Okolí Salemu

Tak nějak očekávala, že k tomuhle rozhodnutí dojde. Přesto jí ale připadá až překvapivě milá nabídka doprovodu zpět, nikdy si s takovými věcmi nelámala hlavu a nepředpokládá, že by se zdržela tak dlouho, aby se setmělo, proto téměř okamžitě zavrtí tmavovlasou hlavinkou. ,,Jsem zvyklá chodit sama, to je to nejmenší." Neprotestuje moc, ale rozhodně nestojí o to, aby se jí cítil jakkoli zavázaný. Konec konců je její povinnost se starat o zraněné a nemocné. A vůbec, možná je potrhlá, jak se o tom sama přesvědčila, ale není úplně neschopná. Navíc je před ni vzápětí předložen mnohem závažnější problém, který ji donutí se párkrát rychle nadechnout.
,,Nikdy jsem na koni nejela." Šeptnutí, sotva postřehnutelné, u kterého doufá že by jím mohla vojákův nápad vyvrátit. Ale zkoumavý pohled a opatrný způsob jakým volí slova ji dávají pramálo možností nějak moc se bránit. Stejně jako pádný argument o rychlosti přepravy, který jen přidává k tomu, že je bosa. A její sukně je pořád mokrá. Podívá se po zvířeti, jen na pár okamžiků, než pohled sklopí na své ruce. Už jen z toho pomyšlení se jí začínají třást, stejně jako hlas. ,,Jestli mi ublíží, budete to mít na svědomí." Drobné packy se na moment sevřou v pěst. Nic bližšího souhlasu z ní rozhodně nedostane a bylo by i celkem marné v to doufat. Jen ze země sebere své botky, aby pak opět věnovala pozornost sedícímu muži. ,,Asi mi budete muset povědět, co mám dělat."

Neřekne to nahlas, ale trvá na tom, že ji pak doprovodí. Nemůže ji přeci nechat po městě cupitat samotnou... Jistě by ji mohl nechat i přespat, ale to ne, to už přemýšlí zase jinými orgány... Nenápadně zavrtí hlavou, jako kdyby se snažil takové myšlenky z hlavy násilím vytřást.
"Nepotřebujete," ujistí ji. "Jen se snažte nenaklánět se do strany." Je mu jasné, že ta jízda nebude pro děvče ani trochu příjemná, ale bude to jistě lepší než jít celou cestu domů pěšky. O tolik lepší. Otočí se, mlčky se vydá ke stromu kde své zvíře uvázal a naučeným pohybem rozmotá uzel. Přivede koně o trochu dál, blíž k Iris, aby jí pomohl pomoci nasednout. Poplácá zvíře po krku, podrbe jej za uchem a velkou rukou pohladí po čumáku. Zamumlá ke koni několik vlídných slov, kontroluje, zda je sedlo pořádně připevněné. Chce, aby Iris viděla, že celou tu dobu se kůň ani nehne, stojí klidně a rozhodně nevypadá nijak nebezpečně. Nakonec uzdu pustí, zvíře obejme a přistoupí k děvčeti. "Nekopejte, ano? Prostě se usaďte jako kdekoliv jinde," pronesu jednu z dalších naučených vět, které používá, když pomáhá některému cizímu člověku na jeho koně nasedat. Tady však nějaké pokusy o vysvětlování jak nasednout jsou zcela k ničemu. A tak prostě Iris pevně chytne kolem pasu a rychlým pohybem ji vyzvedne do sedla. Sykne bolestí, ruka se samozřejmě ozve. Kůň přešlápne, když děvče dosedne na sedlo, ale jinak je zcela klidný. Pomůže pak Iris přehodit jednu nohu přes sedlo, aby seděla tak jak má a bez většího váhání se elegantně vyhoupne do sedla za děvče. Dává si dobrý pozor, aby paži už žádným způsobem fyzicky nenamáhal.
Sedí teď v sedle těsně za děvčetem, sám se snaží posunout se dozadu, aby se na Iris nemusel lepit tolik, ale bez toho to prostě nejde. Ruce má kolem jejího těla, v obou drží otěže, spíše proto, aby se pojistil, že se nebude kymácet ze strany na stranu a pobídne koně k pomalému kroku.

Nejistě, trochu zamračeně sleduje vojákovo počínání s koněm a její rozpoložení se na ní projeví malou vráskou mezi obočím. Proč si tohle dělám? Ptá se sama sebe, i když si je jistá že odpověď nenajde, už jen proto že nemá čas na přemýšlení. Jistě, vypadá to, že ten muž ví co dělá. A že ho ta obrovská děsivá vraždící stvůra poslouchá. Jenže ji to moc neuklidňuje a dokonce ji napadne, že my se mohla ztratit mezi stromy, než ji opravdu přiměje na to vylézt. Nebo také ne, protože je na takový manévr příliš pozdě. Už zase se na svět dívá strachem rozšířenýma očima a dokonce ani neodpoví na radu ohledně toho jak na koni sedět. Nezeptá se, jestli křičet může, když nemá kopat. A jestli vadí, že bude mít zavřené oči.
Pak už ale cítí velké dlaně kolem pasu a než se pořádně vzpamatuje sedí na koni. A jakmile je usazená, stejně oči zavírá, v rukou držíc svoje mokré boty tak pevně, až jí bělají konečky prstů. Dech se jí zrychluje a zvedá košili na hrudi v nepřirozeném tempu. Cítí pod sebou přešlápnutí zvířete, registruje jak Asher nasedá. Ani se teď nedokáže pozastavit nad tím, jestli je jí nepříjemné, že mu má být tak blízko. Pomalu otevírá oči, aby se ujistila, že je pořád ještě celá a výška ze které se najednou dívá na svět ji zasáhne stejně jako když se kůň rozejde. ,,Tohle je hrozné. Vy jste hrozný. Nevím proč to pro vás dělám." Hlas se jí pořád třese, snad o něco víc než před chvílí kdy nejistě souhlasila, snad ani nemyslí úplně vážně co říká, ale je vyděšená, houpe se jí žaludek a nějak neví co s tím vším dělat. ,,Určitě to ví, že ho nemám ráda. A sežere mě." Ne, rozhodně není úplně racionální a ve své kůži, když svěřuje Asherovi svůj poznatek tak tiše, aby ho snad kůň nemohl slyšet.

