Okolí Salemu

Stejně jako rychle se objevila uvolněná atmosféra, tak i stejně mizela jako pára nad hrncem. Možná přeci jen nebylo moudré jednat s tím to mužem zcela přímo. Byl plachý jako srnec, když spatří něco neznámého či zašustění listů v korunách stromů nebo to byla spíš jeho obranná reakce? Netušila jsem, však jedno mi bylo jisté. Začal být pomalu a jistě opět napjatý.
Ale ne jen to, zdálo se, že se začíná ztrácet ve svých myšlenkách jako by mě nechal zde v tomto lese, mezitím co on vnímal svět, který se zřejmě odehrával někde jinde. Semknu rty do úzké linky. *Řekla jsem něco špatně?*pomyslím si poněkud starostlivě, skutečně jsem se jej nijak nechtěl dotknout nebo jej urazit. To skutečně nebyl můj záměr. Když jeho mlčení pomine a odpoví, uvolním se a neslyšně vydechnu úlevou a jak se zdálo, skutečně měl blízko ke zvířatům a nebyl to jen můj dojem jako na začátku. Jeho malé přiznání mi na tváři vykouzlí drobný úsměv, plný sympatie a porozumění, že chápu.
Semknu ruky dohromady a konečky prstů si přejíždím po kloubech. „To jste řekl vy Dominiku. Já jen pravila, že znám jaké je to mít nedostatek.“ A byla to pravda, netušila jsem jak na tom je, ale přibližnou představu však mám. Už jen protože, hostinec nám taky nevydělával tak moc jako třeba žoldákům a vyšší společnosti. Ale co víc, nikdy jsem se nesnažila o to dělat charitu, ráda ovšem pomohu lidem, jakkoliv, ale musí si to svými činy také zasloužit.  A to že jsem chtěla, nebylo z lítosti, jednoduše jsme cítila, že to je správné. „Chci, říkám to, protože chci. Nedělám nic z lítosti, kdyby ano nebylo by to naivní?“ a co víc v takovém případě bych už neměla nic. Z čeho žít, rovnou bych sem mohla rozdat všem lidem. Ale tak hloupá skutečně nejsem.
Co jsem skutečně nečekala, byla jeho reakce, i přestože jsem netušila co je nebo kým. Nemohl být pouhý člověk, občas jsem litovala, že nemám nadpřirozený čich či jinou schopnost. Ale to, že jsem pociťovala zvláštní pocit, jako by se mi kolem ruky omotávala energie podobě jemného sametu. Nemuselo to sice znamenat nic, než to že je pouhý člověk, ale jeho panika a unáhlené jednání mne utvrdilo, že se mé tušení nemýlilo.   A co víc jeho odpověď byla zvláštní ale pak jeho následující slova svědčí o tom, že skutečně tomu tak je. Přesněji, že není jen lovcem. Duch a z ním neustále šeptal, ani neříká, co je zač, že je to nebezpečné, už jen to jsem brala potaz.
Smutně se pousměji. „Riskuji každým dnem v tomto městě, že se mi před dveřmi objeví kdokoliv. A myslím, že tohle mi za ten risk stojí, proč lhát někomu, kdo je ke mne od samého začátku upřímný.“ A jeho osobnost září, co víc pes po jeho boku zářil v jeho společnosti. Bylo to něco, co jsem dlouho neviděla. Bylo to pro mne velice uklidňující jako světlo uprostřed noci. „Měla bych jít? Bojíš se mne Dominiku? Ne každý z nás si mohl vybrat čím se stane, tohle jsem si nevybrala. Stejně jako ta dívka za tebou si nevybrala to být duchem.“ myslela jsme to skutečně vážně, já narozdíl od jiných duchů měla tu možnost mluvit a být viděna. Ne jako tady dívka za jeho zády.
"Ale pokud si to přeješ půjdu." skutečnou ironii bylo, že vlkodlak Miguel při své osobnosti se ani nezarazil nad tím, kým jsem nebo čím. Ale jak se zdálo, pro někoho tohle bylo skutečnou ránou, možná proto jsem jen tak někomu na potkání nepodívala, co jsem zač. Aby to nedopadlo přesně takto. Ráda, bych pravila, že se mne to nijak nedotklo, ale ano. Očekávala jsem, že není ten ty, co by soudil.

Nejspíše se snaží ta slova trochu zachránit. Což je jedno, opravdu se ho nijak nedotkla, však s jeho finančním stavem určitě nebyla s odhady daleko. Nevypadá jako místní smetánka. Ta se nedá splést s nikým. Lehce pokrčí rameny, na rtech mu zahraje jen další klidný úsměv. "Pod nedostatkem si dva lidé nikdy nepředstaví to samé," uzná. Co je nedostatkem pro ni nemusí být nedostatkem pro něj, ne nutně. Každý z nich má jistě jinou představu o životě. Kdyby chtěl, mohl by si najít velkou část jejích vzpomínek z celého života. Trvalo by to sice dlouho a asi by ho to vyčerpalo, ale mohl by si zjistit, jaké jsou její představy o nedostatku a všechno ostatní. Ale nemá to zapotřebí, nic z toho nemá zapotřebí. A byl by to velký risk. Zbytečné. To, že si o naivitě děvčete myslí své, si nechává pro sebe. Projevila se jako životem trochu nezkušená už několikrát za tu krátkou dobu, co se vůbec znají. Ale je mladá a mladí tohle prostě mají v povaze. I on je pořád ještě relativně mladý, i když ne nadlouho. Také riskuje a také je naivní, ale už dávno ne tolik, co předtím. To bude věkem, nikdo nemládne a všichni stárnou. "Dobře, je to na vás... Lepší maso stejně ve městě neseženete," nasadí potutelný úšklebek a prohlásí ta slova jako nějaký veliký obchodník. Což může před skutečnou obchodnicí působit trochu humorně. Ve skutečnosti si na nějaké složité obchody nepotrpí. Ber, nebo nech být - to je jeho styl. On loví, obchodování je už vedlejší, nutné zlo, které musí podstupovat. A možná to jediné, co ho ještě dostane do města mezi lidi.
