Město Salem

Byla ráda, že se žena svého úkolu v pohodě ujala. Určitě ji dá nějakou odměnu, protože si pracovitých lidí velice cenila a ne ulejvačů, jako bylo pár lidí z jejího personálu. Obě ženy se rozešly do kuchyně, kde bylo snad nejvíc lidí z celého personálu. "Marku opeč prosím dvě kuřata a ty Madeline pomoz tady Malinché s nádobím" snažila se tím zapamatovat její jméno, které ji důvěřivě pověděla. "Já jsem Gwen Talley a moc mě těší" pousmála se na milou dívku, která ze sebe shodila část šatů, což bylo velice neobvyklé. "Být tebou si to zpátky obleču. Tady je to no, jak to říct. Pobuřující.." snažila se najít vhodný výraz a nakonec ho našla. Tady musely mít ženy na sobě hodně vrstev ze kterých se šaty skládaly. "Vím, že je to obtížné si na to zvyknout, ale to zvládnete Malinché" usmála se a pomohla ji s korzetem. Nemohla ji nechat jenom tak. Určitě by ji díky toho odešlo i plno zákazníků. Nádobí ji určitě půjde od ruky s pomocí Madeline. Ona neměla moc času, tak popadla talíře s kuřetem a rozešla se zpět ke svým zákazníkům. Obsloužila všechny, které potřebovala a potom zapadla zpátky do kuchyně, kde oddechovala. "Dneska je vážně rušno.." celá zpocená se posadila na židli a porozhlédla se po všech. Všichni na ní souhlasně kývli a ona se stejnak obrátil zpět k Malinché "Kdyby si potřebovala nějaké šaty, tak ti jich můžu pár dát. Stejně plno z nich skoro nenosím" pousmála se mile na dívku, které práce dost svědčila a byla ráda za to, že se ji nabídla. "Jak dlouho vlastně jsi ve městě?" ani to nepostřehla a začala ji tykat sama od sebe. Navíc ji to přišlo zvláštní vykat někomu, kdo byl nejspíš od ní o dost mladší. Potřebovala si trochu odpočinout tak si trošku natáhla nohy a poslala obsluhovat ostatní. Dneska nejspíš bude zajímavá tržba, protože tolik lidí tu nebylo snad nikdy.

Mohla si prožít nejerotičtější okamžik ve svém životě a přesto si ponechávala počáteční plachost, tendenci se skrývat, zahalovat se pažemi natolik, aby neviděl úplně vše. Více jak třicet let přehnaně tvrdé aristokratické výchovy spolu s popudlivostí a pranýřováním za odhalený kotník na veřejnosti, se vryly po kůži natolik, že si ani teď, po tak vzrušujícím a smyslném aktu, nemohla pomoci, aby alespoň jednou rukou nezakryla ňadra vystavená nejen slunečnímu svitu, probleskujícímu skrze okno v ložnici, ale hlavně Silasovým očím. Možná jí obdivoval - a patrně nepokrytě, kdy mu nebyla hanba po ní pokukovat bez jediného provinění a výčitky ve tváři - na druhou stranu? Byla dáma. A to jí nikdo nevezme ani po fyzickém porozumění. "Neřadí se to mezi mé běžné činnosti ani zvyklosti, pane." S přehráváním nakrčí nos natolik, aby bylo jasné, co si o tom myslí. Chápala, že tento akt je osvobozující, zahazuje za sebe veškeré normy, které platí do velké míry venku a jen z malé části za dveřmi domova. "Takže ano, pro mě je to... nepřirozené. Ale myslím si... Že s tebou bych si mohla zvyknout. Vlastně by se mi to mohlo i líbit." Tušila, že se z velké míry krotil, ač důvod jí zůstával utajen. Do jeho hlavy se neměla jak dostat, dokázala číst jen v emocích a i v těch prakticky tápala, ač poslední dobou... Inu, zvykala si. Začínala chápat a dost jí toho prozrazoval i Silas sám, za což byla vděčná. Zvědavě se ohlédne po tom muži, co jí převrátil život vzhůru nohama nejen svou přítomností, bez níž si už existenci nedokázala představit, ale i svými zvyklostmi, natolik odlišnými od jejích. "Zdál ses napjatý, něco jsi v sobě krotil... Proč?" Zmateně pohlédne jeho směrem, čelo nakrčené, až se obočí spojuje s vráskou od zamyšlení, jak se tomu všemu snaží přijít na kloub. "Silasi, jestli sis myslel, že mi ublížíš... Jsem velká holka. A... řekla bych ti to." Případně by pláchla jako sova otevřeným oknem, rozpoznal by její zlobu - nezažil by ji poprvé, už měl tu čest v minulosti a podrážděné soví zahoukání si nelze jen tak splést.
Nečekala, že by něco takového pronesl, ne tak otevřeně, ačkoliv upřímnost byla jedna z vlastností, jichž si na něm cenila. Samým překvapením zamrká, rozhozená z těch slov, která jí v první chvíli nedávají smysl, naprosto jej postrádají a Anna ne a ne rozluštit tento druh šifry. "Ne, neříkal. J-já... A-ani jsem nepředpokládala, že by tomu tak bylo." Věděla, že Sarah je těhotná, ale tehdy k ní Silas ještě nechodil. To až poté, když povila malou holčičku, tu rusovlásku pohybující se v současné chvíli po tržišti na náměstí. "Vždy ses k ní choval tak, jak se u otce předpokládá. Chránils ji, bránil před ostatními. Snažil ses pro ni udělat to nejlepší, zajistit jí domov a bezpečí... Silasi, nezáleží na tom, jestli je z tvé krve či nikoliv. Ani já nejsem králova dcera po krvi. Má matka... měla své milence a nápadníky, s nimiž příležitostně sdílela lože, ale král nám všem projevil tolik náklonnosti, že si nás vzal, zlegitimizoval nás. Dal nám... rodinu. A to je to nejdůležitější, co každé dítě potřebuje. Rodinu, Silasi, nic víc. A tys jí Gaëlle dal." S úsměvem na rtech se natáhne, vtiskávaje mu polibek, dlouhý a lehounký, plný citu, jaký by u sebe dříve marně hledala. "Tak udělej všechno pro její štěstí. A já učiním to samé. Chci, aby byla Gaëlle šťastná. S námi..." Nechápala, že to může obnášet i děti, tohle téma naprosto vytěsnila z hlavy. Snad už si myslela, že žádné mít nemůže, že je příliš stará a neschopná jakékoliv počít a přivést na svět. Znavená se přitulí k lovci, dlaň pokládaje na jeho hruď přesně do míst, kde se nacházelo jeho pravidelně bijící srdce. Tlukot uspával, kolébal jí, že ani neslyšela jeho slova. A pokud? Pak na ně ze spánku cosi zahuhlala, ale co? To už si nepamatuje.

