Město Salem

Pousměji se, když si všimnu jak si Camille užívá návštěvu v mém skromném příbytku. Lehce mě zaskočí, když na mě začne dovádět, ale nechám jí být, protože mi to více než vyhovuje. Pevně, možná až příliš pevně, jí chytnu za boky a užívám si tohoto společně stráveného okamžiku s ní. "Žádný krocení nebude holka, takhle je to parádní." Zasměji se.
Po chvíli začnu cítit, že se blíží konec a tak jí převalím pod sebe a začnu přirážet pro změnu zase já, dokud do ní nevyvrcholím.
Poté se svalím vedle ní na postel a zhluboka oddechuji. "Musím říct, že tohle ti fakt de holka. Kdybych měl ňáký prachy navíc, tak bych tě snad i šel protáhnout do toho vašeho kurvince, ale to asi nehrozí." Zasměji se.
Vstanu a přejdu ke stolu, kde stojí stále lahev levného alkoholu a dva kalíšky. Oba je naplním a vrátím se do postele. Jeden podám Camille a obsah druhého ihned do sebe kopnu. Začne na mě doléhat únava, zívnu a promnu si oči. "Jdu spát, zejtra stávám do fachy. Jestli chceš tak tu můžeš přespat. Co ty na to holka?" Jemně přejedu prstem po tvé ruce, zadívám se ti do očí a čekám na odpověď.

Obvykle to byla Anna, kdo byl v jejich domově první na nohou. Silas většinou vyspával po probděné noci a Gaëlle zase po celém ulítaném dni, kdy měla energie na rozdávání a jednoduše ji musela někdy získat zpět. Obvykle – to však neplatilo pro dnešek. Silas se sice vrátil pozdě – ač dříve než obvykle, stále ještě za tmy, kdy se vloudil do Anniny ložnice a přitulil se k ní, dbaje na to, aby se předtím dostatečně vydrbal a převlékl se do čistého odění (v tomhle případě stačily jen volné vlněné kalhoty, neboť na košili rezignoval) – byl však probuzen časně z rána, kdy slunce sotva vycházelo, opatrným, ale přesto důrazným poklepáním na rameno. Když se pak otočil, stála před ním jeho holčička s očima, v nichž se zjevně před chvílí leskly slzy, bosá a z části provinilá, že jej budí vzhledem k tomu, že moc dobře věděla, že Silas umí být pořádný rozespalý medvěd. Když ji však viděl takhle, sotva se na ni mohl zlobit – namísto toho se co nejopatrněji zvedl od Anny, kterou nechal i nadále spokojeně oddechovat, aby vzal holčičku do náruče a tiše opustil ložnici, kterou svým pobytem překřtil na společnou vzhledem k tomu, že ve své posteli spával již jen velmi málo. Neměl důvod – po noci strávené na nohou obvykle nechtěl nic jiného, než se schovat u Anny a užít si chvíli nerušené přítomnosti své milované – správně, milované, neboť za těch několik měsíců si stihl uvědomit, že… to tak nejspíš opravdu bude, ač jej stále navštěvoval duch Sarah, ač se mnohdy stále cítil provinile, že si dovolil cítit něco takového k někomu jinému než Sarah, sotva tomu mohl zabránit. A snad ani nechtěl – proč? Pokud ne on, pak si Anna zasloužila někoho… no, bezesporu ne někoho jako on vzhledem k jejímu postavení, stylu života, vzhledem k ní samotné, ale zatím byl to nejlepší, co on sám dokázal nabídnout a co se sebou zvládl za ten čas udělat. Posbírat, co zbylo, a uplácat ze sebe znova člověka, který měl dva hlavní důvody žít – Annu a Gaëlle.
Která popotahovala vzhledem ke špatnému snu, z něhož se probudila a na který se nemusel vyptávat – Gaëlle naštěstí netrpěla pravidelnýma nočníma můrama, občas se však nějaké objevily. Vzhledem k tomu, že dřív spal přímo v pokoji pod ní, stačilo třikrát poskočit a Silas jednoduše přišel. V současné situaci to bylo trochu složitější a co si pamatoval, bylo to poprvé, co pro něj takhle přišla, protože… nu, jednoduše chtěla, aby zahnal bubáky minulosti, když si s ní lehl k ní do postele, berouce ji do náruče s polibkem do vlasů a tichým slibem, že teď na ni již nic nemůže, že stačí zavřít oči. Což… se jí již nepovede, takže to Silas tak trochu zbaběle vzdá po půl hodiny snahy ji znova ukolébat. Gaëlle byla příliš probraná, s ledově studenýma packama zavrtanýma k těm jeho a navíc ještě pod dekou, takže bylo snadné přejít do normálního hovoru a nakonec k nápadu, jestli by nechtěla jít ven – vyblbnout se a odreagovat vzhledem k tomu, že za okny byla stále ještě zasněžená krajina, les pokrývaly hluboké závěje, ve kterých se snadno stopovalo a které skýtaly dobrou zábavu pro jednu malou rozpustilou holčičku, aby zase mohla být dítětem a zapomenout na starosti, které jí neměly přináležet.
Zapomněli se. Vrátili se až dávno po poledni, což nebylo vhodné z jednoho prostého důvodu – Silas si neuvědomil, že by měl Anně říci nebo jí alespoň nechat naškrábaný vzkaz na stole vzhledem k tomu, že se snažil dohlédnout, aby se Gaëlle pořádně teple oblékla, a sám na sebe natáhl o vrstvu navíc v podobě kabátu. Sic už nebyla nejmenší a také nejlehčí, stejně ji cestou zpět vzal na ramena vzhledem k tomu, že jí bolely nožky a domů to byla ve sněhu pořádná štreka – navíc stále tak nějak počítal, že se odpoledne zase bude věnovat učení, takže by to, aby přišla utahaná jako štěně, nebylo zrovna vhodné. Sundá ji až na zápraží, postrkuje jí dovnitř vzhledem k tomu, že byli oba už slušně promrzlí a také mokří – už jen proto, že se Gaëlle stihla několikrát vyválet ve sněhu a Silas ostatně taky. „Allons. Alle à la cheminée,“ pobídne ji, postrkuje jí ke společenskému pokoji s hořícím dřevem v krbu a tedy příjemným teplem, jen co z ní stáhne všechno zbytečné oblečení, nechávaje jí jen v šatičkách a punčoškách, které naštěstí nebyly nasáklé vodou. Někde v polovině všeho hovoru stihli přejít na francouzštinu, když Gaëlle začala breptat, že jí nejde a že jí stejně nebaví – naštěstí si dala říci, když se jí Silas pokoušel vysvětlit, že znát další jazyk je důležité. A že jí rád pomůže s konverzací – což byla chyba, neboť se ukázalo, že než v sobě lehce zapomenutou řeč znova vykřesal, umí Gaëlle lépe francouzsky než on. Sám zamíří do kuchyně, aby jim ulovil něco k pozdnímu obědu.

