Okolí Salemu

Má tisíce a jeden důvod myslet si, že si děvče maličké smečky vlků vůbec nevšimlo. Je možné nevšímat si divokých zvířat? Samozřejmě, že kdyby je potkal jen tak v lese na procházce, zase by se hezky, opatrně stáhl a možná jen lehce operoval se zvířecími emocemi, aby se celá situace nestrhla v souboj o život. Tohle bylo ale jiné, tady by riskoval hned dva životy, navíc jeden velmi mladý a to si nemůže dovolit. V tomhle ohledu teď na svoje ne zrovna nejsilnější schopnosti nemůže spoléhat, navíc je po včerejšku ještě docela unavený a nemuselo by to vůbec dopadnout, musí se proto spoléhat pouze na svou lidskou část, na lovce, kterým se za poslední roky stal.
Že to není vůbec děvčátko, ale dospělá žena, třebaže mladá, ale rozhodně ne malá, si všimne spíše náhodou, když po ní zrovna šlehne pohledem ve snaze zjistit, zda si uvědomuje vážnost celé situace. Rysy už dávno nemá dětské a z dálky byla její výška také dost zkreslená. Ocitne se ve velmi těžké situaci, kdy vidí, jak si děvče, aniž by tušilo, že ho snad v lese může někdo pozorovat, poradí s mokrýma botama a sukní. Jen silou vůle je schopný se, zuby stisknuté, odvrátit zpět ke zvířeti a po odhalené bledé kůži pak pouze pošilhává, není prostě schopný soustředit se jenom na vlky. Tak vida, aspoň frigidní nebude.
I z takové dálky zaslechne nepříjemný vlčí zvuk. Jindy by ho snad i obdivoval, teď se mu jen se zavrčením zježí na těle všechny chlupy. Pevně sevře kuši, připraven reagovat, veškeré instinkty napjaté. Zadrží dech, aby se mu lépe mířilo, donutí se zklidnit hlavu, vyčistit si myšlenky od všeho, co tam nemá být. Když děvče vykřikne, překvapivě nahlas, až sebou trochu cukne, namíří hrot šípu okamžitě jejím směrem v obavách, že si snad někdo ze smečky našel cestu až k ní. Nechápavě ji sleduje, když se od břehu jezera rozletí a postaví se před obrovské zvíře, ruce rozhozené do stran. "Co to kur..." špitne jen pro sebe, naléhavě, vyveden z míry. Míří teď přímo na děvče, na mladou ženu, ačkoliv by mnohem raději mířil na vlka. Tedy, nejraději by nemířil na nikoho a šel si po svých.
Nechápavě zamrká, teď opravdu zaváhá, když děvče začne křičet a prosit. Prohlédne si ji, světlovlasé drobné stvoření. Ztěžka polkne, má pocit, jako by ji už někdy viděl, jako by se už někdy do té tváře zahleděl. Ale jen chvilku, pak opět vykřikne. Váhá několik vteřin, pak kuši opatrně sklopí hrotem šípu k zemi, ale nevyndá ho a zbraň má pořád připravenou k použití. "Dobrá," řekne první slova adresovaná neznámé, ale sotva je zaslechl on sám. Stále velmi ostražitě se pomaličku postaví a rozhlédne se, hlavou pohne jen trochu ze strany na stranu. "Myslel jsem, že jsou..." Vlci, ne psi. Rozhodně to jsou vlci, proboha, pozná přeci vlka! "Nic jim neudělám," slíbí, stejně to v plánu nemá. Neodváží se ale příliš zvyšovat hlas. Že by s tím děvčetem měli ti vlci cosi společného? "Jste v pořádku?" zamračí se, nikoliv však ve zlém gestu, spíše se snaží blíže zkoumat, co se před ním odehrálo.

Sledovala jej - jeho oči, každý záškub rtů, stisknutí čelisti, jednotlivé nádechy. Každý jeho podpořil dvojnásobně čerstvý vzduch zadržovaný v plicích, do jeho tempa se nadechovala, přirozeně imitujíc jeho vlastní činnost. Štíhlé prsty, dar k hraní na loutnu či spinet, se chvěly ve vzduchu, hladíce tichý vánek zvedající vůni vlčího kožichu i její, převážně vlasů. Reakce lovcova těla mohla prozradit mnohé, ač takto na dálku nedokázala zahlédnout vše, většinu z odezev si tipovala, tušila, co asi tak probíhá jeho hlavou, jaké myšlenky se usídlily v jednotlivých koutech. Mnohé společenské interakce jí stále zůstávaly cizí, podvědomě se však k nim uchylovala, nevěda jak k nim přišla. Teď hloupě zahazovala život všanc kvůli jednomu vlkovi, kvůli trojici vlků, její malé smečce, do níž patřila. Stala se členem rodiny, jak by ji mohla zradit? Jak by se mohla otočit zády k těm, kteří tu pro ni byli každým dnem, každou noc? S dechem zatajeným napůl cesty do plic sledovala jeho rysy. Pohledné, jak by sama uznala, nacházet se v jiné situaci, kdy by nešlo nikomu o život. Vlastně... velmi pohledné tím poněkud tvrdším dojmem, po němž ženy toužily. Stihla si všimnout při potulování se blízkým okolím, kdy mířila z města do města, v jejím případě spíše z lesa do lesa, že mladé i starší dívky upřednostňují muže silnějšího rázu, drsnějšího ve tváři. Tento by jistě splňoval ony požadavky, s nimiž nejedna vyrukovala v tichosti špitání a pobaveného smíchu své přítelkyni. I Constance připomínal lidskou symboliku vlka, majestnátní zvíře, kterému se musel člověk obdivovat pro zdatnost a ability ve všech možných směrech. Zvědavýma očima na jeho postavě nadále visí, odmítá se pohnout vpřed, dokonce i chvějící se ruce nespouští k tělu, ač jí už viditelně musí nepříliš rozumná pozice rukou vyčerpávat. Do svalstva na pažích se zatínala křeč ostrými drápky, sílila každou vteřinou, každý tlukot srdce se opíral do gesta záchrany.
"Oni vám neublíží, pane. Jen... jen mě ochraňují. Doprovázejí na cestách. Nej-... nejspíš mne považují za člena smečky, pane. Prosím, neubližujte jim. Ani oni vám netouží ublížit." Roztřeseným hlasem se pokouší ukonejšit lovcovu rozpolcenou duši, paže pomalu svěšuje k tělu, prsty se zlehka dotknou látky sukně, načež blondýnka vyčerpaně padne na kolena. Ramena pobolívala z nezvyklé námahy. Stále prudce bušící srdce hledalo uklidnění v blízkosti jednoho ze starších vlků, jemuž vklouzla packou do kožichu, vískaje se v ní prsty. Teplo zvířecího těla mělo pozitivní účinky na dívčinu duši, zklidňovalo rozbouřený tep, rozmotávalo myšlenky z jednoho obřího chumlu. "Ššššš, to je dobré, mhm? Neublíží vám." Doteky plnými něhy uklidňovala hřmotná, štíhlá těla vlčí smečky, doprovázejíc je tichými slovy s láskyplným podtónem. "Vím, pane, že jsou vlci divoká zvířata. Nejsou krotcí, jestli se ptáte na tohle. Jejich povaha zůstává stejně divoká, odraz samotné přírody. Ale... nikdy si nedovolili mi ublížit. A já jim důvěřuji." S poškrábáním za uchem toho nejbližšího stočí tvář k lovci stoupajícího si ze země, kde do této chvíle klečel na jednom koleni, připravený chránit její maličkost. Teprve nyní si všimla jeho výšky, o téměř tři čtvrtě hlavy převyšující tu její. "Vlci se přeci starají o zraněné druhy a lidi, ne? Hlavně matky, pokud jim zahynou mláďata. Nejspíš... jsem měla štěstí." Její život provázela velká neznámá a Constance se pokoušela rozluštit jakoukoliv indícii vedoucí ke ztraceným vzpomínkám. Vlci možná budou jednou z nich.
Se zvonivým smíchem zavrtí hlavou. "Jen jsem uklouzla a spadla do vody. Nerozpustím se, jestli se ptáte na toto, pane," lovcovu starost odmění lehounkým úsměvem. "Nestalo se tak poprvé a nejspíš ani naposled, ale to už k životu patří, nemyslíte?" Řečnická otázka, při níž si opráší zbytky hlíny z vybledlé sukně. Puntičkářské gesto by v tom sotva mohl kdo hledat, spíš jen touhu nepřipomínat malého čuníka. I vlci v její blízkosti se zdáli uklidnění, ač si udržovali jistou vzdálenost od lovce, na jehož zbraň nadále vrčeli. Dokud ji budou mít na očích, budou za tím vším hledat pokus o ublížení na zdraví, útok, který se jim ani za mák nelíbil. "Vyrušila jsem vás snad při lovu? Pak... to... se omlouvám, pane, nechtěla jsem. J-já... byla jsem si pouze pro vodu. Do vědra, víte?" Modré oči pomrkávají na o něco staršího muže, zatímco krokem v další chvíli o překot vyrazí vpřed, než si uvědomí chybu - příliš rychlý pohyb, co mu mohl zavdat k útoku. S packami zvednutými se tak tiše vzdává, oči ukázkově vykulené, jimiž sleduje mužovu tvář.

