Město Salem

Den. Normální. Popravdě, bylo mu to jedno. Neřešil, jestli je hezky, prší a nebo cokoliv. Prostě s loďkou odjel na druhou stranu od ostrova, přes vodu. Už to byl denní chleba, pokud někam chtěl, musel pádlovat. Dnes se těšil do města. Měl v plánu ukrást pár měšců a pak si skočit do hospody. Dlouho nepil a měl chuť si trochu svlažit jazyk alkoholem. Nikdy extrémně moc nepil, jen si občas trochu přihnul.
Do města nešel přímo, bral to různými zatáčkami a oklikami. Nakonec vylezl z lesa na kopci a vykoukl na město. Trochu přivřel oči a zafuněl. Protáhl se a zašklebil se. ,,Hodně štěstí, Shaw," zabručel si spokojeně a vydal se dolů, do města. Poklidně si procházel ulicemi a koukal všude okolo sebe. Pak nenápadně narazil do jednoho z lidí, zatímco se díval jinam. Překvapeně sebou škubl a uskočil. Tohle záminka nebyla. Člověk se po něm naštvaně koukl a kontroloval měšec, který tam samosebou byl - Shawn nestihl reagovat. Spokojeně si kývl a šel dál. Další náraz už byl plánovaný a Shawnovi ručičky už svíraly cizí peníze. Rychle zmizel v davu a vyhledal nejbližší hospodu, kam zapadl. Vydechl a prohrábl si vlasy. Vždycky cítil naprostý adrenalin, když dělal něco takového. Pohodil si měšcem a vydal se k jednomu stolu. Usadil se uprostřed a čekal. Pak si poručil oběd, docela drahý, ale bylo to pořádné jídlo na pořádný hlad.
Když do hospody vešla cizí žena, asi z vyšší třídy, ani nezvedl oči. Bylo mu to jedno. Naprosto to neřešil. Teda, dokud si nesedla do rohu, přímo naproti němu. Jak tam tak seděl a hleděl, zatímco měl hlad, slyšel nepříliš tiché šepoty okolo. Když před něj položil hostinský polévku s chlebem a korbel pivo, vzal to a s naprostým klidem si to přenesl ke stolku v rohu, kam si ta panička sedla. Shawn byl známí mezi spoustou lidí pro svou majetnickost, kterou se ale nechlubil. Když se netvářil, že mu je to jedno (nebo mu to opravdu bylo jedno) pro své věci, nebo to, co za ně považoval, byl schopný se porvat. Nechtěl tvrdit, že tu slečinku ochránil od potíží, alespoň pohledy jeho přísed ale odvrátil. ,,Do chudinského podniku, hm? Je tu hodně hrdlořezů a zlodějů, je to správná volba?" pustil se do polévky a ulamoval při tom chleba. Přes všechno měl stolování slušné, i když trochu hltal. ,,Zvlášť ženská by sem neměla ani páchnout, křehotinky mají rádi," ulomil si kus chleba, sežvýkal ho a přitom ji pozoroval.

Šepot, o kterém si jistě všichni mysleli, že je strašně tichý, a ona je nemůže slyšet, byl slyšet až moc. Dokázala rozpoznat, co říkají a rozhodně to nebylo nic pěkného. Někdo už plánoval jí okrást, někdo zabít, někdo možná i obojí a někdo už vymýšlel různé klepy, které by o ní rozšířil. Nic z toho nejspíš nebude pravda. Ušklíbne se a natáhne se po sklence, ze které se napije, ale i když je na alkohol zvyklá, tak se trochu zašklebí. Přece jenom je zvyklá na o něco lepší víno, ale to tady asi nedostane. To se musí kupovat na trzích od bohatých obchodníků. Tyhle patoky tady rozhodně nebyly něco, co by ona pila běžně. Přesto se ale zdálo, že si na tohle bude muset zvyknout, protože podle toho, co říkal její otec, to nevypadalo, že by se brzy vydali zpět do New Yorku.
Stáčelo se k ní i množství pohledů, ale to přestalo ve chvíli, kdy si vedle ní přisedl pro ní naprostý cizinec, který na rozdíl od ní do hostince zapadal a vzhledem k tomu, že se pohledy odvrátily, ho tu asi i znali. Ovšem díky jeho přisednutí nejspíš převáží klepy ohledně toho, že má tahle dáma z vyšší společnosti poměr s někým nízkého původu, což jí nijak nevadilo, ale pokud se tohle dostane k otci, neodpustí si přednášku. Minimálně. "Je to správná volba, pokud nechci potkat někoho z rady. Navíc by mě ti zloději a hrdlořezové museli nejdřív vyděsit, abych se bála." Odvětí a věnuje mu něco mezi úsměvem a ušklíbnutím. Jistě se jako každý člověk bála smrti, ale svým způsobem neustále postávala na hranici smrti a života. Stačila by jí jedna jediná chybička a mohla by skončit na hranici. Navíc kdyby se jí někdo pokusil okrást, tak by jí to asi nijak nerozhodilo. Sice u sebe měla zlato, ale ne tolik, aby jí to zruinovalo. Kdyby jí chtěl někdo zabít, asi by skončil mrtvý spíše on než ona.
"Zdání může klamat. I křehotinky se občas dokáží účinně bránit." Odvětí mu na otázku a pozoruje ho, pak stočí pohled spíš k ostatním hostům, kteří se na ní sice nedívají přímo, ale občas po ní vrhnou zvědavý pohled. Protočí oči a podívá se zpět na svého nezvaného společníka. "Pokud byl tvůj úmysl mě uchránit před těmi pohledy,
tak se ti to povedlo jen částečně. Navíc sis tím zajistil místo v místních klepech. Pochybuju, že se tu stane v dohledné době něco zajímavějšího." Upozorní ho a ušklíbne se. Upřímně je jí absolutně jedno, co se o ní bude povídat nebo s kým jí tyhle drby budou spojovat. Navíc by jí asi nevadilo, kdyby jí spojovaly s ním, nevypadá úplně k zahození. Ale kvůli tomuhle povyražení sem dneska nepřišla, takže se raději znovu napije vína, aby si zvykla na tu kyselost.

Musel se pousmát. Zajímavá slečna. Teda... ne že by ho to extrémně zajímalo. ,,Hm... Rada. Ti zazobaní lidé, co si hrají, že rozumí městu?" pobaveně se uculil. ,,Víte, ono není zas tak extrémně těžké někoho vyděsit. Stačí jen trochu." Upil si piva. ,,Ne že bych do toho měl strkat nos
a nebo by mi to nebylo jedno, ale zkuste si příště koupit víno na trhu za ty šílený ceny a pak jděte třeba do zahrad. Tady mezi tou spodinou jste leda pěst na oko," ušklíbl se. Pokračoval v jídle své polévky a nutno říct, že na to, co tu bylo normálně, to nebyl tak extrémní hnus. A cítil se trochu spokojenější než předtím, přeci jen, když máte hlad, je úžasné se nasytit.
,,Křehotinky jsou křehotinky a je jedno, jestli mají pod sukní schovaný nůž, rozumíte, ne?" řekl s tónem, který vypovídal o tom, že ho to vůbec nezajímá. Teda, ne že by ho nezajímala ona - jeho prostě nezajímalo nic okolo něj. Jediný, o koho se zajímal, byl Bruce, jeho bratr, Peter a Cink. A to to trvalo docela dost dlouho, než se vůbec rozhodl, že se o ně nějak zajímat bude. Nakonec z toho ale bylo něco víc, než jen zájem. Oni byli rodina a on by je nikdy nebral jinak. Když se nad tím tak zamyslel, bylo dobře, že měl aspoň někoho, kdo byl zpestřením jeho života. Dobře, musel uznat, že tahle slečna ho svým způsobem momentálně tak trochu zaujala. Ne jen tím, že přišla do tohoto zapadákova, ale taky určitě měla velký měšec. ,,Nechci vám kazit naděje, jsem obyčejný zloděj a podfukář. Za vším mám skrytý význam," uchechtl se. ,,Klepy jsou mi jedno. Ignoruju, co o mě ostatní říkají. Dokud mě nechávaj na pokoji, ať si dělají, co chtějí." Pokrčil rameny.
Poklidně pokračoval v jídle a ulomil si další kousek chleba. ,,Teda... Není to fér, že vyšší kasta má tak dobré jídlo proti těm břečkám, co si můžeme dovolit my," rezignovaně si povzdechl. ,,Vás dnes stejně čeká kuře, bažant a nebo nějaká ryba kdoví odkud, co? Občas si říkám, proč jsem se narodil tak blbě." Byla to lež. Vlastně to neříkal, ani si to nemyslel. Bylo mu to... Přišlo mu to nedůležité. A jeho výraz přitom co to říkal jasně dával najevo, že to tak je. Křenil se. Polévku dohltal dost rychle, teď už jen ukusoval chleba. Pobaveně se podíval na víno. ,,Slyšel jsem, že zdejší víno je žluklé. Nechtěl bych to pít." I když tady je žluklý všechno. Ale koho to kašle, aspoň je v tom trocha alkoholu.

