Okolí Salemu

Nemá čas uklidňovat svého psa. Přijde mu, že od setkání s písařem, který se mu rozhodně nezamlouval, se chová trochu podivně, ale nebylo moc času zkoumat psí behaviorismus. Pohledem cvičeným v lesích a ve tmě, naučeným všimnout si i sebemenšího pohybu, sleduje okolí až se mezi stromy skutečně něco pohne. Hrot zasazeného šípu namíří na ono místo, zatají dech, aby se pohyboval co nejméně a vteřinu, dvě, možná tři vyčkává. Že je to člověk si všimne hned. Že je to žena si domyslí teprve, když odhalí, byť jen na malý moment, rozhodně dlouhé vlasy. Také její postava je mezi stromy trochu menší, než by čekal u dalšího muže. Na dálku vidí velmi dobře, jen o důvod víc, proč se věnovat zrovna takovému povolání, jakému se věnuje.
Začne opět dýchat, dokonce i ruce trochu povolí, ale mířit nepřestává. Je hluboká noc, možná už lehce k ránu a tahle ženská se tu zjeví zničeho nic, donutí jeho psa běžet zpátky k pánovi se staženým ocasem. Na téhle situaci je něco opravdu divného. Na moment jej napadne, že ho třeba sledovala. Že se někdo ve městě dozvěděl o jeho schopnostech, možná byl neopatrný, někde se prořekl! Donutí se zklidnit proud myšlenek dříve, než jej obavy naprosto pohltí a zastíní jeho zdravý rozum. Byl celou situací tak překvapen, že amulet, normálně strčený pod všemi vrstvami oblečení, se teď houpe trochu hloupě na jeho kabátě, zhruba uprostřed hrudníku.
Na rozdíl od něj se neznámá nezdá být jakkoliv zaskočena přítomností muže. Namísto toho namíří svá slova přímo k psovi, stojícímu zhruba v půli vzdálenosti, která od sebe dělila jediné dvě přítomné osoby. Teď už nevěnuje úplnou pozornost ženě, ale částečně i Tobiasovi. Pes nespouští z neznámé oči. V jednu chvilku se dokonce pohne o půl metru dopředu, ale vzápětí opět zakňučí, otočí se a zaběhne až k noze svého pána. "Klid, klid," zamumlá neslyšeně, pouze ke zvířecím citlivým uším. V pravé ruce stále drží kuši, tou levou se letmo dotkne hlavy sedícího psa. Je to po dlouhé době, co je venku bez rukavic. Během pár vteřin je schopen dotknout se zvířecích pocitů a alespoň malinko utlumit jeho strach. Nezbaví ho té emoce ale úplně - je nutné, aby byl Tobias neustále ve střehu.
Konečně si dovolí kuši spustit hrotem šípu k zemi, drží ji však stále oběma rukama a šíp nevyjme. Neví, co se bude dít teď. Ale alkoholem stále trochu zatemněná hlava ho nutí v ostražitosti polevit. "Překvapila jste nás oba," řekne tedy první slova dostatečně zřetelná na to, aby je slyšela. Oslovuje ji v ženském rodě, doufá, že se neplete a neurazí tím nějakého mladíka drobnější vzrůstu. Měří si neznámou pohledem, když ho teď nezkresluje dřevěná kuše. Vypadá... Naprosto obyčejně. Je oblečená jako chlapec, ale brát si šaty do lesů by byla přeci hloupost. Stejně jako vydávat se do lesa v tuhle noční hodinu. "Co tady proboha... Ztratila jste se?" rozhodne se na poslední chvíli trochu přeformulovat slova, která se mu už už hrnula na jazyk. Co tady sakra děláte? No a co tady sakra dělá on, že? "Jste v pořádku?" dodá ještě už trochu lidštějším hlasem a skutečně začne hledat i nějaké patrné známky zranění od zvířete neboj, nedej Bůh, od člověka.

Koruny stromů se pohnou při silnějším vánku, která je přiměje ladně tančit do rytmu. Jehličnany jako vždy byli plné života zeleně, ale to samé se nedalo říci o probouzejících se listnáčích, na jejíž větvích teprve rašili pupeny drobný lístky, které se neodvážili opustit bezpečí tepla své matičky. Ale již sem tam se objevoval poupátka lesních bylinek, které při raním, chladném počasí ještě nevykvetli i přestože na obloze již bylo slunce, ale i to se schovávalo za mračnem jako poupě ve své ulitě. Dnešní ráno vyzařovalo velice zvláštním dojmem, i přestože v tuhle dobu by měla být tma. Ale čím víc se jaro blíží, tím dříve se rozednívá. Pro mne to bylo nejlepší období vůbec. Dlouhé tiché noci plné osamění byli tutam, stejně jako neklidné spaní.
Ale s jedinou věcí jsem nepočítala, že bych tak brzo na někoho narazila, ovšem jsem si byla jistá že neprosvítám či nejsem nehmotná, jinak bych se nemohla dotékat větví, které jsem si při cestě sem odhrnovala z cesty, i když jsem podvědomě zalapala po dech, jestli náhodou něco neviděl. Nemohl, měsíc již na obloze nebyl. Začíná být delší den než noc. *Neznamená to nic, jen ten pes něco cítil. Stejně jako to uměli pár dalších zvířat. Nic to neznamená.* pomyslím si, jako bych se snažila ujistit, že muž přede mnou nemá sebe menší podezření. A co víc nevím komu tu stojím tváří v tvář, kdyby to byl čaroděj, hned první důvod proč ukrýt čím jsem. Ne všichni z nich jsou dobrý jako je moje báby, která ukryla mé tělo před zraky a co víc nezvanými hosty.
Jak se zdálo ten muž myslí podobně jako já, byl ve střehu kus nespouštěl z rukou a co víc šíp zasazen v ní jako by volal její jméno. Přeběhl mi mráz po zádech, sice mi nemohl nijak ublížit, ráda bych pravila, že to nebolí, ale ano! „To se omlouvám, nechtěla jsem.. Vás překvapit.“ Možná jsme to poslední řekla trošku krapet zamyšleně, ale bylo to tím, že jsem hledal vhodná slova místo vyděsit či vystrašit, protože to on rozhodně nebyl, tedy až na jeho psího společníka. Jak jsme tu tak stáli nakonec si prohlédnu i jeho. Rozhodně nebyl člověk, aspoň jeho rysy byli dosti odlišné od těch lidských či mrtvých. Sálal z něj život.
„Ne! Nikoliv nikdo mě nepronásleduje. Jen jsem nedokázala odolat pokušení vyjít si do lesa. Tam, kde jsem žila to byl samý les. Daleko od měst, řekněme, že i dcera hostinskému musela umět obstarat jak bylinky, tak maso. Tohle je však prvně, kdy vidím tak neobvyklí les.“ A hlavně také to bylo prvně od dob, co jsem v lese byla bez těch dvou, když umřeli na vysoký věk, již jsem v domovině nežila. Je to zvláštní, ale člověk nikdy nezapomene pohyby, kterým se učil a co víc tento les. Jako by byl zlostný a také jako by někoho hledal. Jedním slovem zvláštní.
Při jeho slovech zda jsem v pořádku se lehce zamračím. *U Lokiho nejsem žádné poupátko uprostřed trní..* Nakonec se přiměji na své tváři vykouzlit vřelý úsměv i milou odpověď, která dokáže zastřít mé lehké rozhoštění. Možná jsem již jednoduše nebyla zvyklá, aby si o mne dělal starosti.
„Ano, jsem nedělejte si starosti. Nejsem tu na procházce, ale také ne přímo na lovu.“ Bud se dnes jednoduše poštěstí nebo ne. Za to mi pak, již nepřišlo zvláštní proč tu je. Musel být určitě lovcem škodné, jelikož není moc lidí, co by znali les tak dobře jako tihle dva. Však si tím nejsem úplně jistá.
Chvíli si ho váhavě prohlížím, nakonec se však optám. „Jsem Brina a vy?“ rozhodla jsem se prozatím své příjmení nechat si pro sebe, už jen z důvodu, že určitě musel po městě slyšet o obchodnici se zvláštním zjevem. Jednoduše byla jiná.

