Město Salem

Naklonil tiše hlavu. Ano, jistě by byl rád... byla pravda, že byly ošklivější způsoby úmrtí. Třeba to upálení... nic hezkého. Byl jen rád, že chlapy z toho neobviňovali. Nebo o tom aspoň nevěděl. Zajímalo ho, co by se stalo kdyby chytili Petera. Přeci jen, on měl hodně velkou sílu a kdyby se naštval... asi by to nedopadlo dobře pro nikoho, zvlášť pro ty, co by ho udali. K tomu by se Shaw nikdy nesnížil. Přece jen ho tehdy Peter vlastně zachránil. Kdyby ho tehdy neposlal na druhou stranu, mohlo to dopadnout bídně a on si to uvědomoval. Mohl teď za úplňků po venku létat on a vraždit nevinné králíky a koloušky - no jo, Peter hold chudáčky zvířata likvidoval. Ale to asi všichni vlkodlaci. Samosebou jich tu bylo víc, on o tom nepochyboval. Přál by si aspoň jednou vidět celou jejich smečku. Zvláštně se mu zablýsklo v očích. Popravdě jeho zájem o vlkodlaky vykvetl v tu noc, kdy se vydal do lesa. A od té doby tam prostě byl. Kožoměnci, čarodějnice. To všechno. Přál si o tom vědět cokoliv, cokoliv mohlo nasytit jeden z jeho největších zájmů - poznání.
,,Mrzí mě, co se s nimi děje. Jak jsem řekl, nemám to rád. Ale... musejí být opatrné a když je odhalí, asi zas tak opatrné nebyly... nebo ano?" usmál se na ni. Byl to zvláštní úsměv. Zvláště chladný a jakoby věděl víc, než říká. Shawn prostě věděl, že není normální a hodlal přijít na to, čím. Možná to bylo jen to, že se rozhodla jít mezi chudinu? Ne, to ne. Tahle slečna je něco víc než znuděná panička. ,,Ale to by asi měli všichni tvorové, kteří si hrají s magií. Popravdě by mě občas zajímalo, jaké to je." Ani si nevšiml, kdy se předklonil víc nad stůl. Zase se bezpečně opřel o židli a vrátil se do polohy 'AbsolutněMěToNezajímáDík'. ,,Ale tohle není téma do hospody. Tady by čarodějnici a nebo čaroděje udal žebrák za pár mincí," odfrkl si. Žebráci byli absolutní spodina, co prodala informace komukoliv, hlavně, když to byla dobrá cena. Z jedné části je neřešil, nebyli zajímavý. Z té další jimi pohrdal, byly to krysy, co se nesnažily ani trochu začlenit zpět do společnosti. A poslední částí je obdivoval - co se občas dozvěděl přes tyto žebráky bylo opravdu zajímavé. Netušil, kde berou informace. Prostě je měli. A on se ptát nechtěl.
Bez jakéhokoliv viditelného zájmu pokrčil rameny. ,,Všichni tady v té krčmě jsou zloději. Vůbec bych se nedivil, kdyby jste k nim patřila i vy, slečno.
Lidé kradou, aniž by si uvědomili, že to skutečně dělají." Pokrčil rameny. ,,To že to přiznám nahlas je přece jedno. A navíc věřím, že co si tady řekneme zůstane mezi námi." Vlastně mu na tom vůbec nezáleželo. Klidně si to mohla říct komu by chtěla. Prostě by se zašil v lese a nějakou dobu by se neukázal. No a co, aspoň by měl záminku proč nevylézat z postele a moct spát celý den. Přeci ho nikdo nesmí vidět! Trochu se ušklíbl.
Pobaveně ji sledoval. ,,Většina žen z nižších sfér je stejná a stejně nudná. Našel jsem zatím jen jednu zajímavou, ale ta je až moc mimo můj dosah.
A pak jste tu vy. Ale... vy nejste z našich nízkých poměrů, že?" Upřel na ni oči a pořádně se napil medoviny. ,,Dokážu si představit i většinu žen z vysoké třídy. Vychovávají vás, aby jste byly skvělé ženy, které nikdy neohrozí muže a dají mu spoustu dětí, co?" pokrčil rameny. ,,Nikdy jsem se o
vyšší sféry nezajímal co se týče lidí tam. Ale řekl bych, že vybočujete. Už jen ten pohled v očích," tiše se uchechtl. ,,Je hezké nevidět plachou slečnu a na druhé straně je hezké vidět někoho s intelektem a ne někoho obyčejného, co vás jen rozřeže." Nebezpečných žen bylo v podsvětí dost, jenže většina byla primitivních a nebylo těžké je přeprat, protože neuměly pořádně zapojit hlavu a uvažovat. Shawn si cenil Honey právě proto. Byla krásná, inteligentní a z nižší sféry. Zvláštní. Jako drahokam od sazí.
,,Jak jsem řekl, neřeším lidi ve vyšších sférách, takže jméno neznám. Měl bych snad? Pokud si ho mám zapamovat, udělám to pro Vás rád, ale nebylo by nejlepší takhle upozorňovat na svůj dům a bohatsví," ušklíbl se. ,,I když je pravda, že vy se mi, Rose, více líbíte, když s vámi můžu normálně mluvit. Kdybych vás okradl, moc bych si nepolepšil. Okradené ženy bývají vzteklé. Souhlasíte?" Pak do sebe na ex hodil zbytek medoviny. ,,Můžete mi říkat Shawe, Rose. Je to očividná zkrácenina, je lepší používat co nejkratší jména, že?" věnoval jí úsměv. ,,No, rád jsem si s vámi popovídal,
ale čekají mě cizí měšce. Leda..." uculil se, ,,leda by jste chtěla jít se mnou. Je hezké krást s hezkou ženou po boku. Víc to motivuje a taky to odláká pozornost." Nechtělo se mu jít krást. Ale... chtěl vypadnout z hospody. Navíc ho po dlouhé době zaujala nějaká žena a on o ni nechtěl přijít v davu.