"Ano, to zní jako Rada." Odvětí a ušklíbne se. Sice je jejím členem i její drahá otec, ale ona k Radě kdoví jaký vztah nemá. Ve výsledku by to mohla být právě rada, která by se při jejím upálení bavila nejvíce. Vždyť to byli oni, kdo nejspíše začal s celým tím divadlem okolo čarodějnic. "Kdybych chtěla dobré víno, tak můžu zůstat doma a dát si ho tam. Ale to bych musela zůstat v domě." Zamumlá si spíš pro sebe, ale to nevylučuje, že by to mladík vedle ní nemohl zaslechnout. Jistě, mohla by si vzít láhev vína a jít se zašít někam do zahrad, kde by jí asi těžko někdo hledal. Přesto bude raději pít ve špatné společnosti než v žádné, i když tu opravdu působila dost nepatřičně. Většina zde přítomných měla obnošené, ba i otrhané šaty a ona se svými na míru ušitými drahými šaty byla jejich jasný kontrast.
"Ano, tomu rozumím." Odvětí a na tváři se jí objeví poloúsměv. Ona nemá pod sukní nůž a nemyslí si, že by ho potřebovala. Pokud by se opravdu někdo rozhodl jí přepadnout v temné uličce, tak by nebylo nic složitého využít jejích schopností. Oheň je často účinnější než nůž, stejně tak i telekineze je dobrou zbraní. Dotyčný by neměl nejmenší ponětí s kým nebo čím si to vlastně zahrává. Když jí tak bezprostředně sdělí, čím se živí, lehce pozvedne obočí. "Chápu, takže chcete moje zlato, předpokládám." Nadhodí a usměje se. Pokud je tohle opravdu jediný důvod, proč si k ní přisedl. Bude zklamaný. Stejně tak i ona. Na druhou stranu by to alespoň byla změna a její ego by se možná trochu zmenšilo, i když to není zase tak možné. Jejím egem jen tak něco neotřese. "Ty svět okolo sebe musíš ignorovat na dost vysoké úrovni." Poznamená a zasměje se. Ona byla ignorantská vůči drbům, to ano, ale nedokázala ignorovat celý svět nebo k němu být lhostejná. Přeci jen měla ráda ten šrumec všude okolo. Sleduje ho, jak jí tu břečku, kterou tu nejspíš nazývají polévkou.
"Mě dnes nečeká k jídlu nic, stejně tak mého otce." Odvětí s velkou dávkou zadostiučinění a ušklíbne se. Otec jí hodil na krk celou domácnost, zatímco si vysedává v hospodě s ostatními z rady. Menší odplata neuškodí. Prostě bude jeden den bez jídla, protože ona se vážně nehodlá dohadovat s kuchaři, co mají uvařit a co zase ne. Jeho poznámku o narození do špatné vrstvě snad ani nejde brát vážně vzhledem k tomu, jak se tváří. Možná by to pro něj bylo polepšení, ale možná taky ne. Narodíte se někde z nějakého důvodu a pokud se dokážete vypracovat výš, jen dobře. Pokud se nesnažíte, asi je dobře, že jste se narodili tam, kam jste se narodili. "Spíš bych chtěla najít něco,
co tu žluklé není." Ušklíbne se a podívá se na víno, které jedním lokem dopije a mávne na hostinského o další rundu, přičemž si poručí pro změnu medovinu. Snad to bude menší hnus než to, co právě vypila. Na medovině se toho snad nedá moc zkazit, což se o víně opravdu říct nedá.

Něco málo po pravém poledni, slunce lehce svítilo a podzimní větřík už lehce štípal do tváří. Většině lidí to ale nevadilo, stále chodili po trhu, pospíchali po ulicích města, kradli. Ani změna počasí nebo roční doby jim nezabránila v denním ruchu. Stráže chodili po městě a snažili se ohlídat, aby nikdo nebyl obrán o jeho majetek, i když se jim to většinu času stejně nedařilo. Tohle naštěstí nebyl Miguelův problém. Stál opřený o zeď vedle vchodu do kasáren a v ruce svíral láhev s medovinou. Vidět ho bez alkoholu by se asi dalo považovat za nějaký druh svátku. Dnešek to ale rozhodně nebyl. S posměšným pohledem a úšklebkem na tváři pozoroval ten rej kolem sebe, jako by vlastně ani nebyl součástí tohohle města. Necítil se tak, vlastně se nikdy necítil byl součástí nějakého celku. Možná v armádě to mohla být výjimka. Tam si našel přátele, na které má navždy vzpomínku. Volnou rukou se dotkne nyní zahaleného krku, kde je pod oblečením skryto černé tetování s nejasným významem.
Znovu se napije z láhve a přesune svůj pohled na pár dívek, které po něm s chichotem pokukují. Zadívá se přímo na ně, obě se rozesmějí a utečou se schovat v davu. Vážně se musejí zdejší děvčata chovat jako hloupé husičky? Nejspíš si myslí, že tím někoho ohromí, ale opak je spíš pravdou. Miguel zapomene jejich tváře dřív, než by si je stačil zapamatovat. Prostě už jsou jen dalšími tvářemi v davu, které nestojí za zapamatování. Mig nikdy nepotkal dívku, která by mu stála za nějaký hlubší cit než krátkodobou vášeň nebo záblesk touhy. Zvedne pravou nohu a podrážku boty si opře o zeď. Dokáže si představit, jak se tu na něj asi lidi dívají. Zástupce kapitána stráží, věčně ožralý. Nevadilo mu to. Bylo mu úplně jedno, co si ty maloměšťáci myslí o jeho chování nebo o jeho osobě. Na jejich názoru nezáleželo. Teď už nebyl nikdo, na jehož názoru by Miguelovi záleželo. Jeho matka zemřela už před nějakou dobu, otec více méně nedávno. Macechu nikdy nebral vážně a jeho bratři ho nenáviděli, tudíž jejich názor byl snad ten nejmíň důležitý. To i hrobník by měl pro něj důležitější názor než bratři.
Povzdechne si a znovu si přihne z lahve, ze které už vymizí veškerá tekutina. Teď už je zbytečné jí držet, takže jí jednoduše pohodí na zem. Založí si ruce na hrudi a svýma tmavýma očima dál pozoruje dav. Možná by měl chodit po ulicích stejně jako ostatní stráže a chránit zdejší občany, ale opravdu se mu nechtělo prodírat se těmi davy lidí, kteří by do něj strkali, házeli po něm naštvané pohledy, jak se vůbec odvažuje do nich drknout a chránit jejich měšce. Navíc v takových davech se nacházelo právě nejvíc lapků a kapsářů. Pro ně to byl zlatý důl a ani by se nedivil, kdyby se pokusili okrást i jeho. Opravdu se nehodlal tímhle obtěžovat. Přivítal by spíš jinou formu rozptýlení, pro kterou by si sice mohl dojít do bordelu, ale jít tam uprostřed dne bylo i na něj trochu přehnané. Opíjet se na veřejnosti v pravé poledne bylo ještě přijatelné, ale zajít jako zástupce kapitána stráží uprostřed dne do bordelu? To bylo nepřípustné i pro něj. Ovšem pochyboval, že by nějakou z těch husiček na trhu přesvědčil, aby s ním zašla na kasáren, aby jí zbavil té naivity, kterou se tak snažily všem ukazovat.