Když se děvče rozmluví, dovolí si konečně polevit v ostražitosti. Vyjme natažený šíp z kuše a zastrčí to mezi těch několik dalších v toulci na zádech. Je pořád připravený bránit se, kdyby bylo v tomhle setkání i něco jiného, než prapodivná náhoda, ale nějak si dovolí věřit, že se nic špatného nestane. Je to pouhé děvče na procházce v tuhle zvláštní hodinu na tomhle neobvyklém místě, ale co on ví? Kolik lidí žije přímo v lesích? Zahlédl tu při lovu nejednu starou barabiznu či chatičku a ačkoliv se všechny zdály neobydlené, nikdy nemůže vědět, jak to skutečně je. Možná opravdu uprostřed lesa v nějaké chaloupce přebývá stará čarodějnice s rozcuchaným účesem, obrovským nosem a tváří plnou bradavic. Ale sám ví, že opravdové čarodějnice jsou mnohem děsivější, než tyhle báchorky. Protože vypadají jako obyčejní lidé, ale moc některých, které byly ochotné svůj osud zaprodat té nejhorší magii, je nepředstavitelná. Zvláště pro malého kouzelníčka, jakým je on. Klekne si na jedno koleno vedle psa a ačkoliv nespouští oči z neznámé, přitáhne si k sobě teplé, rozklepané zvířecí tělo a začne Tobiase drbat na krku ve snaze ho uklidnit starým, dobrým způsobem. I on sám se pak cítí klidnější.
"Divím se, že jsem nepřekvapil já vás," řekne. Na to, že na ní vybafl cizí člověk v lese někdy k ránu, v době, kdy by rozhodně nikdo lidské bytosti v lese nečekal, se netváří moc překvapeně. To ho právě znepokojuje, jak rychle se dokázala smířit s touhle situací, když on je ještě teď posraný až za ušima. Paranoia byla odjakživa důležitá k jeho existenci a hlavně k přežití. Nerad by ukončil svůj život na hranici, přivázaný k dřevěnému sloupu s nelidským křikem, udušen kouřem ještě dřív, než by plameny vůbec stihly zhltnout celé jeho tělo. Jen za to, že se narodil. Tenhle scénář není vůbec absurdní - naopak.
Opět se postaví. Tobias je už o něco klidnější, nebo to tak alespoň přijde jeho pánovi, ale stále se drží těsně přitisknutý ke známému lýtku, po jehož straně strávil velkou část života. Zvědavýma očima si teď z dostatečně bezpečné vzdálenosti prohlíží neznámou. Trochu se mu uleví, když jej děvče ujistí, že nemá žádný problém, žádné zranění ani žádného pronásledovatele. Nerad by řešil ještě dámu v nesnázích a snažil se o nějaké hrdinské záchrany. Nikdy nebyl zrovna velký hrdina a dnes to rozhodně nemá v plánu měnit. Jen z těch pár slov se dozví, že je dcerou hostinského a že v tomhle lese je pravděpodobně poprvé. Skoro ho zarazí, že nemusí lézt někomu do hlavy, aby si zjistil pár informací. Děvče mu to prostě na rovinu sdělí, cizímu člověku na potkání. Na rtech mu ale zahraje náznak pobaveného úsměvu, dokonce lehce potřese hlavou. "To je tím, že vidíte ten les v noci. Každej strom v tuhle dobu vypadá neobvykle," použije stejné slovo jako neznámá, i když s menšími problémy, protože mu přes jazyk nějak nejde. Jestli je tenhle les nějak zvláštní nebo ne, to nevěděl. Trávil v něm dost času a připadal mu prostě jen jako les. Každý takový je trochu jiný, to se mu vždy líbilo. Příroda si tvořila lesy podle libosti a on viděl jen zcela nepatrnou část z nich. A ačkoliv v noci se může tohle místo zdát děsivé, není tu k vidění nic jiného, než zvířata typická pro taková místa a sem tam kůň nebo člověk, čas od času zatoulaný dobytek. Les jako les.
Lehce povytáhne obočí. Ani na procházce, ani na lovu... Tak co tady sakra dělá? Teprve, když jí nahlédne do myšlenek, zjistí, že prostě čeká na štěstí. Nepátrá v její hlavě příliš, nechce to riskovat, když neví, kdo to je a co tady chce. Jen se tak ujistí, že nepřišla s žádnými špatnými úmysly. Ty je často velmi lehké v myšlenkách vypátrat. "Nevypadáte zrovna jako..." Zarazí se, než z něj vypadne něco, co z něj vypadnout nemá. Nevypadá jako lovkyně... Proč ne? Protože je to ženská a ženský normálně příliš neloví? "Myslím tím... Že nevypadáte úplně vybaveně do lesa," snaží se tedy své pochybnosti vysvětlit trochu něžnějším způsobem, který vypadá, že si spíše dělá starosti. Dokonce přitom trochu natáhne hlavu, když hledá známky po nějakých zbraních. Copak by se vydala opravdu do lesa beze zbraně? Luku si samozřejmě z tohohle úhlu všimnou nemůže, ani kdyby svítil.
Děvče očividně váhá s dalšími slovy, nakonec se však osmělí. Těžko říct, zda je to dobře nebo špatně. On si sem nepřišel hledat kamarády, ale stalo se. Málem její jméno přeslechne a musí se o jeho správnosti ujistit ještě svým vlastním způsobem. "Um... Dominic," odpoví po krátkém zaváhání a pravou rukou si trochu rozpačitě promne zátylek. Tohle setkání je rozhodně prapodivné. Teprve teď si všimne amuletu hrdě čouhajího ven a trochu prudkým pohybem ho zastrčí zpět mezi vrstvy oblečení, kuši přitom položí do sněhu, takže kdyby se měl teď bránit, zbyl by mu už pravděpodobně jenom dlouhý lovecký nůž připevněný v pochvě k opasku.