Opatrně se na něj podívá a ten záblesk v jeho očích jí neunikne. Jistě, opatrnost zdejším čarodějnicím nejspíš schází, jak jinak by totiž bylo možné, že neustále stojí nějaká žena na hranici za kacířství a čarodějnictví. Zajímavé, že muži se tam nikdy neobjevili. Sama sice žádného čaroděje nikdy nepotkala, ale pokud existovali, tak byla tato skutečnost pro prosté lidi tajemství. Vždyť muži měli dostatečnou autoritu. Klidně mohli být čarodějové i ve vedení města a upalováním žen se zbavovali nepohodlných milenek, či manželek. "Nebo je udal někdo, komu věřili." Navrhne jinou alternativu, kvůli které se o své moci nesvěřila ani otci. Pochybovala totiž, že by měl pochopení, ač byla jeho dcera, on byl stále radním tohoto města. A ti právě rozhodovali o osudu obviněných z čarodějnictví. Její otec í sice miloval, ale přesto to byl muž, který se řídil pravidly. Jen by ho tím postavila do nesnadné situace, kde by z jeho pohledu nebylo žádné konání správné.
"Jaké to je zahrávat si s magií, nebo s vlastním životem?" Vznese otázku, která se přímo nabízí. Vždyť přesně to hrátky s magií jsou, člověk si jen hraje s vlastním životem. Nikdy není člověk dost opatrný, dost pozorný, aby si mohl být naprosto jistý, že ho nikdo neviděl používat jeho síly. To samé se týkalo vlkodlaků, jejichž prozrazení nebylo ani tak těžké. K jejich štěstí se na vlčí bestie v tomto městě nevěřilo. Byly pro místní pouhým mýtem, kterým strašili svoje děti, ač nevěděli, jak skuteční tito prokletí tvorové jsou. Procházeli se mezi nimi s klidem v tváři a jen úplněk odhalil jejich pravou tvář. Kožoměnci byli stejně velkou neznámou, možná ještě větší než vlkodlaci. Salemští občané sice byli pověrčivý a báli se skoro vlastního stínu, ale byli omezení ve svém poznání nadpřirozena. "Tak ještě štěstí, že se o tom bavíme jen teoreticky." Odvětí, ale přesto se zadívá po místnosti, jestli náhodou není nějaký slídil v doslechu. Zvědavé oči a uši byli v tomhle městě snad všude a jen čekali na záchvěv nějakého drbu, klepu, který by zpeněžili. "Možná jsem zlodějka, ale peníze mi jsou lhostejné." Odvětí a tiše se zasměje. Peněz měla její rodina dost, o ty se nikdy nezajímala. Pro ní byl zajímavější buď alkohol nebo třeba mužská pozornost. Nejspíš mnoho dam z New Yorku by jí označilo za prostou zlodějku, protože jim odloudila pozornost jejich milého a přivlastnila si ho všemi možnými způsoby. To jí také ve výsledku dostalo sem. I když by ráda věřila tomu, že to, co si řeknou, zůstane mezi nimi, tak je okolo nich spoustu zvědavých uší, které to, co si tu říkají, klidně roznesou dál.
"To samé se dá říct i o mužích a myslím, že tam na vrstvě nezáleží." Ušklíbne se a vzpomene si na muže, se kterými trávila většinu svého času v New Yorku. Všichni tak nudně stejní, se svým galantním chováním, slušným vystupováním a zpátečnickými názory. "Etiketa, slušné vyjadřování, správné názory a neustále se tvářit plaše a křehce.
Být podřízená a poslušná svému muži, neodporovat a rodit děti. To je to, co nám vtloukají do hlavy od malička." Upřesní jeho slova o něco víc a ušklíbne se. Jak moc se těmto poučkám vymyká. Mužům se nerada podřizuje, to si musí zasloužit. Musí ukázat, že si zaslouží její obdiv a důvěru. Na děti nemá pomyšlení, ač některé její přítelkyně už čekají nejméně druhého potomka se svým manželem. V tomhle byla vždycky jiná. "Pohled v očích? Chcete tím naznačit, že jsme neobyčejná a inteligentní?" Pozvedne obočí a usměje se. Podobnou lichotku si ještě od nikoho nevysloužila. Jistě, slýchala, že je krásná, nádherná, okouzlující, křehká, něžná a podobné, ale o její inteligenci se nikdy muž nezmínil. Zjevně neměli rádi, když jim po boku kráčela žena, která byla intelektem na stejné úrovni.
"Možná je to i dobře. Jako zloděj asi neplatíte daně, takže Vám moje jméno může být neznámé." Odvětí a s menším ušklíbnutím se podívá po těch chudácích, ze kterých dělá chudáky právě její otec a před ním předchozí výběrčí daní. Tohle povolání tu nebylo nijak oblíbené, možná proto si našli někoho, koho lidé neznali, aby nahradil starého výběrčího. Kdo ví, co se s ním stalo. Nikdo jí to neřekl a ona se raději neptala. "A mají důvod, proč být vzteklé. Třeba jste jí právě připravil o nové šaty." Odvětí a usměje se, přičemž je vcelku ráda, že jí se tohle netýká. Zaprvé jí nehodlá okrást a zadruhé peníze pro ní nejsou problém. "Těší mě. Celé moje jméno by bylo zbytečné, stejně byste si z něj nejspíše odvodil tuto zkratku." Odvětí a usměje se. Když jí nabídne, aby se k němu připojila, zamyslí se nad tím. Promenádovat se po městě po boku zloděje by jí asi na pověsti nepřidalo, ale zase by se rozhodně nenudila. Usměje se a napodobí ho, takže vypije celý obsah své sklenice s medovinou. Myslela si, že dnes se napije víc, ale dokázala se bez toho obejít. "Ráda se k Vám připojím. Mohla by to být zábava." Odvětí a rozpustile se usměje. Teď možná může působit jako dítě, kterému někdo nabídl bonbon. Pro ní to tak opravdu působí, vždyť každý den nepotkáte mladého cizince, který je zloděj a navíc vám nabídne, abyste se k němu při jeho "práci" přidali.

Dnes chtěla klid. Jen ona a Hany. měla za sebou náročný týden a ještě náročnější měsíc. Konečně se dostala do covenu a byl to opravdu hodně příjemný pocit. Konečně mohla španělským čarodějkám ukázat, co je to pravá síla. Amelie nevypadala na slabošku - a kdyby jí byla, jistě by neměla coven. Phoebe ostatní čarodějnice sice neznala, ale věděla, že jeho sílu tvoří nejslabší článek. A když bude až moc slabí... prostě se ho zbaví a nahradí ho jiným. Amelie se sice bude zlobit, ale Phoebe byla pevně rozhodnutá tomuto covenu dopomoct k velikosti, jakou si zasloužil. Byla spokojená a s jistotou si říkala, že Salemské čarodějnice budou jednou slavné. Možná i víc než to. Legendární. Sama pro sebe se ušklíbla a víc se uvelebila. Koupala se v horké vodě už nějakou dobu. Bylo příjemné si prohřát končetiny. Bylo to to poslední, co donutila služky udělat, než je poslala na zbytek dne domů. Všechny okenice byly zavřené, v místnosti byly jen svíce, které Phoebe osvěcovaly místnost. Viděla díky nim docela dost dobře. Hany ležel hned u dveří, které byly pootevřené. Mohl odejít, kdyby chtěl.
Phoebe teď nezáleželo na samotě, prostě teď chtěla nechat plynout myšlenky a zapřemýšlet nad budoucností. A pak si zalézt do postele a pořádně se vyspat do krásy, aby se mohla vydat na lov ženichů. Potřebovala zástěrku. Samotná žena byla vždy dost podezřelá a ona prostě potřebovala někoho, kdo se postará o to, aby samotná nebyla. Nejlépe idiota, co půjde lehce ovládat. Sama pro sebe se pobaveně zašklebila a nabrala trochu vody do jedné dlaně a vylila si ji na rameno, aby po něm pak rukou sklouzla dolů až k boku. Spokojeně vydechla. Nevšimla si, že Hany v jeden moment nastražil uši a vylezl otevřenými dveřmi. Zdálo se mu něco v nepořádku - radil mu to psí instinkt. Phoebe se zkroušeně podívala na vodní hladinu - nebo alespoň na to, co z ní viděla. Jak dlouho bude před manželem moct schovávat, že slepne? Mohla by to hodit na nějakou nepohodlnou čarodějnici... Alespoň měla vymyšlený záložní plán, jak se zbavit cizáků, které nikdo nechtěl, kdyby to nezvládla sama. Kdo by neuvěřil milé mladé dívce, navíc ze šlechtického rodu? Vyfoukla. Ale byl tu problém. Kapitán Atterberry a ten... blonďák, mohli by ji 'usvědčit'. Ale... řeklo se, že co se v lese stalo, to v lese zůstane. Ale nebyla si úplně jistá jejich slovy. Leda... ,,Leda by skrývali taky docela nechutná tajemství." Phoebe se zubatě usmála a prohrábla vodu prsty. Měla ráda tajemství, pokud nebyla její a nebyla vypustěná mezi lidi.
Hany mezitím sešel dolů. Začmuchal a začal se rozhlížet. Pak sklopil čumák k zemi a vydal se do kuchyně. Vždycky mu to tam vonělo a teď odtamtud ještě cítil něco dalšího. Když uviděl muže, jak spokojeně pojídá housku, zarazil se a vykulil na něj oči. Ten člověk měl jídlo! No nebyl by to typický prodejný pes, kdyby se nerozťapkal k němu a nesedl si před něj s ksichtem: ,,Rozděl se člověče! Kousek neuškodí!" Takže tam před ním seděl cizí pes, co mu nešel po krku, poslušně seděl a ještě žebral.
Phoebe se mezitím vytáhla z teplé vody a osušila. Pak se navlékla do jednoduchých šatů, které si zvládla obléct i sama, takže je měla připravené od služek. Neměla potřebu se půl hodiny soukat do něčeho, s čím by jí stejně někdo musel pomoct. Šaty byly v modré barvě a Phoebe si jich docela cenila - dostala je k patnáctým narozeninám. Pak si ale uvědomila něco divného. Nezakopla o psa. Což znamenalo, že pes tu není. To ji donutilo trochu znervóznit. Neměla ráda, když musela po domě chodit sama. Když byl Hany po jejím boku, přeci jen to bylo snesitelnější. ,,Hany?" zeptala se s normálním tónem. Nic, ani zaškrabání drápků na podlaze. Phoebe se musela podmračit. Nepříjemné. Dotkla se stěny a pomoci jí se dostala ke dveřím. Nebyly moc dobře vidět, svíce je špatně osvětlovaly. Pomalu je otevřela natolik, aby se jimi protáhla a zase je za sebou zavřela. Věděla, že Hany na poschodí není. Pokusila se na moment ovládnout jeho mysl. Viděla jeho očima a viděla muže. Stál před ním. Hned zase psa pustila. Ale nejdřív si v jeho těle štěkla. Návrat do vlastního těla nebyl extrémně příjemný, protože se složila na zem. Začínala si uvědomovat, že v domě není sama. I přes její klasické sebevědomí ji začala svírat panika. Ten, kdo vnikl do jejího domu mohl být kdokoliv. Mohl chtít cokoliv. A přiznejme si to, Phoebe byla i přes své schopnosti 19ti letá slečna z vyšší vrstvy, co se vlastně neuměla pořádně bránit a kdyby jí chytl dům, asi by si vytrhala vlasy. Navíc, kdyby ten člověk utekl a udal ji, byl by hned problém. Naštěstí kuchyně a pokoje pro služebné byly na druhé straně a Phoebe za tu dobu už svůj dům znala jako vlastní boty. Proto nebylo těžké se vplížit jedné ze služek do pokoje a půjčit si její šaty, zatímco ty svoje schovala do truhlice. Když si nebude myslet, že je paní domu, bude jí hrozit menší nebezpečí - aspoň to si říkala. Musela si na šaty posvítit světlem z konečků prstů, než konečně přišla na to, jak si to obléci. Pak se rozešla směr kuchyně. I když docela opatrně - přeci jen už zhasla plamínky na koncích prstů a nechtěla škobrtnout a natáhnout se tam jak dlouhá, tak široká.

