Město Salem

Snažil se k ní přistupovat daleko opatrněji. Jemněji. Něžněji. Jako k porcelánové panence, co se velmi snadno může proměnit ve střepy, kdyby jí znova ublížil. Ne vždy mu to šlo, ale snažil se – chovat se líp, dávat si pozor na jazyk i na své jednání, ač nejspíš oba věděli, že tohle není on. Sotva na tom ale záleželo – ona pro něj obětovala již dost, nyní byla řada na něm, aby se sebou opravdu začal něco dělat, dal se dohromady a snažil se rozpomenout na ten dávno zapomenutý život gentlemana, jak se kdysi dávno prezentoval. Najednou nezáleželo na jeho potřebách, ale přesně, jak slíbil, hodlal udělat všechno, co si po něm žádala – ač to znamenalo opustit svou podstatu, na většinu času ručnici opřít do svého pokoje a pokud už vyrážel na lov, pak pouze během dne, kdy byly lesy méně nebezpečné, ale pro něj ironicky méně přívětivé. Lhal by, kdyby řekl, že mu to nechybí. Ač se snažil od vlka v sobě co nejvíce vydělit, nemohl popřít, že jakousi touhu po volnosti, po tom, aby si mohl dělat co chce na místě, které zná lépe než své boty, v sobě měl hluboce zakořeněné a život, kdy se už prakticky jen orientoval na zpracování kožek z minulých týdnů, kdy bylo ještě vše v pořádku, mu nepříliš vyhovoval. Mít teplý domov je jedna věc, cítit se trochu jako ve zlaté kleci byla věc další. Tyhle pocity se ale snažil zahánět kvůli Anně a ostatně i kvůli Gaëlle – kolikrát měla jeho milenka pravdu, když mu vytýkala, že příliš riskuje, že z holčičky udělá sirotka. Na tahle slova slyšel, musel. Jinak by jako člověk již opravdu nestál za nic. Pouze o úplňcích musel opouštět bezpečí domova, zmizet co nejdál, ab se mohl proměnit a jednu noc strávit běsněním, naštěstí úplněk, který proběhl, zdárně zvládl jen s pár oděrkami a žaludkem na vodě, že si po proměně skoro vyzvracel duši. I Gaëlle se zdála být trochu mírnější, omezovat své vylomeniny, ač se snadno dostávala znova do své vlastní kůže a svou energičnost přestávala čím dál tím víc krotit, což mu dělalo radost – nechtěl, aby kvůli jejich konfliktu trpěla také ona zvláště po té, co už si všechno stihla ve svém mladičkém věku prožít. Nezasloužila si to. A nezasloužila si to ani Anna, které se snažil dát najevo fakt, že je jen a jen její – z lovce se stal tak trochu pejsek, ale co by pro ni neudělal? Stačilo zahlédnout melancholičnost v jejích očích a události minulé jej napomenuly, aby se ji snažil řešit – nabídnout jí bezpečí, rozesmát ji, ač se stále ještě mnohdy téměř ostýchal dotknout se jí z toho prostého důvodu, že netušil, jestli vůbec chce. Nakonec se v tomhle předpokladu obvykle ukázalo, že se mýlí, nechtěl však už nikdy riskovat, že mu opět bosá a neoblečená zmizí do zimy.
Opíral se o dřevěný stůl lokty, zamyšleně sleduje Gaëlle, zatímco se s veselým výskáním koulovala se služebnou, což mu sem tam vykouzlilo úsměv na tváři. Byl rád, že se rovněž dokázala uvolnit. Být zase dítětem, jak si zasloužila, aniž by ji znova a znova nutil předčasně dospět. Annina příchodu si nevšiml – také dokázala být pěkně tichá a on v současné chvíli nevnímal okolí, dovolil smyslům, aby polevily, nakonec již neměl takový důvod upínat se na sluch, když ve dne mu byl zrak rovnocenným partnerem. Lehce sebou tedy trhne, když ucítí něžný dotek, vzápětí se však uvolní, když spatří ji. „Anno…“ jemně ji osloví místo pozdravu. Kvůli jejímu konstatování však znova ztuhne, svaly se napnou – už jen proto, že Silas byl přece jen odchovancem doby moderní a tahle slova nikdy neznačila nic dobrého. Otočí se čelem na ni, sleduje ji, což mu Anna značně usnadňuje, když k němu nezvedá pohled. „Jo… Asi jo,“ vysouká ze sebe nakonec, šikovné prsty si pohrávají s dřevěnou špachtlí, aby nějak uklidnil syndrom neklidných rukou, než si k ní dřepne, aby se dostal do zhruba stejné výšky a nestál nad ní – ač takhle se ocitne ona nad ním. To, co k němu však pronese, ho překvapí. Nečekal to. Sotva mohl, prakticky se s tím, co dělal předtím, rozloučil, protože… nu, znova a opět, měla pravdu, příliš riskoval, ač to bylo právě tohle hazardování, co jej naplňovalo a díky kterému měl ostatní věci docela na háku, nevztekal se, nebyl agresivní nebo cholerický – jednoduše ze sebe všechno napětí dostal v lesích a nyní se jej snažil potlačovat. Opře se o její packu, když ho pohladí po tváři – od té doby, co přišla o jejich dítě, se zdál každý její dotek ještě vítanější, neb značil, že ho zde opravdu chce, že ho bude mít ráda po svém boku a Silas byl i přes svou osobnost odhodlanej nenechat jí už nikdy úplně samotnou v domě. Jemně jí políbí do dlaně. „Jseš… jseš si jistá, Anno? Můžu být… Teda… Nemusím nikam courat. Můžu být tady, pokud budeš chtít. Pořád.“ Udělal by to. Udělal by to pro ni i pro Sarah, ač ta po něm nikdy nic podobného nežádala. Asi protože tušila, že by mu to začalo lézt na mozek. Na druhou stranu – bláznem jej už nazývali a být bláznem pro ně, to nebyl tak špatný osud. Vzápětí znejistí, v současné chvíli v něm vždy podobné rozhovory probouzely starostlivost. Jestli je vše v pořádku, jestli zas neudělal nějakou chybu, nepřeřekl se, netvářil se utrpněji, než by se slušelo. „Stalo se něco?“ Musel se zeptat. Pravděpodobně za poslední měsíc už po několikáté, ale odmítal již cokoliv přehlížet kvůli svému ignorantství.

