Okolí Salemu

Prešlo niekoľko dní, ale jemu prišli ako storočia, hodina sa vliekla za hodinou čoraz pomalšie, až sa niekedy pozrel na veľké hodiny, aby sa uistil, že sa čas nezastavil. Nepokojne chodil po dome, ktorý ani neopúšťal, ak si náhodou nešiel na dvor zastrieľať z kuše. Na služobníctvo bol nevrlý, a tak sa mu radšej vyhýbali, pretože cítili, že s ním niečo je, no nikto si však nedovolil ceknúť, že by za to mohla vysoko postavená návšteva spred niekoľkých dní. Možno za to mohlo aj to, že slúžka, ktorá ich prichytila, zrazu ochorela a priťažilo sa jej, smrť mala na jazyku a keby bol Jonathan bláznivejší, povedal by, že ju ktosi preklial. Jeho klienti sa tiež nikdy nezdržali dlho, pretože inokedy veľmi prívetivý pán Shareburg bol teraz zádumčivý a akýsi roztržitý, hoci sa to snažil skryť za úsmevy a milé slová. Oklamal len málokoho. Nemohol poriadne zaspať a ak sa to predsa len podarilo, okamžite mal pred očami Améliu Kelley a seba, ako stojí za ňou, rozväzuje jej šaty a pomaly ich z nej sťahuje alebo ako ju posadí do kresla, v ktorom už raz sedela, a rukou sa dostane na to miesto, kde predtým smeroval. Väčšinou sa uprostred noci budil spotený, zadychčaný a vzrušený tak, že bola len jedna cesta, ako telo aspoň trochu upokojiť. Primeranú rozkoš však nepocítil nikdy – tú mu mohla priniesť už len ona, ale každá myšlienka na ňu v ňom vyvolávala pocit krivdy. Chcel ju a ona sa mu otočila chrbtom a hoci poznal a rozumel dôvodu, i tak to bolelo. Netúžila snáď ona po ňom tak ako on po nej? A prečo už za ním neprišla? Sľúbila, že sa stretneme...lenže kde a kedy? Kiežby poznal odpoveď!
Dnes nemal dohovorenú žiadnu schôdzku s žiadnym obyvateľom Salemu, dokonca odložil aj svoj plán začať podnikať vo vzdialenejších mestách ako je Jamestown alebo Boston z dôvodu, že by sa nedokázal plne sústrediť. Rozhodol sa, že si prevetrá hlavu na čerstvom vzduchu, niekde mimo mesta, kde by sa mohol bezpečne oddať svojim úvahám a myšlienkam – možno dokonca aj túžbam, ktože ho vie? Teplo prvých pier, ktoré kedy pobozkal, stále cítil akoby ich ochutnal len pred maličkou chvíľkou. Bol to pretrvavajúci pocit, ktorého sa nemohol len tak zbaviť. „Hlavne dúfaj, že sa ho vôbec niekedy zbavíš, Jonathan!“ Zahundral pre seba, keď prešiel okolo prvého stromu a obloha nad hlavou mu zmizla v korunách zelených listov. Salemský les bol nebezpečný, pretože to bolo útočisko pre nadprirodzený svet a nikto by tam nešiel len tak – preto si dal mimoriadne záležať, aby každý, koho stretol, videl, že mieri na námestie. Čím menej podozrenia, tým lepšie a on veru nechcel riskovať ani takúto drobnosť, pretože by si ešte poňho prišla inkvizícia a upálila ho ako kacíra a nasledovníka Satana, ktorým aj bol...de iure. V skutočnosti bol pokorným služobníkom Pána a diabol bol len démon, ktorý ho oklamal a zradil.

"Ach ano, zapomněla jsem se zmínit o drahém siru Jonathanovi, že?" Hřeben pečlivě rozčesává jemné vlny kopírující linii tváře, dodávaje jí mladistvý dojem, za který by byla ochotna prodat duši stejně jako každá jiná žena. Žádné se nelíbilo stárnutí a Amélie si mohla děkovat, že se na ní ještě nijak výrazně nepodepsalo. Sukně dlouhých tmavých šatů zašustí, jak se žena otočí za slintajícím manželem, který se marně snaží cosi namítnout. Vždy, když se tak pokusí učinit, hrdlo se mu stáhne o něco více. Tmavé oči sjednou tu trosku, která dříve Salemu vládla v naději, že takto tomu bude i nadále, leč... Inu, každý se mýlí. Jednou, dvakrát... Nebo po zbytek svého života. "Nevěřil bys, jak je milý. Dokonce se toužil s tebou setkat, což... Ne, jak bych si mohla utrhnout takovou ostudu a ukázat mu tě? Smrduté, upocené prase, kterému se pták postaví beztak pokaždé, když mne zahlédneš nahou." S opovržením přejde místa, která by měla ženě poskytovat rozkoš. Jí? Jen bídu a nouzi, pocit hnusu zvedajícího žaludek. Dál se vrátí k česání vlasů a své řečnění vede jen jakoby mimochodem. "Vede ho ke mne velmi silná náklonnost. Taková, co má nenechavé prsty, které by se mi s radostí dostaly pod sukni a okusily sladkost mého lůna. A věřím, ach ano, věřím, že je mnohem lépe vybaven než ty, drahý. Žádný malý tlustý ptáček, se kterým ses mi prakticky netrefil do klína, ale řádný mužný úd, který rozechvěje každou ženu." Spodní ret je stisknut pevně, skoro až nadoraz, že pokoušet se ještě o něco více, jistě jí vytryskne krev. "Už se těším, až mu splním jeho sny..." Perverzní či nikoliv, byly praktiky, jímž se Amélie nebránila. Její manžel neměl příliš bujnou fantazii a to bylo jedině dobře.
Celá tato konverzace předcházela okružné jízdě, po níž se vracela s ještě zlehka vlhkými vlasy od zátoky milenců, kde se opláchla po dlouhé, velmi trmácivé cestě do vedlejšího města, vesnice jménem Meadow. Inu, ráda by znala tu Libby, která Howarda natolik očarovala, ale jak se dozvěděla od místních, pak zmizela neznámo kam i s tím svým smrdutým parchantem. Výlet nazdařbůh nesl v Amélii pachuť zlosti a touhu si ji vybít na něčem... Ne, chyba - na někom. Kopyta koně v klidném rytmu překračovala spadané větve i pařezy, jimž se vyhýbala, vraceje se do města. Tedy, takový byl prvotní plán. Že jí ho naruší hlas s výkřikem jména, o němž ráno hovořila manželovi do tváře? Kůň hlasitě zařechtá, jak ho Amélie krotí uzdou, aby své kroky obrátil za hlasem, jehož tón se zdál rozhněvaný a blízký. Dost na to, aby po několika krocích zahlédla postavu samotného bankéře, jemuž cosi přislíbila. Příště... Les poskytoval dobré útočiště. Lidé se sem báli chodit kvůli pověrám, které do nich zaselo zlo zmítající se zde o úplňku. "Hodlal jste přilákat mou pozornost, Jonathane, nebo něčí jinou? Jestli to druhé, pak vás budu nucena opustit." Vyčkává v sedle jako pravá dáma, pozorně si prohlížející mladého muže pod sebou. Tak to má být - ona v roli vůdce a on? Sladký poddaný.