Zatímco v klidu žvýká chleba, jako by snad nebyl v cizím domě někoho z vyšší vrstvy, tak zaslechne ťapot. Nezní to jako lidské kroky, ale spíš nějaké zvíře. Zadívá se tedy ke dveřím, které vedou dál do nitra domu. Z těch o okamžik později vyjde pes, který si ho nejdřív změří pohledem, ale pak k němu přejde a usadí se asi metr od něj pozorujíc ho škemravýma očima. Pozorně se na psa zadívá. Není to tak, že by neměl důvěru ke zvířatům, ale většina psů měla tendenci lidi jako byl on nahánět. To se mu nikdy moc nezamlouvalo, ale běhat se díky tomu naučil. Psi v tomhle byli ale vážně hrozně otravní. Našli je kdekoli a nedali si pokoj. I tenhle pes navíc vypadal, že je lovecký a že by byl schopný ho najít, kdyby se rozhodl někam utíkat. Ovšem podělit se o jídlo, které si sám vzal, se nehodlal. Sám toho měl málo a bylo to na jeho zevnějšku i vidět. Byl vyhublý, i když měl poslední dobou, co jíst, tak neměl tolik svalů, kolik by mohl mít. Přece jen spadal do nejnižší vrstvy a jejich výživa nebyla tak pestrá a dostatečná, jakou si mohli zařídit lidé z vyšší vrstvy.
Z těchto úvah ho ale vytrhne štěknutí, které se ozve od psa. Bruce to trochu překvapí, protože je to osamělé štěknutí, které není následováno ničím jiným. Pes na něj dál škemravě hledí. Bruce se k němu sehne a zadívá se mu do očí. Možná by to nemusel být obyčejný pes. Existují čarodějky, vlkodlaci, takže i kožoměnci by nebyli žádným překvapením. Ovšem v jeho mozku ho začíná hlodat myšlenka, nebo spíše vzpomínka na jisté věci, které zaslechl. O dívce z vyšší šlechty, která sebou všude vodila psa. On sám jí nikdy nepotkal, nebo si toho nebyl vědom, ale o té dívce se mezi žebráky a spodinou šířilo, že je to čarodějka. Nemá manžela a chová se divně. Moc nevychází z domu a když už, tak jen se svým psem. "Že bych se dostal k ní?" Zamumlá si spíš znuděným hlasem, než že by ho to nějak děsilo. Viděl vlkodlaka o úplňku, asi ho jen tak něco už nevyděsí. Pokud to tedy nebude jeho nejlepší přítel, který ho bude nahánět po lese. Jo, to by ho asi vyděsilo.
Pak ale zaslechne kroky, tentokrát už stoprocentně lidské a rozhodně ženské, protože klapot podpatků by u mužů byl zvláštní. To si člověk vážně nemůže být jistý tím, že je ten barák prázdný, když chce něco ukrást? Očividně ne. Na Bruceho se štěstí neusmálo, i když se tak tvářilo. Dneska zřejmě nebyl jeho den. Povzdechne si a narovná se. Zajímá ho, kdo se ve dveřích ukáže, i když s největší pravděpodobností uvidí jen jeho obrys, protože v téhle tmě opravdu nic nerozezná. Není Peter, aby skvěle viděl i ve tmě a nedělalo mu problémy se v ní pohybovat. V tomhle asi bylo vlkodlačí prokletí super. On ale vlkodlakem nebyl. Byl člověkem, nejslabší bytostí, která se momentálně v Salemu nacházela. Jediné, co měl, byl nůž, který u sebe vždycky nosil a pěsti, se kterými se uměl prát. Napadnout ho vlkodlak, skončil by nejspíš s přeráženými kostmi mrtvý. Neměl dostatek síly, aby mohl takovému stvoření konkurovat. Čarodějky pro něj byly velkou neznámou. Sice jich pár viděl uhořet na hranici, ale čarovat je nikdy neviděl.

Pomalu našlapovala skrz dům a v jeden moment jí přišly podpatky až tak moc hlasité, že je prostě sundala a odkopla. Ani si neuvědomila, kdy že si je vlastně nasadila - asi měla špatnou paměť, páč měla pocit, že šla bosá. Ale to se stávalo. Pomalu šla po chodbě a po cestě málem zakopla o jedno výstavní pometlo, co tam nějaká služka zapomněla. To ji donutilo si ho raději vzít sebou - alespoň se měla čím bránit. Tiše našlapovala, koště před sebou jako dřevno. Pak zaslechla klapání drápků. Poznala podle toho, kde má psa - když přicházíte o jeden smysl, jiný se vám zlepší a u Phoebe to byl zrovna sluch. Možná to bylo i tím, že psi měli sluch skvělý a na ni se něco z nich přenášelo - neměla absolutně tušení, ale samosebou tu tato možnost byla. Slyšela, jak se Hany zvedl, popošel a zakňučel. Asi nic nedostal, což vzhledem k jeho kukuči bylo zvláštní. Rozhodně zloděj. Pes začal na Bruceho kňučet. Dnes ještě nedostal svou dávku odřezků z masa, takže měl hlad a měl chutě. Phoebe nakonec pometlo nasměrovala na stěnu a přejížděla s ním, dokud se nezadrhlo, což znamenalo jediné, rám dveří.
Asi by to vypadalo jako epické vynoření ze tmi, kdyby plně odchytila dveře. Ještě s tím pometlem to muselo být úžasné. Ale vzhledem k tomu, jak dobře Phoebe viděla, nebylo velké překvapení, že si nevšimla pražce u dveří. Mělo to jednoduchý následek - zakopla. Kdyby viděla, možná by se i zachytila, ale takhle zapištěla, zamávala rukama, pustila pometlo a vydala se zemi vstříc. Naštěstí nebyla v místě, kde by něco stálo. Popravdě se hlavou o zem docela pořádně majzla, takže v moment, kdy se posadila, se za ni chytila a točil se s ní celý svět. ,,Au..." zanaříkala. Ani nevěděla, jestli náhodou zloděje nevyplašila, protože měl čas mezitím utéct. Popravdě to byla dost hlasitá rána a Phoebe to bolelo, takže ji ani nezajímalo, co se kolem ní dělo. Nechápala, jak ze všech lidí zrovna ona může pořád do něčeho narážet a padat. Je pravda, že v kuchyni dlouho nebyla a tudíž nevěděla, co tu je, ale i tak, proč tak potupný nástup! No, byla tu sama, takže na tom nezáleželo. Teda... možná tu byl i onen zloděj, což jí teď bylo fakt jedno. Ať už si tam byl a nebo ne. Nahmatala stěnu a opřela se o ni, aby se postavila. ,,A tohle mám z domobrany... zatraceně. To jsem se nemohla rovnou skutálet ze schodů?" brblala nešťastně a snažila se přežít třeštění hlavy.