"Šáhneš na to, děvko, a bude to poslední, co v životě uděláš." Výhružka, kterou si zdejší děvčata brala k srdci. Každá se bála posledního dne a nuzné povolání nevěstek zabezpečovalo alespoň trochu té obživy do dalšího dne, ačkoliv část peněz šla do kapsy majiteli 'vyhlášeného' salemského bordelu. A stejně jako ony, i na první pohled drobná zrzka si chránila svůj majetek ostrými lokty, mnohdy tvrdšími v ranách než jaké ubalují muži svým podnapilým protivníkům. Nakonec to bylo třeba - život se s žádnou nepáral a jediné bohatství si často ukrývaly v nočním stolku u hlavy postele, střežící ho jako oko v hlavě. Ač někdy... někdy je jednoduše přepadla únava, jindy zase lehkomyslnost, zvláště ty novější přírůstky, co se pořádně neorientovaly v tvrdém světě, kde ženy na slovo poslouchají muže, roztahujíc nohy kdykoliv si poručí. Cinkot mincí býval sladší pro něžná ouška než osobní čest, jíž dávno zdejší děvčata pozbyla - radši žít a mít se aspoň trochu dobře než živořit na ulici a doufat, že příští nádech nebude poslední.
Jisté dívky velmi rády obcházely nepsaný zákon nevěstince, prohledávaje pokoje ostatních ve snaze nalézt zatoulanou zlatku, šperk odložený na 'lepší časy' nebo prostě jen šaty, které se jim zalíbily pro střih a barvu. Která používala selský rozum, zamykala nejen pokoj, ale držela se i poblíž něj, ač to znamenalo nabrnknout si chlapa maximálně tak od pohledu vzhůru ke schodům, nikoliv jim do výstřihu, co hraničil ve své hloubce s hříšností pekelnou. Georgine si snadno povšimla pootevřených dveří od svého pokoje, nápomocné ruce k rychlému úniku při pokusu ji okrást o to nejcennější - pravděpodobně o prokletou dýku, s níž z občanů Salemu vytrhávala duše z těla. Skvostná, nejspíš i vhodná k nelacinému prodeji, na druhou stranu? Její. Jen a jen její. Tu malou grázlici přistihla s prsty chmatavě se natahujícími po něčem jiném - stříbrné sponě do vlasů. V modrých očích děs z prvotního šoku. Přistižení znamenalo jistou prohru. "J-já... se jen chtěla podívat, vážně!" Koktavý hlásek vypodíval zděšení i snahu bránit se takovému osočení, co jistě bylo nepravdivé. "Myslíš si, že jsem hloupá husa, která ti to zbaští?" Georgine mohla být všechno - arogantní, rozmazlená, závistivá i žárlivá, ale jedno rozhodně ne: hloupá. Kočičíma očima probleskoval hněv, touha zakroutit té malé blondýnce krčkem natolik, až by slyšela, jak se jednotlivé kůstky drolí a život by vyhasínal před spokojenými zraky té silnější z nich. Dříve smrt nesnášela, ačkoliv ráda naslouchala pohádkám o tom, kolik lidí by pro ni její milenci zabili, protože ona je tou jedinou, nejdokonalejší stvoření, co po tomto světě chodilo. Ale hra se změnila a karty, s nimiž mohla celý průběh zvrátit, nepadaly tak, jak by chtěla. Vlkodlak zaprodaný démonovi... Pokaždé to znělo jako nějaký zvrácený vtip.
"Tak se podívej." S tichým povzdechem nechá ruku pokynout, aby mladičké děvčátko, tak o pět let mladší než je rusovláska sama, obhlédlo drobný skvost, na jehož hodnotu byla Georgine pyšná. Její jediný majetek přivezený přes moře z Anglie. "Líbí se ti?" Krok, druhý, třetí, klapání podpatků vypovídá o blížícím se dravci, sahajícím pod polštář pro zbraň, jedinou možnost jak se bránit. Nebo naopak - kterou vzít život tomu zmatenému stvoření, okouzleném pár vhodně umístěnými kamínky. Stojíce za zády té drobotiny připomíná zlou macechu, odhodlanou zamořit tu krásu mladičkého stvoření. "Víš... mně to nezajímá. Jak jsem řekla, šáhneš na ní a bude to poslední, co v životě uděláš." Mrazivá slova, zpomalený nápřah, proti němuž se blondýnka nemá šanci bránit. Lesklá dýka zajede hluboko do hrudi, zabodávaje se do adrenalinem rozpumpovaného srdce. Tam, kde se na rtech srážel dech, zůstává oněmělý výkřik hrůzy, nikým nevyslyšený. "K smrti nesnáším zlodějky."
Stříbrná dýka nevydá jediný zvuk při vytahování z mrtvého těla, pomalu klesajícího k zemi ve spánku, v němž uléhala Šípková Růženka. Tohle ale není pohádka, spíše horor, jehož obětí se plavovlasá nevěstka stala. Žádná krev, žádné viditelné zranění. Jen oči rozevřené dokořán v hrůze, obviňující toho, koho už neuvidí. Nastala otázka, co s tělem. V bordelu ještě většina holek vyspávala z noční roboty, do odpoledních hodin bývaly dveře zavřené. Po chodbách se nemihla ani noha, nic nenasvědčovalo tomu, že by v dohledné době někdo vyšel podívat se, co se děje v pokoji jedné z místních kurev. Poprat se s mrtvou vahou drobné dívky, byl docela problém. Už dávno nedisponovala silou vlkodlaka, stala se z ní obyčejná žena, nucena tahat nehybnou postavu na chodbu k okraji schodů. Stačí strčit, jen krapítek, aby se děvče stalo obětí nehody.
Křup! Nevěstincem se nese otřesná rána - to tělo dopadlo na poslední schod s odporným křupnutím vypovídajícím o zlomenině v oblasti krku. Bylo lehké, tak snadné předstírat pláč a hrůzu spojenou s nešťastným koncem nebohého děvčete nuzných poměrů. Nikdo se neptal, nebyl důvod. Nehody se stávají běžně a v nevěstinci? Zde se umírá častěji než by bylo zdrávo. Inu... když klientela není obyčejnou? "Georgine, dojdi pro stráž..." Falešně otřesená mladá dívka přikývne, obcházejíc obloukem místo neštěstí, aby se dveřmi dostala ven na slunce. Pravé poledne - už dlouho nepocítila sladké paprsky na tváři, ramenech i dekoltu, že na okamžik zakloní hlavu, nechávaje slané slzy zaschnout s rozpustilým úsměvem zlobivého stvoření. Malý vrah, co necítí lítost. Téměř hravými krůčky si odhopká dobrých pár metrů než se smíří s představou zlomené dívky, hledající ochranu u místních vojáků. Cesta ke kasárnám netrvá tak dlouho, ač se o maličko protáhne, když si Georgine smotá vlasy do drdolu žlutou pentlí. Věděla, jak muži prahnou po dominanci a jejich slabostí bylo rozplétat jí vlasy, popustit ten uzel, zatahat za stuhu a nechat ji sputit vodopád rezavých loken. Několik kroků od kasáren si povšimne shluku dívek, prchajících mezi zvědavé návštěvníky trhů. Jak ráda by se nad tím ušklíbla, ale nemůže - nyní hraje vyděšenou oběť vraždy. Či snad pouhé sebevraždy? Nešťastné náhody? "Vy jste... vy jste strážný?" Kočičí oči se zlatým podtóněm se zvědavě upřou na mladého muže postávajícího vedle dveří vedoucích do kasáren. Už ho párkrát viděla, ale přeci teď nebude dělat, že se znají.

Den se táhne a čas neubíhá vůbec podle svých pravidel. Zdá se, jako by snad neměl skončit. Nebo se to jen zdá jeho mysli mírně omámené alkoholem. Za ta léta si vypěstoval dost velkou toleranci k alkoholu a vzhledem k jeho vcelku rychle regeneraci, která byla spojená s jeho prokletím, se i alkohol spaloval rychleji než u normálních lidí. Možná proto si mohl dovolit vypít celou láhev medoviny a pořád být ještě na nohou, ba i při smyslech. Posměšným pohledem vyprovází další skupinku naivních dívek, které po něm pokukovaly, utíkajíc do davu. Jistě, vždyť vydržet pohled dospělého muže je tu očividně jen výsadou. Občas nechápe, proč se vydal ze všech míst zrovna sem, možná to bylo hlavně proto, že je to přes celou zemi od San Diega, kde jeho nevlastní bratři nejspíš plánují jeho krutou smrt. Ani by se jim nedivil. Myslí si, že může za smrt jejich milované matky, která ho celý jeho život nenáviděla a za svou smrt si vlastně mohla sama. To jim ovšem říct nemohl, musel by jim říct i všechno ostatní, a pak je s velkou pravděpodobností i zabít. Kdo by se s tím chtěl ale namáhat, když stačilo prostě jen odjet. Jeho domov to nebyl, bylo lehké to místo, kde vyrůstal, opustit.
Z úvah nad jeho šťastnou rodinkou ho vyruší ženský hlásek ozývající se z druhé strany, než kam právě doběhla děvčata. Otočí tím směrem hlavu a zadívá se na rudovlásku s kočičíma očima. I přesto, že není nijak malá, tak na ní ze svých téměř dvou metrů výšky shlíží. Lehce pozvedne obočí a prohlédne si jí. Uvědomuje si, že už jí musel párkrát potkat a to nejen při své obchůzce ulic, spíše na jednom místě, které navštěvuje večer. Nejspíš je to jedna z děvek, které prodávají své tělo, aby měly na živobytí, což jim on občas zajišťuje. "Stojím u kasáren, mám uniformu. Nemusíš být génius, aby ti došlo, že jsem strážný." Odvětí jí a dál jí sleduje svýma čokoládovýma očima. Předpokládá, že od něj bude něco chtít. Vzhledem k tomu, že se ptá po strážném, tak to nebude nic zábavného, ale spíše něco co se týká jeho povolání. Nejspíš se dnes svým povinnostem nevyhne a to ten den začal tak hezky. Jednu láhev medoviny má za sebou a doufal, že do večera by mohl stihnout ještě jednu. Takhle to asi bude muset odložit na později nebo až na večer. Sjede jí znovu pohledem a ani se to nesnaží nijak zakrýt. Prsa má sešněrovaná v korzetu, který ukazuje víc, než by se u slušné dámy dalo snést, obliny boků schované pod látkou šatů, která ovšem spíše odhaluje její křivky než aby je zahalovala. Díky tomu je i poznat, že bude mít dlouhé nohy, které jí dodávají dojem výšky, i když to možná ani nepotřebuje. Přesto je pochopitelné, že rudovláska skončila v bordelu a ne jako žebračka na ulici. S velkou pravděpodobností musí vydělávat víc, než by si kdy dokázala vyžebrat.
"Co chceš? Někdo se v bordelu oběsil, nebo vás tam snad zmlátil nějaký zákazník?" Zeptá se bez špetky zájmu a uchechtne se. Upřímně je mu ukradené, co se tam stalo. On toho součástí nebyl, to by si pamatoval. Mockrát se neopil tak, že by mu vypadla část vzpomínek, i když někdy by to možná bylo víc k užitku než k zlosti. Některé jeho vzpomínky prostě nestály za to, aby si je pamatoval. Přesto tam pořád byly a nezmizí. Zažene podobné myšlenky a zaměří se opět na svou vyrušitelku. Musí uznat že si ale vybrala dobrý čas, zvlášť když před chvílí uvažoval nad tím, že by potřeboval jisté povyražení, které mu žádná mladá nevinná dívenka z trhu nenabídne. Ty chtějí vždycky něco jiného. Lásku, vztah, svatbu, sliby a jejich naplnění. Kdežto rudovláska před ním je dost dobře obeznámena s tím, jak svět funguje a co muži potřebují. Jeho úšklebek se změní na polovičatý úsměv, jak se jeho myšlenky vydávají směrem, který se mu zamlouvá a rudovláska před ním by mu rozhodně mohla pomoci tyto myšlenky uskutečnit.

