vynahrazovat? A co konkrétně? Já si nic nepamatuju," hrála patrnou nevědomost, ač oběma muselo být jasné, kdo si za dobu jejich intimního soužití oddřel nejvíce práce. Anna pokaždé zůstávala v submisivním pojetí, překvapená Silasovou snahou proměnit jejich vztah na cosi víc, hlavně v posteli. "Jestli si myslíš, že si budeš celou dobu jen ležet a užívat si, tak to se sakra pleteš. Protože až tohle prokleté období skončí, pak se vsaď, že se budeš muset hodně činit. Protože tě ani na okamžik nenechám na pokoji." Slib, o jaký by stál každý muž. Představa, že jej Anna bude doslova prohánět a vnadit ho na milostné hrátky? Že to bude ona, kdo jej stáhne sebou, aby se mohli pomilovat na nejbližším prázdném místě? I způsob, jakým na něj hleděla, mluvil za sebe.
Neodpustí si přimhouření očí. Stačilo jen pozorně poslouchat, aby si začala dávat dvě a dvě dohromady, ačkoliv jí podstatná část hádanky unikala. "Ne za tohle?" Ani si neuvědomila, že do jejího hlasu vstoupila stopa zhrozeného váhání a počínající pocit deziluze. Nechtěla učinit cokoliv špatně, primárně ne nyní, kdy bylo pro ni dvakrát tak těžké ovládat nejen emoce, ale i sílu a konec konců i činy. "Co jsem provedla? To se zlobíš za to, že jsem ti zatajila tu nemoc?" Čím hlasitěji se dožadovala odpovědi, tím její reakce se stávaly trhanější, vůbec ne tak plynulé. V poslední chvíli se dokonce odstrčila tak silně od Silasovy blízkosti, že by běžnému člověku dozajista ublížila. Nekrotila se, rozhodně ne po fyzické stránce. "Co jsem provedla, Silasi! Tak mi odpověz!" Oči jí zlátly, načež potemněly do odstínů dvou uhlíků, jejich modř se kompletně vytratila. Strach, to strach ji nutil se chovat jako hysterická ženská.
Její pohled ho prosil, doprovázela ho s nejistotou díky níž se třásla po těle. "Prosím... Nechci s ním být sama. Co když se neovládnu? Co když mu... ublížím, kdyby se mi jeho zprávy nelíbily? Neumím se ovládat, vždyť to vidíš!" Opět se jí dařilo zvyšovat hlas, působila jako ztracené štěně, které kdosi vykopl před dům do deště. Se zhrublými nádechy, jimiž se pokoušela klidnit nervózní tep srdce, se zaposlouchala do Silasových slov. "Nezbývá nám než riskovat. Protože... mi přijde lepší nechat se zranit tebou než někým jiným." Moc dobře věděla, že se v Salemu nenachází jen oni dva, bylo jich zde mnohem víc. "Ale možná... když nás to k sobě tolik táhne... to bude takové i v našich... odlišných podobnách, ne? Nejsou... nejsou o tom nějaké zmínky?" Samozřejmě, že se bála, aby také ne. Hlas se jí chvěl strachem a zoufalství. Sotva by Silas zvládl žít dál, kdyby věděl, že další svou ženu zabil. "Pamatuješ si můj pach. I... to zvíře v tobě ho bude znát. Mohlo by... mohli bychom... to zvládnout." Doufala v to, ale na podobné diskuze nezbýval čas. Potřebovala vyšetřit a ujistit se, že je vše v pořádku, aby poté mohla za dětmi a poprvé si pochovat v náručí malého Jacyho.

Thu Jul 12, 2018 10:33 pm

Bylo mnohé, co se s proměnou změnilo, na co si Anna musela zvyknout a on ostatně taky. Jiné reakce, jiné vnímání, jiné myšlenkové pochody – vše v jejím tělo bylo nyní podbarveno vlčí kletbou, ač ta se projevovala jen jednou za měsíc. Ze Silase tehdy Amy udělala ještě většího samotáře s tendencí všechno nepříjemně vrčet. Jaká bude Anna a jak její povahu proměna poznamená, to měl ukázat čas – ovšem nově nabytá hravost i nezanedbatelné libido se projevovaly hned na začátku snad i s tím, že se jí najednou nedařilo tolik kontrolovat její strachy. Nic, čemu by se divil – vzhledem k předchozím událostem i ke všem změnám se to dalo čekat, snad jen s tím rozdílem, že… to vlastně vůbec neočekával a nyní byl překvapen, snažil se jí pochopit. Nedalo se říci, že by se mu to zrovna dařilo, rozhodně ne v tuhle chvíli, kdy měl ještě k tomu hlavu unavenou a sám byl lehce zmaten. I její síla se projevila, když jej odstrčila s takovou vervou, které by dříve nebyla nikdy schopná. Jeho to však donutí maximálně zakolísat, v tomhle směru byl stále lépe vybavený než ona. Vzápětí k znova přistoupí, berouc její tváře do dlaní, hledě do zlatých očí, co se tolik lišily od jeho Anny. A on věděl, ke komu hovoří a koho musí uklidnit. Stávalo se mu to také na začátku? Spíš ne. Ale kdo ví. „Nic, Anno. Absolutně nic. Neboj se… Miluji tě. A všechno je v pořádku,“ promluví k ní naléhavě, jen aby ji opět políbil. Lehce, něžně – což však nevydrží dlouho. „A nenechám tě samotnou, hm? Ne s ním, ne s nikým. Budu tady, chránit tě, vždycky.“ Před kýmkoliv i před ní samotnou. Když ji teď tady měl, byl by ochoten udělat absolutně cokoliv, aby o ní nepřišel. Nejspíš to znamenalo ještě dalších pár týdnů bez toulek venku, ale koho to zajímalo? Byly podstatnější věci a faktem bylo, že od setkání s démonkou i od té doby, co se dozvěděl skutečný důvod Anniny choroby, po útěku do lesů a po pocitu, který měl z lovu, již ani netoužil. Jeho mysl tížily jiné starosti i jiné priority. V další chvíli však opět zaváhá. „Asi… Nevím, možná máš pravdu, jde o to… že já se s Amy o kletbě nebavil. Ani s nikým jiným. Hádám, že nezbývá nic jinýho, než to zjistit.“ Ušklíbne se poněkud hořce. Doufal, že má pravdu, dávalo by to ostatně smysl. Jak se navíc zdálo, její vlčice byla mnohem blíže k povrchu než jeho vlk a přesto jej nenapadla, jen se dožadovala odpovědi. Bál se, ale tušil, že má pravdu minimálně v tom, že se ji raději pokusí hlídat, než aby ji nechal nazdařbůh hledat po lese. Kdyby ji zabil… Alespoň by věděl, kdo za vše může. „Vymyslíme to, hm? Všechno… Slibuju.“ Co jiného jim zbývalo?
Slíbil, že u ní zůstane, a to také udělal. Tehdy, když ji Victor vyšetřil, aby je nakonec k překvapení obou hrdých rodičů ujistil, že je nyní už všechno v pořádku, o pět týdnů dřív, než očekávali a než bylo běžné. Zásluhy na tom měla bezesporu vlčí regenerace, která pomohla jejímu tělo v uplynulém týdnu s léčením. Sic jsou svody toho, že společně zalezou do postele a ještě si užijí chvíli samoty, i nyní to byl Silasův hlas rozumu, co je upozorňoval na jiné povinnosti. Vůči malé Gaëlle i Jacymu, kteří očekávali příchod rodičů. Gaëlle ho odměnila slzami radosti a dlouhým objetím, zatímco Jacy pro ně měl tak akorát miminkovské bublání. Koho to však zajímalo… Pohled, který se Silasovi naskytl na jeho rodinu, byl prostě dokonalej a snad poprvé za celou dobu zalitoval, že nemá moderní techniku, neb by jednoduše stál za fotografii. Návrat domů proběhl již za smrákání a Gaëlle tak šla přímo do své vlastní postýlky, kam ji Silas uložil s příslibem, že teď už bude všechno dobré. Jacy pak skončil v kolébce u rodičů. A Silas? Na Anně. I přes všechnu únavu, přese všechno jí sotva mohl odolat, ač na společné chvíle, kdy budou skutečně moci rozvinout svou vlčí podstatu a přestat se krotit, si museli ještě chvíli počkat, aby nebudili synka. Takhle Silas skončil tak akorát s pokousaným ramenem, což mu vadilo pramálo, neb krátce na to usnul hlubokým, bezesným a dlouhým spánkem.