Snaží se skrývat řadu emocí, které se v něm perou v čele z rozčilením a rozhořčením nad stupiditou svou i té holky. Měla by přece mít dost rozumu aby tohle neříkala na potkání! A on to ani vědět nechtěl, vůbec něco takového nepotřeboval. Tvrdí mu, že riskuje už jen tím, čím je, tak proč riskuje ještě o to víc tím, že tak hazarduje je svým tajemstvím? Zatímco on se zdráhá, váhá nad každým slovem, nad každým využitím svých schopností. Protože čarodějnice a čarodějové jsou nejvíce nenáviděné bytosti v tomhle městě. Snad ani banshee by Salemčanům neležela v žaludku tolik, jako jediný slaboučký čaroděj. Frustrovaně protočí oči. "Kvůli tomuhle městu," snaží se stále udržet hlas relativně v klidu, ačkoliv má hroznou chuť křičet. Mezi větami musí čelisti tisknout pevně k sobě. "Protože v tomhle městě nemůžeš věřit nikomu." Každý, kdo v Salemu stráví pár týdnů, na to musí přijít. Tohle město je nechutné, prolezlé špínou, sousedé donáší na sousedy a ani špetka svědomí se v nich přitom nebudí. Stačilo by říct jediné špatné slovo jedinému špatnému člověku a mohla by rovnou vykřikovat na náměstí, co je zač. Drby se na místech, jako je tohle, nesou rychle. A vždycky je zaslechnou špatné uši. A tohle téma, banshee, duch! To by bylo tak lákavé pro zvědavé Salemčany.
Nebojí se jí. Bojí se toho, co může následovat. Bojí se toho, že přijde na to, co je on. A že stejně jako teď prozradila své největší tajemství jemu, prozradí někomu i jeho největší tajemství. Stejně hloupě a naivně. A může se spakovat a vypadnout, nebo se někde rovnou pověsit za krk. Jiné východisko, které nezahrnuje dlouhá mučení, topení a plameny, nevidí. "Je mi úplně jedno co seš," řekne, musí před těmi slovy několikrát polknout, aby se mu v náhle suchém hrdle nezasekla. Alespoň tohle je zcela upřímné. Při zmínce o duchovi se automaticky otočí za sebe, rychle se však vzpamatuje. Připadá si jako hlupák. Protože ho donutila se ohlédnout a protože jí nerozumí. Vidí v tomhle lese duchy? Tedy, nedivil by se tomu, musela tady zemřít spousta lidí. Musí, ač nerad, uznat, že ho touhle poznámkou zaujme. Její nevybrala jsem si, čím se stanu naprosto přechází. Patetické. Sám se takhle litoval hned několikrát, ani on si tohle nevybral, narodit se se schopnostmi, které musí skrývat, ačkoliv by mohly mnohému pomoci. Stejně jako jeho sestra musela tajit své léčitelské dovednosti. A jen co přestala být trochu opatrná... "Ty vidíš... Duchy?" Nevěřícný a nechápavý tón nahradí ten rozčilený, pochybovačně povytáhne obočí. Ne, že by nikdy o tom, co se stane po smrti, neuvažoval... Možná na duchy i věřil, tím si není jistý. Moc o tom nepřemýšlel, nechtěl se trápit podobnými představami.
Její smířlivou reakci nechá viset ve vzduchu. Nespouští z děvčete pohled, z děvčete, které až na světlounké vlasy nevypadá nijak zvláštně, ale skrývá tajemství, které už není tajemstvím. Kolik takových dalších lidí chodí po Salemu? Včetně jeho samotného? Vždycky věděl, že je na tomhle místě něco zvláštního, byl si docela jistý, že široko daleko není jediný čaroděj. Ale až teď mu začíná docházet, kam se to dostal. Pořád by byl rád, kdyby to děvče zmizelo a on na něj už nikdy nenarazil, ale na druhou stranu... Vidí do věcí, o kterých se jemu ani nezdálo. Stálo by to za takový risk?

Musela jsme přiznat, že měl pravdu, nedalo se přesně definovat, co je tím nedostatkem myšleno. Někteří měli něco málo jiný, nic a nejkrutějších časech, kdy se nedařilo to bylo znát. Jiní hladověli a druzí jen tak tak se uživily, to však mluvíme o straně, kde lidi se skutečně musí strachovat o svou obživu. Když umře kráva, není mléko, sýr.“To jsem ráda.“ pravím svou odpověď tiše.
Proto pak jen pokývnu hlavou, že chápu, když se tak rozhlížím kolem zdálo se to tu o dost živější, než když jsem vstupovala.Možná je to tím, že zvěř se ukrývá hlouběji v lesích a ne mnoho lidí se troufne jít daleko, což by mohl pak být problém, kdy budu hledat cestu zpět. Bezhlavě jsem sledovala psa. Sice jsem si po cestě našla pár záchytných bodů, ale nebyla jsem se jimi natolik jistá, abych mohla říct s naprostou jistotou, že se neobjevím na nějaké cestičce za městem. A důvod, proč jsem se z ničeho nic začala rozhlížet kolem, byl výraz v jeho tváři. Zlobil se, když se to snažil bedlivě ukrýt nemusím být věštec, abych si toho všimnula. A důvod proč svůj neklid nedávám znát byl prostý, takto se na měn jednom kuse dívají obchodníci, když usmlouvám pod stanovenou cenu, než měli v úmyslu či z jiného důvodu.
