Město Salem

Vypadal zvláštně, na jednu stranu děsivě na druhou ztraceně jako já. Usmála jsem se lehce. Třeba jsem jen zbytečně vyděšená, dneska jsem viděla svou mrtvolu takže co se může stát horšího. Šel přímo ke mě a já ho sledovala ostražitě, bez zeptání si sednul naproti a já se na něj podívala. POzdravil po chvilce a já přitakala. "Dobrý den..." Těkla jsem očima a naklonila hlavu na stranu. "Venku je zima že? Před chvílí svítilo slunko..." Bylo hezké ráno než se zatáhlo, problém bude v tom že venku asi nachladnu. "Jsem Malinché...a vy pane? Vypadáte jako protřelý cestami...slyšel jste někdy zkazky o duších...jako o duchách..." moje angličtina je špatná a tak nevím jak to vyslovit. Možná něco ví...možná mi pomůže najít co se se mnou stalo. Hlad je ale silnější a tak zase začnu požívat ten chléb a nějakou pečenou směs s tykví. Je to dobré a připadá mi, že mě to zahřívá, podívám se na ruku ale je pořád stejně bledá.

"Nejste první co to říká, co je na tom městě tak zvláštního?" Zeptám se jej zvědavě. "Chodec, hezké jméno.." Usměji se, nepřijde mi divné, však indiáni dávají jména podle činností a zvířat, já jsem Malinché Havraní pírko. protože mám černé havraní vlasy. A v nich zapíchnuté to pírko, na počest jména. V jeho tváři se objevuje mnohé, vypadá že hodně zažil. Nicméně to mi nepomůže zjistit to co jsem já, nebývám sobecká, to ne ale dokud nejzjistím co jsem abych věděla co se stalo, tak nemůžu uhýbat myšlenkami z cesty, to prostě nejde. Mluví zvláštně, jako nějaký šaman v tranzu jako by tu ani nebyl. Odfrknu si, no to mi toho moc neřekl, zahrávat si s dušemije nebezpečné, já si nezahrávala já se ...stala. "A co jste slyšel o duších dívek, které nenašly klid, a zemřely...třeba...vlastní vinou? Ptám se..kvůi ..jedné známé." Špatná výmluva já vím, ale potřebuji zjistit cokoliv, na každém šprochu pravdy trochu to se říká ne?

Vicky se s každou další zemí zvětší oči, jako kdyby koukala na hromadu růžového saténu. "Páni," vydechne a dlouho mlčí. Nemá slov. Pána si pořádně neprohlédla, ale z jeho hlasu a z toho, co viděla, jí nepřišel zas tak starý, což snad musí znamenat, že cestuje od mládí. "Určitě cestujete od malička," poznamená s úsměvem, "to musela být zábava," dodá tiše a zadrží v sobě otázku o tom, proč se usadil zrovna tady.
Pohledem přejede oblohu a pomyslí si něco o tom, že tady už je dost dlouho. "J-já už budu muset jít, Richard nemá rád, když jsem dlouho pryč," oznámí a její úsměv se nevědomky změní z upřímného na nucený, téměř mrtvý. "Asi mu chybím," dodá s tou svojí typickou dávkou naivity. Určitě mu nechybí, jen nechce, aby se toulala někde mezi lidma. Ještě by Victorii někdo řekl, že by ji Richard neměl mlátit, to by byl skoro konec světa. Samozřejmě Vicky úplně neví, jak tuhle konverzaci rozhodit, moc se jí totiž odcházet nechce, takže tam dobrou minutku nebo dvě stojí a zírá do země. "Tak nashledanou!" vypadne z ní přidušeně a téměř uteče pryč, hezky domů, kde si na modřiny snad i dá studený obklad, jestli si na to vzpomene, nebo spíše jestli to bude mít śmysl.

