Město Salem

Pokrčí rameny. "Nevím." Řekne lhostejným tónem hlasu. "Všichni si to myslet o vyšší vrstva." Řekne bez zábran. O něm si také nižší vrstvy myslí, že je nafoukaný floutek. kdyby tak věděli, že k nim má blíž, než se zdá... Trochu se pousmála a on se na ni nechápavě zadívá. Zakroutí hlavou a prohlédne si ji s rošťáckým výrazem. "Co ty víš." Pronese tajemně a prohlédne si pozorně její tvář. Opře se zády o opěradlo židle a rozlédne se kolem sebe. Zatím tu nevidí žádnou známou tvář. To ho těší. Alespoň se nemusí skrývat za svoje rozcuchané vlasy. Ty si ještě jednou prohrábne, aby jim přidal na rozcuchanosti a pozoruje blondýnku. Když ho začne opravovat, tak horečně přikývne. "Jo to znít... zní fajn." Když udělá chybu, tak se záhy opraví. S hranou spokojeností se nad sebou pousměje a dále se věnuje té slečně.
"Afrika? Piješ." Zakroutí hlavou a stále ji pozoruje. Pousměje se na ni a potom si prohlédne sám sebe. "Nikdy tam nebyl." A teď udělal další chybku. Už si sice zase začíná dávat pozor, ale bude to chtít cvičit. Asi si zase bude muset vzít doučování. Nebo si prostě povídat doma s matkou. To je také dobrý trénink. Ona mu opravuje každičké slovíčko, každičký přízvuk, výslovnost. Je na to dost pedant, ale díky tomu si to alespoň procvičí. Po její další vychrlené otázce se rozesměje na celé kolo. Tohle opravdu nečekal. "Samozřejmě!" Mávne rukou a potom se zazubí. "Mít dvě jména, ale druhé nepoužívám." Prozradí alespoň střípek, aby ukojil její zvědavou povahu. "Teď já... Ty být... Ty jsi... jak se to řekne... jedináček??" Jeho opravdu nezajímalo, odkud přichází. Příště se jí zeptá na oblíbenou barvu. Nebo na to, jak moc je zvědavá. Možná jen chce, aby začala pít. Třeba se za chvíli opije. I když... To by chtělo více tvrdého alkoholu. Pivo je pivo... Kořalka je kořalka. Čeká další otázku. Konečně se trochu uvolnil. Uvědomil si, že může kdykoli odejít. Však ho tady nedrží.

Maličká indiánka prechádzala námestím, aby sa vyhla svojmu pánovi. Nikto by nepochopil, prečo to robila, ale ona sama veľmi dobre vedela, prečo to robí. Hlavným dôvodom bol strach, ale čo ju väčšmi desilo, tak to čím bol. S vlkodlakom sa stretla prvýkrát, keď si ju kúpil a už vtedy vedela, že jej život bude peklo. Jemný hluk sa je dostával do uší, aj keď až tak moc nepočúvala, čo bolo tak či tak jej zvykom. Jemne si prešla po svojich chudých ramenách a so strachom sa obzerala všade na okolo. Na ľudí sa dívala so sklonenou hlavou, pričom mala pohľad skoro sklopený k zemi. Na tvári veľmi smutný výraz, ktorý si nikto nevšíma. Prečo by aj mal, keď patrí k tým najnižším a o tých sa nikto nestará. Možno jej pán, ale tomu ide len o to, aby upratoval tie mŕtvoly, ktoré väčšinu času zanechá. Chýbala jej matka, ale na tento život si už zvykla, pričom to najhoršie už zažila. Zdvihne pohľad a v strede uvidí popravisko. Keby sa niekto dozvedel, čo je zač, tak by bola na tom mieste a zabíjali by ju. Zamrazilo ju tak, že sa celkom dosť oklepala. Nechcela zomrieť, aj keď sa jej vlastný život nepáčil, ale mala strach. Ona mala zo všetkého strach. No čím ďalej tým väčší. Ľuďom moc nerozumela a hlavne tým, ktorí neboli ako ona, aj takým ako bola ona sa vyhýbala, pretože sa bála. Povzdychla si a znovu sa dívala na zem. Nechcela moc sa dívať, pretože sama nevedela, či je pre ňu dívať sa na druhých, keď nikomu neverila a ich aura prezrádzala, že moc milý ku nej istotne nebudú.

