Okolí Salemu

Smál se s ní, když se zasmála, ale, aby pravdu řekl, takovéhle ty rádoby zdvořilé konverzace ho velmi rychle přestávali bavit a častokrát snadno ztratil zájem o ty, co moc mluví dle společenských konvencí. Ona naštěstí častěji odbíhala k hranici mezi konvencemi a normální mluvou, jenže byl sám bohužel navyklý buď na peprnější rozhovory nebo na rýpání a hádky. Stále se ale tvářil tak, aby nebylo poznat, že by snad čekal, až se trochu rozproudí smělejší konverzace, než běžné slušnosti. "Ještě o vás nemám zcela jasný obrázek, slečno, ale jako většina mužů si klidně mohu namlouvat, že každá žena je roztoužená a nemůže se dočkat svatby." Ledabyle pronesl myšlenku a podtrhl svá slova pokrčením ramen. Byl náležitě obeznámen se smíšlením žen a vskutku se v káždé době jen zřídka objevily ženy, co by měly za cíl něco jiného, než byla svatba a 'láska'. Naivní to bytosti, co snad ani nedokáží rozumně uvažovat. A i když má rád čarodějky pro jejich zkaženost, fungují na stejný princip. Byť si stanovují prohnilejší cíle, taky si nechají snadno popléct hlavu, když na to přijde. "Slečno Allerdaleová, snad se nebojíte, že byste se mohla stát objetí místních drbavých starých dam..." Zazubil se na ni. To bylo dalším aspektem. Hlídání pověsti. I když u ní se mu spíš zdálo, že předvádí přesný prototyp dnešních žen.
Usmál se jí do vlasů, když se napjala při jeho možná přílišném doteku a zatnula mu ruce do nohou. Ale nic víc neudělal. Nechal koně jít krokem a sledoval okolí. "Jistě." Nasměroval koně tam, kam ukázala, a když vracel ruku letmě jí přejel po stehně, ale jen tak, aby se to lehce připsat k tomu, že zkrátka vracel ruku na místo. Zatím nemusí mít pověst proutníka. To ještě počká. Po chvíli zajeli do města a na ulici bylo celkem početné obecenstvo. Pokyvoval všem na pozdrav a jen si prostě dál. Aniž by jim věnoval přílišnou pozornost. Poté pobídl koně, aby přidal trochu do kroku a za nedlouho projel i alejí k onomu černému domu.

Ptá se dříve, než o tom pořádně přemýšlí. Mluví, když nemá. Od dětství to byla jedna z jeho špatných vlastností a nejednou se díky ní dostal do problémů. Ve světě jako je tento se člověk musí naučit držet jazyk za zuby, pokud nechce přijít o to, co v životě potřebuje. Třeba svůj vlastní život. Jistě, že čím je starší, tím rozumnější si připadá, ale někdy prostě poleví v obezřetnosti, když má pocit, že není zcela nutná. Stále zády opřený o kmen stromu, od úst se mu zvedají při každém výdechu obláčky páry. Nos mu zčervenal z mrazu a čas od času musí popotáhnout, aby si neutrhl ostudu. V botách začíná mít trochu mokro, někudy se mu do nich musel dostat sníh.
Sleduje Aragorna s upřímným zájmem v očích. Při jeho slovech musí potlačit chuť rozhlédnout se kolem, ujistit se, že je nikdo neposlouchá. Způsobí to jeho slova o tom, že nikdo nemá rád, jak pohrdá nastoleným systémem. Chápe ho, nastolený systém se totiž zamlouvá pouze těm, co jej nastolili. Přesně tak je uzpůsobený, je to jediná priorita. Ale jen taková slova by mohla být u špatných uší nebezpečná. A tak, ačkoliv nahlas to opravdu neřekne, nejspíš chápe, proč od něj lidé utíkají. V Chodcově hlase není příliš emocí, ten muž mu připadá zvláštním způsobem vyrovnaný. Na rtech mu zahraje pobavený, tichý úsměv, když se nazve ne úplně lichotivě. "Jejich mínus," poznamená. "Člověk by měl poslouchat každého, třeba i jen pro vlastní dobro." Je to poznámka, která by klidně mohla zůstat jen v jeho hlavě a tenhle muž by se k ní nikdy nemusel dostat. Ale také by mu tahle poznámka mohla pomoci získat nového přítele nebo alespoň někoho, na koho by se možná i mohl za čas obrátit. Pro něj takových lidí v Salemu moc není.
Nově nabyté sympatie jej ale začnou zase lehce opouštět. Možná se nakonec neměl ptát, byl to hloupý nápad. Nelíbí se mu, jak upřímný je Aragorn k obyčejnému cizinci. Jak hovoří bez ostychu a nenapadne jej, že by i slova mohla mít následky. Kdyby teď Chodec mluvil s nesprávnou osobou... Úsměv na tváři mu trochu poklesne, navíc se i lehce zamračí, což patrně nesedí k jeho doposud přátelskému výrazu. Rychle se ale vzpamatuje, aby zbytečně nekazil atmosféru. "Takže ze zvědavosti," odtuší klidným hlasem. Spustí pravou nohu, doposud zapřenou o kmen, k zemi a narovná se, nyní bez opory stromu. Popotáhne si kožené rukavice o trochu víc, aby mu na velkých rukou lépe držely. "I když nechápu, co přesně se tu snažíš hledat," ušklíbne se. "Můžu tě ujistit, že podle tvých slov jsi se už s největší temnotou tohohle města setkal." Hořce, pohrdavě se ušklíbne, tak jako nejspíš každý běžný občan v téhle situaci. Úředníci a šlechta, v Salemu se skutečně v těch nejvyšších vrstvách ocital jen ten největší póvl. Nehodlá dál rýpat do toho, co všechno tím Aragorn myslel a nemyslel. Tuší, ale neřekne to. Do hlavy mu teď ovšem pro jistotu neleze, možná trochu z obav, co by tam našel.