Držela ho v kleci. Uvědomovala si to každým dnem víc a víc, důkazy hovořily jasně a hlasitě. A hlavně proti ní. To, co mu provedla... Věznila ho. Brala mu svobodu a zaměnila ji za povinnost držet se u ní, protože jednou si něco usmyslela a od té doby potřebovala ubezpečení. To se ukázalo jako hloupé, tak neskutečně hloupé, až sama začala pochybovat o vlastním rozhodnutí. Zavrtí hlavou, něžný povzdech sklouzne ze rtů, jak se pomalu ale jistě odvažuje vzhlédnout a čelit šedým očím. Milovala je. Milovala pohled do nich, způsob, jakým na ni hleděl a obdivoval ty drobnosti, co k ní patřily - ať už pihy rozeseté po lících, sotva viditelné, pokud je nevytáhlo sluníčko, mírně zostřený nos, vrásky na čele pokaždé, když přešla k mračení. Kvůli němu se usmívala o to víc, snažila se i teď, po té hrůze, co je potkala, ač se jí do úsměvu vkrádala melancholie. Palcem mu zlehka přejede po tváři, uvědomovala si, že se kvůli ní dokonce snažil častěji holit. Kvůli ní, kvůli tomu hloupému reprezentování statusu. "Jsem..." Do hlasu se vkradla bolest. Nikoliv z toho, co kvůli ní bude muset opustit, ale proto, co už ztratil. Část sebe. Tu část, která tvořila jeho podstatu, hluboce zakopanou pod povrchem. Odmítala se smířit s tím, že jednou z něj bude úplně jiný člověk díky hloupé myšlence, co jí tehdy vyklouzla z úst. "Tohle nejsi ty. Nejsi šťastný a to je všechno, co potřebuju k životu. Tvoje štěstí, Silasi. Tu radost v očích, když se vracíš z venku a máš tváře zčervenalé mrazem. Když mručíš a nadáváš na nezkušené lovce, kteří ti vyplašili kořist, protože šlápli na větvičku, až pod nimi zapraskala." Někdy si na jejich adresu mumlal ještě další den, když byl v ráži, až Anně cukaly koutky v náznacích smíchu, který se neodvážila vypustit nahlas. "Já i Gaëlle víme, že tě šťastným neudělá sedět celý den zavřený v domě. Nejsi na to stavěný." Vždyť i tehdy vypadl ven, ač se o něj strachovala. To k jejich vztahu patřilo stejně jako k životu. Opře si čelo o jeho, oči zavřené spolu s nádechem, jak potřebuje uklidnit rozbouřené srdce. "Neříkám, že se nebudu bát. Budu. Pokaždé se budu strachovat, co s tebou je. Ale nikdy bych po tobě nežádala, abys kvůli tomu zůstal doma zavřený jako nějaké zvíře. Ty patříš ven, Silasi. Nosíš v sobě kletbu vlka. Skutečně z toho chceš udělat prokletí, které bys neovládl?" Lhala by, kdyby tvrdila, že se nebojí jeho násilné povahy. Vlkodlačí stránka dokázala v agresivním podání ubližovat a nejspíš o to víc, pokud se jednalo o úplněk. Takto mohl svou vlčí část ukonejšit, dovolit ji nadechnout se, znovu splynout s přírodou. "Ale budu na tebe čekat. Každý den, každou noc. Abych tě mohla přivítat ve dveřích, až se vrátíš zpátky k nám." S polibkem si přitáhne jeho tvář ke své tak, jak tomu bývalo kdysi. Důkaz, že nemyslí na nejhorší a stále ho miluje, o to víc proto, co se snažil učinit. "Děkuju za to, co jsi pro mě udělal, Silasi. Jsi ten nejlepší muž, jakého jsem kdy mohla potkat." Žádný jiný by se kvůli ní nevzdal svých priorit a nenahradil je jejími. Nikdo by se neotočil zády ke svému životu, aby jej nahradil něčím, co neznal. Vážila si toho. Vážila si jeho. "Nejspíš mám slabost pro nevychované lovce bez špetky taktu," zasměje se do polibku, jímž ho rázně umlčí v případných protestech. Milovala ho, nemohla si pomoct.
Překvapeně zamrká po otázce, která jí donutí poposednout nervózně na lavici. Měl pravdu, něco se stalo a Anna váháním prodlužovala Silasovu nejistotu. "J-já... Totiž... A-ano, něco se stalo." S výdechem se snaží uklidnit srdce, tohle téma bývalo dosti ošementné i v normálních rodinách, natož v té jejich. Pohledem na krátkou chvíli zalétne ke Gaëlle celé obalené sněhem, jak se ve vysokých závějích stačila vyválet od hlavy až k patě. "Když... Když jsem se celé ty týdny držela od tebe stranou... Nebylo to z důvodu, že bych se tě bála. Tebe, tvých doteků... Ani toho, co si o nás myslí ostatní. To už mi bylo vlastně v tu dobu ukradené. Šlo mi...," na okamžik se odmlčí, nejistá si tím, jak správně zodpovědět nevyřčenou otázku. "Šlo mi o naši budoucnost. Doktor Havers mi... Tehdy mi řekl, že nejspíš už nikdy nebudu moct mít děti. Neuvědomovala jsem si... J-já... Nikdy jsem s nimi ve svém životě nepočítala. Možná kdysi, když jsem byla mladá a tíhla jsem ke vdavkům, ale... to je tak dávno! A... Od Is... Od té doby jsem se zařekla. Odmítala jsem muže, snažila jsem se nezdržovat se v jejich společnosti... Zkrátka a dobře jsem před nima utíkala." To se změnilo a na Annině tváři bylo vidět, jak s nostalgií značně bojuje. "Gaëlle je jako moje vlastní, přirostla mi k srdci jako žádné jiné dítě před ní." Nakousne úvahu, ale dál se k ní nemá. Stále se zmítá v obavách, zda mu říct, co ji trápí, nebo to nechat být. Spodní ret už si téměř rozkousala, dál však zůstává mlčky sedět. "J-já... Ty týdny... Čekala jsem... Co se stane. Jak to celé... dopadne. Uvažovala jsem... Hodně. A-... j-já..." S prudkým nádechem najednou ze sebe všechno vydrmolí. "Můjcyklussevrátil." Nejspíš... nepochopil nic z toho, co řekla. Alespoň tak usuzuje při pohledu na něj. "Můžu... Byla jsem za doktorem. A... můžu... mohla bych... kdybys... Kdybys chtěl... Ale pochopím, když nebudeš. J-já tomu absolutně rozumím."

Neodvažoval se protestovat z toho prostého důvodu, že měla pravdu. Nehodlal jí mazat med kolem pusy, říkat, že mu to vlastně vůbec nevadí a že to s ním nic nedělá. Technicky vzato mu to nevadilo, nebránil se, rozhodl se zůstat ze své vlastní vůle, jen aby se cítila lépe a uvolněněji – a tím pádem to z části dělal také pro sebe. Sotva mohl být klidný, pokud věděl, že by Anna hluboce nesouhlasila s jeho konáním a že nemá její požehnání pokračovat v to, pro se v Salemu vyučil. Jenže nyní ho dostal a pokud se mu nyní zračilo něco v očích, tak to byla bezedná a také bezpodmínečná láska k její osobě. Možná, že měl tuhle obrovskou laskavost odmítnout. Myslet na ni a na to, co všechno se může pokazit, jenže všechno ostatní jej táhlo ven, do lesů, co mu roky patřily a které se mu na notnou dobu staly jeho domovem, kterého se nyní vzdal. A ona mu ho vracela. Miloval ji za to, až to hraničilo se zbožností. Miloval ji za to všechno, za to, jaká i přes své drobné chybičky byla, za to, že z něj zase udělala člověka, ukázala mu místo, které mohl vyplnit a stát se alespoň pro někoho důležitým. Ukázala mu smysl a to jí nikdy nezapomene. Opře si své čelo o to její, ruce položí na její zátylek, než se odtáhne a nakonec jí jemně, přesto dlouze a láskyplně políbí na čelo. „Dávám si pozor. Ale… máš pravdu.“ V tom, že v dané situaci bylo mnohdy těžké se ovládnout a už jednou se mu povedlo utrhnout se daleko víc, než měl ve zvyku – naštěstí to bylo jen na služebnou, které se během další hodiny omluvil, že do něj něco vjelo. Moc dobře věděl, co. Doufal, že by svou agresi proti Anně a Gaëlle nikdy nepoužil, snažil se kontrolovat, dávat pozor na každý krok, co dělal, jenže snad o to bylo vše horší – bylo těžké upokojit roztěkané smysly zvyklé na noční lovy, bylo těžké držet se zkrátka vůči Anně, na jejíž blízkou přítomnost si zvykl a ruku na srdce, rovněž po ní toužil, takže si i tehdy, když byla zdánlivě v pořádku a on vedle ní spával, zachovával jistý odstup, protože bylo těžké jí odolat, zvláště v lehkých nočních košilkách – na druhou stranu chápal, že vzhledem k jejímu stavu, ať už fyzickému či psychickému, bude lepší dát Anně potřebný čas i prostor. Polibek prodlouží, ani tomuhle nešlo odolat, ruce zapře po stranách židle, na které sedí, užívaje si její chuť i její vřelé, hebké rty u svých. Odtáhne se, pohled upřený do jejích kukadel, čistě modrých, v nichž se dokázal snadno ztratit. Zvedne k ní ruku, aby ji pohladil po tváři – na tom samém místě, kde od něj kdysi měla podlitinu. „Miluju tě, Anno.“ Znova ji políbil, našel si její rty, kterých se pravděpodobně nenabaží. Po jejích slovech se pobaveně usměje. „Nejspíš.“ Nebylo na tom nic špatného. Vždycky se mohlo objevit něco horšího.
Znova jí však věnuje trochu prostoru, dřepne k ní, dlaň jí položí na koleno, kde ji jemně hladí, čekaje, co z ní vypadne – ač nyní sotva tolik neklidný jako předtím nebo kdysi vzhledem k tomu, že to hlavní ujištění již dostal. Fakt, že se ho ještě nějaký ten pátek nebude chtít zbavit, poslouchá tedy o poznání klidněji. Což je asi dobře, když na něj opět pointu, ke které směřovala, spěšně vychrlí a on si musí poskládat, co se mu vlastně snaží říct. Pro začátek snad to, že chce děti. Zaobalené tak trochu šifře, ale dokázal pochopit a tohle si z jejích slov odnést, což byla… popravdě asi lepší zpráva, než tušil, že… bude. Nepotřeboval ke štěstí to, aby se jejich rodina rozrostla o další škvrně, stačila mu na a popravdě se s celou možností rovněž tak trochu rozloučil, jenže nyní ji Anna znova nadhodila. „Můžeš mít děti?“ Stejně se zeptal napřímo, aby nedošlo k omylu a oba pak nemluvili o něčem jiném. A i k svému vlastnímu překvapení se mu na tváři objeví úsměv. Dřep začal pro tuhle chvíli začal být navýsost nepohodlný, takže se jednoduše zvedne a přitáhne si k ní židli, natáhne se pro její packu, kterou na hřbet políbí. „Chtěl bych, Anno. Myslím… že jo.“ Vlastně tak nějak věděl. Mírně se předkloní, zapíraje ruce o kolena, zatímco její tlapku stále drží. „Před Gaëlle jsem nikdy děti nechtěl. Rozhodně ne s Amy a vlastně… ani kdykoliv předtím.“ Na to byl moc rozlítaný a s Amy myslel na jiné věci než na děti. „Ale Gaëlle miluju víc, než jsem si kdy troufal říct. Nejdřív kvůli Sarah, pak… kvůli ní. A mít něco takovýho s tebou… To není vůbec špatná představa, nemyslíš?“ zvedne k ní pohled. „Postaral bych se o vás. O všechny. Bylo by mi ctí…“ Proč by musel hledat smysl, když ten opravdový mu ležel přímo u nohou? Proč se snažit nacházet něco hlubšího, více filosofického, když je tak snadné nalézt své místo mezi těmi, za něž by položil život.