Bylo snadné, až příliš snadné si hrát na hloupou husičku, neznalou světa kolem sebe. Udivenou krásku, co ani do deseti neumí počítat a štěstí v ní vyvolá dobrota lidského srdce v podobě mince navíc, zvesela cinkající na dřevěném nočním stolku. Někteří muži toužili po děvčatech bez špetky rozumu, dokazujíce si na nich svou převahu, sílu - nejen fyzickou ale i psychickou, charakteru i moci jako takové, co se postavení týče. V Georgině se pokaždé cosi zlomilo. To tichoučké šeptání, aby se nenechala zastrašit hrubiánským přístupem, vtíravý hlásek pokoušející léty tragédií zocelenou odolnost vůči nátlakům ze všech stran. Nebylo vůbec těžké stát na místě a čelit tomu výrostkovi pohledem bez jediného kousku zaváhání, bez rozpačitého sklápění očí k zemi, jak by učinila jiná, ustrašená malá holka bez kouska odvahy. Za každých okolností podřízená? Nikdy. To ona vládla silou nad muži a ráda si tak dokazovala nejen v posteli ale i běžném životě. Hrdě pozvednout hlavinku v tvrdošíjném vnitřním přesvědčení, co vystrkuje drápky na povrch, vystavujíc na odiv ladnou labutí šíji i jasnost němého sdělení - jestli jí má za hlupačku, pak se šeredně plete. "Taky můžeš být opilec, kterýmu z dobroty vypujčili oděv do chladného dne. Ačkoliv ty si ho zjevně nezasloužíš." Tón hlasu se změnil z ustrašeného na silný, rázný a uštěpačný v jednom okamžiku. Ramena rovná dopřávají výhled na dívčinu výšku, vyčnívající nad mnohé ze zdejších děvčat. Se svým metrem a téměř sedmdesáti pěti centimetry nepatřila do okruhu drobounkých děvčátek, ačkoliv útlost? Tu jí nikdo sebrat z vínku nedokázal. "Pravděpodobně ti ještě nikdo neříkal, že při službě se nechlastá... Nebo říkal a tys ho neposlouchal. Typické pro dnešní mládež." Aneb jak v jednom kroku shodit věk mladíka před ní a přirovnat ho... prakticky k dítěti.
Bez úšklebku, co by si pohrál s chladně vytesanými rysy, spíš hříšnými než přirozeně půvabnými, nadále čelí muži proti sobě bez jediné špetky pokání a pokusu se za svá slova omluvit. Není důvod, nic špatného neprovedla - pouze se ptala a odpověď? Inu, ta působila drze a nesmlouvavě, což se rusovlásce pranic nelíbilo. "Ale máš naprostou pravdu..." Sladký úsměv ozdobí rty, v tichosti za ním ukapává jed. Kočičí oči, napůl olivově zelené, napůl zlatavé, na okamžik klesnou k zemi, skoro jako by se hodlala odprosit za své předchozí tvrzení. Je to jen kratičká chvilka než je znovu pozvedne, chladné a lhostejné k tomu, co vypustí z úst tentokrát. "Nemusím být génius, abych poznala, že jsi hovado." S andílkovsky nevinným výrazem pokrčí rameny, skutečně pobavená nad svou výhrou proti někomu tak absurdnímu, čím tento mladý muž je. Sukně se zavlní při krůčcích, s nimiž se blíží neznámému vojákovi o něco blíž, bez viditelného zájmu o jeho osobu. Pokaždé se chovala chladně, dáma, jejíž pozornost je třeba si vydobýt. Projde kolem něj po schůdkách vzhůru, boky se vlní při každém pohybu, přirozená ve své smyslnosti, jakou oplývají jen opravdu dobré nevěstky a ne ty, co se k řemeslu nachomýtly zcela omylem. Úkonem každé z těchto žen bylo splnit potěchu mužských smyslů, stát se nejen potěchou pro jednu noc, kdy si hledali štěstí v jejich klínu, ale být i lahodící oku, s líbezným hlasem broukajícím někdy i perverzní věty, za jaké by jí kněz přinutil vypláchnout si ústa svěcenou vodou.
Před dveřmi vedoucími do nitra kasáren, na drobný okamžik zaváhá. Boky se zhoupnou, jak se dívka otáčí za opřeným strážným, užívaje si téměř intimní blízkost. Stačilo se naklonit, prsty sevřít košili, ale nemuchlat ji úplně - pouze naznačit dotek, nic víc. "Být jen o něco větší gentleman... možná... možná bych ti to i pošeptala..." Ale než k tomu dodá cosi víc, už zmizí za dveřmi, zabouchávaje je za sebou, aby chudák dostal ve své opilosti zabrat a hlava mu pořádně zaduněla. Být vlkodlakem, jistě by poznala sobě rovného, ale takto? Nelvádla smysly dravé, líté šelmy, zbylo jí jen pozorování a úsudek. Chvíli se nic neděje - jen otevřenými okny se nese náznak konverzace mezi mladičkou dívkou a mužem, pravděpodobně samotným kapitánem stráží, s nímž rusovláska živě rozmlouvá. Nakonec se ozve zahuhlání a být stěny ze skla, pravděpodobně by nikomu neušel Georgin úšklebek nad konečným rozhodnutím. Podpatky zaklapají po dřevěné podlaze, mladá žena se navrací zpět před budovu, kde zanechala svého nepříjemného společníka. "Máš jít se mnou. A je to rozkaz... Od tvého... kapitána. Vojsko už není co bývalo..." Tichý povzdech, téměř zdeprimovaný nad současnou situací, vyhlídami na noci strávené v náručí těchto mazánků, kteří ještě nepřekročili třicet let. Jen krátce ho sjede pohledem, očividně pobaveným, že se chudáček bude plahočit za ní, ale než aby mu dala dostatek času na rozkoukání, sune si to po schodech dolů a zpátky k místnímu bordelu. "A jestli sis snad na chvilku pomyslel, že jsi dostal noc se mnou darem? Ani nápad. Já nejsem pro každého..."

