Město Salem

Brzo na večerní procházku? Touhle dobou jsou dle jeho názoru všichni slušní lidé už dávno doma a chystají se k spánku, což mu jen připomene to, že dnes z hospody odešl možná až moc brzy. Tedy vzhledem k jeho zvyku vracet se do kasáren více méně nad ránem a vyspávat téměř celé dopoledne. Většina mužů má dost rozumu na to, aby se nepokoušela o to ho probudit. A když už se o to nějaký nováček pokusí, většinou dost rychle pochopí, že to rozhodně není dobrý nápad. "Lidé nedělají věci jen proto, že něco potřebují. Občas se rozhodnou někoho zabíjet jen proto, že je to baví." Pronese a změří si dívku vedle něj pohledem. Buď v Salemu ještě nestrávila dost času, nebo jí v životě nepotkalo nikdy nic hrozného a nebo, což je možná ta nejhorší možná varianta, je až přespříliš optimistická, aby viděla pravdu v očích lidí, kteří po nich pokukují, i přesto že jde vedle ní a všichni o něm vědí, kdo je.
Když pronese to, že všichni jsou přece jen lidé, málem se rozesměje, ale nestane se tak. Prostě se jen ušklíbne. Jak překvapená by dívka vedle něj byla, kdyby věděla, že právě teď kráčí vedle někoho, kdo není člověkem ani zdaleka. Už to bylo možná i víc než polovina jeho života, kterou neprožil jako člověk. Jeho prokletí zahubilo jeho lidství v okamžiku, kdy se na něj vrhla jeho matka a on to přežil. Netvrdí, že by se chtěl stát opět člověkem, který je křehký a netuší o všech nebezpečích, které se okolo něj vyskytují. Občas bylo lepší být silnější, vnímavější než obyčejný člověk. Ne málokrát mu to zachránilo život. Není moc lidí, kteří se mohou pyšnit tím, že přežili v armádě tak dlouho jako on. Většinou to jsou podobní tvorové jako on. Bytosti, které jsou lépe obeznámené s okolním světem a mají jisté výhody s tím spojené. Ať už to jsou čarodějové, vlkodlaci jako on, kožoměnci. Všichni mají jisté výhody oproti ostatním lidem. "Smím se zeptat na vaše jméno?" Nadnese otázku a spojí ruce za zády, přičemž se automaticky narovná, takže teď z davu vyčuhuje dost.
Občas zachytí zkoumavý pohled nějakého podvratného živlu, občas pohled plný opovržení od postarších dam, kterým se nelíbí jeho styl života, stejně tak je tomu i u starších gentlemanů, kteří mu s velkou pravděpodobností jen závidí, že už si takhle užívat nemůžou. Obdivné, možná až zamilované pohledy od mladých dívek, které obdivují jeho zevnějšek a to nebezpečí, které se kolem něj šíří, a také jeho špatná pověst, protože to dívky přitahovalo vždycky. Pak jsou tu i mladí muži, kteří si ho prohlíží buď s respektem nebo s pobaveným výrazem, nejspíš to budou tací, kteří ho viděli vysedávat v hospodě.

Victoria se uculí a zakroutí hlavou. "A kdo jsem já, abych jim bránila v zábavě?" poznamená jednoduše tak, jak si to opakuje už roky a bezstarostně pokrčí rameny. Jednak nikomu opravdu v zábavě bránit nechce a jednak nevěří, že by někdo doopravdy zabíjel jen pro zábavu. Takové lidi neexistují - a i kdyby, no co, každého baví něco jiného. "Vy snad znáte takové lidi?" odváží se zeptat zvědavě a pomyslí si něco o tom, že kdyby Richard věděl, že se takhle nepokrytě ptá nějakého jiného muže, určitě by nad tím velmi znepokojeně kroutil hlavou. "Nechci vyzvídat, jen mi to přijde takové... nemožné," dodá po krátkém zamyšlení, věnujíc přesně 0,000 pozornosti tomu, jestli na ni někdo nějak kouká nebo ne. "Victoria," představí se, ale ruku nenastaví, pukrle neudělá, svoje jméno pronese jako kdyby šlo o nějaké běžné slovo, které si nevažaduje žádné pozornosti. "Victoria Howard," zopakuje své celé jméno a na chvíli zabodne pohled na nebe. "A vy...?" zeptá se tak tiše, že člověk by to ani neslyšel. Nestihne se zastavit, ale alespoň svou otázku doopravdy nepronese nahlas, spíše jen tak špitne. Jak si dovoluje se takhle někoho ptát na jméno, fuj to, Vicky!
"Vy se nebojíte takhle večer procházet po městě?" zeptá se zcela naivně převážně proto, že tím trochu navazuje na předešlou konverzaci, což jí v její hlavě dává oprávnění ptát se. Konverzace nějak pokračovat musí, on s tímhle tématem začal, což znamená, že by mu taková otázka neměla vadit. Samozřejmě ji napadne, že by se ho mohla taková otázka dotknout, ale co už nadělá, no. Přinejhorším si ponese následky svých činů a tak to má být, žeano. Napadne ji se zeptat kam vlastně jde, ale tentokrát tu otázku udrží v sobě - co jí je do toho co on dělá takhle večer, že. Nic jí není do toho, co po večerech dělá její manžel, natož nějaký v podstatě cizí muž.