V prvním momentě, kdy se trochu vzpamatuje, udělá přesně to, co dělá docela běžně, když se s někým potká za zvláštních okolností. Pokusí se přečíst, i na takovou vzdálenost, myšlenky, zachytit alespoň, co tu dotyčná chce a její úmysly, ač si dovoluje pochybovat, že by byly zlé. Jen co se o to ale pokusí, má pocit, jako by mu někdo do obou dvou spánků zároveň zabodl střepy a rychle se přestane snažit. Napjaté svaly na chvilku povolí když tichounce sykne. Je to spíše nepříjemný, nezvyklý pocit, než že by bolest byla až taková. Normálně by byl takové drobnosti schopný, ale příliš časté využívání schopností ho stojí dost sil. Znovu se o to už nepokouší, musí spoléhat sám na sebe a na to, že tohle mladé děvče, které sice není tak mladé, jak si původně myslel, ale pořád mladší než on, nemá v plánu ho rozcupovat. Nebo ti vlci, kterým by do hlavy stejně neviděl.
Ochraňují? Doprovázejí na cestách? To se celé tohle místo doslova zbláznilo? Stačí, že si lidé dělají mazlíčky ze psů a koček, ale dělat si domácí mazlíčky z vlků, s tím se ještě nesetkal. A že už pár takových majestátních potvor potkal a neví, komu by měl děkovat, že po něm žádný nikdy neútočil. Zabil jediného vlka, chyceného do pytlácké pasti s nohou vlastními zuby napůl uhryzanou. Rána z milosti, nic víc to nebylo a ani tak z toho neměl dobrý pocit. Rozhodne se zůstávat jen ve střehu, ale rozhodně nestřílet, když ho samo děvče přesvědčuje, že žádné nebezpečí nehrozí. Dokonce na sebe zvíře nechá sáhnout, což lovec vidí úplně poprvé. Trhne sebou, když se děvče sesune na kolena, jak mu hlava velí, aby jí šel alespoň pomoci. Ale rozmyslí si to, stále si není jistý šarádou, která tady teď vznikla. Do kolena ho něco nepříjemně tlačí, nejspíš si klekl na kámen nebo kus větvě.
Ve tváři má hned několik emocí, kterým se špatně brání a tak jeho výraz už není tak napjatý. Nejistě, překvapeně, trochu bázlivě ale především ohromeně sleduje jemné doteky, které děvče někdy věnuje některému z vlků a podle všeho se k nim snaží konejšivě promlouvat. Uklidňuje smečku podobně, jako jezdci uklidňují své vyděšené koně. A světe div se, zabírá to, ačkoliv po něm zvířata stále neklidně pokoukávají, když se zvedá. S namoženými svaly je to trochu namáhavé, koleno, na kterém klečel, má mokré a ušpiněné od lesní půdy, ale u jeho oblečení je to stejně jedno. V podobných věcech chodí lovit, trocha lesa jeho hadrům zajisté neuškodí.
Už ho ani nezaráží její slova, že těm vlkům důvěřuje. Jistě, on taky důvěřuje Tobiasovi, ale to je obyčejný pes, navíc ho vychoval sám. Nedokáže sice určit věk vlků, ale skoro má pocit, že v tomhle případě by to mohlo být naopak. Jen náhodou si vzpomene na vyprávění otce o bratrech, kteří byli vychováni vlky. Při vzpomínce na toho muže se v něm vždy chvilkově vzedme vztek, na tyhle ne příliš běžné návaly emocí si zvykal jen pomalu. Se sklopenou kuší k zemi se trochu uvolní, ramena lehce svěsí a nadechne se čerstvého vzduchu. Trénovanýma očima dlouho nepročesává okolí a zaměří se nakonec pouze na mladé děvče. Lehounce zavrtí hlavou, stále je pro něj těžké tohle chování u divokých zvířat pochopit. Nikdo se nemůže ale lovci divit, strávil zkoumání behaviorismu lesní zvěře takového času, že podobné situace ho prostě musí z míry vyvádět. "Možná, ale tohle jsem v životě neviděl," přizná, skoro ho překvapí, že jeho hlas nezní tak napjatě, jak by čekal. Má tendenci tomu děvčátku věřit.
Teprve teď si dovolí prohlédnout si mladou slečnu, jejíž věk nedokáže přesně odhadnout. I přes oblečení dokáže rozeznat alespoň část útlé, drobné postavy. Její bledá tvář se se skromností dá označit za pohlednou. Kdyby ji potkal k večeru na břehu jezera se třemi vlky po boku, jakkoliv je to dětinské, myslel by si, že je to lesní víla. Z takové dálky dokáže rozeznat jen pár rysů, ale s bolestným píchnutím u srdce si uvědomí, že mu něčím hrozně připomíná Constance. Dokonce i ladnými gesty a pohyby je jí něčím hrozně podobná a při té myšlence se na moment jeho mysl odebere někam dál, pryč z tohohle lesa, z tohoto podivného místa. Ale jen na chvilku. Teď už se skutečně docela uvolněně usměje, když ho děvče ujistí, že se nerozpustí. Úsměv však okamžitě nahradí vážným výrazem. "Možná byste se měla vrátit, než prochladnete," navrhne. Musí mluvit trochu nahlas, přeci jen je dělí nějaká vzdálenost a zatím nemá v plánu se k ní a k vlkům přibližovat. Okamžitě zavrtí hlavou, docela rázně, aby ji ujistil, že ho vůbec neruší. Nestihne však zareagovat, protože to už se děvče vydá svým směrem, poté, co mu oznámí, že si šla k jezeru pouze pro vodu. Na moment ho zarazí její vyděšená, vyvalená očka, než mu dojde, co ji tak poplašilo. Neznámý lovec, který ještě před chvílí mířil přímo na ni, tu stále stojí s kuší připravenou k použití. To, že nemá absolutně žádné zlé úmysly, nemůže vědět. "To je v pořádku!" vyhrkne možná příliš naléhavě. Teď už moc neváhá, vyjme šíp z kuše a zasadí ho zpět do toulce na zádech, mezi ostatní. "Nic vám neudělám. Přísahám," ujistí ji, snad se ho i trochu dotklo, že by si něco takového myslela. To proto, že se jako lovec nevidí. Někdy opravdu asi vypadá trochu děsivě, s výrazem soustředěným, svaly napjatými a zbraní nabitou.

