Okolí Salemu

Když měl zas čas odpočinout si od práce, tak se nevydal nikam jinam než směrem k Salemskému lesíku. Nikdy se necítil tak klidně, jako zrovna tam. Hodně lidí se zde bálo chodit, ale on zde vždycky cítil nějaký vnitřní klid. S jeho zrzavýma loknama si občas pohrával čerstvý vítr, který lehce pofukoval. Cítil se tak vyčerpaně, protože v práci toho měl opravdu dost. Furt samé problémy s převozem zboží, které musel dokola řešit. Jeho práce ho naplňovala, ale zároveň ho unavovala. Ani si nepamatoval, kdy se naposledy pořádně dobře prospal, protože problémy ho tížily i ve spánku. Potřeboval na chvilku od všeho vypnout a nejvhodnějším místem byl ten tmavý les, který on měl tak rád. Salemské uličky mu připadaly za ty léta, co zde pobýval více zalidněné. Nerozuměl tomu, že se zde lidé začali tak moc stěhovat. O tomhle městě přece tradovalo tolik strašidelných historek, že se jich musí každý zaleknout. On sám byl vlastně takový pokus omyl. Jediný, kdo o jeho druhé identitě věděl byla Malinché. Nejspíš by skončil na šibenici, kdyby se to doslechl někdo, kdo ho neměl zrovna moc v oblibě. Věřil, že ve městě má opravdu dost nepřátel vzhledem k tomu, že nebyl nábožensky založen, jako většina ze Salemu. Někteří z nich svoje vyznání jenom předstírali, ale on to nemohl předstírat. Buď v něco věřím a nebo ne. Nic mezi tím prostě neexistovalo. Opovrhoval církví, kterou vždycky zajímaly jenom peníze a nic jiného. Ve jménu boha byli schopni tito lidé udělat cokoliv, což nebylo zrovna nejlepší a on nic takového schvalovat nebude. S tímhle jeho názorem se moc netajil, ale díky tomu měl také mnoho nepřátel. Kdyby ještě tihle lidé zjistili, že se umí proměnit v kocoura, tak měl smrt jistou. Radši se s touhle informaci moc nedělil a zatajoval ji. Určitě nebyl jediný v tomhle městě, kdo něco skrýval. Říkalo se, že Salem je plný čarodějnic a démonů. Konečně se dostal z dosahu lidí a kráčel po pěšince směrem k jeho cíli, což byl pochopitelně les. Kolem sebe nezahlédl žádného zvědavé člověka, který by mu mohl rušit po pracovní klid, který si hodlal aspoň trochu užít v klidu.

Musela se vrátit na ono místo inkriminující všechny přítomné, kteří noční masakr přežili. Pohlédnout do míst, kde ještě několik nocí nazpět zela roztrhaná těla dobrovolníků, kteří se vydali do hlubin lesa pro jednu malou potvoru, která se ukázala býti pouhou návnadou. Figurka ve hře, jejímž pravidlům do té doby Amélie rozumněla, ale nyní se zdála tak bezbranná, tak nejistá si v dalších krocích, v počinech do budoucna. Několik dnů odmítala vycházet z pokoje, prakticky nejedla, pouze seděla v koutu místnosti a třásla se hrůzou. Žádný démon ji natolik nevyděsil jako tato žena, ta, kterou měla za přítelkyni, ač vzdálenou, neboť jediný, komu kdy svěřila důvěru do rukou, byla Maya. V temných očích, vždy svůdných, že by jimi přinutila zhřešit kněze, sídlil strach, pocit bezmoci, kdy byla vydaná napospas démonským choutkům. Každé ráno si kontrolovala bledou pleť, zda jí někde nepřibylo znaménko lovené kořisti, přes veškerá zrcadla přehodila těžkou sametovou látku, aby jí odraz nepřipomínal vlastní prokletí. Nepřijímala návštěvy a pokud, pak velmi sporadicky, pokaždé setrvali jen krátce. Dostala se do stavu jakési apatie, nevnímala nic kolem sebe. Ani návštěva kostela jí neprospěla, jak by také mohla? Byla ďáblovou děvkou, nikoliv ovečkou boží, co jen na chvíli ztratila cestu. A ten nový kněz? I teď, když si vzpomněla na jeho chtivou tvář, jí nutil ušklíbat se znechucením. Nenáviděla, k smrti nenáviděla staré muže. Každý do jednoho připomínal nebožtíka manžela, všichni toužili jen po mladém masíčku, na které svalí svoje odporné tělo, ať už kostlivé či vypasané, a několika přírazy se do ní udělají jako ta největší prasata z chlíva. Potřebovala zapomenout, najít si milence, který jí splní každé přání. Který ji přinutí vzdychat a sténat, možná i prosit v těch největších návalech rozkoše, až si ji dominantně bude brát. Tehdy to bývalo poprvé a naposled, kdy mužům něco takového dovolovala, nikdy nechtěla zůstat pokořenou, tou ženou v pozadí, zatímco muž se bude hřát na výslunní.
S povzdechem, tichým a prakticky zničeným nad představou dalších několika týdnů, možná i měsíců sexuální abstinence, popošla o několik kroků blíže k lesu, k temným stromům, které se jí zvedaly nad hlavou, hrdě nosící svou křehkou korunu. Kdo ví, co sídlilo v nich. Nějaká dravá bestie, která by jí nejraději vyklovala oči? Se zamračením odmítala čelit oné skutečnosti, ale plášť s kapucí, která by jí ochránila, si nechala doma. Léto se přehouplo do Salemu, slunce dráždilo vzduch i oči a mladá žena si je několikrát musela zastínit, aby vůbec dohlédla do dáli. V lese nikdy. Ten působil temně na každém kroku. Křehké větvičky křupaly pod nohama, zatímco se její kroky ozývaly čím dál tím z větší dálky od cesty do salemské tvrze. Potřebovala vědět, že to nebyl jen sen. Že si nevybájila celou scenérii. Ještě nyní cítila odporný dech té mrtvé ženy na své kůži, vzpomínky jí otřásaly natolik, až po těle naskočila husí kůže. Chtěla zapomenout, zbavit se těch vzpomínek, vyjít nepošramocená. Ale jak by mohla? Dlouhé černé šaty s vínovým vyplněním korzetu se neustále zachytávaly o větvičky, každou chvíli s sebou škubla v domění, že jí ruka mrtvého chytá za šaty, aby jí je stáhla a Amélii spolu s nimi. Výkřik se vydral z hlubin hrdla, skutečně se nemýlila - urvaná ruka nebohé ženy, která jí tehdy v noci dělala společnost.