Neměla jsem zatím důvod odkrývat se před někým cizím, v našem případě nebylo nikdy opatrnosti nazbyt, neboť jsme měli na rukou spoustu krve a za zády se táhl silný pach smrti a nepravosti, kterou jsem si vždycky dokázala správně odůvodnit avšak pochybuji, že někomu jinému bych toto vysvětlila, natolik při smyslech jsem. Nicméně náš rozhovor nabíral obrátky a byl zajímavější, než ty běžné, které vedu. Čím to, že přede mnou se nebojí zabíhat do takových zákoutí? Cítí ve mě spřízněnou duši? Nebo je v očích ostatních zkrátka podivínský neboť takto mluví běžně? V naší puritánské společnosti by se někdy mohl dostat na tenký led a jako soudce by jej to mohlo stát místo. Zasměji se. "Obrázek, jak zajímavé slovo ctihodnosti, známe se pár minut, tedy obrázek nemohu mít ani já o vás. Poznat člověka dá více času než jen pohled do očí a zařazení do škatulky..." Usměji se, má slova zněla trochu rýpavě přesto byla řečená s úslužností a slušností, tedy nemohla být napadena za špatnost. Abych dohrála roli dokonale, měla bych podotknout zkroušeně, že na ne žádný muž nečekal a tedy není tak daleko od pravdy ale tato skutečnost je něco co mi přes pusu zkrátka nejde protože to není pravda, pokud je něco co mi v životě nechybí je to spřízněná duše, muž. "Ach, obava o počestnost v mém věku je jistě na místě...stačí jaké pomluvy se šíří městem, že mám dřevěnou nohu, syfilis nebo podobně, když jsem stále v tomto věku neprovdána a panna." U posledního slova se mi úsměv ironicky zkroutil, pokud si ty shnilé báby myslí, že jsem pannou tak jsou naivnější než ty panny ve městě. Ale nemyslím si, že takto naivní by byl i tento nápomocný muž co mne veze k domovu s krvácející rukou. Jeho letmé doteky ne nenechaly na pochybách, že se snaží o fyzický kontakt, nehnusilo se mi to, ale neměla jsem v úmyslu tuhle hru hrát. Tedy..měla ale až budu mít správného diváka. Diváctvo se našlo při vjezdu do města a já se tvářila tak bledě jak jen to šlo a stavěla na odiv svou poraněnou ruku a chválila teatrálně hrdinství ochotu Doriena. Dojeli jsme k našemu skromnému domu, malému na zdejší poměry a také starému, se znatelně zakousnutým zubem času. "A jsme u nás...děkuji ...opravdu děkuji..." Podívám se na něj a jemn přejedu přes jeho paži, lehce, děkovně i laškovně, avšak ne nepřístojně. Nechám si pomoci ze sedla a naliji vodu do napajedla pro koně, vedle kterého je kůl k úvazu. "Vítejte v sídle Allerdale Lockhart.."

Usmál se jejím slovům, ale vůbec ne upřímně. On sám by byl schopný zařadit si ji během mrknutí oka, kdyby chtěl, a stejně tak to dělá s ostatními lidmi. Někdy -skoro vždy- prostě nemá tak dobrou náladu, aby se obtěžoval poznávat lidi běžným způsobem. Tady Eleanor by měla být šťastná, že je aspoň tolik zajímavá, že se obtěžuje s tím, aby si na ní udělal názor běžnou cestou. I když mu je už skoro od začátku jasné, že toho skrývá dost na to, aby se stejně jednoduše do její mysli podíval a ušetřil si čas, který je sic pro nesmrtelného pramálo vzácným zbožím, ale i tak se dá využít lépe a produktivněji. "Má drahá slečno Allerdaleová, i během pár minut si zvládnete udělat přehled o tom, kdo jaký je. Ctihodný soudce a zachránce dam v nesnázích? To mluví samo za sebe." Mluvil žertovně, ale i tak by si neodpustil, kdyby si trochu nenačechral ego. Potom ale zvážněl -naoko- a nadhodil lehce dumavý tón. "Kdežto Vy, má drahá, Vy jste mi učiněnou hádankou." I přes onu hranou vážnost se jí smál do zad. I když byla zvláštní, nebyla pro něj hádankou, kterou by nerozluštil, kterou by nemohl rozluštil a to velmi snadným způsobem. Ale nebylo by to poprvé, co by narazil na ženu, která je ráda, když je pro muže záhadná a tudíž i zajímavá. Ale ani by ho nezklamalo, kdyby se na takovéto řeči nechala chytit. Tato žena, to se jí muselo uzanat, měla v hlavě i něco víc než obvyklou naivitu. Možná se v její hlavince nacházelo i něco mnohem více temného, ale taky možná trochu vyšinutého. Nemohl si odpustit smích, když jen tak mimochodem mluvila o tom, co se o ní povídá. Co ty baby nevymyslí? Tohle ho celkem upřímně pobavilo. I když jeho celkově bavilo poslouchat pomuvy, co se šíří mezi lidmi a co klidně roznáší ti nejvěrnější 'přátelé' na své blízké. To vždy bylo zábavné poslouchat. "Dřevěnou nohu? Ta by mohla možná dávat smysl, ale jsem si jist, že panny syfilis nemají. Ale ani se mi nechce věřit, že by se o vás něco takového roznášelo, sleško." Bylo mu celkem jasné, že ona panna nebude. Už jen díky skutečnosti, že v ní cítil přítomnost vyvíjejícího se dítěte. Ale to mu bylo celkem fuk, protože ještě nevěděl, jesti s touto čarodějkou bude mít nějaký úmysl. Takže nic dál nerozebíral a když dojeli k tmavému domu. Samolibě se usmál, když se na něj podívala a až laškovně mu přejela rukou po paži. "Nemáte zač děkovat, slečno." Poté zastavil koně, sesedl z něj a sundal ji, aby si nic neudělala. Prohížel si dům, zatímco ona nalila vodu koni. Nebylo to honosné sídlo, jako dům soudce, ale na přespání to určitě stačilo. Nedával na sobě nic znát a uvázal koně ke kůlu. Nevěřil, že by neutekl ani co by se za nehet vešlo. Potom se na ni podíval a kývnul jí v odpověď na uvítání. "Děkuji, jsem podctěn, že jste mě pozvala, slečno. Nabídnete mi tedy čaj, a nebo budu mít tu čest poznat vašeho ctěného bratra." Šibalsky se na ni usmál a čekal, co bude dál.