Trochu svraští obočí, opravdu nikdy neuvažoval nad tím, že by nemusel být oprávněn k tomu někomu kazit zábavu. K jeho štěstí ho ovšem povolání, které vykonává, tak trochu opravňuje ke kažení zábavy tohoto druhu. Spoustu lidí bere zločin jen jako zábavu až do chvíle, než je někdo chytí a postaví před spravedlnost. To jim pak úsměv zmrzne na rtech. I jemu samotnému by se to mohlo jednou stát, přeci jen byl výsledkem prokletí. Inkvizitor by si jistě našel nějaký způsob a důvod, proč ho mučí a nakonec nechat popravit. Ať už na hranici, na šibenici nebo utopením. Existovalo spoustu způsobů. "Každý někoho takového zná a ani si toho nemusí být vědom." Odvětí lehce neurčitě. Potkal několik lidí, kteří si opravdu užívali zabíjení, nikdy netušil, jak se to může stát. On sám k nim nepatřil. Neužíval si násilí, které páchal na druhých, ovšem ani ho nezastavoval. Nebyl to jeho problém, nehodlal se do toho máchat. Jediná chvíle, kdy si asi užíval zabíjení, byla o úplňku, kdy zcela ztratil svou lidskou část a existoval jen na bázi reflexů a instinktů. Jako zvíře, šelma, která si užívala hon a chuť krve v tlamě.
Chvíli se zamyslí nad tím, jestli její jméno nezná, ale vyloženě to její ne, ale jméno jejího otce, či manžela? Bůh ví, ale zná jistého Howarda, byl to obchodník, pokud se jeho paměť nemýlila. Neměl s ním osobně tu čest, ale slyšel o něm. Nepamatoval si, čeho se to týkalo. "Miguel Isaac Cortez, zástupce kapitána stráží." Představí se celým svým jménem, jak si už zvykl během let v armádě, tam ho musel používat celé. Stejně tak přidá i svou funkci v místní stráži, i když jemu samotnému tento fakt přijde zjevný, nikdy není od věci na tento fakt upozornit. Někdy se to hodí, někdy méně."Co by to vypovídalo o strážném, kdyby se v noci bál potulovat po městě, o jehož bezpečnost má dbát?" Nadhodí a pozvedne obočí, na tváři si udržuje neutrální, možná až lhostejný výraz. Je zvědavý na její odpověď, protože on sám si je jistý, že někteří mladí strážní se bojí chodit na hlídky na jistá místa v městě, která jsou proslulá tím, že se tam pořádají temné rituály a podobné věci. Mají zakořeněný strach z čehokoli spojeného s čarodějnictvím a ani jejich výcvik z nich nedokázal dostat jejich pověrčivost. No, on s tím nic nenadělá. Musí se se svým strachem poprat a starat se o bezpečí svých lidí.

Victoria se dlouze zamyslí a nakonec zakroutí hlavou. "Já nikoho takového neznám," špitne trochu nejistě, nevědoma si té ironie. Jako na zavolanou se ozve jedno z naražených žeber, ale přestože se její obličej na vteřinu zkroutí bolestí, Victoria je až moc naivní na to, aby si to nějak spojila dohromady. Ještě chvíli se zamýšlí nad tím, jestli opravdu nezná někoho, kdo by takové příšerné věci dělal jen tak pro zábavu, ale ať vzpomíná jak jen chce, nikdo ji nenapadá.
Poté, co se jí Miguel představí, nastane krátká doba ticha. Vicky přemýšlí, jestli by se taky nějak neměla identifikovat - nějak to zní jako dobrý nápad, když se on představil i s povoláním, jenže co je Victoriiným povoláním? Žena v domácnosti? Manželka obchodníka? Rozdavačka peněz? Těžko říct. Nakonec se rozhodne mlčet, přeci jen je důležité si vzpomenout, že se jí ptal na jméno, ne na povolání. Nad identifikací přestane přemýšlet tak akorát na to, aby si vyslechla jeho odpověď. "Hm," zamručí tiše a zamyslí se. "Nevím, co by to o něm vypovídalo, ale vím, že každý má občas strach," řekne výrazně tišeji než kdykoliv předtím, trochu zmatená z toho, že je venku déle, než čekala. Začíná mít totiž pocit, že by už měla být doma - přeci jen se její procházka prodloužila o to, že se lehce ztratila. "Smím se zeptat," začne a trochu zaváhá, jestli nebude lepší prostě oznámit, že by už měla jít domů, než se ptát, kam míří. Její odmlka se trochu prodlouží a zase to vypadá, že úplně ztratila nit. Jestli jí někdo připomene, že se chtěla na něco zeptat, nebo jestli si vzpomene sama, to je asi jedno, tak či tak po dobré minutě se zase ozve. "Smím se zeptat kam máte namířeno?" odváží se vypustit svou otázku. Rozhodne se neoznamovat, že by měla jít domů, protože v podstatě domů stále míří, takže je to ve výsledku jedno.