Fri Jul 13, 2018 12:23 am

Trochu se uchechtne po jeho upozornění na to, že město vede žena. Jistě, těžko říct, zda to bylo správně nebo ne, ale momentálně to vypadalo, že spíš ne. Nikdy by otevřeně netvrdil, že starostka dělá svou práci špatně, ale to spíš jen kvůli pudu sebezáchovy, bůh ví, jak by to pak mohlo skončit. Ovšem jeho názor byl jasný, pochyboval, že by ve vedení města, na tak důležité pozici, měla sedět žena s jejich nejrůznějšími rozmary, náladami a libůstkami. Ne, že by snad bylo jemnější pohlaví neschopné, ale žena nikdy nebudila takový respekt, jaký byl u takové pozice potřeba. Stačilo se jen zamyslet. Kdyby vedla stráž žena, nejspíš by měla velký problém si sjednat pořádek. Pamatoval si na Vivian, která byla sice členkou stráže, ale spoustu mužů o ní mělo své pochybnosti a nikdy nemohla dosáhnout na to, aby jí všichni beze všeho uznávali. Ne, ženy by důležité posty zastávat neměly. Jenže jak tohle může někde otevřeně prohlásit ve městě, které vede žena? Asi jen těžko nebo bez sebemenšího pudu sebezáchovy. Miguel sice ten práh měl zatraceně nízko, ale k něčemu takovému by se neodvážil.
K jeho slovům neměl co dodat. Diskutovat o těchto opatřeních bylo jistě na místě a jeho práce momentálně byla taková, že si musel radního vyslechnout, a pak jeho nápady přetlumočit Sebastienovi, ač se mu to líbilo nebo ne. Přišel si jak nějaký poslíček. I když to bylo to poslední, co by nejspíš měl dělat.
„Chápu, že mají lidé strach, ale přijde mi velmi hloupé, když někteří představitelé města tento strach z báchorek o čarodějnicích jen podporují. Pochybuji, že posílání nevinných žen na smrt v ohni je něco, co oslabí strach. Dle mého názoru ho to jen posiluje, zvlášť pokud jste taková žena, u které hrozí, že příště se na hranici ocitne ona.“ Zavrtí hlavou, sám sice ví o pravdivosti těchto báchorek, ale upřímně si nemyslí, že čarodějnice jsou to jediné, čeho by se lidé v Salemu měli bát. Čarodějky sice byly nebezpečné a jistě by dokázaly napáchat velké zlo, ale po ulicích se beze strachu procházelo spoustu jiných stvoření, kterých by se lidé měli bát o mnoho víc. Jistě, sice od vlkodlaků hrozilo nebezpečí jen o úplňku, tedy většinou, ale i mimo tu jedinou noc byly stále nebezpeční a nikdo po nich žádné hony nepořádal. Možná za podobné události mohla jen neopatrnost čarodějek, které se až moc předváděly a teď na svůj druh podobnou pohromu samy přivolaly.
S čarodějkami nikdy nesoucítil, jejich existence mu byla ukradená, ale na druhou stranu mu přišlo zbytečné, aby za jejich chyby platilo tolik nevinných žen. Jistě, některé byly skutečně čarodějkami, ale valná většina byla nevinná. To dokázal Miguel díky svému citlivému nosu poznat. Jenže on mohl jen těžko dokázat jejich nevinnu tím, že by prohlásil, že z nich žádnou magii necítí. Lidé neměli tak bystrý čich, a kdyby prozradil, co je ve skutečnosti zač, nejspíš by šel na hranici ještě před tou ženou, kterou by svým ušlechtilým gestem jen stěží zachránil. Jenže k tomu kromě pudu sebezáchovy chybělo i to, že jeho ušlechtilost byla někde hluboko pohřbená.
Vydá se za Shareburgem do salonku, kde rovnou přejde ke komodě, na které stojí broušená skleněná láhev se zlatavou tekutinou uvnitř. Tuhle bylo asi i Penelope líto vylít. „Whisky?“ Zeptá se a podívá se na radního. „Udělejte si pohodlí, jsem si jistý, že náš rozhovor nějakou dobu potrvá.“ Pronese, když si sám do jedné z broušených sklenek z lahve nalije whisky. I kdyby vypil celou láhev najednou, nejspíš by z toho nebylo nic víc než chvilka opilosti a následného slabého alkoholového oparu.