Jonathan ani prinajmenšom nevedel, ktorým smerom sa dať. Prišiel, aby si oddýchol od ruchu mesta a ťažkého vzduchu v jeho dome, ale tam jeho plán hasol a ďalej nesiahal. Les bol veľký a medzi kmeňmi mohutných stromísk sa ukrývali rôzne veci a tajomstvá hodné poznania, i keď tu boli také, na ktoré by nikto nemal ani pozrieť. Spomenul si na jedno príslovie, ktoré mu pri dileme, v ktorej sa ocitol, celkom pomohlo: Ak nevieš, kam chceš ísť, je úplne jedno, akú cestu si vyberieš. Kto by sa už len prel, že to nie je pravda? Nech to vymyslel, kto chcel, určite to bolo rovnako stratené individuum ako teraz Jonathan. Absencia cieľa, tulák, ktorý je stratený vo vlastnom živote kvôli, Boh nech mu odpustí, pretože si nikdy nemyslel, že na to dôjde, žene. A keby nejakej! Ale kvôli tej najmocnejšej v meste a jednej z mála, ktorej by sa jakživ nemal ani len dotknúť. Ale už to urobiť a postúpil i ďalej... Získam ju! Ak nepríde ona za mnou, nakráčam si to pokojne aj o izby jej manžela! Hovorila z neho mladícka nerozvážnosť, slepá túžba alebo naivnosť? Možno všetky, možno ani jedno a možno predsa niečo z toho. V tejto chvíli mu už nič nedávalo zmysel – túžil po nej a to bolo asi jediné svetlo na jeho temnej ceste, hoci voči tej žene cítil aj istú krivdu, ktorú nemohol potlačiť napriek tomu, ako veľmi sa snažil.
Dostal sa už hlbšie do lesa, kde stromy obrastené mäkkým machom rástli bližšie pri sebe, až si musel hľadať iné cestičky, aby postúpil dopredu, bolo tu ticho, iba nad hlavou počul šum vetra opierajúceho sa do korún stromov. Napadlo mu, že by sem mohol chodiť častejšie – a s kušou v ruke, aby si zapoľoval na králiky alebo inú zver. V Európe by to bol čistý rozmar veľkých feudálov alebo znudeného monarchu, ale Salem je na druhom brehu oceána, tak prečo nepriviesť staré zvyky do nového sveta? Niekto sa tu musí začať chovať ako pravý šľachtic a ak nerátame Kelleyovcov, málokto okrem neho by sa našiel. A možno raz by pri takej poľovačke narazil na nejaké nevinné dievča, ktoré by nejakým spôsobom upútal, získal si na svoju stranu a potom, keď by to najmenej čakala, by ju obetoval. Iste, rituály nikdy neboli jeho silnou stránkou, ale jeden či dva primitívne zvládne každý čarodejník a na jeho ciele to vždy stačilo. Pred sebou začul odfrknutie. Zastal a napočúval sa do okolia a naozaj, nezdalo sa mu to – už počul aj dupot cválajúceho koňa. Prešiel popri zhluku zakrpatených a už trochu pokrútených dubov (alebo bukov?) a zastal si to neďaleko cesty. Neskoro. Jazdec pred chvíľkou prešiel okolo. Srdce sa mu však rozbúchalo, keď si uvedomil, kto to bol. Rozpoznal ju dokonca aj odzadu, keď sa tak rýchlo vzďaľovala. „Amélia!“ Z hrdla mu vyšiel výkrik jej mena, ktorým ju nikdy neoslovil tak okato, znel hnevlivo, trošku netrpezlivo a hlavne túžobne. Počula ho a obrátila koňa, podľa giest a slov ľahko usúdil, že pred ním už nestojí tá slabá žena, ktorá potrebuje oporu, ale naopak: na koni sa pred ním ako socha antickej bohyne týčila kráľovná Salemu v celej svojej kráse a vznešenosti. Stačilo to na to, aby sa mu srdce znovu rozbúchalo ako o preteky. „Odpoveď poznáme obaja, nie je tak?“ Odpovedal jej otázkou, keď sa pomalým krokom (hoci pri jeho dlhých nohách to šlo i tak rýchlo) blížil. Zastavil sa pred jej koňom a končekmi prstov ho jemne pohladil medzi očami. Uprel na ňu svoj pohľad. „Prečo ste neprišla? Čakal som vás...“ V hlase mu znela jasná výčitka, ktorej účinnosť však oslaboval prehlbujúci sa hlad v modrých očiach.