Nemám problém udělat práci když se v ní vyznám a tohle by zvládla i cvičená opička s prstem v nose. Jediný co by mohlo někomu zabránit v mytí nádobí je lenost rozhodně ne obtížnost. Mávnu na děvče které oslovila Madeline a i přes její udivený obličej co tu dělá ta podivně bledá indiánka, se na ni usměju. "Taky mě těší Gwen..moc zajímavé jméno..." Stejně jako to moje jim, tak mě přijdou zajímavá jména jejich..James...Gwen...Madeline...nádherná jména. U nás byla Malinché každá třetí....jako tady třeba...Ann. No dobře to ne...ale třeba jako Isabel ano. Nakonec mi Gwen pomůže zpět do korzetu a utáhne mi ho tak, že jsem schopná dýchat, usměju se. "Díky předtím jsem málem omdlela..." poděkuju ji a sleduju jak se kolem děje a kmitá. Myju a prozpěvuji si, když přijde Gwen odložím nádobí a naliju jí sklenku vody. "Nikdy jsem podobný podnik neviděla...je to tak jiné než u nás...ti lidé tma si neumějí uvařit?" nějak mi neleze do hlavy, jaktože sem chodí jííst a pít. Nedochází mi, že je to tu něco jako pro nás otevřený oheň a posezení u něj s tancem. Sklopím zrak dolů na šaty a zavrtím hlavou. "Další jako tyhle...jen to ne..." zaúpím, nechápu tuhle módu. "Necelý týden...a ty?" Zeptám se jí s úsměvem a položím poslední talíř co tu byl na umytí. Jsem rychlá asi protože to neberu zatím jako řeholi ale asi tu být každý den by mě velmi rychle přestalo bavit. "Musím se zařadit nějak nevím jak na to..netuším co se se mnou stalo, proč tu jsem...nepamatuju si nic c tomu předcházelo...a ... vím, že jsem nepatřím i ti kolem to ví..." Sklopím zrak, chtěla bych brečet za mou mrtvou rodinu ale nějak to nejde.

Konečně se příchod a odchod lidí trošku omezil a ona si mohla konečně oddechnout. Děvče ji připadalo v pohodě a práce se nebála. Takové lidi by tu potřebovala. Pohlédla na ní se zasmáním, když ji řekla o šatech "Ty moje by se ti určité líbily. Nechci se chlubit, ale mám docela vkus". Malinché byla bystré děvče, které se nebálo zeptat. Už teď se ji zamlouvala. "Většinou tu chodí jen někdy. Samozřejmě, že si uvařit umí, nebo na to mají služebnictvo" pousmála se na dívku. Pozorovala své zaměstnance, kteří usilovně pracovali a lítali všude po podniku. "Já už tu jsem pár měsíců a za tu dobu jsem si vybudovala dobré jméno, jak vidíš" pousmála se znova na dívku. Věděla jak těžké bylo být novým ve městě. Ji to taky trvalo, než se úplně zabydlela. Dobré jméno zde sice měla, ale kdyby se někdo dozvěděl, že je čarodějka asi by to pro ni moc dobře nedopadlo. "Neboj se. Naučíš se zde žít určitě ti pomůžu a pan Brown určitě také. Parkrát jsem ho viděla a je to opravdu milý muž." lehce se uculila. James patřil mezi muže s opravdu obrovským šarmem a toho by si všimla i slepá žena.

Jasmine téměř bezmyšlenkovitě procházela domem svého muže se spoustou dalších lidí do místosti, kde se měla konat hostina. Její pozornost upoutával dokonalý pořádek vládnoucí celému domu. Všechno bylo tak naleštěné a vydrhnuté, že než se tam nahrnul dav nedočkavých hostů, těžko by se dalo najít nějaké smítko, které by onen dojem dokonalosti pokazil. Její nový manžel jistě věnoval mnoho usélí nebo spíše mnoho pěněz, aby to někdo takto uklidil a všechno bylo tip ťop. Z nějakého důvodu to na ni ale nedělalo dojem. Sic byl dům velký, krásně zařízený a všechno možné, čím se dá obydlý chválit, nepřišel jí útulný, spíše to bylo, jako by v domě chyběl život a víc než kdy jindy předtím ji děsila představa, že by tu měla ztrávit zbytek svého života s Jonathanem Shareburgem. Nechtěla na to ani myslet, takže odtáhla pozornost od domu samotného a dívala se jeho návštěvnících, jestli neuvidí v davu nějakou dobře známou tvář. Byla by ráda za kohokoli, koho by znala dost na to, aby se sním mohla dát do řeči a vlastně si měla o čem povídat, protože by se znali už nějaký ten pátek a ona by věděla, jak takový rozhovor začít, jenže v tomto davu nemohla najít ani vlastní matku a nikdo další jí nepřišel známější než jen od vidění. Bylo to k vzteku, ale i smutné. O to horší bylo, že celá situace se svatbou a vším ostatním ji vykolejila natolik, že si netroufla mluvit s někým v podstatě cizím. Nakonec stejně neměla moc času zaplátat rozhovory. Došla se svým manželem k velkému stolu, kde ji pomohl se usadit a sedl si vedle ní. Teď pro změnu chtěla zatvrzele mlčet a spíše pozorovala dění okolo. Navenek se snažila usmívat, ale to bylo asi tak vše, co se přinutila udělat. Očima kmitala mezi lidmi a všímala si služebnictva, chystajícího talíře, a hostů, sedajících si na svá místa, kteří se hořečně vybavovali asi o všem možném. Když ruch trochu utichl, všichni už seděli na místech a služebnictvo skončilo s prostíráním, vytrhl ji Jon z tranzu a ona poslouchala jakýsi krátký proslov hostitele a vzhlédla k němu. Mluvil a asi si byl jistý sám sebou. To ona si byla jistá, že v tuto chvíli by se jí jisto jistě zlomil hlas, kdyby po ní snad chtěl, aby taky řekla pár slov. Nakonec všem popřál jen dobrou chuť a služební začali nosit táci s jídlem. Když viděla a poté i cítila všechno to jídlo, začala si uvědomovat, že naň vůbec nemá žádnou chuť. Ba naopak, byla si skoro jistá, že kdyby něco pozřela, okamžitě by to musela vyzvrátit, protože z celé téhle události měla žaludek jako na vodě a už jen vůně všechtěch drahých pochoutek jí nedělala moc dobře, ale stejně se to na sobě snažila nedat znát. Náhle se blízko ní však ozval hlas a jí nějak došlo, že mluví na ni, i když byla myšlenkami stovky mil odsud. Chvíli si srovnávala v hlavě, na co se jí Jonathan vlastně ptal a potom uvažovala, jak odpoví. Nikdy nad tím vlastně nepřemýšlela a otázka se jí zdála hodně hloupá, ale horko těžce vymýšlela odpověď. Bude znít jako povrchní, rozmazlená husa, když řekne, kdo ví jakou lahůdku, kterou jen těžko někdo sežene? Nebo spíš bude znít jako ubožačka, když řekne něco obyčejného? Proč se vůbec stará, co si o ní bude myslet? To on si vybral ji, ne ona jeho. "Hm... A-Asi jablečný koláč a co Vaše?" Podívala se na něj nevinnýma, nervózníma očima a vyčkávala odpověď. Bylo jí celkem jasné, že se snaží zaplést hovor, aby to vypadalo, že jsou šťasný páreček nebo aspoň s náznakem štěstí, takže se přinutila do milého úsměvu. Ale rozhodně se jí nechtělo přetvařovat a byla si celkem jistá, že jí to nevydrží.

Podívám se na ni a zatváím se neš´tastně, nechci ji urazit, ale mě se šaty tady těch vlastně nelíbí vůbec. "O tom nepochybuju, já jen...vůbec mi to celý přijde strašně nepohodlný, ale co mi zbejvá...budu vděčná pokud mi pomůžeš.." povím jí upřímně a vložím poslední otřený talíř do police odkud si jej berou kuchaři na nandavání jídla. Přitakám k ní kcyž mi vysvětlí jak se to s hostincem má. takže prostě chodí když vařit nechtějí nebo jako pro zábavu, chápu to. Utřídím si to. My se bavíme taky u jídla, ale tak že si ho ulovíme, připravíme a pak hodujeme u ohně. Přitakám k ní. "Jste vážně dobrá ženská...taková by se k našemu kmeni hodila..." uculím se k ní. "Jsou tu ještě jiní indiáni?" zeptám se jí zvědavě. Usměju se doširoka když promluví o jamesovi, říkala bych mu Jamie, ale neznám zkráceniny jejich jmen. "Je zlatý, zachránil mě, dal mi střechu nad hlavou i práci...moc si ho vážím a jsem mu zavázaná životem." přiznám a otřu si ruce. "Ukážeš mi ty šaty prosím? echci aby po mě každý koukal a odháněla bych tak jak tobě tak Jamesovi zákazníky..." Poprosím ji.

