Město Salem

Nikdy si neměl na co stěžovat. Ve chvíli, kdy měl umřít, se zjevila náhoda a dala mu druhou šanci v podobě havraních křídel a náhrady za otce, která byla tak skutečná, že si ji snad ani nezasloužil. Sam ano, ale on? Celé roky se připravoval na to, až bude moci převzít podnik. Prakticky krom studia nemusel vynaložit žádné úsilí na to, aby se ve světě smradu podfuků, lží a nenávisti prokličkoval ke kousku chleba. Necítil se ale jako ti ostatní, to vůbec ne. Měl za to, že je v něm alespoň trochu té věci, co ho odlišuje od zvířat - možná i to, že je je za až tak odlišné nepovažuje. I když to, co dělá, je - a teď si nebudeme lhát - přímo ukázková díra na trhu, kterou on lepí za pomoci zoufalých dívek, které do armády nemohou a na práci rukama jsou slabé. Příliš, příliš slabé. A na to, aby mohly vykonávat povolání svých snů se prostě nenarodily. Jim nezbývá než doufat, že tomu nebude lépe ve druhém život.
A ona? Ona... ona se taky nenarodila zrovna k tomu, aby byla vážená šlechtična, nebo i obyčejná květinářka. Příliš brzy se zapletla se špatnými lidmi a teď už je moc pozdě na radikální změny, může jen doufat, že nezmění své postoje a morální hodnoty. Ovšem slovo, co ho napadalo, nebo lítost. Byla to svým způsobem spíš poklona. Nebo vděk. Díky za to, že i pod svícnem je trochu vidět a máme slušně vychované chuligány.
Ani nebylo třeba to potvrdit, jen co je pravda. Atmosféra v místnosti byla najednou těžká, lepivá, za což možná trochu mohla i medovina, ale neměl jí tolik, aby byla silnější než emoce. Teď si však nesmí dovolit ukázat známku slabosti - musí být ta pevná autorita, která ví, co dělá. To ho naučil Richard. Nenechat klesnout ani ty, kteří jsou téměř u dna, protože by to znamenalo konec naděje na posledního člověka, který by mohl najít řešení. Pokud se v okolí nenajde alespoň jeden mocný hlas, alespoň jedna autorita, co roztočí kolotoč událostí vedoucím k nadšenému jásotu lidí a připojení se k čekání na atrakci, tehdy je konec. Zatím ale ne. I když uvnitř si vůbec nebyl jistý tím, jestli se do něčeho takového měl pouštět. Teď už je ale na jeho hrdost pozdě. Mohl ji nechat být, zalézt do kanceláře, vyřídit obchodní záležitosti a nerušeně strávit večer u kreslení (no a co, že mu nikdy nešlo), tlachání s přáteli v knajpě, nebo třídění vlastního prádla. Jak jednoduchý by byl život, doplácí však na svou dobrotu a touhu po zábavě. Tady ji má. Rébus hodný samotného génia.
"Urážíš všechny žumpy na světě - i ty mají čistší svědomí, než on." Doplní ji bez jediného zaváhání, nemění pózu, zaposlouchá se do vyprávění a před očima se mu vybavují veškeré možné scénáře a obrázky, jak to asi mohlo vypadat. Není to tak strhující příběh - což jí ale neřekne. Problém byl, že Belmont byl v tomto ohledu provařený jako sele v hrnci, kdy se s ním nikdo nechtěl dát do křížku, pokud zrovna neohrožoval přímo ně. A Quinn není bohužel jediná, kdo se přes něj pokoušel k tomu čarujícímu zvrhlíkovi dostat. Tu a tam se pár nehod stalo, no nemohl to ani okrajem tvrdit. Chodíval sem často, od jisté doby si Belmont však dával pauzu. Teď už s sebou trhne, když si na to vzpomene. Kdyby mohl, tak by zařídil, aby to nikdy neviděl. No.. ale ono se stalo.
Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Tedy, skoro. Ona běží pořád, je teď, v přítomnosti. "Ta malá zrzavá holka se poté vrátila do Salemu a chtěla si vyřídit účty. Jenže jí v tom zabránil stud a strach, chtěla nejprve vyřešit možnou únikovou cestu a tak pro vymyšlení vhodného plánu šla za svou zákaznicí z nevěstince zjsitit, jak na tom je. I spíše ze soucitu, než že by musela. Ta nevěděčná mrcha by si na ní byla bývala pěkně smlsla, no ještě že přišel její šéf. A toho se rozhodla požádat o radu. Protože navzdory všemu vypadal jako menší zrůda, než obávaný radní Belmont." Vypravěčský tón unikne, on se vytáhne do postoje a pomalu, tiše kráčí po místnosti v tichu prolínaném praskajícího dřeva v krbu. Teprve po chvíli se usadí vedle dívky, s ohnutýma kolenama a zapře se za sebou rukama, ať čert veme špinavou podlahu. Kouká do ohně a vrtí hlavou, protože mu teď horké šlahouny vykreslují scenérii. Promluví. Ledovým, prázdným hlasem. "Když se tu objevil za mého vedení poprvý, tak jsem netušil, co si o něm myslet. Vcelku upravený, s takovým tím oplzlým pohledem až jsem se divil, že vůbec má nějakou ženskou doma. No platil dobře, jen co je pravda. Prvních pár měsíců to bylo standardní - chtěl holku, pokud možné třináct až patnáct let. To víš, že se tu nějaká našla. Byly tu dokonce dvě. Mně už i tohle přišlo zvrácený, ale musel jsem držet hubu. Nepřísluší mi podobné věcí soudit, na to jsem už moc otrkanej." Odmlčí se, teď si přesedne, protože to nebyla úplně pohodlná poloha. Mrkne vedle a pokusí se složí nohy po jejím vzoru, kdy se mu podaří najednou zamotat hnáty do preclíku a ani si je nezlomí. Přikrčí se, trochu víc, a předkloní se. Chytí se za kotníky a dál zírá do plamenů, jejichž magický balet je čarovně návykový. "Přišel průser. To, co ti teď říkám, ti stejně asi bude hovno platný. Ale něco se posralo." Na plná ústa si nebere servítky a zahodí vytříbený slovník za hlavu tím nejpohoršenějším způsobem. "Jednou jsem se takhle k večeru opět vracel, vidím jen holky, jak běží od bordelu pryč a jedna zvrací v té uličce, kde máš toho koně." Mimo jiné naznačí, že jeho zraku při setkání neunikla ona frkající silueta. "Když jsem běžel dovnitř, abych zjistil, co se děje... našel jsem pokoj od krve. Celý. Takovej chcanec rudý vody... tolik krve nemohlo být v jedné holce, co nevážila ani tolik co ty." Odmlčí se a sklopí pohled. Tohle se mu říká hodně špatně, hodně těžce. Chtěl na to zapomenout, vytěsnit to, vůbec se tím nezaobírat... ale tak nějak to vyplynulo. Nějak... měl pocit... že to možná se vším souvisí. "Řeknu ti jen tohle; mám pocit, že ta malá coura ho taky chtěla vydírat s úmyslem to uhrát na žárlivou róbu." Dodá s výstražným tónem a otočí na ní hlavu. "Takže jestli nemáš hodně dobrý plán, zkusil bych vymyslet něco jiného." Trhne rameny, aleje stále trochu zdrcený z toho vyprávění. Levou rukousi zajede do vlasů a podrbe se na kůži na hlavě, pomáhá mu to se uklidnit. A doufá, že jí právě nedal impuls na nějakou zbrklou vylomeninu - to by se asi proklínal, nenáviděl a všechno k tomu.