I mě se uleví, když konečně sklon kuš a vydá z ní obratně jeden se šípů. Který vrátí na své místo. Sice jsem mohla být nezranitelná, jak chci, ale skutečně si nepřeji, aby mým tělem prosvištěl hrot šípu, kdoví zda jen tak neproletěl skrz při té síle. Oproti mému luku jeho kuš byla silnější, ale za to hlasitější. I přesto, že jsem věděla, tak jsem nevědomě uvolnila ramena, který byla napjatá. Sice v mé tváři nervozita znát nešla nebo vůbec znát na postoji těla, ale pravda je taková, že jako obchodník jsem se musela naučit klamat tělem, ale také výrazem ve tváři. Však občas mi nějaký ten úšklebek nebo zamračení proklouzne, přes masku neutrality.
Však pravdou byla, že i když bych se měla bát co je nebo kdo z jeho hlasu i postoje těla šlo znát pár věcí. Nebyl naivní, ale také nebyl zly. Spíš bych řekla, že i možná dobrý člověk. Jinak by pes po jeho boku nehledal určitý druh útěchy a vřelé gesto, které mu Dominic jasně svědčil o tom, že ho láskyplně konejší. Jedno v co jsem věřila, byla upřímnost zvířecí povahy, možná proto jsem nedokázala být tak zatvrzelá jako když jsem se setkala s Augustem nebo Miguelem.
Zavrtím hlavou. „Věřte, že jsem se spíš bála, že utečete pryč, když jste uviděl ženu v takovém oblečení a ke všemu s vlasy jako sníh. To by asi mým obchodům neprospělo.“ Pravím s lehkým úsměvem na tváři, ano bála jsem se, že bude pak prohlašovat, že viděl ducha ženy. Ještě bych mohl čekat návštěvy od vymítačů a to by byl můj konec. Takže svým způsobem se bála jen pár věcí, vymítačů, snů a pár dalších věcí, ze kterých by nejspíš jiná Banshee vybouchla smíchy. Ale jako by ještě nechybělo to, že jsem mu vyzradila svůj dřívější původ, mohl si z toho pobrat, že jsem dcerou místního hostinského, což by asi nebylo zrovna nejlepší, inu na druhou stranu jsem doufala, že pochopil malou narážku na mé obchody. Jelikož místní hostinec vedl muž, jak si dobře pamatuji.
Pravdou, ale je to že dneska skutečně mluvím, až příliš. Jako bych měla pocit, že jsem popadla druhý dech a chuť někomu něco sdělit. Možná to bylo tímto místem, cítila jsem tu bezpečí jako doma, oproti městu jsem na chvíli formality mohla nechat stranou. "Asi máte pravdu, ale ráda bych pravila, že noc dávno opadla je brzké ráno a může být tak 7 či 8 hodin.“ Pravím pobaveně, zdálo, se že tento mladík ztratil pojem o čase. Jeho náhlé změna tématu mě poněkud překvapí a čekám, co z něj vypadne. Ne příliš vybavena do lesa? Lehce se po otočím. „Zdá se Vám luk a šípy málo? Měla jsem asi asi vzít i tu dýku co?“ pravím zamyšleným hlasem, ano vskutku jsme si myslela, že mi tohle postačí nebo snad nebo snad luk přehlédl?
Při své rozpačitém představení se musím na Dominika upřímně usmát, přišlo mi to svým způsobem milé, ale můj zrak zabloudil na siluetu ženy za ním své dlouhé vlasy má přehozené přes rameno a mračí se. Obepíná průhledné paže kolem muže v majetnickém gestu. Byli si velice podobný, aspoň když šlo rysy. Ale jako vždy se snažím okolní duchy ignorovat, takže nebylo těžké se přestat na ní soustředit, však si později optám, co je zač. Duchové se jen tak bezdůvodně na někoho nevážou.
„Těší mě Dominu. Mohu?“ lehce pokynu rukou směrem ke psu, který se zdál být o dost klidnější, díky němu.  Ovšem mě mrzelo, že jsem ho tak vyděsila. Nebyl to skutečně můj záměr, ale co nadělám. I když jsem měla mnoho otázek, neptala jsem se. Nechci jej vyděsit.

Jakmile dorazí na rozcestí, koutky rtů jí zacukají v úšklebku. Salem se neprezentuje tím nejlepším způsobem. Pár shnilých kusů dřeva se sotva znatelnými písmeny? Každému, kdo míří do města musí být už v téhle chvíli jasné, co najde - rozhodně ne nic úžasného.
"V téhle chvíli jsem opravdu ráda, že mě doprovázíte, Ashere. Instrukce na tomhle, by mě totiž dovedly leda tak do pekla." Lehce trhne za otěže a nasměruje koně na správnou cestu. Podle množství otisků kopyt a bot lze soudit, že v tomhle období do města opravdu jen tak někdo cestu nehledá.
"Děkuji za upřímnost." Tváří se nezúčastněně, ale ve skutečnosti má napjatý každý sval v těle. Fakt, že zrovna tohle je důvodem pro její cestu sem, si radši nechává pro sebe. Nemůže si dovolit, prozradit příliš.
Přišla hledat čarodějnice, přišla hledat moc, přišla hledat temnotu a neuvěitelnou sílů, kterou jí mohl nabídnout jediné Salem. A taky to všechno najde. Stane se mocnější, i kdyby ji to mělo stát všechno, co má a potom se pomstí. Tohle je cesta a cíl je na dosah.
Jen si to musí nechat pro sebe...
Na tváři se jí sám od sebe zformoval úsměv, na první pohled plný klidu, radosti pohody, ale každý, kdo by se podíval pořádně, by v tom úsměvu spatřil hrozbu, odhodlání a smrtelné nebezpečí pro každého, kdo se jí postaví a pokusí se ji zastavit.

