Město Salem

"Nejsem dobrá ošetřovatelka... Nikdy jsem... J-já..." Připadala si tak hloupá, nešikovná, nemožná v ten daný moment. Nestudovaná, ač se mohla chlubit těmi nejlepšími učiteli, tím nejlepším dostupným vzděláním - královským, což tajila, neboť její minulost se stala stínem, za nímž odmítala otáčet hlavu. "Jsem jen... ženská, která umí všechny tak akorát komandovat, ohánět se svým postavením, vzděláním a privilegii ve společnosti, protože jsem se narodila do dost dobré rodiny na to, abych... Abych..." Aby mohla být princeznou, která bude čekat na svého prince. Tenhle život byl možná dostatečně dobrý, když vládla dětským letům, ale později? Když si uvědomila, co ženy dokáží natropit ve společnosti, jak moc ovlivňují životy ostatních svými intrikami a manipulací? Po ztrátě Isabelle? Ztratila tu dětskost, tu naivitu i nadšení, ustoupila do stínů, v nichž proplakala noci. "A-... přitom jsem si představovala, jaké by to bylo být obyčejná, žít svůj život, který by nebyl nalinkovaný dopředu, neustále kontrolovaný na každém kroku. Chodit tančit na slavnosti určené pro holky, co přes den pasou husy, ale v noci víří v jednom kole, obletované muži, jejichž jedinou touhou je získat od nich polibek. Tedy... jednou z mnoha tužeb." S podobnými záležitostmi se sotva měla komu svěřit. Někdy až žárlivě pozorovala ostatní, jak se venku baví, zavřená v domě, aby jí nikdo neotravoval. Kolikrát dokonce práskla okenicemi, jak toužila dát najevo svůj nezájem vůči okolnímu světu. A přitom toužila do něj patřit, být jednou z nich - z těch dívek, co je druhý den bolí nohy od tancování. Které si už odpoledne splétají věneček z barevných kvítků a celý týden před slavností hledají správné šaty pro tak významnou událost. "Nikdy jsem si nemyslela, že bych... Že bych musela čelit něčemu podobnému. Nikdo mne neučil, jak rovnat kosti, jak zašívat rány... Nesetkávala jsem se s krví. Lovila jsem... Nikdy jsem nic podobného nedělala..." Děsilo ji to. A zároveň byla v hloubi duše hrdá, že podobnou záležitost zvládla. "Nejsem Sarah. Nejsem... nejsem jako ona." Nikdy nebude, to si uvědomovala více než dost. S rusovlasým děvčetem se sotva mohla srovnávat. Mohla být chytřejší, vzdělanější, ale co má nad selský rozum a laskavou povahu? S povzdechem zavře oči, tolik toužila utéct od všech těch pocitů, od zklamání ze sebe samé.
Teprve po chvilce si je dovolí otevřít a pohlédnout na Silase, na rysy mužné tváře. Už jen při pohledu na něj jí tlouklo srdce tak splašeně, tak rychle, jako by uběhla dlouhý závod. Ty pocity... děsily. Děsily a zároveň upozorňovaly na její ztracenost, nad hloupostí, s níž se řítila do záhuby. Tichý povzdech splyne ze rtů, spodní je stisknut zoubky v něžném hryznutí, jak se snaží potlačit strach deroucí se do očí. "Co když jsem... to nezvládla? Co když už nikdy nebudeš moct chodit? Jsi... jsi lovec... J-já... Možná jsem ti zničila kariéru." Právě tahle myšlenka ji přinutila k povolení přehrady. Veškeré emoce se přes mladou ženu přelily v jedné vlně a plavovláska se rozplakala naplno. Snad ji trochu ukonejšil drobný polibek na čelo, takové něžné povzbuzení, po němž slzy přestaly jako zázrakem stékat. Zmučená zavrtí hlavou, o to víc se zavrtá do jeho náručí. "Nemůžu už ztratit nikoho dalšího, Silasi. Po smrti Isabelle... Jste to nejlepší, co mne v životě potkalo. S vámi jsem... jako dřív... normální." A jí se to líbilo, milovala čas strávený po jeho boku. "Líbí se mi... když si mě dobíráš. Když... Když provokuješ. I když tě okřikuju, i když jsem rozzlobená, tak... Tak jsem živější než kdy jindy." Nemohla se toho vzdát. Nedokázala by se zapojit do běžného života.

Nechápala, co to s ní ten kluk dělá. Proč jí srdce v hrudi bije jako o závod a proč vůbec reaguje takto. Proč tam pořád je, když by se měla držet co nejdál od takovýchto situací, zkrátka se jim úplně vyhýbat. Jenže ona se cítila, jako by tam byla snad přivázána. A to nejen proto, že ji držel. Ani nedokázala přijít na to, co ji tam drží. Kdyby chtěla, tak prostě odejde, ať by chtěl nebo ne. Určitě by si zvládla poradit, jenže problém byl v tom, že ona nechtěla. Nechtěla jít od něj, i když jeho chování bylo nemístné a značně přes čáru.
Nedovolil jí se ani otočit. Jemně, ale pevně ji držel, takže se na něj mohla jen pokusit vidět koutkem oka, což nebylo zrovna nejúčinější, ale snaha byla. Stejně ji ještě trochu uzemnil svou odpovědí. Sic to byla nepřímá odpověď, dala jí zvláštní pocit, který jí nedovolil kamkoli odejít. Takže zůstala v jeho objetí. Když si hrál s jejím jménem vyvolalo to v ní další nový pocit, který ani nezvládala popsat, snad touhu nebo něco podobného. Kdo ví. Každopádně se ani nevzmohla na slovo. Jediné, co by ji napadlo, by bylo říct taky jeho jméno, ale jen těžko by ho zvládla říci s takovým efektem jako on.
Poté si ji k sobě přitisknul ještě blíže a ona se nevzmohla na nic jiného, než na zalapání po dechu. A jeho otázka ji tak zaskočí, že se opět ani nevzmůže na odpověď. Dělá si legraci? No jasně. Když se ptá, jestli má, tak by teda rozhodně přestat měl, ale ona to teda rozhodně nechtěla. Skoro by mu v náruči předla jako kotě. Zvlášť když jí přejížděl rukama po břiše a po boku. Nejspíš si s ní hrál. Ale fungovalo to.
A když uvolnil své sevření, otočila se na něj, jak prve chtěla a udělala možná tu nevětší hloupost, co ji mohla napadnout. Políbila ho. Pouze krátce, ale přeci. Nedala mu ani šanci ji odstrčit, než se sama odtáhla. Určitě teď všechno pokazila. "Odpusť... Neměla jsem... Neměla bych... Já..." V hlavě úplně vymetýno a nejvýraznější myšlenka byla na útěk. S tou se taky začala nemotorně zvedat. Tohle určitě neměla dělat.

