Město Salem

„Mnu… byla toho široká šála. První majitel mě chtěl využít jako vojáka, protože umím dobře střílet… ale nepočítal s tím, že prostřelím zámek, kde byly ostatní otroci a ti utečou.  Také jsem byl v dole.. na plantáži.. většinou těžké manuální práce.“ Bezeslova se dám do umývání nádobí během řečí.  „Někteří si libovali v hladovění.. jiní v zavírání, ale zažil jsem i bič i rozžhavené železo… celkem to bolí, ale člověk si zvykne.“ Vyprávím a kývnu ke svým zádům. „Obvykle si mě majitelé takhle označí, abych hůře utíkal.. mnu a pak se to přepálí.. a to je ještě horší.“ Vyprávím své zážitky a pomalu začnu skládat nádobí, aby okapalo.
„Ale standartně všichni používali metody cukru a biče… když jsem plnil, co sem měl, tak byl cukr..a když ne, tak.. vždycky si něco našli. Někdy si z toho udělali i zábavu. Ale musím říct, že jsem měl štěstí, že pořád žiju.“ Otočím se na ni s úsměvem a otřu si ruce do kousky hadru.

Když jí ukáže svoje jizvy lehce se jich dotkne a pak ho pohladí. Je neskutečné,že tohle někdo udělal. Přijde ji,že někdo takový snad ani není člověk. "Tak proč si vždycky nedělal to,co chtěli? Vždyť to za to nestojí. řekne nechápavě. Když si představí,jaké by to bylo být na druhé straně,být otrok je to hrozné,možná by radši umřela,než žít takhle. A vsechno tohle jenom proto,že má někdo jinou barvu pleti. Jenom proto,že je někdo jiný než ostatní.
Když se na ni usměje podívá se do jeho očí, je to krásná barva,ale jde v nich vidět utrpení,které si prožil. Neusmívá se,teď to ani nedokáže. Kdyby si tohle všechno protrpěla... no ani si to neumí představit,ale ji by nejspíš využívali na něco trošku jiného,než Akuu. Kdyby ji využívala i když si to normálně užívá nevydržela by to. Nebýt svobodný je hrozný pocit,ale ona ho ani nezná.

"Elijahu!" Hlas naplní radost stejně jako pokaždé, když tahle zrzavá slečna může na alespoň krátký okamžik prohodit několik slůvek s cizím a přesto tolik zajímavým a vítaným mladíkem, v němž se ukrývá cosi tajemného, o to však více přitažlivého. Rezavé pramínky vlasů přepadnou přes rameno, jak Brigitte nakloní hlavinku ve vší té zvídavosti nastranu, aby si modrými kukadly mohla prohlédnout toho, jehož jméno zvolala ve šťastné odezvě. "Netušila jsem, že zde budete. J-já... Přišla jsem za Hannou. Tedy kvůli Hanně. Myslím tím kvůli jejímu..." Ručka je natažena s nedořečenou větou na rtech, ukazujíce tak drobný korálkový náhrdelník, jež si u nich malá Becklesovic holka nechala. "Nechtěla jsem, aby jí chyběl." Mírný úsměv krášlí rty, přesto je v něm cosi posmutnělého. I Brigitte měla svůj malý poklad, stříbrný křížek zavěšený na řetízku kolem krku, památku na matku, jejíž duše již dlouho odpočívá v pokoji.
Na okamžik se jemné prstíky přeci jen střetnou s rukou čeledína od Becklesových, jemné brnění rozbuší dívčino srdce prudce a rychle, čímž lehce ucukne, jako by se mohla v příští vteřině spálit. Plachý pohled je sklopen k zemi, druhá ručka ihned začne žmoulat jednotlivé kousky oblečení, hlavně látku sukně, její drobný zlozvyk, jehož se nedokázala odnaučit. "To jsme tu sami? A-ale... ale já ne-nesmím... Nemůžu... Je to... nevhodné." Slova se hrnou přes rty, jak se dívka snaží mladíkovi vysvětlit, že by s ním o samotě rozhodně být neměla. Modré oči vylétnou k pohledné tváři, jíž se Raven může pyšnit, nezvyklá a přesto velmi pěkná, že i zrzka zrůžoví na lících s touhou sklopit pohled k zemi, kdyby si nepovšimla jedné zajímavosti - černé kontury křídel od tetování. Zamrká, jednou, dvakrát než jedním krůčkem přiskočí blíž, aby opatrně, přesto vnitřně odhodlaná nenechat se odehnat, chytla límec košile, odtahujíce ho od mladíkova krku. "Elijahu..." V pohledu patrná hrůza, s níž se chvějí i plné rty než děvče zavrtí hlavou v naprostém šoku. "Kdo vám to udělal?" Nedokázala uvěřit, že někdo je schopný takto pokreslit kůži, znehodnotit ji malůvkou, která tolik připomínala vlaštovku. "Bolí vás to? To... to udělali indiáni? Vím, že mají obrazy po svých tělech, vídám je v Salemu, ale nikdy bych nevěřila, že to udělají i někomu jinému..." Bříšky prstů jemně kopírují každý záhyb barvy na kůži, aniž by si uvědomovala vzájemnou blízkost onoho momentu.