"Nové poznatky nám... dovolují chápat nové věci... Neříká se to tak? Rozšiřovat..," na krátký okamžik nastane odmlka v jejích slovech, čelo se krčí při hledání ztracené nitě, kdy ne a ne přijít na jednu frázi, kterou zná, ale momentálně? Ztracená leží kdesi v hlubinách myšlenek, v zákoutí její povahově nevinné mysli. "Hmm... To slovo znám, ale teď si ho ne a ne vybavit. Neznáte jej, pane? Rozšiřovat... Má to... myslím něco společného... s mořem?" Zamyšlená poklepává ukazováčkem na spodní ret, kde kdo by řekl, že se snaží nalézt ztracené hvězdy nad hlavou, k nimž upírala svůj pohled, ačkoliv vnímala z toho něco? Možná ano, možná ne, záludná to otázka. "Hori... Ach... ne, nevzpomenu si," samým zklamáním prudce vydechne, do měkkých rysů pohádkové postavy se vnáší podivná melancholie a nešťastné účinky ze ztráty paměti. Někdy si nedokázala zapamatovat jistá slova, běžné fráze, které se užívaly v diskuzi i bez úrovně. Dlaní pravé packy zahřívala paži v jemném doteku, přejížděla po hrubé látce košile, aby skrze ni vehnala trochu toho líbivého tepla do svalů namožených nepříjemným pohybem v pokusu zabránit lovci střelit tolik milované a obdivované zvíře. "Nejspíš to nakonenc není běžné, ale... starali se o mě, když-... Ach, to vás nezajímá a já se rozhovořila. Omlouvám se, pane. Máte jistě na starost vznešenější práci, než-li naslouchat jedné dívce." Stále si udržovala vzdálenost, přesto bylo nemožné přehlédnout něžný úsměv vykrojený na růžovoučkých rtech. Obdivovala se mu, pokud nebyl pytlákem. Těm nerozumněla. Nechápala, co vidí na zabíjení zvěře pro pár cenností.
Sledovala jej, hlavu nakloněnou samou zvědavostí, připomínaje tak jednoho ze svých vlků, který na něj hleděl podobným způsobem. Její smečku tvořili dva mužští členové - otec a syn, a matka, která se o ni starala, když se probudila se zraněním na hlavě, skrytým pod zlatavou záplavou vlasů. V modravých očích se zračila fascinace a hluboký zájem o jeho osobu. Konec konců v lesích se jen tak nikdo neukáže, zvláště ne v těchto, které čas od času, hlavně za nocí, působily poněkud děsuplným dojmem. S kuší připomínal bojovníka připraveného kdykoliv zaútočit. Zároveň však v něm zazníval podivný klid, inteligence protkaná opatrnými pohyby, vepsaná do rysů tváře. Z jeho očí dokázala odhadnout, že ji zkoumá podobně jako ona jeho, alespoň tak se cítila pod jeho pohledem. Nikoliv nahá, vysvlečená ze svých šatů, pouze jako... osoba lovcova zájmu. "Žiju v lese, pane. Je mým domovem stejně jako mých přátel." Konečky prstů pročešou hrubou srst v kohoutku jednoho z vlků, kteří ji stojí nejblíž po boku. Nepřipomínala jezinku, ani nějakou otrapu - oblečení měla čisté, možná jen krapet vyspravované, sotva se mohla řadit po boku žebrákům salemským. "Navíc... je jaro." Konečně jaro. Poslední zbytky sněhu se držely jen na těch nejtemnějších místech, kam slunce nemohlo dosáhnout svými paprsky, ale zbytek? Probouzel se. Hýřil energií. Milovala toto období, ráda nastavovala svou tvář slunečním paprskům, jeho láskyplným dotekům. "Přečkala jsem zimu, přečkám i jaro. Ale děkuji vám, vážený pane, že se o mne tak staráte. Je to... milé. A hodné úcty." Ne každý by se nad ní zastavil, mnozí by se jí možná spíš vyhnuli, pokud už by ji rovnou neoznačili za čarodějnici díky přítomnosti dravých, mnohdy krvelačných šelem. "Opravdu jsme vás nevyrušili z lovu? Jestli ano, je mi to líto. A... pokusíme se nějak odčinit vaši... ztrátu." Na penězích, na mase, na kožešině... Mohla být jakákoliv. "Jen naplním vědro vo-... och..." To malé dřevěné, notně otlučené vědro jí už stačilo odplout do jezera, téměř do poloviny. Znamenalo by to zkusit k němu doplavat a riskovat prochladnutí. Zjevně o tom drobná dívka rozmýšlela, neboť pohled jejích kukadel těkal z vědra na vlky a zase zpátky. "Pane... neměl byste na půjčení... vědro? Slibuji, že jakmile získám to své, vrátila bych vám jej. Jen... jen to kvůli nim, kdyby se zranili... Abych se o ně postarala."

Přestože je stále napjatý z celé situace, neudrží úplně chladnou tvář, když mu koutky úst zacukají nad počínáním děvčete, bezradným a nejistým, když si nemůže vzpomenout na jedno zpropadené slovíčko. Z jejího popisu není o nic moudřejší než ona sama, ale pobaví ho to a jen těžko se mu podaří své uvolněné pobavení skrývat. I pod delší dobu neupravovanými vousy je úsměv na rtech patrný. Lehce zavrtí hlavou. "Já vás chápu," ujistí ji hlasem mladého muže, tolik jiným, než tím, kterým se včera loučil s Brianou. Tehdy byl unavený, vyčerpaný, ochraptělý ze zadržovaného pláče. To je však všechno už pryč.
Na moment ho přemůže pocit, že děvče jako tohle by nemělo být v lese jen tak, samo, potulovat se daleko od domova (protože v bezprostřední blízkosti určitě neví o čemkoliv, co by se dalo obývat, i když se samozřejmě může mýlit). Přijde mu to nezodpovědné, však kolik nebezpečné zvěře i nebezpečných lidí, pytláků, zlodějíčků, osamocených vojáků se schovává v takových končinách... Ale rychle mu dojde, že pokud to, co říká, je pravda, tak se s vlky, kteří ji přijali do své smečky, nemusí ničeho bát. Když by byl už někdo tak pošetilý, aby se jí pokusil ublížit, asi by za to těžce zaplatil. Nejraději by se podíval sám, zjistil, jak se k nim dostala a co má vůbec tohle všechno znamenat, ale jeho schopnosti jsou dnes omezené. Přestože si dává celý život záležet na tom, aby na ně příliš nespoléhal, vědomí, že je nemůže použít, mu není ani trochu příjemné. Rád by si poslechl celé její vyprávění, ale nejspíš se to nehodí. Ne teď a tady, v téhle situaci. Přesto si však neodpustí jedinou poznámku. "Těžko bych hledal něco vznešenějšího." Naprosto se nabízela a byla to vlastně pravda. Na lov neměl ani pomyšlení a to byla pravděpodobně ta nejvznešenější věc, které se ve svém životě dopouštěl. Ty zbylé nikomu nepomáhaly, často ani jemu samotnému.
Aby se zbavil zbytečností v rukou, trochu neochotně si popruhem upevní kuši na záda, ujistí se, že drží a že nespadne. Cítí se před smečkou vlků bez zbraně jako nahý, jen zběžně se dotkne rukojeti dýky, která by mu nejspíš mohla zachránit život. Nebo alespoň oddálit smrt. Dovoluje si domnívat se, že kdyby zabil či zranil jediného vlka, zbylí by se na něj vrhli a bylo by po něm. Překvapeně povytáhne obočí a zběžně si znovu prohlédne dívčin oděv. Rozhodně nevypadá na lesní žínku, naopak, má šaty snad čistější než velká část žen v Salemu. Skoro jí nevěří, že v lese opravdu žije. I bledou tvář má čistou a vlasy opečovávané. Vedle ní si naopak on, v trochu roztrhaném a zašpiněném oděvu připadá jako vandrák. "Jaro sice je, ale teplo rozhodně ještě nepřišlo," prohodí starostlivě. "To jste přežila vážně celou zimu v lese?" Nevěřícně zavrtí hlavou, ačkoliv ji musí obdivovat. Také žil jednu zimu mimo jakoukoliv chatrč, ale rozhodně to nebylo nic, co by si chtěl opakovat. Byl rád, když sníh konečně roztál. Byly to ty nejdelší dny, které si pamatoval, nekonečné světlo a pak nekonečná tma. Ještě teď cítí, jak mu pochmurná atmosféra tehdejší zimy svírá srdce. Bylo to krátce po smrti jeho sestry, klidně by to mohl považovat za zatím to nejhorší období jeho života. Je jedno, kolik vlků měla tahle slečna přes zimu u sebe, přijde mu naprosto šílené, aby žila na takovém místě. Hlavou se mu honí tolik otázek, ale jak otevře ústa, raději je hned zase zavře, lehce zavrtí hlavou a povzdychne si. Neměl by se příliš vyptávat, jistě k tomu má své důvody. A on má tendenci ptát se více, než se sluší. Jedno si ale neodpustí. "To tu žijete sama?" Ne, že by nepovažoval vlky za společnost... Ale nepovažuje. Snad každý člověk potřebuje trochu té lidské společnosti, i on, jakkoliv se lidí straní.
Znovu zavrtí hlavou, aby ji ujistil ve svých předchozích slovech. "Nepřišel jsem sem lovit," řekne naprosto upřímně. "Je to naprostá shoda náhod, že jsem se ocitl zrovna tady." Doplní svá slova vřelým úsměvem, ačkoliv přítomnost lesních šelem z hlavy ještě úplně nevytlačil. A i kdyby lovil, nemohl by od ní přeci nic chtít. Od děvčátka, které dokonce žije v lesích.
Sleduje s možná trochu větším zájmem, než by měl, jak se děvčátko chová. Snaží se víc a víc nesrovnávat ji se zesnulou Constance, ale na tu myšlenku se už příliš upnul. Je to obrovská chyba, ví to, s událostmi posledních pár dní mu to nepomůže, maximálně přihorší, ale prostě se toho nedá jen tak vzdát. Na moment od ní s těžkým polknutím musí odvrátit pohled, aby se uklidnil. Úsměv je pryč a na tu vteřinu se v mladé tváři zaleskne smutek a vnitřní utrpení. Je rád, že si najde pro svůj pohyb záminku, otočí se kamsi směrem, odkud přišel a zklamaně pokrčí rameny. Když se otočí zpět na děvče, dává si záležet, aby na jeho tváři nebylo znát příliš emocí. Stojí ho to značné úsilí. "Měl, zhruba hodinu cesty odtud," povzdychne si, dokonce lehce sklopí hlavu, než se podívá na vědro, vesele putující po hladině jezera. "Ale můžu se postarat o tamto, stejně ho budete potřebovat." Rozhodně vykročí blíže ke břehu, směrem k děvčeti, ale po několika krocích se zarazí. Svým pohybem upoutal pozornost vlků a přemůžou ho obavy, že když se k děvčeti přiblíží ještě o něco víc, některý z nich se po něm vrhne. Hodí po neznámé výmluvný, nejistý pohled.