Nakonec se Tobiasovo ztuhlé tělo uvolní a pes už jen máchá ocasem ze strany na stranu, chvilkami zavětří ve vzduchu. Pravděpodobně cítí zvířata v okolí, však je psem loveckým, tedy cvičeným na to, aby podobná stvoření kolem dokola vycítil. Jeho pána ale zvířata teď nezajímají. Cítí trochu těžká víčka a únava se na něj pomalinku sápe, však nespal zdaleka tolik, kolik by měl a jak zbytky alkoholu vyprchávají, zanechávají za sebou jen ten tolik typický pocit vyčerpání. Ne její slova nenajde zprvu správnou reakci a tak jen pokrčí rameny v trochu nejistém, rozpačitém gestu a lehce zavrtí hlavou. Aniž by se ptal, sám se vkrade do jejích myšlenek těsně poté, co krátkou větu dokončí a zachytí se ještě pomyslného stébla tématu obchodnice. Očividně se napoprvé zmýlil. Nevadí, je to přeci lidská přirozenost - mýlit se. A nejspíš i čarodějnická, ale pořád se cítí více jako člověk, než jako čaroděj. "Měl bych utíkat před vašimi vlasy?" prohodí celkem uvolněnou poznámku, rty se mu zvlní v tichém, pobaveném úsměvu. Viděl za svůj život tolik zvláštních věcí, že světlé vlasy nějaké obchodnice ho z míry nevyvedou. Není pověrčivý, nemyslí si, že by vlasy říkaly cokoliv o jejich majiteli. Ale ne každý je jako on, ne každý je smířený s tím, že ne všichni lidé musí být stejní. Snad právě proto se děvče snažilo své výrazné kadeře zakrýt. Příliš výrazné na šedivý svět kolem... Jinak ale nemá pocit, že by na ní bylo cokoliv zvláštního. Je to prostě holka v chlapeckém oblečení, no bože. I jeho sestra nosívala chlapecké oblečení, když se vydávali do lesa. Ale měl ji raději v šatech. Vypadala jako princezna i v té nejlevnější, nejušmudlanější látce, ale pod sukni se dalo lépe dostat.
Zvrátí hlavu trochu dozadu, zadívá se na oblohu. Momentálně není schopný určit čas, když přes husté stromy příliš nevidí. Žádný měsíc, žádné slunce, žádné hvězdy, i když ani to mu nepomůže vždycky. Pokrčí rameny. Dokáže odhadnout čas přibližně, dokáže se dovtípit, kdy se bude stmívat, ale to je tak všechno. Spíše na něj dopadne lehká morální kocovina. Jak dlouho tady vlastně tvrdl? Možná spal o dost déle, než si původně myslel. Jen když se nadechne, cítí ráno - svěží vzduch, studený a vlhký, ale ne tak ledový, jako tomu bylo ještě pár dní zpátky. Možná, že jaro už opravdu klepe na dveře. "Budu vám muset věřit," řekne smířlivě, spíše ta slova trochu zamumlá takže si není jistý, zda ho děvče slyšelo či nikoli. Není to však důležitá poznámka, je spíš pro něj, aby nemlčel.
Sleduje, jak se děvče otáčí a kontroluje svou výbavu. Zamrká, pak povytáhne obočí. Žertuje? Nežertuje, opravdu si nakráčela do lesa jen s lukem a šípy. Jeho pocit, že to děvče aspoň trochu ví, co dělá, je tatam. "Vážně?" ujistí se ještě, bez ohledu na nějakou zdvořilost. Slečna si koleduje o pořádný průser, zvláště, jestli je tohle opravdu jediná zbraň, kterou u sebe má. "V tomhle lese jsou možná tak dvě zvířata, která byste tou věcí aspoň zranila," rozhodí neurčitě rukama do okolí, aby dodal váhu svým slovům. Dobře, možná že jeho kuše není zrovna výstřelek moderní techniky, ale je na lov v lesích, jako je tento, zcela vhodná. Luk? To je zbraň, o kterou už dlouho mezi puškami a flintami všech možných velikostí nezavadil. "Takže ano, měla jste si s sebou vzít aspoň sekáček na maso." Dovolí si do toho nezkušeného tvora před sebou trochu rýpnout. Jeho tón není nijak jízlivý, ačkoliv slova mohou být. To byla vždycky jeho perfektní vlastnost - co na srdci, to na jazyku. Nejednou na to doplatil, ale zdá se, že je naprosto nepoučitelný.
Lehce pokývne hlavou na znamení, že jeho také těší, i když si tím není zatím úplně jistý. Je to čistě ze zdvořilosti, i když se doteď příliš zdvořile neprojevoval. Po její otázce hodí trochu znepokojený pohled po Tobiasovi. Nemá tušení, co s ním je. Nebývá agresivní, vždycky měl docela kuráž... A teď to není tak dlouho, co vyjel po cizinci a do utekl od cizinky. Něco rozhodně není v pořádku. Povzdychne si. "Můžete to zkusit, neublíží vám," svolí nakonec, tím si je jistý. Už jen podle psovi první reakce. Maximálně stáhne ocas a uteče. Zjišťuje ovšem, že opravdu nechce, aby před ní jeho vlastní pes utekl. Nechce, aby vypadal, jako když vychoval slabounké zvíře, vždyť je to lovecký pes! A tak se Tobiasovi stejně pro jistotu vkrade do hlavičky a pokusí se mu vtisknout alespoň nějaké uvolněné a klidné pocity, čistě jen kvůli tomu, aby mu neuřízl ostudu. Uvědomuje si, že je to trochu ješitné.

Pobaveně se ušklíbne, má problém udržet se, aby neprotočil oči v sloup jako nějaké malé, drzé dítě. "Sem stejně nikdo nemíří, škoda dřeva na rozcestník," vysvětlí jednoduše. Místní cestu znají a když ne, je to jejich problém. Za celou zimu našli obyvatelé a vojáci hned několik těl v lese, zasypaných vrstvami sněhu a umrzlých tak, že se ani rozkládat ještě nezačala. Přicházející obleva a jaro odhalí ještě několik takových chudáků, co se v lescích ztratili, většinou proto, že nepočítali s tmou padající při krátkých dnech tak brzo. Často to jsou malé děti, které se zaběhly. Takové nálezy už jsou o něco horší, ale jsou to právě děti a postarší lidé, kteří přes zimu trpí nejvíc, snad hned po zvířatech. "Někteří tvrdí, že tahle cesta do pekla stejně vede," prohodí tónem s patrnou špetkou ironie a skepse, lehce přitom pokrčí širokými rameny schovanými pod tmavým pláštěm. On má na peklo trochu jiný názor. Vojákova cesta do tohohle relativně poklidného městečka šla přes mnohem horší místa, místa, o kterých nemá většina obyvatel to nejmenší ponětí. Krvavá bojiště jsou jeho představou pekla a takového pekla si zažil víc, než by si přál.
Pokývne hlavou v neutrálním gestu. Možná tím zažehná jednu další pohromu blížící se do města, nebo možná taky ne. Snažil se spíše kvůli Rowan a jejímu bezpečí, než kvůli Salemu. Třebaže je mu to město domovem, nemá k němu žádný velký citový vztah. Rozhodně cítí větší odpovědnost za lidi, než za město samotné. Po chvilce ticha se ohlédne, jestli náhodou cestou děvče neztratil, ale otočí se zpět dopředu a oči upře na cestu, když se ujistí, že Rowan stále sedí na obrovském koni hned za ním. Nadechne se, je na čase dělat svou práci. "Co vás do města přivádí?" zeptá se tónem zcela bez zájmu. "Ptám se vás jako někdo, kdo má na starost bezpečnost v Salemu, jinak je mi to úplně ukradený." Snaží se jí tím taktně naznačit, že nemá zapotřebí pídit se po tom, co v Salemu bude nebo nebude vyvádět. Musí jen mít něco, co řekne, až se ho někdo zeptá Co tu dělá ta holka, kterou si sem přivedl? Nezajímá ho pravda, zajímá ho něco, co bude moct říct a co se bude shodovat s jejími slovy, i kdyby sem šla vymýtat ďábly nebo rýžovat zlato.

Musela jsem přiznat, že naše náhodné setkání začínalo být každou chvíli o to víc, zvláštní nebo spíš by se dalo nazvat i zábavným. Pes po jeho pravici se zdál být, již plně uvolněný svědčilo to m jeho radostné vrcení ocasem, při kterém mi cukne koutek. Byla jsem šťastná, že se již netřese strachy, přeci jen strach je velice nepříjemná emoce a neviděla jsme jí zrovna ráda u tak mírumilovných stvoření, které by se pro své pány mohli rozkrájet. Ovšem mi neunikala i Dominikova ospalost, nebyla jsem tak bezohledná, abych nevšimnula, že nespíš probdil celou noc. Ale i přesto jasně modré oči mu zářili. Nikdy jsem neviděla tak výraznou modř připomínající oceán, musela jsme přiznat, že ta barva podtrhovala jeho tvář, na který se pyšnilo strniště vousů.
Když se lesem roznese hluboký hlas zpozorním a usměji se. „Hmm spíš přede mnou, i když nebylo by to prvně, kdo by si myslel, že jsem při kletá nebo že nosím neštěstí.“ Svým způsobem ho způsobuji sama sobě, tedy aspoň mě celý můj život přišel jako velký vtip. Nekonečný. Ale nadrbou stranu, když jsem se smířila s tím, co sem bylo vše lehčí, zaměřit se na něco co mám ráda a náhled na to, kdo jsem nebo jak vypadám, naopak věci co mě dřív trápili se stali mou výhodou v nějakých situacích.
A jak se zdálo, teď jsem se stala terčem posměchu, že jsem si do lesa nekráčela jen s lukem a s pár šípy, mé tváře zcela zrudnou, až odvrátím zrak. „ Jak se zdá zaspala jsem dobu. Asi jsem si to měl víc promyslet, než jsem si sem nekráčela.“ Pravím tiše a kouknu na něj opatrně, přičemž našpulím krátce zamyšleně rty, když v tom se náhle celá rozzářím. „Abych tu nebyl pro smích, nemáš nějakou zbraň na půjčení, než si něco obstarám ve městě?“ rozhodně jsem, nechtěla jen tak domů. Ne když jsme v pracovně byla skoro půl dne. Ted jsem chtěl být venku ať už jen tak se projít nebo zkusit si po tak dlouhé době zalovit, rozhodně to bylo jiné, než když jsem jako malá holka měla po boku dva psy, který většinou obstarali velkou část lovu. Ať už to znamená, že bych se dnes musea naučit něčemu rovnou nebudu se tomu bránit, proč také. Možná také někoho pobavím, ale není nad to než pak slyšet upřímný smíchy, vycházejíc od srdce.
Zdálo se, že se snažil přesvědčit o tom, zda je skutečně tolik, ale nakonec uslyším zamumlání, které znělo ve smyslu, že mi nejspíš bude muset věřit.  Však i přes jeho rýpnutí, mi včele oplatím. I když s větším opožděním. Nikoliv ve zlém, ale v dobrém. „Myslím, že nejste příliš zvyklí tak pít.“ A to nemluvě o jemném ruměnci na tváři.
„Jak mu říkáte. Myslím, že by bylo hloupé ho oslovovat pejsku, když má jméno. Že hochu?“ pousměji se přičemž dojdu o něco blíže k Domovi než si podřepnu před psa, abych byla přibližně stejně vysoko jako on. Nechtěla jsem, abych působila jako hrozba, před kterou by se musel ukrývat.
A tak opatrně natáhnu ruku, jež si mohl dostatečně dlouho očichat. Sjedu konečky prstů po jeho šíji, jednou dvakrát, čekajíc na jeho reakci, zda se stáhne. A co víc, věřila jsem jeho slovům, že mi nic neudělá. Možná, bych měla být víc obezřetná, ale i kdyby se stalo, že by mne jeho čelisti sevřeli. Nic by se nestalo. Jak mě tak jemu. Byl by to jednoduše instinkt.