„V první řadě jsi tohle nikdy neměla dělat…“ podotkne. Docela důležitý bod, na který on nikdy nezapomínal – nebylo její prací se o něj starat, dávat na něj pozor, ba dokonce ho ještě látat dohromady, když něco pokazí a skončí v takovém stavu. Nebyla ošetřovatelka z toho prostého důvodu, že její úkol ve společnosti měl být zcela jiný a do doby, než se jí do života vetřel Silas, téměř jistě jiný také byl. „Každej se životem protlouká tak, jak nejlíp umí.“ Nikdy si neuvědomil, že on má v tomto určitou výhodu. Ač to nedával zrovna na odiv a vytahoval je tak akorát nyní s Gaëlle, byl vzdělaný. Ovládal světové jazyky – hlavně němčinu a francouzštinu mimo angličtiny, latinu od školy nevyužil – uměl psát, počítat, číst, znal historii (i budoucnost) a orientoval se v základním přehledu ostatních věd, v něčem méně a v něčem více. Na druhou stranu zde, v Salemu, získal řadu praktických schopností – dokázal se o sebe (povětšinou) postarat, uměl si zajistit obživu, ošetřit rány, přežít v lesích mimo civilizaci. Nikdy to tak nevnímal, ale všehovšudy jej prokletí Amy a jeho znalosti dokonale adaptovalo na svět 17. století, neb díky znalostem tušil, co se sluší, a díky prokletí se dokázal protloukat životem a neobávat se o svou imunitu. „To je hloupost, Anno…“ Trochu necitlivé? Ano. Jistě. Je to Silas, ten obvykle jednal bez servítek a zcela upřímně. „Kdybys byla obyčejná, nikdy bys mě nevytáhla z vězení, nesnažila by ses pomoct Sarah, neujala se Gaëlle, protože bys na to prostě neměla. Možná, že ostatní… Komanduješ a peskuješ.“ Pousměje se. Zrovna tohle znal velmi dobře. „Ale v tuhle chvíli nám tím s Gaëlle pomáháš úplně nejvíc. Dalas jí domov, chápeš? A otce. Třikrát. Bez tebe by nejspíš umřela během příštích dvou let na souchotiny nebo na blbé nachlazení. Učíš ji. To díky tobě bude mít budoucnost.“ Možná, že největší zásluha Anny bylo to, že se dobře narodila, a samozřejmě, že nejlepší by bylo, kdyby Sarah žila… ale vzhledem k okolnostem je Anna ten největší poklad, který mohli najít. „A krom toho, teď už to víš…“ Možná rána na boku nebude vzhledná, ale rozhodně díky ní přežije. Možná, že mu zůstane jizva, ale co na tom záleželo? „Ne, máš pravdu, nejsi jako Sarah. Ale… hm… řek bych, že je to dobře. Pro všechny.“ To, že by se jiná bylinkářka mohla postarat jen o Gaëlle, bylo vedlejší. Sarah byla Sarah. Jedinečná, jeho. Miloval ji celým srdcem a to by mu nejspíš rvalo, kdyby jí Anna byla jen trochu podobná. Anna byla její přesný opak – do jisté míry méně praktická, obvykle chladná, upjatá, odtažitá a přesně díky tomu mu Sarah zoufale nepřipomínala a on mohl trávit čas v její společnosti. Protože ač nikdy nezapomněl a snad ani nemohl, myslel při pohledu na ni na Annu, nepředstavoval si svou mrtvou manželku.
Přetočil by se na bok, kdyby mu to jeho fyzický stav dovolil, takhle k ní mohl mít pouze otočenou hlavu. „Pojď za mnou…“ broukne tiše, aby ji pobídl se k němu přivinout, jakmile jí podsune paži pod šíjí a ona se k němu mohla vyloženě přitulit. Pokud se nechá. Pokud ne? Spokojí se s polibkem na čelo, který by jinak provázel další do plavých vlasů. Voňavých – a voňavých zcela jinak než jak je měla Sarah. „O moc víc škody jsi tam napáchat nemohla, hm? Poradila sis dobře…“ Alespoň myslel, sotva mohl vědět. V každém případě, pokud se jí to nepovedlo, mohl její chybu kdokoliv napravit. Pořád měl štěstí v neštěstí v podobě kletby. „Myslím… že by bylo fakt hloupý ti znova cokoliv slibovat. Ale vždycky se pokusím najít cestu za tebou a za Gaëlle…“ Tím si byl jistý. Byly chvíle – a nebylo to tak dlouho – co se toužil prostě rozplynout a nebýt. Jen to nikdy nedokázal dohnat do konce a jakmile se znova vrátil mezi lidi, tedy k Anně a Gaëlle, tyhle myšlenky ho opustily už jen kvůli pocitu zodpovědnosti. Věděl, kam jeho kroky vždy povedou. Dokud to jen bude možné, věděl, že se musí vrátit k těm, kam patří. „Tohle bys mi neměla říkat…“ zamručí tiše, v hlase náznak pobavení. „Tohle bude fakt snadný proti tobě použít.“ Protože byli tak hrozně rozdílní, že se do sporů týkajících se jeho chování, mluvy či odění dostávali každý den. Silas si z nich přirozeně nic nedělal. „Teď už se ani nebudu cítit provinile…“

"Je z ní krásná mladá slečna. Dáma. I když vím, že by se ze všeho nejraději proháněla venku mezi motýly a trhala květiny." Nešlo se neusmát při vzpomínce na silné pocity, jimiž Gaëlle tolik oplývala. Emoce se díky tomu snadno přenášely z jedné na druhou a Anna je chytala z první ruky. Věděla, po čem srdce maličkého děvčátka touží, co ho dokáže rozechvět blahem a co naopak rozesmutnit. Její stále ještě dětská neobratnost byla k zulíbání a touha po vědění úchvatná. Ráda jí držela v náručí, vysazenou na klíně, předčítaje jí z knížek i jednotlivých zápisků z deníků, které si vedla s Isabelle jako mladší. Nahrazovala dceru, kterou nikdy neměla a podvědomě tušila, že se drobounkého stvoření, vlastního potomka, ani nikdy nedočká. Pro společnost se stala starou pannou, jak ji častokrát za zády označovaly jednotlivé klepny mezi sebou, muži nedokázali překousnout úzkoprsé chování a povýšenost, kdykoliv s nimi prohodila slova. Nebyla štěbetajícím děvčetem, co se červená při každé lichotce, nehýřila naivitou. U Anny vždy převládala racionální stránka věci, praktičnost v životě a přežití v těch nejvyšších vrstvách s glancem a sebejistotou. Smutek se vžene do očí - poslední dobou si až příliš častokrát uvědomovala bolestné prázdno v srdci, kdy její instinkty podvědomě toužily po dítěti. "A ty jsi skvělý otec. Po takovém by toužilo každé dítě." Možná že chodíval do lesů, kde hrozilo jisté nebezpečí, jeho slovník neoplýval zrovna dvakrát vybranými frázemi a chováním představoval spíše starého, umručeného medvěda než dospělého muže s malou holkou na krku, na druhou stranu ona pozornost, jíž věnoval Gaëlle, láskyplná péče, kterou mu odmítala naschvál brát? Všechny tyto vlastnosti musela obdivovat. Pod způsobem, jakým trávil čas s maličkou, bylo každé srdce nuceno pookřát. "Možná nejsi po všech stránkách dokonalý, máš hromadu vad a chyb, ale jsi tu pro ni. Chceš ji vidět vyrůstat, toužíš ji učit, podílet se na výchově. A to je důležité." Ani Anna si nebere servítky a klidně Silasovi vpálí do očí, že vlastně není otcem roku a nejspíš jim defakto nikdy nebude. Co na tom? Oba byli v tomto ohledu dosti přímí jeden k druhému a to možná stavělo jejich vztah na jinou úroveň.
Rychle zavrtí hlavou na protest, v očích neštěstí při myšlence, že by se podobná situace musela někdy v budoucnu opakovat. "Nenuť mě k tomu, Silasi. J-já... už nechci nic podobného zažít. Bát se, že ti ublížím svou nešikovností, rovnat ti zlomeniny... Zašívat tě..." Nebyla na podobné záležitosti stavěná. "Jsem vychovaná jako dáma. Mám... mám vědět, jak správně sedět, kdy podávat čaj, umět hrát na hudební nástroje, abych oblažila něčí srdce nebo konverzovat v cizích jazycích, ale ne... hrát si na doktora nebo lovce, kterým nejsem. J-já... Nikdy jsem nelovila. Nezabíjím zvířata. Nikdo mě ani neučil, jak se drží zbraň. A teď... jsem trhala a... lámala kosti, abych donutila tělo nějakého zajíce přestat dýchat." Zděšení se promítalo v očích při překotném obhajování se na poli neznáma. Netušila, jak se chytají zvířata tak, aby je vše co nejméně bolelo, aby smrt pro ně přišla rychle. Zdrceně vydechne, v posledních dnech toho na ni bylo moc. Není divu, že se k Silasovi přitulí, hledaje u něj oporu, klid, který postrádala. "Slyším, jak sténáš bolestí, když se hneš." Slyšela to a pokaždé se srdce na moment zastavilo v hrůze.
Ze rtů unikne jakési zabrblání komentující Silasovu poslední poznámku. "Moc dobře víš, že tak snadno se nedám. Mám v zásobě celý arzenál nesouhlasných pohledů, případně i plácnutí přes prsty, když budeš moc zlobit." Tichá výhružka se zdá jako dokonalý komentář, až na to, že poslední dobou toho nebyla schopna využít. Tvrdila pravdu, když se přiznala ke své slabosti - skutečně se jí líbilo lovcovo dobírání si její osoby. "A klidně po tobě mrsknu i utěrku, když budu muset." Tentokrát si ani Anna neodpustí drobný úsměv než zavrtí s povzdechem hlavou. "Už bych měla vstát a podívat se ti na to. A pak jít hledat snídani. Ještě, že je den." V noci možná měla lepší smysly, na druhou stranu zde číhalo jisté nebezpečí, možná i na každém kroku, za každým stromem. A kdo by chtěl svůj život riskovat? "Připravím ti vodu, omeju tě. A zkusím vyhrabat i nějaké oblečení, ať tu neležíš celý den... Uhm... nahý." Myšlenka na Silasovu nahotu je dostatečným kopancem ke zvednutí se a uhlazení sukně, jako by se jí skrytě pokoušel pod ní dostat. "Můžeš mi slíbit, že se nebudeš pokoušet vstát nebo vykonávat cokoliv, co by ti mohlo ublížit?"