Když už pes začne i kňučet, odlomí teda kousek housky a hodí jí psovi. I když docela pochybuje o tom, že by to pes jedl. S největší pravděpodobností bude dostatečně zmlsaný a nějaká houska ho neuspokojí. On víc po ruce ale neměl. Navíc i tohle od něj bylo dost, protože když něco našel a mohl sníst sám, tak se nerad dělil. U nich doma to bylo něco jiného. Tam se dělili o jídlo všichni se všemi, přece jen byli rodina. Navíc kdyby se někdo z nich nepodělil, Peter by mu rychle vysvětlil, že musí a Honey je dostatečně výmluvná, aby mu to vysvětlila tentokrát slovně a ne pěstmi jako Peter. Podívá se na psa a dojí housku. "Tak co kámo, máš tu páníčka?" Nadhodí tiše, ale to už jeho pozornost přiláká nějaký hluk u dveří. Nejdřív nějaký divný zvuk, který nedokáže identifikovat. Když se ale podívá ke dveřím, už skrze ně padá mladá dívka, nejspíš, a to doslova. Nemůže si pomoct, ale začne se pochechtávat. Opravdu nejde odolat, i když mezi jeho charakteristické vlastnosti nepatří škodolibost, ale pohled na nebohou dívku, která se rozplácne na zemi svojí vlastní vinou, je opravdu zábavná.
Znal spoustu nešikovných lidí, většinu z nich potkal na ulici, ale jejich nešikovnost spíš hraničila s tím, že nebyli opatrní. Někdo je nachytal při krádeži a tím byli jednoduše o ruku kratší. Rozhodně to nemohlo být nic příjemného, ale svojí nešikovností si to zavinili sami. Když něco neumíš, tak to prostě nedělej. Takže tu teď stojí, chechtá se potichu pod vousy se založenýma rukama. Ovšem pomalu přejde ke dveřím, protože přece jenom potřebuje mít jistotu, že bude mít únikový východ. Netuší, co je ta holka zač, ale rozhodně nepotřebuje žádné problémy. Nehodlá přijít o svojí ruku jen kvůli hloupému nápadu jít vykrást dům. Sleduje její pohyby, které sice vidí, ale možná by bylo lepší vidět jí do obličeje. Dalo by se tak lépe odvodit, co chce udělat. Obličej prozradil hodně. "Mohla, alespoň bys mi dala varování dřív." Odvětí tiše a posměšně. Pokud by byla tahle holka schopná se se svou nešikovností skutálet ze schodů, on by nejspíš zdrhnul a nemusel se s ní ani potkat. Ovšem teď alespoň ví, že s její nemotorností by jí asi lehce přepral, což by asi zvládl tak jako tak. Přece jen je to holka. Nejspíš by jí byl i schopný utéct, tak proč chvíli nepočkat a nezjistit, jak se tahle situace bude vyvíjet. Trochu se natáhne, aby otevřel dovnitř alespoň trochu světla, které produkoval měsíc a hvězdy. Pomohlo to. Na ní světlo alespoň trochu dopadlo a on rozeznal, že má oblečení služky. Co tu dělá služka takhle pozdě? On stojí vedle dveří a opírá se tam o zeď, takže je pořád ve stínu.

Pes housku zbufl. Žral všechno, měl snad nekonečně hluboký žaludek! Na odpověď jen zamrskal ocasem a koukal na něj.
Ze začátku si toho nevšímala, ale pak stiskla zuby a uvědomila si, že se jí ten idiot směje. Co si to vůbec dovoloval? Všechno to byla jeho vina. Kdyby se sem nevloupal, vůbec by dolů nešla. Ale to je teď jedno. Když ukořistí jeho vlasy, mohla by si z něj udělat hezký, cvičný cíl. Respektive coven by mohl. O zloděje se ve městě přece nikdo nezajímá. Mizí a objevují se pořád dokola a to, že mizí, je jen součást tohoto procesu. Pak ale tuhle myšlenku zaplašila. Nehraj si na šlechtickou fňuknu. Nejsi ve španělsku. Určitě jsi udělala chybu, když se vloupal zrovna k tobě, ty hloupá. Nenašla nic, čím by si mohla pomoct - aspoň po hmatu ne. ,,Vážně se mi posmíváš?" zaskřípala zuby. ,,Kdyby ses nevkradl do cizího domu, vůbec by se mi nemuselo nic stát.
Je to tvoje vina!" zanadávala.
Když pak otevřel okno, měsíc ji praštil do očí, až sykla a musela je schovat. Pak musela chvilku mrkat, než se přizpůsobily. Pak se podívala ven. Měsíc na ni zářil a Phoebe si uvědomovala, že ji vidí ve služkovském oblečení, za což se poněkud zastyděla. Její tmavohnědé vlasy byly teď rozpuštěné. Měla je jen kousek pod ramena, ale když do nich z venku zadul vítr, začaly jí lítat opravdu všude okolo obličeje. Velké zelené oči upřela na obličej muže. Viděla ho, i když jen obrys. Zamračila se na něj. ,,Neměl by v tenhle moment zloděj utíkat, jak jen může?" založila si ruce na hrudníku a trochu naštvaně na něj hleděla. Začínaly ji studit prsty na nohou. Hany se o ni opřel a ona sebou cukla - tohle nečekala, vlastně si ani neuvědomovala, že tu pes je. ,,Máš jediné štěstí, že slečna de Osuna krom mě poslala všechny pryč, protože chtěla být o samotě. Jinak bys měl velký problém," mračila se na něj. Bylo vidět, že je někde v rozhraní jeho věku, možná i mladší - nebo na to aspoň vypadala. Pihy na nose jí dodávaly roztomilého vzhledu, i když celá její postava spíš podtrhovala, že spíš než roztomilá je to vyspělá žena - pokud ho zaujalo poprsí, nebylo extrémně velké a ani malé, jen si ho svýma malíma rukama na hrudníku poněkud zvýrazňovala. Byla docela vysoká. Na ženu rozhodně. Nebyla o extrémně moc menší než on, možná něco okolo 173 centimetrů. Naštvaně si nadzvedla sukni, aby o ni nezakopla, a vydala se k němu. Pokud se nechal, zapíchla mu prst do hrudníku. ,,Měl bys jít, než na tebe zavolám strážné!"

"To ty jsi sem šla. Nemusela si." Odvětí s klidem a pokrčí rameny, přičemž jí ale stále obezřetně sleduje, kdyby se o něco pokusila. Pes ho stále pozoroval, ale nevypadalo to, že by se na něj v nejbližším okamžiku chtěl vrhnout. Tudíž větší neznámou představovala dívka. Navíc sem ani nemusela chodit, vlastně ani netušila, co jí sem přivedlo. S největší pravděpodobností to štěknutí od psa, protože on rozhodně neudělal žádný hluk, který by sem někoho přilákal. Mohla prostě ignorovat to, že pes někam odběhl a v klidu si dělat svojí práci. On by se najedl, možná by si vzal nějakou cennost, kterou by následně mohl vyměnit za jídlo a vrátil by se zpátky domů i s jídlem. Všichni mohli být spokojení a šťastný, ale to by ona nemohla vypadnout ze dveří na podlahu takovýmhle způsobem. Takže...ano, směje se jí. "To tak zloději dělají, že se vkrádají do cizích domů. Jaký smysl by mělo lézt a krást ve vlastním domě?" Zeptá se jí tónem jako by mluvil s někým absolutně hloupým. Ne, že by si o ní myslel, že je hloupá. Neznal jí, nehodlal jí někam zařazovat jen proto, že to byla služka. K čemu to? Nakonec by se mohlo ukázat, že je chytřejší než by si mohl myslet.
"Můžu utéct i za chvíli, není tu nikdo, kdo by mě zastavil." Odvětí a ušklíbne se. On to tak vidí, pochybuje, že by ho holka mohla zastavit a psa by zvládl setřást. Navíc na útěk je vždycky času dost. Díky světlu si jí může pořádně prohlédnout, kdežto ona jeho ne. Jeho postava byla skrytá ve stínu, možná mohla vidět nějaké obrysy, ale rysy jeho obličeje nebo detaily oblečení asi těžko. Všimne si psa, který k ní přijde a lehce vyklene obočí. To si tu služku tak oblíbil, aby se k ní takhle lísal. Pochyboval totiž, že by to byl její pes. Na to byl moc opečovávaný. "Není to štěstí, věděl jsem, že tu nikdo není, nebo všichni spí. Většina lidí totiž nemá tmu v domě, který je plný." Poznamená a upozorní tak na fakt, že ani zkrz jedno okno nebylo při jeho příchodu vidět světlo ohně, který by dával najevo, že je ještě někdo vzhůru. Proto i pro něj bylo nečekané, že někdo přišel sem. I když k jeho štěstí to byla jen služebná, ale dobře věděl, že i služebná může být nebezpečná. Mohla být podobně stará jako on a musel uznat, že byla hezká. Tuhle myšlenku, ale rychle zahnal, nechtěl si moc žen pouštět k tělu. Špatné zkušenosti mu holt zůstali. Když k němu přijde a bodne ho do hrudi, podívá se na její prst zabodnutí v jeho hrudi. "Než pro ně stihneš dojít, vezmu si něco na cestu a už tu nebudu." Odvětí jí s klidem a podívá se jí do očí. Moc dobře ví, jak daleko je odtud kasárna, možná by mohla narazit na nějakého strážného na náměstí, ale i tak by on získal spoustu času na to, aby našel něco, co by se mu zalíbilo a ukradl to. Na útěk by stále měl dostatek času.