I jemu se touto návštěvou podstatně zlepšil den. Na druhou stranu mu bylo jasné, že dívka nepřišla za ním, nýbrž za některým jiným členem Becklesovic rodiny, tohle se však nacházelo kdesi hluboko v jeho vlastním nevědomí, které odmítal propustil blíž. Pohled je zvednutý, tvář stažena v rozhodnutí, že následujících pár minut modré oči nikam neuhnou. S trochou štěstí mu to vydrží déle než deset vteřin. "Je tu potřeba dodělat pár věcí... Tak..." 'Jsem tu?' Chtěl dodat, ale ještě než tak učinil, dostavila se jistá intuice říkající, že by to znělo hloupě. Raz, dva, tři, vstávej, je potřeba se probudit! "Ukaž," rychle přitaká a pohledem sklouzne k malému náhrdelníku, "předám jí ho hned, jak se tu někde objeví," rychle slíbí a i jeho ruka se zvedne, aby uchopila drobný šperk.
Všimne si splašeného gesta, jakmile se její malá ručka dotkne jeho. Modré oči se na chvíli ztratí při zkoumání oné končetiny, co se teď snaží uklidnit žmouláním látky, až zapomene tu svou zpátky stáhnout. Objeví se malá chvíle zmatení a poplašených myšlenek, oči se pomalu zvednou, snažíc se do její tváře provrtat díru. Až ta slova ho přinutí vnímat pevnou zem pod nohama. "Nesmíte co?" Cožpak i tohle zde bylo jakýmsi způsobem nepřijatelné? "Žádné nebezpečí vám přeci nehrozí, Brigitte." Ani si nevšimne prvotního zaujetí. Teprve až dívka podstoupí malý krůček, možná dva, jeho směrem, jen aby se dotkla krku, kde se ukrývala černá jednoduchá malba vlaštovky, podtrhující touhu po štěstí jejího majitele. Tep se chtě nechtě zrychlil, nevědíc, co bude teď. "Já... No..." Jak jen vysvětlit... Do háje. Možná nevysvětlí ani jednu pitomou vlaštovku, co teprve lebku na levé ruce? Ne, tohle místo opravdu není pro něj. A jestli je, tak alespoň zdejší dívky rozhodně nejsou pro něj. Ve stejné vteřině zvedne pohled od ruky na krku do tváře Brigitte, jež byla nyní až příliš blízko. Přání, umožňující učinit pár kroků od ní, však nebylo vyslyšeno. "Ano, ano, indiáni. Bylo to už dávno..." Jiná možnost přeci nebyla. Hlas je však mnohem tišší, chlapec si nyní více všímá blízkosti dívky, přemýšlejíce nad tím, zda si ji ona sama vůbec uvědomuje. Modré pomněnky se zavřou pod tíhou doteku cizí ruky. Po tolika týdnech to byl zatím ten nejintimnější dotek vůbec. Levá ruka se bezmyšlenkovitě zvedne k její tváři, svými prsty uchopí bradičku, jen aby ji donutil zvednout pohled s touhou se utopit v jejích kukadlech.