Pousměje se a lehce zavrtí hlavou. "Odpověď na svou otázku nejspíš nenajdu ve Vaší tváři, ale ve své hlavě a duši." Pronese a usměje se. Jistě, jak by taky mohla najít odpovědi na své otázky mimo sebe samu. Možná by si mohla namlouvat, že jí něco naznačil ona a ona tak za své rozhodnutí mohla ve výsledku vinit jeho. Jenže k čmeu by to ve výsledku bylo? Maximálně k tomu, že by otrávila manželství, které případně uzavřou. "Jistě, můj otec není nadšen myšlenkou, že opustím tu zlatou klec, kterou nazývá otcovskou láskou a domovem." Pronese a lehce zavrtí hlavou, až jí blonďaté kadeře poletují kolem hlavy.
Trochu ztuhne, když promluví tím chraplavým hlasem, jako by se v ní něco probudilo. Lehce nakloní hlavu na stranu, ale jinak se nepohne ani o centimetr. Navíc když se k ní nahne, téměř zapomene i dýchat, jako by i tím narušila to napětí, které alespoň z jejího pohledu mezi nimi bylo. Jenže když uslyší jeho slova, rty se jí roztáhnou do hravého úsměvu. Mimo domov a mimo společnost se dokázala chovat svobodněji a možná trochu divočeji než by měla. Jako by nebyla tak svázaná pravidly a etiketou. "Možnost volby? To znamená, že na mě nebudete tlačit v ničem? Nebo jen v tom, abych k Vám něco cítila?" Zeptá se a zvědavé zvedne obočí. Pak udělá něco hloupého, opravdu hloupého. Posune obě nohy blíž k němu a obě dlaně mu položí na hruď, hlavu má stále lehce nakloněnou na stranu. "Provokovat? Nevím o čem to mluvíte." Pronese a zadívá se mu do očí. Jistě, tohle její chování může být opravdu říkání si o problémy. Jenže ona má chuť trochu riskovat a zjistit, co tím získá, protože vzhledem k tomu napětí, které ona sama cítí, by se mohlo jednoduše stát to, že svolí k manželství s tímto mužem.

Pěšinka, která vedla směrem lesíku byla stejně tajemná a temná jako samotný les. Ho to však neodradilo a naopak trošku přidal do kroku, protože se nemohl dočkat až si sedne pod nějaký strom a opře se o jeho pevný kmen. Chtěl si aspoň na maličký moment odpočinout od lidí a od té strestující práce. Konečně kráčel po lesní půdě, kde se na chvilku zastavil, aby nasál ten čerstvý vzduch. Lidé, kteří nechodili do lese přicházeli o hodně. Byl tu takový klid, který v rušných uličkách Salemu nejspíš nikdy nenajdou. On sám nebyl moc na velkou společnost a když už někam šel, tak zejména ze zdvořilosti a aby svou nepřítomností nikoho neurazil. Naposledy to dopadlo docela katastroficky a to si ani nepamatoval, jak se vůbec mohl tak na mol dostat domů. Vítr mu znovu profoukl jeho zrzavé lokny, tak musel neposedné vlasy upravit, protože by vypadal jako nějaký vrabčák. Ne, že by mu na tom nějak extrémně záleželo, protože zde byl v přítomnosti stromů. Strom mu asi účes nepochválí. To si však myslel ještě, že tu bude sám, dokud nezahlédl postavu v šatech. Z dálky ji nepoznával, přeci jen neměl zrak, jako ostříž. Ženu nechtěl nějak polekat, tak se snažil jít normálním tempem. Když konečně poznávall postavu v šatech, tak se mu na tváři objevil opravdu krásný úsměv. Byla to madam Amélie. Její krása byla tak oslňující a on ji nemohl poznat z dálky? Měl by se stydět. Hezčí ženu v Salemu nikdy neviděl, protože tahle převažovala nad krásou ostatních. Konečně měl zase potěšení spatřit jejích krásnou tvář. Nejradši by si za to vypíchl oči, ale to už by její krásu nikdy nespatřil. Bylo by to neskutečné utrpení. ,,Madam. Omlouvám se za to, že jsem vás hned nepozdravil, ale vaše krása mě opravdu omámila.." konečně vydechl. Rázem zapomněl na to, že si zde šel vyčistit hlavu od práce a trochu relaxovat. V přítomnosti téhle dámy nemohl odpočívat. To všechno šlo najednou úplně stranou. ,,Taky jste se přišla nadýchat čerstvého vzduchu?" mírně se uculil a málem se i začervenal. Její krása ho úplně očarovala. Ta žena měla v sobě nějaké kouzlo, protože tohle nebylo možné. Žádná žena tohle s ním v životě nedělala, jako madam Amélie.