Nebude lhát, ale ani ty podmínky se mu nelíbily. Je to dost velký opruz, tak si odfrkne a podepře si rukou hlavu. Nemá náladu na nějaké dětské hry. Jestli ho chce ožrat, tak jen do toho, ale on se nenechá. Ožral by se možná tak s... No, vlastně nemá nikoho, s kým by to byl ochotný praktikovat. Pokrčí rameny. "Jak chceš." Vždyť se stejně může kdykoli zvednout a odejít. Nebude jí vykládat o tom, že je indián. Je hrdý na svůj původ a zbožňoval svůj lid, ale problém je ten, že by okamžitě skončil na spodku žebříčku. To si nemůže dovolit. Sice teď už nemusí vydělávat na vykoupení sé sestry, ale aspoň svými pěnezi může pomoct ostatním indiánům ve městě. Je to plán, který mu nikdo nenaruší. Ani tahle kost ne... Ozve se mu v hlavě jakési zavrčení a on to raděj ignoruje. Vlk má pravdu a Benjamin ví, že vlkodlak správně tuší, že je to i Benjaminův postoj. Raději se k tomu nebude vyjadřovat. "To by ta hra jinak být k ničemu." Zareaguje na její pravidlo o tom, že to musí být všechno pravda. Až se mu to nebude líbit, tak se sebere a odejde. Tohle není to doučování angličtiny, ve které doufal. Po její otázce zakroutí hlavou a pokyne rukou k jejímu pivu. "Piješ." Ušklíbne se a mezitím se snaží vymyslet nějaký příběh, který by byl důvěryhodný, ale věděl, jak dokázat jeho pravost. To zní dost složitě. Pravdu jí říkat nehodlá. Ta holka si to nezaslouží. Za její povýšené chování k žebrákům. Možná by se mohl začít snažit mluvit dobře a říct jí, že má akorát vadu řeči... A že si z ní celou dobu dělal prdel. Jo, to zní taky dobře, ale to asi nezabere.

Pousměje se a podívá se na ní. "Buď jste dostatečně naivní nebo nevšímavá ke svému okolí, nebo lžete." Upozorní jí s jistotou v hlase. Každý někoho takového zná a ona nebude výjimkou, možná je jen tak naivní, že to přehlíží a nebere to tak, jak to je. K její smůle by se jí něco takového tady v Salemu mohlo stát osudným. Nebyl v městě, kde by nevědomost a naivita byly tak nebezpečné jako tady. Všimne si bolesti v jejím obličeji, ale nekomentuje to. Přece jen mohla jen špatně šlápnout, nebo něco podobného. On rozhodně nepatří k těm, kteří by obvykle pomáhali dámám v nesnázích, už jen to, že jí doprovází, je nezvyklé.
"Každý má strach, ale někdo se musí naučit ho potlačit a dělat i věci, které ho děsí." Odvětí s klidem a ušklíbne se. On má zrovna o potlačování strachu, co říkat, když se ho snaží před každým úplňkem utopit v láhvi. Částečně se to daří, částečně už ne. Za ta léta už si vypěstoval dost vysokou odolnost alkoholu a je pro něj čím dál tím těžší se opít. Její otázka ho trochu zarazí, i když to na něm asi není moc znát. Přejede pohledem po ostatních lidech, které míjejí. Slušní občané Salemu, většina tedy. On sám, pokud by skončil s pitím v hospodě, by měl namířeno do bordelu, aby se trochu rozptýlil, a pak mohl jít v klidu spát. Tam ale namířeno dnes neměl, tak proč to před Victorií vůbec zmiňovat. "Napadlo mě, že bych vás doprovodil domů, přece jen noční ulice tohoto města nejsou pro osamocenou mladou dámu bezpečné." Odvětí a podívá se na ní. Možná by se jí nic nestalo, kdyby se k ní nepřidal, ale je klidně možné, že by zítra musel on nebo někdo ze strážných řešit to, že byla nalezena mladá šlechtična mrtvá v nějaké temné uličce. V tomhle městě by se už asi nedivil vůbec ničemu. Navíc by byla škoda, kdyby se jí něco stalo. Musel uznat, že byla hezká a mladá, takových dívek tu bylo sice dost, ale ona byla ještě tak dětsky naivní a optimistická, to už se tu moc nevidělo. Vždyť dívky jejího věku často končily na hranici, protože se někomu znelíbilo to, že jsou krásné a mladé.