"Známe?" Ruka skrytá v kožené rukavičce jezdeckých svršků svírá v dlani pevně uzdu, dávaje koni najevo, kdo je tady pánem. To zvíře kdysi zkrotila jediným pohledem do očí. Nikdo tehdy nevěřil, že by na divokém hřebci mohla tak křehká žena být schopna kdykoliv vyjet, vlastně si ho byť jen osedlat. Nikdo... Ale už tehdy prokázala ukázku svého nově nabytého charakteru společně s mocí kolující žilami výměnou za nenáviděné dítě. Zlomená koňská duše byla jakýmsi důkazem, že žádný muž s ní neodejde nepoznamenán. Hlad, s nímž se Jonathan tázal, uspokojoval nitro lépe než šálek horkého dobrého čaje, než pohled na malbu v salónku, než nové šaty čerstvě dovezené od mistra krejčího. Touha v jeho očích byla patrná i z takové výšky a Amélii se chtě nechtě zkrátil dech. Našlo by se pár mužů, kteří by pro ni touhou padli na kolena, ale ti se jevili dalece mladší jak Jon, mladí, nezkušení, ještě skrytí za otcovou ochranitelskou rukou, která jim nedovolila nic. Ti jí lichotili, ale v Jonathanově pohledu se utápěla, že se hrudník začal zdvihat o něco výrazněji. "Odpověděl jste si sám." Protože čekal. Protože to ona plánuje, intrikuje a on? On je její výhrou, loutkou, hračkou. Panenkou, kterou při omrzení může hodit do kouta, až se jí bude nejméně líbit, až bude dočista použitá. "Není snad větší svoboda v nečekaném?" Hlas se zachvívá potlačovanou touhou, svoboda byla vidina naděje, k níž se Amélie upírala celou svou duší. Není nic sladšího než si dělat, co uzná sama za vhodné, aniž by se přitom musela ohlížet na vlastní status, na manžela potícího se v loži s horečkami, na něž brzy umře.
Zlehka natažené paže pobízejí k dopomožení na zem, větvičky zakřupají pod nohama, tráva ševelí smutnou píseň, které si mladá žena nevšímá. Její pohled patří jen a jen tomu muži před ní. "Byl byste tak galantní a uvázal mi koně, sire?" Rukavička jedna po druhé sklouzávají z dlouhých prstů, zastrčené do postraní kapsy ještě předtím než ty dva nechá za zády, vydávaje se pomalu hlouběji do lesa. Do míst, kam lidská noha sotva vkročí ze strachu z čarodějnic. Ta tam je ta zlomená žena, dnešní verze působí majestátně, hrdě a prozatím i chladně. Sukně zlehka vyhrnutá nad kotníky při překračování těžkých podlouhlých větví, že čas od času tak ukáže štíhlé kotníky, které rázem zmizí za těžkou látkou sukně. "Ale jestli se ptáte, zda jsem na vás vzpomínala... Pak uznávám, že ano." Někdy, čas od času. Hlavně tehdy, když chtěla manžela stresovat další várkou zmínek, které by mu mohly už tak zničit pracně vybudovaný soukromý svět v tomhle městě. Ne, on už tu nebyl pánem. A dlouho nebude. "Myslela jsem... na vaše polibky a chtivé doteky... Každou noc. Už jen myšlenka na to, kde se vaše ruce mohly toho dne ocitnout mne rozechvívala..." Šeptem podá Jonathanovi představu, s níž si i nenápadně pohraje, zasazujíce mu do hlavy obraz jí v noční košili, jak ručkou bloudí mezi stehny až do zapřísáhlého místa patřícího původně pouze manželovi. Záda propnutá, ze rtů unikají neslyšitelné steny tlumené druhou dlaní, aby na ní nikdo ze služebnictva nepřišel. Látka vyhrnutá k bokům, odhalujíce štíhlá ženská stehna, za která by se nemusela stydět žádná o dekádu mladší dívenka. "Tady nás ale nikdo neuvidí... Neuslyší..." Prstíček se zahákne za ozdobný knoflík jezdeckého kabátce v barvě půlnoční modři, druhý, třetí, rozepínaje je hezky pomalu.

Jeho hlava a či skôr myseľ, teraz úplne slepá voči všetkému okolo a takmer úplne nepoužiteľná na hocijaký žiadaný úkon, len pomaly začínala chápať význam jej slov vo forme otázky, ktoré napriek svojej jednoduchosti vyzneli ako hádanka. Nútili Jonathana, aby sa nad nimi hlbšie zamyslel, hľadal význam toho inotaja, aby spoznal kúsok pravého charakteru osoby, ktorá ho vyslovila, aby osvietil aspoň dieliček skladačky duše ukrytej v tej prekrásnej schránke, ktorá musela upútať každého muža, ktorý ju zbadal – dokonca aj slepcov, ktorý na míle ďaleko vycítili jej auru vznešenosti a sily, neporovnateľnú s hociktorým biednym smrteľníkom. Lenže v jej prítomnosti boli všetci len špinou na topánkach. Privilégium dotknúť sa tejto nadprirodzene krásnej ikony mal však jedine jej manžel, mocný správca Salemu, ktorého status si nikto nedovolil skompromitovať alebo naň zaútočiť. Teda až do dnešného dňa. Je moja, je len a len moja, opakoval si to v hlave s majetníckym tónom a hladom, ktorý dokonca prehlušil aj večne horiaci hlad po moci. Amélia Kelley bola nad toto všetko. „Máte pravdu,“ prehovoril po dlhej, zamyslenej odmlke, ktorá medzi nimi panovala, využívajúc ju okrem iného i na to, aby ju hltal lačným pohľadom, ktorého nikdy nebolo dostatok. „Všetci máme radi prekvapenia.“ I tak sa mu ale mohla aspoň ozvať listom alebo iným nenápadným náznakom, pretože tá neukojená túžba horiaca niekoľko dní ho skoro priviedla na pokraj šialenstva.
Prešiel popri koňovi, chytil ju pod pazuchy a pomohol ju zosadnúť zo sedla. Bola neuveriteľne ľahká, zdala sa byť krehkou, ale to nepochybne bolo len zdanie – o tom sa už presvedčil...dokým sa neocitli sami dvaja. „Samozrejme, madam,“ povedal ochotne. Čo by bol za gentlemana, keby odmietol dáme pomôcť so zvieraťom? Pravdepodobne by sa už nikdy nemohol ocitnúť na verejnosti bez toho, aby naňho aj ten najprimitívnejší roľník, o ktorom jakživ nepočul, nefľochal pohľadom plným číreho pohŕdania. Chopil sa uzdy a kôň sa, hoci neochotne, poddal a nechal sa odviesť k najbližšiemu stromu pri ceste, kde ho priviazal ku konáru. Nechal mu ale dosť voľnej uzdy, aby sa mohol pohybovať aspoň v malom okolí, ak by náhodou chcel žrať trávu. Podarilo sa mu to však až na druhý pokus, pretože neustále sledoval svoju spoločníčku a jej trúfalosť, keď si len šiat dvíhala až nad členky, čo bolo spoločensky neakceptovateľné pre každú ženu snáď okrem tej ľahkej, ktorá potrebovala nejakého muža upútať svojimi ladnými nohami a bokmi. Zas a znova mu vyschlo v krku a rozbúchalo srdce. Len čo bol hotový, vybral sa za ňou pomedzi kríky a stromy, pozorne počúvajúc jej slovám, ktoré znovu naštartovali jeho fantáziu. Predstava strážkyne, ako leží v posteli vedľa svojho muža, zatiaľ čo rukami si siaha medzi stehná. Ticho spálne prerušili hlboké, pridusené vzdychy... Mravčenie v slabinách ho dalo do pohybu. Pristúpil k nej úplne blízko, obzrel si jej tvár a skĺzol po krku až na rozopnuté gombíky. Nemal jej čo povedať, načo aj? Slová boli zbytočné, keď sa jej prisal na horúce pery a trasúcimi sa prstami, ktoré sa zrazu stali tak nešikovnými, jej začal vyzliekať kabát.