,,Jistěže jsem musela. To si asi neuvědomuješ, jaký bych měla problém, kdyby něco zmizelo!" zamávala rukama ve vzduchu. Ano, kdyby byla služka samotná u ní doma, asi by si myslela, že to ukradla ona a jen se schovává za maskou zloděje - vlastně by zloděj byla, dávalo by to smysl. Naštvaně zamručela. Naštěstí měla docela dost peněz, ke kterým by se asi nedostal, takže byl docela klid. Neměla se čeho obávat, i když by nejraději pištěla, že má v domě zloděje a někdo ji má jít zachránit. Musela se ho zbavit elegantně a tak, aby na to nikdo nepřišel. Hlavně kdyby byla služka, aby na to nepřišla její paní. Vzhledem k tomu, jak se znala, nebyl by to problém - kdyby na jejím místě byl někdo jiný, asi by nepřišel na to, jak z toho elegantně vybruslit. Ale je docela jednoduché podvést sama sebe.
Naklonila hlavu a ušklíbla se. ,,To by ani nešlo, u zloděje nic neukradneš. Jen nalezneš a můžeš to vrátit původnímu majiteli. Okrádání zloděje je přeci jen legální, takže to okrádání není. Jen braní si věcí, co někdo sebral, aniž by mu patřily. Jednoduché," opáčila klidně a jeho tón a to, jak to říkal, nechala bez povšimnutí. Byla dáma a ne nějaká selka, aby mu začala nadávat a vysvětlovat, že je chytřejší než on - což bylo taky docela možné. Taky za sebou měla spoustu škol. Uměla psát, číst, počítat, znala historii španělska a spousty dalších zemí. A taky ještě spoustu dalších jazyků krom španělštiny. ,,Zastavit tě by nebylo tak těžké. Tady Hany je lovecký pes," poplácala psa po hlavě a ten zavrtěl ocasem. ,,Klidně by mohl být to nejcenější v téhle budově. Je to ruský chrt. Ale tomu asi obyčejný zloděj nebude přikládat žádnou váhu," sykla a psa pohladila. Pak si k němu klekla, aby ho mohla drbat. ,,Máš štěstí, že je tak přátelský a hladový. A taky že nehlídá, ale válí se pod stolem. Lemra líná," drbala psa a ten se spokojeně nastavoval jejím malým prstíkům. Upřela na něj pohled, když začal, že neměl štěstí, ale prostě se v tom vyznal, byl maestro zloděj a bla bla bla. Nadzvedla obočí. ,,I tak to bylo hloupé. To jsi neslyšel ty klepy o slečně de Osuna? Prý je ošklivá, stará čarodějnice!" uchechtla se. ,,Co ty víš,
třeba tu má schválně tmu, aby ji nebylo vidět, když dělá své satanistické rituály," zvonivě se zasmála. Přišlo jí vtipné, co občas zaslechla za pověry. Ven buď nechodila a když už tak se psem a snažila se co nejvíce zahalit - neměla ráda, když někdo civěl. A taky když si všiml, že skoro nemrká a jen nepřítomně hledí před sebe. To by bylo nadmíru podezřelé. Teda, samosebou, pořád trochu viděla, takže reagovala na svět okolo sebe, ale kdo je připraven, není zaskočen. ,,Ale není tu... je se svým milencem nebo tak něčím." Kéž bych měla milence..." na chvíli se zasnila. Líbilo by se jí usínat v objetí nějakého hezkého a galantního muže. Zarazila se. Zaprvé, ten by s tebou nechtěl mít nic společného a zadruhé vzpomatuj se. Jsi čarodějnická čubka, tyhle věci... nějaký takový city nemáš v popisu práce! skousla si nespokojeně ret. Ale bylo by to fajn.
,,Jsem si jistá, že by tě někdo vyčmuchal," odpověděla s klidem. Pak vstala a povzdechla si. Ruce si utřela do sukně, i když byly čisté - jen drbala psa. ,,Způsobí mi to velké nepříjemnosti, chápeš?" tiše si povzdechla. Tón, který teď používala, byl stejný jako když ji tehdy Sebastian zachránil před utopením se v jezeře. Dlužím mu. Měla bych ho nechat žít... nebylo by to fér. Ale na druhou stranu... jsem čarodějnice, nemůžu uvažovat na fér nefér. Život je stejná svině na každého... ale... na chvilku sklopila oči. Měla bych si s ním promluvit a přesvědčit se, že opravdu nepromluví... Pak zase pohlédla na zloděje před sebou. ,,Musí být jednoduché brát jako zloděj věci a pak za to nechat trpět ostatní. Hladem a nebo tím, že je obviní místo tebe. Napadlo tě to vůbec někdy?" podívala se jinam. Kdyby si myslela, že ji služebná okradla, chtěla by vše zpět. A pokud by to nedostala, nechal ji setnout. Netrpěla žádnou neloajalitu a na životech jí moc nezáleželo - krom toho jejího.
,,Možná... možná... když nic neukradneš, mohla bych ti dát něco, čeho si ani nevšimne, že zmizelo a nakrmit tě," upřela na něj pohled. Phoebe byla dobrá lhářka, ale teď nelhala. Bylo hezké vidět někoho, kdo se nepřetvařuje. Copak by asi dělal kdyby tu potkal šlechtičnu? ,,...Co myslíš?"

Ušklíbne se, opravdu ho nezajímá, jaký by z toho ona měla problém. On měl těch svých dost. Většinou sestávaly z toho, jestli se druhý den nají, jestli ho nikdo nechytí při krádeži, jestli někdo nenajde jejich úkryt. Jestli se Peter jednou o úplňku nedostane nějak přes vodu a všechny je nezabije. Opravdu měl vlastní problémy, proč by se měl starat o ty její. Zvlášť když ten, který mu předhazovala, pro něj byl absolutně nevýznamný. Nikdo nezažil to, že by ho někdo obvinil z krádeže, aby se mohl obhajovat. Byl dost chytrý na to, aby lidi okradl a zmizel. "většinu věcí, co zloděj ukradne, rozhodně nenajdeš u něj v domě. Už dávno to smění za něco víc užitečného." Odvětí jednoduše. Jistě, oni si sice lup schovávali, ale jen proto, aby z toho mohli žít delší domu. Kdyby nakoupili všechno hned, tak by se většina z toho zkazila. Možná i všechno. K čemu by jim pak všechen ten lup byl. Je lepší si prostě něco schovat na horší časy.
"Loveckýho psa ještě poznám." Odvětí a protočí oči v sloup. Opravdu pozná loveckého psa, v lese jsou občas k vidění a stejně tak v bohatších čtvrtích. Byly jinak stavění. Navíc tady se vyskytovaly jen dva druhy psů. Lovečtí a takový ty domácí, malí, kteří hrozně štěkali. Neměl rád ani jedny z nich. Ostré zuby měli nehledě na to, jak vypadali. A kousnutí, asi to nebylo nic pěkného a bezbolestného. "Kdybych ukradl psa a pokusil se ho prodat, myslíš, že by to někdo vzal? Asi těžko. Všichni budou vědět, kde jsme ho sebral. Nedopadlo by to pro mě dobře. Navíc nepotřebuju mít kousance." Odvětí jí a ušklíbne se nad představou toho, jak se tohohle psa snaží prodat někomu na tržišti. Pochybuje o tom, že by někdo nevěděl, že patří právě k téhle šlechtičně. Skončilo by to pro ěnj rychle. Strážní by si ho odchytli a přišel by o ruku. Au. Potřeboval obě ruce, aby mohl pracovat na sto procent. Navíc jen představa toho, jak by se na to Peter tvářil, je děsivá. Jeho nejlepší přítel byl sice pohodář, ale asi by se mu moc nelíbilo, kdyby se vrátil jen s jednou rukou a jedním pahýlem.
"Klepy jsem slyšel a je mi to jedno. Teď se říká snad o každé ženě, že je čarodějnice. Pokud je tohle město plné těhle bytostí, tak je to asi stejně jedno." Odvětí s klidem, který asi úplně nesedí k tomu, co od ní teď slyšel. Normální člověk by se asi podobných klepů bál a vyhýbal by se dotyčné osobě, jak jen by to bylo možné. Zaprvé, on netušil, čí tenhle dům je. Zadruhé, mu byli nějaké klepy ukradené. A zatřetí Jennifer taky obvinili z čarodějnictví a to jí nikdy neviděl používat magii, ač vlastně žili pod jednou střechou. Kdyby mu ubližovala magií, asi by to bylo pochopitelné, ale ona ho trápila hladem. To je něco jiného. "Páni, milenec, to bude teprve drbů. Čarodějka a smilnice? Páni, docela se rozvášnila, ne?" Nadhodí a uchechtne se. Tahle témata se ve vyšší společnosti dost řečí, co tak zjistil. Jen přehnané koketování bylo spouštěčem k drbům, natož jestli měla opravdu milence. Mezi spodinou je to něco jiného. Tam se nějaké cizoložství neřeší tak jako tady. Nenalepí se to na ženu, jako by byla malomocná. Prostě se to děje. Je to součást života a většina lidí to tak bere. Vždyť polovina holek z ulice pracuje v bordelu a tam jen těžko zůstanou čistými pannami. Tak naivní nikdo nebyl.
"Mohl by to zkusit." Odvětí a ušklíbne se. Má dojem, že spousta lidí se je všechny už snažila někdy vyčmuchat. Zvláštní, že se to dosud nikomu nepovedlo. On sám kradl asi tak deset let a zatím za ním nikdo nepřišel s tím, že to on ho okradl. Nikdo ho nikdy nechytil. Na její otázku jen pokrčí rameny a zatváří se tak, že je mu to vlastně úplně ukradené. "Upřímně? Ne, nenapadlo. Proč bych se měl starat o ostatní lidi? Oni se o mě taky nikdy nestarali. Všichni občas trpíme hladem, jde jen o to, jak se o sebe umíme postarat. Kdo to nezvládne, jeho problém, né můj." Odvětí bez jakéhokoli zájmu. On sám na ulici živořil od malička, nikdo se o něj nestaral, natož matka, které ho porodila. Jediný moment, kdy někdo zaznamenal jeho existenci bylo, když se dostal do sirotčince, ale i tam se k nim ke všem chovali jako k přítěži. Nakonec prostě zdrhl s Peterem a starali se jen sami o sebe stejně jako všichni ostatní. Proč by se teda on měl cítit špatně, že dělá to, co všichni ostatní?
"Dáš mi jídlo a ještě něco navíc? Nejsem tak hloupej, abych to odmítl." Odvětí a usměje se. Sice se tváří, že jí věří, ale k tomu má opravdu dost daleko. Není to důvěra, ale spíše ho přemluvil hlad, který se začíná vracet. Důvěru jen tak k ženě asi mít nebude, ale když mu dá najít a něco, co by mohl někde udat, tak by se mohla dostat blíž. Navíc jestli na něj nezavolá strážné, co víc by si mohl v tuhle chvíli přát?

