Město Salem

Byl... sladký. Jednoduše sladký, když se snažil všechno napravit - nebo alespoň slíbit, že se o to pokusí. Věřila mu to... Tedy jedna její část určitě. Chtěla tomu věřit, vždyť kdy se s ním v minulosti cítila ohrožená? Do té noci nikdy. Do té noci na ni vždy dohlížel, hlídal ji a jí se to tak líbilo. Jenže doba se změnila, ona se změnila, on také - věděla, co v něm dřímá za nebezpečí. Zároveň však věděla, že se probouzí jen o úplňku stejně jako ta šelma, co žila jako parazit v ní a vždy se přihlásila, když se na noční obloze objevil plný měsíc. Dnes to nebylo. Dnes mohla být klidná. Dnes se mohla pokusit Remiho znova poznat a uvědomit si, jak moc se pletla nebo jak moc velká chyba byla sem jezdit - ačkoliv následky jednání se obvykle ukáží až časem. Nechtěla ve svém životě klid a pohodu, když by věděla, že je někde venku, někde v Salemu, ale zároveň tušila, že touhle návštěvou zpečetila dost možná svůj osud v tom smyslu, že normální život po boku Dwighta už nikdy nedostane - jak by mohla Salem opustit, aniž by na něj myslela, jak by mohla opustit Dwighta, aniž by ji trápily výčitky vůči němu? "Já vím, drahý..." odpoví tedy prostě s drobným úsměvem. Ne... teď to tu nechtěla kazit. Ne teď. Pro jednou ho zas chtěla mít pro sebe a nechtěla, aby myslel na jejího snoubence, na to, že ji proměnil. Chtěla, aby myslel na ni, aby jí alespoň tou jiskrou v oku připomněl toho muže, kterého si před několika lety vzala za manžela a nikdy nelitovala - jen v tom jednom jediném okamžiku. Remi svolí k jejich odchodu, i Charlotte se tedy zvedne k odchodu, berouce do ruky pléd, aby si ho mohla přehodit kolem ramen a pevně přitisknout k tělu, aby ji chránil před chladem. "Děkuji," zní téměř až úlevně, nechtěla zde být, ne s tolika lidmi, když netušila, co chce sama udělat a nechtěla mít publikum, co by si akorát tak šuškalo - nepochybovala, že Remi má ve městě postavení, co nešlo jen tak přehlédnout. Přitaká jeho slovům. "Rozumím... Myslím... Asi bych se taky nedokázala dívat na něco, co by mi tě denně připomínalo. A naše ložnice? Spíš v ní, nebo máš jiný pokoj?" I to bylo možné, ona? Ona by v ní asi neusnula, ne bez něj - byla na něj jednoduše zvyklá. Proplete se mezi stoly ke dveřím, u kterých počká - snad jen ze zvyku, aby jí otevřel. Roztěkaná, nyní, když stáli, s touhou jej obejmout, přitulit se k němu.

Normálně by už asi vytušil, že ne vše je tak, jak by mělo být. Jistě by mu napověděla ta schopnost, která se objevila jen nějakou chvíli potom, co se začal přeměňovat ve zvíře. Určitě by dokonale viděl tvář toho muže a jistě by tušil, kým je. Takhle? Viděl jen útržky a rozhodně žádný z nich nesignalizoval to, že by jeho milá měla někoho jiného. Snad za to mohla ta alkoholová otupělost, možná i radost, ale rozhodně neviděl ničeho špatného nebo zlého. Byla tu s ním, mohl to napravit. Tak to mělo být. Unášen celým tím okamžikem, možná i trochu otupělý, překontroloval mince, které před nějakou dobou položil na dřevěnou desku stolu. Pak se obrátil k Rachel, k níž natáhl ruku, aby jí snad pomohl si navléci pléd. Tak jako to dělával vždy, když s ní někde byl. Myslel si, že už zapomněl. Však se tak málem stalo. Ale s každým okamžikem, který s ní trávil, s každým pohybem i slovem - vše se vracelo zpátky, tak jako to bylo vždy. I když nemohl věřit tomu, že vše bude stejné. Mohl jen doufat, že mu Rachel odpustí vše, co provedl, byť ne úmyslně. Hostinského, a raději nikoho dalšího, už svým pohledem nevyhledával. Ani se nemusel soustřeďovat na svou schopnost, aby mu nebylo jasné, že někteří z nich - z těch, co ještě nepřebrali - budou mít jistě pár otázek. Někdy. Určitá zvědavost a chuť vědět vše první mezi lidmi zůstávala. Tomu se chtěl Jeremiah vyhnout. Tušil, co přijde, ale rozhodně to nechtěl uspíšit. Stačil mu jediný pohled, jeden jediný, kdy zachytil záplavu blond vlasů, aby si uvědomil, že dnešek rozhodně nechce promarnit mluvení s jinými lidmi. Ten den, a možná i dny následující, chtěl obětovat jedinému člověku. Ač mluvit o tom, to bylo trochu zvláštní. Prve semkl rty, než se odvážil odpovědět. "Spím v ní. Pořád. Vzpomínky na mě dýchají ze všech stěn. Dřív jsem chtěl odejít nadobro, ale pak jsem si uvědomil, že to je to jediné, co mi zůstalo," vyřkl popravdě, načež v dlani sevřel kliku, aby mohl otevřít. Chováš se nezdvořile, copak se budeš stále tvářit, že je neznámá? Hlas v něm jej napomenul a on se tomu nemohl ubránit. Zrak na malou chvíli sklopil. Chtěl jí pevně sevřít ve své náruči. Jistě. Měl to udělat už dřív, ale byl tak vykolejený... i teď byl. Společně s ní vyšel ven, načež za sebou zavřel dveře, stále někde uvnitř tak nejistý, ačkoliv jinak tušil, co by měl udělat. "Tak dlouho... tolik jsi mi scházela," promluvil náhle, než se konečně odhodlal k tomu, aby k ní udělal krok a s tím si ji konečně přivinul k sobě, jako člověk, který tak dlouho čekal a konečně byl za svou trpělivost odměněn. Jen těžko se mu skrývalo jakékoliv emoce, protože tohle? To by snad odrovnalo každého.

Dotklo se jí nějakým způsobem, že spává stále v jejich ložnici? Vlastně... ne. Proč by také mělo, pokud tam spává sám - mít tam někoho jiného, je to úplně odlišný případ. Nakonec, byla to jejich ložnice, jediné místo, kde měli opravdu soukromí a čas pouze sami na sebe. Patřilo jim a nikdo jiný v ní neměl co dělat. "Dobře. Aspoň půjde snadno zatopit v krbu..." odvětí s malým úsměvem. Bylo zvláštní, že ani na moment nezapřemýšlela nad tím, že by snad měla spát v jiném pokoji. To jednoduše nepřicházelo v úvahu - šla domů a doma nebyla hostem. A pravdou je… že se tam těšila. Tušila, že dnes bude po dlouhé době spát klidně. Nebude muset pouze snít o místu, kam odjakživa patřila a s nímž bude nejspíš vždy spjata. V tuhle chvíli, v tuhle noc se jednoduše začala řídit srdcem, nikoliv rozumem, který jí neustále okřikoval a varoval - minimálně poslední půl hodinu, kdy si k Remimu oopět nacházela cestu zpět a nedokázala bránit své náklonnosti vůči němu. "Díky..." projde kolem něj, když jí otevře dveře, načež udělá ještě další dva kroky dál, než zastaví, aby na něj počkala.
Ani mu nestihla odpovědět, když ji objal, ale slova snad ani nebyla třeba - hned se mu poddala, obtočila ruce kolem jeho krku, k čemuž se musela natáhnout. "Můj Remi..." zamumlala tiše, aby si zkusila, jak to zní - a v duchu ji potěšilo, že to zní stále stejně dobře a důvěrně známě. Štíhlími prsty jej začne hladit na temeni, vískat ho ve vlasech, zatímco mu rychle a letmo vtiskne tři polibky na krk, jakoby se ho nemohla nabažit a netušila, co udělat dřív - takže vzápětí se stulí u jeho ramene. "Měla jsem strach, že už tu nebudeš. Že jsi zapomněl nebo že jsi našel někoho jiného nebo..." nedokončí, vždyť je to zbytečné, oba ví - jak se věci mají. Jsou zde, jsou zde oba dva. O to víc se k němu přitiskne. "Mrzí mě, že jsem nepřišla dřív. Opravdu... hrozně mě to mrzí, odpusť mi to, Remi, prosím, promiň mi to..." Ruku položí na jeho tvář, aby se mohla natáhnout pro sladký polibek na rty. Voněl i chutnal pořád stejně důvěrně a krásně. Rozum ji znova okřikl - vždyť se neměla za co omlouvat. Ale zajímalo to snad někoho? Nejednala racionálně a moc dobře to věděla, jenže nyní... nu, nezdálo se, že na tom zrovna záleží.