Měla pravdu. V té chatce museli strávit ještě jednu noc, než byl schopen s její pomocí dojít domů oděný ve starém, ale stále naštěstí funkčním oblečení, které kdesi vyhrabala a které na něj musela za stálého červenání natáhnout. Silas nevěřil, že by mohl ty červené tváře vnímat stejným způsobem, jako je dříve vnímal u jeho Sarah – jako sladký, roztomilý a podvědomí efekt nevinných bytostí, co se mu připletly do cesty nejspíše jen za tím účelem, aby je zkazil. Byly to hloupé myšlenky ve všech směrech. Už jen protože se zdálo, že je nevhodná doba a že doba vhodná těžko může nastat vzhledem k tomu, jak dopadly obě dívky, které miloval, nebo k tomu, že neuběhlo tolik času – ač zde se naskýtala otázka, zdali vůbec někdy uběhne dostatečná doba. Sarah miloval. Stále. Ten pocit nemohl setřást a ani nechtěl, hýčkal si ho, ač způsoboval tak akorát žal, kvůli kterému a kvůli vzpomínkám některé noci prostě nemohl usnout, ale Anna... Byl dostatečný starý, aby sám sobě nechtěl lhát o tom, že je tenhle malý dramatický zážitek ještě více sblížil. Věřil jí. Cítil se provinile, neb ji vystavil nebezpečí a neb to měl být on, kdo se stará oni – přesně jak mu rozkazovaly všechno ochranitelské pudy v těle, které se vztáhly na ni a na Gaëlle. Myšlenka, že zůstane u ní v domě, se mu příčila snad jen proto, že neměl rád milodary (ale nebyl natolik hloupý, aby je odmítal), ne protože by s ní nedokázal vycházet – ba naopak. I přes tu odlišnost, jiný žebříček hodnot spolu vycházeli. Nejspíš protože ona byla jednoduše hodná, i přes tu masku ledové královny, a Silase to k hodným bytostem táhlo. Ve snaze zoufale se držet té světlé stránky jeho osobnosti, namísto toho, aby propadl Amyinu prokletí a šepotu duchů, kteří volali po pomstě? Nejspíš. S Annou cítil klid. A to bylo vůbec to nejcennější, co mohlo existovat – protože s klidem jde ruku v ruce důvěra.
Když se vrátili, krom pořádného jídla, převlečení a inspekci zranění, na kterou stačil již jen on sám, konečně dostál slibu Gaëlle – pohádkám, které jí všechny ty večery, kdy byli pryč, nepřevyprávěl, ač měl. Sic se na něj zrzavá holčička mračila, ani ne tak nespokojeností jako spíš starostí, což zdědila po své mamince, stejně si k ní zalezl a vyprávěl, co mu přišlo na mysl – ať to byly legendy ze staré severské mytologie nebo zápletka pohádek, které ještě roky nespatří světlo světa. Vydrželi vzhůru dlouho, déle než obyčejně a déle, než by bylo zdrávo, než Gaëlle odpadla a Silas? Tomu se upřímně nechtělo pranic vstávat, takže se rovnou natáhl vedle ní. Vskutku nebyl vzorný otec, na to za sebou táhl příliš mnoho stínů z minulosti, ale faktem je, že Gaëlle miloval a bylo mu upřímně putna, že má ve skutečnosti zcela jiného otce. Mluvili o něm jednou a pak už nikdy – od té doby se totiž jejím otcem stal on.
Ráno však stával dříve než malá holčička, která byla jednoduše utahaná – už jen z toho, že ze starosti o Annu a Silase a stesku po její vlastní postýlce sotva prospala celou noc u kazatelských. Opatrně vyjde z Gaëllina pokoje na chodbu, našlapuje co nejtišeji to šlo, ač měl sotva stejně lehký krok jako obvykle. Bolest v noze ho stále nutila trochu pajdat a našlapovat těžkopádněji, rána v boku už byla naštěstí téměř zacelená a hojila se dobře. Hned, neupravený s přeleženými vlasy, vykasanou košilí a bosky, zamíří do jídelny, kde byla podle vůně i zvuků již paní domu na nachystané snídani. Silas většinou jedl v kuchyni velmi narychlo, než vyrazil na pochůzky nebo do lesa, jabko a kousek pečiva, snídani s Gaëlle a Annou buďto prospal nebo již naopak zmizel ven. Dnes chtěl ale mluvit s Annou a mimoto ho výjimečně přilákal čaj. „Dobrý ráno…“ pozdraví stále trochu rozespalým hlasem, ale s drobným úsměvem na rtech, než se dovleče do jídelny. „Bylo by moc troufalý po tobě chtít, abys Gaëlle dneska neučila? Myslím, že se potřebuje vyspat a že jí přece jen dlužím ještě jedno odpoledne.“ Stejně ještě dnes nebyl prakticky k ničemu a sotva měli mnoho volných dnů jen pro sebe – spíše naopak. Ztěžka sedne na židli u stolu hned vedle Anny, kde obvykle sedávala Gaëlle – jenže ta tu dnes očividně bude těžko – aby si pro dnešek mohl užít luxusu a rovnou se mohl sám obsloužit teplým čajem.

Dům v centru Salemu poskytoval vše, po čem srdce mohlo toužit - bezpečí, jistoty, dostatek jídla, ošacení, teplo sálající z plápolajícího ohně v krbu, vodu a hlavně možnost návštěvy doktora, kdyby se cokoliv zvrtlo. To, co les zkrátka nenabízel a pokud? Pak jen v omezeném a značně nejistém množství. Lov nebýval Anninou silnou stránkou, vracela se pokaždé značně vyčerpaná nejen z boje s drobnou zvěří, peroucí se o svůj život, ale též ze sáhodlouhé přeměny devastující její tělo. Každý sval v těle bolel a nebylo tedy divu, že po zdlouhavém táhnutí Silase zpátky do města, poměrně brzo odpadla v posteli, nevnímaje svět kolem sebe. Probuzení přišlo až časně z rána, zprvu vystrašené, kde se ocitla a proč vedle sebe necítí hřejivé teplo sálající z mužského těla, na jehož přítomnost si za ty dvě noci stihla navyknout. Rozespalá, stále ještě mžourající do prvních paprsků slunce se jí povedlo opustit vyhřátou postel, opláchnout se, což alespoň z části dodalo ztracené síly a obléknout se do domácích šatů, aniž by se tak úplně trápila se zavazováním do pravidelných kliček nebo úpravou vlasů, jejichž plavé pramínky lemovaly tvář v měkkých vlnách, nezkrocených do upnutého uzlu. Ani korzet dnes nevykazoval známky důstojnosti - v dekoltu povolený, svázaný natolik ledabyle, že by za jiných okolností sotva v takovém stavu opustila pokoj. Zde však paní domu byla stále ještě ona a tak nebylo marné chlácholit se myšlenkou, že si pro jednou podobný kousek může dovolit.
Výjimečně se pohybovala po domě bosá - to aby nerušila obyvatele domu, nebudila je ze spánku, který všichni potřebovali jako sůl. Bez hlučného vrzání prken na schodech snadno proklouzla do kuchyně, kterému obvykle vládla její služebná, po zbytek týdne propuštěná. Její služby začínala využívat méně a méně, navyklá o Silase a Gaëlle pečovat sama. Broukaje si jakousi tichou melodii se točí po místnosti, připravujíc vodu na šálek čaje dovezeného z Británie a Holandska, největšími obchodníky na trhu s tímto stále ještě pro obyvatele Nového světa novými výrobky. Na pánvi se smažila amoleta s petrželkou a pažitkou, k níž nakonec přibyla i klobása pro dochucení a zasycení, chleba od pekaře se teplý rozplýval v ústech. Pořádná snídaně pro získání dostatku sil, hlavně co se týkalo obyvatele domu v podobě jednoho zmrzačeného lovce. Ani ji nepřekvapí Silasův příchod - to pajdání slyšela na míle daleko a tudíž ji nemohl vystrašit nenadálým příchodem, jak měl občas v oblibě. Krok lovce dokázal obelstít uši malého dravce, ne že ne. "Dobré ráno." Lehounký úsměv pozvedne rty v koutcích, nechává je zvlnit radostí, co rázem přejde. Stačí jediný pohled na to ospalé štěně, víc zmuchlané než čisté. Přísnost a ukázková touha se prezentovat v drobné blondýnce vře a ač se snaží nedat na sobě znát jistou dávku pohoršení nad úborem, nedostatečně zakasaným za opaskem kalhot, či stavu, v jakém se nachází celý jeho výraz, rysy tváře ji jako obvykle zradí. Rty se stáhnou do úzké linky, zadržujíc povzdech, co v sobě dusí do doby než se rozkašle. Lepší se zdá odvrátit pohled než se trápit, i když je jasné, že dnešní noc sotva strávil v loži nějaké prodejné ženy jako spíše v postýlce své malé holčičky. "Gaëlle ještě spí?" Tiché oddechování slyšela i přes dveře, ale na zahájení konverzace stačil i takovýto dotaz. Amoleta se z pánve přesune jedním tahem na talíř, vonící po celé kuchyni, brzy doplněná poctivými krající chleba a výrobku z masa od řezníka. Packa blondýnky jako vždy klepne Silase přes prsty, jak se už už natahuje po křehkém porcelánu v touze nalít si trochu čerstvého čaje. "Já sama. Ještě bys mi ho rozbil." Typická Anna, která radši bude hudrovat, aby zakryla rozpaky z ospalé mužské přítomnosti ve svém životě než aby se tomu všemu jednoduše poddala. Taková byla malá bojovnice. Šedavé oči zalétnou ke dveřím pokojíku drobečka, hned zpátky k Silasovi, aby jimi uhnula do prázdna. "Ne, nebylo. Jistě se o tebe bála a na učení by se nesoustředila. A pravděpodobně ani zítra ne, tudíž..." Bylo snadné se podvolit nátlaku těch dokonalých očí. "Jak se cítíš? Tedy krom toho, že bys nutně potřeboval koupel a znovu se naučit, jak se chodí oblečený v přítomnosti ženy, co není placená za obšťastňující služby."