Netuším co je zač ale to, že není obyčejný, konvencemi semknutý člověk mi došlo posléze. Netuším ale ani to jak smýšlí o mě nebo jaké schopnosti může mít. Jak bych mohla, moje magické schopnosti nejsou nijak rozvinuté. Až na ty stalkerské a travičské, ale tím bych se samozřejmě nijak nezveřejňovala. Zasměji se na jeho větu a přitakám. !Ale ano, první dojem je prý ten naprosto nejdůležitější..." Podívám se na něj vševědoucím pohledem s úsměvem napovídajícím, že to byla pouze slova co se sluší a on to zdá se, moc dobře ví. jsem překvapená jeho náznaky a dívám se mu do očí abych se pokusila přečíst co se děje pod povrchem. Pak jsem se ale otočila neboť na hřbetě koně není radno vyvádět se z rovnováhy a navíc jsme dojeli do města. "Není na mě nic záhadného...čím jsem tomu zavdala důvodu pane?" usměji se pro sebe a poklepu mu po rukou, které mne drží kolem pasu. Rozesmáli jsme se oba, poté co jsem mu sdělila plky o mé osobě, bylo to docela příjemné, sdílíme zdá se ironický pohled na dnešní semknuté mravy. "Já si z takových řečí nic nedělám ač bych se měla asi kát stydět a modlit k bohu aby mi přivolal lukrativního muže, pochybuji, že by mě některý přežil." zasměji se ale poslední slovo nabylo dosti nezáměrně možná lehce zlověstného podtonu. Na jeho slova, že není zač děkovat jen přikývnu s úsměvem. Když napojím koně pozvu jej dál a vejdeme dovnitř. "Můj bratr měl být doma, ale zdá se, že musel odejít zařídit nezbytnosti ve měste, je tále spousta papírování s vlastnictvím domu a také s koncesí ohledně naší , tedy samozřejmě jeho živnosti." Zavedu jej přes vrzající temnou chodbu do kuchyně, která se stává jen z kamen, stolu a na zdi pověšeného nádobí, nu a židlí. "Prosím..posaďte se...uvařím tedy čaj, nebo byste preferoval kávu?" Zeptám se jej a otočím se k němu, poté co si z ramenou sundám pelerínkua odhalím dekolt krásně řezaný krajkou podél mé bělostné kůže. "Třeba stihente bratra až se vrátí...jistě by byl poctěn seznámit se s vámi..." Povím mu a připravím vodu, kterou zaliji přesně to co si přál k pití. Vyndám mskořicové sušenky, které jsem koupila na pečení mne opravdu neužije. "Prosím...jsou domácí..." co na tom že ta domácnost nebyla moje.