"Já vím... Už si postěžovala." Musí se držet, aby jí koutky úst nezradily prudším cukáním, jímž se snaží mimické svalstvo potlačit smích. Z prvu vyplašená si přišla postěžovat, že se do ní poněkud nejapně pustil, což se přeneslo do válečného konfliktu, že se taky na to může vykašlat a ty jeho boty mu čistit nebude, ať si chodí v zablácených galoších klidně do příštího jara. Nebo do konce života, čímž rapidně prodloužila dobu odmítání pracovních povinností. Edith byla ráznou ženou a nenechala si jen tak něco líbit. Anna by se ani nedivila tomu, kdyby mu jednu vpálila za uši, i když její postavení v tomto domě by se řadilo pod Silasovo - on zde přebýval nejen jako host, ale už spíš jako součást Anniny rodiny, zato korpulentní žena patřila ke služebnictvu, které si plavovlasá guvernantka udržovala od samotného příchodu do Salemu. "Tedy nijak ve zlém," narychlo svou milovanou součást domácnosti ospravedlní, tentokrát už se však sotva drží, když se snaží nahlas nezasmát. "Ale upozornila mě, že pokud se k ní nezačneš chovat zdvořileji, pak máš očekávat studené jídlo a věčně zablácené boty. A taky ti odmítne zašívat košile, kalhoty a kabátec," na okamžik potřese hlavou s váhávým postesknutím, zda mu i poslední výhružku (co se zdála dle všeho nejvážnější), vyslovit. Nakonec podlehne. "A že bude hlídat všechny vchody do mé ložnice. Zabední okna a před dveřmi bude hlídkovat, aby ses dovnitř nemohl dostat." Tentokrát už se nevydrží nesmát. Představa tělnaté ženy sedící před dveřmi, jak brání každému tvorovi proklouznout kolem ní? Více než vtipná. Zvlášť, pokud by se jednalo o Silase. "To eso v rukávu si schovávala jenom kvůli tobě." Což byla pravda, opatrovala Annu trochu jako svoji dceru, která momentálně dováděla venku s Gaëlle. "Teď jen zůstává otázkou, jestli jí mám podobné představy zakázat, nebo naopak ji nechat splnit své hrozby. Co myslíš?" Už bylo vidět, že si svého milého dobírá. Prostor k odpovědi nedostane - v ten moment mu přitiskne rty na ty jeho v krátkém polibku. "Taky tě miluju, Silasi. Více než kohokoliv." Jeho a Gaëlle, součást balíčku.
Znovu zaváhá, nakonec odvětí přikývnutím. "Doktor Havers říkal, že je to možné. Bude... obtížnější mě..." Zčervenala při tom slově přiškrceně se deroucím z hrdla. "... Oplodnit, ale ano. Je tu ta možnost, že ještě mohu mít děti. Nejspíš už moc dlouho ne, ale jsem zdravá a stále plodná. Zdá se, že mi... ta ztráta neublížila tolik, jak se obával. Ne fyzicky." S krátkou odmlkou, kdy se několikrát musí nadechnout, nakonec pokračuje. "Měla bych se vyhýbat psychické zátěži, což... Bude těžší. Víš, vzhledem k tomu, že každý úplněk musíš do lesů a nejsi jediný svého druhu široko daleko. A lovci, na ně taky nesmíme zapomínat. Vzteklí medvědi, horské pumy, indiáni... Teď když o tom přemýšlím, tak se začíná to číslo nepříjemně zvyšovat. Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor, Silasi. J-já... Chápu, že jako vlkodlak se nemůžeš moc krotit a nejspíš ani nevíš, co se s tebou děje, když tě luna ovládne, ale... Myslíš, že by ses mohl... pokusit?" S obavami sleduje jeho tvář, tak pohlednou, nevšední, stále mužnou. "A přestat se holit? Tak moc?" Nemohla si pomoci, ale líbil se jí víc zarostlý, připomínal dravou šelmu a neotesance, jehož milovala celým svým srdcem. Dlaní přejede po oholené tváři, nemohla se dočkat, až opět ucítí strniště pomalu rostoucí ve vous. "Ale ano... J-já... taky bych chtěla děti. S tebou. Předpokládám, že jedno bude bohatě stačit, už máme Gaëlle a já... opravdu nevím, jak dlouho budu plodná. Nejsem nejmladší, není mi patnáct ani dvacet. Ale mohu dítěti nabídnout dobré zázemí. My oba. Za předpokladu, že tě nějaké zvíře nesežere nebo si tě lovec nesplete se škodnou. A... S Gaëlle jsi úžasný. Akorát... je taky jedna věc." Jejich neexistující svazek. Po tom všem, kdyby zemřela... Dům by jim nepřipadl. Pravděpodobně by ho zabavilo město a Silas s Gaëlle by skončili na ulici. "Vím, že je to obvykle ryze mužská záležitost, ale jde mi hlavně o tebe, Gaëlle a vaši budoucnost. Myslíš... že bys alespoň zvážil... tu možnost... Stát se mým manželem? J-já tě do ničeho nenutím, Silasi. Ale nechci... Kdyby se něco stalo... Abyste měli kde žít. Nebo alespoň měli peníze na život jinde. Jako mému manželovi by ti vše připadlo, mohl by ses postarat o Gaëlle, zajistit jí budoucnost a sobě nový život." O to jí šlo. Nepotřebovala nosit jméno Ecclestone, ačkoliv ano, bezpochyby by jí něco takového lichotilo.

Povytáhne obočí, když mu sdělí, že ví. Asi ho to mohlo napadnout – Edith sice nebyla drbna za dveřmi Annina domu, uvnitř se jí však nebála napráskat všechny nepravosti, které Silas provedl, ať se jednalo o šlapance v kuchyni, o rozbité nádobí nebo o tichá mručivá slova, obvykle v podobě nadávek, když se mu něco zoufale nedařilo a Gaëlle byla poblíž, takže dle Edith hrozilo, že Silas vážně ohrozí morální výchovu malé zrzečky a ta bude brzo mluvit jako nevychovaný dlaždič. Musel však uznat, že v dané situaci na to nejspíš měla právo – byl na ní nepříjemný daleko víc, než musel, utrhl se na ni značně podrážděným hlasem, slova cedil naštvaně mezi zuby, když ho začala peskovat za dvě ťápoty před tím, než si stihl zout boty. Celé to bylo umocněné faktem, že se mu jeho výprava zrovna nevydařila a on se vrátil s prázdnou, což se mu nestalo už pěknou řádku týdnů. Pokaždé se mu povedlo přinést alespoň jednoho, dva ušáky, když už neulovil žádnou větší kořist. „Jsem si jistej, že jenom ve zlém…“ podotkne, ovšem spíš pobaveně než ublíženě. Pochopil, že ho Edith nejspíš zrovna moc nemusí – po celém incidentu ještě víc, ovšem tiše respektovala volbu své paní, jen se ho sem tam rozhodla zpucovat. Silas obvykle poslouchal a snažil se za pokorně sklopeným pohledem i hlavou maskovat drzý pobavený pohled, jakému se nemohl ubránit. Edithiny další výhružky už si ale vynesou nespokojené zamručení, kterému jde sotva porozumět, ale vzhledem k Anninu ostrému sluchu se omezil jen na poznámku o tom, že tohle je možná už trochu přehnané a že by si to mohla zkusit. Jednou – víckrát by už nedostala možnost, což zní možná poněkud výhružně, ale v praxi to znamená, že by za Annou jednoduše vlezl oknem, které by mu s trochou štěstí po škemrání odbednila, případně by si ji odchytl dřív, než by stihla zmiznout do své ložnice a pro změnu jí zatáhl do té své. Zvykl si spát vedle ní a tohoto privilegia se nehodlal vzdát bez boje. Naštěstí mu myšlenky na jakýkoliv konflikt vyžene z hlavy dalším polibkem, na který odpoví spokojeným zamručením – někdy byl opravdu jednoduše medvěd.
„Hm… To bys asi neměla podporovat Edith v jejím dobrodružství…“ podotkne věcně a jednoduše pragmaticky, protože představa její služebné přede dveřmi, zatímco se Annu bude snažit… no, oplodnit. Stiskne jí packu, když se do ní očividně pustí vzpomínky na ztrátu psychickou. Bylo to zvláštní. Netušili, jestli by měli syna nebo dceru, jak by vypadalo, jaké by mělo oči, Silas ani netušil, že bude existovat a Anna, ta to nevěděla o moc déle – ale přesto to zanechalo hluboký šrám v její duši a Silasovi též na těle, když za mrtvé dítě pibyl další zářez na paži. Zlozvyk, kterého se nedokázal zbavit, jeho osobní pokání, které nijak nekomentoval – jen jej vykonával, vzpomínka z každý promarněný a zatracený život jeho vinou. Jemně ji pohladí po tváři, když začne zmateně vyjmenovávat veškeré hrozby, které ho mohly stát život. Měla pravdu – každý úplněk byl risk. A nikdy netušil, jestli se opravdu vrátí, po tom, kdy jej našla v tak zbýtačeném a téměř mrtvém stavu jí už ani nic nesliboval, nic definitivního. „Zkusím to. Zkusím… na něj trochu dohlídnout.“ Věděl, že se mu to nepovede. Byl bez šance. Jeho vlk byl bestie, pro Silase v jeho hlavě nebylo místo a on si jednu noc v měsíci dělal absolutně cokoliv, co se mu zlíbilo. Pravdou bylo, že kdyby se rozhodl spáchat sebevraždu, Silas by s tím ani nic neudělal. Mohl se ale pokusit – a ostatně, mohl tím překvapit tak akorát sám sebe. Uchechtne se, když přijde reálnější a také daleko příjemnější prosba. „Myslel jsem, že se ti to nelíbilo.“ Vousy ani nožem neuměle opižlané vlasy, takže vypadal takřka pořád trochu neupraveně.
Přitaká. Docela souhlasil – nepotřeboval kolem sebe kupu dětí, ale jedno… snad to nebyl hřích, toužit po jednom opravdu svém též pokrevně, ač u Gaëlle na to nehleděl a neznalo to, že by ji měl méně rád. Ba naopak, to zrzavé pískle miloval celým svým srdcem, dostala se mu pod kůži tehdy, když na něj poprvé zamrkala těma modrýma kukadlama, když byla ještě maličké miminko a Silas se bál, že jí ublíží. Už tehdy si jej obmotala kolem prstu. Mít ještě jedno takové, ať už dceru nebo syna… Věděl, že těhotenství bude plné nejistot. A vlastně i situace po něm vzhledem ke všem nemocem a nákazám, ale výsledek? Když se podíval na Gaëlle, věděl. Malý hravý úsměv mu však ze rtů smaže její prosba. Možná spíš návrh na to, jak zajistit jejich budoucnost. Což bylo… praktické, trefné a Silas na to nemyslel jen z jednoho prostého důvodu – nešlo o to, že by nechtěl. Klidně by ji deklaroval svou ženou zde, teď. Ten právní smysl mu však začal unikat již když byl se Sarah, nehledě na to drobný problém. „Anno, já… nejsem katolík… ani protestant…“ vypadne z něj váhavě. „Vlastně… bych neřek, že jsem vůbec křesťan.“ Což byl asi trochu level. Netušil, jestli to ví – nikdy se o víře nebavili. Silas akorát nechodil do kostela, nenosil křížek nebo nic, co by připomínalo víru v Boha, kterou ostatně neměl nikdy – ve svém minulém životě byl zatvrzelým ateistou, nyní se obrátil na přírodní božstvo. Podrbe se na zátylku, poněkud nesměle, když se narovná na židli. „Vlastně si nejsem jistej, jestli by nás s mým postavením a… s mou pověstí vůbec někdo oddal.“ Faktem bylo, že o Silasovi se říkalo mnohé – a to, že jej vyslýchala inkvizice, jeho pověsti rozhodně nepřidalo, což bylo o to víc úctihodné od Anny, že se s ním rozhodla mít vůbec něco společného. „Se Sarah… jsme taky nebyli svoji tímhle způsobem Na základě toho jí… hm… odsoudili,“ vypadne z něj. Stačilo to jako základ, na kterém později stavěli svá obvinění proti ní. Všechna nesmyslná, jak jinak, včetně toho počátečního. Hlouběji to však nerozebíral - vlastně o Sarah příliš často nehovořil, jedinou výjimkou byla Gaëlle a i tehdy to nebylo časté téma hovoru.

