Město Salem

"Tak pozvánka na čaj... Jak velkorysé." Rty zdobí neveselý úsměv, spíš úšklebek než jakákoliv radostná odezva nad pečlivě vypsanou pozvánkou do domu jedné z místních šlechtičen, která, jako každý patolízal, se toužila zavděčit místnímu vedení města a pravděpodobně se ujistit, že proti příchodu nového člena zdejší komunity nebude nikdo nic namítat. "Mayo? Říká ti něco jméno... Phoebe de Osuna? Není to taková ta..." Prsty zlehka naznačí myšlenku tápající kdesi ve změti vzpomínek na nedávné záležitosti ohledně vraha z temných uliček, jehož se povedlo zastavit až kdesi v lesích. Samozřejmě, že za cenu jistých ztrát na životech - jako by se to snad někdy dokázalo obejít bez podobných obětin. Jaká škoda, toho jednoho vojáka měla vcelku v oblibě, byl skvělý milenec. Alespoň si jejich tajemství vzal s sebou do hrobu. "Možná bych jí přeci jen měla navštívit. Muži jsou mluvkové a bylo by velmi nepříjemné, kdyby něco ceknul ve své poslední hodince." Hrabat se kvůli podobné poznámce v hlavách půlce města by jí přineslo bolehlav na týden, kdy by neopustila dům. Stačilo, že jí poslední dobou trápily neveselé sny o svatbě současného milence Jonathana s tou Silverwoodovic courou, která se odvážila přikývnout na domluvený sňatek. Malá odporná mrcha, které by nejraději zakroutila tím hubeným krčkem. Chtěla ji nechat trpět a jeho zrovna tak, ale na něco podobného potřebovala cizí pomoc. "Mayo? Vzkaž téhle... mladé dámě, že se u ní odpoledne zastavím na trochu toho čaje. V dobách války je třeba si vytvářet nové konexe, neboť každý voják se hodí do závěrečné bitvy."
Prostým pohybem prstů ve vzduchu propustí svou služebnou a zároveň nejlepší přítelkyni ze spárů své společnosti, zanechávaje ji odsouhlasit výrok pronešený z hrdla poněkud povzneseně. Jonathan ji skutečně naboural plány nedávným rozhodnutím pojmout tu malou tmavovlasou děvku za svou manželku namísto toho, aby se pokoušel o ni, o Amélii. Ze všech zdejších mužů by to byl on, koho by nejraději viděla po svém boku, s kým by trávila chvíle rozkoše v ložnici. Namísto toho nechala jejich vztah zamrznout na mrtvém bodě, zády otočená ke všem nabídkám i neosobním dopisům spravujícím o plánu svazku mezi ním a rodem Silverwoodů. Všechny vzpomínky na prožité chvíle vzal čert a jakékoliv city pohltily plameny pekelné planoucí v touze se pomstít tím nejhorším možným způsobem. I proto dávala až příliš okatě najevo, že je svolná pro další sňatek v touze vykřesat alespoň špetku žárlivosti v srdci svého bývalého milence.
Odpoledne pokročilo s odbíjením hodin a Amélie, pevně rozhodnutá zlámat té děvce každou kůstku v těle, si jako hrdá velmoc kráčí přes Salem s hlavou pozvednutou, dávaje na odiv stále vcelku mladistvou krásu, ač věkem už by měla připomínat usedlé ženy trápící se nad svými ratolestmi. Bůh ani ďábel jí v tomto nepožehnali a to jediné dítě, které kdy měla mít, raději obětovala za svou moc než aby vychovávala odporného zmetka s geny zesnulého manžela. Cesta k zdejší nové obyvatelce netrvá dlouho a čekání zrovna tak - služebné by si podobný přestupek nedovolily, neboť by to znamenalo uvrhnout svou paní v nemilost vedení. "Slečna de Osuna, předpokládám?" Pohled na malou holčičku vykřesal líbezný úsměv, avšak hluboko v srdci se skvěla dýka zaražená v jedu. Každá mladistvá dívenka připomínala konkurenci, proti níž byla nucena bojovat. "Amélie Kelley, těší mne. Jak se zdá, už jste se stihla velmi rychle zařídit v našem malém městečku. Doufám, že máte veškeré pohodlí, které je třeba k vaší spokojenosti. Nebo vám snad něco chybí?" Nechává se zavést do salónku, ačkoliv se zdá, že nepotřebuje vést a vše zvládne sama. Domy byly podobně navržené, sotva by jí něco překvapilo. "Ještě jste se nerozhodla utéct ani poté... nešťastné události?"

Sarkasmus čišící z jeho hlasu pobuřoval, podkopával půdu pod nohama a zabodával dýku do srdce té, která měla mít poslední slovo. Leč svět toužil po opaku a veškeré zbraně vkládal do rukou jejímu protivníkovi, pohlednému barbarovi, jehož vychování hraničilo s neurvalostí a přístupem idiota. Neustále ji nutil mračit se, probodávat pohledem zeď či jeho záda pokaždé, když se ohlédla přes rameno, aby si zkontrolovala jeho nesložený slib, že se za ní sám neotočí a bude se, snad poprvé v životě, chovat alespoň trochu jako gentleman. Zatím se snažil, alespoň to mu mohla uznat za malé plus k dobru, když se pokoušela vymanit ze sevření mokrého oděvu. Nenabízel se s potupnými poznámkami, nepokoušel se konverzovat a ani po ní neházel pohledy prozrazující jeho povrchní zájem o pěkné tělo mladé společnice v teskných prostorách kasáren. Hluk venku též neprozrazoval, že by se jeho kamarádi rozhodli přijít okounout situaci a podle ustavičného řehotu a nadávek, po nichž by se nejedna dáma začervenala, se stáli pokoušeli jeden druhého obehrát v kartách. Jaké štěstí, že je tato čistě mužská záležitost zaměstnávala po dobu, co se Jeannette pokoušela nalézt alespoň trochu důstojnosti při svém odhalení kůže, zatímco se ruce snažily protáhnout dlouhými rukávy neukázněné látky košile, která na její popud nesla více problémů než užitku. A právě toho voják jak se patří využil. Či spíše zneužil.
Rusé vlny, ač stále lepící se svou vlhkostí ke krku, neposkytovaly zrovna dobrý zdroj k širšímu výhledu a ač dřevo vrzalo a praskalo ve své slabosti při každém kroku, Jeannette zaměstnaná pokusem zahalit si hrudník v košili s výraznou rozhalenkou spojenou dvěma tkanicemi, si nevšimla ničeho do chvíle, než jí číši dlaň přejela po hladké kůži hýždí. Tváře rudnou pohoršením i tak intimním počinem, ňadra se zvedají v lapavém pokusu zachytit úbytek kyslíku na rtech. Šok projevený ve tváři zmírní až dotek rtů na šíji, hladový a přesto vášnivý, jaký ještě nikdy nezažila, že se pod ním kolena div nepodlomí. Pravda, na okamžik ji zmátl, oblbnul a temperamentní franouzská krev se nechala strhnout bouří nově objevené touhy, i když jen na pár vteřin. To ruka poznávající její tělo, ta dlaň mířící k jejímu poprsí, ji vrátila zprudka na zem, aby se mohla otočit a dotyčnému chmatákovi jednu vlepit rovnou do tváře s hlasitým plesknutím. "Jak si dovolujete na mne sahat, vy barbare jeden! Nejsem žádné lehké děvče! Jsem dáma a vy nemáte žádné právo se mne dotýkat." V očích se blýská zloba, malá královna vzdoru, s níž čelí vojákově pohledu, ochotna se za sebe prát. Košile je zrychla stažena ke stehnům, držena packami za lem, kdyby ho náhodou napadlo po ní znovu sáhnout. "A můžete si být jist, že pokud tak učiníte ještě jednou, vrátím vám to stejně jako prve." Fackou rovnou do tváře, aby se vzpamatoval.