Choval se zvláštně. Svým jednáním neodpovídal ničemu, co v posledních dvou letech zažila. Lidé se jí obvykle vyhýbali, možná právě kvůli blízkosti mohutných vlků, následujících ji na každém kroku. Taková malá osobní ochranka, kdy ji prakticky nikdy nepustili na krok z dohledu a alespoň jeden se zdržoval poblíž pro případný zásah. Působil hrdě, ale nezdálo se, že by svého nadřazeného postavení s kuší na zádech hodlal zneužívat. Tváři dominovaly mužné rysy, v oblasti čelisti poněkud tvrdé, zato měkké světlo odrážející se v očích působilo jemně, snad s kapkou dlouho nesené melancholie, v níž se ztrácela. Jako by už delší dobu utápěl smutek, ze kterého se nemohl osvobodit. Snad se nikomu nemohl svěřit, možná jej jen nikdo neposlouchal. Nebo nechtěl, aby byl slyšet? V modravých kukadlech se třpytilo tolik otázek, tolik zájmu pochopit, proč se tento muž trápí, či snad už jen pouze trápil v minulosti a dnes se na něj usmálo štěstí do budoucna. Sama doufala, že mu bude moci pomoci, ulevit mu od trápení a dodat trochu té odvahy. Třeba i vyléčit ztrápené srdce, pokud by mu to pomohlo. "Lov je vznešené povolání, pokud jej vykonáváte s láskou ke zvířatům. Ne proto, abyste jim ublížil, pane," s něžným pousmáním se ohlédne přes rameno po smečce držící se jí po boku. Každý z nich do jednoho platil za člena rodiny, ač možná chlupatějšího, než by občanům Salemu a i jiného města bylo milé. Pytláky neměla v lásce, i když s nimi nepřišla přímo do kontaktu. I tak dokázala pochopit, že loví zvěř pouze pro zábavu a jakési trofeje jako paroží, kožešinu, hlavy... Pokaždé vnitřně trpěla při pohledu na poničená těla, prolévala slzy v zármutku a někdy se je pokoušela přivést k životu, ač síla jejího léčení zůstávala omezená pouze na živé tvory. Umírajícím dopřávala prostřednictvím svých vlčích druhů rychlou smrt z milosti praktickým škubnutím vazu. Příroda uměla být krutá a dravci ovládali nejvyšší příčku v hierarchii podobně jako lidé. To jim však nedovolovalo přezíravě si brát, co jim nepatřilo. "Nejste pytlák, že ne?" Podezření se ozvalo v něžném hlase drobného světlovlasého stvoření. Poprvé ji ani nenapadlo, že by tento muž mohl splňovat úlohu pytláka, ale při bližším prozkoumání jeho zbraně zavěšené na popruhu na zádech? Mohlo se tak stát. Naivně se ptala, v očích zářila ustrašenostj. Nikoliv ze strachu o svůj život, to sotva. Dávala jej v šanc každý den, důvěřivá vůči svým společníkům. To o ně se bála, o vlky, jejich životy.
Přikývne. Nevědomky mu tak dala možnost rozvíjet bujnou fantazii, jak taková dívka mohla zvládnout drsné doteky zimy na vlastním těle a vyjít pravděpodobně bez sebevětší úhony na zdraví. "Den jsme trávili venku. A noc... Někdy jsme našli nějakou chatrč, kde pravděpodobně pár let nazpět někdo žil. Ale zdálo se mi hloupé si ji přivlastnit. Tak jsme putovali po různých území a... hledali domov," krátce na to pokrčí rameny. Nehledala ve svých slovech nic víc než-li to, co mu jejich prostřednictvím sdělovala. Neviděla jedinou chybu ve svém jednání, trnité překážky, díky nimž by neměla žít a existovat do tohoto dne. "J-já... my nemáme domov. Alespoň ne takový, na který bych si pamatovala," vydechne s hlavou mírně sklopenou, oči studují dlouhé štíhlé prsty, v jejichž bledosti by se mohl shlížet samotný měsíc. Na domov neměla žádné vzpomínky, prakticky ani na nic ze života před probuzením se na okraji řeky, kde ji našla malá vlčí smečka, pravděpodobně odloučená od zbylých členů početnějšího vrhu. Několikrát si mimoděk při myšlenkách a pátrání po své minulosti prohrábne záplavu dlouhých vlnek s pramínky sepnutými na temeni, aby se jí nepletly ve tváři. Několik z nich si dokonce začne hravými prsty zaplétat do drobných copánků. Zahleděná kamsi přes vodu tak po nějakou dobu nevnímala jeho pohledy, ani zkoumání vlků, kteří mu vše opláceli podobnou zvědavostí odrážející se v jantarovém pohledu. "Mhmm? Ach... Ne tak docela. Žiju s nimi." Nevyhledávala lidskou společnost nijak urputně - pokud přišla, přijala ji. Pokud se jí bála? Držela se dál. "Lidé... na mě hledí divně. Nejspíš za to může skutečnost, kdy nechodím do měst a jenom se tu toulám a... snažím se něco... cokoliv vybavit. A i vlci, kteří se drží poblíž. Bojí se jich. A mne čas od času nazývají čarodějkou. Proto se nikde nezdržuji. V žádném městě, v žádném lese. I tudy jen procházíme." Což znamenalo, že se zase ztratí, zmizí jako pára nad hrncem a nejspíš se nikdy nevrátí.
Smutná obhlížela vyšlapané cestičky, jež zima postupně zahalila a jaro je nyní vydávalo na odiv lidským očím návštěvníkům lesa. Patrně jich těmito místy neprocházelo tolik. Lovec byl první, na koho narazila po dlouhé době. Velmi dlouhé, jak si sama byla nucena přiznat. Kontakt s člověkem jí chyběl, scházel jí. Tušila, že milovala doteky, drobná gesta náklonnosti, život jako takový po boku někoho, kdo by jí rozesmíval nebo se staral, zda je šťastná zvědavými pohledy. Jenže nikdy nedokázala nalézt správnou odpověď. Nemohla si vzpomenout. Pohledem zalétne k vědru, obočí lehce pozvednuté v nechápavé reakci. "Vy byste snad pro něj chtěl skočit a plavat? Do té ledové vody?" V šoku se jí zajíkne hlas, až připomíná přišlápnutou malou myšku. I ona vyrazí vpřed, možná dokonce o něco rychleji než on, aby jej zadržela před tak bláznivou představou. Dlaní položenou na jeho paži se snaží lovce zastavit před takovou nerozumností, co by ho mohla dokonce stát život. "To... To ne! Prosím! To vědro... nestojí za to, abyste se nachladil! Jen... jen pomyslete na svou rodinu, na ženu... děti!" Předpokládala, že je ženat, tušila, že muž v jeho věku a postavení by měl už nějakou dobu žít se ženou. "Prosím, pane... J-já... si to nějak zařídím, nemusíte se bát." Ať už to znamenalo, že sama pro vědro poplave, nebo se pokusí ho zachytit delší větví. "Sám jste řekl, že teplo ještě nepřišlo."