Hlad promítnutý v Jonathanově pohledu nedokázal Amélii zabránit, aby se necítila jako královna. Chtíč svírající nitro pevnou rukou, úcta vedená tak maximálně k jejímu vnějšímu půvabu, snad k moci, kterou držela v rukách a jíž se odmítala vzdát, pustit ji byť jen na malou chvilku. Buď se s ženami na takovéto úrovni ještě nesetkal a jediné, co ho snad někdy dokázalo okouzlit, bylo hloupé, naivní smýšlení mladičké husičky bez špetky důvtipu, nebo s nimi měl celkově prachbídné zkušenosti. Nehledal za tím nic víc, neptal se po výhodách, které by z tohoto až absurdnímu vztahu mohly vést. Podléhal mladické nerozvážnosti, kdy viděl příležitost k upuštění páry. Sotva by řekla, že to bude jeho poprvé, že tenhle mladík, co na ni hledí jako na svou zbožnou modlu, kterou si představuje nahou a sténající, je fyzickou láskou nepolíbený. A že to Amélie si ukradla jeho první polibek. Sladký, přímo volající po zkažení, postupném lámání odhodlání a cílevědomosti.
Bradička pozvednutá v tiché, vyzývavostí zavánějící reakci na zrychlený pohyb, s nímž se dostal k ní, narušujíce osobní zónu, ba co víc - i tu intimní. Činy mluvily za vše, nikoliv slova. Tváře zahoří vzrušením, s nímž zasténá do Jonathanových rtů, sama mu napomáhaje, aby se toho zbytečného kousku oděvu zbavili, vždyť jen překáží v touze po těsnější blízkosti. Několik zlatých knoflíků s ozdobnými rytinami skončí urvaných na zemi bez zájmu o jejich následný osud, látka kabátce je stahována z ramen, odhalujíc černé krajkové šaty s karmínovým nádechem, společensky sotva vhodné na cestu po lese. Co na tom? Nezáleželo na ničem než aby Amélie ochutnala sladkost hříchu s tímto mladíkem. Ani s jeho kabátcem se příliš dlouho nepárá, vždyť jeho mužné tělo má tak blízko, proč ho zakrývat? Proč ukrývat tu krásu mládí? Dlaň opětovně vklouzne pod rozhalenku košile, u níž v rychlém, téměř zoufalém jednání utrhla tkanice, jak se pokoušela poradit si s vázáním. Hořel, hořel tou dokonalou touhou utopit se v ní, vnímat její nitro, rozechvívat ji a okusit sladkou zkušenost fyzického aktu.
S jemným skousnutím spodního rtu se Amélii konečně dostává vzduchu rozšiřujícím plíce, až látka prakticky praská ve šveh. "Myslela jsem, že chceš vědět, jak chutnám... celá." Dobírala si ho? Snad ano. "Pokud si vzpomínám, pak jsi naposledy přede mnou klečel... Nemýlím-li se?" Někomu by se to mohlo zdát jako potupné gesto, avšak způsob, jakým žena svá slova pronáší, značí, jakou cestou by se mělo vše ubírat. Látka šatů vyzývavě zdvižená, odhalujíce tak dlouhé štíhlé nožky, pohled pevně ukotvený v Jonathanových očích., zatímco dlaň zlehka zatlačí na rameno, aby chlapce pobídla k činnu.

To, že celé detstvo vyrastal v tieni svojej sestry, kde všetko, čo mal urobiť, riadila len matka a iné vysokopostavené ženy covenu, sa na ňom podpísalo asi doživotne. Neveril ženám, ich schopnostiam a darom od Boha, považoval ich za menejcenné a nehodné jeho drahého času, ktorý mohol stráviť omnoho užitočnejšie než v ich spoločnosti. Dištancoval sa od nich v každej sfére života a neignoroval ich jedine vtedy, keď to bolo dôležité alebo nutné. Preto sa nikdy neobzeral za dievčatami, preto nikdy nezažil mladícku roztopašnosť, bozkávanie sa za kostolom alebo prvé splynutie u nej v posteli, keď rodičia neboli doma. Nič z toho nepoznal. Bol len neskúseným a veľmi nervóznym panicom, ale o tento status ho mala pripraviť najmocnejšia žena v okolí...takej cti sa mi dostalo. Ignoroval vlastné grambľavé pohyby amatéra, keď chytal jednotlivé gombíky a odopínal ich – v toľkej vášni jeden dokonca odtrhol -, nevšímal si ani svoje neskúsené, trošku povrchné bozky, ktoré však nahrádzal vášňou, ktorú do nich dával. Stiahol z nej jazdecký kabátik a odhalil šaty pod nimi, no o tie nezavadil ani pohľadom. Všetka jeho pozornosť patrila iba jej tvári. Nechal ju, nech mu vyzlečie kabát a roztrhne viazanie košele, ktorú si potom prevliekol cez hlavu. Na horúcej nahej pokožke mu vybehli zimomriavky spôsobené chladom lesa. Jonathan sa už skoro desať rokov staral o svoju moc, ale to isté sa nedalo povedať o jeho tele, ktoré nedosahovalo úrovne mocných vojakov, remeselníkov alebo drevorubačov. Nemal také svaliská – iba to, čo proste mal.
Bozkami prešiel z jej pier na líce a odtiaľ sa prisal na jej krk. Cítil, ako rýchlo jej bije srdce, ale jemu nepochybne udieralo raz tak rýchlo. Pokračoval by aj nižšie po jej hrudi, keby ho nevyrušila. Chcem ťa cítiť celú, ochutnať a dostať svoje pery tam, kde by nemali byť... Bez okolkov si kľakol na koleno, jednou rukou je prechádzal po holej bledej nohe, zatiaľ čo druhou rukou jej nadvihol suknicu, aby mal voľný prístup k intímnym miestam. Naklonil sa a jemne ju pobozkal na to miesto, ktoré bolo výsostným majetkom jej manželka, majetkom, na ktoré nemal nikto iným prístup – až doteraz. Jonathan bol prvý a toto vedomie len znásobovalo všetko, čo cítil. Túžbu, hlad, neutíchajúce bubnovanie v hlave a ušiach, chvenie po celom tele, zimomriavky, z ktorého sa stavali chlpy do pozoru...a najmä neznesiteľné pulzovanie v nohaviciach. Možno by mal byť jemný, aby jej neublížil, ale on si nechcel dávať pozor, a preto sa tam ústami pritiskol, robiac perami a jazykom hocičo, čo mu prišlo vhodné, hoci v skutočnosti len tápal. Veril, že túžba a pudy mu pomôžu dohnať ju k slasti, pri ktorej bude vzdychať jeho meno a prosiť, aby pokračoval.