"Vážně?" Modrá kukadla vykulí nad tou poznámkou deklarující ji na obyčejnou paničku s nosánkem nahoře, která si potrpí na dokonale hladkou tvář a perfektní kličky. Dřív taková byla - šílená perfekcionistka, která se mračila na každou maličkost vybočující ze zavedeného pořádku. Silas těch nesouhlasných pohledů schytal ze všeho nejvíc, provázela ho jimi na každém kroku a skrze zuby cedila nelichotivé poznámky na jeho adresu. Nikdy vulgární, pouze urážlivé, poukazující na jeho chování, postavení, původ i zjev, co se dal přirovnat ke strašákovi do zelí. Zvláště v prvních dnech, než mu podstrčila nové čisté oblečení, donutila ho častěji se koupat a poslala ho k lazebníkovi s výhružkou, že jestli se nevrátí v perfektním stavu, tak mu na hlavu narve paruku. Navoněnou ke všemu. "Měla jsem za to, že víš, co se mi líbí." Zčervenala, jak jinak. Sex byl stále pro ni dosti osobním tématem, kterého se nahlas vyvarovala a zatím se jí dařilo diskutovat o něm maximálně v náznacích a to jen zřídka kdy. Teď si však nedokázala odpustit malé popíchnutí, připomínaje některé z vášnivých nocí strávené v náručí milence - a ne jenom tam. Silas by měl v tomto životě pěkně pestro kariéru svůdníka a znalce ženského těla. Kolikrát se červenala i při vzpomínkách na to, co s ní prováděl a jakými způsoby se jí nebál dotknout. A ostatně se nejednalo jen o milostné spojení za nocí. Milovala jeho polibky, doteky i letmá gesta. Lehkost s jakou jí zastrkával blonďaté pramínky za ouško nebo si nezbedně pohrával s tkanicemi korzetu či šněrovačky, když se přiblížila na intimní vzdálenost. Jakým na ni hleděl nebo jí nosil (někdy jako pytel brambor) do schodů. Způsob, jímž na ni hleděl, když se ráno probouzela a potichu se pokoušela vytratit z místnosti bez zbytečného vytrhávání ho ze spánku (a že jí to vůbec nešlo). I teď její laškovný pohled změkne láskou vůči tomuhle zatvrzelci, kterého by nevyměnila za perfektní život po boku dokonalého muže. Pro své nedokonalosti jí stál za každý přešlap, každou nepříjemnost, která je provázela. "Myslíš si snad, že by se mi líbil bezvousý chlap, co nám seká dříví do krbu? Na něm není nic přitažlivého. Nic... živočišného. Patří to k tobě, nevzdávej se sebe jen kvůli tomu, že... Že jsem dřív na tom trvala. Byla jsem hloupá, Silasi, namyšlená stará panna, která má svá pravidla, jichž se zuřivě drží, protože se bojí poznat něco nového. A teď... Teď si uvědomuju, že to byla snůška lží, kterými jsem se krmilia pro vlastní ochranu. Já tě mám ráda takového, jakým jsi. Jakým jsi byl, když jsi přišel. Tedy... Nezabíhejme do detailů, ten nevychovaný zloděj mi není po gustu." Zmateně zamrká při jedné ze vzpomínek na Silasovo vniknutí do nitra domu s úmyslem odvést si Gaëlle někam pryč. Tehdy dostala pěknou ránu do tváře a podlitina jí zdobila kůži řádku dnů. "Ale tím, kým jsi byl potom. Mužem, pro kterého je rodina na prvním místě. I když by bylo milé, kdybys Edith nezlobil a zkusil ses vyvarovat těch blátivých stop." Tu ženskou měla ráda a nechtěla o ni přijít jenom proto, že Silas bude pokoušet její trpělivost a limity.
Hravý tón hlasu zvážní po vyřčení jistých novinek, nad nimiž pokýve hlavou. Chápala, že se bude stranit církve, zvláště po incidentu se Sarah, což jim nikdy neodpustí. Neměla sice představu, co všechno si dole v kobkách musel prožít, na druhou stranu dokázala tolerovat averzi ke křesťanství. Sama se dala označit jako ateistka, ač byla vychována protestantskými učiteli. "Připadám ti já jako slušná křesťanka? Žiju pod střechou s mužem, s nímž nejsem sezdaná, vychovávám jeho dceru jako svou vlastní a byla jsem těhotná. V téhle společnosti jsem se stala vyvrhelem, Silasi. To už nikdy nenapravím. Ale... byla jsem to ochotna riskovat. Kvůli tobě, kvůli nám. Kvůli všemu, co cítím. Já vám chci zajistit budoucnost. A chápu, že... že se ti to nemusí líbit, máš na to právo. Ale až zemřu, tak nebudete mít nic, ani jeden z vás. Nebudete uvedeni v kronice jako moji příbuzní. Myslíš si, že po tom by jim někdo zabránil, aby vás dva nepředvedli před soud? Co by je zastavilo? Já bych byla pryč, nikdo by se za vás dva nepřimluvil. A Gaëlle... skončila by stejně jako Sarah, možná i hůř." Znásilněná, kdy by jí sebrali veškerou hrdost, zlámaná kolem a nakonec vhozená na hranici jako ta nejodpornější kupa hnoje. "Už jen to, že by... Že by sis mě vzal za ženu, by vám zajistilo přežití. Ač to říkám nerada, znamenalo by to, že jsi se poučil z chyb a přestali by tě brát za hrozbu. Silasi... prosím, pomysli na Gaëlle... Pomysli na Sarah... Přece nechceš zažít to samé." Ruce mu tiskla v dlaních, v očích prosbu, ať zváží tuto nabídku. Byl to jen dokument, nic víc.