Jestli si myslela, že ho svou narážkou na jeho opilost nějak urazí, spletla se. I když sám sebe by asi nenazval opilcem, tak to bylo jen další slovo, které popisovalo jeho zálibu v alkoholu, která v armádě nebyla ničím zvláštní. To jen tady, ve městech, kde žili lidé s vychováním a předpokládali ho i od ostatních, to byl neduh, kterým se on sám spíše pyšnil, než aby ho schovával v temných nocích v zapadlých krčmách nebo skrytý ve stínu. Ovšem její poznámka o dnešní mládeži ho pobaví. Stačí mu jen letmý pohled, aby sám poznal, že ta děvka nemůže být ani o nic starší než on. Jemu samotnému táhlo na třicet, jí by tipoval něco málo přes dvacet. Jak by se asi ve městě uživila třicetiletá nevěstka, když by musela soutěžit s o dost mladšími sokyněmi. Na tváři má ovšem pořád svůj typický úšklebek a nijak její slova nekomentuje. K čemu by to bylo? Dámy se přece nemůže ptát, kolik jí je let. Pro gentlemana je to nepřípustné a i hloupý voják by se nezeptal, protože dobře ví, že je to neslušné.
"Nechtěl jsem, aby ses cítila podřadně. Přece jen děvka zůstává děvkou, i kdyby se bavila s králem." Odpoví jí na její poznámku na jeho osobu. Ano, má pravdu, na něm je na první pohled poznat to, jak chce, aby ho lidé vnímali. Kdyby se tu honosil galantním vystupováním a dobrými mravy, asi by ho odsuzovali daleko víc, kdyby zavítal do bordelu nebo na svůj opilecký flám do hospody. Jako opilého vojáka od něj nemohou čekat nic víc než hrubé jednání a nízké mravy. Vždyť se dokáže tvářit, že neumí do deseti počítat a přitom by jim vypočítal kde jakou rovnici. Když přejde okolo něj, neodpustí si ale pohled na její křivky, které jsou od šaty jasně patrné. Přesto když se zastaví vedle něj, zaboří svůj pohled do protější zdi a o ní nezavadí ani pohledem. Přesto její blízkost vnímá dostatečně jasně, teplo, které vyzařuje z jejího tělo, i dotek přes košili vnímá dosti jasně, jako by tam ani košile nebyla. Jedna z výhod (nebo snad nevýhod) toho být vlkodlakem. Všechno cítí silněji, jakýkoli dotek, vjem. Stejně tak silně uslyší i její prásknutí dveřmi, které ho udeří do ušních bubínků natolik silně, že sebou trochu trhne. Jistě, na frontě byl velký hluk, ale na ten si časem zvykl. Tady si zase rychle odvykl. Takový lomoz tu nebyl, aby se musel lekat každého zvuku, ale takhle ostrý a silný hluk. Ano, to zabolelo. Slyší to, jak rudovláska rozmlouvá s jeho kapitánem a on už dopředu tuší, co se asi stane. Kapitán nepůjde nahánět někoho ze strážných po celém městě. Proč by taky měl, když hned přede dveřmi stojí jeho zástupce a je zjevně nezaměstnaný? Samozřejmě, že kapitán nemůže jít sám, jistě má moc práce s papírováním nebo něčím podobným. Ušklíbne se a narovná se tak, aby se neopíral o zeď, takže když rusovláska vyjde z kasáren. "Tohle není vojsko, ale městská stráž, vážená dámo." Upozorní jí na dost zjevný fakt, který snad vidí každý. Navíc do posledních dvou slov dá dost zjevný náznak ironie, aby bylo jasné, jak vysoké mínění o své společnici má. S protočením očí v sloup se vydá za ní a během pár kroků jí dožene a jde vedle ní. Opravdu není o tolik vyšší než je ona, ale přesto oproti ostatním působí vysoce. Kývá na pozdrav důležitým mužům i váženým dámám, které cestou potkávají. "Noc s Tebou? Nenech se vysmát. Ty jsi pro každého, kdo ti zaplatí." Odvětí jí pobaveným hlasem a znovu se mu rty zkřivý do úšklebku. Jak by si mohl odpustit připomenout jí, čím si vydělává, když si sama naběhne. To by prostě nebyl jeho styl a navíc ho tahle malá běhna trochu pozlobila. Není důvod jí to nevrátit, i když jen v malé míře. Ve velké by to vypadalo asi jinak. A urážet dámu je také mimo gentlemanský kodex. Nu což, uvidí se, co se stane. "Co se teda na tvém pracovišti stalo? Další děvka, která se nevyrovnala se svým osudem,
kdy má akorát roztahovat nohy mužům?" Zeptá se na důvod své návštěvy bordelů, který je tentokrát pracovního rázu. Přeci jen je pořád členem stráže a je ve službě. Práce je práce a musí se podle toho zařídit, ať je mu to proti srsti, jak chce. A zrovna tenhle důvod mu přijde asi nejlogičtější. Pokud tedy neproběhla nějaká bitka mezi kurvami a jedna druhou nezabila. Pro jídlo, zlato. Vraždilo se i pro míň.

"A hlupák zůstane hlupákem, i když má na sobě tucet metálů a vyznamenání." Nebyla by to ona, aby si sama nepřisadila do hovoru, který měl tak akorát urážet její maličkost a spolu s tím i způsob výdělku na živobytí. Pravda, nepokoušet otce se jí nevyplatilo a v mnohém za svojí dosavadní existenci vděčila leda řádce špatných rozhodnutí, kdy povrchnost a touha ukázat, o kolik je chytřejší než její otec, prohrála nad racionalitou. Z dříve bohaté dívky se stala mladá žena, která se může svým rodem ohánět donekonečna a v konečném znění jí to nebude nic platné - pro ostatní je obyčejnou děvkou, i když ne takovou, jak se na první pohled zdá. Něco v ní bylo... jiné, odlišné od těch všech tragických osudů, před nimiž zdejší kurvy utíkaly. To její oči, studny do chladné duše, dokázaly vtáhnout dotyčného a zanechat v něm hromadu otázek bez zodpovězení. "Alespoň je jasné, proč by si mě král vybral." Pyšný hlásek, rozverný úsměv, tajuplnost v hlase - to něco málo nasvědčovalo, že se děvče před ním nenechalo zastrašit nepěknými slovy, ale nakonec odchází jako vítěz spokojený sám se sebou. Georgine byla hrdá na svůj um v posteli, kdy dokázala muže přivést do varu, aby jí zobali z ruky a vraceli se k ní, až se jim bude stýskat a měšec bude cinkat tou správnou částkou. Přes to všechno jim povětšinou zbyla pouze vzpomínka. Rusovláska byla nenapravitelná přelétavka, u nikoho nevydržela dlouho a muže, které si vodila do pokoje, si pečlivě vybírala. Každý musel být svým způsobem přínosem, nenechala si nic diktovat. Mohli se jí chtít postavit, chytat ji za ruku, za vlasy, vyhrožovat jí, ale tohle nezlomné děvče se jim pokaždé vysmálo do očí, slibujíc jim v duchu pomstu za takovou budoucnost. Někdy... Někdy ji i naplnila - potichu se kradoucí temnotami města, si počíhala na dotyčného, aby mu vrazila prokletou dýku do hrudi, sledujíc, jak z postupně tuhnoucího těla vyprchává život. Kdo ví, kdy přesně se stala vrahem, kdo byl její první obětí. Přestala to počítat, myslela jen na ty duše, které zbývaly než znovu zažije radost ze života bez pout. Bez doteku démona a vidiny ztráty duše, za níž se byla ochotna rvát.
Spokojená se prochází Salemem, ignorujíc zvědavé pohledy na sebe i na svůj doprovod. Nestávalo se často, aby si nevěstka vodila klienta do vykřičeného domu, spíše naopak - když už si muž troufl ujít celou cestu s děvčetem za zády či po svém boku, pak se jednalo o trasu z nevěstince někam pryč. Pro peníze všechno, heslo zdejších prodejných žen. "Stráž spadá pod vojsko. V případě útoků jste s okamžitou platností všichni povoláni bránit tuhle zem. Nebo tě o tom nikdo neinformoval?" Líbilo se jí mít převahu ve znalostech a dávala to jasně znát. Stejně jako dokázala být vtipná a okouzlující v rámci konverzace, uměla se i nemilosrdně prát a poukazovat na chyby ostatních, aby ty své zakryla. "Sarkasmus či nikoliv, jednous mě nazval váženou dámou. Měl by ses dle toho začít chovat." Rozhodla se mu to dát sežrat se vším všudy. V zlatozelených kukadlech jiskří potměšilostí i tichou, nikým nevyřčenou výzvou, zda se odhodlá k této hře přidat, či bude tím zamlklým bručounem a nechá se porazit od holky jako je ona. Sama ignoruje všechny kolem sebe, nedává znát, že by se s někým znala. Jindy? Možná, ale nyní není důvod, proč uvádět nevěrné manžele do rozpaků a ničit jim vztah, když si po něm tak hezky šlapou sami.
"To si myslíš? Tak to sis platil hloupé holky." Ramínka se drobet nakrčí, jak Georgine odpovídá na otázku, o níž si myslí své. "Já neroztáhnu nohy před každým, kdo přede mnou zacinká mincemi. Nejsem hloupá. Sex má přinášet potěšení, vojáku." To slovo, jediné slovo pronese dostatečně nahlas, aby se za ní mladé i postarší ženušky šokovaně otočily, křižujíce se na prašné cestičce vedoucí přes celý Salem. Nikdo o takových záležitostech nemluvil nahlas, natož takto. Jen Georgine, co si nikdy nedává pozor na ústa a jedná s každým tak, jak se jí zachce. "Pokud z toho neplyne potěšení pro mne, pak bych nedala kolena od sebe, ani kdybys byl poslední mužskej na zemi." Za každým svým 'milencem' hledala výhru - obvykle v podobě manipulování s jejich životem, kdy bylo snadné je ponechat v troskách vlastního neštěstí. U vojáků? Některým dala, jiným ne, což mnohdy dávalo dostatek témat na konverzaci v kasárnách, proč si vybrala toho a ne jeho kamarády, když mají dost peněz na zaplacení celé noci s ní.
"Jsi nějaký zvědavý..." Šibalským úsměvem odmění mládence za jednu otázkou za druhou, které padají v tempu vytáhnout z ní nějaké podrobnosti, neboť jak se zdá? Vše je velkou neznámou. "Ale kdo ví? Možná to byla nehoda, možná vražda... Možná to, co navrhuješ ty. To je na tobě, aby ses s tím popral, vojáku. A předvedl se před bandou holek. Ne, abys svému kapitánovi udělal ostudu." Poslední popíchnutí, s nímž popoběhne vpřed, užívaje si poslední zbytky svobody než bude nucena přidat se k davu. Sama obejde mrtvolu plavovlasé dívenky dostatečně velkým obloukem, vystupujíc po schodech vzhůru. Snad ještě s posledním pohledem upřeným na něj než se otočí a zavře za sebou dveře od pokoje. Jasný konec debaty.