Život v rezidenci slečny Delaney, jak si nechávala říkat i přes pokročilý věk, v němž by každá správná žena měla být vdanou paní a kolem sukní by se jí měla točit banda uječených dětí, se... změnil. K lepšímu? K horšímu? Za sebe mohla potvrdit první možnost. Chlad vymizel ze života i neosobních prostor, do nichž se vkrádal život a útulnost zpříjemňující domov v podobě několika malých drobností - vyšívaných motivů na prostírání, květiny (v zimě především sušené) ve vázách, dětský smích při sbíhání ze schodů, což si čas od času vyneslo napomenutí, ač nesené s pousmáním mnohem širším, než jakým kárala drobné roztomilé děvčátko v prvních týdnech a měsících. Zatuchlost vyhnal z jejího života především jeden muž. Lovec, tak nedisciplinovaný, odměřený a neortodoxní, že jí téměř pokaždé v prvních chvílích hnul žlučí. Nespolehlivost, s jakou se potýkal, burcovala každé nervové zakončení ke křiku, neposlouchání pravidel nastolených speciálně kvůli němu i odmítání chovat se jako normální člověk. Krátký výčet Silasova charakteru, jež dříve prakticky nenáviděla a jasně dávala najevo na každém kroku, že z tohoto muže se nevyklube nic víc než pobuda, jehož život se tak akorát řítí do záhuby. Nesnášela ty upřímné odpovědi, kdy si nedával pozor na pusu a říkal vše, jak mu zobák narostl, vyhýbavé pokrčení ramen s lhostejným výrazem i pronikavý pohled šedých očí, které jí pokaždé brávaly dech (ač tehdy z jiných důvodů). Nesnášela ho, pohrdala vším, co představoval - odmítavost se adaptovat jejímu prostředí, řídit se pravidly a chovat se víc jako člověk než jako zvíře. V jeho případě medvěd, někdy rozzuřený, jindy lhostejně se brouzdající zimní krajinou. Kolikrát na něj nadávala? Kolikrát ze rtů unikaly kletby pronášené na jeho hlavu? Pak se ale všechno... změnilo. Její hradby vytesané do ledovce se zbortily, otevírala mu tu část duše, o níž si myslela, že zůstala pohřbená a již nikdy nevykoukne na světlo. Uvědomila si, že na pravidlech nezáleží, zvláště ne na tak hloupých, jimiž se po celý život řídila. Někde hluboko v ní se stále projevovala princezna, formálně uznaná králova dcera nejistého původu, která i po měsících soužití s ním krčila nos nad blátem, které natahal domů na podzim. To samé platilo o zimě, sněhu a mokrých šlápotách, při kterých si pokaždé povzdechla. Napnutá ramena poukazovala na její touhu vynadat mu a nejlépe ho přetáhnout po hlavě hadrem, ale držela se. Kvůli němu, kvůli jeho dceři, která by se hihňala při pohledu na svého otce, jemuž guvernantka dávala zabrat. Stali se přáteli a později... milenci. Forma vztahu, jíž se po celý život vyhýbala, neboť byla přesvědčená, že prve se má vdát a teprve poté uvažovat i o intimních formalitách, které k manželskému svazku neodmyslitelně patří. Nakonec usoudila, že manžela tak úplně nepotřebuje k životu a vztah se Silasem jí to z části potvrzoval. I tak jí čas od času vrtalo hlavou, zda by nebylo minimálně vhodnější se provdat a dát tak alespoň Gaëlle pocit opravdové rodiny ve vší důstojnosti. Co na tom, že Annu místní ženy pomlouvaly a tajně si špitaly cosi o běhnách, děvkách a poklescích, když si našla milence v podobě obyčejného lovce zvěře nízkého původu, co měl sám hluboko do kapsy? Pravda... zezačátku jí to vadilo, zžíral jí pocit, že se na ní nebudou dívat jako předtím. 'Stará panna' sice nebylo označení hodné důstojnosti, na druhou stranu ostatní utvrzovalo, že nemá žádné postranní úmysly a nehodlá brouzdat ve vodách, aby si našla spolunocležníka pro chladné zimní noci. Ale teď... byl to především pohled na maličkou rusovlásku, který ji utvrzoval, že tenhle druh vztahu jí nebude prospěšným.
Celou noc se vrtěla, přemítala nad podobnými úvahami brázdící roztěkanou mysl, až teprve časně k ránu konečně usnula. Což mělo přesně ten následek, jehož se Silas rozhodl využít ke svému neštěstí - zaspala. Probudil jí až ostré cvrlikání ptactva za oknem a pocit prázdnoty naplňující se každým dalším okamžikem víc a víc. Postel byla prázdná, v pokoji ani památky po muži, s nímž trávila noc co noc - někdy oblečená v noční košili, jindy ani to. Srdce sevřela chladná dlaň počínajících nejistot, ačkoliv ty rychle zaplašila při vstávání, s nímž se natáhla po županu, bosky opouštěje pokoj. Dům se zdál tichý, až podezřele tichý. Žádné kroky, žádný smích ani povídání, cinkot příborů. Nikde nezněla hudba ani mluvené slovo. Z plic se vytratil veškerý vzduch, když vklouzla do pokoje určeného Gaëlle. Prázdná postel, ve spěchu odkopané přikrývky. Rychlými kroky seběhla do přízemí, nejhorší obavy se potvrdily - zimní plášť i kabátec určený Gaëlle byly pryč a spolu s nimi i kabátec, který nosil Silas. Opustili ji... Využil ji... Zneuctil... Zničil...
Kdo ví jak dlouho seděla v tom křesle zapadlá ve stínech. Minutu? Hodinu? Dvě? Připadalo jí to jako věčnost. Nekonečná věčnost, při níž zestárla alespoň o deset let. Prsty drtivě svíraly opěradlo, jak se při běžném pochybu třásly, srdce bezmocně odpočítávalo vteřiny jednotlivými údery. Nenamáhala se obléct. Proč? K čemu by to bylo dobré. Dokonce ani v první chvíli nevzhlédla, když se ozvalo zarachocení ode dveří, jak se dovnitř nahrnula velká voda v podobě zrzavé cácorky, běžící na pokyn otce do společenské místnosti se stohy knih, spinetem a malou dřevěnou lavicí určenou speciálně pro žákyně, kterým Anna věnovala své vědomosti. V příšeří zhypnotizovaně hleděla do plamenů, ač sotva vnímala jejich hru. To až vtisknutí polibku na tvář, toho dětského gesta, jí přinutilo pozvednout prázdný pohled a zamyšleně sledovat drobnou rusovlásku s úsměvem od ucha k uchu. I ten zmizel při pohledu na guvernantku a její nic neříkající výraz. Než se však stačila zeptat, jestli se něco stalo, přerušila ji samotná Anna. "Gaëlle, allez dans votre chambre." Hlas zakolísá, přesto maličká poslechne a se zvědavým pokukováním se odebere nahoru do pokoje. Teprve po chvíli se zvedne z křesla, chladná jako kámen, připomínaje ducha chodícího strašit své protivníky. Ani se nezastaví pohledem na Silasovi, neschopná čelit mu jako kdysi. "Myslela jsem, že jsi odešel..." Postrádala tu vřelost, s níž ho obyčejně vítala. Radost ze života, z jeho blízkosti. Zbyla jen muka, tak živá a žalostná, až jí to rvalo srdce na kousky. "Myslela jsem... že jsi mě opustil..."

Zimní oděvy pověsí ke kamnům v kuchyni, aby se prohřály a zejména usušily, přičemž popadne pro začátek alespoň dvě jablka – případný oběd stejně spořádají spíš v kuchyni než ve společenské a učební místnosti. Možná, že jej Anna příliš nezměnila, naučila ho ale, že nemá ráda drobky všude po domě a že je záhodno jíst potraviny jako jakékoliv pečivo či cokoliv, co se musí přenést v talířku, raději v kuchyni, než aby musela služebná každý třetí den pečlivě čistit podlahy. Cítil se dobře. Jednoduše dobře. Lépe, než kdy věřil, že se ještě po smrti Sarah cítit bude – spokojeně a šťastně, což byl rovněž výraz, s nímž nepočítal. Snad ho ani nechtěl v té sebemrskačské touze potrestat se za to, že on žije a Sarah ne, v první chvíli zapomínaje na Gaëlle. V té další se mu připomněla velmi dobře, dala mu alespoň důvod neschovávat se v lesích a být jí po boku. Ovšem tu skutečnou touhu znova žít? Tu získal až díky nim. Snažit se být lepším, nebo alespoň normálním člověkem, co to má v hlavě i přes hlasy a kletbu, kterou za sebou táhl, srovnané, snažit se být skutečným otcem pro Gaëlle, ne jen hloupou bezduchou náhražkou, kterou by dost možná stejně brzo nesnášela a hledala bezpečí u jen Anny, nikoliv i u něj – v tomhle mu dopomohla jeho… nu, nyní již nejspíš partnerka, jak by ji nazval ve své vlastní době, milenka, přítelkyně, ochránkyně, která měla i přes její přísný odtažitý kukuč vřelé srdce. Byla jiná než Sarah – méně bezprostřední, méně spontánní, svázaná svými pravidly a zákonitostmi, zjistil ale, že mu to nevadí. Nezáleželo na tom – důležité bylo tak akorát to, kým byla pro ně. Pro Gaëlle téměř matka, ač Silas dbal na to, aby Sarah ani jeden z nich nezapomněl (což asi bylo poněkud kruté, sotva si však mohl pomoci), a pro Silase milující dívka, co jej po každém úplňku vyhlížela a vrhla se mu do náruče.
Slyšel ji – sic poněkud zastřeně vzdáleností, stejně tlumeně slyšel její francouzské pobídnutí s dokonalou výslovností, jak by od ní přesně čekal. V tuhle chvíli se mu však trochu nepozdávala – nejspíš protože se sotva jednalo o přivítání, jaké se Gaëlle obvykle dostalo, a protože ji poslala do svého pokoje, což se jí rovněž nepodobalo, což mu potvrdí jen to, že uvidí Gaëlle capkat do svého pokoje, mírně vykolejenou, že jí věnuje malý úsměv, hodí jí jablko, které chytí (sic ji nechtěl učit střílet, dokud jí zpětní ráz neurve rameno, věděl, že má dobrou mušku a je dostatečně bystrá právě díky těmto detailům) a bezhlesně pohne rty ve slově „běž“, pobízeje jí k tomu samému, co jí řekla Anna. Netušil, co se děje – co je špatně. A upřímně řečeno, takové konverzaci by se nejraději zbaběle vyhnul, protože už zažil, k čemu podobné rozhovory vedly – k prokletí, pro začátek, k inkvizici v další chvíli. Jednoduše vše nasvědčovalo tomu, že je něco šeredně špatně a Silas si moc dobře pamatoval, jak takové situace končí, což stačilo k tomu, aby se mu stáhl žaludek a měl srdce až v krku. Mohlo to být všelicos – v Annině případě též odmítnutí, s nímž ho vyhodí, když si uvědomila, že udělala chybu. Což by jí, pravděpodobně, neměl tolik za zlé a jeho Duchům by se to navíc náramně líbilo. Jemu… méně. Opře se o rám dveří ramenem, upíraje na ni oči, jeho dobrá nálada se rozplynula a zbylo jen napětí. „Maličká?“ osloví ji po nervózním odkašlání, nějak dosud nenašel odvahu k ní jít. To až její slova jej zarazí kvůli nepochopení z její strany, do očí se mu vloudí zmatený pohled. Opustil? Zdálo se to jako absolutní nesmysl, alespoň z jeho strany. „Proč?“ vyrazí ze sebe v první chvíli. „Proč bych… něco takovýho dělal? Nemám… ani jeden důvod.“ Spíš naopak. Dala mu domov. Střechu nad hlavou, teplo, jídlo. Dohlédla na něj, když skoro vykrvácel v lese, což připomínala nehezká, ale přesto krásně zahojená jizva na žebrech, aby mu nakonec dala též sebe – ze všech těch chlapů, nápadníků, pravděpodobně hezounů si vybrala jeho a on byl zatraceně vděčnej za každou chvíli po jejím boku, protože čas byl pomíjivej. Až tehdy si uvědomí svou chybu – že vypadli dřív, než to Anna stihla postřehnout, a nechali za sebou jen prázdný prostor. V povzdechem si prohrábne vlasy, celé gesto zakončí podrbáním na zátylku. „Nechtěl jsem tě budit. A zapomněl napsat vzkaz…“ Až tehdy k ní zamíří, odlepuje se od rámu dveří. Přistoupí k ní pomalu, jako by ji nechtěl vyplašit. Stejně klidně k ní natáhne ruku, kterou jí jemně položí na tvář. „Omlouvám se, maličká, dám… na to pozor.“ Faktem ale bylo, že tohle nebylo poprvé, co bezeslova zmizel – alespoň myslel, konkrétním případem si jist nebyl, ale… předpokládal vzhledem k tomu, že nikdy nebyl zvyklý nic říkat. Mírně nakloní hlavu na stranu ve snaze zachytit její pohled. „Je to fakt všechno?“ Musel se zeptat. Že není pes zakopaný někde jinde, protože tohle chování bylo i na ni jednoduše nezvyklé.