O tom, že se dal již z větší míry dohromady, svědčilo též to, že mu rozhodně neušel její nespokojený výraz, ač se brzy odvrátila. Nekomentuje ho, jen šibalský úsměv na rtech setrvá o něco déle. Věděl, že jí tím pije krev - tím, že se odmítal holit každý den, tím, že si vlasy zatvrzele pižlal sám o to více nyní, kdy lidem z města prostě nevěřil, nebo jednoduše tím, že měl málokdy zakasanou košili, pokud věděl, že mu nebude překážet. A to bylo v Annině domě takřka pořád. Samozřejmě, že se mohl obětovat. Mohl snadno všechny tyto věci vylepšit, navyknout si na nový režim a býti více Silasem, který přišel do Salemu jako "turista" roku 2010 než tím, kterým se stal životem po boku Amy a hlavně po té, co se zbavil jejího vlivu. Ale základní problém byl, že nechtěl. Sama řekla, že ji baví ono škádlení a on se toho chytl o to více, nehledě na to, že tohle méně upjaté já mu sedělo mnohem více, bylo méně racionální, založené více na instinktech než na tom, co říkal rozum - protože to by o něj musel opravdu do čistě přijít, zavřít se do nějaké rozpadlé chajdy a celý den sedět v koutku, neb dle jeho racionální já nebylo možné cestovat do minulosti, neexistovali vlkodlaci ani čarodějnice a celé tohle byl jen zlý (a někdy dobrý) sen. Silas Lovec sem zapadl. A dokázal si vážit těch nejmenších maličkostí - třebas jejího úsměvu, s nímž ho přivítala a který na malou chvíli zachytil. A vlastně i jejího nesouhlasu, neboť přesně ten ho bavil. Přitaká na její otázku. "Gaëlle ještě spí. Byla utahaná a snažila se udržet krok..." Pousměje se. Očka jí opravdu zapadla až tehdy, když jí řekl, ať jde spát a že počká, než ozve. Do té doby s únavou statečně bojovala, aby jej mohla poslouchat. Zvedne k ní oči od konvice s čajem a ruku stáhne, když jej klepne po prstech, navíc povytáhne obočí. Než se vzdá. V tomhle směru se vždycky vzdal. "Víš, že bych mohl sehnat lepší hrnky než ten křehkej... co to vůbec je? Fajáns?" zamručí nespokojeně, ale všechno tak nějak jen naoko. Měl dost šikovné prsty na to, aby hrnečky nerozbil, ač některé servírovací sety měly nešikovně malá ouška pro ženské packy, ne pro jeho tlapy. Místo toho si aspoň vezme do ruky chleba, z něhož začne ujídat. "Díky..." Ale aspoň má dost dobré vychování na to, aby jí upřímně poděkoval, když mu čaj nalije. A aby si alespoň na jídlo vzal vidličku, kterou jej začne krájet - neb používat nůž je zbytečné a akorát by se špinil, vidlička to dokáže taky (vtipné je, že tenhle zvyk si přivezl už ze své doby) - protože tam i on seznal, že omeleta by se jinak prostě jedla blbě. Znova přitaká. "Ale... můžeš se k nám přidat..." nadhodí. "Potřebuju se trochu protáhnout." Protože v posteli už strávil dost dlouho a poslední roky ho naučily tak akorát neklidu. "Myslím, že v takovým případě bych byl nahej..." podotkne jen tak mimochodem. Místní bordel neměl potřebu navštěvovat, ale tak nějak tušil, že tak nějak to funguje. "Líp. Popravdě zítra bych chtěl už fungovat normálně, takže Gaëlle bude jen tvoje..."

Jedno z těch nespokojených mručení, jež dokážou zasáhnout srdce jako dýka a projet jím skrz na skrz, se ozvalo právě teď - malá výtka vůči ozdobné keramice, tolik oblíbené ve vyšších vrstvách, přikrášlené drobnými kvítky. Prsty se stáhnou do sevřených pěstiček, ustupující krok vzad dává dostatečně najevo, že se jí podobná poznámka citově dotkla. Navzdory tomu, že se svými, možná značně pochybnými kořeny, měla pramálo co společného, stále se jednalo o její rodinu. O ty, kteří ji vychovali, dohlíželi na ni, a ač se Anně příčilo linkování budoucnosti, představovali jistotu do dnů budoucích. Křehký čajový servis patřil k jedné ze vzpomínek, které si odnesla z královského paláce v době odchodu a vzdání se titulu. "Je rodinný." Tiché žblepnutí, sotva slyšitelné, ve vzduchu se vznáší kapka zoufalství z boje proti minulosti. "Je to památka." Další, tentokrát o něco hlasitější projev, ač stále na hranici šeptavého osočení, jaké bylo pro Annu typické, když se zlobila. Nikdo nemohl tušit, že jí podobnou frází může ublížit a zcela neškodná poznámka tak mohla zasáhnout srdce i mysl na první pohled silné ženy, v jejíž minulosti se skrývali démoni a tajemství střežená s důvtipem a ukázkovou věrností svému rodu. "Je to tradice." Doslovná tečka, prostřednictvím jíž pozvedne oči v ukázce vzdoru nepřipouštějícím žádné námitky, žádná ale. Div že sama netřískne s konvicí o dřevěný stůl, u něhož si Silas navykl jíst po celý den, zatímco Anna preferovala jídelnu jako takovou. V ní se však poslední dobou hodovalo méně a méně, jak se guvernantka začala pomalu přizpůsobovat chodu domácnosti po Silasově způsobu, ač si čas od času - většinou několikrát během jednoho dne - dokázala prosadit svoje vlastní pravidlo či alespoň drobnou poznámku pronesenou káravým hlasem. Erb královské rodiny zůstával vmalován do opatrně tvarovaného servisu, jemuž se musela lidská ruka věnovat hodiny a hodiny než byl schopen předstoupit před oko vůdců se schválením k používání. "Alespoň to bys mohl ctít, když už se neumíš oblíkat a patrně ti nic neříká ani koupel nebo návštěva lazebníka. Příště ti žádný dělat nemusím a ty se můžeš napájet u prasat." Všechno to z ní vylétlo dříve než se stihla zamyslet, instinktivně bránící svůj původ. Vzápětí si uvědomí, že to byla chyba - jednak o své minulosti nehovořila pořádně ani se Silasem, natož s kýmkoliv jiným v Salemu, na tu druhou? Měla se mírnit. Představovala ukázkové chování vystudované dámy a namísto toho se chová jako naježená kočka, načepýřená slepice, co má potřebu kvokat na celý kurník. "J-já..." Spodní ret uvízne v sevření zoubků, oči zahanbeně poklesnou ke spojeným ručkám v klíně. Styděla se, červené tváře prozrazovaly rozpaky na každém kroku. "Tak... tak jsem to nemyslela. Netušila bych, jak můžu být háklivá na kus ozdobné keramiky. Nemínila jsem to tak... že máš jít ven a..." To jen všechny starosti, nahromaděné za poslední dny, s ní mávaly jako s puberťákem hormony. "Po těch posledních dnech mi teď přijde jako marnivost osočovat se kvůli něčemu takovému." S povzdechem sklopí hlavu, nechce se Silasovi podívat do očí. Cítila se hrozně, jak jí náhle záleželo na něčem tak nepraktickém, když sami přežívali v zapadlé chatce uprostřed lesa, bez jediného kousku něčeho víc než mají obyčejní lidé.
Stačí však Silasova poznámka, aby svou ješitnost zahodila za hlavu. Ta nyní má jinou práci na starost jako představa Silase protahujícího se v kádi s vodou či dokonce v ozdobné vaně, kterou jako jedna z mála disponovala. Nahého, se všemi těmi tetováními, jizvami a silou ukrytou pod kůží, v každém svalu tančící, připravenou se ukázat kdykoliv by bylo potřeba. Zrůžovělá líčka kompletně zrudnou do krvavého odstínu, dech uvízne v hrdle napůl cesty k plicím. "Uvědomuješ si, co po mě žádáš? J-já... nejsem žádná holka, která by za tebou hupsla do vody jako nějaká nemyslící husička, které stačí, když po ní pohledný mužský mrkne. J-já taková nejsem a-a-a ani nebudu! To si hledej u jiných, u mě to nenajdeš." Vykoktané souvětí jasně hájilo status ve společnosti, dámu, která se nesníží k pletkám s mužem ve svém domě. Spíš než to však bránila svou početnost, které se bála vzdát. Informace, které již měla mít nějakou dobu k dispozici, zůstávaly stále obestřené oparem neznáma a Anna nedokázala pochopit, co muži vidí na fyzickém styku se ženou. Neznala polibky, doteky, laskání... Vše z té celé škály vzrušujícího potěšení jí bylo odepřeno její vlastní chybou. "Nanejvýš tě vykoupu. Nebylo by to poprvé a při tom, co dokážeš vyvádět, nejspíš ani naposled." Horší byly ty chvíle, kdy se musela potýkat s jeho nahotou, oči upřené kamkoliv jinam než jemu do klína. Snaha zachovat si důstojnost obvykle ztroskotala hned na začátku. Namísto toho si založí ruce na hrudníku, dotčená touto verzí. "Jistě. Protože je úplně běžné narážet na ulici na nahé mužské vracející se z toho nechvalně proslaveného domu, kde utrácejí své peníze namísto toho, aby byli se svými ženami, které jim mohou poskytnout to samé. Tedy... aspoň to v to věřím." Uražená našpulí rty, viditelně nesouhlasející s touto představou než si povzdechne a brblající si cosi o nafoukaných mužských a jejich touze si cosi dokazovat se raději vrátí k uklízení použitého nádobí. "Měl bys radši jíst. Potřebuješ sílu. A já potřebuju volnou kuchyň, abych mohla naplnit čerstvým peřím polštáře. Tudíž jestli nemáš nic na práci, mohl by ses nabídnout z pomocí."