Lehce natočím hlavu na stranu a bedlivě jej sleduji při jeho následujících slovech, kolísavý hlas se snažil vyrovnávat a to úspěšně. „Nejsem hloupá, abych každému řekla, co jsem zač. A to, že jsem to prozradila zrovna Vám Dominiku, svědčí jen o tom, že jste skutečně takový, jak jsem si myslela. Dobrý muž. Věřte mi, že pokud jsem Vám to pověděla, měla jsem k tomu důvod ať už jakýkoliv.“ A byla to pravda, ani já samotně nevěděla, proč jsem mu to tak jednoduše vyzradila, ale na druhou stranu se mi zdálo fér, odpovědět na svou nadcházející otázku první. Upřímnost za upřímnost, to bylo fér ne? Aspoň otec, považoval mluvit pravdu za správné a to, že jsem Miguelovi oné noci vyhrožovala, kdy to někomu poví, že si umím s něčím takovým poradit. Nebyla to lež.
Ale co víc, bylo těžké se v Dominikovi vyznat. Jednu chvíli působil vystrašeně druhou se bránil jako válečník, však to se zas změnilo ve smíšení dojem. Skutečně mi tím šla hlava kolem i přes napjatou atmosféru se tiše zasměji, když si to uvědomím, dám si dlaň před ústa. „Strašně se omlouvám. Já nechtěla jsem, ale je skutečně milé. Jak dokážeš i přes svou nejistotu působit…. tak sebejistě. Ale ona se tváři, skutečně výstižně.“ no dobře spíš jsem se musela zasmát, jak dívka za ním si promnula kořen nosu a hluboce vydechla při jeho reakci. Ovšem běžnou reakcí bylo, že se otočí, proto to nijak nekomentuji a jen přikývnu hlavou. „Přesněji vidím ji. Má dlouhé vlasy, přehozený před pravé rameno, je ti velice podobná. Když jsem jí viděla za tebou prvně tvářila se majetnicky a hlavně láskyplně. Znáš ji?“ optám se ho poklidně. Přeci jen duchové se objeví a zmizí, někteří stále někoho pronásledují. Je to zvláštní. Nikdy jsem nepochopila, zda je zde drží lidské emoce nebo mají vlastní možnost vůle odejít. Nikdy jsem se duchů nevyptávala jednou se jich na něco optáte a pak se za vámi nese roj duchů plných otázek. Však jelikož zde zrovna byla jen ona, nebylo to tak. Šílený.
Možná nebylo moudré se ptát, ale dřív nebo později bych mu to stejně pověděla. Že na něm visí duch.

Obrátí pozornost k němu a napětí z jejího těla trochu opadne. "To je uklidňující." Kdyby se něco stalo a ona v lese zůstala, dokázala by se bránit. Dokázala by zabít. Ale stále neví, jak mocné síly se v Salemu shromažďují a před tímhle člověkem - vojákem - nemůže dělat vůbec nic. Proto radší věří jeho úsudku a víc si s tím starosti nedělá.
"Přesně tak. Obchodnice. A děkuji moc. Pokud je pravda jen polovina ze všeho, co se říká, budu ho potřebovat." Zastrčí si zbloudilý pramen tmavých vlnitých vlasů za ucho a upraví si lem pláště.
Koutkem oka si všimne dalšího z jeho úsměvů a to donutí k úsměvu i ji. Po tolika dnech cestování o samotě je vlastně docela příjemné, mít společnost. Obzvlášť, když se jedná o muže, který se jí nesnaží dostat pod sukni.
"Ano, to bude určitě těmi démony." Tentokrát nezůstane jen u tichého úsměvu ale z hrdla se jí vydere lehký, upřímný smích, který jí samotné přijde docela zvláštní, protože ho už nějakou dobu neslyšela. Je to jako... Pozůstatek hodně dávné minulosti, kdy bylo všechno dobré.
Když se přistihne u vzpomínání na staré časy, zatne si nehty do dlaní a připomene si, že nic nebylo dobré. Nikdy. Teprve bude.
"Každopádně, pokud tu démoni drží vás, musí být opravdu zajímaví. Začínám se na ně těšit." Zažertuje, ale ten lehký tón se do jejího hlasu už nevrátí.
Dál už pokračují v tichu a Rowan si začíná všímat pár prámínků dýmu, který vychází z komínů městských domů.
Rozloučí se s Asherem a dál už pokračuje sama.
Je v Salemu a dostane to, pro co si přišla.

Sleduje, jak děvče začne otáčet blonďatou hlavičkou sem a tam a pátrat po okolí, jako kdyby něco hledala. Asi by si nebyl úplně jistý, proč se z ničeho nic přestala věnovat pozorností jemu, kdyby nebyl schopný přečíst si její myšlenky. Zlost z něj pravděpodobně musí i přes zaťaté zuby doslova čišet a není ani překvapený, že to děvče pozná. Však pracuje s lidmi a často i s rozčilenými lidmi. Úděl obchodu. I on se s takovými setkává, ale dokáže jejich vztek trochu zklidnit a vést celý zbytek obchodu v klidu. Nikdy v tom nebyl příliš dobrý.