Našpulila rtíky. O zlodějích toho nevěděla tolik, nikdy se jimi nezabývala, ale co říkal mělo hlavu a patu. Proč by si zloděj nechal doma něco, co ukradl? nemělo to smysl. Leda by se odstěhoval někam opravdu daleko. To by pak mohl své ukradené věci vystavovat a chlubit se svým peřím. Ale kdo by to dělal? Phoebe se tiše ušklíbla. Zlodějové byli docela zajímavá vrstva lidí. Drzí, ale uměli se chovat, když to bylo třeba. Nebo alespoň to slyšela. Drzí lidé byli vždycky pro Phoebe příjemná společnost. Alespoň nebyla drzá sama, no ne? Když jí někdo oplácel stejnou mincí, navzájem se provokovali a popichovali, bylo to pro ni krásně osvěžující. Možná že by to zvládl každý zloděj, ale na druhou stranu, kde si odchytíte zloděje, co vás hned neokrade a bude si s vámi v klidu povídat? Jak se jí to povedlo, to Phoebe nechápala. Prostě tu byl, bavil se s ní a zněl sympaticky. Sarkazmus a jiné věci, to měla ráda. Proto se musela pousmát, když začal nejspíš nespokojeně vysvětlovat, jaký by byl problém prodat loveckého psa. Jen tiše pokyvovala. Na tohle nikdy nepomyslela. Ten zloděj měl skutečně pravdu. Hany kňukl, jakoby věděl, že se baví o něm a zmateně je sledoval. Musela se uculit. Bylo to prakticky vzato štěně. Stejně jako ten před ní. Alespoň teda nevypadal na chlapa jako hora. Ne, to ne. K tomu měl daleko. ,,Máš pravdu," souhlasila pak. ,,To mě nenapadlo. Ale je pravda, že ty se tím živíš." A pak se musela zasmát, když si uvědomila, že vlastně tvrdil, že by ho Hany mohl pokousat. ,,Tohle tele? Ne. Do lidí opravdu nekouše." Jó, jiný rasy, to je jiná. ,,Ale prý jednou pokousal vlkodlaka," zaculila se. No, zas tak dávno to nebylo. Nedávala najevo, jestli tomu, co říká, věří a nebo je jen pobavená, protože je to divná pomluva. Kdo ví, ona byla vlastně celá zvláštní. Vykecávala se tu se zlodějem, předtím zakopla a válela se po zemi. Kdyby byly služky takové, bohaté paničky by se asi brzy mohly všechny o sebe starat samy.
,,Nemyslím si, že je město plné čarodějnicí," pronesla nečekaně vážně. ,,Ale ani bych se nedivila, kdyby byly vysoce postavené a tvářily se, jako obyčejné ženušky. Každá žena by občas chtěla umět čarovat. Některé to prostě umí," povzdechla si. ,,Osobně.." Měla bych mu to říkat?
Není to moc dobrý nápad... ,,Já..." skousla si ret. ,,To je jedno," usmála se pak jakoby nic. Kdyby mu řekla, že s nimi sympatizuje, mohl by z toho být problém a ty si dělat nechtěl. Až bude zabezpečená, nebudou skoro žádné problémy, ale teď byla sama a ještě k tomu ji pomlouvali. To co řekl dál, to ji pobavilo ještě víc. ,,Spousta vysoce postavených žen mají milence. Stejně tak jako muži mají milenky. A když je ještě k tomu manžel od té ženy neplodný, je jednoduché si zajistit dědice tímhle způsobem. Vyšší vrstvy jsou divné, ale ne nepochopitelné," pokrčila rameny. Ano, vyšší vrstvy byly zvláštní, ale Phoebe v tom uměla chodit. I když to ve Španělsku bylo jistě lehčí než v Americe. Ušklíbla se. Čarodějnice byly dobré ve vztazích s vyšší vrstvou. Bylo to něco jako nepsané pravidlo. Vždyť jich mezi šlechtou bylo docela dost. A nedivila by se, kdyby jich tady v Salemu bylo mezi šlechtou stejné a nebo podobné procento.
Když řekla, že by ho vyčmuchali, myslela to doslovně. Jistě by se dal najít někdo, kdo by to zvládl a Phoebe by ho jistě našla. Vlkodlaka, kožoměnce, cokoliv. Nebo by posedla vícero zvířat. Nebyl by to extrémně špatný nápad, musela šetřit Hanyho mysl a extrémně do ní nezasahovat, pokud nemusela. A to většinou nebylo třeba. Krom dneška to naposledy dělala, když ji viděl čarovat Atterberry a to bylo už docela dávno. Musela se sama pro sebe usmát. Ráda své schopnosti využívala a ráda by je ukázala publiku, ale... nechtěla být upálená. ,,To mě mrzí, že jsi měl špatné dětství, ale rozhodně nejsi z celého Salemu sám," odpověděla mu klidně. Vždyť ji vychovávali pro to, aby ji obětovali. Věděla o tom svoje. Neuměl si představit, jaké to je, když zjistíte, že žijete jen proto, aby jste zemřeli. To, jak se tehdy cítila, bylo nepopsatelné. Ale dnes nad tím sotva mrkla. Popravdě se od té doby zatvrdila a nechala si srdce zledovatět. Bylo to tak lehčí. Dnes už by ani nikomu nevyčítala, kdyby ji udal jako čarodějnici. Víceméně to očekávala od všech. Zradě se v těchto letech nemohl vyhnout nikdo a ona se za vyjímku nepovažovala.
Popravdě, nadšení, co vnesla do dalších slov nebylo strojené. ,,Vážně?" vyhrkla. Už dlouho nic nevařila, ale byla si jistá, že to zvládne. A měla ráda, když jí někdo složil komplimenty, protože to nikdo nedělal. Alespoň ne v tomto ohledu. Že je krásná, skvělá, bla bla bla, ale že mu chutnalo její jídlo... Ne nadarmo se říkalo, že kuchařovou největší odměnou jsou spokojené výrazy strávníků. Odkašlala si. ,,Tak pojď. Něco najdeme," protáhla se kolem něj dveřmi a pes klusal vedle ní. Schody našla docela vpohodě, ale docela opatrně po nich našlapovala, když mířila nahoru. nechtěla zakopnout. Což se vzhledem ke tmě a vzhledem k jejímu štěstí stalo. Začala kolem sebe šmátrat rukama a jediné, čeho se chytila, byl chudák Bruce.