Třásla se vztekem trpce potlačovaným, aby se nahlas nerozkřikla s výčitkami, jimiž by ho zavalila. Nechal ji myslet na to nejhorší, obrátil veškerá přesvědčení proti ní, aby se cítila podvedená, zrazená... a opět opuštěná. Pocit, jaký už nikdy nechtěla zažít. Po smrti Isabelle se vzpamatovávala roky a nikdy se úplně nesmířila se skutečností, že jí milovaná přítelkyně opustila. Udržovala její duši na zemi, trápila ji jen pro vlastní sobeckou potřebu nezůstat sama. Nejhorší byla ta bezmoc, šílená slabost okupující srdce. Zrada, ponížení... Dýchalo se jí špatně, v hrudi se stupňovala ostrá bolest, smysly kolabovaly pod náporem vzrůstajícího šílenství. Sekne po něm pohledem až tehdy, když se ozve se svým nervózním 'Proč?', s tou otázkou, která mu nedávala právo ptát se. V očích se hromadila tepající bolest, nápor potlačovaných emocí za poslední dekádu a půl vzrostl na enormní množství, jaké není schopen jeden člověk vstřebat. Ani ona to nedokázala, jindy silná, přes to všechno tak slabá. "Proč?" Rty se zkřiví znechucením nad tím jedním slovem vypuštěným z úst. Chladně si jej měřila ledovýma očima, vztek jí dokázal probrat z malátného stavu, v němž se posledních několik minut utápěla. "Proč... Zrovna ty se mě budeš ptát proč? Ty, který jsi nikdy nerespektoval žádné z mých pravidel a lhostejně jsi přecházel cokoliv jsem řekla! Ty, který se neobtěžuješ chovat se jako člověk v přítomnosti dámy a buransky se vyžíváš v hořkosti kdykoliv ti něco vytknu? Ty nemáš jediné právo se mě ptát na to proč!" Celá rozčílená se neovládne, aby konečně nevykřikla hromadícím se vztekem a hněvem potlačovaným celé ty roky, kdy ještě neznala Salem, jeho kulturu ani svou budoucnost. Ty roky, které utápěla ve strachu a pocitu viny, který svalovala na kde koho. Pěsti zaťaté, v očích se odrážela touha ublížit. Jemu? Nebo sobě? Potřebovala se potrestat za všechno to štěstí, které jí nepatřilo. K němuž se něměla ani krůčkem přiblížit. A nejlepší variantou se zdálo ublížit Silasovi, vybít si na něm všechen ten vztek, donutit ho pochybovat, jako poslední večery pochybovala o svých rozhodnutích. O svém štěstí, o budoucnosti, kterou si na začátku jejich vztahu vysnila.
"Postele prázdné, neustlané... Učila jsem Gaëlle, aby si jí pokaždé ustlala. A najednou nebyla. Nikdy... Nikdy nic podobného neudělala. Žádný vzkaz. Oblečení pryč... To ticho... Ta prázdnota..." Do očí se draly slzy, kterým ani rychlé zamrkání nezabránilo stéct po tváři a vyhrát tu malou válku. "Bylo to stejné jako tehdy... Jako s Isabelle... Pryč..." Zdála se být mimo, pohroužená ve vzpomínkách, čehož se, zdá se, využil ke kroku blíž. K natažení ruky, aby se dotkl její tváře, jíž rázem odstrčí prudkým pohybem. "Neopovažuj se!" Zděšená, jak snadno dokázal překonat vzdálenost, ukročí na zpět, ale ztracená hrdost se brzo vrací posilněná vztekem na něj. Na jeho chování, jímž si ji toužil ukonejšit a usměrnit rozervanou mysl. "Nemáš ani ponětí, jak jsem se cítila... Zase sama, opuštěná těmi, kterým jsem darovala své srdce, aby ho pošlapali a rozdrtili to, co mě dělalo člověkem. Dala jsem ti všechno, co jsem měla, Silasi, všechno! Střechu nad hlavou, blízkost dcery, své srdce a pak i svou postel. Sebe! Všechno, čeho jsem si na sobě vážila, jsem ti vtiskla do dlaní. Bastardovi bez minulosti a vychování, který není schopen mi zanechat ani ubohý vzkaz!" Najednou se naplno rozkřikla jako ještě nikdy v životě. K tak tvrdým slovům se nikdy neuchýlila, vychování jí nikdy nedovolalo se zaplétat s vulgaritami, které odsuzovaly něčí postavení a původ. Sama byla svým způsobem zatracencem, princezna zlegitimizována kdo ví proč. "Jak jsi mi mohl takhle ublížit? Jak jsi mě mohl opustit po tom všem, co jsem pro tebe udělala?" Začínala bláznit, nápor výčitek zakalil jindy logicky uvažující mysl, vnucoval jí bludy a pochybnosti, kterými si sama ubližovala. Bylo snadné věřit svým představám, tak snadné se jim poddat. Cítila návaly horkosti, teplo z ní sálalo. Srdce tlouklo na poplach, ale Anna si ničeho nevšímala, žádného z příznaků, že je s ní něco špatně. Stres začal pracovat a budoval zeď proti ní. "Lituju dne, kdy jsem ti řekla, že tě miluju. Lituju každé chvíle strávené s tebou. Lituju toho, že jsem s tebou otěhotněla a nejvíc lituju okamžiku, kdy jsem tě potkala!" Než by se kdo nadál, rychlými kroky projde kolem do kuchyně, kde za sebou zabouchne dveře. Šok z vlastních slov jí donutil opustit dům, vydat se zadním vchodem do zimy, jíž si razila cestu, nevšímaje si počínající vánice, která se k nim blížila. Bolel jí žaludek, v podbřišku ji svíraly křeče a přesto pokračovala dál, ignorujíc svět za sebou.

Nikdy by nevěřil, že se mu život opět rozsype pod rukama. Ne takhle. Ne s Annou, ne s tou, kterou vnímal… jako svého anděla strážného, jako někoho, kdo jej v současné chvíli z velké míry utvářel a kdo tišil všechny ty hlasy v hlavě, všechen stres z vlastního pocitu selhání. Miloval ji. A o to byla celá situace horší – v tuhle chvíli mu připomínala Amy. Ženu, kterou nenáviděl za to, co mu provedla a jejichž hádky se stáčely podobným směrem. K osočování, nadávkám, kletbám – nakonec i těm skutečným. Tehdy ještě nebyl natolik zamlklý. Zahořklý, zatrpklý, unavený, hledající jen chvíli klidu a absolutního ticha, které nacházel právě jen s Annou nebo Gaëlle. Další důvod, proč to nyní bylo horší – protože ač nechtěl, cítil zatrpklou pachuť zrady i dalšího selhání. Bez Anny? Věděl, že bez Anny nemá on ani Gaëlle šanci. Hlavně Gaëlle, neboť SIlas jí mohl dát tak akorát svou lásku, nikoliv vzdělání a občas ani základní životní potřeby. Kdyby se rozhodl odejít, asi by se kousl do jazyka a odešel sám, s výčitkami nechal dceru u Anny, protože ta by jí dokázala zajistit daleko lepší život než on. Působila jinak než kdykoliv jindy. Víc nenávistně. Víc hořce a jeho to… upřímně děsilo. A nechápal ji čím dál tím víc, protože to nevnímal jako tak hrozný prohřešek, jako něco natolik nepřípustného, aby si tohle zasloužil – takže ano, i ten nepříjemný pocit nespravedlnosti, který si prakticky zakázal, v něm narůstal. Nehodlal se v něm ale utápět. Ne teď. Ještě ne. „Anno…“ osloví ji, stále ještě měkce, s náznakem klidu i zoufalství, aby se uklidnila a nesnažila se jej sjet na první dobrou.
Pochopil – v tuhle chvíli o něco více. Oba dva si odnesli ze svého života určitá traumata, vzpomínky, co je utvářely a kterých se oba báli. Silas? Ten jich měl spousta, že by jej skoro ani nemělo překvapovat, že se to krásné, co s ní prožil, nakonec utopí e vzteku, protože se už cítil prokletej jiným způsobem. Anna? Samotu. Věděl o tom. Udělal chybu, kterou konečně nyní pochopil. „Zatraceně. Omlouvám se, vážně…“ Myslel to upřímně. Víc něž upřímně. Měl si to uvědomit, tenhle prohřešek vzal na svou hlavu tedy víc než ochotně.
Co jej ale rozhodí a aniž by si to chtěl v první chvíli připustit, protože přeci jen podobné reakce svých emocí mu přišly malicherné vzhledem k tomu, co za svůj život stihl již provést, také mu ublíží, bylo jají odmítnutí doteku, gesta, které myslel láskyplně, jak jen to šlo. Navíc ukročí, což se dá snadno vyložit jak gesto strachu, tak také nechutě a opovržení. A její slova? Ta jsou snad ještě horší. Možná, že nedokáží ublížit jako zbraň, ale sotva se mohl bránit reakci, kterou vyvolala. Narovnání přihrbených ramen, zatvrzelejší pohled i fakt, že se mu z tváře vytratil ten lítostivý výraz, kterým jí chtěl ukonejšit. Připomínala Amy. Tak zatraceně připomínala Amy, že i Silas si začal říkat, jestli tohle všechno nebyla chyba. „Omluvil jsem se, Anno. Nikdy jsem neměl v úmyslu odejít, natož s sebou vzít Gaëlle. Možná jsem bastard, ale ne hlupák.“ Jeho slova zněla hořce a pro jednou, v tuhle chvíli se cítil, že na to měl právo. Neprovedl nic tak hrozného. Nic z toho, co se stalo, nebylo záměrem, nikdy jí nic nenutil, byl ochotnej ji milovat za každých okolností, udělat pro ni vše, co bude v jeho silách a snažit se srovnat sebe samotného do přijatelné formy bytí. Snažil se. Ale nyní se zdálo, že cokoliv v předchozích měsících udělal, bylo špatně. „Neopustil jsem tě,“ odpoví. Klid, který nyní zaznívá v jeho hlase, je zcela jiný. Nikoliv ve snaze ji ukonejšit, ubezpečit, že je zde, zněl skoro výhružně, vztek mazkován v pečlivě pronesených slovech. Poslední slova jej přibijou k podlaze, že zůstane akorát trčet uprostřed místnosti, bez schopnosti se pohnout. V první chvíli za to ani nemohou slova samotná, spíš tón. S takovou nenávistí, s takovým rozčílením, z něhož se mu dělalo tak akorát zle a za který měl neodbytnou touhu někomu ublížit, což se naštěstí projeví jen zatnutou pěstí.
To až po krátké chvíli, kdy vstřebá prvotní vztek, mu dojde jejich samotný význam. To, co mu řekla. To, co dosud nevěděl – těhotná. A najednou… najednou to dávalo o něco větší smysl. Už netrvalo dlouho, aby přestal stát jako tvrdé y a namísto toho se rozběhl přes celý dům jejím směrem – k zadním dveřím, co už dávno opustila, ale naštěstí ji stále viděl tehdy, když z nich vyrazil – a krom toho, stopy i tak byly stále potrné, v hlubokém sněhu, kde by trvalo dlouho, aby zapadaly sněhem, co se začal snášet ve velkých vločkách z nebe. Klopýtavě ve sněhu, do kterého se mu boří nohy, za ní vyrazí. „Anno!“ Opět v tom bylo tak akorát zoufalství, touha přivést ji domů, zahřát a pak… no, pak klidně vypadnout, pokud si to přeje. Dožene ji, chytaje jí za paži – avšak nikterak agresivně a místo toho, aby jí popadl a otočil, se raději dostane před ní. Snažil se popadnout dech, co pálil v plicích, ale copak na tom záleželo? Už dávno si ujasnil, že záleží jen na nich, vždycky bude záležet jen na nich a jeho ješitnost, jeho hrdost i jeho bytí jim je hluboce podřízená. Pokud by o Silasovi někdo řekl, že žil pro ně, nebyl by daleko od pravdy. „Poč… počkej, prosím,“ vyrazí ze sebe mezi sípavými nádechy, než konečně popadne dech. „Pojď domů, prosím… Prosím, maličká,“ škemral, doslova škemral, žaludek stažený obavami. „Udělám cokoliv, co budeš chtít. Cokoliv. Neopustím tě nebo naopak vypadnu, když řekneš. Cokoliv. Jen… Jen mě nech vzít tě domů, do tepla.“ Byla bosá, oblečená v lehké noční košili a županu. Silas byl zvyklý a i tak mu v lehké košili zalézal mráz pod nehty. „Prosím…“ Byl její. Jen její a ani mu za to nebyla hanba. Proč taky? Co jiného mu zbylo k životu, než její a Gaëllino štěstí?