Ačkoliv byl odmalička svým pěstounem veden k víře, už si ani nepamatuje, kdy přesně o ni přišel. Bylo to však nejspíš už v té první válce, do které se nechal naverbovat. Pamatuje si, že jeho svatba byla stále ještě před zrakem Boha, ale za duši své zesnulé ženy se již nemodlil. Žije ale v nebezpečné době a moc dobře si to uvědomuje. Navíc je, jakožto voják, ve městě docela na očích, nehledě na to, že jeho mohutná postava a zjizvená, stárnoucí tvář se až nepříjemně zarývá do paměti některých místních, nehledě na nehezké pověry, co o něm čas od času po Salemu kolují. Zkrátka, musí se přeci někdy ukázat v kostele a prokázat tím svou víru, třebaže falešnou. Na tomto světě je mnoho lidí, co by mu byli ochotni dělat problémy jen proto, že se neukázal už šest neděl na mši.
Na poslední měsíce má alibi. Plnil nějakou práci pro starého přítele, převezení a předání cenného balíčku, o jehož obsahu neměl a doteď nemá ani ponětí. Věděl jen, že by po cestě mohl narazit na jisté komplikace. A také na ně narazil. Zranění od dýky na noze a do toho zima a sníh prodloužili jeho cestu zhruba o měsíc a půl, ale za slíbenou odměnu to stálo.
Cestou do kostela odhadoval, že má zhruba hodinu, než se začne stmívat. Dny byly krátké a pochmurné. Měl jen to jediné štěstí, že za svou práci dostává dostatek peněz, aby poplatil dřevo na celou zimu. I tak to ale pro celé město nejsou jednoduché časy. Zabalen do kožešin, nohy narvané do vysokých bot, pod kterými mu křupal už celkem rozšlapaný sníh. Od úst mu jde pára a mrzne, div se mu na vousech nedělají rampouchy. Jeho chůze je nenápadně poznamenána zraněním na pravém lýtku, které při došlápnutí stále trochu bolí a nepříjemně natahuje sval na noze, takže voják lehce pokulhává. Nic, co by se do týdne nespravilo. Uniformu nechal doma, dnes ve službě nebyl a tak s sebou nemá také jinou zbraň, než dlouhou dýku zavěšenou za opaskem. Těsně před prahem kostela si z bot oklepe zbytku sněhu, potlačí frustrované povzdechnutí a zatlačí do velkých dveří, které se pod jeho silou neochotně otevřou. Proklouzne jen dírou dostatečně velikou, aby jí prošel, než za sebou opět zabouchne ve snaze nedělat v kostele ještě větší zimu, než tam doteď panuje.
V kostele je pár lidí, pouhá hrstka, především žen. Jeho boty ve velkém, tichém, rozlehlém prostoru při každém kroku udělají hlasité klap. Nerozhlíží se kolem sebe, hlavu drží sklopenou, jako kdyby se bál, že by ho tu někdo poznal. Není snad právě to důvod proč sem šel? Pokřižuje se, dává si záležet, aby příliš neuspěchal své pohyby a nedával najevo, jak moc tady nechce být. Ta tolik typická vůně kostela se mu hnusí už roky. Kdyby nějaký Pán skutečně existoval, nejspíš by je za tyto myšlenky spálil na uhel už na prahu. Zapluje do jedné z přednějších lavic, dává si záležet, aby celá řada byla prázdná. Ztěžka usedne, zraněnou nohu natáhne před sebe, aby jí trochu ulevil. Zapře se lokty, jak jej to ještě sám Podrick učíval v kostelech a čelo si opře o sepjaté ruce. Tichounce si povzdychne a zcela mlčky začne odříkávat modlitbu, jen velmi citlivé ucho by slyšelo slova vycházející z jeho rtů. "Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé..."

Kostel - nudné místo určené nudným lidem, věčně zachumlaným v přikrývkách ušitých církví, s polštáři z náboženství a rámů postele, kde provozovat tělesné radovánky je hříchem, obdobně jako je tomu i u zbylých přikázání, která se čas od času objeví v repertoáru nového, kdo ví kolikátého kněze. Kdysi chatrná stavba prošla po požáru rekonstrukcí hlavně díky přílivu peněz z kapsy bankéře Jonathana Shadeburga, rozhodnutého investovat do poničených, mnohdy zpopelněných objektů, kam se místní chodívali ptát po pomoci. Silný dům podpíraly těžké trámy, neschopné zhroucení při menší kalamitě, kterou Salem přitahovala jako vosu na med, do bitelných dveří bylo třeba se opřít s mnohem větší silou než jak tomu bývalo doposud. Tohle stavení, boží chrám nebo církevní institut skýtal možnost úkrytu před zlem sílícím venku, hladovém, připraveném skočit po každém nebožákovi, který si dovolí projít kolem něj s čistými úmysly. Před tím kostelem stojí i ona, dáma v teplém zimním plášti, s nasazenou kapucí lemovanou kožešinou, aby jí zakrývala tvář, znechucenou při myšlence přímého kontaktu s posvěcenou půdou. Pokud to jen trochu šlo, vyhýbala se tomuto místu jako čert kříži, ačkoliv v posledních měsících obzvlášť byla nucena dbát na status zasmušilé vdovy, hledající útěchu v přítomnosti boží. Bylo třeba protrpět všechny ty mše, ať už běžné nebo zádušní, pokud některý z obyvatel jejich mětečka přišel nečekaně o život, všechny ty hodiny sezení na tvrdé, nepolstrované lavici, z jejíhož dřeva táhl chlad, až zoubky drkotaly o sebe. Nenáviděla tohle místo, pohrdala jím a tvář zkřivená odporem dostatečně dávala najevo niterné pocity vyplouvající na povrch s každým okamžikem víc a víc. Nakonec jen vydechne, uvolňujíc přitom mimické svaly stažené grimasou nechutenství, horký vzduch se mění u rtů v obláček páry, rozehnaný na všechny strany krokem vpřed. Sníh pod botama křupe, nabaluje se při každém kroku na dlouhou, měkkou látku pláště, přidržovaného blíže k tělu, jako by jí snad dokázal ochránit nejen před silným mrazem, bránícím mnohým prožívat den naplno, ale hlavně před místem, kam hodlá vkročit.
Dveře povolí až na několikátý pokus, pohybujíce se dopředu se zavrzáním, rušícím přítomné náboženské fanatiky, honící se za odpuštěním dřív než stanou před posledním soudem. Tmavá postava vstupuje dovnitř, přivádějíc ve své společnosti mrazivý chlad zvenčí podobně jako ledový vzduch, vhánějící do prostoru mezi lavicemi několik sněhových vloček. Se zabouchnutím ponechává zimu za sebou, tu bezcitnou mrchu, připravenou okrást každého o něco, co mu patří - jídlo, teplo, život milovaného člena rodiny... S klapotem podpatků, dirigujícím každý její krok, si dovoluje procházet se mezi přítomnými, hrdá ve své chladné, nadřazené podstatě, vidno ignorující všechny ty šeptající ženské, které si nedokázaly odpustit výměnu drbů ani za prahem chrámu boží milosti. Snad až poslední slovo, tolik hlasité díky důrazu na první slabiku, zastaví její krok. 'Děvka' - nic víc, nic míň, dotyčná hloupá husa se už k dalšímu slovu nedostane po zpražení pohledem tmavých očí vyjadřujících bezbřehou ledovost, až i ostatní klevetnice zmlknou s hlavou pokorně skloněnou, očima uhýbajícíma k zemi. Tak děvka... Budiž, mohla jí nazvat i čarodějnicí, což by jí patřilo. Vždyť by popsala čistou pravdu. Amélie nebyla tak hloupá, aby si nedokázala nalít čistého vína a připustit, že někdy opravdu připomíná Belzebubovu děvku, obcující za temných nocí s kozlem. Ale tohle... Tohle označení jí z nějakého důvodu zasáhlo víc, než si toužila připustit. Už dlouho postrádala muže ve svém loži, neměla koho svádět a splétat okolo něj pavoučí tenata. Chyběla jí v životě vášeň a dobrodružství, zakázané ovoce z ještě zakázanějšího vztahu.
S posledními kroky, kdy se zastaví před oltářem s miskou plnou svěcené vody, zanechává za zády i je, žárlivé babizny plné závisti a strachu. Prsty v rukavičce, jejíž látku stahuje z rukou, se sice chvějí, přesto se nedotknou té nesnesitelné vody plné oleje, aby si na čelo namalovala poctivý křížek. Pouze naznačí toto gesto, vsouvajíc drobnou packu zpět do rukavičky. Pomalu si sedá do přední lavice, blízko muže, jehož přítomnost zaregistrovala, ale zároveň dost daleko, aby nevyvolala další pomluvy v očích drzých přisluhovaček svých manželů. Tahle lavice při mších patřila představitelům města, především rodině Kelley a soudcům, jejichž post se tak trochu změnil, jak se lidé na jejich místech střídali. Tichý povzdech opustí plné rty, oči se zalévají slzami bolesti. Hrané? Opravdové? Toť otázka, odpověď zná jen ona. Zavrzání dveří jí ani trochu nevyruší, ví, že se ty ženské zvedly a odešly, najednou vystrašené a pokorné. Stačilo jim jen trochu vlézt do hlavy a nadělat jim tam paseku.