Pobaveně ji sledoval očima plnýma něhy. Přesně pro tohle ji miloval, přesně pro tohle by se byl schopen vloupat do její ložnice, ale ne proto, aby jí ublížil. Nyní už ne a ten jeho zkrat, když se k ní poprvé vloupal? Pamatoval si ho jen velmi matně vzhledem k tomu, v jakém se nacházel stavu a že byl víc v mrákotách než při vědomí, ale podlitina mu jeho chybu připomínala dost dlouho na to, aby se jí snažil dobrý měsíc každý den minimálně desetkrát omluvit. Tehdy na tom byl vlastně podobně jako nyní – choval se uťápnutě, oddaně (ač v jiném slova smyslu), než se trochu otrkal, ujistil ji, že bude nadále buranem bez fyzického napadání. Ten incident ale nezapomněl, nechtěl – byla to další z mnoha chyb, které udělal a které si měl připomínat, aby se neopakovali vůči nikomu v této domácnosti. Edith nevyjímaje vzhledem k tomu, že viděl, jak k ní Anna tíhne a že Edithina nelibost je způsobená jen tím, že měla o Annu starost. Miloval Annino škádlení, její úsměv, drobnosti, kterými mu ukazovala tak akorát to, že má vážně nevinné a čisté srdce, jen trochu zlomené, což dávalo Silasovi motivaci, aby se ho snažil alespoň trochu znova poslepovat. „Řek bych, že každej má přehled v něčem jiným…“ Anna? V etiketě, v tom, jak se chovat, jak vystupovat a také jak vypadat, čemuž se poslední dny přiblížil ve snaze nedělat jí ostudu, což část jeho klientů dokonce ocenilo. Ne, že by na nich záleželo, pro ně to nedělal a asi si i užije, že budou tak trochu zklamaní, když si před příchodem k jejich dveřím ještě naschvál vymáchá boty v co největší kaluži a bahnu, aby jim maso přinesl jejich oblíbený vagabund. Silas? Ten měl znalosti poněkud jiné, co se na veřejnosti většinou neprobíraly a pokud, naštěstí jen v klepech, do kterých se v tomto směru naštěstí dostal jen ve formě pomluv, co se začaly šířit o něm s Annou – ač byl dříve děvkař, v Salemu měl pletky jen s Amy, Sarah a nakonec nyní s Annou. Pousměje se. Poslouchala se hezky. Jak by také ne, vážně mu dávala naději, kterou zoufale potřeboval, protože byly dny, kdy mu už nic jiného nezbylo. „Ne… Mě taky ne…“ odsouhlasí s malým zamračením, že v kariéře zloděje by vážně neměl pokračovat, zvláště v takovém, za jakého byl tehdy – tak trochu troska, což bylo jediné štěstí, neb jí alespoň úderem nezlomil čelist nebo jí neublížil ještě hůře. „Pokusím se.“ Další drobný slib, co stvrdí polibkem na nosík, že zkusí Edith nadále nešikanovat, aby na něj nemusela nadávat a nahlas, bez jakýchkoliv servítek si hluboce stěžovat na chování jejího milence, což mu se asi nedělalo zrovna dobrou vizitku. Pravda, nemělo před kým – Anna i Gaëlle ho znaly dostatečně dobře, aby s ní souhlasily a vzápětí pokračovaly ve své předchozí činnosti.
Zavrtí hlavou. „O to nejde. Já nejsem ani pokřtěnej.“ Znova se podrbe na zátylku, utíkaje pohledem stranou, když vyjde najevo, že je vlastně neznaboh od narození, věc neslýchaná a Anna si tím pádem může představit, že ho asi vychovali vlci nebo podobná stvoření. Namísto toho se jednalo o silně vědecky zaměřené rodiče, kteří neviděli důvod, proč by jejich syn potřeboval nějaký hloupý papír o křtu. O tom zde, samozřejmě, nemohl nikdo vědět. Nestalo se to. Důležitým momentem bylo ovšem to, že ani zde, v tomhle světě, nebyl jediný záznam o jeho křtu, což bylo proti němu překvapivě použito při výslechu. Prudce zvedne hlavu, když uslyší něco, co slyšet pravděpodobně nechtěl. „Jeslti…“ opraví ji prudce. Ne až zemře… Čímž asi popřel zákonitost přírody, ale faktem bylo, že jednoduše odmítal připustit, že z tohoto světa sejde dříve než on. Což nebylo – pro něj naštěstí – moc pravděpodobné vzhledem k jejímu a jeho povolání, ač značné riziko zde v jejím případě tvořilo těhotenství i porod. Nad touto možností ovšem odmítal vůbec uvažovat. Nejhorší na tom bylo to, že… měla pravdu. Opravdu to dávalo smysl. Kdyby se Anně něco stalo, nebyl tak oblíbený, aby se mohl na cokoliv odvolávat, stále byl tím, kdo obcoval s čarodějkou a vychovával cizí dítě, její plod. Silas by zmizel, ale aby nechal stíhat Gaëlle? Riskovat, že ji zlynčují? Nemohl. Nechtěl. Už takhle jí sebral matku tím, že si se Sarah i přes varování, které měl, něco začal. „Ne. Máš pravdu, ne…“ odpoví tiše, než se však vzápětí zvedne a poněkud neuroticky předjde z jedné strany místnosti na druhé, aby se zastavil tam, kde předtím – s výhledem na Gaëlle, co začala pro zěmnu stavět sněhuláka, ačkoliv už vypadala docela promrzle. Jindy by jí zavolal domů, teď se mu v hlavě honilo moc myšlenek včetně morálního dilematu – nechat se oddat tímto způsobem znamenalo porušit tradici, prakticky se zříci svých bohů, neboť by požehnání hledal u jiného. Už nyní měli docela právem problém s jeho činy, tohle? Tohle jej pravděpodobně navždy oddělí od všech vysněných indiánských předků, bratří a sester. Jenže Gaëlle… Zavře oči, vydechne. Snad… snad by to nemusel být takový prohřešek. Snad. Snad by mu to odpustili. A snad to odpustí i sám sobě. Musel chránit rodinu, byla to jeho povinnost. Otočí se k ní čelem, zapíraje se zadkem i rukama o desku stolu. „Máš na mysli někoho, kdo by mě by nás byl ochotnej i bez toho, aby vyžadoval doložení křtu?“ Věděl, že teoreticky nemůže přijmout jinou svátost bez přijetí té základní – tedy křtu, který byl již hluboce proti všemu, v co věřil. Ale snad… Snad by se to dalo jednoduše obejít. S dostatečnou snahou.

"To mi stačí." Vědět, že se bude snažit, nic víc po něm nežádala. Nemohla po něm žádat nesplnitelné sliby, znala jeho prokletí, ačkoliv ne tak dobře jako on sám. Netušila, jak moc je při vědomí, kolik si toho pamatuje. Její bylo maličko jiné, plně si uvědomovala sebe samu v těle sovy, i když... ano, občas se ptala sebe samotné, zda by se jednou nemusela vrátit do lidského těla. Instinkty predátora by jí mohly přemoci a Anna by navždy zůstala pohřbená pod měkkým peřím. Poslední dobou se neproměňovala a pokud, pak aby vyhledala co nejrychleji Silase v lesích, když se dlouho nevracel. Bolelo to, nikdy si nezvykla na pronikavou bolest tříštící kosti, jak by to také šlo? Měkkou, prací nepoznamenanou dlaní mu jemně stiskne ruku s chápavým úsměvem s lehce melancholickým podtónem. Věděla, že se jednoho dne nemusí vrátit. Nebýval tam sám. Pokaždé se mohl objevit někdo převyšující ho silou, mrštností, mládím... Nebo krvelačným pudem vraha libujícího si v trhání oběti. Ta představa ji nutila trhaně se nadechnout a srdce strachem vypovědělo na vteřinu službu, než se roztlouklo nanovo. Mírně se odtáhne, v zádech narovnaná, jak si stále uchovávala znalosti kdesi v koutku hlavy a tělo automaticky plnilo jednotlivé příkazy - jak stát, jak sedět, kam pokládat ruce, aby zbytečně nepřitahovala pozornost. Vštěpené znalosti, tak tomu říkala, když ho po několikáté za sebou klepla přes prsty s poznámkou, že takhle se nestoluje. Sama ty své stiskne, dlaní přejede po dlouhé sukni, rovnaje nespokojeně záhyby, aby se vyhnula přímému střetu se Silasovýma očima. Tušila, že by váhal a nejspíš se jí snažil přemluvit, ať to celé vezme zpátky a že raději bude tady s ní, než se courat venku a čekat, až ho něco zahubí rychleji, mnohem rychleji, než by vyšla střela z pušky. "To je mé poslední slovo." Konec diskuze, žádné námitky se nepřipouštěly.
Sama potřese hlavou. "Já jsem... možná dcera krále, ač s jeho rodem nemám žádné závazky a v žilách mi nekoluje jeho krev, ale považovala jsem se odchovanou.... řekněme způsoby, se kterými církev příliš nesouhlasí." Ráda vtloukala svým studentkám do hlavy, že dokáží to, co muži a k životu je defacto nepotřebují. Mohly být stejně učené jako oni, najít si práci i postavení a mít v domácnosti své slovo stejně jako v životě. "Nejsem příkladná žena. Netíhnu k poslušnosti, nepřikyvuju slovům mužů. Spíše argumentuji a dohaduji se s nimi, což bych neměla dělat. Popravdě... Nevěřím v boha. Věřím vědě. Medicíně, která se rok od roku posouvá dál. Věřím tomu, co vidím, na co si mohu sáhnout. Už jen za to by mě církev s radostí upálila." Jenže jí chránilo postavení, hromada peněz a kontakty zaštiťující ji před problémy. Vrhne po něm pohled plný nesouhlasu, to si vážně hodlal namlouvat, že nikdy nezemře? "Silasi, až zemřu. Jsem smrtelná jako každý jiný, snadno se zraním. Vždyť jsi to pamatuješ." Ať už ránu do tváře nebo zakrvácené ruce, když se zranila v lese. Byla smrtelná, cokoliv ji mohlo zabít. "Nemusí to být zítra nebo za týden, měsíc nebo rok. Může to být klidně za deset, dvacet... Možná i třicet let. Ale jednou zemřu. A ano, může se stát, že mě přežiješ spolu s Gaëlle. A nezkoušej o tom se mnou diskutovat, jinak se vážně rozzlobím!" Div si nedupne, aby svým slovům dodala na ráznosti, ruce v bok však potvrzují tvrzení, že pokud jí bude štvát, dostane pořádný záhlavec. "Pak chci, abyste byli zajištěni. Aby se na vás vztahovala stejná privilegia jako na mě. Abyste byli v bezpečí." Stiskne rty k sobě zatímco přemýšlí. Věděla, že bude muset rozeslat pár dopisů, část jich už opustila Salem s žádáním o laskavost. "Mám známé v New Yorku. A Bostonu. Jsou... volnomyšlenkáři, trochu... No dobrá, hodně podporují jisté nekalosti proti systému. Třeba když si dívka z lepší rodiny chce vzít obyčejného chlapce bez jediné vindry. Jsou velmi... Shakespearovsky zaměření. A mám pocit, že ty pro ně budeš doslova perlou mezi všemi. Muž bez minulosti, co polonahý loví v lese zvěř, po tělech nosí podivné symboly a jizvy a hodlá se oženit s dcerou bývalého krále. Ne, určitě tě poženou před mravnostní soud." Teď už si odfrkla s rýpavou poznámkou na rtech, po níž je lehce našpulí. "Je to jen dokument, Silasi. Nikdo po tobě nechce, abys skládal obětinu na oltář a každou neděli navštěvoval kostel. Ten dokument vás dva ochrání, zajistí vám budoucnost. Věř si... komu chceš, na co chceš, vážně. Hlavně, když budete s Gaëlle v pořádku. Ale ano, tak trochu... se těším, až se projdu uličkou v roli nevěsty. Sice má svatba mohla být velkolepá, na druhou stranu..." Přistoupí k němu, prsty zlehka zatahá za rukávy na košili. "Jaká je šance, že bych se vdávala za toho, koho miluju?"