Západný obzor pomaly strácal aj svoje posledné červené odtiene, nemizli mu pred očami, ale vedel, čo spôsobuje ich postupné vyblednutie a následný prepad do tmavších odtieňov – temnota. Možno nie nadprirodzená, možno nie náboženská...možno to bol len prostý prírodný úkaz typický pre prichádzajúce dlhé noci zimy. A možno nie. Salem nebolo len tak ledajaké mestečko a vedel to každý, čo tu žil aspoň pár mesiacov a okúsil miestnu atmosféru z tých dobrých i zlých stránok. Jonathan tu pobýva už približne tri roky a za ten čas spoznal mnohé tajomstvo obyvateľov a sám, hoci si to neuvedomoval, prehĺbil zlovestnú oponu, čo sa ako baldachýn mrakov pohojdávala nad ich hlavami. S poslednými slnečnými lúčmi odchádzal deň a s ním aj bezpečie. Teraz už bolo pochabé opustiť teplo domova (ak ste nejaký mali) a vydať sa do ulíc. Iste, mohli ste to urobiť, ale vaše stuhnuté a chladné telo s modrastým nádychom by nasledujúce ráno určite našli podrezané v jednej z tmavých uličiek – a že ich v Saleme bolo! Akoby sa stavali presne pre tento účel. Aké...zvláštne. Či príhodné? Kto vlastne vybudoval toto mesto? Sám diabol, že je tu toľko zla? Nepochybne. Napriek všetkým možnostiam, čo by mohol dnes večer Jonathan Shareburg robiť, rozhodol sa oddýchnuť si od nikdy nekončiacej práce bankára a vydať sa von, prečistiť si myšlienky studeným jesenným vzduchom a trochu sa zrelaxovať, než sa vráti a znovu sa ponorí do filozofie čísel, vzťahov a kapitalizmu vo svojej najčistejšej podobe, ktorá bola zároveň aj tou najzhnitejšou. Preto bol aj tak bohatý. Oblečený už bol do čiernych nohavíc, vysokých (trochu zablatených) jazdeckých čižiem, červeno-zlatej vesty, sponad ktorej vykúkal biely golier košele. Nato si prehodil ešte čierny kabát so žltým lemom, zapol si ho železnými gombíkmi a vyrazil z domu. I ten najslepší by ho už z diaľky videl, pretože sa nedal nespozorovať – vysoká a štíhla masa akoby s tromi nohami, čo výrazne na jednu krivká a druhou si dopomáha do chôdze. Málokto vedel, aké bolesti mu jeho zle zahojená zlomenina prináša už len v sede a kráčanie? Boli to muky, ale vedel, že si musí zvyknúť, a preto aspoň raz za štyri dni nohu namáhal krátkymi obchôdzkami po meste, aby zistil, či sa dá na oheň bolesti skutočne zvyknúť, alebo nie.

Giselle se cela vysmátá motá ulicemi. Na sobě má rudý plášť, ze kterého vykukuje bílá sukně světlých šatů, kterým jako vždycky chybí nějaká ta vrstva, tkera by měla zakrývat zlatě vyšívaný korzet a odhaleny dekolt. Dlouhé blond vlasy povlávají kolem obličeje, který má z toho poskakování lehce načervenalou barvu hlavně v oblasti líček. Sem tam kopne rozverně do nějakého kamínku. Těžko říct, kam se to vlastně domotala, nicméně z ničeho nic naběhne zepředu do nějakého vysokého pana. "É, Ž pardon," řekne se zvonivým smíchem a tím svým silným francouzským přízvukem. "Jsem vás neviděla," dodá, jako kdyby to nebylo očividné. "Je v poradku?" zeptá se ne příliš starostlivě a více pozornosti věnuje svému rameni. "Jé, co se vám stalo? Vypadáte trochu jako zubožený jelen," oznámí mu nepokrytě a zadívá se cizinci do obličeje. Na to, aby věděla, do koho narazila, je ve městě moc nová.