Netušil, že by ji jeho poznámka mohla tak vytočit. Na druhou stranu - jak by také mohl? Ne nutně byl každý porcelán rodinný, ne nutně znamenal pro hostitelky mnoho a ne nutně nebyl zrovna přivezený z Holandska. Možná kdyby byl už přece jen více všímavý k detailům, které neunikly jeho pozornosti dříve a které nyní považoval za poněkud druhořadé, povšiml by si erbu, který porcelán zdobil. Dříve - ale sotva nyní. Nyní může tak akorát sledovat její reakci, která by se dala charakterizovat jako napůl uražená a na půl jednoduše ublížená, zraněná. S tím prvním neměl po té, co sem přišel, příliš problém. Pohoršoval ji často, přeci jen měl markantně odlišné způsoby od ní samotné. I to se změnilo, sic ji stále škádlil, dával si záležet, aby to v co největším počtu případů škádlení vskutku bylo. Ale ublížit? To jí nechtěl nikdy - krom té noci, kdy se k ní vloupal, a pár dalších dní, kdy si všechno dával dohromady, než si uvědomoval, co všechno pro něj udělala. "Anno..." začne pomalu, ale zřejmě zcela zbytečně, neb jeho drahá Anna je už pořádně rozjetá. Asi se jí nemohl divit - jak podotkla, byl rodinný. Mohl to již nechápat. Mohl mu unikat důvod, proč je na něm tak závislá, protože Silas nebyl materialista ani trochu - jediné, na čem mu opravdu záleželo, byl medailon od Sarah. Jenže on žil šest let ve zcela jiných podmínkách. Předtím, když se měl zhruba jako Anna? Jistě, že mu záleželo na krámech, na mobilu, notebooku, na ozdobném plnicím peru. Tyhle vzpomínky byly ale tak vzdálené a nedosažitelné, že si je sotva vybaví. Nemusel to chápat, mohl to však respektovat a uvědomit si, že udělal chybu. To už ale vypění a vylítnou z ní poslední slova, která ho zcela upřímně nechají v oněmělém úžasu. Svým způsobem měla teď štěstí, že Silas v tomhle směru nebyl urážlivý. A její slova... na něj nepůsobila tak hrozně, spíše jej překvapila verva, s jakou je vyřkla. "... A napájet se u prasat?" dokončí za ni větu, když i jí dojde za doprovodu změny výrazu, že se nejspíše nezvykle přestala ovládat. Zavrtí hlavou. "Je to pro tebe důležitý. Fajn. Budu si to pamatovat. Každopádně, asi o to víc bych si příště měl vzít hliněnej hrnek, co říkáš? Tohohle je na mě prostě škoda." A kdyby to rozbil, asi by ho zabila.
Zrudla. Poměrně výrazně, aniž by jí dal přímý důvod. Nebo alespoň on ho ve svých slovech výjimečně neviděl, takže mu dojde až tehdy, kdy jej znova osočí. Tentokrát ale zcela neprávem. "Anno..." Stále ji oslovoval se stejným klidem. Nyní ale ne za účel začít omluvu, ale pobaveně, aby si uvědomila svou chybu dřív, než ji on začne o něco víc rozebírat. "S námi." Zdůrazní to slůvko, které jí zřejmě uniklo a které bylo zcela klíčové. "Se mnou a Gaëlle. Jít do zátoky nebo tak něco. Nikdy jsem úplně neměl chuť před Gaëlle s nikým... hupsat do vody. Ani s husičkami, ani se Sarah," odpoví jí jejími vlastními slovy. Schválně, jak jinak. Při její nabídce ale povytáhne obočí. "Vykoupeš? Vážně?" Koutky rtů se povytáhnou v úsměvu. Nabídka padla. Jen hlupák by ji odmítal. Vzápětí se ale vrátí konečně k jídlu, znova se věnuje omeletě a další slova pronášeje jen tak mimochodem. "Přijde na to, za koho se ožení..." Což byla docela logická myšlenka. Sňatky z donucení málokdy fungovaly. Ne, že by o tom něco věděl. O záletech? Nu, o těch už něco ano. Nebýval hodný chlapec. "Fajn. Nabízím se s pomocí. Od kdy plníš peřím polštáře ty a ne služebné?" Ne, neuniklo mu, že se Anna začala sama více angažovat do domácnosti. A ano, lhal by, kdyby řekl, že mu to přijde špatné.

Styděla se a to z mnoha důvodů. Hlavním zůstával ten, že se nechala tak snadno oblbnout povrchními myšlenkami stojícími za jejím materialismem, který podědil snad každý potomek královské rodiny. Hýčkaná v luxusu si mohla dovolit nelpět na ozdobných vázách, pozlacených rámech s portréty zesnulých předků, ale drobnosti jako brože a jiné šperky darované otcem či matkou, si v jejím srdci nechaly místo. Zdobený čajový servis patřil mezi ty maličkosti, které přechovávala od svého odchodu a jako jednu z mála věcí je střežila ve své oku. "Naučit se pít z takovéhoto šálku je základem. Jen jsem... Jen... Chtěla jsem..." Zapadnout do těch kolejí, z nichž vykolejila, spadaje přes okraj útesu do neprobádaných hlubin. Silas svým příchodem narušil zavedený řád, celý ho zpřeházel, pokud ho víceméně rovnou neignoroval. A po jejich společně strávené noci v chajdě uprostřed toho temného hvozdu? Přišlo jí správné pokusit se vrátit do dob předtím, do chvil, kdy si byla jistá svými pravidly, nastolenými před hodně dlouhou dobou. Řádem, který nedržel pohromadě jen její dům, ale i Annu samotnou a pomáhal ji přežít ze dne na den. Co neneslo řád, to jí nedávalo smysl a nebyl důvod se těšit do dalšího dne plného neskladných povinností. Neštěstí se zračí ve tváři, když klesne podél Silasova boku na vedlejší židli, ramena schoulená, přesto stále rovně sedící jako ukázková dáma. Tohle z ní už asi nikdo nevytluče. "Nemyslela jsem to tak, opravdu ne. Nechtěla jsem tě... urazit nebo přirovnat k dobytku. J-já... od té doby, co jsme se vrátili, se snažím nalézt ztracenou rovnováhu. Myslela jsem si, že když budu nalévat čaj do něčeho tak tradičního a rodinného namísto obyčejné keramiky, pak... všechno bude jako předtím. Jako by žádný úplněk nebyl. Jako by to všechno byl jen zlý sen a ty... Ty mi stále budeš pít krev svým neadekvátním, nedisciplinovaným a především nespolečenským chováním a manýry hodnými neotesance... Divocha..." Brblavé postěžování uniká ze rtů, ani teď se nemírní, ale slovníkem se stále drží na uzdě. Netoužila ho urazit, dokázat mu, jak hluboko se ve společenském žebříčku nachází pod ní. "Že..." Netoužila pronést ona slova, držela se zpátky. Jenže možná tohle byl její problém - nikdy nedávala najevo své city, uzavírala se před světem a pak trpěla v osamění. "Že všechny ty pocity, ty emoce, které prožívám poslední dobou po tvém boku jednoduše zmizí. A budu stejná jako předtím." Nepřístupná, chladná, drze vzdorovitá a nepřipouštějící jakékoliv námitky vůči zavedenému řádu a pravidlům. "A-ale to je jedno, nezáleží na tom. Důležité teď je, že... se musíš najít, abys měl sílu, protože se po tobě jistě budou shánět tví klienti, zvláště před zimou. A já také nemám celé dny na to, abych tě obskakovala, protože jestli sis nevšiml, pak vyučuji tvoji dceru a snažím se jí vštípit alespoň trochu z vědomostí, které ty nedokážeš ocenit. U sebe." Rýp, opět se nebránila ozvat se a dokonce dotčeně si postěžovat prstíčkem, jímž šťouchne Silase do ramene v poukázání na jeho hloupost. Sukně zašustí, jak se blonďatá žena zvedne od stolu, sklízeje nádobí.
"Co se mi směješ? Mám svou důstojnost, kterou ty evidentně přehlížíš, ostatně jako obvykle." Dál se utrhuje, aniž by si jedinkrát uvědomila chybu. Jedinkrát se pozastavila nad slovy, která vyslovil proti ní. Až po chvilce, při jednom z těch dotčených otočení, při nichž je schopna využít celý arzenál nesouhlasných pohledů vůči takovémuto návrhu. Ne, že by nepřemýšlela nad tím, jak vzrušující ony chvíle umí být, ale pokaždé si dokázala leda tak vynadat za svou přebujelou fantazii. "Ach..." To jedno jediné slůvko, jeden výdech je dostačující, aby oběma bylo jasné, že v tomto rozhovoru přešlápla. "Když já... Neumím plavat. Nikdo mě to neučil." Nepotřebovala to k životu. A jít do vody znamenalo vzdát se šatů, promenádovat se kolem lovce pouze ve spodničce. A že ty její toho příliš nezakrývaly. Z tak jemné látky? Nebyla šance. Dlaň končí na prsou, uvědomovala si, jak nevhodné by to celé mohlo být a pokud si na něčem dávala záležet, pak se jednalo o reputaci ve společnosti. Ta už beztak vzala za své. Jako sova z vody také nebyla příliš nadšená, hlavně z hluboké ne. Ale než se stačí rozhodnout, Silas se už chytí její nabídky, co byla plácnuta více méně do větru. "Když budu muset." Žádné potěšení jí to nepřinášelo - tehdy. Teď? Nastala jiná doba, měla k Silasovi blíž. Lhala by, kdyby měla tvrdit, že se jí nelíbí dotýkat se ho, tulit se k němu. A horká voda snadno motala i tak racionální mysl, jakou se mohla Anna pyšnit.
Dlaně uhladí sukni, co se spíš hodila k úboru služebné než k majitelce domu z dobré společnosti. Zase ty otázky, kvůli nimž musela sahat po odpovědích, co se ne vždy líbily - jak jednomu, tak druhému. "Protože jedna je v očekávání a já ji nehodlám namáhat jako jiní. Navíc se o domácnost umím postarat sama. Umím vařit i uklízet, dokonce i prát. Jenom to nedělám ráda." Bolela ji pak často záda, necítila ruce a rychle se unavila. Výchova se na ni podepsala, ne že ne. "Navíc neví, jak naplněné je potřebuji a neovládají křížkový steh, aby se obsah v nich udržel déle." Skvělá výmluva, s níž odklidí poslední zbytky nádobí než ještě jednu dávku horkého čaje, nyní už o něco vychladlejšího, přelije do obyčejného hrnku a postaví před Silase. A než se chudák z toho vzpamatuje, dojde pro výplň narvanou v obřím plátěném pytli a spoustu jemných látek sešitých do vzhledu polštářů. "Bude to i pro tebe a Gaëlle, nikoliv jen pro mé pohodlí. Já bych spala i na slámě, ale... Chci pro ni to nejlepší."