Jej chladná pokožka mu pripomenula, ako ju našiel, ako sa o nej dozvedel. Mŕtvola chlapa s deravým hrudníkom, čo spadla naňho a vtesnal mu jej maličký portrét do ruky. Neskôr ho vo svojich veciach hľadal, ale nenašiel ho – zrejme mu vypadol z vnútorného vrecka, keď sa kĺzal dole tým strmým svahom. A potom jazero, v ktorom sa sám skoro utopil, vzal ju do náručia a len čo prišiel deň, akoby a prebrala z tvrdého spánku a vrátila sa na svet. Živá, síce asi prechladnutá. Teraz na tom nebola inak – vlhká a studená. Ale narozdiel od chvíľ, kedy ju našiel, teraz bola nahá...a veľmi príťažlivá. Aj cez jeho mokré oblečenie, ktoré celkom slušne ignoroval, chladila jeho rozhorúčavené telo túžiace po tom, aby ju mohol zvaliť na posteľ, rozviazať si nohavice a vyvrcholiť. Rukou jej stále blúdil po tele a akurát zamieril smerom dole, keď sa otočila a...znovu ho zaštípalo líce, znova mu otočilo tvár a znovu sa mu do žíl začala vlievať zúrivosť. Mozog tentokrát veľmi rýchlo pochopil, že znovu proti nemu zdvihla ruku a za ani nie hodinu mu dala už druhú facku. Rozmaznaná lady sa prihlásila o slovo, to sa dalo čakať. Neľutoval, že to urobil – bol na to hrdý, ale zúrivosť sa mu blýskala v očiach ako oheň, ktorým prepaľoval ten jej paradajkový ksicht. „Barbari sa nie starajú o...právo,“ zavrčal na ňu nazúrene, sotva premýšľajúc so zdravým úsudkom. Tá facka v ňom vypla akúkoľvek nežnosť, čokoľvek by sa stalo, zlé a traumatické, bola by to jej vina. Urobil krok dopredu, aby úplne zničil vzdialenosť medzi nimi, jednou rukou ju znovu objal okolo pása, bez nejakého citu si ju prilepil k sebe a pobozkal. Využil silu a váhu vlastného tela, aby ju stiahol na posteľ, jednou rukou ju takmer držal uväznenú pod sebou a druhú používal ako oporu, aby na nej neležal celou svojou váhou, veď by ju pravdepodobne zadusil...alebo rozpučil. Jazykom sa dobýjal k jej perám, k jej ústam, bral si ich rýchlo, hladne a bez nejakých hrátok, ktoré tak zbožňujú dievčatká vo svojich príbehoch a rozprávaniach. Teraz zistí, že sú to naozaj len rozprávky. Mal ju, bola jeho, čo by teraz už len mohla robiť?

Oba měli svůj pohled na svět. Jeannette žila ve svém vlastním bludu, kdy šlechta dostala cokoliv, na co si prstíčkem poukázala, každý se jim klaněl, obdivoval je pro bohatství, krásu, postavení i možnosti, se kterými si mohli zajistit přízeň ostatních, ať už podplacenou nemalou částkou či jednoduše pro jejich šarm. Věděla, že je krásná a byla na to právoplatně pyšná, ačkoliv pravda, které byla součástí, by jejímu sluchu sotva lahodila. Francois byl na druhou stranu skutečným nevychovancem, barbarem, jak ráda poukazovala při každé možné chvíli, neandrtálcem, který se neptá a bere si to, o čem smýšlí jakožto o svém. Bylo mu jedno, že mohla být vdaná či dost dobře zasnoubená - jednoduše se nestaral, což ji iritovalo o to víc. Pobuřoval ji svými způsoby, ničil zasetou disciplínu a podkopával vědomí plné sebejistoty planoucí z postavení ve společnosti. Krev se vařila v žilách při odseknuté poznámce, zavrčení hodné dravé šelmy, která se nesmíří se zákazem proneseným nahlas. Zamrazilo ji. Po páteři přejely prsty ledové ruky v doteku vyvolávajícím husí kůži, ačkoliv snadno něco podobného mohla svést na chlad ze stále ještě mokré pokožky, která suché oblečení, čerstvě stáhnuté na těle, pomalu měnila v navlhlou látku. "Nejsem žádný váš majetek." Hrdě pozvednutá hlavinka doráží na slova pronesená v ucedění, přesto pečlivé artikulaci, s níž se dopouští okomentování jeho vlastního výběru slov. Sama se považovala za výsadu a on jí to chtěl vzít? Jak mohl!
Než však stihne zareagovat a třebas mu skutečně vlepit i druhou facku za zkrácení vzdálenosti mezi nimi, za nabourání se do osobní zóny, je chňapnuta, přitáhnuta do náručí tak, že jí nezůstane prakticky ani prostor pro dýchání. Tělem natisknuta na jeho, dvě srdce bijící proti sobě. Ženské tělo už tak reagovalo na chlad z předešlých událostí, změna klimatu si s ním dokázala pohrát o něco víc, což nebylo Jeannette dvakrát po chuti. Zvláště pokud to vypadalo, že se jí podobné zacházení líbí. Samozřejmě, že nelíbí. Které dívce by zalichotilo hrubé přitáhnutí do náručí a ještě k tomu navrch s polibkem dobývajícím její ústa? Drzého, postrádající jakoukoliv něhu namísto níž obhrouble zkoumal vnitřek jejích úst, plenící, drancující, beroucí si vše, co měla. Skutečně barbar, nelítostný vůči ní. Nejhorším faktem zůstávalo, že se jí podobné chování v koutku duše líbilo, imponovalo jí, že se na nic neptá a jen si bere. Že jí dokázal umlčet svými rty, hrubě si brázdícími veškerou její přirozenou ženskou jemnost, která si plula v kontrastu s jeho divokým vzezřením vikinga.
Stačilo však, aby ji stáhnul pod sebe a Jeannette se do něj zatnutýma pěstičkama pouští s tlumeným boucháním na ramena, aby z ní slezl a vytratil se pryč. Co na tom, že měla pár pletek, které neskončily jen u pouhých polibků? Nikdy v sobě nenašla odvahu zajít daleko, dál než k těm drobným radovánkám, které jí stále ponechávaly cnost panenského vzezření. Jenže ať se snažila jakkoliv, toho hromotluka ze sebe nestáhla ani před ním uniknout nedokázala. Příliš vysoký, příliš těžký, příliš jí bránící se pohnout. Snahy vzaly za své, zbyl jen vztek a touha, prudká a vášnivá, dravá a nespoutaná, s níž se pokouší mu stáhnout košili z těla. Stačil pohled na jeho tělo a kyslík jako by přestal existovat. Byl... dokonalý. Žádný chlapec s bledým tělem, bez svalů. Těžce vydřená práce povoláním vojáka mu zajistila dokonalé svaly tvrdé jako kámen, rýsující se při každém pohybu. Na okamžik oněmělá ho nepřestává fascinovaně pozorovat do chvíle než se vrátí pohledem k jeho tváři. V tu ránu se vzpamatovává. "Nikdy!"