Byl opravdu mimo, že jsem si skoro já sama připadala normální. Kouknu se kolem a podívá se na něj tázavě. "Já nevím já nikdy v hostinci nebyla...netuším jak to tu má vypadat.." povím lámanou angličtinou. Usmála jsem se, při troše fantazie by mohl být indián, byl tmavý ošlehaný tmavovlasý, ale vousatý to mnoho našich mužů není. když promluví, je znát, že zná duchařské příběhy ale nic konkrétního, nic oc by pomohlo mě, co by naznačilo jak je možné že moje tělo tlí v lese (pod hromadou listí :D) a já jsem tu, bledá, slabá ale živá...tomu nerozumím. "Ach, ano to jsem taky slyšela...a ty co si pamatují co bylo? a jsou..stejní? Skoro?" Zkusím ještě nadhodit. Polknu poslední sousto a pohladím si bříško, zase matný záchvěv smutku po dítěti co tam bylo a nyní, očividně není, co se s ním asi stalo? Vydechnu a zase se vrátím do reality, pousměju se. "Zdá se že pro přítelkyni, budu muset ..pátrat dál...je něco co byste mi mohl říct o tomhle městě? Chodče?" zeptám se jej. "Žijí tu nějací indiáni? Nebo je to anglické město?"

Blížila sa zima, to bolo jasné aj niekomu ako Jonathan, teda osobám, čo sa v prírode moc nevyznajú a je im aj dosť cudzia (čo je na čarodejníka možno trochu paradoxné), no sedliaci to vedeli. Mali svoje porekadlá a barbarský rozum. Lenže už sa stávalo, že ak bola v noci veľmi veľká zima a udržala sa až do skorých ranných hodín, na trávnikoch sa kedy-tedy objavil prvý biely poprašok. Skorá zima znamená dlhú a tvrdú zimu, kopa roľníkov zamrzne, ďalší budú žobrať o jedlo a trošku tepla a Jonathan? Amélia mu dala chrobákov do hlavy a vedel, že hoci má moc, jeho pozícia je trochu vratká, a tak sa rozhodol oprieť o najnižšie vrstvy. Ak by okrem vlastných starostí stihli riešiť aj jeho strasti, mal by vyhrané. A tak sa už pár týždňov na túto zimu pripravoval po finančnej aj naturálnej. Pokladnice mal už zase plné a nehrozil mu bankrot, no ešte mal čo doháňať a keď príde jar, čaká ho veľa pôžičiek, ktoré bude musieť vybrať. Vďakabohu za Španielov a ich zlato! Len keby tu nebol ten záväzok o založení pobočky v Španielsku, bál sa, že ho len zneužijú na to, aby z jeho banky ako upíri vysali všetky financie, ktoré ich krajina tak potrebuje. Osobne by to preňho bola katastrofa a určite by zbankrotoval, a preto plánoval prvú pobočku založiť v Anglicku alebo Francúzsku či Svätej rímskej ríši...proste v ekonomicky silných štátoch a nie dierach, čo sa pýšia svojou minulosťou plnou zlatých a strieborných mincí. Dnes už sú všetky preč...
Myšlienky mu prerušil prudký náraz. Inokedy by ním len trochu trhlo a nahlo na stranu, ale teraz všetka rovnováha stála v podstate na jednej jedinej nohe, a preto ho zatackalo, až v reflexe niekoľkokrát stúpil na nohu a do tela mu vyšľahla tak veľká bolesť, až nekričal...iba mu vyrazilo dych. Oprel sa o palicu a trochu vyvaľoval oči, ako sa snažil nadýchnuť a zároveň sa potom nerozkričať. V tele mu pulzovalo skôr zo utrpenie ako krv, a tak len fľochol hnusným pohľadom na to dievča v červenom plášti, čo nevie, kde je cesta. „Mala by si si dávať pozor, kadiaľ kráčaš,“ povedal jej a sklonil pohľad k zemi a urobil krok dopredu, kde bol podklad predsa len o čosi rovnejší. Zamrzol však, keď ho prirovnala k zúboženému jeleňovi. To naozaj vyzerá tak hrozne? Nezvyčajná modrosť v očiach nabrala chladný nádych, ktorým ju prebodol ako ľadovým oštepom. „Len malá nehoda, nestojí to za reč,“ odvetil potichu, pretože bolesť začal vytláčať hnev. Hlboko ho urazila, prirovnáva k zdochnutým zverom žijúcim v lese...jeho, Jonathana Shareburga! Jonathana Bankára, Jonathana Polomrzáka,... Pomyslel si zatrpknuto. Zranená hrdosť ho bolela ešte viac ako noha.