Ledový vzduch pálil v plicích, nutil ji dýchat častěji, intenzivněji, aby do sebe dostala zdroj kyslíku. Chlad se neúprosně vtíral pod kůži, nutil ji choulit ramena a třít si promrzlé paže, aby do nich vtěsnala trochu toho ztraceného tepla. Dotek sněhu pálil, rozedíral kůži, pustošil bělostnou pokožku rudými skvrnami, před nimiž nebylo úniku. Odešla ve vzteku, ale to, co před chvílí způsoboval hněv, pohlcovala bolest ze samoty, z opuštění toho, co znávala. Strach z nepoznaného světa, ze zatracení, kterému hleděla do očí. Ty pocity jí rozežíraly, nutily ji představovat si to nejhorší, uchylovat se ke scénářům, ze kterých se zvedal žaludek a křeče v podbřišku sílily každým okamžikem víc a víc. Netroufala si pomyslet, že by ve svém věku mohla otěhotnět. Jistě, běžně se stávalo, že i starší ženy mívaly ještě děti, na druhou stranu už jich pár porodily a bylo přirozené odnosit další. Anna postrádala tyto informace, nepotřebovala je. Už nějakou dobu předtím neuvažovala o sňatku, který by měl předcházet intimnímu styku v ložnici a se Silasem... Jí to zezačátku snad ani nenapadlo. A pak? Nalhávala si, že se jí to nemůže stát, jí ne. Byla prokletá a jako taková nemohla mít děti. Alespoň to si myslela, jenže zpoždění pravidelného cyklu hrálo proti ní výbornou hru a vítězné karty držel osud, nikoliv ona. První dny si toho nevšimla. S hlavou v oblacích to bylo snadné. Když ale přešel týden, druhý a blížil se třetí, začala hledat chybu. Další cyklus se nedostavil a tehdy pojala podezření. Žádná krev, žádné menší obtíže pospojované do několika nemilosrdných dnů. Ještě nepociťovala chutě, ale začínalo ji být na omdlení čím dál víc, bolesti hlavy se stupňovaly, tudíž víc spala a i učení Gaëlle čas od času odkládala s výmluvou, že by si s otcem měla užít víc společného času. Únavu se snažila zahnat prací a dál se tvářila, že nic. Nevěděla, jak se Silas postaví k odpovědnosti, která by mu byla hozena na ramena. Tehdy začala uvažovat o jejich vztahu mnohem intenzivněji, neustále ho sledovala pohledem a přemýšlela, zda učinila dobře, když si s ním začala jako jeho milenka. Co z toho vzešlo dobrého? Poslední dobou se zdálo... že nic. Alespoň to si nalhávala a šlo jí to dobře. Ignorovala vlastní radost i Gaëllinu věčně rozesmátou tvář, zazdívala Silasovy úsměvy i něžné škádlení vedené láskou k ní. Strachovala se, co přijde.
Přišlo to. Jedna chyba, jeden nešťastný počin, který vygradoval uvnitř ní a zbavil jí racionálního smýšlení na dobu, která se ukázala jako ta nejhorší možná chvíle. Řekla něco, co nemyslela vážně, aby mu zavdala příčinu ji skutečně opustit. Ne, ne jen ji. Je - Annu a maličké, které nosila pod srdcem. Bylo to hloupé rozhodnutí, touha si dokázat, že všichni muži jsou stejní a nikdo se nedokáže postavit k zodpovědnosti čelem. Bolest z myšlenky na nekončící samotu jí zatemnila úsudek, chtěla mu ublížit tak, jako on nešťastně zranil ji. Chyba a důkaz její nedokonalosti, sobeckého jednání a ublížení, které si v sobě nesla příliš dlouho. Déle, než bylo třeba. Zastavila se, v očích zamrzaly slzy. Bylo chladno, nepříjemný vítr štípal ve tvářích a kazil požitek ze sněhem pokryté krajiny. "Tolik to bolí, Silasi... Ten strach... Ten pocit..." Ty chvíle, kdy si myslela, že ji navždy opustil a vytratil se s veškerým štěstím, které se ukrývalo pod jejich společnou střechou. Necítila by se podvedená, kdyby ji okradl tak, jako když odešel bez jediného slova. Přestalo jí záležet na materiálních hodnotách, ale tohle? Cožpak mu šlo tak lehce odpustit, když zranil její srdce? "Myslela jsem, že jsi navždy odešel a nechal jsi mě tu samotnou... J-já nemůžu být sama, Silasi, nemůžu! Znovu už ne... Nepřežila bych to. Už tehdy mě to málem zničilo s Isabellou, ale přijít o tebe..." Věděli to nejspíš oba. Sáhla by si na život, zbaběle by utekla před bolestí, aby ji nadále nebyla nucena snášet. "Když jsi se vrátil... Chtěla jsem ti ublížit. Tak strašně moc jsem chtěla, abys pocítil stejnou bolest jako já a pochopil... Je mi to líto, tak strašně moc je mi to líto..."
Rozbrečela se, slabá a znavená tím bojem. Štkala mu do košile, omlouvajíc se za všechno, co mu řekla ve svém pomatení smyslů. Litovala každého slova dříve vypuštěného z úst, každé urážky, jíž mu srazila hrdost. Potřebovala jen, aby pochopil. Cena za to však byla vysoká. Vyšší, než si dokázala představit. Ostrá bolest projela bříškem. Přinutila ji pokrčit se v kolenou a vyjeknout Silasovi do košile, do níž křečovitě zatínala prsty. Horkost jí zalévala od hlavy až k patě a další přítomnost ztráty na sebe nenechala dlouho čekat. Cítila mokro stékající po vnitřní straně stehen, pach krve. Přicházela o dítě. Vliv stresu se na ní podepsal a způsobil bolestnou odpovědnost za neštěstí.

„Já vím, já vím. Omlouvám se.“ Znova. A klidně by to řekl ještě tisíckrát, kdyby to něco změnilo a ona se díky tomu cítila líp. Nešlo o jeho hrdost, už ne. Potřeboval ji dostat domů, do tepla, do bezpečí, potřeboval vědět, že je v pořádku a to bylo to jediné, na čem mu v tuhle chvíli záleželo. Na ní. Nechtěl ji zničit, jak se mu povedlo se spoustou věcí od doby, co se dostal do Salemu. Vzít jí její energii, její pravidla, vzít jí vlastně cokoliv – pokud něco nechtěl, pokud mu něco trhalo srdce, tak to byl pohled na ni. Necítil se ani o moc lépe, že změnila tón, že přestala být útočná, jen… zlomená. Což bylo snad ještě horší, protože věděl, že tohle s ní udělal on. „Neodejdu, maličká. Nikdy. Nemůžu…“ Snad to byla pravda – nejen, že nechtěl, ale jednoduše nemohl. Byl na ní vázaný stejně jako ona na něj. Nešlo ani tolik o samotu, na tu byl zvyklý, svého času ji i vítal, šlo jen a jen o ni. Nedovedl si představit, že by svůj život budoval po boku někoho jiného, lidé v Salemu se mu stále hnusili, přišli mu povrchní až na pár výjimek, kterým odpustil to, co provedli Sarah, jinak uplatňoval kolektivní vinu. Ale žít s někým jiným? Dát mu všechno, co měl? Ne, to si dovedl představit jen s Annou. Nemohl odejít, protože bez ní by byl nic. A to je zas něco, co by zničilo jeho. „Ne, ne. Nemusíš se omlouvat. Je to má chyba, hm? Nenechám tě samotnou, už ne…“ Samozřejmě, že bude muset – kvůli své práci i kvůli své povaze, ale nikdy už ne beze slova, bez rozloučení, bez toho, aby jí sdělil, kam jde a kdy zhruba přijde, aby se nebála. Ne bez polibku na rozloučenou.
Pevně ji objal, hladě jí po vlasech s drobným polibkem, co do nich vtiskl, nadechuje se, aby zjistil, o co mohl přijít. A o co ještě přijde – tehdy, když vyjekne. „Anno?“ Nebyla to jen starost, ale vyloženě hluboký strach o její osobu. I jemu brzy napoví pach krve i její slabost, co se děje, co způsobila jeho hloupost i jeho nevšímavost, když všechny zjevné signály přehlížel, ač třebas nemusely být tak patrné. „Zatraceně…“ unikne mu další z jeho pověstných nadávek, sotva naštvaných, jen zoufalých, kdy ji zvedne do náruče a pevně k sobě přitiskne. „Mám tě, neboj se. Mám tě…“ zamručí tiše, klid se vytratil, na druhou stranu naštěstí nemá problém udržet nervy pohromadě – kvůli ní, kdyby se jeho psychika rozsypala právě tady, nikomu by tím nepomohl. Ne jí. S ní v náručí zamíří domů, naštstí nestihla odejít nijak daleko, takže to netrvá ani tak dlouho, zvlášť, když nasadí rychlejší tempo.
Ani si neuvědomil, jak rychle bude muset porušit svůj slib, že jí neopustí. Sám netušil, jak situaci řešit, nevěděl, když ji položil na postel, v jejím klíně krev. Políbil ji na čelo se zašeptáním, že bude hned zpět – a navíc jí tam poslal Gaëlle, což si bude asi dlouho vyčítat, protože jsou věci, které by dítě vnímat nemělo, ale nechtěl ji nechávat samotnou – než vypadl pro doktora, Victora Haverse, které sám nikdy nepotřeboval, ale v tuhle chvíli dokázal překousnout vlastní nelibost, aby sehnal pomoc, aby Anna nepřišla ještě o něco víc než o dítě. Jejich dítě. Tahle myšlenka jej bude asi ještě dlouho stíhat – už jen proto, že to byl on, kdo ji donutil odejít. Měla pravdu, byl bastard, byl cokoliv, na co si mohla vzpomenout, ale v tuhle chvíli se rozhodl na sebemrskačství vykašlat a raději jednat co nejvíc racionálně. A trochu emotivně vzhledem k tomu, že doktora k Anně dotáhl asi tak v polovičním čase, než mu bylo milé, nechávaje jej s Annou, zatímco sám vezme Gaëlle, kterou pošle do pokoje (s příslibem, že brzo přijde a že bude samozřejmě vše dobré), a sedne si ke dveřím jejich ložnice, opřen o zeď. V tuhle chvíli – poprvé za celou tu dobu, naštěstí – vyklepaný a jednoduše bezradný s myšlenkami, co mu zahlcovaly hlavy, s hlasy, co se do něj znova pustily, a s výčitkami, s nimiž nemohl – a snad ani nechtěl – bojovat.

