Okolí Salemu

„Svou práci si odvedu po svém.“ Mluvím dál ledově klidně. Tohohle muže si zapamatuju. Mám z něj divný pocit. *Jen divný pocit? Cha! Je to obyčejný bezvěrec… obrať ho na stranu světla, nebo mu rozdrť prsty..jeden po druhém.. nikdo nebude hledat hluboko v lese… * Hlavou se mi prohání ten hlas, nesmím se mu podvolit. „Doufám, že přijdete na nové kázaní.. je třeba najít spasení, než bude pozdě.“ Odpovím trochu přívětivě. Nesmím na sobě nic dát znát. Zvlášť nějakému cizinci.
*No tak… neodcházej… jenom mu vypíchni oko… zlom prst… Takhle víru neprosadíš nikdy. Musíš..* *Dost už… zklapni ďábelská abnominace… shoř v pekle.* *Jak myslíš… * „Jaké jest vaše jméno cizinče?“ Zeptám se prostě a jasně. Když si na někoho mám dávat pozor, musím znát jméno. * Radši se otoč a jdi. * V hlavě mám zmatek a myšlenky se pletou jedna přes druhou. Zatracený Richard. Naštěstí ještě není jeho čas. Ještě ne.

Christian nahodil svůj úsměv, nedalo se poznat nad čím přemýšlí. Snažil se být milý, ale když on musel mluvit o víře. Eh...to není jeho šálek kávy, klidně půjde do kostelu ale bude se nudit, víc než kdejaké dítě. Možná je to stále takový přerostlý děcko. Přešel blíž a nakročil si tak, aby mohl kněze začít obcházet což následně udělal. ,,Jdete už dlouho?'' Zeptá se zničeho nic a poté několik kroků zase mlčí. Otočí se prudce na patě a koukne na něj. ,,V tomhle městě vám snad ani modlitby nepomohou...'' Uchechtne se víc nahlas než původně chtěl, byla to vyslovená myšlenka.
''Tážete se mě na jméno? Mám důvod vám je dáti? Však já neznám vaše.'' Usmál se na něj, mírně při tom odhalil zuby jako kdyby chtěl zasyčet ale nic takového neudělal.

Sleduji jeho úsměv. Není nijak milý, ale s takovými lidmi jsem se stýkal běžně. Obchází mě jako vlk. Jestli bude nepřítel? Těžko říct. „Několik dní.“ Odpovím mu prostě a usměji se ještě jednou na jeho slova. „Každé město lze spasit. Nebo převést na správnou cestu. Je třeba jen čas.“ Nesmím se vybavovat s bezvěrcem. Člověk musí konat činy, ne jen prostými slovy. *Kdybys konal činy.. mohls ho zabít…* ozývá se Richarard. Cítím jak se v mé mysli směje. Vysmívá se mi. Snaží se mě rozhodit a udělat chybu.
„Eduard Rose a nestydím si za něj.“ Odhaluje zuby. Nevidím žádné špičáky, ani nepravidelnosti. Nebude to upír, ani nemrtvý. Zůstanu u přesvědčení, že to je jen a pouhý člověk. Možná bych ho měl vyzpovídat víc, ale čas byl proti mně. Navíc, pokud on bude jedním z těch, jenž bude potřeba očistit, nesměl bych mu dát žádnou záminku. Navíc nejsem zrovna plně při smyslech, abych se postavil proti soupeři ve stavu, ve kterém jsem přišel.

Zastavil se před ním. Usmál se a svěsil ruce podél těla. Lehce mnul prsty, přemýšlel. Stejně nejspíš nic nevymyslí. Hluboký nádech, upřel na kněze modré oči. Ušklíbl se na jedno oko, donutila jej k tomu zmínka o spasení tohoto města, to dřív on bude konat dobrou magii. ,,Řekl bych těší mě, ale lhal bych a to je přece hřích..'' Ušklíbl se na něj. nezáleželo mu na tom, on lže jako když tiskne. Snad někdy lže i sám sobě, ano je to možný. Christian je chytrý,ač se to nezdá. Mírně se udivil a nakrčil nejistě nos. ,,Tak aby se neřeklo, Christian  Daniel Argent.'' Představil se celým jménem, v očích mu probleskly slabé jiskřičky. Nebylo to nic zlého, spíš takové ten happy pocit. Ač nevěděl z čeho. ,,Divím se, že jdete tímto lesem. Tradují se o něm různé báchorky.'' Koukl na něj vážně a poté se uchechtl nad myšlenkou jak jej tu nahání nějaká potvora. Tedy ne Christiana ale kněze, ještě s křížkem v ruce, třeba. Byla by to ale legrace... Pomyslel si opět.