Stále neuveriteľne zúril za to, že mu zase vrazila facku. Dvakrát v rozpätí rokov by sa dalo nejak prežiť, ale dvakrát ani jeden jediný hlúpy deň? To bolo naňho príliš. Keby bola chlap, na ktorom mu ani trošku nezáleží, už dávno by z neho bola len krvavá kaša zmiešaná s krvou z rozbitých nosov chlapov dosť hlúpych na to, aby sa mu stavali do cesty a pokúšali sa jeho záchvat zúrivosti zastaviť. Lenže nech bol akýmkoľvek násilníkom a mal hocijaké brutálne metódy, ženy nebil – iba ich strčil, sotil alebo nejako vystrašil, aby mu dali pokoj, ak bolo treba. Ale väčšinou, keď sa s nejakou pustil do reči, veľmi rýchlo sa mu podarilo dosiahnuť, aby svoje pekné ústočná používala na niečo iné ako je zbytočné kvákanie o prázdna. A toto dievča? Za jej narcistické, povýšenecké správanie hodné jedine arogantnej paničky ju nenávidel rovnako ako ona jeho, neznášal ju za to, ako si myslí, že je lepšia ako on len preto, lebo má modrejšiu krv a narodila sa do rodiny s krajším rodokmeňom. Nech bol akýmkoľvek barbarom a hlupákom, aspoň stále bol sám sebou a nenechal sa zblbnúť svojim okolým ako ona. Nestal sa z neho čistý a vypatlaný idiot, ktorý by len sedel a slintal, keby mu nik nevenoval tak chcenú pozornosť. A predsa, nerobil nič z toho, čo by s podobnými ľuďmi robil vždy. Dal si námahu, aby ju zachránil – doslova mu vtedy išlo o krk -, a tak ako maličký pragmatik sa snažil ju za každú cenu udržať nažive, aby jeho snaha nevyšla nazmar...hoci to znamená trpieť jej príšerné nálady, zaktoré by ju naozaj niekedy rád zlinčoval. Nenávisť je krásna a túžba je zase tak prostá, takmer zvieracia a to k nej cítil. Neznášal ju, ale túžil po nej či skôr jej tele. Chcel byť prvým, kto ho znesvätí. Už len tá predstava ho vzrušovala do zbláznenia.
Ťukalo mu plecami, ako sa ho slabými pästičkami snažila zmlátiť a ubrániť svoju počestnosť. Nemala však šancu proti vypracovanému vojakovi, ktorý vedel bojovať ako so zbraňou, tak aj bez nej. Bola mu vydaná na milosť a nemilosť a to celkom patrične využíval, keď ju hltavo bozkával. Vedel, že je len otázkou času, kedy niekto príde, ale z nejakého dôvodu sa príliš neponáhľal..dával si načas, vychutnávajúc každú chvíľku. Dievča ho začalo kmásať za košeľu, musela byť pekne zúfalá, keď skúšalá takú hlúposť, ale po chvíľke, mu došlo, že o to tu asi nejde. A tak sa François na chvíľku postavil, hoci v slabinách už mal dávno veľmi tesno, a vyzliekol si košeľu. Už-už sa chcel znovu na ňu vrhnúť, keď si všimol ten jej pohľad...neveriaci, očarovaný...hladný. Vo chvíli, kedy spolu nadviazali očný kontakt, sa uškrnul. A vtedy sa zas začala brániť, ale nemala šancu. François Chytil jej, teda vlastne jeho, košeľu a roztrhol ju, aby nezavadzala. Ocitla sa pod ním úplne nahá. „Nemáš možnosť,“ odvetil a začal ju bozkávať na krku, začal čo jednou rukou jej prešiel po brušku až na to zakázané miesto, po ktorom tak túžil. Ale nevchádzal dovnútra – len ju zvonka hladkal, aby si ju trochu skrotil a potom, keď bude poddajnejšia, si ju dobyje.

Nečekala by, že jí takový divoch může rozbušit srdce prudčím tempem než bylo obvyklé. Na svou obranu - nepočítala také s tím, že by vypadal jako ztělesněná dokonalost pod vší tou látkou maskující svalstvo a jizvy, poznamenané tělo z bojů, kterých se účastnil. Jen hlupák a slaboch by vyvázl s neposkvrněnou kůží a i když Jeannette byla malé zhýčkané děvčátko, pak právě jizvy v jejích očích signalizovaly touhu. A nejen tu po dalším zářezu na kůži, nehtech zatínajících se do masa, kterými by sama okrášlila jeho tělo, ale po něm samotném. Netušila, kde se to v ní bere, jak by mohla? S muži se střetávala výhradně společensky a těch pár drobných úletů patří k životu každé Francouzky s krapet temperamentní povahou. Dokázala si představit, jak ji tiskne k sobě v hladové touze po uspokojení, zatímco mu bude odpovídat slastnými reakcemi vzdechů, držíce se ho jako klíště pro svoji sobeckou potřebu cítit ho. V myšlenkách se dokonce zatoulala natolik daleko, aby se nechala unést představou, jak si ji bere, aniž by jí dal možnost se ho jedinkrát dotknout, hladově, surově, bez sebemenší šance pocítit jakoukoliv něžnost z těch hrubých mužských tlap a těla slibujícího bezesnou noc. Roztřesená podobným scénářem, až příliš živým, jak se ocitla téměř na dosah, si však uvědomí závažnou věc - stále je panna a její největší cnost a čistota má být přislíbená manželovi, nikoliv barbarskému vojákovi, který je připraven si s ní užít jako s jakoukoliv holkou, kterou si zaplatí několika mincemi. Největší potupa by sotva byl výsměch za pečlivě střežené panenství jako spíš fakt, že ji dostal a tenhle malý políček do tváře brzy probral Jeannette z očarování nad dravě vyhlížející vysněnou nocí plnou bezbožného sexu a opakovaném hladovém braní si každého kousku jejich těl.
Francoisův úšklebek tomu též nepřidal a naopak podnítil vztek a mocnou touhu po odplatě za veškeré příkoří spáchané na ní v posledních několika mála minutách. "Takový barbar, jako jsi ty, se mně nedotkne! Má početnost patří urozenému muži, nikoliv obyčejnému vojákovi s vychováním dobytka." Stříbřité oči slibovaly mstu za každý budoucí dotek, malý ortel, který si právě podepsal. Nehleděl na to, nehleděl vůbec na nic a drze jí vyrval z rukou to jediné, co mu bránilo - košili chránící její tělo před vilnými pohledy. Pohled zalil hořký příval slz ponížení, paže instinktivně chránily drobné tělo plné křivek, po nichž tesknili malíři při tvorbě svých obrazů a básníci ve svém psaní obdivovali jednotlivé linie. Jako by snad měla šanci se před ním bránit. A odpověď, téměř výsměšná ve vojákově hrdle, zacloumala bolestí při představě, jak snadno přišla o to, co ji činilo tak výjimečnou. Kdepak zrzavá záplava vlnek, kdepak její oči či hrdá šíje. Bylo to něco, co si chránila svou duší, co ji činilo alespoň v koutku duše nevinnou a snad i trochu šťastnou.
Opět byla přitisknuta na tvrdou postel, na níž se kroutila jako had ve snaze dostat se z toho zajetí. Každý polibek trhal tu část bojovnosti na kousky, každý dotek s ní škubl natolik, že se přestávala bránit. A přesto slzy v jejích očích zastavit nedokázal. Bála se, jakpak by ne. Neznala ho, netušila o něm zhola nic, ani jméno svého zachránce si nebyla schopna pamatovat. A teď si jí měl vzít, malá sladká odměna za to, že se pro ni brodil skrze jezero. Nechtěla se po něm ohlédnout a raději držela oči pevně zavřené, což byla jediná zbraň, která jí zůstala, neboť i tělo ji počalo zrazovat. Každý dotek v ní vyvolával odezvu, chtěla víc, víc! A když poprvé přejel dlaní po jejím klíně, instinktivně se natiskl a skoro zmučeně vydechla s přáním, aby jí naplnil. Aby neodcházel a vzal si ji, vyplnil její lůno, naprázdno stahované.