Slíbit něco takového? Popravdě, nemohl. Nechtěl, protože tušil, že by svůj slib s největší pravděpodobností nebyl schopen dodržet, jakkoliv by jí to udělalo radost, nikdy nebyl ten typ, co by se jen válel a nechal se opečovávat, aniž by projevil nějakou větší aktivitu. Nechtěl jí tedy lhát. „Pokusím se…“ odpoví nakonec prostě. To bude stačit, alespoň pro teď, slib toho, že to alespoň zkusí, ač tušil, že se sotva dokáže jen tak válet a nechat ji, aby jej opečovávala. Už jen protože to dělala i v normálním životě docela běžně a tak si to nejspíše zrovna v posteli mohl vynahradit Silas spolu s ní. Tak nějak doufal, že z toho nebude příliš zklamaná či to nebude brát jako „nedostatek důvěry“, ale konec konců, znala ho – nejspíše chápala, že to, co žádá, je takřka nemožné.
Tak nějak tušil, že i v té první chvíli by hravě mohl být konec, pokud by jí příliš ‚ublížil‘, ač z nutnosti. Dobrá, z jeho trochu toužebné nutnosti, kterou nejspíše Anna nepociťovala do té doby, než jí vpadl do domu. A asi i dlouho po té ne, jen později se v ní něco zlomilo, co jí donutilo přehodnotit svůj postoj k němu, stejně jako to bylo u něj. Pak by přestal, samozřejmě, nejspíše by to byl dostatečný důvod pro to, aby tak nějak opadlo i vzrušení a tahle chvilka se vytratila. Jenže přijde tak trochu opak – její pobídnutí. Nejen slovy, ale též tím, jak překříží kotníky na jeho bedrech a tím se k němu dostane ještě blíž. Slova tenhle dojem tak akorát umocní, že ji jemně políbí na tvář. Ve stále se zrychlujícím tempu se začne pohybovat svou pánví proti té její, jednou rukou se lokem podpíraje vedle její hlavy o celé předloktí, takže je na ní do jisté míry přitisklý, vnímaje vůni její pokožky, daleko přirozenější či krásnější, než když na sebe aplikuje parfémy, když na to přijde – nejspíše jí bude muset připomenout, aby to nedělala vzhledem k jeho citlivému nosu, tu druhou stále svírá její stehno, nyní zas o něco méně něžně než před chvílí, strhnutý celý aktem. Dech se též zrychluje stejně jako tep srdce.
Vyvrcholí s jejím jménem – tak úplně se tomu stejně nemohl bránit, ač její rozkoš jí případně rozhodně upírat nehodlal a pokud nebude proti, dost rád se postará o to, aby jí ji skutečně neupřel. Si to zní hloupě, za chvíli to pro něj bude nejspíše jen další důkaz, že Anna není vskutku jen nějaká hlopá záplata na bolavé rány, ba naopak. Sarah, sic ji vídal a sic mu to stále ještě tak trochu rvalo srdce, neměla za těmito dveřmi prostor, neb zde to patřilo jim a hlavně jí. Po tolika letech a nejspíše i po tolika zklamáních, které nedokázal určit, ale musela jich být nejspíše celá řada vzhledem k tomu, že příslušnice Stuartovského rodu skončila zde, si Anna zasloužila minimálně tu lásku, co jí mohl dát – spíše ještě více. Zavře oči, o to více se k ní natiskne, dáveja ale pozor, aby ji tak trochu nezalehl a nezavalil, zavrtá hlavu mezi její rameno a krk, který jemně políbí. Ruka na stehně, tak trochu indikátor jeho vnitřního napětí, se znova povolí. Přejede jí po tváři, než konečně zvedne hlavu, aby jí políbil na hranu čelisti. „Díky…“ broukne tiše.

Tak trochu čekala jako verdikt soudce – už jen protože byla svým způsobem opravdu odsouzencem a on ji mohl do jisté míry spasit, pokud jí dá šanci a Quinn se jí chopí s dostatečnou opatrností. Z čehož měla upřímně řečeno největší strach. Že bude zase jednat příliš impulzivně, nechá se unést a nebude našlapovat kolem takové delikátní skutečnosti dost opatrně na to, aby se vyhnula všem nástrahám a nakonec z celé situace vyšla jako vítěz, ideálně se všemi končetinami stále připevněnými k tělu, zdravým, ničím neporušeným torzem a neprokletou duší. „Popravdě, ne,“ zareaguje na jeho dokončené vyprávění. „Jediný, co jsem fakt chtěla, bylo vyspat se na zítra, ale Diane mě viděla a celá říčná vylítla ven. Nejsem zas takovej… intrikán.“ Jasně, musela být chytrá, aby vůbec přežila, ale úlisnost a úskočnost jí nikdy nešla tak dobře, jak by chtěla, takže se naučila spoléhat na své dlouhé nohy, co ji prozatím vysekaly z valné většinu průserů. Jenže před tímhle mohla utíkat, jak jen dlouho chtěla, a stejně by ji dostal.
U krbu bylo příjemně, že by to jednoho mohlo ukolébat ke spánku nebo minimálně by to snadno oslabilo ostražitost – přesně to se také stalo, Quinn už se nechtělo čelit zbytečně dalším problémům pramenícím z její odtažité nedůvěry vůči všem lidským bytostem. Krom toho, kdyby Chris chtěl, už dávno by s ní vymetl podlahu, takže nyní zůstává pokojně sedět, když se přiblíží, ač se dostal obdobně blízko, jako když stál nad její židlí. Nyní měl ale alespoň podobnou výšku, což nepůsobilo tolik ‚výhrůžně‘ a míň to dávalo na odiv, že byl vlastně pánem celé situace. Není tedy div, že byla uvolněnější. „Jo… jo, já vím.“ Nemohl za to – alespoň ne v jejích očích. Na těch holkách by si stejně smlsl někdo jinej a třebas stejně hrozný. Pokud už jednou spadly do tohoto života, nezbylo moc možností na výběr. „Jeho žena je fakt hezká…“ Nemohla si pomoci, aby tuhle poznámku nepronesla trochu nechápavým hlasem. Paní Belmontová měla bezesporu něco do sebe a dokázala na první pohled zaujmout nejen pro nepopiratelné charisma, což bylo dost možná ještě děsivější – s jejím mužem tvořili opravdu zvláštní duo, které muselo tvořit buďto hodně sehranou dvojku (a tím pádem musela o všem vědět) nebo naopak značně nesourodý rozhádaný pár. Nikdy na to nedokázala přijít. A zcela logicky se ani neptala. Musela se pobaveně uculit i přes celou situaci, když se pokusí – a kupodivu se mu to povede, aniž by si zlámal nohy – sednout stejně jako ona.
Jeho jazyk ji opravdu nepohorší, to raději sama našpicuje uši, aby si z jeho slov mohla odnést cokoliv, co by jí jen trochu pomohlo. Jenže místo jakéhokoliv výrazu naděje jí začnou spíš mrznou a tuhnout rysy v uvědomění, že do jakékoliv patálie se dostala, budou to nejspíše ještě větší sračky, než s jakými počítala. Věděla, že je násilnej, ale někde v koutku duše se jí zdál moc dobrej na to, aby si opravdu umazal ruce a konal podobně, jak Christopher popsal – a proti magii, proti té by se už dokázala bránit, nakonec se kolem ní pohybovala celý život, aby se poučila a dala si zatracený pozor, aby ji nikdo neproklel. Znova. „Eh… No…“ Tak nějak jí došla slova. Co se na to také dalo říci? Nechtěla skončit jako nový nátěr na jeho zdech, v současné chvíli byl i nijaký život stokrát lepší než život další, navíc Belmont nebyl její oblíbený způsob odchodu z tohoto světa. „Myslíš, že mám naději vzbudit soucit?“ zeptá se tak nějak prázdně a nevýrazně, už se i přestala drbat na strupu, co už stejně sloupla – naštěstí jen do narůžovělé linky nové kůžičky. „Nebo si toho nevšimne…“ I to byla naděje, ač vylhaná a natolik jí sama nevěřila, že se na ni nehodlala upnout ani z principu. Nejraději by teď složila hlavu do dlaní, schovala se a dělala, že neexistuje – už poněkolikáté tento den – případně se stulila do klubka a vesele se utápěla ve své mizérii, protože se to zdálo snazší než cokoliv vymýšlet. Ale vzdát se takhle rychle, to byla jednoduše hloupost a krom všeho jiného to bylo moc… holčičí. Dětinské. Oči z něj těknou zase do místnosti, až se zastaví na židli. Až nyní si všimne, co tam její boty nadělaly za spoušť. „Zamazala jsem ti židli. Promiň,“ žbleptne, ještě na chvíli se odmlčí, v hlavě jí to zjevně šrotuje, ale stejně nic nikam nevede. Najednou, trochu jako lusknutím prstu, to ze sebe tak trochu setřese a na tváři se jí objeví malý úsměv. Asi protože v osobní depce může být kdykoliv později a pokud tohle má být její poslední rozhovor s někým, kdo se jí nehnusí, mohl být… no, veden v jiném duchu. „Takže… informace to byla. Pokud zítra neskončím rozprsknutá u něj v pracovně, je tu něco specifickýho, co si tvoje srdce žádá?“