„Všiml jsem si…“ Trochu mu to uniklo, na druhou stranu – nemohl si nevšimnout faktu, že Anna byla jednoduše povahou i myšlením někde jinde než všechny ty místní paničky, co v hlavě mnoho neměly a raději se věnovaly typickým zálibám vyšší třídy, společné pro ženy i pro muže – pomluvám, drbům, hanění sousedů. Anna se od nich dost zásadně lišila. A očividně byla víc pokroková, než si myslel, což jí vynese překvapený pohled. Pravda, renesance již minula a ke slovu se na mnoha místech dostal více rozum než církev, doba se však pomalu chýlila k baroku a k období, kdy papežští opět pevně sevřou otěže společnosti ve svých rukách. Jejich nespornou výhodou bylo, že Řím byl velmi, velmi daleko a jeho dlouhá ruka sem dosahovala jen díky inkvizici, co byla možná obávaná, ale ne všemocná. Před jejím pohledem uhne, vědom si své dětinské námitky, kterou odmítal možnost, že by zemřela. Byla to hloupost, samozřejmě, věděli to oba, ale nemohl si pomoci. Nechtěl věřit tomu, že zemře. Nemohl věřit tomu, že zemře, protože… co by to bylo za vyhlídky i přes veškerý ten čas, co stráví spolu? Nejspíš to byl pozůstatek obav, které si odnesl kvůli kronice – i tehdy nad ním leželo ultimátum, i tehdy věděl, že jednou oba se Sarah skončí v rukou silných katolíků. Slova, co nyní pronesla ona, mu přišla podobná. Pomyslná gilotina čekající na povel. Chtěl o tom diskutovat. Otevřít pusu. Pro svůj dobrý pocit všechno popřít. Nedokázal si představit svět bez ní. Jistě, stále by měl Gaëlle. Ale… Ale vždy bylo ale. Gaëlle jednou odejde. Zamiluje se. Bude šťastná. A Silas? Si to bylo sobecké, nedokázal by z jejího štěstí žít, pokud by neměl Annu po svém boku. Vše by zešedlo, ztmavlo, ztratilo chuť, ztratilo smysl. Ten pocit znal – pocit největšího zmaru a beznaděje. Pamatoval si ho – pokud si z těch rozostřených dnů pamatoval něco zcela zřetelně, pak to bylo tohle. Po jejím dupnutí ale nic nenamítal. Své obavy si nechal pro sebe pro jejich malichernost i nesmyslnost.
„Pokud… to půjde zařídit. Nebylo by to poprvé, co bych byl tak trochu cvičený zvířátko.“ Pro zábavu ostatním, aby se mohli podivovat nad tou podivnou a netradiční osobou, tak trochu fascinovaní a tak trochu s obavami, neb to pro ně musela být nejspíš poněkud absurdní představa – společné soužití lovce a princezny, snad doslova i krásky a zvířete. Přitaká. „Jo… Jo, já vím, že je.“ Měla pravdu. Vážně měla pravdu – šlo o ten hloupý papír, stvrzení v matrice. Hloupost, co mohla rozhodovat mezi životem a smrti a pokud Silas něco nechtěl, pak to bylo upírat Gaëlle naději na spokojené a klidné bytí, ničím neohrožené. Sic Anna bude dle tradice nosit jeho jméno, bude to to její, které je ochrání. „Je to jen… složitý. Nemyslím, že úplně… pochopí…“ ošije se, viditelně nejistý. I v tomhle mezi nimi existoval rozdíl – jak se zdálo, Anna nebyla nijak duchovně a spirituálně založená osoba. Silas oproti tomu, ač se to možná nezdálo, začal věřit v indiánské Bohy a ač je poslední dny (týdny a měsíce) moc neposlouchal, jejich výtky jej stále trápily, stále je nosil v srdci a stále je bral jako vyšší moc, vyšší sílu – moudřejší a dokonalé, zatímco on byl vedle nich ničím, aniž by si uvědomoval, že se jedná jen o výplod jeho fantazie, který byl zticha občas právě kvůli tomu, že se soustředil na něco jiného. I v téhle chvíli měl místo bouřlivé debaty v hlavě ticho, neb si řešil své vlastní vnitřní spory, jestli nebudou tento krok vnímat jako zradu. Svou větu nedokončil, nebyl si vlastně jist, jestli i o tomhle někdy nemluvili, jakože… pravděpodobně ne a hlasy v jeho hlavy zůstaly pouze v jeho hlavě, aniž by se k nim někomu přiznal. I Sarah věděla jen o Amy. Zavrtí hlavou, na rty vnutí trochu nervózní úsměv v odhodlání řešit něco takového, až na to přijde řada. „To je jedno…“ odbyde tak celé své morální dilema, aby jí mohl obtočit ruce kolem pasu, pokládaje je na bedra. „Hm… To není tak špatné, že ne?“ Vtiskne ji polibek na čelo, než se k ní hezky přitulí. Nyní on k ní, zavrtá hlavu mezi hranu čelisti a její krk, jednu ruku zvedne o něco výš na její záda, aby ji k sobě mohl o něco víc přitisknout. „Kdo z nás bude ten zlej rodič, co Gaëlle řekne, aby šla dovnitř, než z ní bude rampouch?“ zamručí nakonec proti její pokožce, než se odtáhne. Ale ještě předtím ji na ono místo vtiskne pusu.

„Ty přeci nejsi žádné cvičené zvíře,“ zlobný tón hájící milovaného muže překročí rty spolu s výčitkou, kdo si mohl něco takového dovolit pronést na jeho hlavu. Znechucovalo ji pomyšlení, že by takto někdo slovně napadal člověka a považoval ho za někoho méněcenného, možná dokonce za věc, atrakci pro pobavení diváků, kteří jsou ochotni si za podobné oživení svých nudných životů připlatit. Napnutá ramena prozrazovala vnitřní boj – jedna strana plná emotivní tíhy vůči členům rodiny, druhá racionální. Zatěžko by ze Silase vypáčila, kdo si dovolil takto k němu chovat a rozhodně by dotyčnému nepřišla nakopat zadek jako spíše vynadat do hlupáků, idiotů a kdo ví čeho všeho. Možná i do celé kupy hnoje, když by se rozjela. „A nikdo tě za něj nepovažuje ani tak činit nebude, rozumíš?“ Hlas zakolísá povzdechem, při němž zavře oči, vraceje se k němu ladným krokem. Nechtěla působit útočně, zakázala si takové chování. Do dlaní zachytí jeho tváře, modré oči sledují ty šedavé, chladné jako sedlá ocel, až z toho srdce mrazí. Tak nádherné, tak kruté, když se jim něco znelíbilo. „Jsi můj Silas. Náš Silas. Lovec, otec a můj budoucí manžel. Nic dalšího není důležité. Nic dalšího nehraje roli, drahý,“ s lehkým úsměvem ho pohladí hřbetem packy, než se k němu přitulí. Nezáleželo na tom, zda byl vlkodlak a kolik toho prožil. Co všeho si odnášel z minulosti, co konkrétně poznamenalo jeho duši. Důležitá byla přítomnost a budoucí cesta, po níž budou kráčet společně. „A ať se někdo opováží pronést křivé slovo proti mému muži. Poženu ho, až se mu bude za patama prášit!“ Celá načepýřená zamručí nespokojeně nad nelichotivou představou plnou urážek na Silasovu hlavu, které by rázně smetla ze stolu. Nikdo jejího muže nebude urážet, nikomu podobný kousek nedovolí. „To si budu moci dovolit jenom já, když mě budeš zlobit.“ Využije momentu překvapení pro vtisknutí jednoho polibku rovnou na rty, se smíchem se stáhne zpět z jeho dosahu, aby si snad neusmyslel nějaké plnění bodů slušného chování na jejím pozadí.
Zvědavě po něm jukne pohledem, když spustí cosi o nepochopení. „Kdo, Gaëlle?“ Sama se ohlédne za malou dívčinou, zuřivě nabalující sníh na už tak ohromnou sněhovou kouli. Zjevně ještě nebyla dostatečně velká podle názorných posunků, jimiž zahrnovala svou spolupachatelku. To malé třeštidlo přirostlo Anně k srdci jako vlastní, nedokázala si život bez ní představit. Možná každý rodič nebaží po představě tahání muže z postele a vtíravých dotazů, zda dostane k narozeninám poníka, blonďaté guvernantce to naopak vhánělo ďolíčky do tváří. Na druhou stranu… chápala. Malá přišla o matku v brzkém věku, přesto na ni nezapomněla. Nedokázala by ji nahradit, věděla to. „Ach… tak…“ Takhle na to nepomyslela. Dívčina to byla více než chytrá, všímala si milostného souznění mezi ní a otcem, jen to nahlas před Annou nikdy nekomentovala. Co se dělo za dveřmi jejího pokoje, to nechávala na nich, nevnucovala se, neposlouchala. „Silasi, já jí nechci nahradit Sarah. Nikdy nebudu jako ona a ani… Je hloupost to zkoušet. Sarah je… byla jen jedna. A to se nezmění. Je to její matka, vždycky bude. Nechci jí nahradit, snad jen… zastoupit tu roli.“ Zbaběle klesne očima k zemi, prsty si pohrává s látkou sukně, kterou má tendenci mačkat a opětovně rovnat v záhybech. Byla učitelka, vychovatelka – guvernantka, tak znělo to správné slovo. Učila, vychovávala, řídila dívky jistými pravidly do života. Ale nikdy nezastoupila roli matky. Nikdy.
Nakonec se z části nedobrovolně ošije. „Já jí to řeknu. Ty budeš vždy ten, u koho se bude skrývat, až bude hledat bezpečí. To ti nebudu brát, Silasi.“ S lehkým, avšak značně melancholickým úsměvem se natáhne pro polibek na tvář, než se od jeho statné postavy odpoutá, přecházeje ke dveřím, jež následně otevře. A dostane pořádnou sněhovou koulí rovnou do prsou. „Gaëlle Ecclestone, to se dělá?“ Hihňání spolu s vypísknutím je jí odpovědí, další sněhová nadílka na sebe nenechá dlouho čekat. „Jen počkej, ty malá potvůrko. Počkej, až tě chytím a zasadím hlavou napřed do těch závějí. Uvidíme, jaký sněhulák z tebe vyroste.“ Než by se kdo nadál, už vylítává ven, aby tu malou uličnici začala honit po celém dvorku.