Lehkými kroky si to našlapoval po městě, které bylo vždycky dost hlučné. Kolem něj byla směsice lidí. Od těch nejbohatších po tu největší spodinu společnosti. Nesnášel tohle rozdělování společnosti, protože sám nebyl vychovávan v luxusu a z toho, co věděl o svém prohnaném otci, ten luxus ani nepotřeboval. Měl na sobě lehký kabát, který nebyl z příliš drahé látky, protože to nepotřeboval. Měl sice peněz dost, protože se živil obchodnictvím, ale k čemu utrácet za takové věci? Největší hodnotou jeho života byla láska a příroda. Začal si lehce pobrukávat až se za ním lidé otáčeli a vrtěli hlavou, jestli je normální. ,,To si člověk nemůže trošku zabroukat?" podíval se na všechny a odkašlal si. Taková to byla pohrdavá společnost. Bylo to až smutné, ale co už. Potřeboval někde bydlet a takoví lidi se našli všude i kdyby došel na kraj světa. Jeho oči se najednou zaměřily na drobnou dívku, která měla oči stále u země a vypadala, že je vystrašená. Pomalu k ní popošel a dal si lehký odestup, aby si nemyslela, že ji odebírá prostor a teprve potom promluvil ,,Jseš v pořádku?". Vypadala velice nešťastně a to se mu nezamlouvalo. Nejspíš byla něčím otrokem, což byl další nesmysl téhle společnosti. Každý by měl mít stejná práva a za tím si bude vždycky stát.

Vyvalí oči, keď ju niekto osloví. V jej očiach je jasne vidieť strach a predsa len pozrie na toho, kto ju osloví. Moc dlho sa nedíva, pretože hneď sklopí pohľad a začne trochu cúvať, aj keď sa moc ďaleko nemôže dostať, pretože v jej okolí je celkom dosť ľudí. Trošku sa trasie, pretože sa bojí a je to na nej dosť vidieť. Niežeby sa niekedy nebála, ale toto ju celkom dosť prekvapilo. Snažila sa nájsť okamžite cestu preč, ale sama veľmi dobre vedela, že nemá kam ujsť. Jemne zdvihne zrak a začne trochu koktať, lebo jej strach ju celkom dosť ochromuje. "Ja... Ja..." Radšej ani nedopovie. Díva sa na jeho auru, ale nie je si celkom istá tým, čo vidí. Sama sa už niekoľko krát splietla a teraz by to bolo rovnaké.znovu skloní pohľad a díva sa radšej na vlastné nohy. Jemne sa zahryzie do pery a je jasné, že sa svojho zlozvyku nezbaví. Znovu skúsi cúvnuť, ale nemôže. Niekto jej zastaví cestu. Sama vie ako sa zviera cíti, keď je v klietke a ona v nej práve je, pričom nemôže újsť. No aj keby nebola v klietke, stále v nej býva, nech je kdekoľvek alebo kedykoľvek. Predsa len patrí svojmu pánovi.

Byla velice vyděšená. Viděl to na ní a třásla se, jako vystrašené mládě. Bál se, aby ji nerozrušil ještě víc, tak si nechal svůj dosavadní odstup. Všiml si, že ji nedělá vůbec dobře přítomnost tolika lidí a tak přemýšlel nad tím, že ji něco navrhne. ,,Nechceš se od těch lidí trošku vzdálit? Vidím, že ti to nedělá moc dobře" snažil se být, co nejmilejší. On nebyl špatný člověk a nechtěl, aby ho jako špatného člověka tahle dívka vnímala. Chtěl, aby se nebála a začala mu aspoň trošku důvěřovat. Lidé na ně opovržlivě zírali, ale mu to bylo v té chvilce nějak jedno. Nesnášel ty pohledy a nesnášel celou tuhle zpropadenou společnost. Kdyby nebyla společnost, taková jaká je, tak by se tahle dívka nejspíš nebála a byla by, jako každý normální člověk v klidu. ,,Mě se nemusíš..Nic bych ti neudělal, ale o těhle dalších bych pochyboval" řekl a rozhlédl se po všech těch lidech. Nevěděl proč, ale něco mu přišlo, že ti dva mají společného. James sice mezi plaché klučíky nepatřil a docela dost si uměl prosazovat své názory a nápady, ale stejně mu to přišlo vše zvláštní. Nějaká spojitost mezi těmi dvouma byla. Musí přijít na to jaká. Možná se mu to jen zdálo, protože se věčně zastával lidí z nižších vrstv. Všichni to byli jen lidé, kteří žili byli odsuzováni, protože nebyli bohatí.