Nehodlal jí vymlouvat názor na důležitost prvního dajmu, ale sám si byl dobře vědom toho, že první dojem je naprostá kravina. První dojem může být sebe lepší a potom ho člověk svým chováním zcela odbourá a zničí, takže je to stejný výsledek, jako by se předtím nepředváděl, možná i horší, protože potom to má pouze větší dopad na jeho ponížení ve společnosti. Jinak by tu osobu všichni brali furt stejně a nenastal by propad. "Říká se to." Pronesl stroze s následným pokrčením ramen. Poté se ale šibalsky usmá, když reaguje na jeho slova. Těší ho, že se přeci jen maličko chytila, ale nehodlal jí na rovinu odpovědět. Sic by jí asi pěkně srazil hřebínek, kdyby jí pověděl, že každá žena je svým způsobem záhadná, když všechna slova, která prozatím vypustila z pusy, byla lží, ale nechtěl být hrubý. Nebo spíš, klidně by byl, ale už byli ve městě a slyšeli je lidi. Přeci jen si musel ještě chvíli udržet dobrou pověst. "Víte, co se říká, slečno. Neměa byste být zvědavá nebo budete brzy stará." Zasmál se a už to nadále nerozebíral. Namísto toho si vyslechl jeí další slovo a jedno obočí mu vystřelilo vzhůru. Zase ho to začíná bavit. "Slečno Allerdaleová, nemysím si, že zrovna toto by mělo být pozitivní pro vašeho budoucího manžela." Zazubil se. Nevěděl, jestli ten tón zamýšlela, ale rozhodně ho tím pobavila.
Když ho pozvala dovnitř, dostal příležitost prohlédnout si děsivě vyhlížející chodbou vedoucí do kuchyně. Velmi přívětivé prostředí... "Škoda, ale jistě chápu problémy ohledně zbytečného papírování díky všemu, co se jen dokáže vymyslet." Jejich kuchyň byla zařízena jen nezbytně potřebnými věcmi, i když si sám nebyl jistý, jak vypadá v jeho vlastním domě, protože se jen pramálo staral o vaření a podobné věci. Je zvyklý, že mu všechno donesou, když si řekne. Bez vyzvání si sednoul na jednu židli a sledoval její počínání. Když se ho zeptá na to, jestli chce kávu, zavrtí hlavou. "Radši si dám čaj. Po kávě se jednomu zle usíná..." Ne, že by zrovna jeho trápio spaní, ale kávě nikdy nepropadl, takže ne. Spíše se nechal zaujmout jejím odhaleným dekoltem. Na ten nebyl špatný pohled. Poté ale začne štrachat nějaké sušenky a taky zalévat čaj, takže mu zastře výhled. Ale aspoň jí odpověděl na předešlá slova. "To nepochybně.. Všichni jsou velmi podctěni setkáním se mnou. Těžko říci proč." Mluvil bez barvy, ale u poslední věty změnil výraz i tón, takže bylo jasné, že si je dost vědom svoji mocí. Ale nadhodil jiné téma. "Jak dlouho jste vlastně s bratrem ve městě? Čím se živíte?" Opřel se na židli a prohodil své otázky do vzduchu. Začal se trochu zajímat. Třeba by se mu její bratr mohl hodit, i když těžko říci, jestli by byl výhodným spojencem dle stavu jeho domu. Potom se je podíval na sušenky, ale nechal je netknuté.

Kdyby mne trochu znal věděl by, že vymlouvat mi cokoliv je holá zbytečnost ba dokonce bláznovství neboť v umanutosti a jistotě správnosti mých názorů mne málokdo překoná. Ač možná tento muž by to dokázal, neboť si zdá se s ničím se mnou nezadá. Rozesměji se na jeho průpovídku o stáří a pokrčím rameny. "O věku jsme se již bavili, myslím, že tento vlak je dávno pryč ctihodnosti." řeknu jako správná pokorná žena, ale myslím si, že mi to přestal polykat i s navijákem, že mé sebevědomí ze mne čiší a že ví, že jsem si vědoma své ceny i toho že nejsem ještě zdaleka za žádným společensky obecně uznávaným zenitem, ať si babky povídají co chtějí. Až ony budu hnít na krchově, já se budu chodit smát s květinou v ruce, svěží a stále mladá. Na jeho průpovídku o muži dále neodpovídám jen se zasměji a nechám to vyplynout, nechť si z toho vybere cokoliv chce. Při příchodu do domu se skorem stydím, ale je dobře že místní vidí podmínky ve kterých žijeme, my, šlechtici, kteří by měli mít sídlo hodné jejich postavení. Přikývnu na jeho slova o papírování, jen prázdné plky, které vyplnily prostor, než připravím nápoje. "já ráda bdím v noci, noc je pravdivá, dívám se na hvězdy...kávu mám v oblibě." prohodím a sobě nesu šálek kávy, jemu tedy čaj s bylinkami. Výjmečně neobsahující jedy, ale jen trochu bílé šalvěje a levandule aby se cítil dobře a popřípadě se rozpovídal. V nejhorším usne. "Vy nevíte proč? Přeci jste soudce, pokud by soudce nebyl vážený, pak by neměl být soudcem, je přeci správné aby k vám chovali úctu...něco o co jsme my nyní přišli po krachu našeho podnikání...však vidíte v čem jsme nuceni žít i přes náš šlechtický původ, tragédie v Evropě s trhem, doufáme že Amerika nám nabídne nové možnosti." Zamrkám a v očích se mi objeví slzičky, které patří samozřejmě hrané roli slabé dámy zhrzené osudem, ale i mě samotné, té, která nenávidí tenhle dům, hnusný špinavý a zčernalý. "Jsme tu jen krátce, omlouvám se za svou slabost..." Setřu si slzy a do rukou vezmu hrnek s kávou , ke které zálibně přičichnu. "Můj bratr podnikal v rodinném bysnyse...který zde již není z důvodů zdrojů možný a tak stále hledá artikly...já jsem samozřejmě v domácnosti, ženy do obchodu nemají co mluvit.." odvětím očekávaně a usměji se. "Vy jste tu jak dlouho? A jak se daří paní Greyové?" Zeptám se nenápadně.