Ví, že právě Iris působí trauma. Nebo jí možná jedno léčí... Každopádně, děvče z toho není ani trochu nadšené. Díky tělesné blízkosti cítí každý její pohyb, strnulé tělo, rukama se snaží ji jen malinko korigovat, aby ze zvířete nesklouzla. Však by si toho kůň ani nevšiml... Když promluví, hlas se jí třese. A jeho už poněkolikáté dnes bodne svědomí, zda se na to raději neměl vykašlat. Pousměje se nad jejími nadávkami na své jméno. To je přeci také dost pochopitelné. "To zvíře neví, že nese někoho navíc," ujistí ji klidným tónem. Snad se bojí, že ji kůň zaslechne a bude se mstít? Přes malinkou Iris vidí bez problémů, nemusí se ani moc naklánět. Ruka mu pulzuje, jak ji předtím vytáhl nahoru na koňský hřbet, stále v ní však drží otěže, i když se trochu klepe. Pokaždé, když dívčino drobné tělíčko padne vahou ne levačku, zamrká, dává si ale pozor, aby nevydal ani ten nejtišší zvuk.
Když se dostanou na cestu, pobídne koně, aby trochu zrychlil. Už i Iris si mohla za tu dobu na rytmické pohupování zvykat a tamtím tempem by tam jinak nedorazili. Rychleji to však ale nejde... Ne s jezdcem navíc a jeho zraněnou rukou. "Přežila jste první minuty na koňském hřbetě," ozve se jeho hluboký hlas. "A pořád jste tady. Vážně je to tak hrozné?" kůň začne trochu netrpělivě pohazovat hlavou, tuší, že půjde opět do stájí a nejspíš by se před tím ještě alespoň rád proběhl. Voják jej však tlumeným hlasem zklidní. Asi je zvíře trochu nespokojené z celé té situace, ale dokud je tu on, nemůže s tím nic dělat.
Vezme otěže do pravé ruky a levou svěsí volně dolů. Už jí nemůže přidržovat Iris ani otěže. Je podivně necitlivá a celá brní, košile je nasáklá krví. Měl zůstat ještě jeden den doma na lůžku, sám to ví, ale zpět už to nevezme. V tomhle snad nikdy už nebude moct být zodpovědný... Cesta mu připadá dost úmorná, než se konečně na kopci začne rýsovat dřevěný domek, který vlastníma rukama přestavěl. Z tváře se mu vytratilo trochu barvy a zvedá se mu žaludek. Nejspíš mu chybí krev, kterou ztratil a která se mu ztrácí i teď. Div si neoddychne, když domek spatří a pobídne koně ještě k trochu rychlejšímu pohybu, než je oba spolehlivě donese k jeho stájím, kde už na sebe koně kvílejí pozdravy ve své řeči.

Jak, že to kůň neví? Určitě to ví, však něco vážím a navíc mě viděl. Moc se jí tomu ujištění věřit nechce, ale nahlas ho vojákovi nevyvrací. Dokonce ani příliš neprotestuje proti zrychlení na cestě, jen trochu zalapá po dechu. A přinutí se otevřít oči, jednak proto, že jí položí otázku, jednak proto, že vzápětí cítí jak spíše teoretická než skutečná podpora z levé strany jejího těla zmizela. Je to pro ni všechno zvláštní, nepřirozené, nepříjemné a podivné. To, jak se kolem ní země hýbe bez toho aby musela udělat krok, to že cítí pohyby zvířete a za zády Ashera. I to, že mluví s někým, na koho nevidí - maličkost oproti ostatním věcem, ale stejně ji to dokáže rozptýlit. ,,Nevím, asi je. Sama bych to určitě zkoušet nechtěla." Odváží se k prvnímu většímu pohybu, když zavrtí hlavou.
Pak už se ale přibližují k domku, který si Iris pamatuje ještě z doby kdy byl prázdný. S čímž se pojí náhlé krátké prozření, že tu tedy Asher nemůže být zase tak dlouho, protože i když nemá nejmenší ponětí kolik mu vlastně je let, ona si k opuštěné stavbě chodívala hrát ještě když měla oba rodiče živé. ,,Nevěděla jsem, že jste to tu opravil vy." Její věta je spíše zadumaným konstatováním, než pokusem nějak zjistit další detaily. Zkrátka zase jednou Iris promluvila dříve, než si rozmyslela jak by mohlo to co říká na druhého působit. Naštěstí ale její úvahy a vzpomínání přišly více než vhod, když na moment odvedly její pozornost ze způsobu jakým cestuje a znovu se na něj zaměří až když se blíží ke stáji, ze které se ozve další kůň. Nebo koně, kdo ví. ,,Kolik jich vlastně máte?" V té překvapené otázce se mísí obdiv s nedůvěrou. Jako kdyby pochybovala o zdravém rozumu kohokoli, kdo si dobrovolně pořídí tohohle tvora více než jednou. Nastane ale čas sesedat, ve stejném pořadí v jakém na koně nasedli. Asher první, pak Iris. Té se ale teď znovu naskytne pohled na jeho zranění, i když pořád skryté pod rukávem košile.
,,Propáníčka, ne, počkejte, takhle si ublížíte ještě víc! Já sama." Odmítne veškerou případně nabízenou pomoc a trochu nemotorně sklouzne z koňského hřbetu. Jde sice o ne příliš elegantní způsob, ale na zem ji dostane celou. Jen kdyby se jí z toho zážitku ještě pořád nepodlamovala kolena. Snaží se při tom ale tvářit statečně, jako se o to pokoušela většinu času... teď ale spíše kvůli tomu aby Asherovi nepřidělávala starosti, než proto aby se jí nevysmál. Změna, kterou sama ani nepostřehne.
,,Jen mi povězte kde máte vodu. A možná bude potřeba i věci na šití, určitě čistý obvaz a na vyčištění odvar z anýzu, kostivalu nebo puškvorce, jestli některý z nich máte." Dva malé krůčky k Asherovi. Zvláštní naléhavost v očích a obavy v hlase, které už ale nepůsobí kůň za ní, byť neuvázaný.