Úplněk a vše, co se té noci (možná) odehrálo, se snažil zahnat do nejzazšího koutku své mysli. Nepamatoval si byť jedinou věc, jediný náznak, jediný obraz. Probudil se v lese, zkroušený bolestmi, obohacen o nové rány, jejichž původ si ve své hlavě nebyl schopen obhájit. Nebyl tak hloupý, aby si nevšiml, že jej někdo pořezal. A že jej někdo dost možná i svázal. Kromě toho měl na obličeji cizí krev. Mohla být jeho, ale té krve bylo tolik, že to nemohlo být jen z těch ran. Byla lidská. Smrděla tak, ty to víš, promluvilo cosi v jeho hlavě. Jeho pocity pak umocnily i zprávy o ztrátě mladé nevěstky. Zmizela a už jí nikdo neviděl. Když pak slyšel její jméno, nemohl si nevybavit jeden podvečer, kdy ji potkal v lese, vyděšenou a zmatenou, přesto však nestoudně hubatou. Rozhodně to nebyla urozená a vychovaná dáma. Představa, že by jí však ublížil, byla zvláštní. Mohl to udělat. Ale doopravdy tak učinit nechtěl. Jeho mysl mu však nedodávala potřebné indicie. Ani si nepamatoval ty další vlkodlaky, žádné pachy, které by jej mohly upozornit. Doufal tedy, že je i nadále skryt před těmi, kteří by o jeho přeměnách neměli nic tušit. Najel na obvyklý režim a opět se jal vykonávání své funkce tak, aby nikdo nepojal podezření, ač už dost možná bylo pozdě. V nevědomosti, lehce napjat, kráčel tichou ulicí směrem k místní hospodě. Nechodíval tam zdaleka tak často, ale výjimky se našly. Možná by býval zašel do nevěstince, ale od úplňku se tam necítil tak, jako vždy předtím. Toho večera rozhodně netoužil po ulehnutí vedle nevěstky, jako spíše po skleničce něčeho pořádného, co by otupilo jeho smysly a alespoň trochu to uhasilo ten vnitřní žár. Už zdáli k němu doléhalo pokřikování a smích. Mohl jen tušit, kdo se nacházel uvnitř hospody. Stisk kliky, náhle ovanutí jeho bledé tváře... jeho čich mu okamžitě začal napovídat, kdo seděl uvnitř. Cítil známé, ale místy i neznámé pachy, v tichosti větřil přítomnost lidí kolem. Jeden z pachů mu byl více povědomý. Netušil, proč tomu tak je. Dokázal si jej velice rychle spojit s místním dřevorubcem, přesto jej však fascinovalo, jak povědomý mu dnes ten pach byl. Nevěděl však o ničem, co se stalo. Nebo co by se mohlo stát. Proto jen sejmul klobouk z tmavých vlasů a rozešel se lokálem napříč k baru. Místním ještě kývl, možná jen občas se pozastavil, aby někomu mohl odpovědět, jinak si ale dál mířil za svým. Nakonec zastavil až u hostinského. "Dobrý večer, dnes to vidím na něco ostřejšího. Vy víte," pronesl možná lehce odměřeným hlasem, než nakrátko zalétl pohledem i k panu Blackovi, jehož směrem kývl v pozdravu. Sic nebyli přáteli, přesto však společně pátrali po tom dítěti a v závěru se společně postavili na stranu Henrietty. Neměl potřebu jej proto přehlížet, ale prozatím neměl v úmyslu se bavit. I když zima se už blížila a dost možná by s panem Blackem mohl uzavřít menší obchod.