Dneska psal až moc. V Salemu se toho stalo tolik, že neměl pomalu čas na to, aby snídal, obědval, natož večeřel. Takhle jel několik dnů, takže se rozhodl, že si dneska vezme volno a vydá se na procházku. Bylo přesně poledne a Jimmy si to hrdě v teplém kabátku vykračoval po lesní pěšině. Samozřejmě by nešel do nějaké ošklivé nebo děsivé části lesa. Potulovat se po okrajích a po krásných mýtinkách, které v létě přímo vybízejí k lenošení. Zastaví se u kmene jednho z mohutných stromů a dá na něj ruku. Přejede prsty po kůře a zkoumá strukturu každého záhybu. V hlavě se mu honí spousta myšlenek, vytvářejí se různé příběhy, z nichž některé se dokonce dostanou na papír. Vzdychne azase se ponoří do nelítostných myšlenek, které cloumají s jeho unavenou myslí od doby, co potkal toho bídáka, který mu odvedl jeho sladkou dcerušku a pak klidně dopustil její smrt. Sevře volnou ruku v pěst a na druhé ruce prsty zaryje do kůry. Sklopí na chvíli hlavu a vlnité kadeře mu přepadnou do obličeje. "Jak mi chybíte..." Posteskne si a povzdychne. No nic, je čas pokročit dál v procházce. Pevné boty si to vykračují po lesnícestě, která je přikrytá sněhem a Jimmy si začne tichounce broukat melodie, které kdysi s tak velkou oblibou hrával na housle.

Seděl ležérně opřený o opěradlo židle a sledoval ji pohledem, který mohl znamenat zájem, možná zalíbení, ne-i touhu, která by se mohla zračit v tváři muže, jež byl krásnou ženou pozván do prázdého domu, nebo naopak neříkal nic určitého a nic se z něj nedalo vyčíst. I když si na tělo stále zvykal, nebylo nic těžkého měnit výrazy a emoce, jež zrcadlí. Pečlivě vybíral obličeje, aby vždy odpovídali situaci. Pro teď se rozhodl pro zaujetí a lehce pozvedl obočí, když začala muvit o noci. "Vskutku? Řekl bych, že většina žen má z noci samotné spíše respekt, ne-li hrůzu ze všeho zla, co se v její temnotě skrývá. Povídá se, že noc mají v oblibě jen ďáblovy noschledi nebo jiní bezvěrci, slečno Allerdaleová. Obzláště v tomto městě." Bez sebe menších výčitek jí zaobaleně naznačil, že ví. I když by to mohlo vyznít i jinými způsoby. Těžko říct, jak si to vyloží. Byla bystrá a jeho celkem bavilo vyčkávat jejích odpovědí, ale zároveň chtěl rozproudit záživnější konverzaci. Byť se mu zatím dostávalo pouze vychvalování jeho profese a smutného rodinného příběhu, který ho ani za mák nedojal, i když se donuti zatvářit soucitně. "Úcta se musí vysloužit, má drahá. Nejsem ve fonkci nijak douho, abych jí mě kdo ví kolik. Ale nevěšte hlavu nad ztraceným bohatstvím, co bylo jednou, může být znovu. Chce to jen snahu a kontakty, potom to jde sama. Navíc jsem si jist, že Amerika, jakožto nový svět má jistě, co nabídnout, i když je pravdo, že Evropu jsem nenavšívil." Pokrčil ledabyle rameny a vzal do ruky hrnek s čajem. Dělal, jako by si nevšiml slz kanoucích z modrých očí ženy, jež se spíše sebelituje než, aby plakala z pádného důvodu. Smutné... Lenivě zakoužil tekutinou v šálku a potom se napil. Cítil šalvěj a levanduli, což ho donutilo k úsměvu. Zajímavé... Odložil šálek a podíval se na ni. Zmínku o obchodování jejího bratra přešel jen kývnutím, ale pak se donutil ke smíchu při typicky ženské vyzvídací otázce. "Já tu žiji už dlouho, jsem rodák. Ale je pravdou, že jsem byl v New Yorku a vrátil se před několika měsíci. Ale, jak se daří paní Greyové, těžko říct. Má sestra je ještě slečna a žádná jiná Greyová není, pokud jsem si vědom. Doufám, že je to dostatečná odpověď, slečno." Zvednul k ní pohled s šibalským úsměvem a čekal, co řekne. Rozhodně nebyla první, kdo se zajímá a nebude poslední, ale on se ženit nehodlá, zatím...

Malé nožky střídají svoji roli, když se jedna plete před druhou a ona v ušmudlaných šatech v rotrhaném kabátu, točí se všude možně, jen ne na cestě. Okolí kolem jí napovídá, že z cesty ještě stále nesešla, že jí městečko čeká. Jak to ví? Má na to čich. Ráda by se cestu ulehčila po čtyřech, ale jak jí učil její drahý přítel, na její tělíčko je to stále pořád velký nápor a čím více omezí přeměňování 'jen tak z nudy', tím lépe jí to v budoucnu půjde a kdo ví, možná jí jednou zbyde i tolik energie, aby nelezla po čtyřech i v těle malé blondýnky, protože přiznejme si, to nebyl ten nejlepší pohled. Kde kdo se na stará kolena plazí po čtyřech, ale u dítěte? Byla by to zřejmě starostlivější podívaná, než u staré báby. Místy se nožky neposlušně zastaví, aby zvědavá očka zachytila vjemy neznámého okolí a drobounká pracka prsty pohladila vše, co se jí zrovna naskytne. Kůru stromu nebo stébla trávy. Zároveň se dva malé korálky zadívají na oblohu, z té atmosféry, která zde panovala, jí na jednu stranu mrazilo a instinkt jí radil, aby se držela tam, kde je snadné uniknout. V překladu - všude, dokud se nechází v okolí. Na tváři se jí rozprostře úsměv a se zvědavým výrazem šupajdí zase o strom dál, když ale do středobod jejího zájmu padne postarší muž. No a jak to už s malou a zvědavou holčičkou bývá, vkrade se za něj jako stín, bez myšlenky, že by ho snad mohla snadno přívést k infarktu. Slyšela ale, že obyvatelé tohoto městečka mají tuhý kořínek, takže ho z mír jistě jedna malá cácora nevyvede.
"Hezká melodie.. Patří do nějaké písně? Umíš zpívat?" Přiskotačí před něj a sladce zamrká, když položí zvědavou otázku věnovanou jen a jen muži v její blízkosti. Piph jí možná naučil všechno potřebné pro přežití, dobře aspoň něco potřebné, ale slušným mravům už dávno zamávala, když mizeli při jejím růstu kdesi v dáli, ruku v ruce s etiketou a případnou hygienou. "Kdo ti chybí?" Nemlže nechat otázku nevyplynout, když ho po cestě přece jen slyšela dost jasně.