Založí si ruce na prsou v typickém gestu, skoro jako kdyby se chtěl jejím slovům bránit. S přísným pohledem ve tváři jen pomaličku vrtí hlavou, nepatrnými a pomalými pohyby. Kdyby se teď viděl, vyděsilo by ho, jak moc se podobá svému otci. Na čele se mu už vytvořilo několik vrásek a ačkoliv oči měl spíše po matce, ta tvrdost v nich té něžné ženě nikdy nepatřila. Ať by od toho chtěl utíkat jakkoliv moc, nemohl by. Pořád má stejnou krev jako ten vrah, jako člověk, co mu zničil celý život a udělal z něj to cosi, co je teď. Není si jistý, zda si to, co říká, vymýšlí si nikoliv. V jejích myšlenkách to vypadá skoro, jako kdyby to věděla, ale nedokáže určit, zda je to jen čistá intuice nebo něco jiného. Nepřekvapilo by ho to. Neví, co všechno banshee dokážou. Ví jen, že kdyby chtěla, může mu dost ublížit. Ale na to už je celkem zvyklý, však je lovec. Nakonec se hořce uchechtne, ten zvuk je mu velmi cizí, téměř se v něm nepozná. "To nemůžeš nikdy vědět. Kdybych se obrátil na správného člověka, byl by ze mě ve městě hrdina a z tebe..." Pomalu rozhodí rukama, nechává svou větu viset ve vzduchu. Nedokončenou, snad je to jasné. Samozřejmě, že by nikdy nikoho neprodal. Ani největšího nepřítele, rozhodně ne tomuhle městu. Neodpustil by si ta zvěrstva, co by na někom byla vykonána jen kvůli tomu, že nebyl schopný držet jazyk za zuby. Ale on vidí do myslí ostatních. Je jeden z mála takových.
Připadá si jako otec kárající svou neposednou, neopatrnou dceru, přestože Briana nevypadá o moc starší než on. A on nikdy neměl dceru. Přes jeho přísný výraz v kamenné tváři však přeběhne stín nejistoty, ač jen na chvilku, když se zmíní o někom, jako kdyby tu teď byl s nimi. Rychle mu dojde, že mluvila o duších, které vidí. Nestačí ani svou nejistotu pořádně zamaskovat, než děvče svou větu zakončí otázkou. Nemusí ji ani vlézt do hlavy, aby se mu v mysli vykreslil obrázek ženy, kterou tolik miloval. Vidí její světlounké vlasy, spletené do úhledného copu. Pamatuje si, jak se vždycky vlnily o něco víc, když si je navečer rozpustila a přehodila přes ramena. Její pohlednou, kulatou tvář, široký úsměv, který mizel jen, když se na něco soustředila. V takovém případě se jí mezi obočím vytvořilo několik malých vrásek, jak se mračila. A pamatuje si tak dobře její oči, stejné jako ty jeho, jen o něco zářivější, laskavější, přátelštější. Byla krásná a tak krásná zůstávala i v jeho vzpomínkách. Ano, samozřejmě že ji zná! Tvrdý pohled se pomalu vytratí, oči se mu trochu rozšíří, věnuje děvčeti před sebou nevěřícný pohled. To znamená, že Constance tady celou dobu je. A že ona ji celou dobu vidí? Jak dlouho s ním je? Proč mu něco neřekla? Přece mohla něco udělat, přece ho musela vidět, jak se trápí! Dech se mu zrychlí, mohutná hruď se rychle zvedá nahoru a zase dolů klesá a veškerá jeho opatrnost je tatam. Otevře ústa, jako by chtěl něco říct, ale hned je zase sklapne, protože není schopen ze sebe vyrazit jedinou hlásku. Rukou si přejede přes zarostlou tvář v jasném frustrovaném gestu. Má hroznou potřebu se otočit, jako kdyby ji pak mohl spatřit. Říct její jméno. Slyšet její hlas, proboha, jak moc by chtěl ještě jednou slyšet její hlas!
Konečně se pohne. Udělá jen pár rychlých kroků, aby překonal vzdálenost, která ho dělí od Briany. Velkýma rukama ji čapne za útlá ramena snad trochu hruběji, než by měl a lehce s ní zatřese. V jeho tváři se odehrává tolik emocí a v jeho nitru ještě dvakrát tolik. "Tohle už nikdy nikomu nedělej!" Jeho hlas je naléhavý, ale nekřičí. Při posledním slově se zlomí, je to politováníhodná situace. Modré oči se mu zalijí slzami. Sklopí hlavu a hřbetem levé ruky je rychle setře, než si stačí najít cestu po tvářích. Ztěžka polkne ve snaze zbavit se nechutného knedlíku v krku. "Jak to, že ji vidíš? Jak je to možný?" Pohled klopí k zemi a nevěřícně vrtí hlavou, cítí, jak se mu ruce třesou. Ve snaze zamaskovat to je zatne v pěst, zhluboka se nadechne a vydechne. Těžko říct, zda jsou ta slova opravdu určená děvčeti nebo jen sobě samému.

Nechtěla jsem se s ním hádat a už vůbec ne vysvětlovat, že je to jednoduše intuice. Nikdy nemohu říct jistě, že je dobrý ři zlý z toho či onho důvodu. Když jsem bývala lidskou dívkou, díky své odlišnosti jsem se naučila mnohé jako to, že je lepší pozorovat lidi a jejich reakce, emoce. Ale co víc, jedna věc se naučit nedala a to vžít se do jejich situace, jen málo kdo dokázal být empatický, aniž by to byla nějaká nadpřirozená schopnost. Jako člověk jsem jí překypovala, ale ne tak silné míře, jen tak natolik dokázal člověk být. Možná proto jsem mnohdy nedokázala mlčet v některých situacích a jen tak nečinně přihlížet, ale na druhou stranu, emocím, jež jsem porozuměla se staly mou silnou zbraní při vyjednávání a jiných krajných situacích. Každý se musel naučit něco skrýt, ale nikdy neodnaučíte člověka jeho přednostem. Mohla jsem se zdát rozzlobená, však ne tolik, abych si pokusovala ret.
