Okolí Salemu

Už z větší dálky dřív než se k ní otočí zaznamená postavu muže a není pro ní moc těžké určit o koho se jedná. Ethan. Nejspíš jí její povědomí zavedlo právě sem a když si vzpomene na to, co se vlastně dělo na plese, stoupne jí do tváří červeň. Přitom se tam neděli žádné nepřístojnosti, ale přeci jen žádost o ruku nebyla něčím, co by se dělo každý den. Když se k ní otočí, sklopí lehce bradu, aby jí vlasy lehce zakryly tvář a tak nebyly vidět její hořící tváře. Zpomalí hřebce do kroku, což se Morfeovi moc nezamlouvá, ale svou paní poslechne a trochu neposedně pohodí hlavou. Clary to ale ani v nejmenším nepřekvapí, přece jen věděla, že v jejím koni dříme temperament, který ona sama nějakým zázrakem drží na uzdě. Podobně to bylo i s ní samotnou. "Byla jsem se projet a nechala jsem Morfeovi volnější otěže, aby se sám rozhodl, kam pojede." Pronese a trochu zvedne hlavu, přičemž doufá, že horkost z jejích tváří už alespoň mírně zmizela. I když zarudlé asi ještě budou. Zadívá se muži do očí a lehce se pousměje. Dá si trochu na čas, než mu odpoví na druhou část jeho věty, ač to nebyla otázka. "Lucius odjel. Už je to pár dní." Pronese a její úsměv zmizí, takže je jednoduché poznat, že odjezd jejího bratra jí mrzí, zvlášť protože teď musela trávit víc času ve společnosti druhého bratra. "A Drake s otcem mají jisté obchodní povinnosti, takže se nemohou zabývat tím, aby mě nějak zabavili." Pronese a poslední slovo pronese s jistou dávkou ironie. Takhle jí to před dvěma dny sám řekl Drake. On měl lepší věci na práci než bavit svou malou sestru, jak to dělal Lucius. CLary samotnou překvapí ta hořkost, kterou do onoho jednoho slova vnese, zvlášť když se o to ani nikterak nesnažila.

Sledovala ho. Dech se tajil na rtech, průzračně modré oči se konejšivě dotýkaly jednotlivých křivek chlapcova mladého těla. Pokaždé na něm mohla oči nechat, ač si to připouštěla se značnou nelibostí, nedůvěrou v sebe sama. Klamala se, pokoušela si namluvit, že jí pokaždé zkřížil cestu mladík sám, ztracené štěně, které tiše následovala krůček po kroku. Držela se opodál, nedovolila si ani krok blíž. Co kdyby ji zaslechl? Zachytil praskot větvičky pod jejíma nohama, zašustění listoví, jak se o něj otřela sukní? Nehodlala nic riskovat, ne jeho hněv i pomstu vedenou na hlavu čarodějnic. O lovcích slýchala mnohé a tento chlapec k nim měl patřit. Učenec pravděpodobně, přesto natolik všímavý, aby mu neušlo, že s ní není něco v pořádku. Od prvního setkání se třásla strachy v jejich chalupě. Přijde? Nepřijde? Přitáhne i s vojáky, kteří jim podpálí dům, sestru vyvedou ven a obě zneuctí za jejich bolestného křiku? Tehdy se modlívala ke všem bohům, jaké znala, ač polovina z nich existovat ani nemohla. Luanna měla za to, že ji strhla horečka, nějaká nemoc bláznů a ze všech sil se jí pokoušela udržet při myšlenkách. Orianne namísto toho utíkala pryč, zpátky do lesů. Co na tom, že se ostatním zdály nebezpečné? Pro tmavovlasou dívku skýtaly bezpečí, konejšivou náruč, do níž se mohla schoulit a doufat v lepší zítřky. Namlouvat si, jak vše bude v pořádku, protože les... Les se o ni postará.
Namísto toho potkávala jeho - mladého chlapce, jen o pár let staršího, než jakým věkem se mohla pyšnit nejmladší z Cowellových. Zdálo se, že nevyhledává společnost, spíše sám bloudí v temných hvozdech. Snad něco hledal? Nebo někoho? Nezeptala se, nikdy na nic podobného nepřišla řeč. Strach nedovoloval dívce vyjít mu vstříc, ozvat se, natáhnout packu vpřed a třeba se ho pouze dotknout. Zůstala u plachého pokukování skrytá ve stínech silných stromů, přehlédnutelná jako pokaždé. Dnešek měl být jiný. Hledala odvahu k omluvě, k prosbě, ať nechodí za knězem, kdy hrozilo uspořádání honu na další z čarodějnic. V myšlenkách a dnes i ve skutečnosti vcházela na místo, kde se poprvé setkali - doufala, že ho zde najde. Nenašla. Zklamaná odcházela domů, hlavu svěšenou smutkem, až ji podivné zvuky zastavily při okraji cesty. Zvídavá kukadla přelétávala přes okolí, kontrolovala každý kout. Až tam v dálce, tam kdesi daleko zahlédla postavu oděnou do světlé košile - podvědomě vytáhlou s havranními vlasy. Kdo ví, kde se v ní vzala radost, s níž doběhla jeho kroky, aniž by spustila vlnu hluku. S vidinou, že jej dnes konečně osloví, že se odváží, se už už dívčí packou poznamenanou prací s jehlou natahovala za ním, když tu... Zmizel.
Nechápala, co se stalo. Do doby, než jej zahlédla kousek pod sebou, jak si svléká košili a odhaluje své tělo měsíčnímu svitu. S hlavou nakloněnou na stranu, očima upřenýma jeho směrem nedokázala spustit z mládence oči. Z černých znaků, které lemovaly jeho kůži. Smyslů zbavená si na ten moment ani nevšimla, že u košile neskončil a nyní se nahý, jak jej bůh stvořil, vkrádal do chladných vod křišťálové říčky protékající od zátoky milenců, na níž byla napojena. Šokované děvče udělalo první věc, kterou by slušně vychovaná dcera na jejím místě učinila - dlaněmi si překryla oči. V ten moment však, shodou náhod, zmizela zem pod nohama. Při prudkém pohybu, aby se uchránila před chlapcovou nahotou, dokonale ztratila balanc a nyní mířila rovnou do hluboké tůně. Výkřik brzo pohltila voda, jejíž hladina se nad ní zavřela. Tma obklopovala drobnou dívenku, která se pokoušela zachránit.