Je mu jasné, že ani kdyby chtěl násilím, jsou lidé, které prostě lásce ke koním nikdo nenaučí. U Iris jsou navíc její důvody dost pochopitelné. A jelikož není kůň zrovna to nejchytřejší zvíře a jednoduše se splaší, musí sám uznat, že jsou ta zvířata prostě i dost nebezpečná.
Zadívá se směrem ke svému domu, přikývne, i když to Iris samozřejmě nemůže vidět. "Usadil jsem se tam jen na pár týdnů. Očividně jsem nikomu nevadil... Tak jsem z toho udělal aspoň tohle." Ačkoliv domek nevypadá jako sídlo vysoce postaveného měšťana, kterým byl v mládí a kterým by mohl být, kdyby se více snažil, jakožto voják i teď, je na něj vcelku pyšný. Byl v dost bídném stavu, když jej objevil a teď se v něm dá celkem pohodlně žít. Trvalo sice měsíce než jej dostavěl do nynější podoby, ale neteče do něj, přes zimu se dá topit, jídlo si tam uvaří, postel má a nic jiného nepotřebuje. Stáje jsou bonus.
Pobaví jej dívčina překvapená otázka, i přes nepříliš dobrý fyzický stav se pousměje, kratičce. Vlastně jen tak pro sebe. "Jen dva," ujistí ji. "Ta klisna by si s vámi asi rozuměla více." Přestože věří tomu, že Iris by si nerozuměla ani s tou hodnou věrnou koňskou duší. Přitom jemu připadala jako typické Boží stvoření, protkané láskou a důvěrou ke všemu živému.
Jeho elegantní sesedání z koně již není tak elegantní, což je způsobeno prvotně vyčerpáním. Žuchne na nohy trochu jako pytel brambor a chvilku hledá ztracenou rovnováhu. I jeho kůň vycítí, že je s ním něco špatně a černýma očima se zadívá přímo na něj. Voják podá děvčeti ruku, aby jí pomohl, ale Iris už dělá svá radikální rozhodnutí, bez váhání pomoc odmítá a sklouzává na zem sama. Elegantně, na to, že to dělá pravděpodobně poprvé. Ví, že by měl koně odsedlat, vyčistit, dát mu čistou vodu a něco k jídlu, ale to může počkat. Nechá zvíře neuvázané, mlčky otevře dveře domu a pokyne Iris, aby si uvnitř udělala pohodlí. Zamumlá několik omluvných slůvek a v rychlosti se postará od koně, sundá sedlo a odhodí jej před stáj, namísto toho aby jej uklidil tam, kam normálně patří. Dovede zvíře na jeho místo ke klisničce, sundá uzdu a nechá ji tam vlastně jen tak válet se, zamíří k sobě do domu aby Iris nenechával dlouho čekat, když už ji s sebou zatáhl.
Domek mu vždy přišel útulný, i když ne zrovna veliký ani nejmenší. Na dřevěném stole má poházené papíry a spisy, na rohu je rozlitý zaschlý inkoust. Poslouchá Iris, i když má pocit, jakoby částečně ohluchl, jako kdyby se do jejích slov nemohl řádně zaposlouchat. Mlčky mávne zdravou rukou k rohu místnosti, k vědru naplněném zpola vodou. "V té almaře vedle by měly být obvazy a něco na šití," řekne, doufá, že tam skutečně něco takového je. Obvazy zajisté, ale naposledy tu šil otevřenou ránu jednomu z vojáků a od té doby své zásoby nekontrolovat. Jakmile začne děvče vyjmenovávat bylinky, zarazí se. Pravou rukou si trochu nervózně promne zátylek. "Nemyslím si," zavrtí hlavou. "Vlastně všechno čistím.. Inu..." Rukou mávne neurčité k jedné ze skříní, na které jsou vyskládány tři veliké láhve s kořalkou. S dobrou, silnou kořalkou, která mu slouží jako dezinfekce od nepaměti.