Victoria se maličko zamračí nad obviněním, že by lhala, ale tichý hlásek v hlavě ji přesvědčí, aby nepřísahala na svůj život, že nekecá. Ještě by se jí to mohlo vymstít, žejo. Raději se k tomu vůbec nevyjadřuje a pokračuje v chůzi. O strachu toho taky moc neví, ale kdyby se řídila tím, že se bude vyjadřovat jen k tomu, o čem něco ví, musela by asi celý život mlčet. Zeptat se, jestli často dělá věci, které ho děsí, se neodváží - na její vkus je to přímé zpochybnění jeho mužnosti nebo tak něco a to by si nedovolila. "To je pravda," přitaká s úsměvem a pohled zabodne zase na chvíli před sebe, "ale potlačovat strach není dobré pro duši," dovolí si dodat, záměrně se vyhýbajíc jakékoliv zmínce o náboženských věcech.
Když už poněkolikáté Miguel projeví strach o její bezpečí, Vicky se tiše rozesměje. Je to milé, to ano, ale musí se na chvíli zamyslet nad tím, co by na to řekl Richard. Jestli by chtěl, aby ji někdo doprovázel domů. Na jednu stranu by mu tak bylo jasné, kde byla, na druhou by určitě nechtěl, aby se jí něco stalo, navíc Vicky mu dříve či později stejně řekne, že se trochu zatoulala, takže zbývá jen uvažovat, jak moc stojí o Vickiino bezpečí. Jeden by řekl, že je mu jedno, jestli se jí něco stane, Vicky by argumentovala, že mu na ní určitě záleží. Z takového dilema je absolutně jednoduché východisko. "já vás nechci zdržovat, určitě máte ještě plno práce," začne a ruce zastrčí do kapes sukně, aby jí neumrzly prsty, "ale pokud vážně chcete, budu ráda, když mě doprovodíte," dodá a na chvíli se odmlčí, aby si sama se sebou probrala něco o tom, že tohle bude muset ráno povědět u zpovědi. "Vás doma nikdo nečeká? Abyste kvůli mně nepřišel pozdě," dovolí se zeptat, převážně proto, že má pocit, že tahle otázka je méně o vyzvídání a více o tom, že se snaží ujistit, že mu svým zatouláním se nezpůsobí problémy.

Shawn se na chvilku zahleděl na její obličej. Prostě se jen díval. Nebylo to zírání, jen tiché pozorování. Pak se konečně odhodlal promluvit: ,,Jsou zajímavé. Já bych je neprozradil," přiznal jí s výrazem, který naprosto říkal, že je mu vlastně jedno, že by byla daná osoba čarodějnice. ,,Neřekl bych, že bych přímo podpořil co dělají... bylo by mi to prostě jedno." Řekl konečně na hlas, co si celou tu dobu myslel. Neřešil, co že se kolem něj děje. Hlavně, když ho to neohrožovalo. Nebo někoho, kdo patřil do jeho 'rodiny'. Uznával, že otce do ní již dlouho nepočítal. Ale i přesto, byl to jeho otec a on na něj jen tak zapomenout nemohl, prostě to nešlo. Ale kdyby ho obvinili z čarodějnictví a zavřeli do kobky, jistě by si pro něj přišel ve jménu minulosti. A tím by smazal všechny své dluhy - tak nějak doufal, že by to tak jednou dopadnout mohlo. Mohl by pak lépe dýchat. A Liam i on by už nikdy nemuseli myslet na minulost. Hezká myšlenka, ale Shawn věděl, že takhle to nefunguje. A to až moc dobře, takže se nepokoušel. Když zapomenete na minulost, tak se připomene a o to on zájem neměl. Pobaveně se uculil, když řekla, že moc agresivní není. ,,Hmmm... možná ne, možná ano. Nemyslím, že je hezké mě soudit podle prvního dojmu," protáhl poněkud znuzeně. Nerad se bavil sám o sobě. Měl veškeré informace, přece se znal, jako nikdo jiný. Měl raději neprobádané vody, kde mohl plně využít svůj instinkt a našlapovat, jakoby nevěděl, jestli v každé chvíli špatným šlápnutím zničí celý svůj dosavadní život. Ale ne, to by se mu stát nemohlo. Byl moc opatrný a vychytralí. Ne, nechvástal se. Bylo mu jedno, jak vypadá před ostatními. Rád jen zdůrazňoval fakta, co si zjistil od těch okolo sebe.
,,Rozhodně jsou děti důležité. Přeci bychom bez nich vymřeli... ale," zdůraznil ale na konci věty. ,,Jsou otravné a uřvané." Jako Liam... měl jsem to nedochůdče utopit, dokud byla možnost. Teď už to nejde, povzdechl si. Jo, děti byly hrozně super. Když vás okrádaly. A nebo vám jedly jídlo. A nebo křičely. Ne, opravdu nikdy neplánoval pořídit si dítě. Děti byly jen otrava, o kterou se měly starat ženy, v tomhle byl trochu staromódní. Nechtěl by se starat o něco, co z někoho vylezlo. Bylo to nechutné. Při uvědomnění, že on taky z někoho vylezl se trochu znechuceně otřásl. Chudáci ženský... ale chlapům by to nepřál. ,,Není zač," reagoval chvilku po otřesu na to, že Rose poděkovala. ,,Ale jen jsem konstatoval pravdu, neměla to být lichotka," líně se protáhl.
Když už spolu stáli venku, pobaveně se zašklebil, jak mu oznámila, že ho podceňuje a šla krást. Popravdě toho chlapíka, co si vyhlédla, nebylo těžké obrat ani kdyby na to šel sám. Byl na to ideální. Ale i proto si ho asi Rose vybrala. Navíc... začátečníci začínají od nejlehčích. Pobaveně se zaculil, když viděl, jak ukazuje svůj výstřih a nestydatě na něj kouká těma velkýma, tmavýma očima. ,,Ženská..." zabrblal si pobaveně. Ženský přeci jen uměly chlapy zkrotit a omotat si je okolo prstu. Jako třeba Honey celou tu jejich partu. Byl rád, že jemu se nikdy nic takového stát nemělo. Brzy se vrátila i s měšcem. Shawn si ho vzal a podíval se na obsah. ,,Hezký... to by bylo na nakrmení tří hladových krků." Ušklíbl se pobaveně. A on to šel někam prohýřit. A pak zahlédl něco, co by raději neviděl. Proč mám vždycky tak špatný štěstí... napadlo ho, když uviděl tu hlavu dubovou. Nechtěl, aby ho někdo s Rose viděl. Nechtěl si pak představovat výslech od Petera, co s ní dělal, co jí řekl a jestli věděla, že je zloděj. A proč že ji vlastně neokradl. ,,Sakra..." zabrblal se stisklými zuby. Ještě že stáli na kraji jedné uličky, kde nikdo nebyl. vedla dál, mezi domy, ale kdo by tam chodil, když bylo ve městě teď tak živo. Chňapl Rose za ruku, prodral se mezi pár lidmi a zatáhl ji do uličky, kde si ji přitiskl na stěnu, jakoby chtěl dělat kdoví co. Naštěstí ten kretén odešel. Kdo ví, jestli by mě práskl, ale jistota je jistota. Navíc kousek od Bruce procházela partička strážných, takže to Rose klidně mohla svést na ně. Tiše vykukoval. Většina lidí procházela, aniž by se do uličky dívala, protože si klestili cestu.
Úlevně vydechl a podíval se na Rose, která zůstala uvězněná mezi ním a stěnou. Měl ruku na každé straně vedle jejích ramen. A zas tak velká dálka je nedělila. I přesto ale Shawn neškubl. ,,Pardon. Nastalá situace žádala rychlí přesun," odpověděl s nezájmem, jak se dcera výběrce daní musí cítit.