Pravdou je, že chvíli váhal nad tím, jak to bude probíhat. Čekal, že se bude ptát, že se bude zajímat o to, co se změnilo. Jistě by v jejich domě pátrala i po známkách přítomnosti někoho dalšího. Nedivil by se, vždyť kdyby se něco takového stalo jemu, asi by byl taky zvídavý a domáhal se odpovědí. Netušil, jestli Rachel bude chtít vlastní pokoj nebo jestli se snad vrátí do jejich ložnice. Nemusel se však hloupě ptát, neboť její poznámka mu stačila bohatě na to, aby se zlehka pousmál a přikývl. Nepovažoval to za divné, to vůbec ne. Vrátila se přesně tam, kam se vrátit měla, kde ji očekával. Jak by mohl usnout, kdyby věděl, že je sama, v jiné místnosti, oddělená od něj jako někdo cizí, jako osoba, které jen poskytl přístřeší a nic víc. Sic ještě pořádně nevěděl, jak to vše vysvětlí Ellar, která u něj příliš dlouho nežila, ale té nikdy nevyprávěl o tom, jak to měl nebo má s blízkými. Jistě to nebude takový problém, proč by taky byl, to on tu byl ten, kdo jí pomohl, a tak nemusel vysvětlovat, co bude dělat ve svém domě. Přesto ale nechtěl, aby se tam Rachel cítila nějak zvláštně. Mohl tomu ale nějak zabránit? Tolik let uplynulo, jako mávnutím kouzelného proutku.
Když ji zachytil do svého objetí, měl pocit, že je to naprosto přirozené, a že to měl udělat už dávno, když ji spatřil ve dveřích hostince, které za sebou před nějakou tou chvíli zabouchl. Měl jí pevně obejmout a už nepustit, tím si byl jist. Jenže když ji prvně uviděl, tak se zalekl, a zároveň měl pocit, jakoby zkameněl. Ta nervozita a obavy však začaly opadávat, k čemuž brzy přispělo i to, když ucítil, jak se mu její paže ovíjejí kolem krku. Pevně přivřel oči a skousl spodní rty. Neříkal nic, jen ji k sobě tiskl tak, jakoby to mělo být naposledy. Protože jednou se už spálil. Jednou. Opakovat to však už nechtěl. "Rachel," špitl tlumeně její jméno. Nevyslovil jej už tak dlouho, ale nikdy pro něj nezešedlo, nestalo se cizím. Přesto bylo přímo božské jej znovu slyšet, jak znělo, když jej vyslovil. Připomínal si ty malé detaily, protože i na nich záleželo. Jen se je za poslední roky snažil zatlačit hluboko do své paměti, aby jej mohly poplašit kdykoliv, kdy přimhouřil oči a snažil se spát. Prsty jí přejel po zádech a hlavu zlehka naklonil, snad pod sílou jejích rtů. Až v následující chvíli tvář sklopil a zabořil ji do jejích vlasů, které ještě pročísl svými prsty. "Ale ne, nemluv o tom," pobídl ji měkce a tlumeně, jak se skláněl k její hlavě. Jaké však bylo jeho překvapení, když se mu Rachel náhle začala omlouvat. Ochromení jen těžce mohl skrývat, a tak se nakonec zlehka odtáhl a jednou rukou přejel po hraně její tváře. Snad by i něco řekl, kdyby se k němu nenatáhla pro polibek. Tomu chtíči jen těžko mohl vzdorovat, a tak se k ní sklonil, aby jí v jejich společném políbení vyšel vstříc. Každým svým smyslem vnímal jen ji a pouze ji, v tu chvíli snad ještě intenzivněji, jak se v něm budily i jeho zvířecí smysly. Splněné přání? Tak to jistě bylo. Náhle všechny jeho starosti zmizely ze světa, protože měl zpátky svou Rachel. "Neomlouvej se," vydechl, když se zlehka odtáhl, ne však natolik, aby se vzdálil z její bezprostřední blízkosti. "Neudělala jsi nic špatně, neměl jsem přestat věřit. Teď už to vím. A já se omlouvám," vydechl ne tolik smutně, jako spíš nespokojeně. Snad jakoby zklamal sám sebe. "Dovol mi ale, abych tě teď vzal domů. Nechci, abys nachladla," vyslovil starostlivě, načež se k ní sklonil, aby ji mohl zlehka políbit na koutek rtů, než se odtáhl dostatečně pro nabídnutí rámě. Až poté vykročil ulicí, unesený nadšením a poblázněný radostí i trochou alkoholu. Vedl ji známými ulicemi, které se za ty roky příliš nezměnily, a zatímco se kolem proháněla meluzína, občasně pozvedl paži, aby mohl Rachel svěřit novinky, které se ve městě udály. A že jich bylo. Až o několik dlouhých minut konečně spočinuly před domem, který byl jim dvěma důvěrně znám. Zvenčí dům působil stejně, možná tak jako dřív... jen jakoby za ty roky trochu potemněl, ztratil své domácké kouzlo, svého ducha i atmosféru. Zůstala jen prázdná schránka, v níž už se nežilo tak dobře. Tak to však cítil hlavně Jeremiah. Jediným pohledem zkontroloval Rachel. Jak na ni to všechno kolem působilo? Jistě si vybavovala staré vzpomínky... netušil, jak moc tím na ni mohl působit. "Připravená?" zeptal se tlumeně, načež ji pomalu navedl k vstupním dveřím, ačkoliv nepochyboval, že by Rachel trefila sama. Masivním klíčem odemkl zámek, načež zabral za kliku a otevřel dveře. Netušil, jestli byla Ellar uvnitř... pokud byla, vážně doufal, že zas nebude mít jeden z těch prazvláštních výpadků... a také doufal, že jeho ženu nezavalí informacemi o jiném století, ale mladá dívka prozatím působila dojmem, že všemu rozumí. Už dopředu však věděl, že ji pro Racheliny věci nepošle, neboť by se s nimi dost možná vůbec nevrátila. Naštěstí k němu docházela ještě jedna postarší služebná, která se k němu chovala jako k vlastnímu synovi - vlastně mu i občas vyčinila, když něco nesnědl. Ta, jakmile zjistí, že je Rachel zpátky, jistě ožije a bude mít radost. Stejně jako Jeremiah. "Vypadá to, že uvnitř nikdo není. Vlastně... pořídil jsem si psa, abych zahnal tu samotu. Ale vypadá to, že jej vzala služebná na procházku. Našel si k ní cestu mnohem lépe, jak já, ale já se za poslední roky změnil v mrzutého dědka, nemohu se divit, že ode mě živí tvorové prchají," utrousil, snad ve vtipu, zatímco se někde uvnitř ošil. Výborný nápad, ten pes je teď tvůj. A vlastně je to ve skutečnosti fenka a jmenuje se Arya. A vůbec není zvláštní, že na mě až příliš často vrčí, protože až moc dobře ví, co jsem zač. Ty myšlenky raději zaplašil, aby mohl Rachel uvést dovnitř, do potemnělého příbytku, který tak jako vždy dýchal poměrně bohatým nábytkem a zařízením. Přesto však bylo jasné, že tu chybí ženská ruka, a ačkoliv se sem jeho postarší služebná - Emma - snažila s domem něco udělat, přesto to byl spíše dům starého mládence.