,,Myslím že pro dnešek mi seznámení s jedním koněm bohatě stačí. A jsem si skoro jistá, že i do dalších několika dnů." Skoro si začíná připadat špatně za to, že ta zvířata nemá ráda a tak rozhovor tímhle směrem dál příliš nerozvíjí. A i když jí zvědavost žene na jazyk další otázky ohledně domku, také si je nechává pro sebe, alespoň teď. Už tak by mohla pokládat za úspěch, že se dozvěděla to co se dozvěděla.
Jen co je vpuštěna do domku, už pohledem pátrá po věcech které potřebuje. Nechce ale sama bez dovolení na nic sahat, proto jen odloží botky a z ramen stáhne šátek, který prozatím usídlí na opěradle židle. A udělá trochu místa na stole, všechny dokumenty opatrně přeskládá na jednu hromádku, kterou odsune do rohu. Naštěstí netrvá příliš dlouho, než se Asher vrací dovnitř a její otázky jsou zodpovězeny. Minimálně tedy jejich první část, protože než se voják dostane k neochotnému přiznání, že vše čistí alkoholem, už čile přikyvuje a drobnýma tlapkama se ho pokouší vmanévrovat na židli. ,,Dobře, nějak si poradím, jen... prostě si sedněte. A neomdlévejte nebo neusínejte a tak, ano?" Může to znít jako žert a snad to tak bylo částečně i myšleno, ale naléhavý pohled plný starostí v tmavých očích velmi ochotně prozrazuje, že Asher má teď do vojáka připraveného k jakékoli bitvě hodně daleko. Jen co ho, snad, přiměje se posadit přejde k almaře kterou zmiňoval. ,,A nesundávejte tu košili, pomůžu vám. Prostě chvilku jenom seďte..." Dodává ještě, otočená k němu zády, když hledá cokoli použitelného v útrobách skříně. Není jí příjemné ho takhle komandovat a tak nějak tuší, že pokud nebude chtít, stejně ji neposlechne. Ale vždyť to přece nedělá pro své potěšení!
Konečně se vítězoslavně otáčí s dřevěnou krabičkou, ve které objevila několik jehel, hedvábnou nit a nůžky v jedné ruce a s obvazy v druhé. A také si konečně uvědomí, že s žádnými bylinkami se tu tedy rozhodně neshledá. ,,Ale alkohol přece musí hrozně pálit." Krátký káravý pohled provázený onou známou malou vráskou mezi obočím doprovodí její slova, když nalezené věci vyskládává na stůl. ,,Budu muset převařit vodu, zabere to jen chvilku..." Mnohem více oznámení než otázka provází to, když z police vytahuje malý rendlík, do kterého nabere vodu a postaví ho na kamna. To, že se chová jako by byla doma ji nezaskočí, nebo lépe nenapadne, ani když z pár žhavých uhlíků rozdmýchává za pomoci tenkých dřevěných třísek oheň. Dokonce ji teď ani netrápí, že by jí za to mohl voják vynadat.
Jen co je v kamnech zatopeno, otře si ruce do sukně a její pozornost se vrátí zpět k Asherovi. ,,Ehm. Takže teď... tu košili." Váhání, krátké ale stejně rozpoznatelné přichází s tím, když mu pomáhá se svlékat. Stojí tak těsně před ním, její sukně se při každém větším pohybu otře o jeho kolena a v pase se k němu Iris nepatrně naklání. Jestli ji skutečně poslechl a sám jednou rukou nezápasil ani se šněrováním na hrudníku, přichází právě to na řasu jako první. Bledé prstíky, tak jemné jak jen jemné mohou ruce pracující ženy být si s tkanicí rychle poradí. ,,Budete... muset zvednou ruce. Vím že to bolí, moc se omlouvám." V některých chvílích není třeba mluvit příliš nahlas a tohle je jedna z nich. jakmile je jí to umožněno, opatrně mu stahuje košili. Nejprve pravá ruka a hlava, aby mohl levou spustit zpět a nenamáhal ji příliš dlouho. Teprve pak vysvobodí z krví nasáklé látky i jeho druhou paži.

Na to už nemá co říct. Chápe, taky chtěl nechat to zvíře být. Není to tak dávno, co s ním absolvovala klisnička dlouhou cestu a jistě si pár dní odpočinku se svým ustájeným kamarádem zaslouží. Iris také patří tichý obdiv za to, že kvůli němu udělala to, co udělala, skutečně i přes svůj strach nasedla na koně. Poprvé a dost možná i naposledy... Nebo také ne.
Cítí dotek malých rukou a smířlivě se rozhodne, že část své hrdosti spolkne a bude dělat, co se mu řekne. Přeci jen, Iris je tady jen kvůli němu tak by měl spolupracovat ne? A tak se usadí na jednu ze židlí od stolu, trochu ztěžka. Odfrkne si při její poznámce, ale dojde mu, že to myslí vážně. To vypadá vážně tak špatně? Je pravda, že na tváři cítí studený pot a pravděpodobně v ní nemá příliš zdravé barvy. A tak mlčí, přikývne, hlavu má trochu svěšenou a ramena pokleslá. Alespoň už nemá pocit, že se každou chvíli pozvrací, jako venku na koni.
Sleduje, jak si v jeho domě počíná jako ve vlastním. Nevadí mu to, ale obdivuje, jak rychlý přehled si u něj o všem udělala. Přijde mu, že se zde vyzná lépe než on sám. Nejspíše se už Iris smířila s tím, že s žádostí o bylinky tady moc nepochodí. "Není to tak hrozné," řekne, pokrčí rameny, dokonce se i trochu pousměje, smířlivě. Spíš není tak těžké si zvyknout a navíc, zažil i horší věci než čištění rány tvrdým alkoholem. To zdaleka není nejhorší co jej v životě mohlo potkat a dokonce mu přijde, že to zabírá stejně jako kdejaké bylinky. Ne-li víc. Přikývne hlavou, když mu oznámí, že převaří vodu. "Buďte tu jako doma... Nebo, kdekoliv," opraví se. Jako doma? Nebo třeba jako v lazaretu? Záleží na ní samotné.
Potichoučku si povzdychne, když se Irisina pozornost zaměří na jeho košili. Je tu hned několik důvodů proč si ji nechce sundavat, však kvůli tomu také nešel do lazaretu. Na chvilku zalituje, že si to opravdu raději neošetřil sám, ale není si jistý, zda by jeho polní medicína byla v tomto stádiu úplně na místě. A tak, sedíc na židli, trochu zakloní hlavu. Zadívá se přitom na Iris, která nejspíš jeho pohled ani nezaregistruje, a nechá ji poprat se s vázáním namísto něj. Musí uznat, že nějaké problémy by s tím měl. Cítí, že látka značně povolí. Mlčky plní to, co mu řekne. Zvedne nejdříve pravou ruku, opatrně i levou ruku. S tou je to těžší, svalstvo na celé paži má ochablé a podivně necitlivé, cítí jen palčivou bolest. Když je látka už jen na levé paži, přilepená krví, musí trochu zatnout zuby. Proces odlepování košile od otevřené rány není zrovna příjemný, drží zuby silně stisknuté u sebe, ale nevydá ani hlásku. Konečně je vysvobozen z kdysi čistě bílé látky a v duchu si trochu oddychne, před slečnou však nedává svou bolest hrdinsky najevo.
Kdysi si i sám o sobě myslel, že je pěkný. Vždycky byl ramenatý, dobře stavěný a měl dost pohybu odmalička. Nyní ale jeho tělo zdobí tisíce jizev, větších i menších. Kulatá, výrazná světlá jizva na pravé straně hrudníku, díra po kulce nalevo od pupíku, paže zjizvené odshora dolů. Pořád je docela dobře stavěný, ale i svaly mu již trochu ochabují věkem a chlupy na hrudi pomalu ale jistě šednout. Otočí hlavu a zadívá se na nehezkou, rozšklebenou ránu. Škrábanec nad ní, ten menší, se naštěstí netváří nějak problémově. Samotná ráda ale vypadá, že se už stihla maličko zanítit a krve je z ní jak z vola. Povzdychne si. "A to to byla jenom hospodská rvačka," řekne, aby prolomil ticho. Kdo by tušil, že z tupého nože bude takových problémů, že? Hlas má trochu přiškrcený.