Na poznámku o lovu nijak nereaguje, téměř jako by zapomněl, že má mluvit. Nějaký čas se topí ve svých myšlenkách a vzpomínkách. Dokáže kontrolovat pouhým dotekem emoce druhých, ale své nikdy nezkrotil. Má tendenci porovnávat tohle děvče s Constance. Samozřejmě, že zdaleka nejsou stejné. Ale každé gesto téhle záhadné lesní víly mu připomíná gesto jeho sestry, tak vznešeně a přirozeně působí. Jako kdyby se skutečná princezna z důležitého rodu narodila do špatné rodiny. Potlačí melancholické povzdechnutí i další myšlenky, nebo se o to alespoň pokusí, protože nechce opět sklouznout do bezvýchodné situace a svého neštěstí, nechce trávit další dny sebelítostí a lamentováním nad tím, jak je ten život nespravedlivý.
Konečně si vzpomene, jak mluvit a opravdu promluví, tentokrát v reakci na otázku. Přijde mu lehounce naivní, snad to mu vykouzlí nepatrný úsměv na tváři, jako kdyby mluvil s malou holčičkou, s dítětem, s takovou osůbkou, která světu a lidem ještě pořádně nerozumí a teprve ze zkušeností se bude všechno učit. Vždyť bez mrknutí oka, bez jediného zaváhání by mohl říct, že pytlák není a vůbec by to nebyla pravda. Své dny by trávil sbíráním trofejí, prodával zvířecí zuby na černém trhu podivným starým ženám na lektvary... Nepochybuje o tom, že by mu tohle děvčátko uvěřilo. On však nerad lže a stejně k tomu nemá ani důvod. "Samozřejmě, že ne," ujistí ji. "Pokud vím, není tu příliš pytláků. Správce lesa si na to dává docela pozor." Nebo to tak alespoň slyšel. Ve skutečnosti se se správcem lesa nikdy nesetkal, ale pravděpodobně by se to rychle změnilo, kdyby dělal něco, co nemá. Každý, s kým v Salemu s úlovky obchoduje, ví, co je jeho prací. Třeba už jen proto, že často nepřinese slíbené maso ve strachu, aby se z něj nešířila nějaká nemoc. Jen když je velká nouze, loví, aby se uživil. Dlouho tomu tak nemuselo být, dlouho nemusel zastřelit zdravé zvíře. Jeho rány většinou přichází z milosti, ať tím pomáhá své kořisti nebo obyvatelům města, které mu prostě není ukradené, i když by jednoduše mohlo.
Naprosto ochotně a bez váhání mu neznámá sděluje, jak vlastně vypadá její život. A on ji poslouchá se zájmem, protože mu představa, že tohle děvče přežilo celou zimu venku v lesích naprosto samo, nedává smysl. Zima si vzala několik životů i ve městě, natož tady venku! Tuší, že v lese je hned několik chatiček. Sám si jednu takovou vlastníma rukama spravil. "Ty barabizny tady nikomu nepatří, nemusíte se bát se do nějaké nastěhovat," ujistí ji, přestože to nejhorší období má za sebou. Teď by to až do další zimy mělo být jen lepší, ale v to můžou místní jen doufat. Sníh se klidně může vrátit ještě několikrát. Na chvilku má pocit, že snad zvolil špatná slova a uvedl děvče do jistých rozpaků. Možná by neměl tak vyzvídat, možná by neměl jako vždycky strkat nos do cizích věcí, ale tohle stvoření v něm vzbudilo nový zájem. A ne jen kvůli tomu, že je to hezká ženská. Užuž by se omlouval, ale neznámá ho nakonec přeruší, takže to ani nestihne. Bylo mu skoro jasné, že řekne, že sama přeci není, má vlky! On žije jenom se psem a také mu z toho začíná trochu přeskakovat. Někdy, když se přistihne, jak s ním vede dlouhé rozpravy, stydí se sám za sebe. Měl by mít ženskou, aspoň dvě děti, chodit s pár známými na pivo a nechat se peskovat, že měl být doma před setměním a střízlivý a ne se plazit po čtyřech za svítání. Neměl by si povídat se psem. Lehounce povytáhne obočí. Asi tuší, proč ji lidé sledují. Ne jen proto, že by snad byla zvláštní a že by se jí báli. Na krásné ženy se prostě často kouká. Ani on není výjimka, i když si nedokáže ani vybavit, kdy naposledy se nějaké ženy dotkl. "Chápu, že jim vaše společnost asi může připadat trochu zvláštní... Rozhodně budí respekt," hodí pohled modrých očí, stále touhle společností trochu nejistý, směrem k vlkům. Nechce rovnou říkat, že lidem prostě nahánějí hrůzu. Může to trochu zlehčit. "Pro místní je čarodějka každá žena, které nerozumí," zamračí se, pohled mu na moment ztvrdne a on musí potlačovat touhu si znechuceně odplivnout při představě upalování další nevinné ženy. Snad nikdy se nesetkal s městem tak posedlým čarodějnicemi. Jistě, jeho otec byl také v tomhle ohledu šílený, ale proboha, tohle je celé město! I kdyby tohle děvče skutečně mělo nějaké zvláštní schopnosti, neměl by to nikdo řešit. Pokud opravdu má, pak je snad i dobře, že se ocitá mimo dění.
Usměje se, snad trochu shovívavě, aby tím zamaskoval pobavení, které mu rozzáří oči. Nikdy neřekl, že by do té vody skočil... Rozhodně ne nahlas, i když ho to napadlo. Pravděpodobně by pořádně nastydl a to teď, když se konečně otepluje, nemá zapotřebí. Přeci jen se mu nechce ještě skončit pod zemí a pokud by se v křeči z ledové vody neutopil, měl by to stejně pravděpodobně i s blízkým koncem svého mizerného a marného života. Pohlédne dolů, do její bledé tváře, do očích s naléhavým, snad vyděšeným pohledem. Je docela malá, Constance byla o něco větší. I oči má trochu jiné a samozřejmě postrádá jejich typické rysy zděděné po matce. Ale stejně mu ji opravdu připomíná, až se mu srdce divoce rozbuší, ztuhne a úsměv mu ze rtů na chvilku spadne, když se začne topit v jejím pohledu. Teprve zmínka o rodině ho přivede zpátky na zem, i když na chvilku musí sklopit hlavu a dívat se někam jinam než do dívčiny tváře. Žena? Děti? Ano, skoro zapomíná, jak zvláštní je potkat muže, který je v tomhle věku svobodný. Vdovec možná, ale ani to nebývá úplně zvykem. I on by rád měl rodinu, ale nebyl toho doteď schopný. "Jo, můj pes by mě asi oplakal," trochu se donutí k pobavenému tónu a opět se usměje. I přes látku oblečení má pocit, že cítí teplo sálající z malé dlaně, přestože by spíše očekával, že štíhlé prsty budou úplně promrzlé. Možná jsou, snad si teplo nějak namlouvá. "Dobře, nebojte se, nikam nepůjdu," ujistí ji, nebude jí přeci říkat, že by pro to neskočil. Skočil by pro člověka, pro vědro asi ne. Zalituje toho, že nechal zrovna dneska Tobiase doma. Ten by si jistě rád zaplaval a on ho by pak mohl zahřát nějakým kouskem oblečení. Pohlédne na jednoho z vlků, málem by se ptal, jestli náhodou taky neumí aportovat. Ale při pohledu na majestátní zvíře mu to přijde značně nevhodné, tak se raději rozhlédne kolem. "Víte, můžu vám nějaký obstarat... Jenom je to odsud daleko," lehce pokrčí rameny, skoro jako by se bál, že ze sebe sklepe její ručičku. Pohledu do její tváře se však vyhýbá jak jen může. "Ale já určitě najdu něco, co můžu postrádat a bude snad i v lepším stavu než tamto," pohlédne na stále se vzdalující vědro. Snad by bylo nejlepší ponechat ho vlastnímu zmrzlému osudu...

Sledovala jej bystrýma očima, každý pohyb, i ten zdánlivě drobný, bezvýznamný. Každé gesto, jímž odpovídal, aniž by si cokoliv z toho uvědomoval. Constance uměla číst z lidských gest, z mimiky. Z drobností, jimiž se lidé prezentovali vcelku mimoděk. Pomáhalo jí to tvořit si o každém jedinci vlastní představu a dle toho i reagovat, počínaje vkládáním důvěry do jejich dlaní. Lovec beze jména si vedl dobře. Neprozrazoval na sebe žádné negativní úmysly vůči ní či vlkům, žádnou touhu ukořistit si jejich životy a prolít nevinnou krev. Zdál se pouze naplněn trpkou příchutí melancholie, příliš dlouho drženou v zajetí uvnitř srdce. To oči ho prozrazovaly, vyhýbání se jejímu pohledu i stavy, kdy na ní hleděl ztracený v čase, než se odvrátil se zamračením nebo výrazem raněné zvěře. Šlechtilo jej, že se nepokoušel emoce ventilovat přes ní, použít ji jako filtr a ublížit jí - ať už slovy či gesty. Chránil sebe, své nitro, stavěl kolem něj hradby, neboť rozhovor nikdy nezasáhl jeho vlastní území, instinktivně jej upínal do neutrálu. "Pro lidi je nebezpečné vše, co neznají. Mají z toho strach. Stejně jako zvířata. I vlci se cítí ohrožení něčím, s čím se ještě nesetkali. Je to... instinktivní? Ano, patrně ano." S výdechem se jí povedlo vykouzlit jemný úsměv, něžně jím omlouvala každého chybujícího nevědomá si toho, že i ona by mohla skončit na hranici kvůli vlastním schopnostem, ač patrně neviditelným pro okolí. "Člověk je sám o sobě chytrý, ale v davu se skrývá, splývá s ostatními. Pro své bezpečí." Aby jej nehnali na hranici též a sám se nestal obětí svého smýšlení. Zlehka natáhne packu v konejšivém gestu, prsty už už se málem dotýkají koženého kabátce, než je ve vší počestnosti stáhne. Netoužila mu krást část z jeho zóny, nechtěla ji narušovat svou přítomností. Mnozí z její blízkosti byli nejistí, báli se, že ji rozbijí. Kdo ví, co se honilo hlavou tomuto muži. "Co byste dělal, pane, kdybych... byla čarodějka? Věříte na ně?" Zdálo se logické se jej na podobnou otázku optat. Proč by jinak s nimi vyrukoval? Proč by ji varoval? A proč by se vznášelo tolik vzteku za jeho očima? Podvědomě tušila, že by jí neublížil, spíš naopak - zdál se, že je muž na svém místě, chrabrý hrdina, rytíř na bílém koni. Jen bez toho koně. Zachránil by ji? Pravděpodobně ano. Nejspíš by ji poslal pryč, ukázal správnou cestu.
Samým překvapením zamrká nad pobavenou reakcí, kdy definuje psa jako svého nejbližšího člena rodiny. Kdo ví proč si vytvořila představu, že tento muž oplývá klasickou rodinou, kde mu kolem sukní manželky pobíhají malé děti, holčička a chlapec, jehož bude učit svému řemeslu. "Ach, to jsem... netušila. J-já... omlouvám se." Nechtěla ho nijak urazit, ani mu připomenout něco špatného. Konkrétně absenci rodiny jako takové. Zmatená sklopí hlavu, raději si hleděla svého, než aby čelila jeho pohledům. Mohl ji soudit, mohl si z ní utahovat, ovšem Constance si byla vcelku jistá, že mu svými slovy ublížila. Nechtěla tak učinit, nestála o to. Nerada zraňovala lidi kolem sebe, ať již blízké či cizí. Snad i proto se zdá trochu ztracená, když přikývne jeho slovům, aniž by jim řádně naslouchala. Potřebovala odčinit své hloupé prohlášení, dát mu vědět, že to tak nemyslela. "Mohu vám uklidit!" Náhlé vyhrknutí se ozve z jejích rtů spolu s otočkou, kdy jí modravá sukně odhalí útlé kotníky. Na domácí práce byla vhodnou adeptkou, bavily ji. Při zametání prozpěvovala, myla nádobí, aniž by si stěžovala na varhánky na bříškách prstů. A o domácnost se už nějakou dobu nestarala, pokud by někdo nepočítal ty rozpadlé chatrče, v nichž přespávala. "Jako... odčinění. Nemyslím tím, že jste bordělář, pane, jistě ne. Ale mohla bych vám pomoci. Za to vědro. Nechci, abyste na něm tratil." S rukama spojenýma před sebou pomrkávala jeho směrem, nejistá si lovcovou reakcí. Hodlal na něco podobného přistoupit nebo rázně zamítne jakoukoliv podobnou odměnu? Bude snad vyžadovat něco jiného? Ne, nezdál se takový. Nepůsobil jako lovec vůči ní, ne tak, aby se stala bezbrannou kořistí v jeho náručí. "Nebo vás mohu ošetřit, pokud jste zraněný. Jsem dobrou léčitelkou."