„Jak pro koho, Anno…“ podotkne jemně. „Ty ses to učila od narození. Já… ne. Ani Gaëlle.“ Tohle byla pravda. Z toho prostého důvodu, že jako malý čaj nesnášel a z šálků se ho neučil pít, protože si brzo prosadil snídání džušu, případně mléka. To mu vydrželo až do dospělosti. Takže to, co se jí zdálo jako všeobecný základ, se dalo snadno ospravedlnit. „Učíš jí to, což je skvělý, ale hádám, že můj základ leží absolutně jinde.“ Třeba u toho, jak správně stáhnout zajíce nebo ještě líp, jak ho zabít, aby se příliš netrápil. Klesne vedle něj a on tak nějak v duchu zatouží jí dát ruce kolem ramen a přivinout ji k sobě, protože seděla na té židli jako boží umučení a zdálo se, že by jeden takový konejšivý dotek snesla. Prozatím se ale držel zpátky – netroufal si ale opravdu hádat, jak dlouho mu to vydrží. „Neurazilas mě…“ ujistí ji, než se na malý moment odmlčí s očima upřenýma na ni. „Je ti jasný… že i přesto, že ten úplněk byl, hodlám ti dál pít krev a tak?“ Jako divoch, neotesanec, zkrátka jako Silas. Věděl, že to nemyslí zle. Stihl pochopit, že je hodná – jen má společenský žebříček jednoduše nastavený krapet jinak. V tu další chvíli ale už nevydrží, aby se k ní nepřisunul a neobjal ji kolem ramen i s polibkem na spánkem a hned vzápětí rovnou do vlasů. „A jseš si jistá, že chceš být jako předtím? Nám s Gaëlle vyhovuješ takhle. Těžko říct, komu víc. Nechcem ti brát jistotu, fakt ne, Anno. Když už, tak naopak.“ Popravdě se projevil jako muž, ona zas jako žena a Silas nebyl si úplně jistý, co vlastně chtěla. V každém případě by jí to milerád nabídl, kdyby mu dala možnost. Vzápětí se ale pousměje, když se Anna vrátí ke svému klasickému tónu. „Škoda…“ podotkne prostě, aniž by cítil potřebu í vysvětlovat, že se plete – a že zrovna sílu vědomostí chápe dobře.
„Popravdě zrovna to, o čem jsme mluvili, není nutně spojené s plaváním…“ No, i tak se dá odpovědět. Respektive na to plavání nepotřebovala vůbec. „Každopádně… žijeme v přímořském městě. Možná by nebylo na škodu se to naučit.“ Zdálo se to jako dobrý nápad vzhledem k tomu, že nehoda se mohla sát vždy a bylo by jednoduše hloupé se utopit, ač si Silas úplně neuvědomoval, že i plavání je jisté míry luxus doby, v níž vyrůstal. „Připomenu ti to.“ A nejspíš díky jejím neustálým komentářům k tomu, že by se mohl vykoupat, asi velmi brzo.
Konečně dojí a zvedne se, aby dopajdal ke škopku s čistou vodou a talíř po sobě opláchl. Hrneček ne, ten se mu ještě bude hodit. „Fajn, fajn. Už mlčím,“ rezignuje na její vysvětlení, nejspíš ví sama nejlépe, co chce, a to nejmenší je to, aby jí pomohl. Stoupne si ke stolu, kde před něj dala materiál. „Takže… vzhledem k tomu, že já křížkový steh neovládám, mám ti je asi vycpávat?“ Protože na nic jiného dobrej nebyl – jsou i praktické věci, ve kterých značně pokulhával. Třeba křížkový steh. „To jsme dva…“ souhlasí s ní, tentokrát ve vší vážnosti. „Ale myslím, že na slámě by se ti moc nelíbilo.“ Protože je to prostě tvrdé a s nedostatečně silnou dekou přes to také dost pichlavé. Může být – pokud nechali trávu vyrůst příliš vysoko. „Tak fajn… čekám na tvé instrukce…“ Ačkoliv se to nezdálo tak těžké. Prostě vycpávání.