Fri Jul 13, 2018 10:24 am

Ťukol po ňom pohľadom, uvažujúc, čo malo to zachechtanie vlastne znamenať. Bol to výsmech na jeho osobu, že snáď rýpe do čohosi, čo je mimo jeho pôsobenie - čo nebola tak celkom pravda -? Či snáď to bolo len potlačované zasmiatie sa, ktoré dávalo Jonathanovým slovám za pravdu? Nevedel, ale paranoia usadená v jeho hlave ako nejaká choroba mu našepkávala, že druhá možnosť to asi len sotva môže byť. „Ste snáď spokojný, že celej mestskej rade, vášmu úradu a aj mestu rozkazuje žena zneužívajúca pamiatku svojho zosnulého manžela?" Opýtal sa ho takto na rovinu, ešte pred odpoveďou mu svojou otázkou tlačiac do hlavy jednoduchú predstavu Amélie ako zákernej harpye, ktorá je pri moci len vďaka tomu, že je alebo presnejšie bola manželkou správcu. Tak to v skutočnosti aj bolo. Keď správca Kelley ešte prežíval vo svojej chorobe a slabosti, bola to ona, kto v jeho mene viedol mesto, sedel za vrchstolom v salónoch pri stretnutiach rady, ona to bola, kto v jeho mene prehováral k občanom a len naďalej šíril strach a nedôveru. Ibaže po požiari ho našli zaduseného doma a zrazu nej bola vdova, čo sa horko-ťažko udržiavala pri moci, ale vytrvala a dnes? Dnes je jej pozícia stále krehká a neustále slabne, pretože vtedy na ňu ľudia boli zvyknutí a zabúdali, že už vlastne nemá koho zastupovať, dnes sa však do popredia dostávala mladá krv plná ideálov a nápadov, ako z tohto mesta vyžmýkať to najlepšie. Jonathan bol v tomto rade prvý a robil, čo mohol, aby ju mierne, pomaly a hlavne uvážilo diskreditoval. Nikdy to nerobil úplne nahlas a verejne, ale len po drobných kúskoch ako aj teraz nahuckával ľudí a ich mysle, aby sa sami seba pýtali, či je dobré, aby ich i naďalej viedla tá žena. A ak keby on nezískal správcovské kreslo, bolo tu mnoho ľudí, ktorých by tam mohol možno dosadiť a potom toho jedinca ovládať. A ak nie? Dopadol by ako sudca Garwood. Úbohý to muž! Nesadlo mu jedno, a tak zomrel príšernou a smradľavou smrťou, ale nehody sa stávali vždy. „Pre niektorých vyšších predstaviteľov - konkrétne tých starších, čo tieto veci zažívajú dlhšie ako my ostatní - je niekedy asi ťažké odtrhnúť sa od toho, čo sa už možno berie ako akási tradícia, neoddeliteľná súčasť života v tomto meste. Nepáči sa mi to o nič viac ako vám, ale v tomto smere je len málo, čo môžeme urobiť." Vyhodiť starších ľudí z rady? To určite! Vyzeralo by to, že si ich nikto neváži podobne ako ich múdrosť, a tak by sa zdalo, že mladá generácie je hlúpa a neskúsená a že privedie mesto do ešte väčšej mizérie. To by v konečnom dôsledku mohlo priviesť všetkých za hranicu strpenie a boli by zosadení a dosadili by si starších spoluobčanov. Bolo to niečo, čo prirodzene Jonathan nechcel riskovať, pretože vyhodením len jedného staršieho pána by sa okamžite založil precedens, že to môže stretnúť aj iných, a tak by sa rada rozdelila na dva tábory, ktoré by nedokázali spolupracovať. A výsledkom by pri horšom scenári mohol byť ešte väčší zmätok, než je teraz.
Po rýchlom prehliadnutí salónika sa znovu otočil ku zástupcovi a s tichým poďakovaním si od neho vzal pohárik whisky napriek tomu, že to vôbec nebol jeho štýl. Samozrejme, aj on si niekedy doprial kúsok alkoholu, ale ako prakticky zameraný človek s možno už vyliečenými sklonmi ku vorkoholizmu sa snažil z každého dňa vyťažiť, čo to dalo, a pitie alkoholu ho v týchto snahách len zdržovalo. Nehovoriac o tom, že whisky bol dosť ťažký druh alkoholu. A tak si uzmyslel, že si bude len pomaly odpíjať, aby mu to nebodaj neudrelo do hlavy. „Verím, že to tak bude..." Odvetil Jonathan a sadol si na jedno z najbližších kresiel, upravujúc si trochu kabát,. ktorý si nedal dole. Žiadne služobníctvo totiž neprišlo mu ho zobrať a ani nebol nejak nepohodlný, takže sa s ním dalo prežiť. Ale i takýto detail mu pár veci o Cortezovi prezradil.

Mon Jul 16, 2018 9:27 pm

Lehce zavrtí hlavou."Nejde tu přeci o mou spokojenost, ale o spokojenost občanů a na můj úřad se to až tolik nevztahuje, ten, kdo se s tím musí potýkat v první řadě, je kapitán, ne jeho zástupce. Na mě v tomto případě dojde až ve chvíli, kdy je kapitán zaměstnán něčím neodkladným, takže na mém názoru zas až tolik nesejde." Odvětí a pokrčí rameny. Není to tak, že by se mu ta představa nějak přehnaně zamlouvala, ale momentálně to byl jediný stav, který dával smysl. Neviděl do politiky a nikdy ho nijak přehnaně nezajímala, i když jeho otec by si býval přál asi něco jiného. Možná svého syna viděl někde v politických kruzích, jenže Miguel na to nikdy neměl moc povahu, složité intrikaření, kompromisy a podobné mu nijak zvlášť nevonělo. Jistě, nebyl hloupý, to by o sobě ani nikdy netvrdil po všem tom vzdělání, které se mu dostalo, ale raději by býval nějakým učencem než politikem, který musí často dělat špinavé triky a uzavírat tajné dohody, aby dosáhl alespoň částečně svého. No...a po jeho proměně už podobné věci nepřicházely v úvahu vůbec, protože při podobných setkáních by nebylo nic zvláštního, kdyby zkrátka ztratil nervy a to by pak nedopadlo nijak dobře pro zbytek jeho spolupracovníků. Navíc v politice by si asi jen těžko mohl dovolit být neustále nalitý. "Jistě, tradice a zvyky, které svazují zdejší obyvatele a nedávají jim v noci spát jen proto, že si myslí, že jejich sousedka by je mohla uřknout. To mi nezní zrovna jako tradice, které by bylo třeba se držet, i když chápu, že občas je těžké se zbavit i špatných zvyků." Pronese a ušklíbne se. On sám jich pár má a měl a jedním z nich byl právě jeho dlouholetý přítel alkohol.
Podá tedy radnímu sklenku se zlatavou tekutinou. Tahle whisky byla jednou z těch výběrovějších, které ani on neměl to srdce lemtat po hektolitrech, aby ulevil svému černému svědomí a aspoň na chvíli pohřbil všechny své problémy pod roušku alkoholového oparu. Jen škoda, že to většinou trvalo jen v řádu minut a ne hodin. Napije se a zmizí v něm polovina sklenky. "Omluvte mě, ale pomáhám kapitánovi s tím případem a nutno říct, že moc krásný pohled to není." Pronese a posadí se křesla naproti tomu, kde sedí radní. Jistě, nějaká výmluva se najde vždycky a tahle se momentálně asi hodí nejvíc. Jak by asi reagoval obyčejný člověk, kdyby viděl ten masakr, co se v lese odehrál. Měl to štěstí zaznamenat pár nazelenalých tváří strážců, kteří viděli, co v tom lese je. Nedivil by se, kdyby do sebe potom kopli víc než půl skleničky whisky, ale to nebyl jeho problém. On neměl s krví, masakry nebo smrtí žádný problém. Přece jenom nějaký čas strávil v armádě a tam vás naučí, že něco takového je vlastně absolutně normální a nakonec vás nerozhodí téměř nic. "Říkal jste, že máte nějaké návrhy. Tak sem s nimi, jsem si jistý, že nikdo nepovolaný zde neposlouchá." Pronese a vybídne tak Shareburga, aby začal mluvit. Přece jen on přišel s tím, že je potřeba udělat nějaká opatření kvůli bezpečnosti a tak si vyjednal tuhle schůzku s jeho kapitánem, ač to očividně nedopadlo zrovna dle představ radního. Nedalo se nic dělat, musel pracovat s tím, co měl a to znamenalo, že s Miguelem. Těžko říct, kdo na tom v tuhle chvíli byl hůř. Jestli radní, nebo zástupce kapitána stráží.