Při slovech o rozcestníku povytáhne obočí. "To mnohé vysvětluje... A sedí to k těm báchorkám o démonech a čarodějnicích." zamumlá spíš pro sebe a zadívá se na oblohu. Výhled jí dost omezují větve stromů a těžké baldachýny sněhu, kterými jsou obalené. I tak ale vidí mraky zakrývající slunce. Nebe je rozhodně temnější než před chvílí. Soumrak se blíží a...
Z přemýšlení ji vytrhne jeho otázka. Na chvilku v sedle ztuhne a její hřebec reaguje tím, že trochu zpomalí. Ruka jí okamžitě vylétne ke krku a až důvěrný pocit chladivého kovu v prstech jí uklidní. Donutí se začít normálně dýchat a koně pobídne k rychlejšímu tempu. Snad si toho Asher nevšiml. Tohle totiž bylo všechno, jen ne nenápadné.
"Ve skutečnosti jsem trochu zvědavá a docela ráda bych zjistila, co je pravdy na těch děsivých příbězích, které si všichni vyprávějí před spaním. Ale kdyby se někdo ptal, můžete s klidem v duši říct, že jsem tu kvůli obchodu, což je konec konců pravda a hlavní důvod." Nasadí nenucený tón a při posledních slovech jí zajiskří v tmavých očích. Na každé dobré lži je trocha pravdy...
"Co přivedlo do města vás, smím-li se ptát? Pokud jste se tam tedy nenarodil. Ptám se jako někdo, kdo je ve městě nový a rád by si udělal přehled, jinak je mi to úplně ukradený." Použije jeho vlastní slova a zahledí se na cestu před sebou.

Smích mu z tváře vyžene poslední zbytky napětí, donutí ho uvolnit sevřené čelisti a povolit mimické svaly, aby vůbec byl schopen se usmát. I oči při tom gestu překvapivě oživnou a z celkového zjevu lovce se odečte pár posledních let. Někdy, když náhodou spatří svůj odraz, je překvapen, o kolik starší vypadá. Stačilo k tomu jen tak málo a on zahodil část svého života, měsíce se potloukal jako tělo bez duše a litoval se. Cestou si pak přibral nějaké ty vrásky. Stále ještě s úsměvem prohodí: "A jste?" Možná, že každá hezká žena nosí neštěstí. Některé jsou jeho samotným ztělesněním. Smích mu ale trochu opadne a tvář zvážní, když mu dojde, že tohle je Salem. Tady by mohla být trestána za svou jedinečnost, za něco, co ostatní neznají. Lehounce zatřese hlavou, aby dostal ven nepříjemné myšlenky. Natřásání se sice nepomáhá, ale dělal to odjakživa, alespoň symbolicky.
Sleduje, jak rychle dokáže její tvář změnit odstín, jak bledá přechází do narůžovělé, až se zdají tváře mladého děvčete skoro úplně červené. Pobaví ho to, rty jsou stále zvlněné v úsměvu. Uvedl tuhle slečnu do rozpaků úplně jiným způsobem, než by čekal, že se mu to kdy povede. Ale když... To přeci nešlo, nechat si to pro sebe! Možná jí právě kritikou zbraně zachránil život. Souhlasně přikývne v reakci na její vlastní poznámku, že měla trochu víc přemýšlet, než do lesa vtrhla. Kdyby se, nedej Bože, nějaké ne zrovna přátelské zvíře rozhodlo po ní skočit a udělat z ní hody pro celou rodinu, neměla by se jak bránit. Šíp do luku v žádném případě nezasadí tak rychle a když nemá ani nůž, mohla by se maximálně pomodlit, aby to za sebou měla co nejrychleji. Její otázka ho ale překvapí, trochu vyvede z míry. Nejistě zamrká, pohled mu ihned padne na kuši. O noži u pasu ani neuvažuje, toho by se nevzdal. Povzdychne si. "Je mi líto, ale tahle kuše mě živí... Bez ní se neobejdu, nemám vám co nabídnout." Skoro se cítí provinile, ale má jen jednu jedinou, což je také chyba. Nemůže se jí vzdát na jediný moment, který stráví v lese. Připadá si bez ní skoro jako nahý. Zaregistruje, že zatímco on dámě ještě ze slušnosti vyká, ona už si na něco takového nehraje. Od pohledu má pocit, že je o dost mladší než on. Také rozhodně o věcech příliš nepřemýšlí. Neuráží jej to, pouze zaráží.
Odvrátí pohled někam ke straně, když si jakýmsi záhadným způsobem všimne jeho odcházející opilosti. Do tváří se mu nahrne horko, ale přes vousy to snad není tolik vidět a uši už má tak jako tak od mrazu zčervenalé. Nedivil by se, kdyby to z něj táhlo až k ní. Ta pachuť v ústech je nesnesitelná a nemá se, kromě tajícího sněhu, ani čeho napít. Odkašle si, aby zahnal poslední rozpaky. Cítí se podivně provinile. Jeho sestra nesnášela, když pil. A to pil vždycky málo. Poznala na něm každé pivo a odmítala od něj jediný polibek, dokud z něj nepřestalo táhnout. Snad právě proto se tak stydí.
Poodstoupí kousek od svého psa, ale pozorně sleduje každý jeho pohyb. "Tobias," řekne bez rozmyslu. Jak na to jméno vůbec přišel? Nevzpomíná si, ne pořádně. Dívá se, jak Briana ke zvířeti přidřepne. Tobias ji sleduje inteligentníma očima, zatímco jeho pán brání panickému strachu deroucímu se na povrch jak jen to jde. Nechápe, proč zrovna z ní má takový strach. Lehce sebou cukne, jen nepatrně, když se děvče dotkne jeho srsti. Ale nezvedne se, neuteče a nerozmyslí si to ani, když čaroděj nechá jeho emoce na pokoji. Tělo má ale napjaté a připravené okamžitě reagovat. To ho potěší. Takhle přesně je vycvičený, vždy v pozoru a ostražitý, ale se stoickým klidem. Tohle je přesně ten lovecký pes, kterého potřeboval a bez kterého by se neobešel. "Je to tupec," povzdychne si i přes to. Neví, co by bez něj dělal, ale že je hysterka, to popřít nemůže. "Vůbec nevím, co to do něj vjelo."