"Jo, živím." Poznamená jednoduše. Znělo to skoro, jako by si to vybral sám. Jako by to byl jeho sen už od malička. Být zlodějem. Možná jako malý toužil být princem, který bude mít svou princeznu, nebo třeba jen kovářem, truhlářem nebo jakýmkoli jiným řemeslníkem. Stát se prostě poctivým pracujícím člověkem, které teď jako zloděj okrádal. Jo, možná o něčem takovém snil, ale nepamatoval si to. Nikdy neměl možnost něčím se vyučit a teď už na to bylo pozdě. Nic neuměl. Jen krást. Ne, že by si na to stěžoval. Nemusel nijak těžce pracovat a vlastně si žil na poměry chudiny dobře. Ano, občas měl hlad, občas mu byla zima, ale vždycky to nějak přestál. Nehrozilo mu, že zemře hlady nebo umrzne. O to se postaral buď on sám, nebo někdo z ostatních. Sice byl zloděj, ale nebyl sám, jak by si mohla spoustu lidí o zlodějích myslet. Když řekne, že ten pes pokousal vlkodlaka pozvedne obočí. Moc tomu nevěří, pokud ho pokousal o úplňku, tak by to tenhle pes rozhodně nepřežil. Mohl být jakkoli dobrý lovec, ale jen tak by ze spárů vlkodlaka neutekl. V lidské podobě by to asi byla jiná, ale těžko soudit. Spíš záleží, kdo tím vlkodlakem je. Sám znal jen Petera a ten by na psa asi byl naštvaný, ovšem zabít ho? To asi ne.
"Podle toho, kolik lidí obviňují, by to tak klidně být mohlo. Navíc kdyby uměla každá žena z vyšší společnosti čarovat, tak by tohle město bylo kompletně v rukou žen." Odvětí a uchechtne se. Jen ta představa je příšerná. Stačí mu, že Honey je takovým diktátorem u nich ve skupině. Jako jediná holka má prostě určité výhody a oni se o ní starají. Přece jenom je ona tím, kdo jim vaří a pečuje o ně. I když je občas dost děsivá. Zaznamená její zaváhání i to, že mu o sobě něco chtěla říct. Přimhouří oči a zkoumavě se na ní zadívá. Co asi chtěla říct? Že s tím souhlasí? Nebo nesouhlasí? Že je ona sama čarodějka? To se asi nedozví, protože se rozhodla, že mu to nepoví. Její volba, nejspíš by to stejně pro něj nebylo nic podstatného. "Tak proč se pak berou? Nemá to smysl. Vyšším vrstvám jde jen o majetek a reputaci." Poznamená a odfrkne si. Tohle se mu prostě nelíbí, proč se lidi radši neberou z lásky? Tak to snad má být ne? Nepřemýšlet o tom, kdo bude lepší partie, kdo má víc peněz, kdo má vyšší postavení. Možná je snažší být ze spodu společnosti, protože tam je všem něco takového ukradené. Svatby se tam konají jen, když už to vážně jinak nejde. Ano i tam se berou lidi pro majetek, ale většinou si moc nepolepší, tak proč to dělat. Radši strávit život s láskou než s bohatstvím a násilnickým manželem. On sice lásku nezažil, ani nevyrůstal v milující rodině, ale podobné příběhy vídá běžně při procházce městem. Stačí jen pečlivě poslouchat a dívat se.
"Nepotřebuju tvojí lítost. Je to už dávno a navíc lítost je člověku stejně k ničemu." Odvětí a ušklíbne se. Lítost ještě nikdy nikomu od hladu a bídy nepomohla, nebo on o tom alespoň nevěděl. Za lítost si nemohl koupit nové oblečení nebo boty. Díky tomu, jaké měl dětství je takový, jaký je, ač se to spoustě lidí asi nezamlouvá. Krade, přepadává vozy, je neslušný a občas až hrubý. Nemůže za to, nikdo ho nevychoval. Vyrostl na ulici a nikdo se nestaral o to, aby se naučil etiketě, či správnému vystupování. Umí jen to, co okoukal od ostatních a byl schopný pochopit. Jasně, nebyl sám. Bylo tu spoustu dětí, které potkával neustále na ulici, jak se snažily krást. Některé byly úspěšné, některé dostaly přes prsty. Na děti nikdo nevolal stráže. Prostě je praštily a ony se příště vydaly k jinému stánku. Občas ho přemohla nostalgie a on jim něco málo koupil a dal jim alespoň najíst. Po zimě bylo jasně znát, že jejich řady prořídli. No co? Život na ulici nebyl žádné peříčko. Kdo nebyl dost chytrý, aby přežil zimu, nebyl dost silný, aby přežil.
"Jo, vážně. Zdáš se až moc nadšená." Poznamená a ušklíbne se. Pak vyrazila za ní ven ze dveří. Jemu nedělala problém chůze, ale když se o něj chytí, trochu zavrávorá. přece jen je to nečekané, to mu nikdo nemůže vyčítat. Ovšem nespadne, ale chytí jí kolem pasu, aby opravdu neupadla. Na jeden večer si namlela dost. "V pohodě?" Zeptá se a pozvedne obočí, i když toho si asi nevšimne. Není kdo ví jaký svalovec, ale sílu přece jen má a na jeho těle svaly nechybí, to spíš tuk, který by ho zahříval. Ona navíc není žádná těžká váha, i když taky nepatří mezi nejlehčí břemena, která někdy nesl.

Hodně ji provokoval. To rozhodně ano. Popřít to nemůže, protože i on ji chtěl mít v tu chvíli jen pro sebe. Nebo jeho vlk. To je jedno jako druhé, ale teď se musí vypořádat s následky. Děvče mu přitisklo rty na ty jeho a on vytřeštil oči. Překvapeně na ni zamrkal a malý okamžik na ni bezeslova čuměl. "Eeee." Vypadlo z něj tiše, ale nakonec si klekl a rukou si přitáhl její obličej ke svému. Ani neví, co to do něj vjelo. Možná to bylo tím, že měl poslední dobou potřebu všechno, co se mu alespoň trochu líbilo, vlastnit. Bez dalšího varování ji znovu políbil. Pokud se samozřejmě neuhnula nebo neucukla. Rty se spojily jenom na chvilku, ale potom jí vtiskl ještě jeden delší. Pokud však ucukla, tak se vrátil zase na původní místo. Tak či tak se odtáhl a když si uvědomil, co se stalo, tak se zatvářil notně vyděšeně. Samozřejmě to nebyla jeho první pusa, ale proč se tak zachoval? Proč jí chtěl dát další? Je zmatený sám ze sebe i z ní. Místo toho, aby cokoli smysluplného řekl, tak vyskočil na nohy jako kdyby seděl na žhavém uhlí. Prohrrábl si stašně rozpačitě vlasy a jal se vysvětlování: "Hele... Tohleto.. Nevím, co to bylo. Já jsem prostě zpanikařil, jo?" Začne přecházet z místa na místo a nedochází mu, že mluví rychle jako kulomet a ještě k tomu ve své rodné řeči. Až tak ho ta holka rozhodila. "Neměli bysme z toho dělat nějakou vědu.. jo? Jako... Jestli tohle chceš dál dělat, tak klidně jakože jo, nejsem proti, ale... Ne- počkej, to nejde přece... Oba dva jsme na vyšším postavení a to se přece nehodí!" Dál chrlí slovo za slovem a totálně mu nedochází, že mu slečna před ním nemůže rozumět ani jediné slovíčko. "Nebo já pořádně ani nevim, jak to máte tady s těma postaveníma či co." Celou dobu jenom zmateně kmital pohledem okolo sebe a na Jasmine se ani nepodíval. Ani očkem o ni nezavadil. Nakonec se na ni podívá a nechápavě nakrčí obočí. "Proč na mě tak koukáš?" Konečně mu to dojde. Tlapa okamžitě putuje na ústa, aby je zakryl a zabránil dalšímu průchodu slov ve svém rodném jazyce. Prozradil se. Z tohohle už se nevymluví. Bez jakéhokoli váhání se rozběhne směrem k lesu. Nezastaví se a probíhá i křovvím. Hlavně tak, aby jí zmizel z dohledu a aby ho nenašla. Tohle podělal. Rozhodně. Dokonce ho ani nezajímá košile, kterou si tam nechal.