Lehce sepnu ruce a usměji se. „Nejsem bezbranná. To jistě víš, ale také vím, že cenit si vlastního života je silnější. Než mít prospěch z něčeho, co by tě mohlo stát vlastní smrt.“ Jak patetické, že tohle zrovna říká Banshee, která o svůj smrtelný život přišla před delší dobou. Ale díky tomu prozřela, že dokud nepřišel skutečně konec netušila, jak si cenila svého smrtelného já. A to že jsem nedokázala ukrýt tuhle holou pravdu, tam někde v temném koutě mě jaksi uklidňovalo.
To, že si dokážu přiznat, že si cením něčeho více, není špatné. A to života, ať už byl kohokoliv. I když byli, chvíle, kdy to bylo bohužel nevyhnutelné.
Nějak mi unikalo, že má mysl čas od času zabloudí hlouběji do mysli, ale jeho náhlá změna ve tváři,postoji těla mi i přesto neunikne. V krku jsem začínala mít knedlík. Bylo moudré mu to říct? Netuším, ale více méně se mi tento jeho výraz nelíbil.
A pak mi došlo proč, jeho velké horké dlaně mě popadnou za ramena, i přes látku oblečen jsme cítila, že jeho pokožka je teplá oproti té mé a co víc, ten výraz v jeho očích mě přiměje se pohlednout na stranu. On mě přiměl se podívat jinam! Rychle zamrkám, dobře tahle jeho bolest mi byla jak si známa. Až na rozdíl, že on k té formě chová velice silné emoce. Kdy naposled jsem tento výraz viděla? Ano už vím, takto se pokaždé tvářili mí rodiče a naivní dívenka, kterou jsem bývala já. „Omlouvám se, věděla jsem, že to není dobrý nápad. Ale také jsem nikdy neviděla tak silně navázaného ducha.“ A byla to pravda, obvykle se zjevili na chvíli a pak náhle zmizeli, ale ona? Byla na něj doslova přilepená, byla tu po celou dobu.
Slza? Skutečně pláče. I přes svou námahu se to pokusil skrýt, to mě přimělo dělat, že jsme nic nespatřila a jen jsem semkla rty do úzké linky. „ Jsem Banshee svým způsobem jsem také duch, jen obdařen hmotnou formou. A jako jiné bytosti jsem obdařena schopnosti a tou moji je vidět je a mluvit s nimi. Víc k tomu asi není co říct.“ A byla to pravda, jemně ho v konejšivém gestu chytím za rameno a stisknu mu je.
„Dělá si o tebe celu dobu starosti. Obvlášt v části, když jsem se optala co jsi zač. Přijde mi jako by jste byli propojeni. Ale také mi pár věcí dělá starosti.“ zvlášť, když by tu mohla zůstávat jen kvůli němu. Nepřišlo mi to fér. Ona na rozdíl ode mě byla odříznutá od všeho a nebyla. No živá.

Dokáže si dát dvě a dvě dohromady, k tomu nemusí být zrovna chytrý, aby si potom, co se o děvčeti dozvěděl, byl jistý, že opravdu bezbranná není. Možná tak lehce působila, když si nakráčela do lesa jen s lukem ale brzy mu prozradila, že stejně není jen tak nějaká lidská bytost, ale... Cosi, čemu tak úplně nerozumí a ani kdyby se jí v hlavě přehraboval dostatečně dlouho by si nebyl úplně jistý. Banshee. Je zvláštní, jak podivné a jak běžné mu to přijde zároveň. Věděl, že v tomhle městě bude hned několik zvláštních bytostí, jen nevěděl jakých. Existence banshee jej skutečně trochu vyvede z míry, ačkoliv by to díky své ješitnosti nikdy nepřiznal. Povzdychne si, nakonec jen pokrčí širokými rameny. Jestli je banshee duch, znamená to, že musí být mrtvá, ne? Tedy z toho, co o duších ví. Jak tedy může mluvit o životě tak, jak o něm mluví? Nechápe to děvče a nevzbuzuje to v něm zvědavost. Čím méně o ní ví, tím lépe, ačkoliv ještě pár let zpátky by si nové zajímavosti jeho zvídavá dušička nenechala ujít. Teď se příliš bojí. Už ani neví, co by jí na to vlastně měl říct, krom nejistých, neurčitých gest.
Nechce jí ublížit, ani kdyby to opravdu šlo. Nikdy by žádnému děvčeti neublížil jen tak. Jsou to sice emoce, co ho pohání, ale tak daleko by ani v největším rozčilení nezašel. Skoro ho vyděsí prudkost vlastní reakce, až se někde v koutečku mysli zastydí a ke všem emocím rvoucím se v jeho hlavě a ovlivňujícím celé tělo se přidá i tahle konkrétní. Je toho moc, to mu pravděpodobně do očí vžene slzy a do tváří horkost. "Ne, to rozhodně nebyl dobrej nápad." Jeho zvučný, hluboký hlas zní docela jinak. Postrádá příliš emocí, je tichý a tlumený, jako kdyby mu každé slovo způsobovalo bolest a tak se mu raději snažil vyhnout. Bez viditelného zájmu poslouchá dívčina slova. Opravdu ho zajímá odpověď na otázku, ale cítí se podivně otupělý a celé tělo mu nepříjemně brní, není schopen na to pořádně zareagovat. Zaregistruje dotyk na rameni, povzbuzující gesto, ale nezabrání mu otočit se k děvčeti zády a ztěžka dojít k místu, kde ještě před nějakou chvilkou seděl a pospával. Tobias po něm hodí trochu tázavý pohled, takový, které je schopen jen pes, ale nevěnuje mu pozornost. "To je super," zamumlá nezřetelně. "Fakt super." Tón jeho hlasu svědčí o tom, že si myslí naprostý opak. Je to kravina, bláznovství a on tomu věří, protože nemá důvod nevěřit. Constance na něj byla odmalička fixovaná. Proč by nemohla být i teď?