Věděla to. Všímala si jednotlivých rozdílů mezi jejich povahami, zálibami i povinnostmi vůči společnosti. Oba znali své místo, oba dva tušili, všem vynikají, kde jejich talent nalezne uplatnění a v jakých záležitostech naopak strádají, že je lepší o nich pomlčet než začít hovořit o něčem, za co se možná i stydí. Slabým úsměvem okomentuje Silasův kompliment, nechávaje se pohltit žárem, pro někoho možná nepodstatných slov, ale pro ni? Důležitou vědomostí, jíž si bude v srdci ještě dlouho hýčkat. "Tvůj základ je přežít v existenci samotné, bojovat s osudem a nejlépe nad ním vyhrát, pokořit ho. Já dokážu najít uplatnění ve vzdělané společnosti, přizpůsobit se jejímu tempu i náročnosti, ale... To není žádná výhra. V běžném životě bych byla... ztracená. Neumím se o sebe postarat, protože jsem nezažila nedostatky v podobě absence peněz nebo jídla, do domu mi nikdy nezatékalo, ani jím neprofukoval vítr. Sotva jsem poznala chlad a zimu nebo jakékoliv strádání po materiálních hodnotách." Štíhlé ženské prsty zlehka stáhnou zbloudilý pramínek zpátky za ouško, tendence zaměstnat ruce se pomalu ale jistě projevuje. Pokaždé, když se ozvala ta nezkrotná potřeba upozornit na její rozpaky, stávala se Anna zranitelnou, ztracenou malou holčičkou, která nutně potřebuje dotek někoho dospělého. Ujištění, že nekoná špatnou věc. Rty se rozevřou, špička jazyka obkreslí vrchní konturu než zamyšlená žena pokračuje ve svém pohledu na celou věc. "Cožpak Gaëlle zachrání znalost o čaji nebo jak hrát na nějaký hudební nástroj? Jak stát a sedět nebo která témata jsou ve společnosti tabu? Ne. Pro ni... Pro ni bude nejdůležitější znát základní hodnoty, umění postarat se o sebe a o jiné, zvládnout život i s málem, když jí štěstí podkopne nohy. A... v tom jsi lepším učitelem ty, Silasi. Já... jsem zhýčkaná dáma žijící na svém alabastrovém polštářku z mušelínu. Marnivě si dávám záležet na svém vzhledu, na společenském postavení... Na čajovém servisu, co je vlastně ve skutečnosti hloupou upomínkou na doby, k nimž se netoužím nikdy vrátit, ale jsem tak slabá a zbabělá, abych se ho vzdala, protože k němu patří mé jméno a můj původ. Skoro jako bych se ho odmítla vzdát, i když jsem tak už před dlouhou dobou učinila. Jsem... Jsem... marná..." Marná ve všem, co dělá, protože ať chce nebo ne, stále patří do rodiny Fitz-Roy, potomkům samotného krále. Princezna hrající si na něco, co není jen proto, aby utekla před minulostí. "A je pro mě lepší zavřít oči a neměnit se, než se pokusit se sebou něco udělat."
Povzdech opustí rty, oči zbaběle uhýbají, aby Anna nemusela čelit Silasově pohledu. Bála se toho, co by uviděla, čemu by byla nucena čelit. Jakékoliv odsouzení z lovcovy strany ji činilo slabou, slabší než do teď. Jindy... Dříve by jí na něčem podobném nezáleželo, snad by ještě přidala uražené odfrknutí a pohození hlavou nad myšlenkou, že by se před někým takovým musela stydět, ale dnes? Změnila se. Od té doby, co se přikradl do jejího domu s touhou umlčet ji jednou pro vždy, zakončit ten prapodivný život a zamést dívčinu existenci pod práh. Vystupováním se v mnohém zmírnila, její tvář získala mladistvějších rysů při každém úsměvu, co na jejích rtech tvořily veselou melodii plnou štěstí a mnohdy... mnohdy i jistého okouzlení. Jeden unikne i teď, po hravých slovech, dobíravých, že je nucena se červenat. "A víš, že tě budu pokaždé kárat za každou nevychovanou věc, i když... mi to vlastně ani tak nevadí. Asi... asi jsem si už zvykla a přijde mi to jako rutina. To však nemění nic na tom, že by sis měl zastrčit tu košili do kalhot a alespoň trochu připomínat toho muže, který žije pod touto střechou a ne milence, jehož jsem napakovala po cestě z krčmy a prožila s ním vášnivou, i když zjevně velmi připitou noc." To drobné rýpnutí si nemohla odpustit, aby také ano - koledoval si o to. O každou maličkost, s níž mu toužila dokázat, že není tak slaboučká, jak se na první pohled zdá, ale dokáže vrátit ťafku i s úroky. "A než o tom začneš žertovat, tak tě předem upozorňuji, že na podobný vztah máme oba na sobě příliš mnoho oblečení. I když ty jsi schopný se mi tu promenádovat prakticky nahý." Tentokrát si Silas na svou hlavu vysloužil nespokojené zabrblání, korunované lehkou červení odrážející se v růžolících se Anniných tvářičkách. Představa toho, že se jí po domě potuluje prakticky bez kousku oblečení, snad jen v kalhotech, či s prostěradlem kolem boků? Inu, ani tak chladnou ženu, za níž se vydávala, by nedokázala podobná vidina nechat nečinnou.
Červeň ve tvářích podpoří i další slova, neméně krotká a dostatečně ozdbrojující natolik, aby blondýnka zůstala čelit ohromená obdobným prohlášením. Silasova upřímnost v mnohém šokovala, odhalená až na dřeň, přímá a bez kliček. Podobně na tom byla Anna, ačkoliv si nacházela společenštější verzi, jak takové záležitosti podat. Lovec? Nikoliv. Není divu, že se s reakcí na takové prohlášení Anna potýká po svém. Konkrétně? Chňapnutím téměř naplněném polštáři, do jehož středu plácne otevřenou dlaní tak, aby co nejvíce peří vylétlo vzhůru. "Važte svá slova, pane." Hlas se zachvěl otevřeným překvapením, ale na druhou stranu? Silas... nevypadal špatně - hlavně ne od té doby, co stihl nabrat většinu svých ztracených sil a váha i vzhled se mu vrátily do normálu. Dokázal vzbuzovat hříšné představy, že i Anna začala přemýšlet, jestli není lepší začít se modlit k bohu, do jehož existence nikdy nevkládala příliš důvěry. "Měl byste se ke mně chovat jako k dámě a nezapomínat, kdo jsem." Jenže místo nafrněného, povýšeného chování? Smích. Tichý, jemný, melodický, provázející to rozvrkočené chování.

„Hm… Možná.“ Přitaká. S tímto se nemohl hádat. Každý potřeboval k přežité ve své společnosti něco jiného, on o něco více praktické znalosti využitelné v životě v divočině, zatímco ona se musela orientovat ve všech těch společenských pravidlech, kterých rozhodně nebylo pomálu. Na druhou stranu, ocenit jeho úkol jako daleko více užitečný a ten její zas odsoudit k zatracení s tím, že je úplně k ničemu, by bylo také hloupé. „Možná… Na druhou stranu, do teď mi to zrovna bravůrně nešlo.“ Ušklíbne se. Možná, že měl za úkol přežít v existenci samotné. To mohl sotva popřít – na druhou stranu, nic jiného mu zrovna nešlo. Jeho dlouholetá milenka byla mrtvá a zabitá jeho rukou. Jeho manželka též zemřela a on na tom podíl též měl – stačilo se vyhnout osudu. Sám byl na hranici života a smrti několikrát, víckrát, než je zdrávo. „Gaëlle se o sebe postará, máš pravdu. Naučím jí to. Dost toho už umí. Ale řek bych, že zrovna teď je ráda za jistotu, kterou bych jí já nikdy dát nemohl.“ Jejich společný život by byl dost pochybný. Nejspíše by se o ní dokázal postarat, jistě, na druhou stranu by bezesporu rostla tak trochu jako dříví v lese. Silas by se vracel pozdě, sotva by jí chystal dobré jídlo, aby nepřipomínala děvčátko na dvou klaccích, co by měly být nohy, o vzdělání by sotva mohla být řeč. Zde se měla dobře. A to bylo hlavní. „A popravdě… zachrání. Může si vydělat pár šupů prodejem zeleniny… Nebo může mít dost způsobů na to, aby byla alespoň dobrá služebná.“ O tom, že by se vdala do vyšší vrstvy, nejspíš nemůže být řeč – nakonec to byla dcera upálené čarodějnice a farmářky k tomu. „Jseš na sebe zbytečně moc tvrdá, Anno, to je celý…“ Jistě, možná, že její role ve společnosti nebyla nejdůležitější. Ale copak na tom sešlo? Žila. Žila dostatečně dobře na to, aby si pod svou střechu mohla vzít dva hladové krky. „Každej má svůj účel. Ten tvůj bude asi starat se o nás…“ I o něj, ostatně, jak mu už mnohokrát dokázala. Silas by bez ní přežil, bezsporu. Otázkou je však jak nebo to, jestli by se někdy přežívání změnilo na žití.
„Neuhýbej pohledem, Anno. Nemáš důvod. Ani jeden…“ Tohle znělo dost rozhodně na to, aby bylo patrné, že to jednoduše myslí vážně. Nebude ji odsuzovat, jako by na to snad měl právo. Jednala dle tho, jak byla vychována – snad o něco lépe, protože si nedělal naděje, jak asi výchova hovoří o prostých lidech, kterým ona nyní zjevně pomáhala. „Vím, říkalas to…“ pobaveně se uculí při jejích slovech. A košili si just nezakaše, protože… to tak jednoduše nedělal a protože jen velmi málo udělal to, co mu řekla – pouze pokud se to týkalo něčeho vskutku důležitého. Což tohle nebylo. „Stejně si o nás už určitě povídaj, tak proč jim nedat důvod navíc?“ Jako třeba fakt, že Silas nechodil po domě upraven, ale naopak tak, jako by zrovna vylezl z její postele – ne z té Gaëlliny – a hodil na sebe jen to nejnutnější oblečení. Tušil, že pomluvy se stahují nad jejich hlavami jako mračna, ale to ho sotva trápilo. Nepotřeboval mít společenskou prestiž a co se týkalo Anny, nepochyboval, že se ve společnosti dokáže porvat sama za sebe a vše uvést na pravou míru. Nehledě na to, že se řečem nevyhnuli už jen protože žili spolu.
„Hej!“ ohradí se, když chmatne po jednom z polštáři, co už měl prakticky vycpaný, jen aby mu ho mohla zmáčknout a všechno peří z něj v bílé sněhové vánici vyletět. Přímo na ně. Ona vypadala jako andílek, on? Nu, nejspíš jako její přesný opak ve snaze tvářit se přísně, což ho ale brzo přestane bavit. „Ale… Proč? Pokud nebude, tak co…?“ pobídne ji, aby se předvedla. Peří by zabralo – kdyby na něj byl alergický, ale naštěstí se zde s úděsnou rýmou nehroutí. „Anno, já ani na moment nezapomínám, kdo jsi…“ Ať si to přebere jak chce. Pro něj nebyla přednostně vychovatelka, jako spíše… nu, nyní již jednoduše žena. Půvabná, krásná a vůbec ne tak chladná, jak by se mohlo zdát. Jak se stihl naučit, tak přesně naopak. Hrábne si do vlasů, aby si vybral peří, co mu do nich napadalo, jen aby jí ho mohl fouknout přímo do obličeje. „Myslel jsem, že jsi chtěla pomoct…“ zkonstatuje hravě.