Ponořen do vlastních myšlenek nevnímajíc okolí vykračuje dál. Kde se vzal, tu se vzala, malá holka mu skočila přes cestu. Jimmy, který na to není vůbec zvyklý, vyděšeně vykřikne a automaticky se snaží vyklidit prostor, který byl narušen nějakým vetřelcem. Jakmile se však otočí do strany a na levé noze se mocně odrazí, tak to napere čelem přímo do urostlého stromu. Přísahal by, že tam předtím nebyl. Někdo ho tam určitě postavil, aby Jimovi ublížil! Byl to tenhle malý ďáblík? Chytne se bolestně za čelo, protože to byla rána jako z děla. Teprve teď se na holčičku podívá. Uvidí omouněné drobné děvčátko, které by potřebovalo rozhodně pořádně vykoupat. Také by jistě uvítalo něco k snědku a také něco teplejšího na oblečení. "Uhm.. Já..." Vysouká ze sebe, jak se snaží nahodit zpátky ztracené myšlení. Konečně procitne a přikývne. "Nu... Ano, patří, ale teď si nemohu vzpomenout na jméno." Zapřemýšlí, ale nedojde mu to. Daší otázka byla ohledně zpěvu. "Uhm..n-ne, ani ne." Stále je otřesený tím, že se před tím náhle zjevila jako nějaký démon. Nebo anděl? Ale anděl by ho takhle určitě nechtěl děsit. Teď byla rada na něm s otázkami. "Proč jsi tu sama? Kde máš rodiče? A není ti zima...?" Jimmy je z toho všeho trochu zmatený. Nejspíše tohle děvče už někde viděl,ale nemá sebemenší tušení kde. Ale s takovýmhle vzhledem ji nejspíše viděl žebrat na ulici. Další její všetečná otázka ho odzbrojí. Čučí do blba a nakonec se podívá směrem, kterým si myslí, že musela tak tiše přijít. "Jak jsi..." Nechápe a je z toho dost zmatený. "No... Chybí mi dcera a žena." Odpoví nakonec. "A nemáš taky jiné věci na práci?" Není to vyřčeno nijak útočně, spíš trochu netrpělivě a zvědavě.

Lidi ze Salemu mají jistě skrytý potenciál, možná tak skrytý, že na něj občas sami zapomenou. Zatímco si naivně myslela, na co všechno musí být dospělí člověk zvyklý, postaršího muže div ten infarkt fakt nechytil, když se s ním chtěla dát na úrovni vší slušnosti do řeči. Těžko říct jestli by se rána do stromu vyrovnala onomu infarktu, možná z toho vyplyne menší myšlenkový deficit, ale pořád není jasné, co by v tuhle chvíli bylo pro muže horší. Snad možná by to bylo jedno, hlavně aby se zvědavé blondýnky co nejrychleji zbavil, když před ní utíká i do stromu. Samozřejmě že se při této situaci dětský smích rozezní jako zvonek, ale stejně rychle jako zazněl? Dozní. Čelíčko se svraští a je vší zábavě konec, starostlivá to ona být uměla. Na tváři se jí objeví ten nejvíc starostlivý pohled, jaký by nesvedl tak bravurně ani žádný dospělý, až je to v závěru vtipné. "Nestalo se ti nic?" Vychrlí ze sebe najednou a rozhlíží se po všem kolem, než utrhne cosi, co dřív možná připomínalo květinu... zdánlivě. "Bylinky léčí, zkus si to dát na čelo." Ručka natažená přímo před jeho obličej, co máchá s polomrtvou kytkou, kterou bylina nepotkala ani v herbáři. Malá rádoby bylinkářka, kapsářka nebo žebračka, se toho má ještě moc co učit, hlavně se co krocení svojí zvědavosti týče. Že by mohla přijít k úrazu? Nezájem.
"To je škoda. Tak velká škoda! Zpěv je úžasná vlastnost, miluju lidi, co umí zpívat." Zatočila se a věnovala mu jeden ze sladkých úsměvů. Kdo ví, možná rituál z minulosti měl na její myšlení trochu následky, ale kdo by osočoval z bláznovství malé dítě? Správně, skoro nikdo. Je to dítě. "Sama? Ale já nejsem sama. Seš tu ty." Nepatrně kývne k němu, než aby ho raději nechala domluvit, aby jeho otázka nabrala ten správný význam, pak už se výraz v její tváři změní na trochu pochmurný, protože si vlastně nepamatuje, kde by její rodiče mohli být, těžko si vybavuje, jak matka vypadala. "Zima? Ale kdepak. Jsem zvyklá." Záměrně na otázku o rodičích neodpovídá, co by mu asi tak mohla říct? To raději klade důraz na to, že je zvyklá na liščí kožich a přebývání venku tak moc, ,že jí to možná na imunitě trochu poznamenalo, že by ale pohrdla touze pořádně se ohřát? Byla by ještě větší blázen, než teď. Sleduje ho, zatímco zvědavost naklání hlavičku lehce na stranu a koutky pomalu cukají vzhůru, než vypustí další dětský smích. "Koukáš jako sova." Poznamená tlumeně, když si prohlížejíc jeho výraz zakrývá pusinku s ještě nedorovnanými zuby. Na nedopovězenou otázku se zakymácí stylem jsem kouzelná. A víc k tomu malá víla ani neříká, plížení zvládala bravurně, mít duši zvířete obyčejného člověka naučí neobyčejným a magickým věcem. Aha... Chybí ti tak jako moje sestra?" Zamrká, bláhové děvčátko, kterému umřela sestra dřív, než si jí stihla pořádně pamatovat, stejně jako si nepamatuje ještě žijící rodinu. "Vlastně ani ne. Zdržuju tě? Chci si povídat." Radostně poskočí a usměje se. "Jsem Andraste. A ty, sováku?" Neúspěšně se snaží narazit na jeho pohled tím, že ještě více neúspěšně slovo sova změní do mužského rodu.