Nedalo se popřít, že se jednalo o zajímavou zkušenost. Natolik zajímavou, aby si jí v budoucnu vyžádala znovu, ač s ruměncem ve tvářích, nezvyklá na společnou nahotu, která se při tomto aktu preferovala. Celé to z jejího pohledu bylo o tom, že... byl Silas po dlouhé době šťastný, tak šťastný, jak ho celé týdny a měsíce neviděla. Jako by z něj spadla tíha potlačovaného napětí, zbavil se pověstných okovů, jimiž si ho držela od těla a dovolila mu, co žádnému muži předtím. Vnímala bouřlivé emoce kolující pod kůží v každé žilce, pocity odrážející se nejen v pohybech, ale předně v očích, i ve jménu šeptaném jí do ucha, když došel k vrcholu, aby se přes něj vítězně přehoupl. V ten moment zčervenala o to víc, i ona cítila vnitřní slast rozlévající se do končetin a ten elektrizující náboj, vykřesaný hluboko v ní, se pomalu vytrácel, aby se pozvolna změnil v uvolnění a příjemný druh sladkého vyčerpání. Přesto ho ani po tom neopouštěla, držela se ho jako klíště, ač nijak silně. Jen se ho odmítala vzdát, toužila si prodloužit chvilku společného soužití, spojení v jedno tělo, v jednu mysl. V jednu duši. Prohloubila svou lásku k němu, ačkoliv si myslela, že víc už to nelze, přesto se tak stalo. Byl... opatrný. Opatrný vůči ní, vůči tomu, kde se znalostmi pohybovala na bodě mrazu, v neznámých končinách. Ukázal jí cestu, navedl ji, aby se neztratila a přitom prožila jednu z nejkrásnějších zkušeností, jaký pár může mít.
"Neměla bych ti poděkovat já?" Tichý smích upozorňuje na citlivost kůže, když je políbena spoj mezi krkem a ramenem, ale více se k tomu nevyjadřuje. Silas už dávno tušil, kde se honosí citlivostí, kde stačilo přejet rukou a prsty mírně zatlačit, aby vzdychala, kam jí políbit, aby se lísala jako kočka. "Hmmm..." Zamyšleně nechá z hrdla splynout citoslovce plné myšlenek, které začne rozvíjet o něco později. "Už asi chápu, co na tom ostatní ženy vidí. Je to... příjemné. Vlastně velmi příjemné. Te-tedy z mé strany, nevím, jak z tvé." Na jednu stranu děkoval, na tu druhou... si o ní mohl myslet, kdo ví jaké není nemehlo. Navzdory tomu si ho přitáhne k polibku - jemném, něžném, plném lásky, co nemusí být vyslovena nahlas. "Ale jestli na mě budeš koukat těma očima jako před chvílí, tak se budu červenat. A ty pak budeš muset vysvětlovat Gaëlle, proč tomu tak je." Což... možná byl špatný nápad, vzhledem k tomu, jak se k tomuto tématu stavěl. Nejspíš by jí klidně dokázal popsat, co tu vyváděli za zavřenými dveřmi do nejmenšího detailu. "Nebo ne. Ve svém věku nemusí znát všechno."

"Ne..." odpoví dostatečně rezolutně na to, aby bylo jasné, že ona vskutku za nic děkovat nemá. Povytáhne obočí, když promluví, na rtech se mu postupně objeví malý úsměv. "Jen příjemné?" zeptá se škádlivě, když se uz prakticky Anna stihne opravit. "To je lepší..." přitaká spokojeně. Až po jejím zaváhání se ale definitivně uchechtne, zjevně pobavený až na půdu. "Co myslíš?" broukne tiše. Zřejmě ji nedal moc záminek pro to, aby musela nad svou odpovedi dlouze vázat, on celý akt mluvil sám za sebe. Její polibek je tak zatraceně něžný a jemný, že jednoduše věděl, jak moc si nic z tohoto nezasloužil. Obnovenou rodinu, která fungovala, ženu, která jej milovala, ač slova ještě nepronesl ani jeden, dcerku, která mu připomínala maminku, ale nikdy v to špatném slova smyslu. Dostal daleko víc, než co na tomhle světě vůbec dostat měl. A ač to znělo poněkud hloupě a nejspíše i nerozumně, kdyby mohl odejít zpět dona své doby nebo ještě lépe, kdyby se sem nikdy neměl dostat, stejně by se o to snažil. I přes všechny ty hnusy, kletbu, smrt, přes tohle všechno se téhle době přizpůsobil dle svého nahoru lépe, než to kdy dokázal v době své. Nejspíše se pletl. Nejspíše to bylo jen proto, že jej okolnosti donutily před kvantitou hledat kvalitu a on našel dívky, které mu dokázaly dát tolin důvodů, aby si z nich nakonec udělal kotvu a nenechal se zavát někam pryč, bůh ví kam. Svalí se na postel vedle ní, stále jí ale zůstává velmi nablízku - tím, že nechal ruku přehozenou před její bříško, hladí ji dlaní po boku a bradou se opírá o její rameno ze strany, díky čemuž na ni má opravdu luxusní výhled. Znova se krátce zasměje - zvuk, který se mu před rokem ještě zasekával v hrdle stejně jako vrásky, co se začaly objevovat před lety v koutcích očí i rtů měly melancholický nádech podmračení než smíchu. A přesto byl nyní tady - s ní, v očích mu výkonnostně dost toužebného lesku, co se nejspíše ještě dlouho neztratí, ale také živý a pobavený pohled. "Jako by to bylo něco nepřirozenýho." Políbí ji na rameno, než znova na moment zavře očí, aby si užil vnitřní klid, co v době po dlouhé době cítil. Nebylo to úplně tak, že by šlo jen o sex - spíše to byl trochu důkaz, že Anna tohle všechno nemyslí jen z milosti vůči němu i Gaëlle, protože by jej ani tolik nepřekvapilo, kdyby vzhledem k její hodně povaze cítila sympatie, ale rozhodla se mu nabídnout i jakési partnerské soužití, aby mu dala možnost posbírat, co z něj zbylo. Nikdy by si nedovolil ji vinit, vlastně by se jí ani nedivil, ale vzdát se nevinnosti po takové době? Bylo to tak trochu ujištění. Po chvíli znova otevře očí, aby se zase zatvářil pobaveně. "Anno, nevím, jestli si o mě myslíš, že jsem takovej barbar, abych svojí dceři říkal o svým milostným životě. Chci být vůči ní upřímnej, ne zvracenej," odpoví. Vytáhne se trochu do sedu, mazlivě ji políbí do vlasů a sotva byse odolal tomu, aby ji ještě jednou sjel celou celičkou pohledem. "Říkal jsem ti někdy... nebo Sarah... že Gaëlle není moje dcera?" zeptá se, víceméně jen tak mimochodem, neboť na tom zas tolik nezáleželo. Což nejspíše došlo i jí. "Popravdě jsemsi nikdy dřív děti nechtěl. A podívej se na mě teď... Udělal bych kompletně cokoliv, kdyby to znamenalo, že bude šťastná."