„Nemyslel jsem to… úplně doslova,“ podotkne mručivě, trochu uťápnutě, když vidí její rozhorlení nad tím, že si jej takhle někdo dovolil nazvat. Dost možná se podobného oslovení již někdy dočkal, v každém případě minimálně tehdy, když byl v zajetí inkvizice, byl jejich pokusná opička, s níž si mohli dělat absolutně všechno, co se jim zlíbilo – už jen proto, že na konci měl sotva dost síly, aby se vůbec dokázal bránit a aby nerezignoval, což bylo možná zbabělé, ale ve výsledku nevyhnutelné vzhledem k tomu, že v onom momentě neviděl jedinou cestu ven. Také neexistovala – ne pro oba. Na druhou stranu, musel přiznat, že jej to svým způsobem těšilo. Její horlivý a nespokojený tón, kterým dávala najevo, že takhle s ním nikdo mluvit nebude, zvlášť, pokud bude její manžel. Jen krátce, s otřením se ro jednou a zcela výjimečně hladkou tváří v její dlani, aby jí nakonec na vrcholek u palce mohl vtisknout drobný polibek, očima sklouzne k její pacce, než se opět upřou do modrých studánek štěstí, které v nich spatřoval. Lhal by, kdyby řekl, že se po jejích slovech necítil svým způsobem… lépe. Jak také jinak – nadávky do parchantů, za které se mu sice tisíckrát omluvila, nahradily tyto slabiky a pohled na něj, který si snad ani nezasloužil. Přivine ji k sobě, když se k němu přitulí, drže jí v náručí, což byla chvíle, kdy se cítil nejjistější – měl ji u sebe. Co se mohlo stát? Pravda, idylu maličko pokazí fakt, že Gaëlle poletuje venku a že právě jedna ze sněhových koulí narazila do okna, což následuje krátké vyhubování od Edith. Ale jinak? Byli v bezpečí. Obě. Co víc mohl chtít? Na nic jiném nezáleželo. Krátce a tlumeně se zasměje proti její hlavě. „Myslím, že se o sebe postarám…“ podotkne pobaveně, ač pravdou bylo, že jakékoiv řeči obvykle přecházel. Nehodlal se hádat. Rvát. Nehodlal se nechat vytočit, nechtěl plýtvat energii na někoho, kdo mu za to nestál. Však i jejich začátky byly podobné – Anna pro něj ne vždy měla vybíravá slova, zdálo se však, že o ně Silas nejevil zájem a že si je nijak nebere k srdci. Nebral. Nyní? I to se změnilo. „Chm…“ zamručí jen, když mu nedá chvíli na prostest, naopak mu vlepí polibek a nakonec mu ladně zmizí z dosahu, že mu nezbývá nic jiného, než ji propustit. A třebas si ji ulovit zase příště na chodbě domu mezi hodinami s Gaëlle, neboť ho nehorázně bavil její nejistý výraz a zčervenalé tváře, když se pak za jejich dcerkou vrátila.
Netušila, o čem mluví. Což bylo pravděpodobně dobře, neb pro dnešek bylo slov o víře až přespříliš a realistické uvědomění, že i Gaëlle by se to měla dozvědět, jej vrátí z nebeských problémů mezi ty lidské. Zavrtí hlavou, když se zmíní o Sarah. „Nemyslím, že bys ji nahradila…“ Poznámka, která možná zněla příliš příkře, avšak nebyla tak míněná – Anna a Sarah byly zcela odlišné ženy. Sarah Gaëlle povila a vychovávala jí v nejranějších letech, ale Anna se malé zrzečky ujala, aniž by si kdykoliv jedním slovem postěžovala, ba naopak. Dala jí domov, dala jí jídlo, dala jí ošacení a nakonec jí dala také lásku. Nic víc po ní nemohl chtít, neboť i tohle bylo daleko víc, než co by byla většina žen ochotná věnovat cizímu dítěti. Minimálně zde – neb si o zdejších obyvatelích tradičně myslel to nejhorší. „Má tě moc ráda… Myslím Gaëlle. Máš pravdu, Sarah byla a je vždycky její máma, ale… myslím, že tě bere hodně podobně. Doufám…“ Nebylo nic špatnýho na tom mít dvě mámy, nebo ne? Tu biologickou i vlastní, na obě myslet se stejnou láskou, neb obě udělaly vše, co mohly, ale byla jeho dcera šťastná, spokojená a zdravá. „Promluvím s ní, fajn? Ale myslím… Nemáš se čeho bát. Vážně tě má ráda.“ A krom toho i tak malé děvče vidělo, že Silas je s Annou uvolněnější, co všechno se změnilo během posledních týdnů, kdy si nebyl jist svou pozicí v rodině, a jak se to nejspíš změní nyní, když svou pozici opět nalezl.
„Neboj, ty si tu roli užiješ později…“ zamručí z části nespokojeně, z části na uklidnění. Nejspíš až bude Gaëlle téměř dospělá a bude pokukovat po všemožných chlapcích, které bude pravděpodobně Silas vyhánět od prahu a hluboce nesnášet. Tehdy se nejspíš setká i s nespokojeností své dcerky, zatímco Anna jí bude důvěrnicí – žena k ženě, zatímco otec ji nebude chtít pustit k někomu, kdo by mu ji mohl ukrást. Nechá ji tedy zamířit ven, zatímco se znova opře o stůl – dost brzo na to, aby viděl, že Gaëlle chystá dělší kouli, co poletí přímo na jeho milou. Byl hajzlík – nic neřekl, jen se začal pobaveně culit a ten úsměv nezmizel po celou dobu, co se Anna s Gaëlle škorpily venku. Nezasahoval do její hry, nechtěl – už jen proto, že to dokazovalo, jaký má Gaëlle s Annou vztah. V určité chvíli bylo už ale všeho dost, že pocítí potřebu zasáhnout, než se rampouchy stanou z obou. Tehdy je snazší čapnout zezadu malou Gaëlle a hezky ji zvednout do vzduchu, až děvče vypískne. „Tak stačilo. Jseš celá mokrá…“ A nikdo nechtěl, aby chytla zápal plic, takže vypísknutí brzo přejde v hihňání, když si holčičku přehodí přes rameno a hezky si to s ní zamíří domů. „Ty taky…“ pobídne Annu hlasem, co nesnesl odmítnutí, ačkoliv byl stále pobavený a hravý – už však ne uťápnutý. Gaëlle vezme rovnou do společenské místnosti s krbem (jen si u vchodu okope boty od sněhu, což si vynese další vypísknutí od Gaëlle a rovnou i další pohihňávání) a až tam ji položí na klibající nožky, kvůli čemuž se mu vzápětí pokusí utéct. „Nikam, mladá dámo. Hezky uschneš. A ty taky…“ Opět ten samý dodatek jako před chvílí, opět mířený na Annu. Předpokládal, že Edith je svéprávná a o tu se tedy starat nemusí. Hezky svou dcerku odstrají od všech těch totálně promočených vrstev oblečení, než jí popostrčí ke křeslu u krbu, berouc dvě vlněné deky – do jedné zabalí i přes protesty, že to trochu kouše, Gaëlle. A ta druhá je, jak jinak, pro Annu.