Dech se zastavoval napůl cesty v plicích, nemohla polknout, nemohla se nadechnout. Jediné, co zvládla, bylo zírat na tu odpornou věc válející se jí u černých jedeckých holínek. Sotva se mohlo jednat o její první mrtvolu, už stála nad jinými, mnohem zohavenějšími těly, nic však nebylo reálnější připomínkou toho, co se v temném hvozdu odehrálo. S výkřikem deroucím se na rty se pokoušela vzdálit, utéct, i kdyby na druhou stranu do náručí lesa. Nepovedlo se. Namísto toho narazila do statného těla mladého muže, jemuž tvrdě dopadla na hrudník, až ji v první chvíli obalila hrůza z tak rychlého konce. Že by si s ní mysl pohrávala? Ta démonská děvka, co tu žila, proměněná v jednu z jejích dávných sousedek? Tmavé oči se zorničkami doširoka roztaženými se upřely na tvář muže před sebou, sotva vnímaje jeho hlas. Dlaněmi pevně tiskla jeho paže, přesvědčená o tom, že se jedná o halucinaci. Tělo pod dotekem se však neproměnilo v dým, zůstávalo silné, že ani na chvíli nečekala a vrhla se mu do náručí vyděšená jako malé dítě. "Jamesi, prosím vás, vezměte mne odsud. Žádám vás o to, prosím... spaste mne i moji duši před těmi odpornými vzpomínkami..." Téměř se mu rozplakala na rameni, tolik šoku necítila už nějakou dobu a nyní s ní každá emoce otřásala daleko silněji. Dnes si na nic nehrála, nepotřebovala to. Ta vyděšená dívka, skrývající se dlouhé roky hluboko uvnitř, konečně vyplula na povrch, aby zahalila Améliinu mysl do temnoty strastí. Přitisknutá v Jamesově náručí dýchala zrychleně, sotva vnímala, co se děje kolem ní. "Prosím, vemte mne od těch strašných vzpomínek pryč. Nechci si nic z toho pamatovat, prosím..."
V Salemu snad každý věděl, co se stalo oné noci. Někteří Amélii zazlívali ztrátu svých bližních, jiní naopak děkovali bohu, že se alespoň někdo navrátil. Jednotlivá těla, rozesetá po celém lese, byla nakonec přivezena a uložena na hřbitově - alespoň to, co se našlo. Jisté části skončily v dezolátním stavu, jiné se vůbec nenašly. Pravděpodobně se o ně postarala dravá zvěř žijící v tomto lese prokletém temnotou a čáry. Sama na nic nečekala, popadaje Jamese za ruku, aby jej odtáhla co nejdál, aniž by si uvědomila, jak to celé v první chvíli vypadá a jak snadno by si mohl mladík zaměnit touhu ztratit se s její náklonností. Nakonec však nevypadal špatně, ač ho neviděla bez košile, ale na to neměla nyní ani pomyšlení. "Díky bohu, že jste se tu ocitl, zavolal mi vás sám bůh. Nevím, co bych si počala, kdybyste se neukázal. Nejspíš... nejspíš bych u té odpornosti omdlela a... a pak..." Nemusela ani využívat svou moc, přílišné rozrušení by vše akorát zhatilo. Stačilo si uvědomit, jak hrozně by dopadla, kdyby jí něco nalezlo.

Klekne si před chlapce a vesele se na něj usměje. "Co třeba na schovávanou?" Navrhne chlapec vesele a nadšeně poskočí. Očividně měl tuhle hru vážně rád, když byl ještě naživu. Možná by jí i zajímal jeho příběh. Jak se mohlo stát, že takhle malý chlapec je mrtvý. Možná nějaká nemoc. Zápal plic? Mor? Nebo nějaká jiná nemoc? Netušila, co z toho by to mohlo být. Nikdy nebyla léčitelkou a na téhle mlhavé vzpomínce chlapce nebyly vidět žádné výrazné znaky nemoci, takže se ani neodvažovala hádat. Ovšem když uslyší další hlas, nadskočí leknutím a rychle se narovná. Vykulí modré oči a rozhlédne se po stromech, ovšem moc toho mezi nimi nevidí. Tiše si odkašle, pak se podívá na chlapce, který se dál nadšeně usmívá, ale čeká na to, co mu odpoví. "Ehm...kdo je tam?" Zavolá do lesa směrem, odkud se ozýval hlas. Tipovala, že byl mužský a to by mohlo jednoduše znamenat problémy. Chlapec se při jejích slovech, která evidentně nebyla směřována k němu, také rozhlédne po lese. "Pojď se schovat, no tak, pojď." Zaprosil jí chlapec a chytil jí za lem pláště, nebo to tak alespoň vypadalo. Duchové neměly pevná těla, takže bylo nemožné, aby se dokázal pláště chytit, přesto to pro Ethel tak vypadalo. "Utíkej se schovat, budu pykat, ano?" Zašeptá blondýnka směrem k chlapci a usměje se na něj. Chce ho skrýt, i když je jí jasné, že pokud ten dotyčný nemá nadání vidět duchy, neuvidí ho. Ethel měla ale stejně tendenci ho schovat, jako by mu mohlo ještě něco ublížit.