Tue Jul 17, 2018 7:17 pm

Vyhýbal sa priamej odpovedi či lepšie povedané: vynakladal nepochybne dosť námahy, aby pred Jonathanom nemusel na túto problematiku vyjadriť nemenné stanovisko, ktoré by ho názorovo okamžite presunulo z neutrálnej pôdy do jedného s táborov. Buď ku sympatizantom Amélie a teda ku jej pätolízačom, alebo ku tým druhým, zdravo zmýšľajúcim, ktorí si uvedomovali, že žena nie je vhodná na zastávanie tak vysokej funkcie. Medzi nich, samozrejme, patril aj Jonathan a ten by sa veľmi rád videl na správcovskom kresle a možno aj niekde vyššie a vyššie, kam len hierarchia spoločnosti pustí, ale porušovať zavedené a prirodzené poriadky nebolo nič, čo by robil každý deň - jeho konzervativizmus v otázkach žien a ich úloh vo verejnej správe toho bol dôkazom, avšak určite by sa ich našlo i viac. „Prostí občania, i keď spočiatku s niečím nespokojní, si postupom času dokážu zvyknúť na všetko. Nezáleží na tom, či je to dobré alebo zlé, proste sa zmieria s osudom a nepremýšľajú nad tým, že by sa mohli mať lepšie. Nehovoriac o tom, že úrad správcu stojí nad všetkým, riadi všetko v tomto meste a nič nezostáva bez jeho vplyvu - podobne je to i so strážami a armádnou zložkou Salemu." Nenechal sa len tak odradiť akoby mu chcel dať najavo, že je v poriadku mať svoj názor, že sa netreba skrývať za pravidlá zavedených poriadkov, ale, ak je to nutné, je tu i možnosť vystúpiť z radu a postarať sa, aby sa situácia napravila do takého stavu, kedy by spoločnosť mohla skutočne prosperovať. Vo vnútri svojej hlavy by však Jonathan možno mužovi vedľa seba rád aj odtrhol hlavu od krku, ak by mal na to čas, silu i bezpečné miesto. Všímal si jeho vyhýbavý prístup ku všetkému a začínal mať pocit, že jeho kolísanie nie je spôsobené nerozhodnosťou, ale nevedomosťou. Nezaujímal sa, netrápilo ho to, staral sa o seba. A on je zástupca kapitána stráží? Pravda, žiadna slávna rola, no mnohí by po nej bažili a dokonca ju vykonávali aj lepšie ako tento muž. Mladý bankár nebol hlupák a uvedomoval si, že nie každý chce vidieť do zákulisných mašinérii moci a vplyvu, pretože bolo bezpečnejšie hrať sa na slepého, ale existovali hranice medzi ignoranciou a potrebou ochrániť sa. Čo z toho asi vyznával zástupca Cortez? V jednom mal očividne jasno: tradičné myslenie, ale popravde to radšej nechal bez komentára alebo reakcie, koniec koncov, zdalo sa, že ich názory sa v tejto problematike zhodujú, iba ich berú z iných uhlov, čo by mohlo viesť k úplne zbytočným nedorozumeniam.
„To je v poriadku, počul som už nejaké...nepríjemné detaily," on už síce videl bezkrvnú mŕtvolu svojho brata s hrôzou v očiach i na slučke visiace telo jeho otca, nejedného človek aj zabil - minimálne jednému strážnikovi rozrezal hlavu horizontálne na dve polovice, takže mu bol poskytnutý nádherný výhľad na ľudský mozog. No videl už aj horšie veci, veď, ako už bolo spomínané, má na rukách viac krvi ako iba troch ľudí. „Jeden z návrhov sme už predtým trochu otvorili," začal Jonathan rozprávať, „vojaci, ktorí majú na starosť hliadkovanie mesta." Tu urobil krátku pauzu, aby zástupca dostal šancu prebehnúť si to hlavou a zamyslieť sa, čo tým má asi na mysli. Dal však len chvíľku, než pokračoval ďalej. „Máte v tom väčší prehľad ako ja, keďže sa v týchto kruhoch hýbete častejšie, ale z toho, čo som počul, zažil i vypozoroval sa mi nezdá, že miestne ozborojené zložky sú schopné ochrániť obyvateľov pred....pred hocijakým nebezpečenstvom. Neočakávam kvalitu hodnú britskej armády, hoci ich farby nosia na uniformách, ale treba urobiť nejaké zmeny. Väčšina mužov pri vypuknutí požiaru behala bezmocne po meste rovnako ako ostatní obyvatelia, zatiaľ čo len máloktorí z nich pohotovo zobral vedro a snažil sa oheň uhasiť. Krátko nato sa do lesa odohrala výprava za rozparovačom, ktorá sa skončila fatálnym neúspech a to nespomínam poslednú výpravu, z ktorej samotná správkyňa ušla len s holým životom. Je nutné sa uistiť, aby sa rady našich hliadok obmenili. Našli sa schopní muži a nahradili neschopných, ktorým by sa našlo lepšie pridelenie ako v armáde, kde očividne nemajú nič na práci. Musia dostať poriadny výcvik a kapitán stráží alebo niekto iný poverený sa musí uistiť, že budú spĺňať všetky kvality. Inak sa po uliciach stále budú voľne promenádovať vrahovia. Nemusím asi spomínať vraždu svojho švagra, Howarda Silverwooda. Jeho vrah sa doteraz nenašiel." Bol to dosť odporný príklad a boľavý pre ktoréhokoľvek strážnika, pretože Howard patril ku šľachte a jeho rodina tu už mala isté zázemie a keď ho tak chladnokrvne ktosi zavraždil v bočnej uličke, rodinu to zhodilo na kolená. To, že presne tak to Jonathanovi vyhovovalo, už bolo vedľajšie, pretože ani on to neplánoval - to len Howard akosi zistil pár jeho temných tajomstiev a v strachu, ako si Shareburg omotáva jeho rodinu okolo prsta, si myslel, že to môže použiť, aby ho vydieral a kontrolovať. Nuž, poučil sa príliš neskoro. Na toto zabitie hrdý veru nebol, pretože pomocou Howarda mohol dosiahnuť mnohé, ale čo už, stalo sa a mladý bankár si našiel iné chodníčky, aby naplnil svoje ambície a ciele.