Když se hostinský obrátil jeho směrem, aby s kývnutím odsouhlasil jeho objednávku, ušklíbl se. Ne nijak zřetelně, než se s pokynutím odvrátil a usadil se na jednu ze stoliček. Po lokále se již dále neohlížel. Zesílené smysly mu dávaly naprosto jasné signály, kdo všechno se s ním nachází v jedné místnosti. Ač byl sice řev a smích pro jeho citlivé uši poměrně hlasitý, přesto zvládal sedět poklidně a udržovat si relativně klidný výraz. Přitom vnímal každé slovo a snad vše, co padlo poblíž. Neuniklo mu nic, žádný detail. Ani dřevorubec poblíž. Prvotně si stále všímá svého, než přeci jen zlehka natočí hlavu, aby na sebe mohl upozornit a promluvit. William jej však předběhne, aby mu mohl položit svou zdánlivě nevinnou otázku. Jeremiah se neubránil nakrčení nosu, přičemž natočil hlavu a povytáhl obočí. "Přemíra práce, jsou dny, kdy se toho nakupí více, než by mělo," promluvil klidně, ve snaze nepůsobit nějak neklidně. Přesto v něm však ona otázka vyvolala další vlnku, která mu vířila v mysli a on přemítal, na co přesně William narážel. Mohl snad něco vědět o úplňku? Měl přeci boudu někde u lesa, mohl něco slyšet... vidět. Jenže jak by si to mohl spojit s ním? Cožpak jej viděl? Pošramoceného, zmateného, jak se znavený potácel lesem, aby mohl najít schované oblečení? Tajně doufal, že mu na mysli vytane nějaká myšlenka, cokoliv. Nedokázal si však nic vybavit. Jakoby byl úplněk zahalen oparem alkoholu. "Jistě o tom sám něco víte," uniklo mu, načež se prsty natáhl po právě přinesené pálence. Prsty obemkl kolem chladného skla, aby si vzápětí mohl obsah celé sklenky nalít do krku, jakoby pil jen nektar nebo vodu, ne pálenku, která svou agresivní chutí nutila stáhnout rty a člověk pak pachuť cítil ještě nějakou dobu v ústech. V tu chvíli jej to však nezajímalo. Jen opět upřel oči směrem k Williamovi, aby mohl zachytit jeho pohled. Aniž by chtěl(ačkoliv stopy po zvědavosti tu byly), náhle se mu do hlavy začaly tlačit myšlenky, které jistě nepocházely z jeho vlastní hlavy. Minimálně to už se za tu dobu naučil poznat. Jen si zatím ještě pořádně neuměl vytipovat svůj cíl. Chvíli zachytával myšlenky hostinského, než se k němu, snad skrz ten pohled, dostalo i pár obrazů a zmatených slov přímo z hlavy dřevorubce. S tím Remi stáhl rty, jakoby si přihnul z další sklenky pálenky a nadechl se. "Nemýlím se, že?" pronesl náhle, přičemž tentokrát i on do svých slov přimíchal více, než řekl. Musel si dávat pozor. Všude bylo až příliš lidí. Alkohol, sprosté vtípky a divoký výstřih šenkýřky je sice bavil dostatečně, ale nikdo nemohl tušit, jestli někde není někdo další, kdo poslouchá. Další vlkodlak. Jak si mohl nevšimnout?