V tomhle ohledu je pro něj jen těžké s tím děvčetem souhlasit, když se snaží ospravedlnit chování místních. On musí zatínat zuby pokaždé, když se jen doslechne o zajmutí nějaké nevinné lidské bytosti a při popravách se vyhýbá městu jako čert kříži. Ne jen při upalování, při jakékoliv příležitosti, při které se bere život, který mohl být ušetřen. Samozřejmě, že někdy skončí s provazem kolem krku skuteční zloději, vrazi nebo možná i něco horšího. Ale v Salemu je popravováno stále více a více nevinných, především žen. Možná, že některé z čarodějnictví opravdu vinné jsou, ale to není zločin. On sám se se svými schopnostmi navíc narodil a jistě není jediný, takoví lidé se o to ani neprosili. I když je samozřejmě lehce obeznámen i s případy, kdy tomu tak nebylo a kdy dotyční získávali svou moc jinými způsoby. Ale i přesto, opravdu jsou podobné procesy nutné? "Nevidím na upalování ženských nic instinktivního," odsekne, jen těžko krotí svou zlost. Konečně alespoň cítí něco jiného než smutek a neštěstí, ačkoliv tohle také není zrovna příjemná emoce. Dokonce obratem uvažuje, zda se k děvčeti nechová trochu hrubě. Možná by na to všechno měla jiný názor, pokud by se ve městě zdržovala častěji? Nemá jí za zlé nic z toho, co si myslí. Jen s tím prostě není schopen souhlasit.
Přímá otázka neznámé jej upřímně překvapí. Povytáhne obočí, pohlédne překvapeně na děvče. Jak rád by se jí teď podíval do hlavy. Možná opravdu narazit na další čarodějku? Pro obyčejného člověka by jistě nebylo jednoduché zkrotit si smečku vlků, ačkoliv specialistou na jejich chování není. Má víc a víc důvodů být přesvědčený o tom, že na další čarodějku opravdu narazil. Do myšlenek se jí však nevetře a ne jen proto, že se bojí své schopnosti používat, když se den předtím zcela vyčerpat, ale i proto, že si není jistý, zda to chce opravdu vědět. Čím méně ví, tím lépe - pro něj i pro neznámé děvče. Slyšel, že výslechy a výzkumy v Salemu nejsou nic pěkného a s přiznáním z obětí často vymámí i další jména. Co kdyby se dostal i on do takové situace? S odpovědí dlouho neváhá, pokrčí rameny. Může mluvit naprosto upřímně, to mu vyhovuje. Z nějakého důvodu věří tomu, že by ho tohle děvče neběželo okamžitě někam udat. Poleví ve své ostražitosti. "Samozřejmě, že tomu věřím. Nejspíš by mi nezbylo, než vás obdivovat." Není první čarodějka, se kterou by se setkal a jistě ani poslední. A každé z nich patří jeho obdiv, protože on sám se musí celý svůj život paranoidně ohlížet přes rameno, dávat si pozor, jak zachází se svými schopnostmi, co říká, jak to říká... Každý, kdo si prochází tím samým a mnohdy i horším, každodenním strachem, který nikdy nezmizí, si zaslouží obdiv.
Opět uvádí děvče do rozpaků, přestože pro něj absence rodiny nepředstavuje zdaleka ten největší problém (i když to trochu problém je a jeho náladě nijak nepřidává). Asi je to i zvláštní, potkat osamoceného třicetiletého muže. Ale i děvče mu přijde zhruba ve věku na vdávání, vlastně rozhodně po něm, i když jistý si být nemůže. Na to se však nezeptá. "Vždyť se nic neděje," ujistí ji, ovšem nepodaří se mu skrýt pobavení nad trochu přehnanou reakcí neznámé. Je to milé. Nejistě sleduje náhlou změnu nálady, veselou otočku, vřelou nabídku, kterou by rozhodně nečekal. Zadoufá, že podobné věci nenabízí každému, koho potká. To by pro nic bylo více než jen nebezpečné. Pak si ale vybaví smečku vlků, která by jistě každému, kdo by se pokusil tomu děvčátko zkřivit jediný vlásek, ukousla hlavu. Rozhodně na to vypadají a jen blázen by pokoušel své štěstí. V přítomnosti té slečny na vlky kolem téměř zapomněl, neměl oči pro nic jiného než pro tu krásnou lesní vílu. Podvědomě ho to děsí, protože je to pravděpodobně kvůli neuvěřitelné podobnosti s jeho sestrou. I ona byla dobrou léčitelkou, uvědomí si s povědomou bolestí kdesi kolem srdce. Ošetřit? Jeho jediné momentální zranění by asi ošetřovala jen těžko, ale pokud dokáže ošetřovat duši a srdce rozervané na kusy, pak by mu možná i mohla pomoci. Zaplaší další melancholické myšlenky. To přijdou snad pokaždé, když se přestane kontrolovat?! "Je to jenom vědro, nebude mi chybět," ujistí ji, je to levná záležitost a určitě jich má doma více. "Vážně nic nepotřebuju, ale je to od vás velmi milé... Nabízíte úklid často?" pousměje se pobaveně, i když opravdu doufá, že tomu tak není. On nemá žádné zlé úmysly, nikdy by neměl, ale to rozhodně není samozřejmostí.