Na to už nemá moc co říct, slyšel zhruba půlku věty a ta první pro něj stejně nemá příliš velký význam. Místo toho sleduje, jak se děvče zadívá na oblohu. "Dostaneme se do Salemu dřív, než se setmí," ujistí ji. Ani on nemá chuť zůstávat v lese po nocích. Navíc to má domů daleko a po dnešku by mu vůbec nevadilo se trochu vyspat. I když si pořádně nepamatuje, kdy si skutečně odpočinul.
Po očku sleduje děvče, přestože říkal, že ho nezajímá, co tu dělá. Neznamená, ale bude to na jeho hlavu, jestli uprostřed náměstí začne s nějakými pošetilými rituály. Všimne si reakce zvířete na jezdcův nezvyklý pohyb, když kůň zpomalí. Že by položil špatnou otázku? Rowan se ale rychle vzpamatuje a začne reagovat. To už se opět věnuje cestě před sebou, otěže si přehodí do druhé ruky a ztuhlou levou si trochu protáhne. "Obchodnice," zopakuje tedy se spokojeným přikývnutím. Děvče buď říká pravdu, nebo opravdu pochopilo, co po ní chtěl. Tak jako tak splnil, co měl a všichni budou teď v klidu a v bezpečí alespoň na nějaký čas. "No, hodně štěstí s pátráním," nedokáže si ještě odpustit neutrální poznámku, mířenou na její zájem o všemožných povídačkách. Třeba se jí skutečně poštěstí něco najít dřív, než jí na náměstí setnou hlavu. Ne že by jí to přál! Má smrti, poprav a umírání už plné zuby.
Ohlédne se po děvčeti s jedním obočí povytaženým vzhůru, zahledí se jí do tváře a přemýšlí, jestli to opravdu myslí vážně. Když zjistí, že ano, potěší ho to. Na rtech mu pod neupravenými vousy zahraje úsměv a tvář se trochu rozzáří, když se otočí zpět dopředu a trochu poposedne v sedle, aby se zbavil pocit, že si drtí cenné nádobíčko. "Náhoda," řekne zcela upřímně, jeho hlas je o něco uvolněnější, když se dere přes úsměv. "Neměl jsem jako voják kam jít, tak jsem zkoušel štěstí všude možně. Tady jsem zůstal... Ani nevím proč," dokončí s pokrčením ramen po krátké pauze. To, že přepadl nějakého obchodníka a obral ho o všechny peníze a život, než se do Salemu dostal, si nechal pro sebe. Není to něco, co by měl strážce pořádku vykládat na potkání nově příchozím. "Možná mě přitahují ti démoni," řekne zamyšleně, vážný tón ze sebe musí nutit, samozřejmě žertuje. Drží ho tu jen práce a čas od času představa nějaké ženy, která se stejně po chvilce rozplyne, takže nemá cenu ani doufat. Rozhodně ne v jeho věku.

Skutečně bylo překvapující, že se dokážou jednu chvíli setkat dva naprosto cizí lidi i odlišní, ale i přesto vše se dokážeme cítit takto. Pobaveně, šťastně a za mě i poklidně. Nepamatuji si, kdy jsme se naposledy tak upřímně zasmála, aniž bych se obávala něčeho, možná by mě v tuhle chvíli mělo trápit kdo přede mnou vlastně stojí. Však to nešlo, nedokázala jsem ho vnímat jako hrozbu, svým způsobem jsme věřila zvířecí intuici. Již, jednou jsem na ní nedala. Moji psi nesnášeli jeho vůni, pamatuji si to, ale já byla mladá a naivní dívenka. Přeci jen možná s té dívenky možná něco málo zůstalo, ale ne tolik, abych mohla říct, věřím mu. Mohl být jiný než ostatní, ale důvěra je něco, co si musí zasloužit i ta nejčistější duše. Zdálo se, že měl kuráž a nijak se nepozastavoval nad mým vzhledem. Bylo to fajn, jako kdybych byla každý druhý. „Já? Nebezpečná? Nu pokud se počítá nevinné zamrkání a psí pohled. Jsem neškodná.“ A byla to pravda, sice jsem Banshee, ale nejsem vlkodlak. Jsem jednoduše duch, který nedokáže ublížit živému tvoru záměrně. Ale spíš to bylo mým vychováním a vírou, ve kterou jsem dříve tak silně věřila.
„Nikoliv pořádku. Jak se zdá, dnes víc jak procházka z toho nebude. Ale ráda bych si s vámi vyšla příště na lov, pokud Vás to nebude obtěžovat Dominiku.“ Myslela jsme to vážně a měl pravdu na velkou zvěř nebylo moudré použít luk. Jen bych tím zvíře mohla zmrzačit, bylo to něco jiného než trefit zajíce a následovně použít dýku. " A už nikdy se za tohle neomlouvej prosím. Uráží mne to. Omlouvat se za to, co máš se nemusíte nikomu nikdy. Rozumíte?“ pravím poklidným hlasem a upřeně mu pohlédnu do očí, to co mnozí z nás měli. Bylo bud příliš málo nebo příliš mnoho. Jednoduše to nebylo fér.
Zrovna v ten okamžik, když na něj upřeně, zírám se mu po tváři rozlívá nachová barva k ruměnců ve tváři. Dam si ruku před ústa, abych skryla široký úsměv. Milé, to se však nedalo říct o výrazu ve tváři té ženy, tvářila se starostlivě a smutně, ale při jeho zrudnutí se usmívala s lehkým pobavením. Semknu rty do pevné linky. O zesnulých jsme s lidmi, moc nemluvila většinou to nesnášeli nejlépe, ale ženin výraz mě trápil. Pootevřu ústa, ale pak je opět semknu k sobě a usměji se. Ted nebyla ta správná chvíle. Ne dokud nevím, co je žena zač nebo jaká vazba je váza. Nechtěla jsem se tím Dominika nějak dotknout, proto jsem se rozhodla to prozatím vypustit úplně z hlavy.
Raději jsem svou pozornost upnula ke psu, po jehož srsti jsme přejížděla konečky prstů, byl tak vřelí, bylo to příjemné. Kráká jemná srst, skoro jsem zapomněla, jak jí mají hebkou, opatrně přejedu po jeho těle celou dlaní a tiše zašeptám neslyšně ke psu. „Ty taky víš, že je pořád s ním co? Hodný hoch, bud při něm.“ Věděla jsem, že jsem slova pronesla tak tiše, aby je slyšel jen pes. Ale na druhou stranu, i když mohl Dominik žít teď šťastný život, nikdo před minulostí neuteče, věděla jsem to moc dobře.
„Pěkné jméno, myslím, že jste vybral moudře. A vychoval jej dobře. Nemyslím si, neznamená, že to co nevidíte vy on ne. Mnohdy je moudré věřit zvířeti lepší než vlastním instinktům.“ Sice jsem nechtěla nikomu ublížit, ale to že Toby se mě obával musel být nějaký důvod.
„Mohu mít na vás poněkud nezdvořilou otázku?“ optám se poklidným hlasem.
Chtěla jsem vědět co je zač, však nehodlám se jej na to ptát pod nějakou záminkou nebo zástěrkou. Byla jsme přímá, naučila jsem se jedno, hry jsou jedna věc, ale občas i při obchodu je třeba jednat přímo k věci. Nikoliv jí zabalovat do karamelu.