Ušklíbnu se. Zajímavý člověk. Vskutku. Možná bych měl ztratit nějaký ten čas a zjistit si o něm víc. Na jeho slova se ještě více pousměji. " Máte pravdu. Naštěstí i přiznat lež je bráno za dobrý akt.." Nevadilo mi, že lže. Čekal jsem to od něj. "Zajímavé jméno, řekl bych nějaký šlechtic, nebo výše postavený." Znát jméno svého nepřítele, nebo člověka, na kterého si dávat pozor je dobré. " Báchorky.. mrtvá těla. Celá cesta sem je prý procházka do pekla.Naštěstí ještě neprší. Navíc.. kněz co by se bál nemrtvých.. upírů... vlkodlaků a kdovíčeho.. takového kněze by měla církev vyhodit."

Odkašlu si do rukávu. "Možná bych měl jít.. možná bych vás měl ještě vyslechnout. Možná bych měl za vás složit modlitbu a požehnat vám, ale vy byste o to beztak nestál." Usoudím a stále z něj nespouštím zrak. Pokud si mě chce prohlédnout a poznat, nemám důvod se mu neukazovat. Naopak. Pravidlo s nepřáteli u těla je holý fakt.

,,Hm, máte pravdu nestál.'' Podotkl, mírně mu skočil tedy do řeči. Proč by mu neřekl pravdu, bude se s ním jistě potkávat často-možná to k něčemu bude. Ale pravou je že kněze v lásce nemá, jednoho poslouchal víc jak dvě hodinky a málem spal, což kněze výrazně rozdráždilo. Mírně našpulil rty jako kachna, chtěl něco říct ale cosi mu v tom bránil. ,,Příroda je fajn..'' Ušklíbl se ironicky, myslíc přírodou tyhle potvory, i sám jednou je. Ale hm...hezká to potvora. Zaujala jej poznámka Eduarda o šlechticích. ,,Bohužel ano, ale titul je v této době k ničemu, ještě k tomu tady, Ignoruji jej..'' Pousmál se hrdě jako kdyby právě zabodoval v nějaké zkoušce. ,,Řekl bych je toto, ať dopadnete lépe než předchozí kněz, ne že bych chtěl vaši smrt...'' Slova lživá, jazyk mu rvala. Nejspíš to od něj znělo tak divně, že se i jeho podvědomí muselo zchladit. On a nepřát knězi smrti, fuh..divné. Je fakt že tohoto muže nezná, nic mu neudělal tak nemá důvod být ak nemilý. Vlastně stále je ještě v postoji milého, divného občana města Salemu.

Cuknu lehce rameny. *Jestli všichni v tomhle městě budou takoví, čeká nás spousta práce.* Oddechnu si a pokojně kývnu na jeho slova o titulu. "Nevím, jestli vás mám brát za slovo, ale zkusím to. Ať umřu krutou a krátkou smrtí, nebo pomalou a nudnou.. jednu věc vám řeknu.... nechám tady výraznou stopu." Odkašlu se a udělám několik kroků směrem k městu, ale vzápětí se zase otočím. Bylo to zvláštní. Sledovat toho muže. *Víš kolik by z něj mohlo být síly? Není to sice žádná nevinná panna.. nebo chlapec.. ale i tak... je na něm něco.* *Drž už tu tvou zpropadenou....* Zaklel jsem v mysli a neobvykle příjemně jsem se usmál. "Každopádně.. kdybyste náhodou měl cestu kolem... tak dveře kostela.. nebo co v Salemu je... jsou otevřené pro všechny." Pokud nic nebude mít, nejspíše odejdu. Ovšem jestli chce pokračovat, proč opouštět tak skvostný exemplář věci, která se musí očistit. Očistit od všech hříchů a naučit pokoře.