Teraz, ale zostáva veľmi zaskočená, pretože s ňou sa nikto nechce rozprávať a tento muž... Sama nevedela, čo si má o ňom pomyslieť, pretože on vyzeral byť iný ako oni, iný ako ľudia a jej pán, ale sama si nebola moc tým istá. Čo bolo na ňom iné, že sa ku nej nesprával ako k odpadu, ktorým bola? Nevedela, čo si má o ňom pomyslieť, nevedela čo má urobiť. Nevedela nič a nechápala, čo sa to práve. Čo je na ňom také zvláštne, že má chuť utiecť a pritom jeho slová boli pravdivé. Jednoducho jej to nedávalo zmysel a nevedela si s tým dať rady. Pohľady ľudí na ňu jej nevadili, pretože bola na je zvyknutá, ale to ako ju plietol on sa jej nedalo pochopiť. Prikývla teda, že sa vzdiali, ale dávala si veľký pozor. Nemohla mu veriť, nemohla veriť nikomu. Nikto si jej dôveru nezaslúžil a nevie, či si ju aj niekto niekedy zaslúži a predsa len vedela, že ak niekomu dá dôveru, tak ju nesmie sklamať. "Čo ak viem, že všetci mi chcú ublížiť?" Spýtala sa ho a v jej slovách bola čistá pravda. Bola ale hlavne zvedavá, čo jej na to odpovie. Už teraz povedala viac ako obyčajne, ale to nemienila dať na sebe nič poznať. Stačilo len sa na ňu pozrieť a vedelo sa, že je jednoducho zmierená so všetkým, čo by sa jej mohlo stať. "Prečo sa staráte o mňa?" Bola to tá najuprimnejšia jej otázka, ktorú povedala úplne jednoducho a bez toho, aby sa na neho pozerala.

Ti lidé si opravdu nedali pokoj. Furt si tu jen šuškali a mrmlali. Lidská rasa byla, tak průhledná a tak sobecká, že se mu dělalo až zle. Dívka souhlasila s tím, že se vzdálí. Oddechl si a furt s tím stejným odstupem se vzdálil spolu s ní někde na klidně část města. Neměl v plánu ji děsit nějakou příšernou konverzací, jen ji chtěl trošku poznat a zjisti v jakých podmínkách žila. Lidé, jako ona mu nebyli lhostejní. Měl pro takové lidi slabost a navíc mi podle něho měli mít stejná práva, jako ti bohatí pávy nahoře. ,,Já vím to, že já ti neublížím" pokusil se ji trošku zvednout náladu svým úsměvem. Pořádně si ji prohlédl a všiml si, že nevypadala zrovna, jako by pocházela někde odsud. Připadala mu taková cizácká. ,,Starám se, protože mi není lhostejná tvoje situace. Jsem prudce vůči takovému odsuzování. Každý z nás, by tu měl mít stejná práva. Bohatí si myslí, že můžou mít vše, ale není to zas taková pravda" snažil se ji vysvětlit jeho záměr. Snad se mu trošku více otevře. Nemyslel to zle a rád takovým lidem pomáhal. Nemohli za to, jak se k nim ti bohatí chovali. Byly to jen myšky, které byly chycené v pastičce nic víc nic míň.