V jeho očích byla viditelná radost, protože znovu viděl Amélii. Koneckonců zde ji vlastně poprvé viděl, protože se po večerech potuloval po temném lese Salemu. Ano byla tu docela děsivá atmosféra a to hlavně ve večerních pozdních hodinách. Pro každého zřejmě tento les nebyl úplně ideální i mu se někdy zježily chlupy na jeho těle a to se snažil být statečný. V tomhle městě se mohlo stát snad cokoliv, protože to nebylo obyčejné poklidné městečko. Když se Amélie ocitla na jeho hrudi, tak mu tělem projel takový blažený, ale zároveň divný pocit. Vypadala opravdu vystrašeně a furt říkala, že ji má odsud vzít. Nejspíš se ji muselo něco stát. Přemýšlel nad tím, co by v téhle situaci měl udělat. Měl by ji vzít, jako džentlmen za ruku a přidržovat ji při krocích? Nebo ji vzít do náruče? Náruč byla až moc intimní, tak tu hned zavrhl. ,,Jistě. Ihned vás odsud odvedu.." řekl klidným tónem i když měl docela obavy o ženu v jeho přítomnosti. Takovou ji ještě vážně neviděl. Vždycky si kráčela tak sebejistě až z ní kolikrát šel strach, ale teď? Vypadala tak vystrašeně. Mu to však vůbec nevadilo, protože ji aspoň mohl dělat společnost. Na plese si ji tenkrát příliš neužil, tak si to mohl vynahradit právě teď. V její přítomnosti se cítil, jako osmnáctiletý chlapec, který spatřil poprvé ženu, která ho svou krásou očarovala. Přidržoval ji a lehkými kroky spolu vykračovali směrem z lesa, který byl opravdu temnější než obvykle. Navíc už nebylo příliš velké světlo, což nebylo zrovna ideální. Nechtěl někde zakopnout a svalit se někde na zem. Určitě by vypadal, jako pěkný ňouma před tak krásnou ženou. Dneska se nehodlal ztrapnit, ale ujat se vystrašené ženy a vyslechnout ji. ,,Co se vám vůbec stalo? Všiml jsem si, že je tu dneska podivná atmosféra a trošku děsivější než obvykle.." řekl a nejistě kráčel v před. Samozřejmě byl pro madam Amélii oporou, kdyby se tu cokoliv stalo. V takovém stavu ji ještě opravdu neviděl, tak se nejspíš muselo stát něco opravdu hrozného. Navíc ženy bývaly citlivější než muži i když to bylo někdy opakem. Poznámku s bohem radši moc nevnímal, protože na to měl svůj názor. ,,Neřekl bych, že to byl bůh jen jsem byl ve chvíli potřeby na správném místě.." pokusil se o mírný úsměv a dál kráčel směrem k nejbližšímu východu z lesa.

V prvních chvilkách neuměle klopýtala po Jamesově boku, stále se ohlížeje přes rameno, jako by se ze země měli vynořit nemrtví pronásledovatelé viditelně toužící po jejím mase. Nic takového se nestalo, avšak čerstvé vzpomínky ne a ne zmizet. Dech si stále udržoval zrychlenou frekvenci, v očích se usadila jasná hrůza. Teprve až po několika minutách cesty, kdy se Amélii konečně povedlo srovnat krok, se myšlenkami navrátila ke svému zachránci. "Je mi líto, že jste byl svědkem něčeho tak... nevhodného k mému postavení," vydechla s náznakem sebepohrdání, které nestihla zatajit na rtech. Už dlouhý čas se nepočítala mezi slabé ženy, co z domova nevystrčí ani nos a nechávají vše na svých manžílcích. Jako jedna z mála žen získala a zuby nehty si udržovala významnou funkci v čele městské rady, nadále zůstávala u zdroje moci, ač se její dny snadno mohly chýlit ke konci. Tmavovlasá čarodějnice si však odmítala připustit možnou prohru, pro ni nic takového neexistovalo, nanejvýš ze strany protivníka. Ten měl prohrát, nikoliv ona.
Jen silou vůle zabránila frustrovanému povzdechu nad naprostou ignorací Jamese Browna vůči nedávným událostem, které otřásly Salemem takovou silou, že se několik rodin rozhodlo odstěhovat se do blízkého Jamestownu a už nikdy se nevrátit. "Tohle místo... snažila jsem se pochopit, co se stalo onu noc, kdy... kdy došlo k tomu strašnému masakru při honu na Abigail Oakley, dceru starého kováře, která měla na svědomí vraždy tří nevinných dívek," vydechne s připomínkou informací, které se nesly Salemem jako požár. S tichým monologem pomalu kráčela po Jamesově boku, ruku obtočenou kolem jeho paže, na níž div nevisela jako malé bázlivé dítě. "S několika odvážnými jsme podnikli jisté kroky... A vešli do lesa, kde byla naposledy spatřena. Ale ukázalo se to jako chyba. Ona... všechny zabila. Ne... nezabila... zničila..." I teď, po několika dnech, prakticky týdnech od oné události, se ještě třásla jako osika při vzpomínce na sílu, s níž trhala jednotlivé účastníky výpravy, jako by se jednalo o kousky papíru, nikoliv maso, šlachy a kosti. Odporné mlaskavé zvuky doplněné o křupání kostí ji strašily ve snech spolu s Abigailinou rozpadající se tváří. "Ukázalo se, že se stala figurkou... hračkou jednoho démona... Nakonec skončila stejně jako ostatní..." Amélie moc dobře věděla, že mrtvá už byla před tím, než ji démonka urvala hlavu. Ghúlové - tak prazvláštní stvoření s pochroumanou myslí a cítěním, kteří jdou jen za vidinou přežívání v lidském světě. "Celou tu dobu jsem měla za to, že se jednalo o sen... Ach, Jamesi... Nedokázala jsem opustit ložnici po několik dnů, bála jsem se vykročit z domu... Nezůstal mi nikdo, kdo by mne ochránil před krutým světem. Všichni muži... si nakonec nachází mladší, hezčí dívky než jsem já... Co mám dělat?" Z části skutečná bolest, z části pouhá hra. Amélie se skutečně potýkala s podivnými vztahy, které končily nešťastně z kdo ví jakého důvodu. Dokázala uhranout, nechávala vzplanout vášeň. Nemalý počet mužů doufal, že by jednoho dne mohli ochutnat její touhu v posteli, a přesto se nezdál nikdo, kdo by zůstal po jejím boku. Prokletí rodiny Kelley, jak se zdálo.