Byla jeho paní. Ať už si to přiznal či se podobné možnosti vzpíral, byla jeho královnou, před níž klečel a kvůli které se vzdal své vlastní hrdosti, jíž zahodil za hlavu, potupený poddaný. Mnohé ženy si ani nedokázaly uvědomit, jakou moc nad muži mají. Byli poslové jejich tajných přání, stačilo je umět správně vyslovit, navnadit je ku příležitosti, po které chňapli, ač si mysleli, že to bylo z jejich vlastních počinů. Amélie znala mužské myšlení - před mnohými stačilo zvednout sukně. Jiní? Ti stáli za trochu více námahy. Laskání ega, zapůsobení na sebevědomí, odkázání se v jejich milost i nemilost. Celé to byla jen hra a Amélie sklízela plody vítězství. Pohled na něj, jak klečí pod ní, tak bezbranný a vydaný ji napospas, dokázal v této chladné ženě vyvolat dávku vzrušení podpořeného způsobem, jež mu vybrala za úkol. Ne, chyba - za povinnost. Mráz se zapojil, vyvolávaje husí kůži, o to výraznější, když se Jonathan svými rty přitiskl v místa zakázaná a církví zatracená, haněná a označovaná za hříšná. Však právě proto je potěšení ze sexu o dost sladší. Zakloněné temeno hlavy zapřené o drsnou kůru stromů, v očích planoucí oheň výhry spolu se zdvihající se vlnou rozkoše. Měla lepší milence, to nepopiratelně, ač tvrdila do očí ostatním cosi jiného. Skrývala své avantýry, své úlety i povyražení zamlčené pěkně těžkým měšcem či přislíbením kariérního postupu. Měla mladé i starší, bohaté i chudší, vysloužilce i ty, kteří se teprve zaučovali. Každý do Améliina života přinesl novou dávku vzrušení, život proudící v dobrodružství z takové obscénosti, za kterou by jí církev poslala pykat a ustřihla jí na veřejnosti vlasy pro potupu.
Roztřesený výdech unikne ze rtů, rozechvělý v té slasti, kterou jí způsoboval svým počinem. Prsty se vplétají do tmavých kučer, dbajíce o to, aby si nerozmyslel své konání a těšil ji dál, dokud sama neuzná za vhodné, že je třeba skončit a přesunout se dál. Dech se krátil, činnost hrdla se projevovala hlasitěji s každým dalším útokem vůči lůnu, které mělo povít dědice, ale nic takového nepřicházelo. A ani nepřijde. Děti znamenaly slabost a ztrátu kontroly, které se nehodlala vzdát. Souhlasně pobízí mladíka dál, ač některé jeho pokusy jednoduše přetrpí při neznalosti, s jakou se vytasil. "Do-do-dost... Dost..." Koktavá odpověď je perfekntně načasovaná, odkazujíce na rozechvělost, s níž se měla vypořádat. Potřebovala rozptýlení a doufala, že aspoň obvyklým způsobem se jí ho dostane. "Pověz mi, Jonathane... Viděl jsi už někdy ženu? Myslím... nahou?" Prsty zlehka povolí tkanicemi svázaný korzet, dávaje tak výstřihu větší prostor i volnost. "Nevadí mi, když řekneš, že ne. Vlastně... mi to lichotí." Lež, ač ne stoprocentní. Lichotilo jí to a zároveň se jí hnusilo pomyšlení, že je tak nezkušený. Pravda, ona ve svých počátcích na tom nebyla jinak, ale s vedením Mayi poznala, čeho jsou muž i žena v loži schopni. A nejen tam. "Budu ráda tou, která tě potěší... Jako první." Věděla jak. Znala způsoby, které muže dováděly k šílenství a po nichž prahli. Dlaně se přesunou ke tkanicím kalhot, za něž několikrát škubne, aby se dostala k místům, po nichž prahla. Snadno vklouzne za látku, horkou kůží ochutnávaje dotek Jonova mužství. "Řekni mi... Chceš zakusit horkost mých úst... nebo mého klína?"

Rukami prechádzal po hladkých nohách podobným sochám bohýň, ktoré videl vo Francúzsku, Španielsku aj v Ríme, kde sa priúčal bankárskym záležitostiam na želanie otca, ktorý sa tým takmer doslova vzbúril covenu. Narozdiel od matky videl, že rodinný podnik musí zdediť on, Jonathan, a nie Arianne. Preto sa už po pár mesiacoch musel vrátiť, ale odvtedy mu každé mesto, ktoré videl, prišlo ako diera, pretože Rím bolo Mesto miest, Večným mestom, sídlom Cirkvi, kde neustále pri sebe cítil prítomnosť Boha. Vtedy bol plný šťastia. A podobnú bázeň ako počas svojho pobytu v tom prekrásnom meste cítil aj teraz, keď kľačal v lese na kolene a nesmelým jazykom ochutnával lono Amélie Kelley, vládkyne zabudnutého mesta na druhom konci sveta. Prstami prechádzal po jej mäkkom, ale pevnom zadočku, zatiaľ čo vnímal pulzujúce nepohodlie vo svojich slabinách. Chcel ju tak moc, až sa mu z toho točila hlava, ale nemal nad tým kontrolu – podľa prstov vpletených do jeho tmavých vlasov usúdil, že to ona rozhoduje, čo za slasť jej bude robiť. A on sa ochotne poddal každej roztopašnosti, ktorú vyžadovala, pretože on sám chcel zažiť hocičo, čo si jeho panická myseľ doteraz ani nevedela predstaviť. Avšak koktavý hlások ho prinútil skončiť v tom, čo robil, hoci, ako zistil, napriek tej neznalosti by bol schopný to robiť celé hodiny, pokiaľ by mohol počúvať jej vzdychanie – dôkaz rozkoše, ktorú jej sám spôsoboval. So zrenicami rozšírenymi, až takmer vytlačili modrú dúhovku, sledoval, ako nevychované prsty pomaly rozväzujú šnúrky na korzete a uvoľňujú ho. Postavil sa, ale zamrzol, keď padla tá hrozná otázka. Pozrel sa na ňu, zvažujúc, čo by mal povedať. Nechcel povedať pravdu – bola priveľmi osobná a na jeho vek aj nevhodná -, ale nechcel ani klamať, aspoň nie počas vzplanutia ich vášne. Nevedomky ho však sama povzbudzovala k pravde, a tak ju aj povedal. „Nie, nikdy,“ priznal, hoci jazyk mal akosi ťažký. Jeho hrdosť také vyznanie znášala len s veľkými obtiažnosťami. „Nikdy som sa žiadnej ani len nedotkol a neľahol s ňou...“ Keď sa tak otočil v spomienkach späť, nikdy ani necítil tú potrebu dosiahnuť orgazmus iným spôsobom ako pomocou svojich rúk a predstáv, netúžil po žene a ani nad tým nepremýšľal. Vôbec. Pohľad mu rýchlo skĺzol dole, keď mu začala rozväzovať šnúrky na nohaviciach a keď pocítil, ako mu chytá jeho pýchu, zastenal blahom a zachvel sa na celom tele. Tak málo bolo treba pre jeho túžbou rozpálené telo. Túžil si ju vziať tu, ako to muži robia v nevestincoch...prudko a tvrdo. Rukou, ktorej dlaň bola večne skrytá v čiernej rukavici bez prstov, prešla po odhalenom hrudníku, hoci najradšej by spoznala miesta, ktoré šaty väčšinou tam hore ukrývali. „Čo ak by som chcel oba spôsoby?“ Spýtal sa s úsmevom, hoci to myslel vážne. Prečo by sa jeho prvý sex mal obmedzovať len na to, aby mu podala rozkoš buď ústami, alebo svojim lonom? Bol by snáď priveľmi opovážlivý a chtivý, keby túžil po oboch? On by ju rád lízal, bozkával, hladil a robil kopu ďalších vecí, tak prečo by aj ona neurobila to isté pre neho?