Možná by mne mělo překvapit, že slečna jako ona při svém postavení si vyjede na koni. Ale nebylo to nijak neobvyklé, jen ne každý dokáže no snést koňsky pach tělo na tělo. Prohlížel jsem si krátce mohutné tělo zvířete, zdálo se, že péče o něj není leda jaká je statný a dobře živený a to je více než dost. Při jejich slovech se zaměřím na ní, mé pronikavé oči v tento okamžik patřili jen jí.
Postoj těla se o něco uvolní, když povídá dál a opřu se o kůl ohrady a sleduji ji poklidně. Však při zmínce, že nechala koni volné otěže se jen potuleně usměji.“Myslím, že být na něm zamíří bud na místo, co zná a to buďto domů nebo za klisnami.“ Zasměji se pobaveně, bylo lehké odhadnout chovaní těch velkých zvířat, ale také zároveň nepředvídatelným. Jednoduše byli složitou osobností asi jako člověk.
Během té doby jsem se snažil mračit, jelikož se občas snažila skrýt svou tvář. Blond vlasy jí kryli vice než bych chtěl, měl jsem chuť je odhrnout sranou, abych jí lépe viděl do tváře. Však lehký vánek se postaral o mou starost a odhrnul jí vlasy na bok. „Vím zmiňoval se o tom, že by měl brzo odjet. A mám ti vzkázat, at se rozhodneš jakkoliv, vždy bude na tvé straně.“ Možná jí to řikat neměl, ale slíbil mu to. Nakonec vezmu poslední kmen ohradníku a zasadím ho na své místo.

Možná byl až příliš nepozorný, když se vracel na svá oblíbená místa. Možná by se měl více ohlížet, více zkoumat stíny proplouvající mezi starými kmeny stromů, avšak na stranu druhou věděl, že strach a přílišná opatrnost vede ledatak k paranoie, a to přece nechce někdo, kdo stojí na dlouhé cestě stát se lovcem. I to byla věc, pro kterou chodil na tiché místo tomuto podobné... Přemýšlel zde i nad tím, zda zanechat naivní představy sebe samotného v obleku lovců, byť to pro něj bylo velice důležité a splňovalo to jakýsi požadavek, co vedl ke klidné mysli, anebo se začít naplno věnovat farmaření. Ale byla by přeci škoda nechat všechny ty zkušenosti, všechno to učení, co podstupoval, jen aby obyčejné lidi jako je on chránil před zlými silami nebezpečných výtvorů hříčky přírody. Chtěl chránit Hanu, celou rodinu Becklesových a všechny, které si zamiloval, kteří ho chránili a nabídli mu pomoct, ať už je jaký je. Nebýt jich, dávno by visel mezi čarodějnicemi. Stačilo strhnout košili, spatřit lebku vyrytou do kůže na mužském rameni, kterou už nikdo nikdy nesmyje. V takovém případě by přeci nikdo neváhal. Hodili by ho mezi špínu, ve kterou věřili. On by byl součástí toho velkého nebezpečí, které si sám nejednou zažil. Ale nikomu by to nemohl vyčítat. Vůbec nikomu.
Alespoň tady se mohl svléct, když už nikde jinde nebyla ta možnost. Kolem něj jen tma a neúplný měsíc, jehož svit dopadal na některé části říčky, stejně tak na jeho tělo, co bez povšimnutí chlapce pozorovala dvě malá sivá očka. Nohy zkoušely jemnost kamenů, ruce ponořené ve vodě, oči přivřené a dech, ten je vyrovnaný. A to po celou dobu, až do té chvíle, kdy se ozve výkřik z ženského hrdla, při němž chlapec prudce otevře oči a s bušícím srdcem se rozhlédne za hlasitým zvukem, doprovázeným už jen vlnou dlouhých hnědých vlasů, co se spolu s drobným tělem ztratí pod hladinou v těch zrádných vodách. Není čas se ohlížet za oblečením, jestliže jde o něčí život, je na místě se za ním vydat bez jakéhokoliv studu. S veškerou svou silou se tedy začne brodit až do těch temných hlubin, v nichž se marně pokouší najít dívku, ženu, či kohokoliv, kdo to spadl. V tom okamžiku ho ani nenapadne, že ona osoba nejspíše musela vědět o jeho přítomnosti a snad kdyby věděl, kdo že to právě pomalu ztrácí vědomí uprostřed vod, při vzpomínce na rány, co mu způsobila, na sílu, co ukázala, na temnotu v ní skrytou, kdo ví, zda by se pro ni vrhl jen proto, aby ji pak mohl předat někomu, kdo se postará o to, aby už neubližovala.
Teď však chlapec bez zamyšlení hledá ve vodách, až ono drobné tělíčko najde a pomůže mu dostat se alespoň nad hladinu. Stačí malý moment, než si uvědomí, s kým má tu čest. Čarodějnice... Copak to má však za smysl, když na něj zírají tak vyděšený oči ženy... "Zbláznila ses?" Pevně si ji drží u sebe, alespoň než se dostanou k pevné zemi, kde už snad svou rovnováhu udrží. Ne, že by se snad snažil ochránit ji, jen nechtěl mít na triku smrt mladého děvčete, kterému nedokázal pomoct. Jak by se pak mohl stát lovcem? Špinavou práci přeci jen v konečném důsledku udělá někdo jiný, nebo ne?
V okamžiku, kdy se spolu s ní dostane na břeh, beze slova své sevření pustí a ještě než se na ni podívá, natáhne se pro své kalhoty a otočený zády k ní si oblékne alespoň tento kus oděvu. V hlavě se míchá spousta rozpolcených pocitů. Znovu ona? Co po mně chceš? Jakmile se otočí, najde ta sivá očka a přistoupí do dostatečné blízkosti, aby vyděšené srdíčko ještě více rozbušil. Dlaň se natáhne k dívčí tváři a beze slov si její pohled přitáhne k sobě, už se může dívat, je oblečený. Alespoň dostatečně. Možná až moc velkou sílu vynaloží, když stiskne její bradu, snad aby se nepokusila uhnout těmi krásnými očky pryč. "Sleduješ mě?" Sám je vyděšený, roztržený ze všeho toho adrenalinu a... A samozřejmě z ní. Ví, jak moc dokáže bolet její síla. Nerad by znovu zažil tu bolest. A že jizva na hrudníku může dokázat platnost slov chlapce.