O svou duši už se přestal bát dávno, občas i pochybuje, že ještě nějakou má. Pokud ano, jistě už do nebe nepůjde. Přece jen je prokletý, zabil nepřeberné množství lidí až už jako voják nebo vlkodlak o úplňku. Naštěstí nemá výčitky svědomí spojené s tímhle, protože o svou víru v Boha přišel v den, kdy se poprvé přeměnil na vlkodlaka. Ten úplněk pro něj byl zlomový snad ve všech smyslech, které by jen člověk dokázal najít. "Pro duši není dobré spoustu věcí, které dělá člověk každý den." Upozorní jí na fakt, že kněží kážou o tom, že pro duši není dobré lhaní, podvádění, okrádání, pití ani přejídání. Alespoň jedné z těchto věcí se člověk dopouští denně. Nehledě na vraždění vinných či nevinných. Kacířství a smilstvo. Všechno tohle je v Salemu téměř na denním pořádku a žádný kněz proti tomu z davu nevystoupil. Všichni to přijímají jako součást města. A proč taky ne, když to většině lidí očividně vyhovuje. Kdo by jim chtěl kazit zábavu?
"Ne, od práce mě opravdu neodvádíte." Ujistí jí a odolá tomu, aby se zasmál. Vždyť právě vylezl z hospody, probůh. On dává své práci tolik prostoru, jako nevěstka rodině. Tudíž téměř nulovou. Občas se totiž najde i nějaká rodinně založená a to je pak malér. Svoje povinnosti bere vážně, když už se k nim dostane, ale to se tak často nestává. Rád využívá svého postavení a funkce u stráží, aby úkoloval ty pod ním. Jediný příkaz, který musí poslechnout je ten od kapitána a ten mu jich zase tolik nedává, tudíž má dostatek času věnovat se své zábavě a neřestem, za které by jisto jistě skončil v pekle, pokud by na něj vůbec věřil. "A kromě mojí služebné na mě doma nikdo nečeká. Možná ani ona už ne." Odpoví jí na otázku, která sice nepůsobí jako vyzvídání, ale stále jím je. On se ale svým statutem nijak netají. Všichni vědí, že je svobodný a nejspíš zůstane svobodným mládencem až do konce svých dnů. Nelze říct, že by mu ta představa nevyhovovala. Vždyť i jeho matka vlastně zůstala svobodnou až do konce života. Stěží by se dala popsat jako otcova milenka. Spal s ní jen jednou a z oné jedné noci se narodil on. Nikdy nepoznal rodinu, tudíž neměl nikdy touhu ji s někým založit.