Strach se promítl do modravých očí, jejich jas zalil odstínem hrůzy a podvědomé touhy stáhnout se do bezpečí. Utéct. Přesně to cítila, silnou, téměř neochvějnou potřebu útěku, zbabělého, škaredého, ale naprosto potřebného před vidinami svého vlastního těla přivázaného k jednomu z těch vysokých dřevěných kůlů, hromady sena a dřevotřísek, co se vznítí prostým dotekem louče obalené žárem ohně. Plamená náruč dráždící plíce kouřem, dokud se nezačne zalykat a škemrat o pomoc, zatímco se na ní každý kousek oblečení vznítí. Dlaní se pokoušela zadusit představu plnou vlastního konce, držíce ji položenou v dekoltu. Jako by snad tu hrůzu dokázala zastavit. Jako by šlo utopit veškeré myšlenky na peklo uprostřed náměstí. Bledá pleť získala nádech nezdravého odstínu slabosti, dechem mělce lapala po šťavnatém kyslíku, své záchraně. Upalování. Strašili se jím malé děti, především děvčátka, aby se nevydala na špatnou cestu, držela se boha a dobroty, ctností. Netušila, kde se to v ní vzalo, jak si mohla vzpomenout na takové maličkosti. Patrně jí to nezajímalo. Nezdálo se, že by vnímala okolní svět. Malá ztracená holka, pohroužená do děsuplných představ, jež jí braly život přímo před očima. Vlci po jejím boku, ta nádherná šedavá stvoření podivně zneklidněla, tlamy se ohrnovaly v ukázce silných čelistí a zubů, jimiž by snadno odtrhly maso od kosti. Ta pobídka, tiché, přesto intenzivní zavrčení přinutilo Constance zvednout oči od země a pohlédnout lovci do tváře. Šok pomalu otupěl, ne však tak, jak si v koutku duše přála. "O-omlouvám se. J-já... Nemyslela jsem... Je mi to líto...," koktavým hledáním slov ze sebe dostane alespoň část omluv, jimiž sotva mohla ukonejšit zlobou chvějící se duši. Ztratil snad někoho při upalování? Nebo pohrdal církví pro tyto postupy? Možná jedno, možná druhé, možná obojí. Nebo ani jedno z toho. Záleželo snad na tom? Všechno se zdálo tak hloupé, povrchní, dokud nešlo o lidské životy. O matky od dětí, členy rodiny, příbuzné, známé... Ale vlastně i o naprosté cizince. Každý život se počítal. "Netušila jsem, že... že se zde ženy upalují. Tedy... čarodějnice. Ženy?" S otázkou v očích krátce vzhlédne, ale její strach, ten prevít, ji donutil uhnout pohledem do strany, vyhýbaje se modrým očím neznámého lovce. Chlad se zakousával do těla, dlaně přejížděly po pažích v touze vehnat do nich alespoň část tepla. Aspoň kousek toho životodárného elementu.
"Obdivovat..." Výdech, s jakým slova vede, se zdá patrně ulehčený nad touto variantou odpovědi. Obdivoval by se jí namísto strachu? Patrně by se jednlo o prvního svého druhu. Dalšího by jen těžko hledala. Stačila obhlédnout situaci natolik, aby tušila, že lidé se proti čarodějkám staví do pluku, brání své rodiny před neznámou podstatou. Před vším, co neznají a vlastně... ani nechtějí znát. Člověk jako jedinec byl chytrý, ale lidé se pohybovali ve stádech, chovali se obdobně. Hlupáci vedeni svým pastýřem. "Nepatříte mezi ty, kteří pohrdají něčím... neznámým? Nevysvětlitelným? Ani trochu byste se nebál?" Zvědavost ji nakonec přemohla a drobné děvčátko pozvedlo kukadla vzhůru, hledajíc zpětnou reakci na svá slova. Upřímnou, na ničem jiném jí nezáleželo. "Pak byste byl první. První, koho bych znala. To je... milé. Příjemné. Vědět, že ne každý by se přede mnou oháněl vidlemi, kdybych... Kdybych byla tou zlou, nenáviděnou ženou, která má skončit na hranici." Neposkytla mu všechny odpovědi. Mlžila, aniž by jí o to šlo. Své schopnosti držela v tajnosti, ač je hojně využívala v případech nouze a potřeby, nestyděla se za ně. Sama je však nikdy plně nepochopila. Znovu se po svém zranění učila, objevovala jejich taje, malá drobná kouzla pro potěchu i ulehčení. "Jste velmi zajímavý muže, pane," úsměvem počastuje jeho vysokou ramenatou postavu, sklápějíc po chvilce pohled k packám. "Býváte vždy tak tichý, že? Nejste ten, kdo mluví často. Spíš... pozorujete. Jako lovec. Mhmm... Nedivím se, že vám to vyhovuje. Z pohybů, z gest, z mimiky... z toho všeho se člověk hodně dozví..." Strach její tělo konečně opustil natolik, aby se opět rozpovídala. Ta tam byla představa hranice a ohně spalujícího každou část pokožky, každý vlas, který by jí jistě předtím ostříhali. Dokonce i krok přizpůsobí konverzaci, procházeje se kolem břehu jezera. Vlci zůstávali na svých místech až na jednoho, co jí duplikoval každý krok, držíce se při ní. Věrný to ochránce. "Nebojte se," usměvavá zavrtí hlavou, snad ho nijak nevystrašila. "Čtení myšlenek by nikdy nebylo nic pro mě. Ani... zkoumání povahy člověka tím, že bych se mu prohrabávala myslí. Myslím... Myslím si, že myšlenky mají patřit každému z nás. Jsou naše. Nic jiného mít nikdy nebudeme." Mohli jim vzít majetek, rodinu, jméno, život. Myšlenky zůstávaly tím jediným vlastnictvím, na které se mohli spolehnout. Myšlenky a sny. "Prý dobře čtu v lidech. V jejich... chování. Pozorování, nic víc. Nemusíte se bát. J-já... vlastně by... mne těšilo, kdybyste se mě nebál. I kdybych byla... čarodějkou." Její slova zněla měkce, po výhružkách nebylo ani vidu, ani slechu. Malá víla uvězněná kdesi v cizím světě, kam nepatřila.
Zvědavě se ohlédne přes rameno. Jak postupovala krokem kolem břehu, z části lovce obešla, nechávaje ho za svými zády. Zůstávalo otázkou, zda mu poskytovala tolik důvěry nebo v něm neviděla zlo, před nímž by se musela skrývat a bránit si život. "Nabízím to, co se druhému hodí," odpoví pokrčením ramen, aniž by se nad svou odpovědí pořádně zamyslela. Mohlo to vyznít všelijak. Dokonce i mírně necudně. "Někdo potřebuje pomoci v domácnosti, protože je na ni sám nebo se trápí stářím. Jiného léčím, když jej sužuje nemoc. Někomu pomůžu na poli, jinému v domě. Sbírám bylinky, když je třeba nebo nosím vodu." Jako by hledala samu sebe a snažila se přijít na to, kam patří. Kam by měl její život spět. "Je to jen malé splacení toho, co mi nabídnou. Přístřeší, jídlo, pocit rodiny."

Poslední dobou byl vzteky bez sebe, protože vůbec nikdo nedělal to, co měl! Dokonce i Cink ho dneska naštvala a.to je co říct, protože ona je většinou ta, co ho uklidní, když se už chystá někomu natáhnout. Dneska ho vytočil snad každý, kdo se na něj jen podíval. Ghulam měl navíc zase ty svoje kecy, že to chce něco velkého, že dlouho nikde nebyli a že začínají docházet prachy, Bruce byl pro jistotu duchem někde v háji nebo co, protože místo toho, aby našel flegmaticlé východisko, nechal Peta, aby jejich oblíbenému černouškovi div nevyřval díru do hlavy. Jenže oni za to tak nějak moc nemohli. Blížil se úplněk a ta tíha padala na jeho ramena neúprosně a bez varování. Ale nejvíc ho užíralo to, že už dlouhou dobu neviděl Shawna, moc dlouhou dobu. Užíralo ho, že neví, co s ním je. Někde uvnitř ho spaloval strach, jestli se tomu zasranýmu flegmoušovi něco nestalo nebo jestli mu on sám něco neudělal při minulém úplňku. A nebyl jediný, koho tahle možnost napadla. Shawnův bratr, Liam, už ho nějaký čas probodává pohledem v podezření, že zabil jeho staršího bráchu. Nemohl tam být, nechtěl nikomu z nich natáhnout ránu pěstí, po které by se už nemuseli zvednout a nechtěl tam ani nic rozbít, takže se radši sebral doplul loďkou na břeh a šel projít, přičemž nezapomněl nakopnout každý kámen, co mu přišel do cesty a pořádně zanadávat, když nahodou kopnul blbě a bolelo to jeho místo toho kamene. Taky držkoval, když kamen neodletěl, takže na něj mohl být dost vtipný pohled. Samotnému se mu hlavou honila myšlenka, že kdyby to bylo možné, nejspíš by se teď vzteky proměnil i bez úplňku. Jako Hulk, když se naštve.

Salem možná nebyl její domov – které místo také bylo, že? – ale to nic neměnilo na tom, že byla Christopherovi vděčná, že se sem mohla vracet. Vážila si jeho pomoci, proto nikdy neváhala, aby se za majitelem nevěstince zastavila a případně pro něj udělala jakoukoli laskavost, kterou měl na mysli. Zasloužil si to – z její strany dokonce zadarmo v podobě přátelského gesta a důkazu vlastní vděčnosti, neb si uvědomovala, že také mohla skončit rozprsknutá v krvavém fleku na zdi a jen díky jeho zásahu byla tohoto osudu ušetřena. Nyní však její kroky vedly směrem od města, aby se dostala zas o dům dál – tentokrát v podobě Bostonu, kde jistě najde nějakou další práci s cílem polepšit svou finanční situaci. Nest vedla za uzdičku za sebou, klisna ji trpělivě následovala, aniž by jí pomalé tempo majitelky, která nechtěla riskovat, že si v lese zláme nohy, nijak vadilo. A Quinn? Ta měla mimořádně dobrou náladu, div si nepobrukovala náhodné písničky, co jí přišly na mysl – snad jí od toho odrazovalo jen to příjemné, rozléhající se ticho protnuté jen zpěvem ptáků. Po dlouhé době měla pocit, že se jí daří. Že se jí vede dobře, že je najezená a nebude mít nouzi, neb ve vacích u sedla se nacházelo dost jídla pro ni i pro její klisnu. Věděla, že toto období pomine – vždy pominulo, ale o to víc bylo nutné si jej užívat. Její rozjímání však přeruší fakt, že slyší jiné kroky. Nic zvláštního, les nepatřil jen jí – ale faktem bylo, že nešla po široké hlavní cestě, nýbrž boční pěšinkou právě proto, aby si zajistila samotu a klid, stejně jako bezproblémové putování bez všech lapků či zbojníků, kteří v lesích řádili a před kterými by jí neochránil ani mužský oděv, co nahradil šaty – kalhoty, košile a korzetovou vestička, nyní bez kabátu, v němž by se asi uvařila a navíc nevnímala to jemné foukání příjemného větru. Na malý moment se zamračí, zpomalí až zcela zastaví a počká, než dotyčný dojde ji – a v tu chvíli zamračení zmizí, neb s pohledem na něj mu došlo, že ten klučina má určitě daleko horší den než ona. A že ho odněkud zná, jen si zaboha nebyla jistá, odkud. „Copak ti něco udělali?“ osloví nakonec kluka s pohledem na něj, jak vztekla nakopává kameny a nebere k nim vůbec žádné ohledy. Působil trochu jako naštvané štěně – víte, že je něco špatně a že byste se neměli smát, přesto vám však cukají koutky.