Jistě, hlupák. Hlupák by se asi těžko dostal na Harvard a nějakou dobu tam studoval. To jí ale říkat nebude. K čemu by to bylo? Ukazovat jí to, že chodil na univerzitu a zvyšovat si tak ego opravdu neměl zapotřebí. Navíc by tím jen odhalil to, že nepochází z nízkých poměrů a tím by tak ztratil své krytí v celém městě. Bordel byl přece jenom centrem všech drbů a nesmyslů, které se ve výsledku rozšířili po celém městě. Jak by taky ne, když tam byla největší koncentrace žen v celém Salemu. I když mužů tam v noci nebylo o moc méně, někdy i více a čekali až se na ně dostala řada. "Pro tvojí prořízlou pusu asi těžko." Poznamená si spíš pro sebe a ušklíbne se. Dle jeho názoru nemá cenu debatovat o tom, proč nebo proč ne by si jí král nevybral či vybral. Pochybuje o tom, že by se tu král najednou zjevil a odpověděl jim na tuto otázku jen tak. "Samozřejmě, že to vím. Ale přesto strážní nejsou na takové úrovni jako vojáci. Ten rozdíl bys snad mohla znát, ne?" Odvětí a naráží tím na to, že jistě její postelí prošlo nespočet vojáků i strážných. Oni byli totiž většinové procento zákazníků podobných podniků. Zná to z obou stran. Jak ze strany vojáka, tak i strážného. Není přece lepší místo, kde si poklábosit s práteli, než tam, kde vám nalijí medovinu a společnost vám dělají krásné ženy.
Usměje se, když mu oznámí, že by se měl začít chovat podle svých slov. Musí uznat, že tentokrát si naběhl on, ale nedělá mu to problém. "Jak si přejete, Señorita." Odvětí a přidá i oslovení v jazyku, který byl skoro jeho mateřštinou, vždyť San Diego spadalo pod Španělské království a španělsky tam tedy uměl každý, kdo něco znamenal. On nebyl výjimkou a otec dával na jeho vychování velký důraz, ať už byl nemanželský či ne. Jestli si platil hloupé holky? Ano, nejspíše ano. Vždyť moc inteligentních děvčat neskončila v bordelu a nespalo s muži za peníze. Jen málokdy se stalo, že by s nevěstkou, kterou si zaplatil, mohl normálně mluvit a debatovat. Tehdy na univerzitě to ještě zkoušel, vždyť platil za akademika a choval se podle toho, ač byl zlomený žalem, tak se choval galantně. Rád rozmlouval s cizími lidmi a obohacoval jak je, tak sebe. "A kolik tvých zákazníků ti přineslo to potěšení, o kterém tu mluvíš?" Zeptá se jí a pozvedne obočí. Co tak ze zkušenosti a z doslechu ví, tak mužům nejde o to, aby svou společnost potěšilo, vždyť to jsou oni, kdo platí. Jediní, kdo by z toho měli vyjít uspokojeni, jsou tedy oni. On sám byl někde na půli cesty. Byli tu dny špatné a dobré. Někdy mu záleželo na tom, aby ženu, která s ním sdílela lože, uspokojil po všech stránkách, jindy zase sobecky myslel jen na sebe. Nezřídka kdy to ovlivnila i daná děvka. Jak mu byla sympatická, jak se mu zamlouvala. Na tohle se on díval.
"Nejsme zvědavý, snažím se jen plnit svou povinnost, Señorita." Odvětí a ušklíbne se. Přeci jen to o bude muset vyšetřovat, co se tam stalo. To nejmenší, co by mohla udělat, aby mu to usnadnila, by bylo mu prostě odpovědět. Očividně ale nemá v plánu mu něco usnadňovat. S jejími posledními slovy zmizí v davu a nahoru po schodech, vyprovází jí pohledem. On, aby neudělal ostudu tomu kojotovi, co mu dělá kapitána? Jistě, asi by neměl, ale za to, že ho sem poslal. Možná by si to i zasloužil. Zadívá se na dav nevěstek, které stojí okolo mrtvého těla na zemi, ale jeho příchod je vyrušil. Některé z nich zná lépe a osobněji než jiné. S těmi ostatními se možná i pozná, ale teď je tu kvůli práci. Zadívá se na dívku, která je na zemi. Je ještě mladinká, něco okolo dvaceti. Dřepne si vedle ní a odhrne jí vlasy z krku. "Co přesně se tu mělo stát?" Zeptá se a ani nezvedne pohled od dívčina krku. Majitel k němu přijde a vypadá nervózně. Čehopak se asi bojí? Že bordel zavře nebo toho, že nebude mít tolik výdělků? Jelikož nejspíš Miguela od vidění zná, tak se nejspíše obává druhé možnosti. "Ona...spadla ze schodů. Prostá nehoda....nebo si na život sáhla sama." Odpoví mu lehce roztřeseným hlasem a Miguela to donutí se ušklíbnou a znovu se pečlivě podívá na krk dívčiny. Nemá tam žádnou modřinu, buď se ještě nevybarvila nebo jí zabilo něco jiného. Ale co? Stoupne si a zadívá se opět na jediného dalšího muže v domě. "Kdo jí našel?" Zeptá se a založí si ruce na prsou. Má jistou představu, dko by to mohl být, vzhledem k tomu, kdo za ním přišel ke kasárnám a kdo má zjevně pokoj v prvním patře. "Georgina. Byla to jen prostá nehoda. Stává se to tu pořád." Dál přesvědčuje Miguela o svém mínění. Samozřejmě, nehoda se nebude nijak prošetřovat. Kdyby to byla vražda? To by se muselo postupovat podle protokolu. Miguel si založí ruce na hrudi a nasadí nesouhlasný výraz. Není to ani tak složité, když on sám není přesvědčený o tom, že je to nehoda, ač netuší, jak by bylo možné někoho zabít aniž by to bylo poznat. Majitel nevěstince si vezme Miguela stranou a promluví tak, aby ho nevěstky neslyšeli. "Jistě se nějak domluvíme, pane Cortezi." Pronese a věnuje mu úlisný úsměv. To mu jen nahraje do karet. "Samozřejmě, pane. Došel by si promluvit s Georginou ohledně toho, co se tu stalo. Co říkáte?" Nadhodí a pozvedne obočí. Muž naproti němu se zasměje. "Ale bezevšeho, pane Cortezi, nenechte se omezovat časem. Navíc jste sem vážil tak dlouhou cestu až z kasáren. Zasloužíte si nějakou kompenzaci." Řeknu mu přátelským hlasem muž, řekne mu, kde jí najde, a věnuje mu veselý úsměv. Miguel přikývne a pootočí se ke schodům. "nechte zavolat hrobníka a odkliďte to tělo dřív, než začne zapáchat. nechcete přece, aby vám to odradilo zákazníky." Pronese ještě poslední radu, než se prodere hloučkem nevěstek ke schodům, po kterých pomalu vyjde nahoru. Pod ním už se ozývá tichý šepot ostatních děvek, které se dohadují o tom, co po ní asi chce. Jako by to snad nebylo jasné. Dojde až k daným dveřím a místo toho, aby jako neurvalec vtrhl dovnitř, zaklepe. přece jen se k ní má chovat jako k dámě. "Potřebuji s Vámi mluvit, Señorita. Pusťte mě dovnitř, prosím." Přidá i to prosebné slovíčko, které už dosti dlouho nevyšlo z jeho úst. Samotnému mu zní divně oprašovat své slušné způsoby, ale co by pro menší hru neudělal. Navíc by jí tím mohl i trochu popíchnout.