"Nevinné zamrkání je mocná zbraň," řekne tu větu téměř omylem, ale zkrátka - když ji začne, už ji nemůže nedokončit. Je to nejspíš v mužské přirozenosti, vybírat si slova jako jsou tato. Nedělá to často. Jistě, po smrti Constance se ženy už dotkl, ale nikdy z toho neměl dobrý pocit a bez dobrého pocitu se nedostaví ani nic podobného vzrušení. Tak uznal, že se bude muset nejdříve přenést přes smrt ženy, kterou miloval a teprve potom začít žít znovu svůj život. Zatím čeká. Asi se i trochu bojí, určitě se bojí. Čeho? To neví. Vyzná se v mysli jakéhokoliv cizího člověka, ale své myšlenky utřídit nedokáže. Ví, že dělá špatně, když se brání ženám, zábavě a životu hodnému jeho věku, však mladý nebude navždy, ale není to úplně jednoduché. Nejspíš umře sám a Tobias ho sežere, zatím to jinak nevidí.
Její přání, nabídka či cosi takového jej zaskočí naprosto upřímně. Čekal by mnohé, ale ne, že s děvčete s lukem vypadne zrovna tohle. Byl sice alespoň trochu spokojený, když si vyslídil z její mysli, že si vzala jeho radu, jak je luk úplně na houby, k srdci. Není si ale jistý, zda nějaký lov připadá v úvahu. "Já nejsem tenhle typ lovce," zvolí slova snad s přehnanou opatrností, aby děvče náhodou neurazil. Nebo aby nepobrala podezření, že je příliš měkký na to, aby zabil zdravé, statné zvíře a udělal si z něj trofej. Jistěže už zabil zdravé zvíře, ale nikdy ne na trofej, vždy to bylo pro nějaký lepší užitek. Maso, které nezpracoval sám, vždycky mohl nechat u dveří nějakého domu nebo v lese a nechat místní mršky, aby si s ním poradily. "Lovím na zakázku. Tedy... Nemocná, nebezpečná, problémová a zraněná zvířata. Škodnou..." Za nemocné zvíře sice nedostane tolik jako za maso, které může prodat, ale vděk a něco drobného mu stačí. Čas od času se mu povede dotáhnout do města pořádný úlovek, jako třeba toho srnce. Někdy za ním chodí lidé i s podivnějšími nabídkami, ale do těch se příliš nehrne. Nechce si zahrávat s neznámým a podezřelým více, než je nutné. Když Briana prohlásí, že ji jeho omluvy urazily, s úsměvem sklopí hlavu a zvedne ruce s dlaněmi namířenými dopředu zhruba na úroveň ramen, v omluvném gestu, které bylo upřímné jen z části. Ani by ho nenapadlo jí dávat něco ze svého chudého arsenálu.
Sleduje každou reakci svého psa, napětí z jeho chování z něj pomalu opadá, až se nakonec uklidní úplně. Tobias sice ne, ale snaží se a pevné nervy se cení i na obyčejných zvířatech. A Tobias rozhodně není obyčejné zvíře. Tedy, dobrá... Je to lovecký pes. Lidi si ne vždycky vypěstují nějaký blízký vztah k čoklovi, ale tenhle mu byl příliš věrný příliš dlouhou dobu a narazili na sebe v těžkém období. Neví, co by si bez něj počal. A vlastně ne jen na lovu. V posledních měsících je jeho pes jediné, co ho hřeje v prázdné posteli. Což je mimochodem hrozně smutné. "Budu věřit tomu, že se nebál vás," řekne tiše, ani si není jistý, proč hlas ztlumil. Sleduje děvče se psem, přemítá, co se asi tak Tobiasovi honí hlavou. Nikdy nebyl schopný číst zvířecí myšlenky. Pravděpodobně to vůbec nejde. Dokáže sice z Tobiasova chování hodně vypozorovat, ale na Brianu má tolik smíšených názorů, že ani neví, kde by měl začít.
Jeho pozornost si opět získá svou otázkou. Lehce povytáhne obočí, pak si povzdychne. "Bylo by lepší se rovnou ptát," poznamená, pravou rukou pak mávne na znamení souhlasu. Proč ne? Bylo by mu příjemnější, kdyby se ptala hned, protože tyhle otázky nikdy nevěstí nic dobrého... Ale kdo ví co z ní vypadne. Do hlavy jí schválně neleze, chce se nechat překvapit.

Nakonec se rozhodnu čapku sejmout z hlavy, bylo to docela nepříjemný, už jen protože jsem nebyla zvyklá nosit na hlavě pokrývku hlavy, ale také vlas pod ním mi nekryl krk, o který se mi opíral jemně chladiví vánek. A co víc, skutečně se neubráním dalšímu usmátí nad jeho odpovědí.“ Vy by jste snad tomu podlehl Dominiku?“ z mého línému výrazu ve tváři mohl poznat vypočítavost, ale spíš čirou přátelskou provokaci. Ano, Dominik byl vskutku kus muže, ale kdybych chtěla najít někoho jen tak pro zábavu udělala bych to, však díky Miguelovi jsem zjistila, že i přesto kolikrát umřu, nedokážu se smířit s jednou věcí. Že by muž patřil pak jiné, ano tohle z mého starého já zůstalo. Ale také bylo v tom mnohem více věcí, nechtěla jsem již narazit na muže jako byl James. Nikdy víc.
Zavrtím lehce hlavou. „Nikdy jsem pro zábavu nelovila. Vždy jen pro užitek. Je plýtvání zabít živého tvora pro potěšení.“ A co víc, obětovaná zvěř bohům ve chrámě se až den po obřadu mohlo maso zužitkovat. Jelikož nechali bohy si vzít, vše co potřebovali a zbytek byl náš. Ale co víc, vzpomínám si, že každého zabitého zajíce, co jsem domů donesla se hostinci ztratil jako kdybych donesla špetku soli. A Dominikova slova, mě jen utvrdí o mé domněnce, že je vskutku dobrý muž, který nebere ohled jen na lidi, ale také na zvěř, však se zdá, že zvířaty vychází lépe. Není tak napjatý jako když někoho spatří nebo to možná byl jen můj první dojem z jeho postoje, když si mne nedůvěřivě měřil, stejně jako já jeho.
„Dominiku…“ pravím tiše div ne provinile nad jeho omluvným gestem. Semknu rty do úzké linky, krátká odmlka překvapí i mne samou. „Vím, jaké je to mít akorát tak, aby ses uživil. Není to lehké, ale není fér, když má někdo nadbytek.“ Byla to pravda, většinu toho, co jsem měla, tak nevyužívala. Dům byl zařízený tak, že jsem měla jen věci, bez kterých bych se neobešla. Zbytek toho, co mám se dal využít mnohem moudřeji, jako třeba přispět Sofii v těžkých časech, za to jak se dobře stará o moji prázdnou domácnost. Nikdy se na nic neptá, jednoduše to udělá. Proto se rozhodnu pro jednu věc.“ Příští úlovek, od tebe koupím.“ Možná nebude chtít ode mě přijmout, peníze, kterých mu hodlám dát, aby si byl schopný obstarat novou zbraň přeci jen na té kuši závisela jeho obživa.
Pak již dále tuhle diskuzi nerozvádím a prohlížím si inteligentní oči Tobiase, sice se trochu víc uvolnil, ale né úplně, proto stáhnu ruku a nechám ho být. Kdyby chtěl, mohl by přijít a dožadovat se dalšího pohlazení, ale to už bude muset chtít sám. „Určitě je to mnou Dominiku. Vím to.“ Lehounce mi cukne koutek, chtěla jsem mu říct, co jsem zač. Možná se mi to vymstí a pokud je jen pouhý člověk vysměje se mi do tváře. Konečky prstů se lehce dotknu hřbetu jeho ruky, mohl cítit ten chlad.
„Nejsem živá, to je ten důvod proč se mě bojí. Jsem Banshee. Něco jako duch, ale nikoliv mrtvá, ale ani živá.“ Co víc bylo fér první prozradit, co jsme zač, když jsme hodlala po něm žádat, co je on. Nebylo to správné se ptát, přeci jen není hloupí, aby prozradil někomu něco jen tak. To byl můj názor, možná jsem lehce prozradila, co jsem, ale také ne. Kdokoliv by se mne dotkl by ucítil, že něco není správně s moji teplotou, která nebyla taková jako u lidí či vlkodlaka.
„Co jsi zač..“ měla jsem o to víc větší tušení, když jsem konečky prstů dotkla jeho ruky, to brnění energie, bylo mi tak známé hřejivé. Ale nikoliv děsivé jako u Augusta, bylo však těžké říct, co je zač. U ghúla či vlka jsme to poznala jednoznačně dle teploty, ale rozlišit kožoměnce, čaroděje bylo pro mě už těžší v lidské formě. A jistě ptát se přímo, to ano. Ale lepší se zeptat než troufale konat a znepříjemnit atmosféru do bodu mrazu.