Tentokrát se o jeho ruku již opřela – musela, nemohla si pomoci, ačkoliv místo měkkosti jeho dlaně cítila zejména chlad kožené rukavice, které nikdy dříve nenosil. Nepozastavila se nad nimi – vždyť to bude normální, přesto bylo jasné, že se bude zajímat, ptát, pokud si nechá rukavice i doma. Letmo ho políbí do dlaně, než se modré oči upřou na něj v téměř zbožném pohledu, oddaném a snad i lehce zoufalém v očekávání jeho verdiktu. Byla jako malá holka – bez vůle, neschopná dodržet předsevzetí, ale jak by mohla? Pro tuto chvíli, říkala si, byla jednoduše jeho. Znovu. A všechno bylo tak, jak má být, svět dával smysl. Přitaká na jeho slova, trochu otupená vším, co se dnes stalo, s malým spokojeným úsměvem, že jí nic nevyčítá. Bude – brzo, jakmile zjistí, co všechno se stihlo udát, ale ne teď. Nesmí to zjistit teď a ostatně, Dwight se jí vykouřil z hlavy. Ráno, možná i v noci, na něj bude myslet. Ale ne nyní. Nyní je to jen a jen její milovaný, předrahý Remi. Spustí své ruce na jeho hrudník, kde je nechá položené, při polibku přivře oči jako spokojená kočka. „Dobře,“ špitne tiše, krotce, cítila se jako dříve – kdy byli v dokonalé souhře a ona neměla důvod se s ním dohadovat, chovat se nadřazeně nebo hrdě, protože věděla, že bude vždy konat pro její dobro. Hádali se? Jistě, jako každý, ale jejich rozkmotření nikdy netrvalo dlouho a nikdy nemělo následky jako třeba spaní v jiných pokojích. Zavěsí se do něj, držíc jeho ruku a snažíc se mu být co nejblíže, kdy jej pozorně poslouchá, sleduje každou věc, na kterou upozorní. Dává pozor, ale víc si užívá tón jeho hlasu a pocit, že je všechno v pořádku a že to tak také zůstane. Byl by to hřích? Zapomenout na Charlotte a jednoduše být tady? Byl by to hřích, zapomenout na vše, co si slíbila? Možná…
Ani si neuvědomí, že přišli k domu, byla to přece jen pěkná řádka let, co šla přesně touhle ulicí, že se na moment zarazí, když stanou před budovou, co byl po dlouhou dobu a po nejkrásnější léta, co prožila, jejím domovem. Nepamatovala si přesně, jak vypadal, ale nejspíš stejně. Měla ten pocit... Nadechne se, stiskne mu ruku. „Snad…“ Hloupost. S pohledem na něj přijde i úsměv, pusa na tvář. „Ano…“ S ním mohla čelit čemukoliv – alespoň to vždy platilo. Remi odemkne a ona vejde do potemnělého domu. Rozhlédne se po hale se schodištěm, co se jí dříve zdála obrovská, přestože se jednalo o „obyčejný“ měšťanský dům – nakonec, v Bostonu se začaly již objevovat bohaté a monumentální domovy, které s Dwightem občas navštěvovali. A přesto… tohle místo mělo dobrou energii, snad jen trochu zašedlou a zapadlou prachem. Bylo její… A to už nemohla dlouho říct. Byl to její domov. Zde se cítila dobře, zde se cítila bezpečně, zde se cítila jako paní domu a ten pocit se už nikde jinde nevyskytl. „Psa?“ zeptá se pobaveně a překvapeně – tomu se říká ironie života. „Nezdáš se mi mrzutý…“ prohlásí opět škádlivě, jen aby se k němu mohla znova přitočit a natáhnout se pro krátkou pusu. Nemohla se ho nabažit, opravdu ne. Přejede rukou po kusu nábytku, který zde stál ještě za jejích časů – alespoň myslela. Komodě vykládané vzácným dřevem s pozlaceným svícnem na ní. Na bříškách prstů jí ulpí trocha prachu. „Nechal jsi to tu… zešednou, drahý…“ Otočí se na něj, ale pak se znova rozhlédne. Možná nechal, ale vypadalo to tu stále stejně. „Ale to nevadí. Ve dne to bude působit… přívětivěji.“ Nejspíš. Jak by ne. Zamíří hlouběji do domu, do společenských místností s lenoškami a křesly, s krásným kamenným krbem, u kterého tak často sedávali. Z roztržitosti si sundá pléd a předhodí jej přes opěradlo jednoho z křesel, po němž znova přejede rukou, v touze zjistit, co vše je nové a co všechno zná. Na krátko se pohledem zastaví nad podobiznou jeho otce, visící u krbu. "Kde je Kenneth? Odešel nebo... žije jinde?" Nechtěla se ptát, jestli zemřel. Nepřála mu to - i přes to všechno mu nikdy nepřála smrt, přesto se modlila, aby zde nebyl. Chtěla mít Remi sobecky pro sebe, chtěla se věnovat jen a jen jemu, což by s jeho bratrem po boku poměrně přirozeně nešlo.

Pohled do očí jí opětoval, div se v těch modrých, hlubokých očích, hned neutopil. Chyběl mu její pohled, chyběla mu ta něha a důvěra, která se v nich obvykle zračila. I v jeho zelených očích se objevil ten starý cit, ta zamilovanost - takhle dlouho už na nikoho nehleděl. Ani na ty, se kterými se scházel. Občasně. Mohl mít rád, ale za ty dlouhé roky málem zapomněl, co to znamená milovat. Jenže stačil jediný pohled na ni, její hlas, úsměv a její vůně. Nečekal žádnou zradu, nic. Opět byl připraven jí dát své srdce, své slovo, tak jako před lety, před tou osudnou nocí v Bostonu. Byl bezbranný a jedině Rachel měla skutečnou moc na to jej zlomit a vycucnout z něj poslední zbytek jeho života. Tak moc oddaný v tu chvíli byl, ačkoliv se snažil působit nedotknutelně, jako správný chlap. Přesto každý další polibek způsobil, že jeho pevná maska tála a on se měnil v toho zamilovaného chlapce, jímž byl ještě dřív, když se s Rachel poznali. Jejich společná procházka městem jej donutila zapomenout na všechny ty starosti, byť jich bylo nepřeberně. Čarodějnice, mor. Možná proto se nechtěl moc zdržovat mezi neznámými lidmi tam venku. "Vypadá to tu stále stejně, jen pár věcí se změnilo. Možná přišlo pár nových lidí a někteří odešli," vyslovil při svém vyprávění, přičemž se na malý moment zastavil pohledem na okně jednoho z domů. Zrak pak stočil zpátky před sebe a trochu se mu ulevilo, když došli až k jejich domu. Téměř automaticky si Rachel zařadil zase zpátky. Nebyla hostem, patřila tam. A jeho mysl pro ní nedělala žádnou zvláštní škatulku. Jen obnovovala to staré, zapadlé prachem.
Když mu stiskla ruku, pohlédl na ni a opět pozvedl koutky v úsměvu. "Vítej zpátky, má drahá," vyslovil a úsměv se mu snad ještě rozšířil. Ta slova... znělo to tak krásně. Když se měl s kým vracet domů, když mu někdo tiskl ruku a radoval se s ním. Mnoho lidí by to do něj neřeklo, ale býval rodinným typem, člověkem, který se těšil na společný život s někým dalším, možná i s dětmi. Jakmile však přišel o Rachel, všechny tyhle představy zmizely. Uzavřel se do sebe a přestal k sobě pouštět kohokoliv dalšího. "No, psa... tedy je to vlastně fena. Jmenuje se Arya, ale je hodná, nikomu by neublížila, určitě si tě oblíbí," vyřkl bez nějakého hlubšího rozmyslu. "Určitě si tě oblíbí více, než mě," pronesl možná lehce posmutněleji. "Nejspíše si psi s vlkodlaky moc nerozumí," utrousil o něco tlumeněji, jakoby se obával, že jej někdo zaslechne, ale přesto mu uniklo i tiché zasmání. Pusu jí ihned opětoval, přičemž jí stiskl ruku. "To bude tím, že na první pohled to zvládnu zamaskovat," utrousil s pokrčením ramen, načež se porozhlédl kolem. "Asi ano... nějak to šlo mimo. Starala se tu o to Emma, já byl spíše furt zaujat prací nebo jsem byl u sebe," pokračoval dál ve svých slovech. Chtěl, aby Rachel věděla vše, aby se mohla snáz vrátit. Ale stále tápal, nevěděl, jak správně začít. A tak jen vyrazil za ní, prohlížel si ji, jak procházela místnosti, jak vzpomínala a hledala, co se změnilo. Sám vzpomínal, jak dříve procházela místnostmi, jak měnila to, co se jí nezdálo správné. Neuniklo mu ani to, když na zdi vyhledala obraz jejího otce, přičemž klopil pohled. "Kenneth?" vyslovil to jméno překvapeně, načež pozvedl tvář. "On... žije. Ale jinde. V nějakém menším domě na konci města. Vyhnal jsem ho téměř okamžitě po návratu. Nevěřil jsem mu jeho lži, nevěřil jsem mu, že jej to mrzí. Po tom všem... nemůžu uvěřit, že může být stejné krve. Choval se vždy jako krysa," odsekl nespokojeně, načež semkl rty. Kenneth mohl být úspěšným a klidně i žádaným mužem, kdyby se neuzavřel do sebe a nekamarádil se jen se svými démony. Nechal se pobláznit svým neštěstím a posléze z něj začal obviňovat všechny kolem sebe. A nikdo - ani ti nejbližší - nemohli být šťastní. Jak moc mu vyhovovalo, když se Remi vrátil bez manželky, zničený a strhaný. Jen kdyby se místo městské rady upil k smrti... to by bylo jistě mnohem lepší. "Ale nebudeme se o něm bavit. Zkrátka jsme mezi sebou zpřetrhali veškerý kontakt a mě to tak vyhovuje. Kenneth rozhodně není tím, kdo by měl pokračovat v odkazu našich předků. A už to nejsem ani já, můžu se jen snažit dělat vše, co můžu, v radě," pronesl s povzdechem a zakroutil hlavou. Přitom si z dlouhých prstů stáhl rukavice a následně vyklouzl i z kabátce, který si položil na jedno z křesel. Pomalu pak vykročil k Rachel, kolem které obtočil jednu ze svých rukou. "Teď už není nikoho, kdo by ničil náš vztah," pronesl, ve sladkém nevědomí. Kdyby věděl o Dwightovi? Těžko říci, co by udělal. Nemohl Rachel vinit, že s někým žila, když si nic nepamatovala. Ale ona - Rachel - patřila k němu. Byla Shelleyová, oni dva tvořili pár. Nikdo další.