Slyší zavrzání dveří jen o chvilku později, co začne s tou ohranou modlitbou. Při každém klapnutí podpatku mu tělem proběhne zvláštní pocit ostražitosti, vybudovaný po tolika letech ve službě i na cestách. Má dokonce chuť se pohoršeně otočit na ženy, které se opovažují rušit těžké ticho kostela, ale samozřejmě to neudělá. Jen se díky tomu ztratí ve slovech své modlitby a musí začít znovu. Smí se to vůbec? Možná by měl chodit do kostela častěji, aby se alespoň pomodlit uměl. Oči mu jen na kratičký moment padnou na zahalenou postavu, aniž by musel pohnout hlavou, než pohled opět sklopí a lehce semkne víčka. Po jen pár krátkých vteřinách hlavu zvedne. "In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Amen." Jeho tichounký, tlumený, hluboký hlas stejně prořízne ticho kostela. Za moment zavře oči, aby měl nějaký čas překonat, jak hloupě se teď cítí. Dlouho tato slova nevyslovil a snad je také dlouho vyslovit nebude muset. Neznamenají pro něj nic, modlitby jsou pro něj ničím. Tolikrát za život se mu projevilo, že žádný Bůh není, proč by tedy měl chválit jeho jméno a zpívat jeho písně? Kdyby nějaký Bůh opravdu byl, pak by vše bylo jinak.
Přitáhne zraněnou nohu pod sebe a trochu ztěžka vstane. Rozhlédne se, teprve teď mu dochází, že je kostel patrně prázdnější než by před tím. Vysouká se zpoza lavice, obejde oltář a zamíří rovnou do prostřední uličky vedoucí přímo ke dveřím kostela. Už aby odsud mohl být pryč, má pocit, že tu nemá co dělat. Jen na chvilku se zarazí, když okem cvičeným pro detail zahlédne kus známé tváře. Známé jemu i celému tomuhle městu. Madam Kelley, žena bývalého správce města, stále ještě relativně čerstvá vdova. Je to pro něj příliš dlouho, aby mohl tvrdit, že chápe její zármutek. Možná ještě pár let zpátky, ale ten smutek je nyní dávno pohřben někde hodně hluboko. Když prochází relativně v její blízkosti, s tichým a zcela nepatrným "madam", doprovázeným lehounkým pokynutím hlavy, zareaguje na její přítomnost. Přeci jen, pracuje, ač ne úplně přímo, pro její rodinu a musí chovat tu náležitou úctu, avšak jen natolik, aby nerušil vdovu při jejích modlitbách. Jakožto voják si prostě nemohl dovolit mlčet.
Před odchodem z kostela se ale v půli cesty zarazí, hlavu pootočí o kousek doprava. Pohled mu padne na zpovědnici, vytesanou z masivního dřeva, zcela jednoduchou. Odpusť mi otče, neboť jsem zhřešil... Jen jako mladý chlapec byl u zpovědnice, kdo ví, proč na něj teď ta vzpomínka dolehla. Možná, že se v něm přece jen trocha bohabojnosti z ničeho nic vykopala? Sám pro sebe se zamračí, má pocit, že se mu ztěžka dýchá. Stárnu, proběhne mu hlavou. Co když je tohle moje poslední zima? Lehce zavrtí hlavou, aby vyhnal tu myšlenku. Nikdy se smrti nebál, odjakživa s ní byl smířený. Ale teď jeho srdce, ač jen na moment, sevřela ledová ruka strachu. Možná, že už nebude mít další šanci se ze svých hříchů vyzpovídat? Jeho vlastní pesimismus jej upřímně překvapí. Přesně proto sem snad tak nerad chodí?