Vážně jej sledoval dosti zaujatě a nepředvídatelně. ,,Oh, milá to nabídka.Nechte si ji pro lepší lidi než jsem já.'' Ušklíbl se a koukl na něj. Nic proti němu neměl, takže neměl obavy že by za ním vyrazil s ehm krucifixem a svěcenou vodou. Uchechtl se nad tím. ,,Smrt kněze..to by byla dosti prekérní situace, museli by sem poslat dalšího a ten by neměl dosti kuráže tak jako máte nejspíš vy pane. Každý normální člověk by se tomuto městu vyhýbat velikým okruhem.'' Podotkl jasně jako facka. Měl pravdu, tohle město je..možná brána do pekla. Christianovi by to bylo fuk i kdyby jej to měla zabít nebo sežrat zaživa, buď uteče nebo na to bude blbě čumílkovat. Mírně se zazubil. ,,Myslím že se ve městě budeme potkávat...'' Usmál se jako kdyby to bylo důležité. Nechal jej odejít, proč by mu měl bránit. Zabít jej nechce, okrást taky ne..a nic jiného vážně ne a ani obětovat, vlastně k čemu?

"To je pravda. Možná je přeci jenom lepší já, než chladnokrevná inkvizice. Nemůžu je ani cítit.." Dodám pravdivě. Je pravda, že kdyby inkvizice chtěla, už by poslala na Salem své nejlepší vojáky. Tihle fanatici se nezastavili před ničím. Dokonce i kláštery je radši  hostili jen na nutnou dobu, protože ti fanatici se nezastavili před ničím. "Ale máte pravdu.. normální člověk a ten, co má všech pět po hromadě by byl už daleko." Odvětím mu prostě, zatímco se moje postava vzdaluje dál a dál. "Máte pravdu, ještě se setkáme." Byla moje poslední slova tomuto člověku.  Těžký úkol bude předemnou jako ocelová zeď.
*Měl si ho zabít... prevence.. stejně až přijde čas, udělám to já.* "Ty neexistuješ. Jsi jen v mé hlavě a tam zůstaneš.." *možná, ale já jsem ty a ty jsi já.. zvykni si na to.*Odfrknu si s opovržením. Nikdy mu nedovolím získat nadvládu a nechat jej znovu provést.. to. Dneska bude mít karabáč práci.


>>Salem

Chvíli jej pozoroval jak odchází, poté se rozešel jiným směrem. Nešel nazpět do města, chtěl se toulat po lese. Vyčistit si hlavu, jelikož si ji teď opět zaneřádil a měl toho plný kecky. Otočil se na patě a vyšel z cesty na menší kopeček a poté procházel mezi stromy. Možná bude litovat toho že sem vůbec lezl, chudák.. Zazubil se v podvědomí. Ani on toto město neměl rád, bylo takové...hm divné. To je asi slabé slovo co? Děsivé, hororové..třeba tohle bude lepší, nebo taky ne. Protahoval se za pochodu, občas koukl sem a tam aby věděl že ho nic nesleduje, třeba nějaký ten vlkodlak, trochu pochyboval že by on měl na něj štěstí. Ještě ho neviděl a chce vůbec? Nope, nejspíš ne. Proč taky, je to jen prašivý psisko. Měl štěstí že ho nechce zabít nějaká zlá čarodějka, ikdyž rád by si s takovou popovídal. Stejně jak to tak vypadá bude v tomto lese trávit více času je tu klid..