"Myslím, že jich mám více než dost." Chabě vypuštěná námitka, splývající ze rtů, dokázala sic slabě, přesto vykřesat úsměv na tváři drobné plavovlásky. Jaký to nezvyk cítit se bezbranná vůči mužskému šarmu, ač se značně neortodoxním přístupem, před nímž by téměř každá slušná žena pojala do plic šokovaný nádech a dlaň by vpálila ostrou facku na tvář toho, kdo si dovolil jí nadbíhat negentlemanským pokusem. Kdo ví, zda Silasovi vůbec přišlo na mysl, že Anna není jako jiné ženy v jejím věku - ač na ten se z kousku slušnosti nezeptal. Přeci jen se v něm dalo něco vychovaného nalézt. Nebo ji jednoduše nechtěl urazit hned a schovával si tuhle zbraň na pozdější dobu. Toť otázka, s níž si Anna čas od času lámala hlavu, ale nahlas se neodvážila vyslovit. Neměla kolem sebe děti, nic v jejím domě nezaznamenávalo přítomnost muže - tedy kromě Silase samotného. Žádné portréty, upomínkové předměty a jak se zdálo, až na nové oblečení, by se v jejích skříních nedala nalézt žádná mužská košile či kalhoty. V očích lovce pravděpodobně následovala životní cestu jeptišek či pannen ochotných se nechat obětovat pro vyšší dobro. "Předně jsou tu tvé naprosto nevychované způsoby," utrousí poněkud kousavě, rty se otevřeně špulí do viditelného nesouhlasu nad Silasovou prezentací v její společnosti. "Měl by ses naučit, jak se chovat v přítomnosti ženy. Když už ne vzdělané, pak alespoň té obyčejné. Takhle uválený se povalej v seníku, ne tady. Uvědom si, jak to vypadá." A jak to může vypadat v očích ostatních, ne jenom v Anniných. Co taková Gaëlle? Co kdyby sem vrazila a najednou spatřila svého otce s napůl zastrčenou košilí v kalhotech, napůl ledabyle povytaženou tak, že by to v přítomnosti majitelky domu mohlo působit... inu, lacině? Jako by snad měli vztah založený na fyzickém kontaktu preferujícím postel či pracovní stůl v kuchyni, kde se oba momentálně nacházeli. "Neříkej, že by ti to dalo takovou práci. Nebo snad čekáš, až se naštvu natolik, abych tak učinila sama?" Se zlobou v očích, že si z jejích slov pranic nedělá, se mladá guvernantka otočí čelem k vesele se culícímu muži, jemuž je to evidentně u zádi lodi. Ruce založené na bocích, sotva však připomíná lítou saň jako spíše malou rozzuřenou kvočnu, co se jí načepýřilo chmýří. "Muži... Není divu, že si na vás ženy stěžují. Je s vámi větší práce než s dětmi." Typické odfrknutí, doprovázené řadou francouzských výrazů jako byla označení pro osla, nevychovance a řádka dalších. Nezlobila se tak úplně, z části si však nedokázala pomoct - vychování ve vyšších vrstvách se na Anně podepsalo.
Kradmý pohled zabloudí k tomu rozpustilému klukovskému úsměvu, co jí poslední dobou pronásledoval ve snech. Pokaždé s ním omládl o pár let, získal něco ztraceného, o co přišel po smrti své ženy. Malý chlapec, hravý, zlobivý, zkoušející trpělivost děvčat ve svém okolí, ale nikdy ne brutální silou - jen hloupostmi, klukovinami. Rošťák už na první pohled. "Štěstí, že se alespoň držíš jen u myšlenek a ne u činů. Protože jestli si myslíš, že tvému úsměvu žádná neodolá... Tak sle pleteš. J-já... j-já odolávám a jsem rozhodnutá se nepoddat. I kdybys přede mnou stál... nahý. Kompletně. Prostě... ne!" Co na tom, že se brání zuby nehty a slovíčky se ohání, jako by to byla její největší zbraň? Tváře... ty jí vždy prozradí. Ta lehká červeň, ten růžový odstín, co si nacházel cestičku pod kůži, aby jí zbarvil nachem a horkost z ní sálala na míle daleko. Naštvané houknutí zní téměř jako nespokojené brouknutí ospalé sovy, která si chce ještě na pět minut zdřímnout. Anna? Ta se k tomu už nehodlá vyjadřovat, neboť se podvědomě cítí zahnaná do kouta. Proti Silasově šarmu neměla sebemenší šanci se kontrolovat.
Není divu, že i proto cítí jisté zadostiučinění, když se lovec ohradí, téměř dotčený nespolečenskými, téměř nízkými způsoby, jaké vyvolávají v hospodách šarvátky a na ulicích mezi dětmi dovádivou bitvu o to, kdo vyhraje pro tento den. Ani pevným stiskem rtů nezabrání pocukávajícím se koutkům, aby vzlétly do úsměvu a následně? I tichoučkému smíchu. Veselému, pobavenému, že chudáka Silase zaskočila nepřipraveného. "Myslíš si, že se tě bojím? Měla jsem pět bratrů a sester, mladších než jsem já. Jestli ti přijde, že jsem se s nimi nikdy nekočkovala, tak se pěkně pleteš. A tohle..." Ručka bleskurychle zamíří k dalšímu polštáři, do jehož naditého břicha bouchne silou, že další halda peří vylétne vzhůru, zasypávaje je od hlavy až k patě. "... Mezi to patří." Chodby paláce tehdy vypadaly jako po náletu zdivočelých hus. Kuchyň? Ta v současné době zdatně konkuruje. "Pokud nebude co? Co si představuješ, Silasi, že by mělo být, hm?" V očích jiskří hravostí, mladá žena přidává do kroku, aby obešla stůl a nechala mezi nimi jistou překážku. "Možná jsem dáma vychovaná těmi nejlepšími učenci, co se tu pohybovali, ale nezapomínej, že pod mou střechou žije jeden velmi neortodoxní lovec, který si myslí, že svými nevychovanými způsoby mne porazí. Kdepak! To játi ukážu, s kým to žiješ pod střechou. A být tebou, měl by ses připravit... Protože ti hodlám zabavit každý polštář!" Přesně v ten moment se po jednom natáhne, aby si ho ukradla. A nejlépe? Aby jeho obsah letěl přímo na Silase.

Chvíli se na ženu jen naštvaně dívá, ale pak se usměje, tentokrát nestrojeně a svým způsobem i spokojeně. V duchu musí uznat, že má pravdu, i když nahlas by jí to rozhodně neřekla. Neměla v úmyslu si kupovat ani jednu panenku, prostě jen chtěla nějakou zábavu a ona jí ji poskytla. Sama dobře ví, že kdyby tu najednou spadla na zem a dělala rozruch, ničemu by to nepomohlo. Samozřejmě ani jí by přílišná pozornost nepomohla, sice patřila k vyšším vrstvám, ale pohybovala, že by jí zrovna tady prošlo obvinění z čarodějnictví. Navíc kdyby to byla pravda. Úsměv na její tváři se změní v menší úšklebek. „Pro mě za mě. Dejte jí i tuhle panenku.“ Odvětí a ukáže na panenku, kterou si prohlížela předtím. Na rozdíl od té, o kterou se předtím handrkovaly. Má tahle zlaté vlasy a světlejší pleť a na sobě červené šatičky. Pak hodí prodavačce několik zlatých. „Tohle by ten nákup mělo pokrýt, zbytek si nechte.“ Sdělí jí a věnuje jí úsměv, pak se otočí ke své sokyni, nebo jak jí v tuhle chvíli nazvat. „Díky za rozptýlení, doufám, že si tvoji sourozenci ty panenky užijí.“ Řekne jí a s tím se otočí a vydá se pryč z náměstí, směrem ke svému domu.
O pár dní později se Rose vydala ven, tentokrát ale nemířila na trh nebo někam na náměstí na procházku. Na rozdíl ale od většiny dívek jejího věku zamířila k hospodě. Na sobě měla dlouhé tmavě vínové šaty, které ale nebyly nijak přehnaně zdobené, ale byly z kvalitní látky. Přes sebe měla přehozený i černý plášť a kapuci přes vlasy, které jí ve vlnách splývali na ramena. Tohle bylo vlastně poprvé, kdy v Salemu vyrazila za alkoholem. Nebylo to tím, že by jinak nemohla, ale potřebovala se uklidnit. Otec jí neustále přehlížel a na ní padala celá organizace a chod domácnosti, což jí rozhodně nešlo. Nejspíš ani nikdy nepůjde.
Vešla do krčmy, kde se po ní pár obyvatel otočilo, jakmile si ale sundala kápi, upoutala daleko víc pohledů. Přeci jen nebývalo zvykem, aby dívka z vyšší společnosti trávila čas v zaplivané putyce, to byla spíše doména mužů, kteří nad sklenku piva, vína nebo medoviny probírali nejnovější dění ve městě a svoje ženy, či nevdané slečny. Přesně tohle jim Rose svým příchodem narušila. Jistě byl tu i pár žen, ale nejspíše nepatřily k vyšší vrstvě obyvatel. Možná to byly nevěstky, pradleny, služebné nebo obsluha právě hostince.
Rose jejich pohledy ignoruje a přejde k pultu, zpoza kterého na ní podezřívavým a zkoumavým pohledem kouká hostinský. „Sklenku vína.“ Objedná si a i nadále ignoruje všechny zvědavé pohledy ostatních hostů. Vždyť jim může být ukradené, co tu dělá a i to, že tu je. Žádný rozruch nemá v plánu, chtěla prostě jen vypadnout z domu. Jakmile jí hostinský dá sklenici s vínem, vezme jí a zamíří k volnému stolu v rohu místnosti. Opravdu nemá potřebu se usadit někde uprostřed, aby jí každý viděl a mohl si jí prohlížet. K jejímu otci se to asi donese i tak, ale alespoň se může pokusit být někde v ústraní.