Debata s místním dřevorubcem nabírala směrů, o kterých si nikdy netroufl ani přemýšlet. Že by někdo věděl, kým doopravdy je? Nesmysl. Žili v době, kdy na hranici mohl skončit každý, a tak si dával pozor  na to, aby jen tak někdo nepřišel na to, kdo je. Obyčejný člověk by na to nepřišel. Kdyby se někdo potuloval po lese, možná by ho mohl zahlédnout, ale... kdo by to zkoušel, když po městě kolovaly různé zvěsti. Proto spíše nepředpokládal, že by někdo něco věděl, ale bylo na místě předvídat další kroky. Black jej však trochu překvapil. Nemohl na sobě však dát něco znát, v čemž byl však dobrý. "Zajisté, jen těžko by se naše práce dala srovnávat," promluvil poklidně, přičemž zrak nechal sklouznout k nyní již prázdné sklence, ve které byla ještě před chvílí jedna z nejlepších pálenek. Nakonec sklenku posunul k hostinskému a jednoduchým posunkem mu dal najevo, že si nyní dá rovněž korbel s pivem. Pohled přitom pomalu přesunul k Williamovi, kterého si přeměřil pohledem, aniž by na sobě dával znát nejistotu. "Poslouchám, Blacku," vrátil mu jeho slova, a ač v to ani nedoufal, pousmál se, jako někdo, kdo se skutečně neobává toho, co by mohlo přijít. Přitom k němu dál pronikaly obrazy a myšlenky, které jistě nepocházely z jeho hlavy. Útržky, které se pomalu zacelovaly v něco celistvého, z čehož mohl číst. Byli lidé, kterým dokázal do hlavy nahlížet snadno, místní dřevorubec však byl komplikovaná osobnost a dle všeho... dle všeho byl možná totéž, co on sám. A asi proto nemohl v jeho myšlenkách číst tak snadno jako v knize. S tím, co nyní věděl, mohl naklonit hlavu ke straně a kývnout k méně frekventovanému stolu v rohu. Koneckonců taková debata se nehodila na probírání hezky pod nosem hostinského. Každý přeci věděl, že i ten rád vyslechl kdejaký příběh, či drb a jistě je rád předával dalším. Hostinskému dal ještě najevo, aby se korbel objevil na u stolu vzadu, načež poměrně hbitým, ale stále dosti elegantním, pohybem seskočil ze stoličky a zamířil k vybranému místu. "Dobrá," utrousil ještě, než zamířil k novému působišti. Sám měl taková místa rád. Zvláště od té doby. Dříve by jistě skotačil někde uprostřed mezi svými přáteli, ve volnější košili, se zpoceným čelem, očima by hltal každou šenkýřku a rozhodně by nešetřil korbele s pivem. Ten starý Remi mu scházel, ale časy se měnily. On si teď musel udržovat odstup a kvůli svému prokletí si jej držel dvojnásob. Aniž by se ohlížel, pokračoval ke stolu a jen díky svým smyslům vnímal kroky za svými zády. Necítil se špatně z toho, že jej ostatní vidí s Williamem. Zkrátka to vypadalo jako obyčejný obchod, nic vzácného. Usadil se, jeho vysoká postava tak přestala přitahovat svou pozornost a on se mohl ohlédnout po svém společníkovi. Přitom ještě vyčkal, než mu hostinský donesl pivo. S kývnutím a díkem jej přijal. Jistě si za to postarší muž vyslouží nějaký ten peníz navíc. Pak už se ale dvojice soustředěných očí upřela směrem k Williamovi. "Jak dlouho už tohle víš, Blacku? A vážně nemám na mysli zálibu v obcházení místního nevěstince," upřesnil ještě. Prsty přitom ovinul kolem ucha korbele a ušklíbl se. "Vidím, že nejsem jediný, kdo tu má jisté potíže. Nezbývá mi, než se zeptat... jak?" Zajímalo ho, co se stalo místnímu dřevorubci. Možná mu ublížil on sám. Nějak. Jenže to by ho spíše zabil. William byl sice kus chlapa, ale stačilo to na hladového vlka? Rozhodl se, že nebude mluvit otevřeně, přesto už nebude určité věci skrývat. Dle všeho to jeho společník věděl. A on teď měl šanci zjistit něco nového. Pohyb po tenkém ledě začal a Jeremiah doufal, že se nepropadne celým tělem do ledové vody. Lépe řečeno do obrovské šlamastyky, která by ho mohla stát krk.

„Člověk se pak víc cítí svobodný.. je to tak krásný pocit, jako být fénix a povstat z popela.“ Pousměji se a kouknu kolem. Přemýšlel jsem na dosti věcma a její pohled mi ukazoval něco divného. Že by ji mě bylo líto? Zvláštní. Niky jsem se s tímhle pohledem nesetkal a to mi začalo dělat starosti.  Rozhodnu se pomalu všechno nádobí schovávat zpátky a přemýšlet.
„Nebuďte smutná, buďte svá…“ Dodám jen mimořečí a promnu si spánek. Potom trochu začnu čistit pracovní plochu. Když jsem něco dělal, dělal jsem to pečlivě. Zvláštně tam, kde se mi to líbilo.

Když se ráno probudila její hostitelka ještě spala, tak jí nechala pár mincí za jídlo a nocleh. Vykročila směrem, který jí předchozí den ukázala a zanedlouho vážně vyšla z lesa a rozprostíral se před ní Salem. Tou dobou bylo ještě brzy, tak se vydala trochu slídit po okraji lesa. Teď se, ale už začínalo stmívat, a tak se chtě nechtě musela do města vypravit a sehnat si ubytování. Našla hostinec, už už do něj chtěla zajít, když její pozornost upoutal kostel. V žadném už nějakou tu dobu nebyla, rozhodla se, že tam zajde. Tak trochu doufala, že tam nikdo nebude, ale i kdyby ano, tak to bude jen pár pobožných bláznů věřících v to, že neustálým modlením porazí věchno zlé. Zatím co si nad tím bloumala, dopravila svoji maličkost ke dveřím kostela. Nevěděla, jestli má klapat, ale stejně kdo by jí šel otevřít. prostě jenom vešla a prohlédla si vnitřek budovy, úplně standartní kostel, co jiného čekala? "Je tu někdo?" Když se zdálo, že tam nikdo není šla k oltáři a začala mluvit sama se sebou, tady se alespoň mohla vymluvit na to, že mluví s bohem.