Slová. To bola jej obrana proti jeho agresii. Snažila sa mu rozkazovať, odhovoriť ho od toho alebo niečo na ten spôsob, ale kedy reči niečo vyriešili? Nikdy nič, iba ak vyvolávali vojny, ktoré potom muži ako on ukončovali moriami krvi s kordmi alebo puškami v rukách. Svet je ako stoka, špinavý a smradľavý, preto bol jediný spôsob, akým sa niečo dalo dosiahnuť, násilým a so zbraňou v ruke. Silou, nie milými úsmevmi a prázdnymi sľubmi. To boli spôsoby zbabelcov, nie bojovníkov. Chcel ignorovať všetko, čo povedala, ale dosiahol len to, že sa zasmial. „Počestnosť patrí mužovi? Phe, to určite, kde je ten muž?“ Opýtal sa jej, ak by tu bol a postavil sa za ňu, Francois by ju nechal na pokoji, aspoň dovtedy, dokým by ho nezmlátil do bezvedomia alebo až na smrť. A potom? Buď by sa po nej znovu vrhol a urobil, čo plánoval, alebo by ju nechal tak, pretože po preliatej krvi má človek bu´d veľkú chuť po ženskom tele, alebo žiadnu. Zažil už obe možnosti, keď raboval Turkami okupované dediny. Ich muži nemali šancu, deti boli skryté a ženy sa bránili, no neúspešne. Proti chtivému mužovi je všetko len chabá obrana, ktorá dlho nevydrží. Toto dievča malo ešte to šťastie, že k nej bol takmer jemný, po boji si ženy bral hrubo a násilím, v bordeli ich tiež nešetril, pretože si za to zaplatil. Bola šťastlivec, hoci si to neuvedomovala, usudzujúc podľa sĺz, ktoré sa leskli v strieborných očiach, aké ešte nikdy nevidel. Ale na tom nezáležalo, hoci by plakala celé dni, chcel ju a ona mu nemala ako zabrániť v zobraní si jej tela a nevinnosti.
Rukou pomaly prechádzal po tom hriešnom mieste, ktoré každý muž na žene miloval najviac, bozkával ju na krku, pripravený chytiť ju, keby sa hocijako pokúsila vyvliecť z tohto aktu. Čím dlhšie to však robil, tým menej si myslel, že by naozaj skúsila utiecť, pretože sa jej to páčilo. Videl to podľa tých tichých vzdychov, napísania svalov po celom tele a hlavne podľa toho, ako pohybovala panvou pri každou pohladení. Chcela to, nech si tvrdí, čo chce. Môže plakať a prosiť, ale sama sa prezradila a jeho to len povzbudilo, hoci nadšenie z toho, že si ju vezme silou, tým pádom muselo opadnúť. Nevadí, to hlavné ovocie však stále získa. Druhou rukou odhrnul kus roztrhanej košele, ktorý zakrýval jedno z tých nádherných kopčekov. Vzrušovala ho predstava nahého dievčaťa ležiaceho vedľa neho, zatiaľ čo dole je banda chlapov hrajúcich karty a netušiacich, čo sa deje nad ich hlavami. Asi ten strach z odhalenia mu rozpumpoval adrenalín do žíl. Bola mladá a on bol asi prvý, čo sa jej dotýkal na tých zakázaných miestach, žiadne nechcel nechať nepovšimnuté, a tak sa perami presunul z jej krku na prsia, ktoré zasypal horúcimi bozkami. Nohavice však už boli napnuté v slabinách, tlačilo ho to tam a potreboval uvoľniť neskutočný tlak spôsobený vzrušením i nedostatkom kapacity, hold sa tam dole nemal za čo hanbiť. A tak ju prestal hladkať a uvoľnenou rukou si začal rozväzovať šnúrky na nohaviciach. Šlo to pomaly, pretože sa mu urobil uzol a tie hnusné šnúrky sa ani nedali rozmotať. Vedeli si totiž vybrať chvíľu, kedy niečo také spraviť.

Phoebe potěšilo, že ta žena opravdu přišla. Čekala na ni v salónku a věnovala jí jemný úsměv, při kterém jí uctivě kývla. Formality, formality, formality. ,,Ano, Phoebe de Osuna." Byl slyšet přízvuk, což se tak trochu předpokládalo u každého, kdo se nenarodil s angličtinou na jazyce. Úsměv neviděla - byla šťastná i za obrysy. Pohladila Hanyho po srsti a cítila, jak moc je naježený. I ona sama to cítila. Autoritu a příchuť nebezpečí. Bylo to příjemné osvěžení. Většina žen, se kterými se seznámila, byly jednoduché a nebo prostě španělské čarodějky. Toto bylo jiné. Až příliš. Phoebe se sice chtěla uklidit a žít si v klidu, ale... Tohle v ní vzbuzovalo zájem. Nesnažila se krýt svou náturu, nechala 'lítat svou magii' okolo sebe, aniž by jí na tom nějak záleželo. ,,Ne, nebezpečí se najde všude. Když jsem se vypořádala s tímhle, jistě to bude vpořádku i do budoucnosti." Mávla na služku a ta se rozklusala připravit čaj. ,,Prvně ze všeho bych se ráda zbavila formalit. Mám ráda, když vše co se vyřkne, zůstane jen mezi lidmi, co to vyřkli," věnovala jí okouzlující úsměv.
,,Mrzí mě, že vám nemohu projevit soustrast nad manželem, ale nejen že mi byl neznámí, líbí se mi více jednání s ženou. Je hezké vidět, že někdo s tak silnou aurou vede město. Měla bych i pár dotazů, pokud mi dovolíte se zeptat," pozorovala ji. Sice viděla jen obrysy, ale koho to zajímalo? Pohyby rozeznala a to bylo důležité. ,,Prvně ze všeho, slyšela jsem, že se tu pořádají dost nehezké hony na čarodějnice," našpulila rty. ,,Až by se jeden bál." Služka jim donesla čaj a Phoebe se na ni jemně usmála. ,Vůbec ne. Cítím se tu skvěle. Lepší, než být někde pod plachtou," zopověděla druhou Améliinu otázku. Vzala si svůj šálek a tiše upila, jak se sluší a patří. Nesladila, líbilo se jí to přirozená. Ta chuť, to vše. Hany se konečně zvedl a rozhodl se prohlídnout si ženu před sebou.

Mysl zaplavila sladká vlna bodavé touhy zarývající ostré drápky do podbřišku, když okupoval svými ústy ladné vnady, po kterých by nejedna žena byla ochotna upsat svou duši ďáblu. Bral si, co považoval za své a Jeannette se to líbilo víc než si byla ochotna připustit. Horké polibky ochutnávaly sladkou kůži vonící po mléku, stále chladnou natolik, že každý dotek rtů působil jako rozžhavené železo vtisknuté do kůže smrtelným cejchem. Chtěla víc, víc podobných doteků, víc toho bezbožného dobývání se. Toužila poznat majetnické chování barbara, i když zapřísáhlá katolička v ní by se raději vdala za nějakého chudáka bez jediné mince v kapse než aby se poddala hrubému chování někoho tak nevychovaného a nevhodného pro její společnost. V koutku dušičky zaplanula myšlenka s příchutí kousnutí do ohbí krku, těsně nad ňadro nebo pod bříško, což by skutečně vyplývalo z jeho drsných vojenských způsobů. Hned ji však zažene, něco takového se nehodí pro dámu, který by měla být častována polibky, jemnými doteky, jako by se měla každou chvilkou rozbít. Tak proč se jí tolik líbil ten násilný pokus si ji vzít? Proč v ní evokovalo dobrodružství něco tak drsného, téměř kruté zacházení s něčím tak jemným jako byla ona?
Iluze se rázem rozplynou v okamžiku Francoisova zápasení s tkanicemi u kalhot, čehož Jeannette využije. Adrenalin bujel pod kůží a jen díky němu zvládla pohnout se z místa, konkrétně z postele, na zem za setinu doby, v níž by zápasila s podobným úkolem. Paže vystartuje po dřevěném stole, kam jeden z jeho spolunocležníků odhodil dýku, nejspíš na vyčištění, což v tuhle chvíli byla hloupá chyba. Prsty se obtočí kolem rukojeti hrubého kusu oceli, druhá ruka se pokouší udržet košili pohromadě a zachovat tak v očích dívky jistou důstojnost namísto přidrzlého odhalení těla, jak tomu bylo doteď díky mladému vojákovi. "Zůstaň tam, kde jsi. Nepřibližuj se!" Napřažená paže svírající dýku v prstech se chvěje, jak se rusovláska pokouší pokořit nejistotu z prvního držení zbraně. Bodla by ho, pokud by se přiblížil, v to věří, musí. Nic jiného jí nezbývá. Sama krůček po krůčku ustupuje zády ke dveřím. Dokázala vykřesat vzdor v těle, někde v hloubce se však obávala toho, co by se stalo, kdyby přišel. Skutečně by ho bodla? Nebo by přihlížela tomu, jak nemůže nic dělat, lapená jeho chováním a způsoby hodnými neandrtálce, barbara, za kterého tohohle vojáka považovala. "Zabiju tě, jestli se přiblížíš!"