Na moment znejistí. Netušila, jak na ni reagují psi, ale něco jí říkalo, že pokud Arya nesnese v blízkosti jejího drahého, pak ji také ne. Váhala, zdali mu všechno říci, říci, že je tím, čím on, ale... nechtěla. Proč? Aby mohla využít lepší příležitosti nebo se pořád, přes to všechno i přes to, čím je on, jednoduše bála odsouzení? Možná. Nemohla by snést, kdyby se na ni díval jak na zrůdu, na něco poškozeného, přestože on byl tím samým. Vskutku dokonalý pár. Ne, nyní mu to nechtěla rokatby, kazit tenhle večer. Jindy. V jinou noc, při jiném rozhovoru. "Já... Se psy příliš nevycházím, drahý. Příliš mnoho vzpomínek na... Příliš mnoho zubů," řekne, nikoliv však vyčítavě. Už jednou mu to řekla a tohle neměla být výtka, ale vysvětlení. Bála se psů, protože ji jeden napadl To přece znělo docela logicky. Nešlo si nevšimnout, že při zmínce o vlkodlacích ztlumil hlas. Podívá se na něj od lenošky. "Můžeš toto říci, Remi... Nikdo tě soudit nebude. Já ani nikdo jiný, jsi tím, čím jsi..." Neměl se zač stydět - A už vůbec ne před ní, když jej navíc znala i takhle. Zvykla si na tu myšlenku - nakonec to nebylo tak těžké, kdyu byla tím samým a znala proměnu, znala úplňky i vlčí rozum zastrčený někam hluboko do podvědomí, kdy neustále cítila přítomnost šelmy, co by se nebyla urvat se z řetězu, kdyby jen dostala možnost. Mít v sobě vlka bylo nejspíše tona nejlepší psychické cvičení, co existovalo, neb velmi záleželo na myšlenkové kontrole.
"Ano... Slyšela jsem, že jsi nyní člen městské rady. Hodíš se na to, drahý. Vážený, charismatický, krásný..." Usmála se na něj, jen co zas a znova přelétla pohledem. Takhle na ni působil vždy, od první chvile, kdy jej spatřila. Ten post ho jednoduše vystihoval a pokud o něčem Rachel nepochybovala, pak o tom, že si jej zaslouží a že je pro něj vhodný kandidát Sleduje obraz jeho otce, kdyzže Remi hovoří o jeho bratrovi, vůči kteremu zřejmě zahořkl ještě víc. Zajímalo ji, co se stalo, ale neptala se - nezdálo se, že by o něm chtěl Remi mluvit. A ji... ji ostatně taky nezajímal. Proč také? Toho může nemilovala a jediné, co ji s ním spojovalo, bylo to hloupé chvilkové poblouznění ze slabosti a rodinný vztah vůči Remimu. Nyní? Nic. "Nebuď vážný, Remi, nehodí se to k tobě," řekne raději místo tohotoho, čímž akorát samajsem potvrdila, že se o bém bavit nadále nebudou. Otočí se na něj tehdy, když k ní vykročí, a ona jej ochotně nechá, aby kolem ní otočil ruku a ona se tak znova dostala blízko něj. Opře sina hlavu o jeho rameno, slyšíc tlumeně tlukot jeho srdce, jen zavřít oči a nechat se unášet životem, co v něm byl. "Dobře," svolí. V tu chvíli mu věřila jako, nikdy. V tu chvíli simu nic jiného nepřála. Natáhne se, aby mu vtiskla polibek na hranu čelisti, rukou sjede po jeho rameni až k jeho pacce, kterou vezme a se kterou proplete prsty. Byla však jiná, než pamatovala, cítila nerovnosti na pokožce, nepřirozené a neznámé, když jej něžně pohladila přes palec, že mimoděk zavádí pohledem o jeho packy s nelíbím pocitem, že je něco jinak. Jizvy ji však překvapí. Vykolejí. "Probůh Remi..." špitne tiše, vyděšeně. Chtěla mj ublížit - ac se brzo změnilo na někdy - ale zároveň nebyla schopna snést takový pohled. Ne kvůli pocitu hnusu, ale protože... mu bylo ublíženo. Zvedne jeho ruku, políbí jej na hřbet. "Jak... Co se stalo?" zeptá se úzkostlivě, znova se mu zadívá do očí tak akorát v další touze jej obejmout a držet o to pevněji. Aby si byla jistá, že je opravdu živý.