"Půjdeme na nákupy." řekne rozhodně. Co se to s ní děje? Vůbec tomu nerozumí, docela si ho oblíbila a to ho skoro ani nezná. Je to vůbec možné? A hlavně cítí to stejně? Má ji taky rád? Přece jenom je k němu hodná,tak by mohl,ale nemůže vědět,co se mu honí v hlavě.
Oblékne si plášť, ukáže Akuovi aby vzal košík a vyrazí na trh. Je tam už spousta lidí. Nejdřív koupí zeleninu a potom i ovoce. Košík nechala Akuovi,je to pro ni pohodlnější,když ho nese on,navíc proč by měla ona když ho teď má za otroka? Potom se rozhodně,že by měli zajít taky do hokynarstvi a pekárny. Anne zbožňuje čerstvé pečivo. Když ho koupí hned si vezme rohlík a kousek si utrhne. Je úplně křupavý, spokojeně se usměje. "Zaneseme to domů a pak bych měla do kostela. řekne s plnou pusou. Je sice hrozně unavená,ale stejně má povinnosti.

"Co tady dělám... Proč jsem v kostele... Měla jsem si sehnat nocleh, ne chodit do kostela..." Mumlá si to tak potichu, že by tomu jen málokdo rozuměl. Neví, proš sem vůbec chodila, není žádný zatvrzelý věřící. Jenom tady chodí sem tam a mumlá si. Mohlo by se říci, že vypadá zmateně. Možná, že tu nikdo není, tedy nikdo o kom by věděla, ale jako blázen vypadat nemusí. Nakonec jí to přece jen nedá. Klekne si na zem, spojí ruce, jako to vídala v mnohých kostelech, nacházejících se v dalších a dalších městech jako je toto. Modlení jí nikdy moc nešlo, tak si nedovolila mluvit nahlas ani v soukromí natož někde, kde může kdykoliv někdo přijít a slyšet její zvláštní motlidbu. Bože, to jsem zase já... Už jsme spolu dlouho nehovořili. Mám prosbu... Nedovol prosím, aby jsem zemřela předtím, než splním svoji přísahu. Nezlobila bych se ani kdybys zařídil, aby jsem zde neshořela v plamenech. To je další důvad, proč se nemodlí nahlas. Pokaždé jí ujedou myšlenky a nijak naznačí svůj původ. Bylo by to velmi milé, mohl by jsi však dohlédnout, aby to nebylo dřív než získám duši nazpět. To postačí. Snažila si vzpomenout na nějaké normální motlidby nebo tak něco, ale nešlo jí to. Ještě si tu chvilku pobude.

Richard byl v poslední době v klidu. Něco se dělo. Nejdříve to obvinění té ženské a pak…. Něco mi na tom pořád nesedělo. Ve sklepení kostela jsem měl klid. Vezmu bič a jako obvyklou poctu Ježíše Krista přijmu jeho trápení. Záda mám zkrvavená, ale to mi nestačí. Slaný hadr si obmotám kolem ran a vydechnu. Pomalu se blížím nahoru. Poslední kázání bylo zvláštní. Sám bych řekl, že se prakticky nic nedělo, ale když lidé začali povídat o tom soudu a všem kolem… začal jsem mít pochybnosti.
Neposlouchej se…. Byla to čarodějnice… zněl v hlavě Richard. Ale poslední dobou jen slabě. Něco se dělo. Někdo další pronikal do mé mysli a to mi dělalo více a více starostí. Nevěděl jsem kdo to je, ani co po mě chce. Rozházel mi nějaké místo. Začal jsem mu říkat Sebastian.
Když vyjdu k oltáři, vidím další duši hledající pomocnou ruku. „Čím mohu být nápomocen mé dítě? Pokud- li sháníš noclehu, ve zdejších zdech se ti ho najít podaří.“ Pousměji se na ni příjemně.