"Jak..." Sladké, avšak toto slovo sotva někdo jako ona vypustí ze rtů, aniž by neznělo jako verdikt odsuzující druhého k trestu smrti ve společnosti. "... Příjemná to změna, mnoho cizinců k nám nezavítá. Nanejvýš puritánští Angláni, ale jejich upjatost je... Inu, nudná." Tmavé oči zlehka přelétávají vybavení domu, od jednotlivých obrazů zavěšených na stěnách až po nábytkem vybavený salónek, v jehož středu se usadila. Téměř jako by se jednalo o její vlastní domov, nikoliv o návštěvu z její strany. Lehký závan magie vnímala velmi dobře, ale ať už jí tím zkoušela zastrašit, či to bylo nevědomé gesto, Amélie na něj reagovala s úsměvem. Tohle dítko připomínalo malou holčičku, naštěstí ne tak vzpurnou, která se matce pokouší dokázat, jak už je velká a zralá na ženské záležitosti, do nichž by měla být časem zasvěcena. Nepřipomínala to malé štěně v podobě Nemesis, zahořklou patetickou dušičku, která snědla všechnu moudrost světa. Ne, s tímhle děvčetem se ještě dalo dělat mnohé, vytvarovat si ho podle svých vlastních potřeb jako tomu bylo u Angel, opuštěné soudcově sestřičce. "Formality nás udržují při životě, drahá. Zbavme se jich a vydáme své hlavy v šanc a po něčem takovém ani jedna netoužíme, nemyslíte?" Milovala chytání za slovíčka, ty jemné nuance, s nimiž si mohla pohrávat a vycházet jako vítěz v každém kole. "Pak byste se měla ubezpečit, že vaši sloužící neposlouchají za dveřmi. Nerada bych si dnes ničila den něčím takovým jako je špehování. Přeci jen je to přízemní a... trestuhodné. Ačkoliv jsou je to vaše služebnictvo, mám své soukromí ráda a jsem schopna ho upřednostnit na úkor ostatních." Téměř něžná, přesto dosti zákeřná výhružka zanechává na tváři Amélie masku konzervativního jednání, téměř se zdá, že se baví o počasí a ne o možných vraždách v řadách sluhů.
Sama počká, dokud není čaj přinesen a dveře bezpečně zaklapnuty, minuty se tak vlečou v naprostém tichu zesileným snad jen tichoučkým, občasným zavrčením psa. Neskutečně iritující toto zvířecí chování, které zakončí pohledem do očí toho vznešeného tvora, zastrašujíc jeho maličkou dušičku krutým průnikem do jeho hlavy. Konečně sladké ticho, které podpoří upitím ze šálku čaje. "Soustrast? K čemu je potřebná. Je to jen přetvářka ve společnosti, kterou beztak každý využívá, aby se mi vlichotil do přízně za účelem zajistit si lepší živobytí. Muži jsou ochotni podvádět své manželky pro hezčí budoucnost, je to... patetické. Dříve se ho dokonce každý bál... Dnes se lidé bojí mě a mých rozhodnutí." Celá řádka bílých zoubků se blýskne ve spokojeném to úsměvu nad vlastní mocí, s níž ovládá město skrz na skrz. Pravda, jednoho muže neovládla, ale i to se brzy změní. Kletby umí být zákeřné a on? Měl by se bát porušení svého slibu. Tělem se uvelebí v křesle s uměním profesionálního hráče pokeru, který se nezalekne jakékoliv změny v kartách. "Ale jistě, ptejte se. Od toho tu jsem."
Dává Phoebe prostor pro její dotazy, usmívaje se nad těmi myšlenkami. "To není otázka, drahá." Další jemné chytnutí za slovíčka, na druhou stranu proč si nehrát? "Ale ano, máte pravdu. Salem je pověstný svými hony na všechno spojeného s magií, jedno jak moc. Lidé tu žijí ve strachu, ale právě v ten okamžik jsou nejvíc náchylní k manipulacím. Předhodíte jim kost a oni se po ní vrhnou, slepí k tomu, že je už předem zbavená masa. Stačí, že voní. Stačí, že je to kost." Se svými slovy vstane, přecházeje po salónku, sledujíc jednotlivé portréty a krajinky zobrazené na plátně. "Není důvod se obávat, drahá. Moje pozice mi dovoluje vést město tak, aby to bylo nejlepší pro všechny. Tedy hlavně pro některé z nás. A než abychom si hrály na hloupé a překvapené, což nemám ráda, přestaňme chodit okolo horké kaše. Víte, kdo já jsem a já vím, co jste zač vy. A také už vám došlo, že stačí neopatrný krok a vaše duše, či cokoliv, co z ní zbylo, bude hořet, že?"

Francois z najhlbších kútov svojej kontroverznej duše nenávidel šnúrky. Pokladal ich za diablov vynález, ktorý má potrápiť nemotorných ľudí alebo tých, čo proste nemajú nervy na pinkanie sa s nimi. On bol presne ten druhý typ človeka, nebol ani zamak trpezlivý, ale bol by si s nimi poradil, keby nebol tak obrovský smoliar, že sa mu v jednom kuse na nich urobil uzol, keď potiahol tú nesprávnu a potom? Potom prišlo na rad predstavenie jeho pestrého slovníka nadávok okolitému svetu. Uzol sem uzol tam, napokon aj tak vždy chytil nôž a rozrezal ich a dal tam nové. Najhoršie to bolo, keď si súrne potreboval uľaviť a spravil sa mu uzol...vtedy ich rozväzoval ako majster, naozaj! A teraz? Teraz už v duchu nadával jak pohanský pes a kmásal za ne v snahe ich roztrhal, pretože poruke nemal žiadnu ostrú vec, ktorou by sa ich zbavil. Tak sa do toho oprel, že si neskoro všimol pohyb mladého dievčaťa. Prebehla popri ňom sťa búrkový blesk, nestihol ani zareagovať a veru by sa bola zachránila – dverami by vybehla ako nič, kým by sa vôbec spamätal, ale namiesto toho zahodila šancu na záchranu a chopila sa noža. Iste, čo by robila, keby zišla dole? Nepochybne by sa po nej niekto vrhol a pokúsil sa odtrhnúť jej prvé ovocie pre seba, ale to by Francois nedovolil. Ona bola jeho a nikoho iného. Prestal robiť svoju fascinujúcu činnosť a postavil sa na rovné nohy, nerobil si s ňou príliš veľké obavy, bola malá, slabá a podľa toho, ako sa jej chveli ruky, aj pekne vydesená. Keby aj rozpažil ruky a nechal ju bodnúť mu tú čepeľ do srdca, neurobila by to, nikdy a obaja to veľmi dobre vedeli. Sklopil pohľad a vyzul si kožené čižmy, ktoré už boli celé od blata z jeho dvoch krátkych vychádzok do toho lejaku. Vyhodenie a záchrana, to bol dnes deň! Len čo bol bosý, pomaly si to odťapkal smerom ku nej. „Tak urob!“ Povedal, zatiaľ čo sa krok od kroku blížil, svaly sa mu po tele napísali od toho, ako sa snažil ovládnuť svoje vlastné telo túžiace po tom, aby po nej jednoducho skočil, odzbrojil ju a vzal si ju tam na podlahe. Tvrdo a bez ľútosti, aby sa poučila, že s ním by sa hrať nemala a rovnako by pri ňom mala krotiť svoj prerastený egoizmus. Už ho od čepele delil iba kúsoček, no jediná vec, čo robila, bol váhavý ústup vzad. Už bola takmer pri stene. V tej chvíli mu ľavačka vystrelila smerom vpred a schmatol ju zápästie, pevne a hrubo, ale príliš slabo na to, aby jej nejak vážnejšie ublížil. Bolieť to však muselo ako čert. Pritiahol ju k sebe a otočil, takže jej stál za chrbtom. „Nikdy sa nevyhrážaj tým, čo nemáš ty do vreca,“ zašepkal jej výhražne do ucha. Bola to veľmi dobrá rada a rozmaznaná lady by si ju mala vziať k srdcu. Potom jej vtesnal krátku pusu na horúci krk. Ruku jej pomaly vykrúcal, aby ju prinútil pustiť tú hlúpu dýku, s ktorou skôr ublíži sebe ako jemu.