Wed Jul 18, 2018 10:10 pm

Pomalu, ale jistě se vše zas vracelo do starých vyjetých kolejí, jen s několika drobnými obměnami a dvěma velkými – faktem, že se z Anny stala vlčka a že se jim sotva nedávno narodil malý chlapeček. Anna se opět chopila výuky Gaëlle ve všech možných předmětech, Silas se zas vrátil k lovu, v noci mizel do lesa a vracel se o pár hodin později, ideálně s kořistí, sic stále nebýval venku tak dlouho jako dříve. I doma bylo dost práce, kterou na Annu nechtěl házet, ač jeho drahá měla zpět k ruce Edith (kterou musel tak trochu uprosit, aby se vrátila, když ji sice slušně, ale poněkud nekompromisně poslal pryč po Annině porodu). Sám navíc chtěl trávit co nejvíc času s nově rozrostlou rodinou, kolik jen mohl – absolutně mu tak nevadilo postarat se o Jacyho a pohlídat ho, jak by také mohlo. Navíc jejich syn nebyl zrovna uplakané dítě, většinu dne spokojeně spal ve své postýlce a dožadoval se pozornosti jen tehdy, když měl hlad nebo se mu jednoduše už fakt něco znelíbilo. A pak tu byla samozřejmě i Anna, které se stále nenabažil a upřímně začínal pochybovat, že se mu to ještě někdy povede. Byla rozvernější, hravější, drzejší a odvážnější. Nebála se ho dotýkat iniciovat drobné hry, co mnohdy skončily milováním a kdy se již nezdráhal ji pustit na sebe, neb sama chtěla, zrovna tak jako se ne nutně a ne vždy odehrávaly v ložnici, což bylo také poměrně podstatnou změnou. Postupně pochopil, že jejich nově nabytý… apetit nebude jen výsledkem toho, že je troufalejší a konečně zdravá, ale něčeho víc, jistého druhu spojení a souznění, jímž se jejich vztah ještě upevnil, v této fázi vzhledem k fascinaci jednoho druhým (a také tím, že Silas zatím neměl moc čas vyvést nějakou hloupost) zatím bez italské domácnosti, kterou pouto druhů mnohdy také přinášelo.
Když se však nyní, v pokročilé letní odpoledne, Silas se zaklepáním protáhl do knihovny, co zároveň sloužila jako učebna pro výuku Gaëlle, nepřišel si ukrást na pár chvil svou manželku, než se odebere na lov – na to bylo ostatně ještě dost času – ale svou dcerku. „Neruším?“ zeptá se trochu zbytečně. Rušil, ale věděl moc dobře, že mu bude odpuštěno tehdy, když přejde k sedící Anně a vtiskne jí polibek na vršek hlavy, pokládaje ruce na ramena. „Myslíš, že bys pro mě mohla už dneska propustit Gaëlle? Chtěl bych ji vzít ven, než bude tma…“ Spiklenecky se pousměje na Gaëlle, která pomalu z malé holčičky rostla do velké holky, aniž by Silas chápal, kdy se něco takového stíhá dít. „Krom toho mám pocit, že Jacy bude za chvíli dost hlasitě vyžadovat tvou pozornost…“ dodá ještě jako definitivní snahu přesvědčit svou milou, že za chvíli se stejně bude muset jít věnovat druhému dítku, aby jej nakrmila, což je jedna z mála věcí, kterou za ní Silas reálně není schopnej udělat. „Takže… Co kdyby ses ty šla převlíknout a ty… tu ještě se mnou chvíli počkala. Budu tady.“ Znova se podívá v pobídce s poslední instrukci, kde ho najde, na Gaëlle, neb mu bylo jasný, že nikam nebudou moct vyrazit, dokud na sobě nebude mít šaty, co se více hodily na procházky po venku – tedy starší, u kterých nevadilo, kdyby náhodou padla na kolena nebo si lem sukně zabahnila v lese. A Silasovi to dalo alespoň pár chvil, aby si čapl na opěradlo vedle Anny.

Wed Jul 18, 2018 10:52 pm

"La rose dit: – Tombeau sombre,
De ces pleurs je fais dans l’ombre
Un parfum d’ambre et de miel.
La tombe dit: – Fleur plaintive,
De chaque âme qui m’arrive
Je fais un ange du ciel!"