Jak blízko byl tomu, aby jeho schopnost překonala bariéru jejich hlav a přivlastnila si cizí myšlenky. Ale přesto se tak nestalo, musel mu stačit jen záblesk tváře cizího muže, a pak její myšlenky, které byly vesměs pozitivní a dokazovaly, že se vrátila kvůli němu a kvůli jejich lásce. A že snad brzy vše bude jako dřív, tak jak to mělo být vždy, tak jak o tom vždy sníval, a jaké to bylo, když usnul a jeho podvědomí jej zavedlo do míst, kde byl šťastný, aby při probuzení mohl pocítit slabost a úzkost pramenící z kruté reality. Teď? Teď mohl být konečně šťastný. "Nevycházíš? Ahm... domluvím se s Ellar, aby na Aryu dávala pozor. Nechci, aby ses tu cítila nepohodlně," ozval se okamžitě svým sebejistým hlasem. Arya patřila k Ellar, bylo tedy logické, že bude čas raději trávit s ní. Proto to nemusel být problém. A Ellar jistě udělá cokoliv, aby měla střechu nad hlavou a aby mohla přežít další dny v neznámém světě, kterému nerozuměla stejně, jako on nerozuměl tomu jejímu. "Ano, jsem tím, čím jsem, ale přesto to není nic, co bych říkal nahlas. Neměl jsem to komu říci a ani jsem nemohl. Skončil bych jako ony... na hranici," pronesl se sklopením očí, přičemž prsty sevřel v pěst a povzdechl si. Vždyť on sám by se tam nejraději poslal taky. I když věděl, co věděl, přesto byl odpornou bestií, která se měsíc, co měsíc, měnila ve zrůdu. Nejspíše už pár lidí zabil. Byl vrah. Kdo jiný by si zasloužil upálit více, než on sám? Oči nakonec zavřel. Mezi obočím se mu usadila hlubší rýha, další znak, který vypovídal, jak moc v nepohodě byl. Každá další myšlenka byla jako jed. Proč se ale týral, když měl konečně u sebe ji? To jej probralo, alespoň natolik, aby se zase mohl tvářit více vyrovnaně. Dokonce se pousmál, když zmínila městskou radu. "Ano. Možná. Má rodina měla vždy k takovým postům blízko, bál jsem se, že po těch letech... zklamu. Nemohou zjistit, kdo jsem. Nikdy. A tak se akorát zaplétám do dalších zbytečných lží," pronesl, načež zakroutil hlavou. "Ale má to i své výhody. Můžu teď dělat hodně věcí pro město. Věnoval jsem finanční prostředky pro výstavbu sirotčince a určitě toho bude ještě víc. Chci... chci, aby tu byly i ty hezčí věci, než jen hranice a popravy. Ale ty víš, co si o čarodějnicích sám myslím," zakončil svá slova, přičemž pohledem opět utkvěl na tváři vlastního otce; leč byla jeho tvář jen několik tahů štětcem, stále z ní čišelo sebevědomí, rozhodnost a určitá hrdost. Jeremiah mohl jen doufat, že někdy bude takový, jako byl jeho otec. Že možná napraví své činy a činy svého bratra. Rachel se však o něm nemínila bavit, což přešel menším úsměvem a kývnutím. Její blízkost mu opět dodala na síle a lepšímu pohledu na svět. Vnášela do toho pochmurného světa světlo a teplo, a tak jí opětoval polibek na hranu čelisti. Ani si neuvědomil, že prsty přejela po prstech, na kterých pár menších jizviček bylo také. Vlastně to byl důvod, proč velice často volil rukavice z kůže - znak luxusu a snaha o úkryt před nežádoucími pohledy. "Rachel," vyslovil tiše její jméno. "Já nevím, nepamatuji se... udělali se mi dřív, při proměnách. Před nedávnem přibyly další... ale ne tak hluboké. Vážně netuším, co se stalo. Menší zranění se mi obvykle hojí rychle, ale tohle je asi... vážnější," promluvil nakonec a s pokrčením ramen sklopil zrak ke svým rukou. "Netrap se tím, drahá. Už mě to ani nebolí. Jen to nevypadá příliš hezky," pronesl, načež zrak pozvedl, aby se jí mohl podívat do očí. Nevypadal vystrašeně. Ty jizvy už dávno přijal jako něco, co k němu patřilo.

Pamatovala si, že býval ustaraný. Že býval ztrápený, ale vždy kvůli chování jiných, většinou Kennetha. Sám býval sebejistý. Nepochyboval o sobě a pokud, nebyly to obavy, které byly těžké rozehnat, stačilo pár polibků a slov ujištění. Jejich život byl v tomhle směru ideální, Rachel se mu snažila býti oporou, ale ne kvůli své vlastní vině a kvůli svým vlastním problémům, nýbrž kvůli těm, co patřily jiným. Dnes? Dnes jej snad poprvé vnímala… takhle. Jako muže, kterému se nelíbí to, co je. Který se – dost možná a svým způsobem – považuje za špatného. Mít jistotu, kterou měla před pár dny, pak by se mu vysmála a řekla mu, že má pravdu. Jenže on jí ji vzal. Nejspíš čekala, že ho najde bez viny. Spokojeného se sebou samým, pyšného, sebejistého jako tehdy s dívkami, co mu budou klečet u nohou a on si bude užívat jejich přízeň. Našla někoho jiného… Někoho daleko citlivějšího, někoho, kdo jí daleko více evokoval jejího Remiho, kterého byla ochotná bránit – ač jen slovy, když jej někdo pomluvil, protože jiný způsob se pro dámu sotva hodil – jen daleko, daleko smutnějšího, kdo se navíc právem obával o svůj život. Byl člověkem… který skutečně přišel o všechno a ona se na něj nemohla zlobit, alespoň ne do doby, než si vše pořádně utřídí v hlavě. Musela se k němu chovat tak, jak vždy – tedy spontánně. Dělat to, co jí přišlo přirozené a co vlastně i samo přicházelo. Třebas zvednout ruku a prohrábnout mu vlasy, než mu palcem přejede vrásce mezi obočím. „Nikdo ti nic neudělá…“ znělo to jako uklidnění malého dítěte, faktem však zůstávalo, že se nyní ocitla v pozice lvice, co je ochotna bojovat za své mládě, ať se děje stůj co stůj. Byla možná jen žena, dívka – slabá, křehká, snadno zlomitelná, přesto v ní nyní díky Remimu dřímalo mnohem více, ač to nikdy nepřijala, a nenechala by ho jen tak odejít.
„Hlupáčku…“ Natáhne se, aby jej políbila na hranu čelisti. „Lidé tě tu mají rádi, co jsem dosud slyšela. Mají z tebe možná respekt a připadáš jim… jiný. Ale mají tě rádi a veskrze se nemýlí.“ Na moment se odmlčí, když se zmíní o čarodějnicích. Není to téma, o kterém by se chtěla bavit, stejně jako popravy – protože oba dva by jedna mohla jednou reálně čekat, kdyby se něco pokazilo. A kdo ví? Takové věci člověk nikdy nepředpovídá stejně jako ona namohla předpovědět onu noc v Bostonu. Nechtěla myslet na budoucnost jako je tahle. „Jsi Shelley, Jeremiahu. Shelley, můj manžel, muž, který uměl získat cokoliv, co si zamanul, když opravdu chtěl… Nemůže být tak těžké si najít místo. Ne pro tebe.“ Tohle nechtěla, ale přesto jí zase byla. Tou dívkou, co stála věrně po jeho boku a pokud kdykoliv jeho sebevědomí zaškobrtla, ona byla připravená se ho ujmout. Tohle nechtěla… Ale zdálo se, že její srdce nakonec hovoří jinak.
„Nevypadá…“ přisvědčí, stále s mírným zamračením zkoumajíc jeho ruce. Sama tušila, že podobná jizva hyzdí její bok od kousnutí, které od něj utržila. Nechtěla se o ni zmiňovat – tehdy ani nyní. Tehdy… tehdy snad proto, že přesně věděla, co chce udělat. Svést ho a nechat jej, ať na to přijde sám, až ji svlékne a uvidí onu jizvu, ať si uvědomí, co udělal. Nyní? Nyní to mělo zcela jiné důvody. „Ten zbytek… Chci… chci vidět ty další…“ Proč? Sama netuší, snad aby se přesvědčila, že je v pořádku. Stiskne jeho ruku a s pohledem do jeho očí o krok ustoupí, než se otočí, aby zamířila do ložnice, stále ho držíc. Nechce se ho svést – nyní již ne, ne tímhle způsobem, nechce, aby ji svlékl a viděl ji. Naopak, ona chce vidět jeho. Vidět jeho pokání za to, co provedl jí i jiným, aby jej nakonec mohla ještě politovat, ač tušila, že lítost není to, co muž chce. Potřebovala však ospravedlnění pro své chování a pro svou vřelost – vidět jeho bolest, to byl jeden ze způsobů, jak si ho zajistit.