Stejně se poušklíbne. Ta představa, jak je Diana natolik zběsilá a rozohněná, že vyletí před lokál a začne hulákat na prakticky nevinnou lapku, je přinejmenším úsměvná. Podobné reakce vídával při postihování neplatičů, kam se občas museli vkládat i hlídači, kterým platil nemalé peníze, aby na holky dávali pozor. Podívá se na ni a mrkne jedním okem, snad jako kdyby na té celé situaci bylo něco pozitivního. „Zřejmě seš nezapomenutelná.“ Pronese takovým tónem, aby to nevyznělo jako jednoznačná lichotka. Nebyl až takový dobrák, aby si někoho nechal přirůst během tak krátké doby příliš k srdci. Ale ani nelida, jen to s lidmi bylo občas těžší.
Vnitřně si velmi cenil alespoň toho tenkého vlákna důvěry, že se už nemusel bát o jediný bezchybný krok, kdy by se sebrala a zmizela oknem na ulici. Dalo by se argumentovat, že mu po tom nic není, ale nerad odkládal rozdělanou práci a tohle už připadalo na jeho odpovědnost. Nemínil jí ubližovat. Dokonce, vzhledem k jeho známosti s Belmontem, jí chtěl upřímně pomoci. Pil mu krev, ale ne dost na to, aby ji neměl na rukou taky. Trhne na poznámku ledabyle rameny. Celý ten epos o tom, že by byl netvor a jiné frašky byly jen nadsázkou pro přidání celkové dramatičnosti. Koneckonců si nemohl upřít jistou zálibu ve vytváření každodenního života v divadelní představení. Když se zmíní o Belmontově ženě, tak mu spíše ulítne: „…a co teprve, jaká je v posteli.“ Ušklíbne se samolibě a zasněn se podívá do krbu v rámci vzpomínek na lepší časy. „Je s ním jenom proto, aby nemusela žít jako ty, nebo pracovat tady. Naštěstí ten idiot neřeší, co po večerech dělá ona a pak nemá ani ona důvod zaobírat se patnáctiletými děvčátky.“ Bez emoce poví s kapku vážnějším výrazem. Ač nemohl tvrdit, že jejich vztah byl kdy víc než čistě za účelem oboustranné rozkoše, tak měl jisté sympatie co inteligentní ženy jdoucí za svým i přes mrtvá těla. U paní Belmontové byl však háček – byl tak trochu pasti, protože se její názor během několika let změnil. Aby ne, když byla stejně stará jako jeho současné milenky. Jediné na co by se zmohl by bylo je jí škoda. A proto to ponechá bez komentáře alespoň z gentlemanské úcty.
Přijde ta chvíle ticha, co vyjadřuje myšlenky obou na tuhle situaci. Totiž… že je to z této strany celkem v pytli. Přijde doba, kdy budou moct krysy jako oni vylézt z kanálů a pustit se do mrtvoly sadistického kocoura, ale to ještě dneska nehrozí.
V hlavě mu šrotují matice, které pomalu ale jistě dávají dohromady mechanismus souhry několika náhod a skutečností. Prozatím největší mistrovské dílo jeho schopného plánování, který kdy Salem spatřil. Už to nechce skrývat, nechce žádné emoci popírat a jen pyšně zvedne bradu s úsměvem, když vyřkne svůj poslední důraz na uplatnění jeho práva na protislužbu. „Vlastně…“ Přeruší ji a narovná se, s pohledem na strop, kdy si promítá na pomyslné plátno celý slet událostí. „…zůstaň ještě pár dní v Salemu, pomůžeš mi a já tě osvobodím.“ Otočí hlavu s naprosto vážnou tváří, dokonce možná s lehce dychtivýma očima. „Mám neprůstřelný plán. Ale nebude to hned, bude to alespoň na pár týdnů.“ Podotkne a asi ji nechce dále napínat, nechce ji uvést do rozpaků, sklopí hlavu a pokusí se to zformulovat do formy, které nemůže odporovat. „…za pár dní je obchodní banket vyšší střední a vyšší vrstvy. Jako již tradičně bych se tam musel ukázat se sestrou, abych nevypadal jako zoufalý majitel bordelu, co si neumí obstarat ženskou. Ale…“ A teď už se usměje se nadějí v hlase. „Bude tam i Belmont. Pokud zapracuješ na svých způsobech a hereckých dovednostech, mohlo by to vyjít naprosto perfektně. Můžeš předstírat, že jsi má partnerka. Družka, o které každý sní, pravá dáma. Diskrétně na banketu Belmontovi předáš medailon se slovy, že už pro něj nepracuješ a pak se budeš celý zbytek večera motat kolem mě.“ Je pravda, že to ego srší z celého proslovu – snad že by měla být vděčná, že má takové privilegium. „Když budeš alespoň naoko moje známost, nedovolí si na tebe. Nejsem zas tak velký zvíře, no zanedbatelný taky ne. A nějakej ten drb ohledně mé nedostupnosti mi jen prospěje.“ Zvedne ruce pro zakončení velkého finále a pomalu se vyškrábe na obě zadní. Když stojí pevně nohama na zemi, natáhne k ní pravici natočenou hřbetem ruky dolů, jako pobídku s pomocí vstát. Je to šílené, bizarní, excentrické… a asi to se mu na tom líbí.