"Takže jsem... tvá první?" Slůvka znějí téměř nevinně. Téměř, kdyby se v duchu nebavila nad rozpaky, které musel její dotaz vyvolat. Takže chlapeček ještě žádnou nevohnul. Smutné a zábavné zároveň. Pohledem plným okouzlení nad přímočarostí, s jakou k ní hovořil, nechává spočinout na Jonathanově tváři, posílený jeho ochotou obětovat něco, co je spíše pro ženy cenné. Pro muže? Kdo by to počítal, vždyť ti uléhají s každou, která roztáhne nohy. Byl... Jednoduše roztomilý, malý chlapec, který poprvé zakusil sladkost zakázané rozkoše. A Amélie? Užívala si, jak na ní byl závislý. Pro jednou to nebyla ona, kdo si nevěděl rady. Role se obrátily, karty jsou vyloženy na stůl. "Šššš, to je v pořádku." Ukazováček tlumí rty vyznávající se ze své nejistoty, nabádají k mlčení. "Mně to vůbec nevadí." Také byla taková - mladá, vystrašená, nejistá ve svých počinech. To až Maya ji zaučila, co to obnáší býti ženou a jakou slast jí může přinést muž. Ne takový, co se vzmůže jenom na dva, tři přírazy a je hotový, zpocený tou námahou. "Můžu ti ukázat, proč muži tolik milují tenhle pud... Proč touží vklouznout ženě mezi stehna a jakou slast může poskytnout ženské tělo. Mohu ti to ukazovat zas a znova... učit tě... Obšťastňovat tě... Aby tys učinil šťatnou mne." Nikoliv žádnou jinou. Žádnou z těch, které se kolem něj ochomýtaly, které mohly pomýšlet na podobné záležitosti v jeho blízkosti. Sobecky si toužila ukrást ho pro svou vlastní potěchu. "Všemi možnými způsoby, o jakých se ti ani nesnilo."
Slůvka zašeptaná do rtů nechává doznívat, znovu zapřená o široký kmen stromu, v tmavých očích pohrává zvědavost, zda se rozhodne okusit rozkoš vedenou jejím učením. V dlaních svírá pýchu, která ho činila mužem a dokazovala jeho mládí a sílu, vitalitu skrytou pod látkou oblečení. "Protože dnes jsem to byla já, kdo našel tebe. Příště to můžeš být ty, kdo si mne zavolá a já ti pak budu muset splnit každé tvé přání. Každé." Úd sevře o něco silněji, nikoliv však bolestivě, avšak dostatečně na to, aby mu bylo jasné, jaký druh přání má vlastně na mysli. "Ale dnes nejsi pánem situace. Takže si vyber. Ústa... nebo můj klín?"

Nedokázal sa pozerať do tých čokoládových očí bez toho, aby sa necítil do morku kostí trápne. Najradšej by sa prepadol pod zem, a tak radšej pretrhol očný kontakt a pozeral sa niekde za ňu do kríkov, čo rástli len dva-tri metre od miesta, kde stáli. Vo veciach čisto telesných bol očividne pozadu, na úrovni trinásť ročného chlapca, ktorý práve prišiel na to, že ráno nevstávajú len jeho rodičia, ale aj istá časť jeho tela, ktorá má mnoho využití. „Ste,“ zašepkal potichučky, aby to počula len ona a možno dokonca ani len ona nie. Nechcel, aby to svet vedel, bolo to totiž čosi...jednoducho trápne, takmer neprijateľné. Mal len dvadsaťdva, ale niekde by ho už považovali za pokročilejšieho mládenca, ktorý by si čo najskôr mal nájsť manželku. Všetky pocity však zliezli, len čo ho umlčala a podporila milými slovami, ktoré tak nutne potreboval počuť. Nikdy netrpel nedostatkom sebavedomia, to len ona akoby odkrývala jeho vrstvičky, aby odhalila všetko, čo skrýval. To až jej ponuka ho prinútila znovu zdvihnúť pohľad modrých očí. Keď o tom Amélia hovorila, prišla Jonathanovi ešte krajšia, jeho túžba po jej tele sa násobila s každým slovom, každou prestávkou a každým nádychom. Úd sa mu napínal v jej prstoch akoby žiadal väčšiu pozornosť, ktorú však stále nedostával. Raz pri mne budeš lapať po dychu. Mierne ho narovnalo, keď mu ho stlačila pevnejšie, ale bolo to spôsobené malou vlnou slasti, ktorá mu prešla žilami omnoho intenzívnejšie než všetka moc alebo samotný život. Boh vymyslel sex a pravdepodobne z dobrého dôvodu – robil ľudí šťastnejšími a vášnivejšími. „Ja...ja...“ Netušil, ako odpovedať. Chcel sa do nej dostať, zakúsiť jej vnútorné teplo a prirážať, dokým by neprišiel ten očakávaný okamih, ale na druhú stranu túžil aj po tom, aby si pred neho kľakla a uspokojila ho svojimi perami tak, ako to ešte pred chvíľou robil on jej. Bola to nemožná voľba, ale musel ju vykonať. „My...myslím, že...že ústa...?“ Nebol si istý, a tak intonáciu vytiahol do otázky, ale, ako sama poznamenala, nebol pánom situácie, a tak mal pocit, že nech by zvolil hocijako, i tak by to urobila po svojom. Čo iné čakať od silnej ženy plnej prirodzenej krásy a autority?