Sehne se pro toulec se šípy a kuši, obojí si přehodí přes záda pohyby pro něj nepřirozeně pomalými. Když si své věci bezpečně upevní, teprve poté se podívá zpět na Brianu. Už nějakou chvilku potom, co domluvila. "Dělá si starosti?" Jsou to první slova, která už zní o trochu živěji, i když ne o moc. "Jasně, že si dělá starosti," zamumlá si téměř okamžitě se sklopenou hlavou v odpověď. Teprve, když si vzpomene na poznámku, že děvčeti něco vrtá hlavou, jí začne věnovat plnou pozornost. "Ještě něco dalšího?" povytáhne obočí a bezradně rozhodí rukama. Uvědomuje si dobře, že se po celém těle trochu třese a kolena má slabá, jako by najednou odmítala nést jeho váhu.

Jeho smísené emoce mne nijak nevyvádí z míry, nebylo nic neobvyklého, že takto reagoval. Snad kdokoliv by se tak zachoval. Možná i hůř, už jednou jsem někomu sdělila o duších, ale nikdy víc. Nechtěla jsem s duchy mít přílišné pletky, už jen protože jak je těžké se jich bavit, ale také se mi nelíbila představa se mísit do něčích záležitostí. Však tohle bylo jiné. Ráda bych pravila, že tohle všechno dělám pro neznámého Dominika, ale pravdou bylo, že jsme nikdy u ducha neviděla něco takového. Obvykle byli malou částí, čím byli, ale ona se chovala jako kdyby na něj dohlížela a i přesto na něj láskyplně dohlížela.
Proto první slova, co zazní z mých úst s mohou zdát, krapet urážlivé, ale byla to nic víc než holá pravda. „I když mi nechceš říct, kdo je zač, tak nikomu bych nepřála uvíznout mezi smrtí a životem. Ale také nemám právo zasahovat, pokud si to nepřeješ. Pamatuj však tohle, musíš se jednou rozloučit. Vy oba.“ Pak výraz v mé tváři povolí, není již tolik napjatý, možná protože dívka za námi se přestala mračit, tvářila se. Více méně smutně, ale také jako by ji tyhle slova přinesli něco konejšivého. Zdálo se, že ona tohle pochopila již dávno.
A ještě něco dalšího? Tentokrát se mu odhodlaně i přesto pohlédnout do očí, které prozrazovali porozumění. Není to lehké. „Ne, jen tohle.“ Šeptnu a opatrně přistoupím k muži a lehce ho zatlačím dozadu doprava a lehce ho přiměji klesnout. Nebylo to těžké, obvzlášt když se tak třásl. Pak můj pohled padne na Tobiase. „Pojď za pánem, potřebuje tě.“ Šeptnu ke psovi tiše a povzdechnu si.
Jako malé dítě i před něj dřepnu a prohlížím si jeho tvář. Skutečně nevypadal dobře a co víc, nemohla jsme ho zrovna v takovém rozpoložením nechat jít. Semknu starostlivě rty do úzké linky, prsty se mi zaboří do pláště, který pevně svírám. Možná jsem někdy působila arogantně, bezcitně, ale i přesto vše ve mě zůstalo to lidství. Jen jsem ho neměla zapotřebí dávat najevo.
Ta skutečnost, že tahle pravda ho zasáhla jako hrom, knedlík v krku se stával větším se nesnesitelnějším. Však na druhou stranu jsem cítila jak tíha pohledu dívky a její přítomnosti byla lehčí, svěžejší. Jako kdybych mohla opět dýchat.
Inu v tuhle chvíli jen záleželo na Dominikovi, zda moje slova bude ignorovat nebo se rozhodne jí dát sbohem. Cokoliv by jí mohlo přinést klid, ale já sama netušila, která z možností. Mohla to být, kterákoliv.

Zvednu obočí tázavě protože jeho slovům téměř vůbec nerozumím. "Kus?" Vyheknu když si mě přitáhne a podívám se na něj aby toho nechal, řeči těla narozdíl od slovních obratů rozumím. "Pro mě za mě..." zopakuju jeho slova jen to o kusu neřeknu, protože nevím co tím myslel. "Jen na nohu..." usměju se a prohmátnu ho. "Máš to kochla....bolí, puchne, nevím jak se to říká u vás...musíš odpočívat, chladit..." vysvětlím mu. "Mazat bylinkami.". Zamyslím se, co myslí tím hrobník funebrák. "Ty kopeš hroby...aha...to je smutná práce." podotknu k němu a odtáhnu se. Výhoda toho, že nemluvím tak dobře anglicky je to, že netuším, jak moc je sprostý a chová se vlastně dost hnusně. "Můj manžel je mrtvý..moje děťátko taky..." Sklopím oči vědouc, že mám být smutná ale příliš toho necítím, jakoby se to stalo dávno před sto lety a ne před pár měsíci. Nepochopila jsem, že jde o chlípnou narážku na intimnosti.

Má skoro pocit, jako kdyby mu mělo každou chvilkou puknout srdce, jak rychle buší a rupnout plíce, jak hrozně těžko se mu dýchá. Ruce složí opět k tělu, aby nebylo vidět, jak se mu třesou. Nejraději by se rozplakal a rozkřičel, hrozně rád by pak dělal, že se tohle nestalo. Škoda, že mezi jeho schopnosti nepatří třeba vymazávání paměti! Bez ohledu na to, kolik by ho to stálo sil, by vymazal Brianě vzpomínky na tuhle situaci a pak by jen doufal, že už na sebe nikdy nenarazí. Tohle by se už nikdy neopakovalo a on by mohl žít klidně, aniž by věděl, že Connie je neustále s ním a on s ní nemůže promluvit, nemůže se jí dotknout, nemůže prostě dělat vůbec nic. Zhluboka se nadechne, když vidí, že se děvče chystá mluvit. Chce vědět, co má na srdci, chce vědět, co ještě mu může říct.