Nepočítala, že se zdrží dlouho, nepřišla se sem modlit. Dávno tomu bylo, kdy uměla zpaměti odříkávat slova, podpořená modlitební knížkou, k jejímž stránkám obracela pohled vždy, když hledala cestu z bídného života. Modlitby šeptala i první rok v manželství, první týdny a měsíce, kdy tlumila zoufalý pláč do polštáře, zatímco si jí manžel bral zezadu a vrážel do ní ptáka bez jediné špetky slušnosti. Jejich stín opustil rty ve chvílích, kdy otěhotněla - tehdy začala Boha i jeho společnost proklínat, obracela se na něj v hněvu a žalu za zničený život, za pocit bezradnosti, kterým trpěla každý den s větší měrou, než jakou byla schopna snést. Vysvobození přišlo - nikoliv však z rukou církve nebo samotného Boha, ale prostřednictvím Mayaliq, její služebné, svatebního daru v podobě otrokyně znající černou magii svých předků, temnou a strašlivou. Prve se zdráhala, bránila se, plakala při představě zavrhnutí světem a jejími blízkými. Jenže jak plod uvnitř ní rostl a nabýval na síle, tušila, že je hloupé se pokoušet najít útěchu v každodenních modlitbách k někomu, kdo nenaslouchá a opovrhovat nabídkami té, která do ní vkládala naději a slibovala lepší zítřky. Poddala se. Prve Mayaliq a jejímu hadímu jazyku, slibujícím pohádkový život, v němž nebude vězeň ale tyran všech těch, kteří si zaslouží její pomstu, poté i samotnému ďáblu. Děsivou sílu směnila za dítě rostoucí v jejím břiše, darovala toho odporného skrčka rukám démonů, dala jim jediné možné pojítko mezi ní a nenáviděným manželem. Od té doby se její návštěvy kostela změnily na pohoršující povinnost zvedající jí žaludek při každé myšlence na toto místo.
I dnes se jednalo o rituál zakořeněný hluboko v ní, v jejím nitru, vzpouzejícím se proti dřevěným stěnám, které toužila spálit na popel a jejich prach zadupat do země. Dušička zaprodaná ďábelským silám se v ní třepotala hrůzou, při níž zavírala oči, bráníce tak slzám, aby stékaly po bledých tvářích, narůžovělých od chladu zimního dne. Pohled zvedla až ve chvíli, kdy kolem ní prošel voják se svým mručivým hlasem, oslovujícím jí jakožto 'madam'. Úctyhodné, respektující její postavení, ale postrádající jakékoliv citové zabarvení, což Amélii zasáhne o to víc. Ledový nůž bodá do srdce, krade si její teplo, zatímco se člen zdejšího vojska loudá ke dveřím jen proto, aby vypadnul. Na rtech pálí zvolání, touha ho zastavit. A přesně to také udělá, jen ne hlasitým výkřikem ani rozkazem s podtónem vzteku a prázdnoty s touhou po zaplnění. Namísto toho vleze Asherovi do hlavy s myšlenkou, aby ještě neopouštěl tohle místo. Aby zůstal v její přítomnosti a nepokoušel se zdolat vánici, co se během jejich návštěvy kostela zvedla a momentálně hrozilo, že každou chvíli zapadnou.
V ten moment si stáhne kapucu z hlavy, odkrývaje záplavu tmavých kadeří, vlnících se po ramenou až na záda v lesklém vodopádu, jaký jí záviděla nejedna žena. Pohledná, ač třicetiletá tvář, si udržovala mladistvý vzhled, jen mírně narušený vráskami blížícího se stáří, které nedokázala odvrátit schopnostmi ani lektvary. Prsty povolí zapínání v podobě kovové spony u krku a plášť se lehce sveze z ramen na dřevěnou lavici, kde stále ještě vysedává s očima upřenýma kamsi před sebe. "Už odcházíte, pane Sherburne?" Zdálo se tak nemístné ponechat osamělou ženu napospas osudu. Otočit se k ní zády a připravit jí o kousek lidského tepla a přítomnosti, kvůli níž zjevně navštívila toto místo. V hlase zaznívalo zklamání, tiché, nevyčítající jeho rozhodnutí, ale plné strachu, co s ní bude dál. Uměla hrát na city, byla skvělá herečka, ač občas selhala. S ním se rozhodla, že se tato chyba opakovat nebude.

Odtrhne své myšlenky od zpovědi, od vidiny stáří a smrti, hlavu mu naplní jediná myšlenka a to chuť vypadnout odsud a zase sem několik týdnů nevkročit. Moc dobře ví, že rok od roku se na něm věk podepisuje, cítí to, stejně jako ví, že by ve městě už jako voják mohl být i na lepším postavení, kdyby zde nebylo tolik mladých mužů s celým životem před sebou. Vždy věděl, že v tom, co dělá, je dobrý, ale neustále hlodající zub času mečem nezastaví. Myšlenka na odchod jej však opouští stejně rychle, jako se mu do hlavy vkradla. Snad je to kvůli nepříjemnému počasí, další sněhové bouři, která zaručeně přinese další oběti ve městě. Nebo snad se mu zželelo osamocené vdovy, ronící slzy v kostele? Co je mu po ní, to je sice pravda, ale vidina odchodu se najednou již nezdá tak lákavá. Jen tiše zadoufá, že mu v mrazu a sněhu doma nepojdou koně.
Hlas Amélie Kelley naruší hrobové ticho kostela. Pamatuje si její důvěrně známý, téměř nezapomenutelný hlas. Ženy jako tato se prostě nedají zapomenout. Ačkoliv tón, kterým na něj promluvila, byl jiný než ten, na který byli občané města povětšinou zvyklí. Zdá se mu více podbarven emocemi, než tomu bývalo dříve. Vyvolává v něm téměř ochranářské pudy, jako kdyby nemohl teď opustit kostel, ani kdyby opravdu chtěl. Dojde mu, že stále stojí zády k ženě, která na něj promluvila. Že zná jeho jméno je samozřejmostí. Potichu si odkašle a otočí se na podpatku, jen aby spatřil tu záplavu dlouhých, tmavých vlasů. Ať už její pohled směřoval kamkoliv, určitě nebyl věnován jemu. "Omlouvám se," promluví. Ticho a samotné zvrácené kouzlo té stavby jej nutí tlumit hlas, i přesto se ale téměř nepříjemně rozléhá po kostele. Vlastní hlas mu zní pak podivně cize. "Nechtěl jsem vás vyrušit při modlitbách." Pokorný, slušný vojáček, hovořící s velmi patrnou úctou k čerstvě ovdovělé nadřízené. Její otázku nelze brát jako otázku, ale jako rozkaz, aby neodcházel. Však už to stejně neměl v plánu.