Na to, aby teď zachraňovala košili která jí zůstala v rukou od toho aby na ní nezůstaly po vyprání krvavé stopy není vhodná doba. Jen tedy pomuchlaný kus oděvu odloží na volné místo na stole, náhle bezradná v tom kam stočit pohled a co s rukama. Jeho jizev si nejde nevšimnout a za každou z nich ji trochu zabolí. Lidé by si tohle neměli dělat. Z rozpaků, které jí znovu začnou barvit tváře do červena ji vysvobodí počínající bublání vody. Rychle se tedy od Ashera odvrátí a stáhne hrnec z kamen, aby ho odložila vedle dalších věcí, které si už nachystala. ,,Doufám, že jste se alespoň pral o nějakou hezkou holku. Takhle riskovat je bláznovství." Nepodívá se po něm ani když mluví, místo toho nepříliš ochotně sahá po jedné lahvi pálenky, opatrně ji otevírá a nedůvěřivě k jejímu obsahu přivoní. Silný závan alkoholu ji donutí párkrát mrknout a potlačit kýchnutí. Sama nikdy nepila nic jiného než pár kapek vína.
,,Smíchám trochu s vodou, snad to pak nebude tak zlé." Usoudí nakonec, ale v duchu si umane že hned zítra mu sem donese mast co pomáhá zavírat rány a zabraňuje jejich hnisání. A jak řekne, tak udělá. Odlije z nádoby trochu do převařené vody, aby si pak přitáhla volnou židli blíž k vojákovi a mohla se na proceduru která ji čeká posadit. ,,Když to bude moc bolet, řekněte. Tohle se už bez šití neobejde a ani medvědi nemusí vydržet všechno..." Jeden z obvazů co si nachystala přestřihne na polovinu a jeho část namočí do směsi vody a alkoholu. ,,Můžeme?" Poslední ujištění, více pro ni samotnou než pro něj. Jako kdyby teď měl spoustu dalších možností. Vlhkou látkou pak začne opatrně čistit nejdřív okolí rány a její okraj. Několikrát přitom musí plátno znovu namáčet, protože nasakuje krví. Teprve když je okolí čisté, namočí celý kus plátna do vody a nechá ho nasáknout. Nechce do rány sahat víc než je nutné, takže místo toho do otevřeného zranění vodu s alkoholem z látky nechá stéct. Nikdy sama nic takového nezažila, ale viděla dost podobných věcí na to, aby si uměla představit nesnesitelnou, horkou ostrou bolest jakou může takové provizorní čištění pálenkou způsobit. Mokré plátno pak na  bolavé místo přiloží. ,,Jen na chvilku. Slibuju. Jen nachystám šití a nechám to alespoň trochu vyčistit." Hlas se jí trochu chvěje, jako kdyby to byla ona kdo na vlastní kůži zažívá tohle provizorní ošetření, v očích se lesknou slzičky soucitu. A nebo je to možná jen klam podvečerního slunce, co se za oknem chýlí k obzoru. Horší část je ale ještě čeká, do jehly navléká nit a ten maličký kousek kovu pak i s hedvábnou nití vykoupe v čistém alkoholu.