V tu chvíli se jí otevřel tak, jako ještě nikdy, leč se trochu obával. Možná byla jeho ženou, ale byli odloučení, tak dlouho. Mohl se z ní stát úplně jiný člověk, mohla poznat někoho jiného. Přesto jí řekl vše, odhalil sám sebe, bez nějakých příkras, vydán napospas. Musel tomu čelit s hlavou vztyčenou, hrdým výrazem, odvahou. Musel se k tomu postavit jako muž, který jen odhaloval, co bylo třeba své ženě. Jejich setkání si představoval různě, rozhodně ne však tak nesebejistě. Musel působit jako troska, což jej nečinilo zrovna dvakrát šťastným. Jen odhalením vlastní slabosti jí však mohl dokázat, že to myslel upřímně, a že svých činů lituje. Že to není jen podfuk, který si plánoval, kdyby se náhodou vrátila. Vrah? Možná si to o něm někteří mysleli - a on by jim asi skutečně byl. Jenže nepamatoval si, nemohli ho za to vinit. Nemohli přeci! Stačilo, že vinil sám sebe, že to tehdy nezvládl. Její slova však byla balzámem na jeho duši. Nemohl s tím bojovat. Tolik let si stáli bok po boku, procházeli tím vším, bojovali. Nemohl ji jen tak vytěsnit, chovat se k ní neutrálně nebo snad odmítavě. Podlehl jejímu hlasu, jejím slovům. Přál si, aby jej držela ve své náruči, a aby už jej nepustila. Aby se s ní mohl znovu probouzet, hladit ji po tváři a vískat její vlasy. "Zatím ne, zatím rozhodně ne," kývl na její slova odevzdaně, přičemž se pousmál. Díky jejím slovům se necítil tak hloupě. Cítil se svobodně a dobře. Konečně to mohl říci a ona jej pochopila. "Nemyslím si, že by na mě jen tak něco mohli poznat. Věřím si, to oni poznají. Vědí jen, že mám jakousi dědičnou chorobu, se kterou se léčím a proto nemůžu být každý den v práci. Alespoň to je zdržuje od toho, aby se ptali. Neustále," vysvětlil a úsměv na jeho tváři se o něco rozšířil. "Jen já občas zapochybuji. Kvůli tomu, čím jsem," pokračoval ve vysvětlování, aniž by se už tvářil tak útrpně nebo ustaraně. Ne. Teď už se tvářil vesele a víc odhodlaně. "Takže ses lidí ptala... na mě?" otázal se, bez známky podezírání. Byla to jen otázka, možná trochu škádlivá otázka, kterou rozhodně nepronesl ve zlém. Prsty jí přejel po tváři, když se jej opět ponasnažila povzbudit. Pomalu přikývl, neboť měla pravdu. Ve všem. V tu chvíli, když na sebe narazili, se asi každý z nich stal někým, kým nechtěli - ona byla poblázněná dívka a on ten ustrašený chlapec, který v něm přebýval dřív, než zjistil, že umí být zábavným a chytrým společníkem, kterého později zničila krutá pravda a proměna ve zvíře. Ale byl zpátky ten mladý vystrašený hoch. Snad brzy se vrátí i ten Jeremiah, který býval před Bostonem.
Vyděsilo jej, když chtěla vidět jeho jizvy. Bylo to něco, co neviděl jen tak někdo. Možná jen Rose, ale jinak? Skousl spodní ret. Kdo jiný by to měl vidět, než tvá vlastní žena? Znělo to rozumně, chápal to. Přesto nechtěl. Semkl rty a odvrátil zrak. "Dobrá," ozval se, načež vyrazil za ní, přičemž ji stále držel za ruku. Cestu do jejich ložnice znala, nezměnila se. Možná jen ten dům působil jinak, ale všechny cesty byly stejné. Každá chodba, každé dveře. Stačilo jen stisknout kliku. V jeho - v jejich společné ložnici - byl menší chlad, ale ne nic, v čem by vlkodlak nepřežil. Bylo tam uklizeno a nebylo tam jediné stopy po tom, že by tam spával někdo další. Stále to bylo jejich místo, prostor, který měli vyhrazený jen sami na sebe. Zavřel za sebou dveře a rozhlédl se kolem. Připadal si nesvůj z toho, co po něm chtěla, ale nemohl jinak. Prve zamířil ke krbu, kde přiložil. Poté došel ke křeslu, které stálo nedaleko postele, načež ze sebe pomalu začal sundávat vestu i zdobenou košili. Stál k ní zády, přičemž si uvědomoval chlad v místnosti, který mu však nepřipadal tak důležitý. Celou dobu cítil její pohled. Děsil jej, ale zároveň chtěl, aby viděla to, co mu způsobilo to něco. Možná někdo. Tvář pomalu natočil ke straně a pozvedl obočí. "Vlastně už o nich skoro ani nevím. Když na ně nepomýšlím nebo se na ně nedívám," pousmál se, trpce. "Až teď si uvědomuji, jak zvláštní je je někomu ukazovat," pokračoval, než zmlkl. Mohl jen čekat, zda jej odsoudí nebo jestli pochopí, že si kvůli proměnám už prošel dostatečným peklem.

Na malý moment se zarazí, než jí v očích vesele zajiskří a na rtech se objeví drobný, škádlivý úsměv. „Ano, drahý, ptala…“ Už jen zamrkat jako panenka, než se potichoučku a krátce zasměje. Položí mu ruce na hrudník, vnímajíc jeho blízkost, teplo i vůni, co jí vždy omamovala smysly a zbavovala jakékoliv soudnosti, že jej kdysi jako poblázněná dívka prosívala u karetního stolku, aby na chvíli vstal a věnoval jí špetku své pozornosti. Tušila, že podobný moment může hravě přijít znova – cítila na sobě tu zamilovanou slabost a opilost dosti výrazně. „Musela jsem zjistit, jestli tady ještě žiješ nebo jestli jsi neodešel. Nebýt tebe, nezůstávala bych tu… Nic mě tu nedrží.“ Dříve to býval její domov, ale dnes? Měla nový dům v Bostonu, měla tam nové přátele, známé, snoubence. Boston byl živý, plný lidí, přesně jak jí to vyhovovalo – i v Salemu byla společenská bytost, ale plesů a podobných akcí je ve větším městě přece jen o poznání více. Salem… Salem byl stínem minulosti, ke kterému se musela vracet, protože v něm přebýval kus jí samotné. Její rodiče však zemřeli a kdyby zde nenašla Remiho, co by jí zůstalo? Jen plané vzpomínky, krásné, ale nenáviděné bez naděje, že k nim přidá nové. Nyní ona naděje zazářila a Rachel – či Chalotte – se jí jednoduše chtěla držet. Dwighta vyřeší kdykoliv později. Možná udělala chybu, že mu řekla, kam míří – kdyby se nezmínila, kdyby ono slovo vždy zaonačila jako domů a donutila jej se neptat, možná by mu mohla jednoduše zmizet ze života a zůstat zde bez starostí. Jenže jméno města padlo v jejich konverzaci až příliš často na to, aby jednoduše zapomněl. Pokud se nevrátí, pokud se dlouho neozve, přijede jí hledat – a ona nechtěla ani přemýšlet nad tím, co by z podobné situace mohlo nastat.
Svolí, přesto viděla, že váhal. Do jisté míry… ji to těšilo. Proč? Bylo jasné, že se neděje často a že tedy ohledně různých intimních chvilek s ženou nelhal, pokud se nejednalo jen o pouhé… anonymní setkání v nevěstinci. Vedená pamětí zamíří do ložnice, aniž by si byla zcela jista svými kroky. Neopravoval ji však, takže předpokládala, že míří k těm správným směrem, za nimiž tušila ložnici. Trefila se. Uvnitř se nic nezměnilo. Postel, skříně, její stolek se šperkovnicí a zrcadlem, to vše zůstalo na stejném místě, jen to vše bylo… odosobněné. Na židli u stolku vždy nechávala jemný hedvábný župan, který zde už logicky nebyl. Všechny flakonky s vůněmi byly zavřené a nejspíš vyčpělé, takže za to nakonec byla i vděčná – jejich vlkodlačímu čuchu by to nejspíš vůbec neudělalo dobře. Na komodě se snažila udržovat čerstvé květiny a pokud ty nebyly, pak alespoň dekoraci z umělých, látkových, které zde nyní také nebyly. Ten pokoj byl stejný, ale přesto jiný – o čemž však neměla pochyb bylo to, že bude velmi snadné do něj onu vřelost vrátit. Ozve se klapnutí dveří a kroky směrem ke krbu, až mírně poskočí, jak se ztratila v myšlenkách a nyní se lekla. Obrátí se zpět na Remiho, protože on byl nakonec tou podmínkou, co z domova dělala domov. Sledovala ho, bedlivě, pozorně, napjatá – ne ze zvědavosti, z obav, když se jal sundávání vesty a košile, jejichž kombinace jí vždy v jeho podání přišla tak… elegantní, ač byla docela běžná. On však ve všem působil jednoduše… lépe než jeho vrstevníci, ať už by se snažili sebevíc. Sundá si košili a ona v jemném matném světle ohně konečně spatří přesně to, co by nazvala jeho pokáním a jeho trestem, Zkrabacená kůže díky ošklivým jizvám, horším, nežli byly ty na rukách, ji donutí v prvotním momentu zadržet dech, než k němu udělá další čtyři kroky, jimiž se k němu dostane. Váhavé, přesto poměrně rychlé, aby mohla natáhnout ruku a bříškem prstů jemně přejet snad po té nejdelší, od její špičky až k jejímu konci. Sám říkal, že je na tom s regenerací dobře, jaká tedy muselo být zranění, po kterém tohle zůstalo? A jaká byla ona bestie, co mu to provedla? Remi promluví, snad ve snaze zmírnit její starost a obavy, přesto jí to nepomohlo. Tohle… tohle bylo to pokání, co hledala. Důvod, proč se na něj nezlobit. Důvod, proč věřit, že nikdy nechtěl být tím, čím se stal – protože kdo by se nechal dobrovolně takhle zřídit? Nakonec jej obejde, aby se mu znova mohla podívat do očí, pravou ruku však stále jemně drží na jeho pase. Byla jeho. Celá a úplně, nemohla si pomoci, ale i po tolika letech, po takovém utrpení… byla jeho a stačilo k tomu několik jeho slov. Měl nad ní větší moc, než se bála připustit, ale přesto to nemohla ani popřít. „Jsi to ty. Nemusíš se… bát.“ Hledala správné slovo, ale nenašla ho. Nemusel se bát, že jej odsoudí. Že se jí bude hnusit. Že jí snad přijde méně atraktivní, méně krásný jako ho viděla tehdy. Byl pořád stejný, ba naopak – nyní možná o to více zocelený zkušeností. „Ne mě, drahý, nechci…“ Nechci ti ublížit? Jak hluboce povrchně by to znělo? Chtěla mu ublížit, tak hrozně moc, ale nedokázala to. Nemohla. A… nechtěla. Pravda, nechtěla. „Nechci, aby ses obával být přede mnou… sám sebou.“ Tohle znělo lépe. Chtěla jeho upřímnost, protože by jí mohla pomoci na něj znova pohlížet jinak, jako na lepšího člověka, než za kterého ho těch posledních několik měsíců měla, přesto to by ji mohlo znova pomoci jej nejen milovat, ale též myslet na něj v daleko lepším světle. „Mluvila jsem celou dobu o sobě, teď mi pověz… co jsi dělal ty? Vím, že jsi mě hledal, ale pak? S tímhle prokletím… Kdy ses vrátil sem? Copak se nikdo nedivil?“ Bylo to mnoho otázek, ale jí až nyní začalo plně docházet, že když se vrátil bez manželky, jistě musel snést plno podivných pohledů. Stále se drží blízko něj, jednu dlaň má položenou na jeho boku, užívajíc si vědomí, že je skutečně zde a že konečně znova našla místo, kam ji celou dobu srdce táhlo, aniž by si to pořádně uvědomovala.