Sněhové koule nemilosrdně smáčely suché oblečení a křtily jej ledovým chladem, při němž drkotaly zoubky a prsty se klepaly. Ani to Anně nezabránilo využít mohutného arzenálu sněhové nadílky nakupené na zadním dvorku, a namísto v přísnou guvernantku se přeměnit na nevychovanou mladou dámu, která při první možné příležitosti vrátí sněhovou ránu i s úroky. Několikrát při nešťastném klopýtnutí o dlouhou sukni skončily obě v závějích, až se v jednu chvíli dočista ztratily, nebýt mrskajících se tělíček, jak se pokoušely vyhrabat na nohy. Což opět končilo pádem – konkrétně z toho důvodu, kdy jedna druhou stáhly na zem v touze se vyhrabat rychleji a utéct. Tento postup jim zabral dlouhých pět minut, než přišlo vysvobození v podobě houknutí ze dveří. Odměnou Silasovi byly dvě střely rozprsknuté o dřevěný rám, z čehož jedna ani nedolétla do poloviny. Obě onoho momentu překvapení využijou, hrabaje se ze země nahoru, celé od sněhu, který má Anna až ve vlasech. „Dobrá, dobrá, vzdávám se, ano? Vzdávám se,“ se smíchem zvedne ruce nad hlavu na znak přijaté porážky, čehož Silas zneužil, aby si odchytil Gaëlle a odtáhl ji domů jako mrskající se pytel brambor. To Anna si vyslechne mručivé brblání od Edith, její peskování, že se ani trochu nechovala jako dáma a už za pochodu jí oklepává zbytky sněhu ze sukně a promočené košile. „Připravíte nám, prosím, čaj, drahá Edith? Něco dobrého na zahřátí? A sobě tam nalijte kapku rumu, zasloužíte si to.“ Něžně korpulentní služebnou poplácá po silné paži, než vejde za Silasem do kuchyně, urychleně se oklepávaje na prahu dveří. „Já se nikam nechystám, jestli sis nevšiml.“ Přidrzlý tón, jiskra v očích, vše nasvědčuje tomu, že se jejich život vrátil do zajetých kolejí. „Ale když už tě tu máme…“ Z jedné polic vytáhne úzkou knížku, podávaje ji Silasovi do rukou. „La véritable histoire du Chat Botté,“ pohádka o kocourovi v botách. „Alespoň to zastoupí hodinu francouzského jazyka a ty se taky procvičíš.“ Sama si zaleze do jednoho z křesel, zabalená v dece, pomrkávaje modrými kukadly směrem k Silasovi, který se zdá, že se mu do hlasitého předčítání zrovna dvakrát nechce. „Prosím…“ Měkké pobídnutí doprovozené hlavou mírně nakloněnou na stranu. To oči slibovaly sladkou odměnu, když se uchýlí k tomuto úkolu. Jak by mohl odolat?

„Ideálně tak pro suchou košili…“ napomene jí zcela výjimečně on, aniž by si ten pocit ve vlastní starostlivosti, kdy z Gaëlle stahuje kabátek i sukni, takže ji nechal jen ve spodničce, nějakým způsobem užil. Nebo třeba to, že se Anna musí rovněž svléknout z vrchní košile vzhledem k tomu, že byla solidně promáčená a on nechtěl mít doma dvě nachcípané cácorky. I proto je obě hezky zabalí do deky – tedy postará se o Gaëlle, aby z ní udělal malou zakuklenou housenku, neb Anna to již zvládne sama a ještě mu do toho stihne podstrčit jednu z knih. „Uhm… Víš, že moje výslovnost je docela hrozná…“ podotkne bohužel relativně pravdivě. Slovní zásoba se mu zlepšovala, výslovnost mu ale nešla nikdy – románský jazyk pro něj byl vždy příliš vzdálený, proto trochu iracionálně tíhl k mluvené němčině a francouzštinu si nechával pro psané texty, pokud to jen šlo. Její pohled je ale dostatečnou pobídkou – neb jej zjevně pochopí správně, když ho opětuje a na rtech mu vykouzlí malé pousmátí. „Bonn…“ svolí nakonec, než se i on usadí – jen ne do křesla. Na zem, nohy stočí do tureckého sedu a zády se opře o křeslo, v němž seděla Gaëlle a nožky měla vyhozené na sedátku, takže pro něj zbylo dostatečně místa. Ještě počká, než Edith přijde s čajem pro ty dvě treperendy. „Merci…“ poděkuje rovnou za ně a třeba si i trochu šplhne, ač to nebyl primární důvod. A pak? Konečně začne číst, občas zápasíce se slovy, které si jen matně vybavoval nebo je vůbec neznal, ale četl dostatečně výrazně natolik, aby mu bylo rozumět – dokonce se do toho vžil víc, než chtěl, takže po pár stranách začal navíc měnit hlasy jednotlivých postav pomocí intonace, nikoliv jen pomocí jiné frekvenci či jiných drobných odlišení.
Nakonec se mu povedlo přelouskat celou útlou knihu, ač Gaëlle pravděpodobně někdy v polovině usnula a nyní spokojeně chrupkala za jeho zády. A Silas? Nemohl popřít, že se těšil na chvíle osamotě jen s Annou, i kdyby se skládaly jen z věčného tulení a mazlení. S krátkým pohledem na ni, oceňuje její krásu v měkkém světle plamenů, které jediné narušovaly přítmí pokoje, v téhle dokonalé a jednoduše krásné chvíli, která by si zasloužila fotografii, narovná ztuhlé nohy, když se vytáhne do stoje, aby si ukradl polibek. „Uložím ji. Běž napřed, hm?“ pobídne ji s potutelným úsměvem, než jí vtiskne ještě jednu letmou pusu na rty. Pak se vrátí ke Gaëlle, berouc jí do náruče, aby ji mohl odnést do jejího pokoje a pěkně zavrtat do jejího pelíšku, navíc jí popřát dobrou noc, když se ještě na krátkou chvíli probrala. A následně? Za Annou, jak jinak, jen o dveře dále, před nimiž naštěstí nehlídala Edith, a tak měli celý večer pro sebe. Silas? Ten toho náležitě využil. Musel. Potřeboval ji – po stránce psychické a nyní již fyzické, aby nemarnili čas dalším čekáním. Protože děti z nebe nepadají.

Pozorovat Seraphine při úklidu je určitě velmi záživná činnost, protože mlaičká dívka poskakuje po místnosti a zbavuje koštětem podlahu sebemenších smítek. Sama neví, co ji na tom tak baví. Pobrukuje si písničku, kterou nedávno zaslechla uprostřed trhů od nějakého malého děvčete. Zalíbila se jí a proto se ji snažila zapamatovat. Nepodařilo se jí to úplně, takže si musela něaké části domyslet a improvizovat, ale to není žádný problém. Jakmile douklidí místnost, tak si otře ruce do zástěry a založí ruce v bok. S pocitem zadostiučinění se rozhlédne koem sebe a souhlasně přikývne. Tak se jí to líbí. Nicméně teď musí ještě nakoupit, aby mohla otci připravit nějaké jídlo k večeři. Určitě bude hodně utahaný, až se vrátí domů z práce. Upraví si trochu pomačkané šaty a ještě sáhne po hřebenu, kterým si narychlo pročeše nepsedné kadeře. Rozběhne se s košíkem do města.
Prochází se rozzářeně ulicemi města a kdybyjíto nepřišlo hloupé, tak by začala ještě poskakovat. Od rána má dobrou náladu, takže daruje krásný úsměv každému, kdo se na ni podívá. Ať už pobaveně, otráveně nebo nechápavě. Jí to dneska nezajímá. Všechnu práci má hotovou, takže dneska bude moct jít cvičit se zbraněnmi, i když tatínkovi naslibovala hory doly, že se zbraně nikdy krom práce nedotkne. Už jí ze seznamu surovin chybí pouze chléb, takže vklouzne k jednomu z místních pekařů. Chléb tady bere pravidelně, takže cestu sem zná jako vlastní boty. "Dobré odpoledne!" Výskne vesele a docupitá blíž. Do nosánku ji praští vůně pečiva. Všechno se musí jistě na jazyku rozplývat.

Od rána byl v pekárně, jinak to přece jenom ani nešlo. Na živobytí si nějak vydělávat musel a navíc dnešek byl lepší než jiné dny. V pekárně se sice pořád někdo zastavoval, ale naštěstí se nestalo, aby byla přeplněná a on měl pocit, že musí pryč. Okamžitě. Dneska se tu a tam stavila nějaká hospodyňka, aby koupila chleba nebo nějaký koláč. Před chvílí zrovna prodal poslední chleba, takže akorát musel začít zadělávat na další várku. Ze zdejších surovin toho moc upéct nešlo, v jeho době měl stovky variací na obyčejný koláč a tady se jeho možnosti rapidně snižovali. I tak dělal to, co mohl. Nebavilo ho dělat neustále to samé, takže i pečivo, které nabízel bylo odlišné od toho, které mohli obyvatelé městečka najít v ostatních pekařstvích. Kromě chleba tu byly koláče s nejrůznějšími náplněmi, buchty, sem tam se našel i nějaký jednoduchý dort. No, a pokud mu zbyly peníze a měl čas, tak někdy nakoupil čokoládu a udělal čokoládové pralinky, které ale byly dosti nákladné. Stejně jako suroviny, ze kterých se vyráběly. Teď zrovna kromě obyčejného pečiva byl i medový koláč a pár čokoládových pralinek. Samozřejmě i obyčejné koláče nebo buchty by se tam našly, ale bylo jich poskrovnu. Zvedne hlavu od zpracovávání těsta, takže se podívá na nově příchozí. "Zdravím. Co si budete přát?" Zeptá se a dál zadělává těsto, aby mohl dát chleba co nejdříve péct. Přece jenom to bylo právě to, pro co lidé chodili nejčastěji. raději ho ale dodělával, než aby mu ho hodně zbylo.