Možno jej nechcel ublížiť, ale aj tak sa jej vôbec nezdal. Nechcela, ale skôr nemohla tomu veriť. Len polkla a počúvala jeho slová, ktoré boli celkom dosť trpké a keby si nebola istá tým, že ich nik nepočuje, pretože to čo hovorí nebolo moc dobré keby to niekto počul. Nie že by sa bála toho, že o tom hovorí, ale skôr išlo o ty, že by ju čakal trest, za to že ho počúvala. Poobzerala sa radšej do okola skôr ako mu niečo na to povedala. "Nie je dobré o tom hovoriť. Za to čo hovoríte môžete byť potrestaný. To sa nebojíte trestu?" Spýta sa ho a jej záujem je úprimný. Nevie, či znamená to niečo pre ňu, ale to ako rozpráva, nie je podľa nej moc dobré. Mohli by ho zabiť už len za to, že tie slová vyslovil. Vedela, že jej pán by to urobil a predsa by mu to urobilo radosť. Nemala by ho počúvať, ale predsa len je rozhodnutá počkať, čo ďalšieho jej povie, aj keď si je istá, že to bude o tom istom. Jej ľud bol utlačovaný, ale to už bolo tak dlhší čas a s tým ona nič nespraví ani on nemohol. Vsunula si prst do úst a hrýzla si do neho. Jej pohľad tekal stále inde a jemu sa do tváre nepozrela. Ani nemohla, pretože to pre ňu nebolo jednoduché. "Nemal by ste o tom hovoriť. Nie je to dobré." Povedala a radšej sa pozrela inde.

Nestyděl se za tento projev svého názoru. Navíc nikoho zde neviděl, takže pravděpodobnost, že by je někdo slyšel byla minimální. Porozhlédl se kolem sebe a rozhodil lehce rukama. A už zase. Zase měl ten tik v pravé ruce. Nemohl se toho zbavit. Stále pořád v ní viděl něco, co mají společného a nevěděl co to jen může být. ,,Já se téhle pravdy nebojím a neměla by ses ji bát ani ty. Navíc tu nás nikdo slyšet nemůže" povzdechl si a zmírnil svůj vášnivě zapálený hlas na méně hlasitý vášnivě zapálený. ,,Je to zvláštní, ale my dva máme něco společného" koutky mu začaly cukat do zvláštního úsměvu a přiblížil se k ní trochu blíž, ale stále byli od sebe několik metrů. Nechtěl, aby si připadala v jeho společnosti utlačovaná nebo tak něco. ,,Rozumím tvému strachu víc než si myslíš.." povzdechl si a ruce si zahalil do kabátu. Na chviličku zmkl, protože kolem nich prošel velice podivný člověk, kterému nedůvěřoval už od pohledu.
,,Tahle společnost je nespravedlivá a ty to musíš vědět, než kdokoliv jiný. Neznám tě, ale stačí mi jediný pohled a vím.." potřásl lehce svou zrzavou hlavu a znovu si povzdychl. Venku už byla docela zima a takhle, když stáli na jednom místě byla ta zima ještě větší.

Těžko říct, jestli Vicky má nějaké povědomí o tom, co za věci ve městě žije nebo ne, či jestli si jen volí o tom nepřemýšlet. Možná dokonce ani neví, že se říká, že takové stvoření v kostele hoří, ono by to dávalo smysl, na její naivní hlavičku je něco takového až moc morbidní a spíše, než aby se tomu postavila, Vicky by se určitě raději tvářila, že se to neděje a že to neexistuje. Tak či tak její optimistická duše věří, že všichni stejně půjdou do nebíčka, protože špatní lidi neexistujou.
Z přemýšlení nad životností mravence (protože šváb je na Vicky moc komplikovaný) ji vytrhne Miguelův hlas. Vicky přikývne a chvíli zasněně přemýšlí o tom, jestli ona někdy bude mít velkou rodinu. Ani neví, jestli by velkou rodinu chtěla. Protentokrát odolá pokušení zeptat se, jestli má on velkou rodinu. "Je od vás moc hezké, že ji necháte být s rodinou," broukne místo nějakého vyzvídání. "Richard naše služebnictvo většinou jen tak odejít nenechává," poznamená pak čistě jen aby nějak srovnala dva chlapy v jednom městě, "říká, že je to tak lepší, že by jim to musel strhnout," dodá mírně tázavým tónem, jako kdyby se chtěla zeptat, jestli platí své služebné méně, když ji nechává odejít, ale doopravdy se nezeptá, jen mlčí a usmívá se, občas pohledem zajede na oblohu. "Doma v Londýně tatínek ale taky nechával služebnictvo občas odejít," pokračuje ve svém tichém monologu, aniž by si uvědomovala, že se jí vůbec neptal. "Ale nevím jak to dělá teď," pípne, ale přestože věta vyzní, jakože se jí stýská, v její tváři to vidět není. Pořád ten stejný, téměř dětský úsměv jako předtím.
"Omlouvám se, trochu jsem se rozpovídala," vypadne z Vicky konečně omluva a maličko zahanbeně se zadívá prozměnu do země.