Koutky rtů zvedne do malého úsměvu, když z jeho strany přijde mrknutí a lichotka – nelichotka, kterou si mohla přebrat, jak chtěla. „To doufám ne…“ odvětí prostě. Nejspíše byla, ač se snažila, aby co nejvíce zapadla – zlodějíčci by neměli přitahovat zbytečně mnoho pozornost a už vůbec být natolik zapamatovatelní, aby je dokázal i po několika dnech kdokoliv popsat. Quinn se snažila co nejvíce splynout davem. Svou čapkou, do níž schovávala všechny rusé vlasy, trochu komické s cípy na uši, z nichž trčely dva provázky, kdyby měl majitel případně chuť si ji zavázat po krkem, svým oblečením, ač to jí mnohdy spíše zklamávalo – vždyť kolik žen nosilo kalhoty a vysoké jezdecké holínky. Jenže šaty byly příliš nepraktické a střevíčky na tom nebyly o mnoho lépe. Musela se vyrovnat tedy s tím, že nejlépe udělá, když pláchne dřív, než ji kdokoliv stihne spatřit. A u svých zákazníků? Nu, tam se tomu nevyhnula, ale budiž jí k dobru. že tehdy opravdu alespoň nasadila ženské oblečení a tím se stala o něco přirozenější.
Překvapivě povytáhne obočí, když Christopher doplní její poznámku poněkud neortodoxně. Nejednalo se o pohled hlubokého odsouzení či znechucení, jakožto spíše poťouchlého pobavení. Nemohla si dělat naděje o jeho nevinnosti a či faktu, že mu postelí určitě neprošel značný počet žen a dívek vzhledem k tomu, že byl majitelem bordelu, ale tohle jí lehce překvapilo. Hlavně proto, že vedli rozhovor o ctěném panu Belmontovi, u něhož předpokládala jistou majetnickou povahu a touhu držet si svou drahou zkrátka. Alespoň tak na ni vždy působil, jako manipulativní bastard, který chce mít vše pod kontrolou. Už už chtěla lehce škádlivě nadhodit, že jí tu sám kázal o tom, jakej parchant nebezpečnej Belmont je, zatímco si užíval s jeho ženou v posteli, než jí to sám Christopher vysvětlí. „Eh… dobře pro ni. A asi i pro mě, asi líp odolám pokušení jí to všechno vykecat,“ podotkne pragmaticky. Pokud má paní Belmotnová potřebu a také jisté tiché svolení navštěvovat jiné muže a navíc ví o úletech svého manžela, pak asi nebude mít potřebu je kvůli jedné zlodějce nijak hlouběji řešit. Informace navíc, co jí ještě více odradí od původního plánu, ač nový fakt nemá. Místo toho zavrtí hlavou, očividně je snazší upínat myšlení na drbání jiných lidí než řešení svých vlastních problémů. „Fakt idiot. S tou bych vlezla do postele i já…“ ušklíbne se. Protože zahazovat se v bordelu a riskovat tak svou prominentní pověst se jí zdálo docela nerozumné, když měl po boku někoho, kdo… nu, jak se Christopherem očividně shodli, je dostatečně oduševnělý a dobře vypadající – což se ne vždy doplňovalo.
Na rozdíl od Christophera, Quinn se se svým zítřejším koncem nejspíše již smířila vzhledem ke svým slovům, pokud jí něco na místě nespasí. Spása přišla. Dříve. Jen jí chvíli trvalo, než to pochopila. Hledí na něj se soustředěním s očekáváním, co z něj vypadne, dokonce mírně nakloní hlavu, jak se snaží chytnout jeho myšlenkové pochody a dát jim smysl. Což se daří přímo jemu vzhledem k tomu, že s dalšími a dalšími slovy jí osvětluje nový, nejspíše o něco reálnější plán, ač nejspíše v řádu příštích pár dní bude panikařit, co se stane, pokud po ní někdo bude chtít něco navíc – třeba zpívat, předčítat nebo hrát na spinet. Jenže zatím? Zatím s jeho naději v hlase stoupá ta její obecně. Protože to doopravdy dávalo smysl, pokud zde měl nějakou imunitu – a jakože ji určitě měl, jinak by to nemohl provozovat bordel, nejspíše i u samotného Belmonta, protože kam jinam by si chodíval hrát – tak by to skutečně mohlo fungovat. A pokud ne? Nu, copak to může být horší než jak by dopadla při jejím plánu stávajícím? Na to existovala jednoznačná odpověď. Pokud musela v tuhle chvíli něco uznat, pak to, že Christopher byl jako paní Belmontová – docela k světu a navíc oduševnělej.
V určitém slova smyslu jí to jednoduše dojalo, že na něj na konci jeho vítězoslavné řeči zůstane jen koukat, div ne s otevřenou pusou. Nikdy nebyla zvyklá na pomoc – jak by také mohla, obvykle hrál každý za sebe a o ostatní se nestaral – což mimo jiné napovídá i to, že když přijme napřaženou ruku, stejně se opře i o svou druhou a na nohy se vytáhne takřka sama, aniž by ho nijak zatěžovala. A stejně to ještě vteřinu, dvě trvá, než z ní vyleze první slovo, neboť jakákoliv schopnost mluvit se jí asi vytratila z mozku. „Páni… Teda… To je výbornej-… Teda… lepší než ten můj… Ne, je to, zatraceně, výbornej nápad…“ Viditelně ožila, nejen v tom smyslu jako před chvílí – tedy povznést se nad problém – ale i jednoduše proto, že celé tohle gesto ji hluboce překvapilo. Jediný problém, co nejspíše spatří oba, bude opravdu v rétorice a snaze chovat se jako dáma, což jí dojde vzápětí, že si vjede prsty do vlasů a mírně skloní v hlavu i s krátkým zavrtěním, než se na něj znova s úsměvem podívám. „Přísahám, že nebudu moc mluvit…“ Což z ní asi udělá jen takový zrzavý přívěšek a trochu atypickou ozdobu, ale pokud se jí reálně nepodaří zrozumnět, pak to bude lepší. „A jseš si jistej, že… se do toho fakt chceš namočit? Dost nerada bych ti zničila živnost… Nebo jestli… to třeba nebude vadit tvojí sestře.“ Že ji nevezme. Na banket. Quinn půjde na banket. Kdo to kdy slyšel?

Je na sebe v hloubi duše hrdý ještě před bojem. Z mnoha praktických důvodů však více, než co by do jeho chrabré povahy. A asi úplně nejvíc ho to celé zkrátka bavilo, vystoupení z každodenní nudy, té šedě práce, občasných opileckých úletů a mnohdy otravných konfliktů, málokdy uspokojivé vylití zlosti na kdejaké pobudovi, co mu zkříží cestu. Na konci dne ale skončil ve své maličké kanceláři, kde stejně strávil celou noc administrativou a proměňoval jednotlivé spisy v charta cacata. Alespoň tak na ně pohlížel, neboť stejně to byly nicneříkající údaje, co založil a nikdo ne nekontroloval. Byl si však jist, že pokud by náhodou nějakou směnku zapomněl založit, hned druhý den by ji potřeboval. A tak si raději sedí na vejcích a syslí si vše do úhledných komínků, aby si občas pročišťoval hlavu v oblacích. Nutno podotknout, že to mimo jiné i využíval k tomu sestřelit ptačím trusem některé své neoblíbené lidi. Ale to by nikdy nepřiznal. I když měl pak neskutečnou srandu z toho, když pak seděl v knajpě a slyšel dotyčné, jak bědují nad přemnoženými havrany co jim zašpinili kabát.
Jak se vlastně k paní Belmontové dostal je záhadou. Potkávali se na různých večírcích, plesech, nebo zrovna banketech. A po měsících nesmělých pohledů došlo k vyzvání k tanci, kdy si domluvili schůzku. Že dopadla aférkou není snad nutné podotýkat, nebo že se několikrát opakovala. A ve své podstatě to nebylo nic v rozporu s jeho morálním kodexem. Oba věděli, do čeho šli, že je to dočasné a že jde o pouhé zpestření jinak monotónního manželství, nebo naopak samotářské nezávislosti. Do nevěstince sám nechodil, bylo to příliš snadné a nebylo tam to stigma nejistoty. Ten pocit, že by mohla kdykoliv odmítnout. Ale sousedova tráva je vždycky zelenější, že? Zasměje se tomu. „Tím bys jí příliš neohromila. Ale ani ona by ho neměla za mordýře.“ Odvětí. Když dodá onu poznámku s tím, že by na Lady měla chuť i ona, jen pokýve hlavou a znalecky zamručí. „Zajímavé…“ Neodpustí si tichou poznámku s možná trochu zbytečně chlípným podtextem, takové věci se ale v této konzervě znázorňující město příliš často nevidí. Co víc, zakázané ovoce chutná nejvíce a představa dvou bytostí něžného pohlaví pospolu je přinejmenším… jak řekl, zajímavá.
Asi čekal moc. Potlesk? Tedy, nebránil by se mu, ale asi ne. Nadšené děkuji? Asi by to v něm taky moc emocí nerozpumpovalo. Ale když konečně přijde ona poznámka o výborném plánu, tak ho to trochu zahřeje u srdíčka. Moc dobře ví, že je to dobrý plán. Sám ho přece vymyslel a hodlá ho zrealizovat. Teď, když stojí, její ruku nechá volnou a slavnostně si sám dát pařáty v bok. „To tedy. Pár kosmetických detailů a je to. Budeš se muset vykoupat, eh, nějak vyřešíme šaty a ty vaše ženský krav-, chci říct, věci.“ Pokusí se zachránit ukvapené zhodnocení procesu zkrášlování u žen. Nikdy mu nešlo na mysl, jak se Sam může hodiny vrtět u zrcadla a ani tomu moc rozumět nechtěl. Co se musí nechat je to, že ta píle a čas za to stojí. Nic víc vědět nepotřebuje.
„Zajímavý dotaz. Chci vůbec?“ Zeptá se rétoricky a s pár kroky se přesune ke stolu, kde se opře bedry o desku stolu. Ta jeho tíhu nad očekávání… udrží a neposune se, takže jeho obavy o tom, že by si zrovna teď narazil kostrč se nenaplnily. „Víš, pravda je taková, že já se dost nudím. A jak tohle Belmonta naštve!“ Se značnou škodolibostí oznámí a na tváři se mu rozlije veliký úsměv. „Sestra tyhle akce nesnáší. A o mou živnost se příliš neboj, jak jsem řekl; až tak malé zvíře tu nejsem. Zvláště poté, co mi paní Belmontová prozradila pár… věcí. Nebo ta holčina, než skončila jako rudý nátěr.“ Uchechtne se, asi pýchou. „O nic se příliš neboj. Z důvodu věrohodnosti se můžeš nastěhovat sem. Pokojů tady je dost.“ Trhne rameny a otočí se na patě, napochoduje zpět za stůl a vezme ten slavný zápisník, ve kterém začne listovat. „V přízemí je hned vedle kuchyně, tam mívám hosty. Moje ložnice je jinde.“ Nechtěl ji brát domů, navzdory této groteskní maškarádě to pořád byla zlodějka. Dokud neví, kde bydlí, není moc šancí prošacovat jeho cennosti. Navíc stejně většinou spal nakonec v podniku, takže by v konečném výsledku vídala akorát Richarda a Samanthu. A toho ji i je chtěl ušetřit. „Jestli máš koně, tak ho přiveď před. Chlapi ti ho odvedou do stáje, nebo můžeš jít s nima.“ A takhle dál pokračuje s výčtem veškerých formálních údajů, od hodiny, kdy se podává snídaně a u koho si má říct o káď naplněnou teplou vodou, obohacenou o esenciální olejíčky, aby se živočišný pach zamaskoval bezinkou, nebo růžovým listím. „Nějaké dotazy?“ Zvedne hlavu jako generál, evidentně už žije v takové realitě, kde je plán už v běhu