Docela ho překvapí starostlivost této dívenky, i když by se zapřísahal, že předtím slyšel zvonvý dětský smích. Tak dlouho už něco podobného neslyšel. Nebo minimálně nebyl on předmětem posměchu. Zajímavé. Evokuje to v něm různé vzpomínky, z nichž některé by nejraději nevytahoval. "Ne, dobrý, jsem v pohodě." Drží si čelo a chce se podívat na to dítě, ale rozhlédne se a děcko nikde. Už si říkal, že to byl jen výplod jeho fantazie, když si všimne, jak je na kraji cesty a sbírá nějakou kytku. Energicky se k němu zase dostane. Jim pozoruje ruku s napřaženou květinou a potom se jí podívá do očí. Přeci by nezklamal děcko, že ano. "Určitě to pomůže." Pochybuje o tom, protože nepředpokládá, že by tohle dítě vědělo něco o bylinkaření. Podívá se jí do očí, pokusí se udělat něco jako úsměv a potom přikývne. Vezme z jejích ruček to zvadlécosi a opatrně si to přiloží na čelo. Připadá si trochu trapně, tak se jen pokusí usmát a snažíse, aby to vypadalo přesvědčivě.
Když se ho zeptá na zpívání, tak si květinu sundá z čela a drží ji v ruce. Sleduje to, jak se protočila kolem dokola. "Ty to umíš?" Otázka na místě. I on je vždycky zvědavý, co se hudby týče. Přeci jen je ve svém srdci hudebník, i když se to snaží popírat. Když řekne, že tu není sama, protože je tu přeci s ním, tak by si Jimmy nejraději plácl rukou do čela. Vzdychne a svěsí ramena. "Nu.. Dobrá, ale takhle jsem to zrovna nemyslel,víš..." Všimne si, že otázku o rodičích ignorovala, ale třeba ji jenom neslyšela. "No ale to neznamená, že nemůžeš nastydnout. Na, na, tu máš kabát." Sundá si teplý kabát a přehodí ho děvčeti přes ramena. I když má rád své pohodlí a své teplo, tak se mu nelíbí pohled na toho drobka v tom lehkém oblečení. Když mu řekne že kouká jako sova, tak na to chudák nemá ani co říct, takže se na ni jenom uraženě a překvapeně podívá a pak radši odvrátí pohled. To fakt koukal jako sova? Proč jsou děti tak upřímné? Nechápavě si ji prohlédne. "No... Asi jo." Jak jinak by se to dalo vysvětlit, než že je její sestra mrtvá? Jeho ale nejvíc tankuje to, že neví,kde jsou její rodiče a že se mu příčí jí tu nechat samotnou. "A nechceš si povídat jinde?" Nebo s někým jiným? Otázka mu tam v myšlenkách skočí skoro samovolně, až se za ni sám lehce napomene. Musí ale uznat, že se mu líbí, jak je to dítě plné energie a radosti. Dívenka se mu představí a chce vědět jméno i po něm a ještě ho osloví jako sováka. Jimmy vzdychne. Asi nemá smysl bojovat. "Jsem Jim." Představí se jednoduše a nevzdá se svého pídění. "A máš vůbec kam jít? V zimě bys neměla být venku."