„Pán Shareburg, ďakujem vám, že ste si na mňa urobili čas,“ povedal Howard Silverwood a prívetivo vystrel ruku smerom k bankárovi kráčajúcemu oproti nemu. Jonathan ju samozrejme pevne stisol, koniec koncov. Dnešný deň bol preňho pomerne jednoduchý, pretože mal len jednu jedinú schôdzku, ktorú mal dohovorenú s Howardom už niekoľko dní dopredu, takže si mohol urobiť ako-taký harmonogram, pravda, na úkor iných dní, kedy toho bude mať neskutočne veľa, ale veril, že to bude stáť za to. Muselo, cítil to – inak by si určite nespravil tak veľké voľno. Teraz stáli na váhach, ktoré merali nielen budúcnosť Silverwoodovcov, ale aj Jonathanovu kariéru, ktorá by spojením s touto rodinou mohla získať asi tak veľa, ako aj stratiť. Ak však bude opatrný, určite sa to vyplatí. „To je samozrejmé a prosím, Jonathan, koniec koncov, čoskoro budeme švagrovci,“ poznamenal s nádejou a nefalšovaným nadšením. Naozaj sa modlil, aby mu tento krok vyšiel, pretože by ho posunul ďalej. Za tie tri roky sa len ťažko zbavoval profilu cudzincu, ktorý sa v Saleme usadil, ale ak by sa takto priženil do jednej z rodín, ktoré tu žili celé desaťroči, už by bol taktiež vnímaný ako „domorodec“ a ľudia by ho brali vážnejšie...a viac by ho rešpektovali. „Viete, táto svadba pre moju veľa znamená a ja...my sme vám veľmi zaviazaní za to, že si vezmete moju sestru Jasmine. Kto by to bol povedal, keď sme riešili jej veno?Zdá sa to byť už veľmi dávno,“ poznamenal Howard, ale nezdalo sa, že by sa tou poznámkou bavil. Prívetivosť, ktorej sa mladý bankár dočkal na začiatku, sa veľmi rýchlo začala vytrácať a nebolo to neznepokojivé. Dvojica odbočila z hlavnej ulice medzi domy. Trošku zvláštne a nebezpečné miesto na takúto konverzáciu, ale Jonathan nenamietal, posledné, čo bolo treba, bolo, aby vyzeral ako zbabelec, ktorý sa bojí tesnejších priestorov. „Bolo to dávno,“ začal Jonathan tváriac sa, akoby sa nič nedialo. A možno sa ani nedialo, len bol zase príliš paranoidný. „Ale odvtedy sa už niektoré veci zmenili a..“
„To áno, zmenili,“ skočil mu Howard drzo do reči, zastaviac sa priamo medzi dvoma domami. Toto nebola štvrť, v ktorej by sa mali zdržovať ľudia z tak vysokej vrstvy ako boli oni dvaja. Mladý Silverwood bol stredná elita, ale muž, ktorý mal zachrániť jeho rodinu? Ten sa radil vďaka svojmu nesmiernemu bohatstvu ešte vyššie. „Odkedy som vám dal jej veno do úschovy alebo odkedy sme začali riešiť možnú svadbu som zistil pár vecí, ktoré ma znepokojili, Jonathan, a celkom nepríjemne prekvapili.“ Tak zrejme preto tak trval na tomto stretnutí, chcel riešiť svadbu a budúcnosť? Možno okrajovo, ale očividne zistil veci, ktoré sa nemal dozvedieť nikto a to spôsobilo, že Jonathanovi sa postupne začala strácať krv z tváre a bol čoraz bledší a bledší. Čo len mohol preboha zistiť? „Žiaľ, príliš neviem, o čom to hovoríte...“ Nebola to lož. Naozaj netušil, o čo mu vlastne ide, ale poznal ten záblesk v jeho očiach. On naozaj niečo zistil a nebola to malá vec a teraz si zrejme pomyslel, že má naňho páku, ktorá z Jonathana urobí bábku na nitkách, za ktoré bude môcť ťahať ten, ktorý ho ovláda. To sa však chlapec pekne zmýlil! Howard mu chytil pravú ruku a začal sťahovať koženú rukavicu, ktorá nebola z tej ruky dole už dobrých sedem či osem rokov. Jonathan sa začal brániť, snažil sa mu vytrhnúť, ale bolo to márne – bol príliš slabý. „Bol som veľmi prekvapený, keď som zistil, že miestny bankár a muž, ktorý si má vziať moju sestru je...“ V tej chvíli mu stiahol rukavicu a chabý slnečný svit sa oprel o dlaň. Čierna vypálenina v podobe temného znamenia bila do oka. „..čarodejník,“ dokončil Silverwood svoju scénku nasiakutú drámou hodnou Shakespearea.
Jonathan sa mu konečne vytrhol a stisol dlaň do päste, hnusne zazerajúc na muža oproti sebe, hoci niekde v kútiku duše ho začínali ovládať obavy z tohto prezradenia. Sám seba sa neustále pýtal, ako je možné, že to zistil. Ako? Veď si dával pozor, aby bol pri praktikovaní mágie vždy sám a nikto nemal ani len najmenšie podozrenie. A ako sa vlastne dozvedel o tom znamení? O tom nevedela dokonca ani jeho rodina, iste, prišlo im zvláštne, že začal nosiť tú rukavicu, ale neriešili to, proste ju nosil. Bolo to nanajvýš zvláštne. „Čo budete s touto informáciou robiť?“ Spýtal sa chladne. Naozaj si naňho našiel páku a bola omnoho ťažšia a väčšia, ako očakával! Odpoveď, ktorú dostal na svoju otázku, ho prekvapila, hoci sa dala očakávať. „Nechám si ju pre seba, ale nebude to zadarmo. Viem, že len čo by ste sa stali súčasťou mojej rodiny, okamžite by ste začali chniapať aj po mojom majetku. To nedopustím, Jonathan, a ak teda chcete, aby vaše tajomstvo zostalo tajomstvom, budete robiť, čo vám poviem.“ Jeho prístup bol tak ľahkovážny a hlúpy, ego mu očividne úplne zahalilo jasný úsudok, pretože nikto so zdravým rozumom by sa nikdy nešiel vyhrážať čarodejníkovi do prázdnej uličky, kde nikto iný – okrem nich - nie je. Bolo to číre bláznovstvo. „Porozumeli sme si?“ Dokončil svoju reč, očakávajúc jedine kapituláciu zo strany budúceho švagra, nič viac, nič menej. Nanešťastie pre neho, Jonathan sa nevzdával tak ľahko a rozhodne sa už nikdy nenechá nikým ovládať a už určite nie takým hlupákom, akým je on. „Je mi ľúto Howard, ale na takúto podmienku nikdy nepristúpim. Možno poznáte toto tajomstvo, ale vynaložil ste s ním úplne zle a ja teraz nemám na výber. Mal som vás celkom rád, ale teraz sa úbohá Libby musí vzdať falošných nádejí, že si ju vezmete...“ Jeho slová padli na úrodnú pôdu a Howard sa zatváril akoby mu práve zabili obľúbeného loveckého psa. Otváral naprázdno ústa sťa ryba, očividne bol totálne šokovaný a ten pohľad veru stál za to. „Nebojte sa, určite dlho trúchliť nebude, len chudák Adam, tak zlatý chlapček. Nikdy nespozná svojho otca.“ Tak hrozné a tragické! Videl Libby, veľmi pekné dievča s ohnivými vlasmi, ktoré po nej zdedil aj jej syn. Naozaj zlatučké dieťa, človek by ho od roztomilosti zjedol. „O čom...ako?“ Jachtal Howard celkom vyvedený z miery. „Prosím vás, viem o všetkom!“ Vyhlásil Jonathan spokojný sám so sebou. Začal sa pomaly približovať k mužovi, ktorý sa ešte pred chvíľkou cítil ako pán situácie, ale karta sa už obrátila proti nemu a nad hlavou mal už len sekeru, nič viac. „Viem o tom, ako zle na tom v skutočnosti je vaša rodina, o tom, ako si plníte vrecká vďaka zlodejom – Libby je jedna z nich, nie? -, o vašom romániku...viem všetko. A vy viete zase veľa vecí o mne a určite chápete, že vás nemôžem nechať, aby ste o tom rozprávali priateľom v hostinci, však?“
Strach v Silverwoodovej tvári bol tak nádherný a číry, že každý by ho najradšej tyranizoval a zastrašoval, dokým by sa z toho celkom nezbláznil, ale teraz išlo o rýchlosť, nie radosť. Jonathan vedel, že keď zomrie Howard, rodinné financie sa rozpadnú, pretože banditi stratia svoj prostredník a vtedy príde mladý bankár s oromným množstvom peňazí a spasí ich. A potom? Potom sa uvidí, ale rozhodne spoločensky postúpi ešte vyššie. Vtom však stiahol ruku niekde za chrbát a vytasil dýku. „Nenechám sebou manipulovať a zastrašovať sa!“ Vyzeral zúfalo, takmer smiešne a sparodizovane. V takomto stave by ho nikto nebral vážne a Jonathan tiež nie, skôr mu ho bolo takmer ľúto. Iste, mohol by ho využiť ako bábku, ale bol príliš svojský a vydržalo by mu to dovtedy, dokým by neopustili túto uličku. Potom by ho Howard zničil. „Vyhrážate sa mi nožom? Asi ste nikdy nevideli, čo dokáže skutočný čarodejník so skutočnou mágiou v rukách...“ Akoby mu jeho slová dali kuráž a vyrazil vpred, pripravený zabiť miestneho bankára. Jonathan sa nehýbal...a ani nemusel. Howard bol ešte ďaleko, keď ho odhodilo niekoľko metrov vzduchom a potom tvrdo pristal na zemi. Jeho dýka, ktorá sa mu pri páde vyšmykla z ruky, od neho odletela priam k Jonathanovi. Najradšej by mu proste zlomil väzy, ale bolo nutné, aby jeho vražda nevyzerala ako dielo mágie, museli hľadať obyčajného vraha, ktorý mu zákerne podrezal hrdlo. A tak k nemu pristúpil, dívajúc sa naňho zhora, ešte začul jedno tiché prosím, než dýka hladko prešla po krku a do vzduchu vystrekol prúd krvi. Howard zachrčal, rukami si začal zvierať hrdlo v zúfalej snahe zastaviť krvácanie, ale karmínová tekutina mu rýchlo tiekla pomedzi prsty farbiac bielu košeľu do rovnakej farby. Zvieranie pomaly ustalo, tvár zbledla a napokon sa uvoľnilo celé telo. Ticho prerušil posledný výdych a Jonathan? Toho tento čin mrzel, takmer mu bolo ľúto, že sa to stalo, ale nemal na výber, musel to urobiť. Pozrel sa do mŕtvolnej tváre Howarda Silverwooda, poslednej prekážky, ktorá Jonathanovi bránila v tom, aby úplne ovládol jeho rodinu. Teraz mu boli vydaní na milosť a nemilosť. Bože, odpusť mu jeho hriechy, dávnejšie i nedávne a ukáž mu svoju milosť i svetlo. Nezaslúžil si zomrieť, ale musel pre tvoju slávu a vôľu na tejto zemi, ktorú sa snažím naplniť. Odpusť i mne za všetko, čo musím vykonať alebo som vykonal. Amen.