Bolestí se rozezníval hlas v hrdle, jindy tak něžný i přísný dle okolností, dnes však ztrápený plný pochybností. O kom? O sobě, o jejich vztahu, o budoucnosti... Tolik mžoností, jen si vybrat příslušnou odpověď a prolévat nad ní slzy, jak se jí dařilo ve stavu plném štkání, vzlyků a muchlání tenké látky košile v dlaních. Bála se. Strach prostupoval tělem, napadal každý nerv, každou žílu, aby z ní vysál to blahodárné teplo, o něž se rozhodla podělit. Zmocňovala se jí panika, chňapal po ní ostrými drápy, rvala maso zpod kůže, zanechala odporné rýhy na zádech. Bezmocně zavrtí hlavou v náznaku nesouhlasu, toho jediného je momentálně všehovšudy schopná. Žádná slova, žádný výkřik, jen němá diskuze. Nemohl za to, nebyla to jeho chyba, ač mu ji mileráda před krátkou chvílí vyčetla a hodila k nohám jako korunu padlého krále novému. Sobecká zášť ji zžírala natolik, až se mohla zbláznit. A možná... možná, že se dočista zcvokla, nakazila se přeludy a chorobnou žárlivostí přinášející bolest z prohry. Z pocitu nesplnění zadaného úkolu. Z vlastního selhání. Hledala útěchu u toho, koho nazvala bastardem s odmítnutou omluvou, tak pokorně pronesenou, že by se jí Silase běžně zželelo. Tehdy ne. Zatvrdila se, nastavila druhou tvář - tu plnou chladu, jíž dominuje královna severu. Rozervala mu srdce na kousky pro pár chvil Pyrrhova vítězství. Hloupá Anna. Ubohá žena, která se potřebovala stát na okamžik krutou panovnicí, ženou, jíž v duši pohrdala nejen ona, ale předně on sám.
Záchvat pláče nesoucí se na vlnách paniky smazal veškeré prosby o odpuštění na pár minut. Čím více se však blížili domovu, tím častěji se vracela k oněm slovům, vědoma si jisté slabosti těla, které se do této chvíle zdálo silné a odolné vůči... všemu. Vůči bolesti, ublížené hrdosti, dokonce i proti muži, jehož si nakonec pustila do své blízkosti, hledaje u něj bezpečí. Tušila, že krev stékající po stehnech není dobrým znamením. Stresem vyvolaný nával úzkosti bral dech, po němž zuřivě lapala, kníkaje mu do ramenou všechny omluvy světa. Čas přestal existovat. Nevnímala rychlost kroků, ostrý praskot schodů pod Silasovou tíhou zvýšenou nostností vlastního těla, jehož se nehodlal vzdát a držel ji v náručí jako svůj nejdražší poklad. Slabě si uvědomovala měkkost polštářů spolu s polibkem na čelo a tichým slibem, na který automaticky přikývne. Nedokázala myslet, hlavou proplouvaly úvahy, co se s ní děje, co přijde. Umírá snad? Dostihla ji kletba způsobem, proti němuž se nemá jak postavit? Bolest v břiše se stupňovala, projížděla jí intenzivněji spolu se zvedajícím se tempem. Do polštáře, mokrého od slz, potlačovala příval dalších vzlyků i bolestné štkání a steny, co rozhodně nemohly zaznívat jako prožitek rozkoše. Látka se nasávala krví čím dál víc a Anna brzy pochopila, že tohle nebude odplata za absenci měsíčního cyklu. Tohle byl trest za její jednání, za slova, jimiž Silasovi tolik ublížila. Ztrácela dítě, jejich budoucnost. Spojení, které vycházelo z jejich těl a lásky. Doktor ji našel stočenou v klubíčku s tváří mokrou od slz. Už neplakala, jen bez hlesu hleděla před sebe, ruce přitisknuté k hrudníku. Prsty si dávno propletla v tiché modlitbě, kterou nedokázala odříkat nahlas. Krví zbarvené lůžko dokazovalo, že místo na záchranu už zde není, alespoň pro dítě ne. Osmi týdenní ratolest zničla vlastním přičiněním. Neprotestovala, když jí nabádal k jistým krokům zaručujícím ošetření a preventivní opatření. Nebránila se. Jen se dokolečka ptala, zda jí Silas někdy odpustí. Zda jí odpustí...
Trvalo nějakou dobu, než bledý vyškolený léčitel opustil pokoj s poněkud netečnou, ke světu lhostejnou. Prázdným pohledem sledovala zeď, aniž by vnímala slova vedená pro její bezpečí - jak si počínat, proč se nenamáhat, kdyby byly komplikace, kde ho vyhledat. Brzo pochopil, že nemá smysl se jí na cokoliv ptát, či dokonce požadovat zpětnou reakci - žádné nebyla schopna. V čisté noční košili, s dekou přitaženou pod prsy hleděla z okna, odproštěná od světa, který ji okradl o něco, o čem jistou chvíli ani nevěděla, že má. Bolest ze ztráty to byla strašná, doléhala na ní. V duchu utíkala před zlomovým okamžikem, kdy dovnitř vejde Silas s vyčítavým pohledem. Kdy se za jejich prapodivným vztahem zavřou dveře a cinknutí klíče oznámí konec. Doufala, že se nebude pokoušet dostat se dovnitř. Na druhou stranu... jej potřebovala. Cítit jeho ruku ve své, slyšet jeho hlas. Jestli tohle byla láska, bála se jí cítit.

V hlavě si znovu a znovu přehrával vše, co bylo špatně. Co udělal špatně. Pro začátek snad jen to, že neviděl tu drobnou prasklinku, co se začala v jejich vztahu tvořit, ignoroval veškeré signály, které mu dost možná dávala – jen on byl příliš zaslepený, aby je viděl. A co hůře, zaslepený svým vlastním štěstím a sobeckou láskou, že zapomněl dbát na to, aby se cítila spokojeně i ona, ačkoliv to bylo ve výsledku vše… co chtěl. Jen se to v procesu ztratilo stejně jako s Amy, stejně jako se Sarah. Obojí skončilo špatně – smrtí. V první případě té, které již pohrdal, ale přesto svého činu ztraceného v paměti bestie hluboce litoval, v druhém zas té, které by znova vdechl život, kdyby to jen šlo. A Anna? S tou to nebylo odlišné. Bolelo to stejně. Cítil se stejně mizerně a pod psa, celý stažený úzkostí vzhledem k tomu, že netušil, co se děje za dveřmi jejich – její – ložnice, že se mu chtělo tak akorát zvracet, ztratit se, zmizet kvůli tomu, co se mu povedlo způsobit. Protože v současnou chvíli nešlo jen o ni, ale rovněž o jejich dítě. Byl hlupák. Nedával si pozor, v mileneckém opojení zapomněl na to nejzákladnější a tohle byla cena za jeho nepozornost a bezohlednost. A přesto by se té vizi nikdy nebránil. Nikdy nepočítal s tím, že děti bude mít – ani když ještě žil v 21. století, zvláště ne v Salemu. Jenže se Sarah přišla Gaëlle. A ta rovněž zůstala, jeho milovaná holčička, co spolu s Annou utvářela jeho svět a on ji miloval jako svou vlastní, byla jeho osobní poklad, který byl ochoten bránit až do posledního dechu a splnit jí vše, co jí na očích viděl. Nikdy sám sebe nevnímal jako muže, který by toho byl schopen, dokud nezačal žít se Sarah a nepomáhal jí s Gaëlle. Tehdy se zamiloval. Představa, že by mu podobný maličký uzlíček povila Anna? Jistě, byl zde ten problém, že nebyli sezdaní, což pro ni bylo nejspíš důležité – a Silas by neváhal ani chvíli, aby jí vyšel vstříc – ale už jednou si vybral, že bude žít po jejím boku, což znamenalo… definitivně. Salem, styl života 17. století jej naučili bezmezné věrnosti i oddanosti vůči všem svým partnerkám a nakonec též dětem, které jak se zdálo k rodině tak nějak patřily. Jen o nich nikdy nemluvili. Netušil, jestli je sama chce, jestli nenabyla ohledně jejich soužití takové pochybnosti, které byly nepřekonatelné. Všechno se mu to matlalo v hlavě dohromady, vytvářelo to jednu velkou výčitku, co se snesla na jeho hlavu a která říkala jediné – že zklamal. Nejen jako partner, ale též jako otec. Toho maličkého, které se pravděpodobně nikdy nenarodí, ale též Gaëlle, že tuhle scénu musela zažít jen proto, že Silas nedokázal zlomit svůj slib a nechat ji samotnou, ač byla na půl v bezvědomí.
Jakmile se otevřou dveře od ložnice a vyjde Victor, Silas je již na nohou, tlumeně jej vyzpovídavše, aby zjistil všechny informace – sotva pozitivní, ač to hlavní mu sdělil. Že i přes značnou ztrátu krve Anna přežila a bude v pořádku, potřebuje jen odpočívat, být v klidu, dostatečně jíst a pít, s čímž neměl být problém vzhledem k tomu, že si to na sebe vzal jako svou soukromou povinnost. Victora nevyprovodí, nakonec je to dostatečně inteligentní bytost, aby to zvládl sám po rozloučení v podobě podání ruky a žádosti o diskrétnost, než Silas zůstane sám trčet přede dveřmi, sbíraje odvahu k tomu, aby stiskl kliku. Nechtěl ji konfrontovat. Neměl proč, neměl za co – alespoň v jeho očích – o to horší ovšem bylo čelit své vlastní vině. Znova. Pořád a pořád dokola. Na moment zavře oči, vydechne, zpocené dlaně otře do kalhot, než pomalu stiskne kliku a otevře dveře, nejistě vstupuje do místnosti utopené v přítmí díky zataženým a těžkým záclonám. Netušil, co říct. Jak začít, jak najít správní slova, aby vyjádřit vše, co měl na jazyku a ostatně také v srdci. Pomalu, nejistě zamíří k lůžku, od samotné postele si ale zachoval metrový odstup z toho prostého důvodu… že už předtím před ním cukla. Nehodlal jí vnucovat svou přítomnost, ač by ji nejraději objal a celou zlíbal. Trhalo mu srdce, vidět ji takhle, a o to víc se nenáviděl pro každou hloupost i slepost, kvůli kterým jí takhle ublížil. „Anno…“ začne pomalu hlasem, co postrádal obvyklou jistotu, naopak naplněným bolestí, lítostí, co se mu zračily také v očích. „Omlouvám se. Tak strašně… se omlouvám. Gaëlle přišla, nemohla spát a já… nepřemýšlel, ne nad tímhle, ne… nad tebou.“ A tohle byl jeho trest. Že si dovolil opomenout tu, která mu několikrát zachránila život a které si neskonale vážil pro každou drobnost, každou láskyplnost, každé prohrábnutí vlasů i polibek, co mu věnovala. „Nezlob se na ni, prosím,“ vyhrkne rychle. Předtím hovořila v množném čísle – oni zapomněli, oni oba, ač to byla hloupost. „Za nic nemůže, za nic… z tohohle.“ Pokud na sobě nacházel nějakou kladnou vlastnost, pak tu, že se neuchyloval ke zbabělství a raději převzal veškerou vinu, než aby nechal svou holčičku trpět. Odmlčí se, i v tomhle případě sbíraje odvahu. „Proč… proč jsi mi něco neřekla? O tom, že čekáš dítě?“ Nebylo to obvinění, nedovolil by si, ne po dnešku, jen čiré zmatení a snaha ji pochopit. Sic mu poprvé vytkla nechápavou otázku dost nevybíravým způsobem, musel ji položit znova.