"Takže kdybych teď řekla, že jsem čarodějka, tak by ses nesebral a nešel mě udat?" Zeptá se, ale stále konverzačním tónem, rozhodně se mu tu nehodlá přiznávat. Pořád se snaží vést konverzaci na teoretické úrovni. Navíc nemá v plánu mu ukazovat své schopnosti, to by si musela být stoprocentně jistá, že se nesebere a nepůjde jí naprášit prvnímu strážnému, kterého potká. Netuší, jestli za to lidé získávají nějakou odměnu, ale to by mohl být jen další podnět, který by k tomu lidi vedl. Jistě, není hezké někoho soudit je na základě prvního dojmu, ale je to její odhad. Přesto je klidně možné, že je úplně jiný, než jak se momentálně tváří, i když pochybuje o tom, že by mohl být někdo takhle lhostejný k tolika věcem a jen to předstírat. Tomu zkrátka nevěřila. Ne, takhle dlouho. Když se zmíní o dětech, zasměje se. Jistě, kdyby se nerodili děti, tak by celý lidský rod vymřel, ale byla by to opravdu taková škoda? Není filosof, aby to mohla posoudit, ale nemyslí si, že by po lidech někdo ve výsledku plakal, možná by si celá země oddechla. A po ní by nikdo v budoucnu nechtěl to, aby vychovávala ty malé ďáblíky, přičemž výchova by byla to jednodušší z celého procesu. Porod je věc jiná, prý je to bolestivé, krvavé a bůh ví co ještě. Slyšela i to, že ženy můžou při porodu zemřít. Položit život, když ho dáváte někomu jinému, jí nedávalo smysl. Přišlo jí pak zbytečné vyměňovat svůj život za život někoho, kdo ještě ani neumí chodit. Uchechtne se, navíc když si představí, jaké by její dítě bylo, pokud by mělo její vzpurnou povahu, tak by brzy zešedivěla a zemřela z toho stresu. Její dítě by bylo asi jen božím trestem uloženým na její hlavu. Ne, to nepotřebovala. Měla dost starostí se svým životem, ještě se strachovat o život malého človíčka.
Spokojeně se usměje, když zhodnotí její úlovek. "Klidně si to nech, myslím, že já se bez toho obejdu." Odvětí a pousměje se. Peníze opravdu nepotřebuje, takže jí nebude chybět něco, co jí vlastně ani nepatří. Shawn to přeci jen využije lépe než ona. Utratila by to nejspíš za alkohol, šperky nebo nějaké hezké šaty či botky. Na to si mohla vzít peníze z jejich truhly a ne od nějakého obchodníka, kterému nejspíš budou ve výsledku chybět. Její úvahy ovšem přeruší rychlý manévr mladého zloděje, který jí zatáhne do tmavé uličky a přitiskne ke zdi, zatímco se rozhlíží po náměstí. Překvapeně zamrká a dívá se na něj. Opravdu jí neponechal moc osobního prostoru, obě jeho ruce měla vedle ramen, takže ani kdyby chtěla, tak by se asi pryč jen tak nedostala. Jejich těla dělila jen trochu prostoru, stejně tak jejich obličeje, když se na ní podíval. Jestli si jejich vzájemnou blízkost uvědomoval, neměla ponětí, ale rozhodně nijak neucukl. Ona si byla dosti vědoma toho, jak blízko k ní stojí a kupodivu jí to nebylo ani trochu nepříjemné. Musela uznat, že ten mladík má jisté kouzlo, které ho i přes jeho zjevný nezájem k okolnímu světu dělal zajímavým. Navíc nepatřil k vyšší vrstvě, se kterou se Rose stýkala. Byl jiný. Chvíli studuje jeho obličej, pak se hravě usměje. "Pokud se chceš skrývat v temné uličce, chtělo by to dělat něco uvěřitelného." Nadhodí, chytne ho za košili a přitáhne si ho k sobě blíž, načež spojí jejich rty do jemného, ale přesto hravého polibku. Neodpustí si ani to, aby se k němu trochu víc nepřitiskla, takže jejich těla od sebe dělí jen jejich šat. Přece jen pokud se před někým schovával, ať to byl kdokoli, jistě se nebude zabývat další dvojicí milenců, která se jen skryla v postranní uličce, aby si ukradl několik polibků.