Její podvědomí jí očividně chtělo uštědřit lekci, že ona sama chce něco, co si nechce připustit. "Koně jsou někdy nepředvídatelní." Pronese a mírně se usměje. Jistě, mohla říct cokoliv, jenže jí napadlo jen tohle. Nebyla hloupá, ale rozhodně byla nervózní. Tenhle pocit v sedle moc často neměla. Cítí na sobě svůj pohled, ale nějak se nedokáže přimět mu ho oplatit. Místo toho vyvlékne nohy ze třmenů a seskočí ze hřbetu Morfea na zem. Podpatky se jí lehce zaboří do země, ale nic jiného. Otočí se bokem k Ethanovi a pohladí Morfea po krku, načež zahákne otěže za třmeny, aby náhodou nespadly na zem a kůň si do nich nestoupl. To by rozhodně nebylo nic příjemného.
Když pronese vzkaz od jejího bratra, překvapeně zamrká, aby zahnala slzy. Těžko říct, jestli smutku nebo štěstí. Její bratr za ní vždycky stál a ona za to byla neskonale vděčná, jenže nebyl tu pořád a ona ho nemohla do nekonečna využívat jako štít, který jí chránil od jejího staršího bratra. Několika rychlými kroky přejde k Ethanovi a zastaví se asi metr od něj, přičemž se ani nestará o to, jestli Morfeus odběhne. Blondýnka moc dobře ví, že to hřebec neudělá. Měla ho od hříběte a naučila ho, že na ní musí počkat. Tak to dělal vždycky. "Můj bratr je skvělý člověk a jsem si jistá, že by neriskoval moje štěstí nebo snad spokojenost. Ovšem nejsem si zcela jistá, jestli tímto rozhodnutím neriskujete vlastní štěstí a spokojenost." Pronese a zadívá se mu do tváře. Jistě, sice mohla být jakkoli naivní, ale na druhou stranu taky byla dostatečně hodná na to, aby myslela na ostatní.