Byl rád, že v téhle situaci mohl být po boku tak pěkné dámy a pomoct ji alespoň svou přítomností, která nejspíš nebyl bůhví jaká výhra. Mnoho lidí z výšších vrstev jim pohrdali, protože on přesto, že měl na to si koupit drahší věci, tak to nedělal. Byl až příliš skromný. Obchody mu vynášely, protože prodával kvalitní víno po kterém docela mnoho lidí prahlo. Sám občas některé víno ochutnal, aby věděl co to vlastně prodává. Byla pravda, že Amélii ještě v téhle situaci neviděl, ale vůbec ji to nehodlal zazlívat přeci jen každý někdy měl slabší chvilku. On byl taky docela citlivá osoba i když to kolikrát nechtěl ani přiznat. Přiznat nepříteli své slabiny nebylo nikdy moudré a on těch nepřátel měl docela hodně. Hodně lidí ho chtělo zničit a dívalo se na něj skrz prsty. ,,To je v pořádku madam. Někdy jsou v životě těžší chvíle a proto je dobrý mít lidi okolo sebe. Samozřejmě takovým, kterým se dá důvěřovat a těch je málo.." řekl lehce s povzdechem. Nikdy na to příliš nemyslel, ale už mu vlastně moc přátel nezbývalo a v téhle kruté době bylo lepší mít nějakého přítele. Nechtěl se však teď zaobývat tímto. Byl v tak příjemné společnosti, ale jeho myšlenky utíkaly úplně jinam. Amélie se mu svěřila s důvodem jejího neklidu, který ho lehce zaskočil. Vůbec nevěděl, co se za poslední dobu událo v tomhle rušném městě a šokovalo ho to. Možná byl vážně tak zažraný do práce, že nevnímal co se děje okolo něj. ,,To jsou opravdu nepříjemné a hrozné události. Snad se vám to brzo vyplaví z mysli, protože věřím, že to není zrovna nejlepší pomyšlení na to vše.." snažil se ji svým tónem uklidnit a dál vykračoval směrem z lesa. Les už se pomalu ztrácel za nimi a on doufal, že madam Amélie se už aspoň trochu uklidnila. Nechtěl, aby ji postihlo něco podobného. Nikdy by nedopustil, aby se ji něco stalo i když ji neznal příliš dlouho. Něco ho k ní poutalo a on stále nemohl přijít na to co. ,,Na mě se můžete kdykoliv obrátit i když jsem v poslední době docela zatížený prací. Nikdy bych nedopustil, aby se vám něco stalo. Takový vzácný květ, jako vy se nevidí všude.." pousmál se na ní svým vlídným úsměvem. Chtěl ji ubezpečit, že není tak docela sama jak si myslí.