Ústa. Bylo jí hned jasné, z jakého důvodu si vybral právě tuto možnost a preferoval ji před klínem, v němž nejeden muž našel ukojení svého chtíče. Čokoládou zbarvené oči nepřestávají sledovat zadýchaného mladíka, jehož stále drží ve svém sevření a jediný špatný pohyb by znamenal bolest. Bolest, za kterou si může sám. "Ústa, povídáš?" Lehkost tóniny v hlase naznačuje, jak snadno si s ním může pohrávat. V tomto ji byl vydán na milost a bylo na ní, zda se rozhodne, že je rty jsou pro Jona ta pravá odměna či nikoliv. "Pak tedy má ústa."
Naposledy si vychutná přejetí dlaní vzhůru a zase zpátky proti Jonathanově mužství nakláněje se k němu natěsno, kdy se vyvýšeniny jejích ňader otřely o holý chlapcův hrudník. "Možná by ses měl přidržet toho stromu." Její slova působila jako příslib něčeho většího, něčeho, co by se dalo považovat za extázi. "Beztak vím, že mě chceš vidět klečet před tebou... Jako svou vlastní otrokyni..." Poslední zašeptání, s nímž stiskne mladíkův úd ještě o něco málo silněji, sama si poklekávaje do trávy rostoucí při kořenech vysokého dubu, jež se tyčil nad jejich hlavami, staletý, možná ještě starší. Prsty si hravě poradí s látkou obepínajících boky, několikero škubnutí snadno vysvobodí Jonovo mužství chvějící se v chladném vzduchu. S viditelnou úctou nechá přejíždět chtivé ruce po tom nástroji rozkoše, jež by měl uspokojit každou ženu, ač v duchu podotýká jen sobě, že viděla větší. Přesto se chlapec řadil mezi ty tu majetnější třídu a nejen díky penězům.
Prvotní dotek tak působí prostopášně, lascivně a zakázaně. Špička jazyka kopíruje délku, od kořene po špičku, pomalu a zdlouhavě v předtuše muk, jaká mu svými ústy Amélie způsobí. Své konání ještě jednou, dvakrát zopakuje, než skutečně naplní svůj slib a pojme ho ústy. Zpočátku pouze zlehka, ochutnávaje slanou chuť, po chvíli však hlouběji, těsněji, jako by z něj měla dostat každou drahocenou kapku. Intenzitu zlehka střídá, ale převážně se drží na pomalém tempu, mučivě zdlouhavém, které má připomínat, že vše záleží na ní a ač to byl on, kdo si vybral tuto možnost, je to Amélie, kdo tak vykonává.

Myklo mu kútikmi úst nahor, keď zopakovala to slovo, ktoré on vyslovil pred chvíľkou omnoho neistejšie ako ona. Ústa. Ešte pred chvíľkou slovo ako každé iné, ale teraz mu už len pomyslenie na ne spôsobovalo zrýchlenie už i tak rýchleho tepu a vlnu zrušenia a hlavne nedočkavosti. Vôbec netušil, čo by si mal predstaviť, čo by mal očakávať, ale dúfal, že zvolil dobre. Že neoľutuje. Dúfam? Veď to viem, prebehla mu hlavou myšlienka a iskričky v očiach z neho robili takmer malého chlapca čakajúceho na otca, ktorý by sa mal vynoriť spoza zákruty aj s darčekom, ktorý mu kúpil vo veľmi vzdialenom meste. A teraz mal dostať zakázanú hračku.
Zhlboka sa nadýchol, aby vytrval pri vlne príjemných pocitov, ktoré doňho udreli, keď mu rukou prešla po pýche, aby ju pripravila na to, čo malo prísť a na čo tak netrpezlivo čakal. Zľahka jej ľavou rukou prešiel po boku, keď sa k nemu pritisla svojimi nádhernými prsiami, ktoré by tak rád stisol v rukách. Rád by pocítil ich jemnú pevnosť, ružovosť bradaviek, ktoré by mohol pobozkať a hladiť, chcel do nich zaboriť svoju tvár a nadýchnuť sa vône pokožky. „To zvládnem,“ vyhŕkol nepremyslene, zatiaľ čo len sťažka odtŕhal pohľad od jej nádherného poprsia. Sotva sa však mohlo rovnať tmavohnedým očiam, ktoré by upútali každého – získali si i jeho. Tie jeho sa mu však mierne rozšírili, keď odhalila jeho tajné myšlienky a túžbu získať nad ňou dominanciu...ten typický mužský pud vodcu, ktorým bol hocikde len nie s ňou. „Nie, vôbec nie...“ Zahrkútal nie moc presvedčivo. Myšlienky sa však stratili, keď si pred neho naozaj kľakla, bojujúc s nohavicami, ktoré čoskoro ustúpili chladnému vzduchu okolo. Nevadilo to – jej rýchle ruky ho dostatočne zahrievali. Vyzeralo to, že niečo také nerobí prvýkrát a sama to povedala. Koľkokrát asi rukou uspokojila svojho manžela? Bodol ho nečakaný tŕň žiarlivosti a hnevu, ale ten sa rozplynul ako hmla nad horami, keď na svojom úde pocítil jej jazyk. Vyvalil oči a rýchlo sa ľavačkou oprel o strom, aby náhodou nespadol. Telo mu zaplavila žeravá rozkoš, ktorá sa vo vlnách dostávala do hlavy a odtiaľ zase späť do údu a zakaždým do bolo mocnejšie. Z hrdla sa mu vydral roztrasený vzdych a po ňom ešte jeden a potom ďalší. Zaklonil hlavu a užíval si tie impulzívne pocity nekonečnej rozkoše, ktorá na plnej čiare prevalcovala všetky, ktoré dosiahol pomocou vlastných rúk, vankúšov a iných pomôcok, ktoré túžil vo chvíľkovej zvrhlosti použiť. „Ah...áno..án...“ Voľnú ruku jej položil na hlavu, prsty si zaplietol do jej tmavých kaderí, nútiac ju, aby zrýchlila neznesiteľné tempo, ale ona hlavu držala pevne a nepodvolila sa, čím ho takmer mučila. Dôkazov boli čoraz hlasnejšie vzdychy.