Žbluňknutí, ševelení vln a ticho. Hluboké, osvobozující ticho obklopující drobnou bytost pomalu staženou ke dnu. Temnota vody pohltila Orianne, utlumila veškeré smysly. Zbyl jen pud sebezáchovy, touha přežít - instinkt, který jí velel prát se o svůj život, ač momentálně se nezdálo nic z toho příhodné. Skrze hladinu světélkovalo světlo dorůstající luny, k níž dívka upírala svůj světlounký zrak, fascinovaná krásou v něčem tak drtivě svírajícím, jako byl tlak rostoucí všude kolem ní. Jemné bublinky unikaly ze rtů, vzdalovaly se kdesi nad její hlavou, tmavé lokny z ní učinily malý podvodní zázrak - nymfu, která má tůň chránit a pečovat o ni. Banshee, co se utopila ze žalu nad ztrátou milého. Ducha kdysi živoucího stvoření, co nyní se bude potloukat po světě a hledat vlastní spásu. Napřažená ručka se sotva mohla dotknout světla na druhé straně, prsty se zoufale natahovaly vzhůru, aby něco zachytily. Dotek. Dotek chlapce, jehož prsty se obtočily kolem jejího zápěstí a modrooká dívenka mu vyšla vstříc. Sama učinila to samé a dlouhými prstíky se jej chytla v touze neskončit jako zapomenutá vzpomínka, osamocená daleko od všech ostatních, až ji časem bledou odvane vítr.
S hlasitým zakašláním začala na hladině lapat po dechu. Ani to ji nebylo příliš dlouho přáno - rázným táhnutím ji chlapec vysvobodil z ledových spárů vod, pohodivší ji na břeh porostlý měkkým mechem a skalkami, kde se konečně mohla nadechnout čistého vzduchu. Vykašlávaje vodu se po něm odmítala ohlédnout. Aby také ano, bála se té chvíle, kdy se na ni podívá a očerní ji podobnými slovy, jakými pronesl svou otázku. Zbláznila se? Patrně ano. Vydala se vstříc nebezpečí, vědomě jej sledovala, nedala si pokoj, dokud se málem neutopila. S posledním zakašláním se alespoň trochu pokusí poodsunout, zmizet ve stínech, ale ani to ji není dopřáno. Rychlý počin lovce zatarasí drobnému stvoření cestu, vyděšené oči hledí na paži zabraňující v jakémkoliv pohybu pryč. Bála se té chvíle, že ani neslyšela kroky, jimiž se k ní přiblížil. To až tlak vynaložený na její tvář, na mladistvě zakulacenou bradičku ji přinutil vzhlédnout, ač poprvé... poprvé raději klesla pohledem k zemi, malá provinilá holka. Třas po celém těle vyvolával dojem, že se chvěje strachy, splašené srdce odmítalo poslouchat a nadále tlouklo na poplach upozorňujíc na sebe. Na její hrůzu z tak intimní blízkosti.
Až po chvilce, kdy jí zvýšeným tlakem dával najevo, že se s uhýbáním pohledu nesmíří, pozvedla oči vzhůru. K němu - k chlapci, který jí zachránil život. A kterému jej málem opětovně vzala. Zahrávala si s osudem a nyní se jí loutková hra vymstila. "Sleduješ mě?" Hlas přicházel z dálky, přesto tvrdě udeřil na chladem i rozpaky rozpálenou tvář jako ostrá facka. Prudké zavrtění hlavou je mu odměnou, pohled klesá do strany. Nechtěla mu lhát, přitom mu nedokázala potvrdit správnost slov. Sledovala jej a provinilost v její tváři mu byla důkazem lživých informací. Slzy se začaly drát do očí, mokré kapky se kutálely po tvářích, až přestávalo být jasné, kde začínala mokrost z vody a kde od prolévaných slz. "Ne-ne..." Nechtěla? Lež. "N-n-ne..." Nelže? Ale kdež. "N-nech... n-nem-myslel-la... j-jsem... t-to... t-tak..." Koktavá odpověď nakonec vypadne z chvějících se rtů, do nichž se zoufalostí kouše. Opravdu - nemínila mu nijak ublížit, ani přidělávat starosti. "J-já... Ch-... Ch-tě-... Chtěla... J-jsem... s-s-s-se... o-omlu... o-o-omluvit..." Konečně ze sebe dostala vše, co měla na srdci. Přesně v ten moment už její srdce nevydrželo tíhu tajemství a děvčátko se rozplakalo, choulíce se do klubíčka. Potřebovala se ukrýt před světem, před zlými pohledy, před vším. "P-prosím! Ne-neříkej... Ne-ne-n-neříkej to ve městě! P-prosím! O-oni... O-oni by si pro mně p-přišli. A-a-a pro m-mou sestru. Nic jsme ne-neudělaly!" S výkřikem se odvážně podívá do chlapcových očí, než si uvědomí svou chybu. Ublížila mu, zranila jej. Patří tedy na šibenici.

Jen pár dalších ztřeštěných chvil, kdy jedna myšlenka za druhou proplouvá zmatenou hlavičkou mladého muže, který v mžiku schová svůj klín do kalhot, jen aby si dívka přestala tak hloupě zakrývat oči. Jistěže, chápal to, tuhle dobu, kdy vzájemná intimita byla u podobně mladých slečen jednoduše tabu, přesto mu to v této chvíli přišlo hloupé. Ruka se natáhne k její bradičce, chlapec k děvčeti poklekne a s vyčítavým pohledem si neodpustí pár zlých slov. Síla vynaložená k tomuto kroku byla téměř zbytečná, avšak bál se, že mu uteče, stejně jako tomu bylo posledně. "Tak sleduješ?!" Nepočká si na onu koktavou odpověď, přes zlost v očích ani nevidí vyděšenou tvářičku malého nevinného děvčátka, co by se nejraději schovalo za sukni své látkové panenky. Srdce buší i jemu, rychle, až by snad nejraději vyskočilo z počmáraného hrudníku, voda kape z delších černých vlasů splývajících kolem tváře pohledného mladého muže a slova, rychlá a zlá plynou z horkých rtů. Nádech, výdech, požadovaný a dlouho hledaný klid zase mizí, zase je tu jen zmatek, strach, tisíc navzájem překřičujících se myšlenek. "Kdo jsi?" Aniž by ji nechal domluvit, aniž by se snažil pochopit její slova a ten strach, nechá všechny své dotazy vyplout na povrch. Pronásleduješ mě? Chceš mě zničit? Nebylo to poprvé, co se s ní setkává. Tichá, ve stínech schovaná, tiše pozorující... Kdo ví, kolikrát už takhle sledovala jeho kroky.
Pozorně se zadívá do její tváře, snad aby si všiml rudých tváří, co ho uklidní. Opravdu, přivede ho na zcela jiné myšlenky, neboť bytost s nekalými úmysly by se přeci nenechala jen tak uhnat do rozpaků takové míry. Jen obyčejná malá pitomá čarodějnice, co si zahrává se svým štěstím a mocí. "Ne-ne...ne?" S chlapeckým výsměchem znovu udeří do centra jejího studu. "Nemyslela tak? A jak jsi to tedy myslela? Hm?" Při minulém shledání, jestliže si dobře pamatuje, se snažil o to, aby se nebála. A jak se mu odvděčila? Stojí mu za to býti hodným? Ne. "Ach tak," zasměje se, přičemž pustí její bradu, nepřestává se jí však dívat do tváře. "Omluvit? Za co? Že jsi mě málem zabila?" Ironie přímo chrčí z jeho hlasu, slzy děvčete se najednou zdají jako uklidňující prvek, co dává jeho mysli alespoň trochu toho smyslu, ať už se to může znít jakkoliv podivně. S hlasitým výdechem se posadí vedle toho choulícího se klubíčka, kolena před sebou a ruce kolem nich. Vyslechne si poslední pomalu vykoktaná slůvka z úst dívky a zavrtí hlavou. "Čekáš snad, že tvou omluvu přijmu?" Byl by hlupák, kdyby odpustil jen kvůli hezké tvářičce a těm nádherně průhledným studánkám, v nichž by se utopil nejeden nepozorný chlapec jako on. Hlupák, kdyby dal na lítost, na lidskou empatii a zapomněl by, s kým že vlastně má tu čest. Zoufale sklopí hlavu, jen aby mohl silně přivřít oči nad tou pravdou. Nemůže ji nikomu předvést, ne, když zná obrazce na jeho těle. Visel by s ní, kdyby si pomstychtivě pustila pustu na špacír. "Unikneš trestu jen díky tomu tvému okukování." Jen ať se červená, chce vidět její tváře hořet studem, chce vidět lítost v její tváři, chce ji slyšet prosit o odpuštění. Jen ať se topí to malé koťátko. Chce cítit moc, která mu chybí, a na malém děvčeti si ji může přeci jen tak jednoduše vydobýt, až to není pěkné. Až není pěkná ta mužská zlost, kterou si snad sám pořádně ani neuvědomuje. "Zahráváš si... Tolik si zahráváš... Malá hloupoučká čarodějnice."