Hezky přikyvuje, bylo jasné, že pár kosmetických úprav bude vskutku potřeba – vyšťourat všechnu špínu zpoza nehtů, pořádně si vydrbat vlasy, umýt špínu za ušima a ideálně si několik dnů hlídat, aby si nehnípala strupy a neměla tedy ruce plné drobných růžových jizviček, což bude však jen začátek. Dále čekala na naučení pukrlata, chůze, neb ta její připomínala spíš chlapskou s dlouhým krokem než dívčí, či gesta obecně, aby se pokusila nepůsobit tolik neuroticky, když je nervózní, nebo se uměla dostatečně dobře ovládat. A to, že mnohokrát neotevře pusu, jí nejspíše taky tak akorát prospěje, protože počítala, že si stejně nebude mít s nikým co říct. Nikdy nebyla dáma a nikdy ani nepočítala s tím, že jí bude, takže před finálovým večerem bude nejspíše stižená značnou trémou. Skousne si ret, když uvažuje, nyní i její mozek už myslí tou správnou cestou. „Myslím… ty šaty a ty… kraviny…“ dopoví těch pár písmen, kterým se sám pokusil vyhnout snad ve snaze ji nepohoršit, ač to bylo poněkud zbytečné – Quinn význam poloviny věcí, co ženské nosily, nechápala a zdály se jí značně nepraktické, už jen pokud hovořila o třech spodničkách. Alespoň do normálního života, na banket budou zcela ideální. „Zkusím si je sehnat sama, ať… no… nemáš další starost nebo… tak něco?“ Už tak to bylo dost, za co mu byla zavázaná. „Belmont není jedinej zákazník tady, možná to uhraju na dřívější… platbu v materiálu.“ Měla jeden tip už jen proto, že ženské byly obvykle důvěřivější a Quinn s nimi jednala mnohdy s větší lehkostí, ač se našly i opaky. A krom toho, slova o známosti dokázaly kdejakou obměkčit zrovna jako si uvědomit, že se sem pravděpodobně bude vracet, takže by stejně neutekla.
Z určité části své otázky hned v další chvílí zalitovala – považovala z části za nutnost se optat, jestli mu tohle přijde opravdu jako dobrý nápad z jeho strany, jestli tím více neztratí než nezíská, na druhou stranu mu tím mohla přidělat druhotné myšlenky, kvůli kterým by si to celé mohl rozmyslet. Nedivila by se mu. Neměla by mu to za zlé – tedy, chyba, měla. Sobecky a jak si sama uvědomovala, zcela neopodstatněně by mu to v duchu měla za zlé, ač by si takovou věc nikdy nedovolila říct nahlas, natož, aby ji dala najevo. Nakonec je totiž opravdu jen lidská bytost, stvoření, které se snaží jednat dle svého nejlepšího svědomí v mezích přežití, jen některé emoce sotva mohla zastavit – třeba i onen soucit, o kterém se bavily, vůči Dianě, který byl zcela zbytečný a nikomu nic dobrého nepřinese. Na druhou stranu, nemohla tomu pomoci a jediné, co proti němu mohla dělat, bylo ignorovat všechny vnitřní pocity a nedat nic najevo. To se jí někdy dařilo, někdy daleko méně. Právě v tuhle chvíli? Stěží by zastírala svou naději na trochu lepší zítřky, rozumějme zítřky, v nichž bude živa. A přesto opět očekávala jeho slova jako verdikt, jako by se v jejích očích stal Christopher pomalu svatým mužem, co ví všechno nejlépe – nestal, samozřejmě, už jen protože vedl bordel a protože byl rovněž jen člověk, ale v současné chvíli bezesporu věděl lépe a převzal jistou část jejího osudu do svých rukou.
Jeho odpověď dává smysl – dost na to, aby logicky ospravedlnila jeho jednání, alespoň v jejích očích. Mohl konat z dobroty srdce, na druhou stranu byl ale podnikatel a ne, že těm by srdce zrovna chybělo, ale museli si v jistém slova smyslu určitě počínat tvrdě a jak sám řekl – soucit byl pro něj zbytečným citem, takže ani v ten nemohla a ani nechtěla doufat. Ze staré známosti? Nic takového neexistovalo. A žádný rozumné jiné opodstatnění jí nenapadlo, naopak to jeho jí na rtech vykouzlí drobný úsměv, načež se ochechtne a pokroutí nad ním hlavou. „Ty se mi stejně jenom zdáš…“ Chápala ho dokonale, kdo by si jednou nechtěl vytočit jednoho z vysokých pánů, navíc toho, který působil tímto stylem. Její slova nebyla myšlena zle, spíše naopak – spadl tak trochu z čistého nebe, aby jí pomohl, aniž by musel nebo aniž by o to původně prosila. Jistě, chtěla informaci, ale to bylo vše – nabídkou za její služby, přičemž nelhala, nejspíše by byla ochotná udělat mnoho, i kdyby jí to bylo trochu proti srsti. Jenže ve výsledek jako tenhle? V ten sotva mohla doufat.
O to víc překvapeně zamrká, když ze sebe začne chrlit všemožné detaily i instrukce o jejím pobytu v nevěstinci, co bude nejspíše skýtat pohodlnou postel a hlavně teplo – velmi odlišné podmínky, než v jakých přebývala normálně, neboť se drze usídlila v jednom z polorozpadlých domů, v němž bylo vlhko, ač zároveň dostatečně útulno, aby v něm mohla přebývat a nechytit zápal plic. „Ty se mi fakt musíš jenom zdát…“ zablblá znova, opět v tom však není k nalezení negativní podtext. Nejspíše protože svému plánu a její naději hodlal podřídit vše a nevadilo mu, že mu zde bude přebývat jedna ušmudlaná a urousaná zlodějka, ač by ji klidně mohl poslat pryč a ona by se jen co večer zastavila, aby poseděla v knajpě a pak zase vypadla. „Ale tohle ti zaplatím, rozumíš?“ Namíří k němu prstík v relativně odhodlaném gestu, jen aby ho vzápětí zase sklonila, neb jí uvědomění o své vlastní situaci značně znejistí. „Teda… eh… spíš ti dám to, co mám teď a pak… ti sem tam přihraju něco dalšího, až se tu zas ukážu…“ varuje ho před určitým splátkovým kalendářem, neboť nic jiného stejně není v jejích možnostech. „Asi… ne. Ne teď…“ Vzhledem k jeho výčtu všemožných záležitostí ohledně běhu nevěstince jí teď stejně nemůže nic napadnout. „Půjdu pro Nest, ať se taky… uhnízdí…“ pousměje se nad vlastní slovní hříčkou. „Moh bys jim asi jenom říct, že tu zůstanu, aby se mnou náhodou nevyrazil dveře nebo mě Diana nesjela ještě jednou? Asi teda půjdu spát… pak… sem…“ poslední dvě slova tak trochu jen pípne. Což stále znělo poněkud surrealisticky a ona napůl čekala, že se něco pokazí, ale vidina alespoň jedné noci, kdy mohla být zachumlaná do neztuchlé deky? Ta se zatraceně zamlouvala. Tak nějak instinktivně, aniž by si to mohla odpustit, ještě přejde ke stolu, z něhož sebere zbylé jabko. Když už ho dostala, tak by se jí ho dost těžce vzdávalo. „Díky, Christophere. Vážně moc… děkuju. Znamená to moc.“ I ta slova díků musela přijít, za tohle? Bezesporu. Až pak zamíří ke dveřím od jeho kanceláře, aby se opravdu mohla jít postarat o svou plavou klisnu a pak zalézt do pelechu.