Lehounký dívčí hlas se nesl s jednotlivými verši s nádechem francouzského přízvuku, ač drobné nedokonalosti (například pověstné francouzské 'r') dokazovaly na odlišný původ. V jejím případě skotsko-americký díky rodičům, ač nikdy neopustila Novou Anglii a do hlasu tak pronikl akcent ryze britský, za což mohla blonďatá guvernantka pečlivě naslouchající četbě jedné z básní, které měla Gaëlle za úlohu přednést a poté přeložit do angličtiny. Rusovláska se mračila nad textem, hledala koncept, známé obraty vštípené léty výuky. "Růže řekla hrobu... Uhmm... Ve stínu?" Rychlým pohledem modravých kukadel zapátrala u bystře naslouchající guvernantky, než se opět podívala na báseň. "Ve stínu... Ze slz úsvitu vyrobených... Vyrobeném..." Viditelně si lámala hlavinku s tím, jak přesně předkreslit verše, aby bylo vidět, že si s básní rozumí. Nerozuměla, ne tolik. Francouzština ji bavila, ačkoliv nebyla mezi místními tolik oblíbená - s Francií se stále vedly nějaké spory, boje a přetahování o území. "Slabá a podivná vůně, jantar a med sladký..."
Už už se nadechovala k pokračování, když otec přerušil svým příchodem Gaëllino válčení s cizím jazykem. Ve tváři se projevilo nadšení nad volnou chvílí, kdy nebyla nucena se mračit nad učivem a pozornými kukadly sledovala jejich vzájemné porozumění. Od doby, kdy jí otec nechal u tety Brigitte a strýčka Alfieho, jak jim říkala, se toho v jejich domácnosti mnoho změnilo. Předně Anna nevypadala tak nemocně, zdála se zdravější a mnohem živější. A též hravější, jak se už nejednou ukázalo. Kolikrát se nechala vyprovokovat k honičce na zahradě, nad čímž jejich služebná Edith jen nespokojeně mlaskla s prupovídkou o nevhodném chování. Jak se ukázalo, byla to Edith, kdo měl poslední dobou v rodině rozhodné slovo, ale nikomu to patrně nevadilo - možná tak akorát tátovi. S Edith se nikdy nemuseli a korpulentní služebná si stále ještě brblala kdykoliv, když se tatínek s Annou někam vytratil.
Nadšenými očky pozorovala nabídku z otcových rtů, pozornost upoutanou na Annu a její pečlivý pohled, před kterým neunikla ani Gaëlle. "Prosím, prosím," přidá se k otcově návrhu, třouce dlaně o sebe v prosebném gestu, aby byla propuštěna z dnešní výuky. "Slibuji, že se tu báseň doučím a budu ji umět i z paměti. Táta se na to podívá se mnou, že ano?" Modrá kukadla přeskočí z Anny na Silase, žádajíc ho o podporu v tomto nápadu. Jak se ukázalo, i on sám se uměl dobře ohánět francouzskými slovíčky, ačkoliv tento jazyk nepoužíval tak často jako Anna. Nakonec je odsouhlaseno a rusovlasá uličnice se neubrání zavýsknutí. "Děkuji, mami," vyhrkne při vyskočení ze židle, načež se rozeběhne za Annou, aby ji objala kolem krku. V posledním čase se ji naučila oslovovat neformálně a velmi rychle si navykla na toto oslovení, přičemž stále chápala, že není její skutečnou matkou - ne po biologické stránce. Na Sarah si matně pamatovala, byla malá, když jí maminka umřela a Anna v brzké době zastoupila její povinnosti, ač se svým vlastním přístupem, co mnohdy býval tvrdší. "Díky, tati," šeptne otci do ucha se stejným objetím, jaké věnovala Anně, načež se rozeběhne ven z místnosti. Netrvalo ani dvě vteřiny, aby za sebou nezaslechla varování, že dámy přece neběhají, a ihned zvolnila krok do takové míry, aby alespoň působila jako vychovaná mladá dáma. Ne na dlouho - jen co se dostala ke dveřím, v tu ránu za ně zapadla s tichým výsknutím plným radosti, svlékaje se ze šatů, v nichž absolvovala výuku. Anna dbala na honosnější odění, co se týkalo pohybu v domě ale i venku, když si zašly na trhy nebo se projít, aby poznala sousedy a ostatní vrstevníky. Na lítání s otcem venku postačily starší šaty, několikrát vyspravované trpělivou, občas kafrající Edith.
"Kdo bude poslední dole, bude muset pomoci Edith s vařením nedělního obědu," s tichým smíchem vtrhla do knihovny, sotva se však zdržela na déle jak na pronesení této výhružky, než opět zmizela, dupaje po schodech. Teprve na přibližně čtvrtém schodu došlo útlé zrzce, že by se měla chovat o něco tišeji s ohledem na malý přírůstek do rodiny, Jacyho. Tak jak to vymyslet? Nebyla by to Gaëlle, kdyby se nerozhodla sklouznout po zábradlí, což jí vyšlo na pouhé tři schody, než skončila opět na nohou.

Wed Jul 18, 2018 11:32 pm

„Až se vrátíme, projdu to s ní,“ přitaká na souhlas se zcela vážnou tváří, že její výuku a francouzštinu už vůbec by si nedovolil brát na lehkou váhu. Což byla sice poněkud silná slova a Silas to tak trochu hrál, aniž by doufal, že ho třeba Anna neprokoukne, ale uvědomoval si dost dobře dar, který jeho žena Gaëlle dává. Vychování, vzdělání, které sice Silas sám měl, ale rozhodl se nevyužívat – a jak dopadl? Nu, nyní již dobře, měl střechu nad hlavou, oženil se a stal se otcem, což byl snad nejlepší vývoj situace, ale snadno mohl již před lety skončit v kobkách salemského vězení spolu se Sarah – v tomhle celém příběhu hrál Silasův neortodoxní přístup k životu důležitou roli. On se jej sic vzdát zcela nedokázal, už ne, ale mnohé si v životě díky Anně srovnal a pokud něco pro své děti chtěl, pak jistotu, že budou v budoucnu šťastné, spokojené a nic jim nebude chybět a Anna dávala Gaëlle ten nejlepší základ. Výraz tváře se ale změní na úsměv, když holčička výskne a postupně se jim vrhne kolem krku, takže ji k sobě Silas na tu krátkou chvíli přivine. „Utíkej,“ pobídne ji ještě jednou, ač Gaëlle nic takového nepotřebovala, neboť vyrazila jako namydlená. Okřiknutí ze strany Anny bylo již zcela očekávanou reakcí, která zákonitě přišla a hned vzápětí následovalo zklidnění frekvence dupotu nožek. „Díky,“ broukne Silas, tentokrát již směrem k Anně, než jí vtiskne na rty polibek a rovněž ji k sobě přivine, hladě jí přes šaty na pažích. Bylo čím dál tím těžší od ní udržet ruce a chovat se v její přítomnosti… způsobile, ale nyní věděl, že ta malá treperenda se brzo vrátí pravděpodobně s rychlostí kulového blesku, což se ukázalo být správným předpokladem.
Netrvalo to totiž ani tak dlouho, aby Gaëlle opět vtrhla do knihovny a nedala Silasovi příliš příležitostí na rozkoukání či dokonce reakci, takže byl vítěz jejich soukromého závodu prakticky jistej a Edith z něj dozajista nebude zrovna nadšená – což je fajn, protože tím pádem ho propustí, aniž by jeho pomoc vůbec žádala, maximálně v podobě oškrábání nějaké zeleniny. Sic je výsledek jasný, nehodlal se vzdát jen tak a s posledním krátkým polibkem se zvedne od své milované, co se už už nadechovala k pokárání, než to vzdala. Jedno dítě zvládnout jde, dvě sotva. Naštěstí Silas díky svým loveckým schopnostem nebyl zrovna slon v porcelánu, aby dolů hlasitě zdupal a pravděpodobně všechno v době upozorní na svou přítomnost, ač se mu dařilo brát schody po třech. I tak ale Gaëlle, využívající důmyslného zábradlového výtahu, skončí jako první, Silas pár kroků za ní, což využije na to, aby ji čapnul zezadu kolem pasu a zvedl jí kousek nad zem, než stihne vyletět předními dveřmi. „Půjdem kuchyní, broučku…“ Nasměruje jí pobaveně jednoduše tak, že jí položí až o pár kroků dál zády k hlavnímu vchodu a naopak směrem ke kuchyni s polibkem do vlasů. Směrem na ulici by museli stejně celej dům obcházet, aby se dostali směrem k lesu, a krom toho Silas ještě cestou ze stolu vezme pistoli, kterou krom samotné ručnice rovněž vlastnil. Pro jistotu, protože nerad chodil kamkoliv neozbrojenej, už vůbec ne do lesa a po té, na co tam stihl narazit během honby na čarodějnici a… taky prostě protože. Počká notnou vzdálenost, než se jim dům ztratí za zády mezi větvemi. „Gaëlle? Co bys řekla na takový naše malý tajemství? Ale vážně, vážně ho nesmíš nikomu říct ještě… takový dva roky.“ Byl si dost dobře vědom svého slibu, že Gaëlle nebude učit střílet, dokud jí nebude dvanáct. Problém byl ten, že události dnů minulých ho trochu donutili přehodnotit tuhle situaci – sic teď s Annou byli oba vlci, odolní a schopní, uvědomil si, že život je fakt křehká záležitost. A kdyby se mu někdy něco stalo, považoval za svou povinnost ukázat své dcerce, jak se bránit vzhledem k tomu, že Anna… No, s Annou k tomu asi také brzo dospěje. Silas měl řadu výhod – smysl, sílu, zrovna tak uměl úspěšně ignorovat bolest, ale vždycky se mohl najít někdo… lepší. Silnější. Schopnější. Nechtěl Anně lhát, ale zrovna tak věděl, že jí teď, v době, kdy konečně našli štěstí, nechce zatěžovat podobnými obavami a myšlenkami. Krom toho i kvůli tomu vzal pistoli – puškou by si mohla Gaëlle ublížit a schytat modřiny do ramene, což s pistolí nehrozilo, neb s tou jí bude schopen pomoci o něco lépe. „Chtěla by ses naučit střílet?“