Potuluje se po městě jako obvykle ve svém černém plášti. Je zahalen tak, aby mu nebylo vidět do obličeje a celkově mu jsou vidět jen ruce, ve kterých zase třímá nůž a dřevěné polínko, ze kterého vyřezává sovu. Je to jedna za mála věcí, které tady může dělat. Brzy se asi zblázní nudou.
Zastaví se na hranici lesa a vzdychne. Stále nechápe, proč tady musí být. Vždyť nic tak strašného neprovedl, aby musel být takto potrestán. Zandá nůž za kalhoty a rozpracovanou postavičku uloží do druhé kapsy. Při procházce tímto lesem si vždy pročistí hlavu. A snadi doufá, že najde cestu zpátky. Kdyby nebyl na Boha tolik naštvaný, možná by se za to i pomodlil, ale nesníží se takhle hluboko. Už nikdy. Do kostela tady chodí jen z donucení Gregoryho, protože by ho mohli lidé začít považovat nejen za podivína, ale za nějakou zlou nestvůru a to si nemůže dovolit.
Větvičky praskají pod jeho těžkými kroky a šum větru je snad jediné, co je slyšet v okolí. Tenhle celkový klid přerušuje jeho pravidelný dech aklidný tlukot srdce. Už se naučil, kam nemá chodit a kam se nevyplatí stoupnout. Byl tady s Gregorem několikrát, když ho zaučoval. Podrbe se na hlavě.
Rozhlédne se kolem sebe a najednou si všimne něčeho na zemi. Je to lidská postava. Popojde blíž a usoudí, že jde nejspíše o nějakou drobnou dívku. Přes plášť toho moc nevidí, ale popojde beze strachu blíže. "Je z mýho století." Řekne najednou, když uzří její oblečení. Nevidí jí do obličeje, protože ho má překrytý blonďatými vlasy, ale to mu nevadí.
Rychlými kroky se vydá k ní. Chce zjistit, jestli ještě žije. Klekne si k ní, ale vlasy jí z tváře neodhrnuje. Zaujala ho totiž jiná věc. Řetízek na jejím krku. Vezme ho jemně mezi palec a ukazovák. Je to tentýž, který dala jeho matka jemu a sourozencům.

Tma. Černo černá tma, která jí vzala do své náruče, nechtějíc ji pustit. Připadá si jako na vlně. Jakoby nebyla na Zemi. Zmatek. Strach. Bolest. Vnímání těchto pocitů je silnější a silnější, a přesto chvíli bádá, proč tomu tak je. Co se to právě děje, či dokonce stalo. Co se to odehrálo na silnici, kde zastavila kvůli… Ach, pamatuje si na černé auto. Paměť jí slouží podle všeho dobře, ale oči se stále nechtějí rozevřít a spatřit svět. Leč se snaží probudit, nejde jí to. Jakoby jí něco nutilo zůstat v té temnotě a jen se nechávat unášet tím nepříjemným klidem a samotou. Ale to auto…Patřilo přeci jejímu bratrovi, ne? Ale proč by ho tam nechal takhle opuštěný. Nedává jí to žádnou logiku, leč se snaží přemýšlet. Žel je to přerušené náhlou bolestí ozývající se někde u týlu. Co se to vlastně stalo pak? Pamatuje si jen mlhavě, že sklouzla ze strmého srázu, ze kterého se kutálelo až dolů a pak nastává tma. Jestli je tohle Nebe, tak by raději chtěla ještě na zem. K tomu všemu pociťuje ještě velkou zimu, která jí nenechává klidnou. Tolik k myšlence, že je mrtvá. Jenomže i tak cítí ještě něco jiného, divnějšího. Takový ten pocit, že člověk už není sám a něco je poblíž, popřípadě ho to sleduje. Přesně tenhle pocit projede celým jejím tělem, až jí to napomůže rychlému a taktéž bezmyšlenkovitému hýbnutí prstu na ruce. Žije a tma se vzdaluje, ani si sama neuvědomuje, jak moc velkou radost z toho má, když se skrze zavřená víčka začne drát ostře bodající světlo, které je ale čas od času něčím zakryto. Nejspíš stromy? Nejhorší na tom probuzení byla stejně ta bolest, ze které jí bolí celá hlava, jakoby jej tam někdo zabodával malé jehly. Ztuhne, když se k jejím uším dostane zvuk podobný křupnutí větviček pod čísi nohou. Oči neotevírá, dech se jí maličko zrychluje, jak začíná pozorně naslouchat svému okolí. Něco či někdo tam je a ona se snaží zbarvit do stejné barvy jako má zem. Není to hloupé? Nemá vylítnout do sedu a toho dotyčného začít prosit o pomoc, jenomže co když… Přesně, co když.. Co jí v tom brání? Z jejího myšlení jí vytrhne jakýsi tlak na hrudi. Je tu. Jediná věc, která jí dojde, když se probudí ze svých myšlenek. Někdo je u ní a..zvedá její řetízek? Palčivá bolest je náhle tatam, jakoby světlo někdo překryl, ale ani přes skoro pootevřené oči nic nevidí, jelikož má ve výhledu své blond vlasy. Její jednání je automatické. Neřídí se vlastní myslí, když se tak prudce vymrští do sedu div, že se hlavou netrefí do oné osoby v kápi, kterou zahlédne jen na chvilku, když na ní upře svá očka, než se vyděšeně tomu podivínovi vytrhne a začne se po zadku šoupat pryč, i když jí hlava nakazuje, aby byla v klidu. Nemůže. Chce pryč! „Prosím, prosím..nezabíjejte mě!“ vydá ze sebe vyděšeně a vlasy se jí i nadále lepí na tvář a ona se tam tak nějak schoulí do zděšeného klubíčka, když zády narazí o strom, který zabrání jejímu úniku. I hlava je ráda, že se tak stalo, páč jí bolí snad ještě více, než doteď a ona má jen na krajíčku, aby nezačala vydávat syčivé zvuky. Namísto toho se soustřeďuje jen na osobu v kápi, které nevidí do tváře.. Ani dech se jí nedaří dát pod kontrolu a má pocit, jakoby jí srdce chtělo vyskočit z hrudi a utéct. Co se to tady děje?!