Sleduje její počínání s koněm, oproti němu byla skutečně drobná, kdo by řekl, že dívka jako na dokáže se udržet v sedle takového zvířete, ale v jejích rukou byl jako beránek. Svým způsobem to bylo ohromující už jen protože z koně sršel temperament a nebyl jeden z těch klidných koníčku pro vyjížďky jako měli jiné Lady. Možná spíš by to mohl nazvat poníky.
Nakonec když z ní spustím pohled si stáhnu vlasy dozadu do jednoduchého drdolu, aby mi nezavazeli ve tváři. Někdy mi to bylo naobtíž, ale zvykl jsem si na ně asi až moc. Možná jsem to spíš dělal ze zdvořilosti, když jsme si všimnul jejího výrazu, který udělal při pronesení slovo jejím bratrovi. Dělal jsem jak moc se soustředím na to, abych je sepnul, však jakmile promluví opět k ní zpět pohlédnu a na tváři se mi objeví usměv. „Myslíte, že jsem snad udělal chybnou volbu? Bylo to čistě moje rozhodnutí slečno Clasriso. A nemyslím si, že by to byla chyba.“ Pravím poklidným hlasem, kolik vdovců by určitě dalo za to, aby si jí mohli vzít, mladou produktivním ženu v jejím věku. Možná jedna z věcí, před, kterými jsme tohle stvoření chtěl chránit, i když si neuvědomuje, že já jsem spíš ta hrozba pro její život. I přestože jsem bílím čarodějem lidi Salemu by to nezajímalo.
"Spíš zda vy nebudete litovat svého rozhodnutí." pravím zcela poklidný hlasem a opřu se o hlavní kůl ohrady s lehce nahnutou hlavou na bok a tázavým výrazem ve tváři.

Pozorně ho sleduje a pohledem mu přejíždí po tváři, kde se snaží najít jakoukoli známku neupřímnosti. Ne snad, že by jí toužila najít, ale přece jenom se mohlo stát, že ho Lucius k takovému rozhodnutí přemluvil. Jenže na druhou stranu by jí bratr nenahnal do svazku s mužem, u kterého by se on sám bál, že by jí mohlo něco hrozit. Lucius měl skvělou vlastnost v tom, že se staral o její bezpečí a zdravý rozum ve chvílích, kdy otec nepoznal, že jeho drahá dcerka trpí. "A mluvil jste o tomto rozhodnutí s mým otcem nebo druhým bratrem?" Zeptá se a lehce pozvedne obočí. Přece jen stále bývalo zvykem, že se muž zeptal i otce dívky, zda mu dovolí si jí vzít. Clary bylo jasné, že její bratr s tím nejspíš nebude mít sebemenší problém, hlavně pokud se konečně jeho sestra odstěhuje. U otce by to mohlo být obtížnější, protože ač se choval jakkoli jeho pud chránit dceru i tím, že jí uzavře v domě, nepolevil a Clarisse si toho byla velmi dobře vědoma. Vždyť ani teď její otec nevěděl, že se vykradla z domu a je mimo jeho dosah. "Pokud vím, tak jsem své rozhodnutí ještě neučinila." Pronese a na tváři se jí objeví laškovný, ale stejně tak i nevinný úsměv. Pravda, nahlas své rozhodnutí ještě nevyslovila, ač se už rozhodla, co s jeho nabídkou udělá. Dobře věděla, že svazky se už jen málokdy uzavírají jen na základě lásky, jenže její dětská naivita a naděje v její duši doufali, že u ní by to mohlo být jiné. Ovšem, jak se přesvědčit o tom, že její rozhodnutí opravdu nebude chybné a nezačne ho pár měsíců po dnešním dni litovat. Přejde tedy až k němu stále s menším úsměvem na tváři a zastaví se tak, že jejich těla dělí jen centimetry. "Jenže jak se ujistit v tom, že moje rozhodnutí je správné?" Zašeptá a oplatí mu tázavý pohled. Chvilku se mu jen dívá do očí, a pak se postaví na špičky a lehce ho políbí. Jen takové jemný dotek rtů o rty.