Thu Jul 19, 2018 12:04 am

Vyměřovala poslední skok - dosti velkolepý o celých dvou schodech, což při její výšce a váze (ač jako jedna z mála dívek v Salemu působila vytáhleji) byl poměrně risk. A hop! Dopad na obě nohy, pokrčení v kolenou k utlumení nárazu, ruce předpažené chytaje tak rovnováhu, aniž by kecla na schod a narazila si kostrč. "Vítěz!" Se smíchem prohopkávala kolem, široká sukně z hrubší látky, určené pro občasné výlety poblíž lesa, se vlnila kolem kotníků a lýtek, jak se protáčela dokola. Dokud neskončila chycená v silných otcových tlapách, což si vyneslo tiché vyjeknutí plné nadšeného smíchu. Milovala, když jí takto zvedal vysoko do vzduchu, až se téměř mohla dotknout stropu v místnosti (nedotkla, stále se nacházel výš). Zvědavým pohledem sledovala jeho nasměrování ke kuchyňským dveřím, drobná vráska na čele vyvstala v momentě, kdy si dávala dvě a dvě dohromady. Obvykle, když se řeklo kuchyňské dveře, mířilo se mimo centrum Salemu. Tato cesta vedla k lesu a loukám rozkládajícím u různých farem, kde přebývali hlavně typičtí purytáni nesouhlasící s vírou ostatních občanů města. Gaëlle je čas od času chodívala pozorovat, nikdy však nevykročila blíž než k posledním stavením, odkud kdykoliv mohla doběhnout zpátky domů. Byla zvědavá, jejich styl života se v mnohém odlišoval od jejího, za což vděčila především Anně. Z otcova vyprávění si jen matně vzpomínala na malý domeček uprostřed lesů, nacházejícího se v blízkosti jezera, o němž se tvrdilo, že je prokleté a dívky v něm ukončují život se zlomeným srdcem plným zrady. Kolikrát se tam už chtěla vydat, podívat se, jak to tam vypadá, ale nikdy, nikdy nenalezla tolik odvahy, aby se na vlastní pěst přesvědčila. A tátu tam vodit nechtěla kvůli vzpomínkám. Věděla, že její maminku, rusovlasou Sáru, velmi miloval a občas o ní mluvil, když uspával Gaëlle pohádkami. Někdy ho přesvědčila, jindy... jindy působil zamlkle - zvláště tehdy, když se blížilo výročí jejího úmrtí. "Nepůjdeme do města, viď?" Pohlédne na něj, zatímco si otec bral zbraň ze stolu. Z pistolí měla respekt a přesto se část její maličkosti toužila naučit s podobnou zbraní, umět pálit jako ostřílení vojáci. Chápala, že se jednalo o jejich bezpečnost, hlavně o její, pořád jí bylo deset let a to byl stále příliš nízký věk, ač už se snažila pomáhat v domácnosti, co nejvíce to šlo - někdy prostě jen proto, aby unikla výuce.
Pomalu si hopkala vedle něj, snažíce se srovnat otcův přirozeně rychlý krok, na který byl zvyklý. Pokud cokoliv, pak nehodlala působit jako balvan, který je třeba nést na zádech nebo v náručí. "Hodláš něco tajit před mamá? Víš, že pozná, když jí lžeme," potřese hlavou při několika vzpomínkách na momenty, kdy se snažila tajit různé drobnosti - zašantročenou knížku, nepřečtenou báseň, nenaučená slovíčka... zkrátka maličkosti, alespoň pro Gaëlle ano. "Nevím jak, ale má na to nos. Všechno slyší, všechno vidí, o všem ví," zabrblá krapet uraženě. Znamenalo to přistupovat ke všemu dospěleji, za což Anna byla patrně ráda, na druhou stranu jí očividně mrzely tyto prohřešky. "Minule poznala, že jsi snědl koláč, i když jsi tvrdil, že sladké pečivo nemáš vůbec rád," nebála se mu připomenout nedávnou diskuzi na téma Silas a ztracený koláč. Výjimečně nebyla viníkem jeho dcera ale otec sám. Přesto... přesto jí lákalo mít nějaké tajemství jenom s tátou. Něco, co Jacyho ještě několik let nepotká. "Dobře! Platí! Tak co je to, tati?"
Vykulí na něj oči, když se ozve s dotazem, o kterém měla za to, že jej neuslyší ještě nějakou dobu. "Neříkala mamá, že se budu moci naučit střílet až ve dvanácti letech? Není mi dvanáct, tati," v duchu přepočítá věk, zda se trefila správně, což potvrdí přikývnutím. Samozřejmě, toužila se naučit střílet a lovit s tátou, kousek chlapecké povahy v ní rostl s každým rokem víc a víc, což se Anna pokoušela potlačit různými sponami do vlasů a šaty střiženými podle poslední módy. "Mamá se zblázní, jestli se to dozví. Víš, jak se proti tomu staví," skousne si ret při vzpomínce na dávnou diskuzi na toto téma. Ještě teď si dokázala vybavit dobu, kdy táta zůstával doma a tvářil se poněkud nešťastně. Netušila, co bylo příčinou, o tom se nikdy nebavili - stačilo jí vidět, co s tátou dělá to jeho dobrovolné domácí vězení. "Co když to pozná? Pozná naprosto všechno?" I přes tu řadu otázek bylo jasné, jak moc se na podobnou zábavu těší. Už jen to, jak nedočkavostí poposkakovala, mohlo Silase utvrdit, že je z jejich tajemství naprosto nadšená. "Budeš mít domácí vězení," s rukama v bok si zahraje na adoptivní matku, hlavu hrdě pozvednutou s bradičkou lehce vystrčenou vpřed. "A budeš muset spolupracovat s Edith, aby ses naučil poslouchat, mon cher."