Pousmál se. Jistě, že se na něj musela optat. Vrátila se po tak dlouhé době, do skoro neznámého města. On tam už dávno nemusel být. A možná ani neměl, ale kdyby věděl, že se tam jednoho dne shledá s Rachel, zůstal by tam bez jediného dotazu nebo obavy. Čekal by na ni s radostí, obavou, ale hlavně s láskou, která v něm stále přebývala. Bez toho vědomí prožil několik let bez ničeho, prázdný jako lahev, ze které už někdo vypil drahý koňak. Teď, ale byla zpátky a on za to děkoval snad všem svatým, byť na ně nikdy nevěřil. "Chápu... slyšela jsi i špatné věci?" otázal se, ne proto, že by se bál těch řečí, ale spíše toho, aby si z nich Rachel nevyvodila něco špatného. Klepy měly různý charakter, navíc se jimi dalo lehko ublížit, pokud si člověk nedával pozor. A sám Jeremiah věděl, že o něm někteří lidé velice rádi hovoří. Byl mužem, který byl sice úspěšný, ale za záhadných okolností mu zemřela žena. Zkrátka se jednoho dne objevil ve městě bez ní. To na klepy stačilo. A raději si ani nechtěl představovat, co bude, až se lidé dozvědí o jejím návratu. Ale pokud na to budou dva, nějak to zvládnou vysvětlit. On byl přeci vždy proti čarodějnicím, a jen těžko by se s nějakou spaktoval, aby mu pomohla přivést Rachel zpátky. "Ale ne, nech to být. Jsem rád, že si našla cestu sem," vyslovil nakonec upřímně, s úsměvem na tváři. Úsměv mu z tváře nesmazal ani záblesk tváře jakéhosi muže a možné pochyby, kterým však příliš nerozuměl a vlastně se tím ani nechtěl trápit, protože měl pocit, že to nepatří do jejich přítomnosti, do toho, co se kolem nich odehrávalo. Tušil, že jejich společná ložnice už dávno nebyla tím, co byla dřív. I on si uvědomoval její chlad a prázdnotu, ale nějak mu to nevadilo - tedy v tom smyslu, že žádná z těch změn nebyla nucená, že si na nic nehrála a on se tak nemusel obklopovat lží. Tiše přemítal, co asi změní, až se konečně trochu rozkouká, až se konečně zase zabydlí. Teď už tu nebyl Kenneth, aby jim kazil jejich společné chvíle, a tak mohli vše dělat spolu, jen pro sebe. Zrak sklouzl ke košili, kterou ze sebe stáhl. Čekal znechucení ze strany Rachel, ale to nepřišlo. Namísto toho ucítil její dotek na svých zádech, a tak přimhouřil oči a obrátil se k ní. "Nebojím se, ne, teď už rozhodně ne," povytáhl koutek rtů, načež pozvedl ruce, aby ji mohl opět stáhnout do svého objetí, přesně tak, jak už to dlouho nemohl udělat. "Potom, co jsem se probral, jsem musel pomalu poskládat celkový obrázek, musel jsem si vybavit, co se stalo, ale nepamatoval jsem si to, snad ani záblesky," pronesl s povzdechem a zakroutil hlavou. Doufal, že ji tím neraní, ale když se jej sama zeptala, neměl na výběr, musel odpovědět. "Našel jsem látku šatů od krve, ale nic jiného. Tak moc jsem se bál, poznal jsem až moc dobře, že to byl kus látky z tvých šatů a já se jen modlil, abych tě nenašel. Nebo alespoň ne tam. Pak jsem se vrátil do města a hledal tě v domě, všude... v místní nemocnici," pokračoval dál ne příliš spokojeným tonem. "Požádal jsem o pomoc pár lidí, místní vojáky, jenže nikdo nic nevěděl. Hledal jsem i v dalších městech kolem, ale nikde nic," sklopil zrak, jen těžko se mu mluvilo o vlastním selhání a neschopnosti to napravit. "Přitom jsem chtěl zemřít. Stal jsem se něčím, čím jsem nechtěl být, ale byl jsem tím... měl jsem schopnosti, po kterých jsem netoužil, a se kterými jsem neuměl nakládat. A stejně mi byly k ničemu, nemohl jsem tě najít nebo zjistit, co se stalo." Jak mluvil, cítil se víc uvolněněji, ačkoliv obava z nařčení v něm stále přebývala. "Dlouho jsem čekal na nějaké znamení, než jsem se pomalu vrátil do Salemu. Ani nevím, co mě sem táhlo, možná jsem měl jet někam pryč, což jsem chtěl udělat... snad bych to vážně udělal, ale snad tomu osud chtěl, abychom se setkali právě tady. Možná jsem naivně doufal, že pokud se vrátíš, vrátíš se sem," se svými slovy se jí zahleděl do tváře, přičemž jednu ruku pozvedl a pohladil ji po tváři, zatímco se vpíjel do jejích modrých očí, které mu vždy připomínaly hluboké oceány. "Ale teď jsi tady, to je důležité," vyslovil s menším úsměvem na rtech. "Lidé tady... nějak to přijali, ale vím, že jsou tu tací, kteří mě podezírali. Ti, kteří nám záviděli, ti, kteří potřebovali mít o čem... mluvit," namísto úsměvu se na jeho tváři objevil ne příliš spokojený úšklebek. "Domnívám se, že některé řeči rozšířil Kenneth a pevně doufám, že se jen mýlím. Nejhorší je, když nemůžeš věřit někomu, tak blízkému,"  vysvětlil, načež sklopil zrak. "Ale teď jsi zpátky. Můžeme těm nejdůležitějším lidem vysvětlit, co se stalo. Samozřejmě neřekneme vše, ale... vše může být takové, jako dřív." Ano, tak to mělo být. Tak si to přál.