Musel vypadnout. Ve chvíli, kdy se Anně – poprvé, ale to v té době ještě netušil – zastavilo srdce, skoro sám přestal dýchat a prosil všechny bohy, kohokoliv, kdo byl ochoten naslouchat, aby mu Annu vrátili zpátky na zem. Že Ráj si jistě zaslouží už nyní, ale ještě by před tím mohla spasit pár duší včetně té jeho. Zdá se, že se ho někdo rozhodl vyslyšet, neboť po krátké době Victor zahlásil, že nahmatal tep, zatímco hrudník jeho drahé se opět začal zvedat v mělkých nádeších a výdeších. Stejně ale musel vypadnout, vyvětrat si hlavu, aby uvolnil veškerou frustraci, hněv na sebe samotného i na svět, stejně jako hluboký, hluboký zármutek nad vším, co se nyní dělo jejich rodině. Venku bylo příjemně, stačilo tedy, když vyšel přesně tak, jak byl – v košili, kalhotách a klasických vysokých botách, míře… kamkoliv. Netušil. Prve jednoduše šel. Jeden krok, druhý, třetí. Každý o něco rychlejší. Po té se rozběhl a běžel do té doby, dokud jej dech nepálil v plicích a nádechy byly sípavě nepravidelné, ale nezdálo se, že by se mu nijak ulevilo a jakoukoliv emoci zastrašil. Stále měl neskutečný strach z toho, co bude s Annou i co bude s nimi, stále z něj byl uzlíček nervů se staženým žaludkem, snad jen hněv se ještě prohloubil a vztek se každou vteřinou, každou chvílí, kdy věděl, jak jeho milovaná trpí, ještě přiživoval. Šel dál, nezastavoval. Působil jako blázen se svým neupraveným vzhledem a divokýma očima, které viděly jen to špatné okolo sebe. Světla v oknem, kde žila smetánka Salemu. Zkažená, zhýralá, hřešící, nestarající se o nikoho než o sebe, ochotná obětovat ty nejnevinnější jako Sarah. A přesto zcela v pořádku, aniž by jim smrťák klepal na záda. Později opilce, muže flirtující s nevěstkami bez toho, aby vykazovali znaky syfilidy a odnesli si tak spravedlivý trest za ignoraci žen, které každý večer opouštěli, aby mohli jít za jinými. Též živí – ještě dlouhá léta. To jen jeho Anna, ta skončí jinde… Nakonec jej jeho kroky zavedly na hřbitov. Byla již tma, přesto byla vrátka otevřená a on se do prostranství posetém kříži dostal bez problému. Krok zvolní. Tak tady tohle, tohle bude Annin nový domov. Chladná zemina, od které se nedočká žádné vřelosti, a kupa brouků. Tohle dostane za svou dobrotu, za život, který obětovala ostatním, za snahu vytvořit ze světa lepší místo. Zde skončí všichni dobráci. Zapomenutí. Mrtví.
Prudce sebou škubne, když uslyší nakřáplý mužský hlas. Jindy by ho to nepobouřilo, ale při vzpomínce na Annu jej podobná neúcta ke všem duším, které po hřbitově bloudí, vytočila ještě více než nyní. Nejednal rozumem, hnaly ho instinkty a prvotní emoce, nefiltrované hlavou. Stačilo popojít pár kroků, aby ve tmě zahlédl světlo lucerny položené na jednom náhrobku hned vedle rozpité lahve rumu, zatímco hrobař s rýčem v ruce kopal jedno z míst posledního odpočinku. Silasovi nevadila ani ta neúcta k mrtvému – beztak to byl někdo z města a zde mu byli až na pár výsostných výjimek zcela ukradení – jako spíš představa, že stejného zacházení se může dostat Anně, ačkoliv pokud pro ní Silas něco požadoval, pak to byla absolutní pieta, uctění její památky, uvědomění si, že jeden z životů, který opravdu stál za to, vyhasl. Sám jednal jako opilý, ač to byl nejspíš hrobař, kdo dneska přebral. “Hej! Tadejc už nemáš co dělat!“ Dostalo se mu okřiknutí ze strany mladého kluka, ignorujícího fakt, že se k němu blížil jako ďábel sám. Hrobař pochopil, že noční návštěvník sem nejspíš nepřišel na přátelský pokec.
Nebyl to však dlouhý zápas. Stačilo klukovi vyškubnout rýč z ruky a nakonec mu ho nepříliš humánně zarazit do hlavy, což ho spolehlivě uzemnilo – ideálně navždy. Silas si ani neuvědomoval, co udělal nebo proč to udělal. Ani jeho vzteku se neulevilo, jednalo se prostě o další oběť jeho všeobecné nenávisti, kterou neměl kdo krotit. Výjimečně snad udělal i dobrý skutek – tehdy, když se podíval na kříž u hrobu s napsaným jménem i současným rokem 1694, pochopil, že muž nekopal hrob pro zesnulého, ale že vyhrabával zesnulého z hrobu. Představa, že byl někdo takový hrobařem a že někomu takovému vložil do rukou svou Anno, v něm zvedne vlnu absolutního znechucení i nevolnosti, kdy si přisadí ještě tím, že na mrtvolu plivne. Rozum mu funguje do takové míry, aby si uvědomil, že s tělem něco udělat musí. Naštěstí se nacházel na hřbitově, což bylo v tuhle chvíli nespornou výhodou. Chladným kalkulem zamíří do domku, o němž se věřilo, že patří hrobaři. Namátkově pobere pár kousků osobního odění, zdánlivě to nejvíce nezbytné na cesty a cestovní tlumok, do kterého věci nahází. Když míjí prázdný, vykopaný hrob, co nejspíš nenašel majitele, neb hromada hlíny vedle něj byla již značně porostlá plevelem, hodí do něj tlumok, než se vrátí pro mrtvolu, kterou k hrobu též odvleče. Přidrží si ji nohou, aby z její hlavy mohl vyklínit rýč, než jej bez zájmu skopne do hrobu. Zahrabat po sobě stopy byla hračka – stačil dostatek času, který měl. Nebyl to dokonalý zločin, někdo si snadno mohl všimnou čerstvého neoznačeného hrobu stejně jako faktu, že dříve vykopaný hrob je nyní plný. Ale koho to zajímalo. Buď si absenci hrobaře vyloží jeho odchodem nebo ho vyhrabou – a stejně by nikoho nenapadlo obviňovat Silase. Byla noc. Všechno spalo. Jen na hřbitově pracoval pod temnou rouškou jeden kopáč, co brzo zahodí rýč na hromadu jiného náčiní a zamíří domů, kam patří. Pro další čerstvý zářez na paži značící další smrt, další zabití jeho rukou. A pokud ne mírnější a se stejnou koncentrací hněvu, pak alespoň s jistotou, že se jeho Anna případně dostane do dobrých rukou, ne do tlap masožravýho sráče.

Jimmy Peanut

Stále se jej držela pevně za paži, pohled věnujíc prakticky neviditelné cestičce, co přes vrstvu kapradin, mechu a napadaného listí ležela prakticky pohřbená. V lese se orientovala, ale nyní se zdálo za vhodné hrát si na vyděšenou bohatou paničku čekající na svého spasitele v podobě jednoho obchodníka s vínem. "Zvláště na mé pozici. Od doby, kdy mi manžel zemřel, se na tohle místo slétají jako nějací supi na mršinu, krouží nade mnou a čekají, až učiním chybu, za kterou by mě mohli... klidně nechat popravit jako nějakou čarodějnici nebo zrádce," vydechne zoufale, ač pravdivým přístupem bylo znechucení a pohrdání nad těmi, kdo si toužili činit nárok na správcovské křeslo. Nerada se stahovala z mocného postavení, jenže pokud se delší dobu bude objevovat bez manžela, náhradníka za zesnulého správce, pak se na tomto místě dlouho neudrží. "Zvláště starší členové městské rady mne neradi vidí ve svém čele. Jako by snad žena měla pouze přikyvovat a usmívat se, tvářit se hloupě, protože se to od ní čeká. Já ale takovou nechci být, Jamesi," osloví jej s touhou podnítit jeho slabost vůči ženám a připoutat si jej k sobě. Každý, kdo by za ní stál, se počítal. Tmavýma očima jej sledovala, hrajíce si na zoufalou ženu, která toho má ještě tolik před sebou, ovšem svět ji touží obrat o každou maličkost, o radost ze života. "Chtěla bych pociťovat vášeň ze svého rozhodování, dobrodružství z možných voleb... Znovu se cítit mladou a... a někdy i nerozvážnou dívkou, co by se nechala stáhnout na zem k vášnivému milování..." Svá slova zvolila chytře, hodlala mu tuto představu vplést do mysli, aniž by použila svých schopností. "Opravdu jsem ve vašich očích vzácným květem? Tak proč jste se mě nepokusil ani jedinkrát políbit, Jamesi?"