Velmi dobře si uvědomovala, že Christopherovu pohostinnost jednoduše a drze využívá, neboť čas, který prozatím strávila v nevěstinci, byly nejspíše první ‚prázdniny‘ jejího života. Každý den se vykutálela z postele, která nebyla zcela prolezlá kdoví jakými breberkami a která nepříjemně píchala do zad, protože mezi slámou a pokožkou mohla být tak akorát její košile – ovšem už jen to, že se probouzela v posteli každý den, byl nesporný pokrok od normálního rána. Dostávala najíst. Chleba nebyl nikdy zoufale okoralý ani tvrdý, takže ho nemusela zuby brousit a jíst spíš strouhanku než samotné pečivo, sýr a vlastně všechny mléčné výrobky byly k uzoufání dobré, ale Quinn by stejně zhltala všechno, čeho se jí dostalo – což také úspěšně dělala a nebylo tedy divu, že jí za těch pár dní povedlo zdravě, ač prozatím jen trochu přibrat, díky čemuž už nikomu nevypichovala oči svýma klíčníma kostma. Občas neodolala a ve chvilce, kdy si myslela, že ji nikdo nevidí, si očmuchala třeba ruku nebo ještě lépe vlasy, neb v zimě bylo vždycky trochu problémové koupání v řekách, aby neumrzla, a byla obvykle ráda, že si dokázala držet vlasy dál od toho, aby se jí v nich hemžily vši. Teď dokonce voněly, leskly se. To samé platilo o jejím odění – kalhoty nyní po většinu času vyměnila za svou jedinou světlemodrou sukni, která toho sice již hodně prožila, ale v současných dnech jí alespoň držela vypranou a hrubá látka hned vypadala o poznání lépe než v den, kdy sem přijela. Jednoduše se měla dobře. Přímo výborně. Celé jí to kazilo jen její svědomí, co jí soustavně a neúnavně připomínalo, že se chová jako malá vyžírka a nevděčnice, když si užívá každé možnosti, které jí v tuhle chvíli život nabídl, stejně jako vědomí, že celá její současná existence závisí jen a jen na Christopherovi a jeho ochotě vystavit se nebezpečí, vzít ji na banket a prezentovat ji jako svou družku. Svědomí se snažila utišit, oproti tomu svou závislost přiživovat. Bylo zde mnoho možností, kde bylo třeba pomoci – v kuchyni při vaření nebo v celém podniku při ranním úklidu, ve stájích při čištění a výměny podestýlky, při každodenních hloupostech v podobě nákupů a jiných záležitostí. Možná měla prázdniny, ale stále se snažila být k ruce. Sic nebyla zrovna nejšikovnější kuchařka a nepřečetla případný seznam, na druhou stranu si ale seznam zapamatovala a stále zvládala úkony v podobě krájení zeleniny, hlídání, aby náhodou polévka neutekla. Možná tedy nebyla nejvíce užitečná bytost v místní domácnosti, ale rozhodně se snažila podílet se na jejím chodu – její jedinou mezí bylo samotné poslání vykřičeného domu, tedy prostituce, která se jí protivila. Ani ne z principu zhnusení nebo faktu, že by se vzdala sebeúcty – jak vidno, ta jí scházela již dlouho, ale jednoduše proto, že chmatlavé pracky chlapů, o které by nikdy nestála, si užila už dost na to, aby je nyní vyhledávala. V tomhle směru jí však pomáhala ona přiživovaná závislost na Christopherovi – pokud měla býti na banketu jeho partnerkou, pak se sotva mohla zahazovat s klientelu bordelu a ‚nasazovat mu každý den parohy‘, naopak zde byla snaha udělat vše pro to, aby jejich vztah vypadal reálně. Stále však jen vypadal – spala v podniku, ale v pokoji pro hosty, co jí velkoryse vyhradil, večeřela s ním, pokud nebyl zrovna někde jinde, měl na ni náladu a jednoduše mu to nevadilo, pokud se k němu přichomýtla ve větší skupině lidí či na veřejnosti, chovala se vůči němu více uvolněně a neformálně – což nebylo tak těžké vzhledem k tomu, že to měla tak trochu v povaze – zároveň však i trochu vřeleji – což už byl trochu větší problém, neb se v ní trochu absurdně probíral stud nebo spíše nesmělost a ona většinou netušila, co vše si vůbec může dovolit, zatímco Christopher se pravděpodobně královsky bavil. A všechen zbylý čas? Nu, ten byl věnován tomu, aby jakožto partnerka nezklamala. Aby se zbavila rozšafné a široké, pomalu námořnické chůze, neurotických gest v podobě škrábání všech možných strupů, krčení ramen a bůh ví čeho ještě a oproti tomu se naučila, jak správně držet sklenici, aniž by ji rozbila, jak poskládat nohy na pukrle, jak se nacpávat elegantně, když se před ní objeví jídlo nebo jak odpovídat, když na ní někdo něco vyhrkne – v tomhle případě jí došlo, že bude možná lepší hrát vymletou a vždy přikyvující husičku, než aby plácla nějakou kardinální hloupost, co bude navíc nevhodná.
Samostatnou kapitolou pak byla Nest, o kterou bylo rovněž královsky postaráno – stejně jako její majitelky, i její kostru obalily nějaké nové svaly a plavá srst se jí leskla jak díky lepší potravě, tak díky faktu, že Quinn byla schopná strávit kus noci jejím kartáčováním, z čehož se stala taková malá tradice po té, co se byla neprozřetelně pohybující se po podniku zaměněna za zaměstnankyni, což poněkud nezvládla a plácnutí po zadku se rozhodla oplatit kopancem. Tím, že tyto volné chvíle trávila v ústraní ve stájích, kde alespoň nikomu nekazila kšefty a měla plno prostoru na své aktivity. Pro tuhle chvíli? Tanec. Tanec, což byla asi jediná věc, která jí budila ze spaní, neboť vědomí, že by čistě teoreticky tančit nemusela, kdyby Christopher nechtěl, ji nijak zvlášť neuklidňovala, protože náhoda je blbec a minimálně základ považovala – snad docela rozumně – za důležitý. Měla navíc plné právo se obávat, neboť se jí poslední čtvrt hodinu daří tak akorát packovat o kraj sukně a přemýšlet, jaký krok by vlastně měla udělat jako další. Po jednom z podobných úspěchů si frustrovaně pustí sukni dlouhou sukni, pod níž jsou zcela nepřekvapivě vysoké jezdecké boty. „Uhh… Co kdybys mi trochu poradila, hm?“ houkne na Nest, která ji má upřímně na háku vzhledem k tomu, že se snaží dlouhým jazykem dostat na rozjedené jablko, které předtím Quinn položila na jeden z trámů. „No jo, jiné starosti…“ Nad výjevem se tak nějak musela uculit, než však úsměv plynule přejde do značně nespokojeného povzdechu a podmračeného výrazu, co tak akorát značí soustředění. „Tak znova…“ vydechne, než si znova čapne sukni, aby se jí aspoň tak tragicky nepletla pod nohy.

"Omlouváte?" V jeho hlase se sotva rozléhala pokora, jakou mohla vyžadovat v roli opuštěné, nikým nemilované vdovy, které se stýská po jediné lásce jejího života. Že se jednalo o pouhou iluzi, léty nabalovanou... Ne, nikdo nečekal, že by se jí příčilo manželství vynášející skvělé peníze a pozici, o níž může každá zdejší žena marně snít. Její manžel, pan Kelley, nepatřil mezi ty největší štramáky ve městě. Nemohl se chlubit noblesou sebejistého kroku, když celé roky před jejich svatbou pokulhával, idylickou stavbou kostí jako spíše tuku v prstencích, přepadávajících přes tlustý opasek svazující jej v břiše. A o hlase, chraplavě skřehotavém by též nespouštěla láskyplné litanie jako v pohádkách, ale znechucením by raději krčila nos. V konečném výsledku se jednalo o kus dobytka hodného porážky a následného naporcování. Už dlouho se necítila volná, nesvázaná těžkými okovy manželství, které jí tak akorát táhly k zemi, do hlubin ledových vod, připomínaje nelidský stav, v němž se nacházela. V ten momet, kdy zazní její slova, rozléhající se po kostele, se zvedne - záda rovná, ruce spjaté před sebou v touze dojít k odpuštění při tichých, nikdy nevyřčených modlitbách, jimiž klamala své okolí. Prameny téměř černých kučer se zavlní po páteři, jak se stále ještě vcelku mladá žena dala do pohybu, zanechávaje za sebou strnulost, s níž vešla. Jako by plášť, jehož látku nechala sklouznout z ramen, hrál roli štítu, brnění, které bylo třeba k sobě tisknout a bránit se jím před světem kolem ní, útočného, nevyzpytatelného... hladového po její kůži, dechu, po křiku a pláči jako lítá saň. "Za co se omlouváte? Za svou přítomnost?" Hlas působí tiše, mnohem křehčeji než jeho tlumená řeč nesená akustikou tohoto místa, momentálně vzdáleného od běžného lidského života. Svatyně, kam se lidé chodí ukrývat před problémy, hledaje odpuštění za hříchy minulé i budoucí. "Nebo za to, že mne opouštíte?" Teprve až tehdy, právě v této chvíli, v tom okamžiku, kdy se její slova zdají jako zásah dýkou do srdce, pozvedne tmavé oči k muži, jehož přítomnost narušovala tiché modlitební místo. Nepatřil sem, nešlo přehlédnout jeho touhu vypadnout a neukázat se tu po nějaký čas. Vyvrhel... podobně jako tomu bylo u ní.
Vložila do svých slov vše, předně intenzitu zklamání a pocitu bezbrannosti, do kterého se zabalila v touze pláchnout před světem, ukrýt se pod neviditelným pláštěm, z jehož bezpečí ji nevytrhnou na světlo a nepředvedou jakožto čarodějnici k hranicím. Věděla, jak snadné je v mužích vyvolat iluzi rytířského jednání, apelovat na jejich ochranářské pudy i hrdiný komplex. Tmavovlasý přelud v draze vyhlížejících šatech z černé krajky a temně modrého saténu, třesoucí se vnitřním rozkolem, zda si nadále hrát na silnou ženu nebo se poddat pláči. "Při mých modlitbách mne již nikdo neruší. Už se nemám za koho modlit." Tesknými slovy upozornila na samotu, v jejíž vodách se poslední měsíce koupe. Ztracená, osamocená, nikým nemilovaná duše, proti které se někteří muži bouřili, předně s bankéřem Shareburgerem, jehož přítomnost ve městě k smrti nenáviděla. Toužila jej zničit, zadupat do země, vytrhat z něj každý kousek masa, každý životaschopný orgán jen proto, aby poznal, co znamená poštvat si proti sobě Amélii Kelley, vůdkyni čarodějného covenu. Namísto toho zaútočila na mysl bezbraného člověka, Ashera Sherburnea, v jehož hlavě rozehrála hru plnou představ, scénáře obsahující milostné i zvrácené scény. Takové, při nichž se bude modlit v tichosti domova a přát si, aby se některé staly skutečností. "Možná jsem to byla já, kdo vás vyrušil. Pak bych... měla jít." Jeden z nich uvádí do reality, natahujíce se po černém zimním plášti složeném na studené lavici. V náručí ho tiskne k sobě, zatímco klapavými kroky se snaží obejít muže, jehož přítomnost jí brání vzít to kolem něj velkým obloukem, ale spíše mu zůstat podivně na blízku, když se snaží projít. "Nebudu rušit." S očima sklopenýma k zemi působí podivně pokorně, slabá a nejistá. Zraněná křehká dívka bez jediného láskyplného doteku.