"Uhni, idiote." Nelichotivá slova ještě dlouho poté rezonují v uších, zatímco se muž nepříliš šarmantního vzhledu snaží zadržet bolestivé odezvy žaludku, připomínající křečí spíše umírání než pokus vydávit ze sebe jed v podobě alkoholu, jehož hektolitry od včerejšího večera prolil. V malátnosti by sice s velkými obtížemi určil, kdo do něj konkrétně strčil, i jaké rameno by ho mělo od toho nedbalého šťouchnutí bolet, ale otupělost si vyžádala svoje a žoldák je rád, že se alespoň drží na nohou, ač za pomoci zdi, tolik hrubé na dotek, že mu jistě zanechá na památnou třísku v dlani. Ne-li rovnou dvě, tři... Vždyť ono je to nakonec jedno, kolik jich bude. Tu drobnou bolest přebije pálenkami, svým obvyklým rituálem, v jehož bludném kruhu bloudil od smrti své drahé Rossie. Rossie... To jméno i po letech znělo na rtech jako nevyslyšená modlitba, tesklivě a žalostně, že i jemu samotnému to rvalo uši. Toužil se vykrást do lesů, přeměnit se a výt, dokud mu budou hlasivky stačit. A pak? Klidně se o to pokoušet dál, až by si samou bolestí rozerval hrdlo drápy, rozpáral si tělo a zkrvavené kosti by odhalilo měsíční světlo. Zkurvená Georgine! Pamatoval si svou chybu, tu prokletou ohnivou krásku, které podlehl. Proč? Proč tak učinil, když měl na dosah ruky vše, co si mohl přát? Možná protože staré koleje byly až příliš dobře zajeté a Reed měl strach se do nich po válce vrátit? Protože ten klid nebyl nic pro něj? A ta okatá dívenka s mírným úsměvem na rtech a líbezným hlasem čerstvě rozkvétající květiny byla pro něj... dokonalejší, než si byl ochoten prve připustit. A když ji získal? Co pak? Děti? Vnoučata? Ani netušil, zda toho bude schopen. Zda vůbec by jí mohl učinit šťastnou, což se mu tak jako tak nepovedlo. Pamatoval si ty skelné, nevidomé oči, co nedokázaly pohlédnout skrze závoj smrti. Ty oči... Ty ho budou pronásledovat do konce jeho dnů. Do smrti.
Nebylo divu, že od té doby ležel věčně naložený v lihu - zdálo se to jako šťastná myšlenka, utopení svých problémů v dávce něčeho kořeněného, co mu propálí žaludek. Možná konečně bude pykat za všechny své zločiny proti lidskosti. I ta rvačka, kterou vyvolal a odnesl si nepěknou tržnou ránu na rtu a obočí, ze kterých mu stále odkapávala krev, neboť se mohla počítat mezi ty čerstvé. To všechno kvůli chybě úsudku. "Řek' jsem uhni, idiote. Tak čemu, kurva nerozumíš? Jseš snad hluchej? Nebo jenom tak blbej?" Křivé zuby, z části černé nedbalou péčí, jiné vypadané, jak dosloužily svému majiteli a dech páchnoucí po zkaženém mase. Nic příjemného a Reed tomu byl nucen čelit z první ruky. "Polib mi, kreténe." Jaká to mírumilovná slova, jimiž nechal vlkodlak splynout odpověď bez jediného zaváhání, s myslí stále ještě otupělou od alkoholového opojení, které se pomalu ale jistě měnilo na bolehlav a touhu vyzvracet vše na boty nového soka. Což se brzy stane skutečností - obsah žaludku letí na kožené holinky a zápach zvratků naplní místo před místní salemskou krčmou. "Ty zkurvysyne!" Víc už neslyšel. Rána pěstí dopadla na čelist, Reed se zapotácel a padl do prachu cesty, bezbranný jako malé dítě.

V ruce drží husí brk a naposledy ho namočí do inkoustu, aby zapsal poslední události, které otřásly Salemem. Událostí přibývalo a co hůř... Vrací se pomalu ale jistě zima, tak bude muset krom dalších událostí sepisovat i umrtí lidí na ulici a také novorozenců, kteří kvůli chladu a hladu neměli dostatek síly na přežití. To je pro něj možná ta nejtěžší věc, kterou musí dělat. On ví, jaké to je, ztratit potomka. Myslel si, že když z Anglie uteče dostatečně daleko, tak že se bolest ze ztráty rodiny alespoň trochu vytratí. Nestalo se tak. Každý den, když se probouzí, snad slyší i hlas své manželky. Vždycky mu přeje dobré ráno a ptá se, jak se vyspal. Vzpomínky mu v hlavě víří jako vír, který se zničehonic vytvořil v oceánu a pokouší se pohřbít lodě i s posádkou v hlubinách. Vzpomíná si, jak z kuchyně slýchával zvonivý smích Rossie, která mu rozjasnila jediným úsměvem celý den. Ať přišel jakkoli unavený z práce, doma se nabil zase energií a mohl fungovat i následující den. Raději přestal psát, aby se nestalo, že by něco napsal špatně. Nejspíše není ve stavu, aby se věnoval své práci naplno. Místo toho by mohl napsat nějaký příběh nebo pohádku, ale... Raději se zvedne od stolu a sede po schodech dolů. Z věšáku si vezme svůj teplý kabát a ještě si upraví vlasy. Vůbe není jejích pánem. Vlnité vlasy se mu různě kroutí a odstávají. Ani jejich přitisknutí k hlavě moc nepomáhá. S tím se už smířil, ale nikdy to nepřestane zkoušet. Co kdyby to ty vlasy najednou přestalo bavit a poslušně lehly? Raději přesune svou pozornost jinam. Zapne si kabát a vyrazí do chladného dne.
Dnes neměl v plánu nic důležitého. Pouze se chtěl projít a možná načerpat inspiraci pro další příběhy. Nebo řeba koupit chléb a donést jej Brandovým. Cain určitě zapomněl něco koupit a ta holka by se neměla tolik dřít. Místo toho se zastaví uprostřed ulice a zvědavýma očima pozoruje dění před hospodou. Nějací dva pobudové se tam perou. Nijak zvlášť si je neprohlíží a chce se vydat dál, ale vtom jeden toho druhému pozvrací boty. "Ehh..." Vydere se samovolně tichá znechucená reakce. Odvrátí na chvíli pohled, ale zaslechne nadávku. Většinou nechce být jen součástí davu, ale teď jako ostatní jen čumí a čeká na to, co se bude dít. Ten ožrala dostane takové dělo, že se sesune k zemi a asi o sobě ani neví. Žije ještě? Nevinná myšlenka se usadí dobrákovi v hlavě, ale raději se snaží sám sebe přesvědčit, aby se otočil a odešel. Otočí se na patě a chce odejít, ale neudělá ani krok a zastaví se. Zakroutí hlavou a mávne pravou rukou, kterou mezitím volně stisknul v pěst. Proč já to dělám. Přejde trochu blíž k těm dvěma. "Eh... Já... Myslím, že bychom mu měli pomoct." Navrhne směrem k davu. Problém tady je ale stále. Ten, který má poblité boty (které dost smrdí), se asi nechce vzdát svého nepřítele. Kdyby Jimmy věděl, kdo se to válí na zemi, rozhodně by se jeho 'záchraně' nevěnoval. "No tak.. Vážně by mu měl někdo pomoct." Snaží se přesvědčit ostatní, ale ti jenom koukají, nebo postupně začínají odcházet. Jimmy zaúpí a nakonec dojde blíže k tomu chlapovi, který mezitím do chudáka chlapa kopnul. "Ehm... P-pane. Nemyslím si... že je to fér. On se nemůže bránit. Ubližujete mu." Byl z téhle celé situce nervózní a když se po něm ten chlap hnusně podíval a ještě se po něm víceméně ohnal, tak Jimmy překvapeně uskočil a zavrávoral. Udělal několik váhavých kroků dozadu. "J-jak chcete!" Zněl trochu polekaně, ale místo toho, aby se vypařil, tak rychlým krokem zašel za roh, kam viděl zajít strážníka a dovedl ho s sebou. Přece se sám nebude puštět do bitky, která není jeho. Vždyť toho chlápka ani nezná. Strážník situaci rozpustil a tomu opilci nehrozilo už žádné nebezpečí. No, teď stačilo zjistit, jestli ještě žije. Problémem bylo to, že se ho Jimmy nechtěl moc dotýkat. Táhl z něj chlast a ještě k tomu neustále cítil ty zvratky. No ale když už udělal tolik věcí pro to, aby mu pomohl, tak by se aspon mohl ujistit, jestli ještě dejchá. Rozhlédne se kolem sebe. "Hej ty, kluku - jo, ty, pojď sem." Houkne na asi osmiletého žebráka, který ihned přiběhl. "Na, tady máš a vzbuď ho." Vtisknul mu do ruky pár mincí a sledoval, jak se pokouší malý hoch toho opilce vzbudit. Očividně ho ten pach a ta krev neznechucovali tolik jako Jimmyho. Sleduje trochu starostlivě celou situaci. Tak probere se nebo ne? Naštěstí k němu kronikář stál tak, že mu neviděl rovnou do obličeje. Kdyby poznal Reeda, tak by ho klidně nechal napospas. Ten ožrala měl asi štěstí. Pokud se tomu tak dá říkat.