Zakoukal se tak do madam Amélie, že málem zapomněl na cestu, ale naštěstí včas zpozorněl a pokračoval dál v cestě. ,,Nedávejte jim žádnou šanci a snažte se udržet si pozici. Jste hodně silná žena, která má na to být správkyní." snažil se ji povzbudit svými slovy. Nikdy nechápal ty hrozné rozdíly mezi ženou a mužem. Podle něho by si měli být všichni rovni. V tomhle světě to tak vůbec nechodilo, což byla škoda. Lidé by si ušetřili tolik problémů a všeho. ,,Madam asi znáte moje názory na tohle všechno. Já se spoustu věcmi nesouhlasím, ale musím se zdržet svých poznámek, protože by to pro mě nedopadlo příliš dobře. I když se vlastně za své názory nestydím, protože žena by měla mít právo být na stejné pozici, jako muž. Podle mě i žena by měla mít určité slovo" mírně se na ní pousmál. Když jejich téma narazilo na milovaní, tak to v něm trošičku hrklo. Věděl, že o madam mělo určitě zájem spoustu mužů, protože ona byla prostě nádherná. Jenom slepý by mohl odmítnout, tak přenádhernou ženu. Po nějaké době se zas na chvilku uklidnil, ale potom mu řekla o polibku, který ji ještě nedal. On se snažil chovat, jako gentleman. On vlastně nebyl nikdy žádný proutník a kdyby měl spočítat své poměry s ženami za svůj život, tak by je spočítal na jedné ruce. Čekal na tu pravou i když už měl věk na ženění. Chtěl někoho, kdo bude mít pro něj speciální hodnotu. Amélie byla nádherná žena, ale nemohla si vzít takového obyčejného obchodníka, jako byl zrovna on. Určitě by se na něj společnost dívala skrz prsty a to by pro ně nebyl zrovna šťastný život. Mu sice na tom nezáleželo, ale Amélii určitě ano. ,,Nechtěl jsem vám svým polibkem dělat potíže. Kdyby nás někdo viděl, tak by jste určitě měla problémy. Navíc v tomhle městě mám více nepřátel, jak přátel a vám by to mohlo uškodit i když jsou vaše rty, tak krásné.." za tohle se nesnášel. Neměl nad tím vším tak přemýšlet, ale bylo to nejspíš tak lepší. Chtěl cítit její vůni víc zblízka a chtěl zažít ten moment, když se jejich ústa spojí, ale jak by mohl? Jak by mohl? To udělat nemohl. Nechtěl tak vážené ženě pošpinit jméno.