Ticho v pokoji narušovaly dva tlumené hlasy za dveřmi při tiché výměně informací. Klidný odměřený hlas doktora Haverse a Silasův, hluboký a dechberoucí i přes kus dřeva a pocit zatracení, jímž si v duchu omotávala tělo, aby se pokusila cítit silná, až jí opustí nadobro. Možná slíbil, že s ní zůstane, na druhou stranu... Tušila, že po tomhle všem, po jejím selhání, se nebude bránit odchodu, po němž zůstane dům podivně prázdný a tichý jako kdysi. Nenáviděla ty roky plné absence melodického dívčího smíchu a vtíravých dotazů. Bez věčného poposedávání, jak s malou šili všichni čerti a přebytek energie se projevoval v drobných pohybech, až jí Anna pronásledovala mračením na každém kroku. Ta rána, kdy se probouzela v posteli sama, bez společnosti muže, kvůli němuž potlačovala pláč. Ten však přišel a to v momentě, kdy se dveře otevřely a Silas vešel dovnitř. Proklínala se za svou slabost. Nenáviděla se za nemožné chování, které mohl považovat za strach z něj. Slzy stékaly ve slaných říčkách po tvářích, šedé oči zrudly bolestí projevenou hlasitými vzlyky. "Zklamala jsem tě, že ano? Zni-zničila jsem všechno, co-co jsme spo-spolu mě-měli... J-já nechtěla, Si-silasi, vá-vážně jsem ne-nechtěla... Kdy-... k-když já s-se ta-tak bá-bála..." Skrze jektání zubů drmolí reakci, pláčem mokrý obličej si skrývá v dlaních, zpoza nichž občas vykoukne, popotahujíc za každým slovem. Bolela ji její vlastní zrada, rvala jí na kusy. Celý život se cítila nadřazená takovým pocitům, ale Silasův pocit viny zžíral i ji samotnou, utápěl ji v bolestech. "J-já nechtěla, Si-silasi... Vá-vážně jsem nechtěla... ti ublížit. J-já... Nikdy bych... J-já se tak bá-bála... Nemohla... Nesnesla bych..." Znovu se rozpláče a tentokrát už nějakou dobu trvá, než se jakžtakž dá do kupy. "Nenávidíš mě?" Uslzenýma očima zrudlýma pláčem pohlédne na muže, kterého milovala celým srdcem. Pro něhož se vzdala toho, co ji tvořilo. Zahodila úctu, zahodila respekt. Pohřbila hrdost. Vzdala se něčeho, o čem pochybovala, že by byla schopná opustit. Postavení bývalo pro Annu vším, patřilo k ní stejně jako černé šaty bez výrazného dekoltu a vlasy stažené v upnutém drdolu. Nic z toho nehrálo roli, ne teď, ne v situaci, v níž se nacházeli. Zradila jeho důvěru, zradila sebe. "J-je... je to moje vina. Upnula jsem se na tebe a-... Strašně jsem se bála. Nevím, co mě to popadlo. J-já... potřebovala jsem tě obvinit, abych... Abych uvěřila tomu, že mě opustíš. Že to není jen můj výmysl vytvořený ze strachu." Hřbetem ruky si otře slzy v koutcích očí, znovu popotáhne vytažená do sedu, i když měla především odpočívat. Přesto se na něj nedokázala podívat, tak moc se styděla. Hluboce opovrhující sebou samotnou. "Když jsem zjistila, že jsem... že jsem těhotná, vyděsila jsem se. Netušila jsem, že ve svém věku ještě... ještě nějaké můžu mít. Přepadaly mě divné pocity a... Já se tak strašně omlouvám, Silasi!" Další dávka vzlyků. Další tiché proklínání své osoby. S popotáhnutím pokračuje, vůbec se nechová jako dáma, která má určeno smrkat do kapesníčku. "Odmítala jsem si přiznt, že se mnou... S námi... zůstaneš. Tolik jsem chtěla věřit opaku, mít pravdu... že muži nečelí zodpovědnosti a zbaběle utečou. My-myslela jsem, že ses to dozvěděl. Ž-že to ví-víš..." Když se probudila a postel byla prázdná, přepadlo jí zlé tušení. Její slova se potvrdila, musela se potvrdit, když ho v celém domě nemohla nalézt a Gaëlle s ním. Sice už jedno dítě měl, ale tomu bylo víc jak sedm let, už dávno ho netahalo z postele za nocí svým pláčem, hladové a uplakané. Neničilo romantický vztah, poslouchalo. Malá zrzečka byla splněný sen.
"A-a-a teď jsem kvůli své hlouposti přišla o dítě... Za-zabila jsem ho... Za-zabila jsem naše dítě..." Nedokázala v sobě dusit tíhu odpovědnosti, ne déle než bylo nutné. Rozplakala se naplno, nepokrytě vzlykala do dlaní, hysterická ze zkušenosti, jíž si žádná matka nechce projít. "Ří-říkal... Do-doktor ří-říkal, že už možná žá-žádné mít nebudu moct... Co-co jsem to provedla, Si-silasi? Jsem... Jsem vrah. Vrah... Za-zabila jsem ně-něco ta-tak nevinného..." Nebyla natolik silná, aby čelila následkům, utíkala před nimi. Choulila se do sebe, nahlas štkala a tišila pláč do dlouhé deky na kolenou. Až po chvilce se dokáže uklidnit natolik, aby se roztřeseně nadechla, pořád uhýbajíc pohledem. Ani se na něj nedokázala podívat a zahlédnout obvinění, které muselo přijít, jednoduše muselo. Tím si byla jistá. "J-já... bu-budu chápat... Kdy-když... když mě už ni-nikdy nebudeš ch-chtít vi-vidět... A-..." Polkne, jde to ztěžka, knedlík v krku narostl do obřích rozměrů. "A-a... když mě pře-předvedeš... před inkvizici." Jako čarodějku, kožoměnce... nebo jako vraha, mohl si vybrat. Zabila jejich dítě svou neopatrností, zasloužila si pykat.