Teplá to noc, přímo dokonalá pro nebojácné koupání se při měsíčku. Rád sem chodíval, zas a znovu, za účelem si pročistit tu svou hlavičku pokrytou černým oblakem starostí, ať už se to týkalo farmy či doposud nezapomenuté minulosti, která ho každým dnem svírala více a více... Přestože je na tomto místě už tak dlouho, že nebýt obrazců pokrývajících celé jeho tělo, by snad i zapomněl na tu pravdu, na to, že sem nepatří. Pomalu a potichu se stal součástí tohoto města, ať už to pro něj bylo jakkoliv těžké a nepohodlné. Stal se oporou své mladší sestry, Hany, synem dvou farmářů, pečovatelem dobytka a téměř spolumajitelem všech těch rozlehlých polí, úrody, která byla jeden rok lepší a jindy zase horší, ale na tom zase až tak nesešlo. Vždy se nějak přežilo. Jen uprostřed těch osamocených nocí, kdy se převaloval na posteli, cítil neustálé nutkání přemýšlet nad tím, jak málo si všeho vážil. Zvykl si na život tady, nestěžoval si, bylo to těžké, ale naučil se vděčit úplně za vše, hlavně za to, že má co jíst a kde spát. Přeci jenom k němu Osud byl ještě poměrně shovívavý.
A tak rád chodil sem. K té průzračné říčce, co nebyla ani tak daleko od farmy. Mnohdy jen tiše poslouchal proud vody hladící kameny, co mu přišly do cesty, jakmile se počasí oteplilo, dovolil si z drzostí svléknout alespoň trochu ze svého oděvu a okusit ta pohlazení na vlastní pěst. Bylo to jednoduše uklidňující, pomáhalo mu to přestat myslet. Bláhový to chlapec, který se nezalekne jen tak něčeho. Tolik si v tomto lese zažil, tolikrát téměř přišel o život, ať už narazil na obrovské zvíře nebo na malou pitomou holku, a přesto sem chodil. Něco ho zkrátka k těmto stromům přivádělo zas a znovu, snad to bylo to, že tady to ve skutečnosti všechno začalo. Ne, že by se snažil přijít na kloub průchodu v čase, kterým prošel, ne to ne, to už dávno přenechal mocnějším a nejspíše i vyšším silám. Už dávno přišel na to, že obyčejným lidem jako on zkrátka není souzeno znát pravdu, znát vysvětlení... Ne, o tomu už nešlo. On chtěl jen klid. A tady ho získával, ať už si odnesl ránu nebo dvě.
Strach nestrach, svlékne si mladý muž tedy svou lehkou bílou košili a znovu se ocitá na tom stejné místě. Ve vodě, stejně jako tomu bylo minule. Ale jen na chvíli, jen na pár minut se rozhodne vlézt do konejšivých a přesto nebezpečných vln, než se vyškrábe zase na suchý břeh a položí se na záda, oči přivírajíce pod náporem světla měsíce. Ještě pár dní a bude úplněk, uvědomí si a zhluboka se nadechne. Krásný, tichý a především klidný večer bez rušivých elementů. Položen na své bílé košili nechá zbylé kapky vody pomalu stékat po jeho kůži a postupně se pomalu ztrácet. Se zavřenýma očima a klidným dechem tedy spočívá kdesi u kraje lesa, snad jako kdyby nehrozilo nebezpečí. Ale přeci, co se má stát, stane se.

Od plesu uběhlo spoustu času a ona ho většinu strávila ve společnosti svého bratra Luciuse, protože přece jen byl tím lepším společníkem z její rodiny. Drake a otec se stejně zabývali především obchodem a Lucius jí s radostí vyprávěl historky, které si přivezl z armády. Zvlášť když otec s Drakem nebyli doma, aby ho mohli okřiknout, že podobné historky se pro uši mladé dámy nehodí. Clary to bylo jedno, milovala historky z toho jiného světa, do kterého se její bratr uchýlil a byla ráda, že je může slyšet. Znamenalo to, že její bratr přežil další nesnáze a ona tak mohla poznat místa, na které se ona sama nejspíš nikdy nepodívá. Jenže bohužel všechno dobré jednou končí a její bratr se musel vrátit. Propustku z armády neměl na vždy, takže návrat byl neodvratitelný. Od jeho odjezdu uběhlo už pár dní a Clary se opět v domě začala dusit. Otec s bratrem s ní stěží prohodili slovo, jelikož všechny jejich debaty se točily kolem obchodu, čemuž mladá dívka nerozuměla a nejspíš ani nikdy rozumět neměla. K čemu by jí to přeci také bylo? Jejím posláním bylo provdat se a nezůstat na krku staršímu z bratrů.
Právě tenhle tlak, který jí v domě obklopoval, byl důvodem, proč se po obědě odporoučela do stájí, kde si potajmu osedlala svého fríského hřebce a opustila jejich sídlo. Bylo skvělé opět cítit vítr ve vlasech a na tváři a nechat některé starosti za sebou mezi těmi čtyřmi stěnami svého pokoje. Na hřbetu Morfea jí většina jejích problémů připadala vzdálená a příliš nejasná na to, aby se jimi zabývala. V koňském sedle si vždycky připadala o dost svobodnější než by kdy ve skutečnosti mohla být, proto se vždy v těch nejtěžších chvílích uchylovala právě k projížďkám. Stejně jako teď. Lehce pobídla koně do klusu a následně i do cvalu. Kdo ví, co jí vedlo, jestli její podvědomí nebo zvědavost, když zamířila nevědomky k domu přítele jejího bratra. Nebo spíše hlavně k jeho pozemkům, ovšem ani to nevylučovalo možnost, že na něj narazí.

Jako vždy jsem měl plné ruce práce, buďto hlídkováním nebo dávat pozemek do kupy, jen jsem si mohl oddychnout, že jsem přišel v období jara a práce jde snadno a hlavně než by šla v zimě. Takto během dne zvládnu udělat více, než bych chtěl. Ale o to dřív dokončím opravu ohrady, tak se dříve se mohu vrátit k jiným povinnostem.
Slámou jsme koně vytřel do sucha a následovně jej pustil do menší ohrady, kde byl postraší tažní kůň, který se na pozemku nacházel, již při mém příchodu. Více méně tento prostor by byl vhodný pro rozsáhlá hospodářství, ale vyhovovalo mi to zde už jen, protože to nebylo hned ve středu Salemu, ale lehce na okraji od všech těch očí a uší. Možná bych se právě teď neměl trápit s ohradou, ale v tím že i přesto jsem v Salemu cizinec, který docela vyniká a pár nenechavých zvídalů občas sem tam něco pronese.
A co víc nemohl jsem riskovat, to že někdo ze Salemu zjistí, co jsem zač. Především tu byla ta záležitost s rodinou Custis. Musel jsem to vyřešit, co nejdříve. Už jen kvůli tomu, že jsem chtěl nechat rozhodnutí na tom děvčeti, ale především tu bylo více nabídek. *Ona na rozdíl od těch ostatních je tak mladičká..* pomyslel si poprvé, když slyšel o tom, že jí chtějí provdat. Rád bych pravil, že jsem jednal z lítosti, ale pravdou bylo, že se stala nejvhodnější kandidátkou na manželku, obvlášt co se týče zkušeností byl si jist, že dívka jejího věku bude mít jiné starosti než ho věčně hlídat. Jako jiné ženy.
Musel jsem položit trám a zasmát se. „Vážně už přemýšlím jako stařec.. Kde se to ve mně dneska bere.“ Zamumlu pro sebe, když v tom uslyším nedaleko dusot kopyt. Přimhouřím oči a spatřím Clarisu, naposled jsem jí spatřil na plese a vlastně i poprvé měl tu čest mluvit.
„Co tady děláte slečno. Neměla by jste být zde sama.“ Praví lehce popichavým tonem, čímž naráží na její neuprosný doprovod jednoho z bratrů. Ovšem Lucius byl, Lucius. Oproti Drakemu, byl dost přátelský a milý chlap.