Prehrabol si rukou tmavé vlasy a pozrel sa Dominica. Povedal som príliš. Ale otvorene prehlasuješ svoje slová hocikde po meste a určite si v hľadáčiku mestskej rady. Príliš si koleduješ o šibenicu. pokarhal sa v duchu, áno otvorene vyjadroval svoj nesúhlas. Hovoril presne to, čo si myslel a svoje slová bral vážne, nikdy nevtipkoval a ani sa o to nepokúšal, bol vážny a chcel aby ho vážne aj brali. Lenže ako sa hovorí, šaty robia človeka, tak sa k nemu aj chovali, veď kto by chcel počúvať reči akéhosi oplana. Lenže Chodec len nehovoril, on aj konal. Už sa našli ľudia ktorý si ho vypočuli, ale zrejme jeho slová brali na ľahkú váhu. Mohol kľudne stáť na námestí a rečniť ľudu, ale kto by ho poslúchal? Iba ak vrany kdesi krúžiace na tmavej oblohe. ,,Ako si si všimol ja hovorím to čo si myslím a odmietam len prikyvovať." povedal Dominicovi po chvíli a pozrel sa naokolo. Áno Chodec pripúšťal, že jeho spoločnosť je únavná. Nesúhlasil s tým ako je táto spoločnosť usporiadaná, ale on by nebol spokojný s ničím. Vždy by si našiel niečo, čo by mu vadilo. Ako vyučený žoldák si mohol zarobiť slušné peniaze a títo tu zrejme o takých ľudí stoja. Lenže Aragorn neposkytoval svoje služby hocikomu aj keby mu otŕčal mešce plné zlata. Síce niekedy mal chuť s týmto skončiť, ale vždy sa našlo niečo, čo ho posunulo vpred. Snažil sa dostávať do strediska intríg, tam do srdca mestskej rady, lenže aj tí, nie len Aragorn, mali tenké uši a svoje tajomstvá nechávali tajomstvami. ,,Niekedy si hovorím, či má cenu tu zostávať, ale keď sa pozriem naokolo, chce to zmenu." povedal priateľsky. Dominic mohol poznať jeho meno, videl ho ako priateľského a dôverčivého človeka, ale on to dokázal rýchlo zmeniť. Chladný, nevrlý a vyčítavý, takto ho poznala väčšina obyvateľstva. Málokedy sa mohol bez zvýšeného hlasu s niekým porozprávať a cenil si to. Bol rád, že inteligencia úplne nevymizla.

Poslouchá klidně pronesená slova z úst zvláštního, ale přesto relativně přátelského může. S rukama založenýma na prsou se ale také soustředí na to, co se odehrává v Chodcově mysli, chytá jemně několik myšlenek a zjišťuje si tak něco víc o muži, se kterým má tu čest. Už to zase dělá, zase strká nos tam, kam nemá. Ale s takovými schopnostmi je velmi těžké to nezkoušet, nehledět cizím lidem do mysli a nehledat tam ty nejtemnější myšlenky. Kdyby chtěl, mohl by jen tak z dlouhé chvíle pošpinit velkou část obyvatel Salemu. Tedy, pokud by mu věřili. A pokud by mu věřili, nesměli by jej zabít nebo upálit za čarodějnictví, ze kterého by jistě byl obviněn. Právem, jistě, ale hranici by si přeci za pravdu nezasloužil. Nikdo si za pravdu hranici nezaslouží, ale spousta ji dostane. Aragorn by nemusel být výjimkou, mohl by být jen další postavičkou, kterou její slova budou stát život. Kdyby se postavil doprostřed náměstí a hlásal pravdu, jak si taktéž našel v jeho myšlenkách, lidé by jej opravdu neposlouchali. Nebylo by to však kvůli jeho vzhledu, ale kvůli tomu, že nikdo pravdu slyšet nechce a každý se jí bojí. Tohle město je plné srabů... A on sám je vlastně jedním z nich. Během pár hodin, možná i minut, by Aragorn z ničeho nic z náměstí zmizel a nikdo by o něm již neslyšel. Alespoň věří, že přesně tohle by se stalo. Salem vypadá na takové místo a to viděl podobných měst již spoustu. I Chodec. A to jej těší. Nemůže mu to však říct, musí držet na paměti, které informace se dozvěděl z jeho hlavy a které mu byly opravdu řečeny.
Zamrká, aby se vzpamatoval, studený vzduch mu k tomu ale pomáhá. Pomalu přikývne na znamení, že téhle vlastnosti si u Chodce všiml. Je tolik podoná té jeho. Až na to, že Aragorn to očividně bere jako přednost. On sám na sobě ne. Pomalu se nadechne, vydechne. Pak promluví vyrovnaným, téměř tlumeným hlasem. "Opatrně s pravdou. Ta tvoje nikdy nemusí být stejná, jako pravda toho druhého." Zadívá se do strhané tváře. Chodec je nejspíš starší než on, ale ruku do ohně za to nedá. Ani on sám už není nejmladší, nemá vzhled chlapce, který by nevěděl, co říká. Ta slova z úst vypustí čistě proto, že ví, do jakého problému se tenhle muž může dostat. A ano, je mu jistým způsobem sympatický. A to je nebezpečné. Při jeho dalších slovech se však už musí zasmát, krátce a tiše, odhalí přitom široký úsměv. V koutcích úst se mu udělají drobné ďolíčky a tvář na chvilku ztratí několik posledních let. "A ty to tady chceš změnit?" Nesnaží se rýpat, nenasazuje jízlivý tón, i když by klidně mohl. Chce udržet tuhle přátelskou atmosféru tak dlouho, jak jen to půjde. Rozhodí ledabyle rukama: "No tak s tím ti přeju hodně štěstí." Potřeboval by více než jen štěstí. Potřeboval by zázrak. A takové zázraky se ve městech jako je Salem nedějí.