Nějak podvědomě tušil, že být duchem nebude nic hezkého. A že to není něco, co si může člověk po smrti vybrat. Vlastně ho její slova ani nepřekvapí, pouze je zpracovává pomalu, jako by si každé musel v duchu zopakovat několikrát, aby mu vůbec věřil. Veškerá jeho síla, jeho sebevědomí, všechno je to v háji. Stojí před neznámou banshee jako otevřená kniha a ona nemusí mít žádné schopnosti, aby si z něj teď vyčetla úplně všechno. A to ho naprosto sere. A ještě víc to, že s tím nedokáže nic udělat.
Nebrání se jejímu nátlaku. Samozřejmě by se mu ubránil, ale nechce a je rád, když si může ztěžka kecnout na ten kus kamene, který už okupoval nějaký čas předtím. Rozkročí nohy, opře si lokty o stehna, sepne ruce a hlavu svěsí mezi ramena. Několikrát se se zavřenýma očima musí zhluboka nadechnout. Když cítí na kůži studený psí čumák, podrbe zvíře za uchem a věnuje mu jen maličkou část svého neštěstí. Tobias jen tiše zakňučí a položí svému pánovi hlavu na stehno. Ten už neřeší, že by se mohl nějakou hloupostí prozradit. Je mu to jedno, což je hrozně, hrozně špatně. Nevnímá ani děvče dřepící před ním, trvá mu možná i několik minut, než k ní zvedne unavené oči a zadívá se do těch jejích, modrých a hlubokých. Tváře má od mrazu trochu červené, stejně jako okolí očí, ačkoliv za to mráz už nemůže. Ztěžka polkne, než promluví. "To znamená, že s ní můžu ještě jednou mluvit?" Chytne se té představy jako tonoucí stébla trávy. Nechce, aby se tady Constance kvůli němu trápila a zároveň... "Nikdy jsem se nestihl rozloučit," pousměje se hořce. Jindy mladý, výrazný hlas je teď tichounký a slabý. "Nechci jí tu držet," zavrtí ještě hlavou. Děsí ho představa, že byla celou tu dobu u něj. Celou tu dobu, co se hroutil a litoval, viděla ho v těch nejslabších chvilkách... Stydí se.

Skutečně jsem mu nemohla, poskytnou slova útěchy, jelikož nic takového existovalo a co víc, taková slova když se někdo snaží říkat. Bude to dobrý nebo nemůžeš za to, udělají situaci jen horší než-li lepší. Možná jsem byla mrtvá, ale nikoliv bezcitná, to nikdy. Jen jednoduše jiná, než dřív. Možná jsem také nedávala tak moc emoce na jeho, tak jako dřív. To bylo však tím, že jsem neměla pro koho chovat emoce jako radost, smutek nebo jiné. Jediné, co jsem měla v tento okamžik byla maska obchodnice, ale tahle byla hodna k jednání s někým, kdo se nachází ne zrovna v lehké situaci.
Lehký vánek si pohrává s uvolněnými prameny, vlasů, jež mi vykukují poza čepice a i pevně svázaný cop začíná pomalu povolovat. Tohle mě, ale v daný okamžik dělalo nejmenší starosti.
Rty mám pevně sevřené do úzké linky snažím se volit vhodná slova a co víc, vzpomenout si na tu dívku, kterou jsem bývala. To jsem, ale nemusela. Jednoduše, stačilo být sama sebou, takovou jaká jsem byla teď. V
V tom okamžiku ticha napětí pohlédnu na dívku, ducha, která tiše přistoupila o něco blíž a šeptala pár slov, která pro mě byli těžké jako olovo. Tíha jejího hlasu, když ty slova zazněli, byli jednoduché. Jen nenápadně pokývnu hlavou, dokud Dominic nezvedne hlavu nahoru. „Vím, že to není vyhovující, když ti musím tlumočit, co povídá. Ale snad to bude stačit.“ Sice to nebyla přímá komunikace mezi nimi dvěma, ale jinak to jednoduše nešlo.
„Říkala, že si to nemáš vyčítat. Že jí to mrzí a že… Je ráda, že mohla milovat někoho jako jsi ty. Přeje si, aby si žil dál.“ Chápala  jsem to, nechtěla mít o něj starosti, když už by tu úplně nebyla a ani teď se necítila zrovna nápomocná, ale to jsem mu říct nemohla. Oba se vinili.
Mrazící chlad se mne dotkne na rameni a já se přiměji podívat na dívenku, jejíž tvář byla stále tak dětská a zdálo se, že se dříve i hodně usmívala, svědčili o tom lehké vrásky v koutky úst a co víc právě teď plakala a pousmála se. Chápala jeho slova, jako kdyby mezi nimi probíhala telepatická komunikaci, která šla mimo mě.
„A také to není poslední sbohem. Věří, že se brzy setkáte.“ Víc už, nepovím, jelikož ani z úst ducha nic dalšího nezaznělo. Jen semknu rty, které držím v pevné lince a sleduji napůl zmrzlého Dominika, jehož tváře byli jemně rudé. Pak se musí dostat do tepla!
Ani mě nenapadlo, že by mu mohla být zima. *U Lokiho, Brin. Mysli* pokárám se v duchu jen krátce.