Každá vteřina způsobovala hotová muka. Jeho pomalé zouvání bot, jako by měl k dispozici všechen čas světa, pohledy plné nezájmu, zda skutečně potvrdí svou výhružku, jíž se hořce oháněla jako básník svými slovy, ač seknout? Ne, kdepak, to by nezvládla. Stále byla jen malou holkou, která poprvé v ruce drží zbraň, svírajíc ji tak, že klouby na hřbetu ruky bělely od síly vkládané do stisku. Strach jí koukal z očí planoucích po pomstě, nemohla se jen tak vzdát, zahodit veškerou hrdost a poddat se. A on jí to ani trochu neulehčoval. "Nepřibližuj se!" Opět vyhrkne ta známá slova, dýka v dlani se o něco znatelněji zachvěje a mladá žena se pokouší uhrát své jednání na sebejistotu - určitě to není tak těžké někoho bodnout. Nesmí to být, protože jinak odsud živá nevyvázne. Rezavé lokny už stačily z části proschnout, ve vlnách dominují lince zad i labutí šíji, kterou zlehka lechtají svými polibky. Malá ohnivá nezbednice, nic víc není. S nosánkem pěkně nahoru, že jí do něj div nezaprší.
"Nepřibliž-..." Hrot dýky, ta ostrá část čepele se poprvé dotkne kůže Jeannettina protivníka, ve stříbřitých očí zaplápolá váhavost, která se stane její zkázou. Náhle je chycena a než se naděje, ocitá se zády ke svému nepříteli, jehož by ráda označila za úhlavního. "Ne! Pusť mě!" Tenhle výkřik je to jediné, čeho se ze svého hrdla dočká, šok vymazal veškeré marné pokusy zahrát na notu šlechtičny a třeba se rozkřičet. Kdo z těch hulvátů by jí asi tak pomohl? Jen tam dole sedí, hrají karty a baví se. Jistě by zneužili toho, že tu stojí prakticky nahá dívka, sotva se bránící takové přesile v podobě jednoho vysokého vojáka. I teď se pokouší zuřivě mrskat tělem, ač jí dochází, že její šance? Ubohé, trapné, bez naděje na úspěch.
Čepel dýky cinkne o podlahu, vykroucená z jejích prstů, momentálně křečovitě chycených v drobné pěstičce. "Co se mnou chceš udělat? Znásilnit mě, protože nic jiného neumíš? Barbare! Nevíš, jak se chovat k ženě." Naposledy se mu pokouší ublížit slovy. Naposledy hraje svou roli princezny, rozmazlené až běda, která je zvyklá dostat toho, po čem její srdce zatouží. Dnes se na její stranu štěstí sotva přiklonilo. Dnes pozná, že ne všechna přání mohou být splněna. "Pak věz, že tebou budu pohrdat do konce své existence a tvůj život proměním v jedno velké peklo!"