Victoria s úsměvem přikývne a přidá lehce do kroku, aby byla co nejdříve doma. "To máte pravdu, ale od toho chodíme ke zpovědi, doufajíc, že se naše duše časem od hříchů očistí," odvětí, očividně nechápajíc to, co Miguel myslel. Problémem je, že v tomhle městě je Vicky jedna z mála z těch, co se aktivně snaží nehřešit a podobně. Jeden by si řekl, že po tom všem, co se jí stalo, i když její příběh jiným nesahá ani po kotníky, by nějakého boha úplně zavrhla, že, ale ne, Vicky to snad ani neumí.
Vicky si tiše oddechne, přece jen by nechtěla dostat seřváno, že tady zástupce kapitána zdržuje. "Dobře," přikývne a vyndá si ruce z kapes, aby mohla začít žmoulat lem pláště. Čím později je, tím více začíná být nervózní, což je první vidět na tom, že si začne lehce agresivně kousat spodní ret a v zápětí se ozve první křupnutí kloubů. Takhle dlouho by venku být vážně neměla, Richard zase bude zklamaný a to je to poslední, co Vicky chce.
"Proč by na vás vaše sluřebná nečekala?" zeptá se lehce zmateně, pohled stále odvrácejíc opačným směrem, než je Miguel. Nakolik je lehce hloupá a naivní, i ona ví, že v náplni práce služebné je být doma a pracovat tam... od toho je služebná, a i když ona už dlouho služebnou neměla - převážně proto, že Richardovi se příliš nelíbí představa toho, že by někdo viděl, jak Vicky vypadá pod oblečením -, tak nějak má pocit, že služebné si jen tak odejít nemůžou. Ale co ona může vědět, žeano. Třeba má Miguel se svou služebnou tak super přátelský vztah, že si to může dovolit, koneckonců služebná není otrok, ni?

Znovu ho ta mladá dívka skoro rozesměje. Chodit ke zpovědi? Do kostela? Jak dlouho vlastně nebyl na mši? Sám si to nepamatuje. Je to už dlouhá doba. Od té doby, co zanevřel na Boha, nebe i peklo v kostele nebyl. Možná by i samovolně vzplanul, kdyby tam jen vkročil. Přece jen byl prokletý a pochyboval o tom, že by na takové prokletí, ať už se táhlo jakkoli dlouho, stačila kletba čarodějky, která nevládne temnými silami. Ta by nejspíš ani neměla potřebu někoho proklínat. On tedy rozhodně nepatří k těm, kteří by své hříchy brali zpět na zpovědi a dbali tak o svoji duši. Raději zajde do hospody, kde propije tolik, kolik může, pak se jde zahřát k nějaké nevěstce a nakonec skončí opilý doma sám v posteli. Možná neveselý život, ale jemu to stačilo.
Dobře si pamatuje ještě když žil s otcem v jeho sídle, tak služebnictvo tam bylo ve dne v noci. Věděli, co se kde šustne a kdo z rodiny co dělá nebo nedělá. Jaké pomluvy se šíří a sami je občas přiživili. Tohle on ve svém domě nepotřeboval. Vzhledem ke stylu svého života a toho, čím byl, by bylo jen na škodu, že by někdo věděl o jeho životě první poslední. Bylo tedy jednoduší nechávat služebnou odejít a přijít dle jejího přání. Nikdy se nedivila, když nebyl v noci doma. Mohl být přeci ve službě, zrovna přespávat v kasárnách, popíjet v hospodě. To, že třeba zrovna pobíhal jako vlčí bestie po lese jí ani nenapadlo. Existovalo totiž tucet jiných možností. "Myslím, že má velkou rodinu. Je pro ní lepší, když tam nemusí být pořád. Navíc nepotřebuju zase tolik věcí." Odvětí s klidem. Ve vzpomínkách totiž vyhrabe něco o tom, že jeho služebná kdysi říkala, že se jí narodila vnoučata. Zase. Takže pomáhá s jejich výchovou a stará se o ně. Nebo něco v tom smyslu. O její život se moc nezajímal, nebyla to potřebná informace, takže jí to jen odkýval a nechal to být. Proč by se namáhal s ní vést rozhovor, měla pro něj pracovat, ne s ním klábosit.

To, že se spletla a hned při první otázce se musí napít, jí možná lehce udivilo, no nicméně to udělá. Lehce jí u toho obočí vyletí nahoru, ale nemá v plánu podvádět. "Fajn." Broukne si víceméně pro sebe a začne uvažovat dál. Z Anglie logicky být nemohl, protože jinak by uměl anglicky, že jo. Logika Agness... Napadne jí ještě Francie, protože co si budeme nalhávat, ve Francii měli všeobecně lepší vzdělání, než jinde ve světě, takže by bylo možné, aby i takovej vandrák uměl číst. "Tak z francouzské." Vypustí z úst další kolonii a jakmile zjistí, že ani to není správná odpověď, tak potlačí nutkání zamračit se. Ne kvůli tomu, že by neuhádla, ale proto, protože další přichází v úvahu jedině Nizozemsko, avšak to je hloupost. Holanďanů bylo u břehů Ameriky málo od té doby, kdy je její otec vyhnal a založil New York. Spoustu z nich spolu s armádou pobil, ostatní odešli kvůli podupané hrdosti. "Nizozemsko." Řekne rozhodně, dokonce ani tentokrát odpověď není správná. To už Ag připadá divné a na chvilku zauvažuje nad tím, s kým tu má co do činění. Vlastně by to mohl být úplně kdokoliv...co třeba nějakej démon, nebo duch??? Tuhle myšlenku Ag okamžitě zaplaší. Přečetla už nespočetně moc knih s podobnou tématikou, aby věděla, že takové bytosti opravdu existují. Svoji vírou v ně se nikde nechlubila, protože nechtěla skončit někde na hranici, to je samozřejmost. Nic z toho neměnilo na faktu, že všichni tihle tvorové a situace s nimi spjaté zůstávali ukrytí mezi stránkami, ne tady v Salemu. Určitě ne v hospodě u piva s mladými šlechtičnami. Rozhodně ne s princeznami, které jim daly pusu.
"Víš že Rusko, ani Itálie s Dánskem tu nikde kolonie nemají?" Zeptá se pro jistotu a přejede ho pohledem. Na Švéda by ho netipovala rozhodně, nebyl to zrzek, ale takovej Rus? Ten by být klidně mohl. "Jedeš." Prohodí naprosto klidně, neočekává, že by přišel s nějakým smysluplným dotazem. Nejspíše se jí zeptá na něco "strašně inteligentního", například jestli ráda vaří, nebo nemá ráda krtky.