Zima byla dlouhá. Strávil jsem ji nekonečným touláním se po celé zemi, lovem zvěře a prcháním před šlechtici, toužícími po hezky vybarvené rysí kožešině. Které zámožné lady by se nelíbil nový kabát, že? Potloukal jsem se hustými lesy kolem Salemu, nosem nasával příjemnou vůni borovic a čerstvý jarní vzduch. Cítil jsem se jako znovuzrozený. Svěží zelená barva lesního porostu dělala mým očím dobře, stejně jako jemné vrzání mechu pod mýma nohama. Svět byl zase jednou hezkej, to jsem musel uznat. Okolí města už jsem za ty měsíce znal jako své boty a hrdlo jsem měl vyprahnuté, takže jsem vybočil na pěšinu a sešel k nedaleké studánce. Spojil jsem dlaně, abych si nabral vodu a napil se. Voda byla dobrá, nejspíše z toho důvodu, že nevedla žádné splašky ani jiný odpad z města. Posadil jsem se k prameni a jen tak koukal na čeřící se křišťálovou hladinu. Byl to relax. K úplné spokojenosti mi však stále něco scházelo. Kus žvance. Z kapsy kalhot jsem si vytáhl suchý kus chleba, koupený předevčírem, a tak trochu upejpavě jsem jej začal oždibovat. Měl jsem chuť na maso, ale mé tělo bylo natolik rozbolavělé z ranní přeměny, že jsem jednoduše neměl chuť riskovat nějakou další. Uvažoval jsem, jaké to je, být po dlouhé době něčím jiným, než chlupatým predátorem. Dvounohou bytostí s holou kůži, chápavýma rukama…však víte, člověkem. Usmál jsem se. Mimika byla jedna z mála věcí, které mi ve zvířecí kůži chyběly k úplnému štěstí.

Už to byla nějaká doba, co se vydala pryč ze mlýna, kde se schovávala před duchy. Občas na ně zkrátka neměla náladu a do mlýna si většinou netroufly kvůli její matce. Někteří sice byly víc oprsklí než jiní a zjevily se i tak, ale s těmi se vypořádala hodně rychle. Jenže nedokázala duchy ignorovat moc dlouho, takže poté, co skončila se svým dílem práce ve mlýně, se vydala do lesa. I přesto, že byl krásný den, na sobě měla dlouhý světlý plášť s kápí, kterou měla přehozenou přes hlavu, takže jí stín zakrýval tvář. Možná mohla vypadat podezřele, ale cestou od mlýna k lesu byla minimálně šance, že někoho potká. Jakmile jí zahalil stín stromů, zapátrala světlýma očima po svém okolí a popustila uzdu své moci, takže pro duchy teď byla něco jako světlo pro můry. Netrvalo to moc dlouho a zjevil se před ní duch malého chlapečka, který se na ní rozpustile usmíval. "Nechceš si hrát? Maminka mě za chvíli bude hledat." Pronese přízračný chlapec a dál se na čarodějku v kápi usmívá. Blondýnka lehce nakloní hlavu na stranu. Tenhle typ duchů měla i svým způsobem ráda. Nepamatoval si, že je mrtví a nevyprávěl jí tak o tom, co ho potkalo. "Neměl by jsi maminku takhle zlobit." Poučí ho Ethel, ale mile se na něj usměje, pak se ale rozejde trochu hlouběji do lesa, zatímco chlapec poskakuje vedle ní. "Ona ví, kde jsem. Přijde pro mě až bude hotová večeře." Ujišťoval jí chlapec a rozhlížel se po lese. "Na co by sis chtěl hrát?" Odpoví mu Ethel v okamžiku, kdy si je jistá, že pokud půjde někdo po okraji lesa, tak je neuslyší. Sice se o ní ve městě říkalo, že je slabomyslná a mluví si sama pro sebe, ale nepotřebovala to ještě podpořit tím, že si takhle povídá uprostřed lesa. To už by mohlo být více podezřelé.

Snažil jsem se schroupat krajíc suchého chleba, který se mi v puse stával nechutnou, žoužel připomínající hmotou bez chuti, a snil o čerstvé zvěřině. O kořisti, kterou jsem si mohl nechat v lese a vracet se k ní, kdykoliv jsem potřeboval. Bože, jak já se těšil, až se zase budu moci přeměnit a pokračovat ve svých zajetých kolejích. Kolejích nelítostného predátora. Existence zvířete byla svým způsobem proklatě snadná. Vaší jedinou starostí bylo shánění potravy a hledání úkrytu před všemi možnými i nemožnými vnějšími vlivy. „Fuj,“ zahučel jsem nakonec, když mi pronikavě zakručelo v žaludku a odhodil jsem zbytek chleba na zem. Říká se, že hlad je nejlepší kuchař, ale čeho je moc, toho je příliš. Chystal jsem se odejít směrem k městu a třeba si něco k jídlu sehnat (jakkoliv, proboha!), ale cosi mě zastavilo. Hlas. A co bylo důležitější, byl to hlas mladé ženy. V tu chvíli se mé myšlenky na jídlo rozplynuly a nahradily je jiné. Pudovější. Našpicloval jsem uši, abych se ujistil, že netrpím halucinacemi, a když se to ozvalo znovu, rty se mi zkroutily do potutelného úsměvu. U čeho jsem to skončil? To vlastně bylo fuk. Ta žena, nebo spíše dívka, s někým mluvila. Říkal jsem si, zda s sebou třeba nemá psa, nebo cokoliv jiného, a tuto variantu jsem tak úplně nezahazoval. Vyhoupl jsem se na momentálně dost rozbolavělé nohy a vykročil tam, odkud se hlas ozýval. „Halo?“ zvolal jsem mezi shluk stromů a čekal na odezvu.