Lidé na jeho nahé tělo často zírají. I ženy, které si zaplatí, často neodolají. Některé jeho jizvy fascinují, lehce se jich dotýkají a sem tam položí nějakou otázku, která většinou zůstane nezodpovězena. Některé se snaží dělat, jakoby je neviděly. Některé se jich štítí, odmítají o ně pohledem či dokonce nějakou částí těla zavadit a on jim to nevyčítá. Předpokládá, že se Iris už setkala s horšími, přesto mu není její pohled příjemný. Někdy si říká, co by jeho žena řekla těm všemožným jizvám... Tehdy jich ještě zdaleka tolik neměl. Tehdy když odešel.
Zasměje se, krátce a potichu, trochu unaveně. "Naposledy, když se nějaký starý prase snažilo sáhnout na moji ženu,"[b] přizná. Že se o ní zmínil si uvědomí až pozdě. Je to pravděpodobně únavou, která na něj padla. Snaží se mluvit víc než normálně, aby ji zahnal, aby neusnul. Je mu jasné, že při čištění rány se probere okamžitě. [b]"Bylo to pracovně," odůvodní tedy svoje činy nakonec. Takže to za to nestálo, jen co je pravda... Ti muži by se servali, možná se navzájem pozabíjeli a ráno by byl zase klid. A stařec jako on by nemusel vůbec přijít k úrazu, hm?
Počítá s tím, že to nebude příjemné. Nikdy nebylo. Vytahovat si kulku z těla uprostřed boje také nebylo příjemné. "Zvládl jsem horší," ujistí ji. Nechce, aby se bála na něj sáhnout, z jakéhokoliv důvodu, už jen proto, že čím opatrnější bude, tím déle to potrvá. Připomene si ovšem, že tohle nemůže dělat poprvé. Však i ona se v lazaretu musela setkat s horším. Na její otázku, žádající ujištění, přikývne. A dokonce i docela přesvědčivě. Její nápad se smícháním vody s alkoholem se mu docela i zamlouvá, i když si není jistý, zda to ve finále bude nějaký účinek mít. Vlastně ani ne, známá, ostrá štiplavá bolest se ozve ihned, jak děvče vlhkým hadrem zavadí o ránu. Svaly v ruce, všechny do jednoho, se mu napnou. Na chvilku přestane dýchat, na pár vteřin, než se tělo s bolestí aspoň trochu smíří. Semkne víčka k sobě, když Iris nechá vodu se silným alkoholem do rány stéct. Není si jistý k čemu byl takový čin dobrý, kromě toho, že to bolelo naprosto nesnesitelně. Mezi stisknutými zuby mu ujede zavrčení, zní skutečně jako rozčilený pes, ale bude rád jakmile to bude mít za sebou, takže ji teď nezastaví. Mnoho lidí mu za život tvrdilo, že má pocit, že nemůže cítit bolest. Kurva, jistě že cítí bolest, a teď zrovna necítí nic jiného. Naprázdno polkne, když mu Iris látku na ránu přiloží. Oproti tomu předtím je tahle bolest o dost mírnější. Všechny svaly se mu lehce třesou, jak je zatínal, aniž by si toho byl vědom. Vydechne, zamrká. Samotné šití už by neměl být takový problém. Má pocit, že ruku definitivně přestává cítit. "No... Alespoň se nemusíte bát, že bych odpadl," odvětí trochu přiškrceným hlasem. Sleduje, jak vytahuje věci potřebné pro šití a jehlu namáčí v kořalce. Ta by se mu teď také dost hodila, nicméně nahlas to neřekne. "Nechávají vás v lazaretu dělat tohle často?" zeptá se. Sám neví, zda jej to skutečně zajímá, nebo zda chce Iris jen trochu uklidnit. Nejspíš je z něj dost nervózní, což se dá soudit podle hlasu jedině, jelikož cvičené ruce se netřesou ani trochu. "Měli by," dodá ještě, rychle a potichu.

,,Byl jste tedy tenkrát v právu. Za takové věci je lepší bojovat, než kvůli nějakým výtržníkům." Možná ani na jejím názoru nezáleží. Jen jí prostě připadalo, že by měla něco říct, už kvůli tomu, že... no že by zkrátka měla. A že některé věci je těžší přejít mlčením než jiné, třeba sen každé druhé dívky o tom, že ji její milý bude bránit před všemi kdo jí budou chtít ublížit. Zamrká aby zahnala představy, které se hodí spíš do postele před usínáním a znovu se soustředí na práci, bere do ruky jehlu. ,,Tohle by mělo být spíš nepříjemné než přímo bolet. Alespoň tak to říkají..."
A tak tedy začne, opatrně ale zároveň tak, aby celou věc zbytečně neprotahovala, Asher vypadá že by se měl prospat a nechce ho trápit déle než musí. ,,V lazaretu jsou většinou nemocní, děti nebo ti které nám přivedou stráže. Většina zranění z bojů tak jde mimo nás, protože se lidé ošetří sami nebo mají svoje mastičkáře a doktory. To by musela přijít válka, aby u nás bylo plno vojáků, co dělají hrdiny a ani nevzdychnou." Je to narážka na něj? Je. Ale jestli si to tak přebere, to už Iris neovlivní. Co ale ovlivnit může jsou drobné stejnoměrné stehy, kterými stahuje tkáň k sobě, aby jizva zůstala co nejmenší. Jeden vedle druhého, každý stejný jako ten předchozí. Je vidět, že jakmile se nemusí potýkat se spoustou krve je si jistější a relativně brzy je tedy s šitím hotova. Uzlík, odstřihnout nit, ránu jemně ale dostatečně pevně převázat čistým obvazem. Pořád ale zůstává sedět, zatím nic neuklízí, chce aby ji muž před ní poslouchal a pokud možno i poslechl, tak nějak jí na tom záleží.
,,Každý den si to převážete a omyjete vodou. Kdyby se rána otevřela, můžete si vybrat mezi lazaretem, nebo tím že za nějakou dobu o ruku přijdete. A nejpozději za dva týdny by vám to měl někdo zkontrolovat, možná i vyndat stehy, dobře? Tohle je důležité." Dívá se mu do tváře a hledá jakýkoli náznak toho, že se o sebe skutečně postará. Moc tomu nevěří, ale přece za ním pořád nemůže běhat a kontrolovat ho, byť by se po dnešku snad mohli téměř, téměř zvát přáteli. Po chvilce ale sklopí pohled a vstane, aby po sobě uklidila. Všechno co vyndala z almary je potřeba vrátit na místo, stejně jako lahev s pálenkou, hrnec musí vylít a umýt. ,,A alespoň zítra byste měl zůstat doma." Tohle už skoro znělo jako prosba, když zavírá dveře skříně, do které nazpět uložila obvaz a šití.