Gisellin náraz chudáka pána nějak zasáhne více, než by jeden čekal. "Jeminkote to jsem tak silná? Žijete? Dýcháte?" Začne se vyptávat, založí si ruce v bok a sjede jo kritickým pohledem. Samozřejmě on na ni hned vyjede, že by měla dávat pozor kam jde. "No dovolte, sem se snad omluvila!" Ohradí se a tiše si odfrkne. Jak si vůbec dovoluje ji kritizovat! "To nevypadá na malou nehodu," pokračuje v mluvení pochybovačným tónem, ale protože mrzák ji příliš nezajímá, pozornost věnuje spíše svému odhalenému dekoltu - mrzáka je jí asi i líto, ale momentálně ji za nějaké delší pohled nestojí. Není to zajímavá divná indiánka. Normální člověk by šel dál, její dotčená část mozku ale hodlá zůstat s cílem vymámit z něj omluvu.

Zdá sa, že narazil...teda v respektíve doňho narazila pekne hrdá a namyslená dievčina, ktorá si myslí, že celý vesmír sa točí okolo jej maličkej hlavičky, v ktorom asi nič nebude...okrem vzduchu, ak má šťastie. Ženy. Jonathanovi neustále dávali nové dôvody, prečo by nimi mal do morku svojich i cudzích kostí opovrhovať ako čímsi menejcenným. Boli hlúpe, boli slabé, boli nafiflené, pochabé a rozmaznané. Muži boli (poväčšine) silní, rozhodní a boli to vodcovské typy, ktoré si brali to, čo chceli a ešte viac, pretože im odnepamäti patril svet, veď taký je Boží poriadok! A on ho uctieval a bol mu o to bližší a o to ľahšie sa s ním stotožnil, že s ním skutočne aj súhlasil. „Ospravedlnila,“ prikývol na jej výbuch absurdnej zlosti. „A ja zas dávam radu do budúcna, také si treba vážiť,“ nie každý má totiž šťastie poučiť sa s vlastnej hlúposti, naivity alebo len proste chýb. Niektorí na ne doplatia nohou, zlomeninou alebo tým najdrahším – životom. Preto sa Jonathan učil celý život, ako to len šlo. Tak sa zdá, že hoci je totálne vypatlaná, možno nie je úplne hlúpa, ak si vydedukuje tak logickú súvislosť, že mužovi s palicou sa sotva stala malá nehoda. „Malá bola,“ trval na svojom ďalej, „ibaže bola malá a vážna.“ Hlavný dôraz dal na spojku, aby ten kontext mohla zbadať. Hádam nebola tak hlúpa, aby nepochopila a ak áno, potom je to dokonalý reprezentant svojho pohlavia. Bohužiaľ, Jonathan nebol zlatým príkladom toho svojho...a znovu sa pozrel na svoju nohu, vnútri navždy zranenú a spôsobujúcu muky a bolesti. Bože, čím si to len zaslúžil!