A tak zde zůstali sami – v ložnici, oba dva s pocitem osobního prokletí, selhání a chyby, které stála život jednu bytost, které mohla Anna vtisknout život, oba dva s tendencí se sebeobviňovat. Mezi nimi rozhodně nebylo ticho, ba naopak jej Anna vyplnila svými vzlyky, trhaným pláčem, co rozhodně neodpovídal klidu, aby se mohla plně zotavit, stejně jako slovy, které dnešek vysvětlovaly, aby mu vše najednou dávalo větší a větší smysl, aby chápal její reakci a o to bolestněji si uvědomoval svou chybu, hloupost, kterou udělal a kvůli které se ocitli v dané situaci. V první chvíli, když viděl její slzy, měl skutečně pochyby o tom, jestli má zůstat – to až její slova jej donutí zastavit se a nepoddat se touze zbaběle odejít, namísto toho na ní zůstane vyjeveně zírat, aniž by mohl uvěřit, že nad něčím takovým vůbec uvažuje. Svým způsobem si po tom všem dobrém – když pomine neustálé hubování, ač na to měl svaté právo vzhledem k jeho pohrdání pravidly i dobrou výchovou – z ní vytovřil obraz světice, které by byl schopen odpustit takřka všechno. Věděl, moc dobře věděl, že vše, co pronesla dneska bylo řečeno pod tlakem, kvůli stresu i strachu a jak sama přiznala, s touhou mu ublížit, což se jí povedlo v dané chvíli, ale v tenhle moment? Všechno tohle hloupé ublížení se změnilo v čirý strach o její osobu. Její otázka, jestli ji nenávidí, by v jiné situaci působila téměř komicky – z toho prostého důvodu, že Silas si nedokázal nic takového představit. Bylo snazší si lásku idealizovat a v jeho stavu raději najít chyby na sobě, než je přičítat jí už jen proto, že věřil, že Anna je důstojným a vhodným vzorem pro jeho dceru, což byla asi ta největší poklona, které byl schopen. „Anno…“ vydechne nevěřícně, než zavrtí hlavou. „Ne. Nikdy…“ Nedokázal by ji nenávidět. Ne tak, jako nenáviděl Amy, která mu k tomu zavdala přímý důvod a u které zjistil pozdě, že její úmysly nejsou čisté, jak mu později potvrdila též Sarah – obmotala si ho kolem prstu, aniž by jí na něm nijak zvlášť záleželo. Anna? Ta byla na podobné hry až příliš upřímná. Stále se k ní však neodvažuje přiblížt, téměř ve strachu se jí jen dotknout, aby jí neublížil nebo nepřihoršil, jako by snad byla z papíru. „Taky jsem zapomněl…“ Zavrtí hlavou. Že může mít děti, že je svobodná ze své vlastní volby a nebyl jediný důvod pochybovat o tom, že by je mít nemohla. Neuvědomil si to. Měl – už jen protože byl v tomhle směru dalece zkušenější. „Jen jsem ji chtěl vzít ven, Anno. Nic jinýho…“ zamumlá znova svou prostou a jednoduchou obhajobu. „Vždyť víš…“ Zarazí se. Očividně nevěděla, jinak by ji nedonutil k nejistotě. Další jeho selhání, tohle bolelo snad nejvíce – to, že v ní vyvolal takovou nedůvěru, aby jí donutil pochybovat o takové marginálnosti, co pro něj byla zcela samozřejmá. Že s ní zůstane. I kdyby měla jen jednu nohu ze všech údů, i kdyby cokoliv, zůstal by s ní. Dítě se zdálo jako téměř „malicherný“ důvod oproti ostatním. „Neodešel bych. Nikdy. Ne, dokud bys mě sama nevykopala.“ A i tehdy by se snažil apelovat na jejich vztah, ať už byl jakýkoliv. Přešlápne z nohy na nohu, nervózně, trochu neuroticky.
Jeho rozhodování, jestli se k ní odhodlat, mu nakonec usnadní sama – svými slovy, obviňováním i štkavými vzlyky, co otřásaly drobným tělem. Sotva mohl vydržet jen přehlížet, sotva se mohl držet stranou. Namísto toho zkrátil tu hloupou vzdálenost mezi nimi, sedl si vedle ní na postel, schovávaje ji u sebe, vyloženě ochranitelsky, ač jí teď sotva mohl bránit před sebou samotnou. „Ššš, jen klid, maličká, jsem u tebe…“ Jemně ji kolíbá v náruči, nos zabořený v jejích vlasech, co mu v současné chvíli sotva skýtalo útěchu. Ne, když se cítila takhle. „Není to tvoje vina, Anno. Není. Nic jsi neprovedla.“ V jeho očích? Ne. Házely s ní hormony, ovšem, že byla vystresovaná, nestabilní, navíc nejistá kvůli jejich prapodivnému svazku a faktu, že měla na svět přivést nemanželské dítě lovce bez postavení či majetku, co za sebou tahal jen trable. Reagovala tak, jak v dané situaci nejlépe dokázala – sic přehnaně, musel, jednoduše musel a chtěl chápat její pozici v níž se ocitla. To až její poslední slova jej nechají v šoku. „Probůh, Anno… tohle si o mě myslíš?“ To zanechal pěkně bídný dojem, pokud předpokládala, že by to dokázal udělat. „Mrzí mě to. Fakt mě tohle… strašně moc mrzí, ale nikdy bych… To bych raději šel sám, než abys skončila v jejích rukách.“ Možná trochu silácké řeči, Silas si však mohl být jist sám sebou, že tohle byla pravda – věděl, co od inkvizice čekat. I to, že jej zpracovávali tři dny, než proti němu stihli překroutit pravdu – a to jeho slova, když řekl, že Sarah je jeho žena a je tedy zbytečné po něm chtít udání, co jim nevědomky dal, neb jejich sňatek nebyl veden v církevních matrikách a tím pádem na něm jednoduše něco nesedělo – tehdy to stačilo k odsouzení na hranici. „Miluju tě, Anno. Budu tě milovat, pokud mi to dovolíš. Patříš ke mně stejně jako Gaëlle, tak už nikdy, vůbec nikdy nepochybuj o tom, že se vždycky budu snažit ze všech svých sil, abych si k tobě zase našel cestu.“ Byly situace, kdy to nemohl ovlivnit – třeba každý úplněk, ale se bude vždy.

Skrývala se u něj. Silné paže poskytovaly dostatečné bezpečí, dokázaly ji uchránit před celým světem podobně jako slova šeptaná do jejích vlasů. Na své smutky bývala obyčejně sama a tehdy je nedokázala ventilovat. Neznala správný způsob a pláč jí pokaždé přišel malicherný. Dnes nikoliv. Mohla plakat, zbaběle se schovávat. Nejen to - rty opakovaly omluvy do zbláznění, snažila se Silase odprosit za své chyby, hledaje u něj odpuštění za hříchy proti morálce. Proti tomu, co sama vyučovala. Jak mohla být tak hloupá? Jak se mohla nechat strhnout a zapomenout na všechny své hodiny, veškeré lekce, jimiž se tolik pokoušela odlišit od hloupých paniček? Štkavě přijímala svou vinu, do nekonečna protestovala, že za nic z toho Silas ani Gaëlle vlastně nemůžou a ona neměla být tak impulzivní a nevymýšlet si hlouposti, za které zaplatilo životem jejich nenarozené dítě. Pláč vysiloval už tak namáhané tělo, pomáhal odplavovat bolest a drtivou většinu viny nastřádanou v srdci za celá ta léta. Rychle zavrtí hlavou, to už si vážně nedokázala dát pozor ani na vlastní slova? To ho musela neustále trápit a dělat z něj bezcharakterního bastarda? "N-ne, j-já... J-já to tak nemyslela Si-Silasi...," plačtivě se mu pokouší dát najevo, že takové mínění o něm skutečně nemá. "A-ale já za-zabila dí-dí-dítě... Za-... Za-za-zasloužím si s-soud... a-a-a... a t-t-trest..." Zdálo se tak těžké vyslovit obdobné tvrzení, nechat ho splynout ze rtů v dalším přívalu pláče, jehož sílu nedokázala zadržet. Bála se. Bála se smrti, bála se bolesti. Před očima ostatních by se možná zdržela slz, ale jen co by za ní zapadly dveře kobky, rozplakala by se nanovo. "V-v-všechno je t-to mo-moje chyba. Kdybych... K-kdybych ti to řekla..." Nemuselo se vůbec nic z toho stát. Nebrečela by mu v náručí, nesnažila by se ho přesvědčit, že si zaslouží veřejné pohrdání.
"Ne!" Vyjeknutí se div neodrazí od zdí při představě, že by kvůli ní, kvůli jejímu pomatení smyslů šel do žaláře sedět on. Vydal by se sám do rukou inkvizice kvůli ní. "Ne, ne, t-to... To ti nedovolím! To nesmíš! Už jednou... jednou jsi tam byl..." Šeptem připomene ten osudný moment, kdy ztratil svou milovanou ženu. Věděla, jak hluboký šrám na srdci mu onen incident zanechal pod kůží, nedokázala si představit, co by se tentokrát stalo. Nejspíš by ztratil veškerou svou lidskost. Sledovala jej uslzenýma očima. I přes všechno, co provedla, jí nepřestal milovat. Nechtěl se jí vzdát, jak si prve usmyslela. Nedokázala to pochopit. Nebyla dokonalá a dnes se předvedla v tom nejhorším možném světle. Proč za ní nezabouchl dveře? Proč se neotočil, nesbalil se a spolu s Gaëlle neopustil útočiště, které jim tehdy nabídla? "J-já se tak strašně omlouvám, Silasi. Nemyslela jsem to tak, nic z toho, co jsem řekla... Nelituju žádného z toho dnů, nelituju žádné chvíle. Snad jen tohoto dne, kdy jsem... byla tak neskutečně hrubá a ublížila ti. Už to nikdy neudělám, slibuju, přísahám, Silasi. Na všem, co mi je cenné." Její cenností byli oni dva, Silas a jeho roztomilá dcerka. Na ničem jiném jí nezáleželo. "Nejsi bastard. Jsi... jsi muž, kterého miluju a nezáleží mi na tvém původu, minulosti, ani na tom, kolik žen jsi měl přede mnou. Na ničem z toho mi nezáleží." Tehdy... tehdy mu potřebovala ublížit a tohle se hodilo jako skvělá sečná zbraň výborně padnoucí do ruky. "Odpustíš mi někdy?" Odtáhla se s tou proradnou otázkou v očích. Potřebovala to vědět. Potřebovala znát odpověď, jestli se vůbec někdy přenese přes ty odporné žvásty a smrt jejich dítěte. Přes vinu, kterou si ještě dlouho ponese, nejspíš do konce života.