Thu Jul 19, 2018 12:38 am

„Vím. Poslední dobou to pozná ještě líp…“ přitaká, což pro ně znamenalo nepříliš šťastné vyhlídky. Nejspíš to – jako vše – mělo co dočinění s proměnou a tahle schopnost Silase upřímně děsila. Nelhal jí, alespoň ve většině případech ne. Lež se mu příčila, nesnášel ji a krom toho, Anna byla jeho důvěrnice, za kterou chodil i pro radu, když potřeboval, konzultoval s ní valnou většinu starostí a bezmezně jí důvěřoval. Jen někdy… Někdy prostě neřekl celou pravdu. Nyní ohledně střelby, protože věděl, že by s tím nesouhlasila a snažila se ho přesvědčit o opaku, ačkoliv Silas věděl, prostě věděl, že v tomhle případě dělá dobře. Neměla též páru o všech vraždách, které spáchal mimo úplněk a doufal, že na něco podobného nikdy nedojde řeč. No a taky, jak se zdálo, občas zalhal ohledně sladkého pečiva, co se prostě vytratilo, ačkoliv ho Edith předtím flákla přes prsty, že je má nechat vychladnout – tak si ho prostě vzal v nepozorované chvíli, protože pokud měl nějaké guilty pleasure, tak krom postupného vybíjení celého Salemu se nacházelo v jakémkoli sladkém. „Takže hned jak přijdeme, musíš si pořádně umýt ruce, hm? Cítila by to.“ Ze Silase táhla vůně střelného prachu zcela běžně, u Gaëlle to však mohlo být trochu divné, nezvyklé a jedním slovem podezřelé. Pousměje se na ni pobaveně, když mu připomene celou koláčovou aféru. „Já ho vzal poprvé, na rozdíl od někoho jinýho, viď?“ Povytáhne obočí, ač sotva v káravém gestu. Popravdě kdyby nebylo Anny, Gaëlle by asi byla… trochu rozmazlená, neb on se na ní nemohl zlobit, spoustu věcí jí odpustil hned na místě a ty další jí jednoduše dovolil ještě před tím. Mohl se jí snažit vychovávat, jak nejlíp uměl, ale s rukou na srdce musel přiznat, že by jí splnil vše, co by jí na očích viděl, kdyby to bylo jen trochu reálné.
„Je ti deset, vím,“ odsouhlasí jí její počtářské umění. „A proto tohle musí zůstat ještě dva rok mezi náma.“ V tu chvíli zpomalí, aby k ní natáhl ruku s napřaženým malíčkem. „Pinky swear?“ S Jacym možná bude mít vyhrazený čestný skautský nebo ruku na to, ale malíčkovej slib patřil jen a jen jeho holčičce. „I kdybys neměla dostat zákusek, slibuješ?“ Pak však zaváhá. „Fajn, to ne,“ opraví se pobaveně. „Kdybys neměla dostat zákusek, vezmu to na sebe, ale zkus se tvářit… Že jsi něco takovýho nikdy nedržela v ruce. Myslíš, že to zvládneš?“ Věřil, že ano. A pokud ne… No, prokecnout se ostatně mohl i on, nehledě na to, že bystrost Anniných smyslů byla sice v některých chvílích značnou výhodou – daleko víc se lísala, když věděla, že ho nyní skutečně ucítí – ale v těchto jim značně komplikovali situaci. Pokud Gaëlle souhlasí, je jí pistole předána pažbou napřed, přímo do malé packy. „Když to pozná, tak všechno vezmu na sebe a ty řekneš, že jsem byl zlej a donutil tě.“ Pokrčí rameny. I v tomhle by ale Anna poznala lež. Pobaveně se uchechtne, když mu Gaëlle sdělí budoucí osud. „To bych byl víc s váma. To není tak špatný.“ Jemně ji cvrkne do vysunuté bradičky, díky níž v gestech mnohdy začínala připomínat Annu. Silas za to byl rád, opravdu rád. Stejně jako za fakt, že jí nazývá mámou. Mohl by jí neustále připomínat Sarah, trvat na tom, že Anna není její matka, aby z jeho strany by to byla hloupost. Na Sarah nezapomínal ani jeden – Silas dbal na to, aby si ji Gaëlle pamatovala v dobrém jako maminku, která ji moc moc milovala, jen ji od nich odvedli. Ale Anna byla jeho manželka, jeho žena, jeho družka, kterou upřímně miloval a Anna zas milovala je. Kdyby do něčeho podobného rýpal, spíš by oběma ublížil. Jednou Gaëlle možná o Sarah řekne víc, ale to až tehdy, kdy trochu pozná svět a udělá si o něm pořádek, teď jí nechtěl brát ten zbytek dětství, co jí zůstal i přes všechny jejich malé osobní katastrofy. „Kromě toho Edith by mě radši zabila, než aby mě měla nastarost.“ Kvůli Anně spolupracovali, ale jen kvůli Anně. Ne, že by si jí Silas nevážil – vážil, neboť jí na nich záleželo. Jen se nějak nemoh přenést přes její puritánské názory a rovněž ji nemohl ukecat podobně, jako se mu to dařilo s Annou při většině prohřešků po dobu, kdy spolu žijí. Většinou k tomu stačilo pár polibku, aby jí nalomil, a starostlivá péče, co jí věnoval, aby mu odpustila. Zastaví na jedné z mýtin až tehdy, kdy si je jistej, že jsou dostatečně daleko, aby se i výstřely zpět domů donesly jen velmi vzdáleně a střelba, ta ostatně v Salemu nebyla takovou vzácností. „Ukazoval jsem ti někdy, jak je nabíjet?“ Nevzpomínal si, avšak klidně to možné bylo – a zbraně dbal, většinou je aspoň jednou za týden pečlivě čistil a při té příležitosti se zrzečka mohla něco přiučit.