Do města chodívala ráda, ale snažila se více chodit do přírody, kde mohla v pohodě provozovat svoji magii. Moc lidí na ty místa, kde ona chodila nechodilo, ale i přesto si raději dávala bacha. Kdokoliv ji mohl udat za to, že provozuje magii. Lidé by si nenechali vysvětlit, že její magie nikomu neubližuje. Existovala spousta zlých čarodějek, které ubližovaly svou magií a ona byla hrdá na to, že mezi ně nepatřila. Díky nich plno lidí odsoudilo magii, aniž by o tom něco věděli. Dneska byl den, kde ona jako skoro každý den musela do práce. Měla sice dost zaměstnanců, ale někdy byla její přítomnost potřebná. Oblékla se a přehodila přes sebe jeden ze svých oblíbených kabátů. Za poslední dobu se dost ochladilo a ona nechtěla venku promrznout na kost. Popadla rukavice a vydala se směrem ke dveřím a tím pádem i do města. Město ji připadalo rušnější než obvykle. O žádné akci, ale nevěděla. Možná to bylo tím, že se blížily svátky. Určitě to muselo být tím. Lidé nakupovali na trzích dárky pro své rodiny a příbuzné. Ona tu zatím nikoho nic moc neznala, aby mu mohla také koupit nějaký ten dárek. Vlastně poznala jenom tu šelmičku, která ji přespávala v době a narazila na ní v lese. Možná by mu mohla koupit nějaké něco dobrého. Třeba maso? To mu bude stoprocentně chutnat. Procházela uličkami v městě, které bylo docela komplikované, pokud tu nežijete nějakou dobu. Ona Salem za tu krátkou dobu docela poznala a vydřela si tu své dobré jméno. Její hostinec byl jeden z nejnavštěvovanějších míst v Salemu a to ji velice těšilo. Spousta lidí zde chodila se jenom ohřát na čajem, nebo poklábosit s přáteli nad džbánkem dobrého piva. Její ruka přejížděla po klice od hostince a ona s úsměvem vkročila dovnitř. Většinou chodila až později, proto už hostinec byl dávno otevřený. Měla spoustu zaměstnanců, kteří ji byli kdykoliv po ruce. "Zdravím všechny!" pronesla svým pronikavým a poutavým hlasem, který slyšel snad každý v hostinci. Všechny oči se přesměrovaly jenom na ní a ona se lehce pousmála. "A do práce!" zvolala na všechny, kteří jako opaření stáli a kouleli na ni těmi svými zvědavými oči. Ona sama si šla odložit své věci a dala se do práce. Dneska to zde vypadalo na hodně lidí, tak zastávala práci obsluhy. Vlastně ona zde v podniku dělala vždycky všechno. Vlastně všechno, co bylo momentálně potřeba.

Tenhle den jsme měla volno, James měl nějaký pochůzky a neměl čas na to mi vysvětlovat co a jak a tak jsem měla možnost podívat se po městě, abych se více aklimatizovala. Sousedka jejíž jméno si nemůžu zapamatovat byla zhrozená mým zjevem a tak mě nacpala do krinolíny, korzetu s límečkem ke krku a já si připadala, že chodím jako tučňák, kdybych věděla, co vlastně tučňák je. Každopádně s mírným narážením do věcí, díky širší sukni než jsem zvyklá která je vyztužená do zvonovitého tvaru a barva by se dala přirovnat k nějaké hodně oprané černé, se mi podaří dorazit na náměstí a tržnici, tím si spojím dohromady pár cest, kterýma jsem se za dobu co tu jsem měla možnost ubrat, jsou paprsčité tak nějak a začínám se trošku líp orientovat, je těžší pamatovat si ulice a tak, všechny domy mi přijdou stejný, šedivý a nehostinný, v přírodě se mi orientuje mnohem mnohem líp. Další známé místo, hostinec, ten hezčí z těch ve kterých jsem byla, útulnější. Vejdu dovnitř, když jedna žena prohlásí že se jde do práce a všichni ji začnou poslouchat, kdo je to? Rozhodnu se zeptat, jednoduchý, nejsem složitá osoba, něco chci udělám to, něco chci vědět? Zeptám se, nesvazují mě podivuhodné konvence lidí tady, kterým zabohy nerozumím. Všichni se chovají jako by je měla spontánnost zabít a pak se opijí a souloží v rozích aby je nikdo neviděl, to našinec nepotřeboval, jak sexualita tak přirozená zvědavost u nás byla normální a tak se nestával, že bychom měli blázny, kteří jsou předržení. Dojdu k ženě za pult a usměju se. Musím vypadat jako idiot. "Dobrý den, vy jste majitelka? Je to tu moc hezké a obdvuhodné jak vás všichni poslouchají.. a přesto se smýkáte...jak to zvládáte?" zeptám se zvědavě a moje černé oči září jako dvě perličky.

Dneska tu bylo docela dost lidí, tak furt někam lítala a odnášela objednávky. Svoji práci milovala a všichni tu poslouchali, čehož si ona velice moc vážila. Nechtěla ty lidi využívat, ale dát jim motivaci k práci. Lidé ji za to potom byli vděční a to ji hřálo u srdce. Občas však byla potřeba trošku zařvat. "Drahoušku! Neloudej se!" vyhrkla na jednu ze svých ženských pomocných sil, která opatrně nesla tácek s polívkou. Ano někdy to bylo docela složité, jelikož polívka nás mohla kdykoliv popálit, ale musíme udržovat rychlejší tempo. Dívčina k ní jen jedním okem zabloudila a ihned přidala na tempu, aby se co nejdříve dostala ke stolu. Opatrnost ji, ale nechyběla. Všimla si podivné ženy, která vkročila do jejího podniku. Bylo evidentní, že nepocházela z našich končin. To ji však moc nevadilo. Každý jsme byli nějací. Někdo byl chudý, někdo zase bohatý a potom tu byl někdo jako ona. Nepotřebovala být nejbohatší ženou v Salemu, ale peněz měla tolik kolik potřebovala a vyhovovalo ji to. Žena k ní kráčela a zahrnula ji otázky. Teď měla trošku času si popovídat, ale za chvilku nejspíš bude muset někam odběhnout. "Ano jsem. Zvládám to. Je to těžký, ale zvládám to" pousmála se na ženu a vytratila se. Někdo ji zavolal z kuchyně, že byly připravené další dvě polívky na objednávku. Popadla obě misky s polévkou a porozhlédla se po hostinci, kdo by si tak tyhle dvě polévky mohl objednat. Oči se ji přesměrovaly k muži a ženě, tak k nim zamířila "Tak tady to máte" řekla milým hlasem a potom znovu zamířila k zvláštní ženě, která ji před chvilkou oslovila. "Vy nejspíš nejste zdejší, že mám pravdu? Nikoho takové jsem zde neviděla. Výjimka otrokyň, ale vy nevypadáte, jako otrokyně" řekla trochu pochmurným hlasem. Nikdo z těch lidí si nezasloužilo být otrokem a nikomu by to ona nepřála. Každý měl mít nějaká lidská práva. Viděla na vlastní oči, jak se k otrokům jejich "páni" chovají a docela ji to vzalo. Ona by otroka nikdy nechtěla a kdyby si ho pořídila, tak by mu dala ihned svobodu. Takovou jakou si každá lidská bytost či zvíře zaslouží. "Otroci jsou chudáci. Nikdy bych to nikomu nepřála" povzdychla si a očima zabloudila k dalšímu z jejich zákazníků a obsloužila ho pivem. Dneska tu byl fakt frmol.