Bola ako had, nie dlhá a nebezpečná, ale ohybná a pohyblivá, až dúfal, že podobná je aj v posteli. Už sa tešil na to, ako sa pod ním bude hýbať a mrnčať. Nech si hovorila, čo chce, chcela to, chcela jeho a to by si všimol aj idiot...no možno nie v tejto chvíli, kedy sa správa aj v inom ohľade ako had: bola slizká, no čo čakať od rozmaznanej paničky, ktorá si myslí, že jej svet padne k nohám len preto, že má pekne bielu tváričku a nádhernú ohnivú hrivu? Muži pred ňou možno padali, ale teraz jej to bolo na nič, pretože to, čo bolo jej pýchou, sa stalo jej prekliatím. Dnes Francois poriadne uľaví jeho chutiam a rozhodne ich neukojí rukou! Toto bolo už dosť, na rad prišlo pekné dievča, arogantné a dravé, ktorému bolo nutné zhodiť ten hrebienok a zadupať ho do prachu. Ďalšie reči, ale tentokrát ho skoro ani nenaštvali...skoro. „Jedno veľké peklo,“ zopakoval takmer zamyslene, keď dýka spadla na podlahu. „Ako, keď sa nevieš sama štít?“ Opýtal sa. Bola to dobrá poznámka, ktorá jasne poukázala, že z jej strany nehrozí nikomu žiadne nebezpečenstvo, pretože sa sama nedokáže ubrániť pred jedným mužom...ako by teda mohla vôbec niekomu ublížiť či urobiť peklo zo života?
Ruku jej dal na bok a relatívne rýchlim tempom sa presunuli k stolu neďaleko, odkiaľ predtým vzala svoju jedinú zbraň, o ktorú aj tak ľahkovážne prišla. Chytil ju za boky a bez problémov posadil naň posadil, jednou rukou ju tam stále držal, aby neurobila ďalšiu hlúposť, a druhou rukou sa zase pustil do boja so šnúrkami. Nemal však už žiadnu trpezlivosť, žiadnu náladu na to, aby ich šetril, a tak ich proste trhal. Šklb sem šklb tam a nohavice boli uvoľnené. Bez problémov ich zo seba stiahol, uvoľniac konečne svoju pýchu do priestoru, kde ju už nič netlačilo a neškrabalo. Úžasný to pocit, ktorý si vyslúžil slabý výdych z jeho strany. Pozrel sa na dievča. Okamžite sa začalo brániť, ale stačilo jej chytiť ruky a zatlačiť ku stolu a všetky snahy boli márne, nemala šancu proti jeho sile. Stôl bol príliš vysoký aj naňho, nemohol by ju proste nechať ležať a bum, a tak sa za ňou vyšplhal - čo bolo sprevádzané nebezpečným vŕzganím, ktoré však ignoroval -, to už aj kopala nohami, ale nemala šancu. Rukou si niekoľkokrát prešiel po juniorovi, aby ho pripravil na nasledovný zážitok, a potom do nej vnikol. Hrubo, takmer bezcitne. Zhlboka sa nadýchol a chvíľke začal prirážať.

Její oči slibovaly pomstu - dlouhou, trpkou, v závěru neskutečně uspokojující pro ni samotnou. Co na tom, že po fyzické stránce získala roli slabého děvčátka, které dokáže nanejvýš tak škrábat a kopat kolem sebe do každého, kdo se k ní přiblíží s nekalými úmysly? Byla šlechtična, intriky hrály v její prospěch a v pomstě vedené za ztrátu panenství byla ochotna tahat za veškeré nitky, kterých by se jí dostalo do rukou. Rozehrát tuhle hru nebude tak těžké, i když se hříšníkem ukázal být její zachránce. Malá překážka, které se snadno zbaví, nebyl by první ani poslední, kdo kdy zůstal společensky potopen na samotném bahnitém dnu. "Já si poradím. A ty budeš litovat toho dne, kdy jsi na mne pomyslel jakožto na svou oběť, barbare." Žádná z jejích předchozích výhružek nezněla tak sebejistě jako tato, zašeptaná plnými rty ve chvílích návalu největší zloby. Vztek zastínil pohled i racionální uvažování, jak dokazovalo mrskání tělem s touhou se vymanit ze stisku, příliš silného, že se na pažích pravděpodobně objeví modřiny. Další důkaz hrající v její prospěch, Jonathan by na ní ruku nikdy nevztáhl. Proč? Nebyl důvod, měl se ženit a tak se očekávalo, že se bude točit kolem své nastávající. Sladký závan štěstí v její prospěch.
Horké ruce rozpalovaly pokožku do běla, alespoň takové myšlenky se točily při každém doteku dlaní na jejím těle, při každém pokusu zastavit tu drobnou průbojnost a dokázat jí, že nemá šanci uniknout, protože její protivník je vyšší, silnější, rychlejší a rozhodnutí podrobit si ji do posledního doušku. I proti jedné ruce nemělo cenu se vzpouzet, stále se však nehodlala poddat. Ne do chvíle, kdy se před jejíma očima zjevila zbraň hodná obdivu, kopí moci a touhy připravené ke spojení jejich těl. Stříbřitý pohled propůjčoval svou jedinečnost šoku a strachu - tohle se přece do ní nemůže vejít? Rychlé zavrcení hlavy vypomáhá hrůze, s níž jen ztěžka polyká, tímhle ji jistě zabije. Pud sebezáchovy se opětovně probouzel a Jeannette se pokoušela uniknout čím dál tím rychleji se blížící budoucnosti, která stála téměř nadosah jejich společnosti. "Opovaž se mě tím dotknout, bídáku!" Sotva jsou slova vypuštěna ze rtů, už je přitisknuta k dřevěné desce stolu, prakticky zaražena do prken, poutaná jednou jeho rukou obepínající útlá ženská zápěstí nad hlavou. Zděšení vykulminovalo při zavrzání stolu, jak se váha zdvojnásobila společností prodírající se mezi její stehna, téměř jako šelma připravená k poslednímu skoku, při němž se zahryzne do ohbí krku a usmrtí svou kořist. Naposledy ve strachu zavrtí hlavou, zrzavé vlny připomínají ohnivý vodopád rozprostřený po dřevě, jako by ho snad v další chvíli měla zapálit, spálit na popel.
"Au!" Jeden příraz, jeden výkřik bolesti. Slzy v očích se nahromadily během setiny vteřiny, mokrá připomínka násilného vniknutí bez špetky lítosti, jež jí sebralo neposkvrněnou čistotu. Pulzující bolest v podbřišku signalizovala bezbožnost násilného tlaku, svalstvo v nitru se intinktivně stáhne v touze vypudit ze sebe neznámý objekt přinášející utrpení. Skoro na chvíli zadoufala, že se tak stalo, když se v ní pohnul, ale další příraz utvrdil rusovlásku o pravém opaku. Nehodlal se jí vzdát, chtěl ji nechat trpět a každým dalším přírazem si dokazoval svou nadvládu nad maličkou šlechtičnou. Toužila plakat, křičet, ublíženě se schoulit do klubíčka, ponížená celou vyvstalou situací. To by však nesměla zachytit první závan touhy, postupně pronikající do samotného srdce, balamutící mysl způsobem, jakým adrenalin nadopuje hlavu a omámí smysly - líbilo se jí to. Možná za to mohla její úzkost, podnícená strachem, že se zdála ještě svírající o něco víc než by měla být, možná způsob, jakým se navzájem doplňovaly - jak si padli. Ztracené dílky. Aniž by si to uvědomila, rozevře oči zahalené závojem chtíče, přitahujíce si ho k sobě pro polibek, dráždivý a téměř podobně barbarský jako je Francois sám. Spodní ret pronikavě skousne v maličké sebestředné touze oplatit mu jeho bestiální jednání, jazyk obkrouží linii vrchního, připomínaje tak malou mlsnou kočku. Paže maličko bolí od neustálého držení jich nad hlavou, stále stisknuté v zápěstí, jak se pokouší bojovat i proti tomu - teď však z jiného důvodu. "Pusť mě..." Celé to zní jako zakňourání nazlobeného zvířátka, které chce škádlit. "Já... Chci..." Víc...