Neuniklo mi nic její sebemenší pohyb nebo pochybnosti na mé tváři, které se tak pracně snažila najít, vskutku nebyla hloupá aspoň po této stránce si byl jist, že není tak naivní i přes svůj mladý věk. To mne přiměje se lehce usmát, když její velké očka mne zkoumají, proto si o to víc nedokážu odpustit. „Našla si tam odpověď na svou otázku lady?“ mohl jsem se tvářit jak by si přála, aniž by to poznala, ale nebyl jsem mistrem tváří, jak to uměli jiní. Když se však zmíní o otci lehce si promnu bradu, kde bylo jemné strniště světlých fousů. Pak jen založím ruce a s vážnou tváří se dostanu k odpovědi. „Ještě ten večer, když jsem byl ve vašem domě a žádal vašeho otce o to zda by jste chtěla se mnou na ples. I když se zdálo, že nebyl nadšený mou přítomností.“ A byla to pravda, odpovědi jsem se nedočkal. Spíš by se dalo říct, že by mne nejraději vyprovodil sám. Ale pravil, že to jen na ní. Přeci jen já jsem nebyl někdo vyšší vrstvy, aby jí nesměle uháněl do sňatku s někým jako jsem byl já. Možná kdyby takový soudce myslím, že by ani nečekal na svolení jeho milované dcery.
A ano byl si vědom, že své rozhodní ještě nepravila nebo spíš neučinila. Proto jen pokývnu chápavě hlavou, že jsem si toho plně vědom. Když v tom udělala pár ladných kroků, její sukenice lehce zašustí o stébla zdejší traviny, která rostla všude kolem. Dělilo nás pár centimetru, jen tázavě zvednu obočí, když v tom její drobná postava se postaví na špičky a lehce se dotkne rtů. „Těžko říct my lady, může se stát, že mě budete nenávidět, milovat nebo naopak nikdy se do mě nezamilujete. Ale já na rozdíl od jiných vám dám možnost volby.“ Pravím lehce chraplavým hlasem a obličejem se přiblížím k jejímu uchu. „A není moudré muže provokovat, obvlášt ne takto na ustraní, kde vás nikdo neuslyší.“ Šeptne pobaveným hlasem a oddálí se. Možná jedinou, ženu, jež miloval byla jeho nevlastní sestra, ale tahle dívka měla něco, co ona ne. Kuráž, myslím, že by si mne dokázala omotat okolo prstu i přes tu nevinnou dětskou tvář.

Toužila zakřičet, že jej nesleduje. Že nemá nic společného s tím výmyslem, ale vypravit ze sebe hlásku? Dát najevo cokoliv než palčivý strach, co se rozrůstal uvnitř srdce a s každým dalším úderem sílil, pohlcující celou její maličkost? Jak by mu dokázala lhát? Ublížila mu, málem ho zabila. Rozrušením tiskne prsty do drobných pěstiček, nehty si rozdírá kůži v dlaních, zabraňujíc svým schopnostem, aby se naplno projevily a chlapce tak mohl napadnout celý les. Síla čarodějnic bývala nevyzpytatelná a Orianne se třásla představou, že by někoho nechtěně zabila. Dech se stával mělčím, kukadla vytřeštěnějšími. Modravost zalila celou duhovku, zorničky se rozšiřovaly hořkým pocitem strachu. Už už se pokoušela mu naznačit, že nikoliv, nesledovala ho přeci, přes rty, které si drtí stiskem zoubků, však nepřejde jediné slovo. O to více ji zasáhne povel k odpovědi, prostá otázka, na níž netuší, jak zareagovat. "Kdo jsi?" Kým byla? Čarodějnicí? Divoženkou? Švadlenou? Dcerou starého muže? "Nikdo," zašeptá v tiché odpovědi, očima uhýbaje stranou. Nikdo - tím si přála být. Nikým. Nikdy neviděná, neslyšená, neubližující. Zkrátka ta, o níž město nebude znát krutou pravdu. Byl důvod, proč se držela stranou, dokonce čas od času i od Luny, kterou nechtěla nešťastnou náhodou zranit. Bledá ve tváři, tmavé prameny mokrých vlasů se lepily na tváře a šíji, malá hromádka neštěstí.
"Nechtěla-...," Nestačí doříci svou omluvu, chlapec jí do tváře vpálil hořkost vlastních vzpomínek. Pamatovala si, jak jej nechala napospas osudu. Nezajímala se, ne v tu danou chvíli. Nestarala se. Ani nechtěla, ač jí něco hluboko v srdci nabádalo, aby otočila své kroky a směřovala k němu. Neučinila tak. Důvod? Prostý. Strach. Strach, že ji okamžitě zabije a nikdo se nedozví, co se stalo. A pokud? Pak v jinačí verzi. "Nechtěla jsem!" Výkřik se vydral ze rtů rychleji, než sama čekala. Spolu s ním vzplála i blízká větev ohněm, plameny olizovaly vzduch do výšky několika stop. "Nechtěla jsem ti ublížit! A-ale..." Jak by to mohl pochopit? Jak by mohl rozumět tomu, co se jí odehrávalo v hlavě? Frustrovaný výdech, do očí se draly slzy neštěstí nad tím, v jaké situaci se právě ocitla. "Nemohla jsem... zůstat... Moje rodina... Kdybys zemřel..." Stačilo se zaposlouchat do jejích slov a každému by nakonec secvaklo, že se pouze snažila ochránit svou rodinu. Kdyby zemřel, nikdo by proti nim nevyšel s pochodněmi. Nikdo by se jí ani sestru nesnažil odvléct na kůli uprostřed náměstí. Plameny postupně slábly, jak dívka ze sebe v rychlosti vše vychrlila. "Nejsem hloupá..." Malý protest, se kterým však uhne očima do strany. Celá se stáhne na druhou stranu, v dlani tvoříce malá světýlka, která postupně začne pouštět do vzduchu. Její osobní světlušky.