musím se zastmát mluví rychle překotně, jako našinec, ale já neumím mluvit tak rychle v jejich jazyce, spíš jsme ráda, že se chytám a mluvím vůbec nějak anglicky, i když pro ně to musí působit někdy dost cizokrajně nebo spíš komicky. Ale co, hlavu si s tím nedělám oni neumí mluvit po našem vůbec takže jsem pořád na tom o dost líp. Počkám až obslouží lidi u stolu a pak mě zahrne otázkami ona, chodím za ní , no spíš se komýhám za ní a přitakám. "Ano jsem indiánka...jsme tu necelý týden a zvykám si. Nejsem otrok!" řeknu a zvendu hlavu pyšně. "Tady snad někdo má otroky z mých lidí?" Zeptám se jí . "Pracuju u pana Jamese...teda..budu.." dovysvětlím a vlastně ani nevím jaké je jeho celé jméno. Usměji se smutně na ženu, protože je vidět, že souhlasí se mnou v pohledu na otroctví. "Ani já ne, nedovedu pochopit proč to někdo dělá, každý přece umí uvařit polívku nebo si udělat boty ne?" u nás ano tady? nevím. U nás jsme byli soběstační báječně soběstační. "Zdržuju vás? omlouvám se..nechcete s něčím pomoct? Stejně nemám co dělat..." Nabídnu jí bez myšlenky, že za práci se přeci platí a zadarmo se nedělá, nebo to je alespoň pohled tady, já to beru jako osvěžení.

Furt přeskakovala sem a tam a sem a tam. No nebylo to lehké. Za chvilku byla zpocená skoro až na zadnici. Navíc klima v hostinci nebylo úplně ideální. Napadlo ji, že otevře na chvilku okna, aby se zde aspoň trošku vyvětralo. Žena se ji nabídla s pomocí, tak toho využila samozřejmě, že by ji dala nějakou finanční odměnu "Můžeš otevřít okna a jít jim pomoct v kuchyni. Potom tě tam zavedu. Budou potřebovat pomocnou ruku na mytí nádobí. Není to nic složitého, tak to určitě zvládneš" pohlédla na ní a potom se znovu otočila na plno svých zákazníků, kteří přicházeli a odcházeli. Více jich tedy přicházelo a její personál se vůbec nezastavil. "Co se týče otroků je jich tu plno. Jsou tu i takoví podobní vám a nebo černí. O černé je hodně velký zájem. Dováží je lodě až z Afriky." řekla vlastně všechno, co o tom všem věděla. Kolikrát zde chodilo pár překupníků, tak si občas něco nevědomky poslechla. Navíc na trhu sama byla a odešla odtamtud se slzami v očích. Nemohla by si někoho tak zotročit. Znovu neměla čas se vybavovat, tak urychleně přiběhla k muži, který vypadal opravdu netrpělivě a už trochu naštvaně "Kde to vázne? Už tu na vás mávám asi tři minuty!" zvýšil svůj hlas, který ji nebyl vůbec příjemný. Byla to její chyba. Měla si toho všimnou a nebo poslat někoho ze svého personálu. "Moc se vám omlouvám a proto máte nárok na jeden džbánek piva zdarma" pohlédla na něj s nadějí, že její nabídka byla dostatečná omluva. Muž přikývl a řekl ji svou objednávku. Ona si to samozřejmě všechno zapsala do své paměti a rozešla se nahlásit objednávku do kuchyně. Dneska si nejspíš opravdu jenom tak nesedne. Tolik lidí tu snad ještě nebylo. Vánoce se blížili a lidé byli unavení z kupování dárků a tak zamířili do hostinců. V Salemu bylo sice více hostinců, ale její byl jeden z těch oblíbenějších. Pohledem pátrala po ženě, která si s ní dala do rozhovoru "Tady jste. Pojďte se mnou do kuchyně" pousmála se na ní a vykročila směrem ke kuchyni, kde začala dívce vysvětlovat její úlohu. Předvedla ji to a doufalo v to, že ji dívka pochopí. "Hmm jak jste mi povídala o panu Jamesi. Nemyslíte pana Jamese Browna? Parkrát jsem o něm slyšela, že má docela pobouřenecké řeči, ale fandím mu. Někteří z nás by také chtěli změnit společnost a odvrátit vliv církve" řekla trochu potichu, aby ji náhodou někdo nezaslechl.

Využije mě hned a já se zajíknu nevím totiž co jsou okna, tedy...myslím, jenže když ji vidím jak jde k těm výklenkům ve zdi a otevírá, náleduju ji a udělám totéž se zbytkem těch oken, pak mi poví o otrocích z Afriky. "Afri..ka..." Zavrtím hlavou neznám takovou zemi nikdy jsem o ní neslyšela, samozřejmě našinec nebyl výbojný, tedy ne daleko, kmeny se hašteřily neustále ale od doby co přišli Holanďané, Angličani a další tak nebyl moc na mezikmenové rozmíšky čas, protoež jsem se museli bránit především před nimi. "Je strašné že tohle oni dělají...nezasloužíme si to, jsme stejní jako vy..." Dobře myslím si, že jsme lepší ale to oni o nás a to nikam nevede, tak si to nechám pro sebe. Když se muž, který je hrubší než se mi líbí ozve, tak stojím na místě, ale potom co zamíří žena do kuchyně jdu za ní, jak já se vždycky připletu někam akčně. Zavede mě do kuchyně, a musím vyvalit oči, je větší než u Jamese, je tu ohniště, krásné rošty na kterých se peče maso a zelenina, mísy plné salátu, brambor a kukuřice. "Páni..." sáhnu si po jedné kukuřici abych ochutnala nenapadne mě že je ot pro hosta, dělám co mě napadne a tady si budu asi muset začít dáat větší pozor, schroupu kukuřičku a přitakám, očka se mi rozzáří když promluví o Jamesovi, mám ho opravdu ráda. "Ano to je on, můj zachránce,, pomohl mi a ubytoval zatím než se vzchopím, dal mi práci...a tak..." pokrčím rameny. "To já nevím nezlobte se...ach nepředstavila jsem se, jsem Malinché a vy?" zeptám se jí a vezmu si do ruky hadr abych dělala to co mi ukázala, mytí talířů bylo zábavné a snadné, namočit omýt hadříkem opláchnout a další...musela jsem se usmát, i když jsem si připadala strašně sešněrovaně. "Moment-." Vzala sjem si nůž a přeřízla jedním řezem tkanici u korzet abych ho zahodila na zem, nadechla jsem se a vydechla. "ach to je nádhera.." Bylo to strašné dýchat v té zátěži. Zůstlaa jsem tedy jen ve spodní košilce z bílého lnu a suknice, tak se mi pracovalo mnohem líp. Ani jsem si nevšimla pohledů okolí, protože to muselo půsoit dosti neobvykle.