V posledních dnech měl věčně výbornou náladu. Na tržišti neodsekával jak stoletý morous, občas Sam zalichotil, usmíval se a o poznání se mu trávila těžkost bytí lépe. Jestli ho něco bavilo, bylo to divadlo, drama, až vyhrocené příběhy. Není tedy divu, že si jako taková hvězda podobné peripetie svou pozici užívá a to náležitě. Aby bylo celé vystoupení co nejvěrohodnější, záhada skrytá za náhlým vzplanutím lásky za neznámou cizinkou s ušmudlanou tváří zůstala ukrytá i před jeho nejbližšími v domácnosti. To celé vykoupené za pár mincí navíc, ale byla to hodnotnější investice, než je vrážet do skutečné paničky na jeho společenské úrovni. A ta pozornost, rychlost šíření drbů, pohledy z okolí - nikdy pořádně nepochopil, proč se žádanost zvyšuje s vážností svazku, ve kterém člověk je. Ale bavilo ho to. Pochopitelně však svou roli cítil, vžil se do ní, všechny nabídky a svody byly slušně odmítnuty. To uspokojení mysli ho naplňovalo více, než kdy mohlo libido. Nevinný žertík, interní vtípek, kterému se mohli smát vlastně jen oni dva. Nemluvě o tom, kolik zlosti se objevilo v Belmontovi. Když ho potkal ten den na burze a obdržel pohled nechávající medúzu zkamenět, i takový herec jako on se musel držet, aby se nerozesmál na celé kolo hrdelním smíchem s rukama obtočenýma okolo trupu. Těšil se, až tyto noviny vyslepičí své "milé". Leč nebyl drbna, tohle považoval za krásné zpestření dne. A hlavně důkaz, že jeho plán by mohl být úspěšný. Neočekával nic menšího, než děkovné ovace... no dobře. Asi by ho uspokojilo i obyčejné "díky".
Co ho však motivovalo a bylo obrovskou výzvou byly taneční lekce. Totiž, na takových společenských akcích neomlouvá ani gangréna noze, zlomenina, nebo růže na obou nohách. A on se učil tancovat sakra dlouho, protože si musel jednu nohu vyrvat a otočit ji, než byla pravá místo levé. Vlastně ještě ani pořádně neví, s jak moc velkým střevem má tu čest. Pokud vše dopadne tragicky, tak zřejmě se bude spolu s ní koncentrovat na ten nejprimitivnější tanec vůbec, který je univerzální na všechny písničky a bude se modlit, aby si tam s ní nechtěl zatancovat někdo další. Nasadí tvář žárlivého samce a s vyceněnými zuby odstraší potenciální taneční partnery. K jeho smůle to bude znamenat příšernou pověst, na druhou stranu řešení situace moc není. Ono nakrucování do rytmu hudby s výrazným narušením osobního prostoru byla bohužel nutnost. V takových chvílích lehce litoval, že jí dal pokoj v nevěstinci a on vlastně bydlel o kousek jinde. Jejich vztah se trochu upevnil - sic zezačátku byl moc vratký na to, aby si ji pustil do domu a to přetrvalo doteď. Domů netahal ani ženy, s nimiž měl dlouhodobý poměr. Jenže pointa byla taková, že kdyby ji měl u sebe, stihl by jí s tancováním pomáhat mnohem intenzivněji. I proto s blížícím se banketem vytáhl peřinu a přes Salem se s ní táhne jako poctivý šerpa, protože vytáhnout koně, to se mu zdálo nadbytečné pro takovou hromadu peří. Nezbývá, než nocovat v pracovně a postarat se o to, aby na pódiu po zvednutí opony nevzniklo fiasko. A taky bude mít víc času na vyřízení faktur, odměn, reorganizaci uspořádání a případných nákladů na opravy. Zaslechl cosi o tom, že v první patře padá klientům lustr na hlavu. A taky něco o rozpadajících se kádích. Takže je nutné se tím vším probrat, projít to a vyrazit za řemeslníky. Což je zdlouhavý proces. Měl by asi Quinn vzdát dík za impuls vedoucí k jeho vlastní svědomitosti.
Vleze do nevěstince a všechny pozdraví zvesela, zvysoka, až trochu nechápavě zakroutí hlavou, když na něj někteří koukají s otevřenou pusou. Mám snad něco na čele? Ptal se sám sebe, ale konec všem hrátkám, vyleze schody a po troše námahy díky nákladu v náručí otevře dveře pracovny. Tam ledabyle hodí peřinu na židli a zamyšleně se podívá po prostoru. No, není to zrovna nejúhlednější, ale u krbu se rozhodně spát dá. A přinejhorším si sem natáhne lavici. Nebyl to žádný choulostivý chudáček, ač je pravda, že si neodpíral. Krátce ještě koukne na nerozlepené obálky na stole, tvář zohavená znechuceným úšklebkem. Zapadne zámek a kráčí dolů, nevnímaje dění okolo, letitým zvykem, kdy zvuky už tak nějak splývají s pozadím, ať už výkřiky, konverzace v hostinci, nebo štěbetání zaměstnankyň. V přízemí, vedle kuchyně. dojde ke dveřím, kde je pokoj pro hosty. Nahne se ke dveřím a opatrně zaklepe, nic. Zabere za kliku a pokusí se otevřít, nic. Zamyšleně se podrbe ve vlasech, které jsou mimochodem i docela upravené a čerstvě ostříhané, poněvadž byl u holičky. Na tváři třídenní strniště, ale na tom si nikdy až tak nepotrpěl. I se vrátí před kuchyň a zeptá se ochranky, jestli o ní něco neví. Samozřejmě, že nemůže vědět, co se tu se všema ženskejma děje. Kdyby nebyl v tak dobré náladě, za takovou urážku by ho vykopl... ale nestane se. Projde kuchyň, prádelnu, dokonce přemýšlí i o tom, že ho prostě nechce vidět. Ale blikne mu nad hlavou pomyslná žárovka. Krom jiných kratochvil tu byly ještě stáje a její jediný skutečný přítel, kterým byla klisna. Přinejhorším se podívá, jaké jsou momentálně stavy koní a klientely, nebo jestli se něco nerozpadá i tam. A tak vyleze pryč, obcházejíc zařízení dlouhými kroky plnými spěchu, až z toho měl rozevlátý kabát. A zůstane stát ve dveřích stáje, kde konečně vidí svou milovanou falešnou přítelkyní.
Neví, jestli se má smát, nebo jen zakroutit hlavou a povzdechnout si. Její nacvičování před koníkem je až groteskně roztomilé, jenže přesně takové, že veškeré snahy o prověřování učenlivosti rohodne, že zafunguje plán B - jedna univerzální odrhovačka. Stáhne ze sebe kabát a rozejde se jejím směrem, zůstane v tmavě hnědé vestě s běžovou halenou pod ní a plátěné kalhoty v o něco světlejším odstínu hnědé. A samozřejmě vysoké, kožené boty. Hodily by se spíše polobotky, ale měl tolik pochůzek, že se raději spolehl na něco pevného, u čehož se nemusel bát každého kamínku, střepu nebo nedejbože hnusu, do kterého mohl ten mokrý den šlápnout. Tak či ona se mu kolonizátorská móda vyšší vrstvy pramálo líbila, daleko víc sahal v šatníku po skromných, praktických kusech. Kabát hodí přes přepážku jednoho prázdného boxu kousek od Nettie, stavíc se do pozice s vahou na levé noze a rukama zkříženýma na hrudníku.
"Dobrá. Takže zřejmě budeme muset zkusit něco jednoduchého." Pronese přemoudřele a jen tak očkem prozkoumá okolí, jestli je v blízkosti někdo... a protože nevěří tmě, tak k ní dojde blíž a chytne ji za pravou ručku, kterou políbí na hřbet. "Chyběla jsi mi." Zašvitoří tenkým hláskem a trochu pitomě se usměje, snad za účelem zvednout jí náladu? Těžko říct v jeho případě. Její ruku ještě nepustí na svobodu. Zvedne obočí a pohledem jí nenápadně naznačí, že oba vědí, co jí čeká. Ale aby nebyl až takový tyran... tak se přemůže a místo toho škodolibého úsměvu se i shovívavě usměje.