Zloba se značí v chlapcových očích, náhle se zdají býti chladnějšími, mnohem chladnějšími, než jak tomu je normálně. Stačí ještě pár drzých slov, pár naplňujících pocitů vycházejících z jejího utrpení. Jako kdyby snad ona mohla za to, kde nyní je. Co to znamenalo? Že se mu stýská? I kdyby, přeci si to nebude vybíjet na zraněné porcelánové panence, tolik nejisté si, co se svých vlastních sil týče. Vnitřní potěšení se rozlévá celým tělem, jako kdyby snad bolest bytosti tolik nebezpečné jako je ona dokázala vyléčit samotu a nepochopení, s nímž se mladík potýkal už delší čas. Ještě více ji trápil, aby se jen na pouhou vteřinu zbavil trápení svého. "Nikdo..." Zopakuje po ní, nyní daleko tišším hlasem. Klidnějším, téměř konejšivějším. "Správně." Odkloní hlavu k vodě, na malý okamžik si dovolí zavřít oči a jen se zhluboka nadechne. Je nikdo. I on je nikým. Všichni tu jsou naprosto zbyteční. Jednou všichni zemřou a nechají prostor jiné době. A tam všechna ta snaha tohoto každodenního života, každé přání vznesené k Bohu, jen aby byla úroda zase o trochu lepší, tam to všechno vyjde vniveč. Jen těžko říct, které z těchto dvou časově naprosto odlišných míst je větší Peklo.
Lehké syknutí vyjde z úst mladého lovce, jakmile větev opodál skončí v objetí zákeřných plamenů. Jejích plamenů. S údivem hledí na tu sílu, fascinován nebezpečím, kterým oplývá tak drobná dívenka. Stačilo by jen zvednout ruku, sevřít ji v pěst a udeřit natolik, aby padla s krví vycházející z jejích úst. Avšak, tahle mladá žena ho dokázala zranit jediným mávnutím ruky, kdy na něj seslala nenávist celého lesa. A s přihlédnutím na to, že by to zcela jistě dokázala udělat znovu, se lovec stáhne. Ztiší neurvalý drzý hlas a s trýznivě bušícím srdcem ustoupí od ní dál, od čarodějnice. Přičemž na stranu druhou se toužil dotknout toho záhadného stvoření, cosi v ní bylo fascinující, cosi v ní bylo tak neuvěřitelné, že to pouhého lidského chlapce mátlo a nutilo ho to dívat se na ni, zkoumat každou křivku jejího těla, jen aby se ujistil, že je to přeci jen a pouze mladá dívka, tolik nešťastná ze síly, co jí byla snad omylem přidána do vínku. Kdyby zemřel? Tak co? "Takže jsi chtěl víc než jen ublížit," zasyčí chladný hlas, nepřátelský a nepřístupný. Ten, co se snaží opomenout dívenku schoulenou v náručí a myslí na ni jen jako na čarodějnici, co mu chtěla vzít život. "Škoda jen, že se ti to nepodařilo." Možná by to tak bylo lepší pro všechny. Trhne hlavou jejím směrem, zvedaje obočí nad malými uklidňujícími světýlky. Jen se tiše uchechtne nad tou dívčí argumentací a s nakloněným pohledem sleduje malé světlušky. "Jak to děláš?" Zašeptá jako člověk, fascinován nadpřirozenou silou, o níž si byl zcela jist, že neexistuje, přestože se objevil na tomto místě, v této době. Nikdy neměl důkaz, už jednou ji viděl použít svou sílu, dokonce i pocítil bolest jí způsobenou, avšak nikdy neměl možnost se z takové blízkosti přesvědčit o umění, které člověk jako on nikdy nebude moci okusit. "Jak je tohle možné?" Nechápal, přesto se drze přiblíží k ní, či snad více ke světýlkům, kterými se ona sama uklidňovala. Bylo to zlo, jedno velké zlo a nebezpečí, co číhalo mezi stromy na obyčejné smrtelníky, to ona bylo to zlo, jeden z mnoha poslů samotného ďábla, avšak světýlka drobná jako skutečné světlušky vypovídaly o něčem jiném. Možná o bolesti, či snad o strachu nebo dokonce o kráse mysli a duše, co se chce jen udržet při životě. Co chce jen proplout tímto naprosto nespravedlivým životem...