Giselle se kysele ušklíbne, naštvaná z toho, že s ní takhle mluví - co si to jako dovoluje takhle ji poučovat, upjatý anglán, nebo co že je to zač. Svá modrá kukadla upře na něj, našpulí nespokojeně rtíky a myslí si něco o tom, že by si za to zasloužil zlomit obě nohy. Jeden by si mohl myslet, že se ho pokouší uhranout, to by si ale své schopnosti musela být vědoma, že. A ne, nic mu určitě neudělá, v podstatě na něj jen ošklivě kouká, pisatelka to zmiňuje jen kdyby náhodou měl mrzák nějaký čich na tyhle věci.
Pak usoudí, že by tohle měla nechat na později a své nasrané zírání ukončí obrácením očí v sloup. "Hele, tak snad nebudeme křičet, ne," houkne na něj a pohodí vlasy. "Já tady půjdu kousek s váma, protože chci vědět o té hrozně vážné nehodě," pokračuje rozhodnutým tónem a nevypadá to, že by se chtěla nechat odradit nebo odehnat. Dokonce na něj prudce zamrká, protože Giselle nějak nemá nějaký koncept toho, že by na cizí chlapy takhle večer neměla dělat velká kukadla. "Má zubožený jelen jméno, nebo mu mám říkat mrzák?" zeptá se kousavým tónem, protože Gis asi neumí komunikovat normálně, hlavně když se může dozvědět něco zajímavého. Giselle je vybíravá, takže když se najde konverzace, která by potencionálně mohla být zábavná, chytne se jí jako klíště. Navíc, za procházku s mrzákem nic nedá, alespoň nebude vypadat jako potrefená divoženka - ne, že by ji nějak tížilo, so si kolemjdoucí můžou myslet. Pozornost jí naprosto stačí.

„Hej tak snáď na seba nebudeme kričať, nie“ bola prvá aspoň trochu inteligentná veta, ktorá vyšla z úst tejto mladej blondínky od chvíle, kedy sa ako baranidlo prihnala a takmer ho zrazila na zem. Bože, tá noha ho ale bolela! Už len tým si vyslúžila jeho hlboké antipatické city, nehovoriac o tom, že je to žena, má hlúpe reči a tak ďalej a tak ďalej. Mal asi milión dôvodov, pre ktoré ju mohol neznášať, ale všetko to potlačil. Nebol egoista (alebo si to odmietal priznať) a bol hrdý, videl na nej,  že je to ešte dieťa. Ak by sa niekto dozvedel, že sa Jonathan Shareburg, najmocnejší muž v Saleme, dohaduje s približne 18-ročným deckom....nuž, jeho reputácia by sa z toho nikdy nespamätala. Pred očami sa mu zjavila Amélia, ako si češe svoje dlhé havranie vlasy pred zrkadlom a pritom sa so svojou negerskou otrokyňou smejú na jeho hlúposti. Takáto predstava ho tak vytočila, že len zaťal päste, až mu obeleli hánky a potlačil aj túto predstavu. Všetky emócie zakryl pod chladnú stenu a tváril sa, že je všetko v poriadku. „Súhlasím, sme hádam civilizovaní ľudia,“ skĺzol po nej pohľadom. Teda aspoň jeden z nás, vyslovil myšlienku, ktorú si však radšej nechal pre seba. Obočie mu vystrelilo smerom nahor, nemohol si pomôcť, proste sa to stalo. „Prečo by som vám to hovoril?“ Bola to logická otázka, pretože mocní ľudia ako on len neradi hovoria o tom, čo ich zložilo na kolená...aspoň do tej doby, dokým sa znovu ako hrdinovia nepostavia na rovné, pevnejšie nohy. A bol tu fakt, že nemohol tušiť, či to nie je nejaká špiónka, má snáď našepkávať do ucha svojim protivníkom? To by radšej umrel! Nie doslovne samozrejme, ale nikdy by nekolaboroval s nepriateľom. Zaškrípal zubami, pretože doňho dobiedzala ďalej a jeho to v nejakej časti srdca, ktorá ešte skutočne mala city, zabolelo a len prehĺbilo jeho zatrpknutie nad vlastnným osudom, ktorý si privolal svojimi pochabými chybami. „Som Jonathan. Má aj toto slušne vychované dievča meno?“ Opýtal sa akoby mimochodom, naznačujúc silnú iróniu pri slove slušne. Bolo mu fuk, či ju urazí alebo nie...chcel, aby pocítila, čo si o nej myslí...alebo aby jej nahovoril, že vie, čo si o nej myslí. Hra s hlavami druhých, jeho obľúbená činnosť.