Držel ji, kolébal ji v náruči a snažil se jí utišit, ačkoliv věděl, že v tomhle směru jí sotva může pomoci – jen jí nabídnout sebe samotného, někoho, o koho se bude moci opřít a do jehož košile se bude moci vyplakat, ač v současné chvíli jejímu zesláblému tělu tyhle trhané vzlyky sotva pomáhaly. Měla odpočívat, měla spát, aby nabrala nové síly. Vezme její tvář do dlaní, když znova promluví, políbí ji na tvář a znova ji přitiskne k sobě. „Byla to nehoda, hm? Nic… nic víc, nic míň. Nehoda… Měl jsem na tebe dát pozor, neudělal jsem to. Nezabilas ho. Nezabila.“ Byl skálopevně přesvědčen o této pravdě a byl ochoten si za ní stát, zatímco ji znova políbil do vlasů. Až nyní mu však došel plný význam jejích slov – byla těhotná. A o dítě přišla prakticky během stejné hodiny, kdy se Silas dozvěděl o jeho existenci vyřčené s takovou zlobou a záští z jejích úst, neboť měla pocit, že jej zklamala. Silas – i přes všechno, i přes tu přehnanou reakci – takového pocitu nenabýval, protože… bylo jednoduše těžké zapomenout za všechny ty mrtvé, které za sebou nechal. Některé anonymní, některé milované, že jeden navíc snad ani nevytvářel takový rozdíl – jen v tomhle případě to bylo jeho dítě. Od chvíle, kdy přišel do Salemu (a vlastně odjakživa, neb kdykoliv předtím nebyl důvod) nebrečel často, spíš takřka vůbec. Ani tehdy, když zemřela Sarah. Tehdy nejspíš proto, že po sobě zanechala tak obrovské prázdno, které nebyl schopen vstřebat a bylo snazší zamknout veškeré city hluboko, nemyslet na ně a upnout se jen na nenávist a zlobu. Nyní však zavře oči, pevně stiskne víčka k sobě, díky čemuž po tvářích steče pár slz. Doufal, opravdu doufal, že se mu povede vytvořit normální rodinu s ženou, kterou miluje. Možná trochu podivnou, ale vesměs normální, fungující v prostředí, které se neostýchal nazývat domovem. Nyní se zdálo, že se ona vize rozplynula, neb vyšlo najevo, že oba za sebou táhnou stíny, s nimiž bylo těžké se porvat a které je ve výsledky nějakým způsobem dostihly. Nevinil ji. Nemohl ji vinit – ne po tom všem, co udělala. Vykoupila ho, dala mu domov, obětovala pro něj svou pověst i postavení, zavrhla všechno, co znala. Nemohl ji nenávidět, snad ani nemohl polevit ve svých citech vůči její osobě, protože… kolik osobních selhání měl on za dobu, co žil v jejím době? Bezpočet. A ta byla právě vykoupena tím jejím, které rovněž zapříčinil. Už dávno se přestal ptát, jestli je dobrým člověkem – bál se odpovědi po té krvavé životní dráze, co po sobě zanechal. Nehodlal však dopustit, aby další jeho obětí byla také Anna. Nemohl. Kdyby se tak stalo? Nejspíš by už opravdu ztratil sebe samotného, pokusil se najít místo pro Gaëlle a pak se sobecky vytratil ze světa, kterému stejně nemohl nic přinést. Protože pokud by zničil Annu, copak by si mohl lépe vést se svou dcerkou? Už dneska se mu to téměř povedlo – za což zaplatil cenu vyšší, než si kdy dokázal představit.
„Ššš… Nevrátím se tam. Ale ty taky nikam nepůjdeš, maličká.“ Nedovolil by jí to. I kdyby na ně přišli, pokusil by se jim vybojovat volnou cestu pryč, někam na útěk, aby na ni nikdo z nich nemohl. Pamatoval si to. Temnou celu, každý okamžik stupňující se bolesti, které už nakonec nemohl odolávat a ač se zařekl, že jim nedá nic, nakonec řval. Představa, že něco takového dělali Sarah? Dodnes jej ubíjela, odmítal na to myslet, nedokázal si představit muka, která musela prožít. Aby se totéž stalo Anně? Odmítal. Zařekl se, že dokud bude živ, nestane se to – až na to, že nyní rovněž vnímal její bolest, téměř fyzicky hmatatelnou a hlubokou, smísenou žalem po nenarozeném dítěti, co bylo v jejich vztahu nevysloveným břímětem rovněž jako možností je ještě víc stmelit. „Já vím. Já vím. Netrap se tím, už… ne.“ Ne tím, co mu řekla, neb měla vesměs pravdu – v mnohém jí nedal na výběr, bylo téměř jasné, že situace mezi nimi skončí buďto šerednou hádkou nebo naopak tak, jak skončila. Od chvíle, kdy se jí vloupal do domu a ona se o něj postarala i přes šrám na tváři, co jí zanechal, od chvíle, kdy se na něj snažila dohlédnout a udělat z něj člověka. Celé jejich soužití směřovalo k bodu, kdy se vloupá do její ložnice, ukradne si její srdce a její tělo. Neměl o sobě žádné donjuanovské představy, ale oba dva byli dospělí a poněkud osamělí lidé žijící pod jednou střechou. Paradoxem bylo, že jeho původ neznala. Ani jeho minulost, jen tu, co se datovala pár let dozadu – na druhou stranu pravdu? Tu jí sotva mohl říct. Prozradit jí, odkud se berou všechny jeho znalosti a že jeho současné chování je jednoduše jen přizpůsobení všemu novému, tak trochu pokroucená verze Silase, jímž býval. „Odpouštím ti teď,“ odpoví se zaváháním s pokorným pohledem do jejích kukadel. Nemusel jí odpouštět, ale taková odpověď by jí pravděpodobně neuspokojila. Nechtěl ji trápit, neunesl by pohled na to, že se trápí. Jemně ji pohladí po tváři, než ji políbí na čelo. „Měla by ses prospat, maličká. Aspoň trochu. Budu tady, slibuju. Jen… Možná bych měl jít pro Gaëlle…“ pronese poslední větu se zaváháním. „Myslím… myslím, že jsem ji vyděsil.“ A jeho dcerka se nyní pravděpodobně choulí v peřinách ve snaze se schovat. Kdysi mu řekla, že je dobrý otec. Nyní o tom upřímně pochyboval.

Ležela mu v náručí znavená bojem se svým vědomím. Fyzicky na ní dopadl nejen smutek vyčerpávající její tělo, ale také bolest ze samotné ztráty, díky které možná už nikdy nebude moct otěhotnět. Celé to veskrze působilo ironicky - nikdy po dětech netoužila, defacto je ve svém soukromém životě odmítala a teď? Bojovala by, kdyby mohla navrátit jeho život a nechat jej růst pod srdcem. Aniž by si byla čehokoliv vědoma, utvořila si pouto s něčím tak maličkým, co ještě nemohlo vnímat okolní svět. Houpáním se nořila ložnice do temných odstínů, jak jí víčka těžkla, hlava klesala na rameno, tvář zůstávala opřená o jeho horkou kůži. Nezlomil nad ní hůl, neopustil ji, jak si myslela. Ba naopak - zůstal, aby ji mohl uklidnit, dávat na ni pozor, hlídat její spánek a duši rozbouřenou steskem. Cosi mumlala do látky košile, jíž občas stiskla v dlaních, až ji dočista zmuchlala, dokud neusnula úplně. Koutkem vědomí se jí povedlo zachytit cosi o Gaëlle, vyděšení a odchodu, na který nic nenamítala. Ani nemohla, spala jako zabitá, vyčerpaná neustálým pláčem a starostmi, co si o ní Silas bude myslet. Bolest vystřídala prázdnota černých snů bez obrazů, sladké bezvědomí, v němž se utápěla položená v polštářích. Prospala celý den i celou noc. A když se přeci jen probudila a semknutá víčka se zdvihla, pořád tam byl - jednou seděl v rohu pokoje, jindy si jí přidržoval v náručí. Ráno u sebe našla stočenou i malou Gaëlle s tvářemi mokrými od slz. Plakala, nejspíš z hloupoučké představy vlastní viny, co zapříčinila nesváry v její rodině. Dlaní ji mateřským gestem upravila vlásky a rozpité slzy setřela z tvářičky, to malé si nezasloužilo poznat jejich špatné stránky. Sliby platily i pro ni. Příkladné chování neplatilo jen pro roztomilou zrzečku, musela jej aplikovat na prvním místě u sebe. S holčičkou přitulenou k tělu odmítala opustit postel, teprve teď si začala uvědomovat, co všechno mohla ztratit - ji, svou rodinu. Silase a Gaëlle, členy, kteří ji tvořili.
Brzo se vrátili k zajetému systému. Anna učila ostatní dívky, předně malou Gaëlle, kterou procvičovala převážně v cizích jazycích, předně francouzštině a španělštině a hře na spinet. Gaëlle se pokoušela omezit své zlobení a vylomeniny, ačkoliv někdy neuhlídala rozbíjení váz a řinkot popadaných příborů, jak se hnala za služebnou nebo otcem, který se díky slibu zdržoval doma častěji, ačkoliv každému bylo jasné, že ho trávení mezi čtyřmi stěnami netěší tak jako život venku v lese. I blondýnka si toho všímala - zadumaného výrazu, s nímž upíral pohled do krbu, zvesela si praskajícího v salónku, kde vyučovala jeho dceru. Annu tím trápil, nikdy se však neozvala nahlas. V paměti neustále nosila poslední hádku, která je připravila téměř o všechno, bála se ji prožít znova. Zvlášť, když se po několika týdnech opět ozval její měsíční čas, navraceje se do cyklu, z něhož byla vytržena. Ono uvědomění poskytovalo mnohem víc otázek než odpovědí a Anna potřebovala znát Silasův názor.
Při jednom odpoledni, kdy Gaëlle ve svém volnu uprosila služebnou na velkou koulovačku za domem, se zastavila v kuchyni za Silasem. Vždy odtud bylo perfektně vidět, co se děje venku a ani jí neušlo zběsilé házení sněhu do všech světových stran, jak se malá cácorka pokoušela služebnou zasáhnout. Dlaní zlehka přejede od ramene po paži, než se usadí na volné židli vedle něj, oči zabodnuté do stolu. "Myslím, že bychom si měli promluvit, Silasi." Věta, kterou vypouští z úst ženy, pokud se s přítelem chtějí rozejít. Alespoň tak to platilo v moderní době, v té současné? Maličký rozdíl zde byl patrný. "Vím, co jsi mi slíbil a... já si toho opravdu vážím. Ale vidím, jak tě ubíjí tu sedět a bránit se vyjít ven, protože... Protože jsem si na tobě vlastně tohle všechno vynutila. A... J-já to nechci. Nechci tě trápit, brát ti z náručí něco, co tě dělá šťastným. Silasi, j-já..." Vydechne, víčka pevně stiknutá k sobě, než se odváží na něj pohlédnout. "Vím, že se ke mně vždycky vrátíš. Vím to." Zlehka ho pohladí po tváři s drobným úsměvem, nemohla si zkrátka pomoct. Pokaždé v ní probouzel úsměv a štěstí, tu malou či větší radost ze své blízkosti, z jednání a činů. "K nám... Ke mně a Gaëlle. Nemusíš tu vysedávat jen kvůli svému slibu. Prosím, Silasi... buď takový jako předtím. Můj lovec."