Ticho. Sladké, dokonalé, ničím nerušené, pokud nepočítala hlasy za dveřmi, tlumené dřevěnou výplní. Šepot kolegyň vyměňujících si názory mezi sebou, jeden lepší scénář za druhým, v nichž vládly prvky kriminálního rozboru i fantasmagorické výjevy hodné báchorek pro děti. Každý v tomhle zatraceným baráku toužil vědět, co se nebohé blonďaté husičce stalo, že skončila pod schody se zlámaným vazem, pohozená jako hadrová panenka, která přestala bavit svého majitele. Údy pokřivené, výraz v očích nasvědčoval děsu z posledních vteřin života. Viděla snad vraha? Sotva odpoví. Bude mlčet a v tom hrobovém tichu obviňovat mrtvými zraky každého, kdo kolem ní projde bez očividného zájmu vyřešit tu 'nešťastnou nehodu', jak jí majitel nevěstince nazýval. Jen Georgine věděla, co se stalo. Kdo mohl za předčasně vyhaslý život jemné blondýnky, toho plavovlasého stvoření, co mělo příliš chmatavé prstíky a toužilo se obohatit na majetku jiných. S povzdechem přelétne pokoj, nevypovídající nic o vztekem hnané vraždě bez krve. Snad jen dýka, stále ještě ukrytá pod polštářem, je prostředek, který by se neměl dostat na světlo boží. Rychlými krůčky je překonána vzdálenost od dveří k posteli, aby zpod polštáře vytáhla stříbrnou dýku, prokletý nástroj určený k získávání duší na splacení vlastního dluhu. Dříve ji ukrývala v nočním stolku, ale od té doby, co se v nevěstinci začaly až podezřele často ztrácet cennosti, se jí rozhodla ukrýt jinde - pod jedno z pracně uvolněných prken pod konstrukcí postele, ve stínech a temnotách, v bezpečí, kde nikdo nehledal. Ztráta tohoto předmětu by pro Georginu znamenala jistou smrt. Žádné další duše se rovnaly přímé exkurzi do temnot pekelných, jejichž spalujícího ohně se bála a třásla se při každé myšlence na tu hrůzu.
Dlaň přejede po dekoltu, cítila se špatně, svázaná a bez dechu, že netrvá dlouho, aby ze sebe stáhla vcelku obyčejné šaty namísto svůdné večerní róby, uniformy zdejších děvčat. V korzetu a spodničce přejde k oknům, touha nadechnout se čerstvého vzduchu v ní sílí stejně jako myšlenka na skok, usnadnění si cesty z tohoto světa. Neměla se špatně, ale přežívání na milodarech? Tohle nebyl život, o kterém snila. Bylo to jen postavení se otci a jeho přáním, učinění přesně opačného kroku vstříc vlastní záhubě. Z myšlenek ji vytrhne až zaklepání a tichý hlas nesoucí se zpoza dveří. Mladík už evidentně skončil s výslechem dole a přesunul se na hlavní podezřelou. Ne, hloupost, na svědka. A to jedno slůvko? Bylo by špatné, kdyby rusovlásce nevykouzlilo na rtech úsměv, vítězný a hřejivý, pokud chladná tvář dokázala roztát. A že tohle za to stálo.
Dávala si na čas, aby také ne - tentokrát byl hostem v jejím domě on, což jí stavělo do výhodné pozice. Pomalé krůčky doplněné o houpání se v bocích, neviditelné pro jeho oči, nechá doputovat až ke dveřím. Cestou si ještě stihne prsty ukrást šifonový přehoz v podobě lehounkého župánku, průsvitného a pohrávajícího si s její přirozenou bledostí a vysokým výskytem pih, což mnozí považovali za rozkošné, roztomilé. Zabalená do něj jen zlehka pootevře dveře, nenechávaje vojákovi příliš mnoho místa k nahlédnutí do vnitřních prostor pokoje. "Copak, copak? Voják umí žadonit? Kdybych před tebou mávala kostí, zakňučel bys mi pro radost?" Jiskřičky pohrávají v očích, varovné a přitom hravé, zvědavé na chlapcovu reakci. Nešlo odolat, byl snadným terčem a přitom zajímavým protivníkem. Hlavinka zapřená o rám dodává Georgině na nevinnosti, ač ona větička, co jí splyne ze rtů? Sotva andělská, sotva ctnostná. "Zajímalo by mě, zda bys prosil i v loži. Nebo jsi ten typ, který by si radši ukouzl jazyk? Hmmm... vsadím se, že ano." Kdo ví, na co vlastně odpovídala sama sobě. Na první? Na druhý dotaz? Těžko říct, ale veškerá hravost ji rázem přejde, když se optá, tentokrát naposledy. "Co tu chceš? Nemám jediný důvod tě vpouštět dovnitř. Nejsi klient. Nezaplatil jsi a... já nejsem povinna tě přijmout. Nevybrala jsem si tě." Taková byla její pravidla. Co na tom, že to byl příkaz majitele bordelu, Georginu to nikdy nezajímalo. Rozhodně ne do chvíle, než se její šéf ocitl za vojákem a naznačoval jednotlivými gesty a posunky, aby učinila, co si tenhle mladíček žádá, pokud tu chce ještě nějakou dobu pobýt.

Rudovláska si dává načas, ale jemu je jasné, že jeho slova slyšela. Přece nemohla přeslechnout to prokleté slůvko, za které ho jistě nějak popíchne. On jí prosil, chovala se k ní jako k vážené dámě, jak jí oslovil. A svému slovu se rozhodl dostát. Přeci jen byl muž, i když se mohlo zdát, že nemá žádnou čest, měl ji. Jen si zjevně poupravil pravidla, podle kterých se choval, aby ji nepošpinil. Jeho hranice byly posunuté tak, aby se mohl chovat více méně tak, jak se mu zrovna zamlouvalo. Nedlouho po svém prošení zaslechne tiché kroky. S jeho sluchem to není nic složitého. Vzápětí se na mezírku otevřou dveře a on získá omezený výhled na její postavu. Mohl by si jí prohlédnout, její skromný oděv k tomu přímo vybízí, ale jeho oči zakotví na jejím obličeji. "Pravá dáma by takhle otevřít nepřišla, Señorita." Upozorní jí a ušklíbne se. Přeci jen v mládí navštěvoval spoustu mladých dam a nikdy mu nedošly otevřít jen v negližé, které odhalovalo více než šaty, které měla prve. Raději ho nechaly minuty čekat za dveřmi než se oblékly, než aby je viděl v tak diskutabilním oděvu.
"Každý umí žadonit, když se najde ten správný důvod." Odpoví jí na její otázku, i když o odpověď možná nestála. Ovšem při narážce na to, že by zakňučel jako pes, stikne zuby pevně k sobě a pohled mu ztvrdne. "Pozor na jazyk dámo." Pronese tiše, ale přesto důrazně. Opře se jednou paží o rám dveří a tou škvírkou, kterou mu otevřela jí hledí do tváře. Nesklouzne k jejímu dekoltu ani níže, zarytě se jí dívá do obličeje a do očí. Zvlášť ta narážka na psa ho urazila a spustila v něm koloběh myšlenek o tom, zda by tahle rusovláska s kočičíma očima mohla vědět o tom, čím je. O tom, že o každém úplňku se vytrácí do lesů, kde běhá, vyje na měsíc a loví. Lidi i zvířata. Cokoliv, co se mu připlete do cesty. Neměla by vědět, čím je, pokud není tím samým. O tom ale pochybuje, poznal by, kdyby měl čest s někým svého druhu. Ona nebyla vlkodlakem. Ani zdaleka. Ovšem její další slova ho opět vrátí do reality a přeruší tok myšlenek v jeho hlavě. Na tváři se mu opět objeví jeho typický úšklebek. "Myslím, že to zjistíš pouze jedním způsobem. A já ti to nepovím." Odpoví jí a úšklebek se změní v poloúsměv, který většinu ženských srdcí obměkčila. Miguel by o sobě nikdy netvrdil, že je překrásný, ale rozhodně měl něco do sebe. Charisma, inteligenci, možná i vzhled. Spoustě žen imponoval a nikdy o ně neměl nouzi. Nebyl by pro něj problém najít si manželku, kdyby chtěl nějakou husičku, která by ho slepě následovala a neustále kývala na každé jeho slovo. To by byla nuda. Neměl rád nudu, raději si našel něco nebo někoho, kdo ho zaujal. To se téhle rusovlásce rozhodně povedlo, ať už to byl její cíl nebo ne, stalo se. Možná by mu stačila jedna noc s ní a víckrát se nevrátí, nebo se bude objevovat u jejích dveří častěji, dokud on neomrzí jí. To je těžké říct. Nevidí do budoucnosti a ani by to nechtěl. Ztratila by tak moment překvapení.
Zaslechne, jak se po schodech blíží kroky, takže se ani nemusí otáče, aby se ujistil, kdo za ním stojí. Majitel bordelu přišel ohlídat, aby voják dostal to, co bylo slíbeno. Podle zvuku kroků nebylo těžké, jestli jde po schodech muž, či žena a jelikož v tomhle domě byl kromě něj momentálně jen jediný muž, kdo jiný by mu teď mohl stát za zády a nejspíše pobízet rusovlásku před ním, aby poslechla. "Co tu chci? Vyslechnout tě. Jsi ta, kdo našla tu chuděru se zlámaným vazem dole pod schody. Tudíž jsme tu ze služební povinnosti a jakožto muže zákona bys mě měla pustit dovnitř." Řekne zřetelným hlasem a dál se jí dívá hluboce do hnědozelených očí, které ho momentálně nečastují nejpříjemnějším pohledem. Skloní se blíž k ní a jeho hlas přejde do šepotu. "Ale ano, jsi povinna mě přijmout, ať se ti to líbí, nebo ne." Zašeptá a věnuje jí úsměv, který ovšem postrádá jakékoli štěstí či veselý. Není v něm vidět ani smutek. Je to prostě jen úsměv, bez jakékoli emoce za ním. Proč by také každé jeho gesto, výraz či pohled měl mít nějaký význam. K čemu by to bylo.