Sleduje ji a pokaždé, když řekne něc špatně, tak se rozesměje. "Špatně." Řekne na poslední otázku a spokojeně ji sleduje, jak upíjí piva. Třeba se ožeře dřív, než přijde na to, že je normálně z Ameriky. Že to jim patřila celá země předtím, než přišli kolonizátoři a osvojili si půdu, která jim nepatřila. Bylo až k pláči to, tak se zachovali. Vyvražďování indiánů čistě pro zisk území. Ti, kteří se jim nepodvolili a odmítali jít do otroctví, byli zabiti. Všechno bylo k vzteku. Raději na to nebude myslet a zkříží si ruce na hrudi. "Vím. Vím spoustu věcí." Jelikož se je musel strašně douho biflovat. Zeměpis, angličtina, matematika, čtení, psaní... ale hlavně ta matematika. Ať u řeknete jakákoli dvě čísla, bez mrknutí oka je dokáže sečíst. Bude z něj skvělý obchodník. Přijde řada na něj. Narozdíl od ní se nezajímá o to, odkud je a kdo vlastně je. To je mu celkem jedno. Proč by ho to mělo zajímat? "Nemít ráda lidi ze spodních vrstev... Nižší třída... Spodina. Být ti úplně ukradení. Nemít je ráda. Mít o nich špatné myšlenky." Ani se nesoustředil na to, aby jeho věta byla dobře. Kdyby se soustředil, tak ji řekne i bez chyby, ale to mu teď bylo jedno. Možná se po smrti jeho sestry angličtina tolik zhoršila, protože to tady začal nenávidět ještě víc a chce se vrátit domů. Najít nějaký indiánský kmen, ke kterému by se mohl připojit. Možná proto zanevřel na angličtinu. Koneckonců to anglicky-mluvící mu zabila sestru. Tady jí ubližovali. Tím to určitě bude. Hledí na ni a čeká, co mu na to odpoví. Možn by se i rád napil, protože prostě dostal žízeň a trochu na to pivo i chuť.

Jak už bylo řečeno, neuhodnutí ji vadí, ale rychle se přes to přenese a užuž čeká na inteligentní otázku. Která se ji kupodivu opravdu dostane! "Tohle si o mně opravdu myslíš?" Zeptá se ho a koukne na něj svýma velkýma, modrýma kukadlama. Pohled se jí nezměnil, pořád se tváří tak nedostupně, jako jen umí, no něco se objevilo v jejích očích. Něco, co z ní jakoby náhle udělalo holčičku, která poslouchá tatínka, jež jí sděluje, že podle něj fláká hru na klavír. Malinko ses nad tím musí pousmát, protože jí tohle prohlášení docela...zamrzelo? Je to to správné slovo? "Kdybych je neměla ráda a měla o nich "špatné myšlenky", tak tu teď s tebou nesedím." A nenechám si od tebe dát svoji první pusu, chybí ještě na doplnění, ale to je teď beztak jedno. Rukou mávne směrem k jeho pivu, aby mu naznačila, že teďka je na řadě on. "Dej si pozor na časování sloves. Gramatiku a strukturu vět máš v pohodě, jen se víc soustřeď na sloveso být a mít. Mít s měkkým i." Upozorní ho v mezičase a zkoumá pěnu od piva, aby se na něj nemusela podívat. Opravdu se k němu chovala nějak špatně? To si nemyslí. Byla na něj nevrlá jen a pouze kvůli tomu, že on sám se k ní nechoval o nic lépe. Aspoň dneska ne. Možná by nemusela být tak odměřená a měla by se chovat se více přátelsky...
"Co takhle Afrika?" Zkusí to ještě, jakoby snad Ben vypadal jako černoch. Když ani tentokrát neuhádne, netrpělivě si přehodí nožku přes nožku a nejradši by začala nedočkavě podupávat. "Jmenuješ se vůbec Benjamin?" Vyhrkne energicky hned jak znova neuhádne. Celou otázku nemyslela nijak vážně, spíš se chtěla přesvědčit o tom, že si z ní celou dobu nedělá jenom legraci. Téměř okamžitě zalituje toho, že svou další šanci promarnila takovou hlouposti a rukou si podepře hlavu, zkoumajíc jeho tvář detail po detailu. Představuje pro ni záhadu a ona je vždycky ta, která se snaží na všechno přijít.