Sebastian se jen tak procházel městem a snažil se udržovat pořádek. Po dlouhé době se zase procházel po městě v červené uniformě a neobtěžovat se s nějakými hloupými záležitostmi rady. Vědět, že mu post kapitána stráží sebere tolik času, který mohl strávit jako běžný člen hlídky, asi by se o něj ani nezajímal, ale možná lepší, když je to na něm. Nemůže tvrdit, že je bezchybný a nejdokonalejší na světě, ale svoji práci odvádí obstojně a zodpovědně, ve většině případů, když nebude počíta třeba mladého vlkodlaka, kterého by kdokoli jiný nechat viset. Nebude zabíjet kluka, co nemůže za to, co je. Jinak byl ale mnohem lepší volba než nějaký idiot bažící jen a pouze po vyšším postavení. Naštěstí měl dneska, jak už bylo zmíněno, den normálního fungování, takže procházel městem a dával pozor, jestli je všechno v pořádku.
Pak procházel ulicí s nemalým množstvím postranních, slepých uliček a stinných zakoutí, které byly více méně rájem pro zloděje. To neměl rád. Ve stínech se schovávalo zločinců... A lidi si ani nedávali pozor, jako by je snad ani nenapadlo, že tam někdo může být nebo nikdy neviděli, jak tímto způsobem nějaký mrštný, šikovný zlodějíček někoho okradl. Ale to je jak mluvit do dubu, proto už se ani neobtěžuje s varováním. Na začátku své kariéry to zkoušel, ale i tak to bylo marné, tak toho nechal. Však on si to nemálokdo vyzkouší na vlastní kůži, jenže Seb bude ten, kdo za tím lumpem poběží, aby ho dopadl. Proto je i lepší tomu předcházet, což hned udělá, když si všimne zahalené osoby 'skryté' ve stínech jedné z okolních budov. No, nemohl si to odpustit, tohle byl rozhodně někdo, kdo by mu seděl na zloděje, takže se vydal směrem k tomu člověku a zatím po dobrém sputil. "Hej, vy tam! Nevím, co tam děláte, ale z hlediska přescházejícímu nějakým nepěkným událostem, jež by se mohli udat v domě, který máte v hledáčku, byste mi měl buďto říct, co tady děláte a přesvědčit mě, že se nechystáte vkrást do domu nebo si jít po svém a nevracet se sem." Jako nemoh vědět, co tam dělá a možná bylo přehnané osočovat ho hned z úmyslu vykradení domu, ale, jestli odejde, rozhodně sem postavý hlídku.

Změři si muže před sebou odměřeným pohledem. Nevěřil mu ani, co se za nehet vešlo. Něco mu tady na tom chlápkovi nesedělo. Sebastian neměl moc do chuti mu věřit, konec konců, první dojem je hodně důležitý a tenhle muž si čím dál víc vysluhoval špatný dojem, třeba už jen tím, že stáhl ruku k meči. Což moho jeho mysl zaměstnat přemýšlením o tom, kdo v téhle době ještě nosí meč. Jako ano, někdo nosíval ještě kord nebo zdobný rapír, ale vyoženě meč dlouho u někoho neviděl. Ale ať byla jeho mysl zaměstnána, jak chtěla, i tak instinktivně sáhl po kulovnici, jež měl obdobně jako onen muž u boku. A potom přišla otázka, která ho celkem rozladila. "přišlo vám snad, že jsem křičel? Jako pardon, ale, kdybych křičel, vypadalo by to jinak." Procedil zkrz zuby. Vážně si neuvědomoval, že by byť jen zvýšil hlas, leda tak při osovení, ale to bylo jen, aby ho slyšel. "Óóó, tak to pardon, jánevěděl, že jste cestovatel, který se tu chce usadit... Ale i tak bych byl rád, kdyby jste tu nestá a nevypadalo to, že se chcete usadit právě v támhletom domě." Ukázal na dům, jež předtím vypadal, že na něj má ten chlap záusk a pomalu se začínal vztekat. Dělal z něho debila. I kdyby to byl nějeký cestovatel, jak by to měl Seb sakra poznat?!