Pousměje se, ačkoliv je to spíše úsměšek věnovaný jemu samému. Nejspíš ne, nejspíš by si ničeho nevšímal, odvrátil pohled a vrátil se zpět do své chaloupky. Žije jenom pro lov a není schopný něco takového změnit. Nechce ani přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby už jeho práce nebylo zapotřebí. A představa nějaké ženy v jeho životě se mu stále zdá příliš vzdálená. Možná je opravdu prostě upnutý láskou k mrtvole, ale co s tím asi tak může dělat? Vyrvat si srdce? "Snad," zopakuje po děvčeti svou tichou odpověď, která vlastně nikomu nic pořádného neřekne.
Pokrčí rameny. "Lidi si na tom někdy něco dokazují," prozradí jí svůj názor. Odmlada měl ke zvířatům blízko. Je to pravděpodobně díky jeho schopnostem. Ačkoliv myšlenky jim číst nedokáže, když se snaží vlézt do hlavy nějakému zvířeti, má zvláštní pocit. Nemají v hlavě úplně prázdno, jen jim nerozumí. Jistým způsobem ho to fascinovalo. Teprve u Tobiase zjistil, že dokáže převzít alespoň částečnou kontrolu nad zvířecími emocemi stejně, jako nad těmi lidskými. U zvířat to pak dělal mnohem častěji než u lidí. Zahrávat si s lidskými emocemi se nevyplácelo a neměl z toho stejně žádné potěšení. Když mohl, zbavil někoho bolesti a zármutku, ale nikdy ne úplně, protože zármutek je důležitý. Lidé nesmí zapomínat. Kéž by mohl ovládnout i své emoce, obrat se o tu trochu zármutku... Ale to se mu nikdy nepodařilo. Povytáhne jedno obočí vzhůru, nevěřícně a překvapeně, při Brianině vážném prohlášení. "Podle čeho soudíte, že nemám moc peněz?" neodolá zeptat se. Necítí se uražený, ale zajímá ho, jestli skutečně vypadá tak zbídačeně. Samozřejmě, že někdy závidí lidem ve velkých domech se sudy dobrého vína a exotického jídla a každý, kdo si nežije takovým životem, jim trochu závidí. Ten, kdo tvrdí, že ne, lže sobě i ostatním. Ale na druhou stranu mu do života nic nechybí. Když nemá jídlo, uloví si ho. Když se mu na střeše udělá díra, spraví ji. Když mu dojde dřevo, sežene si ho sám. Co víc si přát? Pak už se opravdu musí zasmát. "To fakt neni nutný," ujistí ji, připadá mu to trochu jako charita. "Teda, jestli chcete, bránit vám nebudu," dodá ještě. Samozřejmě záleží co to bude a jak to bude použitelné, také kdy to vůbec bude a jestli to vůbec někdy bude.
Lehce zavrtí hlavou plnou pochybností, že Tobiasovi prostě jen nepřeskočilo a že měl opravdu z téhle na pohled milé a rozhodně zvláštní slečny strach, ne-li panickou hrůzu. Přijde mu to jako hloupost, přehnaná sebekritika bez pořádného základu. A pak se celá situace překotně otočí. A i kdyby se jí nepodíval do hlavy, věděl by, že nelže. Takovou kravinu si přece nikdo vymyslet nemůže. Stejně se podívá, stejně se ujistí. Z těch několika knih, které za život přečetl, ví, co jsou banshee zač. Alespoň trochu. Našel jako mladík po smrti své matky nějaké její knihy v zamčené truhlici a četli je pak společně s Connie. A jen kvůli tomu, že ji popichoval, jaká skvělá banshee by byla, si tohle stvoření pamatuje. Netušil, že mohou být skutečná a stejně ho to nepřekvapuje. Pak dává smysl, proč se jí Tobias tak bál. Viděl ji. Nasucho polkne, pohled upřený do dívčí tváře. V hlavě mu to momentálně šrotuje jako dlouho ne, zvažuje, co se tu vlastně děje. A proč mu to do háje říká.
Cítí studený dotek na ruce, na holé kůži. A zrovna dneska nemá ani rukavice! Ucukne, udělá krok zpět a nedovolí si z děvčete spustit oči. Tobias pravděpodobně vycítí náhlou změnu nálady svého pána a postaví se. Ujistí se, že neví, co je. Ledová ruka strachu mu sevře srdce, když zjistí, že ví o existenci čarodějů, ačkoliv neví, že on je jedním z nich. Hrát hloupého nemá cenu, neuhrál by to, nepřesvědčil by ji. Lituje, že může její myšlenky pouze číst a ne je ovládat. S emocemi něčeho, co není ani lidské, si zahrávat nechce. Mohlo by ho to dost vyčerpat. A tak se donutí silou vůle uklidnit se, utřídit si myšlenky a promluvit klidným, vyrovnaným a dokonce přísným hlasem. "Řekl jsem ti, že jsem lovec. A ty mi tohle stejně prozradíš?" S tvrdým pohledem ve tváři zavrtí hlavou. Samozřejmě, že loví pouze zvířata. Nemá ani tušení, co by mohl nebo nemohl udělat duchovi. Doufá, že zopakováním svého povolání se tak vyhne i opakování té otázky, které se upřímně děsí. "Příliš riskuješ. Měla bys jít." Nechce mít s ničím nenormálním a nadpřirozeným nic společného, nechce dělat nic, co by na něj mohlo uvrhnout pochybnosti Salemčanů. Chce se držet svého normálního, tichého života.