Salem bol pre neho niečím, čo by nazval výzvou. Mesto, pôsobiace sporo, priam nezáživne a on z neho chce ťažiť čo najviac peňazí... Zbláznil sa? Možno. Ale bol vysoko motivovaný, chcel niečo dosiahnuť a on to aj dosiahne! Či už v tomto meste alebo inom... Všetky sú skoro na vlas rovnaké, jedine ľudia sú všade iný. A preto dúfal, že tu budú ochotnejší než v tom predošlom. Dokáže síce aj z mála urobiť niečo, ale bolo to unavujúce. Rovnako ako začiatky v nejakom meste. Dať o sebe vedieť, potvrdiť svoju existenciu, ukázať svoje kvality a tak podobne, dá to zabrať. A hlavne, získať si dôveru ľudí.
Vykračoval si po lese, obzeral nové územie, chcel poznať svoje pracovisko. Chcel poznať každý kút mesta a k tomu nesporne patrí aj les. Aspoň z malej časti teda musí poznať aj ten, A keďže sa mu nechcelo najímať si nejakého sprievodcu, rozhodol sa do toho pustiť na vlastnú päsť. Niekedy sa mu práve tak podarilo nájsť veci, ktoré sa pred ním snažia sprievodcovia utajiť. A on nechce aby pred ním malo jeho okolie tajnosti. Čím viac bude vedieť, tým viac sa môže presadiť. A to presne potreboval. A chcel.
Z cesty zišiel už pred nejakou dobou, to by predsa nič nenašiel, keby kráčal len po vopred vychodených cestičkách. On si nechcel nič uľahčovať, nerobilo mu problém kráčať do strmého kopca, kde mu zemina utekala spopod nôh, rovnako ako mu nerobilo problém sa z toho kopca potom spustiť dolu. Ale teraz nebol jeho zámer liezť po kopcoch, teraz sa chcel len zbežne poobzerať, nebál sa toho, že by sa stratil, až tak ďaleko od mesta nebol. A do tmy ešte ostávalo pár hodín, nemal dôvod sa ponáhľať.
A možno práve keby sa poponáhľal, rýchlejšie by sa dostal z miesta, kde sa ho pokúsil zabiť istý chlap. Neveril najprv tomu, že sa o to skutočne niekto pokúsil tak rýchlo to jeho príchode, ale rovnako rýchlo pochopil, že chlap je ghúl a hlad vie byť pekne zlým radcom, takže bol ochotný tomu chlapovi odpustiť jeho drzosť, avšak predsa bol odhodlaný svoj život brániť, pretože mu bolo jasné, že ten chlap ho zabije ak ho prv nezabije on.
Vyrútil sa na neho spoza stromu, asi si myslel, že je nenápadný. Každopádne, jeho útok prekukol rýchlo, jeho krvilačný pohľad a otvorené ústa si všimol hneď, nemal dôvod pochybovať.
Najprv mu uskočil, potom ostal stáť za ním a snažil sa vytiahnuť si z pošvy za opaskom dýku. Vzhľadom k tomu, že sa mu tam zasekla a nemohol ju vytiahnuť tak rýchlo ako by potreboval, preto musel ešte raz uskočiť pred útokom chlapa, než dokázal dýku vytiahnuť. Zamračil sa naňho a hneď ako sa otočil, vrazil mu ju medzi rebrá, ale bol si vedomí toho, že to na potvoru jeho druhu stačiť nebude, bude mu musieť urvať hlavu, inak to nevidí. A bude to ťažšie než to vypadá, nezabíja predsa ľudí každý deň. Nie vždy to tak bolo, ale už je to dávno.
Rozptýlenie mu prinieslo viac škody než úžitku, ghúl ho udrel päsťou do žalúdka a prehlo ho v páse, čím stratil istú časť svojej rovnováhy a skoro padol na zem. Pud sebazáchovy ho prinútil sa znovu vystrieť a to práve včas, aby sa vyhol ďalšiemu útoku. Uskočil nabok a teraz vrazil dýku ghúlovi do chrbta. Ruku mal od krvi až po lakeť, ale to bol jeho najmenší problém. Problém to bude keď sa to bude snažiť vyprať, ale to bude potom. Najprv to musí prežiť.
Keď sa chcel chlap otočiť, pomohol si telekinézou. Zo zeme dvihol konár, ktorý tam bol padnutý a vrazil ho ghúlovi spredu do hrude, počas toho vytiahol dýku z jeho chrbta a vrazil mu ju do krku. Potiahol ňom, čím ho spolovice zbavil hlavy. Ešte ten zvyšok. Pohol konárom hlbšie do tela a získal si tým čas na prerezanie aj druhej polovice krku. Hlava padla na zem a krátko po nej tam dopadlo aj telo. Vytekalo z neho krvi ako z prasaťa, dobré hnojivo. Ale čo teraz s tým telom? Nemôže ho tam len tak nechať... Niekto ho nájde a náhodou zistí, že ho zabil on. Bude mať po kariére! A to nemôže dopustiť.
Počkal kým telo vykrváca, potom ho dvihol zo zeme a začal ho za sebou ťahať, hlbšie do lesa. Tam ho nechal, vzal so sebou aj hlavu, ktorú tam len pohodil, svoju dýku si poutieral do oblečenia toho ghúla, on si predsa oblečenie špiniť už viac nebude. Tiež tam nechal aj svoju košeľu, ktorá bola od krvi, vonku je predsa pomerne teplo, zima mu nebude. Počítal s tým, že pach čerstvej krvi a teplého mäsa priláka divú zver, ktorá sa o to už postará. Cestou späť zahladil stopy po ťahaní a rozhodol sa rýchlo odísť z miesta činu.
Mŕtvola: Willhelm Cavendish

Sleduje jí jako přízrak ještě před pár dny to byla stydlivá křehká slečna, jejíž tvář zdobili ruměnce na tváři každou chvíli, vlastně počas celého plesu, kdy jsem se Clarissou prvně seznámil. Velice zvláštní dívka, jednu chvíli se tu červená jako malé dítě, nevinná dívka a pak se tváří jako dospělá žena, která ví, co říká a hlavně ví co chce. Bylo to dost zvláštní mála mne. Však o to víc mi přišla zajímavá a její moudrá odpověď mne přiměje se usmát. „Zdá se, že vám nic neunikne. To máte pravdu v mé tváři odpověď nenajdete. Nejdřív by jste měla hledat odpovědi u sebe poté se pokusit je najít zde.“ Ukážu na svou osobu s vřelým úsměvem na tváři. Inu zmínka o kleci nebyl zrovna veselá, možná proto mé rysy ve tváři krapet ztuhli a nemile se zamračím. „ Věřte, že i slepý by si toho všimnul. Jste dcerou nebo ptáčkem těžko říct.“ aspoň, co se týkalo otce její bratr Drake by nejspíš rád otevřel ty dokořán.
Ale zpět k věci, proč tu vlastně byla? Proč sem zamířila? Těžko říct, popravdě jsem byl rád, že se naše cesty zkřížili už jen protože, jestli má v úmyslu mou nabídkou přijmout je více než dobře, že si snaží komunikovat a ne jen bezhlavě vypadnout z domu. I když by nejspíš nejraději stála pevně na vlastních nohou a rozhodovala se, co vlastně chce pro sebe. Tuhle možnost má, jen málo žen.
„No v ničem to je široký pojem, ale více méně nehodlám ti nutit něco, co by ti znepříjemnilo život. A ano nebudu tě nutit mne milovat. Co, ale neřeknu nikdy nahlas je, že jako každý muž bych o ni bojoval. Dokázal jí, že stojím za to víc jak cizí muž. Přeci jen jsem byl už ve svých letech, ale co víc chtěl rodinu, ale pro něj teď nejdůležitější bylo tohle křehké kvítko ještě mnoho naučit.
Přiznám se, že jsem nečekal takovouhle situaci. Spíš, že se mi to vymkne z rukou. Pevně jí chytí ruce z ničeho nic jí popadne do náručí přesněji si ji přehodí přes rameno a vezme jejího koně za otěže, vede je do ohrady, kde je rozlehlá louka plná kvítků. „Ještě pořád jste si jistá, že to bylo moudré?“ čeká, každou chvíli uder či vrtění, jak se snaží osvobodit.