"Dnes bych za to dostal už jen zaplaceno," uzná. Tehdy to bylo jiné. On sám do té doby na svou manželku doma ještě ani nesáhl, i když k ní už jisté city nesl a ona k němu taktéž. Ale když se jí v hospodě snažil dostat nějaký nechutný perverzní idiot pod sukni, musel reagovat. Skončil s jednou drobnou řeznou ránou, jizva už pravděpodobně dávno zmizela. Tehdy byl mladý a tělo měl ještě bez jizev. Jeho manželka mu ránu ošetřila naprosto perfektně. Je to jedna z jeho nejživějších vzpomínek na ni, ten letmý polibek na čistě obvázanou ruku, přesně v místě zranění, jak se k němu zvedly její světlounce modré oči, kterým v tu chvíli naprosto propadl. Tehdy také dostal zaplaceno. A to mu nikdy peníze nahradit nemohou.
Iris má pravdu a navíc, šití si už také nějaké zažil. Ze začátku sice jehlu cítí, později však bolest přejde jen v mravenčení. Ruku téměř necítí, ale je si jistý, že s ní stále může hýbat bez problémů. Nebude to ovšem zkoušet teď. Sleduje Irisinu práci, její hbité malé ručičky, zkušené pohyby. Rychlé, ale přesto velmi pečlivé. Na to, jak velká byla rána, je nyní naprosto nepatrná. "Buďme vděční za to krátké období bez válek," odpoví jen. Má pocit, že děvče trochu naráželo i na něj. Není schopný vydedukovat, zda by to měl brát dobře nebo zle a je mu to jedno. Tu poznámku jen přejde. Když je práce se šitím hotová, chvilku ránu zkoumá. "Kdyby mi všechny rány zašily takhle, možná ještě vypadám jako člověk," řekne. Jakkoliv zvláštně to zní, je to pochvala na Irisinu jméno, pochvala její práce.
Poslouchá kázání mladého děvčete. Teď se mu Iris dívá bez větších obav přímo do tváře a on pohybem neuhýbá. Přikývne. Asi by se do lazaretu nehnal ihned, ale nehodlá ve svém věku ještě přijít o ruku, má ji docela rád. Opravdu si na to asi dá pozor. Sleduje, jak děvče začne pendlovat po jeho domě, uklízet, co nahrabala kolem. Stále sedí, ale nespouští z děvčete oči. Po chvilce se ale zvedne, trochu prudce, jak je zvyklý. Hlava se mu zamotá, jen na moment se trochu zvrátí dozadu, ale rychle najde ztracenou rovnováhu. Horní část těla má stále obnaženo. "Iris," osloví ji. Je to poprvé, možná podruhé co použil její jméno...? Dnes to tedy rozhodně ještě neudělal, přišlo mu to nejspíš trochu neuctivé. Přistoupí k aktivnímu děvčeti stojícímu u almary, užuž vidí jak se otáčí aby uklidila i zbytek věcí a chytne ji za zápěstí pravou, zdravou rukou. Skutečně jen jemně. "Nechte to být. Zvládnu to sám. Nebudete mi tu ještě uklízet... Už jste udělala dost," dodá po odmlce, po chvilce váhání a zadívá se na děvče. Jeho rysy stačily trochu povolit, dokonce se tváří i jako kdyby mu nebylo všechno ukradené. Je tomu děvčeti skutečně vděčný... Jestli mu nezachránila život, tak alespoň tu jednu ruku.

Musí nesouhlasně zavrtět hlavou nad tím co říká. ,,Vypadáte prostě jako vy. A tak vám to sluší." Mimoděk tak přiznává, že si ho prohlédla možná víc než by se slušelo. Stejně ji ale okamžitě potom napadá, že na jejím úsudku nezáleží. Když už ne proto, že ho může porovnat jen s knězem a těmi co zná z lazaretu, tak proto, že staršímu muži je to pravděpodobně úplně jedno. Je proto i ráda, že se mohla zaměstnat úklidem. Tedy alespoň do chvíle, než jí v tom zabrání. Překvapený, už dávno ale ne vyděšený nádech a pohled tmavých očí, který sklouzne k jeho ruce na té její. Za tu krátkou chvíli si zvykla na Asherovi přítomnost natolik, aby ji sice dokázal vyvést z míry, ale aby se jí srdce nepokoušelo vyskočit z hrudníku díky jeho blízkosti. ,,Musím přece... udělala jsem nepořádek a tak ho uklidím." Pokouší se vysvětlit svůj záměr, přesvědčivý tón profesionální ošetřovatelky zmizel s tím, jak dokončila svou práci a teď je tu znovu prostě jen nejistá Iris, co se snaží pomoci. Přesto se pokouší protestovat, i když z jemného sevření té veliké ruky, co oproti její věčně ledové příjemně hřeje, se okamžitě nevyprostí. ,,Měl byste jít do postele. Spát. Jít spát. A ne se zabývat úklidem." Sama sebe přivede do rozpaků už jen tím, že vysloví slovo postel. Připadá si hloupě, jako dítě. Klopí hlavu s tmavými kučerami před pohledem hodného medvěda, který je teď tak nějak moc nevojenský a brebentí už zase příliš rychle. ,,A obléknout. Aby vám nebyla zima. Můžu ještě zatopit a pak půjdu."
Teprve pak vyklouzne z jeho sevření, otáčí se zády. Jen na malý moment, pár nádechů, během kterých zavře oči a prsty podvědomě nahmatá přívěsek ve tvaru křížku na kožené šňůrce kolem krku, jen proto aby ho opět rychle pustila. Nikdo mě nemá právo trestat. Ani soudit. Pak se dokáže znovu otočit, podívat na toho muže, kterého pravděpodobně mate nebo odrazuje svým chováním, který pro ni dnes udělal více, než si pravděpodobně uvědomuje. A znovu chce začít s úklidem.