Zlenivěla. Kdykoliv jindy, v kterýkoliv jiný den by si jej všimla už tehdy, když vešel do stájí, citlivé uši by ji upozornily, že není sama – jenže od chvíle, kdy si přivykla luxusu zapůjčeného pokojíku i celého podniku, její smysly trochu ochably a její pozornost nebyla věčně tolik napjatá. Po prvním týdnu pochopila, že si může skutečně odpočinout a alespoň trochu polevit z ostražitosti, přičemž každý den z ní upouštěla o něco více. Cítila se zde v bezpečí, zaštítěná jménem Dalton a nově nabytým, ač jen vymyšleným, postavením, což bylo ale beztak to nejlepší, kterého se jí kdy dostalo – a vůbec ji nezajímalo, že nejspíše působila jako zlatokopka vzhledem k tomu, že do Salemu přišla jako ušmudlaná ňouma a s trochou štěstí odejde jako elegantní dáma, aniž by příliš záleželo na tom, že to nebude trvat tak dlouho, aby znova skončila ušmudlaná a ňouma… no, to nejspíše taky. Snažila se rovněž ignorovat fakt, že banket byl čím dál tím blíže, což znamenalo jediné – že se den odchodu rovněž blížil. Tušila, že se jí v onu chvíli nebude chtít, jak by taky mohlo? Ale zůstat, to také nemohla… Už jen protože by se za chvíli ukousala nudou a jednoho večera se prostě vytratila do tmy, ale také jednoduše proto, že se Christopher nejspíše relativně rád zbaví starosti, co v ní měl, přestože se zdálo, že si celou šarádu, co nastražil, náležitě užíval. Sama to však mohla sotva posoudit vzhledem k tomu, že ho předtím znala jen velmi zběžně a jeho změnu chování tak neměla možnost zaznamenat.
„Jedna, dva, tři, čtyři… Jedna, dva, tři, čtyři…“ Tichým polohlasem si počítá takty, do kterých se poněkud neobratně snažila napasovat kroky. Nechápala to – obecně byla pohybově nadaná, mrštná, hbitá, rychlá, ale jak se zdálo, rytmus v těle jí zoufale scházel a ona si tak s tancem nevěděla rady. Nehledě na to, že bylo dalece těžší zkoušet tanec, když neměla partnera, co by jí vedl, a ona se tak orientovala jen dle toho, co porůznu odkoukala ve chvílích, kdy se zcela náhodně k nějakému tanci přichomýtla – a mohla tak tiše litovat, že se nikdy zrovna nevyžívala v chudinských tancovačkách, kde se mohla mnohému přiučit. Možná to nakonec nebyla jen lenost, kvůli které si jej nevšimla, ale rovněž též hluboké soustředění. To by totiž vysvětlovalo, proč téměř nadskočí z leknutí, když Christopher promluví. Zaškobrtne, div se znova nepřizabije o lem šatů. „Zatraceně…“ zanadává tlumeně a vůbec ne jako dáma, naštěstí však celou situaci ustojí a namísto pádu se tak plynule otočí na patě, aby se vůči němu postavila čelem a on nemluvit k jejím zádům. Svým způsobem ji na malý moment pobouří jeho rozvalený postoj se založenýma rukama zrovna jako fakt, že viděl, jak moc šikovné nemehlo si přitáhl domů. „Já se snažím!“ zapýří se v podobě kníknout na svou vlastní obranu, což je však beztak jen výraz nahromaděné frustrace z uvědomění, že tohle jí prostě nejde. I to jí však dojde dostatečně brzo, pohoršený výraz vystřídá poněkud zoufalá protáhlá tvář, což umocní i gesto, kdy si prsty projede vlasy a odstraní tak všechny zatoulané pramínky ze svého výhledu. Málokdy nosila dlouhé vlasy rozpuštěné, nebylo to praktické a vlastně ani mravné, na druhou stranu však v mravnosti pokulhával rovněž i vztah s majitelem nevěstince a praktičnost na pár dnů hodila za hlavu – pořád v sobě měla ženskou stránku, co si dokázala užít podobné malé libůstky. „Promiň…“ omluví se pokorně. „Budeme muset zkusit něco jednoduchého,“ odsouhlasí mu jeho slova s krátkým povzdechem, co však vzápětí vystřídá úsměv. Zprvu normální, ale tehdy, když k ní vykročí, chytne ji za ruku a ucítí jeho polibek na pokožce, se změní na poněkud okouzlený, až zasněný. Tyhle něžnosti, drobnosti, pozornosti nebyly skutečné, byly součástí hry, věděla to, ale i tak si již zkraje ujasnila, že když na ně bude reagovat spontánně – tedy pořádně vyjukaně a jednoduše skutečně – nakonec to vytvoří ještě o něco lepší lež. Nakonec potřese hlavou, maličko se k němu nakloní, místo čehokoliv jiného ale přijdou další slova. „Lháři,“ odpoví, sotva ale vyčítavě, naopak jednoduše hravě a rozverně. Nebrání se tomu, že ji nepropustí, naopak se ho sama drží hezky jako klíště. „Myslela jsem… Hm… Ne, doufala jsem, že… Já ani nemám tušení, jak zní taková hudba, co se hraje no podobných nóbl banketech. Třeba by to na to… mohlo být proto?“ nadhodí opatrně svou konspirační teorii, do které naštěstí nejsou zapletení svobodní zednáři, jen prostá a poměrně pochopitelná neznalost. „Vím, jak to má vypadat, ale nevím… jak.“ Znova se na něj mírně zoufale podívá, než jí v opět ožijí oči a na rtech se opět objeví ten škádlivý úsměv. „Umíš zpívat? Broukat?“ vybalí na něj svou spásnou myšlenku, co by zjevně mohla všechno řešit.