Giselle zvesela přikývne, ale tiché "tak neasi," si neodpustí. V duchu si říká něco o tom, že to určitě byla skrytá urážka, za kterou ho může nesnášet ještě více. "No proč," ozve se mírně otráveným tónem. Proč to musí vždycky vysvětlovat? Je zvědavá! "Protože je to zajímavé a já se takhle po večerech nudím," řekne s úšklebkem a poskočí na místě, aby popošla trochu dopředu a mohla jít uprostřed cesty. Kde komu by už jen z té věty došlo, že Giselle je opravdu dítětem, hlavně proto, že její představa večerní zábavy je poslouchání zájímavých věcí o zranění.
Ironii posazenou na slovo 'slušně' pozná, ale nijak ji to neuráží, protože přeci jen ona se za slušně vychovanou stejně nepovažuje. Slušné vychování akorát ruší zábavu a všechno, co ruší zábavu je automaticky špatné a odporné. "Giselle de Beauvilliers," představí se, ale ne příliš hrdě - u srdíčka jí píchne, protože jí její vlastní jméno připomíná otce. "Ale ráda bych si myslela, že jsem víc, než jméno mého otce," poznamená dál a zatočí se na místě, čistě jen proto, že může. Nepředpokládá, že by někdo tady v téhle ďouře znal francouzské vévody, nicméně je to zvyk, kterého se bohužel těžko zbavuje. Hlavně teď, když hrozí, že jí tatínek přestane financovat - ještě aby si chudák holka musela najít práci, nebo tak něco... ale to jsme řešili v jiném postu. "Tak povídejte o té nehodě, jsem jedno véliký ucho," připomene se zvědavě, doufajíc, že dneska večer bude myslet na něco jinčího, než na to, jak hrozně nenávidí svou rodinu a jak by je nejraději všechny zadupala do země. Přeci jen prozatím je Giselle děvče jakž takž hodné a i když ji nenávist celkem slušně naplňuje, prozatím ji to netěší ani nepohání.

Krivkal ako úplný chmatlák a mrzák neschopný sa hýbať ako normálny človek. Či si už na to tak zvykol, že už viac ani nemohol zatrpknúť, alebo dosiahol svoje maximum, to netušil, ale pravdepodobnejšia je verzia, že pri takom dievčati ani moc nemá šancu nad tým premýšľať. Nie keď okolo vás skáče a krúti sa dieťa, neuvedomujúc si, aká neskorá a nebezpečná hodina už je. Nadišiel čas vrahov a mužov s odpornými chúťkami, nie detského veselia. Bohužiaľ, nikto jej to doteraz nepovedal a on sám sa do toho akosi nehrnul. Vôbec netušil prečo. Možno preto, lebo je to otravný sopliak, nad ktorým nepreroním ani slzu? Pomyslel si otrávene, keď ju tak sledoval. Mladá, žiarivá, plná energie...a obe nohy zdravé. To bolo asi to najlepšie na nej. „A pretože sa nudíte a príde vám to zaujímavé, očakávate, že každý urobí, čo chcete?“ Neprišla mu bohatá, ale rozhodne sa tak správala. Malé egoistické dievčatko neznalé života, ktorému rodičia dopriali všetko, čo si uzmyslelo, a tak očakáva, že to tak funguje aj v skutočnom živote. Keď zistí, ako sa mýli, bude dosť prekvapená a Jonathan má v pláne jej to vytmaviť. Trochu spomalil svoju i tak pomalú chôdzu, keď začul jej meno. Až teraz si uvedomil aj jej francúzsky prízvuk, aj po tých rokoch strávených v anglofónnom prostredí mu prišiel samozrejmý... „Ste z Francúzska?“ opýtal sa zvedavo, hoci odpoveď bola jasná aj jemu. „Všetci chceme vyrásť z tieňov svojich predkov,“ on bol hrdý na svojho otca a na svoje plantagenetské korene, ale tam sa to aj končilo. Matku nenávidel a nenávidí aj svojich súrodencov...neznáša vlastne hromadu vecí a miluje len máločo. Tak naňho zapôsobila moc, mágia a ženský coven. „Musíte sa zmieriť s tým, že vám nič neprezradím, nie je to niečo, o čom chcem hovoriť.“ A to som sa ešte nezmienil, aké je morbídne, že chcete počúvať také veci, drahá, pomyslel si sám pre seba.