Zadívá se na děvče. Nejspíš v její tváři pátrá po nějakém náznaku úšklebku či posměšku, ale už teď ji poznal alespoň natolik, aby věděl, že tomu tak není. Jistě, je ošetřovatelka, je zvyklá asi i na horší věci, ale pro muže, který se na sebe nahý nemůže ani podívat a jež se děsí každého odrazu v oknech, zrcadlech či vodě jsou to velká slova. Mlčí však, jen lehce přikývne, aby nevypadal, že jí chce v hlavě odporovat. Možná že i chce, ale neudělá to.
Možná se mu to jen zdá, ale opravdu se ho to děvče teď bojí méně? Viděla jej přeci v nehezkých a slabších chvilkách a zachránila mu pravděpodobně velkou část života, jestliže ne alespoň tu malou. S je lehounce povytaženým obočím sleduje Irisinu rozpačitou reakci na jeho dotek. Sám ví, že by to neměl dělat, ví, že se asi teď nechová úplně jako on. Cítí se trochu jako opilý, nejspíše po ztrátě té vší krve, po zranění a bolesti při čištění, je trochu malátný a nesvý a proto to také udělal. Kdyby se nevyprostila z jeho sevření, udělal by to sám, pobaven nad rozpaky z vyslovení jediného slůvka. Sleduje její drobounká záda, užuž jej přepadne touha zeptat se, zda něco udělal špatně, ale spolkne ta slova. To už by zatraceně nebylo jako on. To nemůže... "Udělám to zítra, až budu mít dost času," slíbí, také tím slíbí, že zůstane doma, i když asi nebude celý den připoután k lůžku. Ale kdo ví jak mu bude.. "A zatopit si zvládnu. Doprovodil bych vás, ale asi byste ze mě neměla moc radost že?" pousměje se. Mohl by jí půjčit koně! Tenhle vtip raději ani neřekne nahlas. Otočí se, dojde k jedné ze skříní a vytáhne z ní starou košili, opatrně si ji přetáhne přes hlavu a do rukávů namáhavě strčí zdravou i zraněnou ruku. Šněrováním se nezabývá, nejspíš se trochu napije, aby alespoň usnul a zaleze do postele. To už nahlas neřekne.
Otočí se na Iris, kterou, jak alespoň opravdu doufá, přesvědčil, že v tomhle domě už nemá hnout ani prstem. "Díky," řekne. Konečně. Měla to být první věc, kterou řekne, ale on si s tím dával pěkně načas. "Nejspíš jste mi zachránila ruku..." Minimálně. Je to jeden z těch díků, které chtě nechtě musí myslet opravdu vážně. Navíc, kdo by pro něj udělal tolik co ona? Ošetřil jej v cizím domě jen proto, že si dupne, že nechce do lazaretu?

S jemným úsměvem tedy nakonec úklid vzdá. ,,Asi by mě nemělo překvapovat, že jste docela tvrdohlavý." Není to výtka, k pochvale to má také daleko, snad jde prostě o jednoduché konstatování faktu které tak nějak napovídá, že jí to konec konců příliš nevadí. Místo po nepořádku na stole tedy sáhne po svém šátku který si přehodí přes ramena, nazuje si botky, které už konečně po incidentu s jezerem uschnuly a poupraví si vlasy.. ,,Možná bych z doprovodu radost měla, ale ne dnes. Můžete to zkusit někdy jindy, když se vám ještě bude chtít." Melodický hlásek má hravý podtón a samotná prohlášení je od někoho jako je ona vcelku neobvyklé. Ani Iris by nedokázala říct, proč něco takového pověděla, slova jí sama přišla na jazyk a ona je vyslovila dřív, než se zamyslela nad tím co by jimi mohla způsobit.
Už se chystá otevřít dveře domku, když přijde poděkování. ,,Není potřeba mi děkovat. Jen na sebe teď dávejte trochu větší pozor, ano?" Ohlédne se po Asherovi aby zjistila, že už se znovu oblékl. Dobře, to snad znamená že si teď už opravdu poradí sám. Naposledy pohledem přeběhne o celé místnosti, jestli někde něco nezapomněla a zrak ji padne na zkrvavenou košili, po které sáhne než ji stihne zastavit. ,,Vyperu vám ji a pak přinesu, nebo se pro ni zastavte. Jeden kousek prádla navíc mě nezabije a alespoň se s tím nebudete muset trápit sám." Skutečně si už začala být natolik jistá, že nežádá o svolení ohledně takových věcí. Možná by ji kvůli tomu i leckterý chlap označil za drzou nebo nevychovanou, tím se ale zjevně netrápí, stejně jako tím, že si své rozhodnutí nenechá vymluvit. Místo toho pootevře dveře ven. ,,Dobrou noc, medvěde." S tichým smíchem vyklouzne z domku, zavře za sebou a spěchá na hlavní cestu, která ji odvede domů. Musí si pospíšit aby stihla Danielovi včas udělat večeři.