Začalo pršet a pomalu i mrzlo. Cítil jsem to na své ruce, když jsem nesl ten košík Victorii. Povzdechnu, "Hmm... Prší." Dnes jsem si myslel, že bude celý den pěkně, a že bude svítit slunce.
Všimnu si, že Dereck nemá bundu. Já měl jen bundu a košili. Chvíli jsem váhal, ale pak jsem řekl, "Derecku pojď sem." řekl jsem mu a sundal jsem si bundu. Pocítil jsme ten chlad, ale to mi nevadilo. Hlavně, že mohu pomoct druhému v nouzi. Nabídl jsem mu ji, aby si ji vzal, protože by jinak promrzl až na kost a to by nebylo moc dobré. Dereck si ji vzal a oblékl si ji. Byla mu sice hodně velká, ale aspoň něco, než nic.
Už jsem pomalu viděl konec lesa a za lesem louku. "Za chvíli už tam budeme." řeknu.

Dereck poděkoval a Victorie se usmála. "proč jste vlastně tak milý?" zeptala se te zvědavosti. Nikdo koho znala nebyl tak ochotný, vsichni byli sobci,co myslí jen na to,co udělat pro svoje vlastní dobro, ale John byl opravdu hodný. I kdyby měl onemocnět on sám pomohl Derekovi a takových lidí si Victorie váží nejvíc. Ona sama by v některých situacích nebyla ochotná ostatním pomoct... Už byli vpodstatě před domem. "Já už to zvládnu,děkuju." poděkovala a vzala si košík. Přemýšlela nad tím co říct, John byl opravdu sympatický, ale co říct,aby to nezpůsobili trapně,nebo nuceně? "Tak snad se někdy zase uvidíme."usmála se na něj.

Zeptala se mě proč jsem, tak milý a ochotný pomáhat druhým lidem. "No já ani nevím. Rád pomáhám druhým lidem v nouzi." odpověděl jsem s menším pousmáním. První člověk se mě zeptal, proč jsem tak hodný. Nijak mě to nezarazilo. Byl jsme spíš rád, že se vůbec někdo se mnou baví.
Když jsme dorazili skoro, až před dům, tak mi řekla, že to už zvládne sama. Mě to nevadilo. Podal jsem ji košík s potravinami a ještě jsem řekl, "Budu v tom doufat. Jo, ať si Dereck nechá tu bundu, až se potkáme, tak mi ji vrátí."
Pomalu jsem odcházel zpátky domů. Sice pršelo, ale mě to zas tak moc nevadilo. Popravdě mě déšť nevadil byla to přece jenom voda. Trvalo mi to trochu dlouho, než jsem dorazil do svého domku. Odemkl jsem si a snědl jsem vše co jsem měl doma, protože jsem dlouho nejedl. Dojedl jsem a šel jsem si už lehnout a spal jsem.