Shawn ignoroval její brblání. Byla to ženská. Ty si brblaj samí neužitečný věci, který jsou mu srdečně jedno, dvě, tři a občas i čtyři. Takhle daleko od zájmu jeho osoby dlouho nikdo nebyl - ne, víno opravdu ne. Na chvilku si podložil hlavu rukou a zatoulal se někam do háje do vzpomínek. To byly ještě doby, kdy pil docela dobré víno. I když jen občas, jako oslavu nebo tak něco. Ne že by to někdy řešil, prostě se rád napil a když byla příležitost, bylo to fajn. Shawnovi už se dlouho nestalo, že by se opil. Většinou se prostě zvedl a odešel dřív, než to stihl, protože všichni okolo řešili naprosto nezajímavé a nedůležité věci, které ho prostě nezajímaly. Takže je nehodlal poslouchat, což se rovnalo nízkému procentu opití. A taky rvaček. Nevyhledával je, i když měl rád adrenalin. Nemusel bolest. On vlastně nemusel hodně věcí.
,,Kdybych byl rozhodnutý vás okrást, neřekl bych vám to, prostě by zmizel váček s penězmi," podotkl s jistým zadostiučiněním v hlase. Tohle byl ten adrenalin, co vyhledával. Zmatená oběť, co si ani neuvědomila, co se děje. Rychlá akce, bez nějakých extrémních problémů a krveprolití. Na co bylo vlastně krveprolití? Shawn nevěděl a bylo mu to fuk. Jen věděl, že na pověsti to nepřidá kladné body a tudíž se ho zdržoval. Nemusel nikoho mlátit, když měl přirozený respekt. Stačilo se občas projít vedle Bruceho a nebo Petera a byl klid. ,,Ještě se z té slečinky, co jsem chtěl okrást v temné uličce, vyklube vlkodlak, nacpe si mě do tlamy a já nejenže nic neukradnu, ale chcípnu. To není moc lákavé." Na její oznámení že svět ignoruje na dost vysoké úrovni jen pokrčil rameny. ,,A proč ho řešit? Není důvod se tím zabývat a přicházet tím zbytečně o energii. Radši si ji ušetřím na něco zajímavého. Co já vím. Třeba...
nic mě nenapadá. Popravdě jo, asi proto, že jsem se o to nikdy nezajímal." Ušklíbl se.
Shawn zareagoval na jeho klasické znuděné hlemýždí pohyby obdivuhodně rychle a zvedla dva prsty směrem k hostinskému. Ten jim brzy donesl medoviny dvě a Shawn si jednu spokojeně přitáhl. ,,Takže. Dostáváme se k něčemu, co mě opravdu zajímá," napřímil se a upřel na ni oči. Kdyby byl pes nebo nějaké zvíře, asi by zvědavě zvedl uši a natočil je k ní. Vytěsnil ostatní v té zapatlané místnosti a naprosto zaměřil pozornost na ni, ačkoliv jen na chvilku. ,,Bohatá slečna, která zjevně pohrdá radou, raději jde pít víno do zapadákova mezi největší nicky, zloděje, žebráky a ubohé farmáře.
To znamená, že jste buď extrémně znuděná a nebo znechucená. Pochybuji, že znuděná žena by se vydala na takovéto místo, kdyby byla absolutně bezbranná. A nemyslím si, že ta zbraň je autorita vaší rodiny," naklonil hlavu. ,,Nebezpečné ženy jsou zajímavé. Ale znechucené už tolik ne." Klepl prsty do stolu a napil se medoviny. Zase se na židli uvolněně vyvalil. S naprostým nezájmem. ,,Takže... myslím, že medovina byl dobrý tah. Není zas až tak špatná." Jakoby ten předchozí světlý záblesk zase zmizel a byl to obyčejný zloděj a podfukář. Ale už teď bylo poznat, že na něm asi bude něco víc. Shawn byl inteligentní a uměl si propočítat spoustu věcí, proto byl s Dětmi lesa. troufal by si říct, že byl důležitý člen kolektivu. Sice se nerval a přímo neokrádal, ale myslel za všechny. I když to bylo taky sporné. Ti idioti vždycky měli pocit, že když dají na instinkt, nebo hlas srdce, nebo jak tomu říkali, bude všechno lepší. Kreténi.

"Kdybyste byl rozhodnutý mě okrást, byla by to škoda. Nedopadlo by to s vámi moc dobře." Odvětí mu obratem, protože by s velkou pravděpodobností věděla, kdy jí váček zmizel. Zvlášť když při příchodu sem ho ještě měla a jediný, kdo se k ní dostal dostatečně blízko, aby byl oním zlodějem, byl právě mladík sedící vedle ní. Nemusela být génius, aby jí něco takového došlo. Při jeho zmínce o vlkodlakovi se ušklíbne, netušila, že tu někdo na tato stvoření věří, i když to od něj mohl být jen slovní obrat. "Myslela jsem, že v Salemu spíše narazíte na čarodějku, než na vlkodlaka. Přesto okrást jednoho z nich by nebyl nejlepší nápad." Poznamená a usměje se. Vlkodlaci se dle jejích informací přeměňovali pouze o úplňku, který dnes ale nebyl, takže i kdyby se rozhodl okrást vlkodlaka, měl by asi větší šanci než u čarodějky, která vládne svojí mocí celý rok bez vyjímek. A naštvaná čarodějka? To není rozhodně nic pěkného, zvlášť pokud vládne například pyrokinezí. To by mohl lehnout popelem i celý Salem. Nad jeho úvahou o nezajímavosti světa se musí zasmát. Možná pro něj není nic a světě dostatečně zajímavé, aby se o to zajímal, ale rozhodně je tím zajímavý. Odlišuje ho to snad od všech lidí, které za svůj krátký život poznala. Ovšem když v následujícím okamžiku udělá opak svých slov, začne se zajímat o něco, co mu řekla, lehce pozvedne obočí. Musí uznat, že její záměr vcelku vystihl. Zahnat nudu a oplatit otci jeho věčné přednášky. To byl tak trochu její cíl. Ona byla znuděná většinu času, vlastně od chvíle, kdy byla uvedena do společnosti se nudila. Nebo tím alespoň ospravedlňovala svoje chování, které bylo mírně řečeno nevhodné. Troje zásnuby, žádná svatba. Opilecké eskapády a výstřelky. Urážky urozených dam, které po ní házely pohoršené pohledy. Rose toho měla na seznamu mnohem víc, ale i tohle stačilo k tomu, aby si člověk udělal představu o tom, co je za člověka. Extrémně znuděná dámička z vyšší společnosti, ale rozhodně ne bezbranná.
"I všichni ti zloději, žebráci a farmáři jsou totiž občas lepší společnost než urozené dámy a pánové. A máte pravdu, jsem tu kvůli zahnání nudy, ale bezbranná nejsem. I když autorita mojí rodiny je asi velká, tak v tomhle prostředí by nejspíše neměla velký ohlas. Předpokládám, že můj otec je tu jeden z nejvíce nenáviděných osob ve městě." Odvětí a pousměje se. "Nebezpečné ženy vám přijdou zajímavé? Tak to pozor, abyste se nějakou nepokusil okrást." Upozorní ho a usměje se. Nebezpečné ženy jsou zajímavé pro každého muže, pokud okolo sebe mají jen nádech nebezpečí,je všechno v nejlepším pořádku. Jakmile se ale ukáže, že dokáží jednoduše skoncovat s jejich životem, jejich oblíbenost dost klesne. Muži prostě potřebují mít navrch, aby se cítili mocní. Pokud se cítí silnější a mocnější než sebe nebezpečnější žena, není nic víc, co by chtěli. Pousměje se, když jim hostinský přinese dvě medoviny a její společník jí rovnou sdělí, že to byla lepší volba ne víno. Samozřejmě, všechno tu musí být lepší než to kyselé víno. Napije se medoviny, která jí zahřeje v krku a pousměje se, ač se na začátku neubrání mírnému zkřivení pohledného obličeje. Sice byla na alkohol zvyklá, ale vždycky prvních pár doušků bylo horších.