Že prý přepadla mnoho bílých tváří. O tom ani nepochybuje, protože ona vypadá jako někdo, kdo je toho schopný. A nakonec - proč vlastně ne? Většina bělochů je barbarská a to je ještě slabé slovo. Pozoruje ji a naslouchá jejím marným pokusům o vyjádření se. Tenhle problém zná a také ho měl. Naštěstí ho matka předtím naučila nějakým slovům a jednoduchým větám, takže byl víceméně přiraven. Potom se vlastně učil i od Bílého medvěda, který mu dost chybí, jak tak nad tím přemýšlí. Řekne jí, že pomoc si zaslouží každý a je mu odměnou pouze výsměch. Trochu vzdychne, protože dneska není dvakrát ve své kůži. Když řekne, že to nemyslela zle, tak jen povytáhne jedno obočí, jako kdyby říkal: Jako fakt? Je trochu zmatený z toho, co říká. Možná by pro něj bylo jednodušší, aby to řekla v indiánštině, než aby mluvila jako neandrtálec. Jemu samotnému to dělá potíže, protože to není zřetelná angličtina a jsou tam zkomoleniny. Samozřejmě chápe, že to pro ni musí být hodně složité. Nakonec ho žena chytne oběma rukama za ramena a on sebou trochu škubne, protože jeho reflexy zapracují. Ihned se uklidní aposlouchá ji. Nebojácně jí hledí do očí a potom i pozoruje, jak vyndavá měšec s pěnezi. Vezme ho od ní trochu neochotně a podívá se do něj. Peníze ho upřímně ani trochu nezajímají, ale zaujmou ho ty zuby. Jeden z nich vytáhne a prohlédne si ho. Oči si zasněně prohlížejí onen artefakt a jeden koutek rtů nostalgicky vyjede nahoru. Usmívá se. Nakonec mu dojde, jak se musí vrátit. Jeden ze zubů si nechá v ruce a sáček zase zatáhne. Podá jí ho zpátky. "Budu tě učit. Nebo se o to alespoň pokusím." Vtiskne jí do ruky měšec s pěnezmi. "Peníze si nech. Potřebuješ je víc než já.Ale můžu si vzít tohle?" On peníze nepotřebuje, ale malý kousek domova by se mu hodil. Ještě teď vidí všude talismany a zavěšené zuby šelem na ochranu jejich obydlí. Je to trochu smutné. No nic. "Kdy chceš začít?" Přikývl na učení také z toho důvodu, že si sám svou anglčtinu procvičí.

"Hodně mluvili o tom, že jsi podivín. A že se uzavíráš před světem, s nikým moc ne nestýkáš." Za což byla z části i ráda. Jistě ukazovalo to, jak hrozně moc se změnil a že už nejspíš zdaleka nebude tím člověkem, kterého tak důvěrné znávala, protože tenje se cítil ve společnosti jako doma. "Trochu mě to potěšilo..." přizná, snad i zahanbeně, že jí podobná slova vlastně nepřišla zlá, ačkoliv dobře věděla, co znamenají. "Čím méně jsi navštěvoval společnost, tím méně jsi měl příležitostí pořídit si nějakou novou, hezkou a poslušnou ženušku," dopoví škádlivě, než se natáhne, aby ho hravě a nezne políbila na špičku nosu. A přesto se jej musela zeptat - protože jeden nikdy neví. Protože tajemnost přitahuje dívky stejně jako charisma a ona, kdyby kdykoliv viděla Remiho, by si nenechala ujít příležitost. Tak se na něj dívala a přesně takový v jejich očích byl. Neodolatelný.
Přitulí se k němu, stejně jako před.chvíli, aniž by se mohla nabažit jeho doteku. A nejspíš to takje ještě pěkných pár dní také bude, kdy se bude držet u nejněj nejen z obav všeho neznámého, ale.také proto, že ten pocit byl k nezaplacení. I nyní poslouchala trpělivě, když ji vyprávěl příběh z té jeho strany, o nic méně smutný než ten její, ačkoliv... pravdou bylo, že vina stále neležela na její straně a že to on ji pokousal, udělal z ní tohle. Vlastně anije nepřemýšlela, co by jí byl schopen udělat, když to zjistí. Sic byly stejného druhu, věděla, jak moc Remi opovrhuje čarodějnicemi. Byl by ji schopen ublížit? Zatratit, když zjistí, že jehoje stará Rachel zemřela tehdy v lese a místo toho zde má jemu podobnou? Tahle myšlenka jí donutí se ještě pevněji přitisknout k němu pod tíhou silně obavy a strachu. Chtěla mu ublížit, ale nechtěla o něj přijít. Nemohla o něj přijít. Ne znovu. "Bylo to dobře. Kdybys odjel, netušila bych, kde hledat..." Sic pro něj nejspíš byl návrat těžký, vyplatil se. Na lidí, co se ptají, doposud ani neposmyslela, nezapomněla si na fakt, že by její návrat mohl vzbudit otázky, které bude nutno zpovědět. Maličko se od něj odtáhne, spustí ruce na jeho hrudník, kde je opře dlaněmi, vnímajíc konečně pořádně jeho teplo a blízkost. "Mám z nich strach, Remi..." skousne si ret, na moment sklopí oči. "Budou se ptát a mám strach, že naše odpovědi... Mohli by zjistit, co jsi ty nebo..." Nebo já. Ale raději nedokončí. Teď má strach, že to zjistí i on, ač mu to bude muset říci. Brzy. "Počkáme s tím? Zatím můžu být tady, ani dnes ani včera si mě nikdo nevšiml, když nebudu vystupovat moc veřejně, na ulicích se mě nepamatují a má rodina zemřela, ani ti už nic nepoví a nebudou se divit... Chci... Chci klid. S tebou. Zmizelo nám několik společných let a já nechci strávit prvních pár dní jen... ve strachu a vysvětlování, co se stalo, a vymýšlet si nesmyslné historky o tom, kdo mě napadl nebo pokud vůbec. Měli bychom to promyslet a... počkat. Můžeme, Remi? Prosím?" Věděla, že je veřejná postava a že musí působit dobře, aby mu lidé důvěřovali, že činí pro jejich dobro, sic jej z rady dostat nemohli. Ale bylo velmi snadné poštvat proti němu ostatní radní.

Není unavený, ale přesto cítí, jak mu za chůze ochabují svaly a oči těžknou. Spánku má až až, ale stát celý podělaný den u městské brány, přešlapovat sem a tam a tvářit se hrozně zle prostě člověka vyčerpá. V žaludku mu kručí a polknout ani nemůže, jak má v ústech sucho. Je stále ve své uniformě, i když nalehko, kromě dlouhého nože připevněného za opasek kalhot nemá žádnou zbraň. Bez tohoto přítele nikdy neopustí dům... Pokud se tomu dá tak říkat.
Zamíří na stejné místo, jako téměř vždy po podobné šichtě, když nemá sílu se ještě jakkoliv namáhat, pohybovat či něco činit. Do dveří krčmy vkročí sebejistě, s hlavou vztyčenou, po podniku se příliš nerozhlíží. Ihned jej do nosu praští typický pach alkoholu a potu, tohle místo snad nikdy není prázdné. Několik lidí se po něm otočí, když spatří uniformu. Zvuk jeho těžkých bot se ztrácí v hromadě hlasů podbarvených alkoholem. Zamíří k jednomu z posledních volných stolů. Volný by nebyl, kdyby se slečny nerozhodly si sem tam sednout na klín nějakého muže. Usadí se na nepohodlnou dřevěnou lavici, zcela automaticky podrží nůž dál od těla, aby si na něj nesedl a neudělal si tak do těla další díru, která tam nemá co dělat. Promne si studené ruce, v tuto večerní hodinu je venku stále zima, očima přitom vyhlíží majitele podniku. Netrvá mu dlouho, než se k němu dotyčný přižene, rovnou se džbánem piva, jak je tu u něj zvykem. Na první pití se ho ani neptají... Ptali se ho vůbec někdy? Ptají se vůbec někoho? K tekutině příliš nečichá, zvedne pohár k ústům a několikrát si lokne. Tohle potřeboval... Jednou obrovskou prackou džbán obejme, snad ve strachu, aby mu jej někdo nevzal a zavře oči, hlavu lehce svěsí. Někdy lituje že se vůbec do té práce hrnul... Není to taková sranda jak se zdálo na první pohled.