Už bezpočetněkrát si představoval, jaké by to bylo ji znovu vidět. Alespoň jednou. Aspoň to sbohem jí říct, rozloučit se, naposledy ji políbit a obejmout. Naposledy jí říct, jak hrozně moc ji má rád a slyšet to samé, vidět ji usmívat se nebo plakat, nebo možná obojí, i to zvládala. A vždycky věděl, jak hrozně nereálné to je. Někdy mu ty představy dávaly naději, jindy ho dostávaly až na samotné dno. A teď ho vlastně ani nepřekvapí, když mu řekne, že s ní stejně promluvit nemůže. Jak by asi mohl? Kdyby se mu mohla ukázat, už by to dávno udělala. Věří tomu, neměla by jediný důvod to neudělat. Na rtech mu zahraje úsměv, ve kterém se odráží veškeré emoce. Musí se sebrat, alespoň teď, na chvilku. "Ani v to jsem nikdy nedoufal." Hlas má pořád trochu slabý, ale jeho odhodlání sílí. Tobias se odtáhne od tepla svého pána a sleduje ho, jak se zhluboka nadechne, vydechne a pak se vyhoupne na nohy. Promne si ruce ve snaze si je trochu zahřát, ještě několikrát opakuje svůj rituál hlubokého dýchání. Poodejde jen o pár kroků, ale neotáčí se čelem k Brianně. Zůstává k ní zády, přesto však poslouchá každé slovo. Pod vrstvami oblečení nahmatá malý dřevěný amulet, který sebral už z chladnoucího těla své sestry.
Počká, než to vypadá, že Briana zatím řekla všechno. Stále zády k ní promluví. "Chci, aby věděla, že mě hrozně mrzí, že jsem tam nebyl. Nemohl jsem jí pomoct." Hlas má pevný a odhodlaný, ačkoliv pohled stále trochu unavený, když se konečně otočí čelem k Brianě. "A že mi hrozně chybí a to se... To se už nikdy nezmění." Všiml si, že přetrhl provázek, na kterém amulet visel až teď. Přívěsek stále prvně drží v dlani. Na rtech mu zahraje úsměv. "Určitě se setkáme, jenom doufám, že to nebude moc brzo." Teď, když ví, že existuje něco po smrti a ví, že banshee mu nelže, protože by to poznal, má tu naději, že se s Connie setká. Možná brzy, možná zadlouho, ale jednou se s ní prostě setká. "Nelituju ničeho, jediný chvíle s ní, i když nám to pravděpodobně nebylo souzeno... Tak toho nelituju." Jestli byla její smrt trest za jejich vztah, co neví. Nikdy se to nedozví. "A..." V hlavě mu šrotuje, musí se držet, aby ze sebe nedostal tisíc slov za jedinou vteřinu. "Hlavně, ať si o mě už nedělá starosti. Dám se dohromady. Slibuju." Zhluboka se nadechne a zadívá se na slečnu před sebou. Napadá ho spousta dalších věcí, ale věří, že ještě někdy bude mít čas jí to všechno říct.
Ruku s amuletem spustí volně k tělu, přívěsek však stále nepouští. Chce říct, že jí miluje a jak moc jí miluje, ale přijde mu to zbytečné. Musí to přeci vědět.

.

Nedokážu si představit, jak těžké to pro něj musí být, ale smrt blízkých vždy není nejlehčí. Ať už to jsou rodiče nebo někdo koho jste se rozhodli milovat nade vše. Ztráta bolí nejvíce a to jakákoliv. S každým nádechem či pohnutím ho sleduji, co mi jeho tělo či oči prozradí, ale víc než žal smutek  jsem neviděla. Možná i kapka štěstí, že má tu možnost jí říct, něco co nemohl tak dlouho.
Na rtech se mi objeví slabý soucitný úsměv.“Vše je možné, jen to nevidíme. Dokud to nemáme před sebou.“ A že to byla pravda, teď tu však šlo o jednu věc. Skutečně jí rozloučení dokáže poslat na věčný odpočinek? To se dozvíme, ale jak se i zdálo, neumřela přirozenou smrtí, jako na nemoc nebo porod. Jednoduše násilnickou smrtí, aspoň tak jsem to dokázal více méně vyčíst z toho všeho.
Snažila jsem se zachovat chladnout tvář. Když se otočil zády a tiše promlouval, tolik bolesti. Až sem si lehce kousla do rtu, jak jsem zuby pevně stiskla k sobě. „Ona tě slyší. Pláče a taky se pousmála, říká že ses vůbec nezměnils bereš všechny břemena jen na sebe. A že jí to ještě jednou mrzí, ale už musí jít. Je unavená.“ Ano její silueta, která mi byla dosud velmi dobře viditelná začínala blednout jako by se ztrácel obraz z plátna a jediné poslední slovo, co zaznělo bylo sbohem lásko.
„Určitě nemusím říkat, co pravila na svůj odchod. A usmívala se na tebe hrdě.“ Pak tiše dojdu k němu a dotknu se ho dlaní mezi lopatky. „Musí ti být zima. Mohu ti nabídnout něco horkého k pití, někde kde bude větší teplo?“ optám se jej lehce nakřáplí hlasem, který polknu. Stejně rychle jako si setřu pár slz stékajících po tvářích. Nedoufala jsem, že by nabídku přijal, jelikož už jen jeho obezřetnost jasně říkala, nevěřím lidem z města, ale to neznamenalo, že jsem ho nemohla nějaký ten kus cesty doprovodit, kdyby to bylo třeba a nebo poslední možnost.
Skutečně jsem nedokázala ukrýt to za neutrální maskou, připomnělo mi to, čím jsem byla a v co jsem věřila. Jednoduše mě to dojalo.
A co víc možná mu v tento okamžik nemohu mu nijak více pomoci, ale také ho nemohu nechat jen tak někam jít, kde by byl sám. Nevím, co by v tento okamžik mohl udělat. Ale doufala jsem, že jeho slova myslejíc, že se dá popořádku myslel zcela vážně.