"Lháři..." To jedno slůvko, to jedno označení je vedené s hravostí na rtech, jiskřičkami zračícími se v očích. Lhaní pro Amélii byl závoj, do něhož se odívala den co den. Lež se stala její součástí, její vlastní identitou, za níž se skrývala. Kterou užívala kdykoliv bylo třeba. Vždyť i její hra na city či na sebejistou ženu, to vše byly přetvářky, drobné lži narůstající do jedné velké, překvapivě stále držící pohromadě díky umu vyšperkovanému léty praxe. Jaká byla vlastně doopravdy? Která z těch všech tváří, z těch slov... Co vlastně nejen působilo opravdově, ale bylo úplnou skutečností? Zrazená žena, jež hledá útěchu v milencích, v kouzlech, v pomstě za život, co jí dal mnohé, ale vzal ještě víc. Nikdy si necenila ničeho jiného než svobody - ať už v rozhodování či v činech samotných. A teď? Mohla být volná a přesto se odmítala pustit, nerozhodná učinit krok vpřed do světa, jehož chuť pouze okusila. Ze strachu? Nejspíš. Co bude dál? Co když to nezvládne? Lhaní, to namlouvání si polopravd upravených natolik, že z nich vznikl přesný opak. To jediné ji drželo pohromadě, ubezpečovalo, že ať se jí svět zhroutí jakkoliv, ona v něm nadále bude žít pomocí svých verzí. "Lháři..." Stejné označení, jen tentokrát měkkčího charakteru. Věděla, že právě její pokles na kolena, její klečení před ním mu dodá na jistotách, zvýší ego, pohladí po touhou rozpáleném těle. Vždyť není sladší odměny než silná žena spjatá se zemí, vzhlížející k muži, jež se cítí pro ni pánem.
Každý její počin byl předem promyšlen, každý dotek působil instinktivně, znale, zkušeně a sebejistě. Žádné nevědomé otázky, žádné plaché se červenání a klopení pohledu. Jen jistota, s níž si brala jeho mužství, nástroj, jehož struny rozechvívala jeho nitrem, hrajíc přesladkou symfonii. Dávala si záležet, aby tento zážitek byl takový, co se mu vryje do paměti. Aby příležitostné radovánky s jinou dívkou nikdy nebyly takové. Aby každá vůči ní působila neznale, snad kromě dívek z nevěstinců a ty stejně do jedné pochcípají na nějakou nemoc. Už poslední měsíce jich ubylo, mnohé vynášeli nohama napřed. Každý Jonathanův sten zněl jako slastná melodie pro její uši. Další dotek, ještě o něco pomalejší, ještě mučivější, jímž vyvolá odezvu v podobě prstů zapletených do havraních vlasů a touhu určit si tempo, za což si vyslouží poškádlení zoubky.
Věděla, že jeho čas se blíží, poznala to známé tepání i zvyšující se slanost na jazyku. Odmítala si však dnes projít tím, co muže tolik vzrušuje. Vždyť by stačila kapka a lidé by vedli zajímavé dotazy nabourávajíce se do jejího sourkomí a o to ani jeden z nich nestál. I proto si stoupne, ručkou pevně svírajíc Jonovu mužnost pulzující jí v dlani. "Slib mi, že se nepodíváš na jinou, Jonathane. Že tahle chvíle... A ty další... budou jenom naše. Že s žádnou nebudeš dělat to, co jsi dnes prováděl mně. Slib mi to. Slib mi to a budu jenom tvá. Teď a tady, hlasitě vzdychající při tvém dobývání do mého nitra. Řekni to a já už nikdy neulehnu se svým manželem, ani vedle něj. Slib mi, že budeš jenom můj a já ti daruju své tělo i svou duši..." S každou otázkou stisk postupně sílí, držíce tak jeho vyvrcholení na uzdě. "Slib mi to... A budeš můj pán. A já tvoje paní."

Otvoril modré oči lesknúce sa od neskutočnej slasti, ktorá mu bránila sa poriadne nadýchnuť. Hromadila sa v hrdle, dusila ho a stále narastala, ale všetko mu to bolo jedno, pretože jej nemal dosť. A ani nemohol mať. Chcel ju prinútiť, aby zrýchlila svoje tempo, čím by sa neskutočná rozkoš znížila na znesiteľnú formu, ale neurobila to – namiesto toho ho svojimi zúbkami na úde slabo poškrabkala. Taká malá zvrhlosť ho však iba viac rozpálila, až sa celý roztriasol. Sledoval sivú oblohu vysoko nad sebou a lapal dych, ktorý bol dokonalým vyjadrením toho, čo cítil. Vzdychanie od takéhoto pôžitku bolo to najlepšie, čo mohol počuť ten, čo ho spôsoboval, bola to odmena za ťažkú, no dôležitú prácu, ktorá v neposlednej rade nevzrušovala len druhú osobu, ale aj vás. „R..rýchlejšie!“ Zašepkal, hoci kdesi v podvedomí chápal, aký zbytočný rozkaz to bol. Nikdy nezrýchli, ak to znamená, že sa lepšie vyrovná s jej jazykom a perami jazdiacimi po jeho mužstve hore a dole. Kdesi v podbrušku to začínal cítiť – ten pocit, ktorý už poznal a vtedy svoje pohyby rukou len zrýchľoval, aby dosiahol ten vytúžený orgazmus, hoci v hlave si vždy kričal, aby prestal, aby to oddialil a spôsobil si tým ešte väčšie vyvrcholenie. Jeho sebaovládanie však nikdy nebolo tak veľké, nebol však jediný – všetci muži boli otrokmi svojich tiel, svojich najprimitívnejších pudov. V úde mu začalo brnieť, sklonil hlavu, sledujúc Améliu, ako kľačí pred ním, zatiaľ čo jeho dych sa nápadne skracoval a lámal. Vzdychy naberali na intenzite. Už to ide, ach! Slastné pocity boli prerušené a hoci mu v slabinách stále pulzovalo, nebolo to už ono. Pozrel sa na Améliu a vystrel sa, keď mu pevnejšie zovrela pýchu. V očiach mal od túžby a blížiaceho sa výbuchu rozkoše polobesný pohľad, ale ten postupne ustúpil pohľadu vážnosti, keď začal vnímať jej slová. Neprehovoril ani slovkom, iba ju pozorne počúval, jej slová žiadajúce sľub vernosti, ktorý mala už dávno – od večera, kedy spolu takmer uľahli uňho doma. Nedokázal myslieť na nič iné ako na ňu. Ako by teda mohol mať sex s inou ženou? Bol by to hriech nie voči Bohu, ale voči nej a to bolo snáď ešte horšie. Vzal si jej tvár do chvejúcich sa dlaní a zľahka ju pobozkal. „Prisahám vám to, budete mojou prvou, poslednou a jedinou. Okrem vás žiadnu nikdy nebudem chcieť, len vás,“ zašepkal oddane a znovu ju pobozkal. Bože, som len jej. Len jej.